Legendární hrad Karlštejn po dlouhá staletí majestátně hledí do údolí Berounky. I když dnes tvoří spíše jedinečnou kulisu golfových klání, na jeho vznešenosti to rozhodně nic neubírá. Jeho zakladatel a stavitel, velký císař Karel IV., měl s touto neobyčejnou stavbou celou řadu záměrů: měl strážit české i říšské korunovační klenoty i poskytovat nevšední duchovní rozjímání v jedinečné Kapli svatého Kříže. Těžko by si Otec vlasti pomyslel, že by na Karlštejně mohla téct krev. A to nikoli na hradbách při případném dobývání, ale přímo uvnitř hradu – v jeho reprezentačních prostorách. A přece se tak stalo!

Nenápadná královna

V roce 1386 se stal majestátný Karlštejn místem tragického skonu první manželky Václava IV. Johany Bavorské (1356–1386). Tuto choť vybral svému prvorozenému synovi a dědici sám Karel IV. Sňatek se uskutečnil již v roce 1370. Nepřehlédneme, že ženichovi bylo tehdy pouhopouhých devět let, nevěsta byla o pět let starší. To bylo poměrně neobvyklé, ale nikoliv výjimečné – vždyť v roce 1310 si bral čtrnáctiletý Jan Lucemburský o čtyři roky starší Elišku Přemyslovnu. Uvedený věkový rozdíl v dobách, kdy si urození mužové běžně brali nevěsty o mnoho dekád mladší, nebyl ničím výjimečným.

Vlastní manželské soužití mladičké dvojice bylo odloženo na rok 1376 a Karel IV. jej spojil s říšskou královskou korunovací Václava IV. a Johany. Slavnostní akt proběhl tradičně v chrámu v Cáchách.

Johana Bavorská se stala velmi nenápadnou jak říšskou, tak českou královnou. Jako by v tomto ohledu pokračovala v tradici tichých manželek Karla IV. Proto se s Johanou setkáváme v dobových dokumentech poměrně zřídka. Na veřejnosti se objevovala prakticky pouze při slavnostních příležitostech. Například při velkolepém pohřbu císaře Karla, kdy stanula po boku své tchyně, císařovny vdovy Alžběty Pomořanské (pomáhala jí tehdy při oběti ve svatovítském chrámu).

Do Čech přišla Johana hned po svém sňatku a za šestnáct let, která zde strávila, se velmi dobře sžila s domácím prostředím. Zvládla i češtinu a v jejím bezprostředním okolí se pohybovali většinou samí Češi.

Ačkoli byl Václavův sňatek s Johanou nepochybně motivován politicky, zdá se, že mezi oběma mladými lidmi vzniklo brzy opravdové citové pouto. Jejich manželské štěstí kalilo pouze to, že zůstávali bez potomků. Neměli bychom ovšem zapomínat, že to v poslední generaci Lucemburků nešlo o výjimku. A platilo to jak pro muže, tak pro ženy z tohoto rodu, který vymřel po meči roku 1437 skonem císaře Zikmunda Lucemburského. Zdá se, že o vztahu královských manželů dobře vypovídá i zpráva, podle níž se Václav IV. pozdějšího Johanina pohřbu nezúčastnil „pro žal“. 

Smutně proslulý král

Co se vlastně na Karlštejně 31. prosince roku 1386, kdy královna Johana náhle a nečekaně skonala, odehrálo? Hypotéz a pozdějších legend je hned několik. Podívejme se nejdříve na jejich pozadí, které zřetelně souvisí s tím, kolik pověstí a mýtů je spojeno s králem Václavem IV. Jednou byl přirovnáván ke smutně proslulému římskému císaři Neronovi, který nechal pro vlastní potěchu zapálit Řím. Známé jsou také zkazky o tom, jak se Václav IV. procházel noční Prahou v doprovodu kata. Nezapomínejme na legendy o králově vztahu k lazebnicím – jejich stylizované obrazy v průsvitných šatech nacházíme v mnohých rukopisech, které si dal uměnímilovný Václav vytvořit. Vědělo se také, že tento český (a do roku 1400 i římský) král nerad panoval a s nechutí přijímal cizí poselstva. Vyslanec mantovského dvora čekal v roce 1383 na přijetí více než 12 měsíců. 

Nyní se dostáváme také k  pověstem o skonu Johany Bavorské. Jedna z nich praví, že královna nemohla snést hanebné prostředí královského dvora, a proto si zvolila dobrovolnou smrt hladem. Nicméně naznačená hypotéza je příliš vzdálená dobové realitě i přesto, že na královském dvoře hráli stále větší roli „polourození“ mužové, nikoliv nevhodně nazývaní královi milci, kteří se s panovníkem často oddávali bezuzdnému pití, lovu a jiným drsným kratochvílím, při kterých nechyběly nejen ženy, ale patrně ani homosexuální styky.

Nejpravděpodobnější teorie

Patrně nejrozšířenější verzí o smrti královny Johany se stal příběh o tom, jak ji v noci zardousil velký lovecký pes. Sám František Palacký se k ní přiklonil a věřil jí. Není to tak docela nelogické. Václav IV. byl skutečně velkým milovníkem lovu a stejně tak i loveckých psů. Při lovu jakožto štvanici totiž psi sehrávali klíčovou roli. A král Václav měl v oblibě právě velká, silná a rychlá zvířata. Pověřoval dokonce své vyslance, aby mu je přiváželi z různých částí evropského kontinentu. Největší z nich s Václavem zpravidla sdíleli jeho ložnici a spali u jeho nohou.

Legenda praví, že se jedné noci (shodou okolností na Silvestra roku 1386) královna náhle probudila, prudce vstala a pravděpodobně hlučně šmátrala pod lůžkem po nočníku. Mohutný pes se prý vylekal, skočil po urozené paní, uchopil ji za hrdlo a zardousil ji. Podle jiných svědectví (ovšem poměrně pozdních) pokousal Johanu Václavův pes nakažený vzteklinou.

Tyto příběhy mají poměrně racionální jádro v tom, že rok před smrtí královny Johany pokousal jeden z králových psů hofmistra Kašpara Krajíře. A to šlo o člověka, kterého muselo zvíře znát, jelikož se staral o potřeby dvora a dostával se často do kontaktu s náladovým panovníkem, jenž ho přijímal nepochybně v doprovodu svých psů. Nikoho by tedy nepřekvapilo, kdyby se něco podobného stalo i královně.

Ložnice královského páru

Jenže celá tato rekonstrukce Johaniny smrti, ač na první pohled velmi logická, má jeden slabý článek. Možná nečekaný, ale o to důležitější. Předpokládá, že královští manželé sdíleli společnou ložnici, ale ono tomu tak nebylo. Ve středověku totiž panoval zvyk, že vznešený manželský pár obýval oddělené ložnice, a to z několika důvodů. Manžel i manželka měli totiž docela početné služebnictvo, ale hlavně poměrně výrazně rozdílný denní program. Toto tradiční schéma se udrželo na mnoha královských dvorech až do 20. století.

TIP: Slib vykoupený krví: Karlštejnské panny se prolhaným rytířům krutě odvděčily!

Co z těchto úvah plyne pro odhalení příčin smrti královny Johany? Zřejmě není třeba opouštět představu skonu mladé královny jako nešťastné náhody, která se odehrála na bájném Karlštejně. Vzdávat se přitom nemusíme ani zmíněných možných pachatelů, totiž loveckých psů. Možná to bude znít nečekaně, ale jako nejpravděpodobnější se jeví, že viníkem nešťastné smrti české královny mohl být její lovecký pes. Jestliže panovnice měla svoje věnná města, jimž vládla, a svůj dvůr, který rozhodně netvořily jen urozené ženy, není důvod předpokládat, že by neměla také své královské lovce. Logicky to zapadá i ke skutečnosti, kdy Johanin královský manžel byl tak vášnivý lovec, že pro tuto vášeň (a pro jiné podobné) obětoval v podstatě vše včetně římského trůnu.

Ve SpaceX už dobře vědí, že vývoj nových raket a kosmických lodí není vůbec snadný. Potvrdilo se to i minulý pátek (28. února 2020), když během pozemního tlakového testu explodoval prototyp ostře sledované rakety Starship. Šlo o variantu lodi v plné velikosti, označovaná jako SN1.

S tímto prototypem SpaceX zamýšleli v brzké době uskutečnit zkušební let do malé výšky. Šéf SpaceX Elon Musk v prosinci loňského roku sdělil, že s tímto konkrétním prototypem lodi Starship uskuteční první let v únoru nebo březnu. Teď je prototyp na kusy a do vzduchu se už nikdy nedostane.

Exploze během kryogenního testu

Je to již druhá exploze prototypu lodi Starship v krátké době. Na konci listopadu 2019 prototyp označovaný jako Starship Mk1 nezvládl kryogenní tlakový test. Po tomto neúspěchu SpaceX zahájili přípravy k testům lodi SN1. Ve svém testovacím zařízení Boca Chica v jižním Texasu prováděli kryogenní test s kapalným dusíkem, během něhož prototyp opět vybuchl, tentokrát ještě ničivěji, nežli v případě exploze prototypu Mk1.

TIP: Selhání: Raketa Starship Mk1 explodovala během tlakového testu

SpaceX se teď zaměřili na rychlé dokončení a zprovoznění prototypu Starship SN2, na němž už nějakou dobu pracují. Musk v těchto dnech uvedl, že zjednodušují konstrukci tohoto nového prototypu na nutné minimum. Během pár dní by měli s lodí SN2 zahájit první testy. Opět půjde o tlakové zkoušky, nejprve s použitím vody, a pak bude následovat test v kryogenních podmínkách. Zatím není jasné, jak se posune časový plán zkušebních letů. Musk každopádně není známý tím, že by se jen tak vzdával, takže se nejspíš brzy dočkáme dalších zpráv.

V roce 1923 začali s bezzákluzovými děly koketovat i sovětští inženýři, kteří tomuto typu zbraně říkali „dinamo-reaktivnaja puška“ (DRP). V čele výzkumu stál nadšený experimentátor Leonid Kurčevskij, který v 30. letech dovedl do testovací fáze prototypy v rážích 37–420 mm. Stavěl mimo jiné 305mm houfnice lafetované na automobilech, kanony téhož kalibru pro torpédoborce nebo bezzákluzové dělo ráže 152 mm pro torpédové čluny. 

Image

Čtěte také

Smrtící roury bez zákluzu: Historie a nasazení bezzákluzových děl (1)

Neslavné začátky 

Menší kalibry se testovaly především na stíhacích letounech – kupříkladu celokovový jednoplošník Grigorovič I-Z měl nést pod každým křídlem 76,2mm bezzákluzový kanon. Stíhačka, která po každém výstřelu musí přistát a přebít své jednoranné zbraně, se ovšem ukázala jako nepraktická. Lépe se nedařilo ani extravagantnímu Tupolevu I-12 s dvojicí motorů v tlačném uspořádání a párem bezzákluzových zbraní téhož kalibru jako u I-Z. Většina Kurčevského konstrukcí trpěla neodstranitelnými vadami a reálné parametry se od deklarovaných často lišily.

Do služby se dostala pouze DRP ráže 76 mm z roku 1935, kterou Sověti montovali na korby náklaďáků a v malých počtech nasadili za zimní války (1939–1940). Dva exempláře Finové ukořistili a podrobili testům, jeden poté darovali Němcům. Bojového nasazení svého děla se Kurčevskij nedočkal – roku 1937 ho komunisté během stalinských čistek obvinili z tvorby nepoužitelných zbraní (de facto sabotáže) a popravili. Zároveň Moskva nařídila ukončení vývoje všech bezzákluzových typů.   

Pro padákové myslivce 

Výhody absence zákluzu neunikly ani německým generálům. Hitler hodně sázel na výsadkové jednotky, které postrádaly zbraně proti obrněné technice. Bezzákluzový protitankový kanon přepravitelný na padáku se jevil jako ideální řešení a zbrojovky Rheinmetall a Krupp v roce 1937 zahájily jeho vývoj. Jako výkonnější se ukázal model prvně uvedené firmy a roku 1940 ho Wehrmacht přijal coby 7,5 cm Leichtgeschütz 40. Zbraň o délce 75 cm vážila jen 145 kg a při osmi ranách za minutu dosahovala dostřelu 6 800 m. Jediná nevýhoda spočívala v tom, že LG 40 využíval munici převzatou od jiných děl.

Za cenu časových a finančních úspor tak pálil granáty neoptimalizovanými pro balistické charakteristiky bezzákluzových kanonů a výsledkem byly hned dva problémy – funkční systém se rychleji zanášel a dělo se už po 300 ranách začalo nadměrně otřásat. Přesto šlo o kvalitní bojový nástroj, který padákoví myslivci poprvé vyzkoušeli na Krétě a užívali až do konce války. Zbrojovky se s výkony LG 40 nespokojily a další vývoj dal vzniknout dvěma pokročilejším modelům.

Kruppův 10,5 cm Leichtgeschütz 40 představoval zvětšenou verzi popsané zbraně a stavěl se ve dvou provedeních. První model hojně využíval slitiny hliníku a hořčíku, druhý je nahrazoval méně deficitní ocelí. Kanon se dal buď zkompletovaný svrhnout na padáku, nebo se rozebral na pět částí rozdělených při seskoku mezi výsadkáře. Zbraň vyráběná v letech 1942–1944 vážila 388 kg, měřila 1,9 m a dostřelila na 8 000 m. Ve větších počtech se stavěl 10,5 cm Leichtgeschütz 42 z dílen Rheinmetallu, který při hmotnosti asi 550 kg a délce 1,8 m dokázal ohrozit cíle na podobnou vzdálenost jako jeho konkurent. Obě zbraně se přidělovaly samostatným bateriím i dělostřeleckým praporům.

Nadčasoví Švédové 

Také Luftwaffe projevila zájem o bezzákluzové kanony, jimiž by osadila bitevní letouny. Světlo světa spatřily prototypy dvou zbraní, z nichž však ani jedna nepronikla do služby. Düsenkanone 88 ráže 88 mm se „krmil“ z desetiranného rotačního zásobníku a jeho spaliny se odváděly vzhůru trubkou procházející skrz trup (ve snaze nepoškodit kormidlo). Ještě obludnější Sondergerät SG104 měl ráži 356 mm(!) a počítalo se s jeho montáží pod trup bombardéru Do 217.   

Pěchota US Army masově používala zmíněnou bazuku a v malých počtech kopírovala německé bezzákluzové kanony. Po válce se Američané na zbraně této kategorie vrhli s mnohem větším zápalem, neboť v nich vytušili účinného nástupce zastaralých protitankových pušek. Roku 1942 svou bezzákluzovou zbraň připravilo i neutrální Švédsko.

Pansarvärnsgevär m/42 měl jen 20mm ráži, která nedokázala ohrozit moderní obrněnce, zato se stal základem pro fenomenálně úspěšný Carl Gustav (oficiálně Granatgevär model 48). Jedná se o tarasnici ráže 84 mm, jejíž prototyp vznikl roku 1946 a díky modernizacím se vyrábí dodnes. Vzhledem k pestré škále munice se Carl Gustav osvědčil jako víceúčelová bezzákluzová zbraň proti tankům, pěchotě i opevněním. S dvoučlennou obsluhou dosahuje kadence šesti výstřelů za minutu, pohyblivý cíl zasáhne na 400 m a statický na půl kilometru. Původní železná mířidla doplnily laserové dálkoměry a noktovizory.

V době ohrožení koronavirem, který se šíří po světě, se jistě hodí každé opatření, které by mohlo omezit šíření infekčních nemocí. Švýcarští odborníci nedávno zveřejnili studii, podle které hraje v šíření infekcí nemalou roli placená nemocenská dovolená. Souvisí to s tím, že zaměstnanci, kteří mají placenou nemocenskou, zůstávají doma a infekci nešíří.

Během boje s infekční nemocí je zásadní izolace nakažených. V dnešním vysoce propojeném a uspěchaném světě to ale bývá problém. Vše nasvědčuje tomu, že placená dovolená je jedním z nástrojů, jak lidi přimět, aby zůstali s infekcí doma. Nejde přitom jenom o koronavirus, ale především o méně závažné nemoci, jako je například sezónní chřipka.

TIP: Nový záhadný čínský virus byl poprvé zachycen mimo území Číny

Autoři studie tvrdí, že zhruba polovina amerických zaměstnanců nemá přístup k placené nemocenské. Kvůli tomu často chodí do práce nemocní, pokud jsou schopní se postavit na nohy. Tím pochopitelně dochází k výraznému šíření infekcí. Badatelé jsou přesvědčeni, že plošné zavedení placené nemocenské dovolené by v dané oblasti snížilo počet případů sezónní chřipky minimálně o 6 až 7 procent, což znamená o 3 tisíce případů méně na každý milion obyvatel.

Užívání marihuany má řadu dobře popsaných vedlejších účinků – častá je například zvýšená chuť k jídlu, problémy s pamětí či paranoia. Pokud jde o účinky marihuany v souvislosti s lidskou sexualitou, většina odborníků se shoduje, že může zvyšovat sexuální apetit, podle vědců z lékařské fakulty v St. Louis má například pozitivní vliv na kvalitu ženského orgasmu, zároveň se s ní ale mohou pojit i nejrůznější formy sexuálních dysfunkcí.

Zelená viagra

Jak se ale zdá, vedlejší účinky užívání marihuany jsou velmi individuální. Potvrzuje to i případ 32letrého muže z Gruzie, který vyhledal lékaře s bolestivou, 12 hodin trvající erekcí. Protože medicínské vyšetření neodhalilo žádnou zjevnou příčinu pacientova stavu, zaměřili se lékaři na vlivy vnější. 

Pacient lékařům přiznal, že zhruba poslední půlrok intenzivně kouřil marihuanu. Potvrdil také, že podobné stavy se u něj po užití marihuany opakují pravidelně – v některých případech erekce trvala okolo 4 hodin, jednou i 6 hodin. Nikdy ale nešlo o stav, který by vyžadoval zásah lékařů. Poslední případ byl ale natolik nesnesitelný, že se rozhodl vyhledat lékařskou pomoc.

TIP: Lechtivý výzkum: Jaké drogy nejčastěji užíváme při sexu?

Podle ošetřujících lékařů může jít o formu priapismu – poměrně vzácného stavu přetrvávající bolestivé erekce, obvykle bez předchozích erotických podnětů. Priapismus je nejen bolestivý, ale i nebezpečný – pokud trvá déle než 24 hodin, může vést k nevratnému poškození topořivých těles a k neschopnosti erekce. Přímou souvislost s užíváním marihuany a priapismem by ale mohla potvrdit až podrobnější studie zahrnující větší počet uživatelů. Individuální případy priapismu v souvislosti s užitím marihuany odborná literatura zná, zatím se ale nepodařilo prokázat kauzální vztah.

Jaromír se narodil okolo roku 1040 knížeti Břetislavu I. a jeho kdysi vlastnoručně unesené manželce Jitce ze Svinibrodu. Byl v pořadí jejich čtvrtým synem. Otec v předtuše problémů, jaké by čtyři mladí ambiciózní muži mohli v zemi napáchat, určil Jaromírovi duchovní kariéru. Léta plynula, vládcové se střídali a Jaromír studoval a cestoval. Po nástupu bratra Vratislava na trůn uháněl mladý kněžic zpátky do Čech v naději, že nový kníže se s ním o své území bratrsky rozdělí. Vždyť i jeho dva sourozenci Ota a Konrád získali každý půlku Moravy. Plán stejně hezký jako nereálný. 

Vratislavovi se z ciziny vrátil inteligentní, vzdělaný a mocichtivý konkurent, a to se mu příliš nezamlouvalo. Než se tedy chudák Jaromír stačil ve své domovině pořádně rozkoukat, byl proti svým silným protestům vyholen, vysvěcen na jáhna a zcela zbaven jakýchkoliv šancí na světský život. Jak ovšem píše Kosmas ve své kronice, Jaromír si „liboval více v radostech světských a skutcích rytířských“ o náručích ženských ani nemluvě. Výkon povolání jáhna mu začalo velice brzy lézt na nervy. Raději tedy „odhodil neslavně štít svaté víry, pohrdl milostí, jíž nabyl vkládáním rukou, vzal válečnický pás“ a utekl do Polska na dvůr krále Boleslava II. Tam žil několik let ve velkém stylu, prý se dokonce i (snad omylem) oženil. 

Biskup Gebhart přichází

Po smrti stávajícího biskupa Šebíře v roce 1067 se vrátil do Čech a požadoval od bratra pražské biskupství, které mu otec slíbil. To se ovšem knížeti Vratislavovi příliš nelíbilo. Už jednou se pokusil omezit vliv církve tím, že decentralizoval její působení a založil v roce 1063 druhé biskupství v Olomouci.

Vliv svého bratra se zase pokusil omezit tím, že ho odsunul do církve. Bál se ovšem, že kombinace obou vlivů by pro jeho vládu znamenala katastrofu a udělit pražské biskupství Jaromírovi odmítl. Tehdy se ovšem za Jaromíra postavili zbývající, na Moravu odsunutí, bratři a také část českých pánů. Vratislav si tak musel vybrat mezi dvěma pohromami a rozhodl se pro tu zdánlivě menší. Jaromír byl 30. června vysvěcen v Mohuči arcibiskupem Siegfiredem a přijal církevní jméno Gebhart. 

Nejmocnější v zemi

Gebhart se konečně dostal k moci. Stal se druhým nejvýznamnějším činitelem v přemyslovském státu, ani to mu však nestačilo. Chtěl získat prvenství. Prvním krokem k naplnění tohoto plánu bylo odstranění Vratislavových lidí z významných církevních postů. Místo nich dosadil své věrné. Největší překážku v cestě k moci však pro Gebharta představovalo Vratislavovo předvídavé opatření rozdělit církevní vliv do dvou diecézí. Nakonec se rozhodl problém vyřešit způsobem sobě vlastním – rychle, impulzivně a jakkoliv, jen ne mírumilovně. 

Přijel do Olomouce, kde ho chudák tamější biskup Jan vítal slovy „Kdybych věděl, že přijedeš, byl bych ti připravil biskupskou krmičku.“ Krmička byla ale to poslední, co by Gebharta zajímalo. „Zapomenuv na svaté svěcení, nedbaje lidskosti, vyzdvihl ten zuřivý host (tak jako levhart popadne zajíčka nebo lev beránka) oběma rukama svého bratra biskoupka za vlasy do výše a hodil jím jako otepí o podlahu,“ píše Kosmas ve své kronice. 

Když Jan poslal k papeži vzkaz se stížností na chování bratra Gebharta, zbil bratr Gebhart i posla. Tomu dal navíc i uříznout nos. Komplikovaná jednání pomohla vyřešit až Janova smrt v roce. Gebhart, si nakonec zrušení olomouckého biskupství přece jen vymohl.

TIP: Přemyslovské dědictví: Kdo nahradil prvního českého krále Vratislava II.?

Tím se ale spory v rodě Přemyslovců nevyřešily. V roce sice 1085 položil Gebhart Vratislavovi na hlavu královskou korunu, poslušnost ale nadále odmítal. „(Vratislav) chce panovati a vynikati, (Jaromír) nechce jeho rozkazů poslouchati, nýbrž se přiznává poddanstvím toliko k císaři, od něhož přijal biskupství,“ píše Kosmas ve své kronice.

Vratislav, sebejistý novou královskou pozicí, se rozhodl zasadit vzpurnému bratrovi poslední ránu – v roce 1088 znovuobnovil olomoucké biskupství. Že šlo o ránu skutečně osudovou, se ukázalo o několik měsíců později. Gebhart si jel na bratra stěžovat k papeži a cestou na návštěvě u uherského krále Ladislava I. zemřel. 

Chcete úspěšně programovat? Tak odložte učebnice matematiky a zaměřte se na své komunikační schopnosti. K těmto závěrům dospěl nedávný výzkum amerických odborníků, kteří detailně sledovali aktivitu mozku několika desítek dobrovolníků, kteří se učili programovací jazyk Python. Ten byl pro vědce jasnou volbou, protože jeho struktura připomíná angličtinu. 

Badatelé do výzkumu zařadili rodilé mluvčí angličtiny ve věku 18 až 35 let, kteří se nikdy předtím neučili programovat. Tito dobrovolníci vyhotovili celou řadu online testů a kvízů, v nichž vědci zjišťovali jejich schopnosti a předpoklady. Vědce především zajímalo, jaké schopnosti jsou při učení se programovacímu jazyky pro lidi nejdůležitější.

TIP: Slavná androidka Sophia má malou sestřičku: Bude učit děti programovat

Nakonec se ukázalo, že matematické dovednosti nejsou pro výuku programování tak důležité, jako (pro mnohé jistě překvapivě) schopnost učit se jazyky. Když se dnes lidé učí programovací jazy, jako je třeba zmíněný Python, je to podobné, jako když se učí další jazyk. Výuka programování je v dnešní době obklopená celou řadou stereotypů, které vytvářejí pro mnoho lidí nepřekonatelnou bariéru. Jedním z nich je i víra, že programování je životně závislé na matematických schopnostech. Jak ale ukazuje experiment vědců z Washingtonské univerzity, úspěšným programátorem se můžete stát i v případě, že matematika není úplně váš šálek kávy.

Dlouhé miliony let předtím, než se v Austrálii objevili lidé, vládl ve starobylých třetihorních pralesích maličký vačnatý lev. Jeho pozůstatky byly objeveny vlastně již na sklonku osmdesátých let na lokalitě Riversleigh World Heritage Area ve státu Queensland. Jak to ale v podobných případech bývá poměrně časté, odborníci se nejprve domnívali, že jde o jeden z exemplářů jiného druhu vačnatého lva.

Australští paleontologové se ale na tuto fosilii podívali znovu a důkladněji. A vyplatilo se jim to. Zjistili, že jde o nový rod a druh dravého vačnatce, malého vačnatého lva, který dostal jméno Lekaneleo roskellyae. Jeho fosilie pocházejí z vrstev o stáří asi 24 milionů let, tedy ze sklonku období oligocénu ve starších třetihorách.

TIP: Drobný vakolev Microleo attenboroughi děsil obyvatele korun stromů

Dnes již vyhynulí vakolvi nejsou ve skutečnosti lvům nijak blíže příbuzní. Jsou to vačnatci a lvi jsou šelmy. Dravý styl života ale vedl k tomu, že vakolvi jsou v některých ohledech lvům poněkud podobní. V Austrálii žila během historie celá řada vačnatých lvů. Lekaneleo nebyl větší než kočka, měl ale k dispozici nesmírně ostré zuby. Podle všeho to byl nebezpečný predátor, postrach všech malých živočichů, na které lekaneleo narazil.

Země má jediný a na poměry ve Sluneční soustavě přímo obrovský Měsíc. Kromě toho také čas od času k sobě přitáhne maličká tělesa, která se mohou proměnit v dočasný miniměsíc. Podle všeho k tomu dochází poměrně často, přesto vědci doposud spolehlivě objevili jen jediný takový miniměsíc.

Astronomové Kacper Wierzchos a Teddy Pruyne, kteří pracovali na pozorování v programu Catalina Sky Survey americké observatoře Lunar and Planetary Laboratory v arizonském Tusconu, objevili 15. února 2020 druhý takový miniměsíc. Objekt, který svou velikostí odpovídá přibližně automobilu, dostal provizorní označení 2020 CD3.

Miniměsíc nebo maxiodpad?

Badatelé na americké Gemini Observatory, která se nachází na slavné havajské vyhaslé sopce Mauna Kea, si 24. února připsali zajímavý úlovek, když se jim podařilo první snímek tohoto tělesa. Podle vedoucího pozorování Grigoriho Fedoretse zatím není úplně jasné, zda jde skutečně o přírodní objekt, tedy jeden z kosmických balvanů. Může to být také nějaký velký kus vesmírného odpadu, který se teď „povaluje“ v okolí naší planety. V takovém případě by se z něj miniměsíc oficiálně stát nemohl.

TIP: Země a Měsíc nejsou sami: Doprovází je miniměsíce a kvazisatelity

Na snímku je patrná malá světlá tečka, která představuje objekt 2020 CD3. Barevné čáry jsou ve skutečnosti hvězdy. Potenciální miniměsíc se totiž oproti hvězdám rychle pohybuje a osmimetrový teleskop Gemini North, který snímek pořídil, se musel pohybovat s ním. Astronomové jsou přesvědčeni, že pokud jde o přírodní objekt, bude miniměsícem Země jen krátkou dobu. Zřejmě v průběhu dubna by měl zase odletět z oběžné dráhy pryč do okolního vesmíru.

S trabantem jste už projeli Evropu, Asii, Afriku, Jižní Ameriku i Austrálii. Nabízí se otázka, kdy přibude Severní Amerika?

Tam se nám nechce. Ověřili jsme si to v Austrálii: Jakmile někde získá vliv „bílá huba z Evropy“, tak se daná civilizace natolik znormalizuje, že je to úplně o ničem. Všimněte si, že se v australském filmu vůbec neobjevují města, protože prostě nejsou zajímavá.

Vy už ale víte, kam zamíříte příště. Můžete to prozradit?

Ne, to je tajné. To vám nemůžu říct.

Kdy to zveřejníte oficiálně?

Asi příští rok. Teď jsme úplně vytížení, máme jednu přednášku za druhou, řešíme stolní hry…

Už dřív jste ale naznačil, že trabant zůstane v garáži. Povíte nám aspoň, jaké vozítko vás bude doprovázet tentokrát?

Jde o naprosto jiné auto a zcela jiný koncept, ještě jsme to úplně nedotáhli. Řeknu jen, že kus auta, kterým pojedeme, je vidět na konci posledního filmu. A poznat se to dá, už šest lidí nám napsalo, že ho poznali. Jde o posledních třináct vteřin filmu.

Proč ta změna? Po dvanácti letech už si vás fanoušci bez trabanta nedovedou představit…

Mysleli jsme si, že už to nikoho nemůže bavit, že je všechno pořád dokola. Fanoušků už máme tolik, že nám občas chtějí říkat, co máme dělat, a to nám není příjemné. Tak jsme si řekli, že v nejlepším je potřeba přestat, nejde to dál moc ždímat. Odskok od trabantů nám umožní začít znovu s čistým štítem.

Kde se trabant nachází teď, když není potřeba?

V Nové Vsi pod Pleší má jeden náš kamarád takové minimuzeum trabantů, tam jsme uskladnili i všechny suvenýry z cest, on tam přidal svoje auta. Od května do října má otevřeno, točí malinovku a prodává zmrzlinu. Musí na tom strašně prodělávat, ale jedná se o ohromně sympatický místo. 

Mimochodem, kde jste trabant sehnali?

První auto jsme asi za šest tisíc koupili od nějakého slovensko-maďarského důchodce. V Maďarsku se totiž jako v poslední zemi ještě dají najít dobré trabanty, protože tam není taková zima a nesolí se silnice, takže jsou vozy dosud v dobrém stavu. Ten člověk, aby na tom co nejvíc vydělal, ještě vyměnil původní pneumatiky za nějaké extrémně ojeté gumy. Bylo jasné, že takhle nemůžeme jet, takže jsme tam na jakémsi cikánském dvorku plném krámů našli nějaké dvě gumy, ale byly moc široké. Když auto pérovalo, brousilo to o podpěry… Museli jsme ho nechat obout v jednom servisu, kde nikdo neuměl slovensky, navíc cestou domů začalo za Brnem šíleně sněžit… No, bylo to docela vtipný. Druhý trabant pak pochází odněkud z Ústí.

Myslíte, že původní majitelé tuší, jak se jejich auta proslavila?

Ten Maďar to podle mě určitě neví, ale ten chlapík z Ústí si to možná nějak spojil.

To by mě nepřekvapilo, jen na Facebooku má projekt Transtrabant přes sto tisíc fanoušků. Poznávají vás lidé na ulici?

No jasně, pořád, chtějí se fotit… (I během rozhovoru přišla jedna dáma požádat o fotografii, pozn. red.) Přiběhne třeba krásná sedmnáctiletá holka, že se se mnou chce vyfotit. Ze začátku mi to připadalo skoro jako ze Simpsonových. Až si někdy říkám, jak musí být náročné být opravdová celebrita, třeba na úrovni Brada Pitta. Protože ty lidi podle mě musejí být ze všech těch fanoušků úplně vynervovaní. I já si říkám, že bych si někdy potřeboval odpočinout, občas je to opravdu náročné. 

Nicméně od příprav na další výpravu vás to neodradilo. Jak se vlastně taková expedice plánuje? Prostě otevřete mapu a vytyčíte si trasu „prstem“?

Přesně tak. Teď je to hračka, protože vám Google Maps naplánují trasu úplně po celém světě – jenom zadáte, odkud a kam se chcete dostat. Ale před první cestou jsme seděli s kalkulačkou a sčítali jednotlivé úseky. Tehdy GPS stála třeba čtyřicet tisíc a my jsme chtěli dokázat, že to jde bez drahého vybavení. I dnes je ovšem každá cesta naplánovaná velmi vágně, ty kilometry ve výsledku nikdy nevycházejí. 

Při každé expedici jste měl s sebou jiný doprovod. Jak tým sestavujete? Co kdyby s vámi někdo chtěl vyrazit taky – stačí se vám ozvat?

Pořád nám někdo píše. Když jsme se vrátili z hedvábné stezky (první výprava, pozn. red.), ozvala se spousta lidí, že nás sledovali, líbilo se jim to a že by jeli taky. Tak jsem se jich potom ptal, když jsme plánovali Afriku. A oni se najednou začali vykrucovat, že nemůžou, že se jim to nehodí… No a po Jižní Americe to bylo úplně stejný. Teprve když jsme byli v televizi, tak se situace změnila. Televize má takový magický vliv a lidi by najednou asi opravdu jeli. Ukázali jsme, že se to dá přežít. Jenže takhle my tým vůbec nestavíme. 

Kdo tedy s vámi může „na palubu“? Nedávno jste v nadsázce uvedl, že normální lidi neberete… 

Vybíráme záměrně lidi, od kterých se dá očekávat, že s nimi budou nějaké problémy. Tým sestavujeme cíleně špatně. Třeba jsme s sebou nikdy neměli mechanika. Kdybychom měli stoprocentně fungující tým, paradoxně to nebude fungovat. Je to potřeba pro film, protože jedině tak je vidět, jak je všechno náročný na psychiku, a generuje se tím příběh, který potřebujeme. 

Začínali jste ve třech, při poslední expedici vás jelo devět. Není to příliš složité na koordinaci?

Máte pravdu, už nás bylo moc – navíc dva vozíčkáři, do toho jsem tam měl svoji přítelkyni… Bylo to celé složité. Kromě toho nic nefungovalo. Už australský film je takový temnější, je vidět, že se občas hádáme, rozejdu se s přítelkyní…

Neslyšíte pak od diváků, že bylo všechno jenom nahrané?

To víte, že jo. Lidé nám pořád tvrdí, že jsme to přehrávali. A já se jich ptám – jak to jako poznáš? 

Takže veškeré záběry jsou autentické?

Předvádět nějaký příběh není vůbec potřeba. Musíte myslet na jediné – že je potřeba natáčet. V celé australské sérii se vyskytuje jediná „zahraná“ scéna, když Marek (motorkář Marek Slobodník, pozn. red.) ochutnává klokana a pronese, že chutná jako člověk. A to jenom proto, že totéž původně řekl mimo kameru, a mně se to tak líbilo, že jsem prohlásil: Tohle je úplně boží, musíš to udělat ještě jednou. Takže jsme se znovu jakoby sešli a všechno zopakovali.

Snažíte se při expedici vyhýbat nebezpečných oblastem?

Nijak zvlášť, ačkoliv ne že bychom je přímo vyhledávali. Třeba teď jsme chtěli jet přes Afghánistán, což je samo o sobě v pohodě, ale hory na hranici s Pákistánem představují risk. Konzultovali jsme to a varovali nás, že by nás někdo mohl unést. Protože jsme velký, jsme známý, jsme vidět v televizi. Tak jsme se na to vykašlali. Totéž nastalo v Jižním Súdánu, který tehdy ještě nebyl samostatný a hodně se tam postrkovali. Tak jsme ho vynechali. Třeba Kongo by člověk taky pořádně promýšlel.  

O život vám nikdy nešlo?

Ne. Ale všechno je o měřítkách. Když vám v Himálaji na uzounkých cestách přestávají fungovat brzdy, někdo by mohl říct, že jde o život… Stejně tak když pod vámi praskají mosty v Amazonii… Ale já jsem tenhle pocit nikdy neměl. Co se týče nebezpečí od lidí, přepadli nám kameramana a vysklili okénko v autě, ale nikdy se nejednalo o nic zásadního.

Jel byste i sám?

Klidně, ale mě by mrzelo, že nic nenatočím. Neumím si představit, že bych jel někam, kde by nešel dělat film. Mě to strašně baví a s cestováním to mám propojené.

Takže pro vás cestování není něco jako meditace, únik z reality? Někteří lidé tvrdí, že jim měsíc strávený o samotě v cizině pomáhá uspořádat si myšlenky, vyčistit hlavu…

Já tomu nevěřím. V tomhle jsem strašný pragmatik. Dřív jsem každému radil, ať cestuje, že mu to pomůže. Ale zjistil jsem, že to tak nefunguje u každého. Existuje pořekadlo, že pohled je tak velký jako oko, které se dívá – a někteří lidé prostě nevidí. Někomu se samozřejmě může líbit, že cestuje sám, a vyhovuje mu to. Ale mně třeba tým vůbec nevadí, navíc mě baví řídit lidi a vím, že je potřebuju pro film. Ale jet někam meditovat úplně sám není nic pro mě.

Ztotožňujete se s cestovateli, kteří projedou celý svět, aby se pak vrátili a usoudili, že doma je stejně nejlépe?

Vůbec ne, to jsou podle mě jenom řeči. Takový pocit jsem zažil pouze jednou, při návratu z poslední cesty. Když jsme jeli z Brna do Prahy, na každém dálničním mostě někdo stál a mával. To má člověk opravdu dojem, že je doma nejlíp. Ale ne proto, že by to tady bylo tak skvělý. Naopak, my jako národ si podle mě strašně škodíme tím, jak dokážeme být zbytečně otrávení. Máme pocit, že nám pořád někdo ubližuje. Pokaždé, když se vrátím, divím se, čím to je – vždyť nás ani není nijak málo, na počet obyvatel jsme někde uprostřed. A umíme tolik věcí, jsme dobří v technologiích…

Láká vás vůbec nějaká zahraniční dovolená, když jste skoro všude byl? Kam byste se vydal?

Nevím, prostě bych si něco našel na Bookingu nebo Airbnb. Já bych vůbec neměl problém vybrat si nějaké pěkné místo. V životě bych ale nešel do cestovní kanceláře, nepřežil bych, kdyby mi někdo říkal, kdy kde mám být. Prostě bych se zamyslel nebo se někoho zeptal a pak bych se podíval, jestli je v daném místě hezký hotel. Pro mě není problém si představit, že se teď seberu a zítra odletím do příjemného hotelu v Mexiku, protože by mi to přišlo jako dobrý nápad. Jde o výhodu cestování – že se svět jakoby smrskne.