Obrovský a vražedný „Blob“ není monstrum z černobílého japonského katastrofického filmu, nýbrž devastující masa teplé mořské vody, která se objevila v severním Pacifiku u pobřeží severní Ameriky v zimě 2015 až 2016. Podle nedávného výzkumu amerických vědců „Blob“ tehdy zavinil smrt více než jednoho milionu alkounů úzkozobých a dalších mořských ptáků.

Odborníci tvrdí, že šlo o vůbec největší jednorázové vymření mořských ptáků, jaké jsme kdy zaznamenali ve světových oceánech. „Blob“ byl tehdy velký asi jako Aljaška a objevil se těsně u západního pobřeží Kanady a Spojených států. Podobné masy teplé mořské vody se tam objevily už v roce 2013, ale v létě 2015 se situace dramaticky zhoršila, kvůli probíhajícímu klimatickému jevu El Niño.

TIP: V severní Americe během uplynulých 50 let zmizely 3 miliardy ptáků

Když se u pobřeží severní Ameriky rozprostíral „Blob“, tak tam satelity a teploměry v mnoha případech detekovaly teploty, které byly o 3 až 6 °C vyšší, než kolik v těchto místech a ve stejné době bývá obvyklé. Není divu, že taková změna vážně postihla zdejší ekosystémy. Hlavní problém byl v tom, že se mořským živočichům kvůli teplejší vodě zrychlil tělesný metabolismus. Dravé ryby, jako jsou lososi nebo tresky, musely ulovit mnohem více malých rybek, což je ale současně hlavní zdroj potravy pro alkouny a řadu dalších mořských ptáků. Výsledkem byly ohromné počty ptáků, kteří zahynuli hlady. Vědci varují, že se podobné situace budou opakovat častěji a častěji.

Malaričtí komáři nepřenášejí jen malárii. Při sání krve mohou na člověka přenést i celou řadu dalších infekcí, včetně řady nebezpečných virů. Jedním z nich je i původce horečky dengue, které se kvůli doprovodným bolestem přezdívá „horečka lámající kosti“. Na neléčenou horečku dengue umírá jedno až pět procent nakažených, přičemž každoročně onemocní touto chorobou 50 až 100 milionů lidí.

V případě horečky dengue jsou komáři našimi protivníky, protože napomáhají šíření tohoto viru. Co kdybychom z nich ale udělali naše spojence? Dílčí úspěch si v této oblasti připsal mezinárodní tým odborníků, kterému se podařilo geneticky upravit komáry tak, aby již nešířili viry horečky dengue. Takoví komáři sice dál bzučí a sají lidem krev, viry dengue se v nich ale nemohou množit a nešíří se k dalším hostitelům.

TIP: Veleúspěšný experiment dramaticky snížil počet nebezpečných komárů

Geneticky upravení komáři se objevili již dříve. Teď jde ale vůbec poprvé o komáry upravené tak, aby bránili množení všech čtyř známých typů virů horečky dengue. Jejich genetické vylepšení spočívá v tom, že tito komáři ve svém těle tvoří protilátky, které úspěšně brání replikaci, tedy množení zmíněných virů v komářím těle.

Té noci Sluneční chrám olizovaly nenasytné plameny. Aztékové ve městě Tenochtitlan se totiž konečně rozhodli, že vezmou osud do vlastních rukou a falešné posly bohů navždy vyženou. Evropané na improvizovaných barikádách zoufale bojovali o holý život. Conquistadoři čelili stonásobné přesile, přesto však nezakolísali. Šuškalo se totiž, že krvežízniví divoši zajatce obětují svým ohavným božstvům.

Na nové výzvy není čas

Když dorazil Hernán Cortés s posilami, bylo již téměř dobojováno. Kdo mohl, ten utekl, aby si zachoval zdravou kůži. Nikdo proto nevěnoval pozornost jednomu ze zvědů, kterého před časem vyslali do kraje, přestože přinesl zajímavou zprávu. Je datována k 5. červenci 1520: „Bělostná zář stěn a zdí domů leskne se ve sluneční záři a odráží navenek bohatství jeho obyvatel. Zelená pro prales, zlatá pro domovy, přesto je čistá bílá hlavní barvou Hueitlapatlánu. Velikost toho sídla a vesnic na terasách v okolí překonává vše, co jsme dosud v tomto bezbožném kraji viděli. La Ciudad Blanca je bohatší než celé Mexiko. Je krásnější, nádhernější než všechna města Aztéků.“ (Z pátého dopisu Hernána Cortése Karlu V.)

Barvitý popis byl delší, ale Hernán měl jiné myšlenky. Nejprve chtěl vyřešit bezprostřední problémy. Jediný zdroj informací o bájném městě tak byl založen ad acta. Velký dobyvatel teď stejně neměl čas hnát se za přeludem. Anebo o žádný přelud nešlo a zpráva o Bílém městě (La Ciudad Blanca) byla pravdivá?

Věčná legenda

Ozvěny Cortésovy depeše naplno zazněly až v roce 1830. Tehdy bájné sídlo vykreslil ve svém díle, zaměřeném na zmizelé civilizace, Lord Kingsborough. Pojmenoval ho Město opičích bohů a dělal vše proto, aby vyvolal co největší senzaci. V tomto kontextu je mnohem důvěryhodnější práce jistého amatérského archeologa jménem Sylvano Morley. Tento kartograf se totiž během první světové války soustředil na mapování místních řek a jejich přítoků a při pohybu po území domorodých kmenů Pechů, Miskitů, Sambů a Tawakahů narážel stále častěji na tradované příběhy a zkazky o „obrovském městě, které pohltila džungle“. Domorodci jej prý museli opustit, protože s příchodem hispánských plenitelů ztratili pouto se svými vlastními bohy. Dalším, kdo prý osobně, byť z výše nebeské „zaniklé zbytky rozlehlé metropole“ v honduraské džungli spatřil, byl v roce 1927 pilot Charles Lindberg. 

Pět století nepotvrzených zpráv, neověřených pozorování a řada neúspěšných pokusů o nalezení mytického města v srdci Hondurasu by ale nyní mohlo být završeno úspěchem. Bájná metropole, kam se podle pověstí „ukryli všichni bohové z amerického kontinentu po příchodu Španělů“, by přitom mohla ležet jen 220 kilometrů od města Trujillo. Jenže celá oblast hypotetického výskytu je pokryta neprostupnou džunglí a patří mezi končiny, kam se noha cestovatele ještě nevydala. 

Lovci pokladů za monitory počítačů

I když předešlé líčení zní spíš jako úkol pro Lucasova Indiana Jonese, přijala tento úkol za svůj antropoložka Rosemary Joyceová z univerzity v kalifornském Berkley. Vědkyně se soustředila na rozbor etnografických skupin Hondurasu v oblasti Mosquitia. Při orientaci na 50 000 km² bujné vegetace využívala leteckých snímků. 

„Hranice mezi kmeny a skupinami mesticů se v průběhu času měnily, často v závislosti na přírodních podmínkách,“ popisuje Rosemary Joyceová. „Někdy se řeka rozvodnila a ‚ukousla‘ si kus teritoria kmene. Ten pak musel zareagovat přesunem svých aktivit do jiného území.“

Ke sledování těchto dynamických proměn bylo zapotřebí řady leteckých snímků celého Hondurasu a ke slovu přišly i ty pořizované ve dvacátých letech minulého století. Na nich antropoložka spatřila atypicky uspořádané povrchové struktury připomínající obdélníky a čtverce, na které normálně v džungli nenarazíme. 

Nenáhodná pravidelnost objektů, vymezená jinými tóny zeleně, jí přišla podivná. Když se zaměřila na historické zdroje, vztažené k této lokalitě, dostala se přes zprávu pilota Lindberga až k Cortésově depeši králi z roku 1526. „La Ciudad Blanca jsem považovala za moderní mýtus, který se nezakládá na pravdě,“ popisuje Joyceová. „Ale představte si, že sami najednou uvidíte něco ‚podezřele pravidelného‘, a postupně se dozvídáte, že by se někde tady mohlo nacházet ztracené město. Mou vědou je však antropologie a tohle je práce pro archeology.“

Výzkumné instituce a vědecké ústavy se v tento moment nechtěly příliš zviditelňovat honem za přeludy, a tak se veškerá spolupráce odehrávala spíše na přátelské a kolegiální bázi. Situace se změnila až se zapojením Národního centra leteckého laserového mapování (NCALM). Jejich experti získali exkluzivní možnost otestovat si v praxi technologii LiDAR a přitom možná nalézt Město opičích bohů. Vše navíc s velkým povděkem kvitovala honduraská vláda, která by z nálezu měla největší prospěch a časem získala fantastickou turistickou lokalitu.

Město, které patří džungli

„Nalezli jsme tři hlavní shluky větších struktur, které vykazují archeologické rysy,“ potvrzuje Douglas Prestonová, novinářka New York Times, která byla k novátorskému experimentu přizvána jako nezávislá pozorovatelka. „Hovoříme tu o centrálním náměstí, řadě vysokých budov chrámového okrsku, veřejných prostorech i skupinkách obytných domů. Rozlohou je srovnatelné například s Copánem. Archeologové s datací příliš nepospíchají, ale toto město určitě bylo ještě velmi živé v letech 500–1000 našeho letopočtu.“

TIP: Archeologové objevili nové město v místech, kde vznikla pověst o Eldorádu

„Lokalita v Mosquitia byla kdysi zřetelně ovlivněna činností člověka,“ prezentuje snímky další z odborníků, archeolog Christopher Fischer. „Kde je dnes džungle, stály zahrady a vedly cesty. Město, či spíše trojměstí, se však značně lišilo od toho, co vídáme na jiných archeologických středoamerických lokalitách. Na odpověď, zda se skutečně jedná o mytické Bílé město, si ale budeme muset počkat.“ 

V roce 2018 vyšlo najevo, že SpaceX Elona Muska vypraví na cestu kolem Měsíce kosmickou loď s japonským módním magnátem Yusakuou Maezawou. Tento čtyřiačtyřicetiletý miliardář se rozhodl udělat ze svého kosmického výletu pořádnou show a zároveň doufá, že si při tom najde přítelkyni. Právě to prý zůstává jeho největším přáním.

Maezawa vyhlásil konkurs na partnerku, která by jej měla doprovodit na kosmickém letu. Ten by měl proběhnout až v roce 2023, ale japonský vesmírný turista neponechává nic náhodě. Případné zájemkyně se mohou hlásit do 17. ledna. V polovině února proběhne první kolo schůzek uchazeček s Maezawou, v němž si dotyčný magnát vybere kandidátky na druhé kolo „speciálních rande“, k nimž dojde asi o měsíc později.

Konkurz na Měsíc lásky

Uchazečky musejí být ženy bez závazků, které jsou starší dvaceti let. Maezawa by rád našel protějšek s oslnivou osobností, zájmem o lety do vesmíru a s touhou po světovém míru. O tom, jak Maezawa hledá partnerku pro let k Měsíci, by měl být natočen dokumentární film s názvem „Full Moon Lovers“.

TIP: SpaceX oznámila, kdo bude prvním vesmírným turistou na cestě k Měsíci

Pokud vše půjde podle Maezawových představ, měl by mít svou novou životní partnerku a také spolucestující pro kosmický let, vybranou letos koncem března. Japonský miliardář si přeje s touto ženou šířit lásku a světový mír z kosmického prostoru. Pozemské zkušenosti nicméně ukazují, že to s láskou nebývá úplně jednoduché, a že dohled médií ani tuctové fráze tomu příliš nepomáhají. Tak uvidíme.

Výraz „hotspot“ označuje v přírodovědecké hantýrce místo s mimořádnou druhovou rozmanitostí. Pokud bychom si na mapě světa označili tyto druhově bohaté oblasti světle žlutou, viděli bychom je jako osvětlené obce při nočním přeletu nad řídce osídlenou krajinou. Nejviditelnější by pak byla taková místa jako jihovýchodní Asie, Madagaskar, západní a jižní pobřeží Afriky, nebo nám blízké Středomoří.

Na pomyslném stupni vítězů by se ocitla Latinská Amerika. Ve Střední a Jižní Americe totiž najdeme hned několik hotspotů, včetně toho nejvýraznějšího – východních svahů tropických And. Ty jsou považovány za region s největší druhovou diverzitou (rozmanitostí) i největším množstvím druhů vázaných pouze na tuto oblast (endemické druhy). Zároveň však jde o místo, kde jsou konkrétní druhy i celé biotopy nejvíce ohroženy.

Karbaník bez pudu sebezáchovy

Za nepřeberné množství rozličných forem života mohou Andy do velké míry poděkovat své geomorfologii (tvaru zemského povrchu a jeho vývoji). Geografická poloha, strmost a členitost andských svahů vytvářejí ideální podhoubí pro vznik nových druhů. Častá zemětřesení a sesuvy půd, které jsou prakticky na denním pořádku, nutí přírodu neustále začínat s čistým rýsovacím prknem. Do tohoto kvasu navíc před třemi miliony let vtrhly přes Panamskou šíji druhy ze Severní Ameriky, což diverzitu ještě zvýšilo. Proč ale stejná oblast vede také v pomyslném závodě o největší ohroženost druhů a biotopů? Problém tkví v tom, že podobně jako všude na světě vstupuje do této hry karbaník s rychlou rukou a bez špetky pudu sebezáchovy – člověk.

Sbohem neprostupným lesům

Lidské aktivity v oblasti vysokých And můžeme vystopovat již v době před 5 000 lety. Člověk dokázal místy změnit tvář krajiny k nepoznání. Dokud je ovšem jeho působení spíše lokální, může mít na biodiverzitu paradoxně pozitivní vliv. Tím, že lidé vytvářejí drobné paseky, malá políčka a osady, druhovou početnost spíše stimulují. Místní kácení a vypalování totiž dávají vznik různověké vegetační mozaice, a právě ta umožňuje soužití různě specializovaných druhů, z nichž mnohým ten „pravý“ vysokokmenný les nevyhovuje.

Tato idyla víceméně lokálních zásahů je ale dávno pryč. Většina obyvatel je koncentrována ve vyšších polohách And, kde byla lidská činnost tak důsledná, že dnes botanici tápou, jak vlastně vypadal původní rostlinný pokryv svahů andského Altiplana. Například v Ekvádoru zbylo z původního vegetačního pokryvu tzv. Interandina (centrální údolí And mezi západní a východní Kordillerou i s přilehlými svahy) jen několik izolovaných fragmentů (kaldera sopky Pasochoa, rezervace Guandera a nemnoho dalších). První osadníci vzali lesy útokem. Důvodem byl i fakt, že pro neskutečnou hustotu podrostu byly původní andské lesy v pravém smyslu slova neprostupné. Jen takový les ovšem dokáže efektivně ochránit zdejší půdu před erozí na strmých andských svazích – a tím pádem udržet i sám sebe.

Lék pro skomírající Andy?

Mezi souvislou hranicí lesa a zónou trvalého sněhu, tedy přibližně ve výškách mezi 3 700 až 5 000 metrů nad mořem se dnes více či méně přirozeně (i tady panují určité nejasnosti o vlivu člověka) rozprostírá krajina „stepního“ charakteru zvaná páramo. Pod touto hranicí jsou většinou namísto lesa jen pastviny a políčka. Obnažená půda masírovaná tisíci kopyt dobytka se na strmých svazích stává snadnou obětí eroze a již tak poměrně chatrná tropická půda dále degraduje.

Při cestách vysokohorskou andskou krajinou přesto zjistíte, že bezlesá rozhodně není. Stromy, které zde dominují, však nejsou přeživšími hrdiny deforestačního běsnění, ale jde o druhy exotické. Před přibližně sto lety a s větší intenzitou po 2. světové válce totiž zapustily v Jižní Americe své kořeny australské blahovičníky (eukalypty). Dnes jsou charakteristickým rysem vysokoandské krajiny. Z lidského pohledu to byla volba logická a opodstatněná. Kácet již nebylo téměř co, a původní dřeviny rostou, alespoň z hlediska lidských potřeb, pomalu. Člověk hledal rychle rostoucí druh, který poskytuje kvalitní dřevo na podpal, ke stavebním účelům, výztuze důlních šachet, výrobě papíru a podobně.

Blahovičníky je možné kácet, v závislosti na účelu užití dřeva, již po méně než deseti letech od vysazení. Návratnost investice je díky tomu relativně rychlá. Blahovičníkům nevadí ani to, že vlivem odlesnění je velká část And značně aridní, protože si pro vodu dovedou „sáhnout“ dostatečně hluboko. Jako bonus můžeme přičíst i zisk esenciálních olejů z listí, které se uplatňují v lékařství, kosmetice i v potravinářském průmyslu.

Nejrozšířenější stromy světa

Vzhledem k vlastnostem blahovičníků není divu, že jejich nezaměnitelný vzhled potkáváme v nížinách i v horách daleko za australským kontinentem, kde jsou hranice přirozeného rozšíření tohoto rodu. Eukalypty se staly celosvětově nejrozšířenějším druhem hospodářsky pěstovaného stromu. Dnes voní na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy a tento rod najdeme i v jižní Evropě, Africe nebo na Havaji. Většina blahovičníkového dřeva určeného pro průmyslové využití (plných 55 %) však dnes pochází z Jižní Ameriky.

Jenže nepůvodní blahovičníkové porosty mají nesporný dopad na místní přírodu. Často jsou diskutovány negativní vlivy blahovičníkových plantáží na vodní a půdní poměry i jejich vliv na (ne)kvalitu přirozeného podrostu. Některé studie ukazují neblahý vliv blahovičníků na diverzitu různých skupin živočichů, jiné však nezjistily žádný významný rozdíl mezi počtem druhů v původních a eukalyptových lesích, např. v Kalifornii. Samotné srovnání počtu živočišných druhů je ale sotva dostačující kritérium. V různých lesích, které obývá stejný počet ptačích nájemníků, může být jejich konkrétní druhová skladba úplně odlišná. V eukalyptech, kvůli jejich těžebním cyklem vynucené krátkověkosti, například není možné vytváření dutin. Blahovičníkové lesy z toho důvodu odrazují datly, tukany, papoušky, sovy a další „dutinové hnízdiče“.

Kdo dá přednost jednotvárnosti

Na tomto místě se můžeme vrátit k hotspotu coby místu mimořádného druhového bohatství. Žádná ze studií zaměřených na analýzu vlivu blahovičníků totiž v těchto oblastech, kde bychom očekávali nejvyšší ochuzení původní avifauny, neproběhla. My jsme si před několika lety položili otázku, jak blahovičníkové plantáže v Andách ovlivňují diverzitu ptáků. Ptáci jsou totiž výborným indikátorem kvality prostředí, protože díky možnosti rychlého přesunu, kterou jim dávají křídla, přicházejí poměrně rychle také jejich reakce na změny prostředí. Našim cílem bylo mimo jiné zjistit, zda může zavlečená australská dřevina suplovat chybějící přirozené lesy a sloužit jako útočiště pro ohrožené andské opeřenstvo v jinak bezlesé andské krajině.

Naše pozorování naznačují, že blahovičníky (podobně jako jiné monokulturně pěstované rostliny) diverzitu And nijak kladně neovlivňují. Například z populární rodiny kolibříků si jejich nektar zřejmě oblíbily jen tři druhy – kolibřík modrolící, sylfa královnina a kolibřík dřišťálový. Z pěvců často slyšených na plantážích pak především drozd velký, strnadec ranní, střízlík domácí a nemnoho dalších druhů, které se dokázaly adaptovat na specifickou potravní nabídku a dokonce ji upřednostnily před menu, jež jim nabízí jejich původní prostředí. Uvedené druhy navíc patří k těm, které nejčastěji potkáme přímo v lidských sídlech. Je možné, že jim vyhovuje jednoduché a ochuzené prostředí, ať už jde o městské parky nebo blahovičníkové plantáže.

Řešení bez sekery?

Není bez zajímavosti, že prostředí blahovičníků nejen snižuje druhovou pestrost, ale úplně mění druhové složení ptačího společenstva. Abychom zjistili, jak australští rostlinní vetřelci ovlivňují kvantitu a kvalitu ptačích obyvatel, srovnávali jsme umělé plantáže s nedalekými původními nenarušenými (v rámci dnešních možností) lesy. Z deseti nejběžnějších druhů obou prostředí byly pouze dva společné – drozd velký a kolibřík dřišťálový.

Ne všude je ale situace stejně špatná. Některé blahovičníkové plantáže, kde jsme prováděli výzkum (jedna v blízkosti kolumbijské Bogoty a druhá v sousedství peruánského města Abancay) dokonce naznačují možné řešení. Pokud totiž místní občané nechali lesní podrost bujet a nevypalovali jej, četnost rozličného ptačího švitoření a pestrobarevného hýření se hned zvýšila a seznam druhů vypadal rázem veseleji. V některých případech jsme dokonce zaznamenali výsledek „Australané : domácí“ 1 : 1. Bohužel však šlo o naprosté výjimky.

TIP: Životodárná síla zuřícího ohně: Požáry lesa a krajiny

Nejlepší by bylo, kdyby místní farmáři dali průchod svému patriotismu, „Australany“ setnuli a nahradili je některým lokálním druhem, nebo ještě lépe druhy – a že jich je na výběr! Celkový stav (zbytků) přírody regionu by to jistě výrazně vylepšilo. A kdo ví, možná by farmáři časem pochopili (tak jako jsme toho byli v době zrodu tohoto článku svědky v ochranářsky pokročilé Kostarice), že slušné peníze se z lesa dají „vyrubat“, aniž by stromy musely padat. Jako vzorový příklad můžeme jmenovat třeba bývalého ekvádorského dřevorubce Angela Paze. Ten odložil sekeru a pilu a koupil kus zbývajícího lesa, který dnes chrání a jeho obyvatele představuje užaslým „gringos“. Snad se takové projekty ukážou jako životaschopné. Byla by totiž nesmírná škoda, kdyby se bujné tropické lesy plně přeměnily ve sterilní mrzáky ve vzorném řádkovém zákrytu.

Není to tak dávno, co se začalo uvažovat o využití robotických exoskeletů pro ochrnuté pacienty. Doba a vývoj ale značně pokročily a lidé, kteří byli ještě nedávno odkázáni na invalidní vozík, jsou schopni dosahovat pozoruhodných sportovních výkonů. Patří mezi ně i třiatřicetiletý Adam Gorlitsky, který ochrnul po autonehodě před 14 lety a před časem si pořídil robotický exoskelet ReWalk Robotic Exoskeleton za 80 tisíc dolarů (asi 1 800 000 Kč). 

Adam se s exoskeletem zúčastnil již zhruba padesátky běžeckých závodů. Většinou šlo o tratě 5 nebo 10 kilometrů, od samotného počátku ale pomýšlel na maraton. Loni se proto přihlásil do maratonu v Los Angeles, a přestože to napoprvé nevyšlo, rozhodl se, že si maraton vyzkouší i ve svém domácím městě Charlestonu, v Jižní Karolíně.

TIP: Kompletně paralyzovaný muž chodí v robotickém exoskeletu

Tentokrát to vyšlo a Adam maraton dokončil. A nejen to. Jeho oficiální čas je 33 hodin, 16 minut a 28 sekund, což je nový světový rekord pro maratonský běh v robotickém exoskeletu. Držitelem dosavadního rekordu byl jeho rival Simon Kindleysides, který v exoskeletu zaběhl maraton za 36 hodin a 46 minut.

V září 1991 – tedy o dva roky dřív, než ruští archeologové nalezli Sibiřskou princeznu – se dva němečtí turisté vydali po hřebeni Ötztalských Alp. V jednu chvíli však sešli z cesty a narazili na tělo. Překvapení „nálezci“ přisoudili ostatky nedávno zesnulému horolezci. Nicméně po vytažení tělesné schránky z ledu i s dalšími předměty objevenými na místě a po jejich převozu na soudní lékařství v Innsbrucku vyšlo najevo, že se mrtvý rozhodně nenarodil ve 20. století: Naopak, chodil po světě před více než pěti tisíci lety, a jedná se tak o nejstarší známou evropskou mumii.

Muž z ledu neboli Ötzi – podle místa nálezu – zemřel a byl pohřben pod ledovcem na dnešních rakousko-italských hranicích kolem roku 3250 př. n. l. Se Sibiřskou princeznou ho pojí nejen skvěle dochovaná tělesná schránka, ale i celkem 61 tetování. Obrazce však byly mnohem jednodušší a plnily zjevně jinou funkci než ozdobnou. Co přesně drobné čárky a tečky na zápěstí, kolenou, bedrech a hrudníku vyjadřovaly?

Dokonale prozkoumané tělo

Vědci Ötziho studovali víc než dvě desetiletí: Jeho oblečení i vybavení podrobili radiokarbonové metodě datování, takže nyní víme hodně o životním prostředí, v němž žil, o jeho zdraví i smrti. A právě zdraví se nakonec stalo klíčem k rozluštění kreseb na těle dávného obyvatele Evropy. 

Zpočátku se předpokládalo, že geometrická tetování tvořená různými liniemi a jedním křížem měla pro jeho komunitu duchovní význam nebo kulturní hodnotu. Tatér je vytvořil vtíráním sazí či popela do čerstvého řezu v kůži, takže jakmile se rána zahojila, pigment zůstal uvnitř. Dokonalé prostudování Ötziho těla však ukázalo, že tetování není rozmístěno náhodně, ale přesně se shoduje s patologickými nálezy. 

Léčivá síla pigmentu

Muž trpěl degenerací kloubů i páteře a také žlučníkovými kameny. Všechna jeho tetování kromě jednoho se nacházela přímo na nejbolestivějších částech těla, zejména na kloubech. Zatím však není jasné, zda měly mít kresby léčivý účinek, nebo šlo pouze o značky pro následné akupunkturní vpichy ke zmírnění bolesti.

TIP: Tajemství muže z ledu: Kdo byl a jak zemřel pravěký horal Ötzi

Jednašedesáté tetování, větší než ostatní, bylo na hrudi a skládalo se ze čtyř rovnoběžných čar dlouhých asi 2,5 cm. Během dalších testů antropologové zjistili, že muž trpěl lymskou boreliózou a srdeční chorobou. Domnívají se proto, že i zmíněná kresba tvořila součást léčby. Pomáhá nám to porozumět, jak lidé v době měděné – a zřejmě už od doby kamenné – diagnostikovali a léčili své nemoci.

Věda bývá považována za prestižní povolání a lidé si vědců obvykle váží. Jak ale ukázal nedávný výzkum ve Velké Británii, tohle povolání nepatří k těm nejpohodovějším. Vědci se musejí vyrovnávat se značným tlakem v práci, setkávají se s diskriminací a často se setkávají se šikanou a obtěžováním. Všechno to přispívá k šokujícím úrovním stresu u mnoha vědců a k jejich častým duševním problémům.

Téměř dvě třetiny britských vědců se někdy osobně setkaly se šikanováním či obtěžováním. Řada z vědců považuje takové chování za systémový problém vědy. Celkem asi 70 procent vědců prohlásilo, že se během typického pracovního dne cítí stresovaní. Mnozí vědci uvádějí, že si kariéra vědce vybrala daň na jejich duševním i fyzickém zdraví, osobním životě i sociálních vztazích.

TIP: Lékaři v USA patří mezi profese s nejvyšším počtem sebevražd

Kombinace různého toxického chování, s nímž se vědci v zaměstnání setkávají, jako je diskriminace, cílené vykořisťování nebo neustálý tlak, dovedla více než třetinu britských vědců k tomu, aby vyhledali profesionální pomoc. Nejčastěji je to kvůli depresím nebo úzkostem. Další pětina vědců o takové pomoci kvůli svému duševnímu stavu vážně uvažuje. Výzkumu se zúčastnilo celkem 4 267 vědců, z nichž bylo 60 procent žen.

Tým soustavy gravitačních observatoří LIGO (Laser Interferometer Gravitational-Wave Observatory) v těchto dnech oznámil, že se jim podařilo detekovat další zavlnění časoprostoru v podobě gravitačních vln. Došlo k tomu vlastně již v dubnu 2019. Oznámení pozorování gravitačních vln ale mívají velká zpoždění, kvůli ověřování výsledků.

Vše nasvědčuje tomu, že jsme svědky druhé srážky neutronových hvězd, jejíž gravitační vlny jsme zachytili. Zároveň se ale zdá, že tentokrát je to jiné. První zachycenou srážku neutronových hvězd, jejíž gravitační vlny jsme detekovali v roce 2017, doprovázel dosvit v podobě záření mnoha vlnových délek, od rádiových vln, přes viditelné světlo, až po rentgenové a gama záření.

Srážka do černé díry

Gravitační vlny zachycené v dubnu 2019 žádný takový dosvit nedoprovázel. Astrofyzici se domnívají, že jde o zcela nový typ katastrofálních srážek ve vesmíru, kdy se srazí neutronové hvězdy a okamžitě se zhroutí do černé díry, takže z místa srážku už neunikne žádné záření. K této události mělo dojít ve vzdálenosti asi 520 milionů světelných let.

TIP: Historický úspěch fyziky: Experiment LIGO detekoval gravitační vlny

Martin Hendry z britské University of Glasgow a týmu LIGO se s kolegy domnívá, že klíčová je zřejmě hmotnost neutronových hvězd, které se srazí. Za normálních okolností dojde při srážce neutronových hvězd k explozi, která se označuje jako kilonova, a kterou doprovázejí výtrysky záření na rozmanitých vlnových délkách. Když se ale srazí velmi hmotné neutronové hvězdy, tak zřejmě okamžitě vznikne černá díra, která pozře prakticky všechnu hmotu obou neutronových hvězd.