Chovatelé na farmě v Krasnogorsku severozápadně od Moskvy přistoupili po poradě s veterináři a odborníky na virtuální realitu k experimentu, který měl chovaný dobytek přenést z bezútěšné podzimní ruské krajiny na sluncem zalitá letní pole. Simulovaná tráva byla zelenější a nebe modřejší, krávy si nicméně falešnosti nevšímaly a podle výsledků si test velmi užily.

TIP: Mluvící kuřata: Slunce, seno, jahody na britské drůbeží farmě

Pozorovatelé dokonce u dobytka zaznamenali pokles úzkostí a celková nálada ve stádě se zlepšila. Nic tedy nebrání druhé fázi pokusů, při níž se zjistí, zda má virtuální realita vliv také na množství nadojeného mléka. 

Státní represe je v Íránu patrná na každém kroku. Nespokojenost mladých se zákazy, chudobou a nulovou vyhlídkou na úspěšné zítřky však jednou za čas vybuchne při masových protestech. Hroutící se ekonomika přiměla v polovině loňského listopadu režim několikanásobně zvýšit ceny pohonných hmot. Levný benzin zůstával pro mnoho nemajetných lidí jedinou jistotou, která jim pomáhala přežívat – a přes noc se rozplynula. Obyvatelé vyšli do ulic a volali po svržení režimu. Vláda odpověděla vysláním policie, jež se nijak nezdráhala pálit do demonstrantů ostrými náboji. Oficiální místa přiznala na tři sta mrtvých, aktivisté tvrdí, že zemřelo nejméně tisíc osob, převážně studentů. Kdo jsou mladí muži a ženy, kteří nemají co ztratit? Fotograf David Těšínský se to vydal zjistit. 

Rozbíjení stereotypů

„Fotkami rád zabíjím různé stereotypy a chci lidem otevírat oči,“ vzpomíná Těšínský na důvod, proč se rozhodl vyrazit do uzavřené země. „Zahlédl jsem na Facebooku nějakou fotosérii, v níž mladí Íránci dělají úplně jiné věci, než na které jsou lidé z médií zvyklí, jenže to nebylo nijak odvážné. Řekl jsem si, že bych mohl zajít dál a nafotit něco pořádného.“  

Vysněná série měla ukázat, že je svět za oponou islámské republiky mnohem barevnější, než by si její oficiální představitelé přáli prezentovat za hranicemi. V zemi dnes platí zákaz poslouchat moderní západní hudbu, tančit, cvičit zumbu, vlastnit psy (kteří jsou podle islámské tradice nečistí), pít alkohol nebo se anonymně připojovat k internetu, o homosexualitě ani nemluvě. Přesto se téměř každý z těchto zákazů intenzivně porušuje, a dokonce i hafani si volně běhají po ulicích – nesmíte je pouze venčit, za to hrozí vězení. 

„Napsal jsem zhruba na dvě stě padesát e-mailových adres lidí z Teheránu. Zpráva zahrnovala deset otázek na ilegální věci a prosbu, jestli by mě mohli kontaktovat s někým, kdo je provozuje. Znáte nějakého gaye? Nebo někoho, kdo tajně v garáži hraje v rockové kapele? Takové dotazy tam byly,“ popisuje Těšínský. Dostal osmdesát odpovědí, přičemž třicet pisatelů uvedlo, že dokáže kontakty zprostředkovat. Po další selekci pak zůstalo několik dobrých tipů, za nimiž se Těšínský vydal. Šlo o počátek měsíční cesty do neobvyklého světa.

Šmíruje se všude

Teherán David navštívil ještě před loňskými masivními protesty, a s jeho vízem tak nebyl žádný problém. Nocleh sehnal přes couchsurfing, tedy doslova „surfování po gaučích“. Celosvětová služba, jež nabízí přespání přímo doma u místních, funguje dobře i v Íránu. „V zemi platí totální prohibice a já jsem tam jel s tím, že tak alespoň měsíc zůstanu na suchu a nebudu pít. Jenže hned po příjezdu jsem padl na večírek, kde se pila domácí slivovice, víno a pivo, všechno vyrobené nějak pokoutně na koleně. Okamžitě mi přistál panák. Na alkoholu prostě jedou prakticky všichni mladí,“ směje se Těšínský.

A nešlo o ledasjakou zábavu, nýbrž o párty v převlecích, kde se promenovaly postavy z amerických seriálů o superhrdinech nebo zombie a nejrůznější figury z popkultury. Ženy odhodily jinak povinné šátky a bez ostychu se líbaly se svými partnery, za což by je běžně čekala nevábná cela na oddělení mravnostní policie a nejspíš také bičování. Když se íránská herečka Lejla Hátamí loni na festivalu v Cannes zapomněla a veřejně na přivítanou políbila ředitele akce na tvář, oficiální tisk se téměř zbláznil vzteky. Od biče umělkyni zachránila pouze její prominentní pozice na kulturní scéně. 

„Lidé se tu na ulicích vůbec nedrží za ruce, protože by je hned zkontrolovali, jestli jsou manželé. Pokud ne – problém. Spoustu žen popravili jen proto, že se vyfotily na Instagram bez šátku.“ Podle Těšínského se však policie činí především v hlavním městě a okolí. „Tyhle provokace probíhají hlavně v Teheránu, zbytek země zůstává hodně konzervativní. Policie si skutečně dává tu práci a skoro každý den udělá zátah v nějaké části města, buď náhodně, nebo na základě udání. Lidé si to dobře uvědomují, vědí, že příště můžou být na mušce oni. Ale stejně říkají, že nepřestanou žít.“

Přiškrcený internet

Západní hudba, hollywoodské filmy, zakázané knihy – to vše proudí do Íránu díky internetu. Ne, že by se vedení země nesnažilo příliv zastavit: Již v roce 2006 zablokovalo Facebook a web britské BBC, následovaly i další cizojazyčné zpravodajské portály. V roce 2013 už se nedala spustit polovina z 500 nejoblíbenějších stránek světa. Krátce po vypuknutí listopadových protestů vypnula vláda síť sítí dokonce kompletně na pět dnů, což mělo zhatit organizaci nepokojů. 

„V době, kdy jsem v Íránu byl, ještě fungoval Instagram a bylo možné sdílet fotky. Jenže pak se na něm začaly objevovat holky bez šátků a byl s tím rychlý konec,“ vysvětluje Těšínský. Na absenci šátků jsou autority obzvlášť citlivé a tvrdě ji trestají. Mladé dívky však rády testují hranice povoleného – v současnosti tudíž nosí pokrývku hlavy spíš symbolicky, a ven jim tak vykukují husté ofiny. O mnoho víc volnosti si ovšem neužijí ani muži. Zakázané jsou jakékoliv účesy „gay nebo uctívající satana“, což obvykle zahrnuje byť jen trochu delší vlasy tvarované pomocí gelu. 

Navzdory všeobecné restrikci sociálních médií jsou mladí Íránci přeborníky ve sdílení. Blokování stránek státem obcházejí pomocí nástrojů jako VPN nebo proxy serverů (ty zakrývají IP adresu, odkud se uživatel přihlašuje). Zašifrovaná komunikační aplikace Telegram má 40–45 milionů uživatelů, což odpovídá polovině populace země, a odhadovaný počet twitterových účtů šplhá k 10 milionům. 

Žádná změna na obzoru

Írán vlastní třetí největší zásoby ropy na světě, jenže konfrontační politika se Západem a snaha vyvinout nukleární zbraně ho uvrhla do mezinárodní izolace a vyústila v zákaz exportu černého zlata. Ekonomika se tak propadla do recese, která loni dosáhla −9,5 %. Měna ztratila polovinu hodnoty a hospodářské potíže neberou konce. Téměř 17 % populace nemá práci a vyhlídky na zlepšení zůstávají v nedohlednu. 

Pro mladé lidi to vytváří frustrující podmínky, protože na jejich názory se konzervativní vedení země rozhodně neptá – i když 60 % obyvatel ještě neoslavilo 30. narozeniny, nejpočetnější část společnosti se pohybuje v rozmezí 24–29 let a průměrný věk 30,8 roku patří k nejnižším na světě. Sny o studiu na lepších univerzitách, o cestování do zahraničí nebo jen užívání si obyčejného života se tak stávají nedosažitelnými. 

Obyčejní lidé nyní musejí dlouhé hodiny čekat na možnost si natankovat a k jejich zoufalství ještě přispívá vládní zahraniční politika, jež investuje ohromné částky do podpory radikálních náboženských hnutí po Blízkém východě. Americký vyjednavač pro Írán Brian Hook odhalil, že jen za uplynulý rok poslala země svým spojencům v Iráku, Sýrii, Jemenu a Libanonu zbraně a peníze za 16 miliard dolarů, tj. asi 364 miliard korun. 

„Každý, koho jsem potkal, mi řekl, že režim nenávidí. Zajímavé je, že s náboženstvím to vlastně moc nesouvisí. Hodně vypovídá třeba fotka, na které stojí tři mladé holky zády k mešitě a ukazují vystrčené prostředníčky. Ony se nevysmívají islámu jako takovému, ale státu. Je důležité pochopit, že i když jste třeba nábožensky konzervativní – což pořád docela dost mladých je –, nemusíte režim vůbec milovat. Možnosti na změnu však lidé vidí černě. Nikdo si nemyslí, že se situace změní. Všichni prostě věří, že vláda radši úplně každého popraví, než by dopustila revoluci,“ myslí si Těšínský. 

Bezpečnost především

Při focení prý tudíž vládla lehká paranoia, protože silové složky si dávají práci s dohledáváním problémových jedinců. „Když jdou lidi na demonstraci a policajtům se je nepodaří všechny pochytat, snaží se je pak dohledat na kamerách a zkoušejí je identifikovat podle tváří. Takže samozřejmě panovaly obavy, jestli je to všechno bezpečné. Ale fotky jsem nakonec s těmi lidmi prošel a vyřadili jsme ty nejvíc závadné. Na některých jsem pak dal přes oči pásky, aby se zhoršila rozpoznatelnost. Takže výsledek je už vytříděný a schválený,“ popisuje český fotograf. 

Přesto musel dodržet základní bezpečnostní pravidlo – už nikdy nikoho z focených nekontaktovat telefonem ani přes sociální média. „Je to nutné. Především pokud jste homosexuál a chytí vás, máte vážný problém,“ vysvětluje. Právě snímky líbajících se mužů však patří mezi hlavní témata íránské reportáže. „Prošel jsem domovem spousty lidí, ale nejdéle jsem zakotvil u jednoho homosexuálního páru. Tam jsem se rád vracel, popíjeli jsme čaj a já jsem mohl volně fotit. Byli to fajn lidi a nechci je ohrozit,“ vysvětluje. Zatčeného gaye totiž nečeká nic dobrého: Buď za nevyjasněných okolností zemře ještě ve vězení při výslechu, nebo ho úřady nechají demonstrativně popravit. Od roku 1979, kdy se teokratický režim dostal k moci, tak zmizelo 4–6 tisíc homosexuálů. V současnosti jsou popravy vzácnější, ale každý rok minimálně k jedné dojde. 

Mladí proto raději často vyjíždějí mimo město, kde se cítí svobodnější. „Hodně se jezdí na párty do pouště, to je fakt velká věc. Ta odlehlá místa jsou výhodná, leckdy tam vede jen jedna cesta, kterou není problém ohlídat, takže kdyby se náhodou blížila policie, dokážou všichni zmizet. Občas se takhle dělají ohromné taneční párty, přitáhnou se soundsystémy a mobilní bary a jede se. Ale jako všechno v Íránu – i tohle je risk. Jenže lidi prostě chtějí žít,“ uzavírá svou zkušenost fotoreportér. 

Když v roce 79 našeho letopočtu vybuchl Vesuv v devastující sopečné explozi, bylo široké okolí vulkánu zničeno žhavým pyroklastickým mračnem. V zasažených městech Pompeje a Herculaneum tehdy žilo dohromady asi 16 až 20 tisíc lidí. V troskách obou měst bylo později objeveno více než 1 500 mrtvých těl. Celkový počet obětí ale dodnes není úplně jasný.

Mezi odborníky panovalo po dlouhou dobu přesvědčení, že většina obětí katastrofální erupce se dočkala vcelku milosrdného konce, a že je žhavé mračno prakticky okamžitě zahubilo. Nedávný forenzní výzkum ale odkryl mnohem temnější, děsivější příběh, který je plný utrpení a pomalého umírání doprovázeného strašnými bolestmi.

TIP: Nešťastníkovi z Pompejí při útěku rozmáčkl hlavu velký kus budovy

Archeologové a forenzní specialisté prozkoumali pozůstatky lidí, kteří nalezli smrt na pláži Herculanea a v blízkých skladech lodí. V okamžiku katastrofy se tam shromáždil dav lidí, který hledal bezpečí nebo možnost úniku. Mnoho z nich tam ale zemřelo. Během let zde odborníci nalezli minimálně 340 mrtvých. Nové analýzy prozradily, že jejich konec rozhodně nebyl rychlý a už vůbec ne milosrdný. Nová zjištění ukazují, že když se na pláž přiřítilo žhavé mračno, lidé se ve skladech lodí upekli při teplotách kolem 250 °C nebo se pomalu zadusili horkými sopečnými plyny.

Opravdu byli jezuité hubitelé českého národa, jak se domníval Karel Havlíček Borovský? Měli pro české země vůbec nějaký přínos? A čím jejich misionáři vynikali, fanatismem, nebo spíše zápalem pro vědu a poznání? Odpověď na tyto otázky bude patrně pro mnohé čtenáře překvapivá. I slavný obrozenec Josef Dobrovský byl členem Tovaryšstva Ježíšova, pod jehož režií se připravoval na nikdy neuskutečněnou misii do Indie!

Víra i jazyk

Řád jezuitů byl založen Ignácem z Loyoly roku 1534. V této době měl za sebou tento zralý muž poměrně pestrý život, jehož součástí bylo i několik drobnějších střetů s inkvizicí (ta byla v rukou dominikánského řádu a Ignác jej po zbytek života neměl zrovna v oblibě). Během studia na pařížské univerzitě se mu podařilo vytvořit s několika přáteli nový řád. Pojmenovali ho Tovaryšstvo Ježíšovo. Jezuité byli podřízeni především papeži a jejich hlavní náplní se měl stát boj proti reformovaným náboženstvím. Vedle celé řady s tím spojených úkolů hrála významnou složku řádového života misijní činnost.

Ta nemusela být nutně spojena s dlouhými a nebezpečnými cestami. Za misii mohlo být stejně dobře považováno působení v Čechách a dalších evropských zemích, v nichž bylo zapotřebí upevnit katolickou víru. Často misie fungovaly v rámci jediné země a její vlastní jezuitské organizace, označované dnes pojmem vnitřní misie, které byly v českých zemích poměrně rozšířené.

Jezuitský řád svým způsobem vznikl jako reakce na vzrůstající vliv protestantských vyznání, a tak bylo jeho zapojení v rámci sílícího boje proti odlukám od univerzálního pojetí víry více než přirozené. Je zajímavé, že jezuité kladli při svém působení silný důraz na využívání domácího jazyka, což se projevilo i v jejich jazykovědné činnosti.

TIP: Fanatičtí kazitelé mládeže? Pravda o jezuitském školství v českých zemích

Ne náhodou pocházelo mnoho předchůdců národních buditelů devatenáctého století právě z jejich řad. Za všechny lze jmenovat například Bohuslava Balbína. V tomto světle nepřekvapí, že když byli jezuité poprvé zváni do českých zemí, jeden ze základních požadavků kladený na vybrané bratry byla mimo jiné dobrá znalost češtiny.

Už nějakou dobu tušíme, že Saturnův poměrně velký měsíc Enceladus pod svým povrchem ukrývá hluboký temný oceán. Některá dřívější pozorování Enceladu a především výtrysků z jeho povrchu do vesmíru ukazují, že by podpovrchový oceán Enceladu mohl být zajímavý ohledně prostředí vhodného pro život. Zatím ale není jasné, zda je obyvatelný či nikoliv.

Christopher Glein z amerického výzkumného institutu Southwest Research Institute (SwRI) se svými kolegy tvrdí, že oceán na Enceladu je ještě zajímavější, než jsme si mysleli, a že je slibný pro výskyt života. Meziplanetární sonda Cassini před časem na Enceladu objevila stopy geotermální aktivity. Glein s kolegy sestavil model fungování oceánu na Enceladu a odhadl, jaké je tam množství vodíku a oxidu uhličitého.

Obyvatelný oceán v podzemí

Vědci tvrdí, že dno podpovrchového oceánu na Enceladu tvoří usazené horniny, které jsou bohaté na karbonátové minerály. Pod těmito usazeninami by tam měly být hadcové minerály, bohaté na železo a hořčík, které vznikly ve vyvřelých horninách. Gleinův tým při svém výzkumu využil nové postupy analýz složení výtrysků na Enceladu a odvození obsahu oxidu uhličitého v podpovrchovém oceánu.

TIP: Podpovrchový oceán na Enceladu je jen pár kilometrů pod ledem

Nový model fungování podpovrchového oceánu doplňuje kompletní představu o tomto pozoruhodném Saturnově měsíci. Ukazuje se, že hydrotermální systémy na dně tohoto oceánu společně s minerály, které předpovídá Gleinův tým, vytvářejí prostředí s velmi zajímavou chemií, která je dost příznivá pro obyvatelnost oceánu životem, jak ho známe. Badatelé jedním dechem upozorňují, že obyvatelný oceán ještě neznamená, že tam nějaký život opravdu bude. Ale přinejmenším to je další důvod pro to, abychom se na Enceladus co nejdříve zaletěli podívat.

Aby izraelští letci dosáhli takového úspěchu, museli piloti Chejl ha-aviru (hebrejský název izraelského letectva) postupovat metodicky. Jejich prvním úkolem se stalo zajistit, aby co nejméně protivníkových pilotů stihlo vzlétnout. Použitou taktiku popsal velitel perutě stíhaček Mirage Ran Pecker:

Předchozí část: Sedmdesát let v boji proti přesile: Taktika izraelských stíhačů (1)

„Přitáhli jsme a z 2 000 m spatřili letiště Inšás jako na dlani. Migy stály v pohotovostních postaveních, vyzbrojené a s piloty v kabinách. Při prvním průletu jsme shodili jen třetinu pum na letouny a plné dvě třetiny na dráhu, čímž jsme ji vyřadili z provozu. Potom jsme sestoupili níže a začali migy ostřelovat. (…) Provedli jsme pět dlouhých průletů. Migy měly v trupu benzinovou nádrž pro startér motoru. Když tyto nádrže inkasovaly zásah, výbuch způsobil požár celého letadla. Desítky strojů tak shořely přímo na stojánce.“   

„Nech ho předletět“ 

Jinde se arabští letci do boje dostali a Izraelci museli aplikovat nadrilované postupy. S výjimkou Mirage III totiž výkony strojů sovětské provenience překonávaly všechny stíhačky v židovském arzenálu, snad kromě přízemních výšek. Proto izraelští letci záměrně nebojovali ve vyšších hladinách a ani se nepřítele nesnažili do nich vylákat. K souboji došlo kupříkladu nad letištěm Hurgáda, kde se trojice Mirage III s poloprázdnými nádržemi a daleko od domova musela střetnout se čtveřicí plně natankovaných MiGů-19.

Jeden z letců vzpomínal: „Spatřil jsem mig méně než 300 m za mnou. Vytáhl jsem na něj trik ‚zpomal a nech ho předletět‘ a sestřelil ho přímo nad letištěm. Pohlédl jsem vpravo vzhůru a zjistil, že mé číslo je v sevření dvou nepřátel. Šel jsem po druhém z nich a řekl kolegovi, aby si vzal na starost prvního. Asi po půlminutě mě informoval, že mig dostal. O několik vteřin později jsem já sestřelil svůj."

Nebezpečné krátery

Vzpomínky pokračují: "Poslal jsem číslo domů a ohlížel se po třetí mirage pilotované mladým Bukiem. Zahlédl jsem šokující drama: MiG-19 nasazoval na přistání s vysunutým podvozkem při rychlosti pouhých 160 km/h. Za ním kličkovala Bukieho mirage, která se stroj snažila dostat do zaměřovače v záplavě smrtící protiletadlové palby. Zařval jsem do rádia: ‚Uhni doprava a nech ho být! Nestřílej a naber rychlost!‘ Bukie poslechl a mig dosedl, zachytil o kráter po naší pumě a rozbil se.“   

Obdobnou taktiku Izraelci použili i proti leteckým silám Sýrie, Jordánska a Iráku. Do konce šestidenní války zničil Izrael zhruba 400 arabských letadel na zemi a další ve vzdušných soubojích, to vše při ztrátě asi 25 vlastních strojů zasažených většinou palbou ze země.   

Past na Sověty 

Mír neměl trvat dlouho a Izrael využil přestávky k dalšímu přezbrojení – Davidova hvězda se objevila na stíhacích bombardérech A-4 Skyhawk a F-4 Phantom II americké provenience. Jakmile se koncem 60. let rozhořely boje takzvané opotřebovávací války, rozdělili židovští letci role následovně: Útočné skyhawky ničily rampy protiletadlových střel, zatímco Mirage III jim poskytovaly krytí. Odolné „ef čtyřky“, jež v Izraeli obdržely příhodné jméno Kurnass (kladivo), plnily stíhací i bitevní úkoly a často operovaly proti radarovým stanicím v deltě Nilu.

Pokračování: Sedmdesát let v boji proti přesile: Taktika izraelských stíhačů (3)

K nejznámějšímu střetu došlo 30. července 1970, kdy Izraelci nalíčili past na egyptské MiGy-21 pilotované sovětskými „poradci“. Dvě desítky migů napadly u města Suez formaci letounů, kterou dle radarového obrazu považovaly za dva A-4. Ve skutečnosti šlo o osm phantomů s protiletadlovými raketami. Sovětům nezbylo než přijmout boj – a to netušili, že vysoko nad nimi hlídkují po zuby ozbrojené Mirage III. Ty udeřily s výhodou momentu překvapení a pět migů se proměnilo v ohnivé koule. Radost ze sestřelů neměli jen Izraelci, ale paradoxně i Egypťané. Arogantní poradci totiž neúspěchy arabských stíhačů svalovali na nedostatek zkušeností a nadutě tvrdili, že MiGy-21MF jsou židovským strojům nadřazené. 

Proti řadě nebezpečných infekčních nemocí, především těch virových, je naší nejlepší zbraní kolektivní imunita vytvořená masovým očkováním. Čím více lidí je proti konkrétní nemoci očkováno, tím je celá populace lépe chráněna. Jednou z významných překážek je dnes pro očkování nutnost používat vakcíny v podobě injekcí, a to z řady důvodů.

Vakcíny v tabletkách by měly být levnější, a také o poznání jednodušší při aplikaci. Spolknout pilulku zvládne každý a prakticky nikdo se toho nebojí. Postupně se ale ukázalo, že vytvořit takzvané orální vakcíny, které mají podobu pilulky, není vůbec snadné. Hlavní překážkou je agresivní prostředí trávicí soustavy, které může takovou vakcínu snadno zničit.

TIP: Už letos v zimě: Univerzální vakcína proti chřipce jde do klinických testů

Biotechnologická společnost Vaxart již několik let vyvíjí technologii orální vakcíny, která by byla použitelná k masovému očkování. Nedávno dosáhli významného úspěchu, když jejich vakcína proti chřipce v pilulce uspěla ve 2. fázi klinických testů se 179 dobrovolníky. Ukázalo se, že orální vakcína proti chřipce je stejně bezpečná a srovnatelně účinná, jako vakcína v injekci. U testovaného vzorku onemocnělo chřipkou 29 % lidí s tabletovou vakcínou a 35 % s injekční vakcínou. 48 % nemocných dostalo během testu placebo. Tato vakcína proti chřipce by mohla být na trhu asi za 5 let.

V křesťanství všeobecně platí, že „není rozdílu mezi Židem a Řekem, otrokem nebo svobodným mužem či ženou, neboť všichni jsou jedno v Kristu Ježíši“. Světcem či svatým patronem rozumí křesťanská terminologie takovou osobu, která se vyznačovala zvláštní blízkostí Bohu. Její kult se vyvinul z úcty k mučedníkům, zejména pak k jejich smrti za zájmy církve. A z této tradice se také vyvinuly jejich atributy, ikonografie a stanovení jejich svátečních dnů.

Ve službách Anežky Přemyslovny

Podle historických dat patří mezi české světice svatá Hedvika (Slezská). Narodila se v Bavorsku v roce 1174 jako dcera vévody Bertolda IV. Vychovávána byla v benediktinském klášteře v Kitzingen. V roce 1186 byla provdána za slezského vévodu Jindřicha I. Bradatého a postupně se stala matkou sedmi dětí. Účastnila se také výchovy Anežky Přemyslovny. 

Vedla přísný asketický život, vynikala obětavou láskou a dobročinností k chudým, nemocným i jinak potřebným. Chodila stále bosa a v roce 1202 založila klášter cisterciaček ve slezské Třebnici. Manžel ji umřel v roce 1238 a její nejstarší syn Jindřich byl zabit v boji proti Mongolům, tehdy ohrožujících Slezsko.

TIP: Raději řeholnicí, než císařovnou: Proč oblékla Anežka církevní roucho?

Hedvika poté žila v třebnickém klášteře, kde také zemřela v roce 1243 a kanonizována byla o čtvrt století později. Uctívali ji především ve Slezsku a Polsku, její kult se však postupně rozšířil i do Čech, na Moravu a do Uher.

Zpodobňována bývá jako vdaná žena či vdova (se závojem), na hlavě s knížecí korunou či čapkou, v ruce držívá sošku Panny Marie nebo model jí založeného kostela. Je bosá s botami v rukou, někdy jako cisterciácká řeholnice, jindy má v ruce chléb, který dává chudým jako almužnu.

Kolik lidí vlastně dokáže uživit Země? Podle nové analýzy globálního systému potravin se na Zemi za stávající situace bez problémů nají jen 3,4 miliardy lidí, aniž by přitom naše civilizace musela překračovat stanovené bezpečnostní limity pro udržitelný rozvoj planety. Z toho je možné odvodit, že tyto limity v dnešní době překračujeme.

Ze stejné analýzy ale zároveň plyne, že když v našem zemědělství a péči o krajinu uděláme několik klíčových změn, měla by Země uživit mnohem více lidí a přitom udržet životní prostředí v dobrém stavu. Jde například o omezení hnojení dusíkatými hnojivy v oblastech, kde se hnojí příliš. To se podle vědců týká například některých částí východní Číny a střední Evropy.

TIP: Planeta masožravců: Kolik zvířat sní průměrný člověk za svůj život

Pokud k takovým změnám ještě významně omezíme produkci odpadu z jídla a spotřebu tradičně vyráběného masa, mohla by Země podle odhadů uživit asi 10,2 miliardy lidí. To je o něco více, než kolik odborníci předpovídají pro rok 2050. Tyto analýzy jsou ovšem založeny na předpokladu, že se naše planeta neoteplí o více než 1,5 °C, což se dnes nezdá příliš reálné. Zároveň ale také neuvažují nové technologie, jako je editace DNA plodin nebo třeba využívání solární energie. Ty by přitom naštěstí mohly celou situaci dramaticky změnit.