Malý pejsek, kterého lidé z útulku Mac’s Mission poněkud humorně pojmenovali Narwhal – česky „narval“, tedy menší kytovec, jemuž z čela vyrůstá roh –, okamžitě učaroval internetu a v teple se má skvěle. Ocásek na hlavě ho navíc nijak neomezuje při skotačení: Podle lékařského vyšetření netradiční výběžek nepřirůstá k páteři, takže s ním chlupáč nedokáže mávat. Nejenže se mu tedy neplete do výhledu, ale zároveň z něj dělá jedinečného psa, jenž podle pracovníků útulku bez problému najde novou rodinu.

Čeleď česnekovitých (Alliaceae) je jednou velkou rodinou sympatických a chutných rostlin. Patří sem například cibule, pažitka, pórek a samozřejmě česnek. V některých regionech světa jsou těmto rostlinám přičítány už od dávnověku magické a léčebné účinky. A nutno dodat, že toto tvrzení není daleko od pravdy.

Používaly se ve starém Egyptě už před 5 000 lety; na bezpočet lidských neduhů je předepisoval Hippokrates a neobešli se bez nich ani atleti a gladiátoři v Římě, kteří si jimi zlepšovali své výkony. A zrovna tak zdomácněly v medicíně v údolí Indu nebo ve staré Číně. Příčina jejich obliby je prostá: Do značné míry totiž mohou cibule i česnek zastat příruční lékárnu v oblasti prevence i aktivní léčby.

Našlapaná minerály a vitamíny

Cibule, jedny z nejstarších známých kulturních plodin, jsou vynikajícím zdrojem vitamínu C, B1, B2, B6, draslíku a kyseliny listové. Provitamín A se u nich vyskytuje spíše v nati. Platí to pro exempláře všech barev a druhů. Určující nejen pro chuť jsou tu éterické oleje, které rozhodují o štiplavosti a sladkosti. Česnek nezaostává a strávníkům nabízí kromě vitamínů A, C a B6 ještě selen, vápník a jód. Oba popisované druhy oplývají i dalšími látkami, například flavonoidy, polysacharidy, lutamylpeptidy, steroidními a triterpenovými saponiny a lektiny. Jedním stroužkem česneku nebo půlkou menší cibule pokryjete čtvrtinu doporučené denní dávky manganu, 17 % spotřeby vitamínu B6 a 15 % vitamínu C. 

Česnekovité rostliny v sobě ukrývají čtyři větší skupiny látek s rozdílným efektem: třeba mikro minerály (germanium, tellur), aminokyseliny (arginin), enzymy (allináza) a spoustu sloučenin síry (alliin, allicin, ajoen, allylpropyl disulfid, diallyl trisulfid, allylcystein). Některé jsou přítomny přímo v rostlině, jiné vzniknou v důsledku enzymatické reakce například v lidském žaludku. Dohromady jsou na vašem talíři dokonalou nízkokalorickou zásobárnou užitečných minerálů, jež jinde jen těžko seženete.

Rostliny od srdce

Vědci zabývající se česnekovitými předpokládají rozsáhlý přínos konzumace cibule a česneku pro zdraví, např. ve snižování krevního tlaku. Česnek dokáže zmenšit riziko aterosklerózy tím, že omezuje lepkavost krevních destiček a ředí krev, čímž minimalizuje tvorbu krevních sraženin. Pomáhá snižovat hladinu triglyceridů a současně zvyšovat hladinu „dobrého“ cholesterolu (HDL). Můžete díky němu tedy předcházet rizikům mrtvice či infarktu. Také zvyšuje uvolňování inzulinu, čímž reguluje hladinu cukru v krvi a příznivě působí při cukrovce. Zvyšuje také produkci proteinu ferroportinu, který se podílí na metabolismu železa v organismu. Velmi pravděpodobně mohou česnek s cibulí bránit rozvoji chronických kardiovaskulárních chorob a spekuluje se i o teoretické prevenci vzniku rakoviny.

Otazníky nad výzkumem

Je poměrně těžké ulovit pro potřeby výzkumu někoho, kdo dosud česnek či cibuli nejedl a začal s tím teprve pod vedením laborantů. I z tohoto důvodu dopadl výzkum, který měl potvrdit účinnost česnekové diety jako prevence proti nachlazení, poněkud neslavně. Mezi vědci také panuje rozpor v tom, jak dalece se liší pozitivní účinky těchto rostlin syrových a tepelně upravených. Některého z efektů, například uvolnění pro-alergenního kvercetinu, totiž dosáhnete jen konzumací syrových exemplářů.

Jestli se ale odborníci na něčem shodnou, pak že po nakrájení (nebo promačkání) je lepší nechat cibuli i česnek deset minut odstát. Pauza totiž poskytne čas rozkladným enzymům, které obě pochutiny katalytickou reakcí připraví na cestu do vašich útrob. Pro vás z toho plyne omezení rizik nadýmání. Z toho samého důvodu je vhodné před rozmačkáním stroužků česneku vypreparovat z nich zelený středový klíček.

Hubí a čistí. Někdy až příliš

Česnekovité obsahují řadu fytochemikálií, tedy biologicky aktivních látek, jež mohou nenápadně ovlivňovat procesy lidského organismu. Například podpořit a zlepšit výkon imunitního systému a bránit tvorbě zánětů. Tyto látky mají pozitivní účinky především na obranyschopnost organismu a trávení, třeba při likvidaci parazitů. Cibule působí spíše sedativně. Protože obsahuje slizy a pektiny, působí dobře i při některých střevních chorobách. V ní přítomné fytoncidy ničí škodlivé mikroby. Předpokládá se, že cibule i česnek mají výrazné antivirotické účinky. Již zmíněné kombinované efekty česneku (snížení hladiny cholesterolu, krevního tlaku, antioxidační vlastnosti) mohou zabránit rozvoji Alzheimerovy choroby a demence. Sloučeniny síry v něm obsažené zase chrání orgány proti toxickým látkám z řad těžkých kovů. 

Konzumace cibule (zvláště té červené) zamezuje kornatění cév a vyrovnává krevní tlak. Urychluje vstřebávání tuků a je prevencí proti osteoporóze. Nejspíš také zabraňuje ztrátám hustoty kostní hmoty. Česnek funguje jako přírodní antibiotikum, dá se využít i k léčbě onemocnění kůže, například mykóz. Dokáže to právě díky hojně zastoupenému allicinu. Zajímavostí přitom je, že na antibiotické vlastnosti česnekovitých si nejspíš nevytváří člověk rezistenci jako na syntetická farmaka. Obecně jsou cibule i česnek prospěšnými společníky pro váš zažívací trakt – jsou totiž zdrojem prebiotik a umějí nastavit optimální funkční rovnováhu biomu žaludku a střev.

Nic není zadarmo

Česnek a cibule jsou také významným zdrojem fruktooligosacharidů. Že jste o nich ještě neslyšeli? To nic, spíše než lidem totiž slouží bakteriím v jejich střevech, pro něž jsou zdrojem energie. Už v roce 2018 medicínská věda potvrdila, že česnek s cibulí si v probiotické rovině vedou lépe než jiná zelenina, ovoce či obilniny. A pokud se s nimi naučíte kreativně pracovat, brzy zjistíte, že vám není zapotřebí žádných umělých dochucovadel nebo soli. Nakrájená cibule dokáže probrat k životu salát, který by jinak nejspíš ortodoxního masožrouta příliš neoslovil. Zapracovat do svého jídelníčku nově cibuli a česnek není nic náročného, dílem proto, že tam prostě správně patří.

Jsou tu pochopitelně i nevýhody: Cibule i česnek mohou dohnat k slzám nejen vás při zpracování, ale také vaše blízké. Je tu totiž onen typický zápach linoucí se do světa z vašich úst. Problematická je i otázka nižší stravitelnosti, jíž mohou trpět lidé s poruchou trávení tenkého střeva. A často mohou příliš čerstvé kousky vyvolávat pálení žáhy. Navíc látky obsažené v česnekovitých si moc nevybírají mezi „dobrými a špatnými“ bakteriemi, a tak pozor při domáckých detoxech a dezinfekcích, ať to nepřeženete.

Kde se bere zápach?

Česnek je v tom celkem nevinně, to vy jste na něj zaútočili nožem a mačkátkem! Intenzivní štiplavý zápach je u něj (stejně jako u cibule) přirozenou obranou před škůdci, které má nepříjemný odér odradit od další konzumace. Jak k tomu dochází? Během narušení povrchu a porušení ochranné vrstvy slupek se začne uvolňovat enzym zvaný allináza – ten přeměňuje dosud nezapáchající molekuly alliinu na štiplavý sirný allicin. Ten je v zásadě dost nestabilní a rychle se rozpadá na další sloučeniny: diallyl disulfid, allyl methylsulfid, allyl methyl disulfid a těkavý allyl merkaptan. Společně mají navázanou síru, způsobující zápach.

Tělo se je snaží pochopitelně rychle metabolizovat, ale nejde to úplně snadno. Takový allyl methylsulfid ve vás vydrží den či dva a ze střev se propracuje i do krevního oběhu. Poté poměrně volně cestuje, a když při své pouti krevním řečištěm dorazí do plic, nechá se vydýchat. A česnekový zápach z úst je tu znovu. Dá se s tím něco dělat? Výzkumy naznačují, že pokud zkombinujete česnek například se špenátem, salátem, houbami, mlékem nebo rýží, není nepříjemnost odéru tak výrazná. Zdá se, že tyto potraviny dokážou sirné složky vázat a demobilizovat. Pokud hledáte „okamžité řešení“, zkuste sklenici mléka, vypít bílý jogurt, rozkousat kávové zrno nebo zakousnout petržel, pálivý kardamom či zázvor. 

Nejteplejší kusy oblečení se zhotovovaly z pevné vlněné látky zvané sukno, což je tkanina se zplstnatělým povrchem, která mohla být zhotovena v plátnové, nebo keprové vazbě. Výrobě sukna se věnovala celá řada specializovaných profesí. Vlnaři rouno čistili a česali, samotné výrobě se věnovali soukeníci, dále látku zpracovávali valcháři, postřihači suken, sukna krojiči a rajféři, kteří vyškubávali uzly v sukně, které vystouply při tkaní. Takto úzce se řemeslná odvětví specializovala pouze ve věších městech, v městečkách si z výše jmenovanými úkony poradil běžně samotný soukeník. Zhotovení oděvu potom bylo svěřeno krejčím.

Klok, mantlík, šuba

Nejsvrchnější částí oděvu tvořil plášť, který nosily jak ženy, tak muži. Názvy jeho jednotlivých typů často splývají, a tak je dnes poměrně těžké rozlišit, o který konkrétní střih se jednalo. Říkalo se mu třeba mantl, mantlík, pláščík, plášček či klok. Pokud se však střihově jednalo spíš o kožich, pak slyšíme názvy jako šuba, čuba a také blána.

Prosté kožichy se zhotovovaly z kůží zajíců, králíků, lišek či kun. Běžně se podšívalo i kůžemi zvířat, jež se dnes v přírodě běžně nevyskytují, jako je vlk či medvěd. Pro luxusnější pláště „poskytly“ kožešinu hranostajové či sobolové. U krku se plášť mohl spínat šňůrkou, knoflíky, nebo sponou (agrafou). Existují také typy, které se spínaly pomocí knoflíčků na rameni.

TIP: Móda napříč staletími: Co nesmělo dámám chybět v šatníku?

Pláště sloužily hlavně jako ochrana před chladem, ale staly se také typickým odznakem poutníků. V noci se jimi dalo v případě nutnosti přikrýt. V prostředí nobility byly nákladné pláště zhotovované z drahých látek spíše módním prvkem a užívaly se tak víc k reprezentaci majitele, než jako ochrana před chladem. 

Studená válka mezi Východem a Západem občas přerostla ve skutečné bojové akce. Už krátce po skončení druhé světové války začalo docházet k prvním leteckým incidentům. V sobotu 8. dubna 1950 čtyřmotorový hlídkový PB4Y-2 Privateer od perutě VP 26 amerického námořnictva vzlétl z Wiesbadenu v Německu. Jeho úkolem bylo prozkoumat základnu sovětského Baltského loďstva Libava (Liepāja) v Lotyšsku.

Američané pod palbou

Privateery se v této oblasti objevily několikrát již dříve, ale tentokrát došlo k boji. Čtyřčlenný roj La-11 od 30. gardového stíhacího pluku vzlétl na poplach proti narušiteli. Americký letoun zahlédli sovětští piloti nad Baltem poblíž Libavy. Nejdříve mu manévrováním dali na vědomí, že je má následovat k přistání na sovětském letišti. Když na toto nereagoval, vystřelili varovnou dávku. Američtí střelci zahájili na jednu stíhačku palbu, ale vzápětí byl privateer zasažen sovětskou střelbou a dopadl do moře u ostrova Gotland. Celá desetičlenná osádka zahynula.

Už koncem čtyřicátých let začaly k útvarům sovětské protivzdušné obrany přicházet proudové stíhačky MiG-15 a 26. prosince 1950 dvě od 523. pluku poslaly k zemi Boeing B-29 Superfortress nedaleko řeky Tjumeň na Dálném východě. V roce 1952 přišly do výzbroje ještě výkonnější MiGy-17. První prototyp „sedmnáctky“ vzlétl 14. ledna 1950 a v únoru ve vodorovném letu překonal zvukovou bariéru. Letoun vznikl dalším vývojem jeho předchůdce – MiGu-15. Maximální rychlost dosahovala 1 154 km/h a vystoupal až do 16 300 m. Ve výzbroji nesl dva kanony ráže 23 mm a jeden kanon ráže 37 mm v přídi. Pro boj v noci a za ztížených povětrnostních podmínek vznikla radarová varianta MiG-17PF. 

Budování kvalitní obrany 

Během 50. let sovětské letectvo PVO vyrostlo v mohutnou bojovou sílu, k 1. květnu 1953 disponovalo 2 958 letouny. Na jaře téhož roku se britské zpravodajské službě podařilo získat informace o testech sovětských raket na základně Kapustin Jar nedaleko Stalingradu. Britský premiér Winston Churchill proto osobně schválil let jednoho průzkumného letounu do této oblasti. U 540. průzkumné perutě RAF došlo k úpravě vybrané Canberry B.Mk.2. Letoun i s osádkou se v létě přesunul do Německa na letiště Giebelstadt a 27. srpna (podle některých zdrojů až o den později) odstartoval na nebezpečný let. Canberra zamířila nad Československo a pak přes Kyjev, Charkov a Stalingrad k základně Kapustin Jar. 

Sovětské radary nezvaného návštěvníka zaznamenaly, letěl však vysokou rychlostí a ve výšce nad 14 500 m. Na základnách PVO byl vyhlášen poplach a na canberru spustila palbu i protiletadlová děla. Stíhací MiGy-15 neměly proti rychlému letounu letícímu ve velké výšce šanci zasáhnout a o moc lépe se nevedlo ani pilotům novějších MiGů17. Naváděcí střediska totiž podávala značně chaotické informace.

Některé stíhače nasměrovala dokonce přesně na opačnou stranu a jiné zase navzájem proti sobě. Několika letounům, které vzlétly přímo z Kapustin Jaru, se ale přece jen podařilo dostoupat až k nepřátelskému průzkumníku a zahájit palbu. Zásahy nebyly fatální, avšak způsobily takové vibrace, že snímky raketového polygonu byly velmi rozmazané. Canberra po splnění úkolu opustila sovětské území a přes Kaspické jezero doletěla do Iráku. Lety RAF však hned neustaly a v letech 1954–1956 jich proběhlo ještě nejméně devět. Pak štafetu převzala CIA a její specializované Lockheedy U-2 Dragon Lady. 

Nové stroje 

Od jara 1954 dostávaly první sovětské jednotky nové dvoumístné dvoumotorové stíhačky Jakovlev Jak-25, uzpůsobené pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. V té době došlo k mnoha narušením sovětského vzdušného prostoru, a to hlavně v oblasti Baltského moře a na Dálném východě. Někdy šlo o lety amerických průzkumných Boeingů RB-29 Superfortress, jindy jen o prosté chyby v navigaci. Sovětskému letectvu se často dařilo cizí letoun zachytit a v nejméně 23 případech jej stíhači sestřelili.

Pokračování: Studená válka se Sovětským svazem: Jak vypadala protivzdušná obrana SSSR (2)

Patrně poslední z nich 7. listopadu 1954 u jižních Kuril. Dostihla ho dvojice migů a palubní střelci na něj zahájili palbu. Americký čtyřmotorák schytal spoustu zásahů a havaroval u ostrova Hokkaidó. Všech 11 mužů osádky vyskákalo na padácích, jeden se však utopil. Zabránit průnikům tou dobou ale ještě nešlo s ohledem na obrovskou délku hranice Sovětského svazu. Na Dálném východě rychle přibývaly vojenské základny a radary PVO, a tak se daná oblast stávala pro americká letadla čím dál nebezpečnější. Severní pobřeží ale bylo mnohem hůře bráněné a americké velení začalo s touto oblastí počítat pro útok v případě vypuknutí války.

U mnoha lidí dojde v určitém okamžiku života k podstatnému zvýšení krevního tlaku. Vysoký tlak je přitom z řady důvodů rizikový a lidé by měli usilovat o jeho snížení. Mimo jiné vede i k zánětům cév nízké intenzity. Odborníci jsou přesvědčeni, že kromě užívání příslušných léků také hodně záleží na stravě. Dřívější výzkumy ukázaly, že velmi cenné jsou v tomto směru potraviny a nápoje bohaté na polyfenoly, různorodé látky včetně flavonoidů, které fungují jako antioxidanty.

Excelentním zdrojem polyfenolů jsou například lesní plody, jako jsou brusinky, borůvky, klikvy nebo také černý rybíz. Finští odborníci nedávno zkoumali, jaký vliv má dlouhodobé podávání šťávy brusinek, klikvy a černého rybízu na zdraví srdce a cév u geneticky upravených potkanů, kteří mají vysoký krevní tlak. 

TIP: Dobré pití: Šťáva z granátového jablka chrání mozek novorozenců

V experimentech vyšlo najevo, že právě šťáva z brusinek po několika týdnech popíjení znatelně snižuje krevní tlak, tedy přinejmenším u pokusných potkanů a také zlepšuje stav jejich cév. Látky z brusinek podle všeho omezují všudypřítomné záněty nízké intenzity v cévách hypertenzních potkanů a ovlivňují systémy, jimiž tělo reguluje úroveň krevního tlaku. Autoři studie zdůrazňují, že brusinky nemohou nahradit předepsané léky na tlak, ale souhlasí s tím, že jsou výtečným doplňkem stravy pro lidi s vysokým tlakem.

Rakovina prsu je v dnešním světě stále velkou hrozbou. Jde o jednu z nejběžnějších rakovin a každoročně se na planetě objeví asi 2 miliony nových případů této zhoubné choroby. V řadě zemí probíhají preventivní prohlídky žen na mamografech, které představují naši nejlepší zbraň v boji proti tomuto záludnému nádoru. Mohou totiž odhalit nádor v počáteční fázi, kdy jsou nejlepší vyhlídky na jeho vyléčení.

Problém je ale v tom, že nádory prsu v rané fázi nemusejí být na snímcích příliš zřetelné a jejich rozeznání komplikuje hustě uspořádaná tkáň v prsu. Badatelé výzkumného týmu Google Health proto vyvinuli umělou inteligenci, která je v diagnostice rakoviny prsu podle mamogramů lepší, než lidští experti.

TIP: Umělá inteligence je 4× lepší v prognóze u pacientek s nádorem vaječníku

Tvůrci svou umělou inteligenci důkladně vycvičili na bezmála 30 tisících snímcích britských a amerických žen. Když pak vyhodnotili výsledky, ukázalo se, že umělá inteligence je v posuzování mamogramů lepší než lidští specialisté. Umělá inteligence rovněž porazila i šest vybraných expertů radiologů, s nimiž měla za úkol posoudit 500 náhodně vybraných medicínských případů. Technologii bude ještě nutné doladit, ale časem by mohla zachraňovat velké počty pacientek.

Byla to opravdu nutnost, nebo jen císařský rozmar? O zřízení přivaděče vody z Vltavy do Královské obory údajně Rudolf II. rozhodl už na konci roku 1583. O několik měsíců později návrh posvětil i sněm stavů Českého království a mohlo se začít.

Mistři z nejpovolanějších    

Řízením prací byl pověřen královský hofmistr a nejvyšší mincmistr Lazar Ercker ze Šrefnkelzu. Ten do Prahy povolal důlního měřiče Jiřího Oedera z Ústí a oba hned zamířili do Kutné Hory. Tam si u důlního kováře Reidingera nechali zhotovit speciální nářadí, takzvaná „želízka“, a najali řadu kutnohorských havířů. 

Bylo rozhodnuto, že se vybuduje pět šachet a po dosažení dna budoucí štoly bude probíhat takzvaná protisměrná ražba, tedy že proti sobě bude postupovat dvanáct skupin havířů. Práce probíhaly od jara 1584 téměř nepřetržitě, přesto se ale postupovalo velice pomalu. Nakonec bylo nutné jednu ze šachet kvůli opakujícím se přívalům vody zasypat. Tím se práce zkomplikovala a prodloužila. Úrovně budoucí štoly havíři dosáhli až po dvou letech. 

Kdy se vlastně započalo s ražbou vlastní štoly, se dodnes přesně neví. Rudolf II. byl ale s postupem prací nespokojen a 5. ledna 1586 sdělil české komoře: „Slíbili jste mi, že uděláte vše pro to, aby vodovodní štola byla rychle proražena, a zatím...“ Česká komora se pravděpodobně o průběh prací příliš nezajímala a nedostávalo se financí. Císař tak musel uvolnit část peněz ze zámeckého fondu a také si pro svoji informovanost vyžádal přesnou dokumentaci a plán výstavby. 

Unikátní plán

Vypracováním plánu byl pověřen koncipista dvorské komory Isaac Phendler. Ten vytvořil na začátku roku 1593 za odměnu 400 kop míšeňských něco mezi technickým výkresem a výtvarným dílem. Na pergamenovém svitku dlouhém 242 centimetrů a širokém 20 centimetrů je zachycena štola v celé délce od Vltavy až po Královskou oboru. Plán obsahuje všechny důležité míry, vzdálenosti stavby a terénu, rozměry štoly, měřítko, počet a hloubku šachet, ale i časové údaje o průběhu hloubení šachet, ražení štoly a označuje místa setkání (na roky, dny a hodiny). Celou kolorovanou kresbu doplňuje podoba a profil krajiny s postavami horníků a s manýristickými prvky tehdejší doby. Díky této pracně vykreslené miniatuře se nám zachovaly přesné postupy hornických technik.

Autor věnoval velkou pozornost hlavně hloubícím a větracím šachtám. Nad každou ze šachet byl zhotoven přístřešek, kde byl umístěn rumpál. Ten obsluhovali dva horníci a sloužil pro dopravu vyrubané horniny na povrch a pro přepravu horníků. Každá šachta měla 10 metrů pod povrchem šikmou odbočku, která navazovala na vzhůru stoupající komín a sloužila jako větrací šachta. Nahromaděná voda se ze šachet pravděpodobně dostávala také pomocí rumpálu ve speciálních vacích.

Popisky, délkové míry (1 estados = 1,98 metru) a texty jsou v plánu psány španělsky a autorovo jméno je v dolní části na začátku pergamenu. Svitek je nadepsán jako „Věrné vyobrazení průkopu Jeho Veličenstva císaře z řeky Vltavy až do starého parku v celé své rozsáhlosti“ a ozdoben ornamenty a erby Rudolfa II., českým znakem a znakem Uher. 

Funkční i po staletích

Roku 1592 se po Lazarovi Erckerovi ujal vedení prací vrchní hormistr Van der Vam Kojas, který práce roku 1593 ukončil. Rudolfova štola přišla celkově na 66 299 kop a 33 grošů a 1,5 denáru. Během dne pracovalo na ražbě asi 130 lidí a jejich mzda se řadila k těm vyšším, což bylo asi 50 grošů týdně. 

Současně s ražbou štoly probíhaly v Královské oboře práce na zvětšení rybníka, kam byla později vedena voda. Od Vltavy naháněl vodu do štoly Novo-mlýnský jez a nad ním byl postaven domek pro poddůlního, takzvaná havírna, se stavidly na regulaci průtoku vody štolou. V Královské oboře pak byla štola ukončena kamenným portálem se znakem Rudolfa II. a s letopočtem 1593. 

TIP: Rudolf II. Habsburský: Král hvězdářů a alchymistů

Štola byla v následujících staletích několikrát opravována, hlavně z důvodu hnijící dřevěné výdřevy. Na začátku 18. století byl v celé délce štoly zhotoven dřevěný chodník a některá místa byla vyzděna. Ve druhé polovině století byl ale vypuštěn rybník v Královské oboře a zájem o štolu opadl. Její opětovný rozkvět začal roku 1804, kdy český purkrabí hrabě Chotek vytvořil z Královské obory veřejný libosad a na jeho pokyn byla štola znovu vyčištěna a uvedena do provozu. V padesátých letech 20. století byla vydlážděna žlabovkami a je tedy plně průchodná. Svému původnímu účelu slouží dodnes a do roku 2002 byla i přístupná veřejnosti. 

Jakkoli nepředstavitelné se to může zdát, lékaři na počátku minulého století ve vzácných případech přistupovali k odoperování půlky mozku, aby snížili extrémní epileptické záchvaty. Při setkání s lidmi, kteří disponují jen polovinou tohoto klíčového orgánu, si toho dokonce na první pohled nemusíme všimnout. Jsou schopni celkem normálně fungovat, jejich jazykové znalosti jsou neporušené.

TIP: 5 největších mýtů o lidském mozku

Pokud se hemisférektomie – operace, při které se postižená mozková polokoule odpojí od zdravé tkáně, nebo zcela odstraní – provedla v dětství, mozek se dokázal pozoruhodně přizpůsobit. Řadu funkcí, které obvykle zpracovává druhá polovina mozku, dokázala zbývající část přebrat a vykonávat je. Mozkové sítě se totiž reorganizují a sám mozek se přizpůsobuje a upravuje svá vlastní propojení tak, jak tomu bylo před operací.