Penguin Café v japonském Tokiu pořádá od listopadu 2018 velmi neobvyklá setkání „Aibo World“. Každou neděli otevře majitel Nobuhiro Futaba o hodinu dříve a v kavárně se scházejí majitelé robotických psů se svými mazlíčky. Jsou to všechno roboti AIBO, které vyrábí společnost Sony již od roku 1999.

Nejnovější model robopsa AIBO přijde na 2 tisíce dolarů (asi 45 tisíc Kč), plus poplatky za uložení dat v internetovém cloudu. Jak uvádějí očití svědci těchto pozoruhodných setkání v kavárně Penguin Café, robotičtí psi se od sebe navzájem učí různé triky a někdy se tam pořádají i oslavy jejich „narozenin“. 

TIP: V roce 2019 se dočkáme tulícího robotického společníka Lovota

Proč vlastně někteří lidé dávají přednost robotickým mazlíčkům? Podle účastníků dýchánků v Penguin Café jde o celou řadu důvodů. V Japonsku mají mnozí lidé k dispozici jen málo prostoru a volného času, takže je pro ně robotický pes lepší volbou. A někteří majitelé nechtějí zažívat smrt svých zvířecích společníků. Jak se zdá, robotičtí psi AIBO poskytnou svým páníčkům společnost a dostatek emocí, a přitom nemají většinu nevýhod živých domácích zvířat.

Na jaře 1939 už bylo zřejmé, že francouzsko-britská politika appeasementu selhala a že Německo bude stupňovat požadavky i vůči Polsku. V nepříjemné situaci se ocitlo též velení polského námořnictva, protože se jeho flotila nemohla srovnávat s německou Kriegsmarine. Přesto ale měla dost prostředků na to, aby minovými poli a operacemi ponorek odřízla Východní Prusko od zbytku Říše. To ovšem pochopitelně věděl i nepřítel a dalo se předpokládat, že vynaloží maximální úsilí, aby polské loďstvo co nejrychleji zničil.

Hledání azylu

Proto Varšava požádala o pomoc nejprve Francii, ale z Paříže přišla rychlá odpověď, že Francie má zájmy primárně ve Středozemním moři, a tak polští námořníci napnuli zraky k Londýnu. Tam se setkali s větším pochopením a rozhovory o vojenské pomoci proběhly v polovině května 1939. Během nich Britové odmítli všechny návrhy, které počítaly s nasazením Královského námořnictva v Baltském moři. Místo toho nadhodili myšlenku, aby polské lodě odpluly do Velké Británie.

Kupodivu zrovna tuto možnost ještě před jednáním prosazoval šéf námořního ředitelství kontradmirál Jerzy Świrski a s vrchním velitelem polské armády Edwardem Rydzem-Śmygłym se dokonce předběžně dohodl, že v úvahu přicházejí tři torpédoborce – Błyskawica, Burza a Grom. Po úniku do Británie Poláci počítali s tím, že pokud armáda udrží frontu, torpédoborce budou doprovázet konvoje přes Středozemní moře do Rumunska, odkud měla do Polska proudit pomoc. Šéf britské mise kapitán Henry Rawlings s polským návrhem souhlasil, akce dostala název operace Peking. 

Vyplouváme! 

Na detailech akce se štáby rychle shodly a pak už záleželo jen na Polácích, kdy vydají patřičný rozkaz. Admirál Świrski na jeho vydání naléhal už v létě 1939 a tlak zesílil po 24. srpnu, kdy Polsko vyhlásilo částečnou mobilizaci námořnictva. Maršál Rydz-Śmygły však oponoval a tvrdil, že odplutí torpédoborců spadá do jeho kompetence a rozhodne v pravý čas. Souhlas nedal ani po intervenci vedoucího britské vojenské mise generála Cartona de Wiarta a příkaz k operaci Peking vydal až dvě hodiny po vyhlášení všeobecné mobilizace loďstva – tedy v poledne 30. srpna.

Přesně ve 12.55 si námořník na hlídce torpédoborce Błyskawica ve válečném přístavu Oksywie u Gdyně všiml praporků stoupajících na signální věž. Upozornil na ně a velitel oddílu torpédoborců kapitánporučík Roman Stankiewicz okamžitě věděl, kolik uhodilo. Praporky dávaly jasný příkaz: Provést Peking. To znamenalo, že lodě mají co nejrychleji zvednout kotvy, trasa a rychlost už záležela čistě na Stankiewiczovi. V topeništích kotlů zahučely plameny, z komínů se vyvalil kouř a námořníci vyrazili do města, aby sehnali kamarády na vycházce.

Stankiewicz mezitím svolal poradu kapitánů a seznámil je s podrobnostmi. Kromě nich a navigačního důstojníka nikdo z posádek cíl plavby neznal. Krátce po 14.00 zarachotily kotevní navijáky a do přístavních vod vyrazila kolona lodí. Vedl ji torpédoborec Błyskawica následovaný Gromem a Burzou. Kolona zanedlouho minula poloostrov Hel, zvýšila rychlost na 25 uzlů (46 km/h) a zamířila na severozápad. 

Cesta plná setkání 

Na válku se ale nepřipravovali jen Poláci. Německá Kriegsmarine čekala vypuknutí konfliktu už 26. srpna, a tak už o dva dny dříve opustily Wilhelmshaven ponorky U-31, U-32 a U-35 pro případ, že by se nějaké polské lodě pokusily probít z Baltského moře pryč. Datum útoku se ale posunulo, a tak čluny přistály v Memelu (dnes Klajpeda v Litvě). Brzy však znovu vypluly a už 30. srpna kapitánporučík Johannes Habekost z U-31 od majáku Rozewie hlásil tři torpédoborce plující vysokou rychlostí na sever.

Habekost se nemýlil. Polské seskupení mířilo ke Švédsku, aby případné pozorovatele na pobřeží zmátlo. Sotva však břeh zmizel za obzorem, Stankiewicz změnil kurs k ostrovu Bornholm. Při té příležitosti ale polské torpédoborce spatřila německá hlídková loď a také parník Hohenhörn přepravující vojáky do Východního Pruska.

Konečně v bezpečí?

Po soumraku narazily polské lodě dokonce na oddíl německých torpédoborců Friedrich Ihn, Erich Steinbrinck a Friedrich Eckholdt, ale protože ještě panoval mír, k žádné srážce nedošlo. Dost možná i proto, že německé lodě se pohybovaly na pozadí tmavého břehu a Poláci je nespatřili. Budoucí protivník jen polské torpédoborce dvě hodiny sledoval a potom odplul plnit svůj úkol – hlídkovat mezi ostrovem Bornholm a Gdaňskou zátokou.

Před půlnocí zahlédly Stankiewiczův svaz také hlídky z křižníku Königsberg, který s torpédoborcem Bruno Heinemann a torpédovkami T107 a T111 střežil Dánské úžiny. O několik minut později křižník spatřili také Poláci, a byť neznámé lodě identifikovali jako dánský pobřežní obrněnec Peder Skram s torpédovkou, vyhlásili poplach. Obě strany ale znovu ještě zachovaly mírové dekorum a za čtvrt hodiny se německé seskupení od polského odpoutalo. Pak se před Stankiewiczovými loděmi rozprostřely zrádné vody úžiny Øresund, nicméně všechny majáky, bóje a navigační světla stále mírově fungovaly a po dvou hodinách Poláci vpluli rychlostí 16 uzlů (30 km/h) do Kattegatu. 

Ke skotskému pobřeží 

Krátce po rozednění svaz spatřila ponorka U-5 a brzy poté i U-6. Jednalo se však o malé pobřežní čluny, které rychlostí nemohly torpédoborcům konkurovat, nicméně podaly hlášení o rychlosti a směru plavby. Předpokládanou pozici měla protnout ponorka U-19, která ale nic nenašla. Na druhou stranu přítomnost polského svazu zaznamenaly udivené posádky švédského torpédoborce, dánské letouny, ba i cestující pasažérské lodi. To už byl na Stankiewicze trochu hustý provoz, takže v Severním moři nařídil zvýšit rychlost na 27 uzlů (50 km/h).

Brzy se ale na nebi objevily německé průzkumné hydroplány a sledovaly svaz až do setmění. Stankiewicz věděl, že se dotěrných letounů asi jen tak nezbaví, a aby letce aspoň zmátl, torpédoborce přes den sledovaly kurs k Norsku. Za tmy se ovšem stočily k pobřeží Skotska. Ráno 1. září vysílačky zachytily signál „Morwa“, o němž důstojníci dobře věděli, že je to rozkaz k položení minových polí kolem poloostrova Hel. Druhá světová válka právě začala. Chmurné myšlenky zahnal přílet britského průzkumného letounu, který nad seskupením kroužil a naznačoval cestu.

TIP: Krátká válka námořníků krále Petra: Jugoslávské královské námořnictvo (1)

V poledne se u ostrova May k Polákům připojily torpédoborce Wanderer a Wallace a před půl šestou večerní spojenecká flotila zakotvila v přístavu Leith na severním předměstí Edinburghu. Operace Peking skončila a na námořníky čekaly v příštích šesti letech desítky dalších akcí. Během války byl ztracen „jen“ torpédoborec Grom potopený německým letectvem už 4. května 1940 u Narviku. Błyskawica s Burzou evakuovaly vojáky z Dunkerquu, doprovázely desítky atlantských konvojů, nechyběly ani u vylodění v Normandii a v polském námořnictvu sloužily dlouhá léta po válce.

Vše nasvědčuje tomu, že na Měsíci bude i letos pořádně živo. Mezi vážnými zájemci o přistání na našem souputníkovi je i Indie, která by se v případě úspěchu stala čtvrtou zemí světa, jejíž modul na Luně přistál. Pokud Indie uspěje, stane se členem prestižního klubu, kde jsou doposud jen Spojené státy, Rusko a Čína.

V září loňského roku se na Měsíci pokusil měkce přistát indický lander mise Čandraján-2. Ve výšce 2,1 kilometru nad povrchem ale operátoři ztratili s landerem Vikram kontakt a sonda se následně rozbila o povrch Měsíce. Podle indické vesmírné agentury ISRO probíhají přípravy na druhý pokus. Lander Čandraján-3 by měl přistávat na Měsíci letos v listopadu.

Mise Čandraján-3

Zástupci ISRO uvádějí, že jejich nová sonda, lander a lunární rover by měly dohromady přijít na zhruba 35 milionů dolarů (necelých 800 milionů Kč). Vynesení mise Čandraján-3 do vesmíru by přitom mělo stát ještě podstatně vyšší sumu. Indie ale podle všeho těchto prostředků nebude litovat, protože přistání na Měsíci značně zvýší její prestiž jako vesmírné mocnosti.

TIP: Průzkumníci v roce 2020: Přehled zásadních vesmírných misí pro letošní rok

Indie také připravuje první čistě indickou pilotovanou misi na oběžnou dráhu. Už vybrali čtyři kandidáty, kteří již letos v lednu zahájí trénink v Rusku. Do vesmíru přitom poletí až tři z nich. Mise by se měla uskutečnit v polovině roku 2022, u příležitosti 75. výročí nezávislosti Indie na britské koloniální nadvládě.

Elektrárna Hučák vznikla především kvůli riziku povodní, které v Hradci Králové způsobovaly řeky Labe a Orlice. V roce 1907 se začalo s úpravami vodního toku a o rok později město zadalo práci na samotné elektrárně. 

Elegance nad jezem

Autorem secesní stavby byl architekt František Sander. Ten také spolupracoval s kolegou Františkem Jiráskem na projektu přiléhajícího betonového mostu, zatímco vodní dílo realizoval inženýr Karel Novák, ředitel Elektrických podniků pražských. Na městskou rozvodovou síť byl Hučák zkušebně připojen 12. února 1910. Toho večera se na Velkém náměstí poprvé rozsvítily Křižíkovy obloukové lampy. Do stálého provozu se elektrárna dostala o dva roky později.

TIP: Fabrika Fagus v Alfeldu: Továrna z učebnic architektury

Původní secesní stavbu později doplnily raně modernistické budovy a nutně docházelo i k technickým úpravám, včetně výměny původních turbín v roce 1925. Kompletní rekonstrukcí prošel celý areál včetně strojů v devadesátých letech. Nejen, že se tak dnes můžeme kochat elegancí sto let staré architektury, ale rovněž obdivovat tehdejší technickou zdatnost. Elektrárna totiž Královéhradeckým pořád slouží jako jeden z hlavních zdrojů energie. Návštěvníci se o tom mohou přesvědčit na vlastní oči ve strojovně.

Mohutné medvědy grizzly obvykle považujeme za nebezpečné predátory, kterým je lepší se vyhnout. Přesto nám i takové zvíře může pomoci s léčbou velmi vážných onemocnění, které často končí smrtí pacienta. Každý grizzly totiž dovede hibernovat až po dobu čtyř měsíců, aniž by mu to nějak závažně uškodilo na jeho zdraví. Jsou sice vyhublí, ale jinak v dobré kondici. Když by se o něco takového pokusil člověk, mělo by to pro něj vážné, ne-li fatální následky.

Triky grizzlích svalů

Medvědi grizzly očividně používají nějaké triky na úrovni tělesného metabolismu a genů, díky nimž mohou proležet čtyři měsíce v doupěti. Podobné schopnosti by bezpochyby ocenili mnozí lidští pacienti anebo třeba astronauté na dlouhých vesmírných letech.

Němečtí badatelé nedávno zjišťovali, které geny a proteiny se podílejí na hibernaci medvědů grizzly. Používali k tomu pokročilé metody čtení sekvencí, a také analytické metody, jako je hmotnostní spektrometrie. Zjistili celou řadu zajímavých věcí, včetně toho, že se na hibernaci podílejí některé aminokyseliny, které si medvědí tělo dokáže samo vyrobit. Právě tyto aminokyseliny hrají významnou roli v prevenci svalové atrofie během dlouhých měsíců hibernace medvědů grizzly.

TIP: Géniové zimního spánku: Proč nemají medvědi proleženiny a neochabují jim svaly?

Výsledky se vědci nyní budou dále intenzivně zabývat. Dřívější klinické testy totiž ukázaly, že podávání aminokyselin ve formě tablet nevede ke kýženým výsledkům. Podle všeho je tedy nutné, aby si tyto látky dokázal vytvářet samotný sval. Vědci se proto nyní zaměří na konkrétní skupinu genů, které budou zapínat a vypínat, aby si ověřili jejich funkci.

V posledních třech desetiletích se význam smyslu života objevuje jako důležitá otázka v lékařském výzkumu, zejména v souvislosti se stárnutím populace. Nedávná studie vědců z Kalifornské univerzity v San Diegu ukázala, že hledání smyslu života a jeho případné nalezení je důležité pro zdraví a pohodu člověka. Ukázalo se také, že hledání smyslu života je důležitější pro mladší ročníky a pro seniory. Populace ve středním věku si tyto filozofické otázky pokládá v mnohem menší míře.

Studie, publikovaná v časopisu Journal of Clinical Psychiatry, uvádí, že definování smyslu života je spojené s lepší fyzickou a duševní pohodou. Pro „hledače“ pak podle vědců platí, že jsou ve větší míře vystaveni stresu a užívají si v menší míře blahobyt. Podle vedoucího studie a psychiatra Dilipa Jesteho jsou lidé, kteří naleznou svůj smysl života šťastnější a zdravější než ti, kteří kterým se to nepodaří.

TIP: Štěstí očima vědy: Být bohatý a zdravý nestačí, rozhodují geny

Výsledky studie, která zahrnovala více než tisícovku respondentů ve věku od 21 do 100 let, také ukazují, že intenzita hledání smyslu života a jeho naplnění se liší podle věku. Nejintenzivnější hledači jsou mladí lidé ve věku okolo dvacítky. S postupem času pak pátrání po smyslu života klesá. Podle doktora Jesteho to souvisí s tím, že se lidé po třicítce více věnují své kariéře a rodině a na přemítání o smyslu života jim nezbývá čas a síla. Základní otázka života se poté opět objevuje u lidí po šedesátce, kdy opouštějí svá zaměstnání a mění se jejich životní priority.

Dnes již víme, že nejsme jediným druhem, který využívá nástroje. Zjistili jsme to o našich blízkých příbuzných primátech, ale také o jiných skupinách živočichů, včetně takových, do nichž by to dříve řekl jen málokdo. Nejnovějším členem klubu uživatelů nástrojů se nedávno stali papuchalkové, jako první mořští ptáci.

Pro odborníky to bylo překvapením. Tihle ptáci mají relativně malé mozky, které podle přesvědčení většiny vědců svojí kapacitou nepostačují na používání nástrojů. Jak je ale vidět, odborníci se mýlili. Důkazy přišly z ostrova Grimsey u Islandu, kde místní papuchalkové mají v peří parazity.

TIP: Pralesní sólisté: Kakaduové palmoví umí bubnovat vlastnoručně vyrobenou paličkou

Ornitologové na ostrově Grimsey nejprve náhodně pozorovali a poté i natočili papuchalky, jak si opatří malý klacík a s jeho pomocí si drbou záda. Toto chování badatelé pozorovali na dvou místech, která dělí značná vzdálenost. Z toho usuzují, že nejde o náhody, nýbrž o běžné chování papuchalků. Není to přitom jenom první pozorování používání nástrojů u mořských ptáků, ale vůbec první pozorování ptáků, kteří s nástrojem drbou sami sebe.

Venuše je pekelný svět, kde teploty neklesají pod 400 °C. Aby toho nebylo málo, podle všeho zde existují sopky, které jsou stále aktivní. Podle nového experimentálního výzkumu sopky na Venuši soptily sotva před pár lety. Tím se podstatně rozšiřuje počet těles Sluneční soustavy, kde jsme vulkány objevili.

Doposud jsme aktivní sopky znali pouze u nás na Zemi, a pak na bizarním Jupiterově vulkanickém měsíci Io. A s jistotou víme, že kdysi soptily sopky na Marsu, a také na našem Měsíci. Zároveň se již dříve objevovaly náznaky, které ukazovaly na sopečnou aktivitu na Venuši, i když na tomto pekelném dvojčeti Země si můžeme být jen máločím jistí.

Sopky Venuše

Na možnou vulkanickou aktivitu Venuše vědce v minulosti upozornily plyny sloučenin síry v její atmosféře. Kromě toho se při analýzách dat evropské sondy Venus Express ukázalo, že na povrchu Venuše mohou být lávové proudy staré 2,5 milionů let nebo možná jen 250 tisíc let. Ve skutečnosti ale mohou být ještě mnohem mladší.

Justin Filiberto z amerického institutu Lunar and Planetary Institute v Houstonu a jeho kolegové uspořádali pozoruhodný experiment. Vystavili olivín, tedy běžný minerál vulkanických hornin, působení prostředí, jaké panuje na povrchu Venuše. Za takových podmínek se olivín doslova za pár dní potáhl vrstvou hematitu. 

TIP: Soptící planety a měsíce: Největší vulkány ve Sluneční soustavě

V takové podobě by bylo olivín velmi těžké detekovat. Vzhledem k tomu, že sonda Venus Express zachytila stopy olivínu i z oběžné dráhy, se vší pravděpodobností to znamená, že šlo o čerstvý olivín, který vyvrhly velmi nedávné sopečné erupce. Z toho vědci usuzují, že na Venuši stále soptí vulkány, které vyvrhují stále nový a nový olivín.

Rozsáhlé požáry, které sužují Austrálii, jsou viditelné i z oběžné dráhy Země. Dokládá to snímek japonské meteorologické družice Himawari-8, pořízený 2. ledna. Kouř stoupající z požárů na fotografii překrývá podstatnou část území Nového Zélandu. Od loňského října oheň sežehl již více než pět milionů hektarů země. To je více než například rozloha celého Slovenska.

V Novém Jižním Walesu dál zuří asi 170 požárů vegetace, v sousední Viktorii asi padesát. Po sobotě, kdy teploty v okolí Sydney dosahovaly téměř 50 stupňů, se mnohde díky větru ochladilo a na některých místech i mírně pršelo. V sobotu australská vláda povolala asi 3 000 členů armádních záloh, aby hasičům s bojem proti ohni pomohli.

Před 48 miliony roků se na místě dnešní německé vsi Messel, která leží asi patnáct kilometrů jižně od Frankfurtu nad Mohanem, rozkládal subtropický prales a v něm velké jezero. Během nesčetných let se na jeho dně usadilo bezmála dvě stě metrů jemných sedimentů. V nich se jako zápisy dávno zapomenutých událostí v tlusté kronice nashromáždily dokonale zachované fosilie hmyzu, obojživelníků, plazů, drobných savců i větví stromů, pylu, plodů a semen. Jedna ze zkamenělin listu slézovité rostliny Byttnertiopsis daphnogenes v sobě ukrývá pozoruhodný příběh.

Drama z pravěkého listu

Před miliony let zakroužil nad hladinou jezera list. Když dopadl, ještě chvíli plul, a pak se ponořil do hlubin. Na dně jej překryl nános jemných usazenin, které se v průběhu věků proměnily na pevnou horninu. Zpět na denní světlo se list dostal až přičiněním paleontologů, jimž se zkamenělina dlouho nezdála ničím nápadná. To se však změnilo v okamžiku, kdy se list ocitl na pracovním stole britského biologa Davida Hughese z University of Exeter. Ten si fosilii prohlédl zevrubněji než kdokoli před ním a našel, co hledal – neobvyklé zářezy na cévách vystupujících ze spodní strany listu. Takové „jizvy“ Hughes dobře zná z listů rostlin v tropických pralesích Jižní Ameriky, Afriky nebo jihovýchodní Asie. Zanechávají je kusadla mravenců, kteří se ocitli v osidlech velmi zvláštního cizopasníka.

Mravenci se do cév listů nezahryzávají z vlastní vůle. Ač to zní podivně, nutí je k tomu cizopasná houba Ophiocordyceps unilateralis. Dny mravence, který se nakazí sporami této houby, jsou sečteny. Její vlákna prorůstají mravenčím organismem a pomalu jej ovládnou. Když už má mravenec na kahánku, houba jej donutí vlézt na spodní stranu listu a zakousnout se do pevné cévy. Záhy po mravencově skonu vyroste z jeho hlavy výhonek houby se sporami, které se rozptýlí do okolí. Pokud spora narazí na zdravého mravence, nakazí novou oběť. Koloběh životních cyklů houby a jejího hostitele pokračuje.

Jako poslušná loutka

Houba Ophiocordyceps unilateralis je přírodní intrikán. V pralesích Thajska se obětí jejích machiavelistických praktik stává mravenec Camponotus leonardi. Houba dokáže změnit jeho chování ve svůj prospěch a mravenec se pod jejím vlivem chová jako oživlá mrtvola. Ani seriózní odborníci, jako je David Hughes, se neostýchají v přísně vědeckých studiích použít termín „mravenčí zombie“. Je možná trochu emotivní, ale přesně vystihuje situaci.

Mravenci původně žijí vysoko v korunách stromů, kde je suchý vzduch. Po nákaze houbou však sestupují na zem do podstatně vlhčího prostředí. Donutí je k tomu nervový systém poškozený vlákny houby. Zatímco zdravý mravenec se drží stezky vyznačené pachovými stopami ostatních příslušníků kolonie, nakažený jedinec se pohybuje chaoticky a snadno se ztratí. Cestu do hnízda na stromě už nikdy nenajde.

Po sestupu na zem už nakažený mravenec nedokáže vylézt zpět na strom, protože houba mu ochromila svaly toxinem. Vyšplhá jen do výšky asi čtvrt metru nad zem a tam se zavěsí na spodní stranu listu. Ochablé svaly kusadel mu umožní, aby se zachytily za cévu na listu, ale v žádném případě mu nedovolí se pustit. Houba dokonce načasuje cestu mravenčí oběti tak, aby cíle dosáhla kolem poledne. Kroky mravence nasměřuje k listům otočeným na sever až severozápad. Houba se tak ocitá ve správném okamžiku na tom pravém místě, kde vládnou dokonalé podmínky pro tvorbu jejích spor. Po smrti hostitele rozjede houba jejich produkci naplno.

Stovky útočníků, nespočet obětí

K vytvoření dostatečného množství spor potřebuje houba vhodné podmínky a dobu několika týdnů. To je také důvod, proč mravence rovnou nezabije. Místo toho jej promění v zombie a odvede pryč z mraveniště. Kdyby mravenec skonal mezi svými druhy, vynesli by ho ostatní příslušníci kolonie ven do míst, kam ukládají odpad. Smetiště se však nacházejí v lokalitách, kde se houbám nedaří. Ovládnutím oběti zabrání parazit vyhození těla na mravenčí skládku a zvýší tak šance na vlastní přežití.

Nález zkamenělého listu v messelských břidlicích dokazuje, že mravenčí zombie běhaly po pralesích už před 48 miliony let. Strategie houby je tedy z evolučního hlediska neuvěřitelně úspěšná. O tom svědčí i geografické rozšíření parazitických hub Ophiocordyceps, které dokážou ovládnout svou oběť. Najdeme je v tropech celého světa od Jižní Ameriky přes Afriku až po jihovýchodní Asii. Zdá se, že každý druh mravence proměňovaný v zombie je napaden vlastním druhem houby. Cizopasníků jsou tak zřejmě desítky a možná i stovky druhů.

Mantinely pro parazita

Do soužití mravence s parazitickou houbou vstupuje ještě třetí aktér. Jde rovněž o houbu. Ta si nevšímá mravence a napadá přednostně parazita vyrůstajícího z mravenčí mrtvolky. Přerůstá přes parazitickou houbu a brání jí tak v uvolnění spor. Mohlo by se zdát, že jde o škůdce parazita. Ve skutečnosti ale parazitická houba vděčí za svou prosperitu z valné části právě houbě, která ji napadá. Pokud by totiž parazita nic nedrželo na řetězu, šířil by se populacemi mravenců jako lesní požár. Škody by byly nedozírné a mnohé mravenčí kolonie by zanikly. Tím by zanikla i možnost dalšího přežití pro parazitickou houbu. Pokud je však parazit znevýhodněn, má jeho oběť větší šance na přežití. Parazité pak mají větší naději, že aspoň někdy najdou vhodného hostitele.

TIP: Parazité a jejich metody: Když krev teče z cizího

Řady nepřátel parazitické houby jsou zřejmě početnější. Do mravenčí mrtvolky prorostlé cizopasnou houbou kladou vajíčka zástupci hmyzu z čeledi bejlomorkovitých (Cecidomyiidae). Z nich se vylíhnou larvy, které pak houbu požírají. Úžasný příběh mravenčí zombie tak nabírá na složitosti. Za miliony let, během nichž houby mění mravence v živé mrtvoly, se naučily ze soužití parazita a oběti profitovat další a další organismy a našly si tak své místečko v bludišti evoluce. Jisti si můžeme být jen jedním – o mravenčích zombie ještě zdaleka nevíme všechno. Ty nejúžasnější příběhy na své odhalení možná teprve čekají.