Bílé díry tvoří zcela hypotetický konstrukt objektů, které by se měly chovat jako opak černých děr. Nikdo je sice nikdy neviděl a ve prospěch jejich existence nemáme k dispozici sebemenší pozorovací náznak, velice rádi s nimi však pracují autoři vědecko-fantastických děl.

Připomeňme, že gravitace černé díry neumožňuje z jejího vlivu uniknout ani světlu, natož hmotným částicím. Černá díra je „černá“ proto, že všechno pohltí. Podle tvůrců sci-fi tato monstra často ústí do jiného vesmíru či jiné dimenze, přestože je popsaná myšlenka v rozporu se současnou fyzikou. 

TIP: Monstrum z počátku vesmíru: Vědci objevili nejstarší černou díru

Bílá díra by naopak měla tvořit místo (časo)prostoru, které všechno „vydáví“, tedy ústí tunelu (možná) z nějaké černé díry. Ani tato představa nemá ovšem v současných fyzikálních teoriích oporu. Koncept bílých děr sice obecná teorie relativity nezakazuje, a jeho teoretická stránka je dokonce dobře rozpracovaná – nebere se však vážně, neboť neznáme procesy, které by mohly ke vzniku zmíněných objektů vést. Relativistické bílé díry se navíc nechovají tak, jak by autoři sci-fi „potřebovali“. 

Pamětníci potvrdí, že ještě před třiceti lety vrabci švitořili a poskakovali téměř všude. V současnosti ovšem viditelně ustupují z pozic. Ze dvou českých vrabčích druhů to platí především o vrabci domácím, kterého ornitologové už v roce 2003 dokonce vyhlásili ptákem roku. Doufali, že právě tak upozorní na jeho klesající počet.

Rychlejší než američtí pionýři

O původu vrabců toho zoologové příliš nevědí, i když na toto téma vznikly dvě hypotézy. Podle první z nich proběhla evoluce vrabčího rodu někde ve Střední Asii, odkud se vrabec dál šířil s rozvojem zemědělství. Podle druhé hypotézy vrabec pochází ze Středomoří. Tak jako tak dokázal tento přizpůsobivý pták naplno využít možnosti přiživit se na člověkem vypěstovaných plodinách a stal se nezvaným lidským průvodcem.

S expandující lidskou kulturou obsazoval stále nová a nová území. Ornitologická příručka uvádí, že rychlost šíření od Uralu na východní pobřeží Sibiře bylo odhadnuto na 40 km za rok, a při osídlování Ameriky kolem 30 km za rok.

Nenároční extrémisté

V České republice žijí dva druhy vrabců – vrabec domácí (Passer domesticus) a vrabec polní (Passer montanus). Životní prostředí obou druhů je odlišné, přestože se na mnoha místech mohou potkat. Jak už napovídá druhové jméno, vrabec polní obývá především zemědělskou krajinu s křovinatými remízky, sady a světlými lesíky, sídlí ve vesnicích a na periferiích měst, zejména v blízkosti objektů se živočišnou výrobou. Nejhojněji je zastoupen v nížinách až pahorkatinách, do hor nevystupuje tak vysoko jako vrabec domácí. K hnízdění využívá různé dutiny, ptačí budky, někdy zahnízdí ve spodině čapích hnízd.

Vrabec domácí žije pouze v těsné blízkosti lidských sídel. Na rozdíl od vrabců polních však zahnízdí prakticky kdekoli. Jeho obydlí můžete objevit na domech, v hospodářských budovách, ve větracích otvorech, na půdách, v budkách, v dřevinách pnoucích se po zdech, ve spodních částech čapích hnízd a vzácně i volně na stromech. Poslední způsob hnízdění u nás postupem času vymizel a na rozdíl od minulosti je dnes zcela neobvyklý.
O neuvěřitelné přizpůsobivosti vrabců domácích svědčí případ z anglického Yorkshiru, kde drobní ptáčci hnízdili v uhelném dole 600 m pod zemským povrchem. Žili zde několik let a dokonce zahnízdili, přestože byli zcela odkázáni na potravu přinesenou horníky. Navíc od sobotního odpoledne do pondělního rána byla v dole naprostá tma. Přes snahu obou vrabčích rodičů, kteří během důlního provozu lovili v podzemí členovce a můry poletující kolem lamp, se mláďata nedožila dospělosti.

Rychlý ústup z pozic

V dnešní době si asi jen stěží dokážeme představit mnohasethlavá vrabčí hejna, která pro naše předky zcela odkázané na úrodu svých políček, představovala vážné ohrožení. Nelze se proto divit, že vrabci byli v minulých staletích považováni za škůdce a byli hubeni. V dobách Marie Terezie byly za každého zabitého vrabce odměny, za protektorátu bylo hubení dokonce úředně nařízeno. Vrabci s jinými ptačími druhy bývali též běžnou součástí jídelníčku.

Dnes se situace dramaticky změnila. Z velkých měst Britských ostrovů zmizelo za dvacet let 90 % populace vrabců domácích, ve Finsku za zhruba stejnou dobu 60 %. V Praze zaznamenal částečný pokles stavu vrabců domácích již ornitolog Jiří Baum ve 30. letech 20. století, a to v souvislosti s náhradou koňských povozů za automobily. Svůj díl v toku času přineslo také postupné snižování živočišné výroby, úbytek malochovů drůbeže a především ve velkých městech náhrada volně rostoucí zeleně se zastoupením neupravovaných křovisek za přemrštěně udržované parkové plochy. Spolu s mizením vhodných úkrytů, hnízdních příležitostí a snížením potravní nabídky se významně zhoršily životní podmínky vrabců. Důvodů vymírání těchto kdysi zcela běžných ptáků je tedy opravdu mnoho.

Nejasné příčiny…

V jižní Anglii se vědci snažili objasnit příčinu vrabčího úbytku. Zkoumali několik vrabčích hejn, přičemž v jednom z nich vrabců ubývalo a zbývající měla stabilní počet. Přitom bylo zjištěno, že se hejna od sebe neliší ani v počtu vyvedených mláďat ani v jejich mortalitě. Problém byl v tom, že v ubývajícím hejnu méně jedinců přežívalo zimní měsíce. Příčinou byl nedostatek potravy. Když britští vědci vrabce z tohoto hejna další zimy přikrmovali, úmrtnost se zastavila. Otázkou je, zda hlavní příčina celkového vymírání vrabců je skutečně v nedostatku potravy. Přesné odpovědi zatím neznáme.

…jednoznačný trend

Faktem bezesporu zůstává, že lidská aktivita v krajině významně ovlivňuje chod přírody. Hnízdící vrabci domácí sbírají potravu v nejbližším okolí hnízda, ale na venkově ubývá volných chovů drůbeže a dalších domácích zvířat, takže vrabcům mizí možnost přikrmování se během tuhých zim. Vesnice se vylidňují nebo se proměňují. Venkovská stavení jsou přestavována na moderní domy. I zahrady, stejně jako ostrůvky městské zeleně, jsou často přeměňovány na biologicky sterilní prostředí: chybí neupravené keře se spodní proschlou částí, hromady větví, záhony jsou často pokryty vrstvou mulčovací kůry, z trávníků jsou odstraňovány plevely. Dnešní zemědělci navíc na podzim obvykle zaorávají strniště, která dříve v mrazivých měsících poskytovala zbytky potravy nejen vrabcům. Velkým problémem je samozřejmě i používání chemických přípravků, které se ptákům usazují v těle a působí zdravotní potíže až neplodnost.

TIP: Zedníček skalní: Okřídlený krasavec z jihu Evropy

Vrabec domácí byl jedním z nejúspěšnějších ptačích druhů, který spolu s lidmi prožil rozkvět svého rodu (Passer). Na začátku třetího tisíciletí však ztratil početnostní převahu a existují už i místa, kde se nevyskytuje vůbec. Je známo, že ptáci jsou indikátorem kvality života. Můžeme tedy říct, že nepříznivý osud vrabců je zrcadlem života nás samých. Těžko předvídat, jestli vrabcům hrozí nebezpečí, že by vyhynuli úplně.

Když zoologové začali testovat DNA živočichů a jejich potomků, ukázalo se, že u řady druhů, které vypadají, že žijí ve spokojených vztazích, je vlastně častá nevěra. Brzy vyšlo najevo, že to platí i pro člověka. Belgičtí vědci nedávno zjišťovali, jak to bylo s nevěrou v Belgii a Nizozemsku během posledních 500 let.

Ke svému výzkumu použili DNA vybraných mužů, jejichž rodokmen bylo možné vystopovat až zhruba do roku 1500 našeho letopočtu. Výsledky jejich analýz ukazují, že nevěra mezi lidskými páry je v průběhu historie v průměru zhruba stále stejná. Tak jako dnes, i v minulých stoletích je v celkovém průměru přibližně 1,6 procent dětí počato nevěrou. Podle okolností se přitom konkrétní podíl dětí pocházejících z nevěry pohybuje mezi 0,4 a 6 procenty.

TIP: Kukaččí děti: Jeden z pětadvaceti mužů není otcem dítěte, jež považuje za své

Vědci zjistili, že míra nevěry značně závisí na tom, v jakých sociálních podmínkách dotyční lidé žijí. Lidé z venkova, a pak také obchodníci a příslušníci středních a vyšších vrstev jsou podle DNA ve skutečnosti nevěrní jen minimálně. Naopak lidé ve městech z nižších vrstev, kteří žijí v nouzi a chudobě, jsou podle výzkumu nevěrní mnohem častěji.

Peníze jsou motorem jakékoliv války, a tedy i Svaté. Aby si řád mohl dovolit chránit jeruzalémský Boží hrob a podporovat křižácké státy v Palestině, musel si vybudovat dobrou ekonomickou základnu. Z darů, jež mu věnovali vstupující rytíři, vydržoval síť panství. Z jejich výnosů se pak shromaždovaly peníze, nakupovaly zbraně a organizovaly cesty do Svaté země. Jelikož se převoz financí pojil se značným rizikem – počínaje potopením lodi přes lupičství –, vyvinul řád systém pravidelných a střežených konvojů.

Díky nim začal záhy nabízet bezpečné posílání peněz. Poutníci si mohli uložit sumu v opevněném sídle, tzv. komendě, a obratem obdrželi směnku. Pokud ji předložili v jakékoliv jiné komendě, pokladník jim částku opět vydal. Za službu si řád sice nic neúčtoval, ale očekávalo se, že se poutník odvděčí darem. 

Protože byly templářské hrady příslovečně pevné a dobře střežené, řada bohatých měšťanů si navykla ukládat tam své cennosti a finance do úschovy. Templáři pak vybírali drobný poplatek za to, že fakticky provozovali první bankovní schránky, u nichž dávali záruku, že nebudou vykradeny či zničeny.

Bezpečná úschova

Jak templářský řád bohatl a v určitých centrech soustřeďoval kvůli množství poutníků velké sumy, začali se o jeho služby zajímat také králové a šlechtici. Zejména panovníci, obvykle trpící nedostatkem financí, pak místo splácení předávali řádu do pronájmu půdu, hrady či práva na určité výnosy.

Především v Irsku a jižní Francii, ležících mimo bezprostřední dosah panovnického dvora, získávali templáři právo vybírat daně či cla jako formu splácení trvale obnovovaných půjček. Coby výběrčí daní i pronajímatelé půdy bývali obvykle efektivnější než vladař, což vyvolávalo nenávist lokálních elit. Odpor vůči řádu se projevoval také v lidových vrstvách, jež obvykle znaly templáře jen coby místní lichváře a výběrčí daní.

Pád mocného řádu

Když roku 1291 ztratili křižáci pádem Akkonu poslední výspu ve Svaté zemi, templáři v očích mnoha lidí nejen selhali, ale jejich další existence už ani nebyla opodstatněná. Přední věřitelé, vedeni francouzským králem Filipem IV., se s nimi rozhodli vyrovnat účty a dosáhli zrušení řádu i zabavení jeho majetku.

TIP: Buřiči a rebelové: Templáři v městech pražských

Služby, které templáři poskytovali, tím však nezmizely. Ve stínu řádu, operujícího na mezinárodní úrovni, se rozvinulo podnikání místních směnárníků. Také oni, protože museli vyměňovat nepřeberné množství obíhajících platidel, disponovali okovanými truhlicemi se solidní hotovostí. Po pádu templářů už jen skoupili dlužní úpisy a převzali jejich klientelu. 

Ultrajemné částice (PM0,1) jsou částečky v ovzduší, jejichž velikost je maximálně pár desítek nanometrů. Je to vlastně nanoprach, který vzniká lidskou činností, jako je například doprava, vytápění, výroba energie nebo průmyslová výroba, nebo také při přírodních procesech, jako jsou požáry či vulkanické erupce, případně při samovolné kondenzaci z plynů v atmosféře. Účinky ultrajemných částic na zdraví doposud nejsou příliš známé.

Neviditelné nebezpečí

Teď se ukazuje, že tohle nepatrné znečištění může vyvolat velmi závažná onemocnění. Kanadští vědci a lékaři nedávno zjistili, že ultrajemné částice z ovzduší zvyšují riziko rozvoje rakoviny mozku. Už dříve se vědělo, že tyto částice mohou pronikat do mozku. Teď se ale ukazuje, že to může mít zcela fatální důsledky.

Badatelé dospěli k těmto výsledkům studiem zdravotních záznamů 1,9 milionu Kanaďanů, které byly pořízené mezi lety 1991 a 2016, společně s údaji o znečištění ovzduší. Z těchto záznamů badatelé vyvodili, že zvýšení množství nanočástic prachu o 10 tisíc na kubický centimetr ovzduší, znamená jeden nový případ rakoviny mozku v rámci stotisícové populace. Rozdíl 10 tisíc jednotek PM0,1 je například tichá vs. rušná ulice.

TIP: Nejen zdraví: Znečištěné ovzduší škodí i naší inteligenci

Na první pohled nejde o velký nárůst, kanadští vědci ale věří, že jejich zjištění povzbudí vlády k efektivnějšímu řešení problému znečištěného ovzduší především ve velkých městech. Podle předchozích studií může v celosvětovém měřítku špinavý vzduch zhruba za 4,2 až 4,5 milionu předčasných úmrtí ročně.

Mars má oproti Zemi velice řídkou atmosféru, která je z naprosté většiny – přibližně z 95 % – tvořená oxidem uhličitým. V malém množství tam ale jsou i jiné plyny a ty teď vědcům zamotaly hlavu. Již nějaký čas víme o záhadném metanu, který se v atmosféře Marsu bere z bůhvíjakého zdroje. A teď se k metanu přidal kyslík.

Přístroje amerického roveru Curiosity po celý rok měří v atmosféře kráteru Gale, kde rover pracuje, relativní obsah kyslíku vzhledem k oxidu uhličitému. Nedávné vyhodnocení těchto dat ukázalo, že během léta v kráteru Gale nevysvětlitelně stoupá obsah kyslíku o zhruba 30 procent. Na podzim pak zase množství kyslíku poklesne na předešlou úroveň. Mezi jednotlivými lety se ale tento průběh v detailech liší.

Odborníci NASA jsou v rozpacích. Zatím netuší, odkud se ten kyslík bere. Vzhledem k nepravidelnému průběhu změn obsahu kyslíku prý nejspíše nejde o záležitost spojenou se sezónními změnami atmosféry. Snad by to mohl být nějaký doposud neznámý chemický zdroj, který uvolňuje a pak zase pohlcuje kyslík.

TIP: Nový objev Curiosity: Mars měl kdysi atmosféru plnou kyslíku

Metan i kyslík mohou být produkovány geologickými chemickými procesy. Anebo třeba mikroorganismy. Podle odborníků v tuto chvíli neexistuje žádný přesvědčivý důkaz, že je na Marsu život, takže by metan s kyslíkem měly být spíše chemického původu. Jistotu ale zatím nikdo nemá.

Nepřehlédnutelným a mnohdy velmi závažným tématem při pobytu vojáků na cizím území byl jejich vztah k místním ženám. Ten mohl mít mnoho podob, od hromadného znásilňování ze strany bezohledných dobyvatelů až po upřímná a láskyplná obětí a polibky pro osvoboditele.

Situace na jednotlivých bojištích se diametrálně lišila, a tak zatímco třeba japonští velitelé na obsazených územích klidně přihlíželi, jak se jejich vojáci dopouštějí brutálního násilí, americkým vojákům za podobné činy hrozil polní soud a přísné tresty.

Pozor na něžné pohlaví

Na východní frontě se ve většině případů bez postihu dopouštěli násilí na ženách vojáci obou bojujících stran. Na druhé straně jako již mnohokrát v historii velká koncentrace mladých mužů daleko od domova přiměla některé ženy vydělávat si na život prostitucí. Policie i vojenská správa se snažily toto nutné zlo udržet v určitých mezích, protože se oprávněně obávaly šíření pohlavních nemocí. Vojáci frontových jednotek se s těmito ženami setkali jen málokdy, ovšem mezi druhosledovými a týlovými jednotkami a hlavně mezi námořníky šlo o velice závažný problém, způsobující významné nebojové ztráty.

Vojenští lékaři a zdravotníci proto pořádali osvětové přednášky, rozdávali informační brožury a vojákům před odjezdem na dovolenou vydávali prezervativy. Ve městech visely informační plakáty a lékaři se snažili kontrolovat zavedené nevěstince. I vojenští kaplani hovořili se svými muži na dané téma a snažili se je varovat před styky s lehkými dívkami. K řešení tohoto problému měly pomoci nemalé prostředky vynaložené na prevenci a osvětu, ale nepodařilo se jej zcela vymýtit, ostatně jako nikdy v historii. Pokud byla u vojáka zjištěna venerická choroba, mohlo to mít pro něj nepříjemné následky včetně potrestání a odepření různých výhod. 

Ostražitost především

Skutečnost, že pobyt na území nepřátelského státu nepředstavuje pro vojáky dovolenou ani po odeznění bojů, si dobře uvědomovalo americké velení, které proto nechalo připravit mimo jiné i výukový film s názvem Tvůj úkol v Německu. Snímek na začátku ukazuje divákům, že německé ozbrojené síly jsou poraženy, svastiky zmizely stejně jako Goebbelsova propaganda a Hitler je mrtvý. Američtí vojáci tak mohou vidět především lítost vzbuzující trosky, ale i krásné venkovské scenerie – tím by se však neměli nechat oklamat – stále se totiž nacházejí v nepřátelské zemi, burcuje komentátor a pokračuje: „Buď na pozoru a každého podezřívej, stojí totiž před tebou něco víc než obyčejná turistická procházka – je to německá historie a ta není dobrá.“

Film pak připomíná kancléře Bismarcka, císaře Viléma II. i Adolfa Hitlera a války, které vedli, a varuje, že se vše může opakovat. Tomu mohou podle filmu zabránit okupační síly, nebude to ale jednoduchý úkol. Komentátor dodává: „Nacistická strana je sice pryč, nacistické myšlení a výcvik zůstávají. V zemi se bez uniforem pohybují příslušníci SS i SA. Ty je nevidíš, ale oni tebe ano. Sledují tě a nenávidí.“

Zvláště pak varuje před německou mládeží, která má údajně otrávenou mysl nacistickým režimem – jiný totiž nepoznala. V závěru film dává americkým vojákům základní pokyny: musí dodržovat místní zákony, respektovat zvyky a náboženství, dbát na majetková práva obyvatel. Zároveň se nesmějí nikomu vysmívat, s nikým se hádat a vystupovat vůči nikomu přátelsky.

Přátelská invaze

Americké velení se snažilo předem připravit vojáky i na převelení do zámořských spřátelených zemí, především Velké Británie a Austrálie. Oba státy s anglosaskou tradicí představovaly pro mnoho mladých Američanů první cizí zemi, kterou v životě navštívili, a řadu místních zvyklostí tak nedokázali pochopit.

TIP: Nezlomný národ: Okupace Belgie během první světové války

Naproti tomu civilisté v některých venkovských oblastech se ocitli rázem v menšině mezi obyvateli vojenských táborů připravujících se k invazi a nemajících kromě stálých cvičení nic jiného na práci. Místním lidem se nelíbilo, že jejich hospody jsou zavalené cizinci flirtujícími s jejich děvčaty a policie musela často řešit prohřešky obou stran. Proto každý voják prošel školením vysvětlujícím zvyklosti těchto zemí, počínaje jízdou vlevo na silnici a cenami různého zboží na trhu konče.

Epilepsie, chronické bolesti a řada podobných obtíží se dnes může léčit pomocí elektrod, které stimulují příslušné nervy. Problém je v tom, že tyto elektrody bývají tvrdé, drahé a jejich vložení i vyjmutí obvykle vyžaduje chirurgický zákrok. Američtí biomedicínští inženýři teď elektrody pro stimulaci nervů pozoruhodným způsobem vylepšili.

Vyvinuli injektrody, čili injekčně vstříknutelné elektrody, které mohou při stimulaci nervů nahradit doposud používané elektrody. Klíčovou součástí injektrod je tekutý silikon, který je podobný chirurgickému lepidlu. Tento silikon v injektrodě obsahuje nanočástice kovu, díky nimž je elektricky vodivý.

TIP: Chcete si vylepšit paměť? Zkuste mozkový implantát!

Injektroda funguje tak, že se nejprve vstříkne injekcí k cílovému nervu. Tam vytvoří ohebnou hmotu, která není nepodobná biologické tkáni. Na rozdíl od běžných kovových elektrod je možné injektrodu podle potřeby ohýbat či kroutit, aniž by došlo k poškození okolních tkání pacienta nebo k poškození samotné injektrody.

Nádory močového měchýře jsou poměrně častým onemocněním. Odhaduje se, že ve světě přibývá ročně asi 270 000 nových případů. Nejvyšší výskyt tohoto onemocnění je pozorován ve vyspělých státech severní Ameriky a Evropy. Jen v USA postihuje každým rokem asi 72 tisíc Američanů a 16 tisíc jich na tuto formu rakoviny zemře. V České republice jde podle statistických údajů 6. nejčastější nádorové onemocnění u mužů a 13. nejčastější u žen.

Jde bohužel také o nádor, který se velmi často vrací a zároveň jde o rakovinu, jejíž léčba patří k těm nejvíce nákladným. Pro pacienty je léčba rakoviny močového měchýře náročná, protože často musí dlouhé hodiny sedět s močovým měchýřem plným léčiva.

Nepravděpodobný spojenec

Američtí vědci nedávno přišli s novým typem léčby, který by mohl pacientům s tímto onemocněním pomoci. Vypůjčili si toxin od bakterie Bacillus anthracis, která je původcem anthraxu čili sněti slezinné, a smíchali ho s růstovým faktorem. Léčba využívá toho, že močový měchýř, který funguje jako odpadní jímka, je normálně chráněný proti toxinům speciální vrstvou. Buňky nádoru měchýře ale tuto ochranu obvykle nemají.

TIP: Slibné výsledky: Jeden z virů rýmy likviduje rakovinu močového měchýře

Když se k léčbě nádoru měchýře použije toxin anthraxu, zdravým buňkám měchýře neublíží. Buňky nádoru ale zdevastuje, a to velmi rychle. Na rozdíl od běžné délky léčebného zákroku v hodinách účinkuje toxin anthraxu na buňky nádoru močového měchýře za pár minut. Badatelé jsou nadšeni, protože léčba s anthraxem je rychlá a účinná. Podle všeho zabírá i na nádory močového měchýře, které jiným typům léčby vzdorují.

Zlákán vidinou svobodného umělce, odhodlal se Bedřich Smetana riskovat všecko. Rozhodl se, že dobude svět jako klavírní virtuos. První koncert z plánovaného turné po českých městech vyhlásil v Chebu. Posluchači se dostavili celkem čtyři. Místní děkan, jakési dvě dámy, a host, se kterým byl Smetana ubytován v hotýlku. Vybral tři zlatky. Vstal, zapravil výlohy, půjčil si na zpáteční cestu, koncerty v Mariánských a Františkových Lázních odvolal a do Karlových Varů nejel. Z domova pomoc čekat nemohl, protože otci se dařilo čím dál hůř. Musel prodat statek Růžkovy Lhotice a znovu si pronajmout pivovar, tentokrát v Obříství u Mělníka, a ten si nevydělal ani na nájem. 

Bedřichovi zbývalo jediné, učitelovat, což ho bavilo nejméně ze všeho. Napadlo ho však, že by měl tu proklínanou činnost obnovit aspoň na vyšší úrovni. Co takhle otevřít si vlastní hudební ústav? A tak začátkem roku 1848 sedl a napsal úřadům žádost o souhlas se zřízením Ústavu k vyučování na Piano-Forte. K tomu ovšem potřeboval jednu maličkost – peníze. Odhodlal se tedy k zoufalému činu, když napsal mistru Lisztovi, ale ten sám neměl finance nazbyt.

Svatba s dávnou láskou

Pak přišla do Prahy revoluce ono vypjatého roku 1848 a Smetana se jí aktivně zúčastnil na barikádách. Po porážce od Windischgrätzových vojsk ovšem musel chvatně utíkat, a to parníkem po Vltavě, protože se bál zatčení. Dorazil až do Obříství k rodičům, kde se chtěl ukrýt. Tam ho dostihl dopis, což kupodivu nebyl očekávaný zatykač, ale povolení k otevření školy. Otec pak sáhl do truhly a vytáhl své poslední peníze, takže si Smetana mohl otevřít hudební ústav na Staroměstském náměstí hned vedle Proschkovy školy, kam kdysi chodil. 

Následujícího roku, po sedmi letech obléhání a citových výkyvů, se konečně ustálil vztah Kateřiny Kolářové k Bedřichu Smetanovi. Svolila, aby se přistěhoval k nim do rodiny a do svého nového deníku si zapsala: „Dnes, 25.srpna 1849, byl den naší svatby.“ Našli domov v nárožním domě v Betlémské ulici s výhledem na Hradčany, kde si žili několik let radostně jako dvě hrdličky. Kateřina pomáhala manželovi v hudebním ústavu, ve volném čase podnikali výlety do přírody a za kulturními památkami. Na Mozartovu Kouzelnou flétnu si zajeli vlakem do Drážďan. Radost se dovršila příchodem dětí: nejprve se jim narodila Bedřiška, po ní Gabriela, nato Žofie a nakonec Kateřina. 

Jenže žádná radost není věčná. Bedřichova žena se vždycky vyznačovala přecitlivělostí, byla křehká, po porodech ještě oslábla a projevily se u ní příznaky rodové nemoci, souchotin, takže přibyly ještě účty za lékařskou péči. Žáci se jaksi vytráceli, dobová nálada po hudbě zrovna neprahla. „Život podražil, Praha je drahá!“ Smetana se za zlatkami musel trmácet stále častěji mimo Prahu.

Pohřby dcer

Co v rodině Bedřicha a Kateřiny vypadalo jako požehnání, to se zvrhlo v opak. V červnu 1854 v Týnu u Lipníka zemřela dcerka Jelčinka (tak doma přezdívali Gabriele). Od narození byla neduživá, dožila se dvou a půl roku. Marně ji matka ve dne v noci ošetřovala. Rok nato, v září 1855, přišla k zoufalství rodičů na řadu prvorozená, Smetanovi nejbližší Bedřiška. U této dcerky se už začínalo projevovat výrazné hudební nadání. Měla čtyři a půl roku. Plavovláska se nakazila spálou, pomoc doktorů selhala a Smetana putoval s další rakvičkou na Olšany. Paní Smetanová šla na pohřeb v nejvyšším stupni těhotenství. Do roka jim zemřela ještě devítiměsíční Kačenka. I ona nemocněla spálou, pro kojence to byla smrtelná nemoc. Trojí smrt během tří let. Osudové údery zničily donedávna šťastnou rodinu. 

Jakékoliv perspektivy najednou jakoby ztratily smysl. Ozvěna let, kdy si ti dva moc nerozuměli, jako by se v naléhavější formě vrátila. Smetana svou ženu nadále miloval, ale také trpěl. Uvědomoval si zároveň, že všechno, co zatím složil, zdejší veřejnost přijala buď chladně, nebo vůbec. Jako skladatel se zatím neprosadil.

Klavírní trio

Usedl se svým žalem nad notový papír a začal psát Klavírní trio. Jeho tragédie se proměnila v hudbu, osobní strast přerostla v podobenství. Hlasy zoufalství a bolesti, které v triu rozmlouvají, dospívají nakonec k útěše a míru. Poté, co dozněl koncert jeho Klavírního tria, se Smetana doslechl: „Prej jsem duchaplný podivín.“ Byl si jist, že nesložil špatnou hudbu. Praha byla umělecky zbrzděna půl století za Vídní, a Vídeň se opožďovala za Evropou. Zdvihla se v něm pochybnost: „Jaký to má smysl, utloukat se ve věčné zdejší mizérii? Neměl bych se uchýlit do ciziny, kde je volněji?“

Příležitost dostal, když se u nich doma zastavil Ferenc Liszt, s nímž se velmi spřátelil a začali si i tykat. Po hostině konané na Lisztovu počest se zastavil za Smetanou virtuos Dreyschock, jenž končil úspěšné turné po Švédsku. Nadhodil, že göteborská Filharmonická společnost potřebuje uměleckého ředitele a Smetana s tou šancí běžel za Kateřinou. Narazil na nesouhlas. Rozhodl se tedy, že odjede sám. Vypůjčil si od otce na cestu a navečer 11. října 1856 vyrazil do neznáma.

Přivítal ho symbol Göteborgu – bronzový lev. Město moc rozsáhlé nebylo, žilo v něm sotva 30 000 obyvatel, ale vynikalo bohatstvím. Smetana si našel byt s vyhlídkou na moře a uspořádal koncert. Získal si okamžitě obdiv, posluchači nadšeně žádali, aby přidával. Nabídl jim, aby sami zadávali témata, že bude improvizovat. A improvizoval brilantně. Na druhý koncert se dostavil kompletní göteborský výkvět i s dcerunkami. Smetanovi se přihlásil dvojnásobek žáků, než mohl zvládnout, Sdružení pro klasickou hudbu ho zvolilo svým ředitelem a stanovilo mu pevný plat. Konečně okusil chuť vítězství a cítil zajištěn – oproti Praze pobíral několikanásobný příjem. Město se jím začalo pyšnit.

Mladá paní Fröjda

Ne všecko ovšem bylo pouze růžové: „Lidé zde ještě po krk vězí v předpotopních názorech na umění. Mozarta sice uctívají, ale nechápou, Beethovena se obávají, nikoho novějšího neznají.“ Když se chtěli v novinách Smetanovi zavděčit, otiskli článek o jeho české vlasti, psalo se v něm i o dětských letech božského Amadea. Konkrétně o tom, jak „den unge Bohmaren Mozart,“ neboli „ten mladý Čech Mozart,“ vypravoval Marii Antoinettě, že se denně modlí k patronu své vlasti svatému Nepomuku.

TIP: Johann Sebastian Bach: Nepochopený génius a milovník matematiky

Švédské ženy Smetanu zbožňovaly a jedna z nich se mu zalíbila natolik, že o ní začal psát romantické zašifrované poznámky do svého deníku. Když jí dával soukromé hodiny, ostatní žáci a žačky si za dveřmi špitali, že je raději nebudou vyrušovat. Jmenovala se Fröjda, provdaná Benecková. Pověsti o hříšné lásce se donesly až do Prahy ke Kateřině, které však Smetana nepřestal psát zamilované dopisy plné naděje. Jistěže žárlila, a když se pak na prázdniny 1857 vrátil domů, rozhodla se, že zpět do Švédska pojede s ním i s jedinou přeživší dcerou Žofií. Bohužel podlehla své nemoci už o dva roky později. Pro Smetanu ovšem v Göteborgu začala hudební pouť za slávou, díky níž se stal vedle Antonína Dvořáka naším nejznámějším světovým skladatelem, přestože vždy zůstal českým vlastencem.