Když pumy americké (Puma concolor) zaslechly v divočině „politické řeči“, téměř vždy se dávaly na okamžitý útěk. „Lidé na názor, že pumy se nás bojí víc, než my se bojíme jich, narážejí velmi často. Nikdo jej ale zatím vědecky neověřil,“ komentoval závěry jeden z autorů studie Chris Wilmers. „Když jdou lidé do hor, bojí se, že je napadne puma. Přitom se ale ukazuje, že pumy se dost bojí nás.“

Výzkumníci provedli celkem 29 experimentů, do nichž bylo zapojeno 17 různých pum amerických. V 83 % případů šelmy při zaslechnutí hlasů politických komentátorů Rushe Limbaugha a Rachel Maddowové utíkaly. A nejen to. Zvířata navíc velmi váhala, zda se vůbec mají ke své kořisti vrátit. „Zjistili jsme, že když pumy uslyšely lidské hlasy, ke své kořisti se vracely mnohem pomaleji a následně zkonzumovaly asi jen polovinu toho, co by pozřely, kdybychom je nevyrušili,“ popsal závěry další z účastníků výzkumu Justine Smith.

TIP: Puma americká: Přizpůsobivý univerzální skokan

Smith také s úsměvem poznamenal, že pokud je mu známo, jsou pumy nejen zcela apolitické, ale utíkají před jakýmikoli lidskými hlasy. Výkonná ředitelka nadace Mountain Lion Foundation Lynn Cullensová k tomu dodala, že výzkum snad nejen pomůže eliminovat strach lidí z pum, ale zároveň ukazuje cestu, jak zabránit pumám, aby se zatoulávaly do příměstských oblastí.

„Je racionální bát se zvířat, která vás mohou zranit,“ řekla. „Je ale důležité stavět tyhle obavy do správné perspektivy. Když se vydáte na podvečerní procházku do lesa se svým partnerem, je riziko, že vás napadne puma natolik nízké, že jej převáží zdravotní riziko v případě, že na tu procházku nepůjdete.“

Náladu všech, kdo sledují dění okolo vystoupení Británie z EU – nejen občanů, nýbrž i politiků na obou stranách kanálu La Manche –, dokonale vystihl titulek deníku The New York Times: „Už konečně vystupte!“ Kolotoč politických krizí, jenž smýká ostrovním parlamentem a přeorává jeho nejstarší tradice, brnká na nervy všem. Pracně vyjednaná kompromisní dohoda, kterou dolní komora několikrát odmítla, stála post premiérku Theresu Mayovou a zlomila páteř Konzervativní straně (bylo z ní vyloučeno 21 poslanců nedostatečně zapálených pro brexit, kteří se obratem připojili k opozici), což je věc v moderních dějinách neslýchaná. 

Nová vláda Borise Johnsona slíbila vyjednat jinou dohodu, aktuálně je ale jisté jen tolik, že se chystá další odklad vystoupení z EU. Internetem kolovaly smutné vtipy jako například: „Rok 2129: Britský premiér přijíždí do Bruselu vyjednat odklad brexitu. Nikdo už si nevzpomíná, kdy tato krásná tradice vznikla, ale každoročně přitahuje ohromné davy turistů.“ 

Jeden z klíčových problémů, na nichž dosavadní jednání vždy ztroskotala, nepřišel na vrcholu kampaně za vystoupení země z „jednadvacítky“ na mysl nikomu. Otázka hranic mezi Irskem a Severním Irskem se zdála naprosto nedůležitá – až do chvíle, kdy se ukázala jako kámen hozený do soukolí. 

Věčný nárok

Anglická koruna si dělala na sousední ostrov zálusk po celý středověk a angličtí králové tradičně tvrdili, že vládnou autoritou nad celým Éire, jak Irsku říkají v gaelštině místní. Až na několik držav v okolí Dublinu však vláda nad západními sousedy zůstávala pouhým zbožným přáním. Vše se změnilo počátkem 17. století, kdy začala anglická hvězda nečekaně stoupat. Největší protivník tamních protestantů, katolické Španělsko, se po selhání námořní invaze do Británie a sérii porážek na kontinentu definitivně vzdalo snu o světovládě. A jeho místo zaujala právě dravá Anglie. 

Rozvíjející se manufaktury a dálkový obchod daly britské koruně nevídanou sílu. Před dobytím zbytku světa si však potřebovala udělat pořádek na svém irském „dvorku“. Jakub I. Stuart, potomek skotské šlechty, se stal anglickým králem a obě země spojil v tzv. personální unii, jež postupně přerostla i v legálně a politicky propojené království. Posílení Britové si pak z rozdrobeného Irska ukusovali víc a víc. Britské koruně se nakonec roku 1601 podařilo zemi formálně začlenit do společné Unie, ačkoliv Irové s železnou pravidelností rebelovali. 

Příliv kolonistů

Aby mohli noví protestantští vládci rozmělnit moc místní šlechty, kterou s poddanými pojil nejen jazyk a kultura, ale také příslušnost ke katolické církvi, v pravidelných vlnách zabavovali majetky. Britové vytvořili organizovaný systém tzv. plantáží, kdy zabavenou půdu přidělili skotským či anglickým šlechticům. Ti obratem vysídlili původní obyvatelstvo a z domácích panství přivedli rodiny kolonistů, které v Irsku našly nový domov. Na rozdíl od nespolehlivých starousedlíků však patřily do „správné“ církve a milovaly toho pravého krále. 

Nejúspěšnější byl daný proces na severu ostrova v oblasti Ulsteru, který se nachází nejblíž britské zemi. Když se na počátku 20. století sčítalo ostrovní obyvatelstvo, žilo v Irsku celkově méně než 10 % protestantů, nicméně v Ulsteru jich bylo přes 56 %. Mělo to očekávaný efekt: Starousedlíci nově příchozí z duše nenáviděli, zatímco kolonisté se přimkli z britské Unii jako k matce, jež jim v nepřátelském prostředí garantovala přežití. Začalo hluboké sociální, etnické a náboženské rozdělení severu ostrova, které přetrvalo čtyři století a dodnes formuje jeho tvář. 

Samosprávu? Nezávislost!

Z Irů se stali občané druhé kategorie ve vlastní domovině. Po sérii nepokojů byl roku 1801 rozpuštěn místní parlament a o osudech obyvatel začal rozhodovat Londýn. Když pak v roce 1847 zachvátil zemi bramborový mor a rozvrátil zemědělství závislé na zmíněné plodině, lidé umírali hlady. Ostrov jako celek dokázal i přes shnilou úrodu brambor produkovat dostatek potravin, a hladomor by tak mohl být odvrácen. Jenže majitelé půdy původem z Británie dál exportovali jídlo na britský trh, jako by právě proběhla ta nejlepší zemědělská sezona. Hladomor vyústil v milion mrtvých, další miliony lidí emigrovaly do Spojených států a Kanady. Populace země se smrskla o čtvrtinu a nenávist vůči cizím vládcům dostoupila vrcholu. 

Situace se mimořádně vyostřila počátkem století, kdy se irské elity začaly domáhat nezávislosti. Další hrozící povstání zažehnala liberální britská vláda, která roku 1914 garantovala tzv. Home Rule Act, jenž Irsku zaručoval omezenou samosprávu. Pro tvrdé nacionalisty vyžadující úplnou samostatnost šlo ovšem o podání léků proti bolesti tam, kde bylo podle jejich mínění potřeba amputovat zanícenou končetinu. 

Sváteční povstání

Roku 1916 tak vypuklo tzv. Velikonoční povstání, které ovšem britská vláda tvrdě potlačila – navzdory tomu, že musela většinu sil vázat na frontě první světové války. Přesto se jednalo o úspěch. Myšlenka na samostatný stát totiž zakořenila u širokých mas a následná podpora nacionalistů vyústila v další, tříletou válku. Tentokrát se ovšem nacionalistům skutečně podařilo vybojovat nezávislost. Britové uznali porážku a nabídli Irům dohodu: faktickou samostatnost a pouze formální setrvání v unijním Commonwealthu – status, který si například Kanada zachovala dodnes. Byl v tom však háček, a sice že sever ostrova měl nadále zůstat plně pod britskou kontrolou. 

Irové na dohodu kývli, ale válčení zdaleka neskončilo. Menšinoví odpůrci smlouvy se totiž rozhodli nebrat mír v potaz. Najednou tak proti sobě stáli bývalí spolubojovníci a kamarádi z Irské republikánské armády, z nichž jedni chtěli dosáhnout svého snu o plné nezávislosti, zatímco druzí byli ochotni přistoupit na realistický kompromis. Následnou občanskou válku vyhráli umírnění a Severní Irsko zůstalo v Británii. Doutnající konflikt v irsko-britských vztazích se tak nepodařilo uhasit, ale pouze mírně přidusit. 

Nespravedlivý systém

Následující „poklidné“ období vyplnily v Severním Irsku křivdy a vzájemná nesnášenlivost. Ulster, rozčleněný na šest okresů, měl sice v součtu víc protestantů než katolíků, ale rozdělených velmi nerovnoměrně. V okresech Tyron a Fermanagh žilo mnohem víc katolických nacionalistů než příznivců Unie, v Derry a Armaghu byly jejich počty téměř vyrovnané. Jelikož vláda nemohla katolíkům jen tak vzít volební právo, nastavila pravidla voleb do samospráv „šikovně“ tak, aby se hlasy odvozovaly od počtu nemovitostí, které volič vlastnil. Máte tři domy? Máte tři hlasy! 

A protože protestanti patřili historicky k bohatším, končily volby jasným vítězstvím Unionistů. Například během hlasování v Derry v roce 1967 získali protestanti v místní samosprávě dvanáct křesel, zatímco katolíci pouze osm – ačkoliv prvních zmíněných žilo v okrese jen 7 800 a druhých 14 200. Všechna důležitá rozhodnutí, sociální politika a přidělování městských bytů tak výrazně zvýhodňovaly Unionisty, bez ohledu na skutečné potřeby lidí. 

Irská republikánská armáda (IRA), jež se na severu stáhla do podzemí, začala s útoky na veřejné představitele a policisty. Místní protestanti se cítili ohrožení a obratem zformovali vlastní obrannou jednotku, nazvanou Ulsterští bojovníci za svobodu (UFF). Aby napětí nebylo málo, budovala britská armáda mezi oběma Irsky skutečnou „železnou oponu“: Zbořila 90 % mostů a uzavřela téměř všechny ze tří set přechodů, protože obchodní války mezi Británií a Irskem byly běžné a pašování zboží se proměnilo ve velký problém. Do té doby zcela prostupná pětisetkilometrová hranice se náhle hermeticky uzavřela, což narušilo život ve všech příhraničních komunitách. Lidé najednou nemohli na nákup či do kostela, protože jim v cestě stál ostnatý drát a vojáci. 

Zátarasy, dráty a zbraně

Uzavřená hranice charakterizovala celý konflikt. Irští dobrovolníci začali s partyzánskými opravami mostů, zatímco vojáci jim je opět ničili téměř pod rukama. Britské hlídky se staly terčem sniperů z IRA a celnice cílem Molotovových koktejlů. Celní budovu v Belleeku vyhodili teroristé do vzduchu, a když britská správa přistavila na její místo pojízdnou budku, vypálili ji také. Britové tedy přivezli novou, potkal ji ovšem stejný osud. Celou „hru“ si pak aktéři během dvou měsíců zopakovali ještě desetkrát. 

Hněv protestantů vyvrcholil v roce 1969 masivními a krvavě potlačenými demonstracemi, jež zahájily období tzv. troubles neboli problémů. IRA spustila kampaň cílených vražd. Unionisté nezůstali pozadu a za útoky se mstili střelbou do náhodných civilistů. Britské speciální oddíly SAS začaly s lovem teroristů IRA. Krvavý chaos završily bomby, které explodovaly v Belfastu i Derry, v nákupních centrech i hospodách. 

Když nakonec znepřátelené strany zasedly v roce 1998 k jednacímu stolu, konflikt už si připsal 3 500 obětí, z nichž třetina šla na účet bombových atentátů. Civilní populaci se však násilí zajídalo natolik, že masivní demonstrace za mír přinutily obě teroristické organizace najít společnou řeč. 

Tzv. Velkopáteční dohoda, kterou podepsali zástupci obou stran, znamenala ohromný průlom. Kromě politických deklarací – například přiznání, že nenásilná snaha o setrvání v Unii i její opuštění jsou platné cíle, za něž se nesmí trestat – také konstatovala, že pokud se v budoucím referendu obyvatelé vyjádří pro připojení k Irsku, britská vláda to přijme. Současně se strany zavázaly odzbrojit svá vojenská křídla. Nejviditelnějším úspěchem však bylo, že z hranice zmizely nenáviděné zátarasy. Celou věc velmi ulehčil fakt, že Irsko i Británie předtím vstoupily do Evropské unie, která zaručuje volný pohyb osob u všech svých členů. 

Která z možností? Žádná

K důvodům, proč dosud všechna jednání mezi EU a britskou stranou selhala, paří totiž právě i status irské hranice. Existují pouze tři možnosti: Zaprvé, Británie zůstane v celní unii EU, která zaručuje volný pohyb zboží, jenže také předepisuje, jaké zákony bude ostrovní země dodržovat – což je naprosto nepřípustné pro zastánce brexitu. Zadruhé, Británie povolí Severnímu Irsku zvláštní režim a setrvání v celní unii EU, jenže to symbolicky znamená, že se obě Irska sjednotí – což je naprosto nepřípustné pro irské Unionisty. Zatřetí, mezi Irskem a jeho severním sousedem vyrostou celnice a klasická hranice – z návratu plotů a jejich významu však vstávají vlasy hrůzou úplně každému. Zbylí extremisté z tzv. Nové IRA už se nechali slyšet, že pokud se zátarasy obnoví, znovu vzplane boj. 

Právě proto vznikla irská pojistka, provizorní plán, podle nějž by celní unie a s ní také evropské zákony platily na celém území Británie i po vystoupení z EU – a to dokud se problém nepodaří v budoucnu nějakým způsobem vyřešit, teoreticky i navěky. Pro zastánce brexitu to ovšem představuje rudý hadr před očima. Vyjednávání ohledně pojistky v britském parlamentu se následně zvrtlo v chaos, jaký ostrovní země nepamatuje. 

Nedávno premiér Johnson oznámil, že se irskou pojistku podařilo vyřešit. Spásným schématem se měla stát „elektronická registrace zboží“ a kontroly zhruba 1 % veškerého obchodního provozu na blíže nespecifikovaném místě na pevnině či na moři. Ani tento plán v popsané podobě ale neprošel, protože ho parlament smetl ze stolu ještě před projednáním. 

Lidstvo právě testuje úplně nový přístup v radioastronomii. A tentokrát je to skutečně převratná záležitost. Nizozemsko společně s Čínou vyslali vesmírný radioteleskop NCLE (Netherlands-China Low-Frequency Explorer) až za odvrácenou stranu Měsíce, do vzdálenosti 65 tisíc kilometrů od měsíčního povrchu.

NCLE není samostatná vesmírná observatoř. Jde o experiment, který je součástí čínské mise k Měsíci Čchang-e 4. Nachází se na palubě komunikačního satelitu, který loni zajišťoval komunikaci s měsíčním landerem této mise. Experiment tvoří tři antény, které byly až do minulého týdne složené.

Pozorování čáry vodíku

Rozkládání antén ale bohužel nešlo úplně hladce. Do této chvíle nejsou v ideální pozici. Aktivní fáze experimentu totiž začala se zpožděním, protože komunikační satelit mise musel přenášet signál měsíčního landeru déle, než bylo plánováno. Operátoři experimentu ale přesto zahájili pozorování a budou se ještě pokoušet nastavit antény do plánované polohy.

TIP: Čínská sonda Čchang-e 4 úspěšně přistála na odvrácené straně Měsíce

Experiment NCLE je navržený tak, aby detekoval elektromagnetické záření takzvané čáry vodíku neboli mikrovlnné záření o vlnové délce přibližně 21 centimetrů. Toto záření je totiž možné pozorovat jenom s velkým odstupem od pozemské ionosféry, která tento signál ruší. Záření čáry vodíku je přitom pro astronomy nesmírně cenné. Mělo by nám poskytnout informace o tom, jak byla hmota rozložená ve vesmíru brzy po Velkém třesku.

Archeolog John Oleson z kanadské University of Victoria se svými kolegy před časem objevil zvláštní figurku vyrobenou z pískovce, která ležela v písku pod dávnou obchodní stanicí na místě zvaném Humayma v Jordánsku. Figurka se dvěma nápadnými rohy by podle nich mohla být ve skutečnosti „věží“ ze soupravy šachových figurek.

Tato figurka přitom ležela na místě, kde byla objevena, asi od 7. století našeho letopočtu. Z té doby pocházejí také ranně islámské ruiny poblíž místa nálezu. Pokud mají Oleson a jeho spolupracovníci pravdu, jde o nejstarší objevenou figurku této slavné hry.

TIP: Co prozradil rozbor 1500 let starých odpadků ze starověké Byzance?

Podle toho, co víme, vznikly šachy v Indii, asi před 1 500 lety. Už o 150 let později se o této hře hojně píše v raně islámských textech. Humayma leží na prastaré obchodní cestě, která spojovala Indii s Blízkým Východem, takže nález pradávné šachové figurky tam pěkně pasuje. V Humaymě se nacházejí pozůstatky řady mocných říší, počínaje pevností antického Říma, přes kostely Byzance, až po raně islámské mešity.

Američtí vědci a lékaři z Oregonské státní univerzity analyzovali celkem 18 dávek údajně čistého lidského krevního séra od jednoho z obvyklých dodavatelů. Tyto vzorky krevního séra prozkoumali pomocí oblíbené analytické metody hmotnostní spektrometrie. Ukázalo se, že dodávané lidské krevní sérum není až tak úplně čisté.

Ve všech zkoumaných krevních vzorcích vědci objevili kofein, který se podle všeho stal neoddělitelnou součástí moderní civilizace. Větší část vzorků obsahovala alprazolam, známý jako Xanax, který se používá k léčbě úzkostných či panických poruch nebo depresí. V řadě vzorků se rovněž nacházel syntetický opioid dextrometorfan, který je součástí mnoha léků proti kašli, a také tolbutamid, využívaný jako lék proti diabetu 2. typu.

TIP: Nedostatek krve: Většina zemí světa nemá dost krve pro lékařské zákroky

Na první pohled nepříliš povzbudivá zjištění nejsou podle lékařů důvodem k panice. Ve skutečnosti jde totiž o velmi malá množství, která nejsou pro příjemce transfuze nijak nebezpečná. Na druhou stranu, složení krve dárců nabízí zajímavý pohled na lidský život a naše zvyky v 21. století.

Na jaře 1983 uzavřela americká vláda předběžnou smlouvu s šesticí průmyslových gigantů (Aerospatiale, Bell, Boeing, Grumman, Lockheed a Westland), na jejímž základě začalo vznikat šest prototypů stroje označeného V-22 Osprey (orlovec). Z několika uvažovaných variant se uchytila zjednodušená verze V-22B, ale vychytávání jejích dětských nemocí zabralo celá 90. léta.

Když se v roce 2000 zdálo, že to nejhorší má Osprey za sebou, jako blesk z čistého nebe přišly dvě vůbec nejhorší nehody a s nimi smrt 23 příslušníků námořní pěchoty. Konstruktéři přepracovali bezpečnostní prvky, i tak přišlo během testů o život celkem třicet osob, což z V-22 činí nejvražednější projekt pro vlastní osádky v dějinách USA. A bez uzardění se může ucházet i o titul nejprodraženějšího projektu – vývoj oproti plánům spolykal o 30 miliard dolarů více. 

Rychlý a odolný 

Roku 2005 Pentagon uznal konvertoplán schopným služby a pomalu se rozjela sériová výroba. Námořní pěchota zařadila typ do výzbroje v roce 2007 a nahradila jím letité vrtulníky CH-46 a CH-53, letectvo přijalo V-22 o dva roky později. Přes počáteční nedůvěru vojáků začal osprey konečně prokazovat své přednosti – odolný trup a spolehlivé motory. Horizontálně natočené rotory se za 12 vteřin nakloní až o 90° dopředu a následně pracují jako u turbovrtulového letounu. Ve srovnání s vrtulníky dosahuje letoun nejen rychlosti až 565 km/h, ale i delšího doletu 1 620 km a nosnosti asi devět tun. Palubní personál válečných plavidel si zase cení skladnosti, neboť křídla lze během minuty a půl složit souběžně s trupem a rotorové listy natočit na jednu stranu.

Aby do boje nemusely „orlovce“ doprovázet bitevní vrtulníky, dočkal se V-22 vyzbrojení. Do bočních dveří či zadní rampy lze lafetovat kulomety M240 nebo M2, v blízké budoucnosti konvertoplány zřejmě obdrží i účinnější výzbroj sestávající z řízených protitankových střel AGM-114 Hellfi re a protizemních AGM-176 Griffi  n či neřízených Hydra 70. Instalaci podvěsné výzbroje pod křídla překážejí rotory, takže v úvahu připadá jen instalace na přídi.   Ostré nasazení V-22 poprvé absolvoval v barvách americké námořní pěchoty, která jej roku 2007 vyslala do Iráku a o dva roky později i do Afghánistánu. Když roku 2013 v Jižním Súdánu ozbrojenci zasáhli palbou tři stroje a zranili čtyři příslušníky osádek, ukázala se nutnost posílit pasivní ochranu. Váha dodatečného pancíře činí 360 kg. Kromě USA si unikátní stroj pořídilo Japonsko, o koupi nebo pronájmu uvažují představitelé Indie či Jižní Koreje. 

Nová generace

Zkušenosti s V-22 se společnosti Bell vyplatily, neboť je záhy uplatnila v programu JMR-TD (Joint Multi-Role Technology Demonstrator) zkoumajícím nové koncepty vysokorychlostních strojů kategorie VTOL. Bellovým želízkem v ohni se stal konvertoplán V-280 Valor, jenž se poprvé vznesl v prosinci 2017, a pokud v testech uspěje, mohl by nahradit víceúčelové vrtulníky UH-60 Black Hawk.

Při tvorbě stroje nové generace se inženýři snažili vyhnout chybám nasekaným při vývoji ospreye. Valor je jednoduší i levnější a využívá prvky z existujících strojů – kupříkladu trup nezapře inspiraci tvarem blackhawku a avionika pochází z transportního C-130K. Masivní použití kompozitů snížilo hmotnost, výrazný technologický pokrok přináší upravený systém nosných ploch a pohonných jednotek. Na rozdíl od V-22 se totiž přetáčejí jen převodovky s rotory, zatímco motory zůstávají ve vodorovné pozici. To znamená vyšší spolehlivost i eliminaci rizika poškození přistávací plochy spalinami.

Úctyhodný operační dosah

Ve srovnání s UH-60 disponuje V-280 větší kapacitou – uveze čtyřčlennou osádku a 14 vojáků oproti čtyřčlenné osádce a 11 vojákům či 20 pasažérům. Největší devíza spočívá ve dvojnásobné rychlosti i doletu, neboť valor přepraví výsadek rychlostí 520 km/h na 1 500 km a vrátí se zpět (v podvěsu unese až 4 500 kg, tedy třeba houfnici M777, rychlostí 280 km/h).

TIP: Hybridní Plimp Model J bude dopravní letadlo-vrtulníko-vzducholoď

Tyto výkony by v případě zavedení do služby výrazně rozšířily možnosti velitelů při plánování aeromobilních operací – flotila V-280 kupříkladu přepraví stovky vojáků s děly z německých základen do Pobaltí, aniž by v cílové oblasti potřebovala letiště. V současnosti se valor podrobuje náročným testům, které rozhodnou o jeho dalším osudu. Prozatím se výsledky jeví velmi slibně a v dubnu 2019 jeden z prototypů dosáhl rekordní rychlosti 556 km/h. Přesvědčí-li revoluční stroj americké generály, jeho specializované verze by mohly nahradit i legendární bitevníky AH-64 Apache. 

Novozélandští vědci a lékaři zřídili první spermabanku na světě, která akceptuje vklady spermatu od HIV pozitivních dárců. Jde o muže, kteří žijí s virem HIV, ale zároveň podstupují účinnou antiretrovirální léčbu. Tito muži mají hladinu částic viru HIV ve svém těle tak nízkou, že HIV není možné detekovat krevními testy.

Technicky vzato jsou tito muži HIV pozitivní, jak ale potvrzují odborníci, nemohou přenést virus na partnerku prostřednictvím spermatu ani na nikoho jiného. Díky tomu je spermabanka, která vznikla v rámci projektu s přiléhavým názvem Sperm Positive, zcela bezpečná pro účely oplodnění. Za normálních okolností by přitom muži s HIV neměli šanci darovat sperma.

TIP: Skvělá zpráva: Nová vakcína si poradí i s jinak nezničitelným kmenem viru HIV

Součástí projektu Sperm Positive je i online rozhraní, které slouží k seznámení potenciálních příjemců spermatu s jeho dárci. Všichni zúčastnění jsou si pochopitelně vědomi, že dárci spermatu mají v tomto případě infekci viru HIV, ale zároveň nemohou nikoho nakazit. Účastníci projektu propagují myšlenku, že s infekcí HIV, která může být různého původu, život nekončí.

Mezi nejpopulárnější sporty se v meziválečném Německu zařadilo plachtaření a po celé zemi vyrostlo kolem 4 000 leteckých klubů a malých sportovních letišť, z nichž startovaly větroně s nadšenými mladými muži (a občas i ženami) v kokpitech. Tato aktivita měla i silnou oficiální podporu, jelikož tak vznikal velmi cenný kádr nadšených pilotů pro budoucí válečné letectvo. Piloti se tajně připravovali ve škole letecké společnosti Lufthansa, která byla zpočátku extrémně výběrová, a vstupními testy prošlo jen okolo 10 % zájemců.

Předchozí část: Riskantní služba pro vyvolené: Americké vs. německé osádky bombardérů (1)

Budování zakázané Luftwaffe 

V roce 1935 došlo v Německu k obnovení povinné vojenské služby, nejdříve na rok, potom na dva, nicméně dostat se k nyní již oficiálně ustavené Luftwaffe pořád nebylo jednoduché. Mnozí zájemci tedy raději volili cestu dobrovolného úvazku po skončení povinné služby, neboť pak už se musel brát ohled na jejich přání, ke které složce ozbrojených sil chtějí nastoupit. V každém případě však museli nejprve projít několika měsíci u Říšské pracovní služby, kde se naučili disciplíně, a poté ještě základním vojenským výcvikem, jenž odpovídal přípravě vojína pěchoty a byl shodný pro všechny složky Wehrmachtu.

Současně se již uchazeči učili teorii létání, navigaci a podobně, aby po šesti měsících mohli absolvovat testy, které ukázaly jejich vhodnost pro funkci pilota. Prošla jen malá část a zbylí zamířili do kursů pro výcvik navigátorů, radistů, střelců či mechaniků. Adepti na místo za kniplem mohli záhy usednout do školních dvojplošníků, například Fw 44 Stieglitz či Bü 131 Jungmann, jež se užívaly v primárním výcviku. Po jejich zvládnutí (takzvaný stupeň A) přešli na rychlejší letouny, mimo jiné Ar 66 či Go 145, což jim poskytlo licenci na úrovni B. Na rozdíl od USAAF ale Luftwaffe neprovozovala speciální cvičné letouny pro třetí stadium (úroveň C), jelikož k tomu se většinou používaly upravené varianty běžných bojových typů. 

Zredukovaná podoba výcviku

Nového pilota německého bombardéru, jenž měl za sebou okolo 100–150 letových hodin na jednomotorových strojích, tedy čekala cvičná modifikace jeho budoucího bojového letadla, například He 111 nebo Do 17. K výcviku osádek dvoumotoráků se ale někdy užívaly i dopravní stroje, nejčastěji Ju 52. Tato praxe se postupně stala častější, protože Luftwaffe se po velkých ztrátách v bitvě o Británii a na východní frontě ocitla v nouzi a musela posílat do boje i starší verze bombardérů, které dosud sloužily k výcviku.

Zpočátku se žádalo, aby pilot získal dalších 120–150 letových hodin, a tak na tom po této stránce nebyl zase o tolik hůř než jeho americký protivník, ovšem válečný tlak dolehl na délku výcviku také u Luftwaffe. Roku 1940 došlo ke zrušení počáteční pozemní fáze a onen pěchotní výcvik se prováděl současně s testováním a školením na piloty, navigátory, mechaniky a tak dále, což zabíralo celkem tři až čtyři měsíce. Budoucí piloti už poté usedali do cvičných letadel, kdežto muži pro ostatní profese zamířili do specializovaných kursů.

Nevhodné k flakům

Ti, kteří se ukázali jako nevhodní i pro roli pozemní obsluhy, přesto zůstali u Luftwaffe, pod kterou patřilo i protiletadlové dělostřelectvo. Z těchto vojáků se tak staly obsluhy flaku a dalších pozemních jednotek Luftwaffe. Redukoval se též počet nalétaných hodin, a proto šli piloti mnohdy do akce po pouhých 100–150 hodinách v kokpitu. Válečná situace navíc vedla k postupnému poklesu důležitosti bombardérů, protože Luftwaffe musela svoje omezené zdroje soustředit spíše na stíhací letectvo.

Roku 1944 pak začal takzvaný program Windhund, jak se nazývalo nouzové přeškolení osádek bombardérů na stíhače, jenže výsledky byly tristní. Mimo jiné i proto, že kokpity těchto dvou kategorií letadel přitahovaly značně odlišné povahy a ono spěšné přeškolení nemohlo změnit zažité návyky. Poslední nově vycvičené letce přijala Luftwaffe formálně do služby v únoru 1945, kvalitou se ale se svými předválečnými spolubojovníky nemohli v žádném případě rovnat. 

Měření sil

Německá Luftwaffe se rodila v podstatě ilegálně, ale díky obrovské oblibě plachtařství od počátku neměla nouzi o uchazeče o místa v kokpitech. Mohla tedy používat vysoce výběrový a exkluzivní systém, což měla společné s předválečným americkým vojenským letectvem, byť tam šlo spíš o důsledek omezeného rozpočtu USAAC.

Také v Americe byl výcvik velice důkladný a letectvo mělo elitní status, což se odráželo mimo jiné v požadavcích na uchazeče, ovšem brzy po vstupu do války bylo třeba tyto laťky přece jen snížit a výcvik zkrátit, ačkoli nikdy nedošlo na tak extrémní redukci, k jaké dospělo Německo v roce 1944.

U letců, kteří se školili ještě před válkou či na jejím začátku, lze říci, že německý pilot měl podrobnější znalosti teorie a lepší obecný vojenský výcvik, zatímco jeho americký soupeř se mohl spolehnout na více nalétaných hodin, byť vesměs na strojích, které se od těch bojových hodně lišily. Německý pilot měl aspoň zpočátku lepší životní podmínky, protože i bez ohledu na veškeré nectnosti maršála Hermanna Göringa je nutné mu přiznat, že se o své letce staral příkladně.

TIP: Hitlerovy vzdušné zbraně: Pravda o Luftwaffe během druhé světové války

Tento jeho zájem se ale negativně odrážel také v tom, že Luftwaffe byla ze všech složek Wehrmachtu zdaleka nejvíc prostoupena nacistickou ideologií. Němečtí piloti měli zpočátku vynikající předpoklady pro úspěch, ale celková strategická situace pracovala proti nim. Naproti tomu americký program výcviku pilotů bombardérů měl nejprve zpoždění, které ale brzy dohnal, takže nakonec přivedl osádky USAAF na výsluní slávy. Těžké ztráty v jejich řadách ale připomínají, že šlo o slávu nesmírně draze zaplacenou.

Třicetiletá válka zpustošila mnohé oblasti střední Evropy, z nichž Země koruny české patřily k těm nejzničenějším. Nejhůře postihla úrodné nížiny, kudy vojska táhla nejčastěji, tedy Polabí nebo Hanou. Jiná místa tak hrozivým ztrátám unikla, zejména podhorské kraje. Více než vojenská tažení však obyvatele zabíjely nakažlivé nemoci, především morové epidemie, které prošly českými zeměmi v letech 1624–6, 1631–5, 1639–40 a 1648–9. Odhadem ztratily české země jednu třetinu obyvatel, což se muselo projevit na životní úrovni. Na českém venkově začalo druhé nevolnictví.

Původ roboty

Robota má svůj původ ve středověku, kdy šlechta zakládala první panství a byl ještě dostatek volné půdy. Šlechta tehdy nemohla obdělávat tak obrovské lány ve vlastní režii, proto je rozdělila na menší pole a ta dědičně pronajala. Poddaný měl za povinnost platit, zpravidla ve dvou termínech, na jaře o svatém Jiří a na podzim o svatém Havlu. Navíc odevzdával také nějaké naturálie a byl povinen jistou pomocí svému pánu.

Částka se stanovila na věčné časy a toto ustanovení platilo. Takže sedlák například platil roku 1350 jednu kopu grošů, přičemž jeho vzdálený potomek platil o tři sta let později stejnou částku. Jenže mince už stejnou hodnotu neměly! Inflace, o níž ovšem tehdejší lidé neměli sebemenší ponětí, dosáhla podle odhadu až 500%. Šlechta tedy chudla, aniž by chápala proč. Je to jeden z důvodů, proč během 17. století téměř vymizel z českého venkova rytířský stav, tedy nižší šlechta. Rytíři se prostě nebyli schopni uživit, raději své pozemky prodali a dali přednost kariéře u dvora, nebo ve vojsku. Na většině půdy se rozkládala rozsáhlá panská dominia. 

Finanční problémy se šlechta rozhodla řešit podnikáním ve vlastní režii, k čemuž ovšem potřebovala pracovní sílu a námezdná čeleď nemohla stačit. A proto začala narůstat robota. Nebyla všude stejná, lišila se panství od panství, někde se šlechta chovala poměrně umírněně, jinde si svá práva tvrdě vymáhala. Karabáč v rukou drába nebyl ve skutečnosti tak častý, jak se nám snaží vsugerovat třeba Alois Jirásek ve svém Temnu, ale určitě nechyběl. 

Neefektivní záležitost

Půda na velkých panstvích se v 17. století formálně dělila na panskou, takzvaný dominikál, a poddanskou, takzvaný rustikál. Formálním vlastníkem veškeré půdy byl ovšem šlechtic. K dominikálu patřily především pastviny, poskytující píci stádům ovcí, a lesy, z nichž se získávalo výnosné dřevo a v nichž se lovila zvěř. Právo lovu měla samozřejmě opět jen šlechta. Z orné půdy patřila k dominikálu zhruba jedna třetina, většinou ta nejúrodnější, zbytek patřil k rustikálu. Půdu obdělávanou ve vlastní režii šlechty, tedy dominikál, obhospodařovaly poplužní dvory. Na nich měli poddaní za povinnost vykonat většinu roboty.

Selským statkům se říkalo grunt. Robota se nikdy nepředepisovala jedincům, ale vždycky patřila právě ke gruntu. To znamená, že pracovat na panskou půdu docházela z každého gruntu jen jedna osoba. U bohatých sedláků přitom často sloužilo třeba i deset pacholků a v takovém případě samozřejmě nerobotoval sedlák. Aby to však nebylo tak snadné, tak se bohatým sedlákům, vlastnícím spřežení koňské či volské, předepisovala robota potažní, zatímco chudší nájemci vykonávali robotu pěší. 

Na panském se pracovalo od rozbřesku do soumraku s dvouhodinovou polední přestávkou. K povinnostem patřily především veškeré polní práce, tedy orba, vláčení, výsev, okopávání, sbírání kamenů, vyvážení a rozhazování hnoje a samozřejmě sklizeň, která byla časově nejnáročnější. Během ní neplatila obvyklá sazba maximálně tří dnů v týdnu. Vrchnost mohla vyžadovat robotu delší a z jednoho gruntu se jí mohlo účastnit i více lidí. Ovšem tuto práci navíc platila vrchnost lepší sazbou 7 krejcarů pro pěšího robotěha a až 21 krejcarů za potah. Poddaní se také účastnili údržbářských prací při stavbě a opravách budov, cest a mostů nebo při dálkové přepravě nákladů. Na některých panstvích odváděli poddaní část roboty třeba při tkaní látek. 

Velmi sporná je efektivita robotní práce. Podle dochovaných záznamů byla až desetkrát nižší, než když sedláci pracovali na vlastním. Pro příklad: odvoz 24 beček na vzdálenost 60 km si vyžádal celých 24 robotních dnů, dovoz stovky latí na vzdálenost 4 km 4 robotní dny, stejně tolik si vyžádal i dovoz 1 000 cihel na zhruba tříkilometrovou vzdálenost. Jak vidno, pokud nebyla vrchnost skutečně krutá, dala se robota vydržet.

Občan nabyl, erár bere

Robota a nevolnictví nám dnes připadají nelidské, ač tehdy to tak současníci zdaleka nevnímali. Robota pro ně byla něčím přirozeným, na co má vrchnost právo. Nelze zpochybňovat, že sedláky omezovala a zhoršovala jejich životní podmínky, ovšem zdaleka nebyla tím nejhorším. Mnohem horším zlem se staly stále vzrůstající nároky absolutistického a postupně se byrokratizujícího státu, tedy placení berní. Vrchnosti se placení berní až do roku 1748 téměř netýkalo, proto celé finanční břemeno spočívalo na bedrech poddaných. Ve středověku se berně platily sotva jednou za pár let, většinou při mimořádných výdajích spojených s korunovací či sňatkem někoho z královského rodu. Vzrůstající nároky především na vedení války ovšem náklady státu od 16. století radikálně zvyšovaly.

TIP: Konec „člověčenství” v českých zemích: Jak probíhalo rušení nevolnictví?

Podle historika Josefa Pekaře platil sedlák v 17. a 18. století asi 40 % svého ročního výnosu státu, 29 % vrchnosti a 4 % církvi. Celkem tedy odvedl 73 % z toho, co za rok vydělal. Musel se naučit vyžít s tím, co mu zbylo a k tomu ještě chodit na robotu. Jeho postavení se tak neustále zhoršovalo.