Země jako každé správné vesmírné těleso rotuje. Otáčení Země kolem osy ale není úplně ideální, protože naše planeta není ideální koule a působí na ni celá řada dílčích sil a vlivů. Osa rotace Země často nesedí úplně přesně se severním a jižním pólem planety. Při pohledu z vesmíru se geografické póly planety vrtí jako káča kolem osy rotace.

Tento pohyb pólů (anglicky polar motion) je poháněný řadou jevů, od střídání ročních období, přes roztávání velkých ledovců, až po pohyby tektonických desek. Při pohybu pólů dochází k deformacím a tlakům v zemském kůře, které se nejvíce projevují v oblastech kolem 45 stupně zeměpisné šířky, kde se zemská kůra pohybuje asi o centimetr ročně.

TIP: Nedávné silné zemětřesení posunulo města i hlavní ostrovy Nového Zélandu

Podle nového výzkumu francouzských odborníků nejsou tyto pohyby a deformace v zemské kůře nejsou bez následků. Projevují se ve zvýšené intenzitě a četnosti zemětřesení a sopečných erupcí. Například otřesy a erupce italské sopky Etny vzrůstají v obdobích, kdy je rotační osa Země nejvíce vzdálená od geografické osy naší planety. Je to poprvé, kdy geologové našli souvislost mezi rotací Země a činností sopkek.

Nejničivější chorobou, která v minulosti decimovala lidské pokolení, nebyl mor ani lepra, ale takzvané pravé neštovice. Ve snaze o jejich vymýcení se na přelomu 18. a 19. století semkl doslova celý svět a v roce 1803 zorganizoval španělský král výpravu do Ameriky s cílem hromadně očkovat tamější obyvatelstvo. Šlo pravděpodobně o vůbec první humanitární misi v dějinách.

Jen v průběhu minulého století měl virus pravých neštovic na svědomí půl miliardy životů a v historii celkem usmrtil zřejmě víc lidí než všechny války dohromady. Na rozdíl od podobně ničivých onemocnění z nich ovšem dnes již strach mít nemusíte, jsou totiž považovány za definitivně vymýcené. A to díky vakcíně, kterou v roce 1796 vynalezl britský venkovský lékař (viz box Začalo to u krav). Ta byla vůbec prvním očkováním v pravém slova smyslu a zcela bez nadsázky lze říct, že zachránila miliony životů. 

Nemocná královská rodina

S odstupem staletí si lze jen obtížně představit, jaký strach asi prožívali naši předkové, když jejich blízcí hromadně umírali s kůží posypanou boláky způsobujícími tak intenzivní bolest, že znemožňovala jakýkoliv pohyb. Obdobně děsivý obraz by se naskytl při pitvě, kdy lékař spatřil, že stejně postižené často bývají i vnitřní orgány (viz box Vředy, které zabíjejí). Takový osud potkal i tříletou infantku Marii Teresu, dceru španělského krále Karla IV. – nemoci podlehla v roce 1794. Nebyla jediným členem královské dynastie, jenž se stal obětí nemoci: Bourbonský panovník již dříve přišel o bratra Gabriela a jeho manželku, portugalskou královnu Marii Annu Victorii. Dvě další Karlovy dcery sice chorobu přežily, zůstaly však do konce života ošklivě zjizveny.

Smrtící virus tehdy nepředstavoval vážnou hrozbu jen na starém kontinentě, s obdobnou intenzitou řádil i v zámořských koloniích. Byli to právě Španělé, kdo pravé neštovice zavlekl na území Jižní Ameriky, kde nemoc zdecimovala původní indiánské obyvatelstvo, nemoci tehdy podlehlo celých 90 % populace. Dnes se má za to, že příčinou této zkázy byla jedna konkrétní expedice z roku 1520 a pravděpodobně stačil pouze jediný nakažený, nejspíše otrok. Uvádí se, že před příchodem Španělů čítala aztécká populace 26 milionů lidí. Během sta let se vinou pravých neštovic snížil jejich počet na 1,6 milionu.

Velkolepý úkol

Zvlášť silná epidemie vypukla v roce 1800 na území dnešní Kolumbie. Tamější místokrál ze zoufalství požádal o pomoc španělského krále a Karel IV. v reakci na to oslovil největší odborníky u svého dvora. Tou dobou už se i na Pyrenejský poloostrov donesla zpráva o objevu očkování a sám král o dva roky dříve vydal nařízení, aby veškeré civilní obyvatelstvo vakcinaci podstoupilo. Nyní neváhal podpořit svého dvorního lékaře Franciska Javiera Balmise v zorganizování výpravy s cílem zabránit dalšímu šíření smrtícího viru v Jižní Americe. Výsledkem byl plán humanitární mise, jaká do té doby neměla v dějinách obdoby. 

Francisco Balmis již dříve navštívil Mexiko, kde se zabýval studiem do té doby neznámých léčivých rostlin a jejich využití domorodou populací. Jistě mu tedy osud indiánů nebyl lhostejný, a když jej oslovil samotný král, neváhal. Spolu se svými lékařskými kolegy vymysleli rafinovaný způsob, jak přes Atlantik dopravit cennou vakcínu. Protože tou dobou ještě nebylo možné zakonzervovat ji a transportovat například v lahvičkách, potřebovali živé rezervoáry očkovacího séra, které umožní látku nejen uchovávat, ale především namnožit. Tomuto účelu podle nich mělo nejlépe posloužit dítě, jež samo nebylo očkované a ani nemoc neprodělalo. Lékař mu vpíchnul do těla virus kravských neštovic a počkal, až se na kůži vytvořil mokvající vřídek. Jakmile z něj po několika (obvykle devíti až deseti) dnech začala vytékat tekutina, odebral ji a vpíchnul dalšímu dítěti, čímž zajistil, že se vytvořila další zásoba. Zbytek odebral na skleněnou destičku, zapečetil voskem a uskladnil.

Z dnešního pohledu se tento postup jeví jako zcela nepřijatelný; v době, kdy neexistovala sterilizace ani chladicí systémy, však představoval pravděpodobně jedinou možnost, jak překonat časovou i geografickou vzdálenost. Přesto šlo o velmi kontroverzní a značně riskantní plán – třebaže dětem samotným teoreticky nehrozilo nebezpečí a neměla by u nich vypuknout ani slabá forma nemoci, bylo pochopitelné, že žádný svědomitý rodič by svého potomka neposlal na takto nejistou cestu do vzdálené Ameriky. Balmisovi proto bylo jasné, že bude potřebovat děti, které matku ani otce nemají.

Sirotci na palubě

Posledního listopadového dne roku 1803 vyplula z galicijského přístavu La Coruňa loď jménem María Pita s celkem 32 pasažéry. Vedle padesátiletého Balmise a jeho zástupce José Salvanyho se mise účastnili ještě dva pomocní lékaři, tři ošetřovatelé a dva asistenti. S nimi cestovalo 22 sirotků z coruňského útulku, za jejichž blaho a bezpečí zodpovídala mladá správkyně sirotčince Isabel Zendal Gomézová. Po celou dobu plavby to byla jediná žena na palubě. Jejím úkolem bylo mimo jiné dohlížet na to, aby se chlapci neškrábali a nepřerušili tak důležitý proces odehrávající se jim pod kůží v infikovaném místě. Cesta přes oceán trvala tři měsíce a zahrnovala i zastávku na španělských Kanárských ostrovech. V únoru 1804 pak María Pita zakotvila v přístavu Puerto Rico na stejnojmenném ostrově.

Balmis se okamžitě vrhl do práce. Na každém místě, kde se jeho výprava zastavila při postupu dále do vnitrozemí, zakládal očkovací centra. Jednání se zdejšími obyvateli však nebylo vždy jednoduché, k neznámé metodě se stavěli dosti rezervovaně. Třebaže v některých místech již byla vakcinace dříve aplikována díky dánským kolonizátorům nedalekých Panenských ostrovů, většina kontinentu zůstávala vůči viru nadále bezbranná.

Úkolem misionářů proto bylo mimo jiné naučit místní (obvykle kněží), jak mechanismus očkování funguje. Trpělivě a donekonečna vysvětlovali, jakým způsobem uchovávat a rozmnožovat sérum kravských neštovic a nabádali k tomu, aby se o provedených očkováních vedla řádná dokumentace. Balmis a jeho tým se během měsíce postupně propracovali na území dnešní Venezuely, kde se rozdělili na dvě skupiny.

Guvernér jde příkladem

Balmis měl od Karla IV. pověření zamířit ještě na Filipíny, tehdejší španělskou pacifickou kolonii. Salvany tedy zůstal v Novém Španělsku a zamířil plnit své poslání do Peruánského místokrálovství (zahrnovalo dnešní Venezuelu, Panamu, Kolumbii, Ekvádor, Peru, Chile a Bolívii). Zato Balmis v únoru 1805 zanechal v Mexiku skupinu původních 22 sirotků z La Coruňy a se zhruba stejným množstvím mexických chlapců, tentokrát ve věku pouhých 4–6 let, se vypravil na dva měsíce dlouhou cestu. Doprovázela jej i Isabel Gomézová. Do Manily připluli v dubnu téhož roku, a protože zdejší arcibiskup očkování nedůvěřoval, musel se do akce zapojit sám filipínský guvernér Rafael Aguilar, když demonstrativně nechal naočkovat pět svých dětí. To přispělo k tomu, že Balmisova expedice na Filipínách postupně naočkovala na 20 000 obyvatel.

I zde se nakonec setkala s vřelým přijetím, o čemž se návštěvníci filipínské metropole mohou přesvědčit dodnes – v roce 1824 na zdejším Římském náměstí vztyčili sochu Karla IV. Španělského jako vyjádření díků za rozhodnutí, kterým zachránil tisíce životů. V Manile v současnosti sídlí i Výzkumný ústav tropické medicíny, na jehož fasádě od roku 2004 visí pamětní deska připomínající Balmise, Karla IV. a také 25 mexických sirotků. Samotný Balmis však na tom měl spíše okrajový podíl, neboť jeho práci komplikovala bolest v břiše, jejž ho upoutala na lůžko.

Úspěch a smrt

Ani José Salvany si v rámci jihoamerické expedice nedokázal zachovat zdraví. Náročné podmínky a neustálé cestování si vybraly svou daň – lékař při plavbě po kolumbijské řece Magdalena onemocněl a na jednom oku oslepl, posléze jej zachvátila tuberkulóza, jíž nakonec podlehl. Zmírnit zdravotní útrapy mu však pomáhalo vědomí toho, že jeho práce má reálný význam.

TIP: Návrat spalniček: Proč se vrací již téměř vymýcená choroba?

Jen v Peru během svého působení provedl Salvanyho tým na 197 000 očkování a takřka v každé cílové destinaci jeho skupinu přijímali s otevřenou náručí. Salvany zemřel sedm let po vyplutí ze Španělska v bolivijské Cochabambě, a na rozdíl od Balmise tedy už nikdy osobně nezažil vděčnost španělského panovníka.

To Balmis se v září 1807 dočkal slavného návratu do své vlasti poté, co misi v jihovýchodní Asii završil úspěšným působením v Macau, Kantonu a Číně. Karel IV. ocenil nejen jeho, ale rovněž všech 22 osiřelých chlapců, jimž zajistil vzdělání na státní náklady. 

Mořští biologové použili podvodní mikrofony a naměřili hluk dosahující až 192 decibelů. To je vyšší hladina hluku než při rockovém koncertě nebo bezprostředně u motorové pily. Zaznamenaný zvuk dokážou zoologové vyhodnotit a odhadnou z něj množství ryb, které se účastní tahu.

„Tření často probíhá velmi rychle nebo naopak velmi pomalu a není možné jej pozorovat kvůli zakalené vodě. Náš výzkum otevírá akustické okno k této významné události v životě ryb,“ uvedl člen týmu Brad Erismans. I když byla metoda vyvinuta specificky pro druh Cilus gilberti, není problém adaptovat ji i pro jiné ryby, které rovněž vydávají při tření zvuky – například kanice, tresky nebo smuhy kalifornské (Micropogonias undulatus).

TIP: Zachránce pobřežního ekosystému: Ryba, která vydrží všechno

Členové týmu věří, že výsledky jejich výzkumu pomohou zabránit přílišnému vylovení ryb, které jim reálně hrozí. „Rybáři tady nejsou ti špatní,“ uvedl dál Erismans. „Vždyť právě od nich máme všechny informace. Právě oni mají nejvyšší zájem na tom, aby populace ryb zůstaly stabilní. Budeme se snažit dát dohromady různé skupiny, které mají na zdejším rybolovu podíl a najít společně řešení. Je skvělé, že na tom celém můžeme mít tak zásadní podíl.“

Konec velkého dramatu: Jak vypadala likvidace stalingradského kotle

Zatímco německé štáby řešily, jestli 6. armáda podnikne pokus o průlom z kotle, obklíčené jednotky pomalu chřadly. V lednu 1943 pak Sověti přistoupili k rozhodující ofenzivě...

Symfonie Stalinových varhan: Sovětské raketomety typu Kaťuša

Údaje o prvním nasazení dělostřeleckých raketometů, které kvůli utajení nesly zavádějící označení gardové minomety, se různí. Ať už k tomu došlo 14. či 16. července 1941, nebo dokonce až v srpnu toho roku, tato zbraň významně ovlivnila situaci na bojišti... 

Největší jaderný výbuch v dějinách lidstva: Před 58 lety byla odpálena Car-bomba

Měl to být Chruščovův trumf, kterým chtěl zastrašit nepřátele. Výbuch této největší a nejničivější jaderné zbraně proběhl na Nové zemi a paradoxně se jednalo o nejčistší test v historii... 

Těžké váhy v Ardenách: Americký vs. německý tankista 1944

Bitva o výběžek, jak se v amerických pramenech často označuje německá ofenziva v Ardenách, představovala pro spojenecké vojáky šok. Třetí říše totiž dokázala najít zdroje pro velkou útočnou operaci... 

Zima, hlad a smrt v kotli: Obklíčení Němci ve Stalingradu

Muži odcházející na frontu často přemýšleli, co vše je čeká, ale mnohdy ani ty nejhorší představy nedokázaly vystihnout realitu. Své o tom věděli také vojáci 6. armády obklíčené ve Stalingradu... 

Drazí doma v Německu: Z dopisů polní pošty vojáků ze Stalingradu

Z letiště ve stalingradském kotli se zvedá transportní Junkers Ju 52. Palubu letounu na zpáteční cestu zaplnili ranění, kterým dělá společnost několik plátěných pytlů. Ty obsahují něco, co pomáhá obklíčeným mužům udržet si zdravý rozum – dopisy... 

Panzerkampfwagen IV: Nejlepší německý tank druhé světové války

O tom, který německý tank byl za druhé světové války nejlepší, se vedou spory už 70 let. Většinou se mluví o výkonném středním PzKpfw V Panther nebo těžkém obrněnci PzKpfw VI Tiger. Nemohl ale být ideální konstrukcí, která by si zasloužila mohutnější rozvoj, spíše starší PzKpfw IV? 

Pancéřová pěst třetí říše: Těžké tanky na východní frontě

Německé těžké tankové oddíly se během bojů na východní frontě staly postrachem sovětských vojáků. Se svými tigery totiž protivníkům působily vysoké ztráty a staly se jedněmi z nejefektivnějších tankových útvarů celého Wehrmachtu...

Jak se správně chovat v cizině: Vojáci na cizím území

Během druhé světové války se pohybovaly milionové armády prakticky po celém světě a mnoho vojáků se tak dostalo do neznámých a pro ně kulturně velmi odlišných míst. Poznání zvyků a základní znalost jazyka jim přitom mohly pomoci v soužití s civilisty a při správě obsazeného území...

Americký obr nesoucí smrt: Bombardér B-36 Peacemaker

Convair B-36 Peacemaker lze ještě dnes považovat za největší bombardér všech dob. Letoun s rozpětím křídel 70 m pohánělo deset motorů a disponoval čtyřmi pumovnicemi s kapacitou 39 tun bomb. Průzkumné verze mohly nést až 24 kamer, které dokázaly rozlišit i golfový míček...

Polární záře neboli aurory patří k nejviditelnějším projevům vlivu slunečního plazmatu na Zemi. Vznikají vysoko v atmosféře naší planety, kde se nabité částice pocházející ze slunečního větru srážejí s atomy a molekulami zemského ovzduší a excitují je – tedy uvádějí do vyššího energetického stavu. Deexcitace neboli návrat do základního stavu se pojí s emisí fotonu elektromagnetického záření, jehož vlnová délka je typická pro vyzařující atom či molekulu. Proto jsou aurory sice vícebarevné, ale neobsahují všechny komponenty spektra, takže nejsou bílé. 

Nejčastěji se objevují v okolí polárních točen, přičemž donedávna se vědci domnívali, že se na severu a na jihu odehrávají vždy prakticky identicky, tzn. že je severní záře zrcadlem jižní a naopak. K danému názoru je vedly dobré důvody, neboť zemská magnetosféra je symetrická, ale také o tom svědčila některá pozorování. Množily se však případy, kdy měly polární záře probíhající u obou pólů k zrcadlení velmi daleko, což bylo třeba vysvětlit. 

TIP: Poezie nad hlavou: Sedm nejkrásnějších polárních září

Nedávná studie ukázala, že za nesouměrnosti nejspíš odpovídá sklon zemského magnetického ohonu, vyvolaný slunečním větrem. Za určitých okolností jej totiž může sluneční vítr vychýlit nahoru či dolů, čímž se naruší symetrie celé magnetosféry. Polární záře tak mohou nejen na severu vypadat jinak než na jihu, ale také se mohou vyskytovat v odlišných geomagnetických šířkách. 

Lidé pumpují do atmosféry stále další a další oxid uhličitý. Ten funguje jako skleníkový plyn a podporuje ohřívání planety. Jak se ale zdá, vyšší obsah oxidu uhličitého ve vzduchu by mohl způsobovat i jiné problémy. Američtí vědci jsou přesvědčeni, že nám vyšší hladina tohoto skleníkového plynu může poněkud zamlžit mozek.

Vědci již dříve zjistili, že když ve školních učebnách, nebo i dalších uzavřených místnostech, stoupne hladina CO2 a dalších plynů, může to vést k problémům s myšlením a uvažováním. V dnešní době takový problém vyřešíme prostě tím, že otevřeme okna a vyvětráme. Co když ale bude v ovzduší tolik oxidu uhličitého, že vyvětrání nepomůže?

TIP: V atmosféře stoupá obsah oxidu uhličitého a celá planeta se zazelenala

Autoři výzkumu zjišťovali, jaký bude mít obsah uhličitého dopad na žáky a studenty ve školách, v době kolem roku 2100. Pokud se nijak nepokusíme zbrzdit produkci tohoto skleníkového plynu, ani se nepokusíme ho využít jako zajímavý průmyslový zdroj, mohla by v roce 2100 i po otevření oken ve škole kvůli vyvětrání zůstat schopnost žáků myslet na zhruba poloviční úrovni oproti dnešní době. Vyhráno ale nemáme ani v případě, když se budeme snažit omezovat další emise CO2. I v takovém případě by totiž došlo k růstu emisí a snížení kognitivních funkcí zhruba o 25 %. Jako jediné účinné řešení vědci navrhují radikální omezení dalšího uvolňování CO2 do atmosféry. 

Když se stavěla vila Tugendhat, měl tehdy architekt k dispozici naprosto neomezený rozpočet. Dokážete si představit, jak pohádkové sídlo byste si dnes mohli vybudovat za takovýchto podmínek? Nakonec se náklady vyšplhaly k 8 milionům prvorepublikových československých korun. Nemá smysl přepočítávat to na dnešní cenu, ale pro ilustraci: běžný rodinný dům se tehdy dal postavit zhruba do 50 000 Kčs, opravdu luxusní stavba zhruba za trojnásobek. 

Stavba evropského významu

Ale zdaleka nešlo jen o nějaké bydlení pro zbohatlíky. Za tyto velké peníze vznikl skutečný architektonický klenot. Vilu Tugendhat navrhl pro manžele Gretu a Fritze Tugendhatovi v letech 1929–1930 německý architekt Ludwig Mies van der Rohe. Tato stavba je dnes označována za nejvýznamnější Miesovo předválečné dílo a současně za jeho nejautentičtěji zachovanou stavbu v Evropě.

Jde o unikátní umělecké dílo ve smyslu konstrukce, prostorového uspořádání, interiérového vybavení, technického zázemí i začlenění do přírodního rámce. Poprvé v dějinách architektury byla v privátním domě užita ocelová nosná konstrukce. V interiérech jsou vzácné materiály – onyx z Maroka, italský travertin, dýhy z exotických asijských dřevin. Architekt navrhl rovněž vnitřní vybavení domu – zvláště sedací nábytek dnes patří k designérským ikonám 20. století. Zcela výjimečné na svou dobu bylo technické zázemí vily – teplovzdušné vytápění a chlazení, elektrické spouštění oken, fotobuňka u vstupu.

I přes obrovské náklady však manželé neužívali vilu ani 10 let, protože kvůli svému židovskému původu museli roku 1938 utéct do Švýcarska. Přes válku pak vilu zabralo gestapo a v roce 1945 ji při osvobozování necitlivě zdevastoval jezdecký oddíl maršála Malinovského, který dokonce používal spodní patro jako stáj pro koně. V letech 2010 až 2012 prošla stavba i se zahradou památkovou obnovou a restaurací, díky níž byla uvedena do podoby svého vzniku v roce 1930. Od března 2012 je vila opět přístupná veřejnosti jako instalovaná památka moderní architektury.

Slavná stěna

Prostor vily je rozčleněn do tří pater. V horním patře je přijímací hala, oddělené ložnice manželů Tugendhatových i s koupelnou a toaletou, dva dětské pokoje a pokoj vychovatelky. Vše doplňuje rozlehlá terasa a patří sem také byt pro správce a garáž pro dvě auta. Garáž v horním patře? Ano, je to logické, protože pouze toto patro je otevřené i do ulice, zatímco spodní dvě patra jsou umně zakomponována do prostoru zahrady, takže z druhé strany nejdou vidět.

TIP: Secesní skvost v srdci Brna: Kde vyrůstala budoucí paní Tugendhatová?

Prostřední patro sloužilo jako obytná a reprezentativní část. Jde o největší volný prostor vily, jehož impozantní vzhled a vybavení vykresluje především onyxová stěna, která pod určitým úhlem propouští sluneční paprsky a mění se tak její barva – jen ta samotná stála asi 200 000 korun. Spodní patro pak bylo vyhrazeno služebnictvu a technickému zázemí (strojovna vzduchotechniky, kotelna, strojovna pro elektrické spouštění oken, prádelna, fotokomora, místnost pro kožichy). 

Okolní vesmír je plný planet, které se rozhodně příliš nepodobají planetám ve Sluneční soustavě. Náležejí k nim i exoplanety „cukrové vaty“ (anglicky „cotton candy planets“ nebo také „super-puffs“). Tyhle planety byly objeveny teprve nedávno a ještě zbývá nezávisle potvrzovat jejich existenci a parametry.

Planety „cukrové vaty“ jsou velmi vzácné a unikátní. Svými vlastnostmi odpovídají mladým plynným obrům velikosti Jupiteru, ale s pouhou setinou jeho hmotnosti. Svou přezdívku dostaly kvůli tomu, že jejich hustota by měla být nižší než 0,1 gramu na centimetr krychlový, což je prakticky stejné jako cukrová vata. K jídlu ale takové planety určitě nejsou...

Systém „cukrové vaty“ 

Jessica Libby-Roberts z americké University of Colorado, Boulder a její tým nedávno pozorovali systém hvězdy Kepler 51, kde by měly být hned tři takové planety. S pomocí Hubbleova teleskopu se jim podařilo potvrdit, že skutečně jde o planety „cukrové vaty“, jak jsme si je představovali.

TIP: Řídká jako balsové dřevo: Planeta KELT-12b je nafouklý horký jupiter

Planety „cukrové vaty“ v systému Kepler 51, který je od nás vzdálený asi 2 600 světelných let jsou podle všeho velmi mladé. Libby-Robertsová a její kolegové jsou přesvědčeni, že tyto pozoruhodné planety představují ranou vývojovou fázi určitého typu plynných obrů. Tahle vesmírná cukrová vata je zřejmě jenom dočasným, ale přesto nesmírně zajímavým fenoménem.

V dnešní uspěchané době lidem v jejich domácnostech stále více pomáhají šikovní autonomní roboti vysavači. Zvládnou docela dost práce, ale jedna věc pro ně představuje nepřekonatelný problém. Pokud má takový robot uklízet v domácnosti, kde mají více pater, musí ho majitel mezi patry přenášet ručně.

YouTuber a inženýr Peter Sripol nabízí pozoruhodné řešení. Vzal běžný levný robotický vysavač a vybavil ho třemi rotory. Jeho vylepšený vysavač je teď schopný letu a mohl by přeletět mezi patry. V současné podobě sice vysavač musí ovládat lidský pilot, ale v zásadě by jistě nebyl problém vybavit takový stroj autonomním řízením a umělou inteligencí.

TIP: Robotický uklízeč Narwal funguje jako vysavač i mop zároveň

Takový vysavač si může postavit každý, kdo má trochu technického talentu. Celá konstrukce vyjde zhruba na 200 dolarů (asi 4 600 Kč). V budoucnu by se létající uklízeči mohli objevit i na trhu, protože takového nápadu si určitě jistě někdo všimne. Vysavače s tímto vylepšením by mohly překonávat i jiné překážky, než právě schody, a bojovat s prachem na jinak velmi obtížně dostupných místech, jaká se najdou asi v každé domácnosti. Nemluvě o tom, jaký zdroj podnětů to bude pro domácí mazlíčky.

Hloupostí do hrobu: Smutní vítězové Darwinových cen za nejhloupější smrt

O mrtvých jen dobře, praví přísloví. Organizátoři soutěže, v níž se uděluje Darwinova cena za nejhloupější smrt, si však se zmíněným rčením hlavu nelámou. Letos tedy opět vyhlásili vítěze, které veřejnost vybrala v internetovém hlasování...

Skluzavka, která měla sloužit jako rychlá zkratka, byla uzavřena po jediném dni provozu

Obyvatelé španělské Estepony si přímo v zástavbě vybudovali zkratku mezi dvěma ulicemi v podobě velmi nebezpečné skluzavky...

Nahý protest: Svérázná pomsta ve sporu o podobu plotu

Američan, který musel na popud souseda upravit svou zahradu, se pokusil pomstít přehlídkou nahých figurín – jeho plán však nevyšel...

Spropitné jako pomsta: Naštvaná žena věnovala servírce 5 000 dolarů z karty svého přítele

Čtyřiadvacetiletá Serina Wolfeová z Buffala nechala v restauraci spropitné ve výši 5 000 dolarů. To, co z počátku vypadalo jako velkorysé gesto, se ale nakonec ukázalo jako obyčejná pomsta... 

Nejbohatší kapely: 5 úspěšných strojů na zábavu i na peníze

Stovky milionů prodaných alb, nekonečné koncertní šňůry, nedozírné zástupy fanoušků a hlavně pořádně tučná konta. Takový život měly ty nejslavnější hudební skupiny historie, mezi nimiž nechybějí „dinosauři“, jako jsou Queen či AC/DC... 

Bláznivý Ir si vstřikoval do svalů vlastní sperma: Léčil tak chronické bolesti zad

Lékaři se ve svých praxích setkávají s nejrůznějšími podivíny. Případ třiatřicetiletého Ira ale překvapil i ty otrlé...

Dvě čínské dívky závodily v dřepech: Obě skončily ve vážném stavu v nemocnici

Ano, říká se, že cvičení je dobré pro naše zdraví. Jak ale ukazuje příklad dvojice čínských dívek, nic se nesmí přehánět...

Dům vyrobený z 600 tisíc PET lahví odolá i extrémnímu hurikánu

Kanadská společnost JD Composites představila nový koncept ekologicky šetrného bydlení. Jejich dům je postavený z recyklovaných PET lahví a odolá větru o rychlosti přes 500 km/h.

Čínská provincie v tichosti uzavřela všechny skleněné mosty

Čínská provincie Che-pej za posledních 18 měsíců z bezpečnostních důvodů uzavřela všech 32 skleněných turistických atrakcí zahrnujících mosty, chodníky a vyhlídkové plošiny...

Rohatí kaskadéři: Šplhající stádo koz na strmé stěně italské přehrady

Kaskadérské kousky, jaké předvádí stádo koz na přehradě Cingino na severu Itálie, berou dech. Jediné drobné zaváhání se jim může stát osudné...