V roce 1972 mi bylo pět let a rodiče mě vzali do Disneyworldu. Mimo jiné jsme tam navštívili strašidelný dům, kterým jsme projížděli v malých autíčkách. Záhy se pod námi rozzářila zem a my jsme se mohli kochat přízračnou „hostinou duchů“. Tehdy mě fascinovalo, že jejich postavy byly viditelné, ale zároveň průhledné, jak se na stíny ze záhrobí sluší. Podobně tajemný a děsivý byl i varhaník, na kterého jsme natrefili v poslední místnosti. 

O 47 let později se objevily zvěsti o koncertech, jež mi právě onoho varhaníka připomněly: Mluvilo se o tour Roye Orbisona, Franka Zappy, Amy Winehouse, klasického klavíristy Glenna Goulda, Marie Callasové, Buddyho Hollyho, Whitney Houston a heavymetalového divocha Ronnieho Jamese Dia. Na první pohled nesourodá směska měla jedno společné – všichni byli po smrti. Přesto se vrátili a znovu dobývali svět ve formě hologramu. 

Co chce publikum?

Posmrtnou mánii odstartovalo vystoupení zesnulého rappera Tupaca Shakura, který se roku 2012 objevil ve formě hologramu na Coachella Valley Music and Arts Festival a na jevišti vystoupil spolu se Snoopem Doggem a Dr. Drem. A právě poslední zmíněný stál u zrodu myšlenky na oživení dávného kolegy: Kvůli realizaci hologramu se obrátil na Johna Textora, ředitele společnosti Facebank Group, která vytváří digitální podobizny celebrit. Tupaca však již nebylo možné zachytit – zemřel v roce 1996. Dr. Dre proto najal skupinu dvaceti herců, aby rappera „rekonstruovali“. Aktér se stejnou tělesnou konstitucí, jakou měl Tupac, zkrátka napodoboval před kamerou jeho vystupování na koncertech. 

Poté vznikla digitální verze Tupacovy hlavy a zpěvák najednou ožil. O projekční technologii se postarala firma AV Concepts a během šesti týdnů byl hologram na světě, přičemž jeho „znovuzrození“ vyšlo v přepočtu na 13,8 milionu korun. Tupacovo vystoupení pak vyvolalo obrovské nadšení a dnes má přes 60 milionů zhlédnutí na YouTube. Po úspěšné premiéře však hologram nečekalo vlastní turné. Textor se totiž domníval, že by se právě během něj odhalila hlavní slabina holografické technologie: „Diváci se podle mě po třetím songu začnou nudit. Najednou si uvědomí, že v podstatě koukají jen na projekci, a v hlavě jim zazní otázka ‚kolik že jsem dal za lístek?‘.“

Tehdy se zkrátka zdálo, že pokud se má hudební průmysl 21. století obohatit o novátorskou technologii, bude si taky muset poradit s očekáváním diváků, jež jsou nesplnitelná… 

Dalí a ambice

Pár hodin jízdy od místa konání Coachelly ve floridském městě St. Petersburg vsadilo na hologramy také muzeum umělce Salvadora Dalího. Uvnitř se nacházejí tři kiosky, kde lze spatřit digitální podobu slavného malíře: Od reality je k nerozeznání, a svému vzoru se dokonce podobá i excentrickým chováním. Na rozdíl od Tupacova hologramu se sice Dalí nepromítá do prostoru a je třeba jej sledovat skrz obrazovku, nicméně podoba a vystupování umělce stále vyvolávají úžas – a také spoustu otázek. 

Ředitel muzea Hank Hine mi vysvětlil, že se při tvorbě hologramu snažili umělce maximálně respektovat: „V hlavách se nám velice hlasitě ozývala etická otázka, jak jej zachytit věrohodně a s úctou.“ Všechno, co digitální malíř říká o umění či o sobě samém, proto představují části rozhovorů, které někdy poskytl, či namluvené úryvky z jeho knih. Na rozdíl od koncertních hologramů navíc muzeum nešlo tak daleko, aby přimělo Dalího namalovat obraz – a hologram katalánského umělce tudíž není tolik ambiciózní jako v případě Tupaca. 

Bez křoví to nejde

Na hollywoodském chodníku slávy se vyjímá mimo jiné hvězda Billie Holidayové, jedné z nejvýznamnějších jazzových zpěvaček historie. Ani uhrančivá kariéra jí ovšem nezaručila zájem dnešních mladých generací. Mohl by to změnit její hologram? A co by zpíval? V nedalekém Hologram USA Theater jsem to zjistil: Zástupce ředitele David Nussbaum mě zavedl do sálu s jevištěm a červenými závěsy, načež vytáhl zařízení podobné tabletu a jeho pomocí povolal k mikrofonu hologram božské Billie.

Zpěvačka vypadala velmi živě a spustila svůj hit Strange Fruit. Hologram přitom věrně zachytil její kouzlo – měl jsem pocit, jako by stála přede mnou. V tom se však na jevišti objevily další postavy, například tanečnice, které svým vířením pódium zcela zaplnily. Zeptal jsem se Nussbauma, proč Holidayovou doplnilo „křoví“. Vysvětlil mi, že sice nejde o vystoupení Lady Gaga či Jennifer Lopezové, jež by bez doprovodu tanečnic před obecenstvo nevyšly, ale dnešní publikum si „company“ zkrátka žádá. „Současný divák by se nemusel spokojit pouze s Holidayovou,“ dodal a podtrhl tím fakt, že ani hologramy zesnulých umělců neudrží při životě pouhá nostalgie, tudíž prostě musejí jít s dobou. 

Cena za oživení

V roce 2012 Jeff Pezzuti, ředitel společnosti Eyellusion, spolu s miliony ostatních žasl nad hologramem Tupaca Shakura – a v hlavě mu okamžitě zazněla otázka, kdo další by mohl zažít podobně triumfální návrat. O pár let později, přestože v daném odvětví neměl žádné kontakty, dal v práci výpověď a splnil si sen: Založil firmu zaměřenou na tvorbu hologramů slavných hudebníků a rozhodl se začít od svého oblíbence Ronnieho Jamese Dia.

Nejprve se proto setkal s Wendy, manželkou a zároveň manažerkou někdejšího heavymetalového zpěváka. „Vyprávěla mi, že posledních deset let neustále vzpomíná na slib, který mu dala na jeho smrtelné posteli,“ líčil Pezzuti. „Když už byl velmi nemocný, prý mu řekla, že svůj život zasvětí tomu, aby udržela jeho odkaz i hudbu naživu.“ Jeff jí posléze navrhl, že se může pokusit vytvořit hologram jejího muže s investicí v přepočtené výši osmi milionů korun, přičemž další milion by zajistil sám. Wendy byla nadšená, přesto si vzala půl roku na rozmyšlenou – ale nakonec souhlasila. 

Bůh na pódiu

K přípravě hologramu najal Pezzuti herce, který mu pomohl vytvořit digitální „otisk“ zpěvákových pohybů. Poté přizval také Chada Finnertyho, tvůrce vynikajících digitálních animací a zakladatele společnosti Digital Frontier FX. Když se práce na hologramu chýlily ke konci, začalo se řešit, kde by měl poprvé vystoupit. A Wendy navrhla německý heavymetalový festival Wacken Open Air. Následně kontaktovala bývalé členy Diovy kapely a projekt jim představila. 

Jakmile měli na své straně zbytek skupiny a koncert se podařilo naplánovat, započaly finální přípravy, přičemž se vše ohledně vystoupení drželo v tajnosti. Ve Wackenu se měl hologram stát zlatým hřebem a celou akci završit. V publiku se vedle 75 tisíc dalších lidí nacházeli rovněž Diovi vydavatelé a před ním na pódiu vystupovali bývalí členové kapely. „Až do okamžiku před koncertem pro mě nebyla tvorba hologramu nijak zvlášť emotivní,“ vzpomíná Wendy. Potom se však dostavila panika. „Hlavou mi vířily pochyby. Nebyl to on. Šlo o pouhou iluzi složenou z útržků. Jenže když pak show vypukla a Dio stál na pódiu se svou kapelou, všechno bylo jinak. Plakala jsem. Všichni plakali. Protože před námi skutečně zpíval Ronnie.“ 

Odezva publika byla natolik pozitivní, že Pezzuti s Wendy naplánovali celé turné čítající 19 zastávek po Evropě – historicky první „šňůru“ živé kapely s hologramem, který zpíval na základě upravených koncertních nahrávek. 

Bavíme se sóly

Podobný zážitek se mi naskytl na vystoupení hologramu legendárního a excentrického Franka Zappy, a to 26 let po jeho smrti. O sólovou kytaru se tradičně postaral Mike Keneally. A když jsem se ho zeptal, jestli má alespoň trochu pocit, že se vrátil na pódium se svým mentorem, odpověděl: „Rozhodně! A nejvíc při kytarových sólech, protože si při nich odpovídáme. Improvizací reagujeme na to, co zrovna slyšíme, místo abychom přesně hráli, co jsme nazkoušeli.“ 

TIP: Holografická show: Slavný německý cirkus nahradil zvířata hologramy

Speciálně pro potřeby sól se vedle Zappova hlasu podařilo ze živých nahrávek izolovat také jeho kytaru, takže výsledný hudební dojem je perfektní. Na druhou stranu mi jeho hologram nepřipadal tak živý jako ten Diův. Připomínal spíš postavičku z „animáku“ pro dospělé ze 70. let. Zmíněná stylizace šla ovšem ruku v ruce se Zappovým masivním knírem a ostrůvkem vousů těsně pod spodním rtem. 

Odchod do ztracena

Zappa měl zkrátka styl a na jevišti ožil hlavně prostřednictvím velice jemných, ale o to lidštějších detailů. Když se hologramu líbilo něco, co zrovna zahrál na kytaru, spokojeně pokyvoval hlavou. Na pódiu působil velice uvolněně, hlavně při improvizacích, a nejvíc mě „dostal“ dojem, že poslouchá své spoluhráče. Ostatní členové kapely si přitom hologram užívali také, čemuž pomohla i realistická animace jeho prstů při hře na kytaru. 

Na konci koncertu zavolal Frank do publika: „Díky! Byli jste skvělí!“ Nato zcela přirozeně odpojil kabel své kytary a zamířil pryč z jeviště, až nám zcela zmizel z očí. 

Nově příchozí lidé, imigranti ze vzdálenějších oblastí, to nikdy neměli jednoduché a platí to i pro úsvit lidské historie. Potvrzují to archeologové, kteří nedávno prozkoumali lidské pozůstatky v jeskyni El Trocs ve španělských Pyrenejích. Nejstarší z těchto kostí jsou pozůstatky skupiny lidí, která se zde ocitla asi 5 300 let před naším letopočtem, tedy v období neolitu.

Jde o kosti celkem devíti lidí, kteří byli zabiti a po smrti ještě zohaveni. Na kostrách pěti dospělých je zřetelně patrné, že byli zabiti střelou šípem do hlavy z bezprostřední blízkosti. Společně s nimi byly zabity i čtyři malé děti ve věku od 3 do 7 let. Z genetických testů rovněž vyplynulo, že jeden ze zabitých dospělých, asi 30letý muž, byl otcem jednoho z dětí, ubitého šestiletého chlapce. Těla všech mrtvých byla po smrti zohavena mnoha údery kameny nebo kyji. Vědci se domnívají, že masakr v jeskyni mohl být výsledkem eskalace sporů o půdu, dobytek nebo dokonce o ženy.

Podle archeologů je ale možné, že šlo o xenofobně motivované násilí. Dlouhou dobu přitom mezi odborníky panovalo přesvědčení, že lovcům-sběračům, kteří žili v relativně rovnostářské společnosti, bylo násilí víceméně cizí. Jak k tomuto závěru vědci dospěli?

TIP: Extrémní násilí z neolitu: Vědci objevili masový hrob oběti dávného masakru

Na základě mnoha indicií - DNA ukazuje, že šlo o osadníky, kteří do oblasti přišli z velké dálky, pravděpodobně z Blízkého východu. Vědci zároveň zmiňují, že tito lidé sebou přinášeli nové zemědělské techniky, které místní domorodí lovci-sběrači vůbec neznali. Pro místní tak představovali nebezpečný cizorodý prvek. Za velmi zvláštní také považují brutalitu útoku a následné posmrtné zohavení. To vše naznačuje, že mohlo jít o xenofobně motivované násilí.

Práce na komplexu SLC-6 (Space Launch Complex) na kalifornském kosmodromu Vandenberg započaly 12. března 1966. Tehdy se předpokládalo, že odtud budou startovat vojenské pilotované stanice MOL (Manned Orbiting Laboratory), obsluhované dvoučlennou posádkou startující a přistávající v lodi Gemini. Mise měly být až třicetidenní a uskutečnit se zhruba jednou do roka. Stanici i plavidlo by vynášela raketa Titan III při jednom startu. V červenci 1969 byl ovšem program zrušen a komplex SLC-6 zůstal nedokončený. 

Cesta na polární dráhu

Proč se vůbec uvažovalo o vypouštěcí rampě pro raketoplány, když na Floridě existoval velmi solidně vybavený kosmodrom? Důvod je prostý: Z mysu Canaveral nelze kvůli jeho geografické poloze vysílat rakety na dráhy s vysokým sklonem, protože by při startu přelétaly hustě obydlené oblasti. Naproti tomu střelecké koridory Vandenbergu umožňují vypouštět nosiče na dráhy polární, či dokonce retrográdní (tedy nikoliv ve směru rotace Země, ale opačně). 

Z energetického hlediska se sice jedná o velmi náročné trajektorie, z vojenského pohledu však byly nesmírně zajímavé: třeba proto, že dovolovaly přelétat i nejsevernější oblasti Sovětského svazu. Navíc se počítalo s tím, že raketoplány postupně nahradí všechny ostatní nosiče – a přijít o možnost létat na polární dráhy bylo ze strategického hlediska nepřijatelné. Ostatně i NASA měla o starty z SLC-6 enormní zájem. Proto se začal stavět komplex pro raketoplány také na západním pobřeží USA. 

Počítalo se s investicí kolem tří miliard dolarů, přičemž se částečně přestavovala již existující zařízení SLC-6, což mělo ušetřit zhruba sto milionů dolarů. Oproti „zelené louce“ vyšel sice nově upravovaný komplex levněji, jak se však později ukázalo, využití stávající infrastruktury znamenalo mnoho omezení a problémů, které stavbu zkomplikovaly a nakonec i výrazně prodražily.

Úplně jiná příprava 

Příprava raketoplánů na start v Kalifornii se měla odehrávat úplně jinak než na Floridě, proto oba komplexy z technického hlediska téměř nelze srovnat. Velký rozdíl tkví například v tom, že floridský kosmodrom zaujímá značnou plochu, zatímco SLC-6 představoval velmi kompaktní stavbu, jejíž hlavní části se těsnaly v okruhu několika set metrů od vypouštěcí rampy! Největší rozdíl však spočíval v tom, že se měla sestava pomocných motorů, hlavní nádrže i vlastního raketoplánu dávat dohromady přímo na vypouštěcím stole, zatímco na Floridě se montáž odehrávala v hale vzdálené 5,5 km a 7 km od dvou startovacích ramp, kam se pak výsledný komplet převážel. 

Proto získal SLC-6 několik obslužných věží, jež měly umožnit montáž a které by se vždy před startem odsunuly po kolejnicích do bezpečné vzdálenosti. Šlo o mobilní servisní věž MST neboli Mobile Service Tower, vysokou 83 m a vážící 7 250 t; dále o mobilní hangár SAB (Shuttle Assembly Building) o hmotnosti 3 000 t; a nakonec o věž PCR (Payload Changeout Room) o hmotnosti 6 000 t, jež by sloužila k umístění vynášeného zařízení do nákladového prostoru raketoplánu připraveného na start.

Supermoderní zázemí

Pro předstartovní a poletovou kontrolu orbitálních částí raketoplánů vznikla supermoderní hala OMCF neboli Orbiter Maintenance and Checkout Facility, s vnitřní plochou přes 3 000 m², což plně dostačovalo pro přípravu dvou vesmírných letounů včetně nákladu. Stavba byla navržena tak, aby odolala zemětřesení o síle až sedmi stupňů Richterovy škály, respektive aby dokázala ochránit i zařízení uvnitř – raketoplán se tam měl proto ukládat na speciální tlumiče. V hangáru se rovněž nacházely dvě patnáctimetrové servisní šachty, v nichž se měly kontrolovat družice po návratu z vesmíru: V šachtě by se prováděly nebezpečné operace jako odčerpávání paliva apod. Kolem OMCF pak vyrostla řada podpůrných staveb, včetně ubikací astronautů.

V blízkosti OMCF vznikla také 4,57 km dlouhá přistávací dráha, která měla přijímat jednak raketoplány vracející se z kosmu a jednak stroje Boeing 747SCA, jež by vesmírné letouny přivážely nebo s nimi naopak odlétaly. Pro první tři starty z Vandenbergu se totiž měla předstartovní příprava odehrát na Floridě, načež by se už nachystaný stroj přepravil do Kalifornie letecky. Záložní letiště pro případná nouzová přistání se pak nacházela na Velikonočním ostrově, na tichomořském atolu Hao (kde Francie prováděla jaderné testy) a na aljašské základně Eielson.

Odklady a problémy

Podle původních předpokladů agentury NASA a Pentagonu měly raketoplány z Vandenbergu ročně startovat dvacetkrát. Proto se v jisté době plánovala několik kilometrů od SLC-6 výstavba sesterského komplexu SLC-6B a proto tam měly být trvale deponovány dva vesmírné letouny. Spojené státy tehdy počítaly s vybudováním šestičlenné flotily; zbývající čtyři stroje by létaly z Floridy a uskutečnily by zhruba čtyřicet startů ročně.

Při zahajování prací na komplexu SLC-6 v roce 1979 se s prvním startem počítalo v prosinci 1983. V květnu 1980 už se však hovořilo o červnu 1984 a o pouhý měsíc později se přidal ještě půlroční odklad. Koncem roku 1984 každopádně dorazil na základnu Vandenberg prototyp raketoplánu Enterprise, který tam poté prověřoval veškerá již vybudovaná zařízení, především pozemní komunikace a vlastní rampu. Při této příležitosti byl vybaven i rozměrovými maketami vnější nádrže ET a pomocných motorů SRB. Testy probíhaly až do května 1985.

Mezitím bylo v lednu 1985 oznámeno, že se první start z SLC-6 odkládá z října 1985 na konec ledna 1986; 15. října 1985 pak tehdejší americký prezident Ronald Reagan prohlásil komplex za operační. Šlo ovšem pouze o formální záležitost, protože zbývalo ještě obrovské množství práce a první vzlet zůstával v nedohlednu. Vyšly totiž najevo do té doby netušené problémy s odvětráváním vodíku v prostoru motorové sekce raketoplánu a odvodních kanálů spalin. Premiérový start se tak okamžitě přesunul až na červenec 1986.

Neodvětrávaný vodík se ukázal jako vážný problém a inženýři vypracovali celkem 28 návrhů na jeho řešení (čtyři z nich počítaly se zásadními modifikacemi odvodních kanálů spalin). Nakonec padla volba na umístění 54 jiskřičů do prostoru kolem motorů stroje i v odvodních kanálech, aby se těsně před startem všechen vodík „vypálil“.

Začátek konce

Plány s komplexem SLC-6 pro rok 1986 hovořily jasně. V březnu měla na Vandenberg dorazit Columbia k provedení testů FRF (Flight Readiness Firing): Šlo o dvacetisekundový zkušební zážeh všech tří hlavních motorů SSME přímo na rampě, a to s letuschopnou nádrží ET i motory SRB. V květnu se měl na kosmodrom přesunout raketoplán Discovery – už připravený k letu. A na červenec se plánoval tolik očekávaný první start: ovšem s velkými otazníky, neboť technických problémů bylo stále dost.

Jenomže pak přišel tragický 28. leden 1986, který pohled na raketoplány navždy změnil. Krátce po startu z mysu Canaveral byl zničen Challenger a celá jeho sedmičlenná posádka zahynula. Zmíněné datum lze přitom považovat za začátek konce komplexu SLC-6 v programu raketoplánů – třeba proto, že úpravy prováděné na těchto strojích po Challengeru snížily jejich nosnost, což se nejvíc dotklo právě energeticky náročných misí z Vandenbergu. Kvůli nárůstu hmotnosti strojů a dalších částí systému klesla jejich nosnost zhruba o 7 t: V případě startů z Floridy to představovalo asi čtvrtinu kapacity, ale u letů z Vandenbergu šlo o celou polovinu. 

NASA přesto chtěla udržet SLC-6 v provozu – a důvod byl poměrně jednoduchý: Nejednalo se o techniku či ekonomiku, nýbrž o politiku. Rampa totiž znamenala zapojení armády do programu raketoplánů, což představovalo větší příjem financí, větší podporu vlády a další nezanedbatelné výhody. Kosmická agentura proto v té době orodovala u samotného Reagana, aby armádě nařídil přesunout do budoucna všechny vynášené náklady právě na raketoplány, čímž by se stal komplex SLC-6 absolutně nepostradatelným. Americké letectvo však zmíněné plány striktně a opakovaně odmítlo s poukazem na vysokou cenu, nespolehlivost a neoperativnost vesmírných letounů.

Život po životě

Třináctého května 1988 byl vydán příkaz k zakonzervování a odstrojení komplexu s tím, že všechny použitelné systémy se měly do 30. září 1989 předat dalším americkým vládním organizacím. Námořnictvo tak například obdrželo loď MV Independence (určenou pro vytahování motorů SRB z oceánu), NASA zase získala náhradní díly a nová zařízení pro raketoplány. Celkem se „rozdaly“ součásti rampy za 85 milionů dolarů.

Epizoda jménem SLC-6 v programu raketoplánů se tak uzavřela – a dlužno dodat, že šlo o epizodu velmi nákladnou. Přesnou investovanou částku neznáme, ale dostupné informace hovoří o rozmezí od tří do osmi miliard dolarů. Z rampy přitom nikdy neodstartovala jediná raketa Titan III či raketoplán! Po zakonzervování komplexu stála jeho roční údržba 34–36 milionů dolarů, a zákonitě tak vyvstala otázka, co s ním. Uvažovalo se mimo jiné o přestavbě pro nosiče Titan IV, ale pro zmíněný účel se nakonec přebudovala jiná rampa, SLC-4E.

Nicméně firma Lockheed projevila o SLC-6 zájem v souvislosti se svou raketou LLV (Lockheed Launch Vehicle), později přejmenovanou na Athenu: Na výšku měřila 20 m, vážila přes 60 t a ke startu využívala jeden z úchytů pro SRB motor raketoplánu. Z SLC-6 poprvé vzlétla 15. srpna 1995, ovšem 150 sekund po startu se vymkla kontrole a musela být dálkovým povelem zničena. Další pokus z 23. srpna 1997 už dopadl úspěšně. Později Athena odstartovala z kalifornské rampy ještě dvakrát – jednou zdárně, jednou nikoliv –, přičemž naposledy se tak stalo 24. září 1999.

TIP: Navštivte výzkumná a testovací centra Evropské vesmírné agentury

Už od 1. září téhož roku však americké letectvo pronajalo komplex firmě Boeing, která investovala 120 milionů dolarů do jeho úprav pro rakety Delta IV. Rampa dostala nový vypouštěcí stůl o rozměrech 23 × 14 × 7 m a o hmotnosti 650 t. Delta IV odtud poprvé zamířila do vesmíru v červnu 2006 a do poloviny tohoto roku přidala dalších pět startů. 

Před několika lety se vzedmula vlna protestů proti obřím společnostem, jež používají pro své produkty palmový olej. Potravinářské a kosmetické firmy se neocitly jen v hledáčku aktivistů z Greenpeace, ale začaly je bojkotovat i davy lidí, kteří přestali kupovat například potraviny Nestlé a Ferrero, z kosmetiky pak Johnson & Johnson či Procter & Gamble. Poslední jmenovaný gigant, jenž pro posílení své značky často v reklamách zobrazuje děti, navíc čelí obvinění, že profituje z dětské a nucené práce.

Co je špatného na palmovém oleji, díky němuž například Nutella dosahuje té správné krémové konzistence? Za jeho získáváním stojí často ilegální odlesňování deštných pralesů v Indonésii. Společnosti nenechávají porosty kácet přímo: Pomocí složitých dodavatelských řetězců se dostávají k pochybným firmám, jež kvůli palmovým plantážím likvidují zdravé stromy a ničí tím přirozené prostředí mnoha živočichů – včetně ostrovů Sumatra a Borneo, kde žije neustále se zmenšující populace orangutanů. V sumaterské oblasti Jižní Tapanuli už zbývá posledních 800 orangutanů tapanulijských, které se podařilo jako samostatný druh popsat teprve v roce 2017.

Vybíjení lesních lidí

Zmíněný druh přitom zřejmě nepřežije ani rok 2022. Indonéský soud totiž schválil výstavbu kontroverzní přehrady v pralese Batang Toru, jenž se stal domovem nejen orangutanů tapanulijských, ale také gibonů tmavorukých či tygrů sumaterských. Na financování vodní elektrárny se má podílet několik mezinárodních bank, včetně čínské BOC, a realizace se ujme další čínský obr Sinohydro. Indonéské fórum pro životní prostředí podalo proti souhlasu se stavbou žalobu, správní soud v Medanu ji ovšem zamítl. Nádrž má přitom vyrůst v místě, kde je populace primátů nejpočetnější.

Za posledních šestnáct let, kdy je vědci na Borneu studovali, zemřelo vinou lidí přes sto tisíc orangutanů. Hominidi, jejichž název v překladu znamená „lesní člověk“, totiž často vyrážejí mimo prales a hledají potravu na okolních farmách. Pro zemědělce, kteří na vlastní produkci plně závisejí, to znamená katastrofu, takže neváhají zvířata zabíjet.

TIP: Strašák jménem palmový olej: Prales mizející v lednici

Konflikt se pak v blízké budoucnosti nejspíš prohloubí, protože palmové plantáže poskytují zdaleka nejvyšší výnosy oleje: Z jediného hektaru jej farmáři získají až šest tisíc litrů, zatímco ze stejně velkého pole slunečnic pouhou šestinu. Plantáže se tudíž rozšiřují nejen v jihovýchodní Asii (největšími globálními producenty jsou Indonésie a Malajsie), ale také v západní a střední Africe či Latinské Americe. Vysoká poptávka po olejích pro výrobu potravin i kosmetiky a coby příměsi do biopaliv tak nejspíš zdevastuje další místa planety. 

Vojín Thomas Porcella z roty H 508. výsadkového pluku 82. výsadkové divize se přesvědčil, jaké nebezpečí může pro parašutisty znamenat zatopení cílové plochy: „Podíval jsem se pod nohy a prožil obrovský šok, protože jsem padal přímo do vody. Srdce mi bušilo a hlavou mi běžela hromada otázek. Jak hluboká je ta voda? Dokážu se osvobodit z padáku? Nejsem příliš těžký?"

Předchozí část: Na padáku do Normandie: Den D ve vzpomínkách amerických výsadkářů (1)

Téměř utopen

Následoval nevyhnutelný dopad do vody: "Dopadl jsem na hladinu, ale nebyla tam taková hloubka, jakou jsem čekal, a tak jsem zadržel dech a pokusil se narovnat. Voda mi sahala těsně nad nos. Rychle jsem se postavil na špičky a lapal po dalším vzduchu. Srdce mi bušilo tak rychle, až jsme měl dojem, že praskne. V duchu jsem se modlil: ‚Bože, prosím, nenech mě utopit!‘ Pak jsem se ponořil a pokusil se odstranit popruhy z nohou. Byly ale příliš těsné a nechtěly se rozepnout.

Potřeboval jsem další vzduch, vyskočil jsem nad hladinu a začal okolo sebe cákat. Na špičkách, s hlavou těsně nad hladinou jsem se modlil a moje srdce bušilo snad ještě rychleji. Po pár vteřinách jsem se uklidnil – napadlo mě totiž popruhy přeříznout. Znovu jsem se ponořil a šátral po své pravé botě. ‚Ano, ano, nůž tam pořád je,‘ zaradoval jsem se. Pevně jsem uchopil rukojeť a vytáhl nůž z pouzdra. Vyskočil jsem kvůli dalšímu nádechu, chvíli stál vzpřímeně a pak se znovu ponořil, vsunul čepel mezi nohu a popruh a začal řezat. Nic se ale nestalo! V panice jsem se znovu vynořil k nádechu a strach mi znovu prudce rozbušil srdce. Chtělo se mi řvát o pomoc, ale věděl jsem, že bych svou situaci mohl ještě zhoršit."

Konečně pevná zem

Porcellovy vzpomínky pokračují: "Pomyslel jsem si: ‚Musíš přemýšlet. Přemýšlej, proč ten popruh nejde přeřezat. Nůž je přece ostrý jako žiletka.‘ Pak mi došlo, že jsem musel používat špatnou stranu čepele. Prstem jsem se tedy přesvědčil, kde je ostří, nadechl se a zkusil to znovu. Po pár říznutích jsem se konečně vysvobodil z padáku! To mě trochu uklidnilo, ale váha výstroje mě stále držela dole. Několik dalších tahů nožem a batoh i nášlapná mina, kterou jsem měl u sebe, šly ke dnu, stejně jako plynová maska. Ruční granáty jsem přendal z kapes u kalhot do bundy. Veškerý trénink, kterým jsem prošel, mě na takové přistání nepřipravil.

Bál jsem se pohnout ve strachu, že nakráčím do hlubší vody. Potřeboval jsem se ale dostat do míst, kde by byla alespoň trochu nižší hladina, abych ulevil nohám a prstům. Sunul jsem se pomalu, centimetr za centimetrem. Když jsem se dostal do míst, kde mi voda sahala po hrudník, zastavil jsem, odpočinul si a snažil jsem se rozhodnout, kterým směrem se vydám. Snažil jsem se v krajině najít orientační bod, ale ve tmě nešlo vůbec nic vidět.

Byla mi zima a začal jsem se třást. (…) Prodíral jsem se nějakými travinami a voda mi stále sahala po ramena, když jsem uslyšel hlas. ‚Je to vůbec možné?‘ pomyslel jsem si. Pak jsem uslyšel heslo ‚FLASH‘. Po hlase jsem poznal Dala Cableho. Rozhrnul jsem trávu a moje pravá ruka narazila na něco tvrdého. Zároveň cvakla pojistka zbraně. Cable znovu povídá ‚FLASH‘ a natáhl závěr. Okamžitě jsem mu odpověděl ‚THUNDER‘, on mě poznal po hlase a hned mi vynadal, že jsem neřekl heslo napoprvé. Hlaveň jeho pušky byla pár centimetrů od mého obličeje.“

Pětačtyřicítka proti samopalům

Poručík Robert Moss z roty H 508. výsadkového pluku 82. výsadkové divize ani po letech nezapomněl na velmi tvrdé přistání okořeněné přestřelkou s německými vojáky: „Letěli jsme, letěli a pořád letěli. Věděli jsme, že něco je špatně. Už jsem ani neviděl světla ostatních letadel z formace. Chlapci začínali být podráždění. Pak ke mně přišel velitel osádky letounu a povídá: ‚Poručíku, nemůžeme najít seskokovou zónu. Ztratili jsme se. Chcete letět zpátky do Anglie?‘ Bože všemohoucí! Letět zpátky? Ti chlapi v letadle by mě vyhodili a seskočili tak jako tak nebo by mě po návratu zabili. A tak říkám: ‚Jsme nad Francií?‘ ‚Ano,‘ povídá on. ‚Tak nám tam hoď zelený světlo, skáčeme,‘ odvětil jsem.

Měl jsem velký ostrý nůž v pouzdře na botě, karabinu a pistoli nataženou a připravenou v podpažním pouzdře. Takto jsem opustil starou dobrou C-47. Věděl jsem, že tam dole na zemi na nás čeká něco hodně špatného, ale v té chvíli mě to neznepokojovalo. Byl jsem rád, že jsem se dostal z letadla, a tenhle pocit měli i ostatní vojáci. Foukal silný vítr a já se celkem rychle pohyboval těžko rozpoznatelným směrem – nepadal jsem rovnou dolů. To, co nejprve vypadalo jako velká pastvina, bylo ve skutečnosti zatopené okolí řeky Merderet. (...) Za chvíli jsem pod sebou uviděl budovy a uvědomil si, že se k nim blížím příliš rychle a hlavně víc horizontálně než vertikálně. A pak BÁC!

Propadl jsem střechou a zůstal zavěšený v rohu místnosti kamenné chalupy. Vytáhl jsem z boty nůž a přeřízl několik šňůr, takže jsem visel už jen za levé rameno a neustále se houpal ode zdi ke zdi. Pak jsem uslyšel hlasy a poznal jazyk. Francouzi to nebyli. Schmeissery začaly pálit skrz dveře a okna chaty, ale střely mě minuly. Rozeznal jsem venku dvě postavy, které se blížily. Vytáhl jsem svou pětačtyřicítku, která měla předepnutou spoušť a vystřelila hned, jak jsem ji vytasil. Zázrak, že jsem si neustřelil rameno! Pálil jsem nervózně dál a zrovna ve chvíli, kdy jsem mířil ke dveřím, vstoupil do nich Němec, která také pořád střílel. Projektil ráže .45 (11,43 mm pozn. red.) jej zasáhl a srazil do rohu místnosti. Pětačtyřicítka je zatraceně drsná zbraň. Ten chlap už se pak ani nepohnul...“

Turecko staví nejdelší visutý most na světě. Budovaný Most Çanakkale 1915 má přes průliv Dardanely spojit evropskou a asijskou část Turecka. Rozpětí dvojice hlavních věží měří 2 023 metry což odkazuje na rok dokončení – hotovo má být právě v roce 2023 – u příležitosti 100 let vzniku samostatného Turecka. Po svém dokončení se s celkovou délkou 3 563 metrů stane nejdelším visutým mostem na světě (dosavadní prvenství v toto směru paří japonskému mostu Akaši-Kaikjó s rozpětím 1 991 metrů) a zároveň bude i čtvrtým nejvyšším mostem na světě. 

Stavba je plná dvojznačností a národní symboliky – červenobílá barva 318 metrů vysokých mostních věží má odkazovat na turecké národní barvy, a i název mostu má skrytý význam. Číslovka 1915 připomíná památnou námořní bitvu v Gallipoli, která se odehrála právě v roce 1915, a v níž Turecko slavně zvítězilo nad Británií a jejími tehdejšími spojenci.

TIP: Nekonečné klenby: 7 nejdelších mostů světa

Celý projekt, který je dílem jihokorejského a tureckého konsorcia, počítá s náklady ve výši 2,8 miliardy dolarů (v přepočtu zhruba 64 miliard korun), je součástí důležité spojnice mezi Asií a Evropou. Turecká vláda si od něj slibuje lepší podporu hospodářského rozvoje v této oblasti a větší příliv turistů. Po dokončení mostu má stavební konsorcium spravovat a provozovat most po dobu 16 let a dvou měsíců, poté má být předán turecké vládě. Vedle rekordních rozměrů představují pro stavitele hlavní výzvu místní geotechnické podmínky, neboť most se nachází v seizmicky aktivním regionu.

Čtyřiatřicetiletá Francouzka se po několika letech úspěšně vyléčila z nebezpečné rakoviny prsu. A nedávno se stala matkou, i když byla kvůli léčbě rakoviny neplodná. Stala se první pacientkou na světě, jejíž vajíčka před umělým oplozením podstoupila proceduru „umělého dozrávání“ (IVM, podle anglického In vitro maturation).

Této ženě lékaři ve věku 29 let diagnostikovali závažnou a rychle se rozvíjející formu rakoviny prsu. Její nádor přitom vytvářel jak estrogen, tak progesteron, tedy pohlavní hormony. Před nezbytnou chemoterapií nabídli pacientce, že jí odeberou vajíčka, aby v budoucnu ještě mohla mít děti. V tomto případě to ale bylo velmi komplikované, protože před odebráním vajíček se obvykle použijí právě pohlavní hormony. Kvůli povaze nádoru, který byl plný hormonů a rychle rostl, by to ale pro zmíněnou ženu bylo nesmírně riskantní.

TIP: Úspěch transplantace: V Brazílii se narodilo první dítě z dělohy mrtvé dárkyně

Šest dní po diagnóze lékaři ženě pomocí nouzového postupu odebrali celkem sedm nezralých vajíček. Tato vajíčka poté nechali uměle dozrát v „koktejlu“ hormonů v laboratoři, aby je následně zmrazili v kapalném dusíku. Když se pacientka vyléčila z rakoviny, zjistila, že je kvůli chemoterapií neplodná. Její vajíčka ale byla funkční a po umělém oplodnění úspěšně otěhotněla. Asi před půl rokem se jí narodil zdravý chlapec jménem Jules.

Přímou souvislost mezi erupcemi a výrony koronální hmoty hledají odborníci již desítky let. Ale teprve s rozvojem detailního počítačového modelování se zdá, že přicházejí věci na kloub. Odpověď tak zní, že ne každou erupci musí doprovázet výron koronální hmoty a ne každý takový výron musí mít původ v erupci. 

Nestabilních procesů, jež vedou k překotné změně konfigurace lokálního magnetického pole, může být celá řada. Jejich společným jmenovatelem je podle všeho aktivace magnetického provazce, tedy zvláštní magnetické struktury se zamotaným polem. Je-li magnetický provazec vyplněn plazmatem, tvoří obvykle základ filamentu. Pokud dojde k aktivaci daného filamentu a jeho vymrštění do vysoké atmosféry, pozorujeme výron koronální hmoty. Aktivaci může, ale nemusí doprovázet klasická erupce.

TIP: Sonda SDO pořídila ohromující záběry extrémní sluneční erupce

V některých případech však filament odstartuje, ovšem do vysoké atmosféry se nedostane kvůli působení okolních magnetických polí. Také popsanou aktivaci může doprovázet erupce, výron koronální hmoty však nepozorujeme – pak mluvíme o tzv. uzavřené či omezené erupci.    

Dne 18. září 1939 zatkla francouzská policie všechny obyvatele Domu československé kultury na Notre-Dame des Champs číslo 74 v Paříži. Příslušníci policejního sboru vnímali tento krok jako velký úspěch. Mysleli si, že zlikvidovali jádro československé komunistické buňky, o což se francouzské úřady po podpisu sovětsko-německé smlouvy o neútočení snažili všemi silami. 

Podezření stojí na vodě

Ve skutečnosti se do rukou policie dostala skupina československých intelektuálů a umělců, kteří uprchli z Československa před Hitlerovým režimem. Dům československé kultury založili především zásluhou spisovatele a karikaturisty Adolfa Hoffmeistra, a to jako centrum československé exilové kultury a útočiště pro československé uprchlíky. K zatčení policii stačily tak vágní důkazy jako informace, že Hoffmeister byl v Praze předsedou spolku Mánes, údajně umělecké skupiny komunistického zaměření. Jako potvrzení této domněnky policii posloužil nález dopisu, v němž bylo uvedeno, že na provoz Domu československé kultury přispěl Franz Carl Weiskopf – pražský rodák a německy píšící literát, který ve dvacátých letech pobýval v Sovětském svazu a byl členem spolku sdružujícího proletářské revoluční spisovatele. 

Osm umělců a intelektuálů, kteří v domě pobývali, putovalo do vyšetřovací vazby a následně do vězení Santé, kde strávili šest měsíců na samotkách jako političtí vězni, pro něž platila nejpřísnější pravidla.

Mezi zatčenými byl i malíř Maxim Kopf, karikaturista Antonín Pelc a již zmíněný Adolf Hoffmeister. Přibyl k nim ještě malíř Alén Diviš, který žil ve Francii již třináct let a v Domě československé kultury nebydlel. K jeho zatčení hlídkujícím policistům stačilo, že šel nic netušíc navštívit v tu chvíli již uvězněné přátele. Během oněch šesti měsíců si francouzský soudce nechal přeložit veškeré dokumenty zabavené v Domě československé kultury do francouzštiny, aby zjistil, že policie pojala neopodstatněné podezření. 

Mezi čtyřmi stěnami

Čtyřem umělcům přidělili v Santé ty nejhorší cely s nejpřísnější ostrahou. Díky tomu, že Diviš, Kopf a Hoffmeister své vzpomínky na vězení zpětně popsali, víme poměrně přesně, co se v nich odehrávalo. Zdi byly „špinavé a zašlé, oprýskané, pokryté skvrnami a plísní“, jak ve svých vzpomínkách líčí Alén Diviš.

Právě zdi cel se jim staly na celou krutou zimu jedinými společníky, s výjimkou výslechů. „Díval jsem se na ně celé hodiny, celé dny a noci. Když se na ně hledí dlouho, oživnou, mění se v postavy, mračna, krajiny, skály a vodopády, zápasící obry, plující nestvůry, tančící skřítky“, pokračuje ve svém líčení Diviš.

Stěny pokryté lesy čar, které se Divišovi ve fantazii proměňovaly v hřbitovy s řadami křížů, sloužily vězňům jako improvizovaný kalendář. Na zdech cel je doplňovaly obrazy a nápisy zaznamenávající činy a touhy předchozích zločinců. Ty se pro Diviše staly ve čtyřicátých letech inspirací k obrazům, které maloval v Americe a v nichž se tímto způsobem pokoušel vyrovnat se s pobytem ve vězení. 

Všichni zatčení umělci svorně líčí, že nejvíce trpěli po psychické stránce, což způsobila nuda, prázdnota a nejistota, jakou dobu ve vězení stráví. Dostávali se do psychických stavů na hranici blouznění a schizofrenie, ale strádala i jejich fyzická schránka. Diviš strávil celou zimu ve vymrzlé cele v oblečení, v němž byl v září zatčen. Jediné jídlo tvořila polévka, kterou dostávali dvakrát denně a podle které si vězni pojmenovali vlekoucí se dny v týdnu: pondělí hrách, úterý čočka, středa brambory, čtvrtek rýže, pátek rýže, sobota zase brambory.

Hoffmeistrovi se z peněz, které mu nebyly zabaveny, příležitostně dařilo koupit si na přilepšenou čokoládu, tabák či blok s tužkou, do něhož zaznamenával popis cely, vězeňského režimu i své úvahy a myšlenky. Tento deník si z cely odnesl a později byl publikován pod názvem Vězení. 

Úleva v koncentráku

Dne 5. března 1940 se umělci dozvěděli o svém propuštění, navrátit se do ulic Paříže jim však umožněno nebylo. Přes soudní vyvrácení veškerých podezření zůstávali pro policii nadále podezřelí a tak byli izolováni v internačních táborech. A to přes to, že se řada uprchlíků a cizinců vehementně hlásila do armády, kde chtěla bojovat po boku francouzských vojáků.

Historička umění Anna Pravdová v knize Zastihla je noc líčí, jak byla skupina českých a slovenských umělců a intelektuálů 9. března 1940 převezena na stadion Rolanda Garrose v blízkosti Paříže, který se přeměnil na tábor pro nežádoucí cizince. V prostorách pod tribunami, které dříve sloužily jako šatny, zůstávalo v místnostech bez oken, na podlaze pokryté pouze tenkou vrstvou vlhké slámy, namačkáno kolem pěti set vězňů. Pouze polovina měla deky a tábor žádné přikrývky neposkytoval. 

Přesto čtveřice přesunutá z vězení Santé pocítila změnu k lepšímu. Kromě toho, že svůj osud sdíleli společně s dalšími internovanými, mohli například posílat dopisy blízkým. V jednom z nich napsal Adolf Hoffmeister své přítelkyni Lilly Rohneové: „Nevím, co mě čeká, možná ze mě bude voják, možná budu převezen do jiného tábora, možná budu propuštěn na svobodu.“

Správná se ukázala druhá varianta – Hoffmeistera, Diviše, Kopfa a Pelce převezli do pracovního tábora v Damingy v Normandii, který, jakkoli absurdně to může znít, byl po půlročním pobytu ve vězení příležitostí, jak se pokud možno zotavit. Přispívala k tomu (ve srovnání s vězením) výborná strava i poměrně mírný režim. Hoffmeister v knize Turistou proti vlastní vůli líčí, že dozorci umožnili vězňům opustit tábor pod záminkou, že půjdou na okolní louky posbírat jedlé listy na salát. Místo toho skončili v místní hospodě a do tábora se vrátili v podroušeném stavu. 

Na dosah Anglii

Jak postupovala německá fronta, stěhovali se také vězňové, až skončili v přístavním městě Bordeaux. Ten začala německá armáda 19. června 1940 bombardovat a vzhledem k tomu, že zmatený personál tábora nevěděl, jak na situaci reagovat, nechal otevřené brány. Díky tomu vězňové, včetně skupiny čtyř českých umělců, uprchli. Protože návrat do Němci obsazeného vnitrozemí chápali jako cestu k záhubě, vydali se na opačnou stranu a na lodi Divona se dopravili do Maroka, které zůstalo až do roku 1956 francouzskou kolonií. 

Ještě před přistáním v Casablance se dostali na loď Červeného kříže. Naskytla se jim naděje, že by mohli odplout lodí, které mířila s českými politiky do Anglie. Max Kopf vzpomíná, jak „Adolf Hoffmeister, jako správný byrokrat, začal dělat seznam, běžel za kapitánem, mluvil s ministrem Slávikem [Juraj Slávik, od července 1940 do dubna 1945 ministr vnitra exilové vlády]. Výsledek byl zničující. Zavolali nás na palubu a Slávik se nás zeptal, jestli máme povolení ke vstupu do Anglie. Odpověděli jsme, že ne. Promiňte, ale to s námi nemůžete jet. V Casablance je český konzul, který se o vás postará.“ 

Nepostaral. Po pětidenní plavbě přistála loď 28. června na pobřeží Casablancy, avšak marocký přístav se hemžil uprchlíky snažícími se získat vízum do Spojených států amerických. Marocká policie si s nimi nevěděla rady a problém nakonec vyřešila po vzoru francouzských kolegů: začala uprchlíky zavírat do koncentračních táborů. Skupina umělců žila v hrůze před dalším uvězněním, snažila se získat vízum a palubní lístek a nějak se uživit. Například Kopf s Pelcem malovali akvarely a za sto franků je prodávali českým usedlíkům.

Vytoužená Amerika

Jako prvnímu se africké břehy podařilo opustit Hoffmestrovi. Očekával, že loď, na niž si sehnal lístek, ho dopraví do Lisabonu, odkud odplouvaly zaoceánské parníky. Jaké však zažil překvapení, když zjistil, že místo lodě má nasednout do rybářské bárky bez kabin a nejnutnějšího zařízení, na níž se tísnila šestičlenná posádka a osmadvacet uprchlíků. Téměř všechny z nich postihla mořská nemoc a při plavbě jim byly jedinou potravou humři a langusty, které rybáři lovili z moře. U evropských břehů jim bylo řečeno, že se mají vrátit tam, odkud vypluli. Přesto se Hoffmeistrovi podařilo dostat se do Lisabonu a odtud následně do vysněných Spojených států.

Poněkud dobrodružnější osud čekal zbylé tři umělce, kteří byli intervenováni v koncentračním táboře v Sidi el Ayachi. Díky svému kuchařskému umění se zde Kopf stal kuchařem, svoji funkci vnímal jako výzvu a jak se později ve svých vzpomínkách pochlubil, po sedmihodinové práci nasmažil palačinky pro celý tábor. Spolu s Pelcem a Divišem se mu podařilo opustit africké břehy na lodi Captain Paul Lemerle, která mířila z Marseille přes Casablancu do Martiniku a na jejíž palubě z válečné Evropy prchal také hlavní teoretik surrealismu André Breton. Dne 29. května 1941 dorazili umělci do New Yorku, kde se jejich cesty rozdělily a začala nová kapitola jejich života.

Česká republika si dlouhodobě s náskokem udržuje první příčku ve světovém žebříčku zemí s největší spotřebou piva na osobu. S nadsázkou můžeme tvrdit, že je popsaný stav podmíněný už historicko-jazykovými důvody. Pivo totiž původně v praslovanštině označovalo cokoliv určeného k pití.

TIP: Proč říkáme, že nemáme ani vindru, jsme plonk a úplně švorc

Dnes bychom stejný význam jednoslovně vyjádřili jako „nápoj“, případně hovorově jako „pitivo“. Druhý zmíněný výraz ostatně ukazuje, jak se ze slovesa „pít“ odvodilo podstatné jméno „pivo“. Jde o stejný způsob tvorby slov, jakým se třeba z „krmit“ stalo „krmivo“ či jak z „topit“ vzniklo „topivo“.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.