Vyšetřování těžkých zločinů bývá komplikované a náročné. Pro kriminalisty je rozhodujícím úspěchem, když se podezřelý přizná a vyšetřování je tím pádem možné uzavřít. Pro soudce přiznání ke zločinu obvykle představuje zlatý hřeb mezi veškerými důkazy. Problém je ale v tom, že se někdy přiznávají ke zločinu lidé, kteří jej nespáchali a nejsou ani nijak spojení, například úplatkem či vydíráním, se skutečným pachatelem. Otázkou je, proč to tito lidé vlastně dělají.

Sprostí podezřelí...

Statistiky ukazují, že nejde o zanedbatelný počet lidí – jen v USA bylo za posledních 60 let osvobozeno z vězení více než 300 lidí, kteří byli uvězněni za zločin, k němuž se přiznali, ale který ve skutečnosti nespáchali. Obvykle je osvobodily důkazy založené na DNA. 

TIP: Nový výzkum: Jak souvisí násilí ve filmech s násilím v reálném světě?

Podle forenzního psychologa Saula Kassina se odpověď na záhadu falešných přiznání ukrývá v samotném procesu vyšetřování a zejména ve výsleších. Lidé se přiznávají ke zločinům, které nespáchali, pokud jsou vyslýcháni dlouho, vysilujícím způsobem a za problematických podmínek. Často se prý stává, že lidé přesvědčení o své nevinně si ani nezavolají právníka a policisté jim při výslechu řeknou, že proti nim mají důkazy, i když je nemají (což je mimochodem v USA legální způsob vyšetřování), načež se vyslýchaný zhroutí a přizná se.

Podle odborníků je alarmující především to, že se falešně přiznávají velmi mladí lidé a lidé s mentálními problémy. To ukazuje na problém na straně vyšetřovatelů. Mezi lidmi, kteří byli v USA osvobozeni, i když se sami přiznali, bylo 49 procent mladších 21 let.

Na rozdíl od savců, ptáků, ale i plazů nepatří obojživelníci k nijak zvlášť oblíbeným skupinám zvířat. Většina z nich žije ve vodním prostředí, ať už trvale, či dočasně – například během rozmnožování nebo raného vývoje. Značná část jich potom bývá aktivní pouze v noci. Tato skupina, která se na Zemi objevila už před několika stovkami milionů let, předznamenala osídlení souše velkými obratlovci a v poslední třetině prvohor dominovala suchozemským ekosystémům, než ji v dané roli nahradili úspěšnější plazi. Že jde o velmi zajímavé tvory, neukazuje pouze rozmanitost jejich forem, ale rovněž pestrá škála životních strategií. Jednu z oblastí, kde si s nimi evoluce „vyhrála“, představuje péče o potomky. Vyvinula se sice jen u nemnoha druhů, zato do vskutku nevšedních podob.

Starostlivý tatínek

Jelikož vajíčka obojživelníků postrádají skořápku a ochranné obaly, jsou náchylná k vysychání, a musejí se proto vyvíjet ve vodě či v jiném prostředí, které poškození zamezí. Pozoruhodným způsobem problém vyřešila ropuška starostlivá, asi 5cm žába obývající lokality západní a jihozápadní Evropy. Podobně jako u jiných žab také u ní dochází k vnějšímu oplodnění, kdy samice uvolňuje vajíčka, a sameček držící se jejích boků je oplozuje. Na rozdíl od ostatních obojživelníků však proces probíhá na souši. A co víc, šňůrku vajíček si samec po aktu omotá kolem zadních nohou, občas ji dojde navlhčit do louže či tůňky a nosí ji, dokud se nezačnou líhnout pulci. V tu chvíli vyhledá vhodnou vodní plochu a larvy tam vypustí.

Ještě bizarnější způsob praktikovala dnes už vyhynulá australská tlamorodka. Samice oplozená vajíčka rovnou spolkla a ta se pak vyvíjela několik týdnů přímo v jejím žaludku. Tam se dokonce pulci nejen vylíhli, ale následně i metamorfovali, takže matka nakonec ústním otvorem vyvrhovala malé žabky. Aby potomky nestrávila, nepřijímala po dobu jejich vývoje potravu a zastavila se u ní i tvorba žaludečních kyselin.

Ačkoliv se dnes tlamorodka považuje za vyhynulou, před několika lety proběhla médii zpráva, že se vědcům podařilo zanést její genom do jiné, blízce příbuzné žáby. A přestože se vzniklá embrya nevyvíjela, lze předpokládat, že časem by se mohly tlamorodky tímto až frankensteinovským způsobem vrátit mezi živé.

Ve vaku i pod kůží

Podobné strategie jako tlamorodky objevily i jiné druhy žab, například jihoamerická nosatka Darwinova a nosatka rezavá, přestože druhá jmenovaná už dost možná také vyhynula. I u nich se líhnutí vajíček a následný vývoj až do proměny pulce v žabku odehrává uvnitř těla jednoho z rodičů: avšak v tomto případě nikoliv v žaludku, nýbrž v rezonančním měchýřku samce, který obvykle slouží k zesilování žabího skřehotání. Otec poté vypouští potomky do vhodných vod, kde mohou dál růst. Pozadu nezůstávají ani vakorosničky rodu Gastrotheca, jež se vyskytují ve Střední a Jižní Americe. Jak už naznačuje jejich český název, i ony mají vak. Nenachází se však na břiše jako třeba u klokanů a jiných známých vačnatců, ale na zádech. V tomto „batohu“ samice oplodněná vajíčka nosí, dokud se nepřemění v larvy, respektive pulce.

Pipa americká je poměrně velká žába s nápadně zploštělým tělem, která dorůstá snad až 20 cm a vážit může i 0,5 kg. Samice má jakési kladélko, jež končí na hřbetu. Při páření samec kladená vajíčka oplodňuje a zatlačuje do hřbetní sliznice partnerky. Tam vzniknou uzavřené komůrky, v nichž probíhá další vývoj – až po přeměnu v plně vyvinuté, byť velmi drobné, asi 2cm žabky. Po 80 či více dnech se tak naskýtá neskutečná podívaná, kdy se ze zad samice začnou drát na svět malinkatí potomci.

Žabí stavitelé

Mnohem méně extrémní, přesto nadmíru zajímavý způsob péče o potomstvo se nedávno podařilo objevit také u největšího zástupce žab, veleskokana goliášího. Tento „macek“, žijící v malé oblasti rovníkové Afriky, dosahuje hmotnosti až 3 kg a délky téměř 40 cm, takže tvoří vítanou kořist různých větších dravců i člověka. Donedávna věděli odborníci o rozmnožování veleskokanů překvapivě málo. Článek publikovaný letos v srpnu v časopise Journal of Natural History však o jejich životě přinesl hned několik velmi zajímavých informací. 

Vědecká výprava, která v Kamerunu po žabích obrech pátrala, totiž na březích jejich domovské řeky nalezla jakési prohlubně, zbavené veškerých nečistot. O co se ve skutečnosti jedná, si badatelé uvědomili, teprve když objevili několik dalších podobných, zhruba metr širokých bazénků naplněných vodou. Některé z nich byly i plné vajíček či již vylíhlých pulců. Podle vědců se jedná o uměle vyhloubená hnízda, vytvořená patrně samci, kteří z nich odstranili nečistoty, písek, a dokonce i kameny dosahující dvou třetin jejich hmotnosti. V některých případech stavějí starostliví rodiče z vyhrabaného materiálu kolem hnízd ochranné stěny.

Odborníky ovšem zajímalo, co se s líhněmi děje v noci. Snímali je proto infračerveným časosběrným fotoaparátem, a výsledek je velmi překvapil. Ukázalo se, že dospělé žáby, které jinak zůstávají přes den schované ve vodě, v noci vylézají a až do úsvitu hlídají hnízda před predátory. Přestože to na první pohled nemusí působit nijak mimořádně, v případě žab, jež vajíčka po oplození většinou nechávají svému osudu, jde o velice nezvyklé chování. Uvedené zjištění podle vědců možná objasňuje i rozměry veleskokanů – protože čím větší žáby jsou, tím lépe dokážou hnízda chránit a tím bytelnější je zvládnou vybudovat. 

Malí kanibalové

Bezpochyby nejpodivnější skupinu obojživelníků představují červoři, kteří svým beznohým tělem a podzemním způsobem života připomínají spíš žížaly. Vedle jiných zvláštností se u nich vyvinula i pozoruhodná péče o potomstvo. Tentokrát nejde o líhnutí mláďat v žaludku či hrdelním vaku, nýbrž o neobvyklý způsob „kojení“. Samice samozřejmě nemá mléčnou bradavku jako savci – potomkům místo toho dává všanc vlastní tělo. Mladí červoři se totiž živí okusováním její kůže bohaté na živiny. Pokožka ovšem velmi rychle dorůstá, takže to pro matku není tak zničující oběť, jak by se na první pohled mohlo zdát.

U poslední skupiny, ocasatých obojživelníků, už nepanuje tak výstřední situace – ačkoliv v posledních letech se ukazuje, že potíž možná spočívá jen v naší neznalosti. Dřív se předpokládalo, že po vylíhnutí larev se tito živočichové žádné další péči o potomky již nevěnují. Názor však vyvrátili badatelé, kteří v článku publikovaném v roce 2010 v časopise Journal of Herpetology doložili pokračující kontakt mláďat s matkou u mločíka západního.

TIP: Vědci objevili tajemného mloka z jihu USA: Měří půl metru a žije v bažinách

Určitá forma rodičovské péče se objevuje také u ikonických velemloků. V případě velemloka japonského, až 1,5metrového zavalitého tvora, vědci v roce 2014 odhalili, že samci máváním ocasem poblíž snůšky okysličují vodu. Nebo že pojídají bílá vajíčka, tedy ta, jež se zřejmě nakazila vaječnou plísní – jedná se o tzv. hygienický filiální kanibalismus. Podle studie z loňského roku se navíc velemloci riziku zmíněné infekce nejspíš brání předem: Samci pravidelně čistí budoucí hnízdo od různého organického smetí, což lze podle autorů rovněž považovat za typ rodičovské péče. 

V první části článku jsme objevili Uran a Neptun, zjistili jsme, že se vesmír rozpíná a toto rozpíná zrychluje, či že Měsíc vznikl po srážce Země s jiným tělesem. V druhém díle jsme pak našli jsme supermasivní černou díru, objevili jsme první exoplanetu, potvrdili existenci oceánu pod povrchem Europy nebo našli jezera na Titanu.

2011: Pozorujeme vznik exoplanety

Když Adam Kraus a Michael Ireland použili v roce 2011 největší pozemní dalekohled – Keck II na havajské Mauna Kea – k novým pozorováním, objevili exoplanetu pojmenovanou později LkCa 15b. Nachází se ve vzdálenosti 450 světelných let, v regionu významného formování hvězd, který se označuje jako Taurus-Auriga. Vědcům se přitom podařilo vůbec poprvé odhalit proces aktivní akrece neboli nabalování při vzniku planet. Doufali, že jim tato pozorování prozradí mnohem víc o raných fázích zrodu exoplanet a pomohou jim sestavit přesnější modely. Planeta obíhající kolem stálice LkCa 15 vznikla před pouhými dvěma miliony let. Sledováním toho, jak objekt postupně roste a vytváří v disku prstence a mezery, mohou astronomové získat mnohem víc informací o prvních okamžicích vývoje mladých exoplanet. 

Ještě detailnější informace na tomto poli poskytla vědcům nedávno vybudovaná soustava radioteleskopů ALMA neboli Atacama Large Millimeter/submillimeter Array. Nový snímek pořízený její pomocí zachycuje dosud nejjemnější pozorované detaily protoplanetárního disku v okolí hvězdy TW Hydrae podobné Slunci. Záběr odhaluje fascinující mezeru, jež se nachází ve stejné vzdálenosti od stálice, v jaké Země krouží kolem Slunce. 

2013: Známe stáří vesmíru

Počátek vesmíru popisuje teorie obrazně nazývaná Velký třesk. Podle poznatků z družice WMAP se kosmos zrodil před 13,75 miliardy let, kdy vznikly také prostor a čas. Počáteční hustota vesmíru byla velmi vysoká, stejně jako jeho teplota, s postupným rozpínáním však obě hodnoty klesaly. Brzy po svém zrodu se kosmos prudce zvětšil – tuto fázi astronomové označují termínem „inflace“. Svou přítomností se tak projevila skrytá energie, jejíž existenci však vědci objevili teprve nedávno. Poté se rozpínání vesmíru zpomalilo, nicméně v posledních zhruba pěti miliardách let se znovu zrychluje.

Přibližně 400 tisíc let po Velkém třesku, kdy teplota kosmu klesla asi na 4 000 °C, došlo k velmi důležité události: Vzniklo záření, které dnes označujeme jako reliktní (relikt = pozůstatek), postupně se ochlazovalo a v současnosti dosahuje teploty pouhých 2,73 K, tj. −270 °C. V jeho rozložení přitom můžeme objevit drobné fluktuace, což jsou první struktury, které se ve vesmíru utvářely. Před sedmi lety bylo na základě měření evropské sondy Planck stáří kosmu upřesněno na 13,82 miliardy roků, tedy přibližně o 100 milionů víc, než uváděla dřívější měření.

2015: Na Marsu se nachází tekutá voda

Řadu let pozorovali astronomové na detailních fotografiích povrchu Marsu tmavé pruhy, jež se objevovaly a zase mizely. Přítomnost kapalné vody a její stékání z kopců či po vnitřních stěnách kráterů považovali vědci za silně nepravděpodobné – kvůli nízkému tlaku a teplotám hluboko pod bodem mrazu, jež na rudé planetě panují. Spíš se proto přikláněli například k sesuvům písku. Úkazy se objevovaly na mnoha marsovských lokalitách v době, kdy teplota vystoupila nad −23 °C, a s jejím opětovným poklesem zase mizely. Loňské objevy, na nichž se podílela americká sonda Mars Reconnaissance Orbiter (MRO), však poskytly zcela jasný důkaz, že i dnes – řečeno s trochou nadsázky – tečou po povrchu rudé planety přerušované proudy kapalné vody.

Nový objev vodou nasycených solí, tzv. perchlorátů, ukazuje, že by mohly mít vztah k těmto tmavým, střídavě se vyskytujícím úkazům. Hydratované soli snižují bod tání slaného roztoku, tak jako sůl na pozemských silnicích zabraňuje námraze a sníh rychle taje. Vědci dospěli k závěru, že podobný jev vysvětluje sezonní vznik tmavých pruhů na Marsu.

2015: Na Enceladu je oceán s gejzíry 

Pod ledovou kůrou geologicky aktivního Saturnova měsíce Enceladu se nachází globální oceán. Vyplývá to z nových dat, jež na Zemi postupně odeslala americká sonda Cassini. Vědci zjistili, že ledový krunýř Enceladu nesahá až do nitra tělesa. Tento objev naznačuje, že jemné výtrysky vodní páry, ledových částic a jednoduchých organických molekul, které sonda pozorovala poblíž jižního pólu, vycházejí z prasklin v ledové kůře a napájí je rozsáhlý podpovrchový rezervoár kapalné vody. Astronomové analyzovali velké množství snímků pořízených družicí od poloviny roku 2004, kdy byla navedena na oběžnou dráhu kolem Saturnu. Mohli tak s extrémní přesností změřit odchylky v rotaci měsíce. Zjištění přítomnosti globálního oceánu na Enceladu představuje největší objev od zaznamenání gejzírů v blízkosti jeho jižního pólu.

Sonda Cassini skrz zmíněné gejzíry také několikrát prolétla a tyto drahocenné vzorky materiálu zkoumala. Kromě vodní páry detekovala metan, oxid uhelnatý, oxid uhličitý a jednoduché i složitější organické látky. Malý ledový měsíc tak obsahuje vše, co život potřebuje ke své existenci. Více než 90 pozorovaných výtrysků různých velikostí rozprašuje vodní páru, krystalky ledu a směs organických látek na rozsáhlou oblast povrchu. Jde o nejnadějnější místo pro biologický výzkum – kromě Země.

2015: Gravitační vlny existují

Sto let po teoretické předpovědi gravitačních vln ohlásili vědci i jejich úspěšné pozorování, poté co zaznamenali signál vyvolaný kolizí dvou černých děr. Naplnila se tak poslední z předpovědí vycházejících z obecné teorie relativity a nyní se otevírají nové možnosti výzkumu jevů, jež souvisejí například s finálními epizodami života hmotných hvězd. 

Na letošní únorové tiskové konferenci seznámili odborníci veřejnost s pozorováním pomocí vědeckého zařízení LIGO neboli Laser Interferometer Gravitational-wave Observatory. 14. září 2015 přístroj zaznamenal zčeření časoprostoru v důsledku kolize dvou černých děr, přičemž každá měla hmotnost okolo třiceti sluncí. Interpretace záznamu trvajícího pouhý zlomek sekundy vypráví příběh dvou objektů, které kolem sebe navzájem kroužily, postupně zrychlovaly na 250 oběhů za sekundu, až se nakonec srazily a splynuly do jediné rotující černé díry.

Hlavní součást projektu LIGO tvoří dva americké detektory umístěné v louisianském Livingstonu a v Hanfordu ve státě Washington, které pracují dohromady jako jeden instrument. Z centrální budovy s detektorem vždy vycházejí dva laserové paprsky svírající pravý úhel. Každý z nich pak putuje vlastním čtyřkilometrovým vakuovým tunelem, na jehož konci se nachází zrcadlo odrážející paprsek zpět. Pokud časoprostorem prochází gravitační vlna, jeden z tunelů se prodlužuje, zatímco druhý se zkracuje. To způsobí, že dva laserové paprsky již nejsou identické.

TIP: Mýty kolem gravitačních vln: Co jejich existence znamená pro podstatu vesmíru

Instrumenty LIGO fungovaly už mezi léty 2002 a 2010, nicméně bez úspěchu. Po odstávce a modernizaci, jež výrazně zvýšila jejich citlivost, se pozorování loni v září obnovilo – a objev byl záhy na světě. Detektor v Louisianě zaznamenal událost o několik milisekund dřív, z čehož lze vyvodit, že se zdroj gravitačních vln nacházel na jižní obloze.

Žen-dirigentek je dodnes jako máku, o hudebních skladatelkách ani nemluvě. Československo mezi dvěma světovými válkami mělo jednu z největších hvězd tohoto specifického oboru.

„Nebyla krasavice, ale u lidí se krásná stávala tím, jak se s člověkem dostala do styku a jak na něj reagovala. To je jiný druh krásy. To není krása manekýny nebo filmové hvězdy. To je krása člověka, která vyzařuje přes jeho třeba i zdaleka ne tak dokonalé rysy. Žena se může narodit krásnou, nebo se krásnou stát svou duší. To byl její případ…“ Tak charakterizoval spisovatel Jiří Mucha dívku, která necelé dva měsíce byla jeho manželkou. Vítězslava Kaprálová však nebyla jen půvabnou duší, ale také nesmírně talentovanou, temperamentní a sebevědomou ženou.

Rodiče – nerodiče 

Vítězslava Kaprálová se narodila 24. ledna 1915 do brněnské muzikantské rodiny. Její tatínek Václav byl žákem Leoše Janáčka a ředitelem hudební školy. Maminka zpívala, toužila se stát operní pěvkyní, ale skončila jako učitelka hudby. Vitka, jak se holčičce odjakživa říkalo, tak tóny takříkajíc nasávala s mateřským mlékem. 

Od samého dětství churavěla. Narodila se do válečných časů plných náhražek a odříkání, takže byla křehká a často nemocná. K nedobrému zdravotnímu stavu nejspíš přispívalo i špatné domácí prostředí. Tatínek hned po jejím narození na tři roky narukoval do zákopů světové války. Když se vrátil, iluze lásky definitivně padla a manželství se utápělo v hádkách. Rozvedli se, když bylo jejich holčičce jen osm let. 

Oba manželé byli velice vytížení, takže malá Vitulka často zůstávala doma sama, někdy i o hladu, protože rodiče o ni zkrátka občas zapomínali pečovat. Její talent ale dokázali rozpoznat prakticky okamžitě! Vždyť drobná holčička hrála na klavír už ve čtyřech letech! Současně se učila základům komponování, a když jí bylo pět, plynně četla. 

Talent, jaký se nevidí

Jenže nároky, které na ni kladli její rodiče, ji nesmírně vyčerpávaly. V osmi letech onemocněla tuberkulózou, a tak jezdívala na dlouhodobé léčení do lázní ve Starém Smokovci. Ani tady ale nezapomínala cvičit. Byla k sobě tak tvrdá, že si mezi prsty strkala korkové špunty, aby si zvětšila rozsah. Od devíti let věděla jistě, co chce – stát se klavíristkou, dirigentkou a hudební skladatelkou! Jednu ze svých prvních skladeb (napsala ji v pouhých deseti letech) poslala prezidentu Masarykovi a dostala od něj kouzelný děkovný dopis.

Tvrdohlavá Vitka si přes otcův neskrývaný odpor prosadila svou a stala se jedinou studentkou hudebního oddělení pražské konzervatoře. Ze svého ročníku absolvovala jako jediná. Lehké by to neměla tak jako tak, kvůli rodičům to bylo ovšem ještě o něco těžší. Jako jí v dětství zapomínali dávat najíst, teď si zase občas nevzpomněli na to, že by jí do Prahy měli poslat nějaké peníze… V jejích dopisech ze školy si můžeme přečíst nekonečné prosby o příspěvek na bydlení, na jídlo, notový papír. Vitčina sestřenice Věra si byla jistá, že rodiče svou dcerku prostě „udřeli“. 

Na vrcholu

Vitka se ale ve svém hudebním světě neztrácela. Když se postavila před orchestr, bylo ji sotva vidět, ale u mnohem zkušenějších muzikantů si dokázala vydobýt nebývalý respekt. Její absolventský koncert na konzervatoři se stal doslova senzací a nebylo divu, že pokračovala studiem na mistrovské škole. Absolventskou „Vojenskou symfonietu“ v roce 1937 věnovala nejvyššímu veliteli československých ozbrojených sil Edvardu Benešovi. I když prožívala nejúžasnější úspěchy, mladá skladatelka cítila, že atmosféra kolem houstne. 

Jenže dvacetiletá dívka, které se právě otevíral celý svět, si starosti odmítala připouštět! Podala si žádost o stipendium na pařížské École Normale de Musique a dostala je. Jak ji to vůbec napadlo, když téměř nemluvila francouzsky? Poradil jí to její vzor a velký učitel Bohuslav Martinů. On sám ve francouzské metropoli žil už od roku 1923. Křehká Brňanka ho zaujala nejen svým talentem, ale i půvabem a nezdolným temperamentem.  

Láska plnými doušky

I když Martinů nemíval žáky, Vitce rád dával soukromé hodiny. Vztah učitele a žákyně se brzy proměnil v lásku. Jenže… jakou mohla mít budoucnost? Vždyť Martinů byl o pětadvacet let starší než Vitka a… ženatý. Své manželky Charlotty si navíc vážil – po příchodu do Paříže ho živila šitím a vytvářela mu v cizině zázemí. Aféra dvou hudebních skladatelů se však mezi krajany stala veřejným tajemstvím – a oblíbeným objektem drbů. I proto bylo velice brzy jasné, že nemohou zůstat spolu. Ale ani bez sebe. Inspirací jeden druhému zůstali už navždy.

I když byl vztah mezi Bohuslavem a Vitkou intenzivní a hluboký, nedá se říct, že by se kvůli této nešťastné lásce mladá muzikantka uchýlila do kláštera. Muže milovala skoro stejně jako hudbu a občas chodila i se dvěma naráz. Znala to tak z domu – vždyť dlouholetý poměr jejího otce s jistou sborovou zpěvačkou byl věcí zcela veřejnou… Sama Vítězslava byla v době, kdy prožívala svou životní lásku s Bohuslavem Martinů, zasnoubená. Vztah s Rudolfem Kopcem však vzal zasvé s počátkem druhé světové války, když se on přihlásil k fašistům. To Vitka nemohla snést! Ani tento rozchod ale nenesla tragicky. 

Díky Martinů se v Paříži dostala mezi české umělce, kteří zde žili. A okouzlila je snad všechny. Po několika bouřlivých aférkách, se znovu zasnoubila. Tentokrát s charismatickým Jiřím Muchou. Románek prožila krátce na to i s Jiřího kamarádem z dětství – letcem Ivo Tondrem. 

Příliš brzy…

I během milostných eskapád a přes své zhoršující se zdraví ale pořád především pracovala! Komponovala jako o život a vše, co napsala, se téměř okamžitě dostávalo na koncertní podia. Například pianista Rudolf Frikušný o Vánocích 1939 hrál její Vánoční preludium ve francouzském rozhlase a autorka skladbu osobně dirigovala. Velký úspěch sklidila i v Londýně, kde dirigovala slavný orchestr BBC. 

TIP: Příliš krátká kariéra: Proč sekla Zdenka Sulanová s herectvím?

Jenže její od dětství nemocné tělo ji začíná zrazovat. Na rodnou zemi dolehla válka, její snoubenec Mucha musel narukovat a Vitce je čím dál hůř… Jiří se ale nechce vzdát. Vymůže si třídenní dovolenou a 23. dubna 1940 se na radnici v pařížské čtvrti Passy s milovanou dívkou ožení. Za pár dní novomanželka skončí v nemocnici. Mucha ji chce odvézt do New Yorku, chce pro ni jen ty nejlepší lékaře, touží ji zachránit. Jenže poslední operace v nemocnici v jihofrancouzském Montpellier jen vyloučí možný nádor či zánět a potvrdí bolestnou diagnózu: rozptýlenou tuberkulózu. Vítězslava Kaprálová, jedna z nejnadanějších muzikantek, které tato země kdy měla, umírá 16. června 1940, den po operaci, v pouhých pětadvaceti letech. 

Norimberčanům se o svatodušním pondělí 26. května 1828 naskytla nevídaná podívaná. Přes náměstí Unschlittplatz se krokem dítěte batolil mladý zanedbaný muž a vydával nesrozumitelné zvuky. Nakonec u domu číslo osm oslovil dva vážené měšťany. Ti si s touto „komickou a potřeštěnou osobou“ nevěděli rady, a tak ji odvedli na policejní stanici. Zde se mládenec k úžasu všech přítomných chopil pera a podepsal se „Kaspar Hauser“.

Zázračné dítě

Záležitosti se osobně ujal norimberský starosta. Podle dvou lístků, které měl Hauser u sebe, se narodil 30. dubna 1812, bylo mu tedy 16 let. Dále v nich stálo, že dotyčný byl od raného dětství vychováván v úplné izolaci. Mladíkovi bylo těžko rozumět, neboť mluvil jen v jednotlivých slovech či necelých větách. Srozumitelně ale prohlásil, že se měl stát jezdcem, „jako byl jeho otec“.

Nápadné bylo, že z nabízených potravin přijal toliko chleba a vodu, děsily ho hlasité zvuky a ve tmě dokázal vidět mimořádně ostře. Starosta došel k závěru, že nalezenec musel žít dlouhá léta zavřený v nějaké kobce beze světla. Nebyl „ani pomatený, ani hloupý, jen očividně beznadějně natolik vzdálen veškeré lidské a společenské výchově, jako by ho vychovávali divoši“.

Norimberské úřady zveřejnily výzvu, aby se přihlásil kdokoliv, kdo by mohl osud záhadného mladíka vysvětlit. Novináři ho v senzacechtivých článcích popisovali jako vlčí dítě či polovičního divocha. A proto nebylo divu, že mnoho Norimberčanů spěchalo na policejní stanici, aby si podivína prohlédli jako nějakou atrakci.

Po několika měsících výslechů a pozorování svěřili Hausera gymnaziálnímu profesoru G. F. Daumerovi, aby ho vychovával a postaral se o doplnění jeho vzdělání. U něj se velmi záhy rozmluvil, začal psát i číst. Jeho pokroky a rychlé chápání jen potvrdily jeho statut prominenta, neboť byl považován za zázračné dítě. Podle Daumera jevil jeho svěřenec sklony k ezoterice, a tak se spolu pustili do magnetických a homeopatických experimentů. Záhy jako by doháněl pubertu, začal svého pěstouna obelhávat, vyhýbat se výuce a vymýšlel si i při návštěvách vážených měšťanů. V roce 1829 proto Daumer využil incidentu, při kterém Hausera napadl neznámý člověk, aby se mohl vzdát pěstounství. Úřady se poté bály o Hauserovu bezpečnost, několikrát ho nechaly přestěhovat a určily mu nového pěstouna.

V roce 1831 se s Hauserem seznámil osmačtyřicetiletý anglický filantrop hrabě Stanhope, který si ho velice oblíbil a po určitém úsilí byl nakonec ustanoven jeho novým pěstounem. Zlé jazyky tvrdily, že se do mladého muže zamiloval. Podle toho, že Hauser uměl několik maďarských slovíček, začal Stanhope pátrat, zda nalezenec nepochází z Uher. Hrabě dal též podnět k Hauserovu přestěhování z Norimberku do Ansbachu, kde ho svěřil do péče pedantického učitele J. Meyera, za což mu platil. Stanhopeho nadšení z Hausera ale postupně opadávalo, až nakonec zapomněl na své sliby, že ho odveze z Bavorska. V roce 1832 se na Britské ostrovy vrátil sám.

Mýty opředený původ

Životní úděl Kaspara Hausera nedal spát mnoha myslitelům a hledačům senzací, takže se okolo něj vyrojilo mnoho fám a teorií. Nejodvážnější teorie předpokládala, že se narodil jako následník bádenského velkovévody Karla I., jehož ale ještě jako kojence vyměnili za smrtelně nemocné dítě. Mělo jít o intriku Karlovy nevlastní babičky Luisy Karoliny hraběnky z Hochbergu, morganatické manželky velkovévody Karla Fridricha I. Jejich společné děti mohly usednout na trůn pouze v případě, že by přímá velkovévodská linie vymřela po meči. Podle zmíněné teorie se z Luisy Karoliny stala obdoba Livie Drusilly Augusty, která údajně systematicky odstraňovala příbuzné svého manžela Augusta, aby se římským císařem stal její syn Tiberius. Jako většina legend má i tato racionální jádro.

Bádenská velkovévodkyně Stéphanie de Beauharnais (viz Údajná matka) 29. září 1812 skutečně porodila na zámku v Karlsruhe vytouženého dědice trůnu. Nebohý kojenec ale onemocněl a 16. října zemřel na následky křečí a krvácení do mozku.

Duchovním otcem teorie o Hauserově urozeném původu byl uznávaný právník a spisovatel Paul Johann Anselm von Feuerbach, v jehož kanceláři apelačního soudu Hauser pracoval od roku 1832 jako písař. Soudce s nalezencem soucítil, neboť se sám narodil jako nemanželský syn a oženil se s dcerou nemanželského syna sasko-výmarského vévody. Feuerbach se začal Hauserovým případem zabývat a došel k závěru, že Hauser se narodil v roce 1812 jako právoplatný následník bádenského trůnu. Dokonce tvrdil, že identifikoval skutečné rodiče podstrčeného mrtvého dítěte. Hraběnka z Hochbergu prý vyměnila novorozeného chlapce za smrtelně nemocné dítě a zdravou ratolest předala jakémusi majorovi. Ten ho zase údajně svěřil bývalému vojákovi, který nebohé dítě trestuhodně zanedbával.

Bádenský princ?

Se svými závěry se Feuerbach svěřil několika aristokratům v soukromé korespondenci, přičemž neskrýval, že nemá žádné hmatatelné důkazy. Zanedlouho po odeslání zmíněných dopisů zemřel roku 1833 během cesty do Frankfurtu nad Mohanem. Jeho smrt vysvětlovali milovníci záhad tak, že spiklenci na nejvyšších místech urychleně Feuerbacha otrávili, aby již dále nepátral. Podle úmrtního listu ho ale sklátila mrtvice. Jeho memorandum o Hauserově původu bylo zveřejněno až téměř dvacet let po jeho smrti. Pro zajímavost dodejme, že jedním ze synů Hauserova ochránce byl známý materialistický filozof Ludwig Feuerbach.

Záhada zaujala též ruského velkoknížete Mikuláše Michajloviče, vnuka cara Mikuláše I. a syna bádenské princezny. Jako uznávaný historik sestavil na konci 19. století o Kasparu Hauserovi rozsáhlou dokumentaci. Na jejím základě dospěl k závěru, že nalezenec byl bádenský princ, a tím také jeho vlastní příbuzný.

Trhliny teorie

Teorie Feuerbacha i velkoknížete Mikuláše Michajloviče vykazovaly mnoho logických rozporů. V roce 1812 tvořili mužskou část velkovévodské rodiny velkovévoda Karel I. a jeho strýcové Fridrich a Ludvík. Jinými slovy, dětem hraběnky Luisy Karoliny stáli v cestě tři mužští dědicové. Navíc jaký by byl smysl a účel odstranění bádenského následníka, když jeho mladí rodiče nepochybně mohli mít další děti? A když už by děti vyměnili, proč by drželi pravého dědice zavřeného šestnáct let jako divoké zvíře, aby ho nakonec pustili? Bezpečnější by přece bylo chlapce zabít nebo vybavit novou identitou.

Teorii o tom, že by Hauser byl následníkem, vyvracejí její odpůrci i odkazem na výsledky pitvy Hauserova těla. Nadměrně vyvinutý mozeček a nevyvinutá levá hemisféra velkého mozku ukazovaly na dědičnou epilepsii, která mohla vysvětlovat jeho chování. A v bádenské dynastii se tato nemoc nikdy nevyskytla. 

Definitivní jasno měla přinést v roce 1996 srovnávací analýza DNA. V jednom muzeu bylo uchováváno několik kusů Hauserova oblečení, včetně jeho krví poskvrněných kalhot, které měl na sobě v den vražedného útoku (viz dále v textu). Z nich soudní lékaři odebrali genetický materiál, který srovnali s materiálem potomků bádenské dynastie. Výsledek zněl, že nebyla zjištěna žádná shoda. Jenže legenda žila dále a o pět let později z dalších testů vyplynulo, že krev na kalhotách vůbec nepatřila Hauserovi. Příliš horliví zaměstnanci muzea totiž opakovaně oživovali vybledávající stříkance stále znovu a znovu cizí krví, aby zvýšili dramatický účinek exponátu.

Jiný vzorek DNA Kaspara Hausera se najít nepodařilo, neboť jeho hrob na městském hřbitově v Ansbachu zasáhla v roce 1945 bomba. A bádenská velkovévodská rodina striktně odmítla z úcty k mrtvým vydat povolení k exhumaci kojence, který zemřel v roce 1812, a porovnání jeho DNA se současnými členy dynastie.

Prohnaný podvodník

Většina indicií ukazuje, že Kaspar Hauser nebyl odloženým následníkem, ale mazaným podvodníkem. Svědčí o tom například skutečnost, že již během několika týdnů po svěření do péče profesoru Daumerovi dokázal číst, počítat a hlavně bezchybně mluvit. Pokud by vyrůstal v izolaci, malé komůrce a bez styku s lidmi, nepochybně by potřeboval roky, aby dohnal tak náročné procesy. Dále mluvil s tyrolským akcentem, což odpovídalo spíše tomu, že se narodil nějakému tyrolskému sedlákovi, a nikoliv velkovévodovi. 

Velmi podezřele působily i okolnosti již zmíněného atentátu, který byl na Hausera spáchán 17. října 1829 v Daumerově bytě. Vyvázl z něj pouze s nepatrnou řeznou ranou na čele. Hauser tvrdil, že mu ji způsobil „muž v černém“. Budilo to dojem, že mladík se sám pořezal, aby opět rozdmýchal uvadající zájem veřejnosti.

TIP: Podvodníci a lžikrálové na trůně

Hauserova smrt byla nakonec také dramatická. V zámecké zahradě v Ans­bachu byl 14. prosince 1833 pobodán a o tři dny později zraněním podlehl. Vraha popsal jako muže s černými vlasy a černým knírem, jehož se nikdy nepodařilo identifikovat, ačkoliv na jeho dopadení byla vypsána odměna 10 000 zlatých. Pro srovnání uveďme, že roční nájem čtyřpokojového bytu v malém bavorském městě stál tehdy 90 zlatých. Na pamětním sloupu na místě atentátu stojí: „Zde byl zavražděn záhadný člověk záhadným způsobem.“ 

Lidé si to často neuvědomují, ale mezi vteřinou a sekundou je zhruba stejný rozdíl jako mezi metrem a kilogramem. Každé z těchto označení totiž pojmenovává jednotku jiné fyzikální veličiny: Sekunda je jednotkou času, přičemž šedesát sekund tvoří jednu minutu a šedesát minut jednu hodinu. Naproti tomu vteřina představuje jednotku úhlové míry, tedy velikosti úhlu v rovině. Šedesát (úhlových) vteřin odpovídá jedné (úhlové) minutě a šedesát (úhlových) minut je dohromady jeden (úhlový) stupeň. 

TIP: Jak dlouhý je jeden rok? Odpověď není tak jednoduchá

V krásné literatuře a běžné mluvě se záměna sekund a vteřin toleruje – veličina, o níž se mluví, vyplývá z kontextu, a navíc se na vědeckou přesnost neklade důraz. Ovšem tvrdit, že let trval sedm vteřin, je podobně nesprávné jako prohlásit, že „okamžik trval celý světelný rok“. To proto, že světelný rok představuje jednotku délky. V odborné literatuře by pak k podobným záměnám rozhodně docházet nemělo.

Mozek je nesmírně komplikovaný orgán, jehož fungování ještě v mnoho ohledech nerozumíme. Američtí vědci nedávno experimentovali s makaky a zjistili přitom, že mozek má „vypínač“. Když zasáhli elektrickým proudem o specifické frekvenci jednu malou oblast mozku makaků, kteří byli v hlubokém bezvědomí pod sedativy, makakové se ihned probrali do normálního vědomého stavu.

Takto „zapnutí“ makakové měli otevřené oči, normálně se hýbali a reagovali na své okolí. Ve chvíli, kdy do zmíněné oblasti mozku přestala proudit elektřina, makakové po pár sekundách zavřeli oči, znehybněli a opět upadli do hlubokého bezvědomí. Aby „vypínač mozku“ fungoval, musí vše proběhnout velice přesně.

TIP: Vědci dokázali zvýšit kreativitu lidského mozku: Není to ale zadarmo

Mozek se vypíná v oblasti centrálního laterálního thalamu, která se nachází hned nad mozkovým kmenem. Tam je nutné zasáhnout elektrickou stimulací přesně zvolená místa, která jsou od sebe vzdálená 200 miliontin metru. Je k tomu třeba použít elektrický proud o frekvenci 50 hertzů v krátkých výbojích. Když tyto podmínky nejsou splněny, mozek se nevzbudí. Můžeme se vsadit, že se dotyčná oblast mozku stane objektem lékařského výzkumu. Mohlo by to pomoci například lidem, kteří jsou dlouhé roky v bezvědomí.

Většinu informací o Vršovcích čerpáme z Kroniky Čechů (Chronica Boemorum) od děkana Kosmy, dokončené roku 1125. Kosmas neskrývaně oslavuje vládnoucí rod Přemyslovců a dští pomyslný oheň a síru na všechny jejich nepřátele a protivníky. Proto by nás nemělo překvapit, že konkurenční rod, jenž byl možná druhý nejmocnější v české kotlině a neskrýval vlastní mocenské ambice, se u Kosmy dočkal jen odsouzení a pohany.

Od Kosmy pak převzali informace jak pozdější kronikáři, tak od 19. století většina moderních českých historiků, kteří místy odsoudili Vršovce ještě i v místech, kde to Kosmas ani nezamýšlel. Nemusíme pátrat po tom, kdo nechal Vršovce vyvraždit, vina Přemyslovců je zjevná, ale mohli bychom se zamyslet nad tím, jestli se Vršovci opravdu provinili tím, z čeho je kroniky obviňují.

Potupený Jaromír

Vršovci sehráli první významnou roli v českých dějinách na přelomu 10. a 11. století (v letech 995–1014). Nikoliv náhodou se jednalo o dobu, kdy byl český knížecí stolec oslaben vzájemnými půtkami mezi členy přemyslovského rodu. Kronikář Kosmas dává jasně najevo, že Vršovci sehráli v  čase chaosu úlohu rozvracečů, podněcovačů vzpour a zrady. Přitom si musíme uvědomit, že zmiňované období Kosmas vůbec neprožil (žil v letech asi 1045–1125). Většinu informací čerpal z ústních zdrojů, případně z legend, a k tomu si spoustu věcí domyslel, jak se mu to hodilo do jeho konceptu.

O účasti Vršovců na vraždění Slavníkovců roku 995 kronikář Kosmas nepíše. Jeho první zmínka o Vršovcích je zasazena zhruba do roku 1000, kdy v Čechách probíhal boj o knížecí stolec mezi bratry Boleslavem III., Oldřichem a Jaromírem. Do boje hojně zasahoval polský kníže Boleslav Chrabrý.

Kosmas uvádí, že Vršovci využili zajetí knížete Boleslav III. v Polsku, aby se zmocnili jeho bratra Jaromíra: „Jejich vůdcem a jaksi hlavou veškeré ničemnosti byl Kochan, zlosyn a člověk ze všech zlých lidí nejhorší.“ Ten se měl se svými příbuznými notně opít a vymyslet na Jaromíra ošklivý kanadský žertík: „Neboť jakmile se jejich ničemnost rozpálila a na odvahu se rozjařila vínem, uchopili svého pána, ukrutně ho svázali a nahého, naznak položeného, připoutali za ruce a nohy k zemi kolíky a skákali, hrajíce si na vojenské rozběhy, na koních přes tělo svého pána.“

Naštěstí prý tehdy knížete zachránil jeden z jeho služebníků jménem Hovora, který rychle běžel do Prahy pro pomoc k přátelům knížete. Ti rychle popadli zbraně, nasedli na koně a spěchali k místu činu. „Když je ti činitelé nepravosti [Vršovci] spatřili, jak se náhle se zbraní na ně vrhají, rozprchli se jako netopýři po lesních skrýších. Oni pak nalezše knížete zle od much poštípaného a polomrtvého, – neboť jako roj včel se snášelo hejno much nad nahým tělem – rozvázali ho a dovezli na voze do hradu Vyšehradu.“

První pokusy o vyvraždění

Věrný Hovora byl za svoji odvahu odměněn šlechtickým titulem a pozemky u Velíze. Zlořečený Kochan se prý tehdy zachránil útěkem do Polska a ze dvora polského knížete nadále škodil Přemyslovcům. Údajně kvůli jeho pomluvám nechal později vládnoucí kníže Oldřich (vládl 1012–1033) vyloupnout svému bratrovi Jaromírovi oči a vykastrovat ho. Kníže Jaromír byl vůbec tragická postava českých dějin, což svým činem měli začít právě Vršovci. 

Budeme-li věřit Kosmovu podání, které obratně stírá vinu vycházející ze svárlivosti samotných Přemyslovců, pak se nemůžeme divit, že se Přemyslovci pokusili Vršovců co nejdříve zbavit. Poprvé tak učinili roku 1003, k němuž uvádí Kosmas pouze lakonickou poznámku: „U nás byli povražděni Vršovci.“

Nesmíme si ovšem představovat, že takhle jednoduše by se dalo zbavit všech Vršovců najednou. Raně středověké rody totiž neměly jen pár členů, ale počítalo se příbuzenství po otci i matce až do sedmého kolena. To mohlo dohromady být i několik stovek lidí. Nešlo je jednoduše vyvraždit, a to i kdybychom pominuli Kochana a s ním možná i další příbuzné, kteří stále žili v polském exilu. Druhý podobný pokus se pak uskutečnil roku 1014 zhruba se stejným výsledkem. Můžeme předpokládat, že Vršovci sice přežili, ale ztratili svůj vliv a postavení, které zjevně měli koncem 10. století.

Když v prosinci 1992 americký prezident George Bush starší přikázal americkým silám zapojit se do operace Restore Hope, probíhající v Somálsku pod hlavičkou Organizace spojených národů, západní veřejnost byla ještě v opojení z nedávného úspěšného iráckého dobrodružství vojenské koalice vedené Spojenými státy.

Vražda Pákistánců

Očekával se rychlý a klidný průběh, ve kterém měla technologicky nadřazená americká armáda a její spojenci rychle zahnat špatně vyzbrojené povstalce generála Aidida. Situace v Somálsku se však i přes nasazení desetitisíců příslušníků jednotek OSN rychle zhoršovala jak pro domácí obyvatelstvo, tak pro mezinárodní společenství. Zlomovým okamžikem se stal 5. červen 1993, kdy Aididovi ozbrojenci uvnitř hlavního města Mogadiša přichystali léčku a následně povraždili 24 pákistánských vojáků.

V reakci na to přijala Rada bezpečnosti OSN hned následujícího dne rezoluci číslo 837, jejímž cílem bylo prostřednictvím v zemi působících jednotek vypátrat a zatknout původce tohoto zločinu. Prakticky ihned po přijetí rezoluce začala americká armáda a letectvo bombardovat pozice Aididových jednotek a v zemi se rozhořela regulérní válka. 

Speciální tým 

Dne 8. srpna 1993 Aididovi muži odpálili improvizované výbušné zařízení pod automobilem americké vojenské policie, přičemž zabili čtyři vojáky, a o čtrnáct dní později zranili při podobném útoku sedm dalších Američanů. Administrativě nového amerického prezidenta Clintona v té chvíli došla s rebely trpělivost a rozkázal povolat speciální jednotky, jež měly najít a zajmout samotného Farraha Aidida.

Improvizovaný tým pod velením generálmajora Williama F. Garrisona byl složen z příslušníků 75. pluku Rangers, specialistů elitních jednotek Delta Force, námořníků z oddílů SEALs a podporoval jej zvláštní letecký odřad šestnácti vrtulníků MH-60 Black Hawk (v překladu Černý jestřáb) a M/AH-6 Little Bird ze stavu 160. speciálního leteckého pluku.

Je málo známou skutečností, že k prvnímu sestřelu vrtulníku typu Black Hawk došlo už týden před slavnou bitvou. Pětadvacátého září 1993 přelétal standardní transportní vrtulník typu UH-60, patřící do stavu 10. horské divize, nad městem po jeho okraji a nad pobřežím míjel přístavní doky. V té chvíli na něj zaútočili ozbrojenci z přilehlé pobřežní zástavby rozšířeným typem sovětské pancéřovky RPG-7. Podařilo se jim stroj zasáhnout, ten se zřítil a v jeho troskách zahynuli všichni tři členové osádky. 

Plán operace

Po několika úspěšných operacích mělo být dalším cílem odřadu zvláštních jednotek zadržení ministra zahraničí samozvané prezidentské vlády Omara Salada Elmího a jednoho z Aididových poradců Mohameda Hassana Awaleho. Vojáci Delta Force se měli pomocí mimořádně agilních helikoptér MH-6 Little Bird (přezdívaných Killer Egg) přiblížit k domu, ve kterém se nacházeli oba Aididovi muži, a následně se k nim měly přidat střední vrtulníky MH-60L Black Hawk, z nichž měli po lanech slaňovat další vojáci z jednotek Rangers.

Pokračování: Jak vypadala skutečná operace Gothic Serpent v Somálsku (2)

Jejich tým dostal za úkol vytvořit kolem cílového domu kruhovou obranu, která zajistí, že k budově nikdo nepronikne. Ihned poté měl následovat příjezd kolony devíti vyzbrojených vozidel Hummer a tří středních nákladních vozů M939, které měly přivézt zbytek jednotky a všechny zasahující vojáky poté dopravit zpět na základnu. Z dnešního pohledu zní neuvěřitelně, že původní odhad počítal s tím, že od zahájení operace do úspěšného odvozu Elmího s Awalem neuběhne víc než třicet minut.