Líčení se obvykle používá kvůli zkrášlení. Jak ale ukázal nedávný výzkum britských badatelů, líčidla mohou kromě krásy přinést i nebezpečné bakterie. Vědci analyzovali pět různých typů použitých kosmetických produktů, které zahrnovaly rtěnky, lesky na rty, tužky na oči, řasenky a houbičky na mejkap.

Výsledky výzkumu jsou alarmující. Zhruba 80 až 90 procent zkoumaných kosmetických produktů bylo kontaminováno bakteriemi, včetně stafylokoků a E. coli, jejichž některé kmeny mohou být rezistentní na antibiotika a vyvolávat nepříjemné infekce. V líčidlech byly objeveny i plísně.

TIP: Sušáky na ruce prý šíří tolik bakterií, že představují hrozbu veřejnému zdraví

Nejvíce potenciálně nebezpečných bakterií bylo objeveno v houbičkách na mejkap. Také se ukázalo, že 93 procent houbiček, které byly zahrnuty do výzkumu, jejich majitelé nikdy nečistili. Navzdory tomu, že tyto houbičky například občas spadnou na podlahu. Autoři výzkumu apelují na uživatele kosmetických produktů, aby ve vlastním zájmu dbali na hygienu. Infekce na obličeji není nic příjemného. Výrobci mejkapu by zase podle vědců měli výrazněji vyznačovat datum spotřeby svých produktů.

Když je řeč o migraci, většina z nás si představí obří stáda býložravců, která dusají krajinou, případně nezměrná hejna ptáků, táhnoucí někam za obzor. Tyto migrace se ale vůbec nedají srovnat s největší migrací dnešního světa. Ta se odehrává dvakrát denně, vždy ráno a večer opačným směrem.

Jde o migraci zooplanktonu v oceánu – stěhování spousty různých drobných, převážně mikroskopických živočichů. Jde o největší migraci na světě, ať už do počtu jedinců anebo do jejich celkové hmoty. Zooplankton se totiž během noci pohybuje u hladiny oceánu, zatímco přes den se zdržuje v temnotách větších hloubek, kde je lépe chráněný před dravci.

TIP: Satelity NASA a drony objevily megakolonii tučňáků v Antarktidě

Migrace zooplanktonu je v mnoha ohledech velimi důležitá, od potravních řetězců v ekosystému oceánu, až po klima. Proto ji už od roku 2006 pozoruje satelit americké vesmírné agentury NASA a francouzského výzkumného centra CNES jménem CALIPSO (podle anglického Cloud-Aerosol Lidar and Infrared Pathfinder Satellite Observations). CALIPSO má k dispozici LIDAR, jehož lasery proniknou až do hloubky 20 metrů a mohou tam zjišťovat výskyt zooplanktonu. 

Prvními Evropany, kteří se v divokém kraji usídlili, se stali až kolem roku 1680 Francouzi. Do té doby tu v podstatě neomezeně vládl indiánský kmen Dakotů (Siouxů). Mnohé indiánské názvy ostatně přetrvaly dodnes: například když se z reproduktoru v metru ozve „stanice Park Minnehaha“, máte dojem, že si z vás někdo utahuje. 

S příchodem bílého muže se ale vše změnilo. U vodopádů Svatého Antonína na soutoku řek Minnesota a Mississippi vyrostly dvě osady, které se rychle rozvinuly do prosperujících měst Minneapolis a Saint Paul. Za nebývalý rozkvět obchodu vděčili lidé vodní síle, kterou využívali k provozu mlýnů, pil a k přepravě kvalitního dřeva z okolních lesů. Již v roce 1825 tady americká armáda vybudovala velkou základnu Fort Snelling, ačkoliv plnohodnotným státem USA se Minnesota stala až 11. května 1858. Sedmdesátá léta 19. století se zde považují za zlatý věk průmyslu i zemědělství, i když později muselo město překonat i zlé časy velké hospodářské krize. 

Dvojče jménem Saint Paul 

Po druhé světové válce významně zasáhl do historie Minneapolis starosta Hubert Humprey, který později zastával úřad viceprezidenta USA. Zasadil se o větší práva dělníků, žen a zejména národnostních menšin, postavil se proti segregaci Afroameričanů a za jeho působení se zrodilo také nejsilnější indiánské hnutí. Od 60. let se začal proměňovat rovněž urbanistický ráz města – staré čtvrti a fabriky zmizely a nahradilo je moderní centrum. Neustálé rozšiřování Minneapolis a Saint Paul pak vedlo ke vzniku pevně propojeného dvojměstí (Twin Cities), jak jej známe dnes.

Počasí jako na kolotoči 

Na seznamu největších amerických měst se Minneapolis se 425 tisíci obyvateli pohybuje až ve čtvrté desítce. Na rozdíl například od New Yorku nebo Chicaga si zde můžete příjemně užít pohled na mrakodrapy i procházku rozlehlými parky a nasát při tom všudypřítomnou pohodu.

Nutno však dodat, že zmíněný klid na vás čeká, pouze pokud se sem vydáte na konci léta nebo začátkem podzimu. V jiných obdobích vás Minneapolis může nemile překvapit dramatickými teplotními výkyvy: zatímco v červenci panuje nesnesitelné parno, během zimních měsíců nemá často rtuť teploměru ani kam klesat – ve městě hustě sněží a budovy bičuje ostrý vichr. V centru to však obyvatelům příliš nevadí: většinu budov totiž spojují speciální prosklené tunely, tzv. skyways, díky nimž mohou pěkně v teple přejít z kancelářských věžáků do restaurací a obchodů. 

Bašta moderního umění 

Hned na letišti můžete nasednout na modrou linku nadzemní dráhy jež vás doveze do centra. Druhou je zelená linka částečně zprovozněná v roce 2014. Její dokončení je plánováno na rok 2023. Na Nicolett Mall – hlavní obchodní tepně – se nachází mnoho restaurací a barů se zahrádkami. V pěším dosahu vás pak jistě zaujme třeba katedrála sv. Pavla, mramorový kapitol a celá řada muzeí a galerií. Asi nejznámější a nejnavštěvovanější z nich, centrum současného umění Walker Art Center, se kromě tříhektarové zahrady pyšní největšími sbírkami moderního umění ve Státech vůbec. Fanoušky architektury jistě zláká poněkud netradiční Lakewoodský hřbitov, který se v rámci rozšíření dočkal i nové obřadní síně, která se díky kombinaci skleněných a mramorových prvků a sladění s okolní krajinou považuje za pýchu moderního stavitelství.  

Pokud byste chtěli strávit chvíli v přírodě, nabízí se celá řada parků, příjemná procházka podél toku Mississippi a konečně i pět propojených jezer – tzv. Chain of Lakes –, jež představují ideální místo ke koupání, rybaření či provozování vodních sportů. 

Město studentských klubů 

Ve městě se nachází také rozlehlý kampus University of Minnesota (s 52 tisíci studenty se přitom jedná o jednu z největších amerických vysokých škol). Čtvrť zahrnuje desítky univerzitních budov, knihoven, vědeckých center, laboratoří, sportovišť a studentských klubů, které jsou označeny písmeny řecké abecedy (například Alfa Pí Omega či Tau Beta Sigma) a čert ví, jaký je mezi nimi vlastně rozdíl. Kolemjdoucí dokáže na první pohled rozeznat snad jen to, že na terase některých z nich postávají u grilu mladíci v modrých polokošilích, zatímco na terase dalšího „frčí“ fialová. Je téměř jisté, že se z těchto mužů v budoucnu stanou americké právnické i politické špičky. 

Azyl pro africké imigranty 

V kampusu naleznete rovněž knihovnu Elmera L. Andersona, kde sídlí Centrum pro studium dějin imigrace (Immigration History Research Center – IHRC). Pro badatele jde o úžasné místo s podzemním depozitářem napěchovaným archivními materiály o evropském přistěhovalectví do Severní Ameriky.

Také Češi a Slováci zde mají početné zastoupení, většina fondů se však váže k estonským a finským imigrantům, kteří už v 19. století mířili především sem na sever. Dnes je vystřídali Etiopané a Somálci, jež Minneapolis přijímá v rámci humanitární pomoci. Jejich komunita se dokázala velmi dobře začlenit: děti poctivě chodí do škol, dospělí pracují ve veřejných službách, jako pomocný personál ve zdravotnictví nebo provozují bistra se svými národními pokrmy. 

Kola a běžky 

Minneapolis je městem cyklistů: na každém rohu narazíte na stojany s koly k zapůjčení a na zvláštní pruhy na vozovce, přičemž celkově zde můžete napočítat na tři sta kilometrů cyklostezek. Přes zimu pak místní vymění kolo za běžky, neboť v závějích se často jedná o jediný rychlý způsob, jak se ráno dostat do práce. Na jednu minneapoliskou domácnost připadá v průměru 1,35 automobilu a zhruba 17% domácností nevlastní automobil vůbec. Obě čísla jsou hluboko pod celostátním průměrem - Minneapolis zkrátka automobilistům příliš nepřeje. 

TIP: Great Lakes: Pět jezerních obrů

Zkrátka zde však rozhodně nepřijdou ani fanoušci sportů. Můžete vyrazit například na zápas Minnesota Vikings, kteří hrají nejvyšší ligu amerického fotbalu, nebo na Golden Gophers, kteří dominují například v tenise, golfu, baseballu či wrestlingu a mají dobré jméno v univerzitní lize. Oba týmy se pak pyšní obřími moderními stadiony. Nesmíme samozřejmě zapomenout na lední hokej, konkrétně na mužstvo NHL Minnesota Wild. 

Chcete-li poznat Ameriku z jiného úhlu a odhalit krásy jejího severu, pravděpodobně vyrazíte od Velkých jezer až k horám na západě. Minneapolis přitom může na trase figurovat jako příjemná zastávka. 

NASA se chystá vrátit na Měsíc v plné parádě. Aby tam mohli zřídit trvalou základnu, a také tam přivést soukromé investory, je mimo jiné třeba dopravit na povrch Měsíce i nejrůznější náklad. Měly by je tam dopravovat praktické a pokud možno levné kosmické lodě a přistávací moduly.

NASA v těchto dnech představila technologii, jakou by ráda uvedla do života pro přepravu nákladu na povrch Luny. Jejich cílem je vytvořit přistávací modul, který by ve své konstrukci vyvážil dva základní požadavky: pojmout co největší množství nákladu a zároveň dokázat přistát bez problémů a s co největší přesností.

Přeprava nákladů na Měsíc

Nákladní lander podle představ NASA připomíná přepravní paletu. Je to kovová konstrukce, vybavená motorem na pevné palivo pro zabrzdění během letu k Měsíci při přechodu na lunární oběžnou dráhu, a také motory na kapalné palivo pro samotné přistání na povrchu. Lander bude mít k dispozici také solární panely jako zdroj elektrické energie, navigaci, avioniku a software s umělou inteligencí, která zvládne většinu úkonů úplně sama.

TIP: Velká Británie pošle v roce 2021 na Měsíc „lunární klíště“

Lander má takové rozměry, aby se vešel na dnes využívané komerční nosné rakety. Prvním cílem takového nákladního landeru by se mohl stát měsíční pól, kam zamíří výpravy amerických astronautů. Lander je navržený k přepravě roveru o hmotnosti 300 kilogramů. Mohl by samozřejmě ale také dovézt na Měsíc rozmanitá zařízení, nástroje či zásoby a materiál do této hmotnosti.

Během 20 let převýší počet e-dětí – tedy potomků narozených rodičům, kteří se seznámili online, děti, které se narodí tradičně seznámeným párům. To je hlavní závěr výzkumu britských studentů a vědců, kteří se zabývali budoucností randění. Ke svému výzkumu přitom využili data společnosti eHarmony, která se specializuje právě na online seznamování.

Z výzkumu vyplynulo, že od přelomu tisíciletí se již narodily asi 3 miliony e-dětí. Rovněž se ukazuje, že více než třetina párů, které se seznámily online, měla dítě do jednoho roku po setkání v reálném světě. Páry seznámené online mají nejčastěji 2 děti. Muži mají přitom dítě s partnerkou, kterou poznali online, častěji, než ženy.

TIP: Láska na první pohled? Nizozemští vědci přišli na překvapivé souvislosti

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století se 22 procent párů seznámilo v hospodě či baru. Dnes je to již jen 7 procent. Online randění je stále intenzivnější a množství párů, které se seznámily virtuálně, dramaticky narůstá. V období mezi lety 2005 a 2014 bylo takových párů 19 procent, zatímco v období od roku 2015 do letošního roku je to již 32 procent. Další výzkum na podobné téma ukazuje, že téměř polovina Britů věří, že díky online seznamování lze snáze najít lepšího partnera. 

Událost, která do historie vstoupila jako záhřebský proces, se ve své době stala nevídanou aférou nejen v rámci habsburské říše, ale i ve světě. Ve výsledku usvědčila rakouské úřady z pletich a podvodů a přivedla do mezinárodního povědomí dosud nepříliš známého profesora Masaryka, který do boje za záchranu nevinných lidí investoval obrovské množství času a úsilí. 

Konečně rozmnožitelem říše

Císař František Josef I. byl v mnoha ohledech vychován spíš v duchu 18. než 19. století, ve kterém se narodil. Nerozuměl rychle postupujícím proměnám společnosti a zůstával konzervativním představitelem starých časů v dobrém i špatném smyslu slova. Zahraniční politika a diplomacie byly podle něj záležitostí dynastie a veřejnost do nich neměla pokud možno mluvit.

V počátcích své vlády také doufal, že se osvědčí jako příkladný panovník-vojevůdce na bojišti, ale jeho angažmá ve válce v severní Itálii v roce 1859 skončilo fiaskem. Podobně papírově byl po vzoru svých předků, císařů Svaté říše římské národa německého, „rozmnožitelem říše“. Série politických a vojenských neúspěchů naplnění těchto dvou slov dlouho bránila.

Během války z roku 1866 ztratila habsburská říše definitivně vliv nejen v Itálii, ale také v německém prostoru, který Prusko začalo proměňovat v Německé císařství. Habsburské říši tak vlastně zůstala jediná možná oblast k šíření vlivu: Balkán. Zde se ovšem střetávala s ruskými zájmy, což mělo nakonec osudové následky nejen pro podunajskou monarchii, ale pro celou Evropu a potažmo svět.

Příslovečným „rozmnožitelem říše“ se František Josef stal až v kmetském věku, konkrétně v roce 1908. Oním novým územím se stala Bosna a Hercegovina, i když by se možná slušelo říct, že se jednalo spíš o území staronové.

Nad Bosnou a Hercegovinou totiž Rakousko-Uhersko drželo protektorát už od roku 1878, kdy velmoci sjednaly kompromisní řešení jedné z velkých balkánských krizí. Anexe tohoto zaostalého regionu staré úmluvy porušila a pobouřené reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Mimořádně rozhořčeno bylo carské Rusko a také Srbsko, které doufalo v postupnou konsolidaci oblastí obydlených Srby. Za těchto okolností rostla skepse či přímo nenávist slovanských národů k monarchii, zatímco rakouští Němci se utvrzovali ve víře v nebezpečí panslavistických rejdů. 

Za vším stojí Srbové!

Hlavním strůjcem anexe Bosny a Hercegoviny byl původem český šlechtic, ministr zahraničí Alois Lexa von Aehrenthal. Ačkoliv si to on sám (podobně jako císař) nehodlal připustit, tímto krokem popudil všechny zbývající velmoci s výjimkou Německa, ke kterému se tak habsburská říše ještě těsněji přimkla. Potvrdila tím, kdo je v tomto tandemu silnějším partnerem. Aehrenthal byl vzdělaný, pracovitý a loajální státní úředník, zároveň však dokázal projevit příkrost a lstivost. Jak se později prokázalo, kvůli znemožnění Srbska a oslabení jeho vazeb k dalším Jihoslovanům neváhal podpořit hon na čarodějnice. 

V roce 1909 započal v Záhřebu soudní proces s 53 obviněnými Srby nejrůznějšího původu a postavení, od obchodníků po poslance. Mělo jít o členy spiklenecké organizace Slovenski Jug, jejímž údajným cílem byl teroristický boj proti Rakousku a ustavení takzvaného Velkého Srbska v zájmu srbské panovnické dynastie. Vzhledem k tomu, že habsburská část Balkánu náležela k uherské části monarchie, celý proces probíhal pod maďarskou taktovkou, a to velice nestandardním způsobem. 

Jak ale s těmito poměrně odlehlými záležitostmi souvisel Masaryk? Charismatického pražského profesora a poslance říšské rady spojovaly s děním na Balkáně četné osobní vazby. Na české univerzitě v Praze, kde působil od roku 1882, totiž studovala řada Srbů, Chorvatů a Slovinců, kteří k němu vzhlíželi a zamilovali si ho. O záhřebský proces se Masaryk přirozeně zajímal tím spíš, že se mezi obžalovanými ocitlo několik jeho přátel a že ho další z nich o celém dění podrobně informovali. Nakonec se rozhodl podniknout z pozice říšského poslance vlastní vyšetřování přímo na místě. 

Protiútok poslance Masaryka

Už předtím Masaryk patřil k hlasitým kritikům Aehrenthalovy politiky, protože destabilizovala evropskou scénu a chovala se bezohledně vůči malým národnostem. Fakta, která profesor zjistil v Záhřebu, Bělehradě i dalších městech, však patrně překonala jeho nejtemnější představy. Po návratu vystoupil Masaryk opakovaně na půdě říšské sněmovny a svoje kolegy postavil před šokující fakta:

„Je to, co se předvádí v soudní síni, opereta, je to komedie, je to inkvizice, je to tragikomedie? […]. Předseda je v disciplinárním vyšetřování kvůli výtržnostem v opilství […]. Vyšetřující soudce byl obviněn, že ve Varaždíně, kde byl soudcem, falšoval dokumenty […]. Protokoly byly zfalšovány: zatím téměř všichni svědkové konstatovali, že tak nemluvili […]. Ptáte-li se těchto chudáků jednoho po druhém ‚Víš, z čeho jsi obžalován?‘, dostanete ode všech odpověď: ‚Ne, nevím.‘ Nerozumějí, co od nich žalobce a předseda soudu chtějí, rozumějí jen, že mají přijít na šibenici.“ 

Nešlo přitom „pouze“ o procesní chyby a manipulace. Masaryk poukazoval také na krajně podezřelou figuru Djordje Nastiće, korunního svědka záhřebského procesu. Toho provázela pověst agenta-provokatéra a ve svých tvrzeních si protiřečil. Některá jeho tvrzení byla takřka směšná, jako třeba pokusy interpretovat běžnou korespondenci jednoho z obviněných jako krycí řeč, v níž například „moje knihovna“ znamená „zbývající bomby“.

Právě Nastić vytáhl na světlo takzvaný Status jihoslovanské revoluční organizace, z něhož žalobci do značné míry vycházeli. Očividně nešlo o dílo organizované skupiny, jak tvrdili, ale o spisek osamocené osoby vedené docela odlišnými motivy. Ostatně údajná teroristická organizace Slovenski Jug byl ve skutečnosti studentský spolek, jehož členové se nevěnovali terorismu, nýbrž pořádání knihovny, a namísto boje ve jménu srbské dynastie inklinovali k demokratismu. Vše nasvědčovalo, že falešné důkazy vznikly na rakousko-uherském vyslanectví v Bělehradě, a tedy s vědomím vyšších diplomatických míst.  

Trapný konec aféry 

Sílu Masarykových tvrzení podpírala pečlivost, s jakou získal a ověřil všechny podklady, ale rovněž jeho předchozí veřejné angažmá. Byl to přece člověk, který proti sobě neváhal obrátit hněv antisemitské veřejnosti v souvislosti s obranou Žida Hilsnera a popudit proti sobě většinu vlastního národa, když vyvracel pravost údajně středověkých Rukopisů královédvorského a zelenohorského. 

Masaryk ve sněmovně žádal, aby byl záhřebský proces zrušen a vznikla vyšetřovací komise. Získal podporu 167 poslanců z 299, což bohužel nestačilo na potřebnou dvoutřetinovou většinu. Pražský profesor neváhal z podílu na zmanipulovaném procesu otevřeně osočit i samotného ministra Aehrenthala. Ten na jeho opakované projevy v říšské radě odpovídal vyhýbavě a pokoušel se ho nepřesvědčivě odbýt tvrzením, že škodí monarchii. Masaryk naopak poukazoval, že je to Aehrenthal a jeho „metternichovský“ styl diplomacie, co je škodlivé a neudržitelné.

Záhřebský proces byl každopádně zdiskreditován a v dubnu 1910 odvolací soud zrušil všechny rozsudky vězení, které obviněným Srbům udělila první soudní instance.

TIP: Vražda Anežky Hrůzové: Co rozpoutalo drama zvané hilsneriáda?

Šlo o trapnou situaci pro uherskou správu i nejvyšší vládní kruhy, protože soud konstatoval nepřípustné zasahování v politickém zájmu. A nešlo o jediný justiční triumf. V takzvaném Friedjungově procesu totiž skupina srbo-chorvatských poslanců vysoudila omluvu za článek, který zveřejnil protislovansky naladěný historik Heinrich Friedjung. Ten v něm v souladu s vykonstruovaným záhřebským procesem tvrdil, že Srbské království podporuje protirakouské spiknutí. Jako svědek s vynikající znalostí celé problematiky vystoupil před soudem opět Masaryk. Friedjunga přitom znemožnil, neboť prokázal, že se tento profesionální badatel zvyklý pracovat s pomocí kritické metody nechal oklamat primitivními falzifikáty. Závěrečnou třešinkou na dortu celé aféry bylo odsouzení novináře Vladimira Vasiće, který se podílel na tvorbě protisrbských podvrhů pro rakouské vyslanectví v Bělehradě.

Černé díry nás nepřestávají překvapovat. Čínští vědci nedávno objevili černou díru hvězdné velikosti, která by podle našich teorií vůbec neměla existovat. Pokud se objevitelé nespletli, černá díra označovaná jako LB-1 má hmotnost asi jako 70 Sluncí. Podle stávajících teorií by přitom v Mléčné dráze neměly existovat černé díry hmotnější než 20 Sluncí. 

Problém je v tom, že podle našich modelů vývoje hvězd ztrácejí ty největší hvězdy během svého umírání hmotu kvůli masivním hvězdným vichrům, které z nich vanou. Pozorovaná hmotnost černé díry přitom přesahuje původní teoretický limit více než třikrát. Podle oslovených vědců to znamená, že nejspíš budeme muset své modely a teorie o vývoji největších hvězd změnit.

Nemožná černá díra

Monstrózní černá díra LB-1 je od nás vzdálená asi 15 tisíc světelných let. V jejím objevu sehrál klíčovou roli čínský teleskop LAMOST (Large Sky Area Multi-Object Fiber Spectroscopic Telescope). Díky jeho pozorování badatelé odhalili hvězdu, zhruba o hmotnosti 8 Sluncí, kolem které obíhá cosi neviditelného. Nakonec se ukázalo, že je to právě veliká černá díra hvězdné velikosti. Hmotnost objevené černé díry je v rozporu se současnou vědou – čínští odborníci proto jako možné vysvětlení nabízejí alternativní scénáře – černá díra LB-1 by podle nich mohla vzniknout zhroucením více než jedné hvězdy. 

TIP: Fascinující černé díry: Která z nich je k nám nejblíže?

Odborníci odhadují, že v Mléčné dráze je asi 100 milionů černých děr hvězdných velikostí, tedy takových, které se zrodily v explozi supernovy masivní hvězdy. V tuto chvíli ale známe takových černých děr jen zhruba dva tucty. Jde o to, že černé díry jsou sice velice hmotné, ale zároveň také velmi malé. Když se zrovna nekrmí větším množstvím hmoty, bývá velice obtížné je vystopovat.

S obezitou zápasí velké množství amerických teenagerů. A jak se ukazuje, nadváha může mít již v mladém věku závažné zdravotní důsledky. Američtí odborníci nedávno díky magnetické rezonanci zjistili, že obézní teenageři mají znatelně poškozenou bílou hmotu mozku.

Do svého výzkumu badatelé zahrnuli celkem 120 teenagerů, z nichž polovina byla obézních. Jejich mozky prostudovali pomocí speciálního zobrazování na magnetické rezonanci, které je zaměřené na určení stavu bílé hmoty mozku, která se nachází pod šedou hmotou mozku, tedy pod mozkovou kůrou.

TIP: Překvapivý objev: Lidé s nadváhou mají tuk i v plicích

Magnetická rezonance prozradila, že obézní teenageři mají v mozku změny především v oblastech, které jsou zodpovědné za emoce, myšlení, a také za regulaci chutě k jídlu. Badatelé zároveň zjistili, že poškození mozku kvůli obezitě nejspíše souvisí se záněty. Zatím ale není jasné, zda objevená poškození mozku předcházejí rozvoji obezity, nebo zda naopak obezita vede k takovým poškozením mozku.

Ze zástupců havajské fauny se 21. století nedožil například jeden ze zdejších nádherných ptáků moho molokajský (Moho bishopi). Osudným se mu stal rozvoj zemědělství a introdukce krysy obecné (Rattus rattus), která plení ptačí hnízda. Stavy těchto nádherných opeřenců byly decimovány i nemocemi, které se na Havaj dostaly se zavlečenými druhy komárů.

Moho molokajský patřící do dnes již vyhynulé čeledi Mohoidae obýval vlhké lesy ostrova Molokai v nižších i vyšších nadmořských výškách. Subfosilní nálezy dokládají jeho existenci také na ostrově Maui. Latinský název mohovi přisoudil zakladatel Bishopova muzea v Honolulu Charles Reed Bishop, který však nebyl jeho objevitelem.

Devatenáct let jako „vyhynulý“

Moha v roce 1892 poprvé popsal sběratel ptáků Henry C. Palmer, když hledal vzácné přírůstky do sbírky anglického barona Rothschilda. Pták s lesklým černým peřím a několika jasně žlutými místy byl dlouhý asi 29 cm, přičemž ocas měřil přibližně 10 cm. Mohův zpěv se omezoval na dva tóny, které se však nesly krajinou na míle daleko. Černo-žlutý elegán se živil nektarem z květů, a byl proto původně považován za zástupce čeledi kystráčkovitých, kam patří celá řada opylovačů.

Naposledy byl vědecky pozorován v roce 1904, místní obyvatelé však hlásili jeho výskyt až do roku 1915. Expedice, které byly za účelem pozorování moha molokajského organizované až do roku 1949, však již žádné další jedince neobjevily. Výskyt byl nečekaně hlášen v roce 1981 z ostrova Maui, kdy byl na severovýchodním svahu sopky Haleakala údajně spatřen poslední zástupce druhu. Optimistické zařazení havajského krasavce mezi kriticky ohrožené druhy bylo s konečnou platností změněno a od roku 2000 je moho oficiálně uváděn jako vyhynulý druh.