Mozek je rozdělen na dvě poloviny, hemisféry. Jejich komunikační spojení zajišťuje svazek nervových vláken nacházející se ve spodní části rýhy, která hemisféry odděluje. Nervová vlákna se v prodloužené míše kříží, takže levá hemisféra řídí pravou polovinu těla a pravá hemisféra polovinu levou. 

U většiny lidí je levá hemisféra centrem řeči a jazykové funkce (včetně čtení a psaní), logiky a motorické činnosti. Pravá hemisféra je pak centrem pro prostorové vnímání, umělecké dovednosti a emoce (včetně výrazu obličeje).  

Zleva doprava a zpět

Kromě ruky má každý člověk dominantní také jedno oko, které pak mozek vnímá jako „hlavního informátora“ (viz Které oko velí?). Pokud je dominantní pravá ruka a pravé oko, vedení obou těchto orgánů zajišťuje levá hemisféra. V případě, že je dominantní pravá ruka a levé oko, nastává problém: Ruku vede levá hemisféra, ale levé oko posílá získané informace do pravé hemisféry. 

Když tedy člověk s touto takzvanou zkříženou lateralitou čte, text vnímaný vedoucím levým okem, zakódovaný do nervových vzruchů, přichází převážně do centra zraku v pravé hemisféře. Pravá polovina mozku ale není tak dobře specializována na porozumění verbálním informacím. Proto se musí verbální informace převést přes svazek nervových vláken do hemisféry levé, kde teprve dochází k úplnému a přesnému dekódování, a tím také k pochopení verbálních informací.

Cesta vedení je tedy delší a složitější, takže snadněji dojde k nějakému porušení, chybě v přenosu či v dekódování, a tím také k chybě v konečném projevu. Platí to při učení, psaní, počítání i mluvení. 

Čekání na tu pravou

U dítěte zhruba do dvou let věku nelze jednoznačně odhadnout, zda bude pravák, či levák. Nervová soustava se vyvíjí postupně stejně jako všechny orgány a jejich funkce. Proto také malé děti používají při svých aktivitách obě ruce. Někdy více pravou, jindy levou. Postupným rozvojem nervové soustavy si dítě samo určí vůdčí horní končetinu a tu bude při všech svých aktivitách používat stále častěji. Vyjasní se to obvykle do tří let věku. 

Existují ale výjimky. Některé děti používají ještě v předškolním věku obě ruce stejně. V takovém případě je vhodné podstoupit vyšetření dětským psychologem, který na základě testů zjistí lateralitu dítěte a určí, kterou ruku by mělo k psaní používat. Pokud se správná ruka neurčí, může to zapříčinit pozdější rozvoj neurotické poruchy, například tiků či koktání, která se vždy odstraňuje velmi obtížně.

Pokud je lateralita dítěte zkřížená, měli by to odhalit zkušení pedagogové už v mateřské škole, a to zhruba ve věku pěti let. V té době je ještě dostatek času pro trénování rozvoje správné grafomotoriky. Odborník také může někdy doporučit přeučení dítěte na opačnou ruku. 

Sledujte předškoláky

Zkřížená lateralita však bohužel často zůstane skrytá až do školního věku. Přitom stačí děti pozorně sledovat: Zpravidla nerady a málo kreslí. Obrázky neodpovídají věku dítěte. Nakreslená postava má často místo nohou a rukou pouze jednoduché čáry a nesedí ani počet prstů na rukou. Obrázky proporčně neodpovídají skutečnosti – lidé jsou na jedné kresbě stejně velcí jako domy či květiny. Dítěti se nedaří spojit dva body rovnou čárou, stejně tak nakreslit čtverec či trojúhelník.

TIP: V indické škole se všichni studenti učí psát pravou i levou rukou současně

Dětem se zkříženou lateralitou také dělá obtíže soustředit se na různé činnosti – odbíhají od právě rozdělané práce, mění polohy těla při kreslení. Objevují se i problémy logopedické – motorika ruky a artikulačních orgánů jsou totiž navzájem propojené. Častá je také neschopnost orientace v prostoru podle pokynů „vpravo“, „vlevo“, „nahoře“, „dole“.

Ve škole potom mívají děti se zkříženou lateralitou nápadně pomalejší pracovní tempo. Nejčastější oblastí, kde se problém projeví, je čtení a psaní, kvalita úpravy písma je snížená. Obtíže při psaní přetrvávají, i když je ruka uvolněná a rozcvičená – zkrátka si „dělá, co chce“, najede na jiný tvar písmene, přetahuje a nedotahuje tvary. 

Tyto děti také velmi často špatně rozlišují písmena, která vypadají stejně, ale jsou zrcadlově otočená – například b/d, s/z. Na začátku školní docházky píší zprava doleva a zrcadlově opačně. Opis a přepis textu se hemží chybami, protože informace se ztratí nebo zkomolí při přesunu z pravé hemisféry do levé. Neznamená to, že by člověk se zkříženou lateralitou byl automaticky dysgrafik, ale velká část dysgrafiků zkříženou lateralitou trpí. 

Rovnocennost doby kamenné

O tom, jak lateralita vznikala a jakým změnám podléhala v počátcích vývoje lidstva, přímé zprávy nejsou. Na základě zkoumání primitivních nástrojů archeology se předpokládá, že ve starší době kamenné bylo přibližně stejně praváků jako leváků. Později se výskyt levorukých jedinců nápadně snížil. Odborníci si myslí, že narůstající převaha pravorukosti ve vývoji lidstva souvisí s rozvojem řeči. Ovlivňování ruky a řeči bylo pravděpodobně vzájemné a doprovázené rozvojem myšlení. 

Jedna z mnoha teorií o vzniku laterality je teorie bojová, která vysvětluje sklon k pravorukosti následovně: Když člověk začal užívat zbraně, potřeboval si v boji chránit život pomocí štítu – zejména oblast srdce. V levé ruce tedy nosil štít a v pravé ruce zbraň. Pravá ruka se používáním zbraně procvičovala, zdokonalovala se její obratnost a tím se vytvořil sklon k praváctví. 

TIP: Překvapivé zjištění: Kočky jsou praváci, kocouři spíše leváci

Zmíněná teorie vysvětluje sklon k praváctví u bojovníků – mužů, nikoli však u žen. Statisticky ale není podstatný rozdíl v lateralitě mezi oběma pohlavími. Jisté je, že když člověk začal vyrábět nástroje, neustále zdokonaloval svoji obratnost. Protože ale později nemohl používat stejnoměrně obou rukou, muselo používání jedné převládnout. Druhá ruka pak plnila funkci pomocnou. 

Jak dnes vypadají americké vlajky na Měsíci?

Každá posádka z šesti misí Apollo, která stanula na povrchu Měsíce, na místě vztyčila americkou vlajku. Jak tyto vlajky asi vypadají po půlstoletí?

Osud kosmického trosečníka aneb Jak snadno umřít ve vesmíru

Co by s nechráněným lidským tělem udělalo vesmírné vakuum a mezihvězdný prostor? Smrt by nejspíš nevypadala tak dramaticky, jak ji někdy vídáme na filmovém plátně, přesto by byl skon v kosmu rychlý a nepříjemný...

Sonda Mars Reconnaissance Orbiter vyfotila „pyramidu“ na Marsu

Sonda MRO vyfotila v marsovském kaňonu Candor Chasma útvar ve tvaru pyramidy...

Kámen dovezený astronauty z Měsíce zřejmě pochází ze Země

Vzorek měsíční horniny, kterou na Zemi dopravili astronauté Apolla 14, pochází zřejmě ze Země. Jak se ale dostal na Měsíc?

Evropská sonda TGO vyfotila na Marsu „chlupatého modrého pavouka“

Stovky a možná i tisícovky prachových tornád vytvořily na povrchu Marsu unikátního členovce...

Překročení hranice heliosféry a vstup Voyageru 2 do mezihvězdného prostoru přinesl řadu překvapení

Sondy Voyager 1 a 2 zkoumají tajemství mezihvězdného prostoru, který se rozkládá za heliosférou. Co nám už návštěva vzdáleného světa přinesla?

Sonda MRO objevila na Marsu logo Hvězdné flotily!

Sonda Mars Reconnaissance Orbiter rozšířila svou sbírku snímků povrchu Marsu o další fantastický úlovek...

Měsíc pomalu umírá: Proč našemu kosmickému souputníkovi docházejí síly?

Měsíc pomalu umírá. Jeho kůra se zvolna svrašťuje a stahuje, podobně jako pokožka stárnoucího člověka. Proč našemu kosmickému souputníkovi docházejí síly? A jak to vědci zjistili?

Pátrání po rozměrech kosmu: Jak velký je vesmír?

Ani dnes nevíme, jak velký vesmír je a zda někde začíná a končí. Během tisíců let bádání lidstvo pochopilo, že netvoří střed Galaxie ani Sluneční soustavy a že náš kosmos je mnohem rozsáhlejší, než si dokážeme představit...

Co udělá vesmír s roadsterem Elona Muska?

SpaceX vypustila v únoru 2018 nejsilnější raketu současnosti. Místo běžné mrtvé váhy – reprezentované nejčastěji betonovým blokem – však Falcon Heavy vynesl na heliocentrickou dráhu automobil Tesla Roadster. Co se s ním stane ve vesmíru?

V řadě měst dochází k rozkvětu městského farmaření a zahradničení. Obvykle k němu ale není moc místa, protože prostor je ve městech nesmírně drahý. To znamená, že ne každá plodina je pro městské farmáře vhodná. Genetičtí inženýři na tom ale pilně pracují. Pokud jste si někdy přáli rajče, které zabere jenom málo místa a přitom bude mít spoustu plodů, tak se můžete radovat.

Američtí genetici nedávno vypěstovali rajčata, která jsou vyloženě určená pro městské farmaření. Tato rajčata nemají obvyklý rozvolněný vzrůst, ale vytvářejí extrémně kompaktní keříky. Jsou doslova obsypané cherry rajčátky, prakticky ze všech stran. A co je ještě lepší, tato GM rajčata je možné sklízet do 40 dní, což je rovněž velké plus pro městské farmáře.

TIP: Bojíte se GMO? Sladké brambory jsou geneticky modifikované už tisíce let

Vědci vytvořili tato rajčata pomocí tří důkladně vybraných mutací. Cílili na geny SELF PRUNING (SP) a SP5G, aby zajistili, že rajčata porostou rychleji a dozrají dříve. Společně s těmito geny zmutovali i gen SIER, čímž zařídili rajčatům krátké lodyhy a vzhled hustě obsypaného keříku. Použitý postup je podle badatelů možné uplatnit i pro další typy plodin, jako je například kiwi. O rostliny podobného vzrůstu se také intenzivně zajímá NASA, která by je ráda posílala s astronauty do vesmíru a na jiné světy.

Vánoce a Nový rok jsou dny oslav v mnoha částech světa. Lidé se setkávají se svými blízkými a zažívají společnou radost a pohodu. Jedna věc se ale během vánočních a novoročních svátků slaví velmi málo. Jsou to narozeniny. V této době se totiž rodí nápadně méně dětí, nežli v jiných částech roku.

Úplně to bije do očí. V USA, Austrálii i na Novém Zélandu mají úplně nejméně narozených dětí 25. prosince. V Anglii, Walesu a Irsku je tento den druhý v pořadí, hned za 26. prosincem, kdy Britové slaví „Boxing Day“. A v USA jsou na prvních čtyřech příčkách dnů s nejméně dětmi kromě 1. svátku vánočního ještě Boxing Day, Nový rok a Den díkuvzdání. Podle roků a míst se údaje poněkud liší, ale na Vánoce, tedy 25. prosince, se ve Spojených státech narodí o 30 až 40 procent méně dětí, oproti dnu, kdy je naopak nejvíce porodů.

TIP: Antropolog vysvětluje: Proč máme tak rádi svátky a tradice?

Proč tomu tak je? Vysvětlení této vánoční záhady je ve skutečnosti docela prosté. V dnešní době je totiž možné do jisté míry určit datum porodu předem. Jedním z hlavních důvodů je, že lékaři neplánují císařské řezy na svátky, pokud to není nezbytně nutné. Přitom se dnes ve Spojených státech rodí císařským řezem asi jedna třetina dětí. To samé platí i pro komplikovanější „přirozené“ porody, kdy lékaři porod vyvolávají. Prostě ho vyvolají až po svátcích.

V Anglii, Walesu a na Novém Zélandu se rodí nápadně méně dětí i na 1. dubna. Apríl tam ale není státním svátkem, takže se v tomto případě projevují poněkud jiné mechanismy. Tentokrát je to zřejmě hlavně kvůli matkám, které nechtějí, aby jejich dítě slavilo narozeniny na Apríla. Ostatní lidé by si z něj mohli tropit žerty.

Stejně jako dnes byly středověké Vánoce časem setkávání, klidu a odpočinku v kruhu rodiny, časem obdarovávání a hojnosti. Lidé byli také mnohem pospolitější než dnes a Vánoce slavili nejen v rámci rodiny, ale ve společenství vsi, městského sousedstva či šlechtického dvora. Oslavy se odehrávaly v domech, kostelích, na náměstích i v ulicích. Nikdo v tu dobu neměl strádat, všichni měli pocítit radost a blahobyt.

Štědrá večeře

Den Narození Páně je 25. prosince, ale již v době Karlově se slavila vigilie, tedy předvečer velkého svátku. O Štědrém dnu se držel přísný půst, věřící si měli odepřít nejen různé pochutiny a maso, ale být pokud možno o hladu až do východu první večerní hvězdy. Pak následovala slavnostní hostina.

Podle církevních pravidel se mělo jednat o „umírněné občerstvení“, ale skutečnost byla zpravidla jiná. Tahle si například stěžoval bohoslovec Jan z Holešova faráři z Lysé: „Kde se věrní křesťané postí až do večerní hvězdy a potom umírněně osvěžíce své tělo, maličko spí a vstávajíce na jitřní bdí a chválí Pána Boha, tam služebníci ďáblovi, kteří jsou v jeho moci, jedni se v tak slavnostní předvečer přežírají, druzí opíjejí a jiní nejen do večerní hvězdy, ale i do jitřní hvězdy na chválu ďáblovu bdí, hrajíce v onen nejsvětější večer v kostky a zkoušejíce, jaké budou míti v kostkách štěstí po celý budoucí rok.“

Štědrovečerní hostina byla symbolem blahobytu a nadbytek jídla si dopřáli bohatí i chudí. Věřilo se, že kdo se na Vánoce bohatě nají, bude se mít po celý rok dobře, kdo naopak vstane od stolu hladový, bude trpět hladem. Večeře se zahajovala oplatkou – nekvašeným chlebem z mouky a vody – pokapanou medem. Zbytku vánoční oplatky se přikládaly léčivé účinky a dával se vážně nemocným. Důležitou součástí večeře byla kaše – obilná, jáhlová nebo pohanková – slazená medem. Symbolizovala hojnost (při vaření nabývá), med znamenal zdraví a spokojenost. Mělo se také jíst hodně ovoce, nabízet je čeledi a chudým jako symbol „ovoce vybraného“ – Pána Ježíše. Avšak z rozkrojených jablíček se stejně jako dnes věštil šťastný nebo nešťastný průběh následujícího roku, zdraví nebo nemoc. 

Chléb pro všechny

Protože Betlém je v hebrejštině „dům chleba“, na stole nesměl po celé svátky chybět chléb, aby si mohl kdokoli, včetně čeledi, kdykoli ukrojit. Pro tuto příležitost se pekl speciální velký bochník bílého chleba. Podle toho, jak se jeho pečení vydařilo, se opět – k nelibosti Jana z Holešova – věštil dostatek a kvalita chleba pro další rok. Pekla se už zřejmě i předchůdkyně naší vánočky, ať již pletená, nebo ve tvaru veky, podobná spíše německé vánoční štóle. Na stůl patřilo rovněž maso, spíše však vepřové než rybí. Ve šlechtických rodinách mohl přijít na stůl i kanec – stejně jako domácí prase, symbol síly, bohatství a prosperity. Podobně jako u královského dvora byla štědrovečerní večeře složena z vybraných lahůdek, často dovážených, a užívalo se cizokrajné koření. Naproti tomu v opravdu chudých rodinách byli lidé rádi, že se dosyta najedli, a slavnostní náladu utvářel jen upravený stůl a osvětlená místnost. Měšťané popíjeli medovinu, ale mohli si také dopřát víno. Prostí lidé pili hlavně bílé pšeničné pivo nebo hořké z ječmenného sladu.

TIP: Štědrovečerní dobrota: Kde se vzal tradiční houbový kuba?

Prostor, kde se večeře konala, měl být uklizený, vyzdobený a upravený. Na stůl se kladly nejlepší ubrusy a nádobí, ale také peníze a klenoty jako symbol dostatku v příštím roce. Pod stůl se nastlala sláma, která měla křesťanům připomínat, že Ježíšek se narodil v chlévě na slámě. Ve skutečnosti však zřejmě šlo o pohanský zvyk opět k zajištění hojnosti a plodnosti v příštím roce. Bylo obvyklé, že se na ní prováděly „rozpustilosti a necudnosti“, jinak zřejmě obřadní válení, které mělo zaručit prosperitu. Posloužila také k čarování proti blechám.

Již na začátku vlády císaře Hirohita patřilo Japonsko k nevýznamnějším mocnostem světa: Mělo třetí největší námořnictvo, devátou nejsilnější ekonomiku a zároveň se řadilo mezi čtyři stálé členy Společnosti národů.

Role ostrovní země ve druhé světové válce se začala tvořit již počátkem 20. století, kdy armádní generálové dostali možnost vetovat jmenování ministra války, a blokovat tak sestavení jakékoliv civilní vlády. Ačkoliv byl problémový zákon nakonec zrušen, nastartoval ohromný vliv, který měly ozbrojené síly na formování politiky státu a neustále rostoucí rozpočet. Militarizaci společnosti a růst nacionalismu ještě posílily válečné úspěchy, kdy císařství anektovalo Koreu, porazilo Rusko a válčilo s Čínou. Hirohito tak neusedl na trůn, ale spíš na luxusní sedadlo v nezadržitelně rozjetém vlaku. 

Mlčící císař?

Vzestup Německa neodvratně přinesl konflikt se Sovětským svazem, který před rokem 1941 projevoval stejný neukojitelný hlad po území a zdrojích jako jeho nacistický soused. V nadcházejícím konfliktu, v němž se měly překreslovat hranice tehdejšího světa, nehodlalo hrát Japonsko druhořadou roli. Cíle byly jasné: Země chtěla pokračovat v dobývání Číny a jihovýchodní Asie, což vedlo k následným masakrům civilistů, hromadnému popravování čínských vojáků a mučení i znásilňování statisíců lidí. Přestože faktickou vládu převzala armáda, válečné operace Japonska včetně útoku na americký Pearl Harbor se odehrávaly pod přímou kontrolou císaře Hirohita nebo s jeho souhlasem. Ačkoliv v hlavním válečném stanu nikdy nemluvil a veškerá rozhodnutí prováděli generálové, očekávalo se, že může v případě nesouhlasu kdykoliv zasáhnout. 

On však rozhodování generálů ovlivňoval spíš během neformálních chvilek prostřednictvím rozhovorů nebo skrytým taháním za nitky. Z ceremoniální letargie ho prý vytrhl jediný okamžik: když se na něj v kritickém okamžiku po svržení amerických atomových bomb obrátil – zcela proti protokolu – člen štábu s dotazem, zda nepřišel čas se vzdát. A Hirohito přikývl. Ačkoliv se část vojáků proti rozhodnutí vzbouřila, oznámil panovník 15. srpna 1945 složení zbraní v rádiovém vystoupení, což bylo poprvé, kdy se nějaký císař k podobnému činu odhodlal. 

Pomoc Američanů

Přestože se po válce konal soud s válečnými zločinci, Hirohito se mu díky pomoci Američanů vyhnul. Obvinění z masakrů a pokusů na lidech si vyslechly politické a vojenské špičky, protože pro Spojené státy bylo výhodnější kalkulovat se zlomeným císařem než s nestabilní zemí. Přispěly tak ke vzniku mýtu o císaři žijícím během války mimo realitu a odtrženém od válečných zločinů vlastní země. Mimo to panovaly obavy ze vstupu Rudé armády do Japonska, následného zániku císařství a socializace země.

Během 62 let na trůnu prošel Hirohito se svou zemí několika velkými proměnami. Od asijské supervelmoci na počátku své vlády se přes agresivní boje druhé světové války dostal až ke zničení měst atomovými bombami. Po katastrofickém konci globálního konfliktu však přivedl ostrovní stát k opětovnému rozkvětu, přičemž se Japonsko znovu zařadilo mezi technologické lídry i nejmocnější hráče planety.

„Nyní poprvé jsme schopni ukázat, že zárodečné galaxie měly k dispozici dostatek hmoty ve svém okolí na to, aby zajistily jak rychlý růst superhmotných černích děr, tak mimořádné tempo tvorby nových hvězd,“ říká vedoucí vědecký pracovník výzkumu Emanuele Paolo Farina z Max Planck Institute for Astronomy. „Doplnili jsme jeden ze základních dílků skládanky, kterou astronomové sestavují již desítky let ve snaze popsat, jakým způsobem před 12 miliardami let vznikaly kosmické struktury.“    

Astronomy dlouho trápila otázka, jak mohly superhmotné černé díry narůst do takových rozměrů v tak rané fázi vývoje vesmíru. „Přítomnost těchto obrů s hmotností několika miliard Sluncí v mladém vesmíru je velká záhada,“ pokračuje Emanuele Paolo Farina. Znamená to, že černé díry, které mohly vzniknout kolapsem prvních velmi hmotných hvězd, musely dále narůst velmi rychle. Ale až dosud se astronomům nedařilo zaznamenat hmotu – plyn a prach – v dostatečně velkém množství, která by vysvětlila tento rapidní růst.

Situaci dále zkomplikovala nedávná pozorování provedená radioteleskopy ALMA, která v těchto galaxiích odhalila značné množství plynu a prachu dostupného pro tvorbu hvězd. Ukázalo se totiž, že na růst černých děr by tak zbylo jen malé množství hmoty. 

Potrava supermasivních obrů

Při snaze tuto záhadu vyřešit použili Emanuele Paolo Farina a jeho kolegové přístroj MUSE a dalekohled ESO/VLT ke studiu kvasarů – mimořádně jasných mladých galaxií, kterým dodávají energii superhmotné černé díry sídlící v jejich středu. Prohlédli celkem 31 kvasarů, které dnes pozorujeme tak, jak vypadaly před 12,5 miliardami let, tedy v době, kdy byl vesmír dítětem sotva 870 milionů let starým. Jedná se o jeden z nejrozsáhlejších dosud zkoumaných vzorků tohoto typu galaxií sledovaných v tako rané fázi vývoje vesmíru.        

Tým astronomů z Německa, USA, Itálie a Chile zjistil, že 12 ze sledovaných kvasarů bylo obklopeno obrovskými rezervoáry plynu – haly chladného vodíku o celkové hmotnosti miliard Sluncí táhnoucími se do vzdálenosti 100 tisíc světelných let od centrální černé díry. Ukázalo se také, že tato hala jsou těsně spojena s galaxiemi a představují tak dokonalý zdroj hmoty, který je schopen vyživovat růst černé díry a zároveň udržovat překotnou tvorbu hvězd. 

TIP: Jak vypadá jídelníček supermasivních černých děr: Jedna hvězda ročně

Další informace o galaxiích a jejich superhmotných černých dírách v prvních několika miliardách let vývoje vesmíru pomůže v budoucnu astronomům odhalit plánovaný dalekohled ELT. „S výkonem ELT budeme moci nahlédnout ještě mnohem hlouběji do minulosti vesmíru a nalézt daleko více těchto zásobníků plynu,“ dodává Emanuele Paolo Farina.

Peníze vládnou světu, tedy i jazyku. Svědčí o tom desítky výrazů, které máme v češtině pro různá množství finančních prostředků – hlavně ta malá. Kdo je švorc, ten nemá ani vindru. Kdo je plonk, nemá ani floka. Nestojí to zkrátka za zlámanou grešli.

TIP: Scvrnkls aneb taje a kouzla češtiny. Proč dělá potíže cizincům?

Lidová označení „švorc“ a „plonk“ pocházejí z německých frází „schwarz sein“ a „blank sein“, tedy doslova „být černý“, respektive „být holý“, které přeneseně znamenají být bez peněz. Stejně tak vindra pochází z německého „Wiener Heller“ čili „vídeňský haléř“, zatímco grešle je zdrobnělina českého „groš“. A konečně flok původně označoval malou husitskou minci. Ve všech případech šlo o drobné se zanedbatelnou hodnotou.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Jak se sovětská flotila blížila ke švédskému pobřež, dělostřelci pobřežní obrany aktivovali své střelecké radary. Tato skutečnost nakonec přiměla sovětské lodě, aby se zastavily. Pouze remorkér pokračoval v plavbě k ponorce, dokud mu cestu nepřehradil švédský torpédový člun.

Předchozí část: Whiskey s ledem: Sovětsko-švédský incident ponorky S-363 (1)

Švédové mezitím provedli spektroskopické měření gama záření ponorky S-363 a zjistili stopové množství uranu-238, což naznačovalo, že na palubě zřejmě jsou atomové zbraně. Švédové věděli, že Sověti už v 50. letech otestovali torpédo s jadernou hlavicí. To bylo určeno k ničení skupin nepřátelských lodí… 

Neuvěřitelná chyba

Druhého listopadu, po několika dnech vyjednávání, se nakonec kapitán Gustin doprovázený politickým důstojníkem Vasilijem Besedinem podrobil šestihodinovému výslechu na palubě torpédového člunu Vastervik. Kapitán trval na tom, že jeho lodi se nešťastnou náhodou porouchaly všechny čtyři navigační systémy zároveň a ponorka přidriftovala ke Karlskroně od 160 km vzdáleného pobřeží Polska.

Vzhledem k tomu, že k vjezdu do karlskronského zálivu musela jakákoliv loď vykonat řadu náročných manévrů, upozornil švédský partner kapitána na skutečnost, že v takovém případě jde o chybu „hodnou zápisu do Guinnessovy knihy rekordů“. Mezitím vypukla bouře, která oslepila švédské radary. Když se zase vyjasnilo, objevily se dvě lodě, které se blížily ke švédskému břehu.

Navigační chyba, nebo špionáž?

Pro případ sovětského vpádu rozhodl premiér Thorbjörn Fälldin o uvedení bojových letounů námořnictva a děl pobřežní obrany do pohotovosti. Po 20 minutách se však zjistilo, že jde o dvě německé obchodní lodě. Nakonec po desetidenním otálení Moskva dovolila Švédům uvízlou ponorku uvolnit. Švédské remorkéry ji odtáhly na volné moře a předali admirálu Kalininovi. S-363 se vrátila do svého přístavu v Libavě 7. listopadu.

Politruk Besedin později řekl švédskému novináři: „Naši důstojníci měli rozkaz vyhodit do vzduchu ponorku i s celou posádkou, pokud by se švédské ozbrojené síly pokusily o převzetí lodi. Tento rozkaz by byl vykonán. Na palubě se v torpédometech nacházela torpéda s jadernými hlavicemi. Účinek odpálení takové jaderné hlavice by byl srovnatelný s dopadem bomby, která zpustošila Hirošimu. Je hrozné jen pomyslet na to, jakou zkázu by to Švédsku přineslo.“

Karl Anderson Besedinovy výroky zpochybnil a tvrdil, že ponorka by byla znehodnocena zničením hřídele šroubů a ventilů, nikoliv odpálením jaderných hlavic. Besedin také trval na tom, že došlo k navigační chybě v důsledku poškození způsobeného dřívější kolizí, což přinutilo posádku S-363 spoléhat na méně přesné způsoby navigace. Objevily se také spekulace, že ponorka testovala nový nespolehlivý inerciální navigační systém. 

Další hon

Tento incident odstartoval desetiletí zesíleného honu na ponorky ve švédských vodách. Navzdory vypáleným torpédům, shozeným hlubinným náložím a minám při mnoha desítkách kontaktů nebyla žádná sovětská ponorka zničena. Stockholm také začal pracovat na modernizaci svých pobřežních podmořských plavidel. 

Hon na ponorku vyvolal kontroverze také na švédské politické scéně. Pravice viděla v incidentu S-363 důkaz špatných úmyslů Sovětského svazu a požadovala posílení armády. Naopak někteří levicoví politici tvrdili, že sonarem zachycené ponorky patřily ve skutečnosti NATO, které chtělo Švédy vyprovokovat proti Sovětům. Pátrání po sovětských ponorkách ustalo s koncem studené války – avšak ne na trvalo.

TIP: Havárie strategických bombardérů: Na hraně jaderné apokalypsy

V roce 2014 se prudce zhoršily vztahy mezi Ruskem a Západem v souvislosti s ruskou anexí Krymu a v říjnu téhož roku strávilo královské námořnictvo týden snahou vypátrat miniponorku, která se údajně objevila ve Stockholmském souostroví. Armáda totiž zachytila vysílání na nouzové frekvenci, načež se rozjela velká letecká i námořní pátrací operace. Ruské ministerstvo obrany nicméně informace o údajném průniku ruské ponorky do švédských výsostných vod popřelo. 

Lidský mozek patří k nejsložitějším známým strukturám ve vesmíru a mimo jiné s ním spojujeme to, kým jsme: Skrývá se v něm ono „já“, vnitřní hlas znějící v hlavě každého z nás. Patrně i proto se jakýchkoliv zásahů do centrálního orgánu a jeho nejbližšího okolí obáváme mnohem víc než třeba operace nohy: Bojíme se, že bychom se z narkózy mohli probudit jako někdo jiný. A že nejde o zcela lichou myšlenku, naznačuje řada příkladů. 

K nejproslulejším patří případ drážního dělníka Phinease Gage, jemuž v roce 1848 proletěla hlavou železná tyč a vzala s sebou i kousek mozku, což mělo zásadní dopad na nešťastníkovu povahu. Jeho přátelé o něm poté mluvili jako o zcela jiném člověku. Ačkoliv si zachoval původní inteligenci, z energického a oblíbeného předáka, který uměl být podle situace tvrdý i ohleduplný, se stal nevypočitatelný muž upadající do záchvatů vzteku a chrlící nadávky na všechny strany. 

Respekt, jaký k mozku chováme, však představuje spíš moderní postoj než dlouhotrvající trend. A tak zatímco dnes do lebky například kvůli odstraňování nádorů takříkajíc velice opatrně sáhneme, v minulosti lidé podstupovali mnohem zásadnější neurochirurgické zákroky – třeba lobotomii nebo ještě starší trepanaci, tedy vytvoření otvoru do lebeční kosti.

Peruánští všeumělové

Druhý jmenovaný zákrok se pomocí různých technik prováděl již před mnoha tisíci lety a archeologické důkazy o něm lze nalézt takřka po celém světě – několik desítek jich přitom pochází i z našeho území. Otázkou zůstává, co bylo účelem trepanace. Předpokládá se, že důvody mohly sahat od léčby duševních onemocnění (vyhánění démonů) přes náboženské či magické pohnutky až po úlevu od urputných bolestí hlavy nebo vytahování úlomků kostí po zranění lebky. Nebezpečí metody však bylo značné, ať už kvůli ztrátě krve, poškození mozkové tkáně, či následné infekci.

Rizikem, jež se s procedurou v minulosti pojilo, se spolu s kolegy zabýval David Kushner z University of Miami. Loni publikoval v časopise World Neurosurgery analýzu výsledků trepanací, které se uskutečňovaly v předkolumbovském Peru, a srovnatelných zákroků prováděných armádními chirurgy během americké občanské války. Ukázalo se, že přes počáteční neúspěchy v letech 400–200 př. n. l., kdy byla pravděpodobnost přežití operace asi 40%, se peruánští „lékaři“ výrazně zdokonalili a po roce 1000 n. l. úspěšnost přesáhla úctyhodných 91 %. Ve druhé skupině – tedy v případě amerických vojáků, kteří v 60. letech 19. století bojovali v občanské válce – činila průměrná úmrtnost po zmíněných operacích kolem 50 %.

Výhody zubařského křesla

Trepanace představovala poměrně běžnou léčebnou metodu až do začátku 20. století, a to i v Evropě. Neodzvonilo jí ovšem ani dnes. Pomineme-li podobné zákroky v podání moderní medicíny, dá se na tradiční trepanaci narazit kupříkladu u některých afrických kmenů: U keňských Kisiiů se z medicínských důvodů každoročně odehrává asi 500–800 operací metodou škrábání kosti, přičemž je provází překvapivě nízká úmrtnost.

Zastánce trepanace lze ovšem najít také v západní společnosti. Patřil k nim i nizozemský knihovník Hugo Bart Huges, který si v roce 1965 trepanoval vlastní lebku pomocí zubařské vrtačky a tvrdil, že technika zvyšuje objem krve protékající mozkem. V jeho stopách šla rovněž velmi svérázná anglická aristokratka Amanda Feildingová, jež se celý život zabývá metodami rozšiřování vědomí, ať už prostřednictvím konopí, LSD, buddhistických meditací, nebo právě trepanace. 

Vrtačkou proti hlavě

Poslední metodu se rozhodla vyzkoušet brzy poté, co se doslechla o Hugesovi (potkali se v roce 1966) a o zkušenosti jednoho přítele, který se díky trepanaci zbavil urputných bolestí hlavy. Původně plánovala nechat zákrok na odborníkovi, avšak po několika letech marného hledání lékaře, jenž by jí byl ochoten vyvrtat díru do lebky, se úkolu ujala sama. Coby 27letá studentka bez jakýchkoliv medicínských zkušeností prostě vzala zubařskou vrtačku a za půl hodiny měla hotovo. Podobné domácí zákroky sice dnes nedoporučuje, ale trepanaci považuje za přínosnou. Tvrdí, že má pozitivní vliv na mysl, zvyšuje průtok krve mozkem, a dokonce by mohla pomáhat i lidem s Alzheimerovou chorobou – byť je prý nutné podobné hypotézy dál testovat.

V historii medicíny najdeme spoustu zákroků, které lze snadno označit za kontroverzní, nicméně jeden z nejspornějších spatřil světlo světa teprve ve 20. století. A jeho objevitel António Egas Moniz za něj dokonce obdržel Nobelovu cenu (viz Kuchání mozku). Řeč je o lobotomii neboli chirurgickém přerušení nervových spojů čelních laloků a ostatních částí mozku. Od svého zavedení ve 30. letech se metoda udržela na výsluní pouze několik dekád, přesto ji za tu dobu podstoupily desetitisíce lidí. Uvádí se, že ve Skandinávii šlo o víc než devět tisíc pacientů, ve Velké Británii o 17 tisíc, v USA zhruba o 40 tisíc – a podle některých autorů jich bylo dokonce o desítky tisíc víc, protože ne všechny operace se uskutečnily ve zdravotnických zařízeních. 

Odpor byl zbytečný

Právě ve Spojených státech působil jeden z nejhorlivějších propagátorů lobotomie Walter Freeman – podivín, který kdysi údajně pomohl muži, jemuž na penisu uvízl prsten, šperk si posléze nechal, vyryl do něj svůj rodový erb a dlouhá léta ho nosil na krku na zlatém řetízku. Svou úspěšnou kariéru zahájil v newyorské St. Elizabeth’s Hospital, kde se jako neurolog setkával s pacienty trpícími nejrůznějšími psychickými chorobami. Ctižádost jej však hnala dál. V New Yorku si dodělal doktorát z neuropatologie a zamířil na George Washington University, kde se brzy stal vedoucím neurologického oddělení. 

Tam se k němu v roce 1935 připojil jeho pozdější blízký spolupracovník James Watts. Oba velmi zaujala Monizova práce a bylo jen otázkou času, kdy jej napodobí. První lobotomie v USA se pod vedením Freemana a Wattse odehrála na George Washington University 4. září 1936. Pacientkou se stala Alice Hoodová Hammattová, trpící agitovanou (neklidnou) formou deprese. Přestože se před zákrokem snažila svůj souhlas s operací stáhnout, nebylo jí to nic platné.

Do lebky a ještě dál

Na sále lékaři vyvrtali ženě po obou stranách hlavy, v oblasti čelního laloku, dva otvory a dovnitř jimi vložili speciální chirurgický nástroj, tzv. leukotom. Jeho pomocí pak odstranili části bílé hmoty, konkrétně vlákna spojující prefrontální kůru a hypotalamus. Operace trvala zhruba hodinu. Po probuzení se Hammattová údajně cítila dobře, nicméně o několik dní později hlásila přechodné potíže s řečí a dezorientaci. Zákrok byl ovšem označen jako úspěšný. 

Frontální lobotomie se začala mnoha lidem jevit jako zázračná metoda, schopná vymýtit řadu jinak neléčitelných duševních onemocnění – a Freemanova hvězda stoupala. Do roku 1942 s Wattsem lobotomizovali kolem 200 pacientů, přičemž výsledky byly relativně slibné: Skoro dvě třetiny osob vykazovaly po zákroku zlepšení, necelá čtvrtina nepocítila žádnou změnu a „pouze“ 14 % mělo těžké následky, popřípadě zemřelo.

Případ prezidentovy sestry

Mezi Freemanem a Wattsem to však začalo skřípat, a to kvůli nové metodě, kterou propagoval první jmenovaný. Nazývala se transorbitální lobotomie a spočívala v proražení stropu očnice pomocí železného drátu a paličky, čímž se otevřel přístup k čelnímu laloku. Výhoda tkvěla v tom, že už nebylo nutné provádět trepanaci lebky ani pacienta uvádět do celkové narkózy. Freeman dokonce plánoval v dané technice školit i běžné psychiatry. 

Watts proti ní ovšem silně brojil a na popularitě jí nepřidávaly ani mnohdy neuspokojivé výsledky. Patrně nejznámější obětí zmíněného zákroku se stala Rosemary Kennedyová, sestra pozdějšího prezidenta Johna F. Kennedyho. Dívka ve škole za spolužáky zaostávala a posléze jí lékaři diagnostikovali mentální retardaci. K tomu se přidaly nezvladatelné výbuchy hněvu a další duševní problémy. Její otec se proto v roce 1941 rozhodl, že nechá dceru „vyléčit“ pomocí tehdy ještě populární frontální lobotomie, a svěřil ji do rukou Freemana s Wattsem. Operace se však – jako v nezanedbatelném procentu dalších případů – nepovedla, Rosemary pozbyla schopnost se o sebe postarat a zbytek života strávila v ústavu.

Přelet nad lobotomií

Lobotomie postupně ztratila punc revoluční metody a s rostoucím počtem pacientů se stále patrněji projevovaly i její negativní účinky. Na změnu veřejného mínění měl nemalý vliv také svět médií a umění: Svou roli sehrál například román Kena Keseyho „Vyhoďme ho z kola ven“, který zdařile převedl na stříbrné plátno Miloš Forman jako Přelet nad kukaččím hnízdem a kde se z Jacka Nicholsona stane po lobotomii jen bezduché slintající tělo. 

Po pár letech na výsluní mnohé země kontroverzní zákrok zakázaly a postupně se od něj – alespoň v jeho původní a dávno překonané podobě – upouštělo po celém světě. Sám Freeman provedl poslední lobotomii roku 1967, ale dál metodu obhajoval. Na její úpadek měl vliv i objev antipsychotických léků, například chlorpromazinu v 50. letech, jež umožňovaly léčit nebo potlačit projevy řady duševních poruch mnohem méně drastickou formou.

TIP: Řezníci v bílém: Pět děsivých lékařských nástrojů nedávné historie

Psychochirurgie se dál vyvíjela a své místo v medicínské praxi stále má. V některých případech, jako u určitých typů obsedantně kompulzivní poruchy, bývá totiž chirurgický zásah leckdy účinnější alternativou než klasická medikace. Nicméně dnešní metody jsou daleko šetrnější, preciznější a bezpečnější než ty, které praktikoval Walter Freeman.