V kultuře Maorů, domorodců Nového Zélandu, má tetování zvané „ta moko“ několik významů. Ti, kteří ho přijali, patřili historicky mezi společensky vyšší třídu. Jeho vytvoření navíc představovalo důležitý mezník mezi dětstvím a dospělostí a doprovázely jej mnohé obřady a rituály. Další významná role tkvěla ve zvýšení sexuální přitažlivosti: Muži tak moko tradičně nosili na tvářích, hýždích a stehnech, zatímco ženy na rtech a bradách. 

Zánik a vzkříšení

Maorští tatéři používali řadu dlát z albatrosové kosti s rukojetí a paličku. Barvivo na tělo získávali z houby parazitující na housenkách, zatímco tmavší barva na obličej pocházela ze spáleného dřeva. Využívaly se také saze z pálené gumy smíchané s tukem. Látka se pak nanášela ťukáním do dláta, což představovalo – stejně jako u Japonců – velmi bolestivý proces. 

Koncem 19. století začalo moko upadat, společně s měnícím se způsobem života. Největší ránu tatérům zasadila snaha vlády vymýtit tradiční léčebné postupy a obřady. K obnovení tradice, coby vyjádření kulturní identity, došlo až koncem 20. století, kdy se popularita moko vrátila. Ačkoliv dnes vzniká většina zdobení pomocí elektrických strojků, někteří tatéři znovu sáhli po dlátech. Dřív šlo sice kvůli infekci o velmi rizikový postup, ale moderní medicína většinu jeho nevýhod eliminuje.

Kultura ukrytá ve stínech

Příslušníci tradiční japonské zločinecké organizace jakuza, kterou charakterizuje obchod s drogami a prostituce, se mohou „pyšnit“ tetováním po celém těle. Zdobení vzniká specifickou technikou zvanou „irezumi“ a Japonci zmíněné umění pilují po staletí.

Irezumi je metoda nejen časově náročná – obrazec pokrývající celé tělo zabere stovky hodin –, ale také velmi bolestivá. Vzory se vytvářejí ručně a speciální inkoust nara se nevpichuje jedinou jehlou, nýbrž pomocí „štětce“ sestávajícího z dřevěného držadla a několika kovových jehel svázaných hedvábnou nití. Typické tetování zobrazuje scény z mytologických příběhů a mezi charakteristické znaky patří drak, květ, bouřící moře či horská krajina.

Silou pomáhat slabým

Členové jakuzy se netetují, aby dokazovali svou mužnost. Demonstrují tak, že jsou dost silní, aby dokázali pomoct slabším. Svým zdobením se však na veřejnosti nechlubí. Jak říká tatér známý pouze jako Horijoši, tetování zůstává v Japonsku tabu, což ovšem zároveň představuje důvod, proč je zmíněná kultura tak krásná: „Světlušky lze spatřit pouze v noci, protože jejich krása je vidět jen ve tmě. Jakmile se něco stane módním, přestane to být fascinující. Proto v Japonsku oceňujeme tetování, která nevidíme. Myslíme si o nich, že jsou krásná. Japonská kultura spočívá v ukrývání se ve stínech.“ 

Latinská kronika Historia Hierosolymitana (Dějiny jeruzalémské) mnicha Roberta le Moine začíná těmito slovy: „V roce vtělení Páně 1095 se v Galii shromáždil v kraji Auvergne a ve městě jménem Clermont velký koncil. Předsedali mu papež Urban II., kardinálové a biskupové. Ten koncil se stal velmi proslulým díky Němcům a Francouzům, jak biskupům, tak i knížatům. Poté, co uspořádal církevní záležitosti, vyšel papež na prostorné místo, neboť žádná stavba nemohla pojmout ty, kteří jej přišli vyslechnout.“

Koncil v Clermontu

Bylo úterý 27. listopadu 1095, koncil už trval dva týdny a nadcházelo jeho poslední, v pořadí desáté zasedání. Muselo se odehrát na veřejném prostranství někde za městem, nejspíše na vyvýšeném místě, aby bylo Svatého otce dobře slyšet. Shromáždily se tu totiž zástupy urozených i prostých lidí, kteří tušili, že půjde o cosi pro západní křesťanský svět, zmítaný mnoha spory, mimořádně závažného. 

„Mužové francouzští i vy zpoza hor, […] vy všichni víte, jak bolestná věc nás do vaší země přivedla…,“ zněla první slova Urbana II., po nichž zástupy napjatě ztichly. Očekávaly cosi opravdu důležitého a možná i šokujícího, avšak to, co následovalo, bylo mnohem větší. „Od hranice Jeruzaléma a města Konstantinopole doléhaly často k našim uším smutné zvěsti: lidé z království perského, národa prokletého, národa Bohu zcela cizího, rasy, která k němu svá srdce ani trochu neobrátila a Pánu své duše v nejmenším nesvěřila, tam napadli území křesťanů, poničili je železem, vyloupili, spálili, část s sebou do zajetí odvedli a jiným uchystali bídnou smrt. Chrámy Boží rozmetali, či je přeměnili na místa své víry a oltáře svrhli poté, co je znečistili…“

Po těchto slovech už publikum, zděšené podobným rouhačstvím, ani nedýchalo a soustředěně sledovalo obrazy, jež papežova slova vyvolávala. Urban mluvil o krvi prolité na oltářích, o tom, jak pohané vyprazdňovali svá střeva do svatých nádob, bičovali a mučili dobré křesťany, až jim vnitřnosti vyhřezly, stříleli do nich šípy, rdousili a pobíjeli je meči a ženy hanobili. Středověké posluchače žádná z hrůz nezarazila. Tak se přece válčilo, dobývalo a plenilo i v jejich světě. Mnohý z nich viděl něco podobného na vlastní oči, nebo to dokonce sám spáchal, ale nedotkl se přitom věcí pro křesťana posvátných, souvisejících s jeho vyznáním. To bylo od nevěřících cosi neslýchaného a do nebe volajícího po pomstě!

Papežova výzva

Papež dostával publikum do varu, a tak mohl přistoupit k jádru věci: „Komu, když ne vám, tedy přísluší, aby je ztrestal a vyrval jim to, čeho se zmocnili. Koho si Pán vyvolil ze všech národů, aby mu přiřkl slávu zbraní a velikost ducha, zručnost těla a sílu schopnou srazit hlavy všem, kteří vám vzdorují?“

Zaznělo ještě několik podobných vět, v nichž už Urban oslovoval chrabré a neporazitelné rytíře, k nimž se obrátil s plamennou výzvou, již uvedl Kristovými slovy z evangelia svatého Matouše: „Kdo svého otce a matku miluje víc než mne, není mě hoden. Kdokoliv opustí v mém jménu svůj dům či bratry nebo sestry, svého otce i matku, svou ženu a děti nebo své statky, tomu se dostane stonásobek a získá život věčný.“

Papež tato slova rozvedl a pak jeho hlas ještě zesílil: „Uhaste tedy mezi sebou všechnu nenávist. Ať umlknou spory, ať se války utiší […]. Vydejte se na cestu k Svatému hrobu, vyrvěte tu zem ze spárů odporných národů a podrobte ji vaší moci. Bůh dal Izraelitům, aby vlastnili zemi, o níž Písmo říká, že oplývá mlékem a strdím. Jeruzalém je jejím středem a půdu má úrodnou tak, že nabízí téměř rajské slasti…“

Vydejte se tedy na cestu

Tohle nebyla jen výzva k boji proti nepřátelům křesťanstva, papežova řeč obsahovala i příslib, lákavou vidinu města Jeruzaléma, v porovnání s nímž jsou posluchačstvem obývané země chudé a nehostinné. Pouť do míst Kristova působení a utrpení byla už dříve vcelku obvyklým jevem. Jenže nyní papež nevyzýval k prosté pouti, ale volal do války ve jménu očisty znesvěcených míst. Ve jménu Božím!

Současně říkal, že tam odvážné bojovníky i oddané syny církve čeká odměna mnohem větší, než jakou mohou mít ve Francii či dalších koutech Evropy. Nejednalo se ovšem jen o odměnu materiální. Mnohem důležitější byla ta duchovní, kterou si Svatý otec nechal na konec: „Vydejte se tedy na cestu kvůli odpuštění vašich hříchů a vězte, že vás za to čeká v království nebeském nehynoucí sláva.“

Mnich Robert le Moine ve své kronice už pak jen dodal, co celá řeč způsobila: „Papež Urban pronesl slova […], která spojila pocity všech přítomných v jediný celek tak, že všichni vykřikli: Dieu le veut, Dieu le veut! Ctihodný pontifex, když to slyšel, vzdal Bohu dík…“

Text onoho projevu v Clermontu je možná vyšperkovaný, neboť přímý záznam či písemný zápis neexistuje a my jej známe z celkem devíti variant, které se od sebe poněkud liší. To podstatné mají ale společné, neboť planina pod hradbami Clermontu se vskutku otřásla nadšeným voláním, či spíše drsným řevem v mnoha jazycích, v nichž převládala románština, kterou nejspíš papež i promluvil. Ať už volali přítomní latinsky: „Deus vult!“ či v jiné řeči, šlo o výkřiky významově shodné: „Bůh tomu chce! Bůh tomu chce!“

Geniální výzva

Svým způsobem šlo z hlediska Urbana II. o geniální proklamaci a plán, jehož prvotním cílem kupodivu nebylo vrazit klín mezi křesťanský a muslimský svět. Papež vycházel z problémů zmítajících už řadu let západní křesťanstvo v podobě zápasu mezi duchovní a světskou mocí. Zcela konkrétně šlo o investituru. Pokud ji chceme stručně popsat bez teologických nuancí, bylo to soupeření, občas přerůstající v ozbrojený zápas, o to, zda je moc papežova nadřazena moci císaře Svaté říše římské, či naopak. Půdu k papežově argumentaci připravovali benediktini v Cluny, reformním klášteře, v němž Urban II. dospíval.

Zápas propukl s plnou silou roku 1075, kdy papež Řehoř VII. vydal bulu Dictatus papae, vyhlašující nároky na papežský universalismus, tedy na téměř neomezenou moc Svatého stolce. Proti těmto požadavkům, které obsahovaly dokonce právo odvolávat a dosazovat světské panovníky, se postavil římskoněmecký král Jindřich IV. Tak se rozhořel konflikt, v němž došlo i na Jindřichovu exkomunikaci, jeho pokornou cestu s bosýma nohama do severoitalské Cannossy, či vyhnání papeže z Říma. Boj pokračoval i v době clermontského koncilu, byť už ne tak dramaticky.

TIP: Výprava maličkých: Proč vyrazili bojovat s nevěřícími zrovna děti?

Výzva k záchraně Božího hrobu a k jeho osvobození od muslimů měla za cíl posílení papežské moci, vlivu, autority i, řečeno současným jazykem, papežovo zviditelnění. Šlo o spojení víry, o níž se nedalo v Urbanově případě pochybovat, s politickou kalkulací, která chtěla oslovit a získat především jednu klíčovou část středověké společnosti: urozené válečníky. K nim měl Svatý otec blízko i navzdory době strávené v klášterních zdech, neboť z této vrstvy pocházel. V jeho žilách kolovala urozená krev, a tak rodící se rytířský svět dobře chápal.

Britské Královské námořnictvo si v meziválečné éře zachovalo svůj elitní status, služba v něm představovala velkou prestiž a k dispozici byl také propracovaný systém záloh. Na druhé straně ale jako celek trpělo řadou problémů, jež většinou vycházely z nedostatečného poučení se z první světové války. Německá Kriegsmarine naopak zkušenosti vyhodnotila více než dobře. Také ona platila za výběrovou zbraň, meziválečné podmínky ji však limitovaly a rychlá expanze se odrážela v poklesu kvality personálu. Na samém počátku války si ale Německo vedlo na moři více než působivě, zatímco na papíře daleko silnější Royal Navy muselo přiznávat chyby a měnit zavedené postupy. 

Propracované struktury záložníků 

Když v září 1939 vypukla válka, personál Royal Navy čítal okolo 119 000 námořníků na lodích a 12 000 příslušníků námořní pěchoty. Tyto počty se však začaly zvyšovat, protože do činné služby nastupovali i záložníci. V tomto smyslu mělo britské námořnictvo zřejmě nejlepší systém doplňování na světě, jelikož se mohlo spoléhat hned na tři struktury rezervistů různé úrovně podle toho, co situace vyžadovala.

RFR (Royal Fleet Reserve) zahrnovala muže, kteří odešli z aktivní služby a vesměs už byli příliš staří pro bojovou činnost na moři, avšak za války zůstávali v pohotovosti a mohli nastoupit na pozice na souši, což dovolilo vyslat mladší ročníky do boje. Do RNR (Royal Naval Reserve) náleželi profesionální námořníci, kteří běžně sloužili na obchodních a rybářských lodích a prodělali základní výcvik u válečné flotily, a proto mohli téměř ihned nastoupit do boje. Třetí záložní organizaci představovala RNVR (Royal Naval Volunteer Reserve), kam patřili muži, kteří u loďstva dobrovolně prodělali základní výcvik a za války se stávali pomocnou silou.

Lodě jen pro "dobrovolníky"

Kromě toho došlo také k zahájení povinných odvodů a takto získaní muži byli v Royal Navy vedeni pod zkratkou HO (Hostilities Only), neboť se s nimi počítalo jenom po dobu trvání války, bylo však příznačné, že námořnictvo i tak bralo pouze ty, kteří u odvodu o službu v Royal Navy výslovně projevili zájem.

V podstatě se tak nemohlo stát, aby se na lodě Jeho Veličenstva dostal jako námořník někdo, kdo o to nestál, a vzhledem k prestiži, jaké se tato složka těšila, nebyla o posily nikdy nouze. Loďstvo dosud stavělo na své dlouhé tradici elitního „klubu gentlemanů“, ačkoli ve válečných podmínkách se sociální struktura dramaticky změnila. To je jasně patrné i z faktu, že oněch počátečních 119 000 mužů se do roku 1945 rozrostlo na bezmála 710 000 osob, takže oni předváleční „gentlemani“ už představovali jen malou, byť stále velmi vlivnou menšinu. 

Kariéra důstojníka v Royal Navy 

Zmíněný vliv pramenil mimo jiné i ze skutečnosti, že se námořnictvo dlouho odmítalo vzdát tradičního systému získávání důstojníků. Kariéra budoucího velitele totiž zpravidla začínala už kolem 13 let věku, kdy chlapec coby kadet přišel do Britannia Royal Naval College v Darthmouthu, byť přibývalo i takových, kteří nastoupili až okolo 17 let. V roce 1942 si však Royal Navy muselo přiznat, že tento systém nedokáže dostatečně rychle doplňovat ztráty, protože v té době už nemělo dostatek velitelů z aktivní služby či z RNR.

To logicky způsobilo nárůst důležitosti dobrovolníků z RNVR a na konci války tak z této původně pomocné složky pocházelo okolo 88 % všech důstojníků loďstva. Žádný z nich se sice nestal kapitánem velkého válečného plavidla, tedy letadlové či bitevní lodě nebo křižníku, avšak běžně už veleli torpédoborcům, fregatám a korvetám. To velmi kontrastovalo s první světovou válkou, v níž záložní důstojník neměl na povel nic většího či důležitějšího než člun nebo remorkér.

Zkostnatělé námořnictvo

Záložníci se kromě velitelských funkcí dostávali též na specializované pozice, jako byli letci a osádky ponorek. Mnoho mužů o tuto službu stálo i kvůli vyššímu platovému hodnocení. Válečná situace vedla k výrazně rychlejšímu povyšování bez ohledu na původ. Předválečné Royal Navy trpělo v tomto směru velkou nepružností, neboť i schopní poddůstojníci ve speciálních funkcích museli na postup čekat velmi dlouho, kdežto „gentlemani“ z Darthmouthu stoupali po kariérním žebříčku daleko hladčeji.

Dokončení: Souboj elitářů: Námořník Royal Navy vs. námořník Kriegsmarine (2)

Před válkou tedy nikoliv nepodstatná část (asi třetina) námořníků pozbývala iluze a odcházela do civilu po završení standardních 12 let, aniž služební poměr prodloužila. Válečná situace to ovšem zásadně změnila, a přestože se námořnictvo svých tradicí vzdávalo velmi neochotně, nouze ho zkrátka donutila k větší personální otevřenosti a flexibilitě. 

Američtí odborníci se rozhodli, že budou systematicky pátrat po látkách, které by byly užitečné pro léčbu různých typů rakoviny. Připravili si tisíce různých léků, které jsou dnes používané k léčbě mnoha onemocnění, v lidské i ve veterinární medicíně. A pak zjišťovali, jaký účinek mají všechny tyto léky na stovky typů nádorových buněk.

Jejich snaha a úsilí vynaložené na velké množství experimentů nevyšly vniveč. V téměř 50 případech odhalili u léku na jinou chorobu významnou a doposud neznámou protinádorovou aktivitu. Ukázalo se, že nádorové buňky je možné zabít například s lékem na diabetes, lékem proti zánětu, také přípravkem proti alkoholismu, a dokonce i lékem na artritidu u psů.

TIP: Sůl nad zlato: Nanočástice soli jsou schopné likvidovat buňky nádorů

Vědci jen obtížně skrývají radost a překvapení zároveň. Byli by prý bývali rádi, kdyby narazili byť na jeden jediný takový lék, co by fungoval proti nádorům. Tak vysoký počet případů, kdy lék na jinou chorobu potlačuje nádorové buňky, rozhodně nečekali. Nejde přitom jen o samotné léky. Badatelé během výzkumu odhalili úplně nové mechanismy ničení nádorových buněk a nové slabiny těchto buněk. Ty teď bude možné využít při vývoji nových generací protinádorových léků.

Rádiové vlny

Záření s nejdelší vlnovou délkou vydává Slunce, výrazně takto září i Jupiter. Za hranicemi Sluneční soustavy jsou pak nejsilnějším zdrojem rádiových vln výtrysky z akrečních disků u velkých černých děr a zbytky po explozích supernov, mezi něž patří například Krabí mlhovina. Velmi silné rádiové záření vydávají i některé typy galaxií. A pulzary – tedy rotující neutronové hvězdy – se podařilo objevit právě díky faktu, že pravidelně vysílají rádiové vlny.

Mikrovlnné záření

Vesmír je zdrojem mikrovlnného záření, které k nám přichází ze všech směrů. Toto tzv. reliktní záření se označuje jako kosmické mikrovlnné pozadí a jde o pozůstatek Velkého třesku. Za posledních víc než třináct miliard let se vlnová délka reliktního záření „natáhla“ na 1 mm a jeho teplota klesla na současných 2,73 K.

Infračervené záření

Setkáváme se s ním každý den ve formě tepla, které cítíme například ze slunečních paprsků, ohně, ale i lidského těla. V astronomii se záření o této vlnové délce využívá k výzkumu meziplanetární hmoty, hnědých trpaslíků, červených veleobrů, exoplanet, protoplanetárních disků a mlhovin… Tento obor je jedním z nejsledovanějších, protože zahrnuje největší počet kosmických dějů a odkrývá pozoruhodné detaily vesmírných objektů – například spirálních ramen galaxie v Andromedě. Protože zmíněné záření prochází zemskou atmosférou jen částečně, umísťují vědci výkonné infračervené observatoře přímo do vesmíru.

Viditelné světlo

Jediný druh elektromagnetického záření, který vnímáme zrakem, obvykle nazýváme jednoduše „světlo“. Jeho hlavním zdrojem je pro nás Slunce: Asi 44 % slunečního záření dopadajícího na povrch Země se nachází v oblasti viditelného světla. Pomocí skleněného hranolu či optické mřížky přitom můžeme bílé světlo rozložit podle vlnových délek na jednotlivé spektrální barvy – na základě stejného principu vzniká také duha.

Ultrafialové záření

Vydatným zdrojem ultrafialového záření je Slunce, zvlášť v období své zvýšené aktivity. Zemskou atmosférou proniká jen část UV záření, které je však životně důležité: Podílí se například na tvorbě vitaminu D a zabíjí bakterie. Jeho nebezpečnou složku – schopnou poškodit DNA a vyvolat nádorová onemocnění – zadržuje ozonosféra. Ve zmíněném oboru výrazně září například horké mladé hvězdy nebo naopak vesmírné objekty v závěrečných fázích svého vývoje. Ke studiu kosmu v ultrafialovém spektru slouží specializované družice umísťované nad zemskou atmosféru.   

Rentgenové záření

Fotony rentgenového záření mají velkou energii, a tudíž i značnou pronikavost. Zemská atmosféra však tuto část elektromagnetického spektra nepropouští a před škodlivými účinky nás chrání. Zdrojem rentgenového záření jsou především extrémně horké objekty jako supernovy, neutronové hvězdy či kvazary, ovšem slabě tak mohou zářit i poměrně chladná tělesa jako Měsíc. Dochází k tomu tehdy, když rentgenové záření ze Slunce bombarduje lunární povrch a vybudí atomy v jeho horninách.

Záření gama

Nejenergetičtější záření s nejkratší vlnovou délkou je důležitým zdrojem informací z vesmíru. Vzniká všude tam, kde se v prudkých výtryscích uvolňuje obrovské množství energie – při slunečních erupcích, explozích supernov, procesech v blízkosti neutronových hvězd nebo na horizontu černých děr. Studium gama-záření může přinést odpovědi na otázky, jež se týkají struktury a vývoje kosmu a také rozložení antihmoty. K zajímavým jevům patří vysokoenergetické gama-záblesky, přičemž některé z nich zřejmě souvisejí se zánikem velmi hmotných hvězd.

Meteority a kosmické smetí naší planetu bombarduje velmi pravděpodobně po celou dobu její historie. Čím starší ale taková událost je, tím obtížnější bývá objevení stop, které dopad meteoritu zanechal. Povrch Země je velmi aktivní a i ty největší krátery během dlouhých milionů let vymažou erozní procesy a tektonická aktivita. 

Mezinárodní tým vědců měl ale nedávno štěstí a v malebných pustinách Západní Austrálie objevil geologickou strukturu, kterou považují za pradávný impaktní kráter. Tato struktura má průměr zhruba 70 kilometrů a nachází v místě s pěkným domorodým názvem Yarrabubba. Pokud jde o stáří tohoto kráteru, vědci nalezli minerály vzniklé při dávném nárazu meteoritu a pomocí obsahu atomů uranu a olova určili stáří kráteru na přibližně 2,23 miliardy let. To by znamenalo, že kráter Yarrabubba je asi o 200 milionů let starší, než doposud nejstarší kráter na Zemi.

TIP: Výzkum australského kráteru prozradil, jak často Zemi zasahují větší meteority

Pokud se vědci s určením stáří kráteru nepletou, meteorit v Yarrabubbě zasáhl Zemi na sklonku období Huronského zalednění. Tehdy zřejmě celou planetu svírala doba ledová a dopad meteoritu by se na globálním klimatu jistě velmi výrazně projevil. Například tím, že náraz velkého meteoritu do ledového příkrovu mohl uvolnit ohromné množství vodní páry, která je velmi účinným skleníkovým plynem. To jsou ale zatím jen spekulace.

Úsvit se svým příchodem otálel, a když se už konečně rozhodl dostavit, vrhal na krajinu jen mdlé světlo. Finskou divočinu ovládl sníh a mráz takové intenzity, že jsme se báli, aby nám ranní čaj nezmrznul v žaludku. Nerozeznali jsme pevnou zem od ledem pokryté hladiny jezera, ale hned kousek cesty za srubem jsme se zarazili a zkoumali „něco“ před námi na pláni. Triedr záhadu rozluštil: tři vlci ohlodávali mršinu sobí samice. Dlouho se ale ze zmrzlé „masové konzervy“ radovat neměli…

Bez bázně proti přesile

Maso sobí mršiny bylo zmrzlé na kost a urvat sousto dalo vlkům notnou práci. Po hodné chvíli, kdy se nám do kostí zahryzával mráz, jsme zahlédli ještě jedno „cosi“, které vyběhlo ze vzdáleného březového lesíku. Charakteristický houpavý pohyb tvora vzápětí prozradil – rosomák! Kunovitá šelma bez váhání vyrazila k vlčí hostině a bez sebemenšího respektu si sněhem razila cestu k vlčím hodovníkům. Vlci blížícího se nezvaného hosta okamžitě zaregistrovali, ale zpočátku se nezdálo, že by je vyvedl z míry. Prostě pokračovali ve rvaní zmrzlých soust.

Rosomák k vlčí trojici neomaleně dorazil a bez okolků se vrhl na sobí maso. Vlci vrčeli, rozšklebovali mordy, obíhali drzouna a činili výpady na jeho zadek. Hbitá „lasice“ se ale otáčela jako na obrtlíku. S tlamou dokořán a hlavou u země útočila hned na jednoho, hned na druhého a navzdory rozdílu „váhových kategorií“ nezůstávala větším soupeřům nic dlužna. Ani ne po pěti minutách předstíraného souboje, kdy se soupeři ani jedenkrát nesrazili tesáky, vlci neochotně vyklidili pole. Přes plece se pořád ohlíželi po drzém narušiteli hodovní tabule, ale přece jen jeden za druhým raději odklusali do zavátého lesa. Rosomák měl nyní mršinu sám pro sebe.

Šelma k neutahání

První zmínky o rosomácích se objevují zhruba před pěti sty lety. Dříve žily houževnaté šelmy takřka na celé severní polokouli, jejich areál v Severní Americe dosahoval až do Kalifornie a také v Evropě a Asii se dostávaly mnohem více na jih. Vlivem člověka však byli vytěsňováni stále více k severu, takže dnes se vyskytují pouze v severních oblastech USA, v Kanadě, ve Skandinávii a v severních oblastech Ruska, zejména na Sibiři.

Přes svůj dlouhodobý ústup k severu byl rosomák evolucí přímo stvořen k přežití: nemá speciální nároky na prostředí, dokáže žít v hustém jehličnatém lese stejně dobře jako v tundře nebo v horách. Dokáže šplhat na stromy a je i skvělým plavcem.

Rosomáci prosluli svou žravou nenasytností a nevyčerpatelnou energií. Jsou pořád v pohybu, stále šmejdí a pátrají po potravě. Při honu za jídlem převracejí klády a kameny, nahlížejí do děr a hrabou v nich. Když sníh pokryje krajinu, široké osrstěné tlapy (které byly vzorem pro sněžnice severských přírodních národů) jim umožňují dohnat v hlubokém sněhu takřka každou kořist.

Bezpečí v páchnoucím oblaku

Rosomák se nejenže umí vyrovnat s nejrůznějším prostředím, ale spořádá téměř vše, na co přijde! Na jaře vykrádá hnízda ptáků, žere vejce i mláďata a loví probuzené sviště. Pod skalami hledá uhynulé kamzíky a ovce tlustorohé. Během roku mu jako vítané přilepšení poslouží padlé kusy srnčí zvěře, losů a sobů. Samozřejmě loví i menší savce – sysly, zajíce měnivé a drobné hlodavce. Chytá hmyz a na podzim nepohrdne lesními bobulemi.

Dokáže však ulovit i mnohem větší kořist než je sám. Především v zimě, když krajinu pokrývá hluboký sníh, mu situace hraje do karet. Tehdy zdolá i losa nebo soba. Rosomáci však vyhledávají i kořist jiných šelem a svou troufalostí od ní někdy zaženou i hodujícího medvěda, pumu nebo vlky. O tom jsem se nakonec na vlastní oči přesvědčil ve finském Národním parku Oulanka.

Když mají rosomáci přebytek potravy, ukrývají ji do zemních skrýší, nebo zavěšují na tenké větve stromů, mimo dosah jiných šelem. Stejně jako ostatní kunovité šelmy má rosomák u kořene ocasu pachové žlázy. Označuje jimi nejen své teritorium, ale i skrýše potravy. Příšerný pach prý od vykradení rosomákovy zásobárny spolehlivě odradí vlky. Zvyk označovat potravu odporným puchem přiváděl často k šílenství trapery. Ti už tak neměli rosomáky v oblibě, protože inteligentní lupiči se brzy naučili vykrádat lovcům pasti na kožešinovou zvěř. To ale nebylo nic proti tomu, když se jim drzý vetřelec vloupal do srubu, sežral zásoby potravy a ještě vše důkladně označkoval. Pachovou žlázu rosomák používá i v případě ohrožení. Tehdy dokáže, podobně jako skunk, vystříknout páchnoucí tekutinu na nepřítele až do vzdálenosti několika metrů.

Dokonalá výbava do mrazu

Poněvadž rosomáci žijí v drsných končinách, kde rtuť teploměru klesá velmi hluboko pod bod mrazu, potřebují k zajištění tělesné energie spoustu potravy. Díky tomu, že si ji dokážou bez potíží obstarat, jsou fyzicky nesmírně silní a odolní. Proto také projevují neuvěřitelnou odvahu, která náhodnému pozorovateli připadá jako stěží pochopitelná drzost. Někdy se zdá, jako by postrádali pud sebezáchovy. To je ovšem omyl. Rosomáci jsou si zkrátka vědomi vlastní síly a nehodlají předčasně couvnout.

Příroda rosomáky dokonale vybavila pro drsné podmínky severu: mají hustou a huňatou srst, promaštěnou přírodními oleji, které dokonale izolují proti mrazu. Huňaté ocasy jim slouží nejen k rozšiřování pachu, ale také jako přikrývka při odpočinku. Vysoké obočí s výstupky ochraňují oči a malá okrouhlá ouška omezují únik tepla (navíc při boji většinou nedochází k jejich poranění). Velké široké tlapy pokryté chlupy zabraňují propadání do hlubokého sněhu a „pohon“ poskytují silné končetiny. Silné drápy dokážou rychle vyhrabat skrytého hlodavce. Také hlava rosomáka je pro jeho potřeby dokonale stavěna. Nevelká šelma má nápadně široké a velmi silné čelisti, jimiž dokáže drtit kosti. Zužitkuje tak i mršinu, která už byla obrána jinými šelmami. Evoluce si prostě na rosomákovi dala záležet.

Pohyb nejen v rámci lovu

Nejobvyklejším pohybem rosomáků je krátký houpavý klus. Jejich ostré smysly jsou přitom neustále v pohotovosti: neujde jim sebenepatrnější pohyb, sebeslabší šelest nebo závan lákavého pachu, který slibuje vítané sousto. Podobně jako jiné velké druhy kunovitých šelem se někdy pohybují i krokem.
Rosomák velmi dobře leze na stromy. Německý profesor Bernard Grzimek (známý především vědeckými a ochranitelskými aktivitami v africkém Serengeti) zaznamenal i rosomákovu pohybovou kuriozitu. Podobně jako kočkovité šelmy totiž dokáže slézat po kmeni stromu hlavou dolů.

Ne všechen pohyb v životě rosomáků se ovšem omezuje na účelné úkony hledání potravy. Vždyť kunovité šelmy vynikají hravostí a rosomák není výjimkou. Nezasvěcenec by mohl předpokládat, že samotářský bojovník si na hrátky nepotrpí, ale opak je pravdou. Už matka si dlouho a trpělivě hraje s mláďaty a hra má důležitou roli i při námluvách. U samotářských zvířat totiž tato činnost odreagovává frustrace a láme hrany. Rosomák si ovšem dovede hrát i sám – s různými předměty, s terénem – miluje přírodní klouzačky apod.

Nepřátelé a lovci

Přirozenými nepřáteli rosomáků jsou jiné velké šelmy – vlci, medvědi a pumy, kteří je někdy mohou při potyčkách zabít. Největší hrozbou je ovšem pro rosomáka člověk, který ničí jeho životní prostředí a i navzdory zákonné ochraně v některých zemích decimuje stavy rosomáků legálním i nelegálním lovem. Rosomáky často zabíjejí Sámové (Laponci), poněvadž šelmy loví jejich soby. Objektivně je těžké posoudit, jak velké škody rosomáci v sobích stádech napáchají. Pastevci v Norsku tvrdí, že jen v této zemi rosomáci ročně zabijí asi 10 000 sobů.

TIP: Nebojácný medojed kapský: Malý vztekloun s velkou odvahou

Rosomáci byli a bohužel stále jsou loveni pro svou kožešinu. Mrazuvzdorný kožich rosomáků (stejně jako vlčí kožešina) se tradičně používal jako lem límců a kapucí nepromokavých bund. Netvoří se na ní totiž námraza. Kožešina rosomáků patří dodnes k nejdražším a cení se na zhruba 230 dolarů za kus. Nabídka vychází vstříc stále existující poptávce. Snad se skvělá kožešina v kombinaci s loveckými schopnostmi nestanou příčinami pro příliš urputný hon na tento živočišný druh, který zatím nemá vážnější problémy s přežitím.

Výroba plastového obalu má mnohem větší dopad na životní prostředí než samotný produkt, který si kupujeme. Stačí se projít českou přírodou, kde je na první pohled vidět, že lidé po sobě neumějí ani odnést smetí tam, kam patří. Odpadky se válejí v lesích, na polích i v příkopech kolem cest, a působí tak přírodě obrovskou zátěž.

Třídit nestačí

Každou vteřinu se na světě prodá okolo 20 tisíc plastových láhví, každou minutu se jich do oběhu dostane přes milion – a jen každá třetí se vrátí do popelnic. V oceánech jich pak každoročně končí přes devět milionů tun, přičemž jedna jediná se rozkládá i 200 let. Z obsahu žlutých popelnic se vytřídí asi jen 70 %, zbylých 30 % skončí na skládkách, ve spalovnách nebo pohozených v přírodě.

Češi jsou sice v třídění odpadu na vysoké úrovni, přesto recyklace neprobíhá, jak by měla. Situaci by mohlo vyřešit právě zálohování láhví. Díky němu by se jich do výroby vrátilo až 90 %, kde by posloužily jako základ pro nové „petky“.

Záloha pro budoucnost

Zálohování v Česku už funguje, i když zatím jen pro láhve skleněné. Systém by se tak pouze rozšířil o další materiály, a to nejen PET, ale i hliníkové plechovky. Podobně to funguje například od Litvy až po Island nebo také v Chorvatsku a Německu. Problémy třídění a recyklování však zahrnují i samotnou přepravu odpadu či jeho zpracování na další produkt. Každý z popsaných kroků totiž vyžaduje elektřinu nebo naftu, čímž životnímu prostředí dál škodí. 

TIP: „Svatý grál“ recyklace: Stanou se skládky novým zdrojem materiálů a energie?

V minulosti se láhve v Evropě vymývaly, na což ovšem padlo značné množství vody a nakonec se uvedený postup ukázal jako neefektivní. Dnešní trend každopádně zní „rozdrtit a znovu vyrobit“. Nový systém by přitom mohl být naprosto jednoduchý: V obchodě si koupíme nápoj v petce, po vypití ji vrátíme a dostaneme zpět zálohu. V prodejně se nápojové obaly shromáždí, načež se odešlou do recyklačního zařízení, kde se roztřídí. Plast se rozemele na malé kousky, z nichž vznikne regranulát, z něj preforma a nakonec se vyfoukne nová láhev. Po počáteční investici by byl systém finančně soběstačný a zásadně by omezil množství láhví odhozených v přírodě a okolo cest. 

Úspěšný let do kosmu je podmíněn takovým urychlením tělesa, jež mu dovolí vymanit se z dominantního gravitačního vlivu Země. Musí mu být udělena rychlost, která umožní přinejmenším jeden oběh kolem naší planety. Jde o tzv. kruhovou rychlost, známou též pod označením „první kosmická“. Její hodnota pro Zemi činí 7,9 km/s a těleso díky ní „unikne“ právě o stejný úsek, o jaký se k planetě „propadne“ vlivem přitažlivosti. 

Další kritickou hodnotu představuje rychlost, jež dovolí únik z gravitačního působení planety až do nekonečna, kde by daný objekt limitně neměl pohybovou energii. Mluvíme o druhé kosmické rychlosti a pro Zemi nabývá hodnoty 11,2 km/s. 

TIP: Dobývání kosmu: Jak přistát na vzdálených planetách a měsících

Třetí kosmická rychlost pak umožní opustit Sluneční soustavu a při startu ze Země činí 16,7 km/s. Čtvrtá kosmická rychlost by měla při správném směru vzletu dovolit vymanění umělého tělesa z gravitačního vlivu Galaxie a pro naši planetu má hodnotu 130 km/s.

Bohatým brát a chudým dávat, mstít bezpráví a napravovat křivdy... Příběhy o zbojnících se hezky poslouchají, ovšem, jaká je skutečnost?  

Šéf zbojníků

Oleksa Dovbuš, nazývaný též Dovboš, Doboš nebo Dovboščuk se narodil jako syn podruha kolem roku 1700 v Pečenižyně nedaleko Kolomyje. Tatíček původně synovy zbojnické spády schvaloval – aby ne, když se v jejich domě schovávaly naloupené cennosti. Jenže potom synáčkova „sláva“ nebezpečně vzrostla. A tak se ho roku 1740 veřejně zřekl, to aby si snad také neskončil ve vězení, nebo ještě hůř... Rodinka to byla vskutku podařená. Dovbuš původně loupil se svým bratrem, jenže když ho Ivan při rvačce seknul do nohy, bylo s rodinnými pouty konec. Oleksa poté až do konce života kulhal.  

Nebylo mu ani čtyřicet, když se stal vůdcem zbojnické bandy operující v rozsáhlé oblasti východních Karpat. Velel třiceti až čtyřiceti mužům a přepadal s nimi vesnice, šlechtické dvory, židovské a arménské kupce. S násilím si hlavu nedělal a o krutosti jeho i jeho chlapů se vyprávěly legendy. 

V roce 1742 už toho měla vrchnost tak akorát dost. Smoláci, čili zvláštní jednotky pro boj se zbojníky bandu usazenou na hoře Stoh na pomezí Uher, Haliče a Moldávie přepadli a dosti jí pocuchali vizáž. Mnoho z lotrů bylo zabito a zajato, ovšem šťastlivec Dovbuš unikl. Není divu. Až úzkostlivě si dával pozor, což ho mnohokrát zachránilo od dopadení. Nevěřil ani svých mužům a proto většinou spával jinde, než oni.

Ve znamení pomsty

Proč zbojníci své oběti mučili? Považovali to za spravedlivou mstu! Když rychtář Mikuláš Diduška zorganizoval výpravu proti Dovbušovi, nedlouho poté byl loupežníky chycen a umučen. Konstantina Zlotnického Oleksovi muži pálili na rukou a sypali mu pod kabát žhavé uhlí. Když křičel, že za něj rodina zaplatí výkupné, Dovbuš opáčil „Nepřišel jsem pro peníze, ale pro tvou duši, abys více nemučil lidi.“ Zlotnický byl prý skutečně velice krutý pán a zavinil smrt mnoha lidí. Zbojníci poté sprovodili ze světa i jeho ženu a syna.

Právě tato zvláštní dvojlomnost se do Oleksovi legendy nenápadně ale jistě vkrádá. Dokázal být i velkorysý a dobrosrdečný. Když kupříkladu v roce 1938 přepadl vesnici Čarni Oslavi, našel místo prázdné. Vesničané se ukryli v lese – až na jednoho. Neohrožený hospodář nabídl zbojníkům kořalku a jídlo. Vyplatilo se mu to. Jeho stavení zůstalo jako jediné ušetřeno plenění. 

Jindy zas Dovbuš nepostřílel nic netušící smoláky, kteří po něm neúspěšně pátrali a svým kumpánům opáčil, že každý z těch chlapců má doma ženu a děti...

Zákeřná tchýně 

Sedm let Oleksa kličkoval před pronásledovateli. Karty se obrátily až při přepadení sedláka Štefana Dzvinky z Kosmače. Dovbuš totiž uvěřil slovům Dzvinkovy tchýně z prvního manželství, která prohlašovala, že po slavném loupežníkovi její bývalý zeť pase. Vymyslela si to. Ve skutečnosti se s Dzvinkou zle pohádala, když jí odmítl vyplatit věno po její zesnulé dceři, jeho první manželce. Oleksa se vypravil do Kosmače 24. srpna 1745, ale hospodáře vracejícího se z louky varovalo zaštěkání psa. Ukryl se a sledoval, jak se Dovbuš dobývá do jeho domu.

Později vypověděl, co se sběhlo dál: „Potom se sám začal tlačit a lézt do světnice a já jsem ho v ten okamžik postřelil. On mně jenom zaspílal a druhům nakázal podpálit chalupu. Začali rozdělávat oheň, ale nemohli ho v tu chvíli vykřesat. Potom jim Doboščuk řekl, aby z něho sňali výstroj, řka ještě: ‚Já odtud mohu odejít.‘ Oni z něho sňali výstroj, vzali ho s sebou a odešli do lesa.“

Nehrdinská smrt

Zranění to bylo vážné. Dovbuš navíc ztratil během útěku hodně krve, museli ho dokonce nést. Dlouho jim to však nevydrželo. Co s umírajícím zbojníkem? Uložilo ho v lese, přikryli chvojím a s menší zásobou tabáku a pálenky ho nechali svému osudu.

TIP: Černokněžník Krabat: Kde se vzala legenda o chlapci se slaměnou korunou?

Štefan Dzvinka se celou noc i s ženou a matkou ukrýval poblíž chalupy. Až ráno se odvážil vylézt a hned shromáždil chlapy z vesnice, že půjdou Dovbuše najít. Když ho skutečně vypátrali, ještě dýchal. Dzvinka chtěl vědět, proč přepadl právě jeho statek. Umírající jen odvětil: „Nezáleží na tom. Taková smrt mi byla souzena.“ A kmotřička s kosou skutečně nebyla daleko. Dovbuš se odmítl vyzpovídat a neprozradil ani, kam ukryl své poklady. „Na polonině na Černé hoře. Bůh to ví, já to vím. Země z nich bude mít užitek, ne lidé,“ řekl jen.

Zemřel o několik hodin později. Dzvinka, šťastlivec, který osvobodil kraj od obávaného lotra, byl za odměnu sproštěn poddanství a osvobozen od berní a dávek. A Dovbušovi druzi? I ti většinou po pár letech skončili na popravišti.