Kořeny středověkého morálního světa vycházely ze dvou principů: z myšlenek církevních otců a ze starých rodových pravidel. Středověcí myslitelé (sv. Augustin nebo sv. Ambrož) vytvořili morální koncepci, ve které definovali místo pohlaví v Božím díle a úlohu pohlavního styku v životě křesťana.

Do jejich díla se sice promítly i myšlenky autorů antických (Aristoteles, Galénos) a arabských (Avicenna), nicméně vzhledem k tomu, že většina církevních otců byla mnichy či poustevníky, asi nikoho nepřekvapí, že nejuznávanější hodnotu představovala zdrženlivost. Hezky to ilustruje Augustinův výrok, že „cizoložný je i ten, kdo příliš hoří láskou k vlastní ženě“. 

Pravidla z pera poustevníků

Ženu bylo ve světle středověké církevní morálky třeba neustále umírňovat, protože touze a fyzičnu podléhala mnohem více než muži. Ke zlosti bylo rovněž to, že na tom měla být lépe i s opakovanou slastí. Ženinu touhu prostě nešlo ukojit. Mohlo by to být úsměvné, jenže touto optikou nahlížené znásilnění nebylo chápáno jako přečin, protože mělo ženě způsobovat rozkoš. Uspokojení bylo ztotožňováno s oplodněním, což byl také mužův hlavní úkol. Ideálně se měl vystříhat přehnaných něžností, protože ty u žen opět vyvolávaly nevázanost, kterou by pak už nemusel dokázat znovu ovládnout, a žena by se vymkla jeho kontrole. 

Církevní pravidla byla poměrně jednoduchá: vyhýbat se nahotě, omezit pohlavní styk na noční dobu a co nejvíce snížit počet styků. Žena měla být pasivní a nechat veškerou aktivitu na muži. Muž měl využít způsobu spojení příslušného člověku. Doporučovaly se takové polohy, v nichž měl muž výhradně dominantní pozici (styk typu more canino, tedy na psí způsob, pak byl považován za vyloženě zrůdný). Pohlavní styk se nesměl provozovat v takzvaných zakázaných obdobích, což bylo zpočátku více než 250 dní v roce, ale postupně docházelo k jejich zkracování.  

Ctihodné ženy i počestné děvky

Dvojí morálka, v níž běžný středověký člověk žil, se projevovala i tak, že se římsko-křesťanský manželský model musel nadále podřizovat rozsáhlému systému kmenových a příbuzenských vztahů. Ve velkých rodinách pořád převládal konkubinát a přechodné zálety byly běžnou záležitostí. Takový Karel Veliký měl mít celkem jedenáct manželek a stálých družek a k tomu množství milenek. Tyto praktiky někdy vedly až k zapuzování neplodných manželek a později k církevním rozvodům, díky čemuž známe jedny z mála přímých písemných dokladů o problémech týkajících se ženské sexuality. 

V průběhu staletí se teoretická teologie začala přibližovat potřebám reality a církevní autority revidovaly pohled na pohlavní styk alespoň z mužského pohledu. Básníci a filozofové začali prohlašovat, že není dobré stavět se proti přírodě a že zdrženlivost je nebezpečná. Uvolnilo se tím pole pro sexuální svobodu mladých mužů, kteří své potřeby uspokojovali s prostitutkami.

V 15. století se už setkáváme s relativní „integrací“ prostituce. Nejvyhlášenější „počestné děvky“ své doby provozovaly nejstarší řemeslo v městských lázních. S tímto jevem se setkáváme rovněž v českých dějinách. Lazebna byla cílem častých návštěv i v případě  krále Václava IV., který byl podle některých historiků lazebnicemi přímo posedlý. 

Mužný a mužnější

S rokem 1400 zesílil hon na sodomity. Za nejhorší byla považována homosexualita a autoerotika. Nenávistné zaklínání sodomie ze strany církevních kazatelů způsobilo až nezdravé vyzdvižení hodnot maskulinity. To pak někdy končilo až hromadným znásilňováním chudých dívek nebo žen se špatnou pověstí. Stejný princip se začal projevovat i v oblasti manželského pohlavního styku.

TIP: Sto tisíc let sexu: Jak se měnil přístup společnosti k lidské sexualitě

Realita středověké ložnice měla daleko do románových příběhů červené knihovny. Manželé rozhodně nebyli rovnoprávní partneři a už vůbec ne v posteli. Žena měla být v první řadě cudná a o nějaké iniciativě v sexuální oblasti nemohla být ani řeč.

Indičtí odborníci nedávno úspěšně dokončili klinické testy injekční antikoncepce pro muže, která nese označení RISUG. Tyto testy probíhaly po dlouhou dobu a účastnilo se jich více než 300 mužů.

Klíčovým prvkem antikoncepce je polymer, který po injekční aplikaci zablokuje chámovod, tedy kanálek, jímž při ejakulaci proudí spermie. Spermie se tak nemohou dostat ven. Výsledky testů ukázaly, že tato antikoncepce zabrání početí s více než 97% pravděpodobností a její účinnost je až 13 let od aplikace.

TIP: První klinický test mužské antikoncepční pilulky dopadl úspěšně

Ačkoliv vědci původně uvažovali o antikoncepci, která by byla trvalá, podobně jako chirurgická vasektomie, výsledná antikoncepce RISUG je podle všeho bez obtíží vratná. Stačí k polymeru v chámovodu vpíchnout druhou injekci, která „zátku“ rozpustí a spermie opět mohou na svobodu.

Podle indických představitelů je tato antikoncepce již připravena k výrobě a čeká se jen na všechna potřebná povolení příslušných úřadů. To by mělo trvat zhruba půl roku.

V současné době se objevují stále nové startupy, které plánují vypouštět malé satelity na oběžnou dráhu s pomocí roztodivných technologií. Je mezi nimi i kalifornský startup Leo Aerospace, který se rozhodl zapojit do vypouštění malých raket s létající balonovou odpalovací rampou.

Leo Aerospace vyvíjejí pozoruhodný systém, který by měl vynést malou nosnou raketu pomocí velikého horkovzdušného balonu do výšky asi 18 kilometrů. Tam pak raketa zažehne motor a doletí s malými satelity na oběžnou dráhu. Tento nápad není úplně nový. Podobné balony se používaly v padesátých letech pro suborbitální lety kvůli výzkumu atmosféry.

Balonová odpalovací rampa

Startup ale pro tento účel vyvinul autonomní horkovzdušný balon Regulus, který je mnohem pokročilejší, nežli jednoduché heliové balony poválečných let. Regulus je vybavený větším počtem trysek kvůli udržení stability a dosažení správného místa a orientace při odpálení rakety, stejně jako konstrukcí samotné odpalovací rampy.

TIP: Virgin Orbit uskutečnili první zkušební let svého vesmírného systému

Z balonové rampy Regulus bude startovat třístupňová nosná raketa o délce 10 metrů. Dokáže dopravit 33 kilogramů nákladu na heliosynchronní oběžnou dráhu ve výšce 550 kilometrů anebo až 57 kilogramů na kruhovou oběžnou dráhu ve výšce 300 kilometrů. Nosné rakety budou na jedno použití, ale každý balon Regulus by měl zvládnout 100 misí.

Kočky jsou zvědavá a sociální stvoření, která se ale snadno mohou nudit. Podobně jako u lidí, i u koček ale platí, že nedostatek interakce může vést ke vzniku deprese, obezity a další závažných zdravotních problémů. Přesně pro takové případy vznikla nová robotická hračka s názvem Ebo.

Ebo je malý robot ve tvaru koule, který se může díky pokročilé navigaci autonomně koulet po domácnosti a zaměstnávat kočku. Jeho pohyby jsou navržené tak, že napodobují pohyby zvířat. Vydává také zvuky a na LED displeji zobrazuje oči. Ebo se zkrátka ze všech sil snaží, aby nebyl pro kočku nudný a pobavil ji na opravdu dlouhou dobu.

Pro více konzervativní kočky je Ebo vybavený tradičními pomůckami pro zábavu koček. Ve vyměnitelné části na „hlavě“ má Ebo ptačí pero nebo provázek a k dispozici má i laserové ukazovátko. Takové výbavě prakticky žádná kočka neodolá.

Robohračka je navíc vybavená kamerou, takže můžete hrátky svého kočičího mazlíčka sledovat třeba z práce, prostřednictvím mobilní aplikace. Ta nabízí dvoucestnou komunikaci, nejde tak jen o pasivní monitoring ale o opravdovou interakci. Aplikace umožňuje pořizovat fotografie a videa, ukládaná lokálně, není se tak třeba obávat zneužití kamery někým nepovolaným. Volitelnou výbavou je sportovní obojek, který monitoruje počet kroků a zobrazuje přehledné statistiky aktivity vašeho mazlíčka.  

TIP: Kočičí tuláci: Experiment ukázal, co dělá vaše kočka v době, kdy spíte

Nová robohračka je zároveň velice odolná, takže si kočka může Eba užít naplno, se zuby i drápky. Na jedno nabití baterií může Ebo laškovat s kočkou asi dvě hodiny a pak se sám zajede dobít.

Samotnou hračku Ebo můžete pořídit na crowdfundingovém portálu Kickstarter za 1 235 hongkongských dolarů (v přepočtu zhruba 3 700 korun), verze Pro, vybavená systémem pro rozpoznávání obličeje vyjde na 1 550 dolarů (cca 4 600 Kč) a varianta se sportovním obojkem 1 395 hongkongských dolarů (asi 4 100 korun).

Jistého úspěchu s praktickým provozem konvertoplánů dosáhli Sověti, kteří na přelomu 50. a 60. let experimentovali s těžkým transportním strojem osazeným dvěma hlavními rotory na koncích nosného křídla a dvojicí tažných vrtulí v přední části motorových gondol.

Předchozí část: Mezi letadlem a vrtulníkem: Jak funguje konvertoplán? (1)

Mohutný Kamov Ka-22 o maximální vzletové váze 42,5 t vznikl ve čtyřech exemplářích a vcelku se osvědčil – nabízel podobnou kapacitu jako turbovrtulový An-12 a ustavil řadu světových rekordů. Po havárii dvou exemplářů však dostal přednost konvenční vrtulník Mil Mi-6. 

Zrod z nouze 

Práce na konvertoplánech na dlouhé roky utichly, až přišel nový impuls z poněkud neočekávaného místa – íránské metropole. Po islámské revoluci zajali zdejší studenti koncem roku 1979 desítky rukojmích na americké ambasádě v Teheránu a prezident Jimmy Carter v dubnu následujícího roku odsouhlasil záchrannou operaci Orlí spár. Do akce vyrazil elitní tým Delta Force ve vrtulnících RH-53D Sea Stallion, ale dvě helikoptéry se v písečné bouři porouchaly a další se srazila s tankovacím letounem C-130 Hercules.

Osm vojáků zemřelo, aniž se oddíl k cíli vůbec přiblížil, a mezinárodní ostuda stála Cartera znovuzvolení. Úředníci ministerstva obrany analyzovali příčiny fiaska a vypsali výběrové řízení na vývoj stroje, který by neohrabané sea stalliony nahradil. Dokumenty požadovaly vertikálně startující i přistávající letoun schopný vysokou rychlostí dopravit plně ozbrojenou pěchotu na dlouhé vzdálenosti a poskytnout jí palebnou podporu.

Zrod orlovce

Tendr JVX (Joint-service Vertical take-off /landing Experimental) začal roku 1981 a kombinoval potřeby armády, námořnictva i námořní pěchoty. Šlo o lukrativní nabídku, a tak se zapojilo hned šest průmyslových gigantů: Aerospatiale, Bell, Boeing, Grumman, Lockheed a Westland.

Ve snaze maximalizovat šanci na úspěch se zbrojovky spojily do dvoučlenných konsorcií. Zatímco konstruktéři Boeingu a Bellu vsadili na zvětšený experimentální Bell XV-15 z druhé poloviny 70. let, ostatní týmy v termínu nepředložily žádné smysluplné návrhy. Vláda tak na jaře 1983 uzavřela se zmíněným konsorciem předběžnou smlouvu, na jejímž základě začalo vznikat šest prototypů stroje označeného V-22 Osprey (orlovec).

Oběti finanční i lidské 

Zpočátku šlo vše hladce a na papíře se konvertoplán konceptu „Tilt Rotor“ jevil znamenitě. Maximální rychlost přesahovala 500 km/h, bojový dolet činil 720 km a nosnost až 16 t. Osprey měl disponovat pestrou škálou výzbroje a odolat i vážným poškozením. Schopnosti VTOL a vysokou obratnost dostaly na starost motory Rolls-Royce Allison T406/AE1107-C Liberty umístěné ve vertikálně výklopných pouzdrech. V květnu 1986 podepsali politici s výrobcem smlouvu na další vývoj v hodnotě přes 1,7 miliardy dolarů a první prototyp vyjel z hangáru na jaře 1988.

O rok později absolvoval úvodní let ve vrtulníkové konfiguraci, v září došlo na testy se sklopenými motory a záhy se do zkoušek zapojily i další exempláře (se třetím a čtvrtým piloti zkoušeli starty z paluby lodě). Jak ale intenzita zkoušek narůstala, začal se objevovat jeden problém za druhým. Osádky zápolily s letovými vlastnostmi, tendencí konvertoplánu vychylovat se ze směru nebo selháváním přístrojů. Potíže vyvolaly i několik nehod, které si vyžádaly oběti na životech. Po každé havárii následovalo uzemnění a vyšetřování, což znamenalo další zdržení i výdaje.

Dokončení: Mezi letadlem a vrtulníkem: Jak funguje konvertoplán? (3)

Bylo zřejmé, že projekt spolyká ještě mnoho let a milionů dolarů, než bude V-22 připraven pro reálnou službu. Nakonec se z několika uvažovaných variant uchytila zjednodušená V-22B, ale vychytávání jejích dětských nemocí zabralo celá 90. léta.

I když se to na první pohled nezdá, Země je pokrytá krátery rozmanitého stáří po dopadech meteoritů. Problém je v tom, že geologické procesy společně s přírodou účinně a rychle zahlazují po takových událostech stopy. Řadu kráterů je těžké vůbec rozeznat, nemluvě o tom, že bývá velmi obtížné určit jejich skutečné stáří.

To je případ i kráteru Wolfe Creek, který se nachází v poušti v Západní Austrálii. Jeho průměr je asi 892 metrů a vyhloubilo ho těleso zhruba o velikosti velkého domu a váze 14 tisíc tun. Oproti slavným meteoritickým kráterům, jako je Chicxulub u Yucatánu, sice není tak velký, ale nalezly se v něm úlomku původního meteoritu.

Jak často dostanou zásah australské pouště?

Pokud jde o stáří kráteru Wolfe Creek, až doposud ho odborníci odhadovali na asi 300 tisíc let. Nová detailní analýza úlomků meteoritu ale ukázala, že kráter je mnohem mladší – podle odborníků vznikl asi před 120 tisíci lety. To zásadně mění výpočty rizika dopadu větších meteoritů na Zemi. Austrálie je totiž relativně pustý kontinent a proto pustiny Austrálie vědci používají jako modelovou plochu pro tyto výpočty.

TIP: Odborníci NASA objevili druhý možný impaktní kráter pod ledem v Grónsku

Díky novému odhadu stáří kráteru Wolfe Creek teď víme, že pustiny Austrálie během posledních 120 tisíc let zasáhlo 7 větších meteoritů, schopných vyhloubit zřetelný kráter. Z toho vyplývá, že jeden takový meteorit zasáhne australské pustiny jednou za 17 tisíc let. Zmíněné území představuje zhruba 1 % povrchu planety. Zemi tak podle vědců zasahuje skutečně velký meteorit v průměru jednou za 180 let.

Jak známo, Leonardo da Vinci nebyl jen malíř a sochař, ale také vynálezce – a mimo jiné navrhl nejdelší most své doby. V roce 1502 na žádost sultána Bajezida II. vytvořil koncept visutého mostu, jenž měl vést přes Zlatý roh mezi Istanbulem a Galatou a měřit 240 metrů, tedy desetkrát víc než tehdejší běžné spojnice. Leonardův projekt ovšem zůstal pouze na papíře – tedy až do roku 2001, kdy zmenšenou verzi postavili v norském Oslu. 

TIP: Mistrova touha vzlétnout: Leonardo da Vinci a jeho létající stroje

Doktorandka MIT Karly Bastová zkoumala, které materiály měl da Vinci k dispozici, dál se zaměřila na dobové metody, a dokonce i na geologii místa. Zjistila tak, že kdyby most vznikl z kamene, mohl se návrh uskutečnit. Vynálezce však disponoval pouze cihlami či dřevem, které by konstrukci neudržely.

Bastová z bloků vytištěných na 3D tiskárně vytvořila model v měřítku 1 : 500 a výsledky prezentovala na konferenci Mezinárodní asociace pro skořepinové a prostorové konstrukce. V budoucnu tak možná budeme chodit po mostě, jehož první návrh se datuje na počátek 16. století.

V letošním roce stíhá svět jedna epidemie spalniček druhou. O té největší z nich jsme ale téměř nic neslyšeli – za minimálního zájmu západních médií řádí spalničky v africké Konžské demokratické republice, kde podle údajů Světové zdravotnické organizace WHO zaznamenali přes 233 tisíc případů. Tato epidemie si bohužel vyžádala již 4 723 obětí. Tři čtvrtiny nakažených a devět desetin mrtvých jsou děti do 5 let.

V Kongu mají zdravotníci skutečně plné ruce práce - v zemi zuří epidemie eboly, která si letos vyžádala 2 193 mrtvých. Pokud jde o spalničky, počet nakažených v této zemi letos již více než trojnásobně přesáhl počet případů z loňského roku. Tak jako v jiných zemích, i v Kongu představuje hlavní příčinu nástupu spalniček propad očkování proti této chorobě.

TIP: Spalničkový skluz: V letech 2010-2017 nebylo očkováno 169 milionů dětí

Podle statistik bylo v letech 2018 až 2019 v Kongu očkováno proti spalničkám jen 57 procent dětí. To je pro kolektivní imunitu naprosto nedostatečné a následky se rychle dostavily. Počet případů spalniček rychle roste a děti začaly umírat. Kromě bídné infrastruktury a nedostatečné lékařské péče jsou v Kongu hlavní příčinou očkovací pohromy místní válečné konflikty. Během bojů se těžko očkuje a z ohrožených oblasti prchají stovky tisíc lidí, což situaci s očkováním velmi komplikuje.

Moderní civilizace je hlučná. A tento rámus se rozléhá po celé planetě. Odborníci jsou přesvědčeni, že hluk vážně ohrožuje zdraví a pohodu jak lidí, tak i ostatních druhů živočichů. Z hluku se stal závažný problém v oblasti životního prostředí, který se týká jak suchozemských, tak i mořských živočichů.

Britští vědci nedávno analyzovali rozsáhlý soubor dílčích výzkumů působení hluku na různé druhy živočichů. Z jejich výsledků vyplývá, že lidmi vyvolaný hluk zřejmě ohrožuje přežití více než stovky živočišných druhů. Ukazuje se, že civilizační hluk zasahuje úplně celou planetu, a že před ním prakticky není kam uniknout.

TIP: Výzkum odhalil, že 2. světová válka značně stresovala velryby

Živočichy postihuje hluk různého druhu, od zvuků provozu na dálnicích nebo železnicích až po podvodní sonary. Vědci zjistili, že změny zvukových podmínek prostředí mohou závažně ovlivnit zdraví a chování obojživelníků, ptáků, ryb, savců včetně těch vodních i plazů. Hluk dokonce dosahuje do odlehlých míst vyšších poloh v Číně, kde může například komplikovat rozmnožování pandám.