Když vyvolává příliv, proč by neměl působit na naše tělo, které je ze 75 procent složeno z vody? Tak zní hlavní argument, který lidé uvádějí, aby vysvětlili údajné vlivy Měsíce. „Na rozdíl od toho, co si myslíme, nepřitahuje Luna jen vodu, přitahuje všechno,“ říká astronom Jean-Eudes Arlot. Tato síla je však v poměru ke člověku velice slabá, není větší než váha mušky, která si vám sedla na rameno. „Především jsme přitahování Zemí, pak Sluncem. Přitažlivost Měsíce je slaboučká,“ uvádí fyzik Jean-Jacques Ingremeau, člen Francouzského sdružení pro vědecké informace.

Další slabinou měsíčních teorií je úvaha, že Měsíc má významnou sílu jen když je v úplňku. „Ve skutečnosti je Luna vždy úplná, jen není stále stejně ozařována Sluncem,“ připomíná fyzik Ingremeau. „Ostatně změny svitu Měsíce během jednoho dne jsou výraznější než změny mezi jednotlivými fázemi tohoto tělesa. Kdyby měla mít Luna vliv na naše zdraví, muselo by se to projevovat několikrát za den,“ dodává.

Tajemná moc Měsíce

„Měsíc také nevyzařuje vlastní světlo, je to mrtvé těleso. Odráží pouze záři Slunce,“ podotýká Jean-Eudes Arlot. Svit Měsíce představuje jen 0,00025 procent svitu letního slunce. Jak by tak slabé světlo mohlo mít tak velké účinky? Jediný prokázaný účinek úplňku je ten, že se zvyšuje počet autonehod způsobených zvířaty. Noční světlo totiž vede k tomu, že se živočichové v noci pohybují.

Nuže zbývá osvětlit, jaké přesně vlivy Měsíc má. Vědci se proto ponořili do studia dokumentů o porodnosti. Ze všech asi dvaceti publikovaných studií žádná neukázala, že by se o nocích s úplňkem rodilo více dětí. Další týmy vědců zkoumaly, zda má Luna vliv na psychické choroby, na kvalitu spánku či epilepsii. Žádná souvislost zde nebyla nikdy prokázána.

TIP: Šílené teorie o modré planetě: Kde se berou duchové a je Země živým organismem?

Odkud tedy víra v moc Měsíce pochází? „Kořeny jsou pravděpodobně hluboké a vzdálené, vycházejí ze staletých tradic a starých náboženství,“ soudí biolog Thomas Durand. „K tomu se pojí kognitivní stránky. Máme tendenci přednostně věřit zdrojům informací, které potvrzují naši víru, interpretují v náš prospěch mlhavé informace, zdůrazňujeme spíše ty skutečnosti, které nám vyhovují,“ dodává. Tajemná moc Měsíce má tedy před sebou ještě mnoho krásných dní.

I po skončení vyučování zůstávají děti v lavicích a věnují se svému projektu – ať už stavějí roboty, tisknou součástky na 3D tiskárně nebo modelují ve třech dimenzích. Radost z tvorby mají na svědomí učitelé Tomáš Feltl, Jan Preclík a Hana Šandová, nadšenci z ironicky pojmenované skupiny Zapálení učitelé těsně před vyhořením. Kantoři z různých koutů republiky, kteří rádi využívají digitální technologie ve výuce napříč nejrůznějšími předměty, si zakládají na zábavném přístupu k výkladu. Spojuje je také internetový časopis e-Mole. Jakákoliv věda může být zajímavá a tito učitelé to názorně předvádějí.

„Spíš si hrajeme, nebereme to moc vážně,“ vysvětluje Jan Preclík z Jiráskova gymnázia v Náchodě. „Chceme učit tak, aby to bavilo nejen děti, ale i nás,“ doplňuje ho Hana Šandová z pražského Gymnázia Jana Keplera. „Já se snažím, aby děti viděly, že je svět kolem nás nesmírně zajímavý,“ uzavírá Tomáš Feltl z Gymnázia Polička.

Škola hrou

Zdá se to jako pedagogický sen v praxi, ale Zapálení učitelé v podstatě neobjevili nic nového. Heslo „škola hrou“ prosazoval už v 17. století Jan Amos Komenský. Podobné je to i dnes, jen v 21. století si studenti montují ze součástek robota a sami ho učí dělat to, co zrovna chtějí.

„Mě hodně baví stavět z Lega a taky pracovat s počítačem, učím se programovat,“ popisuje studentka Jiráskova gymnázia Eva Hrnčířová. „Já ráda skládám Lego podle návodu,“ dodává spolužačka Bára Ryšavá. Kluky z poličského gymnázia zas zajímá programovací prostředí, 3D tiskárny a volnost v tom, že mohou sami rozhodnout, čím se budou zabývat. Další ze studentů vidí budoucnost v chytrých domácnostech, kdy si díky těmto školním projektům nebude muset technologie draze kupovat, ale sestaví si je z levnějších dílů.

Technologie je všude 

Dnes se bez technologií téměř neobejdeme. Nejde ovšem jen o chytré telefony, ale také o domácí spotřebiče, domy a téměř veškerý průmysl, který na znalostech moderních technologií stojí. „Při dnešním velice rychlém vývoji techniky vlastně vůbec nevíme, co naše žáky v budoucnu čeká. Prostřednictvím robotiky se je snažíme naučit základní dovednosti algoritmizací, schopnost řešit problémy a samostatně uvažovat,“ líčí Jan Preclík.

TIP: Montessori v Česku: Hrát si jako ve škole

Řešení problémů, práci ve skupině a mnoho dalšího pak děti testují na nejrůznějších akcích a soutěžích, kterých se v poslední době koná spousta. Na Robotickém dni, největší soutěži amatérských robotů v České republice, posbírali studenti náchodského gymnázia skoro všechny ceny, a to v konkurenci víc než dvou set robotů z devíti zemí světa. 

Podle některých zdrojů lze kořeny Národně socialistického motoristického sboru (Nationalsozialistiche Kraftfahrkorps – NSKK) vysledovat až do roku 1922, kdy bylo v Mnichově s pomocí vydavatele novin Völkischer Beobachter zakoupeno pro potřeby útočných oddílů (SA) několik nákladních vozidel. Ty měly „hnědým košilím“ umožnit rychlé přesuny a zároveň sloužit k přepravě propagandistických materiálů. Jejich řidiči a automobiloví mechanici pak sami sebe v rámci strany začali považovat za jakousi speciální skupinu. 

Rasa především 

Teprve 1. dubna 1930 ale Adolf Hitler oficiálně založil Národně socialistický automobilní sbor (Nazionalsocialistische Automobilkorps – NSAK). Jeho členové se zavázali poskytovat svá soukromá vozidla pro potřeby NSDAP, a to zejména k přepravě významných činitelů strany a SA, dále pak ke kurýrním úkolům, výuce řízení a také k provádění školních a propagandistických jízd. Ti členové, kteří vlastnili autoservisy, pak měli ve svých dílnách udržovat vozidla NSAK v perfektním stavu. Vedení organizace, jež zpočátku neměla více než 300 členů, se ujal nejvyšší velitel SA Franz Pfeffer von Salomon, po kterém místo záhy převzal major Adolf Hühnlein – právě on se zasloužil o skutečný rozmach organizace.

Ta byla 20. dubna 1931 přejmenována na Národně socialistický motoristický sbor a jako jedna z oficiálních součástí NSDAP dostala vlastní kancelář, černo-hnědé uniformy a začala vydávat i vlastní propagační materiály. Jelikož šlo v zásadě o polovojenskou formaci, byl zaveden také speciální systém hodností. Vedení NSKK sídlilo do roku 1933 výhradně v Mnichově, pak se ale otevřela i druhá centrála v Berlíně. Krátce po noci dlouhých nožů v červnu 1934 došlo k oficiálnímu „odstřihnutí“ Národně socialistického motoristického sboru od SA a jeho ustanovení coby samostatné organizační složky NSDAP. Sbor se neustále rozrůstal, takže v roce 1941 měl již na půl milionu členů. Zájemci o vstup přitom nemuseli mít vlastní vůz, a dokonce ani řidičský průkaz, vyžadovalo se však od nich splnění rasových předpokladů. 

V míru...

NSKK postupně zastával stále pestřejší paletu úkolů. Kromě již zmíněného zajišťování přepravy prominentních straníků či výuky řidičského umění vlastních členů se organizace podílela na školení vojáků, poskytovala silniční asistenční služby, organizovala dopravní výchovu, její příslušníci v případě potřeby řídili provoz na křižovatkách a monopol měla také na motoristický sport. Důležitou roli NSKK sehrála i během berlínských olympijských her v roce 1936, a to nejen při běžných transportních úkolech, ale také v rámci propagandy, když její členové vozili zahraniční sportovní delegace po naplánovaných výletech a vyhlídkových trasách.

Zároveň nelze pominout ani tu nejtemnější stránku sboru, jehož členové se často podíleli na zločinech páchaných mateřskou stranou – zmínit lze například účast příslušníků NSKK na protižidovských pogromech během takzvané křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938. Adolf Höhnlein působil jako Korpsführer NSKK až do své smrti v roce 1942, kdy jej nahradil Erwin Kraus. Tehdy se už organizace ve velké míře podílela na válečném úsilí třetí říše. Již od roku 1938 poskytovala kurýrní a dopravní služby ve prospěch Organizace Todt, která stavěla pásmo opevnění známé jako Westwall a činnost těchto dvou složek se pak prolínala i v dalších letech. V rámci megalomanských stavebních projektů posléze vznikla také zvláštní standarta NSKK podřízená  dvornímu architektovi třetí říše Albertu Speerovi. V té době se NSKK geograficky dělila do pěti hlavních seskupení (Motorobegruppen) nazvaných Jih, Sever, Východ, Západ a Střed.

...i ve válce

Pracovala také se dvěma přidruženými organizacemi: mládežnickou Motor-Hitlerjugend a „námořnickou“ Marine-NSKK, která cvičila muže v údržbě a řízení plavidel určených pro říční dopravu, ale také se zaměřovala na instruktáž vojáků, zejména ženistů, v ovládání malých útočných a vyloďovacích člunů. Po zahájení frontových operací se jednotky NSKK často pohybovaly za bojovou linií a zajišťovaly přepravu mužstva, munice či zásob. V rámci Wehrmachtu přitom sbor působil jako pomocná organizace, a nikoliv jen jako přidružená část. To členům NSKK v případě zajetí poskytovalo velmi důležitá práva dle ženevských konvencí.

Po úspěšném tažení na západ vznikl i zvláštní útvar NSKK podřízený Luftwaffe, neboť na obsazená letiště bylo před úderem na Velkou Británii třeba dopravit velké množství materiálu. Tato formace se pak nadále rozrůstala, aby později zodpovídala za zásobování všech frontových letišť. Významné nasazení čekalo na příslušníky Národně socialistického motoristického sboru i v rámci operace Barbarossa, neboť říšský vůdce SS Heinrich Himmler rozhodl o zapojení devíti dopravních rot do tohoto tažení a později se sbor do bojů na východní frontě zapojoval ještě silněji. Také na tomto válčišti byla zdokumentována celá řada případů účasti členů NSKK na masakrech Židů či partyzánů, nicméně pokud padl člen sboru do zajetí právě na východní frontě, mohl coby součást stranické struktury na slušné zacházení většinou zapomenout. 

Blíží se konec 

Nepříznivý vývoj války se brzy promítl i do úkolů členů NSKK, kteří byli stále častěji nasazováni při likvidaci následků spojeneckých náletů na německá města. Za tím účelem vznikla v roce 1943 i speciální složka nazvaná NSKK-Katastrophendienst. Vzhledem k těžkým ztrátám na frontách musel sbor také přistoupit k náboru zahraničních dobrovolníků, zejména Francouzů, Belgičanů a Nizozemců. Někteří z nich přitom brali vstup k NSKK jako odrazový můstek pro přijetí k Waffen-SS.

TIP: Recept na válku: Čím oslovoval Adolf Hitler své voliče a co jim sliboval?

Postupně se ale sám sbor stal rezervoárem při hledání záloh pro stále prořídlejší řady Wehrmachtu. Jeho příslušníci tak dostávali povolávací rozkazy, procházeli výcvikem a byli buď zařazováni do již existujících útvarů, nebo se podíleli na formování nových – jedním z nich se stala i tanková brigáda 106 „Feldherrnhalle“. V posledních měsících konfl iktu pak docházelo k zařazování členů NSKK do narychlo stavěných bojových skupin nebo jednotek Volkssturmu. Když nacistické Německo kapitulovalo, Národně socialistický motoristický sbor byl rozpuštěn, zakázán a jeho majetek propadl státu.

Ve čtvrtek 10. srpna 1628 vyplulo ze stockholmské loděnice několik lodí. Největší z nich, Vasa, vypálila jednu slavnostní salvu a majestátně pokračovala směrem na volné moře. Náhle ji zasáhly poryvy větru, po prvním se trochu zhoupla, při druhém se ale již naklonila a začala otevřenými dělovými střílnami nabírat vodu. Nakonec se potopila a spolu s ní také asi 50 námořníků ze stopadesátičlenné posádky. Díky moderní technice můžeme dnes zachovalý vrak lodi obdivovat v jednom z nejlepších a nejvyhlášenějších skandinávských muzeí.

Jedinečné dílo

V prvním roce stavby lodi Vasa byla poražena tisícovka dubů. Tesaři s šablonami jednotlivých částí lodi procházeli lesy v kraji Södermanland, aby našli vhodné stromy. Kmeny pak byly dopraveny na poloostrov Blasieholmen v dnešní stockholmské čtvrti Norrmalm, kde prvního ledna 1626 začala vlastní stavba. Podílelo se na ní okolo 400 tesařů, truhlářů, řezbářů, natěračů, sklenářů, výrobců plachet, kovářů a mnoho dalších řemeslnických profesí i pomocníků.

Loď byla 69 metrů dlouhá, 12 metrů široká, u stěžně vysoká téměř 52 metrů a vážila 1 200 tun. Celková plocha plachet činila asi 1 300 m², zadní paluba se nacházela necelých 15 metrů nad hladinou moře. Vasa byla vybavena 64 děly, které většinou vystřelovaly jedenáctikilogramové náboje. Během jedné boční salvy mohla loď vypálit náboje o celkové hmotnosti přes čtvrt tuny, včetně protilodních nábojů a střel určených k ničení živé síly soupeře směsí olověných kuliček a hřebíků, které se po výstřelu rozletěly do všech stran a způsobovaly strašná zranění. Z paluby se daly odpalovat také dělové koule spojené řetězem, které měly strhat lanoví a oplachtění soupeře, a zbavit ho tak možnosti manévrovat. Takovou palebnou sílu tehdy neměla na Baltu žádná jiná loď. Většina děl pocházela od jednoho výrobce a měla stejnou ráži 146 milimetrů, což bylo na svou dobu velmi moderní opatření. Starší lodě se totiž vyzbrojovaly děly z různých lodí i pozemních pevností, což negativně ovlivňovalo efektivitu střelby.

Také výzdoba vlajkové lodi Vasa byla velkolepá, zdobilo ji mimo jiné více než 700 soch, jejichž rozšklebené obličeje měly demonstrovat sílu severského království a současně zastrašit protivníka. Jednalo se o vyobrazení římských bojovníků, lvů, vodních víl, smyšlených postav i řeckých bohů. Figury byly vytvořeny buď v renesančním, nebo raně barokním stylu a byly pomalovány zářivě pestrými barvami. Umělci hledali inspiraci zejména v bibli, ale také v řeckých a římských pověstech či v kronikách píšících o udatných švédských panovnících.

Příčina zkázy

Proč se skvost švédského loďařství potopil? V této době se při stavbě lodí ještě nepoužívaly nákresy plánů v dnešní podobě, ale pouze proporce lodí, které byly již postaveny a osvědčily se na moři. Stavitel lodi Hybertsson postupoval stejně a stavbu pojal tradičně – plavidlo mělo jednu hlavní palubu s děly. První problém vyvstal poté, co se Gustav II. Adolf dozvěděl, že polský král si nechává stavět podobně velkou loď. Vydal proto v roce 1627 rozkaz, aby na horní dělové palubě byla instalována děla ve stejném množství a stejného kalibru jako na dolní dělové palubě, aby se tak zvýšila palebná síla.

Jednalo se o problematický krok, v jehož důsledku se statika Vasy vymkla kontrole. Kvůli navýšení počtu děl, a tedy i hlubšímu ponoru lodi se otvory pro děla na dolní palubě ocitly i při mírném náklonu plavidla pod čarou ponoru, přičemž zvýšené těžiště ještě zvětšovalo vratkost lodi. Jako balastní zátěž, která měla lodi dodat stabilitu, posloužilo 120 tun velkých kamenů umístěných na její dno. Ukázalo se však, že ani to nestačilo.

Druhý závažný problém způsobila skutečnost, že na horní palubě byly postaveny vysoké můstky, které měly umožnit zahákování, tedy přiražení k nepřátelskému plavidlu a jeho obsazení výsadkem vojáků. Můstky ale též velmi neblaze ovlivnily stabilitu Vasy. Také kvůli nim se nedokázala po silnějším nárazu větru srovnat na rovný kýl. Třetí problém způsobil lidský faktor, když kapitán Söfring Hansson nevydal rozkaz zavřít kryty dělových střílen.

TIP: Parník Great Eastern: Prokleté plující město

Bezprostředně po potopení lodi zahájil nejvyšší vládní úřad, Říšská rada, vyšetřování. V září byl svolán zvláštní soudní dvůr, kterému předsedal říšský admirál Gyllenhielm. Byl jedním z nejvlivnějších hodnostářů i kvůli tomu, že se narodil jako nevlastní bratr krále Gustava II. Adolfa. Obvinění si vyslechli kapitán lodi Söfring Hansson, stavitel lodi Hein Jacobsson, čtyři důstojníci a dva podnikatelé. Během výslechů se ale viníka najít nepodařilo. Jako příčiny potopení lodi byly konstatovány vratkost plavidla a malá šířka trupu. Ve skutečnosti měl odpovědnost za ztroskotání lodi nést král, který svéhlavě trval na změně projektu, ale o tom samozřejmě nemohlo být ani řeči. Nakonec nebyl vynesen žádný rozsudek.

Mozek je rozdělen na dvě poloviny, hemisféry. Jejich komunikační spojení zajišťuje svazek nervových vláken nacházející se ve spodní části rýhy, která hemisféry odděluje. Nervová vlákna se v prodloužené míše kříží, takže levá hemisféra řídí pravou polovinu těla a pravá hemisféra polovinu levou. 

U většiny lidí je levá hemisféra centrem řeči a jazykové funkce (včetně čtení a psaní), logiky a motorické činnosti. Pravá hemisféra je pak centrem pro prostorové vnímání, umělecké dovednosti a emoce (včetně výrazu obličeje).  

Zleva doprava a zpět

Kromě ruky má každý člověk dominantní také jedno oko, které pak mozek vnímá jako „hlavního informátora“ (viz Které oko velí?). Pokud je dominantní pravá ruka a pravé oko, vedení obou těchto orgánů zajišťuje levá hemisféra. V případě, že je dominantní pravá ruka a levé oko, nastává problém: Ruku vede levá hemisféra, ale levé oko posílá získané informace do pravé hemisféry. 

Když tedy člověk s touto takzvanou zkříženou lateralitou čte, text vnímaný vedoucím levým okem, zakódovaný do nervových vzruchů, přichází převážně do centra zraku v pravé hemisféře. Pravá polovina mozku ale není tak dobře specializována na porozumění verbálním informacím. Proto se musí verbální informace převést přes svazek nervových vláken do hemisféry levé, kde teprve dochází k úplnému a přesnému dekódování, a tím také k pochopení verbálních informací.

Cesta vedení je tedy delší a složitější, takže snadněji dojde k nějakému porušení, chybě v přenosu či v dekódování, a tím také k chybě v konečném projevu. Platí to při učení, psaní, počítání i mluvení. 

Čekání na tu pravou

U dítěte zhruba do dvou let věku nelze jednoznačně odhadnout, zda bude pravák, či levák. Nervová soustava se vyvíjí postupně stejně jako všechny orgány a jejich funkce. Proto také malé děti používají při svých aktivitách obě ruce. Někdy více pravou, jindy levou. Postupným rozvojem nervové soustavy si dítě samo určí vůdčí horní končetinu a tu bude při všech svých aktivitách používat stále častěji. Vyjasní se to obvykle do tří let věku. 

Existují ale výjimky. Některé děti používají ještě v předškolním věku obě ruce stejně. V takovém případě je vhodné podstoupit vyšetření dětským psychologem, který na základě testů zjistí lateralitu dítěte a určí, kterou ruku by mělo k psaní používat. Pokud se správná ruka neurčí, může to zapříčinit pozdější rozvoj neurotické poruchy, například tiků či koktání, která se vždy odstraňuje velmi obtížně.

Pokud je lateralita dítěte zkřížená, měli by to odhalit zkušení pedagogové už v mateřské škole, a to zhruba ve věku pěti let. V té době je ještě dostatek času pro trénování rozvoje správné grafomotoriky. Odborník také může někdy doporučit přeučení dítěte na opačnou ruku. 

Sledujte předškoláky

Zkřížená lateralita však bohužel často zůstane skrytá až do školního věku. Přitom stačí děti pozorně sledovat: Zpravidla nerady a málo kreslí. Obrázky neodpovídají věku dítěte. Nakreslená postava má často místo nohou a rukou pouze jednoduché čáry a nesedí ani počet prstů na rukou. Obrázky proporčně neodpovídají skutečnosti – lidé jsou na jedné kresbě stejně velcí jako domy či květiny. Dítěti se nedaří spojit dva body rovnou čárou, stejně tak nakreslit čtverec či trojúhelník.

TIP: V indické škole se všichni studenti učí psát pravou i levou rukou současně

Dětem se zkříženou lateralitou také dělá obtíže soustředit se na různé činnosti – odbíhají od právě rozdělané práce, mění polohy těla při kreslení. Objevují se i problémy logopedické – motorika ruky a artikulačních orgánů jsou totiž navzájem propojené. Častá je také neschopnost orientace v prostoru podle pokynů „vpravo“, „vlevo“, „nahoře“, „dole“.

Ve škole potom mívají děti se zkříženou lateralitou nápadně pomalejší pracovní tempo. Nejčastější oblastí, kde se problém projeví, je čtení a psaní, kvalita úpravy písma je snížená. Obtíže při psaní přetrvávají, i když je ruka uvolněná a rozcvičená – zkrátka si „dělá, co chce“, najede na jiný tvar písmene, přetahuje a nedotahuje tvary. 

Tyto děti také velmi často špatně rozlišují písmena, která vypadají stejně, ale jsou zrcadlově otočená – například b/d, s/z. Na začátku školní docházky píší zprava doleva a zrcadlově opačně. Opis a přepis textu se hemží chybami, protože informace se ztratí nebo zkomolí při přesunu z pravé hemisféry do levé. Neznamená to, že by člověk se zkříženou lateralitou byl automaticky dysgrafik, ale velká část dysgrafiků zkříženou lateralitou trpí. 

Rovnocennost doby kamenné

O tom, jak lateralita vznikala a jakým změnám podléhala v počátcích vývoje lidstva, přímé zprávy nejsou. Na základě zkoumání primitivních nástrojů archeology se předpokládá, že ve starší době kamenné bylo přibližně stejně praváků jako leváků. Později se výskyt levorukých jedinců nápadně snížil. Odborníci si myslí, že narůstající převaha pravorukosti ve vývoji lidstva souvisí s rozvojem řeči. Ovlivňování ruky a řeči bylo pravděpodobně vzájemné a doprovázené rozvojem myšlení. 

Jedna z mnoha teorií o vzniku laterality je teorie bojová, která vysvětluje sklon k pravorukosti následovně: Když člověk začal užívat zbraně, potřeboval si v boji chránit život pomocí štítu – zejména oblast srdce. V levé ruce tedy nosil štít a v pravé ruce zbraň. Pravá ruka se používáním zbraně procvičovala, zdokonalovala se její obratnost a tím se vytvořil sklon k praváctví. 

TIP: Překvapivé zjištění: Kočky jsou praváci, kocouři spíše leváci

Zmíněná teorie vysvětluje sklon k praváctví u bojovníků – mužů, nikoli však u žen. Statisticky ale není podstatný rozdíl v lateralitě mezi oběma pohlavími. Jisté je, že když člověk začal vyrábět nástroje, neustále zdokonaloval svoji obratnost. Protože ale později nemohl používat stejnoměrně obou rukou, muselo používání jedné převládnout. Druhá ruka pak plnila funkci pomocnou. 

Jak dnes vypadají americké vlajky na Měsíci?

Každá posádka z šesti misí Apollo, která stanula na povrchu Měsíce, na místě vztyčila americkou vlajku. Jak tyto vlajky asi vypadají po půlstoletí?

Osud kosmického trosečníka aneb Jak snadno umřít ve vesmíru

Co by s nechráněným lidským tělem udělalo vesmírné vakuum a mezihvězdný prostor? Smrt by nejspíš nevypadala tak dramaticky, jak ji někdy vídáme na filmovém plátně, přesto by byl skon v kosmu rychlý a nepříjemný...

Sonda Mars Reconnaissance Orbiter vyfotila „pyramidu“ na Marsu

Sonda MRO vyfotila v marsovském kaňonu Candor Chasma útvar ve tvaru pyramidy...

Kámen dovezený astronauty z Měsíce zřejmě pochází ze Země

Vzorek měsíční horniny, kterou na Zemi dopravili astronauté Apolla 14, pochází zřejmě ze Země. Jak se ale dostal na Měsíc?

Evropská sonda TGO vyfotila na Marsu „chlupatého modrého pavouka“

Stovky a možná i tisícovky prachových tornád vytvořily na povrchu Marsu unikátního členovce...

Překročení hranice heliosféry a vstup Voyageru 2 do mezihvězdného prostoru přinesl řadu překvapení

Sondy Voyager 1 a 2 zkoumají tajemství mezihvězdného prostoru, který se rozkládá za heliosférou. Co nám už návštěva vzdáleného světa přinesla?

Sonda MRO objevila na Marsu logo Hvězdné flotily!

Sonda Mars Reconnaissance Orbiter rozšířila svou sbírku snímků povrchu Marsu o další fantastický úlovek...

Měsíc pomalu umírá: Proč našemu kosmickému souputníkovi docházejí síly?

Měsíc pomalu umírá. Jeho kůra se zvolna svrašťuje a stahuje, podobně jako pokožka stárnoucího člověka. Proč našemu kosmickému souputníkovi docházejí síly? A jak to vědci zjistili?

Pátrání po rozměrech kosmu: Jak velký je vesmír?

Ani dnes nevíme, jak velký vesmír je a zda někde začíná a končí. Během tisíců let bádání lidstvo pochopilo, že netvoří střed Galaxie ani Sluneční soustavy a že náš kosmos je mnohem rozsáhlejší, než si dokážeme představit...

Co udělá vesmír s roadsterem Elona Muska?

SpaceX vypustila v únoru 2018 nejsilnější raketu současnosti. Místo běžné mrtvé váhy – reprezentované nejčastěji betonovým blokem – však Falcon Heavy vynesl na heliocentrickou dráhu automobil Tesla Roadster. Co se s ním stane ve vesmíru?

V řadě měst dochází k rozkvětu městského farmaření a zahradničení. Obvykle k němu ale není moc místa, protože prostor je ve městech nesmírně drahý. To znamená, že ne každá plodina je pro městské farmáře vhodná. Genetičtí inženýři na tom ale pilně pracují. Pokud jste si někdy přáli rajče, které zabere jenom málo místa a přitom bude mít spoustu plodů, tak se můžete radovat.

Američtí genetici nedávno vypěstovali rajčata, která jsou vyloženě určená pro městské farmaření. Tato rajčata nemají obvyklý rozvolněný vzrůst, ale vytvářejí extrémně kompaktní keříky. Jsou doslova obsypané cherry rajčátky, prakticky ze všech stran. A co je ještě lepší, tato GM rajčata je možné sklízet do 40 dní, což je rovněž velké plus pro městské farmáře.

TIP: Bojíte se GMO? Sladké brambory jsou geneticky modifikované už tisíce let

Vědci vytvořili tato rajčata pomocí tří důkladně vybraných mutací. Cílili na geny SELF PRUNING (SP) a SP5G, aby zajistili, že rajčata porostou rychleji a dozrají dříve. Společně s těmito geny zmutovali i gen SIER, čímž zařídili rajčatům krátké lodyhy a vzhled hustě obsypaného keříku. Použitý postup je podle badatelů možné uplatnit i pro další typy plodin, jako je například kiwi. O rostliny podobného vzrůstu se také intenzivně zajímá NASA, která by je ráda posílala s astronauty do vesmíru a na jiné světy.

Vánoce a Nový rok jsou dny oslav v mnoha částech světa. Lidé se setkávají se svými blízkými a zažívají společnou radost a pohodu. Jedna věc se ale během vánočních a novoročních svátků slaví velmi málo. Jsou to narozeniny. V této době se totiž rodí nápadně méně dětí, nežli v jiných částech roku.

Úplně to bije do očí. V USA, Austrálii i na Novém Zélandu mají úplně nejméně narozených dětí 25. prosince. V Anglii, Walesu a Irsku je tento den druhý v pořadí, hned za 26. prosincem, kdy Britové slaví „Boxing Day“. A v USA jsou na prvních čtyřech příčkách dnů s nejméně dětmi kromě 1. svátku vánočního ještě Boxing Day, Nový rok a Den díkuvzdání. Podle roků a míst se údaje poněkud liší, ale na Vánoce, tedy 25. prosince, se ve Spojených státech narodí o 30 až 40 procent méně dětí, oproti dnu, kdy je naopak nejvíce porodů.

TIP: Antropolog vysvětluje: Proč máme tak rádi svátky a tradice?

Proč tomu tak je? Vysvětlení této vánoční záhady je ve skutečnosti docela prosté. V dnešní době je totiž možné do jisté míry určit datum porodu předem. Jedním z hlavních důvodů je, že lékaři neplánují císařské řezy na svátky, pokud to není nezbytně nutné. Přitom se dnes ve Spojených státech rodí císařským řezem asi jedna třetina dětí. To samé platí i pro komplikovanější „přirozené“ porody, kdy lékaři porod vyvolávají. Prostě ho vyvolají až po svátcích.

V Anglii, Walesu a na Novém Zélandu se rodí nápadně méně dětí i na 1. dubna. Apríl tam ale není státním svátkem, takže se v tomto případě projevují poněkud jiné mechanismy. Tentokrát je to zřejmě hlavně kvůli matkám, které nechtějí, aby jejich dítě slavilo narozeniny na Apríla. Ostatní lidé by si z něj mohli tropit žerty.

Stejně jako dnes byly středověké Vánoce časem setkávání, klidu a odpočinku v kruhu rodiny, časem obdarovávání a hojnosti. Lidé byli také mnohem pospolitější než dnes a Vánoce slavili nejen v rámci rodiny, ale ve společenství vsi, městského sousedstva či šlechtického dvora. Oslavy se odehrávaly v domech, kostelích, na náměstích i v ulicích. Nikdo v tu dobu neměl strádat, všichni měli pocítit radost a blahobyt.

Štědrá večeře

Den Narození Páně je 25. prosince, ale již v době Karlově se slavila vigilie, tedy předvečer velkého svátku. O Štědrém dnu se držel přísný půst, věřící si měli odepřít nejen různé pochutiny a maso, ale být pokud možno o hladu až do východu první večerní hvězdy. Pak následovala slavnostní hostina.

Podle církevních pravidel se mělo jednat o „umírněné občerstvení“, ale skutečnost byla zpravidla jiná. Tahle si například stěžoval bohoslovec Jan z Holešova faráři z Lysé: „Kde se věrní křesťané postí až do večerní hvězdy a potom umírněně osvěžíce své tělo, maličko spí a vstávajíce na jitřní bdí a chválí Pána Boha, tam služebníci ďáblovi, kteří jsou v jeho moci, jedni se v tak slavnostní předvečer přežírají, druzí opíjejí a jiní nejen do večerní hvězdy, ale i do jitřní hvězdy na chválu ďáblovu bdí, hrajíce v onen nejsvětější večer v kostky a zkoušejíce, jaké budou míti v kostkách štěstí po celý budoucí rok.“

Štědrovečerní hostina byla symbolem blahobytu a nadbytek jídla si dopřáli bohatí i chudí. Věřilo se, že kdo se na Vánoce bohatě nají, bude se mít po celý rok dobře, kdo naopak vstane od stolu hladový, bude trpět hladem. Večeře se zahajovala oplatkou – nekvašeným chlebem z mouky a vody – pokapanou medem. Zbytku vánoční oplatky se přikládaly léčivé účinky a dával se vážně nemocným. Důležitou součástí večeře byla kaše – obilná, jáhlová nebo pohanková – slazená medem. Symbolizovala hojnost (při vaření nabývá), med znamenal zdraví a spokojenost. Mělo se také jíst hodně ovoce, nabízet je čeledi a chudým jako symbol „ovoce vybraného“ – Pána Ježíše. Avšak z rozkrojených jablíček se stejně jako dnes věštil šťastný nebo nešťastný průběh následujícího roku, zdraví nebo nemoc. 

Chléb pro všechny

Protože Betlém je v hebrejštině „dům chleba“, na stole nesměl po celé svátky chybět chléb, aby si mohl kdokoli, včetně čeledi, kdykoli ukrojit. Pro tuto příležitost se pekl speciální velký bochník bílého chleba. Podle toho, jak se jeho pečení vydařilo, se opět – k nelibosti Jana z Holešova – věštil dostatek a kvalita chleba pro další rok. Pekla se už zřejmě i předchůdkyně naší vánočky, ať již pletená, nebo ve tvaru veky, podobná spíše německé vánoční štóle. Na stůl patřilo rovněž maso, spíše však vepřové než rybí. Ve šlechtických rodinách mohl přijít na stůl i kanec – stejně jako domácí prase, symbol síly, bohatství a prosperity. Podobně jako u královského dvora byla štědrovečerní večeře složena z vybraných lahůdek, často dovážených, a užívalo se cizokrajné koření. Naproti tomu v opravdu chudých rodinách byli lidé rádi, že se dosyta najedli, a slavnostní náladu utvářel jen upravený stůl a osvětlená místnost. Měšťané popíjeli medovinu, ale mohli si také dopřát víno. Prostí lidé pili hlavně bílé pšeničné pivo nebo hořké z ječmenného sladu.

TIP: Štědrovečerní dobrota: Kde se vzal tradiční houbový kuba?

Prostor, kde se večeře konala, měl být uklizený, vyzdobený a upravený. Na stůl se kladly nejlepší ubrusy a nádobí, ale také peníze a klenoty jako symbol dostatku v příštím roce. Pod stůl se nastlala sláma, která měla křesťanům připomínat, že Ježíšek se narodil v chlévě na slámě. Ve skutečnosti však zřejmě šlo o pohanský zvyk opět k zajištění hojnosti a plodnosti v příštím roce. Bylo obvyklé, že se na ní prováděly „rozpustilosti a necudnosti“, jinak zřejmě obřadní válení, které mělo zaručit prosperitu. Posloužila také k čarování proti blechám.

Již na začátku vlády císaře Hirohita patřilo Japonsko k nevýznamnějším mocnostem světa: Mělo třetí největší námořnictvo, devátou nejsilnější ekonomiku a zároveň se řadilo mezi čtyři stálé členy Společnosti národů.

Role ostrovní země ve druhé světové válce se začala tvořit již počátkem 20. století, kdy armádní generálové dostali možnost vetovat jmenování ministra války, a blokovat tak sestavení jakékoliv civilní vlády. Ačkoliv byl problémový zákon nakonec zrušen, nastartoval ohromný vliv, který měly ozbrojené síly na formování politiky státu a neustále rostoucí rozpočet. Militarizaci společnosti a růst nacionalismu ještě posílily válečné úspěchy, kdy císařství anektovalo Koreu, porazilo Rusko a válčilo s Čínou. Hirohito tak neusedl na trůn, ale spíš na luxusní sedadlo v nezadržitelně rozjetém vlaku. 

Mlčící císař?

Vzestup Německa neodvratně přinesl konflikt se Sovětským svazem, který před rokem 1941 projevoval stejný neukojitelný hlad po území a zdrojích jako jeho nacistický soused. V nadcházejícím konfliktu, v němž se měly překreslovat hranice tehdejšího světa, nehodlalo hrát Japonsko druhořadou roli. Cíle byly jasné: Země chtěla pokračovat v dobývání Číny a jihovýchodní Asie, což vedlo k následným masakrům civilistů, hromadnému popravování čínských vojáků a mučení i znásilňování statisíců lidí. Přestože faktickou vládu převzala armáda, válečné operace Japonska včetně útoku na americký Pearl Harbor se odehrávaly pod přímou kontrolou císaře Hirohita nebo s jeho souhlasem. Ačkoliv v hlavním válečném stanu nikdy nemluvil a veškerá rozhodnutí prováděli generálové, očekávalo se, že může v případě nesouhlasu kdykoliv zasáhnout. 

On však rozhodování generálů ovlivňoval spíš během neformálních chvilek prostřednictvím rozhovorů nebo skrytým taháním za nitky. Z ceremoniální letargie ho prý vytrhl jediný okamžik: když se na něj v kritickém okamžiku po svržení amerických atomových bomb obrátil – zcela proti protokolu – člen štábu s dotazem, zda nepřišel čas se vzdát. A Hirohito přikývl. Ačkoliv se část vojáků proti rozhodnutí vzbouřila, oznámil panovník 15. srpna 1945 složení zbraní v rádiovém vystoupení, což bylo poprvé, kdy se nějaký císař k podobnému činu odhodlal. 

Pomoc Američanů

Přestože se po válce konal soud s válečnými zločinci, Hirohito se mu díky pomoci Američanů vyhnul. Obvinění z masakrů a pokusů na lidech si vyslechly politické a vojenské špičky, protože pro Spojené státy bylo výhodnější kalkulovat se zlomeným císařem než s nestabilní zemí. Přispěly tak ke vzniku mýtu o císaři žijícím během války mimo realitu a odtrženém od válečných zločinů vlastní země. Mimo to panovaly obavy ze vstupu Rudé armády do Japonska, následného zániku císařství a socializace země.

Během 62 let na trůnu prošel Hirohito se svou zemí několika velkými proměnami. Od asijské supervelmoci na počátku své vlády se přes agresivní boje druhé světové války dostal až ke zničení měst atomovými bombami. Po katastrofickém konci globálního konfliktu však přivedl ostrovní stát k opětovnému rozkvětu, přičemž se Japonsko znovu zařadilo mezi technologické lídry i nejmocnější hráče planety.