Mohutná, slinami zkrápěná tlama hyeny vyzbrojená strašlivými tesáky a silou, která dokáže drtit ty největší stehenní kosti slonů, postupně přechází do masivního a svalnatého krku. Široká hruď na vysokých předních nohách se až groteskně ztenčuje v subtilní zadek na kratších zadních nohách. Podivně zakončené tělo hyeně spíše dodává na důstojnosti. Pohled do očí predátora vytváří iluzi, že toto zvíře má jen obrovskou tlamu. Nic víc.

Nemilosrdný lov hyení smečky

Hyena skvrnitá (Crocuta crocuta) je nekompromisní a krutý zabiják. Hyení smečka dokáže strhnout i statného buvola, dlouhými rohy vyzbrojenou antilopu kudu nebo mohutnou antilopu losí. Šelma skolenou kořist nezardousí, jako to dělají lvi, ani jí po vzoru levharta neprokousne hrdlo. Ulovenou kořist začnou hyeny trhat zaživa.

Smečka svou váhou drží a na zemi zatěžuje o život bojující zvíře. Nejrychlejší lovci se zatím vrhnou k nejzranitelnější a nejměkčí části zvířecího těla – ke konečníku. Řitním otvorem se silné čelisti vmžiku prokousají ke vnitřnostem, které za bolestivého naříkání oběti vytrhávají z jejího těla a polykají. Krvavé hlavy mizí v útrobách zvířete, jež zoufale buší kopyty do sluncem ztvrdlé země a v posledních křečovitých impulsech se ještě snaží bránit. Marně. Nápor smečky je nepředstavitelný a jediný dospělý člen smečky dokáže silou tlamy držet zvíře dlouhé minuty. Vypadá to drasticky, ale kořist je do deseti minut mrtvá a patrně zakouší méně bolesti než například rdoušené oběti lva.

Srst hyen nasáklá krví přidává těmto nemilosrdným tvorům ještě více na jejich nechvalné pověsti. Už tento krvavý způsob lovu zřejmě v lidech vytváří názory o „bestiích z podsvětí“, které nikdy neměly spatřit světlo světa.

Kluk, nebo holka?

Krutý a na první pohled až příliš krvelačný lov je možná částečně dán stejně nemilosrdným přírodním výběrem, jemuž je každá hyena podrobena. Vše začíná už u rozmnožovacích návyků těchto poutníků savan. Ani zoologové nemusí na první pohled rozeznat samce od samice. Velikostně se totiž pár nijak výrazně neliší a typický šourek, podle nějž i laik na první pohled rozezná zásadní rozdíl mezi samcem a samicí, najdeme u obou zvířat páru. Vaginální pysky se u samic vývojem sevřely a vytvořily falešný šourek. Rozmnožovací orgán samice je jakoby zkroucen do ruličky a výrazně vystupuje z těla ven – přesně v místech, kde se běžně nachází samcův penis. Podivně vyhlížející orgán se odborně nazývá pseudopenis a je ve skupině savců ojedinělým unikátem.

Bolestivě započatá cesta

V důsledku neobvyklé tělesné stavby je pro samičky hyen milostný akt opravdu zásadní životní zkouškou. Samec se musí v roztouženém opojení dostat do téměř stejně velkého orgánu samice, což je pro jeho partnerku velmi bolestivé a velmi často dochází k závažným zraněním. Dychtivý a rozrušený samec v krajních případech samičí pohlavní orgán roztrhne a partnerka na následky takového zranění vykrvácí. Mnoho samic proto po prvním spáření umírá.

Započatá životní cesta matky však pářením nekončí a další děsivou zkušeností je porod. Muka, kterými při porodu prochází i jiná zvířata z čeledi savců, se u mladých samiček hyen stupňují. Mladá nezkušená samice musí porodit své potomky zmiňovaným pseudopenisem a vytlačit je přes tuto zúženou trubici. Bolestivý porod mnohdy smutně vyvrcholí. Samici se buď nepodaří dostat mláďata ven a po čase umírá ve strašných křečích. Další možností je, že dojde ke zranění roztržením rozmnožovacího orgánu a mladá matka příchod potomka na svět opět nepřežije. Dle odhadů umírá při prvním vrhu až deset procent samic.

Logika nevyhnutelné krutosti

Aby toho v krutém životě hyen nebylo málo, sotva narozená mláďata uposlechnou evoluční volání, a velmi brzy si to rozdají v boji na život a na smrt. Samice běžně rodí jednoho až dva potomky a ve většině případů se prvorozený během prvního týdne vrhne na svého mladšího sourozence a sotva prořezanými zoubky jej zakousne. Výběr je dokončen. Nemilosrdný, krutý, který dává právo přežít jen tomu nejsilnějšímu.

Nabízí se otázka, zda je náš pohled na život skvrnitých šelem oprávněný. Odsuzujeme krutost hyen dříve, než pochopíme striktní pravidla přírodního výběru. Přísná selekce mladších jedinců v období dospívání z nich dělá tvory, kteří každý den musí bojovat o právo na život. Mnohdy zdánlivě kruté zabíjení a pojídání zraněného zvířete zaživa má nemilosrdnou logiku. Hyeny prostě chtějí žít.

Nečekaní „stopaři“

Při hodnocení „charakteru“ hyen je navíc potřeba vidět tyto tvory i v jiných životních situacích. Sám jsem k tomu měl skvělou příležitost, když jsem spěchal do nejbližšího místa noclehu u řeky Olifants (v jihoafrickém Krugerově národním parku) a mizící slunce povážlivě krátilo můj čas. Zbývalo mi už jen dvacet kilometrů. Pokud bych dodržoval povolenou čtyřicetikilometrovou rychlost, cesta by mi trvala už jen půl hodiny.

S poslední hodinou dne, kdy se světlo láme v tmu, přichází v afrických parcích noc plná strachu, lovu a zabíjení. Jedni spěšně hledají bezpečný úkryt, druzí slídí po potenciální kořisti. Nastává čas jekotu, kvílení, skučení… Čas ostrých zubů a zaťatých drápů. Právě toto je mé nejoblíbenější období.

Míjím hodně zarostlý úsek a kromě dvou slonů a několika ustrašených impal nevidím žádnou zvěř. Cesta se zužuje a já začínám být trochu zklamaný z okolní krajiny. V hustě rostoucí zeleni nemám šanci spatřit žádnou kočku, kterou vždy na závěr dne toužebně vyhledávám… Najednou se v hluboké příkopě pohne černý stín. Málem jsem jej přehlédl a musím zařadit zpátečku, abych se přesvědčil, zda mne jen neklamal zrak. Možná to byla jen cibetka nebo pár veverek, které se vyděšeně přikrčily před projíždějícím automobilem. Třeba mám z celodenního hledění do neznáma mžitky před očima a za každým pařezem, kamenem a rozpadlým termitištěm vidím predátora. Nakloním se z auta a snažím se něco spatřit v hluboké noře mizící pod cestou. Najednou z ní vystrčí hlavu hyena a po chvilce nejistoty se uloží do špinavého prachu vedle pelechu. Pak dostane odvahu i několikatýdenní štěně, které se s chutí vrhne matce na břicho a začne hltavě sát mléko.

Idyla v široké rodině

Zprvu jsem si říkal, že osamocená matka je velmi odvážná. Jenže pár byl velmi dobře jištěn. Z neprostupného houští a zpoza kmenů se začaly objevovat mordy hyeních hlav a okolo auta se během chvilky shromáždila snad celá rodina. Napočítal jsem šestnáct členů a nejodvážnější samci začali očichávat pneumatiky. Dorostenci a příliš malá mláďata posedávali opodál a s napětím sledovali starší bratry, otce a matky. Ti všichni využívali rozpálené cesty a ještě naposledy sbírali trochu tepla před nadcházející studenou nocí. Měl jsem stažené okno a hřbet mohutné hyeny se otíral o bok mých dveří. Zvedla hlavu a její čenich byl v úrovni oken. Skupina si lehla před auto a vyhřívala se.

Mláďata se pohledem na rozvážné dospěláky uklidnila a taky se odvážila blíž. Miminko se skvrnitou kůží dřeplo vedle auta a udělalo loužičku. Označilo si budoucí teritorium, nebo jen chtělo přerazit pachovou stopu rozpálených pneumatik. Další dvě mláďata se navzájem očichávala a po chvilce přísných a nebezpečných pohledů se do sebe pustila s důrazem starých lovců. Pravděpodobně nešlo o sourozence, ale o mláďata různých matek, která si jen potřeboval upevnit postavení. Možná si kousáním do krku vzdáleného bratrance trénovala způsob lovu, který je jednou bude živit.

Proměna s příchodem noci

Dvacet minut uběhlo jako okamžik a hyeny přijaly vozidlo do svého klanu. Ležely okolo, opíraly se o pneumatiky, drbaly se o nárazník a v zrcátku jsem viděl nohy natažené pod horkým výfukem. Smířil jsem se s tím, že poruším pravidla národního parku, přijedu pozdě a místní hlídači bran budou zuřit.

Noc už tmavým pláštěm překryla usínající savanu a šedohnědě skvrnitá těla hyen začala postupně splývat s temnotou. Žluté oči se proměnily v ďáblovy lampičky. Zvířata se začala postupně zvedat, napínat šíje vysoko k prvním hvězdám, k vycházejícímu měsíci. Čenichy nasávaly vlhký vzduch a chřípí se téměř nepozorovaně vlnilo. Vzorné matky dosud kojící potomky uklidily své ratolesti do nor a přísným pohledem jim uložily zákaz vycházení. Roční sourozenci se bok po boku přidávají ke svým otcům a matkám, aby dostáli povinnosti a pomohli zajistit potravu pro všechny členy smečky. Mírumilovné uskupení láskyplně chránící slabší členy rodiny se chystá proměnit v mnohohlavou saň. Deset nejsilnějších členů smečky naposledy zavětří a čtyřicet nohou neslyšně mizí v hustém porostu. Lovec nasál známý a vzrušující pach kořisti. Smrt se blíží k nic netušícímu, trávu přežvykujícímu pakoni.

TIP: Hyeny a lidské předsudky: Královny matky a jejich klan

Otáčím klíčkem a posunuji řadicí páku k prvnímu stupni. Někde za mnou se brzy odehraje scéna plná brutality a krve. Hyeny, ti nenávidění tvorové, budou trhat, rvát, hltat a pít krev. Zatracovaní predátoři ukážou svoji nejznámější tvář … ale jen do chvíle, kdy se ráno vrátí k potomkům, aby je zahrnuli potravou, teplem a láskou.

Pozůstatek po Velkém třesku, třeba ve formě nějakého odlesku gigantické exploze, přirozeně objevit nemůžeme. Zdá se však, že se ve vesmíru nacházejí přinejmenším oblasti, jež zůstaly prakticky netknuté po značnou část jeho existence. Jsou velice vzácné, neboť již zhruba 700 milionů let po Velkém třesku se v kosmu objevily první hvězdy a v procesu nukleosyntézy v nich začaly vznikat těžší chemické prvky. Zmíněné stálice typicky vybuchovaly jako supernovy a obohatily (z našeho pohledu „zašpinily“) své široké okolí. Ve vesmíru tak dnes prakticky nenajdeme plyn, který by neznečistily produkty hvězdné nukleosyntézy. 

TIP: Většina nejtěžších prvků ve vesmíru vznikla v discích kolem zhroucených hvězd

Některá pozorování však naznačují, že takové nedotčené oblasti přesto existují. Astronomové využili záření vzdálených kvazarů, jež prochází přes plyn v popředí. Ten nechává v záření kvazaru odezvu ve formě spektrálních čar, jejichž charakter závisí na chemickém složení. Z pozorování vyplývá, že známe přinejmenším tři lokality, kde je zastoupení prvků těžších než helium velmi nízké, 10 000× menší než u Slunce – i v jeho případě jsou přitom těžších prvků necelá 2 %. Dané oblasti by tedy mohly představovat regiony s panenským plynem, s vlastnostmi odpovídajícími látce vzniklé při Velkém třesku.   

Ovládání impulzivního chování představuje velmi důležitou brzdu, která by měla zabránit zničujícímu návykovému chování. Jak ale ukazuje zkušenost, tahle brzda může selhat. Mnozí lidé propadají návykům, které ohrožují jejich peněženku, zdraví a nakonec i život. Mechanismy, které zodpovídají za rozvoj návykového chování, přitom ještě do detailu nechápeme.

Když selže brzda...

Američtí odborníci nedávno studovali již dříve známou mozkovou dráhu, kterou ovládá hormon zvaný MCH (melanin koncentrující hormon). Už delší dobu víme, že tato mozková dráha souvisí s regulací jídla. Teď se ukázalo, že nejde o ovládání chuti či motivace k jídlu, ale že tato dráha funguje jako brzda. Zjednodušeně řečeno: tato část mozku by měla sdělit tělu „už dost“.

TIP: Máte sklony k nadměrnému pití? Vědci odhalili neurony, které za to mohou

Výzkum rovněž odhalil, že tahle mozková dráha nebrzdí jen přejídání. Je to podle všeho brzda impulzivního chování a závislostí obecně. Podle vědců bychom na tuto mozkovou dráhu mohli působit léčbou a pomáhat tím lidem trpícím přejídáním nebo závislostmi nejrůznějšího druhu.

Kolem generalissimova lůžka se střídali lékaři a ranhojiči, marně se snažící zmírnit utrpení vysoce postaveného pacienta. Někdy krátce po Novém roce, v jednom z prvních lednových dnů roku 1634, se mohl odehrát následující rozhovor Valdštejna s jeho osobním lékařem dr. Sachsem.

Boj dobra se zlem

„Nejenom já, ale i moji učení páni kolegové věří, že Vaší Knížecí Milosti koupele od bolestí alespoň trochu uleví,“ řekl Sachs s až přehnanou pokorou, která prozrazovala lékařovy obavy z dalšího výbuchu vévodova hněvu.

„Spíše mám pocit, že každá vaše lázeň ze mne vysává sílu, doktore,“ pronesl Valdštejn překvapivě klidně, z jeho hlasu však ani pod náporem bolestí nezmizel onen charakteristický pichlavě ironický tón.

„Vaše Milosti, nelekejte se té únavy! Ukazuje, že se ve vašem těle odehrává boj dobra se zlem. Nejenom projímadla a klystýry, ale i drcená kůra z mladých dubů a jedlí, rozpuštěná ve vašich koupelích, vyhání z nemocného těla škodliviny. Uvolňuje se tak místo pro blahodárné látky, obsažené v lécích… Medicína vždy potřebuje čas, neboť zdraví člověka rádo a rychle opouští, ale jen velmi neochotně a pomalu se k němu vrací. Je proto třeba mít trpělivost…“

Sachs se náhle zarazil. Sám se lekl karatelského vyznění svých slov. Upřel zrak k zemi a hezkou chvíli se neodvažoval znovu pohlédnout do vévodových očí.

Jeden vřed za druhým

„Neměl bych raději dostat rtuťovou kúru?“ přerušil ticho Valdštejn. „Řekl bych, že je mnohem účinnější než všechny ty medikamenty z Hessovy apotéky, bylinné odvary, masti a zábaly dohromady!“

„Tekuté stříbro, tedy rtuť, vám zase v pravý čas podám, Vaše Knížecí Milosti. Ale častěji a ve větších dávkách, než jak je berete, to bohužel nepůjde. Jak pravil starý dobrý Paracelsus, mezi jedem a lékem je rozdíl jedině v podávaném množství… Ale teď bychom už měli vyříznout ten nový bolák z vaší nohy.“

„Připadám si, jako bych hnil zaživa, doktore! Vždyť sotva mi jeden vřed vyříznete, objeví se další…“

Sachs nevěděl, co odpovědět. Předstíral proto, že vévodu nevnímá, a s hraným zaujetím se přehraboval ve svých chirurgických nástrojích. Po chvíli, když usoudil, že generalissimova slova vyšuměla do ztracena, jakoby mimochodem poznamenal: „Objednal jsem další vonné esence a svíčky, Vaše Milosti… Aby se ve vaší komnatě drželo čisté povětří.“

„Vykouřit zápach v domě,“ zvolal znenadání Valdštejn zlostně, „to vy i vaši kolegové umíte dobře, Sachsi! Ale vyhnat hnilobu z těla, to nedokážete!“ S pomocí svých vyhublých rukou se pokusil napřímit na lůžku. Výsledkem jeho snažení však bylo pouze to, že mírně nadzvedl horní polovinu trupu, zkrouceného v jakémsi podivném polosedu. Bolestí krátce zasténal, ale hned se ovládl. Nechtěl ukázat slabost.

Nemocný mocný muž

Byl už jen stínem kdysi silného muže, ale přesto chtěl vzbuzovat a také stále budil respekt. Po chvilce zabodl své oči do lékařových a zašeptal: „Dokážete si vůbec představit, doktore, jak potupné je pro generalissima císařské armády ležet celý den v posteli a na cestu se vydávat v nosítkách?“

„Určitě bude lépe…“ zamumlal nepřesvědčivě Sachs. Jeho falešně povzbudivý úsměv rozhodně nemohl Valdštejna ošálit.

„Je mi jasné, co si myslíte. Že se na svého koně už neposadím!“

„Mohu se pustit do toho vřídku?“ snažil se lékař opět odvést hovor jinam, než kam vévoda mířil.

„Ještě počkejte, doktore, a povězte mi, co říká ta vaše medicína o mé budoucnosti! Ani má matka, ani můj otec se nedočkali stáří. Sestra Kateřina Anna opustila tento svět jako dvacetiletá, pouhý rok po svatbě se Žerotínem… O dalších sourozencích ani nemluvě. A jak víte, i mě už od mládí sužují neduhy. Jak dlouho tu podle vás ještě mohu s tím rodinným prokletím být?“

„Vše je v rukou Božích, pane. Jako lékař jsem ale přesvědčen o tom, že se Vaší Knížecí Milosti po čase uleví a že vás Nejvyšší nechá na tomto světě dostatečně dlouho, abyste stihl dokončit své velké dílo…“

„Mlčte, Sachsi! Nevěřím vám ani slovo. Ty útlocitné pohledy, které na mě vrháte, mluví za vše. Buďte už konečně jednou upřímný a přiznejte, že odpočítáváte mé poslední týdny!“

„Ale, Vaše Milosti…“

Nikdo a nic mě nezastaví

„Žádné ale, doktore! Vím, že jste dobrý lékař, něco vám však povím. I kdyby mě už medicína odepsala, neznamená to vůbec nic, protože naše osudy bohudík nejsou vepsány do lékařských knih. Jsou ve hvězdách, milý Sachsi, a já své hvězdy znám! To jejich špatná konstelace mě zase uvrhla na lože. Teď musím trpět. Nějakou dobu to potrvá a možná mi bude ještě hůř, ale pak… Pak vstanu jako bájný pták Fénix z popela! Nezastaví mě nic. Ani dna, ani zácpa, ani ty odporné vředy, se kterými si žádný felčar neporadí. Ani ten španělský prosťáček Marradas, ani Šlik s celou tou sebrankou u vídeňského dvora, ani… sám císař!“

Doktor jen nehybně stál v devótně přihrbené póze a nervózně těkal očima mezi vévodovou postelí a stolkem se svými nástroji. Neříkal nic, ač toho mohl vyprávět hodně. Takových kavalírů už viděl… Mysleli si, že jim patří svět. Pijatiky a jedna kurtizána za druhou… A pak se jednoho krásného dne začala jejich mužná těla měnit v páchnoucí hroudy masa. Vředy a trýznivé bolesti… Daň za příliš bujarý život. Někteří trpěli a umírali jak zvířata, jiným ta nemoc milosrdně sebrala rozum. Že prý má vévoda dnu! Sám moc dobře ví, že nejde jen o ni…

TIP: Ani po smrti neměl klid: Tři pohřby Albrechta z Valdštejna

„Nežádám od vás víc, doktore, než abyste trochu mírnil mou bolest,“ ozvalo se z lůžka. „Ne kvůli bolesti samé. Jsem přece voják a umím ji snášet! Ale nechci, aby mě moji vojáci litovali. Nechci, aby mě kdokoli litoval… Vyřízněte ten vřed a pak jděte připravit tekuté stříbro! Zatím tu bude můj Seni. Musím s ním probrat, co říkají horoskopy… Je to vynikající astrolog. A jak víte, mohu se na něj spolehnout, i pokud jde o jeho medicínské znalosti.“

Sachs přikývl, ale hlavou mu blesklo: „Seni, to je vskutku ten pravý! Další z těch prohnaných darmošlapů…“ A zatímco si chystal své nástroje, přemýšlel o tom, jak dlouho asi ještě bude vyřezávat boláky z generalissimových nohou.

Ve vápencové jeskyni na indonéském ostrově Sulawesi pracovali dávní umělci před více než 40 tisíci lety. Zdejší nálezy jeskynního umění jsou o něco starší než v Evropě a ukazují, že lidská kreativita se rozvíjela současně na řadě různých míst planety. Badatelé nedávno právě v jeskyni na Sulawesi objevili nejstarší známé zobrazení lovu.

Tato lovecká scéna vznikla asi před 43 900 lety. Znázorňuje skupinu napůl lidských a napůl zvířecích tvorů, kteří mají kopí a loví s nimi prasata a buvoly. Zároveň jde o nejstarší zobrazení náboženského myšlení, v tomto případě schopnosti představit si mýtické tvory při lovu.

TIP: Vědci ve Španělsku objevili orlí náhrdelník vyrobený neandertálci před 40 tisíci lety

Zmíněná malba je vyhotovená tmavě červeným pigmentem a ukazuje nejméně osm pololidských bytostí, které loví dvě prasata celebeská a čtyři buvoly. Podle vědců přináší celou řadu cenných informací a detailů o životě tehdejších lidí. Jak se zdá, propracované jeskynní malby vznikaly už dávno a na řadě míst světa, který se stále ještě třásl v sevření nejmladší doby ledové.

Krátce poté, co americký meziplanetární průzkumník OSIRIS-REx dorazil k planetce Bennu, odborníci s překvapením zjistili, že tato 490 metrů velká planetka chrlí do vesmíru hmotu. Poprvé tento jev pozorovali letošního 6. ledna, tedy zhruba týden poté, co OSIRIS-REx zaparkoval na oběžné dráze planetky.

Od té doby vědci a operátoři mise OSIRIS-REx tento podivuhodný jev zkoumají. Je to podle nich unikátní příležitost, jak rozšířit naše vědomosti o planetkách ve Sluneční soustavě. Během sledování Bennu zaznamenali několik takových událostí, přičemž tři největší se odehrály 6. ledna, 19. ledna a 11. února. K těmto výtryskům hmoty přitom došlo na různých místech povrchu planetky.

Záhadné výtrysky kamení na Bennu

Částice hmoty vyvržené při takové události nejprve krátce obíhaly po oběžné dráze kolem planetky. Jejich počáteční rychlost byla až 3 metry za sekundu. Poté tyto částice buď spadly zpět na povrchu Bennu anebo odlétly do okolního vesmíru. Ke všem těmto událostem došlo v pozdním odpoledni, podle průběhu dne na planetce.

TIP: Sonda OSIRIS-REx objevila vodu na planetce Bennu

Badatelé nejprve zkoumali celou řadu vysvětlení tohoto jevu a pak jejich počet zúžili na tři, přičemž ve hře nemusí být jenom jediné z nich. Původcem mohou být zásahy asteroidu Bennu malými meteority. Ve vesmíru k tomu dochází velmi běžně. Dalším možnou příčinou je praskání povrchu asteroidu kvůli rychlému střídání extrémně rozdílných teplot, během 4,3 hodinového dne na Bennu. A viníkem by mohla být i vodní pára, která by se mohla z nitra planetky postupně uvolňovat.

Během posledního roku první světové války tvořily německé dělnice 55 % osob zaměstnaných v průmyslu. Oproti Britkám a Francouzkám vyvíjel stát na Němky mnohem větší tlak a pracovaly také za horších zdravotních i bezpečnostních podmínek.

Předchozí část: Ze sukně do kalhot: Emancipace žen za první světové války (1)

Jeden příklad za všechny – zatímco Francie nepovolovala mladým matkám práci v muničních továrnách, císařství žádná omezení nestanovilo a ženy všeho věku musely zvládat i šedesátihodinový pracovní týden.

Vliv na módu

V mužských rolích se objevovaly nejen za anonymními zdmi továren, ale i ve veřejných službách. V některých městech se nedostávalo personálu hromadné dopravy, a tak Němky navlékly uniformy a řídily koňské omnibusy, poštovní vozy nebo tramvaje. I když po roce 1918 v technických profesích zůstalo jen nízké procento žen, měla prožitá zkušenost obrovský vliv na emancipaci.

Mnohé příslušnice něžného pohlaví si uvědomily, že dokážou náročná povolání zastávat stejně dobře jako jejich partneři, a dožadovaly se kvalifikovanějších pozic i adekvátních platů. Svůj vliv měla práce v průmyslu a dopravě také na módu. Právě za války dívky poprvé místo sukní a šatů dlouhodobě nosily kalhoty (byť šlo o montérky nebo uniformy), které se záhy staly běžnou součástí jejich šatníku i symbolem rovnoprávnosti. 

Místo do zákopů na pole

Odlivu mužských pracovních sil na frontu čelilo vedle průmyslu též zemědělství. Rodinné farmy se s potížemi vyrovnávaly tak, jak bylo po staletí v krizových dobách zvykem – práci zastávaly ženy s pomocí dětí a seniorů. Horší situace nastala v podnicích obhospodařujících tisíce hektarů půdy a statisíce zvířat.

Ve Francii k poklesu produkce přispěla i německá okupace části území, takže roku 1917 nezbylo vládě než uvolnit 300 000 vojáků a poslat je na pole. Berlín řešil problémy nucenými pracemi civilistů z obsazených regionů – v roce 1918 působilo na německých farmách 100 000 Belgičanů a šestkrát více Poláků. Ani Británie se nevyhnula náhradě rolníků rolnicemi a vznikl státem sponzorovaný Ženský pícninový sbor, v jehož rámci dobrovolnice pomáhaly při sekání trávy a sušení sena – nezbytného krmiva pro stáda armádních koní.

Nedostatek služebných

Roku 1915 se ustavila Ženská zemědělská armáda (Women’s Land Army) coby reakce na potřebu placených pracovních sil na plný úvazek. Celkem začalo během války v zemědělství působit 113 000 Britek, významnou roli pro produkci potravin hráli i bývalí vojáci a němečtí zajatci. Svůj dopad mělo válečné dění také na práci žen v kancelářích. Ten nebyl na první pohled tak znatelný, ale jeho důsledky trvaly o to déle.

Pokračování: Ze sukně do kalhot: Emancipace žen za první světové války (3) (vychází v úterý 17. prosince)

Jen ve Francii se úřednictvo rozrostlo oproti mírovým stavům o 25 %, celá armáda žen psala na strojích nejrůznější dokumenty a zvedala telefony státních agentur. Na těchto pozicích se uplatnily i osoby bez kvalifikace, jimž práce pro vlast zvedla sebevědomí. Po propuštění ze státních služeb často odmítaly vykonávat pomocné práce a mnoho zámožných britských rodin tak po roce 1918 nemohlo sehnat služebné.

Kaňon řeky Fish na jihu Namibie je největší průrvou afrického kontinentu. Obrovská strž je zhruba 160 kilometrů dlouhá a až 27 kilometrů široká. Hloubka v některých částech dosahuje 550 metrů. Řeka Fish, která kaňon během stovek milionů let vyhloubila, je nejdelší vnitrozemskou řekou Namibie. Prořezává se suchou, kamenitou planinou, která je řídce pokryta rostlinami, jež dokážou dlouhodobě odolávat suchu.

TIP: Velká průrva řeky Yellowstone: Kaňon rozervané krásy

Přes mohutnost kaňonu je řeka Fish pouze občasná. Během pozdního léta se výrazně rozvodní a v tuto dobu není prakticky možné ji překročit. Proto jsou i povolení k pohybu v kaňonu vydávána pouze na období, kdy je řeka mírná nebo zcela vysychá a zůstanou po ní jen na sebe navazující bazénky stojaté vody.

Malá Lilibet, jak rodiče Alžbětě v dětství přezdívali, si až do svých deseti let představovala, že bude žít obklopená koňmi, psy a krávami a jednoho dne se provdá za farmáře. Ani v nejmenším si nemyslela, že časem usedne na královský trůn. Když ovšem její strýc král Eduard VIII. abdikoval, aby se mohl oženit s rozvedenou Američankou Wallis Simpsonovou, stal se nástupcem trůnu jeho bratr, Alžbětin otec. 

Introvertní a koktavý Jiří VI. byl tedy nečekaně hlavou Spojeného království a dcera jeho přímou následnicí. A zatímco v jejich domě na Piccadilly byla zvyklá běhat po zahradě, jak se jí zachtělo, a skákat s tatínkem panáka, v Buckinghamském paláci musela najednou nosit klobouk, otci se klanět a chovat se způsobně, stejně jako její sestra princezna Margaret.

Nezávislá královna

Po smrti svého otce v roce 1952 se Alžběta stala královnou 16 států označovaných jako Commonwealth realm, které kdysi patřily pod správu Britského impéria a po získání nezávislosti si ponechaly britského monarchu jako symbolickou hlavu státu. Kromě Spojeného království a Severního Irska se k nim řadí i Austrálie a Nový Zéland, Kanada, Šalamounovy ostrovy či Bahamy. (Tyto země spolu s dalšími 19 státy pak tvoří tzv. Commonwealth, který je však jen jakýmsi zájmovým sdružením zemí, jež si kdysi britská koruna podmanila). 

Panovnice sice v souladu se zvykovým právem zasahuje do politiky Spojeného království jen výjimečně, nedá se ovšem říct, že by nevěděla, co se v její zemi děje. Má právo kdykoliv svolat a rozpustit parlament nebo za premiéra vybrat kteréhokoliv občana. Výsadou panovníka jsou dále tři základní práva: být konzultován, doporučit a varovat. V důsledku toho si královna dává každý týden soukromou schůzku s premiérem, skutečnou hlavou státu, která řídí každodenní politiku, což britským monarchům umožňuje setrvávat mimo běžné žabomyší války v parlamentu. 

Pozice královny je tak zcela dána tradicí, protože Británie nemá ani psanou ústavu. Stát funguje díky systému „good chaps“, doslova „správní chlapi“ – tedy víry, že vládnoucí politické vrstvy dobrovolně nikdy neporuší zvyklosti a pravidla slušného chování, výměnou za což je občané nechají u moci. Tento spletenec zákonů a obyčejů se ovšem v poslední době, především kvůli brexitu, rozpadá. 

Hra na schovávanou

Královna plní sice především ceremoniální funkce, neznamená to však, že představuje pouhou figurku. Když například v roce 1978 pod tlakem ministerstva zahraničí souhlasila s návštěvou rumunského diktátora Nicolae Ceaușescu s manželkou Elenou, nemínila s nimi prohodit víc slov, než bylo podle protokolu nutné. 

Samotná návštěva se pak neobešla bez několika absurdních situací. Ještě před příletem rumunského páru zazvonil v Buckinghamském paláci telefon a ozval se francouzský prezident Valéry Giscard d’Estaing, aby královnu varoval před zlodějskými praktikami manželů. Doporučil jí odstranit z toaletních stolků veškeré stříbro, které by mohli ukrást. V den jejich příjezdu se pak panovnice ukrývala v zahradě, aby se vyhnula další konverzaci. Podle jejích slov totiž měli diktátor s manželkou na rukou krev.

Do uniformy!

V současnosti je Alžběta známá jako dáma libující si v křiklavých kostýmcích a kloboucích nejrůznějších tvarů. Ve svých 19 letech během druhé světové války však oblékala vojenskou uniformu, když se jako nižší důstojnice roku 1945 připojila k ženskému pomocnému sboru. Cvičila se v řízení a údržbě vojenských nákladních vozidel a dosáhla funkce mladší velitelky. 

Dnes je jediným žijícím panovníkem, který během druhého světového konfliktu sloužil v uniformě. Zároveň představuje nejdéle vládnoucího panovníka v britských dějinách: V roce 2015 překonala i svou praprababičku Viktorii, jež setrvala na trůnu 63 let a 7 měsíců. Dlouhověkost mají ženy v této rodové linii zřejmě v genech: Matka současné královny, Alžběta Angela Marguerite Bowes-Lyon, zemřela v roce 2002 ve věku 101 let.

Podivné vloupání

Svých 93 let se ovšem Alžběta II. nemusela dožít. V roce 1981 na ni během slavnostní přehlídky, jíž se účastnila v koňském sedle, šestkrát vystřelil jistý mladík z pistole. Náboje byly slepé, ale nenadálá situace vyplašila jejího plnokrevníka. Královna zachovala chladnou hlavu, i díky dlouholetým zkušenostem se nenechala ze sedla vyhodit a zvládla vraníka zklidnit. Loni pak po odtajnění dokumentů vyšlo najevo, že se ji ve stejném roce během návštěvy Nového Zélandu pokusil zastřelit sedmnáctiletý Christopher Lewis. Když panovnice vystupovala z auta, vypálil na ni z pušky. Naštěstí minul. 

O něco obskurnější případ se odehrál v roce 1982, kdy se do Buckinghamského paláce skrz nezavřené okno vloupal Michael Fagan. Podle svého tvrzení v sídle pojídal čedar s krekry, pil víno, prohlížel si královské portréty a zevloval. Po odpočinku na trůnu se vydal prozkoumat další zákoutí paláce, až došel i do královniny ložnice. Když Alžbětu probudil podezřelý zvuk, spatřila na okraji postele sedět cizího člověka. Místo hysterického záchvatu však přivolala ochranku a do příjezdu policie s mužem hovořila.

Jak vědí rodiče malých dětí, vši jsou mistry ve skrývání a přežití. A jak se zdá, dělají to už nejméně 100 milionů let. Nedávný objev prozradil, že vši řádily již v období křídy na sklonku druhohor. Vše nasvědčuje tomu, že trápily tehdejší opeřené dinosaury, kterým se uhnízdily v peří.

Paleontologové původně pátrali po zajímavých nálezech v myanmarském jantaru, který je proslulý bohatou úrodou fosilií z období křídy. Ve dvou případech nalezli u fosilií s pěkně zachovalým prachovým peřím velice drobné hmyzí parazity. Bylo jejich celkem 10 a byli skutečně maličcí, s tělem o délce asi dvou desetin milimetru.

TIP: V jantaru se našla nacucaná klíšťata z dinosaura: Jurský park ale nebude

Objevitelé zjistili, že jde o vši a to nikoliv dospělce, ale nymfy vší. V dospělosti by měly mít velikost asi milimetr. Nový druh pojmenovali Mesophthirus engeli. Tyto pravši byly bezkřídlé, stejně jako ty dnešní. Patřily k těm, které se neživí krví, ale spíše kousky peří, které jim pomáhají trávit symbiotické bakterie. Vše nasvědčuje tak tomu, že vši doprovázely létající opeřené dinosaury již od samotného počátku.