Dnes dokážeme mapovat historické bitvy do období nanejvýš 4300 let vzdáleného, neboť z dřívějších dob se žádné písemné záznamy nedochovaly. Právě v historické době těchto posledních několika tisíciletí však vznikla lidská civilizace v užším smyslu a člověk se stal nejúspěšnějším tvorem na této planetě. Rozhodně se však nestal tvorem mírumilovným. Největší a nejkrvavější konflikty, jaké se kdy odehrály, spadají právě do nejmladšího období naší historie. 

Bitva u Marathónu (490 př. n. l.)

Mocná Perská říše se pokusila využít drtivé početní převahy svých vojsk a podmanit si vojensky evropské Řecko. Král Dareios I. vypravil ohromnou armádu o síle několika set tisíc mužů. 

Přes výraznou početní převahu Peršanů téměř v každém střetnutí této války však Řekové dokázali vítězit v rozhodujících bitvách. První fázi střetnutí rozhodla v roce 490 př. n. l. bitva u Marathónu. Na úzké planině se zde střetla invazní vojska Peršanů, vedená veliteli Datisem a Artafernem, s armádou Athéňanů a menším kontingentem Platajců. Řeků byla oproti Peršanům jen asi polovina, byli však lépe vyzbrojeni a jejich bojová morálka výrazně předčila vojsko nepřítele. Zahájili bitvu rychlým výpadem. Aby dali perským lučištníkům co nejméně prostoru, překonali vzdálenost mezi oběma vojsky poklusem.

Bitva probíhala zcela podle přání Řeků. Střed jejich formace byl sice Peršany zastaven a zatlačen, na křídlech však Peršané nápor nevydrželi. Peršané si uvědomili, že jsou obkličováni a propadli panice. Od té chvíle byla bitva spíše masakrem prchajících nebo zoufale se bránících elitních jednotek Peršanů.

Lepší výzbroj a bojové schopnosti řeckých vojáků dokázaly vynulovat výhodu početní převahy Peršanů, jak se ukázalo i o deset let později u Thermopyl. Porážka obrovské orientální říše malým uskupením městských států měla dalekosáhlý význam. Řecko si díky vítězství uchovalo svou svobodu a antickou formu demokracie, kterou jsme o tisíciletí později přejali v pozměněné podobě i my.  

Bitva v Teutoburském lese (9 n. l.)

Bitva v Teutoburském lese byla střetnutím mezi třemi římskými legiemi, vedenými Publiem Quinctiliem Varem a mezi germánskými kmeny, vedenými vůdcem Cherusků Arminiem.  Nešlo však o regulérní konflikt dvou uspořádaných armád. Římané byli vinou důvěřivosti velitele Vara vlákáni do pasti Arminiem, který byl až dosud římským spojencem a Varovým pomocníkem. Arminius věděl, že Germáni nedokážou vzdorovat římským legiím v otevřeném boji. Proto inicioval menší povstání v odlehlejších částech provincie a doporučil jejímu správci vytáhnout s legiemi a povstání potlačit.

Varus opravdu vyvedl tři legie a vydal se s nimi napříč provincií. Když rozptýlená armáda procházela špatně schůdným terénem Teutoburského lesa, zaútočily spojené síly několika germánských kmenů. Římané se dlouho bránili a odráželi stále zuřivější útoky nepřítele, brzy však bylo jasné, že Arminiova lest měla dokonalý efekt. Boj v hustém lese a deštěm promáčené půdě nedovolil Římanům využít nic ze své úspěšné bojové taktiky.

TIP: Drtivá prohra v Teutoburském lese: Proč padly římské legie do léčky? 

Bitva byla významná především svým strategickým dopadem na další expanzi římského impéria. Císař Augustus byl zprávou o této vojenské katastrofě zdrcen a také z jeho popudu byla hranicí mezi Germánií a Římskou říší stanovena řeka Rýn.

Bitva na Katalaunských polích (451 n. l.)

Bitva velkého rozsahu, která na sklonku antiky zřejmě rozhodovala o dalším osudu Evropy. Na jedné straně stálo vojsko hunského vůdce Attily, výrazně posílené germánskými kmeny (Ostrogóti, Herulové, Skirové, Gepidové ad.). Na straně druhé se k obraně chystalo spojené vojsko Západořímské říše, složené z Římanů, Vizigótů, Alanů a Franků. Ty vedl římský vojevůdce Flavius Aetius.

Bitva trvala téměř celý den a měla charakter mnoha jednotlivých střetů na rozsáhlé ploše. Byla velmi tvrdá a krvavá, o čemž svědčí také fakt, že byl během ní zabit vizigótský král Theodorich I. Díky obratné Aetiově taktice, která způsobila Hunům obrovské ztráty (lehce zraněn byl i sám Attila), byla bitva strategickým vítězstvím Římanů. Hunové byly odraženi a zastaveni ve svém drtivém tažení na západ. Attila se přesto již o rok později vrátil a drancoval sever Itálie. Před větší pohromou Řím zachránila jeho smrt v roce 453 n. l. Bitva na Katalaunských polích byla zároveň posledním vojenským vzepětím západní části Římské říše, jejíž sláva v té době již patřila minulosti.

Lidé mají chuť na čerstvou zeleninu i na oběžné dráze. Astronauté na palubě Mezinárodní vesmírné stanice ISS už před lety dokázali vypěstovat salát, který tam také s chutí snědli. Je to důležitý krok pro přípravu budoucích dlouhodobých misí do vesmíru, které budou podstatně delší, než dnešní pobyty na oběžné dráze.

Velmi důležité ale je ověřit, zda je zelenina vypěstovaná ve vesmíru stejně hodnotná a pro lidské strávníky bezpečná. Je to stále stejný salát, případně jiné druhy zeleniny, ale přece jenom roste na oběžné dráze, kde se prostředí od toho pozemského v řadě parametrů liší. Především je tam mikrogravitace a dopadá tam více záření.

Salát z vesmíru

Astronauti v minulých letech na ISS vypěstovali na salát ze sterilizovaných semen v zařízení Vegetable Production System, přezdívaném Veggie. Ve stejné době probíhalo pěstování ve stejném zařízení i na Zemi. Box Veggie posílal data na Zemi a pak k odborníkům doputovaly i vzorky samotného salátu, které odolaly mlsným astronautům. 

TIP: Astronauti na ISS testují řasový bioreaktor, který vyrábí kyslík i jídlo

Christina Khodadad z výzkumného centra Kennedy Space Center a její spolupracovníci provedli detailní chemické a biologické analýzy salátu z oběžné dráhy i z pozemního experimentu. Přečetli i DNA bakterií, které žily na kořenech salátu. Výsledky jednoznačně ukázaly, že salát vypěstovaný na ISS je zcela srovnatelný se salátem ze Země. Vesmírné zemědělství má zelenou.

Poté, co velení stáhlo 15. pěší divizi z fronty, bylo prvořadým úkolem doplnit ztráty pěších praporů, které nesly hlavní tíhu bitvy. Na integraci nově příchozích bylo pouze několik dní. Již 10. července 1944 začala další série operací, které měly prohloubit a rozšířit skotský koridor. 

Předchozí část: Nespoutaný lev: 15. (skotská) pěší divize za druhé světové války (1)

Druhá bitva na Odonu

První z nich byl Jupiter, který měl rozšířit předmostí na jižním břehu a dosáhnout kóty 112, přičemž 15. divize zajišťovala levé křídlo čelně postupující 43. divize. Na lokálně i časově omezený Jupiter navázala 15. července operace Greenline, která měla rozšířit koridor jihovýchodním směrem a odvést pozornost před plánovanými operacemi Goodwood a Cobra. Útok začal ve 21.45 za pomoci takzvaných Monty’s Moonlight, tedy světlometů, jejichž paprsky se od mraků odrážely zpět k zemi.

Před půlnocí se podařilo vyčistit Esquay a několik dalších vesnic. Ale ráno se útok zastavil v minových polích. Němci tradičně spustili řadu protiútoků a překvapivě aktivní byla toho dne i Luftwaffe. V poledne se pět německých tanků PzKpfw IV objevilo i před velitelstvím Gordon Highlanders, kde je v poslední chvíli zničila palba šestiliberních (57mm) protitankových děl. Na pravém křídle se mezitím 6. prapor King’s Own Scottish Borderers zmocnil kóty 113, ale další postup již neměl význam. Pěší prapory byly značně vyčerpané a v jednotlivých rotách zbývalo často méně než 50 vojáků. Sekundární cíl operace, tedy udržet německé tankové jednotky na frontě u Caen, však byl splněn, čímž divize přispěla k úspěchu operace Cobra – první americké ofenzivy v Normandii. 

Masakr churchillů 

Na konci července se divize přesunula do oblasti Caumontu, kde převzala úsek uvolněný americkými jednotkami. Cílem nadcházející operace se stala silniční křižovatka ve Vire a dominantní vrchovina kolem Mont Pinçon. Úkolem Skotů bylo vybojovat koridor s osou postupu od vesnice Sept-Vents k Saint-Martin-des-Besaces. Útok začal 30. července v 7.00 ráno. V čele postupovaly dva pěší prapory podporované tanky. Proti nim stáli v dobře vybudovaných obranných postaveních vojáci 326. granátnické divize.

Počáteční odpor byl rychle potlačen plamenometnými tanky a 31. července ve 2.30 ráno obsadili Glasgow Highlanders klíčovou kótu 309. Ztráty zde utrpěla 6. gardová obrněná brigáda, která v šarvátce s trojicí jagdpantherů ztratila 10 tanků Churchill. Ztráta kóty 309 přiměla německé velení k nasazení 21. tankové divize, čímž boje nabraly na intenzitě. V této chvíli se německá armáda v Normandii začala dostávat do kleští a každá vesnice podél severovýchodní hranice falaiské kapsy se stala opěrným bodem.

Poslední boje v Normandii 

Konečně 14. srpna byla 15. divize stažena do zálohy pro plánovaný přechod Seiny, čímž pro ni boje v Normandii přesně po 50 dnech skončily. Poprvé ve Francii se Skotové ocitli mimo dosah nepřátelské palby a poprvé ve Francii oblékli horalé své kilty. Místo sucharů se vydával čerstvý chleba, fungovalo kino i kantýny. K Seině vyrazil nejprve obrněný průzkumný pluk a teprve několik dní po něm následoval zbytek divize.

Pokračování: Nespoutaný lev: 15. (skotská) pěší divize za druhé světové války (3)

Na rozdíl od boji zničené Normandie byla krajina mezi Falaise a Seinou téměř nedotčená a válku připomínala jen zničená vozidla Wehrmachtu roztroušená podél silnic. Typickým obrazem se stali vítající vesničané a malí kluci šplhající na vozidla a žebrající o cigarety. Konečně 26. srpna dorazila divize u Louviers k Seině a večer následujícího dne ji pěchota na lehkých gumových člunech po krátkém boji překonala. 

Pokračování v pátek 13. března

Poslední dobou jsme svědky celé řady rozsáhlých a devastujících lesních požárů na různých místech světa. Australští odborníci upozorňují, že v požárech hrají nemalou roli zvířata a to nejen jako nešťastné oběti těchto děsivých katastrof. Ukazuje, že zvířata mohou požáry oslabovat a působit proti jejich šíření. V některých případech se ale naopak podílejí na šíření a zesilování požárů.

Požárníci versus hasiči

Místní lidé to často vědí a využívají. V podmínkách savan a stepí se často pase tak, aby v okolí lidských sídel nebyla suchá tráva, která může fungovat jako urychlovač šíření požárů. Proti šíření požárů v savaně působí například termiti. Termitiště totiž obsahují mnoho živin, díky nimž v jejich blízkosti rostou rostliny, zajímavé pro býložravce. A býložravci vypásají okolí termitišť, čímž snižují riziko vzniku a šíření požárů. 

Výrazně protipožární roli hrají také bobři, jejichž přehrady úspěšně brání šíření plamenů. Mezi významné požární preventisty patří také viskača – hodavec podobný králíkovi. Ten v době námluv shromažďuje suché větvičky a čistí tak okolí od potenciálně hořlavého materiálu.

TIP: Spálená země: Nedávné požáry zničily nejméně pětinu australských lesů

Ve vysokohorském prostředí hrají býložravci spíše opačnou roli. Když kozy, krávy nebo ovce vypásají trávu a byliny, šíří v místech dřívějších pastvin keře a stromy, které jsou náchylnější vůči požárům. Existují ale i zvířata, která umí šířit požáry záměrně – někteří australští draví ptáci byli přistiženi přitom, že rozšiřování plamenů využívají při lovu.

Podle doktorky Claire Fosterové z Australské národní univerzity může vhodná skladba zvířat sloužit jako efektivní prevence vzniku a šíření požárů. Týká se to podle ní například populací tabonů holubích nebo bandikutů, které v Austrálii téměř vyhubila populace invazních koček.

Vikingové představovali postrach raně středověké Evropy. Na rychlých lodích s dračími hlavami podnikali dlouhé výpravy po moři, ústími řek se vydávali proti proudu hluboko do vnitrozemí. Loupili, vraždili, drancovali, vypalovali. Na mnoha dobytých místech se usídlili a účastnili se lokálních bitev i válek coby námezdní žoldáci. Často hráli roli nevyzpytatelného „jazýčku na vahách“, když přebíhali z jedné strany ozbrojeného konfliktu na druhou podle toho, kde jim kynul vyšší žold či lákavější kořist. 

Mezi vikingskými bojovníky zaujímali zcela zvláštní postavení berserkové – válečníci bojující ve zvláštním transu, kteří neznali strach ani bolest. To málo, co o nich víme, pochází ze skandinávských ság, jež ovšem nepatří vždy k nejspolehlivějším zdrojům informací. Mísí se v nich reálné historické události s mýty a náboženskými představami. 

Jedna z nejstarších zmínek o bersercích se dochovala v básni Hrafnsmál z dob vlády prvního krále Norska Haralda I. Krásnovlasého, tedy z konce 9. a začátku 10. století. Slavný islandský básník a politik Snorri Sturluson, autor sbírky ság označované jako Mladší Edda, o nich zas ve 13. století napsal, že jsou „vzteklí jako psi či vlci“ a také „silní jako medvědi či býci“. Co berserky do daného stavu přivádělo, však není z literárních děl zřejmé. 

Odolní vůči bolesti

Berserkové měli bojovat odění do medvědí kůže – „ber“ označovalo medvěda a „serker“ je ten, kdo nosí košili. Kožešina je chránila a dodávala jim prý nadpřirozené schopnosti. Byli tak s to zabít člověka úderem holé ruky nebo ho zaklít. Údajně jim neublížil oheň ani bodné či sečné zbraně, protože ostří protivníků otupili zaříkáním nebo uhrančivým pohledem. Berserky tak bylo možné usmrtit jen ranami kyjem. Někdy se spekuluje, že se rekrutovali z vikingských „vyšších kruhů“ a tvořili uzavřené bratrstvo s vlastními rituály, ale přesvědčivé důkazy neexistují. Jasné je pouze jedno: Šlo o elitní válečníky, bojovali však jako „neřízené střely“. 

Vědcům, kteří se zabývají postavením a úlohou berserků ve vikingských dějinách, ponechávají dobové prameny a skandinávské ságy široké pole pro teorie a hypotézy. Zajímavé vysvětlení transu berserků nabízí Karsten Fatur, jenž se na univerzitě ve slovinské Lublani věnuje historii využívání rostlin. Na stránkách vědeckého časopisu Journal of Ethnobotany nyní publikoval teorii, podle níž vikingští válečníci používali k dosažení bojového transu, označovaného jako „berserkergang“, jedovatý blín černý z čeledi lilkovitých. 

Berserkergang

Nástup transu se projevoval třesavkou a drkotáním zubů, po něm se dostavil otok a zrudnutí obličeje – načež berserkergang zavládl v plné míře. Válečník v něm získal zvířecí sílu, ztrácel veškeré zábrany a pozbyl i zdravého úsudku. S cizími neměl slitování, jenže pokud se mu do cesty připletl spolubojovník, zaútočil na něj stejně zběsile jako na nepřítele. Když trans opadl, zachvátilo berserka totální fyzické vyčerpání, provázené citovou otupělostí. Bojovník se poté vzpamatovával i několik dní. 

O teorie vysvětlující trans berserků není nouze. V některých ságách se tvrdí, že v popsaném stavu vyli, zakusovali se do okrajů svých štítů a u úst se jim objevovala pěna. Vedlo to ke spekulacím, že berserkergang odpovídal záchvatu epilepsie. Z lékařského hlediska lze však uvedené vysvětlení akceptovat jen stěží, protože v epileptické atace by berserkové nemohli bojovat. 

Přijatelnější se zdají teorie, že necitlivost k bolesti tvořila následek konzumace alkoholu. Vikingové neznali destilaci a neuměli vyrábět nápoje s vyšším obsahem alkoholu. Zmíněná technika se do Evropy dostala z Arábie a do Norska pronikla až roku 1531. Konzumace „nízkoalkoholických“ nápojů jako piva a vína však Vikingům nečinila žádné problémy a hojně si dopřávali i před bitvami. Známé příznaky berserkergangu ovšem stavu opilosti neodpovídají. 

Droga středověku

Velkou pozornost věnovali nejrůznější badatelé teoriím, jež spojují berserkergang s požíváním některých jedovatých hub, především muchomůrek červených. Ty obsahují řadu nebezpečných toxinů, například amanitin, muskarin, muscimol či kyselinu ibotenovou. Jedovatost houby lze přitom významně potlačit opakovaným vařením. Jsou-li pak její toxiny konzumovány v nízkých dávkách, mohou místo otravy vyvolat „pouze“ halucinace, čehož při náboženských rituálech využívají některé sibiřské národy, třeba Korjakové.

Podle Karstena Fatura odpovídá popis berserkergangu mnohem víc účinkům blínu černého než projevům vyvolaným konzumací muchomůrky červené. Blín sice pochází ze Středomoří, ale v raném středověku už se rozšířil do velké části Evropy včetně Skandinávie. Rostlina obsahuje hned několik toxických látek ze skupiny alkaloidů, přičemž k nejvýznamnějším se řadí hyoscyamin a skopolamin. Oba mají halucinogenní účinky, silnější je však v daném ohledu druhý zmíněný, který se v moderní době zkoušel při výsleších jako základní složka tzv. séra pravdy. 

Zakázané býlí

Blín neobsahuje tolik jedu, aby člověku při opatrném užívání přivodil fatální újmu na zdraví. Proto od antických dob sloužil k tlumení bolesti, léčbě nespavosti či plicních onemocnění. Pro podobné účely jej využívala tradiční medicína v Číně, Indii a Tibetu. 

Středověké prameny spojují rostlinu s praktikami čarodějnic, které ji měly přidávat do „nápojů lásky“. Halucinace navozené odvary z blínu zřejmě stály v pozadí pověstí o létání čarodějnic. Pod vlivem skopolaminu se totiž může dostavit pocit lehkosti – člověk jako by se vznášel nad zemí. Navzdory popsanému stigmatu šlo ve středověku o velmi oblíbenou rostlinu, a v některých oblastech dnešního Německa se dokonce přidávala do piva tak hojně, že to musel roku 1507 zakázat zvláštní výnos. 

Halucinace vyvolané blínem mohly na území ovládaném germánskými kmeny podnítit vznik pověstí o vlkodlacích. Ti se od berserků lišili tím, že nosili vlčí kožešinu – což zřejmě zase souviselo s kultem vlka, jenž se spolu s uctíváním medvědů a kanců těšil na severu Evropy značné popularitě. Projevy nekontrolovaného vzteku, velké síly a nízké vnímavosti k bolesti se ovšem u vlkodlaků a berserků shodovaly. U zrodu mýtů o vlkodlacích mohli stát lidé, kteří patřili k uctívačům zmíněné šelmy a zpříjemňovali si život užíváním blínu. Častější konzumace jeho jedu totiž může vyvolat dlouhodobější stavy šílenství. 

Muchomůrky, nebo blín?

Fatur je přesvědčen, že v raném středověku nebyla muchomůrka červená zdaleka tak rozšířená jako dnes. Poměrně vzácně přitom rostla dokonce i na Sibiři, kde má její konzumace dlouhou tradici. Dokládají to praktiky některých tamních národů, jež se uchylovaly k pití moči těch, kdo předtím houbu požili. Moč obsahovala muchomůrkové jedy a zřejmě bylo jednodušší užívat si jejich halucinogenní účinky „z druhé ruky“ než pracně pátrat po vzácných houbách v lesích. 

Naopak blín byl ve středověké Skandinávii běžný, a dokonce se tam pěstoval. O jeho významu svědčí nálezy semínek ve vikingských hrobech. Důvod, proč nikde nenacházíme zmínky, že se berserkové rostlinou „dopovali“, spatřuje Fatur v jejich snaze utajit návod k dosažení berserkergangu. Schopnost bojovat ve stavu transu totiž válečníkům zajišťovala vysokou prestiž.

Ve prospěch blínu hovoří i fakt, že jeho jed vyvolává změnu vědomí, jež se projevuje nárůstem vzteku. Po požití muchomůrky červené jsou ovšem takové stavy velmi vzácné, a pokud už se objeví, bývají slabé. Lidová medicína popsaný účinek blínu dobře zná, což podle Fatura dokládá například chorvatské sloveso „buniti“ ve významu „bojovat“ či „protestovat“ – odvozené od chorvatského pojmenování blínu „bunika“. Vzpurní, protestující a odbojní jedinci se tedy chovají, jako kdyby snědli blín.

Otrlí proměněnci

Další typický účinek alkaloidů z blínu spočívá v potlačené schopnosti rozpoznávat tváře známých lidí, zatímco u muchomůrkových jedů se daný efekt nedostavuje. Berserkové přitom měli problém odlišit v boji spojence od protivníků a bili se i s blízkými přáteli, jež důvěrně znali. 

Často také během bitvy odhazovali oblečení a bojovali nazí. Mnohdy se to interpretuje coby projev odvahy, protože tak pohrdli i chabou ochranou, jakou skýtaly třeba kožené části oděvu. Podle Fatura se však opět mohlo jednat o následky požití blínu, protože alkaloidy této a příbuzných rostlin zvyšují tělesnou teplotu. Když se k tomu přidala námaha z boje, není divu, že bylo berserkům horko, a svléknutím si alespoň trochu ulevili od celkového přehřátí. 

TIP: Třetí říše na drogách: Když Pervitin poháněl německý Wehrmacht

Požití blínu může vysvětlit i jejich větší odolnost vůči poraněním. Alkaloidy rostliny totiž snižují krevní tlak a rány pak méně krvácejí. Jedy muchomůrky červené naopak vedou ke vzestupu tlaku, a jejich efekt by tudíž bojovníkům víc ublížil, než pomohl. Blín také tlumí bolest, čímž mohl vznikat dojem, že berserkové lépe odolávají nejen poraněním, nýbrž i popálení ohněm. 

Neznámé části mixu?  

Fatur však ve své studii otevřeně připouští, že některé projevy berserkergangu se působením alkaloidů z blínu vysvětlit nedají: například třas a drkotání zubů. Snad se jednalo o důsledek prochladnutí v počátečních fázích bitvy, kdy se ještě berserkové nestačili zahřát bojem ani účinkem alkaloidů. Vědec také klade otázku, zda by se popsané zakousnutí do okrajů štítu dalo objasnit snahou potlačit drkotání zubů. Nevylučuje ovšem, že berserkové blín užívali v kombinaci s jinými povzbudivými prostředky, možná dokonce právě s muchomůrkou červenou. 

Tell Abu Hureyra je významnou archeologickou lokalitou v těžce zkoušené Sýrii. Leží v severní části země v údolí řeky Eufrat, dnes již bohužel pod hladinou uměle vytvořeného Asadova jezera. Jde o jedno z prvních míst v lidské historii, kde se do té doby kočovní lidé usadili a začali trvale pěstovat plodiny.

Před vytvořením zmíněného jezera archeologové naštěstí stihli na tomto místě prozkoumat a popsat velké množství nálezů. Z analýz tohoto materiálu nedávno vyplynulo, že osídlení v Abu Hureyra na sklonku nejmladší doby ledové, tedy asi před 12,8 tisíci let, zřejmě zasáhla doslova kosmická katastrofa. Vědci zde v příslušné vrstvě kromě obilí a zrn odhalili také množství kousků taveného skla, nanodiamantů, mikrokuliček a uhlíků.

TIP: Archeologové odhalili záhadný kult lebek ve slavném tureckém Göbekli Tepe

To jsou stopy dramatu, při kterém působily vysoké teploty a tlaky. Podle vědců sem tehdy dopadl jeden z úlomků komety, která zřejmě v této době přiletěla k Zemi a explodovala v atmosféře. Tato událost postihla lidské populace po celém světě a zřejmě vedla k náhlému ochlazení v době, kdy se Země oteplovala z nejmladší doby ledové. Pokud se podaří zjištění vědců potvrdit, půjde o unikátní doklad historie lidského sídla, zničeného úderem z vesmíru.

Označení karlínští kluci jako první podle všeho použil nekomunistický tisk v roce 1924. Chtěl jím trochu posměšně označit skupinku komunistických mládežníků mezi dvaceti a pětadvaceti lety, kteří se rázně vymezili proti stávajícímu vedení strany. Pohybovali se kolem karlínského stranického sekretariátu na tehdejší Královské třídě a scházeli se v nedalekém hostinci U Zábranských. Kdo byli tito radikálové, jak se dali dohromady a jak bylo možné, že nakonec triumfovali ve straně, v níž 70 % členstva tvořili bývalí sociální demokraté zakořenění v tradičním dělnickém hnutí z časů monarchie?

Trochu jiná KSČ

KSČ byla ve dvacátých letech minulého století mezi ostatními komunistickými stranami anomálií, jejíž podstatu vystihl rakouský sociální demokrat Otto Bauer: „Znám jen dvě dobré sociálně demokratické strany: tou nejlepší je samozřejmě rakouská strana a hned po ní to je KSČ.“ Měla velký vliv mezi dělnictvem, v poměru k počtu obyvatel to byla největší komunistická strana na světě a ve volbách v roce 1925 skončila na druhém místě.

Stranický vůdce a nedávný obhájce zachování habsburské říše Bohumír Šmeral o sobě prohlašoval: „Já hrdě říkám, jsem komunista, tj. jsem poctivý starý sociální demokrat.“ To ovšem bylo pro Komunistickou internacionálu, jejíž sekcí se KSČ přece jenom v roce 1921 stala, bezcenné. Moskevský „štáb revoluce“ potřeboval mít za jakoukoliv cenu i v Praze disciplinované bolševiky, bezvýhradně poslouchající její příkazy. 

Kominterna nakonec v boji frakcí uvnitř KSČ našla nejschopnější bolševizátory mezi karlínskými kluky. Je nutné zdůraznit, že o novém vedení se nerozhodlo v Praze, ale v Moskvě a že to bylo v době, kdy tam upevňoval svou moc Stalin. Tím se cesta naší bolševické omladiny do čela KSČ spojila pupeční šňůrou se stalinismem. „Kluci“ o sobě poprvé dali víc vědět v létě 1924, kdy se odvolávali na závěry V. kongresu Kominterny a žádali bezvýhradné dodržování moskevské linie.

Léta zrání a tmelení

Ke skupince tehdy mimo jiné patřili Jan Šverma, Pavel Reiman, Rudolf Slánský, Bruno Köhler, Josef Guttmann či jediná žena mezi „kluky“ Marie Švábová (Švermová). Znali se z pražské komunistické mládeže, schůzí i studií, věřili v Sověty a před dokončením vysoké školy dali přednost práci pro KSČ. V civilním životě nemuseli být nutně neúspěšní, jak tvrdí historik Jacques Rupnik. Před univerzitními tituly zkrátka dali přednost boji pod rudými prapory.

Měli sice určitou podporu v německých organizacích, na Slovensku a na Podkarpatské Rusi, ale v klíčových českých zemích dominovali „centristé“, a tak se vedení KSČ rozhodlo pražské hnízdo karlínských kluků rozprášit. Reimana poslali do libereckého kraje, Slánský skončil jako pomocný redaktor v Ostravě a Švermovi či Köhler byli zase vysláni do Mezinárodní leninské školy v Moskvě. 

Frekventanti Leninské školy se dostali pod ještě větší vliv Kominterny. Stali se svědky nevybíravých sovětských způsobů, osobních animozit, mocenských machinací a též rituálů počínajícího stalinismu. Rudolf Slánský se v Ostravě vyšvihl na krajského tajemníka, blíže zde poznal Václava Kopeckého a hlavně Klementa Gottwalda, který ve městě působil jako redaktor slovenského komunistického tisku a vystupoval též proti „centristům“.

Gottwald byl tehdy z karlínských kluků ve stranické hierarchii nejvýše. III. sjezd KSČ v roce 1925 ho zvolil do devítičlenného politbyra, stal se tajemníkem a dostal na starost agitačně propagační oddělení, takže se v roce 1926 stěhoval do Prahy. Ke zdánlivě rozbité frakci karlínských kluků přibyl starší, zkušenější a do budoucna klíčový muž. 

Rozhodnutí padlo v Moskvě

Od poloviny dvacátých let vystřídal v čele KSČ Šmerala, který Moskvě nevoněl, tandem Bohumil Jílek a Václav Bolen. Razili sice dogmatická hesla, ale nezvládli stranu bolševizovat. Tahle karta Kominterně zkrátka nevyšla, a tak zkusila karlínské kluky, generaci bolševických fundamentalistů bez sociálnědemokratické minulosti, kteří se blížili třicítce a až na Gottwalda zastupovali střední vrstvu funkcionářů. Gottwaldovcům hrála do not nová taktika Kominterny „třída proti třídě“. Počátkem roku 1928 ji vyhlásil Stalin a její podstata spočívala v tezi o sociálfašismu: sociálnědemokratické strany označil za úhlavního nepřítele dělnické třídy, protože jejich ministři seděli ve vládách, jež se podle Moskvy fašizovaly a připravovaly válku proti SSSR.

Následně 6. července 1928 zkrachoval takzvaný Rudý den, kdy se komunistům nepodařilo vyvolat v Praze rozsáhlé nepokoje, což gottwaldovci využili k tvrdým útokům na vedení strany. Rozkol se měl rozhodnout na brzkém VI. kongresu Kominterny konaném od 17. července do 1. září 1928. 

Delegáti kongresu z řad KSČ se do Moskvy sjížděli postupně a do jejich vystoupení před komisí exekutivy Kominterny pro projednání československé otázky se jim nepodařilo společnou řeč najít. Zprvu slabší Gottwaldův tábor naopak díky manipulaci Kominterny posílily hlasy frekventantů Leninské školy kolem Jana Švermy či Josefa Guttmanna, tiskového zpravodaje, jenž ve skutečnosti podle regulí neměl hlasovat. Tím se síly vyrovnaly, ale gottwaldovci se projevovali mnohem agilněji. Nikdy později už nebyli takto stmelení a v letní Moskvě roku 1928 nastala jejich hvězdná hodina. Když zástupce Kominterny jejich aktivity ocenil a Jílkovu linii označil za nesprávnou, vraceli se z kongresu jako vítězové. 

Boj na domácí frontě

Napřed však poslali do Prahy Marii Švermovou, aby tajně jednala o výsledcích moskevského kongresu. Tím karlínští kluci v nastávajícím boji o členstvo získali časový náskok. Brzy je podpořil i otevřený list exekutivy Kominterny KSČ, uveřejněný koncem září 1928 ve stranickém tisku pod názvem Od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě. Listu odpovídaly i změny v politbyru KSČ. Na konci září do něj přibyli gottwaldovci Július Verčík a Evžen Fried a začátkem listopadu též Josef Guttman. Gottwald, Fried a Verčík se nově stali také členy ústředního sekretariátu a z rozhodnutí Kominterny měli právě oni připravit podklady pro chystaný prosincový V. sjezd KSČ. 

Jenže domácí kolo bitvy o směřování strany se proměnilo ve stovky bouřlivých schůzí, a tak byl sjezd na doporučení Kominterny odsunut na únor 1929. Do té doby měli gottwaldovci, scházející se v kavárně Opera, v regionech posílit. Klíčové personální otázky však řešili skryti před možnými zraky jílkovců ve velkém bytě Gottwaldova známého Rottera na Vinohradech.

Diskutovalo se tam dlouho do noci a někdy bývalo hodně dusno. Přítomní se přeli o to, zda mají v novém vedení stanout i „centristé“ Šmeral a Zápotocký, kteří se během rozkolu v Moskvě drželi stranou. Aby se Kominterně Gottwaldovo křídlo nerozpadlo, vyslala v listopadu do Prahy svého emisara Gustava Henrykowského (zvaného Ziegler) a ten proti Friedovi a Reimanovi podpořil Gottwaldův pragmatický názor, že v současné situaci by bez „centristů“ jejich cesta k ovládnutí sekretariátu nemusela dobře dopadnout. 

Někdy v tu dobu se asi Gottwald rozešel s Verčíkem, se svým dávným soudruhem z časů začátků na Slovensku, což historik Ján Mlynárik označil za Gottwaldovu první zradu. Verčík pak byl na V. sjezdu obviněn z nacionalismu kvůli „žilinskému manifestu“ žádajícím samostatnost Slovenska, přičemž Gottwald mlčel. Dnes víme, že text manifestu napsal Gottwald. 

Převratný sjezd

V pořadí V. sjezd KSČ probíhal od 18. do 23. února 1929 a vzhledem k policejním opatřením se konal na pěti místech: v sále libeňské restaurace Čechie, v Národním domě na Vinohradech, v Obecním domě v Karlíně, v Domovině v Holešovicích a poslední dva dny v Národním domě na Smíchově.

TIP: Poslední ze zavržených: Komunista Osvald Závodský popravě neunikl

Odehrál se v režii trojice Gottwald, Fried a Reiman, jenž vystřídal Verčíka. Ovládli politbyro i sekretariát. Začaly časy realizace Gottwaldova sjezdového hesla o vypořádání se s „likvidátory“. Stalinistický fundamentalismus skutečně zlikvidoval starou KSČ.

Karlínští kluci vstoupili do dějin a zároveň se rozešli, neboť triumvirát Fried-Gottwald-Reiman neměl dlouhého trvání. Jediným vůdcem KSČ se stal v roce 1929 Gottwald. Prokázal k Moskvě naprostou loajalitu a navíc to byl jediný z trojice, kdežto Reiman i Fried reprezentovali menšiny ve straně – její německou, respektive slovensko-maďarskou část, a oba byli navíc Židé. Čekalo je „povýšení“ do Moskvy ke Kominterně a následovali tak osud Bohumíra Šmerala. 

Písečné pláže lemují asi třetinu světového pobřeží a na rozdíl od útesů a skalnatého pobřeží jsou obzvláště citlivé na změny hladiny moří. V blízkosti těchto pláží žije zhruba 10 % světové populace a slouží jako důležitá centra pro rekreaci, turistiku a průmysl. Podle studie zveřejněné v časopise Nature Climate Change čeká tyto oblasti nepříliš radostná budoucnost. Vědci předpovídají, že do konce století by až polovina světových písečných pláží mohla zmizet v důsledku eroze.

Zmíněná pesimistická předpověď vychází z dat shromážděných během posledních 35 let pomocí satelitů a kombinace klimatických předpovědí za posledních 80 let. Z těchto údajů badatelé získali představu, jaký by mohl být na konci tohoto století osud písečných pláží. Z modelu jasně vyplývá, že pokud nedojde k výraznému omezení emisí uhlíku, zmizí až 50 procent všech dnešních písečných pláží.

TIP: Stoupající hladina moří a USA: V ohrožení jsou miliony Američanů

Změny ale podle vědců pocítíme mnohem dříve – už za 30 let, by mělo být asi 14 procent pláží světa vážně narušených erozí stoupajících vln oceánu. V současnosti podle vědců eroduje až čtvrtina světových pláží rychlostí půl metru za rok. Znamená to, že zhruba 28 tisíc čtverečních kilometrů pláží již nenávratně pohltilo moře.

Závažnost mizení písečných pláží bude de má na různých pobřežích lišit. Nejcitelněji by změna mohla postihnout africkou Gambii a Guinea-Bissau, kde zmizí přes 60 procent písečných pobřeží. Pláže budou intenzivně mizet také v Austrálii, Kanadě, Chile, Mexiku, Číně, Spojených státech, Rusku nebo Argentině. To by mohlo vážně postihnout turistický průmysl v řadě zemí.

Slané jezero v Akrotiri, ležící nedaleko kyperského Limassolu, je zhruba tři kilometry široké a přibližně pět kilometrů dlouhé. V létě je zcela vyschlé a částečně slouží jako nepříliš bezpečná dopravní cesta, na níž někdy na dlouho zapadnou i terénní vozidla. V osadě Akrotiri se nachází vzdělávací centrum s ukázkou biologie ptáků, na jehož střeše je pozorovatelna vybavená těmi nejlepšími teleskopy. Jde totiž o oblíbené zimoviště plameňáků růžových (Phoenicopterus roseus), jejichž pravidelná sčítání zde biologové provádějí.

Koloběh kyperských jezer

Velká solná jezera v Larnace a u Limassolu v létě úplně vysychají. Když ale ke konci kalendářního roku přijdou deště, pustá plocha rázem ožije. V roce 2010, kdy jsem na Kypru dlouhodobě pobýval, se deště zpozdily a první kapky spadly až v polovině prosince. Mělká jezerní plocha u Limassolu se zaplnila téměř okamžitě, první ptáci se jako zázrakem objevili už za několik dní. Nejprve jich tady byly stovky, pak tisíce. Úžasná podívaná! Začátkem ledna se část růžových opeřenců přesunula do asi 70 km vzdáleného jezera v Akrotiri a později se za nimi vydali také ti ostatní. Larnacké jezero osiřelo. V průběhu dalších měsíců ptáci mezi oběma jezery migrovali, ale žádné z nich nebylo nikdy úplně bez plameňáků.

Zpočátku byla voda pouze uprostřed lagun, ale po každém dešti se vodní plocha rozšířila o desítky metrů. Dno je naprosto nepropustné, takže úbytek vody je závislý pouze na odparu. Přibývající voda postupně zatopila i většinu přístupových cest, takže nebyly sjízdné ani automobily s náhonem na čtyři kola. V březnu se začal počet zimujících ptáků snižovat a sestavené páry postupně odlétaly. Koncem dubna na místě zůstalo už jen několik set nevybarvených loňských mláďat a dospělí ptáci, kteří nevytvořili páry.

Vzduch plný růžových per

Vždy, když jsem se za plameňáky vydával, musel jsem podstoupit dost namáhavou pouť doprostřed jezera. Nejprve jsem prošel rozsáhlými porosty slanorožce evropského (Salicorna europaea). Unikátní rostlina, která se používá v kosmetickém průmyslu i potravinářství, se celé léto obejde bez vody a v zimě je pod hladinou. Voda byla křišťálově čistá a zpočátku velmi slaná. S přibývajícími dešti salinita slábla. Přihrbený v maskáčích jsem se pomalu kradl dopředu a vždy po pár metrech jsem si sedl na nízkou stoličku, abych zkusil plameňáky zachytit. Trvalo to hodiny a já často odcházel se zmáčeným pozadím.

Musel jsem být opatrný, protože jakmile jsem překročil konstantní útěkovou vzdálenost plameňáků, začali ustupovat. Když se cítili kriticky ohroženi, vznesli se do vzduchu. Někdy jejich únik uspíšily volavky, které s plameňáky sdílely jezerní hladinu. Jejich útěková vzdálenost je totiž kratší, a když zvednou poplach, plameňáci se k útěku přidají. Ptáci se zvedali postupně a přelet hejna trval poměrně dlouho. Většinou vzduchem dopluli o nějaký kilometr dál a zase se pohodlně usadili. Většinou jsem je už nepronásledoval. Pohled na tisíce letících růžových krasavců, kteří v dálce připomínali mrak sarančí, byl každopádně nezapomenutelný zážitek.

Potrava pro desetitisíce

Místní biologové mi říkali, že na Kypru plameňáci nikdy nezahnízdili. Udivilo mě proto, když jsem v jezeře Akrotiri objevil hnízdní kolonii z předchozího roku. Těšil jsem se, až plameňáci začnou znova stavět, ale k tomu nedošlo, i když vody bylo stále dost a šedé bahno bylo ke stavbě hnízd ideální. Zřejmě ke klidu ptáků nepřispívají toulaví psi, vždyť v obou lagunách jsem našel několik roztrhaných ptáků. Objevil jsem také jednoho úplně vysíleného jedince bez známek zranění. Na nohy jsem ho ale už bohužel nepostavil.

Záhadou pro mne bylo, čím se tak ohromná masa ptáků vlastně živí. Nemohl jsem si nevšimnout, jak plameňáci systematicky prošlapávali vrchní vrstvu mazlavého jílu. Většinou pracovali v malých skupinkách. Někdy, když se na jednom místě shromáždilo velké množství ptáků, se mi zdálo, že je zdroj potravy opravdu vydatný. Pokoušel jsem se zjistit, co je v mazlavém jílu ukryto, ale ve zkalené vodě jsem nic neviděl. Místí odborníci tvrdili, že plameňáci se živí žábronožkami solnými (Artemia salina), drobnými korýši, kteří jsou jistě známí českým akvaristům. Ti před obdobím sucha kladou ohromné množství vajíček, jež se vznáší po hladině. Žádná jsem sice nezahlédl, ale koncem dubna jsem v mělké vodě objevil drobné černé korýše. Nezdálo se mi, že by jich bylo tolik, aby uživili takové množství ptáků. Je známé, že plameňáci dokážou z vody a bahna filtrovat neviditelné mikroskopické řasy. Na takové množství ptáků tady takto drobných organismů musely být metráky, ale jiné vysvětlení není.

Bosky za časnými návštěvníky

O tom, jak je každý rok v přírodě specifický, jsem se přesvědčil v dalším roce. U moře, kde jsme pobývali, ještě nesprchlo, a tak jsem se počátkem října vydal k vyschlému jezeru. Jenže už zdálky vidím, jak se na ploše něco třpytí. Že by fata morgana? Omyl, je to skutečně voda. V horách několikrát vydatně zapršelo, takže se spodní voda zřejmě vytlačila nahoru. Solné jezero v Akrotiri se tento rok naplnilo (asi tak z pětiny) už koncem září. Dalekohledem zkoumám plochu. Proti slunci se hladina chvěje, ale mám pocit, že vidím nějaké ptáky. Po dalším pochodu zřetelně rozeznám stovky volavek popelavých, k mému údivu je mezi nimi asi padesát plameňáků.

Hned se pouštím za nimi doprostřed jezera. Čirá teplá voda sahá nad kotníky a mazlavé bláto mi brzo zouvá boty. Jdu dál bosky. Mám pocit, že z loňského roku mám dobrý odhad, co si mohu dovolit, ale plameňáci najednou začínají startovat. Zřejmě to souvisí s tím, jak málo je zatím vody. Plameňáci krouží kolem malé zaplavené laguny a hledají vhodné místo na přistání, nalétají přímo nade mě. Teprve později při prohlížení snímků mezi letícími plameňáky objevím také jednu husici liščí (Tadorna tadorna). Volavky se od „leteckého dne“ distancují, popoletěly jen pár metrů. Na cestě ke břehu vytahuju boty z bahna. Solná krusta mi křupe pod nohama. Bahno je tak přilnavé, že mizí až po druhém koupání v moři, chodila rozežraná od soli v noci nepříjemně pálí.

Rozluštěná záhada

Plameňáků postupně přibývá, ale bohužel se pořád drží s mnohem ostražitějšími volavkami. V hejnu se zdržují taky dva kolpíci bílí (Platalea leucorodia) a jeden jeřáb popelavý (Grus grus).

Je prosinec, opět zapršelo a vody přibylo. Po ránu je dost studená, ale rychle se ohřeje a dá se to vydržet. Plameňáci přibývají snad každým dnem, bioložka v infocentru jich napočítala už 6 000. Předcházejícího roku jich tady bylo 15 000. Stále přilétají noví, před Vánocemi jich je podle mého odhadu nejméně dvacet tisíc. Objevilo se také velké hejno husic liščích a několik jespáků bojovných (Philomachus pugnax).

TIP: Neodhalený ptačí ráj: Zajímavé ptačí lokality v Chile

Podařilo se mi rozluštit záhadu z předchozího roku, kdy jsem na mnoha místech viděl v bahně zřetelné kruhy a považoval je za hnízdní kolonii z předchozího roku. Tentokrát jsem měl na vlastní oči možnost vidět, jak bahnité kruhy vznikají. Někteří ptáci chodili v kroužku a vyšlapávali bahno do středu. Zřejmě šlo o počátek rituálu stavby hnízd, který, pokud vím, nebyl zatím popsán. (V zoologických zahradách plameňákům základy hnízd stavíme.) To byla ovšem zároveň poslední fáze výstavby, do níž se ptáci pustili. Koncem roku 2011 moje práce na Kypru skončila a o dalším dění na jezeře mě pravidelně informovali přátelé. Následující leden a únor byly na Kypru extrémně deštivé, což plameňákům vyhovuje. Biologové jich tehdy na jezeře napočítali neuvěřitelných 35 000.

Americká robotická laboratoř Curiosity na Marsu sice občas čelí technickým problémům, jinak je ale neúnavná. A její práce přináší stále nové a nové objevy. Mezi ty nejzajímavější patří objev organických látek ze skupiny thiofenů, k němuž došlo v minulých letech. Thiofeny jsou heterocyklické organické sloučeniny, v nichž je jeden uhlík v pětičlenném cyklu nahrazený sírou.

Astrobiolog Dirk Schulze-Makuch z americké Washington State University a jeho kolegové věří, že objevené molekuly thiofenů, které pocházejí ze 3,5 miliard let starých sedimentů, mohly vzniknout díky dávným živým organismům na Marsu. Na Zemi se thiofeny nacházejí například v uhlí anebo v ropě.

Biologický nebo nebiologický původ?

Thiofeny mohou vznikat abiotickou cestou termochemickými procesy, při nichž je ale nutné poměrně značné teplo. Zároveň je také mohou vytvářet bakterie. Otázkou tedy je, jak vznikly nalezené thiofeny na Marsu. Podle Schulze-Makucha a spol. by podobný nález na Zemi měl velmi pravděpodobně biologický původ. Ale na Marsu to není tak snadné zjistit.

TIP: Napínavá story pokračuje: Rover Curiosity objevil na Marsu velké množství metanu

Chemicky je možné thiofeny připravit termochemickou redukcí sulfátu. Tato reakce ale vyžaduje minimální teplotu 120 °C. Na Marsu jsou sopky, takže tam v minulosti muselo docházet k sopečným erupcím a další vulkanické aktivitě. Také tam občas dopadají meteority. Při podobných událostech se určitě vyskytly i vyšší teploty. Autoři studie jsou ale přesvědčeni, že tyto procesy nepostačují k tomu, aby vysvětlily množství thiofenů, jaké detekovala Curiosity. Na definitivní rozřešení si zřejmě budeme muset ještě nějakou dobu počkat – odpovědi by mohla přinést příští generace roverů nebo výzkum lidských kolonistů na Marsu.