Moravský kras je nejlépe vyvinutou krasovou oblastí v České republice. Území tvořené souvrstvím devonských vápenců se rozkládá na ploše necelých 100 km² a je v něm evidováno přes 1 100 jeskyní, což je téměř třetina z celkového počtu jeskyní v ČR. Zatímco řada z nich byla známa odnepaměti nebo byla objevena a prozkoumána v dobách před více než 100 lety, ten největší podzemní krasový systém dlouho odolával generacím speleologů. A to přesto, že o jeho existenci nebylo nejmenších pochyb. Velké objevy však vyžadují velká úsilí a mnohdy si vezmou i cenu největší, kterou je lidský život. To vše najdeme v příběhu nejdelší české jeskyně, jeskyně Amatérské.

První kroky dávných průkopníků

Hydrografické poměry dělí oblast Moravského na tři části. Severní část se systémem řeky Punkvy a Ostrovských a Vilémovických vod, střední část protékaná Jedovnickým a Křtinským potokem a jižní část v povodí toku Říčky. Nejvydatnějším tokem celého území je Punkva se svými zdrojnicemi, která má také hlavní podíl na vzniku a vývoji nejrozsáhlejší jeskynní soustavy u nás. Co z ní však bylo známo, než ji začali postupně zkoumat a odkrývat jeskynní badatelé?

V okolí ponoru Sloupského potoka, který je jednou z hlavních zdrojnic Punkvy, to byly tzv. Staré skály nebo též Sloupské jeskyně, které dnes tvoří hlavní partii Sloupsko-šošůvského jeskynního bludiště. Dále byla známa propast Macocha, na jejímž dně se řeka Punkva vynořuje a nakonec vyvěračka Punkvy na dně kaňonu Pustého žlebu.

Průzkumy těchto významných krasových lokalit probíhaly již v 18. století. Na dno Macochy sestoupil roku 1723 brněnský minorita Lazarus Schopper z místa dnešního dolního vyhlídkového můstku a podal zevrubný popis propasti. V roce 1748 podrobně prozkoumal všechny tehdy dostupné prostory Sloupských jeskyní dvorní matematik a fyzik císařského dvora ve Vídni Johan Antonius Nagel.

Doba velkých objevů

Těžko říci, kdo si poprvé uvědomil, že vody mizející ve Sloupských ponorech a vyvěrající na dně Macochy vzdálené vzdušnou čarou pět kilometrů jsou totožné. Jistě to však věděli krasoví badatelé století devatenáctého. Nejznámější z nich, Dr. Jindřich Wankel, sestoupil také na dno Macochy a podnikl několik expedic do Sloupských jeskyní, během nichž objevil nové prostory po proudu podzemního toku ve spodních patrech. Zároveň také prozkoumal jeskyně vázané na ponor druhé hlavní zdrojnice Punkvy – Bílé vody v propadání Rasovny.

Všechny tyto objevitelské průniky do jeskyní vázaných na řeku Punkvu se však odehrávaly v rámci jednotlivých lokalit. Tajemný svět pod krasovými plošinami s množstvím propadlin, tzv. závrtů byl jednou velkou neznámou. Znalci území však dobře věděli, že nepoznaný jeskynní systém musí mít velkou délku a mohutné dimenze prostor srovnatelné s prostorami Sloupských jeskyní, ne-li větší.

Průzkumy a významné objevy v severní části Moravského krasu v prvních desetiletích 20. století jsou spjaty s osobou profesora Karla Absolona. Průběh svých speleologických, ale i archeologických a zoologických výzkumů zvěčnil v desítkách publikací. On sám i mnohé jeskyně mapoval a fotografoval. Největší úsilí věnoval postupnému objevování a zpřístupňování prostor mezi propastí Macochou a vývěrem Punkvy v Pustém žlebu. V roce 1909 pronikl do prvních částí Punkevních jeskyní, roku 1914 je propojil se dnem Macochy, které krátce na to zpřístupnil. V letech 1920–1933 objevoval paralelní větev Punkevních jeskyní, protékanou podzemní Punkvou. Od roku 1933 obdivují zeleně prozářené tůně návštěvníci na člunech.

Tušení velikosti

I Absolon samozřejmě tušil nedozírné prostory za severní stěnou Macochy směrem ke Sloupu a k Rasovně. Proto také ve 30. letech zahájil otvírku třetího největšího závrtu v Moravském krasu – Městikáď, který se nachází na pomyslné spojnici mezi propastí Macochou a odtokovým sifonem ve Sloupsko-šošůvských jeskyních. Osm měsíců trvaly výkopové práce. Za tu dobu se podařilo vyhloubit dvě šachty do hloubky 50 metrů. V okamžiku, kdy se údajně objevily volné prostory, lehla výdřeva šachty popelem. Absolon tvrdil, že zde úmyslně zasáhl sabotér, ale jeho oponenti namítali, že šachtu zapálil sám badatel, protože na dně šachet žádné volné prostory nebyly a na projekt docházely peníze. Ať to bylo jakkoliv, pokud by se tehdy Absolonovi volných prostor dosáhnout podařilo, byly by to skutečně prostory dnešní Amatérské jeskyně a epochální objev by byl učiněn o několik desetiletí dříve.

Posledním pokusem v Absolonově éře výzkumů, při němž byla naděje dosáhnout systému mezi Macochou a ponory v Rasovně a Sloupském údolí, se staly objevné práce v jeskyni Zazděná. Ta se nachází jen několik desítek metrů od vchodu do Punkevních jeskyní. Jedná se prokazatelně o prastarý vývěr Punkvy, jehož chodby byly z velké části vyplněny písčitými a štěrkovými říčními sedimenty. V letech 1938–1942 zde byly prováděny intenzivní průkopové práce. Absolonovu týmu se podařilo vykopat chodbu přes 300 metrů dlouhou. Poté jeskyňáři narazili na volné, výše položené dutiny s krásnou krápníkovou výzdobou. Nebyla však možnost proniknout dále, hlavní tah jeskyně byl stále vyplněn sedimenty. Od prostor dnešní Amatérské jeskyně opět nebyli daleko.

Průlom poznamenaný tragédií

Po druhé světové válce se speleologové zkoumající jeskyně Moravského krasu sdružili do tzv. Speleologického klubu Brno. Jednotlivé skupinky badatelů se soustřeďovaly na určitou zájmovou oblast území. Takzvané Plánivské skupině se podařil zásadní objev tzv. jeskyně 13 C v Holštejnském údolí, s podzemním tokem Bílé vody. Nejzazší prostory této jeskyně se nacházejí velmi blízko Ostrovské plošiny s množstvím závrtů. Odtokový sifon ve „Třináctce“ však byl pro tehdejší potápěče nepřekonatelnou překážkou, proto se zaměřili na samotnou Ostrovskou plošinu. Cílem výzkumu se stal Simonův (též Cigánský) závrt. Ve druhé polovině 60. let jeskyňáři postupně vytěžili šachtu o hloubce úctyhodných 55 metrů a 18. ledna 1969 stanuli v prvních volných prostorách. Těmi sestoupili dómem Objevitelů na podzemní řečiště Bílé vody. Cesta podzemními prostorami byla otevřena jak proti proudu toku, tak po proudu.

Speleologové tak postupně objevovali stovky metrů nových chodeb. Po překonání tzv. Povodňového sifonu pronikli do dalších a mnohem rozsáhlejších částí jeskynního systému. V těchto chvílích již bylo zřejmé, že se jedná o největší objev na území Moravského krasu v dějinách a že tajemství podzemní Punkvy je z velké části rozřešeno. Průzkumné a dokumentační práce v prostorách, které volně pokračovaly směrem k Macoše, však přerušila tragická událost na sklonku srpna roku 1970. Při nenadálé povodňové situaci, kterou zapříčinila prudká průtrž mračen, zůstali v oblasti Povodňové chodby dva jeskyňáři, Milan Šlechta a Marko Zahradníček. Proti vzdouvající se vodě nedokázali proniknout do volnějších prostor a v jeskyni zahynuli. Jejich těla byla vyproštěna až po několika dnech během rozsáhlé záchranné akce.

Konečně spojení s Macochou

Výzkum nově objeveného systému, který byl pojmenován Amatérská jeskyně, převzal Geografický ústav ČSAV. Když bylo dokončeno mapování všech tehdy dostupných částí, ukázalo se, že nejzazší partie směrem po proudu podzemní Punkvy se nacházejí velmi blízko ostrého meandru krasového kaňonu Pustý žleb necelý kilometr od Macochy. Tudy proto byla pro bezpečný přístup do jeskyně proražena v roce 1973 štola. Podstatná část suchých prostor Amatérské jeskyně se tak i za vyšších vodních stavů stala bezpečně přístupnou. Nebylo již nutno překonávat Povodňový sifon s potápěčskou technikou a pronikat Povodňovou chodbou s nízkým profilem.

Mapování celého systému ukázalo, že hlavní tahy prostor Amatérské jeskyně vedou jednak od přítokového sifonu z jeskyně 13 C, a jednak od sifonu, který se nachází relativně blízko Sloupsko-šošůvských jeskyní. Podzemní soutok Bílé vody a Sloupského potoka za vzniku řeky Punkvy probíhá dle vodního stavu v různých výškových úrovních. Obě suché větve se spojují v jeden koridor tvořený mohutnými dómy a rozlehlými chodbami. Tento tzv. Macošský koridor se rozdvojuje na východní a západní Macošskou větev, které se po několika stech metrů opět spojují v následující zavodněné prostory. Chodba protékaná Punkvou vede k odtokovému Předmacošskému sifonu. Ten se podařilo speleopotápěčům překonat roku 1975, a tak konečně došlo i k fyzickému propojení Amatérské jeskyni s propastí Macochou a Punkevními jeskyněmi.

Krása podzemních křižovatek

V roce 1992 byl opět umožněn systematický výzkum nejdelšího jeskynního systému České republiky skupinám amatérských speleologů. Těm se podařilo učinit nové významné objevy. Velké komplikace byly na konci Sloupského koridoru. Soustava sifonů byla překonávána postupně, přičemž jeskyňáři odhalovali nové části Amatérské jeskyně. Mezi Sloupsko-šošůvskými jeskyněmi a jeskyní Amatérskou potápěči definitivně dokázali proplout roku 2005. V oblasti Sloupského koridoru se podařil největší objev posledního období výzkumu. V roce 2008 byla po překonání sifonu objevena další přítoková větev od Šošůvky dlouhá přes 1 500 metrů nazvaná Šošůvecký koridor.

Charakteristickým rysem Amatérské jeskyně jsou obrovské volné prostory s bohatou krápníkovou výzdobou. Z hlavních tahů chodeb vybíhá řada odboček a vysokých komínů, které jsem stále předmětem zájmu speleologů. Nejednou již byly objeveny náznaky horizontů vyšších pater. Prostory protékané aktivním podzemním tokem a povodňové úrovně jeví známky krásné vodní modelace.

Výzva budoucích generací

Prostory našeho nejdelšího jeskynního systému slouží nejen speleologickým výzkumům, ale i vědeckým účelům. Na rozdíl od jeskyní zpřístupněných veřejnosti, jsou tato místa minimálně ovlivňována návštěvností. V jeskyni byl opakovaně sledován chemismus skapových vod, z nichž se tvoří krápníková výzdoba. Amatérská jeskyně byla také srovnávací lokalitou pro výzkum mikroklimatickým poměrů jeskyní v severní části Moravského krasu.
Speleologie má ovšem v Amatérské jeskyni stále výzvu. Délka všech jejích prostor činí přes 25 kilometrů. Celková délka systému Punkvy včetně jeskyní, které byly s Amatérkou jeskyní propojeny, se blíží 40 kilometrům. Přitom ale výzkum jednotlivých částí složité podzemní soustavy pokračuje a možnosti pro další objevy jsou otevřené. Amatérská jeskyně patří k nejvýznamnějším přírodním objektům v naší republice.

TIP: Záhady propasti Macocha: Prozkoumejte podzemí Moravského krasu

I přesto, že převážná část podzemního systému Punkvy byla odkryta, nemá severní díl Moravského krasu všechny hydrografické poměry vyřešeny. Podstatná část dalšího, zcela nezávislého systému ostrovských a vilémovických vod, dosud čeká na své objevitele…

Nový ostrov objevili badatelé z projektu Thwaites Glacier Offshore Research (THOR). Tento projekt je společným podnikem USA a Velké Británie, jehož cílem je mapování změn ledovce Thwaites, nacházejícího se v Amundsenově moři. Ledovec Thwaites je zodpovědný za zhruba čtyři procenta celosvětového nárůstu hladiny moře a následkem jeho tání se každoročně zvyšuje hladina moří o jeden milimetr. Sám o sobě má podle vědců potenciál zvednout hladinu světových oceánů o zhruba 60 centimetrů.

Nový ostrov, který badatelé pojmenovali Sif, je podle prvního průzkumu tvořený převážně žulou a obývá ho několik blíže neupřesněných mořských savců. Jméno nového ostrova odkazuje na severskou bohyni obilí, úrody a plodnosti a také manželku Thóra – severského boha hromu.

TIP: Konec zalednění? Antarktida v posledních letech ztratila ohromné množství ledu

Přestože tání ledovce Thwaites není v obecném smyslu příliš povzbudivou zprávou, pro glaciology a geology je doslova požehnáním. Představuje totiž vzácnou příležitost prozkoumat zdejší procesy a lépe tak porozumět minulosti a změnám, kterými si tato oblast Antarktidy prochází.

Proč sledovat zápasníky, kteří v ringu namísto skutečného boje provádějí krkolomné kousky, jimiž jen podtrhují skutečnost, že je výsledek předem domluvený? A dá se v případě takového představení ještě mluvit o sportu, nebo jde spíš o divadlo? První setkání s profesionálním wrestlingem je poněkud matoucí a právě kvůli výše položeným otázkám spousta lidí nesmírnou popularitu zmíněné kratochvíle nechápe. V posledních desetiletích se však daný „sport“ stal jedním z pilířů amerického zábavního průmyslu, a vzhledem ke globalizaci kultury se navíc úspěšně rozšiřuje po celém světě – oblibu získává i tam, kde dřív představoval zesměšňovanou imitaci skutečného zápasení.

Pryč s pravidly!

Současný profesionální wrestling není zas tak mladý, jak by se mohlo zdát: Jeho počátky lze vysledovat do 30. let 19. století. Tehdy se zejména ve Francii objevili cirkusoví zápasníci a kulturisté, kteří publiku předváděli svou sílu, a odvážlivci je navíc mohli vyzvat k souboji. Časem dostalo zápolení urostlých mužů pravidla a dalo vzniknout klasickému řeckořímskému zápasu. 

Nový sport se těšil velké oblibě, nicméně Británie či Spojené státy preferovaly volnější styl soubojů – řeckořímský zápas dovoluje útočit jen na horní část soupeřova těla, zatímco wrestling podobná omezení neklade. Již na přelomu století znamenaly souboje wrestlerů v Americe velkou atrakci, ovšem po první světové válce zájem opadl. Začaly se totiž šířit zvěsti, že jsou zápasy předem domluvené, a zazněly pochybnosti, zda se vůbec jedná o soutěžní sport.

Sepětí s Hollywoodem

Druhá vlna nadšení přišla kolem poloviny 20. století, kdy získal popsaný typ zábavy díky televizi mnohem větší okruh fanoušků. Tehdy se také začala tvář wrestlingu měnit – blížil se sportu, jaký známe dnes. Největší rozmach zaznamenal v 80. letech minulého století, a to zároveň s rozvojem dosud dominantní společnosti WWE založené v roce 1952. Od svého vzniku nesla celou řadu názvů, ovšem WWE neboli World Wrestling Entertainment se jmenuje teprve od roku 2002. 

O rozmach sportu se nemalou měrou postaral její majitel Vincent McMahon, jenž i díky celonárodnímu televiznímu vysílání udělal z profesionálního wrestlingu zábavu pro široké masy, včetně dětí. Kromě toho tehdejší zájem přiživovalo přesvědčení, že spolu zápasníci skutečně bojují a o vítězi není předem rozhodnuto. V 80. letech se vynořila řada slavných tváří jako Hulk Hogan či Rowdy Roddy Piper. Zmínění borci navíc vystupovali v seriálech či filmech, čímž se svět profesionálního wrestlingu definitivně provázal s Hollywoodem. Dnes dané spojení udržují při životě například John Cena nebo jeden z nejpopulárnějších akčních herců Dwayne Johnson, který se v ringu proslavil jako „The Rock“.

Zlikvidovat konkurenci

V 90. letech už bylo víceméně jasné, že wrestling spočívá především v zábavě a k jejímu vzniku přispívají zejména dobře zinscenované a secvičené souboje. Show se ovšem nadále tváří smrtelně vážně a bez hnutí brvou předstírá, že jsou střety reálné. Tento druh maškarády přetrvává jako jistá veřejná úmluva, kterou respektují jak aktéři, tak diváci, a představuje důležitý prvek hry.

WWE pak prošla změnami a větším důrazem na reálnost se snažila čelit silné konkurenci v podobě organizace World Championship Wrestling (WCW). Ta vznikla v roce 1988 a přetáhla jí řadu bývalých zápasníků. World Wrestling Entertainment nakonec „soupeřku“ v roce 2001 koupila a její monopol trval až do minulého roku. Loni totiž Cody Rhodes coby jedna z bývalých hvězd WWE založil vlastní společnost All Elite Wrestling (AEW), jež si rychle vytvořila rozsáhlou fanouškovskou základnu.

O co tedy v profesionálním wrestlingu jde, když ne o vítězství? O příběh, zábavu, emoce, zkrátka o celkový zážitek. Základem samozřejmě zůstává zápas, který může mít podobu souboje muže proti muži, ženy proti ženě, ženy proti muži, celých týmů – jež obvykle zahrnují dva až čtyři, ale i více členů –, popřípadě všech proti všem. Klání přitom bývají různě okořeněná, ať už úpravou pravidel, ostnatým drátem pohozeným v ringu, nebo obehnáním bojiště železnou klecí. 

Show nikdy nekončí

Souboj zpravidla tvoří součást rozsáhlejšího příběhu, který se často odvíjí týdny i měsíce a každý wrestler v něm má jasně danou roli. Ta se navíc soustavně buduje, k čemuž slouží mimo jiné krátké i delší emotivní proslovy soupeřů před střetnutím. Zápletka nebývá nijak složitá, většinou má určitou formu boje dobra proti zlu. Divák se tak snáz nechá vtáhnout do děje a ocitne se v moci tvůrců, kteří z něj dostanou kýžené emoce, stejně jako ve filmu či na divadle. 

Kromě toho v dnešní době sociálních médií wrestleři ze svých rolí mnohdy nevystupují ani mimo ring a příběh dál rozvíjejí třeba urážkami na Twitteru, případně do již rozběhnutého děje přidávají další prvky ze svého skutečného života: Když se například zápasník zraní mimo ring, svádí své útrapy na soupeřovy nekalé praktiky. Hranice mezi fabulací a realitou se tak v případě wrestlingu často stírá – a také v tom spočívá jeho kouzlo. 

Mezi hercem a sportovcem

Je však třeba dodat, že i když jsou výsledky předem domluvené, wrestling nepředstavuje pouhou hru. Akrobatické skoky, házení urostlým soupeřem a další krkolomné chvaty, které zápasníci předvádějí v ringu, jsou totiž skutečné a neobejdou se bez dlouhých let nacvičování, skvělé fyzické kondice či schopnosti improvizovat. V daném ohledu wrestling naopak trochu připomíná gymnastiku. Ne náhodou je tak atraktivní i pro „skutečné“ zápasníky, třeba ty z MMA, v současnosti asi nejtvrdšího bojového sportu. Příkladem budiž Ronda Rouseyová, jež se v roce 2018 upsala WWE, nebo Brock Lesnar, který už řadu let „pendluje“ mezi WWE a MMA, kde v roce 2008 dobyl mistrovský titul největší organizace UFC neboli Ultimate Fighting Championship. 

Jenže stejně jako v jiných bojových sportech nebo právě v gymnastice, i ve wrestlingu jde o zdraví. Dokládají to zranění aktérů, kteří se navzdory rokům tréninku nevyhnou chybám, někdy i s fatálními následky. Nejčastěji dochází k vážným poraněním krční páteře či ke zlomeninám, a řada wrestlerů za svou vášeň zaplatila dokonce životem – přičemž se neumírá jen v ringu, ale také na zástavy srdce, předávkování či vlastní rukou. Podle studií je mortalita profesionálních wrestlerů v porovnání s běžnou populací zhruba trojnásobná.

Kdo se skrývá pod maskou

Profesionální wrestling ženou kupředu hlavně peníze, což znamená u zábavního průmyslu věc zcela samozřejmou a vážou se k ní také jisté kontroverze. Vedle již zmíněného potírání konkurenčních organizací se v poslední době skloňuje zejména trochu rozpačité snažení WWE dostat americký wrestling do Saúdské Arábie, která by se ráda prezentovala jako otevřená, moderní a progresivní země. Počínaje rokem 2014 se tam odehrálo nejprve několik neveřejných vystoupení amerických wrestlerů a od roku 2018 už i dvě živě vysílaná střetnutí. Nicméně až do loňska nesměly ve zmíněných show účinkovat ženy. WWE tak čelí kritice, že s vidinou zisku legitimizuje konzervativní režim, který ženám upírá základní práva. 

I když si většina lidí wrestling spojuje především se Spojenými státy, podobné popularitě se těší i v mnoha dalších zemích – obzvlášť ve Velké Británii, Kanadě, Japonsku a Mexiku, kde má velmi dlouhou tradici pod názvem „lucha libre“. Konkrétně mexický wrestling se od amerického liší několika specifiky: Je akrobatičtější, dynamičtější a zápasníci často nosí barevné masky. Jde o významnou tradici, s kořeny již v první polovině 20. století, přičemž k důsledkům prohry patří i potupa soupeře tím, že si musí masku sejmout.

TIP: Dvojí život mexických policistů: Po práci zápasí v ringu

Mezi nejslavnější „luchadores“, jak se mexičtí wrestleři nazývají, se zařadil El Santo: Stříbrnou masku nesundával ani v soukromí a časem se stal národním hrdinou. V posledních letech však wrestling úspěšně proniká i do méně tradičních destinací, včetně střední Evropy. 

Bezzákluzová konstrukce se – vedle ručních protitankových zbraní – nejčastěji uplatňuje u kanonů určených k přímé palbě. Díky absenci brzdovratného ústrojí je takové dělo lehčí i kompaktnější, takže mu stačí subtilnější lafeta. Tyto vlastnosti z něj činí ideální prostředek palebné podpory pro výsadkáře nebo horské jednotky. Ž ádná růže však není bez trní a objevuje se i několik nevýhod. Při výstřelu vzniká objemný prachový oblak, který ohrožuje rozsáhlý prostor za dělem a zároveň demaskuje palpost. Nechybějí ani logistické potíže – bezzákluzové kanony totiž vyžadují speciální munici, jejíž nábojnice jsou perforované, případně umožňují výtok plynů skrz dno.

Protizávaží nebo proud spalin 

Eliminovat zákluz lze několika způsoby. Nejstarší konstrukce se vyznačovaly dlouhou a z obou stran otevřenou hlavní, do níž se náboj a výmetná náplň vkládaly uprostřed. Po výstřelu projektil vyletěl z jednoho konce, zatímco z druhého energie vymetla protizávaží o stejné váze – obvykle nábojnici a špunt sestávající z kusu olova a mazadla.

Protizávaží však mohlo dosáhnout stejného „dostřelu“ jako náboj na druhé straně a výrazně ohrožovalo spolubojovníky. Inženýři se proto snažili jednak zkrátit rizikový sektor za zbraní, jednak zredukovat hmotnost protiváhy. První problém vyřešilo protizávaží z materiálu, jenž se po opuštění hlavně rozpadl na kousky s velkým aerodynamickým odporem (kovové piliny nebo plastové pásky).

Stejnotlaké a různotlaké

Při louskání druhého oříšku si konstruktéři uvědomili, že mohou zachovat hybnost odlehčené protiváhy zvýšením rychlosti jejího pohybu v hlavni. Přišli tedy s asymetrickým laufem delším na straně protizávaží, takže se výmetná náplň už nenacházela ve středu. Takového principu využívala řada ručních protitankových zbraní první generace včetně německého panzerfaustu z konce druhé světové války.  Modernější konstrukce sázejí na odvod spalných plynů tryskou na otevřeném zadním konci hlavně.

Pevná protizávaží zde nahrazuje dynamika proudu spalin vznikajících při hoření výmetné náplně. Do praxe se dostala dvě řešení, která lze popsat jako stejnotlaké a různotlaké. Různotlaká varianta umožňuje snížit tlak v hlavni oproti hodnotě ve spalovací komoře, díky čemuž se lauf dá vyrábět i z méně odolných nekovových materiálů. Jistá nevýhoda spočívá v komplikovaném střelivu a složitém přebíjení, a proto se různotlaký princip uplatňuje u ručních zbraní na jedno použití.

V křehkých letounech

Poslední řešení bezzákluzové zbraně spočívá v užití střely s vlastním raketovým motorem. Opět se rozšířilo zejména u přenosných protitankových prostředků a mezi nejstarší zbraně tohoto typu se řadí americká bazuka. Využívají ho ovšem i novější konstrukce včetně dodnes užívaného lehkého raketometu M72 LAW nebo ruské pancéřovky RPG-27. S prvními návrhy bezzákluzové zbraně přišel už Leonardo da Vinci, nicméně na použitelný model si vojáci museli počkat do roku 1911.

Tehdy fregatní kapitán Cleland Davis z amerického námořnictva představil bezzákluzový kanon, jenž vstoupil do dějin pod jeho jménem. Konstruktérovým cílem se stalo vytvořit účinnou zbraň větší ráže, která by díky eliminaci zpětného rázu mohla být instalována i do křehkých letounů. Přes počáteční nedůvěru nadřízených Davis uspěl a využil přitom řešení s protizávažím v podobě nábojnice.

Za Velké války zavedli Američané Davisův kanon do výzbroje létajících člunů a Britové jím osadili bombardéry Handley Page O/100. Zbraň bývala lafetována na přídi a měla pálit na německé ponorky a vzducholodě. Zaměřování usnadňoval spřažený kulomet Lewis v roli zástřelné zbraně, který mohl být použit i proti letounům. Do služby se dostaly tři typy Davisova výtvoru lišící se ráží a váhou projektilu: 3,99 cm (0,91 kg), 6,22 cm (2,7 kg) a 7,62 cm (5,4 kg). O praktické účinnosti se bohužel nedochovaly žádné informace.

Sověti vypustili 4. října 1957 první umělou družici Země – Sputnik. Vážila 83,6 kg, zatímco chystaný americký Vanguard měl mít osmkrát méně. Američané byli v šoku: My, kteří se chlubíme nejvyspělejší technikou na světě, jsme nedokázali poslat družici do vesmíru jako první! Prezident Dwight Eisenhower Sovětskému svazu k úspěchu formálně blahopřál – šlo o běžné diplomatické gesto.

Druhý Pearl Harbor

Mezinárodní geofyzikální rok, největší vědecká akce v historii, měl začít 1. července 1957 právě startem amerického Vanguardu. Jenže firmy vyrábějící družici a raketu Viking dávaly přednost lukrativnějším zakázkám. Navíc musely na základě připomínek odborníků dělat na družici různé úpravy. Proto se vstup Spojených států do vesmíru poněkud odložil: „Ale v září určitě odstartujeme!“ Ani tento termín nakonec nevyšel…

„Je to druhý Pearl Harbor,“ nazval sovětské vítězství v kosmu Lyndon Johnson, vůdce demokratů v Senátu. Přirovnal tedy vypuštění Sputniku k nečekanému a zničujícímu japonskému útoku na americké loďstvo v Tichomoří v prosinci 1941. A většina Američanů vyslání sovětského zařízení do vesmíru skutečně vnímala jako obrovskou porážku. 

Kromě toho se Johnson – stejně jako mnozí jiní politici a vojáci – obával, že Sověti mají dost raket, aby je mohli s atomovými hlavicemi posílat na USA. Ve skutečnosti sovětská armáda zmíněnými střelami nedisponovala a vypuštění Sputniku se stalo jedním z testů této rakety. „První družice znamenala nejčernější hodinu studené války, která však současně podnítila změny v americkém životě,“ připomněl Philip Taubman ve své knize Tajné impérium (Secret Empire).

Tajné porady v Bílém domě

Práce na raketách ve Spojených státech byly roztříštěné a zaostávaly. Letectvo vyvíjelo mezikontinentální nosiče Atlas a Titan i raketu středního doletu Thor. Armáda zas pracovala na raketě středního doletu Jupiter a námořnictvo na nosiči Polaris. Atlas vznikal od roku 1951, tedy o dva roky déle než R-7, jenže při zkouškách dvakrát vybuchl. Titan neuspěl čtyřikrát z pěti pokusů a Jupiter dvakrát ze čtyř. Jedině taktická raketa Redstone o doletu 300 km fungovala bez problémů.

Tři dny po vypuštění Sputniku poslal náměstek ministra obrany pro výzkum a vývoj Donald Quarles prezidentovi memorandum: Připomněl v něm, že prohlášení o úspěchu mezikontinentální rakety, které vydala na konci srpna sovětská tisková agentura TASS, bylo pravdivé. A nadhodil, že vláda se neměla spolehnout pouze na projekt Vanguard jako ryze nevojenský, ale i na vojenské programy – stejně jako Sověti. 

Tajnou poradu o sovětské družici svolal prezident na 8. října. Kromě Quarlese dorazil ředitel Národní vědecké nadace Alan Waterman, ředitel projektu Vanguard John Hagen, zvláštní asistent ministra obrany pro řízené střely William Holaday, šéf prezidentova štábu Sherman Adams, tiskový mluvčí James Hagerty, poradci Howard Pyle a Bryce Harlow, asistent pro otázky národní bezpečnosti generál Robert Cutler a šéf sekretariátu generál Andrew Goodpaster, Eisenhowerův nejbližší poradce.

„Mělo by vejít do historie, že Sovětský svaz a Spojené státy vypustily své první družice ve stejném roce!“ žádal prezident. Nakonec rozhodl, že vznikne program využívání vesmíru nejméně na příštích pět let, a to včetně špionážních sond. Eisenhower považoval zpravodajské družice za nezbytné „nikoliv proto, že jsou Spojené státy agresivní, nýbrž proto, že Sovětský svaz je utajený“.

Raketová propast

Devátého října na tiskové konferenci v Bílém domě prezident tvrdil, že sovětská družice na americké zpoždění ve vývoji raket neukazuje. Mluvil o ní pohrdlivě jako o „kusu železa“, který ho nezajímá. Později mezi dvěma partiemi golfu prohodil k novinářům: „Sputnik mé obavy o národní bezpečnost nezvýšil ani o ň, ani o ň…“ Tímto výrokem chtěl však Eisenhower jen zakrýt svou horečnou činnost.

Mezitím se radil s prezidentem Národní akademie věd Detlevem Bronkem a svolal členy Vědeckého poradního výboru při Úřadu obrany Bílého domu, včetně rektora Massachusettského technologického institutu (MIT) Jamese Killiana a vynálezce Edwina Landa z firmy Polaroid. A od všech požadoval odpověď na otázku: „V jakém stavu je americká věda a technika ve srovnání se Sověty?“ Odborníci ho ubezpečili, že nijak nezaostává, naopak je v mnoha směrech napřed. Pravda, v raketové technice Spojené státy pokulhávaly… V Bílém domě si uvědomovali, že je nutné vložit obrovské prostředky rovněž do výzkumu a vzdělání.

Koncem října nepotěšila ředitele CIA Allena Dullese zpráva zvláštní vědecké komise: Na základě sledování zkoušek sovětských raket totiž konstatovala, že jsou „při vypouštění neobyčejně vysoce spolehlivé“ a že americké balistické střely za nimi zaostávají asi o dva až tři roky. Šlo tedy o raketovou propast v neprospěch USA!

Kabinet pro případ nouze

Kdyby měli Sověti víc mezikontinentálních raket, mohli by je osadit jadernými bombami a zničit Ameriku. Takový útok by zlikvidoval vládu a většinu státních úřadů. Zničení vládní infrastruktury bylo nutné předejít!

Eisenhower vybral devět svých přátel – kapitánů průmyslu či vysokoškolských profesorů – a jmenoval je členy jakéhosi kabinetu pro případ nouze. „Prezident se připravoval na nemyslitelné,“ vysvětloval generál Goodpaster v roce 2004. „Chtěl, aby si části vládních struktur, které se zachrání, zachovaly zdravý rozum a schopnost pracovat, a do určité míry tak zajistit, aby naše vláda nebyla zlikvidována.“ Eisenhower přijal devět vyvolených 6. března 1958, udělil jim tajné dekrety a vysvětlil jim jejich pravomoci.

TIP: Nerealizované sovětské sny: Rusové chtěli proletět kolem Marsu už v sedmdesátých letech

Pověření dostali prezident a viceprezident televizní společnosti CBS, viceprezident First National City Bank v New Yorku, prezident Title Guaranty, prezident firmy Owens-Corning Fiberglass, ministr zemědělství, ministr práce, předseda Federálních rezerv a výkonný viceprezident General Dynamics. „Byli to takoví lidé, jako je dnes Bill Gates,“ charakterizoval jejich výběr Bill Geerhart z internetového serveru Conelrad.

Dokončení: Vznik pod tlakem Sputniku: Jak se zrodila mocná NASA (2)

Grafika Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) ukazuje, že některé sestřihy vousů mohou snižovat účinnost respirátorů při ochraně před nebezpečnými viry. Výraznější porost na tváři totiž brání těsnému dosednutí respirátoru na tvář. Grafika vznikla již v roce 2017 v souvislosti s tehdejší epidemií viru SARS, vzhledem k podobnosti aktuálně se šířícího viru SARS-CoV-2, je ale platná i dnes.

Respirátory (především pak respirátory filtrační třídy FFP3 a částečně i FFP2) slouží k tomu, aby bránily ohrožení člověka zvenku, a mohou tedy ochránit před viry, bakteriemi a dalšími hrozbami člověka, který respirátor používá. Naopak roušky mají zabránit průniku choroboplodných organismů zevnitř ven – jejich hlavním účelem je tedy ochránit okolí, nikoliv člověka, který je nosí. Lékařské roušky jsou také obvykle zhotoveny z materiálu, kterým snadno procházejí zejména nejmenší částice a nejmenší mikroorganismy (pod 0,3 μm) Průměr viru chřipky je přitom jen okolo 0,1 μm a virus koronaviru SARS 2 má rozměr kolem 0,11 μm.

Švédové začali být v 16. století nespokojeni s vládou Kristiána II., který z Kodaně panoval unii všech skandinávských zemí. Král se snažil posílit svou moc na úkor šlechty a měšťanstva, neustále zvyšoval daně a uplatňoval pouze politiku biče. V roce 1520 dokončil zúčtování se švédskými opozičníky tím, že po své korunovaci nechal zatknout a popravit více než osmdesát klíčových šlechticů a hodnostářů. Tato takzvaná Stockholmská krvavá lázeň opozici ovšem neumlčela. 

Pronásledovaný buřič 

Příbuzný několika popravených, lstivý a mazaný Gustav Eriksson Vasa se po svém úprku z dánského vězení odmítl zúčastnit korunovace, což mu nepochybně zachránilo život. Královští úředníci na něj vypsali odměnu a začali ho usilovně hledat. Čtyřiadvacetiletý aristokrat před nimi prchal na sever. Během svého dobrodružného putování vyzýval sedláky k povstání. Ale byl mladý, bez peněz a na útěku. Musel se dokonce převlékat za sedláka, horníka nebo dřevorubce. Lidé s ním sice soucítili, schovávali ho před královými vojáky, nicméně dávali přednost klidu a míru a nenásledovali ho.

Naděje mladého buřiče se v roce 1521 upřely na kraj Dalarna ve středním Švédsku. Neměl zde sice žádná panství, ale hodlal využít toho, že tamější rolníci byli nejen svobodní a ozbrojení, ale také proslulí houževnatostí a lpěním na svých privilegiích. Putoval v dalarnském kroji, aby nebudil pozornost.

Koncem listopadu dorazil na statek bohatého horníka Anderse Perssona u jezera Run, dvacet kilometrů jižně od centra těžby mědi Falunu. Zde Vasa pomáhal při mlácení obilí jako obyčejný čeledín. Ale děvečka, s níž pracoval, si na něj pánovi stěžovala: „Nevěřím, že ten chlap (…), který sem letos přišel, je čeledín. Mlátit neumí a pod košilí nosí hedvábí!“ Persson si pozval čeledína k „výslechu“ a prominentní buřič mu vypověděl celou svou historii a požádal ho o pomoc. Boháč se mu ale neodvážil pomoci, namísto toho jej vyzval: „Vydej se přes další farnosti, prchej, prchej – přes řeky, hlubokými lesy! Nikdy nezůstávej moc dlouho na jednom místě! Tady (…) jsou lidé spíše klidní. Obrať se radši na chlapy v Moře.“  Vasa ho poslechl. Po cestě se zastavil u svého známého Arendta Pehrssona Örnflychta. Netušil, že statkář i jeho příbuzní podporují krále Kristiána, a byl zadržen. Naštěstí se ho zželelo statkářce, která mu pomohla uprchnout.

Z Mory do Sälenu 

Po několika dnech dorazil Vasa bezpečně do města Mora. Historky o tom, jak ho před tamním kostelem nadšeně poslouchaly „masy“, si ale později vymysleli propagandisti, kteří z něj udělali lidového hrdinu dle antických mýtů. Ve skutečnosti se měsíc marně snažil přemluvit představitele provincie, aby povstali proti Dánům. Nakonec to vzdal a vydal se dál na západ, směrem do Norska.

Dalarnští se mezitím dozvěděli o zvěrstvech Dánů a pochopili, že se musí bránit. Proto se rozhodli mladého šlechtice přece jen podpořit. Vyslali za ním dva nejrychlejší lyžaře, Larse Jakobssona a Engelbrekta Jonssona, aby ho dostihli a přivezli zpět. Těm se skutečně po devadesátikilometrovém běhu na lyžích podařilo odbojníka dohnat a přemluvit, aby se s nimi vrátil. Dalarňané se chopili zbraní a pod vedením Gustava Vasy zahájili švédskou osvobozeneckou válku. V roce 1523 byli Dánové ze země vyhnáni a Švédové zvolili králem Gustava I. Vasu. Jeho potomci učinili ze Švédského království nejsilnější mocnost v Pobaltí, jejíž vojáci vzbuzovali hrůzu po téměř celé Evropě.

Ve 20. století se Gustav Vasa stal i symbolem nejznámějšího a největšího běhu na lyžích na světě. V roce 1922 se totiž novinář a rodák z Mory Anders Pers rozhodl využít odkazu legendárního běhu z Mory do Sälenu pro sportovní účely a zorganizoval první Vasův běh. Tato prestižní sportovní akce se od té doby koná každý rok.  

Před 74 tisíci let explodoval supervulkán Toba na ostrově Sumatra. Byla to jedna z největších sopečných erupcí na Zemi za přinejmenším 2 miliony let. Tato událost překonala svojí silou známou erupci amerického vulkánu Mount St. Helen z osmdesátých let přibližně pěttisíckrát.

Katastrofální erupce musela vážně ovlivnit celoplanetární klima. Odborníci odhadují, že po ní následovalo 6 až 10 let drsné „vulkanické zimy“, které pokračovalo asi tisíci lety ochlazení planety. Zároveň na Zemi v té době panovala suchá a chladná doba ledová. Vědci se proto domnívali, že lidstvo doby kamenné tehdy téměř celé vymřelo, s výjimkou pár tisícovek lidí v jižní Africe. Nové výzkumy ale naznačují, že lidé jsou skutečně houževnatí, a také to, že erupce Toby asi nebyla tak ničivá, jak jsme si doposud mysleli.

TIP: Největší pohromy, které měnily dějiny lidstva

Naznačují to alespoň výsledky vykopávek v severoindické lokalitě Dhaba, kde archeologové odkryli kamenné nástroje tehdejších obyvatel. Objevené nástroje vědci objevili ve vrstvách pocházejících prokazatelně z doby před explozí supervulkánu, i z doby po této explozi. Tyto nálezy nasvědčují tomu, že lidé v Indii navzdory dosavadním představám erupci Toby přečkali a žili zde i v následujícím období. Nejspíš to pro ně nebylo jednoduché a je možné, že mnoho z nich zemřelo, ale lidské osídlení v Indii tuto děsivou erupci a následné klimatické výkyvy zjevně vydrželo.

Karety pravé lovili pro nádherné odstíny jejich krunýřů už staří Římané. S želvovinou se obchodovalo také na hedvábné stezce, kde se šperky či dekorativní nádobí vyměňovaly za koření a drahé látky. V posledním století pytláci zabili miliony karet pravých, a na světě tak podle odhadů zbývá pouhých osm tisíc samic schopných hnízdění.

S potížemi se potýká i další druh – karety obrovské. Na jejich populaci má dopad mimo jiné globální oteplování, v jehož důsledku se v písku líhnou především samice, neboť u karet záleží distribuce pohlaví mláďat na teplotě. A pláže plné samic jsou bez samců k ničemu.

Odlesky zlaté, hnědé, rudé i oranžové na želvích krunýřích oslňují lidi i dnes, a tak se ze želvoviny vyrábějí třeba sluneční brýle a bižuterie, podobně jako před staletími. Rozdíl spočívá v tom, že už od roku 1977 platí celosvětový zákaz lovu a zabíjení zmíněných obratlovců. Obchodníci s želvími vejci, masem i želvovinou riskují pokutu: V Indonésii jde například až o sto milionů rupií, tedy 175 tisíc korun, což pro běžného Indonésana představuje asi 200 výplat. Jenže tamní policie obvykle nic nevymáhá a nikdo nebyl nikdy odsouzen…

Boj o přežití

Karety bojují o holý život i bez lidského přičinění. Páří se v mělkých lagunách a jindy oceán neopouštějí. Kladení vajíček je přitom namáhavé samo o sobě: Dospělá samice – ladná v mořských vlnách, ovšem nikoliv v písku – se těžkopádně vysouká na souš, vytvoří dostatečně hlubokou jámu, naklade do ní až 150 vajec a důkladně je zahrabe. Mláďata pak nechává svému osudu a vrací se do vln. 

TIP: Otřesné týrání zvířete: Biologové vytáhli z nosu mořské želvy 12centimetrové brčko

Malé karety se vylíhnou po padesáti dnech, pokud ovšem jejich úkryt neobjeví některý z predátorů – ať už člověk, mořský pták, nebo toulavý pes. Jakmile se zhruba dvoucentimetrovým želvičkám podaří prorazit kožovité vejce a dostat se z hlubokého písku, čeká je v ideálním případě romantická cesta k moři, jejímž jediným svědkem se stává měsíc ozařující hladinu. 

Želvy na pokraji

Problém tkví v tom, že jdou želvy za nejsilnějším zdrojem světla, což bohužel nemusí být vždy měsíc. Mláďata snadno zmate třeba osvětlení z přímořských restaurací či obřích reklamních neonů. A i když se dostanou do moře, stále nemají vyhráno. Kromě řady predátorů figurují karety i na jídelníčku člověka, protože se jejich maso považuje za lahůdku. Další tisíce jich každoročně zahynou, když se zapletou do vlečných rybářských sítí. 

Ohromné riziko pak pro ně znamená odpad: Jejich oblíbená potrava v podobě mořských medúz se totiž k nerozeznání podobá volně plujícím mikrotenovým sáčkům – a pokud je želva sežere, zemře. Kombinace všech uvedených faktorů přivedla zmíněná zvířata na pokraj vyhynutí.