Vysloužilý 64letý kaskadér Mike „Mad Mike“ Hughes se stal mediální hvězdou jako fanoušek představ o ploché Zemi, který se nespokojil s přeposíláním příspěvků na sociálních sítích, ale rozhodl se osobně prokázat, že Země je plochá. Postavil si pilotované rakety na parní pohon, s nimiž se toužil dostat nad Kármánovu hranici vesmírného prostoru ve výšce 100 kilometrů.

V sobotu 22. února měl daleko skromnější cíl. Se svou parní raketou se hodlal dostat do výšky 1,5 kilometru. Bohužel se ukázalo, že i tento let byl nad jeho síly. Hughesově raketě selhal padák a Mad Mike po následném pádu s raketou zahynul. Zatím nejsou známé podrobnosti, ale Hughes zřejmě při startu omdlel kvůli značnému přetížení. Proto nemohl aktivovat svůj padák a nebyl spuštěn ani záložní padák rakety.

Riskantní lety astronaura amatéra

Hughes předtím absolvoval několik letů do menších výšek, s různým úspěchem. V roce 2014 se zranil při pokusu dosáhnout výšky jednoho kilometru. Při svém posledním letu odvážlivec zřejmě kvůli stavu bezvědomí nijak netrpěl, ale do vesmíru se už s jistotou nepodívá. Lidé, kteří Hughese znali osobně, se domnívají, že ve skutečnosti nevěřil v „plochou Zemi“ a nebyl žádný hlupák. Jeho postoj byl spíše mediální trik, který měl přilákat zájem investorů i diváků.

TIP: Raketa SARGE společnosti Exos Aerospace selhala při suborbitálním letu

Tento Hughesův trik podle všeho fungoval velmi dobře. Svérázného astronauta natáčel Science Channel pro cyklus dokumentů Homemade Astronauts. Po jeho smrti přicházejí kondolence od jeho obdivovatelů i odpůrců, kteří si cení jeho odvahy a rozhodnutí jít do testování rakety na vlastní kůži. Podle odborníků je ale jeho příběh poučením, že sice můžeme dělat velmi odvážné věci, ale vždy bychom měli dbát na zásady bezpečnosti.

První světová válka po sobě zanechala kromě utrpení lidí a nové politické mapy Evropy i drobné předměty takzvaného zákopového umění či suvenýry. Vedle zdobených nábojnic, těžítek z časovačů nebo nožíků na dopisy z vodicích kroužků dělostřeleckých granátů patří do této kategorie také předměty, jako jsou například prsteny s patriotickými symboly, zakoupené ve vojenských kantýnách. Někdy je do této skupiny mylně řazen také prsten, který, i když to tak nevypadá, patří do zcela odlišné kategorie. Má vyrytý nebo ražený text sdělující jednoduché a na první pohled nic neříkající heslo „Zlato dal jsem za železo“ („Gold gab Ich für Eisen“). S jistou nadsázkou se dá říct, že se jedná o prsten prospektorů a odznak zároveň. 

Dobré úmysly

Po prvních dvou letech války zásoby strategických surovin pro rakousko-uherský válečný průmysl dramaticky poklesly. Vedle nedostatku finančních prostředků a drahých kovů byla nouze i o měď, mosaz, bronz, tombak (slitina mědi a zinku), cín, zinek, nikl, olovo či hliník. Celkově nedobrý hospodářský stav Rakouska-Uherska dokreslovaly státní válečné půjčky a v průběhu stále se prodlužující války i sbírky čehokoli využitelného jako například papíru, kopřiv, kaštanů, králičích kožek nebo travních semen. Staré přísloví říká, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.

Stejně nakonec dopadlo úsilí o zabezpečení surovin prostřednictvím apelu na veřejnost. Nápad na uspořádání celonárodnísbírky drahých kovů mezi obyvatelstvem vzešel z iniciativy členů výboru válečné péče c. k. ministerstva vnitra a charitativní organizace rakouského Stříbrného kříže (k. k. Gesellschaft vom österreichischen Silbernen Kreuz). Nebylo tajemstvím, že se nejednalo o původní myšlenku, protože tento nápad se uchytil už v minulosti. Poprvé proběhla sbírka vzácných kovů v německy mluvících zemích již v období napoleonských válek a nutno dodat, že díky disciplinovanému obyvatelstvu slavila úspěch. Téměř po sto letech se tak habsburské úřady pokusily vše zopakovat.

Chabá odměna? 

Kdo z poddaných rakouského císaře odevzdal zlato či další klenoty, obdržel potvrzení a vlastenecký prsten s nápisem „Zlato dal jsem za železo“. Tato ozdoba patřila v počátcích akce (1915) mezi prestižní doplňky společenského statusu. V průběhu sbírky dárci dostávali také pamětní poháry, různé brože, odznaky a vše, co dokazovalo, že jejich majitel má vlastenecké smýšlení a přinesl „kovovou“ oběť na oltář vlasti. Mezi horlivé přispěvatele patřila zejména německy mluvící část obyvatel Rakouska-Uherska. Na druhou stranu například Češi zůstávali ke sbírce chladnější, což vedlo jen k další polarizaci vzájemných vztahů, respektive vyhranění odlišných politických a sociálních názorů obou skupin.

Státní propagandě dobře posloužila také nálada v řadách komunit loajálních rakousko-uherských občanů v zahraničí. Ať již na území osmanské říše, na Dálném východě nebo v Jižní a Severní Americe; všude tam poddaní habsburského trůnu vyslyšeli volání po sbírce a konzuláty hlásily, že „mají splněno“. Nutno však dodat, že se jednalo o pomoc spíše symbolickou. 

Školáci v akci 

Neúspěchy císařských armád na frontách světového konfliktu vlasteneckou snahu o sbírky drahých kovů devalvovaly, s postupem času již lidem nezůstalo moc věcí, které by mohli odevzdat, a co zbylo, se přesunulo ke šmelinářům. Neukojitelný hlad válečného hospodářství po kovech nabíral dalších podob. Ministerstvo školství vyzvalo učitele, školáky a studenty, aby obcházeli sousedy a snažili se své okolí přimět k odevzdání kovových předmětů, popřípadě je rovnou odnést.

Pokračování: Zlato dal jsem za železo: Sbírky drahých kovů v Rakousku-Uhersku (2)

Dětské hlídky procházely vesnice a města, svážely na vozících darované věci nebo pilně informovaly své učitele o dalších možných zdrojích vzácné suroviny. Právě pedagogičtí pracovníci trpěli touto svou úlohou „hlídače kovů“ nejvíce, protože nadřízené orgány označovaly špatné výsledky jako projev nedostatku vlasteneckého nadšení. Za vše hovoří znění výzvy k obyvatelstvu o sběru kovů pro válečné účely v roce 1915: „Vlastenecká válečná sbírka kovů bude takřka vojenskou službou mládeže, jejím prvním darem armádě, k níž bude sama své doby náležeti. Kdo by odmítl mladistvé válečné sběratele kovů, kteří za krátko zaklepou na každé dveře obydlí a obchodů? Kdo by se zřekl radosti patřiti na ně, jak odcházejí na lících radosti zářící nad šťastně vykonaným úkolem?“ 

Čerstvé potraviny jsou v řadě ohledů prospěšné našemu zdraví. Mají ale také svá rizika, jako je například možnost kontaminace choroboplodnými zárodky. Mohou to být třeba noroviry, známí původci „střevních chřipek“, které mohou mít i těžký průběh. K nákaze těmito viry často dochází kvůli ovoci nebo zelenině, které kontaminovala znečištěná voda.

Kvůli norovirům a dalším infekcím by bylo dobré čerstvé potraviny dezinfikovat. To ale není úplně snadné. V dnešní době se k těmto účelům používá například gama záření nebo rentgenové záření. Problém je ale v tom, že ke zničení všech virových částic je nutné používat vyšší dávky záření, které mohou zhoršovat kvalitu čerstvých potravin.

TIP: Co udělat pro snížení vysokého tlaku? Oblíbit si brusinkovou šťávu

Kanadští odborníci nedávno vymysleli směs z přírodních látek, kterou tvoří brusinková šťáva a extrakt z citrusu. Tato směs je zdravotně nezávadná, bez problémů poživatelná a lze ji nastříkat či natřít přímo na čerstvé potraviny. Experimenty ukazují, že tato brusinkovo-citrusová směs zničí viry na povrchu potravin. Pokud se směs aplikuje v malém množství, postačí následně pro ošetření potravin použít mnohem nižší dávku záření.

Chřipka už ve světě řádila v podobě epidemií několikrát a vždy si vybrala nemalou daň na životech především starých a oslabených jedinců. Navzdory usilovné snaze lékařů a vědců společnost stále nemá k dispozici stoprocentně účinnou vakcínu, ale ani všeobecný lék. Když se viru podaří rozšířit se v oblastech bez kvalitní lékařské péče, je globální katastrofa na světě. Jaké zkušenosti si lidé odnesli „z bojů“ s předešlými chřipkami?

Petrohradská viróza

• Velká ruská chřipka (1889–1890)
• Počet nakažených: cca 80 000 000
• Úmrtnost: 1 %

Kusé zprávy a nejednotná praxe vedení lékařských záznamů staví dnešní odborníky do značné nejistoty. Co vlastně byla zač takzvaná ruská chřipka? Na základě sérologické analýzy exhumovaných ostatků nejspíše chřipka A subtypu H3N8, čímž nechceme říct, že by tím byla o něco méně nebezpečná. Původně začala jako nemoc smetánky v Sankt-Petěrburgu: Dámy a pánové z lepší společnosti, kteří se scházeli na večerních klavírních recitálech pod jednou střechou, totiž patřili mezi první nakažené.

Nemoc se ale neomezila jen na ně, a v průběhu pěti týdnů doslova vylidnila ulice města. Kdo mohl, odjel pryč, aniž by si uvědomil, že tím vydatně napomůže šíření viru. Vzdálenost 202 887 kilometrů tak dokázal virus přenášený lidmi (ve vlacích a na zaoceánských parnících) urazit za pouhých šest dní. Netrvalo to dlouho a epidemii evidovali v 19 evropských zemích. Žně měla všude, kde se shlukovali lidé: na nádražích, v kostelech i univerzitních dvoranách.

Štěstí v neštěstí

Ruská chřipka dostihla převážně movité občany evropských zemí, tedy ty, co mohli cestovat. A ti většinou měli i peníze na lékaře. Komplikace byly časté, a zvlášť nepříjemně chřipka ochromila ty, kteří již měli problémy s dýcháním (astmatici) nebo srdcem. Průběh onemocnění byl také typický výraznějším výskytem zimnic a třesavek, než bývá u jiných chřipek zvykem.

Nic bližšího však kvůli chaotické povaze záznamů nevíme. Neznáme ani přesný počet obětí, odborníci jej pouze odhadují. Víme, že v chřipkou promořené Paříži probíhalo 450 pohřbů za den po dobu jednoho měsíce. Mezi historiky se hovoří o jednom milionu mrtvých. Relativně pomohlo i to, že se virus nešířil až tak globálními cestami, jako by tomu bylo dnes, ale spíše zvolna postupoval jednotlivými zeměmi. Velká ruská chřipka ale byla důležitým signálem toho, co ještě může přijít. Tohle varování bohužel svět až do roku 1918 ignoroval.

Drůbeží pohroma

• První asijská chřipka (1957–1958)
• Počet nakažených: cca 50 000 000
• Úmrtnost: 0,3 %

Kolem roku 1957 byly vztahy zbytku světa s Čínou, diplomaticky řečeno, velmi opatrné. Jihoasijský gigant se držel v politické i kulturní izolaci, a to, co se opravdu dělo uvnitř, se ven jen tak nedostalo. Pro viry chřipky to ovšem neplatilo. Nejprve zdánlivě bez zdroje a příčiny propukla chřipková epidemie ve Vietnamu a Thajsku, a velmi brzy nabyla parametrů pandemie. V průběhu několika měsíců odtud chřipkový virus A, identifikovaný jako subtyp H2N2, zamířil i do Spojených států amerických.

Pacientů v USA bylo zprvu jen pár, ale i to se záhy změnilo. Ukázalo se totiž, že chřipkový virus ptačího původu je vlastně pestrou směsí originálních kmenů, které po genetické stránce zmutovaly do obtížně postižitelné podoby. Zdrojem byla velmi pravděpodobně drůbež, vyvezená z Číny do spřátelených zemí. O tom, že tu celé provincie trpí nemocí, pochopitelně nikdo nevěděl. To už ale virový import kosil oslabené nemocné, zvláště děti, důchodce a těhotné matky, po celé severní polokouli. Ve Státech dosáhl až 69 800 obětí.

Smrt na ostrovech

V globalizovaném světě se totiž viry šíří opravdu dobře. Epidemie byla také původně popsána jako „britská chřipka“, protože se jí na Britských ostrovech v průběhu následujícího roku nakazilo přes 9 milionů lidí, a přes 5,5 milionu vyhledalo lékaře. V Británii virus usmrtil 14 000 pacientů. Nejprve byl zvýšený výskyt nemocných dáván do souvislosti se zimním počasím, ale postupně si lékaři spojili nemoc se 100 000 cestujícími, kteří do Anglie o měsíc dříve zamířili z Tchaj-wanu a Hongkongu.

„Je až s podivem, že nás třicet let zkušeností a varování z prožité španělské chřipky nenaučilo nic nového,“ konstatoval později smutně žurnál britských praktických lékařů. Celý rok pak epidemiologové dohledávali skutečný původ nemoci a mapovali časový sousled výskytů chřipky, než konečně ukázali na Čínu. Tam už si tou dobou chřipka vyžádala přes 1,5 milionu lidských životů, především kvůli prakticky nedostupné lékařské péči.

Tyglík nemocí

• Hongkongská chřipka (1968–1969)
• Počet nakažených: cca 20 000 000
• Úmrtnost: 0,5 %

Lékaři v Hongkongu si v červenci roku 1968 všimli, že je něco silně v nepořádku. V průběhu několika týdnů totiž chřipkou onemocnělo 15 % obyvatel celé lidnaté metropole, tedy asi půl milionu lidí. Jistě by to nebylo až tak zlé, kdyby Hongkong nesloužil celému světu jako významný přepravní uzel. Spolu se zbožím a lidmi se tak chřipka pohotově rozšířila do Singapuru a Vietnamu. A odtam ji zase převezli vracející se vojáci do Států. Singapurskou námořní cestou se pak dostala do Indie, na Filipíny a na sever Austrálie. V září téhož roku pak dorazila do Evropy.

Ve výčtu nakažených zemí pochopitelně nemůže chybět Čína, která ale znovu dokázala, že ji ani deset let stará epidemie nepoučila. Brzy se tu zase umíralo ve velkém. Ve většině zemí naštěstí udeřila chřipka o prázdninách, takže se nerozšířila mezi školáky, kteří jsou obecně rizikovou skupinou. A ukázalo se také, že lidé, co už prožili asijskou chřipku, vykazují lepší imunitu. Tím ale dobré zprávy končily.

Nebezpečný mutant

Virová chřipka A totiž vycházela z modifikovaného subtypu a vytvořila nový kmen H3N2. Průběh nemoci byl velmi rychlý, a v místech se slabou lékařskou péčí dost drtivý. „Pokud jste starší 65 let, máte velkou pravděpodobnost, že tuto chřipku nepřežijete,“ uváděla statistická lékařská ročenka. Pokročilý věk pacientů prostě nemoci nahrával. Ke chřipce se totiž zpravidla připojily nejrůznější komplikace, záněty a bronchitidy, které si žádaly komplexnější přístup k léčbě.

TIP: Živá hrozba pandemie: Zničí nás virová apokalypsa?

V USA to valný problém nepředstavovalo, navíc s očkováním tu přišli necelý měsíc po vypuknutí pandemie. Ale v Indii? Tam to bylo opravdu zlé. Dohromady si vyžádala tato mediálně proslavená chřipková pandemie přes jeden milion lidských životů. I přesto se dá hovořit o velkém štěstí, protože udeřila v době, kdy se nemalá část populace nacházela mimo oblasti velkého soustředění osob, tedy na dovolených. Přispěli tím pravděpodobně k šíření, ale už ne ke koncentraci nemoci. 

Sklo je jeho život – ví, jak se taví, syčí či vzpíná. Pro Achillease Sdoukose nejde jen o hladkou průzračnou hmotu: Každý nový paprsek světla totiž může poodhalit něco nového. Se sklem umělec pracuje každý den, a stále ho nepřestává překvapovat. Pořád je v něm co objevovat. „Sklo mi dává pohled dovnitř, což jiné materiály nedovolují,“ vysvětluje. K designu se dostal na střední škole, kde zpracovávali dřevěné interiérové prvky. Na univerzitě pak vystudoval sklářské výtvarnictví.

Umění v krvi

Jeho maminka, známá malířka Ingrid Zámečníková, jej vedla k „výtvarnu“ odmala. Už v dětství se tak pohyboval v prostředí umělců a výstav. S matkou v současnosti sdílejí jeden ateliér, občas pořádají i společné výstavy a vzájemně se inspirují. Z jeho obrazů vystupuje extravagance i obrovská pokora. Jeho díla lze najít po celé Evropě, v Americe, ale také v Dubaji.

Mladý sklář již vyzkoušel spoustu materiálů jako keramiku, dřevo či kov a nejrůznější grafické techniky. Jakmile však začal pracovat se sklem, už u něj zůstal. Při výrobě svých děl jej Achilleas taví při teplotě až 850 °C. Sklo je pak tekuté, takže se může formovat téměř do jakéhokoliv tvaru.

Řecké kořeny

Ve své tvorbě se mladý Slovák snaží propojit vysokou užitkovost a designérskou originalitu. Nejvíc výrobků zahrnuje mytologickou tematiku, která Achillease fascinuje odjakživa – a díky svým kořenům je s řeckou mytologií neodmyslitelně spjatý. Ze skla dokáže vytvořit téměř cokoliv, od hodin přes zrcadlo, mísu až po umyvadlo. Jeho díla přesto nikdy neomrzí: V každou denní dobu na ně totiž světlo dopadá jinak, a proto každý kousek představuje unikát. Sklo navíc nestárne a vždy se na něj může naskytnout zbrusu nový pohled.

Kromě užitkových výrobků se Achilleas věnuje také výrobě ocenění, z nichž asi nejvíc proslulo Krištáľové krídlo. Od roku 1997 se na Slovensku uděluje osobnostem, které ve svém oboru – ať už jde o literaturu, medicínu, či sport – dosáhly mimořádného úspěchu. Sdoukos však vytvořil i ceny pro Slovenskú poštu, Bratislavské módné dni, ale rovněž pro různé sportovní hry. Mezi zájemce o skleněný design slovenského umělce pak patří šejkové, sběratelé, kteří přesně vědí, co chtějí koupit, a obecně lidé se smyslem pro estetiku, toužící mít doma krásné věci. 

Lidé si už před časem všimli, že čistota je sice skvělá věc, ale paradoxně může mít problematické důsledky pro zdraví. Potvrzuje to i nedávný výzkum kanadských odborníků, kteří našli těsnou souvislost mezi častým užíváním čisticích prostředků v domácnosti a zvýšeným rizikem u dětí ve věku do tří let, že se u nich vyvine astma.

Vědci do výzkumu zahrnuli asi 2 tisícovky malých dětí, které jsou součástí dlouhodobé kanadské studie CHILD (Canadian Healthy Infant Longitudinal Development), zaměřené na vývoj dětí. Jejich rodičů se zeptali, jak často během prvních tří měsíců života dítěte používali 26 běžných čisticích prostředků, včetně prostředků na mytí nádobí, čistících sprejů na povrchy nebo osvěžovačů vzduchu. 

TIP: Jak snížit riziko astmatu v pozdějším věku? Pusťte malé děti ke psům

Ukázalo se, že rodiny, v nichž využívají čisticí prostředky s nejvyšší intenzitou, mají o 37 procent vyšší riziko, že se u jejich dítěte do tří let objeví astma. Otázkou je, zda jde o příčinnou souvislost. Tomu by nasvědčovalo, že nejvýrazněji byly s astmatem spojeny přípravky ve sprejích a s vůněmi. V takovém případě by astma vznikalo primárně v důsledku zánětů kvůli vdechování dráždivých látek a nikoliv v důsledku alergie. Autoři výzkumu zároveň nevylučují, že přehnaná čistota narušuje zdravý vývoj střevní mikroflóry dětí a jejich imunity, a že to je hlavní příčinou astmatu. Každopádně ale čerstvým rodičům doporučují, aby tolik nepoužívali spreje a vynechali výrazně vonné čisticí produkty.

Japonští inženýři postavili robota, který je stejně zajímavý, jako strašidelný. Humanoidní robot jménem Affetto má tvář dítěte a podle svých tvůrců dokáže cítit bolest. Dát takový „dar“ robotovi by někomu mohlo připadat kruté, ale robot schopný cítit bolest by měl lépe „chápat“ své lidské společníky a „vcítit“ se do nich.

Affetto původně vznikl už v roce 2011. Tehdy byl vybavený realistickou hlavou, potaženou materiálem připomínajícím kůži, se kterou tento robot zvládal celou řadu lidských výrazů obličeje. Už tehdy vzbudil pozornost. Teď je mnohem pokročilejší a dostal novou technologii, která rozšiřuje jeho schopnosti.

TIP: Robot s citlivou elektronickou kůží disponuje hmatem a umí i obejmout 

Nejnovější Affetto má celé tělo, které je potažené umělou kůží se senzory tlaku. Tvůrci Affetta doufají, že takový robot bude více sociální, a že si vybuduje hlubší vztahy s lidmi. Zní to jako hudba budoucnosti, ale v Japonsku se již objevují roboti v pečovatelských domech, na úřadech i ve školách, jako součást řešení stárnoucí a vymírající populace této země. Jak to bude fungovat, ukáže až čas.

Japonsko se chystá k Marsu. Japonská vláda v těchto dnech oficiálně schválila zahájení přípravy mise MMX (Martian Moon Exploration). Cílem této ambiciózní mise by měly být malé měsíce Marsu, tedy Deimos a Phobos. Pokud vše poběží podle plánu, tak sonda MMX prozkoumá oba měsíce z jejich oběžné dráhy a rovněž odebere vzorek z povrchu Phobosu, s nímž se vrátí na Zemi.

Jestli se jim to podaří, měli bychom mít na konci desetileté na Zemi kousek měsíce Marsu. Odborníci doufají, že jim takový vzorek přinese cenné informace o vzniku Marsu a také o historii vody na jeho povrchu, která nás velice zajímá kvůli možnému vzniku dávných organismů na rudé planetě.

Plán průzkumu měsíců rudé planety

Podle současného „jízdního řádu“ by mise MMX měla vyrazit na cestu v září 2024. K Marsu v takovém případě dorazí v srpnu 2025. Nejprve stráví rok na oběžné dráze kolem rudé planety, a pak zaměří svoji pozornost na měsíce Marsu. V srpnu 2028 by se sonda MMX měla vydat zpátky a v září 2029, tedy pět let po svém startu, by měla dorazit na Zemi.

TIP: Konečně: NASA plánuje misi pro dopravu vzorků z povrchu Marsu

Právě oba měsíce nebo spíše „měsíčky“ Marsu jsou v dnešní době tématem vášnivých debat. Není totiž jasné, jak k nim Mars vlastně přišel. Deimos a Phobos nápadně připomínají asteroidy a Mars si je mohl přitáhnout gravitací z nedalekého Hlavního pásu planetek. Anebo, a to je ta zajímavější možnost, mohly vzniknout při gigantické srážce Marsu s nějakým dalším tělesem. V takovém případě představují velmi cennou pokladnici materiálu z Marsu, která by mohla vědcům prozradit leccos zajímavého o dávné minulosti rudé planety.