Mléčnou dráhu, stejně jako většinu jiných galaxií, obklopuje galaktické halo. Jde o obrovský kulovitý oblak plynu, který obsahuje i hvězdy a podle mínění astrofyziků i spoustu temné hmoty. Naše galaktické halo se rozkládá do vzdálenosti stovek tisíc světelných let, mnohem dál, než kam dosahují spirální ramena Mléčné dráhy.

Svou hmotností se galaktické halo ve skutečnosti blíží galaktickému disku. Vzhledem ke své ohromné velikosti je ale zároveň velmi řídké, což značně komplikuje jeho výzkum. Aby se vědci o galaktickém halu něco dozvěděli, tak obvykle musejí používat různé sofistikované triky.

Pozorování blazarů

Sanskriti Das z americké Ohio State University a její spolupracovníci využili toho, že záření objektů ze vzdáleného vesmíru při cestě k nám prochází plynem galaktického hala. Pozorovali blazary, velmi zářivá aktivní galaktická jádra, jejichž polární výtrysky hmoty míří přesně směrem k nám.

TIP: Astronomové objevili chemicky primitivní hvězdu v galaktickém halo

Když tým Dasové analyzoval rentgenové záření blazarů a jeho změny, k nimž došlo při průchodu galaktickým halem, podařilo se jim zjistit, že plyn, který tvoří halo, má teplotu až 10 milionů °C. Jak se zdá, galaktický disk Mléčné dráhy pluje v nezměrném moři žhavého plynu. Odborníci si přitom až doposud mysleli, že se teploty plynu v galaktickém halu pohybují zhruba od 10 tisíc až po maximálně jeden milion °C. Plyn v galaktickém halu Mléčné dráhy je tak přibližně desetkrát žhavější, než jsme si mysleli.

Německé společnosti Krupp a Rheinmetall tradičně náležely mezi nejvýznamnější producenty dělostřeleckých zbraní v Evropě. Jejich výrobky se osvědčily za první světové války, po níž však přišla demilitarizace Německa, ztráta trhů a velká hospodářská krize.

Obě značky ale přežívaly a nepřestávaly se věnovat utajenému (a někdy do zahraničí přenesenému) vývoji. Jejich chvíle pak přišla v roce 1933, kdy se vlády ujali nacisté a podstatně urychlili proces přezbrojení, jenž se sice odehrával již za předchozích vlád, ovšem daleko pomaleji a v tajnosti.

Image

Čtěte také

Těžké houfnice na východní frontě: Sovětská ML-20 vs. německá sFH 18 (1)

Tajný projekt dvou zbrojovek 

Hitler měl sice v plánu vypovědět versailleskou smlouvu, ale zpočátku se ještě snažil o klamání inspekcí vítězných velmocí. Tomu koneckonců odpovídalo též oficiální označení nové zbraně, jež vznikla podle specifikací, které Reichswehr sestavil už roku 1926. Požadoval novou těžkou polní houfnici, jež by ve všech ohledech překonávala typ sFH 13 z éry Velké války. Lukrativní zakázka vzbudila zájem obou hlavních německých zbrojovek, které dodaly prototypy skutečně povedených zbraní. Rozhodovací komise tedy měla nelehkou práci a nakonec sáhla k důvtipnému kompromisu, když nevybrala ani jeden návrh a doporučila, aby výsledné dělo vzniklo jako hlaveň značky Rheinmetall na lafetě firmy Krupp.

Obě společnosti tak byly uspokojeny a roku 1933 se mohla rozběhnout výroba zbraně, jež dostala název 15cm těžká polní houfnice 18 (15-cm schwere Feldhaubitze 18, zkráceně sFH 18). Právě číslo 18 se použilo ve snaze oklamat inspektory Dohody, jelikož budilo dojem, že jde o zbraň vyvinutou ještě během první světové války, a nikoli o produkt poválečného a tím pádem zakázaného vývoje. První sériové kusy se daly rozložit na dva díly, které tahali koně, ale záhy se přešlo na produkci varianty, jež byla uzpůsobena pro motorovou trakci, respektive pro přesun pomocí polopásového tahače, což se ukázalo jako velmi pokrokové řešení. Navzdory propagandě však platilo, že i v posledních dnech války se mnoho houfnic sFH 18 muselo spoléhat na koňská spřežení. 

V čínských službách

Bez ohledu na způsob transportu každopádně platilo, že se sFH 18 (spolu se 105mm kanonem sK 18, který užíval shodnou lafetu) stala páteřním typem těžkého dělostřelectva Wehrmachtu. Prvního bojového nasazení se ale dočkala v cizích službách, jelikož Číňané použili zbraně objednané z Německa proti Japoncům, jejichž dělostřelectvo tak zcela deklasovali. Pro Čínu vznikla speciální verze s delší hlavní, která měla dostřel 15 km, tedy zhruba o 1,5 km více než standardní model Wehrmachtu.

Tomu se jeho houfnice značně osvědčily v bojích v Polsku, západní Evropě a severní Africe, ale po vpádu do SSSR se ukázalo, že sFH 18 nemá dostatečně velký dostřel na to, aby dokázala překonat zbraně sovětského „sborového duplexu“ (neboli typy ML-20 a A-19). Němci přebírali ukořistěná sovětská děla do své výzbroje, ovšem jednalo se jen o improvizaci a zbrojovky třetí říše dostaly za úkol vyvinout silnější houfnici.

Snaha zvětšit dostřel

Zrodila se sFH 18M, do jejíž nábojové komory se dalo vložit hned sedm dílů prachové náplně (kdežto původní maximum bylo šest). Dostřel se zvýšil na víc než 15 km, ale zbraň musela dostat úsťovou brzdu (odtud ono M, Mündungsbremse), která způsobovala problémy. Posléze se tedy od tohoto řešení upustilo a dělostřelci dostávali nové granáty, jež se vyznačovaly pomocným raketovým motorem, který výrazně zvyšoval dostřel. Toto střelivo ale zase nikdy nebylo dostupné v potřebných počtech.

V menším počtu se vyráběla odlehčená varianta sFH 36, jež využívala slitiny lehkých kovů. Vznikla též verze sFH 40 s prodlouženou hlavní a novou lafetou, ale v praxi se nakonec využily jen nové hlavně na starých lafetách pod jménem sFH 18/40. Německá děla po válce sloužila v řadě zemí, mezi něž patřilo též Československo, kde se zrodila houfnice vz. 18/47. Ta užívala masivní úsťovou brzdu na zkrácené hlavni, jež byla ovšem převrtána na „sovětský“ kalibr 152 mm. 

Měření sil

Při porovnávání dělostřeleckých zbraní je jedním z klíčových parametrů maximální dostřel, protože strana vybavená děly s vyšším dostřelem dokáže „kontrolovat“ daleko větší teritorium a může z bezpečné vzdálenosti zneškodňovat zbraně protivníka. Z tohoto pohledu měla jasnou výhodu Rudá armáda, jelikož houfnice ML-20 disponovaly o téměř čtyři kilometry větším maximálním dostřelem než německé sFH 18, což se v bitvách zákonitě projevilo.

Němci zaváděli kořistní sovětské zbraně do své výzbroje pod oficiálním názvem 15,2-cm K 433/1(r) a rozběhli vývoj zdokonalených variant svého děla, avšak s dost rozpačitými výsledky. Dostřel houfnice sFH 18M sice vzrostl, pořád však zaostával za ML-20, nehledě na fakt, že úsťová brzda působila různé potíže a větší prachové náplně výrazně zvyšovaly opotřebení některých částí zbraně. Alternativní řešení přinesly střely s pomocným raketovým motorem, které se však vyznačovaly složitostí a vysokou výrobní cenou, takže je dělostřelci nikdy nedostávali v dostatečném počtu.

Německé těžké dělostřelectvo se proto zpravidla nacházelo v nevýhodné pozici, ačkoliv sFH 18 sama o sobě představovala povedenou zbraň moderní konstrukce, zatímco ML-20 v podstatě pořád vycházela ze Schneiderova vzoru z počátku století. Německé dělo bylo lehčí, pohyblivější a méně náročné na obsluhu. Základní podoba bez úsťové brzdy také netrpěla nectností, jež se objevila u sFH 18M a kterou se vyznačovala i ML-20, a sice faktem, že kvůli úsťové brzdě se po každém výstřelu zvedl ohromný oblak prachu, který mohl prozradit pozici baterie. Dá se říci, že Sověti i Němci zkonstruovali velice kvalitní houfnice, avšak vzájemné srovnání ukazuje, že ML-20 byla lepší zbraní.

Vědci rádi zkoumají ledovcová jádra – vyvrtané kusy ledu z hloubky ledovce, které představují zmrzlou „časovou schránku“ z dávných dob. Z těchto jader je možné vyčíst, jaké dříve panovalo na Zemi klima, jaké chemické látky se tehdy vyskytovaly v prostředí, a také to, jaké v té době žily organismy. Získat z ledovcových jader údaje o mikrobech je ale velmi komplikované, protože jich v ledu bývá velmi málo a zároveň může snadno dojít ke kontaminaci vzorku.

Mezinárodní tým vědců nedávno zpracoval dvě ledovcová jádra, která pocházejí z ledovce na severozápadě Tibetské náhorní plošiny v Číně. Jeden vzorek ledu byl starý asi 520 let a druhý vzorek přibližně 15 tisíc let. Badatelé přitom pro tento výzkum vyvinuli nové postupy pro ultračistou izolaci a zpracování ledu, aby nedošlo k jeho kontaminaci dnešními mikroby.

TIP: Nesmrtelní mikrobi ze Sibiře: Jak velkou hrozbu představují tisíce let zmražené viry?

Jejich úsilí vedlo k vystopování celkem 33 různých skupin virů, které se skrývaly v tibetském ledu. Celých 28 z nich přitom bylo pro vědu doposud neznámých. Jak se ukazuje, zatím jsme ještě rozhodně neodkryli celou diverzitu virů na Zemi. Objevené viry podle všeho nejsou pro lidi nebezpečné, protože naprostá většina z nich zřejmě infikuje různé typy bakterií.

Už víme, že kolem nás je ohromné množství planetárních systémů, v nichž nesčíslné exoplanety obíhají kolem svých hvězd. Teď bychom rádi objevili exoplanety, které budou z našeho pohledu obyvatelné. A v ideálním případě bychom rádi našli planetu, která bude osídlená cizím životem, ať už bude mít jakoukoliv podobu. Otázkou je, u jakých hvězd bychom měli hledat.

Astronom Edward Guinan z americké Villanova University v Pensylvánii a jeho spolupracovníci vyšli z dosavadních téměř 30 let objevů i výzkumu exoplanet, a doporučují, abychom exoplanety se životem hledali především u oranžových trpaslíků, čili hvězd spektrální třídy K.

Ani červení, ani žlutí

Proč právě u oranžových trpaslíků? Tyto hvězdy totiž představují rozumný kompromis mezi červenými trpaslíky a žlutými trpaslíky, jako je i naše Slunce. Červení trpaslíci jsou sice v Mléčné dráze daleko nejpočetnějšími hvězdami a vydrží zářit desítky, možná až stovky miliardy let, ale zároveň zaplavují své okolí devastujícím ultrafialovým a rentgenovým záření. A také se nejhůře hledají, protože září nejslaběji. Žlutí trpaslíci jsou sice „pohodové“ hvězdy, ale v Mléčné dráze i jinde ve vesmíru jich je mnohem méně než červených trpaslíků. Oranžoví trpaslíci jsou ve všech uvedených parametrech uprostřed mezi červenými a žlutými trpaslíky.

TIP: Pravděpodobnost, že je Země obyvatelnou planetou, je jen 82 %. Cože?

Guinan vede výzkumný program „GoldiloKs“, který se věnuje oranžovým, a také žlutým trpaslíkům, a jejich planetárním systémům. Zjišťují například, jak staré jsou jednotlivé hvězdy těchto typů, jak rychle rotují nebo jaké vyzařují množství ultrafialového a rentgenového záření. Zvýšenou pozornost přitom věnují planetárním systémům nejbližších oranžových trpaslíků, jako je například systém Kepler-442, Tau Ceti nebo Epsilon Eridani.

Psal se rok 1848 a Evropou zmítaly revoluce. Krizí si prošlo i habsburské mocnářství. Povstání v severní Itálii bylo potlačeno jen díky maršálu Radeckému. Všeslovanský sjezd v Praze vyústil ve Svatodušní bouře, které zadusil až generál Windischgrätz. Ve Vídni povstali liberálové a císař Ferdinand Dobrotivý musel uprchnout. Rebelové dokonce zlynčovali ministra války. V Uhrách došlo k masivní vzpouře Maďarů, která nezničilo Rakousko jen díky zásahu Chorvatů pod vedením bána Josipa Jelačiče.

Prudkost a surovost povstání vedla vládu k radikalizaci a u dvora se dostaly do popředí konzervativní kruhy. Ty se rozhodly najít z nepokojů jednoduchou cestu: něco málo ústupků, trochu planých nadějí a hodně síly. K takovému postupu byl ale císař Ferdinand naprosto nevhodný. Často nemocný a podivínský muž oplýval mnoha talenty, ale image rozhodného a nesmlouvavého vladaře mu nikdo nevěřil a věřit nemohl. Hledala se tak vhodná náhrada: a v prosinci 1848 byla nalezena. Novým panovníkem bude František Josef, syn bavorské princezny Žofie a arcivévody Františka Karla. 

Solný princ přichází

Narodil se 18. srpna 1830. Přezdívku „Solný princ“ si zasloužil snadno: krátce před jeho početím navštívila jeho matka lázně. Prvních osmnáct let strávil výukou a tréninkem všech důležitých dvorských dovedností. Nebyl v ničem zvlášť nadaný, snad s výjimkou jízdy na koni, prokazoval ale velikou vytrvalost a vůli. Možná proto byl ideálním kandidátem na záchranu Rakouska. 

Ferdinand Dobrotivý tedy roku 1848 dobrovolně předá trůn Františku Josefovi a sám se odebere na zámek Zákupy a do Prahy. Lékaři mu v tu chvíli nepředpovídají úplně růžovou budoucnost, ale český vzduch, hovory s přáteli, dary městu Praze a rozdávání bonbonů na dnešní Národní třídě mu budou velmi svědčit. Dožije se 82 let a bude posledním korunovaným českým králem.

František Josef I. měl ale zatím úplně jiné starosti než rozdávání cukrátek. Prvně musel vyřešit Kroměřížský sněm: na něm se měli vůbec poprvé sejít zástupci všech národů monarchie a dát dohromady ústavu. Mimochodem, za Čechy se účastnil i František Palacký.

TIP: První úředník říše: Jak vypadal běžný den Františka Josefa I.?

Ústavu opravdu sestavili, stát se k ní ale postavil jasně. Sněm navštívil hrabě Stadion, prohlédl si výsledek a pak jej nahradil novou, takzvanou Stadionovou ústavou, která vešla v platnost o rok později. Sněm byl okamžitě rozpuštěn a poslanci posláni domů. Samozřejmě, zklamání poslanců z demokratického deficitu se dalo přežít. Maďarské povstání skončilo mnohem hůře. Rakouská vojska ho za asistence ruských jednotek utopila v krvi, k poslednímu střetu došlo u Világoše. „Byl to pořádný Világoš“ se jako rčení pro masakr, chaos či alespoň veliký nepořádek a výprask dostalo i do běžné řeči.

Během roků 1769–1809 navrhl Thomas Jefferson své plantážnické sídlo v Monticellu a v letech 1817 až 1826 pak ideální „akademickou vesnici“ v Charlottesville, jež dodnes tvoří srdce Univerzity ve Virginii. Samotnou školu založil prezident v roce 1819, přičemž se její kampus považuje za jeden z nejkrásnějších v zemi. Mezi tamními absolventy bychom našli i spisovatele Edgara Allana Poea, malířku Georgiu O’Keeffeovou či další hlavu Spojených států Woodrowa Wilsona.

Talentovaný pan prezident

Jefferson nacházel inspiraci v antice, a tak jeho dům s kopulí v Monticellu podpírají portiky s dórskými sloupy, zatímco římsy a vlysy se odvozují od klasických římských staveb. Inspirační zdroje starého Říma je možné rozeznat i v akademické vesnici, kde se nachází rotunda vybudovaná po vzoru Panteonu a každý z deseti pavilonů na univerzitní půdě nabízí odlišnou lekci z klasické architektury. Při procházce kampusem nelze nevnímat rovněž další ideály tehdejšího světa, jakými byla svoboda a prosperita ve spojení se vzděláním.

Jefferson si liboval ve čtení klasických i pozdějších děl o stavitelství a designu, stejně jako se pečlivě vzdělával v evropské architektuře 18. století. Neustále přitom prohluboval také své znalosti z klasické filozofie. Široké studium se pak odrazilo i v návrzích pro Monticello a virginskou univerzitu, jimiž první muž země významně přispěl k rozvoji neoklasicismu ve Spojených státech.

Dědictví v ohrožení

Dům v Monticellu zůstal dodnes bez jediné změny, kromě několika malých úprav v polovině 20. století, mezi něž patřily ocelové nosníky na podepření podlah a regulace teploty a vlhkosti. Monticello i univerzita si zachovávají svou autenticitu, pokud jde o formy, vzory či materiály, a Nadace Thomase Jeffersona se o prezidentův odkaz stará tak, aby jej nezasahovaly žádné výrazné změny a uchoval si svou podstatu.

TIP: Nádhera ve stínu kokosovníků: Městečko Levuka na ostrově Ovalau

Jedinou zásadní proměnu prodělala rotunda v kampusu, a to po velkém požáru v roce 1895. Rekonstrukce se s plným pochopením Jeffersonových inspiračních zdrojů ujal architekt Stanford White. Největší hrozbu dnes pro zmíněné dědictví představuje komerční rozvoj v Monticellu, zatímco akademická vesnice se potýká s vlhkostí, znečištěním a invazivními druhy, jež napadají tamní zahrady.

Pravá část Mysu Dobré naděje a pobřežní městečko Hout Bay jsou již dávno na nohou. Běžný rybářský ruch je v plném proudu a racci se už dávno pozdravili s lachtany líně se povalujícími na dřevěných bárkách nebo rozpadajících se molech. Damani jsou rozpláclí na rozehřátých skalách, zatímco naše pětice se poskakováním na gumovém člunu snaží alespoň trochu zahřát. Stále jsme oblečeni v mokrých neoprenech a i při pětatřiceti stupních nad nulou se klepeme zimou. Z předchozího ponoru jsme tak prochladlí, že zpočátku nemáme ani trochu energie, abychom jakkoli komentovali nevšední potápěčský zážitek.

Nelákavý kus železa

Echo našeho průvodce Mika, který je zároveň majitelem místního potápěčského centra, a dovolím si tvrdit, že i dlouholetým přítelem, že jedeme na vrak potopený někde v hloubce dvaceti pěti metrů, se nesetkává s žádným nadšením. „Kus železa…, co tam budeme dělat?“ houkne někdo dozadu. „Choďme radšej do krčmy!“ zaburácí slovenská sekce. „Jsem všema deseti pro!“ přidávám svou vlastní špetku lži. Dobře vím, že stejně jako ostatní si odhodlání zabalit dnešní ponor jen nalhávám. Klejeme nad ledovou vodou, děravými neopreny a netěsnícími manžetami. Hudrujeme nad tenkými rukavicemi a gigantickou kapucí, kterou protéká voda jako ve splavu. Lamentujeme, nadáváme. Stejně jsme ale přesvědčeni, že do vody půjdeme.

Ponory v těchto končinách jsou tak jedinečné, že jen hlupák by opovrhl příležitostí. Zážitky ze zdejších vod se zdaleka nepodobají ničemu, co známe z běžného potápěčského světa sluncem prozářených „vroucích“ moří. Do vody se všichni těšíme, ale co bychom to byli za ‚česko-slovenské‘ turisty, kdybychom si aspoň trochu nezanadávali. Přitom už slyším, jak večer budeme znovu probírat stovku lachtanů řádících pod vodou a snad i ten „kus železa“.

Nevlastní bratranec Titaniku

Obeplouváme pobřeží a najednou se za skálou objeví monstrum. Z hladiny se nad námi do výšky dobrých třiceti metrů tyčí obrovský jeřáb, jehož základna vychází ze železné paluby velikosti fotbalového hřiště. „Co to probůh je?“ otáčím hlavu k Mikovi a zároveň šátrám po fotoaparátu. „Přece loď! Tedy vrak!“ opravuje se.

„Tohle že někdy plulo?“ Můj údiv rozhodně není hraný. Na tuhle železnou obludu prostě fakt čumím. „Jojo, nějaká pracovní loď,“ vysvětluje Mike. „Kde je asi příď? Když je tohle záď…“ uvažuju nahlas. „To je zhruba střed lodě,“ přeruší mě štíhlý Jihoafričan. „Příď je někde tam u těch útesů,“ ukazuje prstem k oválným kamenům bránícím hoře, aby se zřítila do hlubin oceánu. „V mlze prý narazila do skály a sesunula se do oceánu.“

Očima odhaduju vzdálenost a v duchu přebírám slavné obry, kteří kdy brázdili oceány. Titanic nebo Bismarck jsou nezapomenutelnými giganty moří, ale člověk si přitom neuvědomuje, že vedle nich existovaly nebo stále existují pracovní, doprovodné a pomocné lodě, které se s nimi klidně můžou měřit.

Pomoc zakončená ponorem

„Tady se budeme potápět?“ ptám se s nadšením. Počáteční „hraná“ nechuť je tatam. „Ne tady, kousek dál… víc vpravo,“ překvapuje mě Mikova odpověď. „Tam je další vrak, který leží na skále. Začíná někde v pěti metrech a končí v pětadvaceti.“ Zapomínám na ledovou vodu a tělem mi projede teplo, provázející příjemné vzrušení.

„To je Oakburn, která vezla kolejnice a náhradní díly na železnici. Někdy začátkem minulého století to tady ‚zaparkovala‘ a šla ke dnu. Tady ten druhý kolos (pojmenovaný Boss 400) měl po mnoha letech vytahovat železo z vraku …„ odmlčí se Mike, jako by chtěl s nostalgickou slzou v oku dodat, že plavidlo snad patřilo jejich rodině. „… no a skončil tady taky!“

Připravujeme se na ponor. Při pádu do vody zalapám po vzduchu. Zima, zima, strašná zima! Kapky vody jako by se domluvily a sjednotily do nikdy nekončícího proudu, který si vybral místo zrovna uprostřed mých zad. Brrrr!

Skrz kelpovou džungli

Po prvních mukách chladu v Neptunově království začínáme klesat. V průzračně vodě, která je díky ledovému přívalu stále se hrnoucího oceánu na denním pořádku, se marně rozhlížíme po vraku. Viditelnost je přitom dobře dvacet metrů… S ostatními na sebe jen pohlédneme a bezradně krčíme rameny. Nacházíme jen masivní kelpy – dlouhé mořské chaluhy.
Vždy si říkám, že mám víc naslouchat místním, dávat na jejich rady a respektovat jejich znalosti. Proto se přes zdánlivou nesmyslnost takového počínání vrhám přímo doprostřed nejhustšího porostu kelpu a v hloubce sedmi metrů se snažím prosoukat hlouběji. Tyhle podvodní „trifidy“ dobře znám a za léta potápění jsem se mezi nimi naučil solidně pohybovat. Každý ponor je ale jiný. Někdy proudy pomáhají, jindy brzdí a ještě víc vás do řas zamotávají. Při pohybu přes chaluhy zápasím s fotoaparátem a chvílemi se vůbec nedokážu hnout.

Skrz kelpový porost ale prosvítá „světlo na konci tunelu“. Když se konečně vymotám, přímo pode mnou se objevuje dlouhý levobok lodě, která klesá hluboko do modrých hlubin. Mike nás samozřejmě navedl dobře – nad příď, která byla nárazem rozdrcená, s léty se rozpadla a dnes je porostlá stromovím kelpu. Přemýšlím, jaké tvory ukrývající se v bezpečí kelpu tady můžu očekávat. Lachtani budou kolem vraku určitě a pod kusem plechu by se možná mohl krčit nějaký druh větší trnuchy. Nedá se vyloučit, že potkáme menšího žraloka, skrytého ve stínu rezavějícího motoru. Vrcholem by pak bylo setkání s velkým bílým žralokem – pánem těchto vod.

Langusty kam se podíváš

První obyvatel stoletého vraku, když tedy pominu drobné rybky a průsvitné medúzy, má vzrůstem i potenciální nebezpečností do velkého bílého žraloka hodně daleko. Přitom ale není o nic méně zajímavý. Na hnědém povrchu neidentifikovatelného kusu plechu šmejdí urostlá langusta. Ohmatává svými nekonečně dlouhými, žlutě zbarvenými tykadly dobře známé okolí, kde se nemusí bát. Hloubka dvaceti metrů jí dává dobrou šanci obstát před náhodnými lovci langust, kteří se na nádech pokoušejí vyrvat svůj podíl na bohatství oceánu. Bubliny vydávající človíček, který před sebou tlačí prapodivného foto-pavouka, ovšem desetinohému korýši stojí za pozornost. Opírá se svým tykadlem o oko vodotěsného pouzdra, což uvede v činnost senzor, který zaznamená jakoukoli neobvyklou věc. Langusta zbystří, a aniž bych stačil upravit úhel blesku, postaví se na všechny zadní končetiny, prudce se odrazí … a je pryč.

Chvíli proklínám svou neopatrnost, ale brzy mi dochází, že každá díra, proláklina, prohlubeň, skulina a nepatrná škvíra vraku skýtá langustám bezpečný úkryt a pocit domova. Kam jen pohlédnu, odevšad trčí desítky párů tykadel, která prozrazují své majitele. V teplých vodách Indického oceánu je langusta oblíbenou pochoutkou mnoha predátorů, a proto se důkladně ukrývá. Snad jen během nočního ponoru lze v teplých vodách odhalit více z jejího života.

Tady, v ledové vodě Atlantiku, je ovšem situace úplně jiná. Langusty sice mají spoustu nepřátel, ale studená voda spolehlivě utlumí apetit i nejaktivnějšímu lovci. Dnes se neloví a nežere. Je příměří a možná období dlouhodobého míru.

Bezpečí na „konci světa“

Trpíme zimou a proklínáme ledové vody. Už teď ale víme, že za měsíc budeme uprostřed Evropy nadšeně popisovat neopakovatelné zážitky, které nás tady potkaly. Stovky langust na jednom místě, to se jen tak nevidí. Modrá voda v pozadí, tajemně se vlnící listy kelpu, kusy potrhaného železa a do toho … stovky langust. Při každém zmáčknutí spouště jsem si jist dokonalostí fotografie.

TIP: Návrat do vln u Mosambiku: Zázrak modrých vod Jangama

Langusty jsou v těchto afrických končinách doslova na talíři každý den. Rybáři s oprávněnou licencí je chytají do pastí a klecí a k tomu se na každé poště dá koupit povolenka. Když zrovna není období páření, může si po uhrazení poplatku každý smrtelník ulovit tři langusty na den. „Podmíráci“ samozřejmě musejí zpátky do moře a komisaři pobíhající vytrvale v přístavu, zjišťují pomocí cedule s několika různými otvory, zda je langusta už dost velká.
Kromě oficiálního lovu je tady i ten ilegální, který probíhá nejen za účelem zahnání hladu, ale taky pro zisk. Langust ubývá, stejně jako ostatních mořských obyvatel, kteří se dají v chutné podobě pozřít. Vše, co můžeme sníst, mizí. Na vraku u Hout Bay, úplně „na konci světa“ langusty prozatím našly místo, kde se cítí bezpečně.

V hromadné dopravě se zřejmě budou stále častěji prosazovat autonomní vozidla a letouny. V anglickém Bristolu právě zahájili testy autonomních kabin projektu CAPRI, které by měly sloužit ve veřejné hromadné dopravě. Jde o první test, v němž budou kabiny vozit lidi, aniž by s nimi jezdil lidský dozor.

Konsorcium CAPRI zahrnuje celkem 17 akademických institucí a firem, včetně univerzit University of the West of England a Bristol University nebo letiště Heathrow Airport. Na projekt CAPRI dostali 35 milionů liber (přes 1 miliardu Kč) od britského vládního centra pro rozvoj autonomní dopravy Centre for Connected and Autonomous Vehicles.

TIP: V Singapuru jezdí autonomní elektrický autobus od Volva

Autonomní kabiny CAPRI při jízdě využívají senzory, radar a strojové vidění k navigaci. Často se ocitají v komplikovaném prostředí, které je plné chodců, dětských kočárků i bicyklů. Významnou součástí tohoto testu je sledování reakcí veřejnosti na autonomní veřejnou dopravu. To je pro budoucnost autonomní dopravy velice důležité. Kabiny CAPRI by časem měly vozit pasažéry, kteří si je zastaví pomocí aplikace, v řadě měst Velké Británie. 

Antibiotika jsou skvělým lékem proti bakteriálním infekcím, pokud ale nenarazí na rezistentní bakterie. Bohužel také platí, že antibiotika si příliš nevybírají. Jsou jako kobercové bombardování, které sice zničí vojenské síly protivníka, ale spolu s nimi zahyne i spousta nevinných a často užitečných civilistů.

Když antibiotika zlikvidují velké množství bakterií v lidském těle, může se stát, že se najednou lavinovitě namnoží nějaký odolný patogen, jako jsou některé kmeny bakterie E. coli nebo salmonely. Pak může dojít k ještě závažnější infekci, než byla ta původní, léčená antibiotiky.

TIP: Vědci omladili imunitní systém výměnou střevní mikroflóry

Mezinárodní tým odborníků nedávno odhalil jeden konkrétní druh bakterií, který je zcela klíčový pro ochranu lidského těla před rozšířením nebezpečných patogenů po užívání antibiotik. Tento anděl strážný se jmenuje Klebsiella michiganensis a ve střevech bývá obvykle přítomný jen v malém počtu. V případě potřeby ale dokáže zmíněné „zlé“ mikroby udržet na uzdě, nejspíš tím, že jim ujídá klíčové živiny. Podávání této bakterie pacientům by tak mohlo zásadně zlepšit léčbu celé řady nebezpečných infekcí.