Skleníkům i solárním panelům vyhovuje umístění s dostatkem slunečního svitu. Proč toho nevyužít a nezkusit spojit tyto dvě technologie dohromady? Takovou možnost nabízejí poloprůhledné solární články, z nichž by se mohl stát materiál ke stavbě skleníků. Podle nedávné studie amerických vědců by takové skleníky mohly být v některých typech klimatu zcela energeticky udržitelné.

Jako velmi slibné se pro takové skleníky nabízejí organické solární články. Dovedou vyrábět energii ze slunečního záření, ale přitom jsou ohebné, přinejmenším poloprůhledné a hlavně mohou absorbovat jen část vlnových délek slunečního záření. Přesně takovou střechu potřebuje skleník se solární energií.

TIP: Díky novým křemíkovým nanočásticím se z oken stanou solární panely

Rostliny využívají k fotosyntéze jen část spektra dopadajícího slunečního záření. Pokud by ty zbývající části spektra záření využily organické solární články k výrobě elektřiny, mohlo by to fungovat. Vědci zjistili, že ve slunné Arizoně a méně prosluněné Severní Karolíně by skleníky se solárními články byly energeticky soběstačné. Ve studeném a tmavém Wisconsinu by si takové skleníky samy vyrobily přibližně polovinu energie potřebné ke svému provozu, což rovněž není k zahození.

V roce 1924 byl v Německu přijat takzvaný árijský paragraf, takže všichni židovští veteráni byli zakrátko vyloučeni ze svazu frontových vojáků Stahlhelm. Alternativu německým veteránům hebrejského vyznání nabízel Říšský svaz židovských frontových vojáků (Reichsbund jüdischer Frontsoldaten – RJF). Jeho hlavní činnost spočívala v obraně před pomluvami a neustálými útoky antisemitských skupin a spolků. Dodejme, že až do konce 20. let se naštěstí jednalo o zpravidla slovní napadání. 

Hindenburgovo zastání

Koncem ledna 1933 se v Německu ujali moci nacisté a Židům nastaly zlé časy. Ještě v dubnu téhož roku vešel v platnost Zákon o obnovení úřednictva z povolání, jenž umožnil odstranit všechny, kdo by se mohli protivit novým pánům – a židovští zaměstnanci patřili mezi první vyhozené, což stanovoval přímo jeden z paragrafů. Svých bývalých podřízených se zastal prezident Paul von Hindenburg, jenž obratem adresoval Hitlerovi dopis, v němž se přimlouval za propouštěné veterány: „Když byli hodni bojovat a krvácet za Německo, tak musí být shledáni hodnými k pokračování jejich služby vlasti ve svých profesích.“

Říšský kancléř Adolf Hitler obratem slíbil, že von Hindenburgovy připomínky zahrne do legislativy. Neodpustil si ale rýpnutí, že ty židovské spolky, které se nyní za své souvěrce přimlouvají, ještě před pár lety šikanovaly Němce bez ohledu na jejich rodiny či válečné zásluhy. V únoru 1934 aplikoval ministr obrany generál Werner von Blomberg takzvaný árijský paragraf také na Reichswehr.

Nařízení se však prozatím vyhnulo všem důstojníkům, poddůstojníkům i mužstvu neárijského původu, kteří bojovali ve Velké válce na frontě, nebo jejichž otec či syn padl. Přesto se nová směrnice dotkla minimálně 77 mužů (včetně deseti důstojníků), kteří museli kvůli svému původu svléknout uniformu. Tentokrát se však nejednalo o Židy z hlediska náboženského – ti beztak v Reichswehru prakticky nesloužili – ale podle rasové definice.

Nová vlna útoků 

Kromě vládní antisemitské politiky od roku 1933 se ve 30. letech zintenzivnily také verbální útoky neoficiálních periodik s tím, že mezi hlavní body opět patřily příliš nízké ztráty židovských vojáků během první světové války. Předseda RJF Leo Löwenstein (bývalý kapitán císařské armády) vydal v roce 1932 knihu s názvem Židovští padlí (Die jüdischen Gefallen), v níž se za pomoci seriózně podložených statistik snažil těmto atakům bránit.

V Německu však tehdy zvítězily rasové předsudky a jen málokdo bral Löwensteinovu práci vážně. Když v květnu 1935 vešel v platnost branný zákon, jeho autoři mysleli i na nové „neárijské“ rekruty, jimž přímo zakázali vykonávat velitelské funkce. Opět zde ale zůstala skulinka pravděpodobně odkazující na židovské frontové bojovníky z let 1914–1918: „O tom, zda a v jakém rozsahu lze připustit výjimky, rozhodne přezkumný výbor na základě směrnic, které vypracuje ministr vnitra v součinnosti s ministrem války.“ 

Kamarádi prominentů 

Bez ohledu na antisemitské zákony Třetí říše sloužilo v nacistických ozbrojených složkách desetitisíce židovských míšenců a podle některých zdrojů také tisíce „čistokrevných“ Židů. Někteří to dokonce dotáhli i na nejvyšší velitelské funkce, protože nad nimi drželi ochrannou ruku významní prominenti režimu. Jako příklad může posloužit veterán Velké války a pozdější polní maršál Luftwaffe Erhard Milch, jehož se opakovaně zastával sám Hermann Göring. Ten údajně prohlásil: „O tom, kdo je árijec, rozhoduji já!“

TIP: Horlivý desátník Hitler: Jak přispěla Velká válka k formování jeho osobnosti?

Někteří důstojníci dokonce rozlišovali mezi Židy-civilisty a židovskými veterány Velké války, které i přes všemožná nařízení stále považovali za kolegy. K tomuto postoji jistě přispěla také autorita prezidenta von Hindenburga, který ještě v roce 1933 zaslal oficiální zdravici RJF. Tento postoj však zůstával spíše ojedinělý. Jestliže přátelství s významnými nacisty dokázalo několik jednotlivých židovských veteránů uchránit – alespoň dočasně – před koncentračními tábory, desetitisíce mužů, kteří bojovali za císařské Německo, to štěstí neměly. Skončili jako zubožené lidské bytosti, jež nahnali do plynových komor ti, za něž krváceli v zákopech první světové války. 

Anglie je považována za kolébku fotbalu. Lidé zde fotbal milují, ve velkém ho hrají, sledují zápasy na stadionech, v hospodách i v pohodlí svých domovů. V zemi, kde existuje více než 140 lig sdružujících zhruba 7 tisíc týmů, je fotbal svého druhu náboženstvím s velkým společenským přesahem. A jak ukazuje svérázný fotbalový projekt Man vs Fat, má co nabídnout i v oblasti zlepšení veřejného zdraví.

Chlapi proti tukům

Projekt Man vs Fat odstartoval v roce 2016 a zapojit se do něj mohly amatérské fotbalové týmy, které se poté utkávaly v rámci standardní ligové soutěže. Na rozdíl od běžných fotbalových zápasů se ale do výsledků započítávají kromě gólů i shozené kilogramy. Paradoxně tak mohou skórovat i hráči, kteří do samotného zápasu nenastoupí.

Každé utkání začíná vážením, přičemž jednotlivé týmy jsou odměňovány za shozené kilogramy svých hráčů – branky tak lze docílit například shozením určitého počtu kilogramů, zhubnutím ve třech po sobě jdoucích zápasech, případně pokud se některému z hráčů podaří zhubnout 5 nebo 10 % své hmotnosti. Po převážení a zapsání extra gólů následuje klasický třicetiminutový „ligový“ zápas na dvě branky.

TIP: Historie nejoblíbenějšího sportu na Zemi: Od tvrdých chlapů po slečinky

Na první pohled poněkud bizarní koncept nese své ovoce – 95 % účastníků ligy dokázalo během sezóny zhubnout. 62 % z nich pak dosáhlo cíle, když zhubli alespoň 5 % své původní hmotnosti. Rekordmanem se stal muž, který shodil během jediné sezóny 30 kilogramů. 

Počty případů infekce a obětí nového koronaviru Wuhan postupně rostou. Už teď je jasné, že jde o závažnější situaci, než v případě epidemie podobného koronaviru SARS z let 2002 a 2003. Během uplynulého víkendu totiž počet obětí koronaviru dosáhl minimálně 871, čímž tento koronavirus překonal celou infekci SARS, které tehdy podlehlo 774 lidí. Nový koronavirus to stihl za pár týdnů, SARS potřeboval řadu měsíců.

Nakažených je v tuto chvíli hlášeno přes 37 tisíc, přičemž virem SARS se nakazilo celkem jen něco přes 8 tisíc lidí. Naprostá většina obětí zemřela v kontinentální Číně. Čínské úřady tvrdí, že počet nově nakažených začal klesat. Je ale otázkou, nakolik lze těmto tvrzením věřit. Experti spíše varují před přílišným optimismem. Odborníci z Londýnské školy hygieny a tropické medicíny na základě modelů používaných pro předpovědi rychlosti šíření epidemie odhadují, že počet nakažených ve Wu-chanu vrcholu dosáhne mezi půlkou a koncem února. Počet mrtvých přitom ještě rozhodně poroste, protože tisíce nemocných jsou v kritickém stavu.

TIP: První krok k vakcíně: V Austrálii poprvé kultivovali čínský koronavirus

V Číně teď končí novoroční svátky. Úřady je prodloužily, aby tím přispěly k omezení šíření infekce. Podle odborníků nastává „okamžik pravdy“, kdy se ukáže, jaká je reálná situace v Číně, a do jaké míry se jim podařilo koronavirus izolovat. Příští dny, kdy se mnoho milionů Číňanů vydá do práce, budou rozhodující.

Brzy po svém nástupu do úřadu svolal Řehoř VII. důležitou synodu, což byl sněm biskupů a dalších prelátů. Synoda pod výrazným papežovým vlivem rozhodla, že všichni nižší i vyšší církevní hodnostáři, kteří svůj úřad získali za peníze anebo jsou ženatí, ho musí bez prodlení opustit. Papež vyzval římského krále Jindřicha IV., aby překontroloval situaci ve svých zemích a zjednal spravedlnost. Král slíbil, co papež chtěl, ovšem k činu se stále neměl. Doma mu vyrostla silná opozice, jelikož „nemravného“ kléru měl ve své říši dost a dost.

Neposlušní duchovní se pochopitelně bránili. Nechtěli se stát obětí jakýchsi reformních prověrek. Papežův hněv se zpočátku obrátil pouze proti královým rádcům, které exkomunikoval. Sám Jindřich byl tehdy ještě mladý, sotva přesáhl dvacítku, Řehoř tedy viděl vinu v těch, kteří nezkušenému mladíkovi dávali špatné rady.

Počátky sporu

Pak ovšem došlo k hlavnímu střetu kvůli obsazení lombardského arcibiskupství v Miláně. Lombardie byla veledůležitou oblastí pro papeže i krále. Nebylo zdaleka lhostejné, kdo dosedne na tamní arcibiskupský stolec. V zájmu obou potentátů bylo protlačit do Milána vhodného kandidáta, který bude podporovat jejich politiku a zajistí jim vliv v této oblasti.

Jindřich neváhal a sám jmenoval nového arcibiskupa. Tomuto aktu dosazení církevního hodnostáře do úřadu se říká investitura. Arcibiskup byl tedy nastolen neboli investován bez papežova vědomí a svolení, což nemohl brát na lehkou váhu. Pohrozil Jindřichovi osvědčenou církevní zbraní – exkomunikací. Král, který nehodlal čekat, až Řehoř svou hrozbu splní, raději hned svolal do Wormsu sobě oddané biskupy, kteří papeže prohlásili za sesazeného z římského stolce. 

Vzpoura německých knížat

Papež neváhal a ihned vladaři odpověděl dopisem, v němž ho prohlásil za sesazeného. Němečtí církevní hodnostáři, kteří předtím papeže sesadili, se takového ostrého vystoupení zalekli. Vytušili, že začíná jít do tuhého, a jeden po druhém krále pomalu opouštěli.

Německá šlechta, která se po celou dobu Jindřichovy vlády bouřila, s uspokojením pochopila, že se panovník ocitl v úzkých. Papežova výzva k Jindřichovým poddaným, které vyvázal z poslušnosti ke králi, jim přišla vhod. Říšská knížata tedy uspořádala říšský sněm, na němž v duchu Řehořových instrukcí krále prohlásila za sesazeného, pokud přesně do uplynutí jednoho roku, tedy do 2. února 1077, nevyprosí na papeži s opravdovou kajícností rozhřešení. A tahle možnost nevypadala pravděpodobně.

Spiklenci si spokojeně mnuli ruce, jak elegantně se krále zbavili. Nepočítali však s tím, že Jindřich je pro udržení trůnu ochoten udělat cokoliv. Každopádně se situace kuriózně otočila, už nestál král spojený s „neposlušnými“ duchovními proti papeži, ale naopak papež spojený s „neposlušnými“ šlechtici proti králi.

Pouť do Canossy

Král si uvědomil, v jak ožehavé situaci se kvůli svému nerozvážnému činu ocitl. Rozhodl se tedy, že papeže skutečně odprosí a vydal se na cestu do Itálie. Jihoněmečtí vévodové okamžitě obsadili alpské průsmyky, aby jej zadrželi, ale Jindřichovi se podařilo proklouznout nestřeženou cestou. Necestoval sám, měl s sebou početný doprovod včetně vlastní manželky. Přechod přes Alpy byl přesto vším možným, jen ne příjemnou procházkou horskou krajinou. Přišla totiž zima, napadl sníh a klopýtání závějemi či po zmrzlém ledovém povrchu bylo nesmírně riskantní. Každou chvíli hrozilo nebezpečí pádu do hlubin, z nichž není návratu. Jindřich najal zkušené průvodce znalé místních průsmyků, kteří jeho skupinu naštěstí dokázali přes Alpy v pořádku převést.

Když se poutníci konečně ocitli v přívětivé italské nížině, byli přivítáni tamními hrabaty a biskupy, neboť se brzy rozkřiklo, že král je tu. Italská šlechta nebyla vůči Jindřichovi tak nepřátelská jako německá. Velmi rychle se shromáždil dostatek mužů, takže se kolem něj vytvořilo vojsko příznivců. Když se papež doslechl, že král je v Itálii, nevěděl, zda přichází kajícník či mstitel. Uchýlil se na pevný hrad Canossa, který patřil jeho příznivkyni, toskánské hraběnce Matyldě a vyčkával. 

Král nejprve k papeži vyslal některé své vlivné známé z řad kléru a šlechty, aby za něj u Řehoře orodovali. Papež poselstvo vyslechl a pak prohlásil, že pokud s ním chce král jednat, nechť se dostaví do Augsburgu, kde s ním jeho případ probere a vynese spravedlivý soud podle církevního práva. To však pro nešťastného vladaře nebylo žádné řešení, on potřeboval získat papežovo odpuštění tady a teď, protože konec roční lhůty se kvapně blížil.

Prostřednictvím svých vyslanců slíbil, že udělá cokoliv a přijde kamkoliv, jen když mu Řehoř udělí do Hromnic rozhřešení. Papež se jako pravý křesťan nakonec smiloval a vyřkl tento ortel: král k němu musí osobně přijít, předvést opravdovou lítost nad svými činy a slíbit poslušnost. Pak mu bude odpuštěno. 

TIP: Obávaná inkvizice: Autorita, před kterou se třásla celá Evropa

Takové pokoření žádný vládce římské říše ještě nepodstoupil. Sotva nastal druhý den, Jindřich zbavený královského roucha, v prosté haleně kajícníka, bosý a s prázdným žaludkem (neboť půst byl neodmyslitelnou součástí pravého pokání) již přešlapoval před bránou hradu a čekal na papežovo rozhodnutí. S tím škodolibý Řehoř vůbec nepospíchal a nechal ubohého vladaře mrznout v nevlídném lednovém počasí celé tři dny, než ho konečně pozval dál k audienci. Při ní mu promluvil do duše a poté mu ono vytoužené rozhřešení konečně udělil. 

Kometu 67P/Čurjumov-Gerasimenko známe na Zemi velmi dobře. V roce 2014 k ní doletěla evropská meziplanetární sonda Rosetta, která strávila dva roky jejím intenzivním průzkumem. Samotná kometa nás samozřejmě zajímá i dál a sledujeme její putování Sluneční soustavou, během něhož se dějí zajímavé věci.

Tým evropských vědců dal dohromady velké množství dat a pozorování sondy Rosetta a analyzoval barvu povrchu komety Čurjumov-Gerasimenko. Ukázalo se, že během přibližování komety ke Slunci mění barvu z červené na modrou. A když se zase vzdaluje do hlubin Sluneční soustavy, vrací se její barva z modré zpět na červenou.

V hlavní roli led a organické látky

Podle vědců v případě této komety všechno záleží na vodním ledu a prachu na povrchu komety a v jejím blízkém okolí. Pokud obsahují více organických molekul, je materiál červenější. A když je tam větší množství vodního ledu, který je bohatý na křemičitan hořečnatý, je materiál více modrý.

TIP: Kometa 67P/Čurjumov-Gerasimenko je z nesmírně staré organické hmoty

Barvu komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko sledoval na palubě sondy Rosetta spektrometr VIRTIS (Visible and Infrared Thermal Imaging Spectrometer). Když byla kometa ještě daleko od Slunce, její jádro bylo pokryté spíše prachem a jevilo jako načervenalé, přičemž ho obklopovalo namodralé koma. Po přiblížení ke Slunci se kometa ohřála, povrchový led sublimoval do okolního vesmíru a odnášel přitom i množství prachu. V důsledku toho jádro komety zmodralo kvůli odkrytému ledu, kdežto koma se zaplnilo prachem a zčervenalo.

Brzy ráno vyjíždíme z městečka Goba a šplháme po kamenité cestě, která vede původním porostem starých jalovců až na náhorní plošinu Senetti Plateau. Les pomalu ustupuje otevřenější kamenité krajině a nízké vegetaci vřesů, starčků a sporadických porostů lobélií. Dnes ani nezastavuji, abych fotil chřástaly Rougetovy (Rougetius rougetii), kteří patří k místním endemitům a hojně se vyskytují právě zde. Místo toho spěchám až k prvním rozeklaným nevysokým skaliskům, která vystupují z jinak monotónní roviny. Ze zkušenosti vím, že právě tady máme ráno možnost pozorovat jeden z nejvzácnějších etiopských druhů – ohrožené vlčky etiopské (Canis simensis).

V centru skromné hojnosti

U skalisek na náhorní plošině jsem vlčky etiopské mnohokrát pozoroval při jejich každodenním obcházení teritoria, zanechávání pachových „vizitek“ nebo při lovu. Nadmořská výška této lokality se pohybuje okolo 4 000 metrů a klima není nijak přívětivé. Zvlášť pro někoho, kdo je zvyklý na nižší polohy afrického kontinentu. Teplota v noci často padá pod bod mrazu a ani ve dne není o moc tepleji. Časté přeháňky, silný vítr a prudké změny počasí dokreslují specifičnost drsného ekosystému.

Vlčkům, jimž se v češtině někdy říká také liška habešská, ovšem takové podmínky plně vyhovují. V nadmořských výškách od 3 800 do 4 300 metrů je jejich výskyt v oblasti Bale nejpočetnější. Dnes už se ovšem dá jen sotva mluvit o velké početnosti. Celá populace tohoto predátora v Etiopii, a tím pádem i na světě, totiž čítá jen okolo 500 jedinců.

Malá kořist i velké mršiny

Vlček etiopský je přísně denní neboli diurnální predátor úzce vázaný na travnaté a vřesovité oblasti afro-alpinské zóny v Etiopii. Jeho lovecké aktivity kopírují denní aktivitu kořisti – drobných, z drtivé většiny endemických druhů hlodavců. Z nových výzkumů vyplývá, že v pohoří Bale, kde biomasa drobných hlodavců často dosahuje hodnot až tří tun na kilometr čtvereční, tvoří jejich podíl v potravě vlčka 96 %. Plných 87 % přitom připadá na pouhé tři druhy – hlodouna velkého (Tachyoryctes macrocephalus), krysu černodrápou (Lophuromys melanonyx) a myš Otomys typus.

Vlčci se ovšem nebrání ani konzumaci mršin větších savců, především kopytníků nebo uhynulých domácích zvířat. Občas jsem je také pozoroval při pojídání listů ostřice (Carex sp.), které jim zřejmě pomáhají při zažívání nebo kontrole vnitřních parazitů.

Trpělivost a pak rychlý útok

Vlčci jsou v prvé řadě samotářští lovci, ale občas je možné zahlédnout je při společném lovu. Spojují se do menších skupinek, aby udolali kořist, o niž by jednotlivec marně usiloval. Při několika příležitostech jsem je takto viděl lovit například zajíce etiopského (Lepus starckii), který se hojně vyskytuje především na otevřených náhorních plošinách. Díky své rychlosti a schopnosti prudce kličkovat je zajíc pro samotářského vlčka velmi obtížnou, i když lákavou kořistí.

Strategie lovu se většinou odvíjí od pomalého „pročesávání“ lokalit bohatých na denní hlodavce. Vlčci se často zastavují a snaží se potenciální kořist lokalizovat především pomocí výborného sluchu. Natáčejí hlavu ze strany na stranu, aby tak mohli lépe určit přesnou polohu hlodavců. Když je kořist odhalena, snaží se k ní vlček pomalu přiblížit kombinací pomalého plížení a nehybného čekání. Takto zkracuje vzdálenost až na nějaké dva až tři metry a pak se snaží využít moment překvapení a rychlým útokem se zmocnit kořisti. Celý lov tak může trvat od několika až po několik desítek minut. Nejdelší jednotlivá lovecká akce tohoto druhu, kterou jsem kdy viděl, trvala přes 40 minut.

Za úlovkem pod zem

Vlčci však mají i další oblíbenou techniku lovu hlodavců – snaží se je vyhrabat z nor. V některých případech docílí po krátké době hrabání toho, že kořist z nory vyběhne a snaží se uniknout. Jen na rychlosti psovité šelmy pak záleží, zda bude akce završena úspěchem. Někdy, a to především při lovu téměř 30 centimetrů dlouhého hlodouna velkého, dochází k totální destrukci celého systému chodeb. Teprve pak se vlčkovi podaří hlodavce ulovit a za ním pak jako obrovské krtince zůstávají velké hromady odhrabané hlíny.

Při následující konzumaci záleží na velikosti úlovku. Větší kořist šelma opakovaně přehazuje v úzkých čelistech a polyká po částech. Menší úlovek pak zhltne vcelku. Dobrému uchopení kořisti nenapomáhá jen prodloužená čelist, ale i rozmístění premolárů (třenových zubů). Ty nejsou, na rozdíl od chrupu většiny ostatních psovitých šelem, umístěny těsně vedle sebe, ale mají mezi sebou větší mezery.

Vytrvalí strážci hranice

I když vlček etiopský loví a pohybuje se především samotářsky, jednotlivá zvířata jsou součástí smečky čítající 3 až 13 zvířat. V drtivé většině početnějších skupin převažují samci nad samicemi až dvojnásobně. Společně pak všichni obývají a obhajují své teritorium, které má, v závislosti na úživnosti, v průměru rozlohu 6–13 km². Hraniční oblasti překrývajících se teritorií jsou často pro sousední smečky společné a dochází k jejich opakovanému obhajování.

Často zde dochází ke střetům a projevům agresivity mezi jednotlivými zvířaty. Tyto krátké souboje však jen výjimečně končí zraněním. Odehrávají se totiž spíše jen v oblasti vokální konfrontace a zvíře z méně početné smečky se brzy stáhne z boje. Členové jednotlivých smeček několikrát denně teritorium monitorují a značkují močí, trusem nebo škrábáním. Svoje území si přitom takto neoznačuje jen alfa pár, ale i všechna ostatní zvířata ze smečky.

Start do života

Doba páření u vlčků etiopských většinou spadá do období mezi srpnem a listopadem a vlčata se rodí po 60–62 dnech březosti. Estrus, tedy období páření všech samic ve smečce se synchronizuje do méně než dvou týdnů v roce. Tehdy se páří jak alfa pár, tak i další samice, které ze své vlastní smečky přijmou jen dominantního samce. Často však u nich uspějí i samci z okolních teritorií, a to až v 70 % případů!

Ve vyhrabaných norách se rodí 2–7 mláďat, zprvu slepých. V noře zůstávají tři týdny a teprve pak se odváží ven. Není také nezvyklé, že samice mláďata periodicky stěhuje do náhradních nor, někdy i přes kilometr vzdálených. V tomto období se malým vlčkům začíná měnit barva srsti a tmavě šedivá je postupně nahrazena typickou oranžovou s bílými znaky a bílou špičkou ocasu. Na kojení mláďat vůdčí samice se podílí až 50 % všech samic, které přišly o svá mláďata, nebo je opustily.

TIP: Rozmanitost v chladných výšinách: Nezměrná Etiopská vysočina a její velikáni

Od pátého týdne života pak mladí vlčci začínají přijímat i masitou potravu. V dosaženém věku šesti měsíců jsou již na pevnou stravu zcela odkázáni a přijímají vyvržené maso od ostatních členů smečky. Také se začínají účastnit obchůzek teritoria, ale značkování přichází až kolem 12 měsíce věku u samců a 18 měsíců u samic. Obě pohlaví pak sexuálně dospívají v průběhu druhého roku života. Samci se poté někdy spojují v čistě samčí smečky, kdežto dospělé samice se toulají na hranicích teritoria a čekají na příležitost připojit se k jiné smečce.

Mraky plující po obloze občas nabízejí dechberoucí podívanou. Možná vás ale překvapí, že pohled na mraky z druhé strany – okem satelitů z oběžné dráhy případně posádky Mezinárodní vesmírné stanice, nabízí neméně zajímavou a hlavně v mnohém odlišnou podívanou...

Nedávno to potvrdil americký satelit Aqua, který na snímku z letošního 29. ledna zachytil nad oceánem u Austrálie několik pozoruhodných oblaků, které připomínají tvarem gigantické klubko. Jde o aktinomorfní či radiální mraky (anglicky „actinomorf clouds“) a ze zemského povrchu je neuvidíte. Ne snad proto, že by byly příliš vysoko, nýbrž kvůli tomu, že jsou obrovské a schází nám potřebný odstup. Jedno takové klubko může mít průměr kolem 300 kilometrů.

TIP: Atlas mraků: Fascinující pohledy na nebe

Tyto mraky se ve skutečnosti tvoří relativně nízko v atmosféře, ve výšce kolem 2 kilometrů. V této výšce obvykle vznikají stratokumuly. Poprvé je pozoroval americký satelit Television Infrared Observation Satellite V v roce 1962. Jejich původ není úplně jasný. Odborníci jejich vznik připisují působení lidmi vytvářených aerosolů, ale například tyto zmíněné mraky na snímku satelitu Aqua vznikly nad oceánem, kde se již aerosoly tvořené lidmi prakticky neprojevují.

Faraon Chufu, známý též pod řeckým jménem Cheops, si zajistil nesmrtelnost tím, že nechal vystavět hrobku, která i tisíce let po jeho smrti budí úžas: Velkou pyramidu v Gíze. Ve své honbě za věčnou slávou ovšem mocný vládce nezapomněl ani na svou drahou matku. Jak se přesvědčili archeologové ve 20. století, vypravil královnu na její poslední cestu se všemi poctami. Ani panovník považovaný za vtěleného boha ovšem nedokázal ochránit matčin posmrtný klid…

Opovážliví lupiči

Egyptští kněží se bázlivě krčí před faraonem Cheopsem. „Přihodila se nesmírná ohavnost, Pane obou zemí. Proklatí lupiči vtrhli do hrobky tvé božské matky. Svou chtivostí narušili posvátnost tohoto místa,“ vyprávějí muži s očima pevně zabořenýma do podlahy. „Taková opovážlivost! Co zmizelo?“ vyštěkne vládce. „Nějaké šperky, nádobky se vzácnými oleji, královniny zlaté sandály…“ zajíkne se jeden kněz. „Většina cenností však zůstala na svém místě, ó synu Reův,“ spěšně mu vtrhne do řeči jeho druh, když vidí, jak faraon rudne ve tváři. „A co mumie?“ zeptá se nebezpečně chladným hlasem panovník. Kněží si vymění kradmý pohled. „Ta zůstala nedotčená, božský,“ ujišťují vládce jednohlasně. „No, dobrá, máte štěstí. Zdá se, že budu muset svou milovanou matku nechat pohřbít na bezpečnějším místě,“ rozhodne faraon.

Podobný příběh se možná odehrál ve 27. století před naším letopočtem v době vlády panovníka Cheopse. Nebo také ne. Tak se totiž objevitel Hetepheresiny hrobky snažil vysvětlit záhadu, na níž v místě královnina posledního odpočinku narazil. Co mu nedalo spát?

Překvapený fotograf

Roku 1925 provádí v Gíze vykopávky archeologové z Bostonu a Harvardu pod vedením George A. Reisnera. Na rozdíl od svých předchůdců – dychtivých lovců pokladů a dobrodruhů, dobře vědí, že majestátní hrobky panovníků Chufua, Rachefa a Menkauera neskrývají žádné bohatství. Už dávno je totiž vydrancovali vykradači hrobů. Přesto doufají, že slavné pohřebiště, které vybudovali faraoni 4. dynastie Staré říše, dosud nevydalo všechna svá tajemství. Ve svém průzkumu se zaměří na královskou nekropoli východně od Velké pyramidy. Zde se vyjímají tři malé pyramidy královen. V nich však archeology žádný velkolepý objev nečeká. Skutečný poklad se totiž skrývá pod pískem!

Nečekané štěstí se 2. února roku 1925 usměje na fotografa archeologické expedice Mohameda Ibrahima. Rozhodne se pořídit několik snímků pohřebiště. Když však postaví trojnohý stativ svého fotoaparátu na zem, jedna z nožek stojanu se zaboří do jakési dutiny. Co to má znamenat? V dutině se skrývá vrstva sádry maskovaná jako skalní podloží. Fotografa ovládne zrušení. Vždyť sádrová omítka by mohla maskovat vstup do hrobky. Ihned přivolá své kolegy a ti se dychtivě pustí do práce…

Dobře utajená hrobka

Archeologové nejprve odhalí dlouhý příkop plný vápencových bloků. Po jejich odstranění se odborníkům naskytne pohled na dvanáctistupňové schodiště. To je zavede do tunelu, který ústí do obdélníkové místnosti. A v ní spatří to, o čem sní všichni egyptologové: sarkofág obklopený pohřební výbavou. Pravda, vědcům neunikne, že i v této hrobce řádili nenechaví lupiči. Z mnoha vzácných nádob zůstaly jen střepy, další předměty kdosi bezohledně a nenávratně poškodil. Přesto z pohřební výbavy zůstalo tolik, až z toho přechází zrak: umně vyřezávaný nábytek zdobený zlatem, mistrovsky vyhotovené skříňky, truhlice se šperky a alabastrové džbány.

Zrak archeologů však nejvíce přitahuje pečeť na nádherném alabastrovém sarkofágu. Nese jméno faraona Chufua a vypadá zcela neporušeně. To by naznačovalo, že archeologové budou moci pohlédnout majiteli hrobky do tváře! Málokterého faraona nebo jeho manželku přitom egyptologové našli v jeho či její hrobce. Potká snad americké badatele stejné štěstí jako jejich britského kolegu Howarda Cartera, jenž v říjnu roku 1925 nalezl ve zlaté rakvi mumii faraona Tutanchamona tak, jak ho na poslední cestu připravili balzamovači?

Hádanka pro egyptology

Po otevření víka sarkofágu nemohou američtí vědci uvěřit svým očím. Rakev zeje prázdnotou. Kam zmizela mumie? Aby rozluštili tuto záhadu, musí nejprve odhalit totožnost majitele hrobky. Nalezené předměty jim prozradily, že bohatá pohřební výbava patřila královně Hetepheres. O koho šlo? Tato královna měla podle všeho vztah nejméně ke třem faraonům. Jejím otcem byl nejspíš poslední panovník třetí dynastie Hunej. Hetepheres se pak provdala za zakladatele další dynastie Snofrua. S ním ji zřejmě pojilo i blízké příbuzenství. 

Egyptologové předpokládají, že Hetepheres a Snofru byli nevlastní sourozenci. Taková manželství představovala u vládnoucí vrstvy ve starověkém Egyptě běžnou praxi. Jak lépe zajistit čistotu královské krve než sňatky v rámci rodiny? Ze všech faraonů, s nimiž se jméno Hetepheres pojí, se ovšem nejvíce proslavil její syn Chufu. Královna se dožila asi prvních patnácti let jeho vlády. Pak jí faraon vypravil slavný pohřeb. Jenže kam, kdy a proč během té slávy zmizela mumie? Tam, kde chybějí důkazy, pracuje lidská fantazie…

Ukradená královna

Americký archeolog George A. Reis­ner se domníval, že Cheops nechal svou matku nejprve pohřbít vedle jejího manžela v Dašúru. Již krátce po pohřbu se však k uchu faraona dostala zpráva, že královnin posmrtný klid narušili lupiči. Ze strachu před úplným vydrancováním hrobky ji proto Cheops nechal převézt do Gízy. Snad doufal, že ve stínu jeho obrovské pyramidy zůstane Hetepheresina hrobka nedotčena. Víme, že toto přání se mu skutečně splnilo. Ale co mumie? Copak si mocný faraon nevšiml, že to nejcennější – královnino tělo, chybí?

TIP: Hrobky faraonů: Záhada ztracených mumií z egyptského Dér el Bahrí

Reisner tvrdil, že v Dašúru Hetepheresinu mumii ukradli nebo vážně poškodili lupiči. Mezi obinadly nabalzamovaných těl se totiž skrývaly zlaté amulety, vzácné šperky a další cennosti. Aby se této kořisti lupiči zmocnili, počínali si tím nejbezohlednějším způsobem. Archeologové se mnohokrát setkali se zuboženými mumiemi vysvlečenými z obinadel, které beze vší důstojnosti ležely na podlaze hrobky. O této svatokrádeži se podle Reisnera neodvážili egyptští kněží faraonovi říct. Ujišťovali ho, že ke královniným ostatkům se nikdo ani nepřiblížil. Cheops jim uvěřil, a tak bezelstně otiskl na prázdný sarkofág svou pečeť. Toto vysvětlení se však mnohem spíše hodí do románového příběhu než k práci seriózního archeologa. Jak došlo ke zmizení královnina těla, totiž ve skutečnosti nikdo neví… 

Rakovina je ve své podstatě onemocnění genomu. Vznik a růst nádorů spouštějí mutace, tedy překlepy, k nimž dochází při kopírování DNA, a které se postupně objevují v genomu buněk lidského těla. Zatím ale příliš nerozumíme tomu, které mutace či jejich kombinace jsou u jednotlivých typů rakoviny zásadní, a jak to vlastně probíhá, když se z normální buňky lidského těla stane smrtelná hrozba.

Na genom nádorových buněk se zaměřil gigantický výzkumný projekt Pan-Cancer Analysis of Whole Genomes (PCAWG), jehož rozsáhlé výsledky v těchto dnech zveřejnily prestižní odborné časopisy. Tento projekt zahrnuje více než 10 let intenzivního výzkumu více než 1 300 vědců z celého světa. Dohromady se jim podařilo přečíst kompletní DNA z celkem 2 658 nádorových buněk, které pocházely z 38 různých typů nádorů.

TIP: Microsoft nasadil svou umělou inteligenci do boje proti rakovině

Výsledky projektu Pan-Cancer prozradily, že lidé, u nichž se objeví nádor, mají v průměru 4 až 5 klíčových mutací, které podporují vznik a růst nádoru. Rovněž se ukázalo, že se tyto mutace mezi jednotlivými pacienty často liší, i pokud jde o rakovinu stejného typu. Velmi důležité bylo zjištění, že se asi jedna pětina rozhodujících mutací objevuje v genomu buněk pacienta velmi časně, často dlouhé roky předtím, než se u pacienta objeví příznaky nádoru. Zní to sice strašidelně, ale je to vlastně dobrá zpráva. Přinejmenším teoreticky je možné po takových časných známkách změn pátrat a velmi tak usnadnit léčbu nádorů.