V květnu 1999 se trojice mladých lékařů rozhodla zalyžovat si v horách Skandinávského pohoří. Všichni tři byli zkušení lyžaři – jak se na Nory sluší a patří – a chtěli si užít čerstvě napadaného sněhu. Jízda mimo sjezdovky se jim však téměř stala osudnou. Devětadvacetiletá radioložka Anna Bågenholmová při sjezdu zaváhala, upadla a při pádu hlavou prorazila led řeky.

Zajatec ledu

Čerstvá absolventka medicíny se nemohla dostat z ledové vody, v níž zůstala bezmocně zaseklá. Z ledu jí zůstaly čnít jen nohy. Její dva kolegové jí rychle přispěchali na pomoc. Pevně uchopili její lyže a pokusili se ji vytáhnout, ale Anna zůstávala zaklíněná mezi kameny. Práci jim navíc znesnadňoval i silný led.

Zavolali o pomoc, ale přicházeli o drahocenný čas, během kterého byla radioložka zaklíněná hlavou dolů, ve vší výstroji promočené ledovou vodou, která ji stahovala ke dnu. Ženě se naštěstí podařilo najít vzduchovou kapsu, díky které vydržela dalších čtyřicet minut při vědomí čekat na přivolanou pomoc. Pak se však přestala hýbat a jakkoliv reagovat na své kolegy.

Otázky života a smrti

Na prosbu lyžařů o pomoc reagoval policejní důstojník Bård Mikkalsen. „Věděl jsem, že jde o vážný případ,“ vzpomíná na dávné květnové odpoledne. Přivolal na místo dva záchranné týmy – jeden z vrchu hory v Narviku, druhý z jejího úpatí. Oslovil i nejbližší leteckou záchrannou službu v Bodø, vzdálenou přes tři sta kilometrů, ale ta už musela vyrazit k transportu nemocného dítěte. „Řekl jsem operátorovi: Musíte sem poslat helikoptéru a na rozhodnutí máte jen jednu minutu. Potom mi musíte zavolat. Čas utíká,“ vypráví Mikkalsen. Záchranáři se rozhodli helikoptéru odvolat a poslat ji k lyžařům.

Když dorazil záchranný tým, byla už Anna pod ledem celých osmdesát minut prakticky zmrzlá. Nedýchala, ani jí netlouklo srdce, klinicky byla mrtvá. Navzdory tomu, že se z podobně nízké tělesné teploty dosud nikdo nikdy neprobral, začali po jejím vyproštění záchranáři s masáží srdce. Vrtulník ženu transportoval do nemocnice v Tromsø. Do rukou profesionálů v nemocnici se dostala víc než dvě a půl hodiny poté, co propadla ledem. Její teplota v tu chvíli byla neuvěřitelných 13,7 °C.

Bez pulsu

„Měla úplně rozšířené zorničky. Byla úplně voskově bílá. Když jsem se jí dotknul, byla pořád mokrá a ledově studená. Vypadala bezpochyby mrtvá,“ vzpomíná na události vedoucí urgentního příjmu Mads Gilbert. „Na elektrokardiogramu, na který ji připojil lékař v helikoptéře, byla naprosto plochá linka. Mohli byste ji nakreslit pomocí pravítka. Žádné stopy života,“ vrtí hlavou lékař s tím, že přesto učinil pro Annu životně důležité rozhodnutí: „Neprohlásíme ji za mrtvou, dokud nebude zahřátá,“ prohlásil tehdy Gilbert.

Nadějí lékařů zůstávalo, že Bågenholmová byla tak podchlazená, že její mozek začal zpomalovat ještě před smrtí, aby se chránil před poškozením. Při běžné tělesné teplotě 37,5 stupně Celsia dokáže lidský mozek bez kyslíku pracovat zhruba dvacet minut, než dojde k nenávratnému poškození. Ale pokud dojde k prudkému ochlazení, lidský organismus zpomalí celý metabolismus, aby šetřil energií. To umožňuje mozku, aby si vystačil s málem a pracoval s mnohem nižším přísunem kyslíku.

Naděje pro mozek

Gilbert se domníval, že tak nízká tělesná teplota, kterou tělo Bågenholmové mělo, spolu s neustálou masáží srdce od doby vyproštění až do příletu do nemocnice, by mohla stačit na uchování funkce mozku. Jeho tým mladou radioložku připojil na přístroje, které nahrazovaly činnost srdce a plic. Pomocí nich jí vypumpovávali krev a tu zahřívali. Díky tomu se během několika dalších hodin začala její tělesná teplota zvyšovat.

Monitorování srdce ukázalo několik výkyvů, ale její stav se přesto nelepšil. Tým lékařů se tím nenechal odradit, pokračoval ve své práci a čekal. Kolem čtvrté hodiny odpoledne dalšího dne, téměř den od osudného pádu do řeky, se činnost jejího srdce obnovila a krev jí začala proudit sama od sebe.

Návrat od bran smrti

Postupně se začalo uzdravovat i Annino tělo. Po dvanácti dnech dokázala otevřít oči. Kvůli rozsáhlému nervovému poškození trvalo ještě přes rok, než se dokázala sama pohybovat. Musela se učit znovu chodit, ale díky nezlomné vůli se jí to podařilo. Nyní pracuje v té samé nemocnici, ve které jí zachránili život. 

Příběh Anny Bågenholmové se neobjevil jen v knihách rekordů či ve studii odborného časopisu Lancet. Také změnil celkový pohled lékařských odborníků na případy smrti z podchlazení. „V případě velmi těžkého podchlazení při nehodě vedla devítihodinová resuscitace a následná stabilizace k dobrému fyzickému i duševnímu zotavení. Takový výsledek bychom měli mít na mysli u všech podobných případů,“ shrnuli vědci ve studii publikované právě v Lancetu.

Nový pohled

Do roku 1999 v nemocnici v Tromsø nepřežil žádný umrzlý pacient. To změnil až případ mladé radioložky. Věci se začaly měnit: Mezi léty 1999 a 2013 devět ze čtyřiadvaceti pacientů, kteří utrpěli kvůli mrazu srdeční zástavu, přežili. Problematice se věnoval ve studii publikované v roce 2014 právě Gilbert, který vedl tým, co Annu zachránil. 

Lékaři v pittsburské nemocnici dokonce navozují u svých pacientů stav podchlazení, aby prodloužili okno, během kterého mohou zastavit krvácení a zachraňovat životy. „Přemýšlíme o smrti jako o konkrétním momentu ukotveném v čase, ale ve skutečnosti je to proces,“ vysvětluje lékař Kevin Fong. Tento proces podle něj sice trvá krátce, pokud má tělo normální teplotu, ale pokud jste podchlazení, může se prodloužit. „Urgentní medicína má tři zásadní pravidla,“ vysvětluje Torvind Næsheim, který lyžoval spolu s Bågenholmovou osudný den, „nevzdávat se, nevzdávat se a nevzdávat se, protože vždycky je naděje.“

Omrzliny bolí

Omrznout lze sice poměrně rychle, ale nejde o život ohrožující stav. Omrznutí se řadí obecně mezi poranění a je zaviněno prudkým ochlazením periferních částí těla, tedy především rukou, nohou, nosu, uší, rtů a dalších částí obličeje. S podchlazením však zase tolik nesouvisí. Tkáně jsou poškozeny zpočátku hlavně stažením cév při ochlazení k bodu mrazu.

Na teplotu blízkou nule a nižší reaguje kůže a podkožní tkáně destruktivními procesy, které jsou závislé na době a určují stupně omrznutí. Proces je zpočátku vratný (první stupeň), ale po popraskání kožních a lymfatických kapilár a cévek, případně vzniku vodních krystalků, se začínají tkáně a buňky poškozovat nevratně. Nejprve se objeví bílé necitlivé skvrny na kůži, potom kůže zčervená, zčerná a nakonec se začne loupat.

Podchlazení – skutečný zabiják

Když se omrzlý člověk dostane do tepla rychle, stačí se ohřát a drobné omrzliny ustoupí. Pacientovi se jen nějakou dobu budou připomínat mírnou bolestí vždy, když se dostane do chladného prostředí. V nejhorším mu lékaři amputují část prstů, nosu či uší. Na omrznutí jako takové se ale neumírá. Podchlazení je mnohem horší. Nejde o periferní části těla, ale klesající teplotu tělesného jádra, tedy stav, kdy teplota srdce, plic a ostatních nejdůležitějších tělesných orgánů klesne byť jen o několik stupňů Celsia.

Podchlazení je důsledkem dlouhodobého působení chladu na celý organismus. Podchladíte se pomalu a nenápadně, ale tím je to horší. Zatímco v extrémních případech omrzlin je poškozená kůže a tkáně pod ní, podchlazenému člověku klesá teplota životně důležitých orgánů. Organismus se ochlazení brání za každou cenu a omezuje průtok krve do periferních oblastí, hlavně rukou a nohou.

Pokud to nestačí, nastává svalový třes, který zvyšuje produkci tepla o pětinu. Když ani to nepomůže, tělo obětuje prsty, uši, nos a další nedůležité části těla, do kterých přestane dodávat teplo. Prostě je nechá na pospas přírodě a snaží se chránit to nejcennější.

Nejen na horách

„V celosvětovém průzkumu se ukázala překvapivá skutečnost, že nebezpečné stavy podchlazení vznikaly nejčastěji po hromadných dopravních nehodách. Umírali na ně lidé, kteří měli jenom drobnější poranění,“ říká předsedkyně lékařské komise Českého horolezeckého svazu Jana Kubalová. „Už se ví, že důvodem bylo zanedbání ze strany zdravotnického personálu. Starali se hlavně o těžká zranění a mezitím jim zkolabovali zdánlivě zdraví lidé,“ varuje.

Odborníci však nedoporučují vyhánět čerta ďáblem – a to ani u těch nejmenších omrzlin. „Je potřeba včas kůži převést do suchého tepla, do dobře vytopené místnosti. Nedoporučujeme tření nebo přikládání nějakých horkých předmětů, protože můžeme ten stav ještě zhoršovat. Také se nedoporučuje to, co se doporučovalo dřív, tření sněhem, protože to spíš ochlazuje, než aby došlo k nějakému zlepšení prokrvení,“ říká dermatolog Petr Arenberger.

Zachraňte si kůži

Nejlepší je pečovat o kůži už preventivně. Při velmi nízkých teplotách jsou ideální krémy s malým obsahem vody, protože ta při mrazu ještě více ochlazuje. „Pokud máte pouze hydratační krém, tak je potřeba ho aplikovat na kůži výrazně v předstihu, než jdete do chladného prostředí. Určitě to udělejte ještě před snídaní, aby se ta přebytečná voda z krému odpařila a zůstala vám opravdu jen ta ochrana, část emulze,“ radí Arenberger.

TIP: Když tělo nemá teplo: Jak se pozná nebezpečné podchlazení a jak s ním bojovat

Neméně důležitý je v mrazivém počasí i pitný režim. Vzduch totiž bývá suchý a k dalším ztrátám vody dochází vydechováním. Dodržovat pitný režim je proto důležitější než v teplém počasí. Za normálních okolností denně člověk vydýchá asi půl litru vody, ale při intenzivnější aktivitě v horách tyto ztráty běžně přesahují dva litry. Pokud se pitím nechcete zahřát, mělo by mít teplotu mezi deseti a patnácti stupni Celsia. 

V celé zapeklité záležitosti s klimatem jsou nesmírně důležité dobré zprávy. A právě takové přináší nový výzkum australských badatelů, kteří zaměřili na důsledky úsilí boje proti zvětšování ozonové díry. V něm sehrál klíčovou roli Montrealský protokol z roku 1987, který prakticky zastavil vypouštění freonů – látek, které „rozežírají“ ozonovou vrstvu. 

Ozonová vrstva, která se nachází v horní části atmosféry, přispívá k odrážení části slunečního záření zpátky do vesmíru. A freony jsou nesmírně účinné skleníkové plyny – dokonce výrazně účinnější než například oxid uhličitý. 

TIP: Rekord: Podle nových údajů je ozonová díra nejmenší za dobu měření

Vše nasvědčuje tomu, že právě Montrealský protokol je první efektivní mezinárodní úmluvou v oblasti životního prostředí, která úspěšně zpomaluje postup globálního oteplování. Podle australského týmu jsou totiž dnešní teploty znatelně nižší, než by byly bez této mezinárodní úmluvy. V roce 2050 by měl tento rozdíl v průměru dosáhnout 1 °C. Ještě výrazně pozitivnější dopad má protokol na oblasti Arktidy, kde bude teplota v polovině tohoto století o 3 až 4 °C nižší, než by byla bez dohody. Pozitivní dopady má podle badatelů úmluva i na ledovce. U nich Moterealský protokol přinesl o 25 % nižší úbytek způsobený táním, než by nastal bez přijetí protokolu.

Do dosavadních konfliktů bývaly příslušnice něžného pohlaví zataženy především v roli ošetřovatelek a jejich život se nevymanil z aktivit vyjádřených německým úslovím Kinder, Kirche, Küche (děti, kostel, kuchyně). Teprve Velká válka – první „totální“ konflikt světa – si vyžádala účast mnohem většího počtu žen ve zcela nových rolích. Některé dámy sloužily vlasti spíše z nutnosti, jiné se o podíl na válečném úsilí aktivně hlásily. Kupříkladu v Británii působilo silné hnutí za práva žen, jehož vůdkyně Emmeline Pankhurstová požadovala „právo sloužit“ ve větším rozsahu než jen „ošetřovat raněné a plést punčochy“.

V muničních továrnách

Zatímco mezi britskými sufražetkami se pohybovaly vzdělané ženy, většina novopečených pracovnic ve fabrikách připadala na nekvalifikované osoby. Mnohdy dosud pracovaly jako pomocné síly v domácnostech, takže musely projít rekvalifikací, díky níž mohly obsluhovat soustruhy či vyrábět výstroj a výzbroj od plynových masek přes náboje po součástky letadel. Osvojily si přitom mnoho zajímavých dovedností, jež dosud tvořily doménu mužů. Nejvíce pronikla do povědomí práce žen v muničních továrnách – artilerie kralovala frontám a hladové kanony potřebovaly krmivo.

Britský ministr zbrojní výroby Lloyd George v oficiálním apelu požádal spoluobčanky z mateřských ostrovů, aby nástupem do zbrojovek urychlily příchod dne, kdy Dohoda zvítězí a jejich manželé se vrátí domů. Výzvu vyslyšely tisíce žen, jimž se dostalo uznání i přízviska „munitionettes“ („muničky“).

Vlasy jako kanárci

Šlo o špinavou a nebezpečnou práci – ne náhodou se „muničkám“ přezdívalo též kanárci, neboť jim kvůli manipulaci s TNT zežloutla pleť (o poškození jater a chudokrevnosti nemluvě). Carolin Webová si napsala: „Všude rez, vlasy i tváře jsme měly žluté. Jednou nás prohlédl lékař a prohlásil, že polovina děvčat nebude moct mít děti. Bůh s námi…“

Celkově však ženy snášely svůj úděl srdnatě, což dokládá vzpomínka Naomi Luganové: „Ruce samá skvrna a měděné vlasy. A co má být? Cožpak se bojíme pomíjivých vad na kráse, když mužům hrozí smrt, zmrzačení či ztráta zraku?“ Vedle výroby granátů se zapojily do kompletace přileb nebo práce v továrnách na žíraviny a koksovnách. V polovině roku 1917 se už podílely na produkci 80 % výzbroje pro královskou armádu. Zůstává smutnou skutečností, že ve srovnání s muži braly jen poloviční mzdu. 

U soustruhů i v tramvajích

Podobný impuls vyvolala válka ve Francii. Nejprve ženy najímali podnikatelé stojící v čele fabrik, posléze i samotný stát. V roce 1918 působil v oborech souvisejících se zbrojním průmyslem milion Francouzek. Dobové fotografie je zachycují i při méně obvyklých zaměstnáních – třeba jako písmomalířky označující železniční vagony. Většina dobrovolnic ale pracovala v chemickém, dřevozpracujícím a dopravním odvětví, kde plnily úkoly spojené s manipulací. Odvážnější z nich se zapojily do soustružení či svařování.

Pokračování: Ze sukně do kalhot: Emancipace žen za první světové války (2) (vychází v pátek 13. prosince)

Přeorientování žen od tradičních povolání na mužskou práci se projevovalo i v centrálních mocnostech. V Rakousku-Uhersku 42,5 % dělníků v těžkém průmyslu tvořily v roce 1916 ženy (oproti 17,5 % v roce 1913). Ve vilémovském císařství působily už v roce 1915 ve všech technických odvětvích od produkce chemikálií a elektrických zařízení přes obrábění kovů po výrobu přesných přístrojů.

Nedávno objevený druhý mezihvězdný návštěvník Sluneční soustavy, kometa Borisov, pokračuje ve své „spanilé jízdě“ kolem Slunce. V neděli 8. prosince se na své dráze přiblížila na nejkratší vzdálenost ke Slunci. Podle astronomů by teď kometa Borisov měla být za dobrých podmínek vidět i v malém dalekohledu.

Kometu C/2019 Q4 Borisov objevil letos na sklonku srpna amatérský astronom Gennady Borisov. Záhy vyšlo najevo, že tato vlasatice má zvláštní, velmi protaženou dráhu. Tvar této dráhy velmi zřetelně napovídá, že kometa Borisov je návštěvníkem z mezihvězdného prostoru, a že přiletěla z míst, kam už nesahá mocný gravitační vliv Slunce.

Přiblížení komety Borisov

Ve chvíli svého největšího přiblížení byla kometa Borisov vzdálená od Slunce asi 2 AU, čili dvojnásobek vzdálenosti mezi Sluncem a Zemí, která činí asi 150 milionů kilometrů. Po Vánocích, v sobotu 28. prosince, by se měla kometa Borisov zase nejvíce přiblížit k naší Zemi.

TIP: Nově objevená kometa Borisov zřejmě přilétla z mezihvězdného prostoru

Dosavadní pozorování ukazují, že kometa Borisov má malou a jasnou přední část s jádrem a koma, ze které tryská slabě zářící ohon. Povrch komety má přitom načervenalé zbarvení. Po přiblížení komety ke Slunci, začala uvolňovat plyny, prach a postupně zjasňovat.

Podle astronomů je určitá šance, že se kometa Borisov úplně rozpadne. Jestli k tomu ale nedojde, měla by zase brzy Sluneční soustavu opustit. Při nejbližším přiblížení ke Slunci by její rychlost měla dosáhnout asi 44 kilometrů za sekundu. Zatím stále bohužel nemáme prostředky, s nimiž bychom mohli takovou kometu dohonit a prozkoumat. Snad se tedy dočkáme někdy příště.

Podzemním spojením dvou hlavních vlakových nádraží s centrem Londýna začaly dějiny metra. Jejich smyslem bylo už na počátku ulevit povrchové dopravě a přepravu urychlit.

Zkrátka „tube“

První, asi šestikilometrový úsek metra postavila a financovala soukromá společnost Metropolitan Railway, po níž nám v některých jazycích zůstal název tohoto dopravního prostředku. Do češtiny proniklo metro údajně přes francouzštinu a ruštinu. Sami Angličané však mluví o „podzemní dráze“ (underground) – či „rouře“ (tube), podobně mají Němci U-Bahn.

V londýnském podzemí se nejdříve proháněly parní vlaky, které v třímilionovém městě zpočátku přepravily 26 000 cestujících denně (dnes jsou to asi tři miliony). V roce 1869 projel první vlak tunelem pod Temží, o necelé desetiletí později začala elektrifikace tratí pomocí boční přívodní kolejnice. A třeba v říjnu 1911 se na Earl‘s Court objevil první dřevěný eskalátor, z něhož jedni měli panickou hrůzu a jiní sem naopak jezdívali za mnohahodinovou zábavou. Za druhé světové války nástupiště metra posloužila jako kryty před nacistickými nálety, jedna trať byla dokonce uzavřena pro Britské muzeum, které zde skladovalo své poklady. 

TIP: Newyorské metro: Podzemí, které nikdy nespí

Londýnské metro se stalo symbolem pokroku a jako takové začalo být kopírováno, ne všude se však návrhy setkaly s pochopením a realizací (viz Koňka v podzemí a jiné). V kontinentální Evropě se první podzemní dráha překvapivě objevila v Budapešti, a to již plně elektrifikovaná (německou firmou Siemens & Halske AG), podobně jako ty, které následovaly po ní. 

Aljašský Katmai National Park uspořádal na své facebookové stránce hlasování o nejúžasnějšího a nejtlustšího medvěda grizzlyho na území rezervace. Tamní pracovníci soutěž podpořili fotografiemi celkem 12 uchazečů o prvenství, mezi nimiž nakonec rozhodlo 187 tisíc hlasů veřejnosti.

TIP: Tohle je oficiálně nejošklivější pes roku: Kdo byli jeho nejvážnější konkurenti?

Vítězkou se stala medvědice Holly, jež letos neměla medvíďata, takže když se před zimou pustila do lososů, pěkně se zakulatila. „Vzdáváme hold Holly, která díky svým faldům bude moct spokojeně hibernovat až do jara,“ uvedl národní park na svém profilu. „Ať žije naše královna korpulence!“

Žáby jsou v prostředí velmi zranitelné. Proto představují výtečný indikátor „zdravotního stavu“ ekosystémů, který je navíc možné sledovat prostřednictvím zvuku. Zjednodušeně řečeno, čím více někde skřehotají žáby, tím „zdravější“ by mělo být životní prostředí.

Žabí monitoring ale není vůbec snadný – vědci a ochránci přírody musí vyrážet za žábami do terénu a tam je poslouchat. To bývá náročné na čas i na dopravu. A problém je také v tom, že příliš intenzivní lidský zájem žáby ruší. Když jsou žáby vystrašené, bývají tišší než obvykle a jako indikátor nejsou v takovém případě úplně spolehlivé.

TIP: Virtuální plot na Tasmánii chrání vzácné živočichy před automobily

Australští odborníci proto vyvinuli zařízení zvané FrogPhone. Je to vlastně mikrofon na solární energii, zkřížený s telefonem. Když je takový „žabí telefon“ nainstalovaný v místech, kde žijí žáby, dokáže detekovat žabí skřehotání do vzdálenosti asi 100 až 150 metrů. Zařízení automaticky komunikuje pomocí sms zpráv, přičemž kromě žab sleduje i základní podmínky prostředí, jako je například okolní teplotu. FrogPhone již má za sebou úspěšné testy v okolí australské metropole Canberra.

Byl den jako stvořený pro výlet k vodě. Slunce pálilo a Bryan Hartnell s Cecelií Shepardovou si užívali pikniku na břehu jezera Berryessa v americkém Napa County. Najednou si mladí milenci všimli muže v podivném obleku, který se k nim pomalu přibližoval. Přes hlavu měl přehozenou černou kápi s otvory pro ústa a oči. Uprostřed hábitu na jeho hrudi svítil vyšitý kříž vepsaný do kruhu. V ruce držel pistoli a u boku se mu houpal třiceticentimetrový nůž. 

„Chci vaše peníze a klíče od auta,“ pravil podivný chlápek. „Je to jen loupež,“ pomyslel si s úlevou Bryan poté, co oba leželi na břichu se svázanýma rukama. O pár vteřin později zjistil, jak moc se mýlil. Osm bodných ran do zad jako zázrakem přežil. Jeho přítelkyně takové štěstí neměla. Zabiják s vizáží kata do ní vrazil před očima jejího milého nůž čtyřiadvacetkrát. 

O hodinu později zazvonil na policejní stanici v Napě telefon. „Chci oznámit vraždu. Ne, dvojnásobnou vraždu. Jsou asi tři kilometry severně od středu parku,“ řekl muž klidným hlasem. „A kdo jste vy?“ zeptal se policista. „Já jsem ten, co to udělal,“ odpověděl muž. Byl to Zodiac.

Jako kočka s myší

V kalendáři svítilo 27. září 1969 a Cecilia byla už čtvrtou oficiální obětí, kterou sériový vrah brutálním způsobem připravil o život. O čtrnáct dnů později údajně udeřil naposledy, když zastřelil taxikáře v San Francisku. Nebyly to ale „jen“ samotné vraždy, které ze Zodiaka udělaly jednoho z nejpozoruhodnějších zabijáků v historii. Hlavní je, že nebyl nikdy dopaden. Jeho případ je do dnešního dne stále otevřený.

Miliony lidí četly jeho otevřené dopisy s detaily vykonaných poprav. Část z nich napsal v podivném kódu, který se nepodařilo úplně rozluštit ani agentům FBI a CIA. Prostřednictvím médií si pohrával s city a myšlením celé americké společnosti. Vrcholným číslem v jeho podání bylo telefonické vystoupení v televizi, při kterém pohrozil vystřílením školního autobusu. Obyvatele San Franciska a jeho okolí Zodiakovy činy, výhrůžky a troufalost děsily takovým způsobem, že po dlouhé měsíce vycházeli ze svých domů jen v určitou „bezpečnou“ dobu. 

Policie šílela. Vraha nemohla dopadnout, i přestože jim v dopisech poskytoval cenné stopy. Z její neschopnosti si navíc až cynickým způsobem utahoval. Z jeho dopisů mrazilo v zádech. „Byla mladá a krásná, ale teď je znetvořená a mrtvá. Není první a nebude poslední. Celé noci bdím a přemýšlím o své další oběti. Možná to bude ta krásná blondýnka, která hlídá děti hned vedle malého koloniálu a každý večer se kolem sedmé vrací domů temnou alejí. Nebo to snad bude ta dobře tvarovaná modrooká bruneta, která mi řekla ne, když jsem ji na střední škole požádal o rande? Možná, že ani ta. Vyříznu jí ale ženské orgány a vystavím tak, aby to celé město vidělo,“ bezohledně poznamenal v úvodu jednoho z dopisů. 

Šifra mistra Zodiaka 

Zodiac se poprvé veřejnosti představil čtyři týdny poté, co na Den nezávislosti v roce 1969 postřílel v zaparkovaném autě milenecký pár. Do redakcí tří sanfranciských deníků dorazilo první psaní s výhrůžkou: „Pokud nenajdu svůj text v novinách, přes víkend popravím dvanáct lidí.“ Novináři poslechli, řádění bezcitného vraha ale nezastavili. 

Zabijákovy dopisy vykazovaly několik zvláštních charakteristik. Na obálce zaujalo dvojité poštovné. Texty byly napsané modrým fixem, drobným a špatně čitelným písmem. Každé psaní začínalo větou „Tady Zodiac“ a končilo „S úctou váš…“ Po poslední větě následovalo velké písmeno Z nebo stejná značka, kterou měl vyšitou na černé kápi při vraždě u jezera Berryessa – kříž v kruhu.

Ještě pozoruhodnější byly Zodiakovy kryptogramy, o kterých sám tvrdil, že je v nich zašifrovaná jeho pravá totožnost. Šifra se skládala ze tří částí, z nichž každá měla osm řádků o sedmnácti symbolech. Ty pocházely ze sedmi různých zdrojů včetně řecké i Morseovy abecedy, armádní signalizace, meteorologických či astrologických značek.

To, co nezvládli rozluštit nejinteligentnější policejní agenti, vyřešil nečekaně jedenačtyřicetiletý středoškolský učitel historie a jeho žena, oba vášniví milovníci křížovek. Výsledný text, jehož řešení následně potvrdily FBI i CIA, šokoval. „Rád zabíjím lidi, protože je to velká zábava. Je to mnohem zábavnější než zabíjet divokou zvěř v lese, protože člověk je to nejnebezpečnější zvíře k zabití. Je to pro mě hrozně vzrušující zážitek, dokonce ještě lepší, než když si to rozdáte s holkou,“ zněla část odhalené šifry.  

Poslední dopisy dostala redakce San Francisco Chronicle v roce 1974. V jednom z nich stálo: „Zodiac 37, Policie 0.“ Zabil snad sedmatřicet lidí? Vyšetřovatelé tomu nevěří. Připisují mu sedm útoků, z toho pět dokonaných vražd. V roce 1974 se sériový zabiják navždy odmlčel. Za pět let dorazilo médiím a policii celkem jedenadvacet dopisů, které obsahovaly takové detaily vražd, jež mohl znát pouze jejich pachatel.

2 500 podezřelých

Policisté operovali s řadou stop, které k odhalení vraha přímo vybízely. Podle popisů svědků a obětí, jež přežily Zodiakovo řádění, byl zabiják muž mezi pětadvaceti až třiceti lety, kolem 180 centimetrů vysoký, podsaditý s vystupujícím břichem. Nosil brýle (minimálně jako součást maskování) a jeho krátké vlasy měly hnědou barvu. „Jedná se o paranoika a sexuálního sadistu s bohatou fantazií i vysokým IQ. V krizových okamžicích se chová klidně a vyrovnaně,“ stálo v psychologické zprávě. 

Policejní složky obsahovaly 2 500 podezřelých, doposud nejvíce v historii u jednoho případu. Jméno hlavního adepta znělo Arthur Leigh Allen. Pro nedostatek přímých důkazů však nikdy nebyl obviněn, i když se o to přesvědčení vyšetřovatelé několikrát pokoušeli. Měli k tomu hned několik pádných důvodů. Předně ho na fotografii poznal Michael Mageau, který Zodiakův útok zázrakem přežil. Nápadné byly i výpovědi Allenových známých. „Na začátku roku 1968 mi řekl, že je fascinovaný myšlenkou honu na lidi. Prý je to lepší než lovit zvířata, protože lidi jsou inteligentnější,“ prozradil jeden z nich. V rozhovoru se svým bývalým kolegou Donem Cheneym byl Allen ještě sdílnější. „V opilosti vykládal, že by mohl zabíjet náhodně vybrané páry, klidně v noci s baterkou připevněnou na své pistoli. Poté by psal na policii výsměšné dopisy s detaily svých vražd,“ vypověděl Cheney.

TIP: Charles Manson: Šílený příběh šíleného zločince

Na obvinění nestačila ani Allenova záliba v šifrách a lovu zvěře, ani fakt, že běžně užíval fráze, které se vyskytovaly v Zodiakových dopisech. Allen svou vinu ustavičně popíral až do své smrti. Deset let poté policie porovnávala jeho DNA se slinami získanými ze známky Zodiakova dopisu. Shodu nenašla. Pravá totožnost postrachu Ameriky tak i nadále zůstává tajemstvím. 

Grónský ledovec představuje s rozlohou 1,7 milionu kilometrů čtverečních druhou největší plochu ledu na světě. Zároveň právě tento ledovec momentálně nejvíce přispívá ke vzestupu hladiny oceánů. A podle nových výsledků průzkumu se s postupujícím oteplováním kondice ledu v Grónsku neustále zhoršuje.

Zjistili to britští vědci, kteří si postavili speciální arktické drony, dostatečně odolné na průzkumné lety nad Grónskem. Díky nim získali první snímky z dronů, které ukazují, jak pod jezery roztáté vody na grónském ledu vznikají praskliny a šíří se od nich do okolí. To je špatná zpráva pro stabilitu ledu v Grónsku.

TIP: Grónsko se potýká s úbytkem ledu: Na vině je teplé počasí a časté deště

Pozorovanými prasklinami pod jezery na ledovci v Grónsku uniká z těchto jezer velké množství vody. Tato voda přitom proudí do prostor pod ledem, kde razantně urychluje roztávání celého ledovce. Během léta vzniká v Grónsku tisíce takových jezer. Jejich voda teď často proudí až na podloží, které je v kilometrové hloubce, a přitom vlastně vznikají jedny z největších vodopádů na světě.

Je to žluté, je to přilepené páskou ke zdi, stojí to 120 000 dolarů a dá se to sníst. Co je to? Banán prodaný za uvedenou cenu jedním umělcem, který jiný umělec s potěšením pozřel, aby šokoval měšťáky!

Dílo, představující prostě jen banán přichycený lepící páskou ke zdi, vytvořil italský umělec Maurizio Cattelan a nazval jej Komediant. Tento týden zakoupili tři kupci tři exempláře tohoto díla v limitovné sérii. Třetí exemplář s banánem byl prodán za 150 000 dolarů a měl skončit v muzeu. Dílo vystavené v sobotu na prodejní výstavě soudobého umění Art Basel v Miami na Floridě, se ale stalo terčem happeningu jednoho z návštěvníků.

Umění, které chutná

„Toto je umělecké představení Hladový umělec,“ prohlásil David Datuna, přistoupil ke zdi, odtrhl od ní banán, oloupal jej a snědl za velkého zájmu publika. „Mám rád díla Maurizia Cattelana a tuto instalaci skutečně miluji. Je moc chutná,“ dodal. Jakkoli Datunův počin pracovníky galérie zprvu rozzlobil, žádné kroky proti umělci nepodnikli. Jen jeden banán nahradili jiným, který už střeží strážník.

TIP: Talentovaný pan Pigcasso: Obrazy malované vepřem stojí desetitisíce

„David Datuna nezničil umělecké dílo. Banán je idea,“ uvedl ředitel galerie Lucien Terras. Hodnota díla podle jeho vysvětlení spočívá v certifikátu pravosti a očekává se, že banán bude nahrazován pravidelně, aby neshnil. Cattelana asi nejvíce proslavilo dílo nazvané Amerika v podobě plně funkční záchodové mísy z 18karátového zlata. Dílo v hodnotě pěti až šesti milionů dolarů bylo v září ukradeno v Blenheimském paláci v Anglii.