Byla to opravdu nutnost, nebo jen císařský rozmar? O zřízení přivaděče vody z Vltavy do Královské obory údajně Rudolf II. rozhodl už na konci roku 1583. O několik měsíců později návrh posvětil i sněm stavů Českého království a mohlo se začít.

Mistři z nejpovolanějších    

Řízením prací byl pověřen královský hofmistr a nejvyšší mincmistr Lazar Ercker ze Šrefnkelzu. Ten do Prahy povolal důlního měřiče Jiřího Oedera z Ústí a oba hned zamířili do Kutné Hory. Tam si u důlního kováře Reidingera nechali zhotovit speciální nářadí, takzvaná „želízka“, a najali řadu kutnohorských havířů. 

Bylo rozhodnuto, že se vybuduje pět šachet a po dosažení dna budoucí štoly bude probíhat takzvaná protisměrná ražba, tedy že proti sobě bude postupovat dvanáct skupin havířů. Práce probíhaly od jara 1584 téměř nepřetržitě, přesto se ale postupovalo velice pomalu. Nakonec bylo nutné jednu ze šachet kvůli opakujícím se přívalům vody zasypat. Tím se práce zkomplikovala a prodloužila. Úrovně budoucí štoly havíři dosáhli až po dvou letech. 

Kdy se vlastně započalo s ražbou vlastní štoly, se dodnes přesně neví. Rudolf II. byl ale s postupem prací nespokojen a 5. ledna 1586 sdělil české komoře: „Slíbili jste mi, že uděláte vše pro to, aby vodovodní štola byla rychle proražena, a zatím...“ Česká komora se pravděpodobně o průběh prací příliš nezajímala a nedostávalo se financí. Císař tak musel uvolnit část peněz ze zámeckého fondu a také si pro svoji informovanost vyžádal přesnou dokumentaci a plán výstavby. 

Unikátní plán

Vypracováním plánu byl pověřen koncipista dvorské komory Isaac Phendler. Ten vytvořil na začátku roku 1593 za odměnu 400 kop míšeňských něco mezi technickým výkresem a výtvarným dílem. Na pergamenovém svitku dlouhém 242 centimetrů a širokém 20 centimetrů je zachycena štola v celé délce od Vltavy až po Královskou oboru. Plán obsahuje všechny důležité míry, vzdálenosti stavby a terénu, rozměry štoly, měřítko, počet a hloubku šachet, ale i časové údaje o průběhu hloubení šachet, ražení štoly a označuje místa setkání (na roky, dny a hodiny). Celou kolorovanou kresbu doplňuje podoba a profil krajiny s postavami horníků a s manýristickými prvky tehdejší doby. Díky této pracně vykreslené miniatuře se nám zachovaly přesné postupy hornických technik.

Autor věnoval velkou pozornost hlavně hloubícím a větracím šachtám. Nad každou ze šachet byl zhotoven přístřešek, kde byl umístěn rumpál. Ten obsluhovali dva horníci a sloužil pro dopravu vyrubané horniny na povrch a pro přepravu horníků. Každá šachta měla 10 metrů pod povrchem šikmou odbočku, která navazovala na vzhůru stoupající komín a sloužila jako větrací šachta. Nahromaděná voda se ze šachet pravděpodobně dostávala také pomocí rumpálu ve speciálních vacích.

Popisky, délkové míry (1 estados = 1,98 metru) a texty jsou v plánu psány španělsky a autorovo jméno je v dolní části na začátku pergamenu. Svitek je nadepsán jako „Věrné vyobrazení průkopu Jeho Veličenstva císaře z řeky Vltavy až do starého parku v celé své rozsáhlosti“ a ozdoben ornamenty a erby Rudolfa II., českým znakem a znakem Uher. 

Funkční i po staletích

Roku 1592 se po Lazarovi Erckerovi ujal vedení prací vrchní hormistr Van der Vam Kojas, který práce roku 1593 ukončil. Rudolfova štola přišla celkově na 66 299 kop a 33 grošů a 1,5 denáru. Během dne pracovalo na ražbě asi 130 lidí a jejich mzda se řadila k těm vyšším, což bylo asi 50 grošů týdně. 

Současně s ražbou štoly probíhaly v Královské oboře práce na zvětšení rybníka, kam byla později vedena voda. Od Vltavy naháněl vodu do štoly Novo-mlýnský jez a nad ním byl postaven domek pro poddůlního, takzvaná havírna, se stavidly na regulaci průtoku vody štolou. V Královské oboře pak byla štola ukončena kamenným portálem se znakem Rudolfa II. a s letopočtem 1593. 

TIP: Rudolf II. Habsburský: Král hvězdářů a alchymistů

Štola byla v následujících staletích několikrát opravována, hlavně z důvodu hnijící dřevěné výdřevy. Na začátku 18. století byl v celé délce štoly zhotoven dřevěný chodník a některá místa byla vyzděna. Ve druhé polovině století byl ale vypuštěn rybník v Královské oboře a zájem o štolu opadl. Její opětovný rozkvět začal roku 1804, kdy český purkrabí hrabě Chotek vytvořil z Královské obory veřejný libosad a na jeho pokyn byla štola znovu vyčištěna a uvedena do provozu. V padesátých letech 20. století byla vydlážděna žlabovkami a je tedy plně průchodná. Svému původnímu účelu slouží dodnes a do roku 2002 byla i přístupná veřejnosti. 

Jakkoli nepředstavitelné se to může zdát, lékaři na počátku minulého století ve vzácných případech přistupovali k odoperování půlky mozku, aby snížili extrémní epileptické záchvaty. Při setkání s lidmi, kteří disponují jen polovinou tohoto klíčového orgánu, si toho dokonce na první pohled nemusíme všimnout. Jsou schopni celkem normálně fungovat, jejich jazykové znalosti jsou neporušené.

TIP: 5 největších mýtů o lidském mozku

Pokud se hemisférektomie – operace, při které se postižená mozková polokoule odpojí od zdravé tkáně, nebo zcela odstraní – provedla v dětství, mozek se dokázal pozoruhodně přizpůsobit. Řadu funkcí, které obvykle zpracovává druhá polovina mozku, dokázala zbývající část přebrat a vykonávat je. Mozkové sítě se totiž reorganizují a sám mozek se přizpůsobuje a upravuje svá vlastní propojení tak, jak tomu bylo před operací. 

Mnohé národy se snažily formovat měkké kosti rostoucí lebky novorozenců tak, aby hlava získala protáhlý tvar. Stahovaly je nejrůznějšími obinadly či k nim přivazovaly dřevěné destičky. V šišatých hlavách se zhlédli například středoameričtí Mayové nebo středoasijští Hunové. V některých oblastech Francie se tento zvyk udržoval ještě v 19. století.

Pohnutky k deformování lebek novorozenců halí tajemství. Možná se rodiče honili za svérázným dobovým ideálem krásy. Snad tu šlo o vyjádření příslušnosti k určité skupině. Procedura tvarování hlavičky byla zdlouhavá a v řadě národů ji proto podstupovaly jen děti z vládnoucích kruhů a ze společenské smetánky. V Evropě začali lidé poprvé formovat hlavičky novorozenců do typického protáhlého „vajíčkovitého“ tvaru už ve 2. století, a to v Rumunsku. Obvykle se dává nástup tohoto zvyku do souvislosti s příchodem Hunů vedených Attilou a s jejich ataky na Západořímskou říši. 

Přišly z Bulharska

Velkou záhadu představují protáhlé lebky nalézané od 60. let minulého století v Bavorsku. Archeologové na ně narazili na pohřebištích šesti raně středověkých sídel z doby kolem roku 500. Všechna leží podél Dunaje a hunským vlivem se dají vysvětlit jen s velkými obtížemi. Pozoruhodné je, že protáhlé lebky nalezené v Bavorsku patřily výhradně ženám. Takto tvarovanou lebku ale zdaleka neměly všechny tamější obyvatelky. Otázka „Co byly tyto ženy zač?“ nedávala archeologům a historikům spát. Nyní se zdá, že na ni našli odpověď genetici.

Páté století našeho letopočtu představuje dramatickou kapitolu evropských dějin. Dlouho upadající Západořímská říše se zhroutila a na její území začaly proudit národy do té doby označované Římany jako „barbarské“. Do pohybu se dali Gótové, Alemani, Frankové, Lombardové a další. Řada významných sídel Evropy vznikla právě během rušné periody označované také jako stěhování národů. 

Ženy se šišatými hlavami žily v Bavorsku právě v této pohnuté době. Kde se tu vzaly? Mohly patřit k Hunům, kteří se v té době do Evropy tlačili?

Tým pod vedením genetika Joachima Burgera z University Johannese Gutenberga v německé Mohuči podrobil dávné nebožtíky genetickým testům. Vědci izolovali DNA z kostí patřících jak mužům, tak ženám. Mezi zástupkyněmi slabšího pohlaví byly jak majitelky šišatých hlav, tak ženy, které vyrostly bez toho, že by jim někdo hlavičky v dětství tvaroval. Výsledky analýz jsou překvapivé. 

Muži z raně středověkých bavorských měst byli blonďáci s modrýma očima a jejich dědičnou informaci lze považovat za typickou pro obyvatele střední Evropy. Stejný vzhled a původ měly i ženy s nedeformovanými lebkami. Ženy s šišatými hlavami ale vypadaly exoticky i díky tomu, že měly hnědé vlasy a hnědé oči. Jejich DNA nezapadá do profilu Středoevropanů a ukazuje na balkánský původ. Nejspíše přišly z oblasti dnešního Bulharska nebo Rumunska. 

„Přítomnost žen s protaženými lebkami v této oblasti tedy zřejmě má s invazí Hunů do Evropy jen málo společného,“ konstatuje Joachim Burger. 

Pakt stvrzený svatbou 

Původ bavorských raně středověkých žen s šišatými hlavami je tedy jasnější. Překvapivý objev však postavil Burgerův tým před nové otázky. Kde se vzaly v Bavorsku ženy pocházející od Černého moře? 

Na Balkáně se praktikovalo formování lebky novorozenců jak u chlapců, tak u děvčat. To znamená, že ženy se šišatými hlavami nepřišly ze své domoviny na jih Německa s nějakou větší skupinou. Naopak, zdá se, že dalekou cestu podstoupily výhradně dívky a v každém sídle jich žilo jen pár. 

TIP: V Chorvatsku vykopali ostatky starověkých chlapců s deformovanými lebkami

Joachim Burger je přesvědčený, že tyto ženy vyrostly na Balkáně v rodinách vladařů. Do dnešního Bavorska přišly až jako nevěsty, aby se tu provdaly. O tom, že tu žily dlouhodobě a plně se zařadily do místní společnosti, svědčí okolnosti jejich pohřbu. Byly pochovány úplně stejně jako místní rodáci. 

Sňatky urozených „šišatých“ balkánských „princezen“ s bavorskými muži měly podle Burgera upevnit aliance, které se zřejmě vytvářely mezi mocnými rody sídlícími na Dunaji. Spojovaly obchodní i mocenské zájmy. Zdaleka ne všichni odborníci však s touto s teorií souhlasí. 

„Je to jedno z nejpodivnějších tvrzení, jaká jsem kdy četl. Ale nemůžu ho akceptovat,“ říká například izrael­ský antropolog Israel Hershkovitz z univerzity v Tel Avivu.

Kam se poděly geny Římanů? 

Podle Hershkovitze nemuselo dojít k deformaci lebek záměrně. Snad děvčátka lehávala na tvrdé podložce, možná se jim hlavičky tvarovaly tím, jak je matky nosily přivázané na zádech. Izraelský antropolog rovněž namítá, že při mocenských sňatcích docházelo k výměně několika málo jednotlivců, někdy putovala ke spojencům jen samotná nevěsta nebo ženich. Tady jsme svědky migrace větší skupiny žen. 

TIP: Záhada vyřešena: Proč si dávní Peruánci tvarovali protáhlé lebky?

Burger však s touto kritikou nesouhlasí. Poukazuje na fakt, že v každém sídle žilo jen pár balkánských žen s deformovanou lebkou. Tato sídla byla navzájem nezávislá, a je proto logické, že každé z nich využívalo sňatky k uzavírání vlastních aliancí a paktů. Příchod cizích nevěst do Bavorska tím zřejmě nekončil. Na jen nepatrně mladších bavorských pohřebištích našli archeologové ostatky žen, jež podle výsledků genetických testů pocházely z dnešního Řecka a z Turecka. „Dvě různé kultury se spojily v okamžiku, kdy už se nemohly spoléhat na vliv Západořímské říše, která tyto regiony propojovala dříve,“ uzavírá Joachim Burger. 

Byla zveřejněna série pozorování, která odhalují případy agresivity mezi tlupami horských goril (Gorilla beringei beringei) v africkém pohoří Virunga. Případy, jichž byli vědci svědky, se odehrály v letech 2004, 2010 a 2013.

V prvním z nich se osamělý samec, pozorovateli pojmenovaný Inshuti, přiblížil k tlupě čítající 26 jedinců. Trojice samců začala Inshutiho odhánět a nejprve se zdálo, že se spokojí s jeho ústupem. Pak jej ale přitlačili k zemi a začali kopat, trhat z něj chlupy a s neobyčejnou zuřivostí kousat. Zbytek tlupy se k trojici rychle přidal a po čtyřech minutách se napadenému podařilo s mnoha zraněními uprchnout. Pozorovatelé popsali, že samec sice přežil, ale vděčí za to zejména své odolnosti, kterou mohli u tohoto jim dobře známého jedince již mnohokrát pozorovat.

Při incidentu v roce 2010 napadla tlupa 42 goril neznámého osamělého samce. Útok trval 18 minut a teprve pak se ubožák svým trýznitelům vyprostil. O dva týdny později bylo vědci nalezeno tělo uhynulého samce, které neslo stopy zranění odpovídající pozorovanému útoku.

Ve třetím případě (2013) napadla skupina devíti jedinců opět Inshuntiho, který jim po minutě utekl. Vzhledem k tomu, že tlupa obsahovala některé z jedinců zapojené do útoku v roce 2004 (kteří mezitím vytvořili samostatnou tlupu) a že cílem byl opět stejný samec, se nedá vyloučit nějaké abnormální chování Inshuntiho, na nějž ostatní pokaždé stejně reagovali. Zoologové každopádně uvažují, proč došlo k těmto třem útokům, do nichž byla vždy zapojena celá tlupa, složená ze samců, samic a mladých jedinců.

Gorilí agrese

Od 90. let minulého století došlo v rámci gorilích tlup k výraznému navýšení počtu členů. Zatímco Dian Fosseyová, průkopnice na poli gorilího výzkumu, zaznamenala v 60.–80. letech minulého století, že tlupy jsou spíše menší a složené z jednoho samce, několika samic a mláďat, nyní vědci vídají mnohem větší skupiny. Jedna z nich měla dokonce 65 členů, z toho 9 dospělých samců.

Při takovém rozložení sil je cizí jedinec (který je vnímán jako potenciální hrozba, zejména pro mláďata v tlupě) natolik přečíslen, že útočníkům hrozí jen malé nebezpečí, že budou sami zraněni. Napadnout jej je tedy méně riskantní a samci proto méně váhají, aby zasadili skutečně smrtící údery. Stojí za zmínku, že právě takováto nerovnováha sil je hybatelem v případě útoků šimpanzích tlup (potažmo mezi lidmi).

TIP: Setkání smrtícího druhu: Ekoturistika může lidoopy zachránit i zničit

Není tedy vyloučeno, že podoba gorilích tlup se od doby, kdy je Fosseyová sledovala a kdy byla jejich populace na pokraji vyhynutí, dostává do původních poměrů a agrese je ve skutečnosti „normální“ projev uvnitř „normálních“ gorilích tlup.

Na rozdíl od šimpanzů (a lidí), kde obvykle útočí pouze samci, se ale ataku účastnila celá gorilí tlupa. Dalším rozdílem je, že napadení nepůsobila připraveným dojmem, zatímco šimpanzi jsou známi tím, že aktivně vyhledávají osamocenou oběť v rámci jakýchsi „bojových výprav“, což platí pochopitelně i o lidech.

O uskutečnění atentátu na Stalina, Roosevelta, Churchilla a v první fázi plánů i na Charlese de Gaulla, během teheránské schůzky v roce 1943, se ucházel Abwehr admirála Canarise, pozadu ale nechtěla zůstat ani Schellenbergova SD.

Předchozí část: Německá operace Weitsprung: Plán likvidace Stalina, Roosevelta a Churchilla (1)

Nakonec však zvítězila reálnější varianta atentátu. Podařilo se odstranit i dvojkolejnost plánovaní a operace Abwehru byla zrušena, Canarisovi agenti se však měli podílet na „Dalekém skoku“. V Schellenbergově úřadě vzniklo speciální komando pod vedením SS-Sturmbannführera Rudolfa von Holten-Pfluga, ve kterém působili i sovětští zajatci naverbovaní ke kolaboraci v rámci operace Zeppelin (tedy podvratných aktivit proti SSSR).

NKVD se chystá na střet 

Von Holten-Pflug měl údajně velké ambice a chtěl předčít i Skorzenyho, který byl v tu dobu oslavován za úspěšné osvobození Benita Mussoliniho v září 1943. Avšak přípravy operace nezůstaly Sovětům utajené. Agent Nikolaj Kuzněcov, který působil v nacistickém bezpečnostním aparátu pod složitě získanou identitou Paula Sieberta, poslal do vlasti prvotní informace. Ty dostal na stůl obávaný šéf Lidového komisariátu vnitřních záležitostí (NKVD) Lavrentij Berija.

Sověti začali s rozsáhlými protiopatřeními. Hlavní zodpovědnost ležela na bedrech vedoucího rezidentury NKVD v Teheránu Ivana Agajance, který dostal k ruce speciální pluk téže organizace. O své představitele se bály i americké a britské tajné služby. Starost jim přitom dělali nejen nepřátelští agenti, ale i použití moderních nacistických zbraní. Zvláštní pozornost budila klouzavá řízená puma FRITZ X (Ruhrstahl SD 1400). Zabezpečena musela být i místa přesunu a mezipřistání západních delegací a jejich logistického doprovodu. To se týkalo i nacistickými špiony doslova prošpikované Káhiry. 

Výsadkáři zlikvidováni 

Nakonec však hlavní tíha ochrany „velké trojky“ dolehla na Sověty. Podle jejich zdrojů byly k akci vypraveny dva oddíly SD. První odstartoval dne 22. listopadu 1943 ze základny Luftwaffe na Krymu na palubě dopravního čtyřmotorového Junkersu Ju-290 a přistál u íránského města Kazvín. Druhý byl vyslán o dva dny později k městu Kóm. Oba výsadky měly mít dohromady 38 mužů, kteří po přistání vstoupili do kontaktu s íránskými proněmeckými opozičními skupinami. 

Sovětské orgány nicméně o výsadcích rychle začaly shromažďovat informace. Sledovaly mimo jiné německé radisty, kteří od Kómu do Teheránu cestovali na velbloudech a podávali zprávy o svých aktivitách do berlínské centrály. Nakonec se podařilo většinu výsadkářů Sicherheitsdienstu zlikvidovat ještě předtím, než mohli reálně ohrozit vůdce spojeneckých mocností. Několik Němců údajně padlo za oběť i britským agentům z CICI (Combined Intelligence Center Iraq and Persia).

Američané i Britové byli spolu se svými doprovody po příletu do Teheránu důkladně varováni před hrozícím nebezpečím. Roosevelt dokonce změnil plánované místo ubytování a přijal nabídku na střechu nad hlavou od sovětského velvyslanectví. V budově, kterou měli Sověti pod kontrolou, se nacházela odposlouchávací zařízení, zaznamenávající každé slovo amerického prezidenta a jeho diplomatů. Na své spojence bedlivě dohlíželi i ozbrojenci z NKVD.

Velká mystifikace? 

Právě tato snaha dostat Roosevelta „pod sovětskou střechu“ a poválečné vyzdvihování celého případu sovětskou propagandou vyvolávají otázky o věrohodnosti celé výše popsané verze. O údajně chystaném atentátu kolovaly po druhé světové válce pouze nepotvrzené spekulace. V 60. letech se pak nejprve v Sovětském svazu a poté i ve spřátelených médiích na západě objevily podrobné informace o úspěšné likvidaci německých atentátníků.

TIP: Hitlerův muž Otto Skorzeny: Nacista, který se nechal zverbovat Mossadem

Do širšího povědomí veřejnosti se je podařilo dostat i díky hvězdně obsazenému hranému filmu Teherán 43 z roku 1980. Někteří západní historici – jako Adrian O’Sullivan či Garry Kern však existenci celé operace zpochybňují a za vyfabulovaná označují i jména některých aktérů. Proti nim však stojí jiní – například Bil Yenne a řada současných ruských autorů – kteří poutavě rozpracovávají původní sovětskou verzi příběhu.

Permafrost taje a uvolňuje množství metanu, který je nebezpečným skleníkovým plynem. Britští a ruští vědci se proto snaží těžit metan z arktického permafrostu a tím snižovat emise skleníkových plynů. Jejich nová metoda spočívá v rafinované výměně plynu za plyn.

Zjistili totiž, že mohou nahradit metan za oxid uhličitý v roztávajícím permafrostu tím, že do permafrostu vstříknou horké spaliny z průmyslových provozů. K tomuto účelu mohou posloužit spaliny z elektráren, rafinerií i dalších podobných zařízení. Díky takové výměně metanu za oxid uhličitý by se permafrost mohl proměnit z nebezpečného zdroje uhlíku na bezpečné úložiště tohoto prvku.

TIP: Vědci zaznamenali obrovské emise metanu v oblasti Východosibiřského moře

Při tomto postupu se sice metan uvolní z permafrostu, ale neunikne do atmosféry, kde by přispíval k oteplování planety. Získaný metan pak lze využívat v průmyslové výrobě v uzavřeném cyklu a vzniklé spaliny mohou opět posloužit k „těžbě“ dalšího metanu. Zároveň dochází k ukládání oxidu uhličitého, takže nová metoda vlastně zabíjí dvě mouchy v problematice klimatu jednou ranou.

Indičtí astronomové si připsali významný úspěch, když objevili nesmírně vzácnou galaxii. Omkar Bait a jeho kolegové díky pozorování se soustavou radioteleskopů GMRT (Giant Metrewave Radio Telescope), poblíž indického města Puné, vystopovali vzdálenou galaxii, kterou obklopuje gigantický prstenec neutrálního vodíku.

Tento megaprstenec je opravdu úctyhodný. S průměrem kolem 380 tisíc světelných let odpovídá asi čtyřnásobku velikosti celé Mléčné dráhy. Obklopuje galaxii AGC 203001, která je od nás vzdálená asi 260 milionů světelných let. Známe už jen jedinou další galaxii, kterou obklopuje podobný prstenec, takže takové jevy jsou ve vesmíru nejspíš opravdu výjimečné.

Vodíková záhada

Neutrální molekulární vodík září na vlnové délce 21 centimetrů. Díky tomu můžeme s pomocí radioteleskopů mapovat rozložení neutrálního vodíku v Mléčná dráze i ve vzdálenějším vesmíru. Oblaka vodíku jsou typická pro galaxie s bouřlivou tvorbou nových hvězd. Ale galaxie AGC 203001 rozhodně není tento případ.

TIP: Hoagův objekt: Perfektní prstenec je jednou z nejhezčích záhad vesmíru

Vznik takových galaktických prstenců vodíku je pro vědce zatím záhadou a k jejím rozřešení rozhodně nepřispělo ani to, že podle všech dosavadních pozorování nejsou v prstenci kolem galaxie AGC 203001 patrné žádné hvězdy. Tradičním vysvětlením podobných objektů totiž bývají dávné srážky galaxií. Pokud ale v prstenci nejsou žádné hvězdy, je toto vysvětlení bezpředmětné.

Navzdory svému pojmenování nejsou zemětřesení výhradně pozemským fenoménem. Třesou se i jiné světy Sluneční soustavy a nepochybně i tělesa v jiných planetárních systémech. „Měsícotřesení“ jsou známá už celá desetiletí a o marsovských zemětřeseních víme díky americké sondě InSight, která je detekovala na Marsu v loňském roce.

Až doposud InSight zaznamenává zhruba 2 zemětřesení na rudé planetě denně. Odborníci mise nedávno dokázali vystopovat zdroj nejsilnějších z těchto zemětřesení. Jde o oblast několika souběžných trhlin zvanou Cerberus Fossae, která se nachází na planině Elysium Planitia, asi 1 600 kilometrů východně od InSightu.

Zlomy Cerberus Fossae

Dřívější pozorování odhalila v oblasti Cerberus Fossae známky přítomnosti systému geologických zlomů. A teď sonda InSight potvrdila, že nešlo o pouhé zdání. V Cerberus Fossae skutečně probíhá geologická aktivita. Je to tím pádem první známá aktivní seismická zóna na Marsu.

TIP: Robotický geolog jde do akce: Americká sonda InSight hladce přistála na Marsu

Zmíněná nejsilnější zemětřesení na Marsu byla zachycena 23. května 2019 a 27. července 2019 pozemského kalendáře. Jejich síla odpovídala 3. až 4. stupni pozemských zemětřesení. Není to nijak extra mnoho, ale na Marsu nejsou žádné tektonické desky, jak je známe na Zemi, takže podobná zemětřesení stojí za pozornost. Příčina těchto zemětřesení zatím není úplně jasná, ale zřejmě šlo o důsledek postupného narůstání tlaků v oblasti zlomů v Cerberus Fossae.

Dnes známou verzi Čarodějova učně nejklasičtěji otiskl do povědomí lidí Otfried Preussler (1923–2013), německý spisovatel původem z Liberce, který lidovou pověst přetvořil v kouzelný příběh, z něhož mrazí. Nicméně poprvé byla pověst o čarodějově učni zaznamenána roku 1837 Joachimem Leopoldem Hauptem. Lidové vyprávění je pak ještě výrazně starší. V prvotní verzi legendy byl Krabat zlým černokněžníkem, který si svou cestu k dobru a spáse musel teprve najít. Jeho předobrazem byl patrně muž jménem Johannes Schadowitz, žijící v Lužici koncem 17. století.

Chorvat v souboji s ďáblem

Kde se vzalo jméno Krabat? Schadowitz byl kapitánem nepravidelné chorvatské jízdy, obávané lehké kavalérie nazývané Crabati (lužicky Chorvati). Tato jednotka byla srovnatelná s husary a ne nepodobná slavným kozákům. Do pravidelné armády byli začleněni roku 1625, kdy byl založen první Chorvatský pravidelný regiment. Johannesovi daroval za věrné služby saský kurfiřt Jan Jiří III. statek nedaleko Vojeřic, kde se příběh čarodějova učně odehrává.

Dle pověsti získal chorvatský kapitán čarodějnou moc v Černém Chlumci od místního mlynáře, který nebyl jen tak ledajaký. Lidé o něm říkali, že je spolčen s ďáblem a Schadowitz/Krabat musel napřít všechny své síly, aby jej porazil a mohl se stát dobrým duchem Lužice. Tento souboj učedníka s mistrem je častým motivem napříč legendami (mimo jiné je součástí i další Preusslerovy knihy, Malá čarodějnice), jeho původ má však kořeny až ve starověké Indii.

Těžké válečné časy

Příběh o Krabatovi se odehrává na pozadí Velké severní války (1700–1721), ve které se střetly Dánsko, Norsko, Sasko a Rusko na jedné a Švédsko s Osmanskou říší na druhé straně. Válka, ve které padlo bezmála milion vojáků, zpustošila země a ztrápila obyčejný lid. Hladomor, nemoci a tlupy marodérů se staly běžnou součástí života. Proto není divu, že si vesničané začali vyprávět příběhy o mocí nadaném ochránci slabých, který jim pomůže z nouze.

TIP: Legendární válečnice: Co je pravdy na mýtech o Amazonkách?

Zároveň se v důsledku války v postižených zemích začala toulat spousta sirotků, kteří přišli o rodiny i střechu nad hlavou. Tato situace se stala živnou půdou pro vznik pověsti o žebravém chlapci či chorvatském vysloužilci, který prohlédne nástrahy temných sil, postaví se zlu mnohokráte mocnějšímu, než je on sám a za pomoci čistého srdce a lásky zvítězí.

Z našeho dnešního pohledu jen málokdo využíval zdravější stravu než Inuité, alespoň tedy do doby, než se dostali do významnějšího kontaktu s moderní civilizací. Jejich stravu tvořily převážně dary moře, které obsahují množství omega-3 nenasycených mastných kyselin. Tyto látky považujeme za velmi přínosné pro lidské zdraví, zejména pro srdce, mozek, zrak a udržení krevního tlaku.

Když ale vědci nedávno prozkoumali mumie dávných Inuitů pomocí výpočetní tomografie (CT), čekalo je velké překvapení. Navzdory nepochybně zdravé dietě tito lidé trpěli navlas stejnými problémy s ucpanými cévami, jako lidé v moderní civilizaci, kteří se cpou hamburgery s hranolkami a tráví většinu dne u televize nebo počítače.

TIP: Díky 3D skenování a počítačové tomografii se můžeme podívat dovnitř mumie

Výzkum se zaměřil na celkem čtyři mumie – 2 mužů a 2 žen, které pocházejí z ostrova Uunartaq poblíž Grónska. Těmto lidem bylo 18 až 30 let a žili v 16. století.

Překvapivé výsledky tohoto výzkumu napovídají, že moderní životní styl zřejmě nebude klíčovou příčinou velmi běžných potíží se srdcem a cévami. Dalším podstatným závěrem vědců je, že vlastně stále neznáme skutečný důvod častého rozvoje aterosklerózy u lidí, který nezřídka končí smrtí.