V časech své největší sláby si kolumbijský drogový baron Pablo Escobar mimo jiné pořídil i soukromou ZOO s nosorožci, žirafami, zebrami, a také s hrochy. Když v roce 1993 zahynul v přestřelce s policií, byla většina zvířat z této ZOO přemístěna jinam. S velkými a agresivními hrochy si ale úřady nevěděly rady.

Hroši Pabla Escobara

Zvířata proto zůstala na bývalých Escobarových pozemcích. Postupně vyšlo najevo, že přežili a daří se jim tam velice dobře. Podařilo se jim dokonce založit několik populací kolem okolních jezer a řeky Magdalena. Z původních pouhých čtyř volně žijících hrochů v Kolumbii jich tam dnes, za necelých třicet let, žije nejméně 80. Na tak velké zvíře jde o obdivuhodnou populační explozi.

Kolumbijští a američtí vědci prozkoumali život hrochů v Kolumbii a zjistili, místnímu prostředí pořádně „zatápějí“. Hroši jsou známí tím, že devastují své okolí v Africe a bez větších problémů to dělají i v Kolumbii, kde je prostředí od toho afrického v mnoha ohledech odlišné.

Výzkumný tým během dvou let dokončil komplexní hodnocení kvality vody, přičemž porovnával jezera, u kterých se vyskytují zdivočelí hroši s těmi, u kterých hroši nežijí. Vědci se zaměřili především na vodní mikrobiom (soubor bakterií, kvasinek, hub, virů) a výskyt hmyzu, korýšů a dalších žijících organismů. Závěry studie jednoznačně potvrzují, že hroši mění kvalitu zdejší vody. Největší problémy podle vědců způsobuje hroší trus. Divoká zvířata ho totiž vyprodukují obrovské množství, což vede ke kontaminaci vody, která je pak bez kyslíku a zarůstá škodlivými řasami. 

Nebezpečná hroší invaze

Z historického hlediska nabízejí hroši vzácnou příležitost studovat velká zvířata, která v Americe do značné míry zmizela, a jejich vliv na nové ekosystémy. Poskytují obraz doby před tisíci lety, kdy se zde potulovala gigantická stvoření, jako jsou mamuti a mastodonti.

Z praktické perspektivy poskytuje nová studie kolumbijským úředníkům vědecké důkazy o tom, jak hroši narušují vodní ekosystémy oblasti. Vědci odhadují, že populace hrochů bude v nadcházejících letech dramaticky růst. To podněcuje mnoho nových otázek – například jak bude rozšiřující populace interagovat s místními zvířaty – kapustňáky, kajmany a obřími říčními želvami, které obývají nedaleké řeky.

TIP: Invaze velkých hlodavců: Nutrie říční dobývají Kalifornii

Stávající populace hrochů v okolí Puerto Triunfo čítá zhruba 80 kusů, pokud se ale budou zvířata dál nekontrolovaně množit, budou jich podle vědců během několika příštích desetiletí celé tisíce. S tak velkým množstvím hrochů by si pak místní ekosystém poradil asi jen velmi těžce. 

Na vrcholu vulkánu Haleakalā, který se tyčí na havajském ostrově Maui, nedávno vyrostl nový solární teleskop DKIST (Daniel K. Inouye Solar Telescope). Tento čtyřmetrový teleskop je největším svého druhu na světě.  V těchto dnech ohromil celý svět svými prvními snímky, které mají doposud nejvyšší rozlišení u snímků Slunce v historii.

Odborníci očekávají od teleskopu DKIST velké věci. Díky jeho rozlišení a citlivosti umožní detailní výzkum magnetického pole Slunce, které hraje zásadní roli při tvorbě „kosmického počasí“, na jehož rozmarech jsme na Zemi dost závislí. Stejně tak se teleskop DKIST bude věnovat jedné z největších záhad Slunce, čili tomu, proč je sluneční korona výrazně více žhavá, než povrch Slunce.

Teleskop DKIST

Stavba tohoto unikátního teleskopu započala v roce 2012. David Boboltz, programový ředitel oddělení americké grantové agentury National Science Foundation Astronomy Division, si pochvaluje, že stavba teleskopu dodržela jak časový harmonogram, tak i rozpočet, což je v dnešní době pozoruhodné.

TIP: Stavba Třicetimetrového teleskopu se možná kvůli protestům přesune na Kanáry

Teleskop DKIST pořídil svůj první snímek vlastně již 10. prosince 2019. Observatoř s tímto teleskopem ale stále není kompletní. Na teleskopu doposud fungovalo jen jedno zařízení, a to Visible Broadband Imager (VBI). Jeho účelem je pořizovat snímky povrchu Slunce v extrémně vysokém rozlišení. V těchto dnech tam zprovoznili druhé zařízení, Visible Spectro-polarimeter (VISP), které detailně analyzuje spektrum zachyceného záření.

V minulosti byla čimanga falklandská (Phalcoboenus australis) rozšířena po celém souostroví, ale jejich výskyt, zřejmě v souvislosti s postupným osídlováním ostrovů a rozšiřováním chovu ovcí, byl postupně omezován. Dnes žijí na menších okrajových ostrovech této oblasti.

Dravec nejen z Falkland

Český název čimanga falklandského může vzbuzovat dojem, že se jedná o endemického falklandského dravce, což není úplně přesné. Oblast výskytu totiž zahrnuje především ostrovy jihoamerické Ohňové země. Z této oblasti se druh zřejmě dlouho před příchodem člověka rozšířil i na Falklandské ostrovy.

Čimanga se zdržují v blízkosti kolonií mořských ptáků a počet hnízdících párů na Falklandech je v současnosti odhadován na přibližně 500. Dospělý čimango falklandský je stavbou těla a některými hlasovými projevy podobný havranu polnímu (Corvus frugilegus), mláďata pak připomínají spíše vránu černou (Corvus corone). Až do pátého roku stáří mění čimango zbarvení peří, pařátů a ozobení. V konečné vývojové fázi je tento dravec charakterizován hnědo-černým opeřením, žluto-oranžovým zbarvením pařátů a ozobení a šedivým zobákem.

Nenechavost „létajících opic“

Čimanga nelze na Falklandských ostrovech minout. Není nutné je hledat, ani nemusíte mít obavy, že by jim snad plachost nedovolila pustit si vás k tělu. Naopak, pokud se budete nacházet v lokalitě jejich výskytu, najdou si čimanga vás a hned tak se jich nezbavíte. Zvědavost přerůstající až ve vtíravost vůči lidským návštěvníkům je odedávna jejich charakteristickou a dobře známou vlastností.

Již v lodních denících mořeplavců, kteří v 16. století začali Falklandy objevovat, jsou čimanga zmiňována. První Evropané na Falklandech je vesměs popisovali jako mazané, vychytralé nebo dokonce darebné ptáky. Byli nazýváni létajícími opicemi a ďábly, kteří trhají kožené součásti lanoví a kradou nechráněné zásoby jídla, čepice, rukavice nebo dokonce nůž – zkrátka vše, co dokážou udržet v pařátech. Charles Darwin, jenž Falklandy navštívil v letech 1833 a 1834, ve své knize Voyage of Beagle o čimangách píše, že „jsou mimořádně krotká a nebojácná, a v okolí lidských usedlostí hledají zbytky poražených domácích zvířat“.

Zlodějští popeláři

Jak jsem se sám přesvědčil, od Darwinových dob se povaha čimanga falklandského vůbec nezměnila. Poprvé jsem měl možnost pozorovat čimanga na ostrově Saunders Island, v lokalitě zvané The Neck (tedy Krk), pojmenované podle úzkého pruhu země, jenž spojuje dvě části ostrova. Několik čimang zde doslova obléhalo obytný kontejner. Jídelníček si ptáci vylepšovali zbytky jídla z odpadové roury kuchyňského dřezu. Zřejmě se jednalo o starší jedince a zdálo se mi, že tento způsob přilepšování a redukce přirozeného obstarávání jídla na nich zanechaly stopy. Dá se říct, že vzhledově to byli takový odrbaní popeláři. To ale nijak nepoznamenalo jejich všetečnost.

Majitelem ostrova jsem byl po příjezdu na lokalitu upozorněn, že si musím dávat pozor na jakékoli menší věci – od krytky objektivu až po oblečení. Hned ten samý den odpoledne jsem pochopil, že informaci musím brát vážně. Na batoh jsem si při fotografování položil krytku a vzdálil jsem se. To jsem ji viděl naposledy. Není vyloučeno, že ji odnesl silný vítr, ale mnohem pravděpodobněji se o zajímavý kousek plastu postaralo jedno z čimang, která se pohybovala v okolí.

Nejrychlejší u tabule

Úplně jinak na mne působila čimanga na krásném ostrově Sea Lion Island. Zdraví a čistě vypadající jedinci sice poskytovali mnoho fotografických příležitostí, ale v blízkosti obytných budov se nevyskytovali. Zato byli mými častými společníky na rozlehlých skalnatých útesech, nebo uvnitř travnatého ostrova.

Hlavním zdrojem potravy čimang jsou mršiny, nebo zranění a slabí jedinci mořských ptáků. Svoji kořist zabíjejí čimanga v 80 % případů na zemi, úderem silného zobáku a mocných a dlouhých pařátů. Právě díky těmto dlouhým končetinám jsou dravci schopni se velmi rychle pohybovat po zemi. Na ostrově Sea Lion Island jsem měl jednoho rána možnost pozorovat hostinu buřňáků obrovských (Macronetes giganteus), čimang falklandských a chaluh velkých (Stercorarius skua) na mršině tučňáka magellanského (Spheniscus magellanicus). Zda a jakým dravcem byl tučňák uloven, nebo jestli se jednalo o oběť přirozeného úhynu, jsem nezjistil. Čimanga byla v každém případě nejaktivnějšími a nejagresivnějšími účastníky této akční hostiny. Ani ne po hodině zbylo z tučňáka pouze pár kostí.

Bez obav z budoucnosti

Podle zkušeností místních farmářů jsou čimanga rovněž schopna napadnout a ulovit čerstvě narozená jehňata. Farmáři je proto v minulosti nemilosrdně lovili, ale od roku 1964 jsou čimanga, zejména na ostrovech vlastněných státem, oficiálně chráněna. Na soukromých územích včetně menších ostrovů je ale rozsah ochrany prakticky v rukou majitele.

TIP: Tahanice dravců: Tuhý boj o kořist na Falklandských ostrovech

Nezbývá proto než doufat, že Falklandské ostrovy zůstanou ještě dlouho domovem tohoto povahově výrazného a nesmírně inteligentního dravce. Při pobytu mezi místními mně ale často napadlo, že o budoucnost nejen čimang není nutné mít strach. Ochrana falklandské flóry a fauny má v soukromém sektoru velkou váhu, a to hlavně díky skutečně intenzivnímu vztahu ostrovanů k této mimořádné ostrovní přírodě.

Začátkem 80. let se pozornost izraelských stíhačů přesunula nad Libanon, na jehož jihu se usídlili palestinští teroristé. S novou technikou nyní dokázali chystat účinnější léčky. Dne 13. února 1981 napadly dva stroje MiG-25 pár průzkumných kurnassů, které by proti nim neměly šanci – pokud by nešlo o pečlivě naplánovanou past. Piloty „ef čtyřek“ včas varovalo létající středisko řízení a uvědomování E-2C, takže se stočili nad Středozemní moře. Zde na pronásledující migy čekaly letouny F-15, z nichž jeden vypálil raketu AIM-7F a přesně zasáhl. Šlo o první potvrzený sestřel třímachového MiGu-25. 

Horké libanonské nebe 

Mnohem intenzivnější nasazení čekalo Chejl ha-avir roku 1982, kdy izraelská armáda v reakci na palestinské atentáty zahájila invazi do Libanonu. Když se židovskému letectvu postavili do cesty Syřané, rozpoutaly se největší vzdušné boje od roku 1945. K většině docházelo při izraelských pokusech zničit nepřátelské protiletadlové baterie. Vyznamenali se piloti „ef šestnáctek“, kteří po svržení pum zahajovali pronásledování protivníka nejčastěji představovaného MiGy-23.

Takovou situaci zaznamenal i major s krycím označením R: „Ve středu zaměřovače se objevila baterie a já stiskl tlačítko pro uvolnění pum. (…) Záhy jsem spatřil dvojici strojů, z nichž jeden letěl k nám a druhý už nasazoval k útoku. Zapnul jsem hledáček rakety a manévrem se dostal za nepřítele. Signál mi napověděl, že střela se zaměřila na motor migu. Úhel činil asi 90° a stříbřitý trup rostl v zaměřovači. Stisk spouště, raketa vyklouzla zpod levého křídla a já připravil do pohotovosti druhou záložní. (…) Zásah! Mig ještě chvilku držel ve vzduchu, pak se odtrhlo pravé křídlo.“ Syřané nad Libanonem odepsali přes 80 strojů výměnou za jediný letoun Izraele. 

Vyzrát na přesilu

Izraelské letectvo bylo vždy v početní nevýhodě, takže muselo kvantitu vyrovnávat kvalitou. Nešlo ani tak o kvalitu techniky, jako spíše samotného létajícího personálu. Židovští stíhači se mohli pochlubit vysokou morálkou, silnou motivací (bránili svůj mladý stát, který by v případě porážky zřejmě zanikl) i výjimečnou úrovní výcviku. Velitelé se snažili přejímat nejmodernější poznatky z oblasti vzdušného boje a obratem je zakomponovat do tréninkových plánů. Ne náhodou analýzy střetů z 60. a 70. let ukázaly, že výsledek by byl podobný, i kdyby si znepřátelené strany vyměnily letouny. 

Mezi další způsoby, jimiž se Izraelci snažili eliminovat svou početní slabost, se zařadily diverzní akce. Když se roku 1956 schylovalo ke střetu britsko-francouzsko-izraelské koalice s Egyptem o kontrolu Suezského průlivu, rozhodli se představitelé letectva oslabit protivníka ještě před zahájením bojů. Tajné služby zjistily, že 28. října v noci se z Damašku do Káhiry bude vracet transportní Il-14 s 16 důstojníky egyptského generálního štábu. Padlo rozhodnutí kořist ulovit za každou cenu a do tmy odstartoval Jehoaš Cidon v kokpitu Meteoru NF Mk.13 – jediné stíhačky Chejl ha-aviru schopné operovat v noci. Měl číhat nad Středozemním mořem a radarem nalézt cíl co nejdále od izraelských břehů, aby nedošlo k prozrazení. Cidon vypátral iljušin jižně od Kypru a poslal ho do vln dávkou 121 granátů.

Neusnout na vavřínech 

Přestože dnes v okolí Izraele nezuří regulérní válka, eskalace napětí a přepady teroristů jsou takřka na denním pořádku. I proto si Chejl ha-avir udržuje mimo jiné flotilu F-15 i F-16 modernizovaných verzí, které se nebojí používat k dalším preventivním úderům. Typickým příkladem může být operace Ovocný sad, při níž v září 2007 kombinovaná formace osmi letadel vybombardovala v Sýrii tajný jaderný reaktor budovaný se severokorejskou pomocí. 

TIP: Stíhací operace Rimon 20: Dokonalá izraelská letecká past

Velitelé izraelského letectva po trpkých zkušenostech vědí, že nesmějí usnout na vavřínech a musejí myslet do budoucna. Jedním z projevů těchto tendencí je snaha o technologický náskok před potenciálními protivníky – nejnověji vyjádřená nákupem stíhaček F-35 Lightning II páté generace. Davidův národ si jich zatím pořídil tucet, do roku 2024 by se jejich počet měl zaokrouhlit na padesát. Podle některých zdrojů už „pětatřicítky“ na Blízkém východě roku 2018 absolvovaly první dvě bojové mise. Je tak možné, že se jejich piloti záhy dočkají též prvních sestřelů.

Ed Henry (48 let) žasne nad tím, co následovalo poté, když v létě své sestře daroval přibližně 30 % svých jater. Nejen, že jeho sestra je na cestě k normálnímu životu, ale játra mu téměř v plné míře dorostla během necelých šesti týdnů. „To, že se játra dokážou sama regenerovat, je neuvěřitelné – je to zázrak přírody,“ říká Ed, který pracuje ve Washingtonu jako hlavní národní korespondent televizního kanálu Fox News. „Všichni vyrůstáme s myšlenkou, že si na řidičáku můžete zatrhnout, že chcete darovat orgány, kdybyste zemřeli při autonehodě,“ pokračuje. „Kolik lidí ale ví, že můžete darovat játra i za života? Lidské tělo je neskutečné.“

Znovuzrození

Ed už se po operaci, provedené 9. července, téměř zotavil a jeho sestře Colleen Henry (46 let) jakožto příjemci orgánu s delším obdobím hojení se také daří dobře. Více než deset let bojovala s primární biliární cholangitidou, vzácným dědičným autoimunitním onemocněním jater, které poškozuje žlučovody a může vést až ke zjizvení jaterní tkáně. Příznaky zahrnují extrémní únavu, svědivost kůže a postupné žloutnutí pleti.

„Díky dárcovství svého bratra by měla být nyní schopná vést normální zdravý život,“ říká Sander Florman, chirurg, který ji operoval, a zároveň ředitel transplantačního institutu Recanati/Miller Transplantation Institute při nemocnici Mount Sinai v New Yorku. „Nyní lze bez obav říct, že Colleen zemře na něco podobného jako my všichni ostatní, ale nikoliv na onemocnění jater,“ dodává Florman. Ed doufá, že bude zpět ve vysílání na kanálu Fox ke konci podzimu, o deset kilo lehčí a s novým doceněním svých jater – jediného vnitřního orgánu schopného vlastní regenerace.

Jsme jedné krve

„Když jsem na začátku řekl kamarádovi, že daruji část jater své sestře, úplně vybuchnul a říkal: „Cože? To nemůžeš! Bez jater se přece nedá žít!“ vzpomíná Ed. „Vůbec neměl tušení – a abych se přiznal, ani já jsem to dřív netušil. Většina lidí neví, co všechno je možné, takže je fantastické, že v tomto ohledu můžu pomoct šířit veřejnou osvětu.“ Jelikož Colleenina nová játra musejí dorůst o 70 %, proces zotavování je pomalejší a složitější. Ale už teď je v mnohem lepší náladě a stavu než za dlouhá léta.

„Lékaři mají z mých pokroků radost, a to mi dává důvěru, že každý den to bude lepší a lepší,“ říká Colleen. „Jsem doma, nezatěžuju se a vím, že jak se mi budou játra postupně regenerovat, budu se cítit čím dál tím lépe.“ Dar jejího bratra byl nejvyšším darem sebeobětování a nezištné lásky, dodává Colleen, matka-samoživitelka se dvěma náctiletými dětmi, která má dvě zaměstnání: je recepční v salonu a pracovnice zákaznické podpory v Long Islandu. „Skutečně věřím, že mi zachránil život a že je to ten nejstatečnější superhrdina ze všech,“ pokračuje Colleen. „Svého bratra zbožňuju a i já bych udělala cokoliv pro něj. Jsem mu nekonečně vděčná.“

Nutnost navzdory vývoji

Podle Flormana jsou transplantace živých jater vzácné, představují pouze 4 % takových transplantací ve Spojených státech. Florman také dodává, že nemocnice Mount Sinai od roku 1998 uskutečnila přibližně 400 transplantací živých jater. Dále uvádí, že největším rizikem pro dárce je možnost infekce. „Není to zcela bez rizik, ale ve správných rukách a se správnými opatřeními by transplantace měla proběhnout bezpečně,“ vysvětluje Florman. „Máme obrovský tým, a ten se stará o lidi jako Ed, kteří se přihlásí jako dárci.“

„Živí dárci, to je oblast, o níž jsme doufali, že zanikne,“ dodává. „Skutečnost je ale taková, že potřebujeme, aby více lidí souhlasilo s dárcovstvím v případě úmrtí.“ Jak uvádí Florman, na americkém národním seznamu čekatelů na nová játra je více než 16 000 lidí, ale 10 až 15 % jich zemře dříve, než na ně dojde řada. „Děláme transplantace živých orgánů, protože musíme. A na každého člověka, který projde tím intenzivním procesem, kdy se stává dárcem, jsou čtyři nebo pět, jež odmítneme, protože ne každý má játra uzpůsobená k rozdělení. Není na nich tečkovaně vyznačeno „odříznout zde“, je to komplikované.“

Příbuzný superman

V Edově případě byl tým chirurgů schopen odebrat menší levou stranu jater a implantovat ji jeho sestře. „To mu pomůže se rychleji zotavit a je to i bezpečnější než říznout do větší pravé strany,“ objasňuje Florman. „Je to opravdu velká operace.“ Ed říká, že jeho sestra je skutečnou hrdinkou tohoto příběhu, „protože bojovala tak dlouho a tak statečně. Za ty roky si vytrpěla spoustu bolesti.“

Chorobu jí diagnostikovali lékaři před deseti lety, ale ona si to nechávala co nejdéle pro sebe, protože nechtěla dělat starosti svým dětem, rodičům a svému jedinému sourozenci. V květnu 2018 jí lékaři oznámili, že je čas umístit její jméno na národní seznam čekatelů na transplantaci jater. „Dobrá zpráva byla, že nemusím čekat na zesnulého dárce,“ říká Colleen, „ale ta špatná tkvěla v tom, že musím začít hledat živého dárce. Poradili mi začít u sourozence.“ Nedovedla si ale představit, že by o něco takového bratra požádala.

Jenom trochu shodit

„Dělalo mi starosti, jak ohromná je to oběť, darovat někomu orgán, jaké důsledky by to mělo na jeho zdraví, blahobyt, na jeho rodinu a kariéru,“ vysvětluje dále. Aniž by to ale Colleen věděla, její bratr už se rozhodl do toho jít. „Nasadil jsem reportérské manýry a přeptal se některých sestřiných přátel, co se děje. Rozhodl jsem se kontaktovat lékaře v Mount Sinai, kde byla Colleen v péči specialisty na játra,“ říká Ed. „Řekl jsem jim, že bych rád prozkoumal možnost dárcovství živého orgánu.“

Ukázalo se, že Ed je pro sestru dokonalým dárcem, pokud shodí 5 až 8 kilogramů, aby z jater vyčistil přebytečný tuk. „Colleen chtěla všechnu tu tíhu nést sama, ale já jsem byl na toto připravený. Šel jsem do toho s opravdovou misí: Chtěl jsem pomoct někomu, koho miluju.“ Colleen řekla, že bratrovo rozhodnutí ji emocionálně rozložilo. „Vždycky jsme spolu měli silné sourozenecké pouto,“ řekla, „ale drtilo mě, že bych po něm měla něco takového chtít. Cítím se požehnaná a jsem ohromně vděčná.“

S nadějí do budoucnosti

V předvečer transplantace se rodina sešla na večeři z mořských plodů v Edově oblíbené restauraci na Manhattanu se dvěma Colleeninými přáteli a Edovou manželkou Shirley. Sourozenci spolu vzpomínali na dětství prožité ve čtvrti Deer Park na Long Islandu a snažili se nemyslet na operaci, která měla nadejít následujícího rána. Ráno v den operace (šestihodinová procedura pro Eda a osmihodinová pro jeho sestru) se sourozenci drželi za ruce při přípravě a zaslzenýma očima si vzájemně popřáli hodně štěstí.

TIP: Movití Američané utratí za bělení zubů 22 miliard korun ročně. Chudí si mohou dovolit maximálně trhání

„To čekání těsně před tím, než jdete na sál, je hrozně stresující,“ vypráví Ed. „Ale všechna ta péče, podpora, láska a modlitby nás tím provedly dobře.“ Ačkoliv se svěřil, že se při pooperačním probuzení cítil, jako by ho „přejel náklaďák“, o 48 hodin později už byl Ed na nohou a připíjel si se svou sestrou na úspěch operace z papírových nemocničních kalíšků jablečným džusem. Na kontrole po třech týdnech od operace lékaři Edovi sdělili, že mu játra fungují normálně a že většina orgánu už dorostla zpět. Nic pro něj však neznamená víc než týdenní zprávy, které dostává od sestry, a oslavují každý další milník. „Dneska máme týden výročí,“ píše Colleen. „Dneska máme dva týdny výročí.“ „Dneska máme tři týdny výročí. Mám tě moc ráda. To všechno dohromady je obrovské štěstí.“

Pokud najdete starou lahev s rezatými hřebíky uvnitř, dejte si pozor, aby to nebyla magická zbraň proti zlým duchům. Právě takovou láhev totiž objevili archeologové v roce 2016 během vykopávek v pevnosti zvané Redoubt 9. Tuto pevnost vybudovaly jednotky Konfederace v okrese York ve státě Virginia a později ji dobylo vojsko Unie.

Badatelé tam mezi ruinami zděného krbu nalezli nenápadnou skleněnou lahev, ve které byly hřebíky. Zpočátku nebylo jasné, k čemu taková láhev mohla sloužit. Pak se ale archeologové dozvěděli o zvláštní tradici, podle které se podobné lahve používaly jako talismany proti zlým duchům. Tato tradice přitom pochází z Velké Británie.

TIP: Graffiti v britské soutěsce je ve skutečnosti největší sbírka magických znamení

V době od 16. do 19. století lidé v Británii umísťovali pod krb či ohniště anebo do jeho blízkosti láhev s hřebíky jako magický ochranný talisman. Nejčastěji to bylo u komína, který byl podezřívaný jako místo, kudy by do obydlí mohla proniknout čarodějnice či zlý duch. Žár ohně měl hřebíky „nabíjet energií“, a hřebíky pak poskytovaly magickou ochranu. V Británii bylo takových lahví objeveno téměř 200, zatímco ve Spojených státech jen několik. Tradice vznikla zřejmě ve východní Anglii, kde bylo ohnisko hysterie kolem čarodějnic.

Až budou astronomové nějaké jiné civilizace za miliardy let pozorovat bílého trpaslíka, v něhož se promění vyhořelé Slunce, nejspíš si všimnou stop, jaké na bývalém Slunci zanechají naši plynní obři – Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Ukázal to nedávný výzkum, podle něhož má řada bílých trpaslíků v okolním vesmíru na sobě patrné pozůstatky vypařených planet.

Matthias Schreiber z chilské University of Valparaíso a jeho kolegové připomínají, že Slunce se na bílého trpaslíka změní asi za 8 miliard let. Nově vzniklý bílý trpaslík bude velmi žhavý a bude po několik milionů let skrápět pozůstatky Sluneční soustavy extrémním UV zářením, přibližně milionkrát silnějším než dnes.

Žhavé mladí bílého trpaslíka

Během umírání Slunce budou nejspíš zničeny všechny kamenné planety, včetně Země. Osud plynných obrů, kteří dnes obíhají Slunce ve větší vzdálenosti, je ale zatím nejasný. Schreiberův tým je přesvědčen, že v ničivé záři mladého bílého trpaslíka se plynní obři budou vypařovat stejně intenzivně, jako kdyby obíhaly v těsné blízkosti běžné hvězdy. Platí to dokonce i pro plynné obry, které jsou od mladého bílého trpaslíka dál, nežli Pluto od dnešního Slunce.

TIP: Přistižena při činu: Hvězda smrti hodující na blízké planetce

Badatelé také spočítali, jak by takový mladý a žhavý bílý trpaslík měl vypadat, pokud pohltí materiál, který svým devastujícím UV zářením odpaří z plynných obrů. Ukázalo se, že stopy po „ušpinění“ materiálem opékaných plynných obrů vykazuje asi jedna třetina známých bílých trpaslíků. Až se za miliardy let Slunce stane bílým trpaslíkem, bude to nejspíš stejné.

Reichsmarine, tedy námořnictvo německé Výmarské republiky, se pokládalo za opravdu elitní složku. Ačkoliv německá flotila neměla tak dlouhou a bohatou tradici jako ta britská, hodně těžila ze svých výkonů za první světové války, v níž si připsala řadu působivých vítězství. Také Reichsmarine ale ve 20. a začátkem 30. let omezovala ujednání versailleské smlouvy a často i nedostatek financí, který pramenil z hospodářské krize.

Předchozí část: Souboj elitářů: Námořník Royal Navy vs. námořník Kriegsmarine (1)

Hitlerovo křesťanské loďstvo 

Výsledkem těchto faktorů se nicméně stala vysoká kvalita personálu. Smluvní omezení počtu příslušníků totiž znamenalo, že si loďstvo muselo a mohlo pečlivě vybírat, kdežto hospodářská krize způsobila, že do Reichsmarine chtěla zamířit řada mladých Němců, pro něž se jednalo o šanci na slušné a trvalé živobytí. Když se tedy v roce 1933 ujali moci nacisté, měli na moři k dispozici složku sice početně malou, zahrnující jen kolem 15 000 osob, ale zato opravdu výborně vycvičenou. 

Podobně jako v případě pozemní armády tak mohla nová Kriegsmarine rychle zahájit mohutnou expanzi, neboť prakticky každý její příslušník měl přinejmenším úroveň poddůstojníka a většina poddůstojníků měla výcvik, který jim dovoloval záhy postoupit mezi důstojníky. Navzdory tomu i navzdory zavedení povinné vojenské služby v Německu (1935) zůstávalo námořnictvo nejmenší ozbrojenou složkou a stále si zakládalo na svém výběrovém charakteru a na historických tradicích, což nacistické vedení dost iritovalo.

Sám Hitler prý měl prohlásit, že má „nacionálně socialistické letectvo, reakcionářskou armádu a křesťanské námořnictvo“, čímž narážel na to, že Kriegsmarine byla ze všech složek nejméně indoktrinována nacismem. Bez ohledu na to ale válečné loďstvo nemálo těžilo z postupující militarizace německé společnosti, takže mohlo například trvat na tom, aby měl každý nový uchazeč zažitou disciplínu z Říšské pracovní služby. 

Realita výcviku a služby 

Zájemce o službu v Kriegsmarine musel mít věk mezi 17 a 23 roky a bezvadný zdravotní stav, žádal se i čistý trestní rejstřík a dokončené základní vzdělání. Námořnictvo se nicméně prioritně zajímalo o muže s odborným vzděláním, jako byli mechanici či elektrikáři. Také proto směřovala do Kriegsmarine i spousta mladých Němců z vnitrozemí, respektive z regionů sice bez delší námořnické tradice, zato s rozvinutým průmyslem. Vedle toho mezi německými mladíky panovalo přesvědčení, že u loďstva je čeká méně tvrdý výcvik než u pozemní armády a že tam panuje trochu větší tolerance vůči přestupkům.

Onen druhý předpoklad byl vcelku správný, jelikož námořnictvo se opravdu vyznačovalo určitým rovnostářstvím a sklony přehlížet problémy u schopných příslušníků. Představa o méně náročném výcviku se však ani na hony neblížila pravdě. Koneckonců základní nástupní výcvik, jímž musel projít každý nový voják, se v rámci všech zbraní nelišil, a tak i budoucí člen Kriegsmarine musel dokonale zvládat součinnost v pěším družstvu a zacházení s puškou i kulometem. Teprve pak následoval nástup na školní loď, kde se nováček učil základům námořnického řemesla, načež následoval specializovaný výcvik.

Ti schopní mohli relativně rychle postoupit i na velitelské funkce, protože expandující Kriegsmarine potřebovala více poddůstojníků i důstojníků, ovšem u odvedenců to občas bylo na úkor kvality. Válka pak způsobila další zkracování výcviku, takže pokud předválečný důstojník měl za sebou nejčastěji čtyři až pět roků přípravy, u těch pozdějších se nakonec nejednalo ani o poloviční dobu. Rezervy v doslovném smyslu Kriegsmarine neměla, do služby se však hlásilo mnoho námořníků z obchodních a rybářských plavidel, kteří měli hodnotné zkušenosti. Někteří se posléze stali i úspěšnými válečnými kapitány. 

Odlišné personální přístupy

Royal Navy i Kriegsmarine se profilovaly jako výběrové a elitní složky. Prvně zmíněné námořnictvo velmi čerpalo z „gentlemanské“ tradice, jež však vedla ke značné zkostnatělosti. Preferovalo totiž důstojnické kadety z „dobrých rodin“ a omezovalo kariérní postup prostých mužů a poddůstojníků. Britové se kvůli tomu poté dostali do situace, kdy se jejich předválečné rezervy velitelů v důsledku bojových ztrát prostě vyčerpaly. Teprve to mělo za následek větší otevřenost.

V případě Kriegsmarine panovala opačná situace, jelikož realita předválečného Německa dovolila tehdejší Reichsmarine vybudovat skvělý námořnický sbor, ale potřeba rychlé expanze ve druhé polovině 30. let vedla k příliš rychlému povyšování i těch mužů, kteří na to ještě nebyli připraveni. Pro obě námořnictva sice vzniklé potíže znamenaly cenné poučení, jenže válečná situace umožnila Německu využít tuto zkušenost v praxi jen omezeně. Royal Navy totiž dokázalo překonat personální krizi a začalo dávat vyšší šance záložním důstojníkům, avšak na německé straně byla Kriegsmarine ve svých možnostech stále více omezována.

TIP: Potopeni ve službách Jeho Veličenstva: Ztráty Royal Navy za 2. světové války

Nakonec už se její lodě vydávaly na moře pouze výjimečně a z jejich posádek začaly vznikat jednotky, které se měly účastnit zoufalých obranných bojů na souši. Muži z Kriegsmarine mohli využít svůj základní pěší výcvik a někteří si vedli víc než dobře. Kriegsmarine byla nepochybně velmi kvalitní a efektivní složkou, jejíž muži v naprosté většině statečně plnili svou povinnost, a tudíž mohli po určitou dobu čelit i silnější Royal Navy, avšak nakonec se přece jen projevily vyšší schopnosti Královského námořnictva, byť bylo příznačné, že se tak stalo až poté, co Britové sáhli k zásadním změnám v personální politice loďstva.