Na severní obloze se v těsné blízkosti souhvězdí Hadonoše vine nepříliš nápadné souhvězdí Hada. To ale neznamená, že by nemohlo ukrývat astronomické skvosty. Jedním z nich je bezpochyby takzvaný Hoagův objekt, což je velmi zvláštní galaxie ve tvaru prstence. Astronomové se dodnes nemohou shodnout, jak tento podivný objekt vznikl.

Záhadný objekt nese jméno svého objevitele – amerického astronoma Arthura Hoaga. Ten si v době svého objevu, v roce 1950, nebyl jistý, zda se jedná o galaxii nebo planetární mlhovinu. Domníval se také, že téměř dokonalý prstenec vznikl následkem tzv. gravitační čočky. Později se ale ukázalo, že jde skutečně o prstencovou galaxii a jak jádro objektu, tak i samotný prstenec, tvořený převážně mladými horkými modrými hvězdami, dělí od Země stejná vzdálenost – asi 600 milionů světelných let. Určení vzdálenosti tak bylo i důkazem, že prstenec není způsobený gravitační čočkou.

Prstencová záhada

Prstenec Hoagova objektu má vnitřní průměr asi 75 tisíc světelných let a vnější průměr asi 120 tisíc světelných let. Odborníci odhadují, že celá galaxie má hmotnost asi 700 miliard Sluncí. Mezi červenavým hustším jádrem galaxie a modrým prstencem je téměř prázdný prostor, kde se podle vědců mohou nacházet hvězdokupy a hvězdy. Jistotu ale v tomto případě nemáme – na tak velkou vzdálenost totiž nejsou patrné.

TIP: Extrémní vzácnost: Astronomové objevili galaxii se dvěma prstenci

Otázkou je, jak něco takového mohlo vzniknout. Problém je v tom, že podobných galaxií je velice málo a příliš jim zatím nerozumíme. Prstencové galaxie zřejmě vznikají při srážce dvou galaxií, jedné menší a druhé větší. V případě Hoagova objektu jsme ale nenašli žádné stopy po takové srážce. Další možností je, že původně šlo o spirální galaxii s příčkou, kde se tato příčka z nějakého důvodu zhroutila. Tomu ale zase neodpovídá tvar jádra ani prstence. Záhada prstencové galaxie tak stále trvá i téměř 70 let od jejího objevení.

O Milíčově mládí víme vzhledem k jeho přízvisku pouze to, že pocházel z moravské Kroměříže. Kde se vzdělával, nabýval první zkušenosti a jaké prostředí ho formovalo, bohužel známo není. První záznam o něm máme až z dubna 1358, kdy se jeho jméno objevilo na jedné z listin kanceláře Karla IV. Milíč se totiž stal jejím zaměstnancem. Díky tomuto povolání měl možnost hodně cestovat – coby panovníkův doprovod se podíval například do Norimberku či Vratislavi. Během cest jistě načerpal cenné zkušenosti a poznatky, které by doma nezískal, což pomohlo formovat jeho pozdější názory. 

Cesta na výsluní

Vedle toho se zdárně rozvíjela také jeho kariéra církevní, i když univerzitní vzdělání pravděpodobně neměl. Stal se kanovníkem pražské katedrály a strážcem tamního hrobu sv. Václava. Získal i pravomoci patřící pražskému arcijáhnovi, když zastupoval jeho nepřítomného držitele. Ze všech těchto úřadů mu samozřejmě plynuly nezanedbatelné příjmy. Coby arcijáhen měl Milíč za povinnost provádět vizitace, tedy kontrolní návštěvy kněží a jejich farností za účelem zjištění případných nedostatků a zjednání nápravy. Nedochovaly se sice žádné zprávy o tom, s čím se setkával, je však velmi pravděpodobné, že právě tehdy zblízka poznal, co všechno v církvi nefunguje a vyžaduje reformu. Pro jeho pozdější působení to musela být škola k nezaplacení.

V životě klasického sběratele církevních úřadů ale na rozdíl od jeho kolegů nastal zlom. Bohužel se nedá zjistit, co ho nastartovalo. Byl to nějaký konkrétní zážitek, nebo delší pozvolný vývoj? Nová etapa v Milíčově životě každopádně nastala v druhé polovině roku 1363. Tehdy totiž k údivu okolí složil všechny duchovní i světské funkce, zatímco svůj majetek, jistě nemalý, rozdal chudým. Od té chvíle chtěl být jen prostým knězem a kazatelem. Oděl se v žíněné roucho, aby i navenek vyjádřil zřeknutí se všeho světského potěšení, a mohl se svobodně věnovat tomu, k čemu byl od Boha povolán, nebo tomu alespoň pevně věřil.

Základnou se mu stala kazatelna v kostele sv. Mikuláše na Menším městě pražském, dnešní Malé Straně. V této době nebyla kázání nedílnou součástí mše a většinou se odehrávala zvlášť, takže lid mohl do kostelů přijít pouze na ně. Milíč nebyl zdaleka jediným svého druhu. Svůj vzor měl v Konrádu Waldhauserovi pocházejícím z Rakous, který se v Čechách těšil velké oblibě. 

Čekání na Antikrista

Nejčastějším terčem těchto reformně naladěných kazatelů byl neutěšený stav duchovenstva, jeho mravní poklesky jako hrabivost a rozmařilý život, stejně jako nedostatek zbožnosti u laiků. Milíč byl ovšem jiný v tom, že z kazatelny mluvil česky, takže jeho řeč byla přístupná širokým vrstvám těch nejchudších. Protože však pocházel z Moravy, zdá se, že jeho mluva Pražanům přišla zprvu poněkud nezvukomalebná a nebohý reformátor si tak vysloužil zpočátku mnoho posměchu. Brzy si však jeho kázání našla své publikum, které se stále rozrůstalo.

Milíč navíc dovedl kázat také v latině a němčině a této možnosti k šíření svých myšlenek využíval. Na kazatelnu vystupoval každý den, a to hned několikrát. Svatomikulášský kostel nakonec ani nemohl davy lačnící po Milíčových slovech pojmout, takže se kazatel přestěhoval do většího kostela sv. Jiljí na Starém Městě. Svými úspěchy byl ovšem trnem v oku jiným duchovním, zvláště příslušníkům takzvaných žebravých řádů, dominikánům a minoritům, jejichž kostely se naopak nápadně vyprázdnily.

Milíčovy myšlenky byly v mnoha ohledech novátorské. Vyzýval například k častému přijímání svátosti oltářní oproti soudobé praxi, která předpokládala přijímání pouze jednou či dvakrát do roka. Nejvíc ale proslul svými předpověďmi o blížícím se konci světa a nutnosti včasné nápravy celé společnosti. Kazatel dokonce vypočítal, kdy přesně k příchodu Antikrista, jenž ohlásí konec časů, dojde. Výsledkem jeho kalkulací byl rok 1365. Za Antikrista, tedy ztělesnění ďábla, údajně dokonce neváhal označit (pro nás dnes poněkud překvapivě) samotného Karla IV. 

Dům pro padlé ženy

Asi nejzajímavějším Milíčovým počinem však bylo založení domu pro padlé ženy na Starém Městě pražském, v místě, kde se dříve nacházel hampejz zvaný Benátky, jenž byl z panovníkova rozkazu před časem srovnán se zemí. Milíč se padlých ženštin neštítil, naopak se jich ujal a s cílem zajistit jejich duším spásu se je snažil přivést k pokání a na správnou životní cestu. Nově zřízený útulek s kaplí, zasvěcenou příznačně Marii Magdaleně, nazval Jeruzalém. 

Tyto dobře míněné výstřelky samozřejmě neunikly pozornosti světské ani duchovní vrchnosti, a tak se z nich reformátor musel brzy zodpovídat. Už v roce 1365 se proti němu nahrnulo mnoho obžalob, takže skončil na nějaký čas ve vězení. Přestože jeho původní výpočty ohledně konce světa nevyšly, očekával Milíč jejich naplnění v brzké době. Kazatel pocítil potřebu promluvit si o těchto palčivých věcech se samotnou hlavou křesťanstva, papežem Urbanem V., a vydal se proto do Říma. Sídlem papeže už od počátku 14. století nebyl Řím, ale Avignon. Protože se však Urban V. chystal k přesídlení do tradiční Itálie, očekával jej Milíč tam. 

Věčné čekání ve Věčném městě se mu ale rychle omrzelo a kněze, zvyklého z Prahy kázat vícekrát denně, začal svrbět jazyk. Podle pokynu Ducha Svatého, jak tvrdil, se rozhodl přibít na dveře chrámu sv. Petra oznámení, v němž zval na své veřejné kázání. Mělo být zcela přirozeně na téma, jež mu na srdci leželo nejvíce: příchod Antikrista. Na něco takového nebylo římské publikum zvyklé, a tak český kazatel skončil v rukách inkvizice. Nakonec byl podezření z hereze zproštěn a mohl zase na svobodu. Slyšení u papeže se ovšem nedočkal, ani když se do Říma vypravil podruhé. Proto mu podal svou výpověď alespoň písemně. Jenže Urban ani tentokrát na jeho výzvy po reformě křesťanstva prostřednictvím koncilu nereagoval.

Proces proti Milíčovi

V Čechách kazatel pokračoval v započatém díle, přestože se setkával s neustálými překážkami. Největšími nepřáteli mu byli pražští duchovní. Označili ho za „bláhového pomýlence“, který měl se svými pomocníky z řad kněží a bývalými nevěstkami založit jakýsi nový neschválený řád. Milíč se tak znovu ocitl před církevními soudy.

TIP: Král a kazatel: Příběh Jana Husa a krále Václava IV.

Kromě toho byl v nemilosti u pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi a z pochopitelných důvodů se netěšil oblibě ani u Karla IV. Jejich cílem coby představitelů světské a duchovní moci bylo mít v království klid a pořádek, přičemž jakékoliv podezření z výskytu hereze se jich nepříjemně dotýkalo. Milíč se stal až příliš mnoha lidem nepohodlný. Situace vyvrcholila tím, že se odvolal před papežský soud do Avignonu, kam se také v roce 1374 odebral, neboť k trvalému usazení papeže v Římě nedošlo. Jeho proces se stále protahoval a Milíč se tak dočkal dříve smrti než zproštění obvinění. Zemřel 29. června 1374 a místo posledního odpočinku našel v avignonské katedrále.

Když v roce 1911 svrhl poručík Giulio Gavotti ze svého letounu Taube (česky holub, holubice) první bomby během italsko-turecké války, málokdo mohl tušit, že podobný osud potká o tři roky později i francouzské hlavní město. A paradoxně bude smrt rozsévat stroj stejného typu.

Nepříjemné překvapení

První bombardování Paříže z 30. srpna 1914 nezpůsobilo žádné významné škody a rozcházejí se i počty obětí. Podle některých zdrojů byl zabit jen jeden kůň, jiné prameny zase uvádějí tři mrtvé civilisty. Od té doby se německé letouny nad metropoli vydávaly pravidelně s tím, jak se blížila císařská armáda. Osádky shazovaly kromě bomb také propagandistické plakáty vyzývající město ke kapitulaci – oboje však jen s minimálním účinkem. Navzdory tomu, že úřady vyzývaly Pařížany, aby v případě útoku vyhledali úkryt, mnoho lidí raději postávalo na ulicích a vzhlíželo k nebi na vzácnou podívanou.

Němečtí piloti se nad Paříží zpočátku objevovali v letounech Taube. Osádku stroje, jenž svými tvary skutečně připomínal ptáka, tvořili dva muži. Letadlo nedosahovalo nijak oslnivých výkonů, maximální rychlost byla okolo 100 km/h a dolet jen 140 km, ale v úvodní fázi války jej k průzkumným a bombardovacím účelům nasadila letectva centrálních mocností. Taube se osvědčil v bitvě u Tannenbergu (1914) a také při bojích na Marně (1914), kde jedno z letadel ukořistili Francouzi.

Výstava v Invalidovně

Počátkem roku 1915 otevřelo pařížské Muzeum armády (Musée de l’Armée) sídlící v části slavné Invalidovny své brány, aby představilo veřejnosti techniku ukořistěnou po bitvě na Marně. Kromě několika kanonů upoutal pozornost návštěvníků právě taube, jelikož právě tento stroj měli spojený s nedávným bombardováním Paříže. Kromě něj se na výstavě později objevil například také DFW B.I.

TIP: Střely Le Prieur: první neřízené rakety sestřelovaly balony nad západní frontou

O celé akci se mnoho informací nedochovalo, ale je zřejmé, že probíhala minimálně do prosince 1915, podle některých zdrojů až do konce války. Muzeum v té souvislosti vydalo celou řadu pohlednic, z nichž je vidět, že s postupem času mohli lidé obdivovat také francouzská letadla (dvouplošník Farman). Jak dokládá tato fotografie, výstava se několik dní po otevření těšila nebývalému zájmu veřejnosti. Z obrázku není vidět číslo stroje, takže už se asi nepodaří zjistit, jakou historii měla „holubice“ za sebou ani za jakých okolností padla do rukou Francouzům. 

Floridští farmáři jsou bezmocní. Jejich plantáže zasáhlo zelenání citrusů, infekční onemocnění, kterému v Číně, odkud tato infekce pochází, říkají „nemoc žlutého draka“. Původcem této zničující choroby je bakterie z rodu Liberibacter. Na Floridě se žlutý drak poprvé objevil v roce 2005 a od té doby se lavinovitě šíří.

Žlutý drak je jednou z nejvíce devastujících chorob citrusů na světě. Nakaženým stromům zblednou listy a jejich plody buď nedozrají a zůstanou zelené anebo nezralé spadnou na zem. Infekci mezi stromy šíří mery, savý hmyz z příbuzenstva mšic a molic. Dosavadní boj se žlutým drakem farmáři bohužel prohrávají. Zatím se jim nepodařilo nalézt účinnou obranu.

TIP: Na obzoru se rýsuje strašlivá katastrofa: Vymřou banány?

Oproti sezóně 2003-2004 (citrusy se sklízejí během zimy) poklesla letošní produkce citrusů na Floridě o 80 procent. Nejvíce jsou přitom zasažené grapefruity. Za stejné období zkrachovalo asi 70 procent z původních 7 tisíc pěstitelů citrusů na Floridě. Genetici mezitím usilovně pracují na geneticky upravených citrusech, které by byly vůči žlutému drakovi odolné – zatím ale bez valných úspěchů.

Vytvořit slovník neznamená jednoduchý úkol ani v dnešní době, kdy mají editoři k dispozici elektronické pomocníky a mohou se spoléhat na internet či on-line archivy. Tím spíš je k neuvěření, že před bezmála 200 lety našla skupina britských vzdělanců odvahu pustit se do něčeho, co se muselo jevit takřka nepředstavitelně: Rozhodli se zmapovat všechna tehdejší slova anglického jazyka. 

Jejich plán byl vskutku smělý – čtyřsvazkové dílo o odhadovaném rozsahu 6 400 stran chtěli horliví redaktoři pod vedením Jamese Augusta Murraye sestavit do deseti let. Záhy se však ukázalo, že dokončení projektu bude mnohem náročnější: Po šesti letech se dostali teprve k heslu „ant“ neboli „mravenec“… 

Když Murray usedl ke stolu, aby začal pracovat na prvním hesle, bylo mu dvaačtyřicet. Čekalo ho sice ještě 36 roků života, přesto se hotového slovníku nedožil. Zemřel v roce 1915 a mělo trvat dalších 13 let, než ohromná publikace pod názvem A New English Dictionary on Historical Principles spatří světlo světa. Původní myšlenku čtyř svazků museli Murrayovi následovníci brzy opustit – bylo totiž jasné, že angličtina představuje pro tak omezený prostor příliš bohatý jazyk. Lexikon, který nakonec vyšel v dubnu 1928, obsahoval 400 tisíc slov celkem v 10 svazcích. 

Záznamy po tunách

Nápad na vytvoření slovníku se neobjevil z čistého nebe. Londýnští intelektuálové se od roku 1842 pravidelně scházeli jako tzv. Filologická společnost ustavená za účelem studia jazyků. Její členové se jednoho dne shodli, že existující anglické slovníky nejsou zdaleka dostačující. Jako neúplný shledávali například výčet zastaralých výrazů, chybělo jim podrobnější pokrytí příbuznosti jednotlivých slov či dostatek příkladů obvyklého užívání daného pojmu.  

První myšlenka, s níž si pohrávali, tedy směřovala k doplnění stávajících slovníků. Brzy však bylo jasné, že jen u toho nezůstane, a zapálení lingvisté se rozhodli pustit do mnohem ambicióznějšího úkolu: sepsání vlastního díla. Než ovšem vůbec mohli začít, potřebovali shromáždit dostatek materiálu – tedy záznamy o nejrůznějších kontextech, v nichž se konkrétní slova kdy objevila. 

Devětadvacetiletý Herbert Coleridge byl z trojice prvních editorů zřejmě nejaktivnější. Ve svém domě vytvořil jakousi základnu a vybavil ji regálem s 54 přihrádkami, kam postupně umísťoval lístečky s nalezenými citacemi. Za necelý rok jich měl přes 100 tisíc. Jeho nadšení však bohužel netrvalo dlouho – v pouhých 30 letech totiž podlehl tuberkulóze. Práce, kterou po sobě zanechal, byla sice úctyhodná, ale bez dalších hlav a rukou by ji nikdy nebylo možné dokončit. Proto se jeho kolega Frederick Furnivall rozhodl najmout dobrovolníky, aby s přípravou slovníku pomáhali. Do pročítání veškeré dostupné anglické literatury se během následujících 21 let zapojilo na 800 lidí a v původním Coleridgeově skladu se za tu dobu navršily dvě tuny záznamů. 

Skotský génius

Sám Furnivall, jenž mezitím oslavil už 53. narozeniny, se do sepisování příliš pouštět nechtěl. Proslul svou netrpělivou povahou a monotónní, systematická práce mu zkrátka nevyhovovala. Rozhodl se proto svěřit projekt do rukou povolanějšího: Možností existovala řada, ale volba nakonec padla právě na Jamese Murraye. 

Ten sice opustil školu již ve 14 letech, ovšem nikoliv proto, že by nevykazoval odpovídající studijní výsledky. Naopak – Skotská vysočina, kde přišel v roce 1837 na svět do rodiny nepříliš majetného obchodníka s textilem, dlouho nespatřila tak zvídavého chlapce, projevujícího neutuchající zájem o veškeré vědění a studium jazyků (později tvrdil, že jich více či méně plynně ovládá 32). Už v 17 letech nastoupil jako středoškolský učitel a s akademickou dráhou posléze spojil celý svůj život. 

Hamlet vrací úder

Již coby člen Filologické společnosti obdržel Murray 26. dubna 1878 dopis z Oxfordského univerzitního vydavatelství. Zástupci prestižní vysoké školy se na něj obraceli s dotazem, zda by měl jako renomovaný lingvista zájem podílet se na vzniku slovníku, který anglickému jazyku zatím chyběl. Murray se pochopitelně nerozmýšlel dlouho. Do projektu se vrhl s takovou vervou, že dal dokonce výpověď v zaměstnání, aby jej od psaní nic nerušilo. 

Do přístřešku z vlnitého plechu, který nazval Scriptorium, umístil 1 029 přihrádek na nové záznamy. V novinách potom nechal otisknout inzeráty, jimiž oslovil veřejnost, aby mu pomohla s vyhledáváním citací. Příspěvky ze všech koutů Británie přicházely v takovém množství, že na poště dokonce zřídili speciální schránku pouze pro zásilky adresované na jméno „Mr. Murray“. Údajně jich tam listonoš denně vkládal až tisíc a na sklonku roku 1880 měl již jazykovědec k dispozici 2,5 milionu lístečků. Nejčastější byly citace z děl Williama Shakespeara, konkrétně z Hamleta.

Šílená pomoc

Krátce po zveřejnění prvních výzev začaly do Scriptoria proudit vzkazy podepsané jménem William Chester Minor. Neznámý pisatel se brzy stal vůbec nejpilnějším přispěvatelem – někdy zasílal i víc než sto citací týdně a objem jeho příspěvků by podle Murrayových odhadů vystačil na zmapování celých čtyř století vývoje angličtiny. Pochopitelně jej proto zajímalo, o koho se jedná.

Když to později zjistil, odpověď ho zřejmě poněkud vyvedla z míry. William Chester Minor totiž obýval dvě místnosti v psychiatrické léčebně v Broadmooru, kde strávil celkem 37 let, neboť trpěl paranoií a úzkostnou poruchou. Bývalý americký armádní chirurg se z přemíry stresu v polní nemocnici zhroutil a uklidnění hledal v Londýně, kde však v záchvatu deliria zastřelil nevinného muže. 

Soudce byl shovívavý a nechal ho umístit do pohodlného ústavu, kde měl Minor k dispozici bohatě zásobenou knihovnu. Další svazky mu pak kupovala vdova po zastřeleném, jež pachateli odpustila. Podle pozdějšího vyprávění profesora Murraye, který Minora v Broadmooru navštívil, měl zvídavý pacient průběžně rozečteno 50–60 knih. Oba muži se velice sblížili a po zbytek života zůstali v kontaktu. 

Osudný mravenec

První díl slovníku se ke čtenářům dostal v únoru 1884, tedy šest let po zahájení prací. Výsledky zdlouhavé námahy ovšem leckterého zájemce spíš zklamaly: Kniha o 352 stranách obsahovala „jen“ hesla pod písmeny A–Ant. Prodaly se pouhé čtyři tisíce svazků a příčina malého zájmu tkvěla jistě i v ceně, stanovené na 12 šilinků, což by při současném kurzu odpovídalo 15 300 korunám. 

Přesto se Oxfordské vydavatelství nenechalo odradit a postupně připravovalo další části. Zpočátku měla každá z nich stanoven rozsah 352 stran, proto se běžně stávalo, že nekopírovala předěly mezi jednotlivými písmeny – například hesla pod C zabrala plných pět dílů. Teprve v roce 1895, když došlo na publikování již dvanáctého svazku, se editoři rozhodli zvýšit frekvenci tisku dalších knih: Nově měly vždy jen 64 stránek a vycházely po třech měsících. Změna přinesla mimo jiné šestinásobné snížení ceny.

TIP: Knihovnice z Readingu objevila stránku z jedné z nejstarších anglických knih

Během půlstoletí, které sepsání první edice zabralo, se jazyk pochopitelně vyvíjel. Takřka okamžitě po dokončení projektu tak mohly začít práce na aktualizovaném vydání. Rozsah díla brzy doznal značných změn: Do roku 1986 slovník narostl čtyřnásobně a dohromady čítal 20 svazků o neuvěřitelných 21 370 stranách. Celkově váží 68 kg a v knihovně zabírá víc než metr. Momentálně se připravuje třetí vydání, které již zůstane pouze v elektronické verzi. Hotovo má být v roce 2037. 

Etiopská vysočina zabírá zhruba 44 % z celkové plochy Etiopie. Jde o oblast velikostí srovnatelnou s plochou Španělska nebo Thajska, která navíc zasahuje i do dnešní Eritreje a severního Somálska v oblasti afrického rohu. Nadmořská výška Etiopské vysočiny jen vzácně padá pod 1 500 metrů a většinou se pohybuje ještě o 500 metrů výš. Vrchol nejvyšší hory Ras Dašen dokonce o padesát metrů překonává úctyhodnou výšku čtyř a půl kilometru. Právě na tomto území vysokých hor se nachází asi 80 % nejvyšších vrcholů Afriky.

Prostředí svědčí rozmanitosti

Celý obrovský územní masiv vysokých hor je jakoby rozseknut vedví etiopskou částí Velké příkopové propadliny. Severozápadní část zahrnuje oblasti Tigray a Amhara včetně Simienských hor. Tady se k nebi šplhá Ras Dašen a leží zde i Tana – místo, kde se rodí Modrý Nil a zároveň jedno z nejvýše položených jezer Afriky. I druhá, jihovýchodní část Etiopské vysočiny, má své horské giganty. V oblasti Oromo, horském masivu Bale, je se 4 385 metry dominantním vrcholem Tullu Demtu.

Díky poloze a geologickému profilu vrchoviny se roční srážky v této oblasti pohybují od 600 do 2 700 mm, čímž vzniká široké spektrum ekotypů. Tato environmentální různorodost se odráží v unikátní bohatosti forem života, ať už jde o flóru nebo faunu. Biodiverzita těchto ekosystémů afro-alpinské zóny zahrnuje na 7 000 druhů vyšších rostlin (840 endemických), 277 druhů savců (31 endemitů) a zhruba 860 druhů ptáků, z nichž je endemických 16 druhů.

Pod náporem lidské vlny

Přes svoji jedinečnost a nepopiratelný celosvětový význam je však i oblast Etiopské vysočiny v posledních desetiletích přímo ohrožována stupňujícími se lidskými zásahy. Populace Etiopie meziročně roste zhruba o milion obyvatel a farmáři začínají obdělávat svá pole ve stále vyšších nadmořských polohách. Často tak nenávratně přetvářejí původní ekosystémy a vyvíjejí nepřiměřený tlak na ohrožené populace rostlin a živočichů. Děje se tak i v oblastech národních parků, kde jsou nezákonně káceny původní dřeviny a i ve vyšších patrech afro-alpinské zóny spásány velké plochy.

TIP: Unikátní africká fauna: Syrová krása Etiopie

Zvýšený tlak a vytváření stresového prostředí má velký vliv i na populace vyšších živočichů, jedny z nejatraktivnějších a paradoxně i nejvíce ohrožených obyvatel tohoto mimořádného koutu světa. Snad nejvýraznějšími symboly z řad těchto unikátních a ohrožených druhů endemických zvířat Etiopie jsou vlček etiopský, kozorožec walia, nyala horská a dželada.

V naší Sluneční soustavě známe jediné místo, kde můžeme bez větších problémů žít – planetu Zemi. Takové světy by mohly být i v jiných planetárních systémech. Je ale otázkou, zda to musí být nutně planety. Hvězdné války mají v této věci jasno. V jejich příbězích vystupuje hned několik obyvatelných měsíců, počínaje lesním měsícem Endor, až po Jedhu, měsíc pokrytý chladnou pouští.

Tam kde jsou planety, existují nepochybně i měsíce. Exoplanet již známe celou řadu, ale exoměsíce jsou stále na samotné hranici rozlišovacích schopností dnešních přístrojů. Žádný exoměsíc jsme tak doposud sice nepozorovali, podle řady teoretických studií ale mohou být obyvatelné.

Obyvatelné měsíce

Problém je samozřejmě v tom, že s obyvatelnými měsíci nemáme žádnou konkrétní zkušenost, takže si je ani příliš nedovedeme představit. Podle některých planetárních vědců je například zřejmě nemožné, aby si velké planety mohly udržet měsíce o velikosti Země, když se budou nacházet ve vnitřní části příslušné soustavy, kde bude i obyvatelná zóna.

Podle Phila Suttona z britské University of Lincoln by mohl být zajímavý scénář, v němž si velká planeta svojí gravitací přitáhne malou planetu, která pak bude fungovat jako její měsíc. Otázkou samozřejmě je, jak velký by vlastně měl být takový exoměsíc, aby mohl být obyvatelný. 

TIP: První vážný kandidát na exoměsíc je možná jádrem plynného obra

První konkrétní, byť zatím velmi nesmělé, krůčky v tomto směru ale již probíhají. Phil Sutton se zaměřil na oblast v okolí exoplanety J1407b. Tento plynný obr ze souhvězdí Kentaura obíhá Slunci podobnou hvězdu vzdálenou 434 světelných let od Země. Exoplaneta má systém prstenců podobný jako náš Saturn, jen je zhruba 200× větší. Dřívější (a bohužel zatím nepotvrzená) pozorování naznačovala, že by se v jedné z prstencových mezer tohoto Super Saturnu mohl nacházet exoměsíc s hmotností 80 % Země. Ten by svou velikostí a polohou teoreticky mohl splňovat podmínky pro existenci života. Zatím jde ale jen o zbožné přání a pověstné hledání jehly v kupce sena.

Lidské tělo obsahuje zhruba stejný počet buněk jako bakterií – podle vědců z izraelského Weizmannova institutu je tento poměr dokonce lehce ve prospěch bakterií - 39 bilionů bakteriálních buněk vs. 30 bilionů lidských buněk. Není proto divu, že probiotická jídla, jako je korejské Kimiči, kysané zelí, kefíry a některé druhy jogurtů, jsou mezi lidmi vyznávajícími zdravé stravování velmi populární. Střevní mikrofóra je velice důležitá nejen pro fungování trávicí soustavy, ale i pro řadu dalších pochodů, které mají velký význam pro zdraví, jak fyzické, tak i duševní. Ostatně potvrzuje to i celá řada vědeckých studií. Pokud ale zelí a kefír není vaším šálkem kávy, máme pro vás dobrou zprávu – stejnou službu vaší střevní mikroflóře prokáže i sklenka silného piva denně.

Silnější piva některých značek (Hoegaarden, Westmalle Tripel a Echt Kriekenbier) podle nedávného výzkumu obsahují obzvláště velké množství užitečných bakterií, jimiž lze posílit střevní mikroflóru. Tato piva procházejí dvojí fermentací a při té druhé se používají kvasinky, jejichž produkty zlikvidují celou řadu nebezpečných bakterií. V pivu pak převládnou ty užitečné a mohou posílit armádu bakterií ve střevech.

TIP: Nové probiotické pivo posiluje imunitu a zlepšuje fungování střev

Autoři výzkumu ale jedním dechem dodávají, že v tomto případě je na místě uměřenost. Jedno silné pivo sice může vylepšit střevní mikroflóru, když jich ale následuje několik dalších, je to pro střeva pijana naopak dost špatné. Intenzivní pití alkoholu totiž vede mimo jiné k značnému narušení střevní mikroflóry.

Během 6. a 7. srpna 1918 ovládly oddíly protibolševické ruské Lidové armády a 1. československého střeleckého pluku město Kazaň. Do jejich rukou přitom padla zřejmě největší válečná kořist v historii lidstva. Nedlouho předtím sem totiž nechala bolševická vláda kvůli obavám z německého postupu převézt zlatý poklad ruských carů. 

Zdroj silné koruny?

Celková hmotnost zlata uloženého v budově Státní banky činila v té době podle dostupných údajů 500 621, 94 kilogramů. Kromě něj se v trezorech nacházela platina, stříbro, cenné papíry a podobně. Rychlý postup československých legií, nestabilní politická situace a nedostatečná obrana znemožnila sovětské vládě poklad z města včas odvést. 

Bylo to poprvé, kdy se českoslovenští legionáři dostali do kontaktu s tímto pohádkovým bohatstvím, které před válkou patřilo k vůbec největším státním zásobám zlata na světě. Ve složité situaci ruské občanské války, do níž byly československé pluky od jara roku 1918 zataženy, se legionáři ještě několikrát s pokladem setkali a byli dokonce pověřeni jeho ochranou.

Nejasný osud ruského zlata ztraceného ve válečném chaosu již dlouho povzbuzuje spekulace a podezření. Z jakých prostředků byla po válce vytvořena Banka československých legií? Nebylo ruské zlato hlavní příčinou silné československé koruny?

Od dvacátých let až do současnosti byli legionáři obviňováni z krádeže alespoň části tohoto mimořádného bohatství. Nejostřejší útoky přicházely po celou dobu z ruské strany, ale i v dalších zemích se této zajímavé kapitole věnovala pozornost. Svoje podezření čas od času vznáší také česká publicistika. 

Poklad v pohybu

V pobočce ruské Státní banky v Kazani již zdaleka nebylo stejné množství zlata, jaké naplňovalo před válkou petrohradské sejfy. Carský režim z původního množství mocně ukrajoval, aby mohl pokrýt vysoké armádní výdaje. Výsledky odpovídající nákladům se ale nedostavovaly, car byl zbaven trůnu a poklad byl k dispozici nastupujícím revolučním silám.

Když byly bolševické síly v srpnu 1918 vytlačeny z Kazaně, převzala nad pokladem kontrolu protibolševická vláda v Samaře a okamžitě nařídila jeho přepravu po Volze do Samary. Čechoslováci Kazaň dobývali od přístavu, zmocnili se nádraží a pevnosti. Centrum města, kde se nacházela Státní banka, ovládly ruské oddíly podplukovníka Kapella a následující transport do Samary na počátku září do Ufy prováděly a zajišťovaly výhradně ruské síly. Zmiňme ještě, že po celé následující období se veškerých manipulací s pokladem účastnili úředníci státní banky.

Pro samarskou vládu nebyla situace na frontě na podzim příznivá. Rozhodla se proto poklad evakuovat dál na východ do Čeljabinska. Teprve tehdy ruská strana požádala československé představitele o vojenskou ochranu pokladu. Ten byl nyní přeložen do několika vlaků, kterých bylo podle některých pramenů celkem až osmdesát. Zapečetěné železniční vozy doprovázeli úředníci ze Samary a již zmínění zaměstnanci Státní banky z Kazaně. Ti při opakovaných kontrolách zajišťovali celistvost zlatého pokladu. Československé legie byly pověřeny pouze vnější stráží, takže se zlatem a cennostmi tito vojáci nepřišli do přímého styku. 

Kolčakovo zlato

V Čeljabinsku se zlato přeložilo do betonových sklepů státního skladiště obilí. Krátce na to v říjnu ale znovu putovalo do vagónů a zamířilo do Omsku, kde sídlila nově zřízená „všeruská“ vláda, takzvané Direktorium. Zde úloha československé stráže skončila. Ruští úředníci konstatovali úplnost zlatého pokladu a jednotkám zajišťujícím bezpečnost přepravy oficiálně poděkovali.

V druhé polovině listopadu 1918 došlo v Omsku ke státnímu převratu. Vrchním vládcem Sibiře se stal admirál Alexandr Vasiljevič Kolčak, jenž tak získal i kontrolu nad ruským pokladem. Bezprostředně z něj začal čerpat prostředky na budování armády, pořizování výzbroje a výstroje a posilování lesku svého úřadu. Část prostředků poslal generálu Děnikinovi a dalším protibolševickým silám, něco bylo převedeno na zahraniční účty. 

Legionáři byli znechucení autokratickým způsobem Kolčakovy vlády a vyčerpáni nekonečnými boji ve vzdálené zemi. Počátek roku 1919 přijali s novými nadějemi. Vrchní velení v čele s francouzským generálem Mauricem Janinem totiž podle nařízení ministra války Štefánika přikročilo ke stahování československých jednotek z frontových linií a k přesunu do Vladivostoku. 

Kolčakova pozice se v průběhu roku stále zhoršovala a nakonec se začal se svými vojenskými jednotkami stahovat na východ. Krátce před tím, než Omsk dobyli bolševici, stihl z města vypravit několik vlakových souprav a odjel společně s členy své vlády a zlatým pokladem naloženým do 28 vagónů. Cesta byla stále obtížnější, protože ve městech podél tratě docházelo k politickým převratům. Kolčak se ocitl v nepřátelském sevření. Nové levicové vlády jej chtěly zajmout a zmocnit se pokladu.

V rukou legionářů

Dne 27. prosince 1919 přijely do stanice Nižněudinsk, vzdálené 500 kilometrů severozápadně od Irkutska, čtyři vlakové soupravy. Nejprve pancéřový vlak „A“, po něm vlak „B“ s Kolčakem, za ním vlak „D“ s pokladem a vlak „12“ s vojskem. Zde je podle rozkazu vrchního spojeneckého velení očekávali vojáci československého úderného praporu majora Rudolfa Háska s informací, že je berou pod svou ochranu. Přes počáteční nevoli musel nakonec Kolčak souhlasit, neboť v Nižněudinsku došlo k převratu a přítomné admirálovy jednotky rychle přešly ke vzbouřencům.

Zástupci spojeneckých misí USA, Francie, Velká Británie, Japonska a Československa se následně dohodli, že Kolčakův zlatý ešelon bude dopraven do Vladivostoku a s ruskou stranou se bude dál jednat, jak se zlatem naložit. Plánů se v hlavách těchto politiků rodilo jistě hodně.

Převzetí vlaku proběhlo pod dohledem komise složené ze zástupců legionářů, úředníků banky a povstalců v Nižněudinsku. Kontrola byla namátková, komise při ní prohlédla celkem tři vagóny, ze kterých byly sejmuty plomby. Počet beden a pytlů se zlatem přesně odpovídal starším záznamům, u ostatních vagónů bylo pouze překontrolováno jejich bezpečnostní zajištění. Kolčak se následně vzdal vlády a vlak s pokladem i admirálovy vagóny střežila smíšená československo-jugoslávsko-ruská stráž.

Situace ve městě se nadále zhoršovala, protože se blížily další povstalecké síly toužící po velké kořisti. Dne 8. ledna 1920 se vlak vydal opět na východ. Cesta byla dramatická. Během noci na 12. ledna byl na stanici Tyreť jeden vagón vyloupen a ztratilo se z něj 13 bedniček se zlatem.

Poklad zůstává v Rusku 

Česká i ruská strana o krádeži sepsala záznam. Později byli z tohoto činu obviňováni českoslovenští vojáci, přestože u vykradeného vagónu držela stráž ruská jednotka. Údajná vina legionářů je čirá spekulace. Naopak, kdyby tito disciplinovaní vojáci nepřevzali poklad pod ochranu, byl by pravděpodobně brzy rozkraden celý.

Když vlak dorazil v polovině ledna do Irkutska, místní revolucionáři mu hodlali znemožnit další cestu: budovali zákopy, barikády a chystali se zaútočit. Generál Janin, ministr zahraničí Edvard Beneš a Spojenci vyzývali k pokračování v cestě s pokladem na východ. Navzdory tomu se velení legií v čele s generálem Janem Syrovým rozhodlo v kritické chvíli zcela pragmaticky ruský poklad i Kolčaka vydat a zaručit si tím pro své muže bezpečný odjezd z města. 

Dne 7. února podepsal zástupce sovětské vlády s legionáři dohodu o příměří a předání zlatého ešelonu. Kontrolní komise, tvořená šesti Rusy a třemi Čechoslováky tentokrát pečlivě zkontrolovala obsah všech vagónů. Legionáři odevzdali stejné množství zlata, které převzali, tedy kromě oněch třinácti bedniček ztracených v Tyreti. Poslední vlak s vojáky 2. kulometné roty 10. československého střeleckého pluku předal 11. března 1920 ruské straně definitivně dohled nad pokladem a opustil Irkutsk. Zlatý ešelon poté v rukách bolševiků směřoval zpět směrem na Kazaň. 

TIP: Proč českoslovenští legionáři skončili na jaře 1919 ve vězení Gornostaj?

Osud ruského pokladu zůstává dodnes přitažlivý. Zálusk na něj jistě měli i mnozí politici v zahraničí. Podle věrohodných svědectví a dostupných pramenů však nic nenasvědčuje tomu, že by právě vojáci Československého vojska na Rusi nějakou část pokladu uchvátili a odvezli domů. Carské zlato se ve skutečnosti postupně rozplynulo ve víru občanské války.

Schopnost číst emoce domácích mazlíčků hraje významnou roli v našem soužití s nimi. U psů je to poměrně jednoduché, u koček o poznání těžší. Kočky mají reputaci tvorů, kteří dokážou mistrně skrývat své pocity a je obtížné v nich „číst“. Jak ale zjistili kanadští odborníci, není to tak úplně pravda. I kočky mají ve svém repertoáru spoustu různých výrazů, většina lidí jim ale nerozumí.

Tajemství kočičí tváře

Ukazuje se, že nejlepší odhad na čtení výrazů koček mají mladší ženy, speciálně pak ty, které mají zkušenost s veterinární péčí. Platí to i v případech, kdy taková žena nemá bližší vztah ke kočkám. Dobrou zprávou je, že schopnost číst kočičí emoce lze natrénovat – ideálně co nejčastějším stykem s různými kočkami a pozorováním jejich chování.

TIP: Proč kočky žerou trávu a proč se děsí okurek?

K výše zmíněným závěrům vědci dospěli v rámci rozsáhlého výzkumu, kterého se zúčastnilo více než 6 300 lidí z 85 zemí světa. Účastníci online experimentu shlédli 20 krátkých videí s tvářemi koček, které vědci vybírali ze souboru celkem 40 takových videí, pocházejících převážně z YouTube. Poté účastníci experimentu vyplnili online test.

Pro většinu dotazovaných bylo velice obtížné správně odhadnout kočičí emoce. Pouhých 13 procent lidí odpovědělo správně u 15 a více videí z 20 zhlédnutých. Pokud si troufáte, vyzkoušejte si své schopnosti v jednom z testů čtení kočičích emocí sami.