Leváci v dnešní době reprezentují zhruba desetinu lidské populace. Nebylo tomu tak ale vždycky – v pravěku byl podíl praváků a leváků víceméně vyrovnaný. Praváci začali mít podle nedávných výzkumů přesilu až od dob, kdy už se ve větší míře používaly nástroje – tedy v době bronzové.

Za dominancí jedné ruky stojí tedy pravděpodobně lidská spolupráce. Podle týmu italských vědců pod vedením profesora Giorgia Val­lortigy z Terstu nepředstavuje člověk jako tvor s dominující převahou jedné části těla žádnou výjimku. Podobný fenomén zaznamenali také u celé řady zvířat – ať již jde o savce, ptáky, obojživelníky či ryby –, a to v poměrném zastoupení 10–35 %. Proč tedy evoluce vyvinula praváctví i leváctví?

TIP: Mezi pravou a levou rukou: Jaká jsou rizika přeučování leváků?

Vědci dospěli k závěru, že podobně jako u člověka vše souvisí s tím, zda zvíře žije osaměle, či ve skupině. Čím vyšší je jeho sociální úroveň, a tedy i ochota spolupracovat, tím větší má jeho populace tendenci směřovat k dominanci jedné strany těla. 

Pokud taktické okolnosti hrály německým tankistům do karet, dokázali s Tigerem II nepříteli řádně zatopit. Dokladem budiž skóre 503. praporu těžkých tanků SS, který od ledna do dubna 1945 zničil pět stovek tanků, přičemž vlastní bojové ztráty činily jen deset strojů.

Nejlepší esa zůstávala postrachem protivníka i v posledních válečných týdnech, což ilustruje například výkon SS-Hauptscharführera Karla Körnera z téhož útvaru. V dubnu 1945 zaskočil sovětskou tankovou jednotku při doplňování paliva a výhody dokonale využil vyřazením 13 těžkých IS-2 a 39 středních T-34. 

Technické i logistické potíže 

Obávanějším protivníkem než obrněnce Spojenců se stávalo jejich taktické letectvo, které si připsalo na konto většinu odepsaných strojů. Mnoho dalších padlo za oběť technickým poruchám a osádky pak musely znehybnělé obry opustit a poškodit, aby nepadly bojeschopné do nepřátelských rukou. Ačkoliv si němečtí tankisté Tiger II oblíbili, jeho provoz se vyznačoval mnoha problémy.

Vysoká hmotnost v kombinaci s podmotorovaností odsuzovala tank takřka výhradně k defenzivním operacím – stejně jako enormní spotřeba paliva až 800 l na 100 km. Vzhledem k rozměrům se stroj jen s obtížemi pohyboval v městské zástavbě či na užších cestách. Potíže s motorem, který mechanici museli měnit již po 1 000 km, znásobovalo nadměrně namáhané směrové ústrojí, stejně jako náchylnost těsnění k únikům provozních kapalin.

Nezbytní opraváři

Zatímco zkušené osádky si se záludnostmi dokázaly poradit, nováčci mnohdy sami vyřadili Tiger II z boje – třeba když řidič nechal běžet motor příliš dlouho na vysoké otáčky. Stroje potřebovaly nepřetržitou údržbu, což negativně ovlivňovalo bojeschopnost praporů. Nectnosti svého výtvoru si uvědomovali i Henschelovi konstruktéři, kteří v příručkách nedoporučovali překonávat po vlastní ose velké vzdálenosti.

Docházelo totiž k přetížení výkyvných ramen, na nichž byla zavěšena pojezdová kola – a pokud se ramena zdeformovala, následovalo poškození pásů. Jakmile závada vyřadila Tiger II z boje, nastal další problém – Wehrmacht ani Waffen-SS nedisponovaly dostatečně výkonným vyprošťovacím vozidlem, aby s kolosem pohnulo. Odtáhnout tank do bezpečí zvládl výhradně jiný königstiger.

Poslední dny obra 

Pokusy inženýrů z konce války o navýšení výkonnosti a spolehlivosti královského tygra už zůstaly pouze na papíře. Kdyby k modernizaci došlo, obdržel by mimo jiné výkonnější verzi motoru Maybach, která se nakonec teprve po válce uplatnila v prototypu francouzského tanku AMX 50, a zodolněnou převodovku. Hlavní změnu však měl představovat kanon 10,5cm KwK L/68, jenž se vyznačoval podstatně vyšší průrazností než standardní osmaosmdesátka.

TIP: Sovětský tank IS-2: Postrach německých Tigerů a Pantherů

Po válce se přeživší exempláře staly objektem zájmu vítězných mocností a prošly testováním na západě i východě. Několik kusů, zpravidla znehybněných po zapadnutí v terénu, se nalezlo také na našem území. Jeden Tiger II se dokonce dočkal použití v čs. armádě, která na něm v Milovicích nacvičovala vyprošťovací akce. Do dnešních dnů se dochovalo asi deset königstigerů. Jediný provozuschopný se nachází ve francouzském Musée des Blindés v Saumuru, statické exponáty lze spatřit mimo jiné v muzeích v Kubince (Rusko), Dorsetu (Británie), Full-Reuenthalu (Švýcarsko) nebo La Gleize (Belgie). 

Slintavka a kulhavka patří k nejnakažlivějším infekcím. Když dostane příležitost, šíří se jako požár. Pro lidi není příliš nebezpečná, ale chovatelům dobytka může způsobit obrovské ztráty. Na celém světě bylo dosud laboratorně potvrzeno a popsáno pouze asi 30 – 40 případů slintavky u člověka. Rakovina slinivky je zase jedním z nejnebezpečnějších nádorů. Pět let od diagnózy přežije jen 5 procent pacientů.

Britští vědci nedávno zjistili, že mohou tyto nebezpečné choroby postavit proti sobě. Přišli na to, že jeden z peptidů viru slintavky a kulhavky, což je malý a poměrně jednoduchý RNA virus, velmi přesně cílí na protein zvaný alpha-v-beta-6. Tento protein se přitom v hojném počtu vyskytuje na povrchu buněk většiny nádorů slinivky. Virus slintavky a kulhavky zmíněný peptid využívá jako důmyslný naváděcí systém a váže se s jeho pomocí k proteinu alpha-v-beta-6 na povrchu buněk jazyka krávy či jiného sudokopytníka, když se chystá infikovat nového hostitele.

TIP: Nečekaný pomocník: Virus podporující imunitu v boji proti rakovině jater

Dřívější výzkumy ukazují, že asi 84 procent pacientů s rakovinou slinivky má buňky tohoto nádoru pokryty velkým počtem molekul proteinu alpha-v-beta-6. Peptid viru slinivky a kulhavky by se teď mohl stát účinným naváděcím systémem pro léčiva používaná proti nádoru slinivky. První experimenty na lidských buněčných kulturách a na pokusných myších potvrzují, že by taková léčba mohla fungovat.

Rok 1348 byl pro Karla IV. jeden z nejplodnějších. Začal budovat Karlštejn i Nové Město pražské, založil univerzitu, a hlavně vytvořil svazek zemí patřící svatováclavské koruně. Jednotlivé lenní závazky a vztahy mezi zeměmi tak už nebyly vázány na osobu panovníka, ale patřily k státu jako celku. Tento krok zajistil mnohem větší stabilitu soustátí, ovšem kladl i nároky na panovníka samotného. Vladař najednou nebyl tím, komu země patří, ale jen správcem koruny. Právní pojem země Koruny české Karla IV. výrazně přežil. Svazek zanikl až se vznikem Československa a se zánikem české monarchie roku 1918. O které připojené země jsme ale od Karlových dob přišli?

Ztracená, neztracená Lužice

Lužice se stala předmětem střetu německých, polských a českých panovníků a dodnes je rozdělena mezi území těchto států. Slované se tu objevili poprvé někdy v 8. století, Geograf Bavorský se ve svém Popisu měst a míst na severní straně Dunaje z 9. století zmiňuje o třiceti českých sídlištích. Franská říše v Lužici mezi lety 850 a 900 vybudovala Východní marku, která měla chránit východní hranici říše. Zájem o moc nad Lužicí ale neměli pouze Frankové. Saská šlechta tu vytvořila Saskou marku a do země zasahovala i moc Velkomoravské říše v době jejího největšího rozkvětu.

Pak se začal osud Lužice výrazně komplikovat. Území zabírající přibližně dnešní Horní Lužici byla připojena k Východní marce nově vzniklého Německého království. To, co bychom dnes nazvali Dolní Lužice, připadlo do Míšeňské marky. A z Budyšínska vznikla samostatná marka. Tyto změny ale neměly vydržet věčně.

O Budyšínsko bojoval polský kníže a budoucí král Boleslav Chrabrý s římským císařem Jindřichem II. Mír v Budyšíně přiřkl Boleslavovi nejen Lužici, ale i Moravu (kterou vzápětí ztratil). Po smrti Boleslava Chrabrého ale začala polská moc uvadat a Lužice se vrátila císaři. Její větší část pak formálně dostal v léno český kníže Vratislav II., ten ji ovšem nedokázal nikdy skutečně ovládnout. To se částečně povedlo až Soběslavovi I., který získal Horní Lužici roku 1136 a držel ji až do poloviny 13. století.

Když Lucemburkové nakupují...

Chaotické, že? A to jsme zmínili jen nejdůležitější změny a nedostali jsme se vůbec k tomu, jak získali Lužici Askánci. Nám zcela postačí, kdo ji po částech získal po vymření jejich braniborské větve. K zemím Koruny české totiž začal Lužici připojovat až Jan Lucemburský, který prvně připojil Budyšínsko, pak Zhořelecko, dále Lubaň... Karel IV. poté přikoupil a do komplexu korunních zemí připojil Dolní Lužici. 

Lužice se na dlouhou dobu stala pevnou součástí zemí Koruny české. Časem se zmenšila – v půlce 15. století si Chotěbuzsko odloupl braniborský kurfiřt. Také nebyla vždy ovládána z Prahy, když ji mezi lety 1469 a 1490 držel Matyáš Korvín. Jednoznačně ale patřila do svazku korunních zemí.

To se čistě formálně nezměnilo, ani když dal český král a římský císař Ferdinand II. Štýrský Lužici roku 1635 saskému kurfiřtovi v rámci vyrovnání válečných dluhů. České království ale Lužici nikdy nevyplatilo a život v Lužici se tak změnil jen v jedné věci: součástí zástavních podmínek byla i náboženská svoboda pro katolické obyvatelstvo. Lužice pak prožila ještě několik změn a dělení, ale zástavní právo českých králů vůči ní se stalo už pouhou formalitou. Tu nezrušily ani mírové podmínky po 1. světové válce a čeští králové (z dynastie habsbursko-lotrinské) si stále nárokují titul markraběte Horní i Dolní Lužice. Politická skutečnost je ale samozřejmě velmi odlišná.

TIP: Čechy, Morava a... Slezsko! Jak jsme ho získali a proč ho chtěli cizí vladaři?

Zajímavé je, že Lužice sama se několikrát snažila znovu připojit k Československu. Poprvé hned po vzniku první republiky, stejně tak po roce 1989. Tyto snahy ale k ničemu nevedly. Hnutí Lužických Srbů se tak muselo vymezovat proti snahám o germanizaci a projít vlastním národním sebeuvědoměním samo. Dnes jsou práva Lužických Srbů garantována jak ústavně, tak konkrétními zákony. Zastřešující organizací srbských národních snah je Domowina, která byla založena roku 1913 a kromě období 1937 až 1945, kdy byla její činnost zakázaná, funguje nepřetržitě dodnes.

K uhlíkově neutrálnímu provozu v dnešní době směřují i těžební firmy. Potvrzuje to i nedávno ohlášený projekt společností Anglo American a Williams Advanced Engineering (WAE), které spojily své síly ve vývoji největšího těžebního nákladního automobilu na světě, co má elektrický pohon.

Jde o skutečné automobilové monstrum, které bude mít k dispozici dobíjitelnou lithiovou baterii o celkovém výkonu nejméně 1000 kWh. To je přitom téměř dvojnásobně více, než výkon baterie v současnosti největší elektrického vozidla světa, kterým je švýcarský eDumper.

TIP: Na silnice přijíždějí první autonomní elektrické náklaďáky

Pokud by obřímu náklaďáku z nějakého důvodu nestačila baterie, bude mít ještě k dispozici vodíkový palivový článek s nádrží vodíku. Díky tomu bude moci takový náklaďák operovat delší dobu bez potřeby dobíjet baterii. Testování gigantického automobilu s elektrickým pohonem by mělo začít letos v Jihoafrické republice.

Zhruba do konce 80. let platilo, že pokud si člověk chtěl pustit oblíbenou muziku, obvykle sáhl po gramofonové desce. Původně šelakové a posléze umělohmotné kotouče představovaly hlavní hudební nosiče 20. století. Právě v 80. letech se však na trhu objevila digitální média – konkrétně CD – a začala gramodesky neboli vinyly nahrazovat. 

Marketingová lobby tehdy ze všech sil zkoušela protlačit moderní alternativu a mimo jiné o kompaktních discích tvrdila, že jsou nesmrtelné. Velkorysé sliby spolu s přijatelnější velikostí a pohodlnějším přehráváním (CD nebylo potřeba otáčet ani čistit) nakonec způsobily, že v roce 1991 přišly vinyly o svůj mainstreamový post a velmi prudce upadly v nemilost spotřebitelů: Pozvolna se přestávaly vyrábět a proměnily se hlavně v devízu diskžokejů. 

Gramofony ožívají

Nicméně zhruba v roce 2007 se zájem o médium obnovil, prodej nepatrně stoupl a začal růst. Jen málokdo však čekal, že poptávka po gramodeskách nabere takové tempo, aby v současnosti již ohrožovaly trh s CD. V rozmezí let 2010–2011 se prodeje zvedly o 55,8 %, mezi následujícími dvěma roky pak dokonce o 131,8 % a nárůst se nezastavil dodnes. 

Asociace amerických nahrávacích společností (Recording Industry Association of America, RIAA) loni v září oznámila, že jen ve Spojených státech vydělaly vinyly v prvním pololetí v přepočtu 5,1 miliardy korun – prodalo se jich 8,6 milionu –, čímž se přiblížily profitu z CD, který činil 5,7 miliardy korun. A jelikož poptávka po gramofonových deskách na rozdíl od zmíněných digitálních nosičů stále rostla, RIAA předpokládala, že „archaické“ hudební médium svého moderního rivala brzy předstihne.  

Po čem touží sběratelé

Zájem o vinyly je natolik stabilní, že ho netlumí ani rostoucí cenovky: Podle portálu eBay vzrostla průměrná cena gramodesek z přepočtených 110 korun v roce 2007 na 654 korun v roce 2017 – poskočila tudíž o 490 %. Poptávka je dokonce tak obrovská, že se k výrobě „elpíček“ vracejí i společnosti, jež na ně dřív zanevřely. V roce 2018 šlo například o japonskou firmu Sony, která s jejich produkcí skončila již roku 1989. Speciálně pro tvorbu vinylových nahrávek vybavila i zvláštní tokijské studio a zaměstnala matadory hudebního průmyslu, kteří mají s tvorbou desek zkušenosti z doby, kdy byly ještě na vrcholu.  

Jak je možné, že vinyl doslova vstal z mrtvých a dere se zpět do popředí? Podle Dana Orkina, ředitele obchodního řetězce Reverb, za to mohou streamovací služby jako Spotify, Apple Music apod., jež dnes představují hlavní proud, co se poslechu hudby týče. „V očích mnoha lidí zbavilo streamování muziku kouzla. V podstatě eliminovalo radost z rituálu, kterým byl nákup hudebního nosiče, a z jeho vlastnění, jímž člověk vyjadřuje podporu kapele,“ vysvětluje Orkin. Zakladatelka vydavatelství Superior Music Publishing Mara Kugeová pak dodává: „Když si chcete pustit nějakou písničku, téměř jistě ji naleznete na jedné ze streamovacích služeb, které nahradily CD i vinyly. Pokud jste ale sběratelé a hudbu toužíte mít doma, logicky sáhnete po nosiči v nejkrásnějším balení. A to bude vždycky vinyl.“

Zkáza, kterou nezastavíte

Kugeová naráží na skutečnost, že obaly desek jsou větší, tudíž pojmou víc bonusového materiálu jako plakátů apod. V případě CD samozřejmě také existují honosná balení, ale třiceticentimetrový čtverec s deskou má v podstatě rozměry malého obrazu a velice snadno se stane ozdobou každé poličky sběratele. 

A ke sbírání se vinyly hodí mnohem víc než CD: Zatímco v 90. letech se výrobci dušovali, že jsou „kompakty“ nesmrtelné, plynoucí roky jejich tvrzení vyvrátily. Cédéčka totiž časem postihuje tzv. disc rot neboli „trouchnivění disků“, jež má spoustu podob v závislosti na chemickém složení kompaktů. Konkrétně jejich reflexní vrstva je velmi náchylná k oxidaci, takže se v ní tvoří malé dírky podobné špendlíkovým vpichům. 

Sázka do loterie

Trouchnivění se může projevit i změnou barvy disku a jeho zakalením, které nelze vyčistit. V obou případech se nosič nenávratně poškodí. Disc rot přitom zasahuje také kompakty, jež majitel nikdy nezasunul do přehrávače, nebo je dokonce ani nevytáhl z původního obalu. Pouhý vzduch pod celofánem postačí, aby se CD samovolně zničilo. 

Nežádoucí proces lze poněkud zpomalit uchováváním disků v prostředí se stabilní teplotou a ideální vlhkostí. V závislosti na materiálech použitých při výrobě však ani popsaná péče nemusí hrát roli. Zatímco některé nosiče vydrží podle výzkumů přes 500 let, jiné se „samy od sebe“ mohou znehodnotit za méně než 25 roků. A na takové nejistotě se sbírka staví velmi těžko.

Od podlahy k vodovodu

Na druhou stranu, gramofonové desky již od roku 1931 vznikají z polyvinylchloridu (PVC), odkud se rovněž odvozuje jejich alternativní označení „vinyl“. PVC představuje nejpoužívanější plast na Zemi: Protože je velmi odolný a jeho životnost dalece přesahuje 100 let, vyrábějí se z něj například podlahy či vodovodní trubky. Správně opatrované gramodesky vás tedy přežijí a zároveň nijak zásadně (pokud vůbec) neklesne kvalita jejich záznamu, která patří k dalším tahákům vinylů. 

TIP: Česká továrna u Berouna vyrábí nejvíc gramofonových desek na světě

Spirálovitá drážka se zachycenou zvukovou stopou se totiž natvrdo tiskne do desky, a když ji diamantová jehla „čte“, lehce ji obrušuje. Tvrdí se, že aby došlo ke slyšitelné změně zvuku elpíčka, muselo by se přehrát alespoň tisíckrát. Žádné dva vinyly pouštěné opakovaně po dlouhá léta přitom nejsou stejné. A právě unikátní zvuk desek imponuje milovníkům hudby i víc než století po jejich vstupu na trh. 

Planetka Pallas, která byla původně objevena v roce 1802, je po planetkách Ceres a Vesta třetím největším objektem Hlavního pásu planetek, který se rozprostírá mezi Marsem a Jupiterem. Svým průměrem 512 kilometrů odpovídá asi jedné sedmině Měsíce. Pallas má rovněž dost zvláštní oběžnou dráhu, která je výrazně nakloněná vůči oběžným drahám planet. 

Navzdory tomu, že od objevu Pallas uplynulo již více než 200 let, víme o tomto velkém objektu velice málo. Astronomové proto před časem zamířili na Pallas zařízení SPHERE soustavy teleskopů Very Large Telescope (VLT) v Chile. Během dvou sérií pozorování, které dělily dva roky, získali celkem 11 snímků Pallas z různých úhlů, které následně využili pro 3D rekonstrukci tohoto tělesa.

Pallas je plná kráterů

Pozorování přinesla celou řadu pozoruhodných zjištění. Daleko nejvýraznější z nich ale je, že Pallas vlastně připomíná golfový míček. Je silně, nebo spíše extrémně pokrytá krátery. Vědci napočítali 36 kráterů s průměrem přes 30 kilometrů, což je pro těleso této velikosti úctyhodné. Krátery pokrývají více než 10 procent povrchu Pallas.

TIP: Na trpasličí planetě Ceres je mnohem víc kryovulkánů, než jsme si mysleli

Zdá se, že značný počet kráterů na povrchu Pallas má na svědomí jeho zvláštní oběžná dráha. Pallas opakovaně prochází skrz rovinu oběžných drah mnoha těles Hlavního pásu planetek, což zvyšuje riziko srážek. Odborníci odhadují, že Pallas prožívá dvojnásobně až trojnásobně více kosmických srážek než Ceres nebo Vesta. Není proto divu, že je Pallas plná kráterů.

Když brutální erupce Vesuvu v roce 79 zničila římské Pompeje a další města v postižené oblasti, vlastně je zmrazila v čase i s mnoha nešťastnými obyvateli. Archeologové teď opatrně odkrývají pohřbené části těchto měst a zjišťují unikátní podrobnosti o životě té doby. Nebýt této katastrofy, nejspíš bychom se řadu těchto věcí nikdy tak podrobně nedozvěděli. Archeologové si je často mohou doslova osahat vlastníma rukama.

Erupce uchovala v Pompejích i rozsáhlý odvodňovací systém, který vznikl před 2 tisíci let. Ten měl za úkol shromažďovat přebytečnou vodu, která napršela během bouří, a odvádět ji do nedalekého moře. Archeologové spojili síly s jeskyňáři a od roku 2018 prozkoumali celkem 457 metrů podzemních kanálů a tunelů, které jsou propojené se dvěma nádržemi na vodu, umístěnými pod centrem Pompejí.

TIP: Smrt a zmar: Prožijte zkázu Pompejí v ohromující animaci

Nezůstalo ale jenom u průzkumu. Odborníci tyto části kanalizace vyčistili od nánosů erupce i tisícovek let, které poté následovaly. Teď pokračují v práci, jejímž cílem má být zprovoznění dešťové kanalizace v Pompejích. Archeologové tak dostanou unikátní příležitost zhodnotit, jak takový systém skutečně fungoval.

Populární Tyrannosaurus rex a jeho příbuzní budili respekt nejen v krajině na sklonku druhohor, ale také mezi dnešními paleontology. Dokládá to i velmi výmluvné pojmenování nedávno objeveného tyranosaurida, který děsil tehdejší obyvatele Alberty v severní Americe v období křídy, před zhruba 80 miliony let.

Nový dinosaurus nese jméno odvozené z řečtiny Thanatotheristes degrootorum, neboli česky „Thanatův plenitel“, což je možné zkráceně přeložit jako „smrtka“. Paleontologové ho tak nazvali kvůli tomu, že tento osmimetrový dravec je prvním známým velkým vrcholovým predátorem Kanady té doby. Mezi sebou mu prý důvěrně přezdívají „Thanatos“, podle boha smrti z řecké mytologie.

TIP: Scotty z Kanady je největší a nejstarší Tyrannosaurus rex, jakého jsme kdy našli

Podle známých fosilních nálezů je thanatotheristes nejstarším příslušníkem skupiny tyranosauridů v severní Americe. Samotný Tyrannosaurus rex žil až na samotném konci křídy, před 66 miliony let. Podle odborníků tento vrcholový predátor zřejmě lovil jiné velké dinosaury té doby, především „kachnozobé“ a „rohaté“ býložravé dinosaury.

Pokud jste někdy pracovali ve velké zahraniční firmě, nejspíš jste se nevyhnuli poradě, zasedání nebo – v korporátní hantýrce – meetingu. Tam jste pak nejspíš museli poslouchat důležitě se tvářícího manažera, který všem vysvětlil, jak „klíčoví hráči proaktivně využívají příležitosti, aby etickými pohnutkami dosáhli co nejvyšší excelence, a tím nejen validovali status firmy, ale také budovali vnitřní synergii a připravovali půdu pro projekce budoucnosti“. Takový pracovní žargon se smysluplné řeči podobá jen vzdáleně, neboť je plný ekonomických či manažerských termínů, jimž často nerozumějí ani sami mluvčí. 

Plácání volovin

Situace na podobném meetingu může být skutečně bizarní, stereotypní a únavná, takže se zúčastnění ve snaze zachovat si duševní zdraví pokoušejí bránit: A jednu z forem odrážení žargonových útoků představuje tzv. buzzword bingo. „Buzzword“ lze přeložit jako „módní slovo“, které často zaznívá na korporátní půdě a má vyjadřovat, že daná společnost sleduje aktuální trendy. Mnohem přiléhavější označení pro tento druh hazardní hry však zní „bullshit bingo“, přičemž „bullshit“ znamená „hovadina“ nebo „volovina“.    

Princip buzzword binga je shodný s obyčejným bingem: Hráči, tedy účastníci porady, dostanou papír s mřížkou o 25 slovech uspořádaných do řádků a sloupců po pěti. Výrazy jsou voleny náhodně a na listu každého hráče se liší. Zúčastnění pak pečlivě poslouchají výklad nadřízeného, a kdykoliv zachytí pojem ze své tabulky, zaškrtnou ho. Ten, kdo jako první spojí pět polí v jedné linii, vykřikne „bingo!“ a vyhrává – což může na poradě způsobit problémy, nebo veselé pozdvižení. Záleží na kolektivu…

Továrny na absurdno

Buzzword bingo překvapivě není ničím novým pod sluncem a v žádném případě se nejedná o záležitost poslední dekády, kdy pro nadnárodní korporace pracuje stále víc lidí (například v USA jde o 36 % produktivní populace). V americkém komiksu Dilbert, jenž svoji ohromnou popularitu staví na vykreslování absurdní firemní kultury odtržené od reality, se zmínky o daném druhu binga objevily již v roce 1994. A samotný koncept hry údajně vznikl o rok dřív. Jeho autorem se stal Tom Davis, vedoucí vědec společnosti Silicon Graphics, který tuto alternativní podobu slovního hazardu navrhl s kolegou Sethem Katzem.

Jejich výtvor se zařadil do plejády variací oblíbené kratochvíle, kterou si může každý přizpůsobit vlastní fantazii. Pořádáte párty a víte, co od svých hostů čekat? Navrhněte podle toho originální bingo a bavte se! 

Koukejte pod kola

O tom, že se ve světě binga fantazii meze nekladou, svědčí i jedna z morbidnějších alternativ: V tzv. roadkill bingu se místo čísel zaškrtávají zvířata sražená autem. Hraje se obvykle při cestě na dovolenou, kdy pasažéři v autobuse sledují silnici a vybarvují políčka s různými živočichy, kteří nepřežili kontakt s vozidlem. Pokud ovšem odmítáte koukat po mrtvolách, klidně si můžete svoje oblíbené bingo vybrat ze spousty elektronických verzí, ať už přímo na sociálních sítích, nebo mezi mobilními aplikacemi. 

Klasické bingo představuje jednoduchou a poměrně neškodnou hazardní hru. Tradičně se na „bingo večírku“ sejde množství lidí, koupí si karty s čísly, a pokud se během losování někomu podaří vytvořit linii, získává cenu. Podle portálu UK Bingo se po celém světě hře věnuje na sto milionů nadšenců, přičemž 85 % uživatelů se do ní zapojuje vzdáleně, pomocí chytrého zařízení. Až 80 % hráčů tvoří ženy ve věku 30–50 let, jež se většinově rekrutují z řad matek v domácnosti. 

A navíc, i když se bingo jeví jako poměrně nevinné povyražení, dá se jeho prostřednictvím slušně zbohatnout: Rekordní sumu vyhrál v roce 2012 tehdy šedesátiletý John Orchard, jenž si spojováním čísel v řadě přišel v přepočtu na 175 milionů korun. Z dam pak nejvíc bodovala Anne Marie Farrarová z Británie, které přistálo na účtu 101 milionů.