Koho by napadlo, že dnešní roboti se budou plazit jako slimáci? Vědci a inženýři britské Bristol University se při vývoji nových měkkých robotů inspirovali právě slizkým světem hlemýžďů a slimáků. Výsledkem jejich úsilí je malý, měkký a velmi ohebný robot, kterého si klidně můžete stočit do ruličky a dát do kapsy.

Nový robot dostal přiléhavé jméno ElectroSkin. Může se plazit a klidně zvládne lézt po zdi. Tak jako jiní podobní roboti se i tento robotický slimák spoléhá na elektrostatické síly, jimiž se přichycuje k podkladu. Když se ElectroSkin pohybuje, využívá elektrické umělé svaly, které napodobují pohyb svalů přírodních slimáků při lezení. 

TIP: Rychlý a elastický jazyk chameleonů inspiroval tvůrce měkkých robotů

Jeho tvůrci si dovedou představit celou řadu zajímavých aplikací, od průzkumu a monitorování nebezpečných míst, jako jsou zhroucené budovy a místa podobných katastrof, přes pohyblivé senzory, až po autonomního uklízeče zdí. V takovém případě by byl robot ElectroSkin vybavený soustavou senzorů a dalšími přístroji. V budoucnu by se mohli objevit pokročilí měkcí roboti, které bude snadné dopravit na místo určení a když na to přijde, budou je lidé nosit i jako součást oděvu.

Pěstěný majetek versailleského zámku byl navržen pro absolutního panovníka a přežil i Velkou francouzskou revoluci. Nyní ho ovšem ohrožuje klimatická změna. Habry shlížející na Velký kanál letos v létě odumřely a buky v zahradách Trianonu Marie Antoinetty vadnou. Znepokojivé je, že se nejedná pouze o odrůdy, které se v místě vysazovaly před staletími za Ludvíka XIV. – usychají i nově sázené stromy, jež měly globálnímu oteplování odolat.

„Láme mi to srdce,“ popisuje Alain Baraton, versailleský hlavní zahradník, s pohledem na uvadlé habry a padající listy kdysi půvabných kaštanů. „Musím zapomenout na historii a být pragmatický.“

Obvykle mírné počasí je v severní části Evropy čím dál teplejší a sušší, což zahradníky nutí přizpůsobit výsadbu 800hektarového parku měnícímu se podnebí. Majestátní jilmy, kaštany a břízy, jež si kdysi oblíbila i francouzská královská rodina, postupně nahrazují druhy, které budou lépe odolávat vyšším teplotám, novým parazitům a nestálým srážkám. Nutnost jednat zdůrazňuje také francouzské Národní výzkumné centrum: Zveřejnilo klimatický model dokazující, že planeta se ohřívá víc, než se původně očekávalo.

Smrt na obzoru

Stromy patří k hlavním přírodním „skladištím“ uhlíku. Evropská agentura pro životní prostředí odhaduje, že lesy dokážou absorbovat až 13 % emisí oxidu uhličitého, který vyprodukuje EU. Jenže častější sucha a stále silnější bouře porosty ohrožují. „Stromy mívaly stovky let na to, aby se přizpůsobily prostředí. Tento čas, který by jim umožnil adaptaci na nové klimatické změny, však už nyní nemají,“ vysvětluje Xavier Bartet z francouzské Národní lesnické agentury. „Když se ovšem přírodě nepřizpůsobíte, zemřete.“

Popsané následky se projevují v celé Evropě. Podle Gerta-Jana Nabuurse z nizozemské Wageningenské univerzity se předpokládá, že už uhynulo na 50 milionů smrků a další odrůdy jako modříny, duby a borovice čelí značnému poškození. Ve východním Německu začala borová klenba prudce hnědnout, protože se spodní voda momentálně nachází na nejnižší úrovni od roku 1961, kdy se začaly vést záznamy. Informaci zveřejnila německá služba DWD, jež se zaměřuje na počasí a klima. Spálené pařezy pak dokazují, že jsou požáry v přírodě čím dál častější. Asociace německých lesníků rovněž odhaduje, že loni v zemi uhynulo až 100 milionů stromů kvůli suchu a bouřkám.

Horký vítr ze Sahary

Evropa se musí s klimatickými změnami vyrovnávat obzvlášť: Místnímu počasí totiž dominuje tryskové proudění vzduchu, způsobené rozdílem teplot v různých zeměpisných šířkách. Vlhký vítr z Atlantiku obvykle přináší velké srážky, jež ekosystém udržují, jenže tající arktické ledovce způsobují v proudění výkyvy, které umožňují stále pravidelnější nápory horkého vzduchu ze Sahary. Vyšší teploty mění růstové cykly rostlin, takže například v Portugalsku kaštany v nižších polohách trpí, ačkoliv dřív na stejném místě prosperovaly.

Také bouřky poháněné vyššími teplotami představují problém. Rizika se jasně ukázala loni v říjnu, kdy na Itálii udeřila bouře o síle 200 km/h a zničila na 42 500 ha lesů. Přehradu Comelico poblíž rakouských hranic pokryly stromy, jež živel polámal na březích řeky Piavy. Po staletí se dřevo těžilo a vozilo na vorech do Benátek, kde se používalo na stavbu historických paláců. Ty časy skončily. 

Skandinávská řešení

Situace však není všude tak špatná. Například skandinávské země se s klimatickými změnami vypořádávají různě. Švédsko vysadilo víc stromů, než kolik se jich pokácelo od roku 1920, takže má v porovnání s počátkem 20. století dvojnásobek dřeva. Na druhou stranu vytanul nový problém, a sice již zmíněné lesní požáry. Ve Finsku klimatická změna růst stromů pohání, v Norsku se naopak mají na pozoru před extrémním počasím a šířením škůdců, jako jsou kůrovci. Aktivně proto řídí své zdroje dřeva například tím, že vysazují selektivně vyšlechtěné sazenice.

Vymírání lesů nám také může poskytnout obrázek, že se skleníkové plyny hromadí mnohem rychleji, než se zdálo. Zmíněné obavy vedly k rostoucímu tlaku veřejnosti, aby se konečně přijala určitá opatření. Dánská televize například odvysílala tzv. teleton, během nějž od diváků vybrala 2,4 milionu eur na vysázení víc než 900 tisíc stromů. V Rakousku pak jistý umělec vysadil na fotbalovém stadionu umělý les, aby zvýšil povědomí o vymírání zelených porostů. Nastupující předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová označila ochranu životního prostředí za „nejnaléhavější výzvu“.

Riskantní pokus 

Zatímco evropští lídři se zavázali jednat, situaci komplikuje zpomalená ekonomika a obavy z financování. V Německu hrozilo kvůli letní vlně veder pokřivení dálnic a už druhým rokem se na ustupujícím Rýnu málem zastavila doprava. Vláda kancléřky Angely Merkelové se rozhodla investovat do klimatických opatření v přepočtu 1,4 biliardy korun. Země by tak měla splnit své závazky na snížení produkce skleníkových plynů v roce 2030.  

Náprava však nebude snadná. Snahy o zvýšení odolnosti lesů ve Francii zahrnují také opětovné vysazování dubů odrůdy cer a testování semen stromů ze sušších oblastí v centrálním údolí řeky Loiry, z nichž by se v budoucnu měly vyrábět vinné sudy. Popsaná opatření zatím ovšem představují pouhé výstřely do tmy. Ve Versailles uhyne až 50 % nových stromků už v prvním roce a pohrávání si s místním ekosystémem může mít zničující dopad na domácí odrůdy. Organizace jako Irská lesnická liga se přitom snaží zavádění nových druhů zastavit. 

„Vše, co děláme, je stále riskantní experiment,“ líčí Brigitte Muschová, vedoucí výzkumu klimatických změn pro Francouzskou lesnickou agenturu. „Jsme pod velkým tlakem, protože musíme pracovat rychle, a to na věcech, které jsou důležité především pro další generace.“

Tiché změny

Versailleská zahrada, jejíž správa každoročně utratí za údržbu kolem tří milionů eur, tvoří elitu evropských lesů. Širší realitu však můžeme spatřit za rezavým plotem na konci pozemku v Arboretu de Chèvreloup. Památkový park dostává z celkového rozpočtu Versailles méně než 5 %. Důsledky nízkých srážek a rekordního tepla jsou patrné v čím dál řidších korunách a na usychajících patagonských stromech.

TIP: Co přinese změna klimatu velkým městům? Podle nové zprávy Goldman Sachs vážné problémy

Francouzská lesnická agentura se snaží smutný osud odvrátit a spojuje se s kolegy v Evropě i Turecku. Cílem je vyvinout software, který dokáže určit, jaké odrůdy se budou muset sázet v nadcházejících letech. Program pracuje s nejhorším možným scénářem a podle nejnovější prognózy počítá s nárůstem teplot až o 5,3 °C. Dočká se také překladu do angličtiny, aby ho mohli používat odborníci z celého světa.

Ve Versailles se důkladně prověřuje, jak budou pozemky časem vypadat. Správa zámku vytváří databázi veškeré tamní vegetace, hmyzu i dalších zvířat. Stromy dostanou víc prostoru k zachycení vody v půdě a udržení vlhkosti. Cílem je uchovat ducha vznešenosti Krále Slunce i pro příští století. „Návštěvníci zámku si na první pohled žádných zásadních změn nevšimnou,“ uzavírá hlavní zahradník Baraton. „Přesto k nim tiše dochází.“ 

DMT čili dimetyltryptamin je alkaloid a zároveň velmi účinný halucinogen. Představuje klíčovou složku slavné halucinogenní směsi ayahuasca, kterou připravují místní lidé v Amazonii z pralesních druhů rostlin. Užívání ayahuascy bývá spojeno se šamanským rituálem a doprovázejí ho hluboké a živé halucinace.

Britští vědci z Centra pro psychedelický výzkum v Londýně nedávno zveřejnili výsledky výzkumu, který by měl přispět k objasnění velmi výrazných halucinací a vizí, spojených s ayahuascou. Tyto stavy mohou být velice intenzivní, doprovázené barvitými obrazy i sceneriemi a nezřídka i ohromujícími zážitky, které připomínají lucidní snění, tedy snění, při němž si člověk uvědomuje, že sní a může své sny ovlivňovat.

TIP: Amazonský psychedelický koktejl pomáhá v léčbě extrémních depresí

Účinek DMT přichází velice rychle, je intenzivní a zároveň je poměrně krátký. Za půlhodinu je obvykle po všem. To značně usnadňuje jeho výzkum. Badatelé podali DMT anebo placebo dobrovolníkům, kterým pomocí elektrod měřili elektrickou aktivitu mozku před podáním DMT a po jeho podání. Následné analýzy ukázaly, že DMT svým účinkem podstatně mění aktivitu mozku. Mizí alfa vlny, které jinak převládají u bdělých lidí a objevují se théta vlny, které jsou obvykle spojené se sněním. Lidé na DMT se tím pádem dostávají do stavu lucidního snění.

Na trůn usedl dvacetiletý Alexandr prakticky bez potíží. Otec ho na následnictví pečlivě připravil a zanechal mu zemi v nebývalém rozkvětu. Jeho plány se i díky tomu Alexandrovi podařily naplnit měrou, o níž se jeho otci ani nesnilo.

Válečné ostruhy začal sbírat už coby šestnáctiletý jinoch v Thrákii. Po otcově smrti si nejprve si upevnil moc v Makedonii a udělal pořádek v Řecku. Když se vzbouřily Théby, vůbec se s nimi nemazal. Nemilosrdně nechal zabít šest tisíc obránců města, 30 000 jeho obyvatel prodal do otroctví a město samotné srovnal se zemí. Ušetřil pouze Diův chrám a dům básníka Pindara, jehož verše miloval. To zaúčinkovalo a ostatní řecké státy přivedlo k pokoře. Athéňané raději vyslali poselstvo a poníženě se Alexandrovi vzdali preventivně předem.

Do Persie!

Když ukázal, kdo je pánem doma, vypravil se roku 334 př. n. l. dobýt Perskou říši. Jako každý správný válečník předtím navštívil věštírnu v Delfách. Chtěl vědět, jak uspěje. Jenže věštkyně Pýthie mu nechtěla nic prozradit. Musel ji do věštírny doslova dovléct. „Jsi nezdolný, Alexandře!“ To mu stačilo!

Na svou odvážnou cestu se vydal s vojskem čítajícím pouhých 35 000 pěšáků a 5 000 jezdců. Zbytek armády musel nechat v Evropě, aby tam chránila jeho dříve dobytá území. Ve srovnání s Peršany to bylo směšně málo. Nicméně to Alexandr netušil, stejně jako nevěděl, jak rozlehlá je Perská říše. Cestou se zastavil v Tróji, kde zanechal svou původní zbroj, aby odjel ve zbroji zlaté, kterou nosil jeho oblíbený hrdina Achilles.

Uzel „rozvázal“ mečem

První vítěznou bitvu na březích řeky Granikos málem zaplatil svým životem. Ztratil kopí a perský velitel mu rozťal přilbu. V poslední chvíli ho zachránil jeho přítel z dětství Kleitos, který uťal Peršanovi ruku i s brněním. To už se dali Peršané na bezhlavý útěk.

Pak táhl Alexandr Malou Asií a dobýval jedno město za druhým. Zastavil se i v Gordionu, v jehož paláci stál královský válečný vůz s pověstným uzlem s několika konci. Věštba pravila, že kdo jej rozváže, stane se pánem Asie, podle jiné verze dokonce celého světa.

Ačkoli Alexandra velitelé varovali, aby se náhodou neztrapnil, neposlechl je. Po marném úsilí nakonec zvolil netradiční řešení, kterým všechny zaskočil. Vytasil meč a jedním švihem uzel rozetnul! Jak jednoduché!

Troufalá nabídka

Se samotným perským králem Dareiem III. se střetl u městečka Issu s armádou asi 30 000 mužů. Dnešní historikové se domnívají, že dřívější odhady 600 00 Peršanů na straně druhé jsou značně přehnané, nicméně i tak měl Dareios obrovskou přesilu. Alexandr ale prokázal v bitvě skvělou strategii, a když se málem prosekal k samotnému Dareiovi, ten zbaběle uprchl. Alexandr ho nepronásledoval, neboť dal přednost záchraně své armády. Když pak vstoupil do Dareiova stanu, úžasem oněměl. Perský král nechal na bojišti neskutečné poklady, ale také svou manželku, matku, následníka a dvě dcery. Alexandr s nimi zacházel s úctou a nedovolil, aby jim někdo ublížil.

Dareios okamžitě začal sbírat novou armádu a chystat odvetu. Přesto ale učinil Alexandrovi „velkorysou“ nabídku. Půlku říše a princeznu k tomu. A Alexandr? Zpupně takový handl odmítl! Nespokojí se s částí říše, když může mít říši celou. 

Dareiův konec

Píše se rok 331 př. n. l. a schylovalo se k rozhodující bitvě u Gaugamel. Dareios znovu nabídl Alexandrovi mír. Ten mu však vzkázal, že Asie nemůže mít dva vládce, a vyzval ho ke statečnému boji. Před bitvou bděla perská armáda celou noc, protože se obávala nočního útoku. Alexandr naopak poslal své vojáky po vydatné večeři spát. Ráno Peršany unavené k smrti lehce přemohli a Persie dostala nového vládce!

Dareios však zůstal stále naživu a prchl ke svému příbuznému a generálovi Bessovi do Baktrie. Ten ho nejdříve uvěznil a nabídl Alexandrovi obchod. Vydá mu Dareia, pokud ho ustanoví baktrijským králem. Na to Alexandr nepřistoupil, a tak dal Bessos Dareia úkladně zavraždit. Vděk za to ale nesklidil. Alexandr nechal svého rivala slavnostně pohřbít do hrobky perských králů. A Bessa dal veřejně popravit. Jedině král má právo zabít krále!

Na konec světa nedošel

Nyní už Alexandr dosahoval jen samá vítězství. Již dříve ho uznali vládcem Egypta, kde se prohlásil faraonem, a když se přiblížil k Babylonu, z proslulé Ištařiny brány mu vyšel vstříc početný průvod a pokorně mu odevzdal vládu nejen nad městem, ale i nad celou Mezopotámií.

Na své pouti založil vojevůdce na 70 nových měst a mnohá z nich nazval svým jménem – Alexandria. Ta nejslavnější, která si toto jméno jako jediná ponechala do dnešních dnů, je ta egyptská.

Pak naplánoval tažení do Indie, tam někde se měl nacházet podle řeckých učenců konec světa. U břehů řeky Indu poznal, jak hluboce se ve svých odhadech mýlili. Přesto, nebo právě proto, chtěl pokračovat. K smrti vyčerpaní vojáci se však vzepřeli a žádali návrat domů. Vyhověl jim nerad. A se zradou se vypořádal elegantně – prohlásil ji za vůli bohů.

Náhlá smrt

Cesta zpět byla obtížná, ale končí šťastně. Alexandr se usadil v Babyloně, největším městě té doby. A zde za záhadných okolností v roce 323 př. n. l. v mladém věku také zemřel.

Jeho smrt zahaluje dodnes řada tajemství. Zatímco kdysi se za její příčinu považovala malárie, podle dalších teorií zemřel na následky otravy. Ani to není nic nového. Podle starších hypotéz Alexandra otrávili arzenem jeho vojevůdci, kteří si chtěli rozdělit jeho říši.

TIP: Tajemství terakotové armády: Naučili Číňany sochařskému umění Evropané?

Toxikolog Leo Schep je jiného názoru - domnívá se, že Alexandrovi byl dán do vína jed z rostliny Veratrum album, tedy kýchavice bílé. Vychází z popisu řeckého historika Diodora, který vylíčil Alexandrovy poslední dny, kdy vojevůdce dostal vysoké horečky, zvracel a ochabovaly mu svaly. Přesně takové účinky jsou připisovány této rostlině, nikoli arzénu. Výsledek je však totožný – přestože nikým neporažen, prohrává tak Alexandr poslední bitvu, boj o život…

Země je stále jediným místem, o němž víme, že zde vznikl život. V poslední době ale objevujeme ve vesmíru stále více ingrediencí, které jsou pro vznik života významné. Tím pochopitelně stoupají šance na to, že pozemský život nebude ve vesmíru jediným. Potvrzuje to i nový objev mimozemských cukrů v meteoritech.

Yoshihiro Furukawa z japonské Tohoku University a jeho tým zkoumali vzorky prášku ze dvou meteoritů – „Northwest Africa 801“ (NWA 801), který byl nalezen v roce 2001 v Maroku a „Murchinson“, který dopadl v Austrálii v roce 1969. Vědci analyzovali vzorky pomocí sofistikovaných metod a zjišťovali, jaké látky se v meteoritech nacházejí.

Cukry z meteoritů

Ukázalo se, že meteority obsahují cukry, jako je arabinóza, xylóza a ribóza. V meteoritu NWA 801 se cukry nacházejí v množství 2,3 až 11 částic na 1 miliardu částic (anglicky parts per billion), a v meteoritu Murchinson v množství 6,7 až 180 částic na 1 miliardu částic. Významný je především objev cukru ribózy, která je základním stavebním prvkem ribonukleové kyseliny RNA. Ta je zodpovědná za přenos informace z úrovně nukleových kyselin do proteinů a u některých virů je dokonce samotnou nositelkou genetické informace. V mnoha ohledech je podobná deoxyribonukleové kyselině (DNA).

TIP: Netradiční meteorit připomíná hroudu hlíny a páchne jako zelenina

Jak uvádí Furukawa, v meteoritech se již dříve našly jiné základní stavební kameny pro vznik života, včetně aminokyselin, z nichž se skládají proteiny. Ale právě objev cukrů v meteoritech nám doposud scházel. Je to vůbec poprvé, kdy jsme získali důkaz o výskytu ribózy ve vesmíru. Zároveň se ukazuje, že přinejmenším část ribózy, která byla nezbytná pro vznik prvních organismů, se na Zemi mohla dostat z okolního vesmíru při pádech meteoritů.

Od velkých epidemií moru, při nichž zahynuly miliony lidí, už uplynuly celá staletí. To ale neznamená, že by mor zmizel z povrchu zemského. Původce moru, bakterie Yersinia pestis, se stále vyskytuje na řadě míst světa, od Číny až po Spojené státy. Každoročně se objeví asi tisícovka případů této choroby, přičemž 95 procent z nich se vyskytuje v subsaharské Africe a na Madagaskaru.

Mezi nejnovějšími případy nákazy morem je 55 letý lovec z Číny, který v oblasti Vnitřního Mongolska nedávno ulovil divokého králíka, a pak ho snědl. Od králíka se lovec nakazil dýmějovým morem. Skončil v nemocnici a společně s ním ještě asi tři desítky dalších lidí, kteří museli do karantény. Šlo o třetí případ moru, který zaznamenali v Číně v tomto měsíci.

TIP: Smrtící infekce: Zdravotníci na Madagaskaru bojují proti plicnímu moru

Kdyby lovec nepodstoupil léčbu, měl by v případě dýmějového moru asi 50% šanci na přežití. V dnešní době jsou ale naštěstí k dispozici antibiotika, která mor velmi úspěšně léčí, pokud je nemoc správně diagnostikovaná včas. Nezbývá než doufat, že se původce moru v dohledné době nestane rezistentním na antibiotika. To by pochopitelně celou situaci dramaticky zhoršilo.

Předchůdci nindžů žili v 11. a 12. století v odlehlých horách středního Japonska, kam se stahovali různí vyděděnci společnosti – poustevníci, asketové a také buddhističtí mniši cvičení v bojových uměních. Někteří historici kladou počátek nindžucu neboli umění nindžů už do 7. století a ke zdrojům jejich inspirace řadí legendární spis Umění války čínského mistra Sun-c’. Významný vliv podle nich měli také imigranti, kteří na japonské ostrovy přišli z Číny za dynastie Tchang, vládnoucí v letech 618–907. V podstatě však nelze pochybovat, že nindžové představují čistě japonský fenomén. 

V době válek ve 12. století je některé japonské rody začaly využívat, aby pro ně shromažďovali informace o nepřátelích. Mnozí se osvědčili, a tak se ještě před ustavením vojenské vlády v roce 1192 vytvářela základní struktura nindžovského světa. Pevné místo ve společnosti však nindžové získali až poté, co se k moci dostali samurajové, jimž pomáhali nikoliv na základě věrnostního závazku, nýbrž za odměnu – šlo v podstatě o nájemné žoldnéře. Kromě sbírání informací působili také jako záškodníci a pronikali například do cizích hradů, kde zakládali požáry nebo zabíjeli významné „cíle“. 

Rozdrobená válčící země

Existují sice záznamy, že se nindžové zapojili do válečných střetů hned po roce 1192, zlatý věk jim však nastal až v tzv. éře válčících provincií v letech 1467–1600, kdy se země rozpadla na víc než dvě stovky formálně samostatných oblastí v čele s daimjóem (v překladu doslova „velké jméno“). Každý z nich měl přitom svou samurajskou armádu a neobešel se bez pomoci stínových válečníků. 

Tehdy sehráli nindžové důležitou roli v životě Iejasua Tokugawy, který se stal jednou z nejvýznamnějších postav japonských dějin. Narodil se do nepříliš významného rodu a navíc jej od dětství věznili v sídle Imagawů. Vyhlídky na velkou kariéru, po níž toužil, byly mizivé, a tak potají nabídl své služby Nobunagovi, který s Imagawou válčil. Jako devatenáctiletý si Iejasu v roce 1562 najal oddíl asi osmdesáti nindžů a ti mu posléze pomohli dobýt důležitý hrad Kaminogó: Ačkoliv jej měl podle svých závazků bránit, vpustil dovnitř Nobunagovu armádu, a zajistil si tak vzestup.

Nindžové proti samurajům

Na druhou stranu Nobunagovy vztahy s nindži nebyly dobré a vyhrotily se v roce 1579, kdy už ovládal téměř celé Japonsko vyjma provincie Iga. Tehdy se rozhodl, že jejich nezávislé postavení přestane tolerovat a oblast si podrobí. Jeho armáda asi se čtyřiceti tisíci samuraji sice utrpěla několik porážek, ale nakonec v prosinci 1581 zvítězila. V červenci následujícího roku ovšem Nobunagu zavraždil jeho nepřítel Micuhide Akeči a v ohrožení se ocitl také Iejasu coby spojenec poraženého. Nindžové pod vedením známého válečníka Hanzóa Hattoriho mu však tehdy umožnili uniknout, načež se jim odvděčil tím, že oddíl tří set Hattoriho nindžů najal do svých služeb. 

K definitivnímu sjednocení Japonska došlo až po bitvě u Sekigahary v roce 1600, kde Iejasu Tokugawa také s pomocí nindžů zvítězil, a v roce 1603 jej císař jmenoval šógunem. Jako poslední vzdoroval Hidejori Tojotomi, jenž sídlil na ósackém hradě. Dobýt obrovskou pevnost s mohutnými hradbami bylo zpočátku nad Iejasuovy síly. Podařilo se mu to teprve v červnu 1615: Sídlo lehlo popelem a většina obránců uhořela nebo byla zabita. Hidejori vykonal rituální sebevraždu seppuku, jeho osmiletého syna popravili, a rod Tojotomi tak zmizel z dějin. Armáda Tokugawů tehdy zahrnovala přes 150 tisíc samurajů a téměř tisíc nindžů, kteří posloužili coby špehové i lítí válečníci. 

Za stoly a do polí

V boji se nindžové naposledy ocitli při potlačení rolnické vzpoury u Šimabary na ostrově Kjúšú na přelomu let 1637 a 1638. Jejich úkol tehdy spočíval v infiltraci armády asi třiceti tisíc rolníků a róninů (samurajů bez pána), proti nimž šógun vyslal na 150 tisíc samurajů. Po bitvě u Šimabary započalo dlouhé období míru: Zrodilo se úplně jiné Japonsko, které pak až do roku 1867 ovládali šógunové z rodu Tokugawa a nepřipustili na jeho území žádné boje. Popsaný zvrat samozřejmě nejvíc zasáhl samuraje, ale o svou roli ve společnosti přišly také nindžovské rody. 

Ze samurajů se stali vládní úředníci: Nemohli totiž válčit a bylo nepřípustné, aby vykonávali jakoukoliv manuální nebo obchodní činnost – i ti nejchudší byli od ostatních vrstev obyvatel sociálně odděleni víc než evropská šlechta od neurozených. Mnozí se oddali životu v zahálce, jiní však nemohli zapomenout na staré časy a intenzivně se věnovali bojovému umění. Vznikly také různé školy, na něž dnes navazují nadšenci po celém světě: džúdó, kendó, kjúdó a mnoho dalších. 

Zlí, lstiví a zákeřní

Jiní vysloužilí sepisovali kroniky, v nichž se obraz samurajů stále víc idealizoval a vzdaloval od pravdy: Za éry válčících provincií bojovali všichni o přežití, a bitvy proto byly kruté, plné zrady, lstí i léček. Dokládá to ostatně i Tokugawův život. O samurajských ideálech cti, věrnosti a ochrany slabších tak začali mluvit až ti, kdo popsané války sami nezažili. 

Z nindžů se na druhé straně stali rolníci, řemeslníci či obchodníci. Nejlépe přirozeně dopadli členové rodů, které v minulosti pomáhaly na cestě k moci dynastii Tokugawa. Takoví dostali nabídku působit ve službách šógunů – jako osobní strážci v paláci nebo v síti speciální „tajné policie“ onmicu, jejíž agenti skrytě dohlíželi na aktivity samurajských rodů a podávali šógunům informace. 

Když utichne vřava

Při této práci sice nindžové mohli občas využít své dovednosti, ale stejně jako samurajům jim chyběl reálný boj. Snažili se proto zformovat pravidla „měkčích“ bojových technik pro střet, který nekončí smrtí protivníka. Patří mezi ně třeba mutódori – zneškodnění ozbrojeného nepřítele holýma rukama, nebo nawadžucu čili přemožení a svázání soka lanem. Také mezi nindži se někteří ponořili do minulosti, zaznamenali ji a shrnuli principy vedení boje. 

Rozsáhlou encyklopedii nindžovských tradic představuje například Bansenšúkai, v překladu „moře, do nějž proudí deset tisíc řek“. V roce 1676 ji sepsal Fudžibajaši Jasutake, nindža z významného rodu v Iga. Kniha obsahuje pasáže nejen o taktice záškodnického boje, zbraních a sbírání informací, ale také o lékařství a lécích, výbušninách, jedech, speciálních pokrmech, astrologii a magii. Tento ani další spisy nebyly určeny pro veřejnost, mají tedy obtížně čitelný rukopis a některé jejich důležité části bývají vynechány: Autoři totiž počítali s tím, že si jejich studium vyžádá pomoc mistra, který žákovi text přečte, doplní, vysvětlí a názorně předvede. 

Poslední nindža

O činnosti potomků nindžovských rodů na počátku 20. století máme jen málo zpráv, je však doloženo, že na vojenské akademii v Nakanu působil od roku 1937 při přípravě zpravodajských důstojníků velký expert teorie i praxe nindžů Seiko Fudžita, potomek jejich významného rodu z Kóga. V roce 1941 se s padesáti muži účastnil bojů proti Britům v Barmě – údajně v nindžovském stylu, bez moderních zbraní. V následujícím roce pak vydal knihu Od nindžucu ke špionážní válce. K jeho žákům patřil i Hiró Onoda, který se po kapitulaci Japonska dokázal skrývat ve filipínské džungli až do roku 1974 a svůj příběh popsal v knize Moje třicetiletá válka. Po jeho smrti v roce 2014 o něm tisk psal jako o „posledním nindžovi“.

TIP: Nejen upíři se štítí česneku: Proč nepatřil ani do stravy japonských nindžů?

Západní svět se s nindži poprvé seznámil v bondovce Žiješ jenom dvakrát z roku 1967. Netrvalo dlouho a filmové či komiksové příběhy o jejich neuvěřitelných dovednostech opanovaly svět. V Japonsku vzniklo několik muzeí, byly napsány tisíce knih a natočeny stovky filmů různé kvality. Objevili se nadšenci, kteří zatoužili patřit mezi nindži, a nindžucu se zařadilo mezi bojové sporty. Mistr Masaaki Hacumi založil v roce 1970 mezinárodní organizaci Bujinkan pro jejich výuku, jež dnes působí ve více než padesáti zemích včetně Česka. Orientuje se na devět škol, z nichž tři vycházejí z tradic středověkého nindžucu. 

Bezmála 2 500 studentů a výzkumníků monitorovalo hnízda karet obecných (Caretta caretta) a jejich hustotu na deseti plážích poloostrova Guanahacabibes. Zaměřovali se na samičky, sledovali jejich migrační trasy a zaznamenávali celkový počet hnízd. Tato populace je nesmírně důležitá i kvůli své lokaci v místech, kde proudy Mexického zálivu ústí do Karibského moře. Staví ji to do uzlového bodu mezi třemi státy (USA, Kuba, Mexiko) s možným napojením na zbytek západního Karibiku.

Ze studie vyplynulo, že počet hnízd na sledovaných místech v době výzkumu stoupal a číslo dosáhlo vrcholu v letech 2012–2015. Jak ale v rámci globálního oteplování rostly v Guanahacabibes teploty, všimli si zoologové několika znepokojivých jevů. Jednak se snižoval počet vajíček v jedné snůšce a se zkracujícím se obdobím hnízdění se zkracovala také inkubační doba. V důsledku toho se z vajec líhla menší mláďata a ve stále větším měřítku mezi nimi byly zastoupeny samičky.

TIP: Jak zjistit stáří mořských želv? Pomocí testů jaderných zbraní!

Výzkum dokládá, jak je budoucnost karet obecných na klimatických změnách závislá. I jinde v Karibiku tyto želvy zřejmě čelí podobným podmínkám a hrozbám, ale to mohou potvrdit až další studie z jiných oblastí.

Živá, rozpustilá, bezstarostná jako dítě. V mládí elegantní a mimořádně přitažlivá, ale marnivá a obestřená skandály. V závěru života především nešťastná a s osudem smířená žena, která konečně dozrála a zmoudřela. Bohužel pozdě. 

Rokoková princezna

Píše se rok 1755, kalendář ukazuje Dušičky. Osmatřicetiletá Marie Terezie očekává patnácté dítě. Právě úřaduje, když na ni přicházejí porodní bolesti. Do večera je dceruška na světě. Marie Antonie Josefína Johana je nebývale drobounká, ale zdravá. Říká se, že právě toto smutné datum předurčilo její nešťastný konec. 

Dívence říkali Antonie. I když matka na její výchovu, poslušnost a zbožnost přísně dohlížela, prožila v Schönbrunnu celkem nespoutané dětství. Zatímco ostatní císařské děti v deseti letech hovořily několika cizími jazyky a zvládaly velké kvantum učiva, Antonie toho moc neuměla. Její znalosti byly neskutečně chabé... Stěží spočítala jednoduché příklady, uměla pár italských a francouzských slovíček, pravopis jí neříkal vůbec nic. Milovala ale hudbu díky svému učiteli Christophu Willibaldu Gluckovi a celé dny by jen tancovala. 

Na řadě jsou svatební plány

Už brzy po narození s ní měla matinka konkrétní sňatkový plán. Bylo potřeba upevnit rodící se spojenectví s Francií, a definitivně tak ukončit více než stoleté nepřátelství. Zpočátku nebylo jasné, kdo se vlastně s habsburskou princeznou ožení. Zájem měl totiž i sám ovdovělý Ludvík XV. Pak ale seznal, že se raději spokojí se svou milenkou madame du Barry. Nevěstu přenechal svému vnukovi a následníkovi, dauphinovi Ludvíkovi XVI. 

Když tedy Marie Terezie obdržela oficiální žádost o ruku své dcery, okamžitě odeslala písemný souhlas. Na výbavě nikterak nešetřila. Částka čtyři sta tisíc dukátů byla obrovská vzhledem ke špatnému stavu státních financí. Ale i dědeček Ludvík XV. se ukázal. Poslal do Vídně s dary namlouvací průvod o sto sedmnácti osobách. Podobnou nádheru Vídeň zažila při svatbě korunního prince Josefa s Isabellou Parmskou.

Svatba v zastoupení se uskutečnila 19. dubna 1770 v augustiniánském kostele ve Vídni. Po velkolepých oslavách se čtrnáctiletá nevěsta se slzami rozloučila a vydala do Paříže. S matkou se už nikdy nesetkala... Na hranicích došlo k jejímu slavnostnímu předání Francouzům a z Marie Antonie se stala Marie Antoinetta, dauphine, manželka následníka trůnu.

Svatba samotná pak proběhla v zámecké kapli ve Versailles. Honosné hostiny se účastnilo šest tisíc hostů. Antoinetta jedla jen málo, zatímco její mladý manžel byl známý svým apetitem. Při té příležitosti Ludvík XV. upozornil svého vnuka, aby se před nocí nepřejídal. A co on? Prý se mu po dobré večeři lépe spí! Svatební noc se nekonala. Slavnosti pokračovaly i v následujících dnech. V jejich závěru se uskutečnil velký ohňostroj na dnešním Place de la Concorde, který skončil obrovskou tragédií. V nastalém zmatku bylo umačkáno a ušlapáno více než sto lidí.

Zachránce manželství? Josef!

V ložnici mladých manželů se nic nekonalo nejen o svatební noci, ale ani později. Starosti si nedělala jen Marie Antoinetta, ale i celá Francie a také matka ve Vídni. Její rady Antoinetta nebrala rozhodně na lehkou váhu, ani když se po čtyřech letech stala královnou. Celých sedm let však musela čekat, než se těžkopádný Ludvík odhodlal k drobné operaci, která jeho problémy, fimózu, což je zúžení předkožky, vyřešila. Stalo se tak díky konzultaci s Mariiným bratrem Josefem. Ten přijel inkognito do Paříže a svému švagrovi s úspěchem domluvil. Bylo na čase! 

Během těch sedmi let se Antoinetta oddávala nezřízenému životu. Libovala si v módních výstřelcích, pořádala nákladné hostiny, chodila na plesy do Opery, navštěvovala divadla a dostihy. Také se oddávala hazardu a prohrávala vysoké částky. Potrpěla si na veselou společnost. Její přátelé ji zbožňovali. Byla totiž laskavá a nekonfliktní. Pro ženy byla módní ikonou, napodobovaly její šaty, šperky, účesy. I muži ji obdivovali.

Obyčejní Francouzi ji ale viděli jinak. Pro ně byla nenáviděnou Rakušankou, která docela slušně „luxovala“ státní pokladnu. Titulovali ji Madame Deficit. Nutno říci, že k tomuto „mediálnímu“ obrazu svým stylem života významně přispěla. 

Tragický konec

Měnit se Antoinetta začala pomalu a postupně až po narození dětí. První dcera Marie-Thérèse přišla na svět po osmi letech manželství. Jako jediná přežila revoluci. Vymodlený synek Ludvík Josef umírá měsíc před dobytím Bastily ve věku sedmi let na kostní tuberkulózu. Druhý syn Ludvík Karel se narodil už v době, kdy královna ztratila veškerou přízeň francouzského lidu. Posledním dítětem byla dcera Sophie-Béatrice, která zemřela v necelém roce na zápal plic. 

TIP: Marie Antoinetta a Axel Fersen: Pravda o vztahu královny a hraběte

Když vypukla revoluce, královští manželé zdaleka nemohli tušit, co je v nejbližší době čeká. Král to zpočátku považoval za banální vzpouru. Jak hluboce se ve své dobrotě i naivitě mýlil! Poslední kapkou byl špatně organizovaný útěk královské rodiny do zahraničí. Vědělo o něm nejspíš více lidí, než bylo potřeba. Smutný konec tohoto nejkrvavějšího období francouzských dějin je všeobecně známý. Osud byl k Antoinettě i Ludvíkovi opravdu krutý. Jejich život skončil pod gilotinou na náměstí Revoluce, dnes Place de la Concorde. Právě tam, kde o 23 let dříve vyvrcholily oslavy počátku jejich manželství...

Europa je nejen jedním z nejzajímavějších měsíců Sluneční soustavy, ale také jedním ze slibných světů, kde bychom snad v budoucnu mohli nalézt nějaké živé organismy. Vědci mají už dlouho vážné podezření, že se pod ledovým povrchem Europy skrývá rozlehlý oceán kapalné vody, který by případně mohl hostit život.

Loni byly na Europě objeveny známky přítomnosti solí, což napovídá, že na dně podpovrchového oceánu nejspíše probíhá hydrotermální aktivita. To by znamenalo, že se tam odehrávají složité chemické pochody, a také že je tam horko. Tím pádem opět vzrůstá šance, že by na Europě mohlo být něco živého.

Voda na Europě

Lucas Paganini z NASA a jeho spolupracovníci nedávno jako první potvrdili, že se nad povrchem Europy vyskytuje vodní pára. K tomuto závěru dospěli díky pozorování pozemním teleskopem Keckovy observatoře na Havaji. Na Europě byly již dříve pozorovány výtrysky kapaliny. Zatím ale nebylo jisté, co tyto výtrysky vlastně tvoří.

TIP: Dobré zprávy: Na měsíci Europa zřejmě funguje ledová tektonika

Až teď badatelé pomocí spektrografu Keckovy observatoře zjistili, že výtrysky na Europě obsahují vodu. Ve výtryscích uniká do okolního vesmíru přinejmenším 2 360 kilogramů vody za sekundu. Takový proud vody by za pár minut naplnil olympijský plavecký bazén. Jde o další silný důkaz ve prospěch představy, že pod povrchem Europy je skrytý oceán.