Většina lidí se domnívá, že plazům vyloženě vyhovují podmínky suchých oblastí, protože vydrží dlouhou dobu bez vody. Jestliže si i vy myslíte, že tam, kde ostatní tvorové hynou dehydratací a úpalem, tam si plazi libují, vězte, že to není tak docela pravda.

Plazi sice mají suchou pokožku schopnou zadržovat vodu, nemají vnitřní mechanismus udržování tělesné teploty (jsou takzvaně studenokrevní = poikilotermie), jejich vajíčka jsou chráněna pevnými obaly a některé druhy jsou živorodé. Kromě toho mají i další vhodné adaptace. Vysoké teploty a nízká vzdušná vlhkost, s nimiž se setkáváme třeba na Sahaře, ale ani jim nesvědčí. I tady však žijí plazi, kteří takto nehostinný životní prostor dokázali zabydlet.

Pouštní „voják“ se silnou čelistí

Na Západní Sahaře a v přilehlých oblastech jižního Maroka a severozápadní Mauritánie lze napočítat několik desítek dvou z celkově čtyř evolučních linií současných plazů – želv a šupinatých. Jednou z nejbohatších skupin jsou pak gekoni (Gekkonidae, Squamata) – typičtí obyvatelé jak suchých oblastí, tak míst relativně humidních a tropických.

Na území Západní Sahary nebo Maroka můžete, převážně na hamadách, narazit na třícentimetrové nenápadné gekony (např. rody Saurodactylus, Tropiocolotes), ale i na středně velké gekony s výrazně rozšířenými konci prstů (rod Ptyodactylus), kteří obsazují skalní bloky nebo místa obydlená lidmi.

Mezi ty spíše menší patří i populární a sympatický trpaslík Tarentola chazaliae (synonymum Geckonia chazaliae). Tento druh se od běžně známých gekonů dost odlišuje, a to způsobem života i vzhledem. Především se u něj nevyvinuly „lepivé“ prsty na nohou pro pohyb po vertikálních stěnách, které jsou tak typické pro taxony rodů Tarentola, Hemidactylus, Ptyodactylus apod.

Silné nohy T. chazaliae jsou ovšem dobře uzpůsobeny pro vyhrabávání nor v sypkém pouštním prostředí a pohybu po písku obecně. Díky tvaru hlavy je tento gekon běžně nazýván „přilbový“. Hlava je rovněž na rozdíl od ostatních zástupců rodu výrazně mohutnější, s pevnými čelistmi, které dokážou ulovit a spořádat i jinak velmi tvrdá tělíčka pouštních brouků rodu Blaps.

Endemický obyvatel Makaronésie

Gekon „přilbový“ striktně obývá pobřežní území západní a severozápadní Afriky, čímž je vlastně pro tuto oblast endemickým. Místy je možné natrefit na něj i více ve vnitrozemí, maximálně však 50 kilometrů daleko od moře. Nejseverněji sahá jeho výskyt přibližně po marocké město Agádír, jižně pak přes Západní Saharu i do Mauritánie a středního Senegalu. Životní prostorem těchto tvorů jsou zde pouštní až polopouštní biotopy s nízkými porosty mezi písčitými dunami, skalnaté bloky přerušované nánosy písku, hamady, ale i smetiště a jiná lidskou činností pozměněná stanoviště, která jsou v dosahu vlhkosti Atlantického oceánu. Právě ta je zdrojem vody nejen pro tyto gekony, ale i ostatní organismy Makaronésie.

Označení Makaronésie náleží ostrovům ve východním Atlantiku (Kanárské o., Madeira, Kapverdy) a zahrnuje také úzký pás pobřeží severozápadní Afriky. Blízkost oceánu je přitom klíčová pro rozvoj zde žijících společenství rostlin a živočichů. V chladném zimním období (prosinec–březen), kdy teploty klesají i pod 10 °C se tito gekoni ukrývají v hlubších norách hlodavců nebo ještěrek. Skrýš vyhledávají také během horkého léta, kdy teploty naopak šplhají až na 50 °C. Na lov vyrážejí teprve s nočním ochlazením. Na jaře a na podzim je pak můžete zastihnout i volně pod plochými kameny. V tuto dobu se totiž nepotřebují ukrývat před extrémními teplotními výkyvy.

Překvapení chladného jara

Když jsem se jednoho březnového dne dostal na lokality gekonů T. chazaliae, nepanovalo zrovna optimální počasí. Jaro v Maroku sice bylo v plném proudu, ale denní teploty se stále pohybovaly okolo 20 °C a přes noc občas klesaly i pod 10 °C. Na jednom místě u hranic s Alžírem mi kolem stanu dokonce poletoval sníh. Určitě i proto se mi přilboví gekoni zpočátku jakoby vyhýbali a poprvé jsem se s nimi setkal během noční obhlídky okolí v poušti někde mezi městy Guelmine a Tan-Tan.

Všude okolo byl naprostý klid, jen v dáli na místní hlavní komunikaci občas prořízly tmu světla projíždějících aut. Byl jsem venku už nějakou tu hodinku a nejvíc jsem si přál nalézt pouštní zmije rodu Cerastes, pro něž byla daná lokalita typickým biotopem. Nezahlédl jsem ovšem ani jedinou; zřejmě i na ně bylo dost chladno. Někteří hadi však již aktivovali, protože přes den jsem našel svlek po kobře egyptské (Naja haje), jejíž populace jsou zde antracitově černé. Při pochůzce prohlížím téměř každý z pryšců rodu Euphorbia, které se zde přizpůsobily pouštním podmínkám. Mnohem více než klasický pryšec, který známe z našich zeměpisných šířek, připomínají kaktusy. Ani pod pryšci se ale nic neukrývalo. Pusto je i pod kameny a dokonalé ticho ruší jen pouštní brouci rodu Blaps. Vtom se mi před rozsvícenou čelovkou mihne drobný tvor. Jde o tak krátký okamžik, že s jistotou nedokážu říct ani to, zda jde o plaza, nebo nějakého drobného savce. Když se opatrně přiblížím k místu, kam zvíře zaběhlo, za pomoci svítilny je hádanka hned vyřešena. Na drobných nožkách přede mnou stojí malý gekon „přilbový“. Těžko říct, kdo z nás je víc překvapený.

Poslední marocké setkání

Navzdory krátkým nožkám jsou gekoni T. chazaliae rychlí běžci. Ulovit nočního poutníka tedy není snadné, ale nakonec se mi to daří. Konečně mám s tímto úžasným gekonem čest přímo v jeho přirozeném prostředí.

Herpetologická štěstěna je mi ale nakloněna, a tak tyto zajímavé tvory později potkávám i na dalších dvou lokalitách v okolí pláží Tan-Tanu. Prostředí je po setmění úplně jiné než přes den. Hlavní rozdíl je ve vzdušné vlhkosti, která je díky bezprostřední blízkosti Atlantiku tak vysoká, že písek, vegetace a stěny domů jsou úplně mokré. Od Atlantiku tentokrát přišla opravdu vydatná mlha. Po chvíli chůze vlhne i oblečení, čelovku a fotoaparát musím neustále otírat suchým hadříkem.

V podstatě procházím okolí města, a tak mě ani nepřekvapuje hromada odpadků. Není na ni pěkný pohled, ale odpadky paradoxně slouží místním plazům jako vhodné úkryty. Nejedna plechovka skrývá spící ještěry rodu Mesalina, nebo Acanthodactylus. Na vegetaci ověšené spoustou igelitových tašek se pak krčí chameleoni obecní (Chamaeleo chamaeleon). Ještě častěji potkávám noční lovce, jakými jsou gekoni Stenodactylus mauritanicus, nebo Saurodactylus brosseti. V pohotovosti jsou i drobní hádci Macroprotodon brevis, pro něž jsou gekoni a spící ještěrky hlavní potravní složkou. Po chvíli mi zkříží cestu i první gekoni „přilboví“.

TIP: Přilnavé nožky gekonů: Lepidlo, které obdivoval už Aristoteles

S posledními exempláři tohoto druhu, které na své cestě potkávám, se loučím jen váhavě. Je totiž celkem pravděpodobné, že pokud se na tyto lokality ještě někdy podívám, drobné gekony T. chazaliae, už neobjevím. Lidská populace a s ní spojená výstavba v Maroku totiž neustále roste. Pokud si spojíme fakt výskytu gekona Tarentola chazalinae, který je vázán na zdejší pobřežní frakce a jejich specifické mikroklima, a výstavbu hnanou turistickým ruchem, jež se rozšiřuje hlavně podél pobřeží, budoucnost sympatických plazů se nám nemůže jevit v příliš pozitivním světle.

Po letech tvrdé restrikce se postupně mění přístup Američanů k tzv. měkkým drogám. Marihuanu pro rekreační užívání dekriminalizovalo, nebo dokonce legalizovalo již 11 států USA. Patří mezi i ně i Michigan, kde si lze legálně užívat marihuanu od prosince 2018. Jak ale ukazuje zkušenost z městečka Bessemer, ne všichni jsou změnou přístupu právě nadšení.

Dvoutisícové městečko Bessemer z amerického Michiganu znali donedávna jen milovníci lyžování a dovádění na sněžných skútrech. Nyní na sebe upozornilo i v celostátním měřítku. Důvodem je marihuana, respektive její výrazná vůně. Část obyvatel Bessemeru je již otrávených intenzivním marihuanovým odérem, který se line ulicemi.

Když zavoní tráva...

„Město Bessemer smrdí,“ prohlásila na městské schůzi členka rady Linda Nelsonová. „Marihuana je cítit všude. Někteří z obyvatel města již kvůli tomu odmítají vycházet na zahradu.“

Michiganské zákony umožňují pěstování maximálně 12 rostlin konopí na jednu rezidenci. Podmínkou je věk od 21 let a zakázáno je i pěstování rostlin venku. Konopí nesmí být volně přístupné a nesmí být zvenčí viditelné.  

Vůně, linoucí se ulicemi, ale naznačuje, že někteří tato pravidla nerespektují. Podle radní Nelsonové je možné, že někdo pěstuje větší než povolené množství, případně v nevyhovujících prostorách. Rada proto navrhla vybavit místní policii olfaktometrem – zařízením, které rozředí vzorek v přesném poměru a takto upravený vzorek pouští do čichových portů posuzovatelů ve střídavém rytmu s čistým vzduchem. Zjednodušeně by se dal olfaktometr popsat jako „čichový dalekohled“.

TIP: Nový výzkum: Po legalizaci klesá spotřeba marihuany u teenagerů

Radnice proto zakoupila zařízení v hodnotě 3 400 $ (v přepočtu asi 75 tisíc korun) v naději, že se jim podaří odhalit jakékoli nezákonné hospodaření s konopím a umožní tak obyvatelům znovu si užít pobyt venku bez nepříjemného marihuanového odéru.

Výpar vody z lesů a oslabená obranyschopnost smrků měly za následek apokalyptické odumírání lesů, které starousedlíkům mizely přímo před očima. Z téměř 14 milionů kubíků dřeva vytěženého ze státních lesů tvořilo neuvěřitelných 70 % dřevo z kůrovcové kalamity. Jen například jihočeské Dačicko přišlo o všechny smrky starší 10 let a podobně jako tam se i v ostatních regionech mnoho firem dostalo vlivem kůrovcové kalamity do vážných existenčních potíží.

Co se to vlastně s českým klimatem děje? Pojďme se na situaci podívat očima čísel. Podle dat Českého hydrometeorologického ústavu byly loňské teploty o 2 °C vyšší než dlouhodobé průměry z let 1961 až 1990. Naopak nedostatek dešťů způsobil, že úhrn srážek v roce 2019 dosáhl pouze 94 % normálu. Jak ukazují čerstvá data meteorologů zveřejněná na iRozhlas.cz, Česko se za posledních šedesát let ohřálo o dva stupně Celsia v zimě a létě téměř o tři.

Hrozí nám energetická krize?

Ani letos se zatím situace nevyvíjí růžově – místo sněhových závějí pokrývá krajinu suchá zem, sněhu je pouhá desetina obvyklého množství, a dokonce nejméně za posledních 20 let. To zároveň s mizejícími lesy a krajinou, která není schopná zadržovat vzácnou vodu, předpovídá, že nedostatku vody v krajině budeme čelit i nadále.

Sucho neovlivňuje Česko pouze z pohledu lesnictví, zemědělství a vodárenství, ale i z hlediska energetiky. Právě lesy totiž hrají důležitou roli ve výrobě biomasy pro vytápění. Biomasa z lesnictví má navíc do roku 2030 podle vládních plánů narůst o cca 25 %, což ale dosavadní tempo poškozování lesů vlivem sucha a kůrovce může zásadně ohrozit. Bude-li se nedostatek vody i nadále prohlubovat, mohou být ohroženy i tepelné a jaderné zdroje, které ke svému provozu potřebují velké množství vody.

„Jistoty, jako je pravidelné střídání čtyř ročních období v tradiční podobě, prakticky neměnné lokální srážkové úhrny a v konečném důsledku i dostatek vody, patří minulosti. Současně s růstem vyžívání obnovitelných zdrojů doplněných plynovými elektrárnami, zapojováním bateriových úložišť a využíváním chytrých sítí, poroste i význam přesných krátkodobých předpovědí počasí pro řízení energetiky,“ říká Jan Palaščák, generální ředitel skupiny Amper Holding.

TIP: Kalifornie se propadá: Je to kvůli suchu a ztrátám podzemní vody

V nové klimatické éře bychom se tak měli ve vlastním zájmu zaměřit na výhody, které doposud nezvykle intenzivní sluneční svit přináší. „Loňský rok, byť o něco vlhčí než předchozí, byl příznivý pro výrobu ze solárních elektráren, které vyrobily o 3 % více energie, než je průměr posledních pěti let, na čemž se podepsal hlavně teplý a suchý červen,“ říká Milan Šálek, hlavní meteorolog společnosti Amper Meteo. Na téměř letních hodnotách výroby sluneční energie byl i poměrně slunečný duben, zatímco za deštivý květen vyrobily „fotovoltaiky“ oproti průměru téměř o pětinu méně.

Vysoké teploty a absence dešťů si tak žádají nový přístup nejen k půdě. Ať se nám to totiž líbí, nebo ne, na správném čtení toho, co nám příroda chce sdělit, závisí blaho nejen krajiny, ale i nás všech.

Pokud němečtí vojáci hebrejské víry věřili v trvalé zlepšení svého postavení, byli brzy zklamáni. Nerovné postavení v armádě zůstalo, což se nejvíc projevovalo v opomíjení při povyšování. V zázemí se mezitím znovu začala ozývat antisemitská propaganda radikálních nacionalistů, která Židy obviňovala z ulejváctví, zatímco Němci umírají v zákopech.

Předchozí část: Davidova hvězda v polní šedé: Němečtí židé za první světové války (1)

Sčítání Židů

Později, když začínalo váznout zásobování obyvatelstva, antisemité je obviňovali, že bohatnou na úkor veřejnosti. Když se k tomu přidaly i neúspěchy na frontě, stále více Němců naslouchalo těmto hlasům, které Židy stavěly do role obětních beránků. K nešťastnému kroku přistoupilo v říjnu 1916 pruské ministerstvo války, když nařídilo, aby velitelé ve svých jednotkách statisticky podchytili vojáky hebrejské víry.

Jedny z židovských novin situaci komentovaly: „Jako důvod a podnět ke sčítání Židů se z úředních míst otevřeně udává štvaní proti Židům. Na této zahanbující skutečnosti nemůže oficiální ujištění, že ministerstvo války sčítáním Židů nesleduje žádné antisemitské tažení, nic změnit. Sčítání samo o sobě je ústupkem antisemitismu, který je dovede zúročit.“  Výsledky sčítání nakonec tvrzení, že se většina příslušníků hebrejské víry ulívá v zázemí, nepotvrdily a ministerstvo data raději nezveřejnilo. Samotný akt ale už škody napáchal, protože vrazil klín mezi nežidovské vojáky a jejich židovské spolubojovníky. 

Všude se šklebí, jen ne v zákopech 

Antisemitismus našel stoupence také v nejvyšším velení německé armády. Ona známá legenda o ráně dýkou do zad našla vlivného šiřitele (podle některých dokonce autora) v osobě generála Ericha Ludendorffa. Mnozí čelní představitelé se s její pomocí chtěli vyhnout zodpovědnosti za válku či její prodlužování a svést ji na Židy, přičemž dalo v samotném závěru konfliktu vzniknout antisemitskému heslu „Všude se šklebí, jen ne v zákopech“.

Někteří generálové dokonce navrhovali využít situaci „k tažení proti židovstvu a použít Židy jako hromosvod pro všechno bezpráví“, jež krátce po válce zachvátilo Německo. Radikální antisemitské postoje vehnaly Ludendorffa na počátku 20. let do náručí Adolfa Hitlera a jeho nacistů. Ostatně zastávali podobné názory a právě slavný vojevůdce jako jeden z prvních (v roce 1923) na stránkách své knihy Vedení války a politika (Kriegsführung und Politik) požadoval, aby se Německo před další válkou „očistilo od Židů“. 

Nerovnoprávné zrovnoprávnění 

Nová výmarská ústava z roku 1919 slibovala, že židovští vojáci budou mít stejné šance na jmenování důstojníkem jako jejich nežidovští kolegové. Realita v nové republikánské armádě (Reichswehr) však byla jiná. Ve službě zůstávalo příliš mnoho bývalých císařských, pravicově zaměřených důstojníků, kteří ve svých jednotkách i nadále „pěstovali“ antisemitismus, s čímž vláda nedokázala nic udělat. Dveře do důstojnických hodností tak zůstaly Židům stále uzavřeny. Navíc stále pokračovala propaganda označující tuto menšinu za zbabělce, dezertéry a vlastizrádce. Ta hrstka Židů, kteří sloužili v Reichswehru jako prostí vojáci, se musela každý den potýkat s neustálými ústrky a marně bojovala za rovnoprávnost.

Dokončení: Davidova hvězda v polní šedé: Němečtí židé za první světové války (3)

V roce 1919 byl ustaven svaz frontových vojáků Stahlhelm, do nějž vstoupila také celá řada židovských veteránů. Od počátku protirepublikánsky založený spolek tyto muže uznával za plnoprávné členy, ale s postupem času i v něm zvítězilo antisemitské křídlo. Vedení svazu přijalo v roce 1924 takzvaný árijský paragraf, takže všichni židovští veteráni byli zakrátko vyloučeni. Působí až paradoxně, že nejhlasitější antisemita ve Stahlhelmu Theodor Duesterberg zjistil ve 30. letech, kdy se židovská příslušnost začala považovat z rasového hlediska, že také on má předky hebrejského původu, a tak raději podal demisi.

Mezinárodní tým archeologů před časem během stavby silnice odkryl na severním okraji města Ostrov na Chrudimsku studnu z doby kamenné. Konstrukce studny o vnějších rozměrech 80 × 80 centimetrů a výšce cca 140 centimetrů je vybudovaná z dubového dřeva, což objevitelé využili k datování studny pomocí metody dendrochronologie, která je založená na analýze letokruhů nalezeného dřeva.

Vědci dovedou podle šířky a uspořádání letokruhů velmi přesně určit stáří zkoumaného dřeva. Letokruhy badatelům prozradily, že všechny duby, z nichž byla studna postavena, tehdejší lidé pokáceli v letech 5256 a 5255 před naším letopočtem. Studna je tedy stará přibližně 7 300 let.

Technologické překvapení

Podle archeologů je v současnosti v Evropě známo asi 40 podobných studní z neolitu. Objev z Ostrova je ale ze všech nejstarší, pokud se tedy můžeme spolehnout na způsob použitého datování.

Dřevěná studna z Ostrova je navzdory svému stáří velmi slušně zachovalá. Je to zřejmě kvůli tomu, že tato část studny byla po dlouhá staletí zatopená vodou. Pokud by studna vyschla, její dřevěná konstrukce by se prakticky jistě do dneška nezachovala. 

Pro archeology má nález studny veliký význam, a to nejen kvůli jejímu stáří, ale i díky vyspělé technologii, kterou byla postavena. „V rozích byly dřevěné kůly, které byly vydrážkované a do těchto drážek se dávala opracovaná prkna. Podle dosavadních archeologických nálezů jsme si mysleli, že tato technika byla použita až někdy v době bronzové a později, například v době římské. Nyní už víme, že byla používána i tímto neolitickým lidem. Takže nejen stáří, ale i vyspělá technologie je velmi zajímavá až omračující. S tím skutečně nikdo nepočítal,“ uvedl ředitel Archeologického centra Olomouc Jaroslav Peška.

TIP: V Kolíně nad Rýnem odkryli nejstarší známou knihovnu na území Německa

Výzkum podle ředitele olomouckého archeologického centra pokračuje, unikátní studna se nyní konzervuje. Paralelně s konzervací budou vědci dělat další analýzy, zejména přírodovědné. Poté studna poputuje k odborníkům v Litomyšli, kde proběhne její restaurování. Přibližně za dva roky by se unikátní studna měla objevit jako exponát Východočeského muzea v Pardubicích v rámci archeologické expozice Proti proudu času.

Na pracující ženy se až do počátku minulého století pohlíželo s despektem, neboť veřejnost vesměs zastávala názor, že dámu má živit manžel: Pokud tedy byla některá z nich ekonomicky činná, automaticky připravovala o práci mužskou polovinu populace. Možnosti uplatnění něžného pohlaví kromě toho zůstávaly velice úzké – obvykle se jednalo o roli společnice, vychovatelky či pracovnice charity. 

Mít zaměstnání a zároveň se starat o domácnost bylo navíc takřka vyloučeno. A například s profesí učitelky se pojil povinný celibát, neboť se věřilo, že žena vychovávající cizí děti vhodně uplatní svůj mateřský pud jedině tehdy, nebude-li ji rušit vliv vlastní rodiny. Pokud se kantorka během své kariéry rozhodla vdát a přivést na svět potomky, přišla o místo a ztratila nárok na důchod. 

První český feminista

Zřejmě i proto zůstávaly učitelky dlouho nesmírnou vzácností: V roce 1880 jich v českých zemích působilo pouhých 33. Pedagogickou dráhu jim komplikoval také fakt, že až do roku 1897 nemohly studovat na univerzitách, takže výuka odborných předmětů na gymnáziích – zpočátku rovněž pouze chlapeckých – nepřipadala v úvahu. Nařízení přestalo platit až s vyhlášením Československé republiky v roce 1918. 

Neznamená to však, že by ženy po vzdělání netoužily – právě naopak. Možnost usednout do poslucháren vysokých škol ovšem paradoxně získaly až díky muži. Zastal se jich Vojta Náprstek, který bývá označován za jednoho z prvních českých feministů. Pražský komunální politik a známý etnograf strávil deset let v Americe, jež byla v prosazování ženských práv o krok před Evropou. Domníval se, že vzhledem k demografickému vývoji (vyššímu počtu žen ve společnosti) je nezbytné vytvářet pro něžné pohlaví odpovídající pracovní místa. V polovině ledna 1865 proto v domě U Halánků, na dnešním Betlémském náměstí v centru Prahy, založil vzdělávací spolek nazvaný Americký klub dam. A již v roce 1887 poprvé veřejně navrhl udělit ženám volební právo. 

Nedívejte se na něj!

Problém spočíval v tom, že tehdy 39letý Náprstek byl svobodný, což pro mladé dívky znamenalo, že se nesluší překročit práh jeho domu bez doprovodu. Mnohé z nich tak ke dveřím vodily jejich znepokojené matky či babičky a žádaly ujištění, že dcera či vnučka Náprstka ani neuvidí. Úzkostlivé obavy ustoupily, teprve když se pověst o novém spolku roznesla a mezi návštěvnicemi přibývaly i ženy z chudších poměrů a všech věkových kategorií: Zatímco na první přednášku jich dorazilo 49, po roce fungování už se jich běžně scházelo víc než sto. 

Náprstek navíc dámám vyhradil dvakrát týdně hodinu volného přístupu do knihovny a garantoval, že během ní nevkročí dovnitř žádný mužský host. Členky klubu se kromě vzdělávání věnovaly také dalším činnostem: Staly se například propagátorkami do té doby zcela ojedinělého koníčku pěstování pokojových rostlin, takže i díky nim dnes tvoří zeleň v květináči běžnou součást našich domácností.

Ozdoby vlastenců

Právě Náprstek se – vedle dalších obrozenců – zasloužil o to, že se v roce 1863 na pražském Novém Městě otevřela první pokračující škola pro dívky v českých zemích, kde si mohly pětiletým studiem doplnit vzdělání nad rámec povinných šesti základních roků. Tzv. Vyšší dívčí škola se však nedala považovat za protiváhu chlapeckých středních škol: Kladla si totiž za cíl vychovat ze svých žaček ženy, jež se stanou ozdobou vlastenecké společnosti a dokonale ovládnou vedení domácnosti. Mezi vyučovacími předměty tak figurovaly kurzy vaření, šití, vyšívání, domácího hospodářství, zdravovědy a péče o dítě. Do tamních lavic zasedlo mnoho pozdějších významných Češek, mimo jiné operní pěvkyně Ema Destinnová, malířka Zdenka Braunerová či herečka Růžena Nasková.

Gymnázia otevřela své brány dívkám o devět let později, ovšem žádná čistě ženská instituce tohoto druhu zpočátku neexistovala. Pokud se chtěly mladé dámy vzdělávat středoškolsky, musely si ve Vídni zažádat o povolení a následně se staly tzv. privatistkami na chlapeckých školách. Počet těch, které to udělaly, však nedosáhl závratných výšin: Nejenže totiž musely mít odvahu vstoupit do čistě pánského kolektivu, ale pozice privatistek s sebou zároveň nesla řadu omezení. Učitelé je například nesměli vyvolávat a během přestávek nemohly studentky zůstávat v přítomnosti spolužáků. Není tedy divu, že se do roku 1905 zapsalo na chlapecká gymnázia jen 11 dívek v celém Rakousku-Uhersku. 

Prezidentova dcera

Až v roce 1890 se v dnešní Pštrossově ulici otevřelo historicky první čistě dívčí gymnázium, známé jako Minerva. Za jeho vznikem stála především spisovatelka a Náprstkova blízká přítelkyně Eliška Krásnohorská, která svou iniciativou zajistila ženám teoretickou možnost nastoupit v budoucnu i na univerzitu. Do prvního ročníku se zapsalo 51 zájemkyň a o pět let později došlo k maturitě 16 studentek. Dochovaly se i podrobnosti o tom, jak si při zkoušce vedly: Napoprvé jich uspělo deset – tři s vyznamenáním, sedm pouze vyhovělo. Zbývající čtyři musely z jednoho předmětu skládat zkoušku podruhé, poslední dvě pak nevyhověly vůbec. V červenci 1898 na Minervě úspěšně odmaturovala také dcera pozdějšího prezidenta Alice Masaryková.

Navíc měla to štěstí, že jako jedna z prvních Češek mohla rovnou navázat na vysoké škole. Právě v době její maturity totiž rakouské úřady zpřístupnily univerzity i ženám. Nastoupit však mohly pouze na filozofické fakulty, neboť jakýkoliv jiný obor se pro něžné pohlaví považoval za mimořádně nevhodný. Většina mužů – a to i těch vzdělaných a pokrokových – byla totiž přesvědčena o nižším intelektu svých protějšků. Kupříkladu věhlasný francouzský chirurg Éduard Albert se nechal slyšet, že žena jakožto bytost s menší mozkovnou může dosáhnout nanejvýš inteligence čtrnáctiletého chlapce. 

Filozofky, lékařky a právničky

Tyto mýty se dařilo vyvracet, teprve když mladé průkopnice zdárně završily svá univerzitní studia. V roce 1901 se vůbec první českou doktorkou filozofie stala zooložka a botanička Marie Zdeňka Baborová, rovněž někdejší studentka Minervy. Tři roky po filozofických fakultách ustoupila vídeňská monarchie také v případě medicíny, a k pionýrským vysokoškolačkám se tak přidala Anna Honzáková: Roku 1902 držela v ruce čerstvý diplom o úspěšném absolutoriu lékařství na Karlo-Ferdinandově (dnešní Karlově) univerzitě. Stalo se to víc než 50 let od chvíle, kdy totéž dokázala Američanka Elizabeth Blackwellová, promovaná v New Yorku jako první lékařka na světě. 

TIP: Nechte nás volit: Americké ženy se poprvé zúčastnily voleb v roce 1920

Mezi Češkami však Honzáková první nebyla: Primát držela dvojice Anna Bayerová a Bohuslava Kecková, které náročný obor vystudovaly o dvě desetiletí dřív, ovšem ve Švýcarsku. Zřejmě i proto zůstávají jejich jména takřka neznámá. Zahraniční titul jim totiž před tuzemskými úřady nebyl nic platný a navzdory špičkovému vzdělání nedostaly povolení založit si v Praze vlastní praxi. Oběma tak nezbylo než většinu kariéry strávit za hranicemi. Přesto mohly hovořit o štěstí: Pokud by totiž projevily zájem například o práva, musely by se studiem počkat až do roku 1918. Tehdy nastoupila na pražskou právnickou fakultu Anděla Kozáková-Jírová, pozdější první československá doktorka práv a zároveň první notářka v Evropě. 

Interiér tanku Tiger II si zachoval uspořádání typické pro německou tankovou školu. Vlevo za čelním pancířem korby seděl řidič, který ovládal stroj pomocí volantu, pedálů a pák, vpravo radista/střelec z kulometu MG 34 ráže 7,92 mm. Jejich pracoviště oddělovala radiostanice. Díky posilovači se mohutný obrněnec ovládal překvapivě lehce.

Předchozí část: Trumf v rukávu německé Panzerwaffe: Těžký tank Tiger II (1)

Šoférovo sedadlo se navíc dalo výškově nastavit, takže v nebojové situaci mohl pro lepší výhled vysunout hlavu ven a v bitvě sledoval terén otočným periskopem (radista měl k dispozici periskop pevný). Oba muži se do vozidla dostávali příklopy umístěnými přímo nad sedadly. Radiovýbavu pro komunikaci s dalšími tanky tvořila stanice FuG 5 s dosahem 6 km, sdílení informací mezi členy osádky umožňoval interkom Bord sprechanlage B.

Porsche vs. Henschel

Vzhledem k rozměrům a hmotnosti děla se věž Tigeru II vyznačovala značnou délkou, která jí umožňovala fungovat i jako protizávaží. V jejím interiéru se nacházela hlavní bojová stanoviště – vlevo od závěru kanonu seděl před velitelem tanku střelec a pracoviště nabíječe našlo místo na pravé straně. K flexibilní spolupráci osádky přispívalo moderní řešení otáčecího mechanismu, kdy se s věží kolem své osy pohybovala i podlaha a všechny tři sedačky. 

Právě věž prošla při vývoji těžkého tanku mnoha peripetiemi. V počátcích projektu počítala Porscheho konstrukce s průměrem dráhy věže 1 900 mm, jenže se ukázalo, že pro kanon ráže 88 mm to nestačí. Ve spolupráci se společností Krupp tedy vznikla nová věž o průměru dráhy 2 000 mm, do které se s minimálními úpravami měly vejít všechny typy kanonů preferovaných Porschem i Henschelem. Mezitím už ovšem vzniklo padesát „předsériových“ Porscheho věží – a protože času nebylo nazbyt, začaly se montovat na Henschelovy podvozky.

Důraz na ergonomii 

Předsériový typ věže měl zakřivenou masku kanonu, jež byla značně odolná, avšak při zásahu do její spodní části se projektil mohl odrazit do slaběji pancéřované horní části korby. V prosinci 1943 proto generálové nařídili produkci Porscheho věží ukončit a nahradit Kruppovým provedením. Nový model nesl masku kanonu známou jako Saukopf (prasečí hlava), která snižovala popsané riziko na minimum.

Díky lepšímu rozvržení pancíře se zároveň zvětšil vnitřní prostor, takže Kruppova věž pojala 86 nábojů oproti osmi desítkám u Porscheho. Čelo kryl 180mm pancíř, boky a zadní stěna měly tloušťku 80 mm a strop 40 mm. Co se týče uspořádání interiéru, tankisté si nemohli vynachválit ergonomické řešení, jež snižovalo únavu a napomáhalo připravenosti osádky k plnění náročných úkolů. V zimě 1944–1945, kdy si Tigery II zabojovaly nejintenzivněji, se ke slovu dostalo i účinné vytápění. 

Nejmocnější kanon

Zbytek potřebné výbavy rozložili konstruktéři na vnější část korby. Vpředu i vzadu se nacházela dvojice vlečných háků, na bocích úchyty pro nářadí a lana. V zadní části korby ústila ventilace a sání vzduchu. U některých Tigerů II tyto partie chránil ocelový plech, u většiny ocelové pletivo. Zadnímu čelu korby dominovala dvojice výfuků – zatímco u prvních kusů se používaly rovné, v lednu 1944 je nahradily roury se zahnutým ústím bránícím průniku zplodin do motorového prostoru. Na předním čele korby našel své místo reflektor, za věž konstruktéři umístili příklop zpřístupňující pohonnou jednotku mechanikům.

Pokračování: Trumf v rukávu německé Panzerwaffe: Těžký tank Tiger II (3)

Klíčovou výhodu königstigeru představoval extrémně výkonný kanon. Přímo pro tento stroj vyvinuly společnosti Krupp a Rheinmetall Borsig dva prototypy 88mm zbraně KwK 43 L/71. První představoval novou konstrukci inspirovanou protitankovým dělem PaK 43, druhý vznikl úpravou protiletadlového FlaKu 41 L/74. Do sériové výroby se dostala první verze, jež se vyznačovala kompaktnějšími rozměry a účinnou úsťovou brzdou. První KwK 43 měly hlaveň z jednoho kusu, jenže takové řešení se ukázalo jako nepraktické a záhy ho vystřídala hlaveň složená ze dvou částí jednodušší na údržbu. S kanonem Henschelovi inženýři spřáhli další kulomet MG 34, některé obrněnce nesly též protiletadlový MG 42 ráže 7,92 mm lafetovaný na vrcholu velitelské kupole.

Pokud nedojde k neočekávaným problémům, vítězem pomyslného závodu o první komerčně provozované aerotaxi s kolmým startem a přistáním se zřejmě stane společnost Wisk Aero s autonomním aerotaxi Cora. Zástupci této americké společnosti ohlásili, že spustí testovací provoz služby s autonomním aerotaxi na Jižním ostrově Nového Zélandu.

Wisk Aero jsou podporováni leteckým gigantem Boeing a kalifornskou společností Kitty Hawk, která vyvinula autonomní letoun Cora. Jde o 2místnou multikoptéru s elektrickým pohonem, která je vybavená celkem 13 vrtulemi. 12 menších rotorů obstarává kolmé starty a přistání, zatímco jeden větší tlačný rotor, umístěný v zadní části letounu, má na starost horizontální let Cory.

Během experimentálních letů Cora létala maximální rychlostí 160 kilometrů za hodinu, v maximální výšce 460 metrů a na jedno nabití baterií uletěla cca 40 kilometrů. Tyto parametry se ale mají podle vývojářů ještě zlepšovat. Provoz letounu by měl být tišší než u helikoptéry.

TIP: Nový elektrický letoun společnosti Kitty Hawk je tišší než myčka na nádobí

Nadcházející testovací provoz společnosti Wisk je součástí programu novozélandské vlády, jehož cílem je lákat nadějné tvůrce letounů a kosmických technologií k využívání Nového Zélandu jako atraktivního zkušebního polygonu. Testovacího provozu by se měli zúčastnit i skuteční pasažéři. Bezpečnost letounu zajišťují tři nezávislé počítače pro řízení letu a pro případ totálního selhání padák, který ale podobně jako v jiných případech funguje jen ve výškách nad 30 metrů.

Stejně jako lidé i hvězdy se mění s věkem a nakonec zaniknou. U hvězd podobných Slunci tento proces dospěje do fáze, kdy hvězda spotřebuje veškeré dostupné palivo v jádře a nafoukne se do podoby mohutného a jasného rudého obra. Nakonec ztratí své vnější obálky a zbude po ní jen odhalené jádro: horký a hustý pozůstatek označovaný jako bílý trpaslík.

V dvojhvězdném systému HD101584 ze v souhvězdí Kentaura ale došlo na jiný scénář - podle Hanse Olofssona ze švédské Chalmers University of Technology se zde odehrálo něco jako hvězdný souboj. Jakmile větší hvězda dospěla do vývojové fáze rudého obra, zvětšila se natolik, že obklopila svého méně hmotného hvězdného souputníka. Následkem toho začala menší hvězda po spirále sestupovat blíže k větší souputnici, ke kolizi však nedošlo! Místo toho tento orbitální manévr vyvolal zjasnění mohutnější hvězdy, které odhalilo její jádro a horní vrstvy atmosféry rozptýlilo do okolí.  

TIP: Radioteleskopy ALMA vystopovaly dramatický hvězdný ohňostroj

Členové výzkumného týmu se domnívají, že komplexní struktury v mlhovině obklopující systém HD101584 vznikly jednak díky postupnému přibližování malé hvězdy k rudému obrovi a také prostřednictvím výtrysků (jetů) plynu, které se při tomto procesu zformovaly. Pochopení dynamiky tohoto hvězdného souboje astronomům pomůže lépe porozumět závěrečným vývojovým stadiím hvězd podobných Slunci.

V současnosti žije ve světě asi 1,1 miliarda kuřáků. Kouření přitom prokazatelně zhoršuje zdraví a přispívá k rozvoji řady nádorů a dalších závažných onemocnění. Každoročně zemře si 1,8 milionu lidí na rakovinu plic, která velmi těsně souvisí s kouřením. Lidé, kteří intenzivně kouří 30 až 40 let, často říkají, že v jejich situaci už nemá smysl přestat kouřit a odevzdaně čekají na svůj osud.

Jak ale ukazuje nový výzkum britských odborníků, ve skutečnosti to vůbec nemusí být tak zlé. Badatelé prostudovali vzorky z biopsie kuřáků, bývalých nekuřáků a celoživotních nekuřáků. Zjistili, že 90 až 95 procent buněk plic aktivních kuřáků obsahuje v porovnání s nekuřáky tisíce mutací navíc, které jsou evidentně důsledkem kouření a zvyšují riziko rozvoje nádorů. Zdravých buněk měli kuřáci v plicích jen 5 až 10 procent.

TIP: Nekompromisní počty: Každých 50 cigaret vyvolá jednu mutaci v plicní buňce

Podobný výsledek vědci očekávali. Velmi je ale překvapilo, že lidé, kteří s kouřením přestali, měli oproti aktivním kuřákům čtyřnásobný poměr zdravých buněk v plicích, tedy až 40 procent, v některých případech šlo dokonce stejný počet jako u nekuřáků. Týkalo se to přitom i těžkých kuřáků, kteří během dosavadního života vykouřili až 15 tisíc krabiček cigaret a s kouřením přestali sotva před pár lety. Vše nasvědčuje tomu, že přestat s kouřením se skutečně vyplatí. Studie byla založená jen na malém počtu lidí, takže ji bude nutné zopakovat s větším počtem vzorků.