Často slýcháváme, že čtení je v mnoha ohledech prospěšné. Španělští a američtí vědci si dali tu práci, a tato obecná prohlášení potvrdili rozsáhlým výzkumem na školácích. Do své studie zahrnuli více než 43 tisíc žáků ve věku 10 a 11 let, které pak opětovně zkoumali o tři roky později.

Výsledky výzkumu přesvědčivě ukázaly, že číst knihy skutečně má smysl. Školáci, kteří si denně čtou kvalitní knihy, mají zřetelně lepší výsledky ve školních testech. Tyto děti mají oproti ostatním testy lepší natolik, jako kdyby byli ve studiu na druhém stupni základní školy napřed o 3 měsíce.

TIP: Výzkum potvrzuje: Pozdější začátek vyučování zlepšuje docházku a výsledky

Zdá se, že takový vliv mají na děti pouze knihy. Když si děti denně čtou noviny, časopisy anebo komiksy, na jejich školní výsledky to podle vědců nemá prakticky žádný vliv. Četba krátkým příběhů pozitivní vliv má, ale jen okrajový. Vědci na základě těchto zjištění doporučují, aby školáci věnovali svůj cenný čas a chuť především četbě knih. Závěry studie budou jistě zajímavé i pro rodiče, učitele a politiky.

Loni v listopadu zachvátily Austrálii rozsáhlé požáry – a dosud neustaly. Oheň zničil tisíce domovů, vyžádal si nejméně tři desítky životů, ale spolykal i miliony hektarů buše. A podle výzkumníků z University of Sydney mohou plameny také za smrt 1,25 miliardy živočichů. Jedním ze symbolů ničivého živlu se stal koala pojmenovaný Lewis, kterého z doutnajícího stromu zachránila Toni Dohertyová. Příběh obletěl svět a měl lidem dodat naději, ale nedopadl dobře. Lewis nakonec popáleninám podlehl.

Koala medvídkovitý ještě nepřekročil bod, odkud není návratu: Při tzv. funkčním vyhynutí populace stále přežívá, ovšem nízké počty zvířat už nestačí k udržení genetické rozmanitosti – což znamená první krok k úplnému vymizení. A zmíněná kritická hranice neleží pro koaly tak daleko. Aktuálně žijících 80 tisíc jedinců představuje pouhé 1 % z osmi milionů vačnatců zastřelených kvůli kožešině mezi léty 1890 a 1927. 

Jak se najíst lépe?

Zmíněný nízký stav zbývajících zvířat je alarmující i vzhledem k faktu, že se vyskytují na poměrně rozsáhlém území, a jejich populace je tudíž velice řídká. Při hledání nového teritoria nebo partnera dokážou urazit značnou vzdálenost, k čemuž ovšem potřebují rozlehlé porosty zdravého a nepřerušeného lesa. A to se ukazuje čím dál nereálnější kvůli lidským zásahům, k nimž patří výstavba silnic či sídel i rozvoj zemědělství. Uvedené se týká především australského pobřeží, kde jsou huňatí tvorové nejrozšířenější.

„Medvídci“ se navíc živí pouze listy blahovičníku neboli eukalyptu. Existuje 680 druhů zmíněné rostliny, přesto jsou koalové velmi vybíraví. Například v roce 2013 vymřela v jedné oblasti Austrálie celá populace, protože její oblíbené stromy zničila nemoc. Ani na smrt vyhladovělí živočichové se ovšem nedokázali najíst z jiných, nedotčených druhů eukalyptu – jejich střeva je totiž neumějí zpracovat. 

TIP: Smrt krásných stromů: Proč umírají australské eukalypty?

Nakonec pomohli lidé: Zbývající koaly zachránili granulemi, do nichž přimíchali bakterie a enzymy vhodné ke štěpení živin z neznámého druhu stromu. Ve výsledku mění transplantace střevní mikroflóry vačnatcům zažívání, a listy dvou dalších eukalyptů tak mohou konzumovat bez problémů. Pokud by se dala metoda rozšířit a použít ve velkém, přestal by ikonu Austrálie nedostatek potravy ohrožovat.

Více než rok po přistání na odvrácené straně Měsíce pokračuje čínská mise Čchang-e 4 v průzkumu. Tentokrát se díky ní odborníci mohli podívat až do hloubky 40 metrů pod měsíční povrch. Nešlo o přímý fyzický průzkum, například pomocí hloubkového vrtu, nýbrž s pomocí speciálního radaru Lunar Penetration Radar.

Tímto radarem je vybavený lunární rover mise Yutu-2, který vysílá pod povrch rádiové signály o frekvenci 500 MHz. Zkombinováním radarových dat a dalších analýz badatelé získali obrázek toho, jak vypadá podzemí na Měsíci do zmíněné hloubky 40 metrů, alespoň pokud jde o místo přistání modulu mise Čchang-e 4.

Mocná vrstva jemného prachu

Když pak následně čínští odborníci porovnali nové údaje se staršími daty předešlé lunární mise Čchang-e 3, která přistála na přivrácené straně v Moři dešťů, ukázalo se, že podzemí v oblasti mise Čchang-e 4, tedy v kráteru Von Kármán, je v porovnání s geologickými vrstvami pod Mořem deštů naprosto odlišné.

TIP: Zvláštní nález: Nefritový králík objevil na Měsíci neznámou barevnou substanci

Zdá se, že modul Čchang-e 4 přistál v místech, kde je podzemí pro rádiové vlny mnohem prostupnější. Vše nasvědčuje tomu, že pod modulem a roverem je asi 12metrová vrstva jemného měsíčního prachu, pod kterou se nacházejí vrstvy s hrubší strukturou. Odborníci se domnívají, že jde o výsledek mnoha nárazů malých meteoritů a intenzivního působení slunečního záření.

Velké podniky měly jít v čele sběru cenných kovů pro válečné úsilí, ale zdali mělo toto provolání účinek, není známo. Následovaly státní železnice a tramvajové dráhy, které se iniciativně snažily vše z barevných kovů nahradit ocelí. Dnes úsměvně mohou působit tehdejší protesty hodinářů. Ti byli nuceni nahrazovat mosazné mechanismy čistým, ale měkkým a k tomu účelu nevhodným zinkem. Hodinky z let 1915–1918 si tak vysloužily označení „Kriegsuhr“ a měly velmi špatnou pověst, v českých zemích vyjádřenou jedním slovem – „aušus“. 

Potěmkinova vesnice 

Stále negativnější reakce obyvatel mocnářství se snažily úřady mírnit. Během sbírek kovových předmětů veřejnost pravidelně informovaly o průběhu akce, vyzdvihovaly mimořádné příspěvky a ministerstvo války nešetřilo slovy chvály a uznání. V řadě případů dokonce udělovalo různá ocenění, a tak sbírky tak získávaly své „hrdiny z lidu“ hodné následování.

Státní správa se neomezila jen na slova díků, ale rozhodla se obyvatele motivovat pořádáním oficiálních výstav výsledků národní sbírky. Například na přelomu let 1915 a 1916 byla část „darů“ vystavena ve Vídni v prostorách vojenského kasina na Schwarzenberském náměstí. Akcím se dostávalo značné publicity, tisk jásal, ale veřejnost výrazněji nereagovala.

Sami proti sobě 

Celkový vývoj války, nenaplnění zbožného přání vojáků na frontě, že „do Vánoc budou doma“, tak jako stoupající ztráty na životech demotivovaly obyvatele mocnářství. Většina české veřejnosti viděla za pokračujícími sbírkami jen snahu o prodloužení válečného konfliktu a tím i utrpení lidí v zázemí. Nejkritičtější zněly hlasy z hladovějících měst, venkov přežíval díky své tradiční soběstačnosti, v té době však již též na hranici únosnosti.

Od druhé poloviny roku 1916 začal platit celoplošně zavedený přídělový systém na základní potraviny. Jednalo se o zoufalý pokus ulevit strádajícímu obyvatelstvu. Počátek roku 1917 pak přinesl útlum veřejných sbírek, které se nově omezovaly na lokální úroveň a vycházely z iniciativ různých spolků. Jejich intenzita ale prudce klesala, protože obyvatelstvo monarchie řešilo vlastní přežití a na podporu válečného úsilí neměl nikdo ani pomyšlení. 

Čas pro šmelinu

Známé heslo „kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu“ bývá neprávem přisuzováno éře socialismu. Již v období let 1914–1918 vládl čilý obchodní ruch i ve sféře sběru kovů pro válečné účely. Šperky a jiné hodnotné věci se měly svážet do Vídně a Budapešti s úmyslem použít je po válce pro fondy invalidů a pozůstalých. Takový byl alespoň původní úmysl. Praxe ale přinesla šmelinu a převážná většina zmizela v kapsách „keťasů“ (původní označení pro překupníky v období první světové války pochází z německého Kettenhändler – řetězový obchodník) a podobných individuí.

TIP: Ze sukně do kalhot: Emancipace žen za první světové války

S upadajícím hospodářstvím rakousko-uherské monarchie spolu s rostoucím počtem zainteresovaných osob ze všech společenských vrstev se tempo rozkrádání zvyšovalo. Po ukončení války na podzim 1918 se podařilo zachránit jen malou část předmětů celonárodních sbírek, které přešly do úschovy Umělecko-průmyslového muzea a Technického muzea ve Vídni. Nikdo si nemohl stěžovat, vždyť dal zlato za železo.

V Evropě je národ Laponců v podstatě neznámý, proto si mnozí zřejmě položí otázku jak se k němu vůbec dostat. Z Prahy je nejlepší vydat se směr Helsinky, poté napříč Finskem do Oulu a dále do Tornio, brány do tornijského Laponska. Tím ovšem vaše dobrodružství teprve začíná. 

Nedostižní kočovníci

Proniknout mezi Laponce není jen tak, neboť jsou bázliví a velmi nedůvěřiví. Navíc jsou téměř nepolapitelní. Život spojený s jejich početnými sobími stády je nutí neprodlévat dlouho na jednom místě, aby zvířatům zajistili stálou hojnost pastvy. Sobi, kteří se tělem podobají našim jelenům, totiž jinou než čerstvou trávu nejedí, takže jakmile stádo vypase jedno místo, hledá nové. Jejich čich je tak dokonalý, že potravu dokáží najít i pod sněhem.

Právě zimní období je nejpříhodnější pro návštěvu Laponska, protože v létě se většina země mění v nebezpečné močály, které zaplavují hejna obtížných much. Jestliže jednou někdo do bažiny zapadne, je ztracen. Překonávat tyto přírodní překážky je dost náročné pro samotné Laponce, natož pro nezkušeného návštěvníka. Jednu z nejjistějších cest, jak se může cizinec Laponcům přiblížit, proto představuje trh, který se koná ve svátek Tří králů. Pozor, nezapomeňte, že zde na rozdíl od českých zemí stále platí starý kalendář, takže musíte k našemu přičíst 10 dnů navíc.

V tento den se Laponci scházejí na vybraných místech, kam kromě nich mají povolený přístup pouze obchodníci, kteří si na obchod s nimi koupili od švédského království monopol. Nicméně můžete se pokusit přesvědčit správce provincie nebo probošta města Tornio, kteří se trhu také účastní, aby přimhouřili oko a vzali vás s sebou. První hodnostář zde z pověření švédského panovníka vymáhá daň, druhý se věnuje křtu dětí a potvrzování manželství. Zřejmě není nutné zdůrazňovat, že u probošta budete mít větší šanci, zvláště, jste-li učený muž.

Kromě možnosti snadného seznámení s Laponci ovšem riskujete sňatek s jeho vdavekchtivou dcerou. Manželských pout vás pak uchrání jen rychlý úprk do zasněžené krajiny Laponska, nejlépe v saních tažených soby. V této zemi stěží najdete rychlejší způsob přepravy.

S větrem o závod

Laponské saně, nazývané domorodci geres, se vydlabávají z kmene. Mají tvar koryta se zvýšenou přídí a jsou určeny pouze pro jednu osobu. Jakkoliv se může zdát jejich řízení na první pohled snadné, nejedná se rozhodně o věc prostou rizika. Předně se před jízdou nezapomeňte pořádně připoutat řemeny – přestože vás při nárazu neuchrání možné ztráty končetiny, zajistí, abyste při něm nevypadli. Těžko by vás pak kdo vypátral, sobi totiž běží střemhlav dál.

Další nebezpečí hrozí v případě, když se přetrhne řemen, jímž je zvíře přivázáno k saním. V té chvíli je nezbytné co nejrychleji vyprostit ruku z řídícího řemene, jinak ji běžící sob oderve od těla. Tímto způsobem o paži přišel nejeden zkušený Laponec. Zkrátka, kolikrát se člověk svěří saním taženým soby, tolikrát se svěřuje smrti. Navzdory tomu, kdybyste se dostali pod jejich kopyta, nepošlapou vás ani v prudkém běhu, nýbrž hbitě přeskočí.

Pokud necestujete na lehko, je nejvhodnější využít nákladních sobů, kteří běží zapřažení v řadě za sebou, přičemž každý táhne vlastní saně. Jediný člověk jich tak může řídit dvacet i více. Nicméně jedná se o pomalejší zvířata. Jestliže tedy chcete okusit zvlášť rychlou jízdu, využijte běžeckého soba. Budete sice muset oželet veškerá zavazadla, ale útěchou by vám mohla být láhev pálenky, protože je to to jediné, co se do saní navíc vejde.

Ať zvolíte tu či onu variantu, je to neskutečný zážitek, pod nárazy vzduchu jeden sotva popadá dech! Zvířata vyhazují nohama tolik sněhu, že je třeba krýt si obličej a především oči, k čemuž slouží kůže připevněná před tváří na způsob závěsu. Do toho se ozývá cinkot rolniček, které Laponci kupují svým sobům od Moskvanů.

Co se týče místa k přenocování, musí se návštěvník Laponska spokojit se stejným přístřeškem, jaký si budují místní obyvatelé. Ti vzhledem ke svému kočovnému způsobu života nestavějí domy, na jaké jsme zvyklí my, ale zarazí do země tyče, nakladou na ně proutí a větve, načež na to navrší sníh, který tvoří i boční stěny obydlí. Uprostřed střechy pak zůstává otvor, kudy vychází kouř z ohniště. Sobí kožešiny uvnitř nabízejí skutečně příjemné poležení. Pohodlí může narušit jen silný vítr, který naplní chýši dýmem.

Není Laponce bez soba

Sobi jsou bez přehánění Laponcům vším, nebýt jich, nemohl by žít v nehostinné krajině skutečně nikdo. Život celého národa se proto točí jen kolem těchto zvířat. Jeden hospodář může mít až dva tisíce kusů, z nichž se nechovají všechny jen kvůli dopravě. Sobí maso patří k vůbec nejchutnějším, takže i švédští velmoži si je nechávají přivážet na hostiny. Nicméně ze zvířete dokáží Laponci zužitkovat mnohem víc.

Tak například jemně vytažené šlachy a žíly slouží místo nití, z parohů se vyrábějí lžíce, rukojeti a různé nástroje, z kůží zase přístřešky, řemeny, obuv či oděvy. Před mrazem ostatně neochrání nic lépe než oblek ze sobích kožešin, který používají místní obyvatelé. Přímo na tělo se přikládá sama kůže a srst zůstává zvenčí. Jediné, čeho je třeba se vyvarovat, je zvlhnutí obleku zevnitř, protože poté dochází k opadání srsti, která brání pronikání mrazu.

Z dalších sobích produktů je velmi žádané silné a husté mléko. Jedná se o vyhledávanou lahůdku, kterou by si žádný návštěvník Laponska neměl nechat ujít ani přes její vysokou cenu. K zasycení postačí pět až šest lžic. Vyrábí se z něj i výborný sýr, ale na máslo prý vhodné není. Koneckonců byste si ho stejně neměli nač namazat, protože chleba v Laponsku neseženete.

K dalším delikatesám, které stojí za ochutnání, patří morek ze sobích kostí. Je rovněž velmi vydatný, a co je zajímavé, je nanejvýš účinný k podpoře plodnosti žen. Avšak pozor, sůl nepředstavuje tradiční surovinu při přípravě pokrmů, takže se našinci může jevit poněkud jalový.

TIP: Život v kmeni: Mezi Inuity na konci světa

Na neštěstí jsou ale sobi značně náchylní k nemocem a nákaze. Jakmile začne umírat jeden, onemocnějí okamžitě také ostatní a najednou umírají. Stejně tak jaksi náhle umírají jejich pastevci. Snad to způsobuje nečistá voda z bažin a rozpuštěného sněhu, kterou jak lidé, tak zvířata pijí… Pro cizince není v Laponsku nic odpornějšího než tato špinavá tekutina. Proto je více než záhodno vézt sebou pálenku, jíž si můžete napravit žaludek.

Novou obětí rozbíhající se pandemie nového koronaviru SARS-CoV-2 se staly finanční trhy. Uplynulý týden byl pro globální ekonomiku jednoznačně nejhorším od finanční krize roku 2008. Postupně totiž vychází najevo, že ekonomické dopady pandemie budou doopravdy značné. 

Během posledního únorového týdne akciové trhy odepsaly asi 5 bilionů dolarů, což je téměř nepředstavitelných 115 bilionů Kč. S tím jak se virus šířil na všechny kontinenty kromě Antarktidy a v řadě zemí světa strmě stoupaly počty známých případů i úmrtí, ztrácely akcie na hodnotě doslova před očima.

TIP: Tažení nového koronaviru pokračuje: Počtem obětí už překonal infekci SARS

A to není vše. Experti britské výzkumné společnosti Oxford Economics uvádějí, že pandemie, která by trvala půl roku, což v tomto okamžiku není možné vyloučit, by mohla spolknout až 1,1 bilionu dolarů (asi 25 bilionů Kč) z očekávaného růstu globálního HDP. Jejich analýzy vycházejí ze zkušeností s nedávnými epidemiemi, jako byl SARS nebo prasečí chřipka. Spotřebitelé budou méně utrácet, lidé nebudou moci pracovat, turistika se úplně propadne, stejně jako investice. Štěstím v neštěstí je, že se nacházíme v období ekonomického růstu. Oxford Economics předpovídají, že se ekonomický růst neustane, ale sníží se na 2,3 procenta HDP.

Pokud se potýkáte s neschopností usnout, nočním buzením či dalšími problémy souvisejícími se spánkem, rozhodně nejste sami. Nedávné průzkumy odhalily, že alespoň občas trpí poruchami spánku víc než třetina evropské populace. Podle mezinárodní společnosti pro výzkum trhu GfK představuje nespavost v Česku druhý nejběžnější zdravotní problém, hned po nachlazení. Nejde přitom o banální problém – insomnie, čili nespavost, může mít devastující vliv na duševní i fyzické zdraví. Lidé s insomnií se v řadě případů uchylují k práškům na spaní, s nimiž se ale pojí nepříjemná rizika.

Jsou ale i další možnosti. Australští vědci ve spolupráci s farmaceutickou firmou Pharmactive Biotech Products nedávno zjistili, že výtažek ze šafránu zabírá proti insomnii. Uspořádali experiment, v němž celkem 63 dospělých dobrovolníků s insomnií po dobu 28 dní užívalo buď výtažek ze šafránu anebo placebo, v podobě dvou dávek denně. Zároveň přitom vynechali veškeré léky a přípravky na spaní.

TIP: Voňavá domácí lékárna: Znáte léčivé účinky jednotlivých druhů koření?

Když badatelé vyhodnotili výsledky, ukázalo se, že lidem, kteří užívali výtažek ze šafránu, se v porovnání s lidmi, kteří dostávali placebo, opravdu významně zlepšil spánek. Zároveň se během experimentu neobjevily žádné nepříjemné vedlejší účinky.

Odborníci zatím nemají úplně jasno, jak vlastně šafrán pomáhá proti insomnii. Chystají se proto na další, rozsáhlejší výzkumy, na jejichž konci by mohly vzniknout nové, přírodní přípravky proti nespavosti.

Život Paula Hectora Maira, obdivovatele německé renesanční tradice bojových umění, skončil v roce 1579 za zpronevěry na šibenici. Mairovi bylo v té době dvaašedesát let. Pro nás je dnes bezesporu svéráznou, svým způsobem jedinečnou postavou historie šermu.

Čas neklidu

Paulus Hector Mair (1517–1579) se narodil v bohaté měšťanské rodině v době, kdy nástup protestantské víry a reformace předznamenával úpadek Svaté říše římské národa německého a vznik moderních národních států. Obyvatelé „svobodného císařského města“ Augsburgu byli navíc ovlivněni myšlenkami švýcarského reformátora Ulricha Zwingliho, a tak ve městě vedle sebe žili jak katolíci, tak konvertité i reformisté. Vzhledem k bohatství města a kvetoucímu obchodu jistě v jakémsi poklidném příměří. 

Náboženská turbulence a věčně přítomná hrozba válek s islámem vedly k tomu, že výuka ovládání zbraní byla nejen základem vojenského výcviku, ale patřila také k základům výchovy urozeného muže. Přitom tradiční chladné středověké zbraně jako meč, dýka, kopí a oštěp byly již od 15. století na bojišti postupně nahrazovány „sedláckými“, jako byly halapartny, kůsy, sudlice, cepy, a především palnými zbraněmi.

Jak se vzmáhala buržoazie, začali si její příslušníci přivlastňovat a napodobovat zvyky a obyčeje šlechty, včetně práva nosit poboční zbraň. Takovou zbraní renesančního kavalíra se stal rapír, převážně bodná zbraň, lehčí než vojenský jezdecký kord, zbraň tvořící nezbytný doplněk honosného kostýmu, určená výhradně k soubojům. Ruku v ruce s tím se zdokonalovalo umění šermu jako svébytného bojového umění i metody jeho výuky. 

Zápasník a sběratel

Není pochyb o tom, že jako příslušník bohaté střední vrstvy získal Mair prvotřídní vzdělání; ovládal několik jazyků. Pravděpodobně se vycvičil i v „umění zápasnickém“ – šermu, zápasu a možná i v jiných bojových uměních. V tom se lišil od své společenské třídy, jež se na takové „obskurní“ kratochvíle dívala spatra. Naproti tomu Mair tvrdil, že bojová umění jsou „užitečná pro výchovu mladých mužů“. 

Zároveň stoupal po společenském žebříčku a jako vysoký úředník magistrátu začal také v duchu napodobování šlechtických manýr pořádat nákladné hostiny a slavnosti pro bohaté a vlivné augsburské měšťany. Jeho prvořadou vášní však bylo sběratelství šermířských učebnic a turnajových příruček. V roce 1549 získal po smrti šermířského „mistra dlouhého meče” a hejtmana šermířského cechu marxbrüderů Antonia Rasta (1480–1549) jeho rozepsaný šermířský rukopis a zhruba do roku 1552 jej dokončil.

„Základní dílo“

Mair se nakonec pokusil zkompilovat veškeré dostupné znalosti o šermu do originálního díla. Kolem roku 1540 se pustil do sestavování vlastního manuálu, Opus Amplissimum de Arte Athletica, neboli Základní dílo o umění zápasnickém. Bylo to masivní kompendium „zahrnující celé umění šermu a jeho historii“, značně ovlivněné knihami v jeho sbírce. Najal malíře Jörga Breue mladšího, aby namaloval podle dvou zkušených šermířů-modelů různé šermířské techniky. 

Projekt byl velice nákladný a jeho dokončení trvalo čtyři roky. Zachovaly se tři exempláře tohoto rozsáhlého díla (každý ve dvou svazcích) a jeden menší rukopis. V nádherně ilustrovaných svazcích je popsán a vyobrazen boj dlouhým mečem, rapírem, tesákem, krátkou i dlouhou holí, válečnou sekerou, mečem a dýkou, mečem a puklířem, nalezneme tu turnajové klání, cvičný boj na koni, boj halapartnou, kosou, cepem, dokonce i srpem a „sedláckými” palicemi. Ty jsou na některých ilustracích dokonce nahrazeny obyčejnými větvemi. Nechybí pěšák proti jezdci, jízdní boj, meč a štít, štít a kopí, štít proti štítu, štít a palcát, hrotité štíty, zápas, soudní souboj, dále pěší boj meči ve zbrojích, kde je znázorněno dobíjení dýkou a dokonce ukládání zabitého do rakve.  

Z mecenáše defraudantem

Mair při práci na tomto nákladném projektu utratil většinu majetku a příjmů své rodiny a kromě toho vedl i jinak nákladný a extravagantní život. Nakonec zdefraudoval i městskou státní pokladnu, jejíž správou byl od roku 1541 pověřen. V roce 1579 se na jeho podvody přišlo, a tak byl tento nadšenec a mecenáš zatčen, odsouzen a nakonec popraven. Jeho majetek byl patrně zabaven a knihovna byla rozptýlena po aukcích.

TIP: Od bitevního pole ke dvoru: Jak se ve středověku zrodil šlechtic?

Stejně jako jiné exekuce v té době byla i jeho poprava oběšením (došlo k ní 10. prosince 1579) s největší pravděpodobností lidovým tyátrem a jeho poslední chvíle byly nejspíš provázeny kletbami a posměšky těch daňových poplatníků, které okradl. 

V minulých měsících jsme byli svědky bezprecedentních požárů, které proměnily v popel nemalou část Austrálie. Na jižní polokouli panovalo žhavé léto, které do Austrálie přineslo extrémní vedra. Společně s dlouhotrvajícím suchem šlo o recept na katastrofu. Odborníci odhadují, že mezi zářím 2019 a lednem 2020 shořela nejméně pětina rozlohy všech lesů Austrálie.

Podle nedávné studie australských vědců shořelo během pěti měsíců přibližně 5,8 milionů hektarů lesního porostu. Mezi nejvíce zasažené oblasti patří státy Victoria a Nový Jižní Wales, které představují 21 % zalesněné oblasti Austrálie.

Dalo se na požáry lépe připravit?

Patrně nejsmutnější na celé situaci je, že indicie o extrémním rozsahu požárů měli vědci již na jaře minulého roku. Někteří z nich si nyní sypou popel na hlavu s tím, že situaci podcenili. Požáry jsou na Australském kontinentu každoročním koloritem. Běžný rozsah požárů je ale obvykle desetinový než kolik činí ohnivý účet za konec loňského roku.  

Mimořádný rozsah loňských požárů se ale zdaleka nedotkl jen lesního porostu. Odborníci odhadují, že při nich zahynula více než miliarda zvířat. Mezi nejvíce postižené druhy, které na rozdíl od koalů obvykle unikají hledáčku médií, patří kakadu hnědohlavý, myška hastingská nebo vakomyš Aitkenova.

Drsné časy přicházejí

Vědci pochopitelně hledají odpověď na otázku, proč byly loňské požáry v Austrálii tak devastující? Především, jihovýchod Austrálie zažívá neobvykle sucho a nejdelší období podprůměrných srážek za posledních 120 let. To podle vědců souvisí s extrémnější podobou fenoménu dlouhodobých klimatických cyklů přezdívaných Indické Niño.

TIP: Snímky z vesmíru odhalují šokující rozsah požárů v Austrálii

Tyto cykly, při nichž jsou vody východního Indického oceánu teplejší než vody západního Indického oceánu, mají zásadní vliv na množství srážek v Austrálii. V poslední době je však těchto událostí méně, což bohužel znamená i méně srážek, vyšší teploty i více požárů. Podle vědců je na vině především stoupající teplota Indického oceánu. Podle Andrewa Kinga z University of Melbourne budou podobná léta, jako to minulé stále častější. Austrálii a její přírodu tak zřejmě čekají drsné časy.

Až astronauté NASA vyrazí na Měsíc s programem Artemis, což by nemělo trvat zase tak dlouho, podle všeho poletí na palubě kosmické lodi Orion. Během startu a prvních chvil letu bude mít jejich bezpečnost na starost únikový systém LAS (Launch abortion system), který je umístěný na samotném vršku nosné rakety.

Je navržený tak, aby se v případě hrozícího nebezpečí zažehl a odnesl kosmickou loď Orion do bezpečí. Takový systém je pochopitelně nutné důkladně otestovat, protože na něm závisejí životy astronautů. V úterý 25. února NASA prověřila motor ACM (Altitude control motor) Orionu. Právě tento motor s osmi tryskami, poháněný pevným palivem, představuje klíčovou součást únikového systému.

Úspěšný zážeh

Zmíněný test proběhl v zařízení společnosti Northrop Grumman v americkém Elktonu v Marylandu. Šlo o zážeh a plné spuštění motoru, které trvalo 30 sekund. Byl to v pořadí třetí a poslední test, který dopadl naprostým úspěchem. V NASA mají potvrzeno, že se tento systém může stát významným záchranným prvkem pilotovaných letů misí programu Artemis.

TIP: Crash test Orionu: NASA otestovala selhání přistávacích padáků

Únikový systém lodi Orion tvoří celkem tři různé raketové motory. Během případného záchranného úniku od nosné rakety se nejprve spustí motor pro společné oddělení systému LAS a lodi Orion od zbytku nosné rakety (Abort motor). Pak se zažehne již zmíněný motor ACM, který je zodpovědný za let a správnou orientaci celého systému. Nakonec se zažehne oddělovací motor (Jettison motor), aby zařídil závěrečné oddělení únikového systému LAS od lodi Orion, která bezpečně přistane na padácích.