Po staletí byla kavalerie jednou z hlavních bojových sil všech armád, ovšem ve 30. letech (kdy vznikala koncepce blitzkriegu) její význam v německém vojsku velmi poklesl. Wehrmacht měl před vypuknutím války pouze jednu jezdeckou brigádu, teprve v říjnu 1939 byla zformována 1. jezdecká divize a další svazky kavalerie působily během války v rámci SS.

Předchozí část: Znovuzrození německého obra: Wehrmacht na počátku války (1)

Hlavní úkoly jezdectva – průzkum a rychlé útoky z chodu – převzaly jednotky obrněných automobilů a motocyklů. Tyto stroje poskytovaly podstatně větší palebnou sílu, srovnatelnou s lehkými tanky. Němečtí velitelé začátkem války běžně nasazovali k podpoře postupu pěchoty větší počet motocyklů s přívěsnými vozíky, vyzbrojených kulomety a lehkými minomety. I když neměly žádnou pancéřovou ochranu, používaly se tyto stroje běžně až do konce války, přestože je postupně nahrazovaly obrněné transportéry.

Pro boj v horách

Lehké a horské divize měly ve své sestavě pouze dva pluky a děla menší ráže, což jim mělo umožnit větší manévrovatelnost. Lehké divize však v boji prokázaly malou bojovou sílu, a proto byly postupně doplněny a přezbrojeny na motorizované svazky. Horské divize měly speciální výcvik a výzbroj, jež vyžadovalo nasazení ve vysokohorském terénu. Disponovaly jen malým množstvím motorových vozidel, většinu přepravy zajišťovaly muly. Tyto jednotky měly velkou tradici v Rakousku, a tak ve dvou ze tří horských divizí Wehrmachtu sloužili právě Rakušané.

Další typ jednotek představovaly motorizované divize, jež byly náročné na vybavení a provozní zabezpečení, proto jich bylo jen několik. Jejich hlavní bojový úkolspočíval v podpoře tankových divizí v útoku a vedení manévrového boje. Takové jednotky v ostatních armádách neexistovaly a po vyhodnocení polského tažení představovala jejich mobilita pro spojenecké zpravodajce nepěkné překvapení. V těchto divizích nebylo místo pro hipomobilní přepravu, pěchota se přepravovala na nákladních autech a později v obrněných transportérech. Během války byly postupně motorizovány další pěší divize, ale koně se až do jejího konce nepodařilo plně nahradit.

Personální skladba armády

Chaotický vývoj německých ozbrojených sil v meziválečném období vedl k odlišné míře vycvičenosti vojáků a k problémům s obsazováním velitelských pozic všech stupňů. Podle branného zákona podléhali odvodní povinnosti všichni muži německé národnosti ve věku 18–50 let, pokud jí nebyli z různých důvodů zproštěni. Nejstarší záložníci prošli rozsáhlým polním výcvikem a získali bojové zkušenosti během první světové války, ale mnoho z nich mělo různá zdravotní omezení a příliš se nehodilo pro nasazení k mobilním a technicky náročným typům zbraní.

Při odvodech se také přihlíželo k počtu dětí či důležitosti práce dotyčného pro stát. Další generaci představovali muži narození před Velkou válkou, kteří se jí pro své mládí nezúčastnili. Kvůli poválečným omezením velká většina z nich neprošla žádným vojenským výcvikem, takže nemohli být ihned nasazeni k prvosledovým jednotkám. Následující generace mladých mužů již prošla buď výcvikem v různých paravojenských organizacích, nebo již absolvovala vojenskou prezenční službu. Tito vojáci byli většinou seznámeni i s nejnovější bojovou technikou, proto se s nimi počítalo jako s kádry pro prvosledové útočné jednotky.

Další personální problém německé armády představoval důstojnický sbor a generalita. Řada vojáků z povolání získala zkušenosti za války, ale potom byla buď propuštěna, nebo přijata do Reichswehru, jenž se však nestal plnohodnotnou ozbrojenou silou. Jejich znalosti staré 20 let tak nešly použít v moderní mobilní válce, jak ji prosazovala část důstojníků v čele s Heinzem Guderianem. Německo mělo k dispozici jen několik let k výstavbě desítek divizí včetně štábů všech úrovní velení, jež potřebovaly obrovský počet důstojníků. Ti však často získávali zkušenosti až během polského tažení. 

Nedostatek surovin

Německý zbrojní průmysl, na němž byla po dlouhá léta uvalena omezení, pracoval sice již několik let na plné obrátky, ale jeho kapacita nemohla stačit k výstavbě obrovského počtu nových bojových svazků. Němcům v tomto směru pomohlo obsazení Československa, kde přišli snadno k obrovskému množství vojenského materiálu a pracovaly pro ně tamní zbrojovky. Německá armáda zařadila již před válkou do výzbroje zbraně, vozidla a další vojenské vybavení, ukořistěné v Rakousku a Československu. Tím sice vyřešila nedostatek vlastní výzbroje, ale již zde začaly komplikace v dodávkách náhradních dílů.

TIP: Poprvé proti pevnostem: Německé plány na dobývání československého opevnění

Taktika blitzkriegu vyžadovala nasazení obrovského množství motorových vozidel všeho druhu, jež potřebovaly obrovské množství paliva. Německo nemělo přístup ke zdrojům ropy, a proto již před válkou postavilo závody na výrobu syntetického benzinu z hnědého uhlí. Průmysl se však potýkal s nedostatkem dalších surovin jako kaučuk na pneumatiky, wolfram a další legovací prvky pro ušlechtilou ocel na stavbu tanků a lodí, hliník pro letecký průmysl a především železná ruda, kterou bylo nutné dovážet ze Švédska. Německo muselo před válkou všechny tyto materiály nakupovat v zahraničí. 

Válka začíná 

Německá armáda byla v roce 1939 silou, s níž se muselo počítat jako s vážným soupeřem všech evropských armád, i když Britové a Francouzi zatím nevěřili v brzký ozbrojený konflikt. Německá taktika byla na špičkové úrovni stejně jako spolupráce útočných sil s dělostřelectvem a letectvem. Blitzkrieg, závisející na momentu překvapení a shromáždění velkých sil v těžišti úderu, se ve válce několikrát osvědčil – ovšem Německo nemělo dostatek sil a materiálních zdrojů na vedení dlouhé opotřebovací války. 

Noční obloha v zimě je mimořádně bohatá na jasné hvězdy. Většinu těch nejnápadnějších naleznete v tzv. zimním šestiúhelníku, jehož vrcholy vytyčují stálice Capella ze souhvězdí Vozky, Aldebaran z Býka, Rigel z Oriona, Sirius z Velkého psa, Procyon z Malého psa a Pollux z Blíženců. Uvnitř tohoto obrazce pak narazíte na dominantu Oriona, naoranžovělou hvězdu Betelgeuze.

Vláda večernice

Ve večerních hodinách však vaši pozornost nejspíš upoutá zcela jiný jasný bod na nebi – zářivá planeta Venuše. V lednu i v únoru ji coby večernici spatříte vysoko nad jihozápadním obzorem, postupně v souhvězdích Kozoroha, Vodnáře a Ryb. Se svými zhruba −4,0 mag snadno trumfne i nejjasnější hvězdu noční oblohy Siria s −1,5 mag, oproti níž bude asi desetkrát jasnější. O nápadnou planetu vás však nebe neošidí ani ráno před rozedněním. Nad jihovýchodem bude totiž zářit Mars na pomezí Vah a Štíra.

Na lovu dvojhvězd

Nyní už se však vraťme mezi kontury zimního šestiúhelníku, do područí bájného lovce Oriona. Kromě nepřehlédnutelných hvězdných majáků, jako jsou Betelgeuze či Rigel, nebo nápadné emisní mlhoviny M42 nabízí dané souhvězdí i řadu pohledných dvojhvězd či vícehvězd. Ve většině případů je na obloze spatříte pouhýma očima, rozlišení na jednotlivé složky si však vyžádá dalekohled.

Začít můžete u již zmíněného Rigelu, nejjasnější stálice Oriona a celkově sedmé nejjasnější hvězdy na noční obloze, s 0,1 mag. Vyhledáte ji tedy snadno, ovšem její souputník má pouze 6,8 mag a od Rigelu ho dělí úhlová vzdálenost 9,5″. Drobná hvězdička se tudíž ztrácí v záři svého protějšku, a chcete-li ji zahlédnout, budete potřebovat přístroj s průměrem objektivu alespoň 10 cm a zhruba se stonásobným zvětšením. Dodejme, že Rigelův nenápadný průvodce představuje ve skutečnosti přinejmenším trojhvězdu, jak naznačují optická i spektroskopická pozorování.

V pásu Oriona

Výrazně méně úsilí si vyžádá Delta Orionis, známá jako Mintaka, která tvoří součást tzv. Orionova pásu. Ten sestává z trojice jasných stálic seřazených do linie přibližně uprostřed souhvězdí, přičemž Delta leží nejzápadněji: Zahrnuje dvě složky s 2,2 a 6,8 mag rozdělené prolukou 52,4″, což z ní činí ideální cíl například pro triedry. Výraznější členku soustavy navíc snadno spatříte pouhýma očima dokonce i na přesvětlené městské obloze.

Od Orionova pásu se vydejte na sever za nápadnou hvězdou Lambda Orionis neboli Meissa, která představuje lovcovu hlavu. V dalekohledu se rozpadne na dvě složky s 3,4 a 5,6 mag, vzdálené asi 4,3″. Naopak nejvýchodněji položená stálice pásu – Zéta Orionis alias Alnitak – se stane prubířským kamenem. Na obloze ji samozřejmě naleznete hravě, vždyť její nejjasnější složka má 1,9 mag. Abyste však spatřili jejího průvodce čtvrté hvězdné velikosti, vzdáleného pouze 2,2″, musíte si vzít na pomoc dalekohled s objektivem o průměru alespoň 10 cm a s dostatečným zvětšením. Nicméně v takovém přístroji už zahlédnete i třetí členku soustavy s 9,5 mag, doprovázející zmíněný těsný pár v úhlové vzdálenosti 58″.

Složitá čtveřice

V úhlové vzdálenosti 50′ směrem na jihozápad od Zéty narazíte na Sigmu Orionis. Stálice čtvrté velikosti viditelná pouhýma očima se v dalekohledu promění na nečekaně složitý systém čtyř hvězd, seřazených přibližně v linii! Z východu doprovázejí nejjasnější Sigmu dva souputníci s 6,8 a 6,7 mag vzdálení 12,9″ a 41,7″, zatímco ze západu se k ní v úhlové vzdálenosti 11″ přimyká stálice jen s 8,4 mag. 

Navíc v témže zorném poli nejspíš zaznamenáte i trojhvězdu Struve 761, ležící od Sigma Orionis asi 3′ směrem na severozápad. Tvoří ji stálice osmé až deváté velikosti, mezi nimiž zejí proluky 8,6″ a 68,3″. Rozlišit lze potom i čtvrtou, výrazně slabší hvězdu v jejich blízkosti.  

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Kozoroha, 20. ledna 2020 v 15:55 SEČ vstoupí do znamení Vodnáře.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše –  viditelná večer vysoko nad jihozápadem
• Mars – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Jupiter – nepozorovatelný
• Saturn – nepozorovatelný
• Uran – viditelný v první polovině noci
• Neptun – viditelný večer nad jihozápadem až západem

Zajímavé úkazy v lednu 2020

• 4. ledna – v brzkých ranních hodinách nastává maximum meteorického roje Kvadrantid
• 5. ledna – Země nejblíž ke Slunci v roce 2020 (147,1 milionu kilometrů)
• 7. ledna – setkání Měsíce a jasného Aldebaranu ze souhvězdí Býka na noční obloze
• 10. ledna – Měsíc v úplňku, polostínové zatmění pozorovatelné na večerním nebi nad jihovýchodem (začátek v 18:08 SEČ, střed ve 20:10, přičemž zemský polostín obsáhne 90 % průměru měsíčního disku, konec ve 22:12)
• 10. ledna – setkání Měsíce a jasné hvězdy Pollux ze souhvězdí Blíženců na noční obloze
• 12. a 13. ledna – setkání Měsíce a jasného Regula ze souhvězdí Lva na nočním nebi
• 17. ledna – setkání ubývajícího Měsíce a jasné hvězdy Spica ze souhvězdí Panny na ranní obloze
• 18. ledna – setkání Marsu a jasné stálice Antares ze souhvězdí Štíra na ranním nebi 
• 20. a 21. ledna – setkání úzkého měsíčního srpku, Marsu a jasné hvězdy Antares ze souhvězdí Štíra na ranní obloze nad jihovýchodem
• 27. ledna – setkání Venuše a Neptunu na večerním nebi nad jihozápadem (v okamžiku západu je bude dělit cca 5′)
• 28. ledna – setkání dorůstajícího Měsíce a Venuše na večerní obloze nad jihozápadem

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Násilí jako neblahý fenomén provází lidstvo od nepaměti, přičemž středověk bývá považován za jeho „zlatou éru“. Ačkoliv tehdejší brutalitu nelze zpochybnit, 20. a 21. století se jí v řadě ohledů vyrovnalo, či ji dokonce předčilo, jak přibližuje odborník na danou problematiku Petr Kreuz.

Vnímáme středověk oprávněně jako dobu násilí? 

Tento obraz vychází z obecně uznávaného konceptu. Někteří badatelé se ho však snaží zpochybňovat a tvrdí, že afektivní násilí nebylo jen rysem středověku, nýbrž obecně předmoderní doby, tedy období před druhou polovinou osmnáctého století. Další pohled nám nabízí klasický koncept německého sociologa židovského původu Norberta Eliase, který na konci třicátých let publikoval tezi o civilizačním procesu. Podle něj došlo k ukáznění emocí evropského obyvatelstva, které postupně přestávalo reagovat tak násilně na některé podněty. Stále více sfér života, v nichž se dřív aplikovalo zcela neregulované násilí, postupně dostávalo právní rámec, takže podléhaly větší kontrole. 

Všudypřítomná smrt

Veřejná moc nebo, chcete-li, stát či panovník řešili ve vztahu k násilí své okamžité priority, což ve středověku představovalo udržení míru uvnitř země. V pozdním středověku již dokázal schopnější vládce chránit své poddané, a co víc, ve snaze zamezit neregulovanému násilí se k němu přidaly i vyšší vrstvy, v našem prostředí především šlechta a města. Veřejná moc ovšem trestala jen nejzávažnější delikty proti životu, typicky vraždu či infanticidium neboli vyhnání plodu. Teprve na prahu raného novověku, tedy od šestnáctého století, se prosazovalo veřejné trestní právo a s ním spojený inkviziční proces (nesouvisí s inkvizicí), forma soudního řízení, jehož zásadou je, že „žádný zločin nesmí zůstat nepotrestán“. 

Postupně se tak veřejné moci podrobovaly další formy násilí, které přecházely z pozice soukromých deliktů do roviny veřejné. Postižený již nemusel sám podávat žalobu, ale objevila se funkce veřejného žalobce, který zahájil řízení místo něj, ex officio. V pozdním středověku a raném novověku tedy vznikaly instituce, jež pomáhaly dosud nekontrolované násilí potlačovat. Jednalo se zejména o policii v širším slova smyslu. Pojmem „policie“ se zpočátku označovaly rozptýlené struktury, které se věnovaly postihu nejen pořádkových deliktů, ale též nedodržování předpisů – požárních, tržních, oděvních a dalších.

Pokud se na otázku podíváme skrz takzvaný homicide rate, což značí podíl vražd na sto tisíc obyvatel, dospěli historikové většinou k závěru, že postupně klesá. K výraznému ústupu násilných deliktů došlo kolem roku 1750, to znamená na konci raného novověku a na prahu moderní doby. Někteří badatelé však uvedené tvrzení zpochybňují, přestože pro středověk je třeba u kriminality navíc počítat s velkým podílem takzvaných temných cifer, tedy pramenně nedoložitelných trestných činů.

Proč lze zrovna ve středověku zaznamenat nejvyšší míru násilí? 

Protože násilí nebylo žádným způsobem kontrolované a naopak nepsaný kodex cti jako by ho vyžadoval. Vznikalo tak napětí mezi právní normou prosazovanou veřejnou mocí a společenským kódem cti.

Je možné, že dnes považujeme středověk za brutálnější, než jaký ve skutečnosti byl? 

Středověk nepochybně brutálnější byl, ale nebylo to prioritně agonálním násilím, nýbrž každodenní konfrontací se smrtí. Pokud se tehdy člověk dožil dospělosti, obvykle se stal svědkem smrti několika sourozenců v kojeneckém věku, ale i skonu řady příbuzných, eventuálně rodičů. Smrt byla skutečně všudypřítomná, takže lidé byli z tohoto hlediska otrlejší než my. Aby násilí působilo odstrašujícím dojmem, muselo být opravdu nesmírně brutální. Proto byla násilnost středověku tak obrovská. 

Na druhou stranu předmoderní doba obecně, respektive období do roku 1900, téměř nezná neválečné masové vraždění, jakým byla například turecká genocida Arménů v letech 1915 až 1916 či židovský holocaust – to je až „výdobytek“ dvacátého a jednadvacátého století. Jedinou částečnou výjimku tvoří pravidelné pogromy na židy a čarodějnické procesy, které měly ovšem jen zřídka masovější charakter.

Když jste zmínil čarodějnictví, sehrála i pověrčivost nějakou roli z hlediska dějin násilí? 

Magie představuje obecný antropologický fenomén, takže od chvíle, kdy se zrodilo lidstvo, existuje i ona. K pronásledování jejích provozovatelů dochází, když se společnost ocitne v nějaké specifické fázi vývoje, nejčastěji v ekonomické krizi. Pak se začnou hledat obětní beránci. V letech 1560 až 1660, kdy bylo v Evropě popraveno nejvíc domnělých pachatelů čarodějnictví, se jednalo především o reakci na nejhorší fázi takzvané malé doby ledové, kdy nastávaly periodické neúrody. Jelikož k nejnáchylnějším plodinám patřila vinná réva, procesy se velmi často odehrávaly v oblastech, kde se pěstovala. 

Totéž však můžeme pozorovat i v posledních desetiletích v řadě zemí subsaharské Afriky, například v sedmdesátých letech v Beninu, v osmdesátých a devadesátých letech v Tanzanii a v současné době mimo jiné v Ghaně a Nigérii. Tam vyvolala masové pronásledování vykonavatelů magie ekonomická krize a s ní spojená politická nestabilita. Měřeno počtem obětí lze říct, že pronásledování provozovatelů magie tvoří daleko víc fenomén jednadvacátého století a zemí třetího světa než Evropy šestnáctého či sedmnáctého století. Takže čarodějnictví s dějinami násilí souvisí jen velmi volně. 

Jaká role tedy násilí ve středověku příslušela? 

Rozhodně větší než v současnosti, protože mu společnost poskytovala širší prostor a mentalita lidí byla jiná. Velice zjednodušeně řečeno se mu nestavěly hranice etické ani právní. S postupným vytlačováním násilí ze společenské mentality pak souvisela jeho marginalizace. Jelikož ho střední vrstvy ze svého jednání vytěsnily jakožto nepřijatelné, stalo se především fenoménem nižších a okrajových vrstev společnosti. V devatenáctém století pak nastával stále větší pokles násilí a jeho vytěsňování do putyk na předměstí, do uliček špatných čtvrtí a podobně. Tento mechanismus uplatňuje evropská společnost dosud – vznikají oblasti s extrémně vysokým výskytem násilné kriminality, nazývané v poslední době „no-go“ zóny. 

Pachatelé a oběti

Během druhé poloviny devatenáctého století se násilí stalo společensky nepřijatelným a emocionální násilí se proměnilo v jakousi podobu fatálního násilí, kdy například někdo ze žárlivosti zabije či zbije svoji partnerku. Oproti minulosti se to dnes už vnímá jako tragický příběh v duchu antického nebo shakespearovského dramatu, ale nejde o frekventovanou záležitost. 

Rovnoprávnost mezi pohlavími ve středověku neexistovala, muži byli nadřazeni ženám, což je v některých případech opravňovalo ženy i fyzicky trestat. Stávaly se proto častěji obětmi násilných činů?

Je třeba zohlednit podíl žen jednak mezi pachateli a jednak mezi oběťmi. Co se týče jejich podílu mezi pachateli, pohyboval se ve středověku a raném novověku mezi patnácti a dvaceti procenty. Ženy byly zásadně méně kriminální než muži, což můžeme vysvětlit různými způsoby. Pokud jde o oběti, byli jimi většinou muži, neboť k násilným činům docházelo hlavně v hospodách, kam ženy moc nechodily. V případě veřejného násilí, kde figurovala žena, se zpravidla jednalo o střet mezi dvěma ženami, například trhovkyněmi, sousedkami či pouličními prostitutkami. Jinak se ženy u veřejného násilí příliš nevyskytovaly a stávaly se spíš oběťmi domácího násilí. K němu docházelo nejen v manželství, ale také třeba ve vztahu pána domu ke služebnici a podobně. 

Zmiňoval jste, že páchání násilných činů bylo typické pro nižší vrstvy. Zavraždění knížete Václava či vyvraždění rodu Slavníkovců ukazuje spíš na privilegované… 

To má velmi jednoduché vysvětlení. O kriminalitě páchané nižšími vrstvami v Čechách nemáme do čtrnáctého století prakticky žádné zprávy. Prameny se týkají pouze vyšších vrstev. Teprve od šestnáctého století je dochováno víc pramenných informací o násilné kriminalitě vrstev nižších. Také je třeba dodat, že násilný boj o moc představuje fenomén, který lidstvo provází od vzniku prvních států.

Co považoval středověký člověk za násilí? 

Vnímal ho jako útok na svoji integritu, zejména fyzickou. Důsledkem mohlo být usmrcení, zranění, zbití, ale velice často taky pouhé omezení osobní svobody, majetkové nedotknutelnosti nebo cti. Musíme si uvědomit, že čest představovala právní kategorii a zakládala právní subjektivitu jedince.

Usilovala veřejná moc o prevenci násilí? 

Nepochybně, neboť jednoznačně usilovala o ochranu míru. Existovala sakrální období a prostory, v nichž k násilí vůbec nesmělo docházet, jako třeba soudy. Mír patřil přes násilnost středověku ke klíčovým pojmům doby. Formu trestněprávní prevence pak představovaly exemplární tresty. Rozlišujeme u nich prevenci individuální, tedy ochranu před konkrétním pachatelem (jako poprava, uvěznění, …), a prevenci generální neboli odstrašení – exemplárním trestem vždy odstrašujeme. Tyto brutální akce jsou stejně typické pro středověk jako pro moderní dobu, vzpomeňme si na heydrichiádu. Kromě právních opatření je nicméně prevence násilí ve vztahu k potenciálním pachatelům opravdu až výdobytkem poslední třetiny devatenáctého století a výrazně století dvacátého. Prevence v dnešním slova smyslu neexistovala.

Nutno dodat, že do raného novověku se daleko větší spektrum deliktů trestalo smrtí. Odnětí svobody ve smyslu trestajícího uvěznění se rozvíjelo teprve v průběhu raného novověku, přičemž v prvotních formách mělo podobu nucených prací, uzavření do donucovací pracovny, do káznice a podobně. Teprve přelom osmnáctého a devatenáctého století přinesl trest odnětí svobody v dnešním slova smyslu, jenž se záhy stal dominantní trestněprávní sankcí za závažný trestný čin. 

Pro středověkou Anglii a Francii je charakteristická stoletá válka. Měly podobné specifikum české země?

Stoletá válka tvořila určitou epochu, kdy byly bezpečnostní poměry v obou zemích dlouhodobě špatné. U nás se tradičně za dobu rozšířeného veřejného násilí považují vlády slabých panovníků, k nimž patřil Václav IV. stojící v čele země v letech 1378 až 1419. Za jeho panování se veřejné násilí rozmáhalo již od osmdesátých let čtrnáctého století a trvalo do husitských válek. Druhé období nárůstu násilí přišlo po husitských válkách a ukončil ho dočasně nástup Jiřího z Poděbrad na post zemského správce. Další období následovalo po nástupu Jagellonců: Přes veškeré jejich úsilí však nevalná bezpečnostní situace přetrvala až do doby, kdy na český trůn usedli Habsburkové – Ferdinand I. ji velmi razantně a rychle ukončil. V raném novověku pak nejvýrazněji narůstalo násilí za třicetileté války. 

Pokud bychom se na závěr pozastavili nad samotnými dějinami násilí, proč se jimi vůbec zabývat? 

Podle mě jsou poučné nejen z hlediska obecné zásady „historia magistra vitae“ neboli „historie učitelka života“, ale můžeme také srovnávat formy násilí v minulosti a současnosti. Je možné vypozorovat jisté antropologické konstanty, které se nemění: Daleko méně násilný charakter mají ženy; alkohol jako příčina páchání násilí; větší prostor k násilí poskytuje dlouhodobý bezprávný stav, kdy je moc veřejných institucí omezena nebo ochromena. Na druhé straně lze srovnávat násilí, jehož se dopouštěl raně novověký člověk, s tím současným. Samozřejmě je třeba přihlížet i k sociálním okolnostem. Středověký člověk měl minimální geografický rozhled, zpravidla byl negramotný, nevzdělaný, setkával se takřka každodenně se smrtí… Existují tedy společné rysy i různosti, které není možné vnímat solitérně, protože se odehrávaly v podstatně odlišném prostředí. 

Pojmem „heliopauza“ označujeme hranici plazmového vlivu Slunce, tedy vrstvičku, na níž se vyrovnává dynamické působení slunečního větru s působením mezihvězdného plazmatu. Heliopauza ohraničuje tzv. heliosféru neboli oblast dominantního plazmového vlivu naší hvězdy. Má přitom jen málo společného s hranicemi Sluneční soustavy – ty leží mnohem dál, v místech, kde se vyrovnává gravitační vliv naší centrální stálice a okolních hvězd. 

Heliopauzu překročily již dvě sondy, a pohybují se tak v mezihvězdném prostředí: Voyager 1 ji překonal 25. srpna 2012, Voyager 2 pak 5. listopadu 2018. Uvedený milník změřily přístroje na palubě obou automatů, neboť vlastnosti okolní látky na opačných stranách hranice se výrazně liší. 

TIP: Je to oficiální! Americká sonda Voyager 2 vstoupila do mezihvězdného prostoru

Na cestě ze Sluneční soustavy se ovšem nacházejí ještě tři sondy: jednak Pioneery 10 a 11, vypuštěné v 70. letech, a dále New Horizons, jež prolétla kolem Pluta a nedávno také okolo planetky Ultima Thule. Vyjdeme-li z posledního známého vektoru rychlosti zmíněných automatů a pomocí modelu odhadneme vzdálenost heliopauzy ve směru jejich letu (odhad přitom může zatížit velká chyba, neboť daná hranice není statická a reaguje na nejrůznější podněty od Slunce i z okolního prostoru), zjistíme, že další „v pořadí“ je Pioneer 11 zhruba v roce 2027, následovaný New Horizons kolem roku 2043 a jako poslední Pioneer 10 přibližně v roce 2057. Od již nefungujících Pioneerů se o překročení heliopauzy nedozvíme, existuje však velká šance, že sondu New Horizons zastihne její přechod v dobrém technickém stavu.  

Mezi exponáty jsou například předměty, které lidé u sebe nevysvětlitelně nalezli po prohýřené noci. Návštěvníkům je také k dispozici místnost, kde si mohou vyzkoušet své reflexy poté, co si nasadí speciální brýle simulující opilost. V interaktivní části se pak mohou podělit o své nejlepší a nejhorší zážitky z opice.

TIP: V Hamburku otevírají porno karaoke bar, lidé si mohou zasténat

Příslušně tematicky zaměřený je také muzejní butik, který prodává barové aktivity, jako jsou například šipky, nebo deskovou hru „drunkopoly“. Cílem instituce, kterou sám Duboković nazývá spíše „konceptem na zkoušku“, není oslavovat nadměrnou konzumaci alkoholu, ale fyzicky představit různé zážitky z kocoviny. „V budoucnu chceme lidi upozorňovat i na špatné věci spojené s alkoholem,“ řekl o svém projektu. 

Ohlasy na nové muzeum jsou podle něj zatím pozitivní a Rino Duboković doufá, že se jej časem podaří rozšířit a proměnit ve stálé zařízení.

Odborníci již dlouhou dobu tvrdí, že cvičení a obecně aktivní život, snižuje riziko onemocnění různými druhy rakoviny. Zatím ale nebylo jasné, zda doporučená míra tělesné aktivity skutečně omezuje riziko nádorů. V současnosti se přitom doporučuje strávit 2,5 až 5 hodin týdně středně intenzivní tělesnou aktivitou, nebo 1,25 až 2,5 hodiny týdně pořádně energickým cvičením.

Americký tým vědců a lékařů dal dohromady velký soubor dat z více různých zdrojů, aby vysledoval vztah mezi tělesnou aktivitou a celkem 15 různými druhy rakoviny. Jejich analýza zahrnula údaje od více než 750 tisíc dospělých lidí. Výsledky jejich výzkumu ukazují, že doporučená tělesná aktivita skutečně snižuje riziko výskytu u sedmi z patnácti sledovaných nádorů.

TIP: Jednoduchý recept: Půlhodina cvičení denně funguje proti depresi

Cvičení znatelně zlepšuje vyhlídky v případě rizika rakoviny tlustého střeva u mužů, rakoviny prsu u žen, rakoviny endometria, rakoviny ledvin, mnohočetného myelomu, rakoviny jater a non-Hodgkinových lymfomů u žen. Podle autorů studie jde o první přímý doklad toho, že doporučovaná míra cvičení opravdu funguje jako prevence a snižování rizika řady nebezpečných nádorů. Jistě to nebude úplně špatné doporučení do nadcházejícího roku 2020.

Když Gaius Julius Caesar porazil v roce 48 př. n. l. v bitvě u Farsálu své republikánské oponenty, měl vítězství v římské občanské válce nadosah. Jediné, co mu chybělo k úplnému triumfu, bylo polapit nepřátelské vůdce, kteří v bitevním zmatku stačili uprchnout. Prominentní místo mezi nimi zastával Pompeius Magnus, respektovaný vojevůdce, který po fiasku na farsalském poli spěšně odcestoval do Egypta. Tam chtěl požádat o pomoc královskou rodinu, shromáždit nové vojsko a znovu se postavit proti Ceasarovi. 

Caesar byl ovšem rozhodnutý zastavit ho dříve, než k něčemu takovému dostane příležitost, a se dvěma legiemi, osmi sty jezdci a tuctem válečných lodí vpadl na konci roku 48 př. n. l. do Alexandrie, hlavního města egyptského království. 

Z války do války

V Egyptě se ale záhy ukázalo, že Caesar se obával zbytečně. Mladičký faraón pod vlivem svého rádce eunucha Pothina nejenže Pompeiovi nepomohl, ale dokonce ho nechal úkladně zavraždit. Jeho hlavu a pečetní prsten potom předložil Caesarovi jako dárek na uvítanou. Pothinus zřejmě doufal, že tím Caesara potěší a zároveň povzbudí k rychlému odchodu. V Egyptě totiž právě probíhala domácí občanská válka mezi faraonem Ptolemaiem XIII. a jeho sestrou, manželkou a spoluvladařkou Kleopatrou VII. Zvědavý Říman v čele čtyř tisícovek vojáků tak byl tím posledním, koho ve městě tento lstivý eunuch potřeboval.

Něco však Caesara v Alexandrii zdrželo. Ať už to byla nepřízeň počasí, jak napsal ve svých zápiscích, nebo románek s osmnáctiletou Kleopatrou, jak mu vytýkali jeho oponenti, Říman byl proti své vůli vtažen do další války. Jakmile totiž Pothinus viděl, nejenže se Caesar nechystá odplout, ale navíc se začíná vměšovat do jejich vnitřních záležitostí ve prospěch Kleopatry, rozhodl se do Alexandrie povolat egyptské vojsko, které nad Římany mělo čtyřnásobnou početní převahu. Jejich vojevůdce si dobře uvědomoval, že se proto se svými nepřáteli nemůže střetnout v otevřené bitvě, a zabarikádoval se v jedné z částí Alexandrie. 

Přístavní požár

Jakmile egyptští vojáci vpochodovali do města, střetli se s Caesarovými legiemi, které zuřivě bránily každou ulici a také přístav, kde kotvilo sedmdesát královských válečných lodí. Kdyby se tyto lodě dostaly nepřátelům do rukou, mohly by Římanům snadno znemožnit dovoz zásob do města. Proto, když Caesar pochopil, že přístav vzhledem k nízkému počtu svých vojáků nemůže udržet, nechal všechny egyptské lodě jak na moři, tak v loděnicích spěšně zapálit.

Podle některých starověkých autorů se následně požár z přístaviště rozšířil a zničil také mnoho okolních budov, včetně alexandrijské knihovny (nebo alespoň části), která byla největší institucí svého druhu v celém starověkém světě a disponovala 400 000 až 700 000 papyrovými svitky. Sám Caesar se ve svých vzpomínkách o zničení knihovny nezmínil. Dokonce napsal, že „před požárem je Alexandrie téměř naprosto bezpečná, protože budovy nemají trámoví a nepoužívají stavebního dříví, mají jen zdi a klenutí a střechy jsou z kousků kamene a upěchované hlíny“. Snažil se jen zakrýt svůj omyl, nebo mu historie v této souvislosti ukřivdila?

Legenda, nebo skutečnost?

Mnozí dnešní badatelé obhajují Caesarovu nevinu. Jejich hlavní zbraní je analýza starověkých textů, které alexandrijskou válku popisují. Většina z nich se totiž o zničení knihovny vůbec nezmiňuje a ty ostatní se nemohou shodnout, jestli během požáru bylo zničeno 70 000 (Ammianus Marcellinus) nebo 700 000 (Gellius), 40 000 (Seneca) nebo 400 000 (Orosius) svitků, kompletní knihovna (Plútarchos) nebo jen její skladiště (Dio Cassius). 

Poukazují také na to, že nejstarší dochovaná zmínka o požáru, který poškodil alexandrijskou knihovnu, pochází od spisovatele Seneky, z díla, jež bylo napsáno až sto let po osudných událostech. Rovněž je podezřelé, že Caesarovi zničení největší pokladnice znalostí nevyčetl nikdo z jeho politických protivníků, například Cicero. I když se samozřejmě nedá vyloučit, že dobové zprávy hovořící proti Caesarovi se jednoduše nedochovaly.

Další okolností, která svědčí v Caesarův prospěch, je to, že velká knihovna nesídlila v jediné budově. Její knižní fondy byly rozděleny minimálně mezi dvě instituce, Museum a Serapeum, které se nacházely v různých částech města. Museum, jehož jádrem byl chrám zasvěcený patronkám vzdělanosti Múzám, bylo součástí královského paláce v řecké čtvrti Brucheion. Serapeum, kultovní centrum boha Serapida, se nacházelo v bezpečné vzdálenosti od přístavu, v jihozápadní čtvrti Rhakotis. To, že by oheň zničil obě svatyně najednou a neuškodil přitom ostatním částem města, kde byli rozmístěni římští a egyptští vojáci, není příliš pravděpodobné.

Oheň možná mohl zasáhnout Museum, které zřejmě nebylo od moře daleko. Je ovšem zarážející, že zeměpisec Strabón, který do Alexandrie přicestoval asi dvacet let po válce, se o žádném poškození Musea nezmínil. Buď ho tedy Egypťané dokázali velmi rychle opravit, nebo se nešťastný požár musel týkat jen nějaké další dceřiné pobočky „alexandrijských knihoven“ či některého z jejích knižních skladů. 

S císaři nejsou žerty

Pokud knihovna přežila bez úhony Caesarovu alexandrijskou válku, kam a kdy se ztratila? Existuje vícero podezřelých, které je možné z jejího zničení vinit. Prvním z nich je císař Caracalla (vládl 198–217 n. l.). Alexandrijští byli známí tím, že si vážili své tvůrčí svobody, která se nebála zesměšňovat ani samotné císaře. Ne každému se to ovšem líbilo a už vůbec ne Caracallovi, který se podle spisovatele Dia Cassia rozhodl ukázat alexandrijským vtipálkům, že s císaři se žertovat nemá.

Do Alexandrie se sice vypravil jako přítel a dokonce nechal uspořádat hostinu pro nejvýznamnější občany, byla to však jen zástěrka pro jeho krutý úmysl – město vyhladit. Do ulic rozmístil vojáky, kteří čekali na povel. Ten přišel právě, když byla hostina v plném proudu. Caracalla nejprve nechal pozabíjet své hosty, potom se jeho vojáci vrhli na nic netušící civilisty v jejich domovech. Při tom plundrovali město, jehož část včetně mnoha chrámů byla zničena. Rabování bylo zřejmě ušetřeno jen Serapeum, které si Caracalla během svého pobytu vyhlédl jako luxusní hotel. 

Pokud Museum přežilo řádění Caracallových vojáků, jeho osud se nejspíš zpečetil kolem roku 272, kdy město oblehl a vypálil další římský císař, Aurelianus (vládl 270–275). Během jeho útoku vyhořela většina čtvrti Brucheion a je pravděpodobné, že Museum vzalo za své spolu s ní.

Fanatický dav

Zničení Musea ale neznamenalo konec alexandrijské vzdělanosti, protože jeho funkce zřejmě do jisté míry převzalo Serapeum. To s jistotou fungovalo až do konce 4. století, kdy se stalo obětí civilizační války mezi pohanstvím a nastupujícím křesťanstvím. Křesťané, kteří získali rovnoprávnost za císaře Konstantina (vládl 306–324), byli čím dál sebevědomější a v posledních letech 4. století neopomněli jedinou příležitost, jak pohany urazit.

TIP: Zahrada poznání: Největší knihkupectví a knihovna světa je nově v Teheránu

Po jednom z jejich provokativních vystoupení v roce 391 se v Alexandrii strhla velká pouliční bitka, při níž bylo mnoho křesťanů zabito. Egyptský papež Theofilos toho okamžitě využil a císaře Theodosia požádal o uzavření všech pohanských chrámů ve městě. Křesťanský císař jeho žádosti vyhověl. 

Po přečtení panovníkova dekretu rozvášněný dav vtrhl do Serapea, strhl a zničil staré sochy, umělecké předměty a učební pomůcky. Veškeré cennosti a vnitřní vybavení lidé vyrabovali, knihy, které našli, spálili. Samotné Serapeum potom bylo do základů zbořeno. To, co tehdy přežívalo z alexandrijských knihoven, zmizelo spolu s ním.