Rozsáhlé požáry, které sužují Austrálii, jsou viditelné i z oběžné dráhy Země. Dokládá to snímek japonské meteorologické družice Himawari-8, pořízený 2. ledna. Kouř stoupající z požárů na fotografii překrývá podstatnou část území Nového Zélandu. Od loňského října oheň sežehl již více než pět milionů hektarů země. To je více než například rozloha celého Slovenska.

V Novém Jižním Walesu dál zuří asi 170 požárů vegetace, v sousední Viktorii asi padesát. Po sobotě, kdy teploty v okolí Sydney dosahovaly téměř 50 stupňů, se mnohde díky větru ochladilo a na některých místech i mírně pršelo. V sobotu australská vláda povolala asi 3 000 členů armádních záloh, aby hasičům s bojem proti ohni pomohli.

Před 48 miliony roků se na místě dnešní německé vsi Messel, která leží asi patnáct kilometrů jižně od Frankfurtu nad Mohanem, rozkládal subtropický prales a v něm velké jezero. Během nesčetných let se na jeho dně usadilo bezmála dvě stě metrů jemných sedimentů. V nich se jako zápisy dávno zapomenutých událostí v tlusté kronice nashromáždily dokonale zachované fosilie hmyzu, obojživelníků, plazů, drobných savců i větví stromů, pylu, plodů a semen. Jedna ze zkamenělin listu slézovité rostliny Byttnertiopsis daphnogenes v sobě ukrývá pozoruhodný příběh.

Drama z pravěkého listu

Před miliony let zakroužil nad hladinou jezera list. Když dopadl, ještě chvíli plul, a pak se ponořil do hlubin. Na dně jej překryl nános jemných usazenin, které se v průběhu věků proměnily na pevnou horninu. Zpět na denní světlo se list dostal až přičiněním paleontologů, jimž se zkamenělina dlouho nezdála ničím nápadná. To se však změnilo v okamžiku, kdy se list ocitl na pracovním stole britského biologa Davida Hughese z University of Exeter. Ten si fosilii prohlédl zevrubněji než kdokoli před ním a našel, co hledal – neobvyklé zářezy na cévách vystupujících ze spodní strany listu. Takové „jizvy“ Hughes dobře zná z listů rostlin v tropických pralesích Jižní Ameriky, Afriky nebo jihovýchodní Asie. Zanechávají je kusadla mravenců, kteří se ocitli v osidlech velmi zvláštního cizopasníka.

Mravenci se do cév listů nezahryzávají z vlastní vůle. Ač to zní podivně, nutí je k tomu cizopasná houba Ophiocordyceps unilateralis. Dny mravence, který se nakazí sporami této houby, jsou sečteny. Její vlákna prorůstají mravenčím organismem a pomalu jej ovládnou. Když už má mravenec na kahánku, houba jej donutí vlézt na spodní stranu listu a zakousnout se do pevné cévy. Záhy po mravencově skonu vyroste z jeho hlavy výhonek houby se sporami, které se rozptýlí do okolí. Pokud spora narazí na zdravého mravence, nakazí novou oběť. Koloběh životních cyklů houby a jejího hostitele pokračuje.

Jako poslušná loutka

Houba Ophiocordyceps unilateralis je přírodní intrikán. V pralesích Thajska se obětí jejích machiavelistických praktik stává mravenec Camponotus leonardi. Houba dokáže změnit jeho chování ve svůj prospěch a mravenec se pod jejím vlivem chová jako oživlá mrtvola. Ani seriózní odborníci, jako je David Hughes, se neostýchají v přísně vědeckých studiích použít termín „mravenčí zombie“. Je možná trochu emotivní, ale přesně vystihuje situaci.

Mravenci původně žijí vysoko v korunách stromů, kde je suchý vzduch. Po nákaze houbou však sestupují na zem do podstatně vlhčího prostředí. Donutí je k tomu nervový systém poškozený vlákny houby. Zatímco zdravý mravenec se drží stezky vyznačené pachovými stopami ostatních příslušníků kolonie, nakažený jedinec se pohybuje chaoticky a snadno se ztratí. Cestu do hnízda na stromě už nikdy nenajde.

Po sestupu na zem už nakažený mravenec nedokáže vylézt zpět na strom, protože houba mu ochromila svaly toxinem. Vyšplhá jen do výšky asi čtvrt metru nad zem a tam se zavěsí na spodní stranu listu. Ochablé svaly kusadel mu umožní, aby se zachytily za cévu na listu, ale v žádném případě mu nedovolí se pustit. Houba dokonce načasuje cestu mravenčí oběti tak, aby cíle dosáhla kolem poledne. Kroky mravence nasměřuje k listům otočeným na sever až severozápad. Houba se tak ocitá ve správném okamžiku na tom pravém místě, kde vládnou dokonalé podmínky pro tvorbu jejích spor. Po smrti hostitele rozjede houba jejich produkci naplno.

Stovky útočníků, nespočet obětí

K vytvoření dostatečného množství spor potřebuje houba vhodné podmínky a dobu několika týdnů. To je také důvod, proč mravence rovnou nezabije. Místo toho jej promění v zombie a odvede pryč z mraveniště. Kdyby mravenec skonal mezi svými druhy, vynesli by ho ostatní příslušníci kolonie ven do míst, kam ukládají odpad. Smetiště se však nacházejí v lokalitách, kde se houbám nedaří. Ovládnutím oběti zabrání parazit vyhození těla na mravenčí skládku a zvýší tak šance na vlastní přežití.

Nález zkamenělého listu v messelských břidlicích dokazuje, že mravenčí zombie běhaly po pralesích už před 48 miliony let. Strategie houby je tedy z evolučního hlediska neuvěřitelně úspěšná. O tom svědčí i geografické rozšíření parazitických hub Ophiocordyceps, které dokážou ovládnout svou oběť. Najdeme je v tropech celého světa od Jižní Ameriky přes Afriku až po jihovýchodní Asii. Zdá se, že každý druh mravence proměňovaný v zombie je napaden vlastním druhem houby. Cizopasníků jsou tak zřejmě desítky a možná i stovky druhů.

Mantinely pro parazita

Do soužití mravence s parazitickou houbou vstupuje ještě třetí aktér. Jde rovněž o houbu. Ta si nevšímá mravence a napadá přednostně parazita vyrůstajícího z mravenčí mrtvolky. Přerůstá přes parazitickou houbu a brání jí tak v uvolnění spor. Mohlo by se zdát, že jde o škůdce parazita. Ve skutečnosti ale parazitická houba vděčí za svou prosperitu z valné části právě houbě, která ji napadá. Pokud by totiž parazita nic nedrželo na řetězu, šířil by se populacemi mravenců jako lesní požár. Škody by byly nedozírné a mnohé mravenčí kolonie by zanikly. Tím by zanikla i možnost dalšího přežití pro parazitickou houbu. Pokud je však parazit znevýhodněn, má jeho oběť větší šance na přežití. Parazité pak mají větší naději, že aspoň někdy najdou vhodného hostitele.

TIP: Parazité a jejich metody: Když krev teče z cizího

Řady nepřátel parazitické houby jsou zřejmě početnější. Do mravenčí mrtvolky prorostlé cizopasnou houbou kladou vajíčka zástupci hmyzu z čeledi bejlomorkovitých (Cecidomyiidae). Z nich se vylíhnou larvy, které pak houbu požírají. Úžasný příběh mravenčí zombie tak nabírá na složitosti. Za miliony let, během nichž houby mění mravence v živé mrtvoly, se naučily ze soužití parazita a oběti profitovat další a další organismy a našly si tak své místečko v bludišti evoluce. Jisti si můžeme být jen jedním – o mravenčích zombie ještě zdaleka nevíme všechno. Ty nejúžasnější příběhy na své odhalení možná teprve čekají.

Malý pejsek, kterého lidé z útulku Mac’s Mission poněkud humorně pojmenovali Narwhal – česky „narval“, tedy menší kytovec, jemuž z čela vyrůstá roh –, okamžitě učaroval internetu a v teple se má skvěle. Ocásek na hlavě ho navíc nijak neomezuje při skotačení: Podle lékařského vyšetření netradiční výběžek nepřirůstá k páteři, takže s ním chlupáč nedokáže mávat. Nejenže se mu tedy neplete do výhledu, ale zároveň z něj dělá jedinečného psa, jenž podle pracovníků útulku bez problému najde novou rodinu.

Čeleď česnekovitých (Alliaceae) je jednou velkou rodinou sympatických a chutných rostlin. Patří sem například cibule, pažitka, pórek a samozřejmě česnek. V některých regionech světa jsou těmto rostlinám přičítány už od dávnověku magické a léčebné účinky. A nutno dodat, že toto tvrzení není daleko od pravdy.

Používaly se ve starém Egyptě už před 5 000 lety; na bezpočet lidských neduhů je předepisoval Hippokrates a neobešli se bez nich ani atleti a gladiátoři v Římě, kteří si jimi zlepšovali své výkony. A zrovna tak zdomácněly v medicíně v údolí Indu nebo ve staré Číně. Příčina jejich obliby je prostá: Do značné míry totiž mohou cibule i česnek zastat příruční lékárnu v oblasti prevence i aktivní léčby.

Našlapaná minerály a vitamíny

Cibule, jedny z nejstarších známých kulturních plodin, jsou vynikajícím zdrojem vitamínu C, B1, B2, B6, draslíku a kyseliny listové. Provitamín A se u nich vyskytuje spíše v nati. Platí to pro exempláře všech barev a druhů. Určující nejen pro chuť jsou tu éterické oleje, které rozhodují o štiplavosti a sladkosti. Česnek nezaostává a strávníkům nabízí kromě vitamínů A, C a B6 ještě selen, vápník a jód. Oba popisované druhy oplývají i dalšími látkami, například flavonoidy, polysacharidy, lutamylpeptidy, steroidními a triterpenovými saponiny a lektiny. Jedním stroužkem česneku nebo půlkou menší cibule pokryjete čtvrtinu doporučené denní dávky manganu, 17 % spotřeby vitamínu B6 a 15 % vitamínu C. 

Česnekovité rostliny v sobě ukrývají čtyři větší skupiny látek s rozdílným efektem: třeba mikro minerály (germanium, tellur), aminokyseliny (arginin), enzymy (allináza) a spoustu sloučenin síry (alliin, allicin, ajoen, allylpropyl disulfid, diallyl trisulfid, allylcystein). Některé jsou přítomny přímo v rostlině, jiné vzniknou v důsledku enzymatické reakce například v lidském žaludku. Dohromady jsou na vašem talíři dokonalou nízkokalorickou zásobárnou užitečných minerálů, jež jinde jen těžko seženete.

Rostliny od srdce

Vědci zabývající se česnekovitými předpokládají rozsáhlý přínos konzumace cibule a česneku pro zdraví, např. ve snižování krevního tlaku. Česnek dokáže zmenšit riziko aterosklerózy tím, že omezuje lepkavost krevních destiček a ředí krev, čímž minimalizuje tvorbu krevních sraženin. Pomáhá snižovat hladinu triglyceridů a současně zvyšovat hladinu „dobrého“ cholesterolu (HDL). Můžete díky němu tedy předcházet rizikům mrtvice či infarktu. Také zvyšuje uvolňování inzulinu, čímž reguluje hladinu cukru v krvi a příznivě působí při cukrovce. Zvyšuje také produkci proteinu ferroportinu, který se podílí na metabolismu železa v organismu. Velmi pravděpodobně mohou česnek s cibulí bránit rozvoji chronických kardiovaskulárních chorob a spekuluje se i o teoretické prevenci vzniku rakoviny.

Otazníky nad výzkumem

Je poměrně těžké ulovit pro potřeby výzkumu někoho, kdo dosud česnek či cibuli nejedl a začal s tím teprve pod vedením laborantů. I z tohoto důvodu dopadl výzkum, který měl potvrdit účinnost česnekové diety jako prevence proti nachlazení, poněkud neslavně. Mezi vědci také panuje rozpor v tom, jak dalece se liší pozitivní účinky těchto rostlin syrových a tepelně upravených. Některého z efektů, například uvolnění pro-alergenního kvercetinu, totiž dosáhnete jen konzumací syrových exemplářů.

Jestli se ale odborníci na něčem shodnou, pak že po nakrájení (nebo promačkání) je lepší nechat cibuli i česnek deset minut odstát. Pauza totiž poskytne čas rozkladným enzymům, které obě pochutiny katalytickou reakcí připraví na cestu do vašich útrob. Pro vás z toho plyne omezení rizik nadýmání. Z toho samého důvodu je vhodné před rozmačkáním stroužků česneku vypreparovat z nich zelený středový klíček.

Hubí a čistí. Někdy až příliš

Česnekovité obsahují řadu fytochemikálií, tedy biologicky aktivních látek, jež mohou nenápadně ovlivňovat procesy lidského organismu. Například podpořit a zlepšit výkon imunitního systému a bránit tvorbě zánětů. Tyto látky mají pozitivní účinky především na obranyschopnost organismu a trávení, třeba při likvidaci parazitů. Cibule působí spíše sedativně. Protože obsahuje slizy a pektiny, působí dobře i při některých střevních chorobách. V ní přítomné fytoncidy ničí škodlivé mikroby. Předpokládá se, že cibule i česnek mají výrazné antivirotické účinky. Již zmíněné kombinované efekty česneku (snížení hladiny cholesterolu, krevního tlaku, antioxidační vlastnosti) mohou zabránit rozvoji Alzheimerovy choroby a demence. Sloučeniny síry v něm obsažené zase chrání orgány proti toxickým látkám z řad těžkých kovů. 

Konzumace cibule (zvláště té červené) zamezuje kornatění cév a vyrovnává krevní tlak. Urychluje vstřebávání tuků a je prevencí proti osteoporóze. Nejspíš také zabraňuje ztrátám hustoty kostní hmoty. Česnek funguje jako přírodní antibiotikum, dá se využít i k léčbě onemocnění kůže, například mykóz. Dokáže to právě díky hojně zastoupenému allicinu. Zajímavostí přitom je, že na antibiotické vlastnosti česnekovitých si nejspíš nevytváří člověk rezistenci jako na syntetická farmaka. Obecně jsou cibule i česnek prospěšnými společníky pro váš zažívací trakt – jsou totiž zdrojem prebiotik a umějí nastavit optimální funkční rovnováhu biomu žaludku a střev.

Nic není zadarmo

Česnek a cibule jsou také významným zdrojem fruktooligosacharidů. Že jste o nich ještě neslyšeli? To nic, spíše než lidem totiž slouží bakteriím v jejich střevech, pro něž jsou zdrojem energie. Už v roce 2018 medicínská věda potvrdila, že česnek s cibulí si v probiotické rovině vedou lépe než jiná zelenina, ovoce či obilniny. A pokud se s nimi naučíte kreativně pracovat, brzy zjistíte, že vám není zapotřebí žádných umělých dochucovadel nebo soli. Nakrájená cibule dokáže probrat k životu salát, který by jinak nejspíš ortodoxního masožrouta příliš neoslovil. Zapracovat do svého jídelníčku nově cibuli a česnek není nic náročného, dílem proto, že tam prostě správně patří.

Jsou tu pochopitelně i nevýhody: Cibule i česnek mohou dohnat k slzám nejen vás při zpracování, ale také vaše blízké. Je tu totiž onen typický zápach linoucí se do světa z vašich úst. Problematická je i otázka nižší stravitelnosti, jíž mohou trpět lidé s poruchou trávení tenkého střeva. A často mohou příliš čerstvé kousky vyvolávat pálení žáhy. Navíc látky obsažené v česnekovitých si moc nevybírají mezi „dobrými a špatnými“ bakteriemi, a tak pozor při domáckých detoxech a dezinfekcích, ať to nepřeženete.

Kde se bere zápach?

Česnek je v tom celkem nevinně, to vy jste na něj zaútočili nožem a mačkátkem! Intenzivní štiplavý zápach je u něj (stejně jako u cibule) přirozenou obranou před škůdci, které má nepříjemný odér odradit od další konzumace. Jak k tomu dochází? Během narušení povrchu a porušení ochranné vrstvy slupek se začne uvolňovat enzym zvaný allináza – ten přeměňuje dosud nezapáchající molekuly alliinu na štiplavý sirný allicin. Ten je v zásadě dost nestabilní a rychle se rozpadá na další sloučeniny: diallyl disulfid, allyl methylsulfid, allyl methyl disulfid a těkavý allyl merkaptan. Společně mají navázanou síru, způsobující zápach.

Tělo se je snaží pochopitelně rychle metabolizovat, ale nejde to úplně snadno. Takový allyl methylsulfid ve vás vydrží den či dva a ze střev se propracuje i do krevního oběhu. Poté poměrně volně cestuje, a když při své pouti krevním řečištěm dorazí do plic, nechá se vydýchat. A česnekový zápach z úst je tu znovu. Dá se s tím něco dělat? Výzkumy naznačují, že pokud zkombinujete česnek například se špenátem, salátem, houbami, mlékem nebo rýží, není nepříjemnost odéru tak výrazná. Zdá se, že tyto potraviny dokážou sirné složky vázat a demobilizovat. Pokud hledáte „okamžité řešení“, zkuste sklenici mléka, vypít bílý jogurt, rozkousat kávové zrno nebo zakousnout petržel, pálivý kardamom či zázvor. 

Nejteplejší kusy oblečení se zhotovovaly z pevné vlněné látky zvané sukno, což je tkanina se zplstnatělým povrchem, která mohla být zhotovena v plátnové, nebo keprové vazbě. Výrobě sukna se věnovala celá řada specializovaných profesí. Vlnaři rouno čistili a česali, samotné výrobě se věnovali soukeníci, dále látku zpracovávali valcháři, postřihači suken, sukna krojiči a rajféři, kteří vyškubávali uzly v sukně, které vystouply při tkaní. Takto úzce se řemeslná odvětví specializovala pouze ve věších městech, v městečkách si z výše jmenovanými úkony poradil běžně samotný soukeník. Zhotovení oděvu potom bylo svěřeno krejčím.

Klok, mantlík, šuba

Nejsvrchnější částí oděvu tvořil plášť, který nosily jak ženy, tak muži. Názvy jeho jednotlivých typů často splývají, a tak je dnes poměrně těžké rozlišit, o který konkrétní střih se jednalo. Říkalo se mu třeba mantl, mantlík, pláščík, plášček či klok. Pokud se však střihově jednalo spíš o kožich, pak slyšíme názvy jako šuba, čuba a také blána.

Prosté kožichy se zhotovovaly z kůží zajíců, králíků, lišek či kun. Běžně se podšívalo i kůžemi zvířat, jež se dnes v přírodě běžně nevyskytují, jako je vlk či medvěd. Pro luxusnější pláště „poskytly“ kožešinu hranostajové či sobolové. U krku se plášť mohl spínat šňůrkou, knoflíky, nebo sponou (agrafou). Existují také typy, které se spínaly pomocí knoflíčků na rameni.

TIP: Móda napříč staletími: Co nesmělo dámám chybět v šatníku?

Pláště sloužily hlavně jako ochrana před chladem, ale staly se také typickým odznakem poutníků. V noci se jimi dalo v případě nutnosti přikrýt. V prostředí nobility byly nákladné pláště zhotovované z drahých látek spíše módním prvkem a užívaly se tak víc k reprezentaci majitele, než jako ochrana před chladem. 

Studená válka mezi Východem a Západem občas přerostla ve skutečné bojové akce. Už krátce po skončení druhé světové války začalo docházet k prvním leteckým incidentům. V sobotu 8. dubna 1950 čtyřmotorový hlídkový PB4Y-2 Privateer od perutě VP 26 amerického námořnictva vzlétl z Wiesbadenu v Německu. Jeho úkolem bylo prozkoumat základnu sovětského Baltského loďstva Libava (Liepāja) v Lotyšsku.

Američané pod palbou

Privateery se v této oblasti objevily několikrát již dříve, ale tentokrát došlo k boji. Čtyřčlenný roj La-11 od 30. gardového stíhacího pluku vzlétl na poplach proti narušiteli. Americký letoun zahlédli sovětští piloti nad Baltem poblíž Libavy. Nejdříve mu manévrováním dali na vědomí, že je má následovat k přistání na sovětském letišti. Když na toto nereagoval, vystřelili varovnou dávku. Američtí střelci zahájili na jednu stíhačku palbu, ale vzápětí byl privateer zasažen sovětskou střelbou a dopadl do moře u ostrova Gotland. Celá desetičlenná osádka zahynula.

Už koncem čtyřicátých let začaly k útvarům sovětské protivzdušné obrany přicházet proudové stíhačky MiG-15 a 26. prosince 1950 dvě od 523. pluku poslaly k zemi Boeing B-29 Superfortress nedaleko řeky Tjumeň na Dálném východě. V roce 1952 přišly do výzbroje ještě výkonnější MiGy-17. První prototyp „sedmnáctky“ vzlétl 14. ledna 1950 a v únoru ve vodorovném letu překonal zvukovou bariéru. Letoun vznikl dalším vývojem jeho předchůdce – MiGu-15. Maximální rychlost dosahovala 1 154 km/h a vystoupal až do 16 300 m. Ve výzbroji nesl dva kanony ráže 23 mm a jeden kanon ráže 37 mm v přídi. Pro boj v noci a za ztížených povětrnostních podmínek vznikla radarová varianta MiG-17PF. 

Budování kvalitní obrany 

Během 50. let sovětské letectvo PVO vyrostlo v mohutnou bojovou sílu, k 1. květnu 1953 disponovalo 2 958 letouny. Na jaře téhož roku se britské zpravodajské službě podařilo získat informace o testech sovětských raket na základně Kapustin Jar nedaleko Stalingradu. Britský premiér Winston Churchill proto osobně schválil let jednoho průzkumného letounu do této oblasti. U 540. průzkumné perutě RAF došlo k úpravě vybrané Canberry B.Mk.2. Letoun i s osádkou se v létě přesunul do Německa na letiště Giebelstadt a 27. srpna (podle některých zdrojů až o den později) odstartoval na nebezpečný let. Canberra zamířila nad Československo a pak přes Kyjev, Charkov a Stalingrad k základně Kapustin Jar. 

Sovětské radary nezvaného návštěvníka zaznamenaly, letěl však vysokou rychlostí a ve výšce nad 14 500 m. Na základnách PVO byl vyhlášen poplach a na canberru spustila palbu i protiletadlová děla. Stíhací MiGy-15 neměly proti rychlému letounu letícímu ve velké výšce šanci zasáhnout a o moc lépe se nevedlo ani pilotům novějších MiGů17. Naváděcí střediska totiž podávala značně chaotické informace.

Některé stíhače nasměrovala dokonce přesně na opačnou stranu a jiné zase navzájem proti sobě. Několika letounům, které vzlétly přímo z Kapustin Jaru, se ale přece jen podařilo dostoupat až k nepřátelskému průzkumníku a zahájit palbu. Zásahy nebyly fatální, avšak způsobily takové vibrace, že snímky raketového polygonu byly velmi rozmazané. Canberra po splnění úkolu opustila sovětské území a přes Kaspické jezero doletěla do Iráku. Lety RAF však hned neustaly a v letech 1954–1956 jich proběhlo ještě nejméně devět. Pak štafetu převzala CIA a její specializované Lockheedy U-2 Dragon Lady. 

Nové stroje 

Od jara 1954 dostávaly první sovětské jednotky nové dvoumístné dvoumotorové stíhačky Jakovlev Jak-25, uzpůsobené pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. V té době došlo k mnoha narušením sovětského vzdušného prostoru, a to hlavně v oblasti Baltského moře a na Dálném východě. Někdy šlo o lety amerických průzkumných Boeingů RB-29 Superfortress, jindy jen o prosté chyby v navigaci. Sovětskému letectvu se často dařilo cizí letoun zachytit a v nejméně 23 případech jej stíhači sestřelili.

Pokračování: Studená válka se Sovětským svazem: Jak vypadala protivzdušná obrana SSSR (2)

Patrně poslední z nich 7. listopadu 1954 u jižních Kuril. Dostihla ho dvojice migů a palubní střelci na něj zahájili palbu. Americký čtyřmotorák schytal spoustu zásahů a havaroval u ostrova Hokkaidó. Všech 11 mužů osádky vyskákalo na padácích, jeden se však utopil. Zabránit průnikům tou dobou ale ještě nešlo s ohledem na obrovskou délku hranice Sovětského svazu. Na Dálném východě rychle přibývaly vojenské základny a radary PVO, a tak se daná oblast stávala pro americká letadla čím dál nebezpečnější. Severní pobřeží ale bylo mnohem hůře bráněné a americké velení začalo s touto oblastí počítat pro útok v případě vypuknutí války.

U mnoha lidí dojde v určitém okamžiku života k podstatnému zvýšení krevního tlaku. Vysoký tlak je přitom z řady důvodů rizikový a lidé by měli usilovat o jeho snížení. Mimo jiné vede i k zánětům cév nízké intenzity. Odborníci jsou přesvědčeni, že kromě užívání příslušných léků také hodně záleží na stravě. Dřívější výzkumy ukázaly, že velmi cenné jsou v tomto směru potraviny a nápoje bohaté na polyfenoly, různorodé látky včetně flavonoidů, které fungují jako antioxidanty.

Excelentním zdrojem polyfenolů jsou například lesní plody, jako jsou brusinky, borůvky, klikvy nebo také černý rybíz. Finští odborníci nedávno zkoumali, jaký vliv má dlouhodobé podávání šťávy brusinek, klikvy a černého rybízu na zdraví srdce a cév u geneticky upravených potkanů, kteří mají vysoký krevní tlak. 

TIP: Dobré pití: Šťáva z granátového jablka chrání mozek novorozenců

V experimentech vyšlo najevo, že právě šťáva z brusinek po několika týdnech popíjení znatelně snižuje krevní tlak, tedy přinejmenším u pokusných potkanů a také zlepšuje stav jejich cév. Látky z brusinek podle všeho omezují všudypřítomné záněty nízké intenzity v cévách hypertenzních potkanů a ovlivňují systémy, jimiž tělo reguluje úroveň krevního tlaku. Autoři studie zdůrazňují, že brusinky nemohou nahradit předepsané léky na tlak, ale souhlasí s tím, že jsou výtečným doplňkem stravy pro lidi s vysokým tlakem.

Rakovina prsu je v dnešním světě stále velkou hrozbou. Jde o jednu z nejběžnějších rakovin a každoročně se na planetě objeví asi 2 miliony nových případů této zhoubné choroby. V řadě zemí probíhají preventivní prohlídky žen na mamografech, které představují naši nejlepší zbraň v boji proti tomuto záludnému nádoru. Mohou totiž odhalit nádor v počáteční fázi, kdy jsou nejlepší vyhlídky na jeho vyléčení.

Problém je ale v tom, že nádory prsu v rané fázi nemusejí být na snímcích příliš zřetelné a jejich rozeznání komplikuje hustě uspořádaná tkáň v prsu. Badatelé výzkumného týmu Google Health proto vyvinuli umělou inteligenci, která je v diagnostice rakoviny prsu podle mamogramů lepší, než lidští experti.

TIP: Umělá inteligence je 4× lepší v prognóze u pacientek s nádorem vaječníku

Tvůrci svou umělou inteligenci důkladně vycvičili na bezmála 30 tisících snímcích britských a amerických žen. Když pak vyhodnotili výsledky, ukázalo se, že umělá inteligence je v posuzování mamogramů lepší než lidští specialisté. Umělá inteligence rovněž porazila i šest vybraných expertů radiologů, s nimiž měla za úkol posoudit 500 náhodně vybraných medicínských případů. Technologii bude ještě nutné doladit, ale časem by mohla zachraňovat velké počty pacientek.