Vážně položenou otázku si položila profesorka Deborah Gordonová z americké Stanfordovy Univerzity, kterou želví mravenci (Cephalotes goniodontus) začali zajímat v roce 2011 a od té doby se jejich studiu intenzivně věnuje.

Hned na začátku si všimla, že mravenci nikdy neopouští větve stromů a keřů, nikdy pro překonání jakékoli vzdálenosti neslezou na zem. Větvovím proto vedou nesčetné mravenčí stezky, které spojují četná hnízda a zdroje jídla. No a protože jídlo se spotřebuje, větvičky se lámou a také hnízda občas zmizí, musejí mravenci svoje cesty neustále přizpůsobovat novým podmínkám.

Mravenci si označují cestu feromony, které postupně vyprchávají, takže směr, jímž v posledních okamžicích prošlo nejvíc mravenčích kolegů, je nejatraktivnější. Gordonová a její spolupracovníci Arjuna Chandrasekhar a Saket Navlakha zmapovali mravenčí stezičky v jednom místě a rozhodli se experimentálně zjistit, jak mravenci svoje cesty uzpůsobují, když se někde objeví nový zdroj jídla nebo se zlomí větve, po nichž stezka vedla.

Když vědci označili jednotlivé mravence lakem na nehty, zjistili, že mají tendenci chodit po stále stejných trasách. Když ale byla obvyklá trasa přerušena, mravenci se vrátili zpět k nejbližší křižovatce a hned u ní volili nový směr. „Ačkoli my můžeme v daný okamžik vidět elegantnější řešení problému, pokud by se mravenec vydal o několik křižovatek zpět, oni mají vždy stejný postup. Vždy se vrátí k nejbližší křižovatce, která předcházela místu přerušení a odtamtud pokračují k dalšímu uzlu, u nějž dělají další rozhodnutí o směru své cesty. Díky tomu, že je vegetace tak propletená, dokážou vždy najít cestu na druhou stranu za bodem přerušení,“ vysvětluje Gordonová.

TIP: Jak vyzrát na spam? Biologové doporučují mravenčí obranu

Na každé křižovatce by se mravenec mohl ztratit, pokud by před ním neprošlo dost jeho kolegů, kteří mu zanechávají feromonovou stopu. Při přerušení cest se tedy neustále odvíjí proces, který pomáhá udržovat dopravní síť, která není složena z nejkratších tras, ale má nejmenší možný počet křižovatek, na nichž by se mravenci mohli zmýlit a zvolit špatný směr. Zdá se, že evolučně se u mravenců vyvinula tendence držet se pohromadě na stejné cestě oproti možnosti sledovat nejkratší možnou trasu a šetřit kroky.

V roce 1881 navrhoval německý inženýr Karl Sester pro Osmanskou říši novou dopravní síť, jež měla protkat oblast dnešní Anatolie. K vytyčování tras se rozhodl využít „historickou moudrost“ místních obyvatel a požádal je, zda by mu ukázali stezky, které se regionem vinuly v minulosti. Vesničané však o žádných dávných spojnicích nevěděli, a tak Sestera vzali alespoň k nejposvátnějšímu místu, jaké znali – k hoře Nemrut, turecky Nemrut Dağ. Němec okamžitě pochopil, že po jejích úbočích žádná cesta nepovede, přesto se rozhodl vyšplhat na vrchol. A tam posléze objevil monument, který si i dnes, po více než století archeologického ohledávání, uchovává svá tajemství.  

Před Sesterovýma očima se objevila uměle navršená pohřební mohyla o výšce padesáti metrů, lemovaná třemi terasami, přičemž na té západní a východní spočívaly až devítimetrové sochy řeckých, arménských i perských božstev. Torzům však někdo odlámal hlavy a posléze jim také urazil nosy. Destrukce nesvědčila jen o působení živlů, ale zřejmě ji podnítil rovněž turbulentní společenský vývoj, a jednalo se tak o významnou historickou památku. Hned následujícího roku proto vyslal Německý archeologický institut na vrchol Otto Puchsteina, jenž se zabýval vykopávkami v Egyptě. A rok poté zamířila k hoře také první mise tureckých badatelů.

Neutrální bůh

Vědci mimo jiné objevili nápis, na jehož základě se posléze zjistilo, že pohřební mohyla patřila Antiochovi I. Vládl dávnému království Kommagene, které existovalo mezi léty 163 př. n. l a 72 n. l. a rozprostíralo se na jihu dnešního Turecka mezi horním tokem Eufratu a pohořím Taurus. Antiochus I. byl synem a zřejmě jediným potomkem arménského panovníka Mithridata I. Callinica a řecko-syrské princezny Laodice VII. Své postavení si přitom udržel více než tři desítky let.

Proslul snahou udržovat neutralitu a posilovat rovnováhu mezi sousedními impérii. Zaujímal ovšem také netradiční postoj k náboženství: Nejenže sám sebe považoval za boha, ale zároveň velebil i arménská, řecká a perská božstva. Není tedy divu, že se na terasách kromě jeho vlastní podobizny objevili také Zeus, Apollon i tzv. kompozitní božstva. Společnost jim pak dělaly sochy lvů a orlů coby pomyslná ochrana jejich trůnů.   

Mezi Řeckem a Orientem

Ačkoliv byly výsledky práce německých a tureckých archeologů zveřejněny již v letech 1883 a 1890, nepřinesly žádné informace ohledně potenciální pohřební komory uvnitř navršeného kamení. Tehdejší vědci totiž neměli na podobné vykopávky dostatečné technické vybavení. Naleziště také trpělo svou kulturní rozpolceností: Americká archeoložka Theresa Goellová mu zasvětila celý život a popsala jej jako příliš orientální pro „klasické“ archeology, kteří studovali dávné Řecko či Řím, a naopak nadmíru klasické pro orientalisty. 

Po prvotním ohledání tak hora spočívala v osamění až do roku 1939, kdy o ni projevil zájem Friedrich Karl Dörner. Jeho práci sice zbrzdila druhá světová válka, ale jakmile boje utichly, vrátil se archeolog na místo a pokračoval v bádání. Zanedlouho na vrchol dorazila také Goellová, a tak pohřební lokalitu v 50. letech zkoumaly souběžně dva týmy: Zatímco Američanka „oprašovala“ kamennou mohylu, Dörner coby expert na epigrafiku studoval nápisy na sochách.

Narušitele stihne trest!

Jeden z kusů vápence například zachycuje lva obklopeného hvězdami, a celý výjev tak získal pojmenování „lví horoskop“ (viz Tajemství lva). Do zadních stran trůnů božstev a krále je zase vyryt tzv. nomos, tedy text ustavující Antiochův náboženský kult. Nápisy se nacházejí na sochách východní i západní terasy, a přestože se občas liší slovosledem, jejich význam zůstává totožný: Zloděje, nájezdníky – zkrátka kohokoliv, kdo by chtěl mohylu poničit – čeká boží trest, jenž stihne i veškeré potomstvo.

Dále nomos praví, že nový kult by mělo vyznávat celé království. Hlavní slavnosti se ovšem konaly na vrcholku hory Nemrut, což z mohyly činilo místo značného náboženského významu. Svědčí o tom mimo jiné kamenný oltář na východní terase, který má podobu schodové pyramidy a v minulosti se na něm zřejmě odehrávaly důležité rituály.

Klíčové dny nového kultu představovaly narozeniny Antiocha I. a jeho korunovace: Vzývali se hlavně démoni, kteří se panovníkovi zjevili a pomohli mu získat vládu. Označení „démon“ zde přitom nemusí mít negativní vyznění – jednalo se spíš o bytosti s nadlidskými schopnostmi, jež mohly být dobré i zlé. Pro krále například představovaly strážné duchy.

V bezpečí před démony

Goellová si dala za úkol odkrýt suť z teras na vrcholku hory do takové míry, aby mohla určit, jakým způsobem na nich byly sochy rozmístěny. V průběhu let se však stále víc zaměřovala na hledání Antiochovy pohřební komory. Při pátrání pak doslova nenechala kámen na kameni: Do navršené sutě nechala dokonce vyhloubit tunely a dosud jsou v ní zřetelná místa, kde se pokoušela použít dynamit. 

Veškeré její snažení však vyšlo naprázdno a dodnes nevíme, zda Antiochus I. na hoře skutečně odpočívá. Řada moderních archeologů navíc dodává, že i kdyby se v navršené hornině nacházela pohřební komora, stále se nemusí jednat o místo panovníkova posledního spočinutí. Vycházejí přitom z toho, jaká tajemství obestírala polohu mauzolea Antiochova otce, i z faktu, že jeho hrobka Karakuş byla prázdná. Současná archeologie proto věří, že monumentální pohřebiště vládců Kommagene představují pouze důmyslnou lest, jež měla zmást nepřátelské démony i vykradače.

Záhada trvá

Bádání Dörnera ani Goellové tak nakonec k odhalení hrobu Antiocha I. nevedlo, a když se badatelé v roce 1958 z oblasti stahovali, zachovávala si svá tajemství ukrytá pod hromadou kamení. Oba vědci se sice na horu několikrát vrátili, ale neučinili již žádná další významná odhalení. V roce 1987 se Nemrut zařadil na seznam světového dědictví UNESCO: Komisi zaujala hlavně unikátní změna terénu, o niž se zasloužil Antiochus I., načež na vrcholku vyrostl jedinečný architektonický komplex, mísící náboženské i umělecké vlivy několika kultur.

TIP: Mlčení kamenných obrů: Kdo postavil sochy moai na Velikonočním ostrově?

Místo se posléze proměnilo ve vyhledávaný cíl návštěvníků jihovýchodního Turecka a ročně tam zamíří přes padesát tisíc zájemců. Turisté přitom mohou horu obdivovat také během noční výpravy nebo z ptačí perspektivy na palubě helikoptéry. 

Astronomové hlásí, že červený veleobr Betelgeuse ze souhvězdí Orionu konečně přestal pohasínat. Dlouhé měsíce dráždil odborníky i veřejnost, protože jeho záře slábla velmi dlouho a vytrvale. Nedávno zářil nejméně v historii astronomických pozorování. Jak se ale zdá, zhasínání je pro tentokrát konec.

Betelgeuse je umírající hvězda v „posledním tažení“, o hmotnosti asi 12 Sluncí. Podle expertů není otázkou, jestli vybuchne jako supernova, ale kdy k tomu dojde. Teoreticky by k tomu mohlo dojít kdykoliv, podle všeho to ale bude trvat ještě dlouhé statisíce a možná i milion let. Vše nasvědčuje tomu, že pompézní nebeská show, při které by se měl na obloze objevit doslova „druhý Měsíc“, se opět odkládá.

Komplikovaně proměnný veleobr

Veleobr Betelgeuse je ve skutečnosti polopravidelnou proměnnou hvězdou. To znamená, že se jeho jasnost během času mění, a to dost výrazně a dost komplikovaným způsobem. Hvězda prochází hned několika cykly změn jasnosti, jejichž účinky se různě sčítají nebo naopak potlačují.

TIP: Umírající obr Betelgeuse navnadil astronomy: Proč hvězda v posledních dnech pohasíná?

I když se exploze supernovy zatím nekoná, vědce velmi zajímá, proč teď Betelgeuse zhasínal tak intenzivně. Nedávné chování veleobra totiž předčilo veškerá očekávání odborníků. Na začátku února zeslábl na 36 % běžné jasnosti, což je změna, které je možné si povšimnout i pouhým okem. Od září loňského roku se snížila jeho jasnost zhruba 2,5× a vypadl tak i z prestižní skupiny 20 nejjasnějších hvězd oblohy. Astronomové proto nyní zaměřují na Betelgeuse další teleskopy a snaží se této záhadě přijít na kloub.

Letos v zimě v americkém Idahu občas sněží, i když meteorologové žádné sněhové srážky nepředpovídají. Není to ale žádná chyba. Tým amerických specialistů tam testuje technologii pro umělé vyvolávání srážek, v tomto případě sněhových, v rámci experimentu SNOWIE (Seeded and Natural Orographic Wintertime Clouds: The Idaho Experiment).

Badatelé k tomu používají osvědčený jodid stříbrný, kterého se pro tento účel každoročně ve světě spotřebuje asi 50 tun. Právě krystalky jodidu stříbrného totiž strukturou velmi připomínají strukturu ledu. Když se dostanou do mraků, působí tam jako kondenzační jádra, kolem nichž vznikají kapky vody a sněhové vločky. V Idahu je dostávají do mraků pomocí sérií světlic vystřelovaných z letadel.

TIP: Vědci mají plán na záchranu antarktického ledu: Chtějí ho zasněžovat děly

Cílem experimentu SNOWIE je důkladně prozkoumat proces tvorby umělých srážek během zimy. Aplikace jodidu stříbrného pro vyvolávání deště či sněhu bývá používána pro zvyšování množství srážek v suchých oblastech. Zatím ale není jasné, jaké jsou její přínosy, jaká ji doprovázejí rizika a zda je jodid stříbrný vlastně dostatečně účinný.

V Idahu zatím během tří aplikací jodidu stříbrného vytvořili tolik srážek, že by voda z nich zaplnila 282 velkých plaveckých bazénů. Zní to jako veliké množství, ale v krajině o rozloze 2 330 kilometrů čtverečních, kam tento sníh dopadl, to odpovídá vrstvě o mocnosti asi jedné desetiny milimetru.

Když v roce 1753 švédský botanik Karl Linné sestavoval systém rostlin, dostala se mu do ruky krásná květina přivezená z Japonska zřejmě roku 1739. Dal jí jméno Camellia japonica k poctě slavného botanika Jiřího Josefa Kamela. Ačkoliv ji popsalo i několik dalších vědců, název se v průběhu jednoho století zdařilo prosadit. Na rozdíl od svého jmenovce se však čajovníku (Camellia sinensis) příbuzná rostlina stala jednou z nejznámějších na světě. 

Mladý apatykář

Jiří Kamel se narodil 21. dubna 1661 v Brně do rodiny soukeníka, který se stal později cechmistrem. Zachoval se dokonce i matriční zápis, kde je zapsán jako Georg Casper. Od dětství byl připravován na studia víceméně s předurčením pro církevní kariéru. Pro přírodní vědy se rozhodl pod vlivem řádového lékárníka, pátera Nappa, už na jezuitském gymnáziu v Brně. Kariéru v tomto oboru ovšem mohl udělat jen jako člen Tovaryšstva Ježíšova, neboť jezuité tehdy provozovali většinu českých lékáren. Do řádu vstoupil 12. listopadu 1682 v Brně. V rodišti také absolvoval noviciát, v jehož průběhu získal řádové jméno Josef. Po složení slibů působil Kamel jako apatykář v kolejích v rakouské Kremži, Jindřichově Hradci a Českém Krumlově. 

Snad inspirován svým známým Samuelem Fritzem požádal o vyslání do misií. V zámoří se španělským kolonizátorům nedostávalo duchovních pastýřů pro stále přibývající obyvatelstvo, a tak je přijímali i z jiných habsburských držav. Kamel snil o Indii či Jižní Americe, ale osud ho nakonec zavál do jiného konce světa. Jeho žádosti bylo řádovými představenými v Římě vyhověno roku 1687, kdy dostal dopis, který mu za působiště určil řádovou lékárnu v Manile, hlavním městě Filipín. Cesta tam ale byla, přes vynikající organizovanost v Tovaryšstvu, dost komplikovaná. V Českých Budějovicích se Jiří Kamel setkal s dalšími spolubratry určenými pro cesty po světě. Odtud zamířili přes Linec, Salcburk, zasněžené Alpy a italskou Veronu do Janova. Tam nastoupili na loď Santa Clara, která je převezla podél pobřeží jižní Evropy do španělské Sevilly.

Do zámořských misií

Sevilla byla tehdy hlavním střediskem španělského koloniálního světa: z okolních přístavů vyplouvaly lodě do Ameriky, aby odvážely její dobyvatele a přivážely zpět nezměrné bohatství kontinentu. Dodnes je tu zachován Archivo de Indias, jedinečný archiv, dokumentující zámořské objevy od Kolumbových dob až po rozpad říše. Ve městě se jezuité, včetně Kamela, učili španělsky i další věci, které potřebovali pro svou činnost v misiích. Místní jezuitská kolej, zasvěcená sv. Františku Xaverskému, ostatně tehdy byla největší na světě.

Teprve v létě 1688 se bratři vydali přes oceán. Z Cádizu zamířili napříč Atlantikem, kolem Kanárských ostrovů a Portorika do Veracruzu v Mexiku. Jen tato plavba trvala skoro tři měsíce! Na mezcích se poté vydali nepohodlnou cestou přes středoamerický kontinent do Acapulka, kde měli opět nastoupit na loď. Galeona San Salvador počátkem prosince pak vyplula k západu napříč Pacifikem. 

Páterův osud

Brněnský jezuita sem byl povolán jako správce lékárny, nicméně nebyla to jediná činnost, kterou tu provozoval. Manilská kolej Tovaryšstva Ježíšova měla dobře vybavenou knihovnu, a tak se mohl věnovat i studiu přírodních věd, které ho velmi zajímaly. Zkoušel se ale také učit domorodému jazyku, tagalogštině, a podnikl několik „výzkumných“ cest. Již roku 1692 putoval po vnitrozemí největšího filipínského ostrova Luzon, na němž leží i Manila. Později navštívil další výspy, například Palawan (dnes tolik populární kvůli „podzemním řekám“ v jeskyních), Mindoro a koncem desetiletí druhou největší součást Filipín, ostrov Mindanao.

TIP: Prostě Červíček: Jak cestovatel Frič přivezl do Prahy Indiána

V Manile Jiří Kamel vybudoval městskou lékárnu, v roce 1696 složil řádové sliby a stal se páterem. Po dalších třech letech obdržel titul botanicus a mohl se věnovat hlavně přírodovědeckým výzkumům. Někdy v té době v Manile založil botanickou zahradu. Snažil se z Evropy známá léčiva doplňovat pomocí látek získaných z místních rostlin. Jako lékárník ale bojoval i s řadou epidemií, roku 1695 v Manile řádila cholera, v roce 1704 mor. Nemocem podlehla řada jeho řádových bratří, a proto se Kamel stal trochu proti své vůli i lékařem. Jemu samotnému se stala osudnou amébiáza, infekční onemocnění střev. Nakazil se jí zřejmě z infikovaného pramene pitné vody a 2. května 1706 jí v Manile podlehl.

Neúspěchy císařských armád na frontách světového konfliktu vlasteneckou snahu o sbírky drahých kovů devalvovaly, s postupem času již lidem nezůstalo moc věcí, které by mohli odevzdat. Ministerstvo školství vyzvalo učitele, školáky a studenty, aby obcházeli sousedy a snažili se své okolí přimět k odevzdání kovových předmětů, popřípadě je rovnou odnést. Dětské hlídky procházely vesnice a města, svážely na vozících darované věci nebo pilně informovaly své učitele o dalších možných zdrojích vzácné suroviny.

Předchozí část: Zlato dal jsem za železo: Sbírky drahých kovů v Rakousku-Uhersku (1)

Školáci, kteří sbírali cenné kovy ve prospěch rakousko-uherské válečné mašinérie, byli kromě identifikačních rukávových pásek vybaveni i legitimacemi k prokázání totožnosti a svého pověření. Průkaz je opravňoval ke sběru kovů pouze v předem daných ulicích v okolí bydliště. Před zahájením své mise je učitelé poučili o nutnosti mít u sebe provaz, tužku a papír, ruksak nebo školní tašku pro odnos „darů“ na shromaždiště, k čemuž měly sloužit také příruční vozíky nebo kočárky. 

Brali cokoliv 

Dalším pomyslným stupněm ve vývoji vyhledávání surovin pro válečné účely bylo ustavení komisařů, kteří za doprovodu četníků vytvářeli soupisy kovového vybavení státních úřadů, nemocnic, divadel, soukromých firem i domácností. Krvavý průběh války a tato „dobrovolnost“ jen zvyšovaly frustraci většiny lidí. Četníky postupně vystřídaly vojenské patroly, jejichž vstupy do veřejných a soukromých prostor byly stále méně ohleduplné.

Hledací komanda brala již úplně vše, co bylo z jiného kovu než železo. Soudobý informační leták dokonce výslovně vyjmenovával žádané komodity: „…měděné pánve, kastroly, hrnce, pekařské plechy, formy, konve, vany na vodu, příbory, podnosy, moždíře, váhy, roury, plynové lampy, kohouty, pípy, popelníky, lustry, dvířka od kamen, kliky, ozdobné hřeby, olověné broky, opaskové přezky, kovové knoflíky, dílenské nářadí, hračky, psací soupravy, kovové vázy, nádoby na sekt...“

I zvony odlétly

V roce 1917 přišly na řadu také kostelní zvony, které ale neodlétly do Říma, jak praví lidová pranostika. Armádní rekvizice se zaměřily nejdříve na zvony z 19. století a později přišla řada i na vzácné barokní kousky. Na Moravě a ve Slezsku bylo do konce války zabaveno 96 % z jejich celkového počtu.

V některých případech se církev a věřící snažili vzácné historické artefakty ukrýt a zachránit, tak jako kovové díly varhan, liturgické předměty a další vybavení kostelů. Veřejnost i církev byly názorově rozdělené v tom, zda tyto předměty odevzdat, a tak o konflikty nebyla nouze. Původní nadšení a hrdost nositelů prstenů v posledních měsících války definitivně vyprchala. 

Hledači kontra skrývači 

Velké množství obecních kronik v kapitolách věnovaných Velké válce vzpomíná na tyto neblahé události, které jen zvyšovaly utrpení beztak již dost sužovaného obyvatelstva. Úřední šiml nebral ohledy a nic kovového neušlo pozorným očím profesionálních slídilů. Lidé se snažili této povinnosti vyhnout všemi silami, a tak nebylo výjimkou, že svůj cenný majetek zakopávali a jinak skrývali. Dodnes amatérští hledači pokladů nacházejí podobné depoty, a to nejen v bývalých Sudetech, kde došlo k další vlně ukrývání cenností po druhé světové válce.

TIP: Ze sukně do kalhot: Emancipace žen za první světové války

S postupně klesajícími objemy kovového materiálu získaného prostřednictvím veřejných sbírek se objevovaly více či méně účinné nápady pro získání cenných surovin. Za vzor mimo jiné posloužilo úsporné opatření vídeňských městských elektrozávodů (Wiener Städtische Elektrizitätswerke), v nichž dělníci ve velké míře nahrazovali měděné rozvody hliníkovými. Výsledkem byl zisk několika tun drahocenné mědi a úřady se nápadu ihned chopily. 

Dokončení v úterý 3. března

Od sklonku roku 2019 sužuje Čínu a s ní i celý svět infekce COVID-19 (podle anglického Coronavirus disease 2019), vyvolaná novým typem koronaviru, pojmenovaného SARS-CoV-2. Čínští odborníci nedávno potvrdili, že tento virus mohou šířit i lidé, na nichž nejsou patrné žádné symptomy onemocnění. 

Potvrzuje to případ 20leté ženy z Wu-chanu, která prokazatelně přenesla nákazu na členy své rodiny, aniž by se u ní objevily symptomy COVID-19. Její CT snímky byly bez známek infekce a nemoc se u ní nerozvinula. Krevní testy u ní ale potvrdily přítomnost koronaviru a žena nakazila celkem pět lidí, u nichž následně nemoc propukla v typické podobě s horečkou a dalšími příznaky.

Přenos koronaviru bez příznaků onemocnění potvrzuje i další případ, tentokrát 45leté učitelky z Wu-chanu. Ta se zúčastnila konference a následující den povečeřela se dvěma kolegy, přičemž je oba dva nakazila. Sama přitom neměla žádné příznaky infekce. Až po návratu do Wu-chanu se u ní objevila horečka, kašel a bolest v krku.

TIP: Tažení nového koronaviru pokračuje: Počtem obětí už překonal infekci SARS

Zatím není jasné, kolik takových pacientů vlastně je. Na lodi Diamond Princess bylo bez příznaků dokonce 380 lidí z celkového počtu 691 nakažených. Přenos infekce lidmi bez příznaků představuje velký problém a podstatně zkomplikuje snahy o zastavení či alespoň zpomalení nákazy. Vyloučit ale nelze ani možnost, že v uvedených případech šlo o chybu testování.

Masové vyhlazování Židů nacisty za druhé světové války bylo fenoménem, který světové dějiny do té doby nepoznaly. K vyvražďování různých skupin obyvatelstva sice docházelo i předtím, ale ještě nikdy nedosáhlo natolik zrůdných rozměrů. Miliony Židů z celé Evropy povražděných plynem ve speciálně připravených táborech na území okupovaného Polska šokovaly svět a v příslušnících židovské komunity, kterým se podařilo přežít, vyvolávaly pochopitelnou touhu po odplatě.

Když válka skončila, měli pocit, že nacistům nesmí jejich zločiny jen tak projít a je třeba se pomstít. Mezinárodní tribunál v Norimberku stíhal pouze hrstku nejvýše postavených nacistů a Židé zde navíc neměli své samostatné zastoupení. Je skutečností, že většina z těch, kteří pobyt v koncentračních táborech přežili, byla příliš zničená a vyčerpaná. Existovali ale i jiní. Tisíce Židů se totiž aktivně zapojily do bojů proti nacistům zejména v britské armádě v rámci Palestinského pluku a později židovské brigády. Další pak bojovali v různých partyzánských skupinách na Východě. Právě z jejich řad se posléze rekrutovali lidé rozhodnutí vzít spravedlnost do vlastních rukou.

Poválečný chaos 

Situace v Evropě byla v prvních poválečných měsících v mnoha ohledech značně komplikovaná. Spojenci postupně osvobodili mnoho koncentračních táborů a vězni nacistického režimu byli konečně volní. V řadě případů si ihned začali sami vyřizovat účty s bývalými dozorci, které na mnoha místech ubili k smrti a spojenečtí vojáci tomu často ani nebránili. Nakonec však bylo nutné udělat pořádek a propuštění vězni byli soustřeďováni v repatriačních táborech spravovaných organizací UNRRA (United Relief and Rehabilitation Administration). V těchto táborech se nacházelo i mnoho Židů, kteří měli v plánu odstěhovat se do Palestiny. Právě zde měl totiž vzniknout jejich vytoužený židovský stát.

Kromě legálních odchodů ovšem židovská odbojová vojenská organizace Hagana organizovala také nelegální přesuny. Za tímto účelem vyslala do Evropy stovky svých příslušníků, celá operace dostala název Bricha (Útěk). Mnozí Židé tak byli do Palestiny postupně přesouváni různými ilegálními transporty s ozbrojeným doprovodem. Ten zajišťovali lidé, kteří už měli nějaké bojové zkušenosti například z partyzánské činnosti proti nacistům. Patřili k nim Mordechai Rosman, Malachi Wald, Anton Zuckerman a další. Židé si navíc postupně vytvořili rozsáhlou síť informátorů a různých spolupracovníků působících prakticky po celé Evropě. Někteří měli kontakty na spojenecké politické či armádní kruhy, což se jim velmi hodilo. Řada vlivných osobností pochopitelně nebyla k nacistickému masovému vyhlazování lhostejná, sympatizovala s Židy a byla ochotná jim všestranně pomoci.

Zabijte Němce!

Získané zpravodajské informace chtěla využít především organizace založená litevským Židem Abbou Kovnerem v červnu 1945 v Polsku. Jejím cílem měla být pomsta za smrt milionů souvěrců zavražděných Němci během druhé světové války. Skupinu tvořili převážně bývalí židovští partyzáni ze skupiny Spojená partyzánská organizace (Farajnikte Partizaner Organizacje) založené roku 1942 v ghettu ve Vilniusu, kteří disponovali značnými bojovými zkušenostmi. Kovnerova skupina se začala označovat termínem Nakam (celým názvem Dam Jehudi Nakam, tedy „pomstít židovskou krev“) a tvrdé jádro jejích členů si říkalo Mstitelé (Nokmim).

Členové skupiny Nakam využívali podporu lidí sloužících v britských jednotkách rozmístěných v Itálii nebo Židů působících v různých úřadech na území okupačních zón Německa a Rakouska. To bylo důležité zejména s ohledem na vyhledávání samotných nacistických válečných zločinců. Pokud skupina zjistila místo pobytu takového člověka, bylo s dotyčným zle. V některých případech se pak stalo, že příslušný nacista byl nalezen zastřelený nebo uškrcený ještě dříve, než si pro něj přišla vojenská policie některé ze spojeneckých mocností.

TIP: Hitlerův muž Otto Skorzeny: Nacista, který se nechal zverbovat Mossadem

Občas docházelo i k podezřelým sebevraždám již zatčených nebo vězněných válečných zločinců a je pravděpodobné, že za určitým počtem z nich stáli právě Mstitelé. V této souvislosti se hovoří například o důstojnících SS Odilo Globocnikovi či Hansi Bothmannovi, kteří se za války podíleli na chodu vyhlazovacích táborů v okupovaném Polsku. Jedna z pověstí spojuje židovskou pomstu dokonce i se sebevraždou říšského vůdce SS Heinricha Himmlera. Činnost Mstitelů ovšem dosud není podrobně zmapována a pochopitelně chybějí důkazy, které by je nesporně spojovaly s konkrétními kauzami. Údaje o stovkách obětí jejich pomsty tak nelze ničím doložit a zřejmě budou poněkud nadsazené.

Šest milionů za šest milionů

Mstitelé se však nezaměřovali jenom na konkrétní jedince spoluzodpovědné za holocaust. Jejich plánem bylo potrestat celý německý národ v rozsahu podobném tomu, jaký mělo masové vyvražďování Židů za druhé světové války. Právě Kovner se stal původcem plánu na otravu městských vodních zdrojů v Německu, což mělo postihnout miliony civilistů. Plán se týkal Berlína, Mnichova, Norimberku, Hamburku, Výmaru a Frankfurtu nad Mohanem. Kovner celou operaci suše odůvodnil slovy: „Oni trávili nás, teď budeme my trávit je. Oni zavraždili šest milionů našich lidí a my jim to oplatíme stejně, šest milionů za šest milionů.“

V německých městech byla tehdy voda pumpována z řek nebo systému studní potrubím do vodáren, kde probíhala několikanásobná filtrace. Mstitelé plánovali propašovat jed v konzervách od mléka do Německa a pak proniknout do vodáren. Zde zbývalo umístit jedovatou látku do bazénu s vodou, která už prošla filtrací a byla připravena k rozdělení mezi spotřebitele. Kovner k tomu řekl: „Pak bude stačit, když si někdo jen umyje tvář, vypláchne ústa nebo očistí zuby a zemře.“ Jenže řada židovských představitelů včetně Davida Ben Guriona plán odmítala s tím, že jeho realizace ohrozí vznik židovského státu a také případné reparace ze strany Německa.

Kovner byl nicméně o oprávněnosti masové pomsty přesvědčen a přípravy k operaci nepřerušil. Jeho lidé v Palestině obstarali jed a falešné dokumenty, které jim měly pomoci při cestě do Německa. O akci se však dozvěděla britská vojenská policie a její přípravy překazila. Mstitelé sice ještě stačili ve francouzském přístavu Toulon zlikvidovat zásobu jedu, kterou měli u sebe, ale jejich falešné papíry byly rozpoznány a čtyři muži včetně Kovnera skončili v britském vězení.

Celou věc údajně prozradili sami představitelé židovských organizací, protože měli obavy, že masakr takového rozsahu obrátí svět proti nim. Otrava by totiž pochopitelně hromadně postihla i ženy a děti a omlouvat tento čin by bylo velmi obtížné. Vše navíc komplikovala skutečnost, že ve velkých německých městech se pohybovalo množství spojeneckých vojáků, které by pochopitelně také zasáhla.

Zlikvidovat tábor

Když nevyšel plán A, zaměřili se Mstitelé na nový plán B. Ten byl podstatně „skromnější“ a počítal s hromadnou likvidací zhruba 15 000 zajatých příslušníků SS včetně bývalých dozorců z koncentračních táborů internovaných ve sběrném táboře Stalag XIII-D v Norimberku. Za války sloužil jako německý tábor pro válečné zajatce a nyní jej využívali Spojenci. Dalších 30 000 Němců bylo vězněno v bývalém koncentračním táboře Dachau a ten se měl stát druhým cílem. Židé hodlali v tomto případě využít dodávky chleba pro internované esesáky, které měly být otráveny pomocí arzenu.

Jelikož skupina v Dachau byla Američany brzy odhalena, soustředila se pak pozornost Mstitelů už jen na norimberský tábor. Člen skupiny Liepke Diestel se na jaře 1946 nechal zaměstnat v pekárně zásobující tábor chlebem a v noci 12. dubna vpustil do budovy další dva odbojáře. Společně natřeli směsí arzenu na 3 000 bochníků, což mohlo podle odhadů stačit k otravě asi 13 000 lidí. Koncentrace použitého jedu však byla zřejmě příliš slabá. Přesné následky útoku známy nejsou a tak jako v případě ostatních akcí Mstitelů, i zde se údaje různí.

V novinách New York Times z 20. dubna 1946 se bylo možné dočíst, že asi 1 900 zajatců otrávený chléb skutečně požilo. Jiné zdroje uvádějí čísla od 300 do 1 000 otrávených mužů. Většinou měli průjmy, zvraceli a objevila se u nich nepříjemná kožní vyrážka. Ale jenom 38 z nich prý postihly vážnější problémy, přičemž nezemřel ani jeden. Americká armáda se postarala o lékařské ošetření postižených nacistů a nelze ničím doložit pověsti hovořící o tom, že skutečný počet úmrtí v rozmezí tří až čtyř stovek Němců byl zatajen. Podrobnosti o celé akci popsal po mnoha letech jeden z předáků Mstitelů Joseph Harmatz, který pocházel z Litvy. Původcům otravy se po útoku podařilo nepozorovaně uniknout přes Prahu až do Palestiny, kde nalezli útočiště v jednom z místních kibuců.

Mosad na scéně

Členové skupiny Mstitelé prováděli své akce až do roku 1950, kdy se organizace definitivně rozpadla. Mezitím se někteří z nich zúčastnili úspěšné války za nezávislost Izraele a po vzniku samostatného státu začali působit u zpravodajské služby Mosad. Ta se pochopitelně na vyhledávání válečných zločinců také zaměřovala a její činnost přinášela výsledky. Jak to však bývá u tajných služeb obvyklé, podrobnosti o akcích Mosadu pochopitelně veřejnosti známy nejsou. Každopádně například 5. května 1958 uhořel ve svém autě při podezřelé dopravní nehodě nedaleko Düsseldorfu bývalý nacistický vyslanec u francouzské kolaborantské vlády Otto Abetz, který se podílel na deportacích francouzských Židů. Podivná smrt potkala v uruguayském hlavním městě Montevideo 24. února 1965 i Herberta Cukurse, který byl za války příslušníkem nechvalně známé jednotky lotyšské pomocné policie známé jako Arajs Kommando. Tato jednotka měla na svědomí vraždy tisíců lotyšských Židů.

TIP: Tajná organizace ODESSA měla pomáhat po válce nacistům. Existovala vůbec?

Nevyjasněné okolnosti doprovázely také smrt mnoha dalších válečných zločinců ukrývajících se před spravedlností v různých koutech světa. Všeobecně známý je pak únos jednoho z hlavních organizátorů holocaustu SS-Obersturmbannführera Adolfa Eichmanna, který žil v Buenos Aires pod jménem Richard Klement a věnoval se chovu králíků. Mosad jeho pravou identitu vypátral a v květnu 1960 jej unesl z Argentiny do Izraele, což vyvolalo mezinárodní skandál. V následném soudním procesu byl Eichmann odsouzen k smrti a 1. června 1962 popraven oběšením.  

Ubohého Jaromíra nechal jeho bratr Boleslav III. Ryšavý vykastrovat a možná by ho čekal osud ještě horší, kdyby s matkou a druhým bratrem neuprchli ze země. Útočiště našli v Bavorsku, ale i tady se s Jaromírem manipulovalo jako s šachovou figurkou. Každý chtěl pro sebe kousek knížecí moci a Jaromír byl ideálním kandidátem na poslušného chráněnce, skrze nějž ostatní uspokojí svůj hlad po moci. 

Trojnásobný kníže smolař

Když se stal Jaromír za jejich pomoci knížetem podruhé, přišla nečekaná rána. Sice z rodiny, ale z jiné strany. Tentokrát ho sesadil jeho druhý bratr Oldřich. Jaromír utekl nejdříve do Polska a pak do Říše. Král Jindřich II. mu ale nepomohl, právě naopak, nechal ho uvěznit v Utrechtu. Ve vězení Jaromír strávil dlouhých 21 let! Ani tam se nenechal zlomit a stále choval naději na slavný návrat. Nakonec se dočkal a potřetí se stal knížetem. Kdoví, kdyby znal svůj budoucí osud, možná by si nechal zajít chuť.

TIP: Rok 1000 v českých zemích: Co se dělo v přemyslovském knížectví?

Když byl Oldřich r. 1033 obviněn císařem Konrádem II. z úkladů proti jeho osobě a sesazen, ustavilo říšské vojsko na podzim 1033 potřetí Jaromíra českým knížetem. Podle dohody se měl o vládu dělit s bratrem Oldřichem, kvůli kterému o trůn už jednou přišel. Již na jaře příštího roku však byl Oldřich císařem propuštěn a byl mu navrácen knížecí titul. Podmínkou bylo, že se o vládu bude dělit s Jaromírem a svým synem Břetislavem. Jenže – když jde o moc, žádný Přemyslovec nezná bratra. Jaromír byl poté na Oldřichův příkaz oslepen a uvězněn.

Když Oldřich zemřel, vykastrovaný, oslepený a léty věznění oslabený Jaromír se raději zřekl nároku na trůn. Život mu tohle gesto však nezachránilo. V roce 1035 byl zřejmě z vůle Vršovců zavražděn. Bizarní jsou okolnosti jeho smrti – když v noci seděl na záchodě, probodl ho vrah oštěpem zespodu až do břišní dutiny.

Venuše je sice v mnoha ohledech dvojčetem Země, zároveň jde ale o velmi extrémní svět, obalený atmosférou z oxidu uhličitého. Na povrchu Venuše je výheň 464 stupňů Celsia a drtivý tlak 91 atmosfér. Pokud by někdo vzal třeba jadernou ponorku a umístil ji na Venuši, čekal by ji tam rychlý konec.

K Venuši již zamířila celá řada misí, jejího povrchu se ale dotkl asi jen tucet z nich. Vždy jen na krátkou dobu, než sonda podlehla extrémním podmínkám. Jako poslední přistála na Venuši v roce 1985 sovětská sonda Vega 2. Vědci a inženýři NASA z Laboratoře tryskového pohonu JPL teď pracují na tom, aby se na Venuši mohli vrátit a tentokrát ji pořádně prozkoumat. Už teď je ale jasné, že pro pozemské stroje nebude vůbec jednoduché zajistit, aby v pekle na povrchu Venuše po nějakou dobu přežily.

Rover pro peklo Venuše

V laboratořích JPL pracují na projektu roveru pro extrémní prostředí AREE (Automaton Rover for Extreme Environments), který by měl strávit na povrchu Venuše nikoliv minuty, jako dřívější sondy, ale celé měsíce. Větrem poháněný rover by tam měl jezdit a zkoumat povrch planety. Přitom by se měl vyhýbat rozmanitým překážkám, k čemuž potřebuje vhodný senzor.

TIP: Atmosféru Venuše by mohly prozkoumat kosmické lodě připomínající rejnoky

A právě takový senzor by NASA ráda získala prostřednictvím soutěže, ve které vyzývá inovátory a vynálezce z celého světa. Nebude to nic snadného. Senzor pro rover AREE nemůže spoléhat na tradiční elektroniku, protože ta běžná obvykle funguje do teplot okolo 120 °C. Vítěz soutěže obdrží 15 tisíc dolarů (asi 350 tisíc Kč) a jeho senzor se možná stane součastí designu roveru AREE. Zájemci z celého světa se mohou hlásit do 29. května 2020.