Vedle počtů žen na prvoválečných bojištích se nedochovaly ani jejich pohnutky vedoucí k pozvednutí zbraně. Magnus Hirschfeld v knize Sitten Geschichte des Weltkrieges (Dějiny mravů a morálky za světové války) z roku 1930 tvrdí, že ženské vojáctví lze ve většině případů vysvětlit sklony k homosexualitě či transvestitismu. Tento názor však autor nijak nedokládá, pouze se odkazuje na údajné názory lékařů. Ačkoliv u části žen tomu tak mohlo být, obecně jde o neakceptovatelné zjednodušení.

Ve zbrani

Mnohé příslušnice něžného pohlaví se k boji odhodlaly pro své vlastenecké cítění a touhu přispět k porážce nepřítele. Dokladem budiž fakt, že nejvíce dam na frontě pocházelo ze Srbska – asi 2 400 z nich se shromáždilo v takzvané Lize smrti. Sociální složení útvaru bylo velmi pestré – pod velením jedné vdovy po bojovníkovi proti Turkům se sešly selky, chudší měšťanky i vznešené dámy.

K srbské pěchotě se připojila též Flora Sandesová – jediná Britka oficiálně sloužící za Velké války jako vojačka. Na Balkán se dostala coby zdravotnice, ale roku 1915 převládla touha pomoci trpícímu národu v boji. Sandesová vydávala válečné deníky ve snaze získat Srbsku finanční pomoc a zapojila se i do několika bitev. Roku 1916 jí zranění znemožnilo dále bojovat a věnovala se chodu lazaretu, konec války ji zastihl v hodnosti kapitánky dekorované nejvyšším srbským vyznamenáním. 

V zákopu a na obloze 

„Pramátí“ ženských bojových oddílů v Rusku se stala Marija Bočkarjovová, která na základě osobní žádosti adresované carovi obdržela povolení stát se vojačkou a strávila dva roky v zákopech. Když roku 1917 dosáhla hodnosti četařky, navrhla ministru války Alexandru Kerenskému vznik ryze ženské jednotky. Politik v takovém útvaru viděl dobrý nástroj, jak povzbudit upadající morálku, a tak se zrodil legendární prapor smrti.

Feministky z celého světa označily vznik batalionu za jednu z největších událostí války. Jeho příslušnice si neváhaly před odchodem na frontu holit hlavy a přijmout požehnání z rukou pravoslavné církve. Útvar bojoval statečně a dochovalo se i několik svědectví jeho příslušnic: „Najednou jsem uviděla, jak proti mně běží Němec. Vrazila jsem mu do břicha bajonet a zároveň jsem vypálila. Byl mrtvý. Jako památku jsem si vzala jeho helmu.“

Jiná Ruska napsala: „Spatřily jsme oddíl německých vojáků. Obklíčily jsme je a vyzvaly, aby zvedli ruce. Odhodili zbraně, a jakmile jsme se k nim přiblížily, udiveně zvolali: ‚Dobrý Bože, ženy!‘“ Dodejme, že mnohokrát vyznamenaná Bočkarjovová se za občanské války dočkala obvinění z vlastizrady a na jaře 1920 ji bolševici popravili. Německým i francouzským ženám zákon účast v pozemním boji zapovídal. Francouzky svou čest zachránily vstupováním do letectva, německé feministky alespoň usilovaly o zavedení branné povinnosti pro ženy. Marianne Turma kupříkladu navrhla: „Dívky by tvořily zdravotní, zabezpečovací a pomocné vojsko. Službu by vykonávaly od 18 do 20 let, tudíž by se nesměly před 20. rokem vdát. Branná povinnost by trvala do věku 45 let a od pravidelných cvičení by byly osvobozeny pouze matky malých dětí, těhotné ženy a šestinedělky.“

Z lásky k muži i vlasti 

Rakousko-uherská armáda vojenskou službu ženám nezapovídala, přesto v ní ucelená jednotka tohoto typu nevznikla a do historie se zapsaly spíše jednotlivé bojovnice. Marie von Fery-Bognar následovala manžela na frontu, dotáhla to na četařku a stala se jedinou vojačkou dekorovanou Řádem Františka Josefa. Jiná Rakušanka se roku 1916 pokusila zachránit bratra před nebezpečím smrti. Když musel z dovolené zpět na frontu, nechala se ostříhat a v uniformě se pokusila místo něj nastoupit k jednotce.

K její lítosti důstojníci podvod odhalili. To v polských legiích, které na straně centrálních mocností usilovaly o nezávislost Polska, bojovaly asi dvě stovky žen. Kromě vlasteneckých motivů vstupovaly do služby i z lásky – kupříkladu Stanisława Ordyńska milovala manžela-legionáře natolik, že s ním chtěla sdílet osud i na frontě. Britky se angažovaly především v roli ošetřovatelek , ale anglické feministky se dožadovaly též práva bojovat za krále a vlast.

Nové sebevědomí

V roce 1917 se ustavil Ženský pomocný armádní sbor (Women’s Army Auxiliary Corps), do kterého vstoupilo 57 000 Britek, z nichž na frontu putovaly kuchařky, zdravotnice a servírky. Z jejich osudů pronikl do médií příběh australské lékařky Phoebe Chappleové, která navzdory bombardování dohodových zákopů německými letouny u Abbeville (sever Francie) poskytla první pomoc mnoha raněným a jako první lékařka si vysloužila Vojenskou medaili. Američanky se nesměly účastnit přímých bojových operací, a tak se zapojily zejména do přípravy a distribuce zásob pro vojsko.

TIP: Ženy v armádě: Norské dámy v zeleném

Závěrem můžeme konstatovat, že ačkoliv první světová válka znamenala nevídané utrpení, ženské části populace přinesla i pozitiva. Nabyté sebevědomí, vědomí vlastní důležitosti a nárůst ekonomicko-politického významu odstartovaly další vlnu emancipace a zapojení žen do nových oborů.

Kanadští vědci a studenti spojili své síly v projektu Flash Forest. Využívají pokročilou technologii, software a poznatky ekologických věd k urychlení tradičního sázení stromů. To by měly zajistit speciálně upravené drony, kontejnery pro semenáčky a metoda zrychlení procesu klíčení semen lesních stromů. Cílem týmu Flash Forest je vysadit do roku 2028 celkem miliardu stromů, čímž chtějí přispět ke snahám o zmírnění následků emisí oxidu uhličitého.

Členové týmu tvrdí, že jejich technologie umožňuje vysazovat stromy desetkrát rychleji, než lidští zaměstnanci. Při vysazování stromů potřebují méně vody, než je obvyklé. Zároveň je použití dronů v celkovém součtu asi o 80 procent levnější než tradiční metody používané k vysazování stromů. 

TIP: Novinka pro lesníky: DroneSeed vyvíjí drony, které vysejí celý les

Flash Forest naštěstí chápou, že stromy nelze vysazovat všude, kde je napadne. Úzce spolupracují s botaniky a lesnickými experty a také využívají multispektrální mapování krajiny drony, aby nalezli nejvhodnější místa pro výsadbu. Letos již s drony vysazovali celkem 8 druhů listnatých i jehličnatých dřevin v kanadském jižním Ontariu. S jejich technologií je prý možné vysazovat téměř jakékoliv dřeviny, s výjimkou druhů s velkými semeny, jako jsou třeba duby. Výhodou je, že drony mohou vysazovat i byliny, například při obnově ekosystémů nebo záchraně ohrožených druhů.

„Lidé jsou obvykle velmi překvapení, když zjistí, že jednorázové nádobí není vynálezem moderní doby,“ říká Julia Farleyová, kurátorka výstavy Britského muzea. „Dokonce je naši předci používali ke stejnému účelu – sloužilo pro nápoje na večírcích.“

Tvrzení Julie Farleyové názorně dokládá nová výstava Britského muzea, kde je k vidění dvojice kelímků na jedno použití. Jeden z nich je moderní, druhý si lidé vyrobili z jílu asi před 3 600 lety, tedy kolem roku 1600 před naším letopočtem.

TIP: Tajemství paleodiety: Co vlastně jedli prehistoričtí lidé?

Dávný šálek pochází z ostrova Kréta. Jeho tvůrci vzešli z mínojské civilizace, která byla jednou z prvních pokročilých civilizací v Evropě. Podobných kelímků zde bylo objeveno velké množství na řadě nalezišť. Podle všeho se z nich pilo víno, přičemž po použití je lidé jednoduše zmačkali do hroudy hlíny.

I když jsme dnes obklopeni technologiemi, ve své podstatě uvažujeme velmi podobně, jako naši dávní předci. Tak jako my, i Mínojci si vyrobili kelímky na jedno použití z levného, ale přitom odolného materiálu. Jíl byl na něco takového ideální.

Vědci z Ruského výzkumného centra dravců se rozhodli sledovat migrační trasu třinácti orlů stepních. Opeřence proto vybavili lokátory, které zaznamenávaly jejich polohu a naměřené informace odesílaly badatelům v SMS zprávách.

Samec Min však týmu udělal čáru přes rozpočet, protože se rozhodl ignorovat dobré mravy a tradiční trasy napříč zeměmi bývalého SSSR, s nimiž odborníci počítali. Místo toho strávil celé léto v Kazachstánu mimo mobilní pokrytí, načež s lokátorem plným připravených údajů přeletěl do Íránu.

TIP: Koza v  křesle starosty: Volby v americkém Fair Heavenu vyhrála koza

SMS zprávy z někdejšího sovětského bloku stojí jen pár haléřů, zatímco spojení s Íránem je mnohonásobně dražší: Jedna smska vyjde na sedmnáct korun. Náhle probuzený lokátor tak utrácel přes dva tisíce denně, čímž týmu přečerpal rozpočet. Vědci naštěstí duchaplně vyhlásili příspěvkovou kampaň a lidé do ní už poslali přes sto tisíc korun. Výzkum je tedy zachráněn.

Na konci 30. let minulého století se do Británie dováželo 70 % potravin (asi 20 milionů tun ročně). Po vypuknutí války ohrožovaly německé ponorky zásobování tak vážným způsobem, že hrozilo hladovění obyvatelstva. Podle evidence válečného kabinetu se roční dovoz potravin snížil do roku 1941 na 14,65 milionu tun.

Králíci, kuřata, kozy

Ministerstvo zemědělství ve spolupráci s Královskou zahradnickou společností proto zahájilo v říjnu 1939 kampaň apelující na občany, aby podle svých možností přispěli k domácí produkci. Slogan „Rýče, ne lodě“ povzbuzoval obyvatele k zakládání zahrádek na všech dostupných pozemcích.

Do poštovních schránek roznesli doručovatelé 10 milionů letáků s pokyny, jak pěstovat zeleninu a ovoce. K obohacení jídelníčku, který omezoval striktní přídělový systém, bylo možné chovat králíky, kuřata či kozy. Nejedna městská rodina postavila na dvorku chlívek pro vepře, kterého vykrmovala zbytky z kuchyně. 

Zelenina z vodního příkopu

Do roku 1942 se polovina občanů zapojila do národní „zahradní fronty“ a bylo obděláváno 26 000 čtverečních kilometrů. Školní hřiště, veřejné zahrady nebo nádvoří továren se proměnily v zahrádky. Ve vodním příkopu kolem Toweru rostla zelenina, a dokonce i královská rodina obětovala své růžové záhony pro pěstování cibule. Kreslené postavičky „Doktor mrkev“ a „Péťa brambora“ přispěly do kampaně svými písněmi a knihami receptů.

Každou neděli si miliony lidí poslechly v rozhlase rady první zahrádkářské celebrity Cecila Henryho Middletona, který svůj pořad In Your Garden prokládal typickým britským humorem, když například radil použít omítku opadanou z domů po bombardování k vápnění půdy. Podle Královské zahradnické společnosti se počet zahrádek v Británii zvýšil během války ze 700 000 na dvojnásobek a podařilo se na nich vyprodukovat 1,3 milionu tun zemědělských plodin.

Spolu se státními investicemi, které pomohly klasickým farmářům, vedla kampaň k tomu, že Spojené království dokázalo snížit svou závislost na dovozu potravin o polovinu. Masivní vládní kampaně se objevily také v jiných válčících zemích, například v Austrálii, Kanadě či USA, ale největší intenzity a úspěchů dosáhli v oblasti samozásobení pravděpodobně Britové.

Mezinárodní astronomická unie (IAU) nedávno uskutečnila rozsáhlou celosvětovou kampaň s pojmenováváním vybraných exoplanet a hvězd. U příležitosti stého výročí svého založení IAU oslovili obyvatele 112 zemí světa, kteří poslali celkem 420 tisíc hlasů pro 360 tisíc původně navržených jmen.

Lidé v každé zemi vybírali jméno pro svou národní planetu, a také pro hvězdu, okolo které planeta obíhá. Ve všech případech jde o plynné obry o hmotnosti mezi jednou desetinou a desetinásobkem hmoty Jupiteru. Hvězdy přitom byly zvoleny tak, aby byly v dané zemi pozorovatelné, a to již s malým dalekohledem.

První česká exoplaneta

V České republice lidé poslali celkem 1 700 návrhů, z nichž porota vybrala 9 finalistů. Mezi nimi se rozhodlo opět hlasováním, kterého se zúčastnilo téměř 4 500 zájemců. Daleko nejvíce hlasů přišlo pro jméno Cimrman, ale po Járovi Cimrmanovi je již pojmenovaná planetka, takže ho organizátoři museli vyřadit.

TIP: Úspěch dobrovolníků: Amatérští vědci objevili superzemi v obyvatelné zóně

V České republice jsme pojmenovali horký jupiter XO-5b, který obíhá žlutého trpaslíka XO-5 v souhvězdí Rysa, vzdáleného od nás asi 910 světelných let. Nakonec zvítězilo jméno pro exoplanetu Macropulos a její hvězda se teď jmenuje Absolutno. Oba názvy pocházejí ze slavných děl Karla Čapka. Pokud jde o další země, například v Irsku zvítězila jména mytologických psů Bran a Tuiren z irských legend. V Malajsii si lidé nejvíce oblíbili názvy drahých kamenů Baiduri a Intan (česky diamant), zatímco v Jordánsku vyhrála jména velkého vádí Wadirum a dávného města Petra.

V dnešní době jsme svědky celé řady projektů startupu, v nichž vznikají zajímavé letouny nové konstrukce. Kalifornský startup Skyryse využil poněkud jiný přístup. Jejich technologie využívá již existující helikoptéry, které vybavují systémem pro autonomní řízení. Nedávno uskutečnili první plně autonomní let s helikoptérou tohoto typu, která nese jméno Luna.

Luna je vlastně upravená komerční čtyřmístná lehká helikoptéra Robinson R44 od americké společnosti Robinson Helicopter Company. Během historického zkušebního letu byli na palubě lidští piloti, ale po celou dobu nechali umělou inteligenci Luny, ať let řídí sama a do řízení helikoptéry nezasahovali.

TIP: Autonomní vrtulníkový dron Airbus VSR700 má za sebou první let

Technologie autonomního řízení pro již existující helikoptéry Skyryse Flight Stack vznikla během vývoje systému pro asistenci lidským pilotům, kteří se podílejí na záchranných operacích a dalších misích, v nichž jde především o čas. Technologie Skyryse Flight Stack využívá celou řadu senzorů, které zajišťují bezpečný let helikoptéry. Společnost Skyryse hodlá v budoucnu postavit celou flotilu transportních helikoptér, které by autonomně létaly s jejich technologií.

V době válečného běsnění a nacistických triumfů vystoupal Jan Masaryk na vrchol diplomatické dráhy. Stal se exilovým ministrem zahraničních věcí a svými jednáními s britskými a americkými představiteli významně přispěl k obnově samostatnosti republiky v roce 1945. Po druhé světové válce nepřipadal v úvahu jiný kandidát do čela Černínského paláce, centra československé diplomacie.

Ministrem v exilu

V červenci 1940 dosáhl Edvard Beneš v britském exilu uznání takzvaného Prozatímního státního zřízení a jeho právní kontinuity s Československou republikou. Vedením ministerstva zahraničí pověřil Beneš přítele a bývalého velvyslance Jana Masaryka. Struktura zahraničního úřadu samozřejmě odpovídala válečným podmínkám a nedostatku kvalifikovaného personálu. Skládala se z kabinetu ministra, politického odboru, právně-administrativního odboru a klíčového informačního odboru, kam spadala i oddělení pro propagandu, tisková kancelář a rozhlasové oddělení československého vysílání BBC. Masaryk díky osobním vztahům se světovými státníky a diplomaty dostal Československo znovu mezi elitu, dojednávající poválečnou podobu mezinárodního uspořádání, postaveného na Organizaci spojených národů coby garantovi míru.  

Když se přiblížila porážka nacismu a Benešův londýnský kabinet jednal s vedením komunistického exilu v Moskvě, Masarykovo setrvání na ministerském postu bylo jednou z podmínek pro vznik společné vlády doma. Komunisté nicméně prosadili jako státního tajemníka, ministrova zástupce, spolehlivého Vladimíra Clementise.

Diplomacie nové doby

V polovině května 1945 se vládní aparát začal přesouvat do osvobozené Prahy. Masaryk však zůstával až do poloviny léta v San Franciscu, kde se konala ustavující konference OSN. Budování ministerstva v československé metropoli proto probíhalo převážně pod taktovkou KSČ.

Mnozí diplomaté z předválečného ministerstva či z Londýna, s nimiž Masaryk úzce spolupracoval, skončili na dlažbě vinou politických intrik. Naopak řada levicových intelektuálů rozšířila řady úřednictva a měla ovlivňovat směřování ministerstva dle přání ústředního sekretariátu KSČ.

Osobitý Masaryk po návratu nicméně znovu zamíchal kartami a vymínil si setrvání některých lidí. Především generální sekretář Arnošt Heidrich, přesvědčený demokrat a „masarykovec“, měl detailní přehled o každém šustnutí v Černínském paláci a představoval důležitý protipól státního tajemníka slovenského komunisty Clementise. 

Struktura úřadu navazovala na První republiku. Kromě generálního sekretariátu, kabinetu, prezidia a protokolárního oddělení na ministerstvu sídlil politický odbor, rozdělený na jednotlivá teritoriální oddělení a zároveň vyřizující agendu spojenou s vysídlením Němců a Maďarů, dále odbor zpravodajský, pod který spadali též překladatelé, knihovna a archiv, a konečně národohospodářský odbor, jenž po vzniku ministerstva zahraničního obchodu poněkud ztratil na významu.  

(Ne)obnovení mezinárodních vztahů

Hlavním úkolem ministerstva bylo obnovit válkou zpřetrhané diplomatické vztahy ve světě a znovu otevřít zastupitelství. Do komunistického převratu se podařilo znovu vybudovat 35 velvyslanectví a vyslanectví a 27 generálních konzulátů a konzulátů. Bohužel se však zcela rozdrolila zahraničně-politická koncepce a Benešova představa o ČSR jako mostu mezi Západem a Východem.

Sám Masaryk z ní ostatně příliš nadšený nebyl a s oblibou používal bonmot, že po mostech se akorát šlape. SSSR stejně hned v prvních poválečných měsících ukázal, že nemíní podporovat ČSR jako silného hráče ve střední Evropě, ale že bude razit vlastní tvrdou imperiální politiku.

TIP: Jan Masaryk: Trudný život ve stínu výjimečného otce

Českoslovenští delegáti na mezinárodních jednáních včetně Masaryka se ocitli pod tlakem svých sovětských protějšků a museli hlasovat v souladu se stanoviskem Moskvy. Tato slabost, servilita a ústupky Sovětům, namísto pevného odhodlání bránit „střední cestu“ a orientaci Československa i na západní spojence, bývá nejčastěji Masarykovi vyčítána. Zůstává otázkou, na kolik měl omezený manévrovací prostor, když o osudu země fakticky rozhodly velmoci na Jaltské konferenci. 

V rámci měření, kde se bere v potaz, o kolik nejvyšší bod hory vyčnívá nad okolní terén, se Mount McKinley dokonce řadí na třetí místo na světě – za Mount Everest a Aconcaguu. (Ve zvláštní kategorii jsou v tomto případě havajské sopky, jejichž základna je hluboko pod mořskou hladinou).

Obdivovatelům hory a milovníkům přírody Národního parku Denali, jehož je hora součástí, proto zaznělo jako poplašná zpráva sdělení Meada Treadwella, které tehdejší náměstek guvernéra Aljašky pronesl před šesti lety. Treadwell v září 2013 oznámil veřejnosti, že podle posledního měření není hora vysoká 6 194 metrů, ale její vrchol je o 25 metrů níž. Nově uznaná výška, kterou akceptoval i americký geologický ústav, je tedy stanovena na 6 168 metrů.

TIP: Honba za nejvyššími vrcholy světadílů: Na střeše nejchladnějšího kontinentu

Znamená to, že hora od posledního měření o tolik poklesla? Veřejnost uklidnil guvernér i články v populárních časopisech. Hora Denali neklesá, ale vlastně ještě stále roste. Nový údaj je prostě jen zpřesněním výsledků získaných méně spolehlivou metodou už v roce 1952.