Společnost KFC prostřednictvím Twitteru požádala uživatele, aby jí pomohli šťastný pár identifikovat, což se podařilo vcelku rychle. Někteří uživatelé však posunuli celou záležitost o krok dál a začali snoubencům nabízet výpomoc či finanční podporu s nadcházející svatbou.

Jeden jihoafrický zpěvák se nabídl, že na obřadu zazpívá, jedna z prémiových německých automobilových společností zase slíbila, že pár odveze na místo, kde budou trávit líbánky. Místní hudební časopis jim pak nabídl dvoustránkový prostor, na kterém mohou svůj milostný příběh vyprávět čtenářům. Další společnosti i jedinci nabízeli snoubencům vše možné od piva a nádobí po sportovní oblečení. Pár také obdržel finanční dary, jejichž hodnota v přepočtu dosahuje několika desítek tisíc korun.

Zásnubní repete

Poměrně pikantní na celé události je, že ve skutečnosti nešlo o zásnuby. Z vyjádření obou snoubenců totiž vyplynulo, že jsou ve skutečnosti sezdaní už od roku 2012. Manžel ale nebyl spokojen se snubními prsteny, které v té době své snoubence pořídil. Chtěl ji proto překvapit darem a jako místo si vybral právě restauraci rychlého občerstvení.

TIP: Láska v oblacích: Zamilované „ano“ v padajícím letadle

„Děkujeme, Jižní Afriko. Vaše laskavost nás skutečně zahřála. Nikdy bychom si nedovedli představit, že by příběh naší lásky mohl zasáhnout tolik z vás,“ uvedl pár, který teď místní média označují za nejoblíbenější dvojici v Jihoafrické republice.

Sledovat rybáky dlouhoocasé (Sterna paradisaea), jejich letecké hašteření, plachtění v protivětru, lov drobných rybek a garnátů v letu těsně nad hladinou nebo dvoření se partnerovi s kořistí v zobáku je zážitek, který vás neomrzí po mnoho dlouhých hodin. Neohroženě čelí větru, dešti, chladu, mořskému příboji i svým sousedům v kolonii. Neohroženě brání svá hnízda proti komukoli a fotograf okusí nesčetně štulců do hlavy jejich ostrým zobákem, při kterých občas i teče krev. Přesto, nebo právě proto, obdiv k nim zůstává.

TIP: Mistři střemhlavého letu: Elegantní rybáci obecní

Zatímco na zemi jsou na svých krátkých nožkách až trochu směšní, jejich elegance vyniká teprve za letu. Zachytit ale rybáka dlouhoocasého s větrem pod křídly je vpravdě nadlidský úkol. Mnohokrát cvakla závěrka zbytečně. Nespočet jich nebylo ostrých nebo v nedobrém světle, tu chybělo kus křídla, tam zas kousek dlouhého ocasu. Ale nakonec snad výsledek odpovídá vynaložené snaze. Ať ta křídla ještě mnohokrát obletí celý svět...

Když přijde řeč na nejlidnatější civilizace starověku, Perská říše nenapadne kromě historiků asi nikoho. Přesto zaujímá co do množství obyvatel v poměru k tehdejší globální populaci světové prvenství, zaznamenané i v Guinnessově knize rekordů. Perská, první Perská nebo též Achaimenovská říše, zrozená v polovině 6. století př. n. l., totiž v dobách největšího rozmachu okolo roku 480 př. n. l. zahrnovala 49,4 milionu obyvatel – což odpovídalo 44 % tehdejší odhadované populace světa! 

Dvě století klidu 

Základy jednoho z nejmocnějších impérií historie položil Kýros II. Veliký, pyšnící se titulem „král králů“, který se zároveň řadí k největším dobyvatelům starověku. Rozmach pak pokračoval za vlády jeho syna Kambýsa a především dalšího následovníka, Dareia I. Když poslední zmíněný v roce 486 př. n. l. umíral, náležela k perskému impériu celá Malá Asie, Sýrie, Palestina, Egypt, Mezopotámie, část Balkánu i Střední Asie a íránské oblasti až k hranicím Indie. 

V dobách vrcholného vzestupu se jednalo o ohromnou a kulturně rozmanitou civilizaci, kterou panovníci řídili sice pevnou, ale zároveň překvapivě mírnou rukou. Ve výsledku žili občané největšího impéria, jež do té doby svět poznal, v relativním míru bezmála 200 let. Něco podobného se žádné říši podobných rozměrů předtím ani poté nepodařilo. 

Klíčem je tolerance 

Podstatou takového řízení se stala nepochybně tolerance. Již zakladatel Kýros II. ponechal podrobeným oblastem na rozdíl od svých předchůdců značnou míru autonomie. Vztahovala se dokonce na náboženské kulty, které Peršané u jiných národů nejen tolerovali, ale přímo podporovali. 

Za všechno mluví následující příklad: Když Persie roku 539 př. n. l. dobyla Babylon, osvobodil Kýros židovské obyvatelstvo z otroctví, a dokonce mu umožnil návrat do Judeje i vybudování druhého jeruzalémského chrámu. Ostatně v témže roce vydal chartu, kterou lze považovat za nejstarší listinu práv a svobod. Je vyryta do hliněného válce a zaručuje toleranci všem rasám, jazykům i náboženstvím napříč říší.

Svoboda kultům 

Impérium nemělo jedno, ale hned čtyři hlavní města – Persepolis, Babylon, Súsy a Ektabanu – a úřední řeč představovala aramejština. Administrativně se ohromné území členilo na provincie zvané satrapie, jejichž počet se v průběhu existence říše pohyboval mezi 20 a 30. Každou řídil Peršany jmenovaný guvernér čili satrapa a navíc v ní působil samostatně ustanovený vojenský velitel, který se zodpovídal přímo panovníkovi. 

Peršané přiznávali jednotlivým satrapiím značnou míru autonomie, a to i v náboženském vyznání. Situace se ovšem mohla rychle změnit, pokud v místě došlo ke vzpouře vůči centrální vládě – v takovém případě byla nelítostně vyhlazena třeba celá města. 

Závlaha i ledničky

Zabezpečení tak rozsáhlé civilizace umožnila mimo jiné řada vynálezů, s nimiž přicházeli perští učenci a myslitelé. K nejvýznamnějším patřil vodohospodářský systém zvaný „kanát“ – umělý kanál, jímž se do pouštních oblastí přiváděla samospádem voda z hor. Nejstarší takové zařízení se nachází v dnešním íránském Gonabadu a o jeho dokonalém provedení svědčí i fakt, že bezmála po 2 700 letech stále poskytuje pitnou vodu téměř 40 tisícům lidí. 

Na zmíněnou soustavu se vázal tzv. jakčal, což lze přeložit jako „ledová jáma“ a v podstatě šlo o prehistorickou ledničku. Její základ tvořila kopulovitá stavba, kde se dařilo udržovat chladný vzduch a v jejímž podzemí se uchovával led a potraviny. Dokonce i v parném létě si tak Peršané mohli dopřát luxus v podobě studených nápojů. 

Perský expres 

Dalším významným vynálezem, jenž přispěl k dobrému fungování starověké Persie, se stal poštovní systém. Za jeho zakladatele můžeme považovat Kýra II. Velikého, který mandátem z roku 550 př. n. l. stanovil, že každá satrapie v království umožní odesílání a příjem pošty každému občanovi. Světlo světa tak záhy spatřil systém doručování tvořený rozsáhlou sítí silnic, podél nichž stála řada odpočívadel a ubytoven, kde se mohli kurýři občerstvit, vyměnit koně a nabrat zásoby. 

Páteř soustavy představovala Královská cesta, spojující Súsy a maloasijské Sardy. Měřila úctyhodných 2 700 km a nacházelo se u ní 111 přepřahacích stanic. Královští poslové na koních, kteří se po ní přesouvali štafetově, tak zvládli doručit urgentní zprávu z jednoho konce říše na druhý za pouhých šest dnů. Je ovšem třeba dodat, že Kýros nesledoval jen zájmy občanů, nýbrž také své vlastní. Po celém impériu totiž působila řada jeho špionů a tyto „uši“ pak dopravovaly zprávy právě po zmíněných cestách. 

Ačkoliv Peršané průběžně bojovali s Řeky, až do roku 330 př. n. l. a nadvlády Alexandra Makedonského zůstala říše víceméně stabilní. Perští panovníci tak svým občanům zajistili mír na víc než dvě století (pro srovnání, římský „Pax Romana“ trval zhruba 150 let). Možná uspěli i proto, že se drželi hesla zdobícího hrobku Dareia I.: „Peršan musí svádět bitvy skutečně daleko od Persie.“ 

Miliony let před příchodem velkolepých dinosaurů vládli planetě predátoři, kteří připomínali malé tanky s obrovskou hlavou. Garjainia madiba měřila sice jen zhruba dva metry, ale její hlava byla v poměru k tělu tak velká, že tento dravec překonal i ty nejhrozivější dinosaury.

Garjainia a další podobní dravci náležejí ke skupině erythrosuchidů, plazů, kteří se objevili na počátku linie archosaurů, vedoucí k ještěrům, hadům, hateriím, pterosaurům, krokodýlům, a také dinosaurům a ptákům. Tito dravci s masivní hlavou žili na řadě míst planety ve spodním triasu, v době asi před 250 až 238 miliony let. Země se v té době ještě vzpamatovávala z nejdrsnějšího masového vymírání své historie, v němž na rozhraní permu a triasu zmizelo téměř vše živé. Dvoumetrová Garjainia byla tehdy jedním z nejděsivějších monster, s nímž se bylo možné setkat.

TIP: Předek krokodýlů Carnufex carolinensis byl postrachem triasu Severní Ameriky

Paleontologové jsou přesvědčeni, že gigantická hlava garjainie s masivními čelistmi, které jsou plné tesáků podobných noži na steaky, vznikla kvůli jejímu životnímu stylu. Garjainia byla podle všeho hyperkarnivor, neboli masožravec, který se živí výhradně masem. Její hlava byla navzdory své velikosti lehce stavěná, s řadou dutých kostí a nejspíš i dobře pohyblivá. Musela to být strašná zbraň, kterou garjainia suverénně ovládala mohutnými svaly.

Třetí říše vstupovala do druhé světové války s poměrně silným letectvem, které ale postrádalo jednu důležitou složku, a sice strategické bombardéry. Luftwaffe disponovala středními bombardéry, od nichž očekávala zejména podporu na taktické úrovni, ovšem okolnosti ji donutily vést i strategické kampaně. Když zhruba o dva roky později vstupovaly do války USA, neměly prakticky žádné bombardovací letectvo hodné takového označení, ale během krátké doby vybudovaly gigantickou sílu, která měla značný podíl na porážce Německa. Jak si vedli piloti a příslušníci dalších leteckých profesí ve službách US Army Air Force a Luftwaffe? 

Tisíce nových pilotů

Kvůli hospodářské krizi ve 30. letech výrazně vzrostl zájem o službu v amerických ozbrojených silách, kde mnoho mladých mužů hledalo stabilní kariéru. Z tohoto přílivu rekrutů ale těžily především pozemní síly a námořnictvo. Letectvo, které tehdy formálně patřilo pod armádu coby US Army Air Corps (USAAC, až od roku 1941 jako USAAF), v té době zkrátka nemělo finance ani výcvikové a jiné kapacity potřebné k navýšení stavu.

V roce 1937 tak nastoupilo do služby pouze 184 nových pilotů. Situace se změnila až v roce 1939, neboť stále více Američanů (a to včetně kongresmanů) chápalo, že se USA v dohledné době pravděpodobně zapojí do války, ať již proti Japonsku, nebo proti Německu. Velení letectva tak schválilo plán během následujících dvou let vychovat 4 500 nových letců a vzápětí uzavřelo kontrakty s velkými civilními leteckými školami. Po porážce Francie v roce 1940 byl plán navýšen na 7 000 nových letců za rok a po vstupu USA do války pracovalo pro USAAF už kolem 60 civilních leteckých škol, které měly na starosti první fázi výcviku.

Výcviková letadla pro USAAF 

Ta se označovala jako vstupní (Primary), probíhala zpravidla na lehkých strojích (například PT-17 Kaydet či PT-22 Recruit) a zahrnovala úplné základy létání. Pak se adept přesouval do základního výcviku (Basic), kde se učil mimo jiné součinnost ve formaci, navigaci podle přístrojů či létání v noci, a to většinou na strojích BT-13 Valiant nebo BT-14 Yale. Třetí, pokročilá (Advanced) fáze se již lišila pro piloty jedno- a vícemotorových letounů.

Do druhé skupiny patřili i budoucí piloti bombardérů, kteří se v tomto stadiu učili na dvoumotorových strojích AT-9 Fledgling a AT-10 Wichita. Každá ze tří fází výcviku zpočátku trvala tři měsíce a piloti za tu dobu nalétali průměrně 140 hodin, načež se přesunuli k operační jednotce. Tam se začali seznamovat s letadlem, na kterém měli sloužit, a nalétali na něm zhruba 250 hodin, než byli uznáni za skutečně připravené k bojové akci. Po vypuknutí války ale musel být celý proces výrazně zrychlen. 

Lety nad Německo

Každou ze tří fází Američané zkrátili na devět až deset týdnů, takže pilot mohl po sedmi měsících výcviku absolvovat přesun do Velké Británie, odkud startovaly bombardovací perutě USAAF proti cílům v Německu a v okupované Evropě. K tomu bylo nicméně zapotřebí také dalších členů osádky, kterou zpravidla tvořilo celkem deset osob: pilot, druhý pilot, bombometčík, radista, mechanik a střelci. Původní schéma předpokládalo, že první tři zmínění budou důstojníci, zatímco zbývajících sedm bude pocházet z řad mužstva, respektive poddůstojnického sboru.

I to ale válečné podmínky změnily. Letectvo si také dlouho zakládalo na svém výběrovém charakteru; od budoucích letců nejprve požadovalo nejméně dva roky odborného (nejlépe vysokoškolského) vzdělání, ale i od toho muselo posléze ustoupit, ačkoli vstupní testy zůstávaly pořád poměrně náročné. Uchazečů totiž bylo stále dost a letectvo si přece jen mohlo vybírat ty inteligentnější a vzdělanější, navíc osádky bombardérů se skládaly zásadně jen z dobrovolníků.

Životní styl amerických letců 

Akce, do nichž startovali, totiž přinášely značné riziko a ztráty při některých náletech dosahovaly hrozivých čísel. Jen velmi málo kompletních osádek se mohlo chlubit tím, že přežilo požadovaných 25 misí, po nichž se mohly vrátit domů. Po absolvování takového turnusu se sice někteří dobrovolně upsali k dalším operacím, většina však byla vděčná, že nemusí dále čelit německým stíhačkám a protiletadlovému dělostřelectvu.

Dokončení: Riskantní služba pro vyvolené: Americké vs. německé osádky bombardérů (2)

Trvalá hrozba smrti, zranění nebo zajetí se odrážela i ve způsobu, jakým letci trávili volný čas. Ačkoliv se nejvíce mluví o karetních hrách, alkoholu a ženách, skutečnost byla daleko složitější, jelikož mnozí příslušníci USAAF nalézali naplnění či útěchu v řadě jiných činností. Kostely poblíž amerických základen ve Velké Británii bývaly vždycky naplněné, protože mnoho mužů se obracelo k víře, další vyráželi na výlety po Anglii a samozřejmě také psali deníky či dopisy, díky čemuž se zachovaly podrobné a důvěrné informace o jejich nasazení i osobním životě.

Pro Europu nyní nemusíme chodit daleko – tedy alespoň obrazně řečeno. Jupiter prochází spodními partiemi souhvězdí Lev a večerní obloze dominuje v podobě jasné stálice vysoko nad jihem. Stačí přitom jen malý hvězdářský teleskop, a spatříme kolem plynného obra několik drobných světelných bodů – jeho největší měsíce, zvané galileovské.

Europa je jedním z nich a v sousedství Jupitera ji svým teleskopem poprvé pozoroval právě průkopník astronomie Galileo Galilei, a to 8. ledna 1610. Přibližně ve stejné době ji zaznamenal i německý hvězdář Simon Marius. Objev měsíce se však připisuje Galileovi – Ital jej totiž pravděpodobně sledoval už dřív. Odhadoval přitom, že z měsíčků, které zachytil, je Europa k obří planetě druhá nejbližší: Ve svých poznámkách ji proto označoval jako Jupiter II. Dnešní názvy čtyř největších satelitů Jupitera – Ganymedu, Kallisto, Io, a Europy – navrhl právě Marius, v oficiální známost ovšem vešly až v 19. století.

Přestože je Europa nejmenší z Jupiterových oběžnic, které Galileo sledoval, v dalekohledu se jeví jako poměrně výrazná. Její povrch pokrytý ledem totiž odráží až 65 % slunečních paprsků.

Ještě jednou Galileo

Většinu informací, které dnes máme o tomto ledovém světě – stejně jako o Jupiteru a jeho soustavě měsíců – nám poskytla sonda Galileo, jež strávila na oběžné dráze obří planety osm let. Na podzim roku 1989 byl robotický průzkumník vypuštěn na nízké zemské orbitě z paluby raketoplánu Atlantis a následný impulz vlastního motoru jej vyvedl z gravitačního pole naší planety. Cesta k cíli však byla dlouhá: Trvala šest let a zahrnovala využití gravitačního praku během průletů okolo Země, a dokonce i Venuše (díky sondě jsme v roce 1990 například získali nádherné infračervené záběry mraků v tamní atmosféře). 

Orbity Jupitera dosáhl automat v prosinci 1995. Během své mise pak uskutečnil mimo jiné čtrnáct poměrně blízkých průletů okolo Europy a otevřel tak éru, v níž stojí malý souputník plynného obra v čele zájmu astrobiologů.

Víc vody než na Zemi

Podle současných poznatků má Jupiter 67 měsíců, přičemž Europa kolem něj krouží jako šestá nejbližší: Obíhá 671 000 km od hranice jeho atmosféry a jeden oblet absolvuje za 3–4 pozemské dny. Podobně jako Měsíc má Europa tzv. vázanou rotaci, což znamená, že zůstává k planetě natočena stále stejnou stranou. 

Souputník je s průměrem okolo 3 100 km menší než průvodce Země, ale například větší než trpasličí planeta Pluto. Snímky sondy Galileo potvrdily, že jeho povrch pokrývá led a tamní teploty se pohybují kolem −160 °C. Vědci jsou si ovšem téměř jisti, že pod zamrzlou slupkou s odhadovanou tloušťkou až 100 km se nachází obrovský globální oceán kapalné slané vody. Na Europě tak může být i víc než dvojnásobné množství tekuté vody ve srovnání s naší planetou. 

Snímky z Galilea totiž prozradily, že ledový povrch není tak klidný a nečinný, jak by se mohlo na první pohled zdát. Především se na něm nachází jen velmi málo impaktních kráterů, což ukazuje na mladý a přetvářející se terén. Led je místy popraskaný, což může být důsledek kolísání výšky hladiny podpovrchového oceánu působením slapových sil – v závislosti na tom, zda se Europa na své orbitě od Jupitera vzdaluje, či se k němu naopak přibližuje (ve vesmíru totiž nejspíš neexistuje těleso s dokonale kulatou oběžnou dráhou). Četné vysoké ledovce nasvědčují, že tekutá voda z hlubin prasklinami někdy i prosakuje na povrch. Podél prasklin lze pak rovněž pozorovat jakýsi hnědý „sliz“. Někteří vědci odvážněji hovoří o vlivu termálních gejzírů, které vyvěrají z jádra měsíce na dně jeho oceánu. Teplo může pocházet buď z vlastní geologické aktivity v nitru Europy, či ze slapových sil vyvolaných obrovskou gravitací Jupitera. 

Europa má dokonce i tenkou kyslíkovou atmosféru: Energeticky nabité částice ze Slunce zřejmě při srážkách s ledovým povrchem rozbíjejí molekuly H2O na atomy vodíku a kyslíku, jež pak zachytí gravitace měsíce.

Definitivní karanténa

Sonda Galileo splnila své úkoly a v září 2003 přišel čas její misi ukončit. Automat řízeně zanikl v atmosféře Jupitera, odkud však ještě stihl poslat poslední vědecká data. Hlavní důvod, proč odborníci nenechali nečinnou sondu jednoduše na orbitě planety, představovala právě Europa – nebylo možné zaručit, že se s ní někdy v budoucnu Galileo nesrazí. Takový impakt by vytvořil značné množství energie a vyvolal by rozsáhlé tání ledu na povrchu měsíce, načež by mohly tamní oceán infiltrovat naše mikroby, jež na sondě přežily dlouhou pouť vesmírem. Pozdější pozemští průzkumníci by pak s velkou slávou „objevili život“ na Europě – a obrovská vědecká blamáž by byla na světě…

Sonda Galileo nám o měsíci poslala mnoho dat. O další vzrušující objev se pak v roce 2012 zasloužil Hubbleův kosmický teleskop, když nad jeho jižním pólem pozoroval výtrysky vodní páry, jež záhy zmizely. Pocházely snad z podpovrchového oceánu? Vodní rezervoár fascinuje vědce z prostého důvodu: Země nás totiž naučila, že najdeme-li v přírodě tekutou vodu, našli jsme pravděpodobně i život – i když jen na mikroskopické úrovni.

Pátrání po životě

Když se chystal start roveru Curiosity k Marsu, dostal jistý vědec z NASA na tiskové konferenci dotaz, co by pro něj osobně znamenal případný objev současného či minulého života na rudé planetě. Badatel odvětil, že by to považoval za důkaz, že je život ve vesmíru běžný a nejde jen o obrovskou fyzikálně-chemickou náhodu na jediné planetě.

S Europou je to podobné. „Pokud existuje život ještě někde jinde ve Sluneční soustavě – a speciálně na Europě –, znamenalo by to, že ho musí být plná Galaxie,“ prohlásil Jim Green, ředitel divize výzkumu planet v NASA. Navíc i život na Zemi se začal pravděpodobně vyvíjet v oceánech. Co se však týče oceánu na Europě, někteří vědci jsou v otázkách tamního života skeptičtí kvůli velkému množství radiace produkované Jupiterem. Tu by zas ovšem mohla odstínit stokilometrová ledová krusta na povrchu…

Každopádně, pokud bychom chtěli hledat mimozemský život, představuje Europa jednu z předních destinací. I proto zřejmě Národní vědecká rada USA stanovila v roce 2011 misi na tento Jupiterův měsíc jako druhou nejvyšší prioritu NASA, co se týče meziplanetárního výzkumu – číslem jedna se stal Mars Rover 2020, který má na povrchu rudé planety shromažďovat vzorky pro návrat na Zemi na palubě robotického plavidla.

Nová mise na měsíc

Americká vesmírná agentura v roce 2015 oficiálně zapsala nový let k Jupiterovu měsíčku do svých plánů a z více než třiceti návrhů odborníků obratem zvolila devět vědeckých přístrojů, které sonda ponese. I když aparatury nebudou stavěné na přímou detekci života, mohly by nám napovědět mnohé o „obyvatelnosti“ Europy organismy, jaké známe ze Země. Na vznik těchto přístrojů by měla NASA přispět vědeckým týmům 110 miliony dolarů.

Dokončení: Jupiterův měsíc Europa: Najdeme život pod ledem? (2.)

HD kamery zmapují až 95 % povrchu měsíce v rozlišení až 50 m, spektrometry změří chemické složení tamního ledu, hloubkový radar bude pátrat po tekuté vodě pod ledovým povrchem, magnetometr se zase zaměří na magnetické pole, které nám může mnohé naznačit o hloubce a slanosti místního oceánu. Zkoumat se bude rovněž složení tenké atmosféry měsíce, a pokud bychom chtěli vzorky z hlubin vodního rezervoáru, mohla by sonda proletět skrz zmiňované výtrysky nad jižním pólem. I to vědci zvažují.

Česká filharmonie se zrodila v roce 1894 z vášnivých sporů v Národním divadle. Na počátku roku se členové tamního orchestru vzbouřili proti nízkým platům a zahájili stávku. Přídavek, který si vymohli, byl však jen nepatrný. Tajné schůze členů orchestru Národního divadla tím ale neskončily a vyústily nakonec v rozhodnutí pořádat koncerty vlastní, ve vlastním souboru a pod vlastním názvem. A vzpomněli si na Filharmoniu, jak Bedřich Smetana nazval soubor, který vytvořil v sedmdesátých letech 19. století. Pro odlišení přidali přídomek „česká“. Česká filharmonie byla na světě.

Pod Kovařovicem nikdy!

Na zahajovací koncert sice došlo až po dvou letech, avšak byla to premiéra více než důstojná: 4. ledna 1896 provedl Antonín Dvořák s Českou filharmonií Slovanskou rapsodii č. 3, Biblické písně, předehru Othella a dlouho očekávanou symfonii Z Nového světa. Ta od té doby tvoří jeden z neotřesitelných pilířů repertoáru České filharmonie – k dnešnímu dni ji odehrála téměř devětsetkrát.

V příštích letech pak Česká filharmonie vystupovala několikrát ročně, se stále se střídajícími dirigenty, mezi nimiž byl výraznou osobností Karel Kovařovic. Jak se v dějinách tohoto orchestru ještě několikrát opakovalo, hráči jím byli zpočátku nadšeni. Coby bývalého harfistu ho brali jako „jednoho z nich“ a pomáhali mu ve vzestupu. Zdařil se mu ale lépe, než jim bylo milé – stal se šéfem opery Národního divadla, a to šéfem velmi náročným. V roce 1901 orchestr proklamoval: „Nebudeme hrát pod Kovařovicem nikde a nikdy!“ Kovařovic si ale poradil – angažoval orchestr nový, a i když se někteří vzbouřenci kajícně vrátili pod jeho taktovku, většina zůstala náhle bez práce. Česká filharmonie se nečekaně stala jejich jediným působištěm, a tak i samostatným orchestrem.

Talichovy smyčce

Spory o dirigenta zůstaly leitmotivem České filharmonie a provázely i prvotní roky její existence až do roku 1919, kdy se postu šéfdirigenta ujal Václav Talich. Ani jeho nástupem hned nezmizely existenční problémy, se kterými se orchestr potýkal. Záchranou se stal až Radiojournal, pozdější Český rozhlas.

Poprvé se podařilo přenést část koncertu 11. května 1925, o pouhé čtyři dny později již koncert celý. Ne všichni tomuto úspěchu aplaudovali – technická správa Obecního domu, odkud se přenášely první koncerty, se zpočátku nedokázala smířit s mikrofonem v secesní Smetanově síni. 

Hlavní přínos Václava Talicha, který stál v čele České filharmonie až do roku 1941, však spočívá v něčem jiném – byl to právě on, kdo vtiskl tomuto orchestru jeho jedinečný zvuk. Nejen, že zvýšil jeho obsazení, ale svým neúnavným pedagogickým působením brzy dosáhl technické dokonalosti. „Talichovy smyčce“, to byl typický, nezaměnitelný zvuk, který Českou filharmonii léta charakterizoval. 

Konec budovatelských zítřků

Ovlivněni výsledky druhé světové války, vstoupili všichni členové houfně do KSČ. Zejména po velkých milnících typu únor 1948 či srpen 1968 z ní začali vystupovat. V osmdesátých letech tvořili straníci necelou třetinu orchestru.

Během zájezdů měli hráči pochopitelně možnost srovnávat životní styl Východu a Západu. Scénka ve filmu Kolja zmiňuje dotazníky, které se po zájezdu vyplňovaly. („Setkal jste se s Čechy? Rozveďte, o čem jste hovořili.“) Umělecká licence vkládá do úst Františka Louky „šrapnel“, standardní odpověď zněla „Setkali jsme s Čechy, kterým se koncert líbil.“ Přestože v zahraničí často hostující filharmonici dostávali nabídky na angažmá, emigrovalo během celé komunistické éry jen asi pět hráčů.

TIP: Vzestupy a pády Bedřicha Smetany: Kariérní začátky nebyly vůbec lehké!

Rok 1989 přinesl dramatické zvraty i do chodu České filharmonie. K revoluční euforii patří i známý plakát „Koncert se překládá na…čas svobody.“ V létě následujícího roku se Česká filharmonie znovu setkala se svým někdejším šéfem, Rafaelem Kubelíkem, který na Staroměstském náměstí řídil Koncert vzájemného porozumění 1990, unikátní spojení České filharmonie, Státní filharmonie Brno a Slovenské filharmonie Bratislava.

V Itálii se v loňském roce narodilo 439 747 dětí. Podle statistického institutu ISTAT jde o historické minimum – ještě v roce 2010 připadalo na jednu ženu 1,49 dítěte, v roce 2018 to bylo jen 1,32 dítěte. Itálie (společně se Španělskem, Maltou a Kyprem) je v tomto směru nejhorší ze zemí Evropské unie. Průměr EU je 1,59 dítěte na ženu (v ČR připadalo v roce 2017 na jednu ženu 1,69 dítěte). Podle italských vědců je na vině teplejší klima, smog, chemické látky v ovzduší a radiace.

Varování přišlo i od nedávného národního kongresu nazvaného Příroda, životní prostředí, výživa a člověk, který pořádala Italská společnost andrologie (SIA), lékařského oboru, který se zabývá chorobami mužských reprodukčních orgánů, jejich léčbou a prevencí. 

Regrese mužské plodnosti

Andrologové doložili demografický pokles těmito daty: průměrný počet mužských spermií se nyní oproti době před 40 lety snížil o polovinu a každý desátý muž je dnes neplodný. Jak vědci uvedli, vinu na tom nese zhoršování životního prostředí, ale může to záviset i na klimatických změnách. Je totiž známo, že zvyšování teploty poškozuje mužský reprodukční aparát, a to mnohem více než ženský.

U některých živočišných druhů může zvýšení vnější teploty o několik stupňů snížit o polovinu plodnost a experti se obávají, že se totéž děje i u lidí. Studie realizované na zvířatech, například na motýlech a broucích, ukazují, že zvýšení teploty zřejmě přispělo k vyhynutí některých druhů, protože mužský reprodukční aparát a spermie jsou velmi citlivé na teplo. Negativní účinky vyšší teploty se projevují rovněž na případném potomstvu, které je méně plodné a jehož reprodukční kapacita je snížena o 25 procent.

Také to, když je muž vystaven teplu v období vývinu, postihuje jeho reprodukční kapacitu v době dospělosti a výsledkem je opět výrazný pokles reprodukční schopnosti. Člověk má dozajista systémy ochrany organismu, ale negativní působení klimatických změn na plodnost je u našeho druhu dnes už téměř jisté. Podle nedávných studií může zvýšení okolní teploty o jeden stupeň vést například ke zvýšení teploty šourku o 0,1 °C a to může ovlivnit plodnost.

Regrese mužské plodnosti je dnes faktem, ale obviňovat z toho pouze kouření, chemii nebo pohlavní infekce nestačí. Má na to vliv životní prostředí, a to nejen u rizikových pracovníků. Je dnes totiž známo, že vystavení vysokým teplotám, jako je tomu u kuchařů nebo svářečů, může plodnost negativně ovlivnit. Podobně se tomu děje i tehdy, jsou-li varlata vystavena teplotám jen o málo vyšším, jak je tomu o řidičů kamionů nebo u těch, kdo dlouhodobě pracují s laptopem na kolenou.

TIP: Rozsáhlý výzkum potvrzuje: Mužům z vyspělých zemí kvapem ubývají spermie

„Máme tedy důvod se domnívat, že celkové zvýšení okolní teploty může působit na plodnost mužů,“ uvádí Fabrizio Palumbo, vědecký expert ze SIA. Vlny veder tedy mohou být zahrnuty mezi faktory životního prostředí, které mohou trvale zhoršit plodnost. Tváří v tvář takovým rizikům může návštěva u androloga pomoci vysvětlit, jak chránit mužské sexuální zdraví před vnějšími hrozbami. Jde například o změnu životního stylu: vyhýbat se neprodyšným oděvům a dlouhodobému sezení, které neumožňuje správné rozložení tepla.

Giorgio Vasari, italský architekt, dvorní malíř Medicejských a životopisec florentských umělců, zmiňuje příběh z Leonardova dětství, když chlapec zkoumal různé druhy křídel. Namaloval draka na malý štít pro svého otce, který jej údajně později prodal za sto dukátů. 

Vasari poznamenává: „Leonardo začal přemýšlet, co by na štít mohl malovat, aby vyděsil každého, kdo se na něj podívá. Chtěl, aby obrázek působil stejně strašidelně jako hlava Medúzy. Aby toho dosáhl, odnesl do svého pokoje, kam nikdo kromě něj nechodil, množství zelených a jiných druhů ještěrek, cvrčků, hadů, motýlů, kobylek, netopýrů a různých dalších podivných tvorů; ze všech těchto úlovků vzal a sestavil různé části, aby vytvořil hrůzostrašné a děsivé monstrum, které mělo jedovatý dech a proměňovalo vzduch na oheň. (…) Zápach mrtvých zvířat se v jeho pokoji stal nesnesitelným, i když sám si toho nevšiml kvůli své velké lásce k malování. (…) Pak požádal Piera [svého otce], aby přišel a podíval se. Když Piero dílo spatřil, byl naprosto překvapen a v šoku…“

Křídla pro divadlo

Na konci 70. let 15. století navrhl Leonardo množství mechanických okřídlených zařízení, zřejmě pro divadelní nebo festivalová představení na dvoře Medicejských. Načrtnul například mechanismus navržený tak, aby mával velkými lopatkami, pravděpodobně spíš pro účely představení než pro samotný let. 

Poté, co odcestoval do Milána, pokračoval v práci na projektech divadelních létajících strojů, přičemž patrně uvažoval o jejich využití i pro vojenské účely. Během let 1483–1484 investoval Ludovico Sforza většinu rodinných zdrojů do obléhání Benátské republiky, což se časově shoduje s tím, kdy mu Leonardo nabízel své služby jako vojenský inženýr.

Nevídaný stroj

Ačkoliv byl zaneprázdněn Madonou ve skalách a různými technickými zakázkami, vytvořil Leonardo v polovině 80. let také řadu návrhů pro vojenské účely pro boj na zemi, na moři i ve vzduchu. Uvažoval rovněž o letu člověka, což v té době nepředstavovalo neobvyklý zájem, vzhledem k prvnímu pokusu Giovana Battisti Dantiho s mávajícími křídly v Perugii. Možná byl da Vinci přesvědčen, že řecký Daidalos a Simon Magus na přelomu století skutečně dokázali vzlétnout pomocí speciálně navržených křídel. 

Každopádně jeho rané návrhy zahrnovaly nevídané formy létajícího mechanismu – vodorovný stroj navržený tak, aby ho pohánělo mávání křídly. V rámci projektu provedl anatomické a poměrové studie netopýrů a ptáků, vytvořil speciální tažné a otočné mechanismy, navrhl modely kloubových křídel k testování a porovnával pevné i lehké materiály. 

Jedle, peří a rákos

Zkoumal také dynamiku proudění vzduchu i vzdušné proudy a zvažoval statické schopnosti různých uspořádání kladek. Strana 74r Rukopisu B (nachází se v pařížském Institutu de France) ilustruje křídlo s „dveřmi“, které by se daly otevřít při stoupání a zavřít při klesání. Poznámky odkazují na části vyrobené z „mladé jedle“, tlusté tkaniny „barchetu s peřím“, „škrobeného taftu“, rákosu a síťoviny. Orientální draky, vzniklé z podobných materiálů, ovlivnily vojenské vynálezy umělců a techniků 15. století. 

Výkres na straně 75r pak ukazuje propracovaný systém kladek a pák, jenž měl pohánět křídla létajícího mechanismu střídavými pohyby nohou a ručně ovládanou klikou. Přestože je zařízení funkční, lidská síla by k dostatečnému zvednutí tak těžkého mechanismu nestačila. Nicméně o daném konstrukčním nedostatku Leonardo bezpochyby dobře věděl.

Konce nadějí

Kolem roku 1494 přesto plánoval zkušební let v Miláně. Vytvořil pro něj jednoduché výkresy létajícího stroje neboli kluzáku a uvedl: „Zabedněte horní prostor a vytvořte model vysoký a velký, na střeše je dostatek místa a je výše než jakékoliv jiné místo v Itálii. A pokud zůstanete na střeše vedle věže, nemohou vás vidět z tiburia [architektonický prvek nad kopulí chrámu].“

TIP: Vděčil Leonardo Da Vinci za své mistrovství běžné poruše zraku?

Zdá se, že se da Vinci v polovině 90. let 15. století vzdal nadějí na výrobu užitečného létajícího mechanismu a místo toho pokračoval studiemi kluzáků, načež kolem roku 1505 publikoval Pojednání o letu. Také až do roku 1515 navrhoval mechanická a kostýmní křídla, zřejmě pro divadelní účely. Během celého života zůstal oddaným příznivcem aerodynamiky. 

Před bodavým hmyzem se krávy v podstatě nemají jak chránit, a chovatelé je proto stříkají insekticidy, jež mají dotěrné útočníky zahnat či usmrtit. Taková praxe však není zdravá pro zvířata ani pro životní prostředí, a japonští vědci se tudíž rozhodli hledat alternativy.

TIP: Černá s bílými, nebo bílá s černými: Jakou barvu má zebra?

Při svém bádání zabrousili na africký kontinent a pokusili se zjistit, zda by krávám nepomohlo mít stejné zbarvení jako zebry. Překvapivě se ukázalo, že pruhy ovlivňují vnímání hmyzu, a na „pomalovaný“ dobytek tak dotíralo takřka o polovinu méně nevítaných hostů než na běžně zbarvené kolegyně. Pokud by se tedy experiment převedl do praxe, ušetřil by chovatelskému průmyslu miliardy.