Lety do vesmíru se pojí s prací v tzv. mikrogravitaci, laicky řečeno v „beztíži“. Tělesa na orbitě se tedy nacházejí v pohybovém stavu, kdy prakticky nepociťují gravitační působení Země – i když výpočtem dojdeme k závěru, že velikost gravitační síly planety se na jejím povrchu a na nízké oběžné dráze téměř neliší. 

Při meziplanetárních, či dokonce mezihvězdných letech bude situace velmi podobná. Absence „tíže“ přitom negativně ovlivňuje například kardiovaskulární systém, proto lékaři posádku nutí několik desítek minut denně cvičit. Řešením by bylo nahradit tíži jiným silovým působením: Jako nejpřirozenější se jeví rotace kosmické lodi, kdy pocit tíže simuluje odstředivá síla na jejím plášti. Existují však i jiné možnosti – podobně může fungovat lineární urychlování či lineární brzdění. 

TIP: Kolik by člověk vážil ve středu Země?

Naproti tomu magnetické pole funkci toho gravitačního nezastane jednoduše proto, že je naše tělo vůči magnetům netečné. „Magnetické boty“ sice zajistí, aby astronaut nepoletoval volně v prostoru, ale jeho tělo bude stále pociťovat působení mikrogravitace se všemi negativními důsledky.

Sýkory se řadí do řádu pěvců (Passeriformes) a čeledi sýkorovití (Paridae), kam celosvětově patří šestačtyřicet druhů. Jedince tohoto čilého nárůdku pozoruji již desítky let a pohled do tajů jejich intimního života mi ještě nikdy nezevšedněl.

Sebevědomý všudybyl

Sýkora koňadra (Parus major) patří k nejběžnějším návštěvníkům krmítek. Je velká jako vrabec a velmi pohyblivá. Třpytivě černá hlavička se ostře odlišuje od bílých líček. Spodní strana tělíčka je žlutá s nápadně širokým černým břišním proužkem. Koňadry se ozývají jasným „pink“ nebo tázavým „si tuit?“. Pro jejich zpěv je charakteristický zvuk „cicibe“. Tato největší evropská sýkora je v České republice druhým nejpočetnějším kroužkovaným ptákem.

Koňadry jsou na krmítkách sebevědomé a dokážou vzdorovat „drzým“ vrabcům a zvonkům. Hnízdí v dutinách a vezmou zavděk budkami, jež jim nabídnou lidé. Svým dobrodincům se odvděčí sběrem hmyzu. Koňadry jsou stálými a částečně tažnými ptáky. V Česku se vyskytuje tři až šest milionů hnízdních párů; na našem území zimují 2–4 miliony koňader.

Okřídlený modrý kvítek a babka v černém šátku

Méně početným návštěvníkem krmítek je půvabná sýkora modřinka (Parus caeruleus). Tento ptáček je menší než vrabec a jeho temeno a křídla zdobí azurová modř, zatímco spodní strana křehkého tělíčka je světle žlutá. Modřinka obratně šplhá ve větvích a ozývá se zvučným hláskem „cici cirrr“.

Modřinka rovněž hnízdí v dutinách a stejně jako u všech sýkor sedí na vejcích pouze samička. Sýkorky modřinky jsou částečně tažné. V Česku žije 800 000–1 600 000 hnízdních párů; v zimním období u nás zimují až dva miliony jedinců.

Nenápadná sýkora babka (Parus palustris) je menší než vrabec. Převažující šedohnědé zbarvení narušuje výrazně leskle černé temeno hlavy, bílá líčka a černá skvrnka na bradě. V zimě často navštěvuje krmítka. Ozývá se hlasitým pískáním „djy djy djy“ nebo vábením „cici dee, dee…“. Babky patří ke stálým obyvatelům naší krajiny, v Česku žije 60 000–1,2 milionu hnízdních párů.

Malý „datel“

Velmi podobná babce je sýkora lužní (Parus montanus). Na rozdíl od babky má temeno matově černé (asi jako mláďata babky), větší skvrnu na bradě a na letkách skvrnu znatelně bílou. Ozývá se vysokým pískáním „djy djy djy“ nebo dlouhým vábením „dee dee“. Od našich ostatních druhů sýkor se odlišuje tím, že vyhledává ztrouchnivělá torza stromů, v nichž si sama vyklovává hnízdní dutinky (jiné druhy sýkor vyhledávají k hnízdění vhodné dutiny, štěrbiny nebo ptačí budky). Sýkory lužní jsou stálými ptáky. V Česku hnízdí 40–80 tisíc párů a zimuje zde asi 20– 40 tisíc exemplářů. 

Také sýkora uhelníček (Parus ater) je stálým ptákem. Je menší než vrabec, má černou hlavičku, ostře ohraničená bílá líce a velkou bílou skvrnu v týle. Hlasové projevy má tiché: „si si“ nebo cvrčivé „sierr“. Hnízdí v dutinách v jehličnatých lesích. Zatímco v laskavějších měsících roku se živí hmyzem, v zimě sbírá semena různých jehličnanů. V Česku žije 450– 900 tisíc hnízdních párů a zimuje asi 300–600 tisíc exemplářů.

Krasavice s parukou

Půvabnou sýkoru parukářku (Parus cristatus) zdobí špičatá chocholka a černě orámovaný obličejík. Parukářka hnízdí převážně v dutinách v jehličnatých lesích. Ozývá se vábivým „cici gyrrr“. Parukářka je stálá a částečně stěhovavá. V Česku hnízdí 80– 160 tisíc párů a zimuje zde 40– 80 tisíc jedinců. Parukářky se většinou objevují na krmítkách na vesnicích, které sousedí s lesními komplexy.

Velmi vzácným hostem je u nás sýkora azurová (Parus cyanus), která je téměř neznatelně větší než sýkorka modřinka. V Česku pozorovaní jedinci jsou patrně zatoulanci z Ruska. Sýkora azurová se v podstatě podobá velmi světlé modřince; namísto žluti na jejím tělíčku najdeme běl. Aby to nebylo tak jednoduché, ornitologové již u nás zaznamenali křížence sýkory modřinky a sýkory azurové.

TIP: Ptáci v období mrazů: Jak správně pomáhat v nerovném boji s tuhou zimou

Někteří ornitologové k sýkorám v minulosti řadili také sýkořici vousatou (Panurus biarmicus) a mlynaříka dlouhoocasého (Aegithalos caudatus). Sýkořice však náleží do čeledi sýkořicovití (Paradoxornithidae) a mlynařík do čeledi mlynaříkovití (Aegithalidae). S oběma druhy se však na krmítkách prakticky nesetkáte.

Mezinárodní tým odborníků se zatím snažil přijít na způsob, jak ji stabilizovat. Nakonec bylo rozhodnuto, že se inženýři pokusí stavbu narovnat tak, že zpod věže odeberou měkkou půdu: první podlaží zpevnili ocelovými lany, aby nepopraskalo, na severní stranu nechali zavěsit 827 tun vážící olověná závaží a kolem věže vylili nový betonový prstenec. Na 41 místech byly pak v průběhu několika let vyvrtány díry vedoucí pod věžní základy, skrze které se půda po malých množstvích odebírala.

Do roku 2001 se podařilo náklon stavby zmenšit o 44 cm, a mohla tak být znovu otevřena pro veřejnost. Teoreticky by tedy věž v Pise měla být stabilizovaná, přesto však mají inženýři obavy, že se zdivo namáhané po tak dlouhou náklonem rozpadne a způsobí celkový kolaps stavby. Zvlášť velké riziko představuje třeba i jen slabé zemětřesení. Přes tyto hrozby odborníci předpokládají, že bude věž pravděpodobně bez potíží stát dalších 200 let, a pokud se poté provede nový zásah s pokročilejšími technologiemi, může italské město krášlit ještě 800 let.

Ve skrytu před našimi zraky pracuje  na odvrácené straně Měsíce už 11 měsíců. Nyní dosáhl významného úspěchu. Řeč je o čínském lunárním roveru Yutu 2, který v těchto dnech překonal pozoruhodný a již hodně starý rekord sovětského Lunochodu 1 v délce aktivní činnosti na povrchu Měsíce. Yutu 2 se na povrch Luny dostal jako součást čínské průzkumné mise Čchang-e 4.

Yutu 2, čili Nefritový králík 2 přistál na Měsíci 3. ledna letošního roku, v oblasti kráteru Von Kármán na odvrácené straně Měsíce. Od té doby tam pilný čínský robot pracuje. Sovětský rover Lunochod 1 přistál v Moři dešťů 17. listopadu 1970, jako první vozidlo, které kdy jezdilo po povrchu jiného kosmického tělesa.

Lunochod na Měsíci

Dálkově řízený Lunochod 1 vydržel fungovat přes 11 lunárních nocí. Dvanáctý lunární den už ale operátoři nenavázali s Lunochodem 1 spojení a 4. října 1971, tedy po 321 dnu celou misi oficiálně ukončili. Za tu dobu Lunochod 1 urazil na povrchu Měsíce 10 540 metrů a pořídil 20 tisíc snímků i 25 chemických rozborů.

TIP: Zvláštní nález: Nefritový králík objevil na Měsíci neznámou barevnou substanci

Zatím není jasné, jakou bude mít nový rekord podobu. Čínský šampion totiž podle všeho bude dál pokračovat v průzkumu Luny. Yutu 2 i přistávací modul mise Čchang-e 4 momentálně odpočívají, protože teď zažívají další lunární noc. Čínský rover zatím ujel 345 metrů je ale poměrně pravděpodobné, že další metry ještě přidá.

V červnu 1946 se z ložnice Velkého paláce v Bangkoku ozvala střelná rána. Do pokoje okamžitě přiběhlo královské páže Čit a nalezlo Rámu VIII. ležet na posteli obličejem vzhůru, s krvácející ránou v hlavě… 

Podobně jako Alžběta II. ani Ráma IX. z dynastie Čakri si nemyslel, že bude jednoho dne vládnout thajskému lidu. Ale po záhadné smrti svého bratra, která nebyla nikdy přesvědčivě vysvětlena, musel usednout na trůn. Nově korunovaného panovníka, jeho manželku a čtyři děti Thajci milovali. Ráma jezdil provinciemi, osobně se setkával s lidmi a naslouchal jejich problémům, jež se snažil aktivně řešit. Ke zlepšení ekonomických, sociálních i kulturních poměrů inicioval na 900 projektů. Angažoval se také v ochraně životního prostředí: Pomáhal například znovu zalesňovat sever Thajska s vytěženými pralesy.

Raná léta

Ráma IX. se narodil v roce 1927 v americkém Massachusetts, protože jeho otec ve Spojených státech studoval medicínu. Posléze se vrátili do Thajska, ale po bratrově smrti, ještě ve stodenní smuteční lhůtě, odjel Ráma IX. do Švýcarska, aby dokončil školu v Lausanne. Přes enormní zájem o vědu a technologii se nakonec zaměřil na právo a politiku, aby se dobře připravil na povinnosti hlavy státu.

Během studia ve Švýcarsku často navštěvoval Paříž a poprvé se tam setkal se svou budoucí ženou Sirikit, která se v té době ve francouzské metropoli coby patnáctiletá připravovala na dráhu koncertní pianistky. Vzali se 28. dubna 1950, pouhý týden před korunovací Rámy IX. The New York Times obřad popsal jako „nejkratší a nejjednodušší královskou svatbu, jež se kdy v zemi pozlacených slonů a bílých deštníků konala“.

Hlavně nekritizovat

Autoritu krále střeží kromě pocitů samotných Thajců také zákon trestající znevažování monarchie. V zemi lze kritizovat kulturu či vládu, ale nikdy ne panovníka a jeho rodinu – což platí pro všechny, včetně turistů. Jako urážka království se vnímá, i když někdo nevstane při národní hymně. Thajští občané a aktivisté, kteří kritizovali panovníka či instituci monarchie, často končili s trestem vyhnanství nebo vězení. Těsně před jeho výkonem se jim ovšem nakonec obvykle udělovala královská milost.

Hymnu zkomponoval sám Ráma IX., který byl vášnivým jazzmanem. Hrál na saxofon, klarinet či piano a jeho skladby zazněly na Broadwayi nebo je hráli i jazzoví velikáni jako Benny Goodman a Lionel Hampton.

Král Pchúmipchon Adunjadét, neboli Ráma IX. nakonec vládl od 9. června 1946 až do své smrti 16. října 2016. Na trůně tak strávil 70 let a 126 dní, což znamená, že byl nejen nejdéle vládnoucím panovníkem v dějinách Thajska, ale svého času také nejdéle sloužící hlavou státu na světě.

Rapa Nui, čili Velikonoční ostrov, je domovem podivuhodných moai, svérázných a masivních soch, které jsou k vidění na řadě míst po celém ostrově. Jejich existence je důkazem velikosti ducha dávných lidí a zároveň také představuje jednu z velkých záhad, na jejichž vysvětlení archeologie ještě zatím pracuje. Proč obyvatelé Velikonočního ostrova tyto sochy vlastně stavěli? 

Američtí odborníci nedávno detailně prozkoumali místo, které hrálo při stavbě soch moai klíčovou roli. Jde o lom Rano Raraku, odkud pochází asi 95 procent z více než tisícovky moai, které jsme na Velikonočním ostrově objevili. Badatelé nakonec dospěli k závěru, že sochy moai měly zajistit úrodnou půdu a přispět k záchraně lidí v těžkých časech před smrtí hlady.

TIP: Mlčení kamenných obrů: Kdo postavil sochy moai na Velikonočním ostrově?

Ukázalo se totiž, že stavitelé moai v prostoru lomu Rano Raraku pěstovali banány, taro nebo batáty. Dlouhodobé práce v lomu na výrobě soch, společně se zdejším zdrojem sladké vody, podle všeho vytvořily nejúrodnější půdu na celém Velikonočním ostrově, právě v tomto lomu. Proto místní lidé podle vědců spojili moai s úrodou, která pro ně byla kriticky důležitá. Přítomnost těchto soch měla zajistit dostatek jídla.

Vedle počtů žen na prvoválečných bojištích se nedochovaly ani jejich pohnutky vedoucí k pozvednutí zbraně. Magnus Hirschfeld v knize Sitten Geschichte des Weltkrieges (Dějiny mravů a morálky za světové války) z roku 1930 tvrdí, že ženské vojáctví lze ve většině případů vysvětlit sklony k homosexualitě či transvestitismu. Tento názor však autor nijak nedokládá, pouze se odkazuje na údajné názory lékařů. Ačkoliv u části žen tomu tak mohlo být, obecně jde o neakceptovatelné zjednodušení.

Ve zbrani

Mnohé příslušnice něžného pohlaví se k boji odhodlaly pro své vlastenecké cítění a touhu přispět k porážce nepřítele. Dokladem budiž fakt, že nejvíce dam na frontě pocházelo ze Srbska – asi 2 400 z nich se shromáždilo v takzvané Lize smrti. Sociální složení útvaru bylo velmi pestré – pod velením jedné vdovy po bojovníkovi proti Turkům se sešly selky, chudší měšťanky i vznešené dámy.

K srbské pěchotě se připojila též Flora Sandesová – jediná Britka oficiálně sloužící za Velké války jako vojačka. Na Balkán se dostala coby zdravotnice, ale roku 1915 převládla touha pomoci trpícímu národu v boji. Sandesová vydávala válečné deníky ve snaze získat Srbsku finanční pomoc a zapojila se i do několika bitev. Roku 1916 jí zranění znemožnilo dále bojovat a věnovala se chodu lazaretu, konec války ji zastihl v hodnosti kapitánky dekorované nejvyšším srbským vyznamenáním. 

V zákopu a na obloze 

„Pramátí“ ženských bojových oddílů v Rusku se stala Marija Bočkarjovová, která na základě osobní žádosti adresované carovi obdržela povolení stát se vojačkou a strávila dva roky v zákopech. Když roku 1917 dosáhla hodnosti četařky, navrhla ministru války Alexandru Kerenskému vznik ryze ženské jednotky. Politik v takovém útvaru viděl dobrý nástroj, jak povzbudit upadající morálku, a tak se zrodil legendární prapor smrti.

Feministky z celého světa označily vznik batalionu za jednu z největších událostí války. Jeho příslušnice si neváhaly před odchodem na frontu holit hlavy a přijmout požehnání z rukou pravoslavné církve. Útvar bojoval statečně a dochovalo se i několik svědectví jeho příslušnic: „Najednou jsem uviděla, jak proti mně běží Němec. Vrazila jsem mu do břicha bajonet a zároveň jsem vypálila. Byl mrtvý. Jako památku jsem si vzala jeho helmu.“

Jiná Ruska napsala: „Spatřily jsme oddíl německých vojáků. Obklíčily jsme je a vyzvaly, aby zvedli ruce. Odhodili zbraně, a jakmile jsme se k nim přiblížily, udiveně zvolali: ‚Dobrý Bože, ženy!‘“ Dodejme, že mnohokrát vyznamenaná Bočkarjovová se za občanské války dočkala obvinění z vlastizrady a na jaře 1920 ji bolševici popravili. Německým i francouzským ženám zákon účast v pozemním boji zapovídal. Francouzky svou čest zachránily vstupováním do letectva, německé feministky alespoň usilovaly o zavedení branné povinnosti pro ženy. Marianne Turma kupříkladu navrhla: „Dívky by tvořily zdravotní, zabezpečovací a pomocné vojsko. Službu by vykonávaly od 18 do 20 let, tudíž by se nesměly před 20. rokem vdát. Branná povinnost by trvala do věku 45 let a od pravidelných cvičení by byly osvobozeny pouze matky malých dětí, těhotné ženy a šestinedělky.“

Z lásky k muži i vlasti 

Rakousko-uherská armáda vojenskou službu ženám nezapovídala, přesto v ní ucelená jednotka tohoto typu nevznikla a do historie se zapsaly spíše jednotlivé bojovnice. Marie von Fery-Bognar následovala manžela na frontu, dotáhla to na četařku a stala se jedinou vojačkou dekorovanou Řádem Františka Josefa. Jiná Rakušanka se roku 1916 pokusila zachránit bratra před nebezpečím smrti. Když musel z dovolené zpět na frontu, nechala se ostříhat a v uniformě se pokusila místo něj nastoupit k jednotce.

K její lítosti důstojníci podvod odhalili. To v polských legiích, které na straně centrálních mocností usilovaly o nezávislost Polska, bojovaly asi dvě stovky žen. Kromě vlasteneckých motivů vstupovaly do služby i z lásky – kupříkladu Stanisława Ordyńska milovala manžela-legionáře natolik, že s ním chtěla sdílet osud i na frontě. Britky se angažovaly především v roli ošetřovatelek , ale anglické feministky se dožadovaly též práva bojovat za krále a vlast.

Nové sebevědomí

V roce 1917 se ustavil Ženský pomocný armádní sbor (Women’s Army Auxiliary Corps), do kterého vstoupilo 57 000 Britek, z nichž na frontu putovaly kuchařky, zdravotnice a servírky. Z jejich osudů pronikl do médií příběh australské lékařky Phoebe Chappleové, která navzdory bombardování dohodových zákopů německými letouny u Abbeville (sever Francie) poskytla první pomoc mnoha raněným a jako první lékařka si vysloužila Vojenskou medaili. Američanky se nesměly účastnit přímých bojových operací, a tak se zapojily zejména do přípravy a distribuce zásob pro vojsko.

TIP: Ženy v armádě: Norské dámy v zeleném

Závěrem můžeme konstatovat, že ačkoliv první světová válka znamenala nevídané utrpení, ženské části populace přinesla i pozitiva. Nabyté sebevědomí, vědomí vlastní důležitosti a nárůst ekonomicko-politického významu odstartovaly další vlnu emancipace a zapojení žen do nových oborů.

Kanadští vědci a studenti spojili své síly v projektu Flash Forest. Využívají pokročilou technologii, software a poznatky ekologických věd k urychlení tradičního sázení stromů. To by měly zajistit speciálně upravené drony, kontejnery pro semenáčky a metoda zrychlení procesu klíčení semen lesních stromů. Cílem týmu Flash Forest je vysadit do roku 2028 celkem miliardu stromů, čímž chtějí přispět ke snahám o zmírnění následků emisí oxidu uhličitého.

Členové týmu tvrdí, že jejich technologie umožňuje vysazovat stromy desetkrát rychleji, než lidští zaměstnanci. Při vysazování stromů potřebují méně vody, než je obvyklé. Zároveň je použití dronů v celkovém součtu asi o 80 procent levnější než tradiční metody používané k vysazování stromů. 

TIP: Novinka pro lesníky: DroneSeed vyvíjí drony, které vysejí celý les

Flash Forest naštěstí chápou, že stromy nelze vysazovat všude, kde je napadne. Úzce spolupracují s botaniky a lesnickými experty a také využívají multispektrální mapování krajiny drony, aby nalezli nejvhodnější místa pro výsadbu. Letos již s drony vysazovali celkem 8 druhů listnatých i jehličnatých dřevin v kanadském jižním Ontariu. S jejich technologií je prý možné vysazovat téměř jakékoliv dřeviny, s výjimkou druhů s velkými semeny, jako jsou třeba duby. Výhodou je, že drony mohou vysazovat i byliny, například při obnově ekosystémů nebo záchraně ohrožených druhů.

„Lidé jsou obvykle velmi překvapení, když zjistí, že jednorázové nádobí není vynálezem moderní doby,“ říká Julia Farleyová, kurátorka výstavy Britského muzea. „Dokonce je naši předci používali ke stejnému účelu – sloužilo pro nápoje na večírcích.“

Tvrzení Julie Farleyové názorně dokládá nová výstava Britského muzea, kde je k vidění dvojice kelímků na jedno použití. Jeden z nich je moderní, druhý si lidé vyrobili z jílu asi před 3 600 lety, tedy kolem roku 1600 před naším letopočtem.

TIP: Tajemství paleodiety: Co vlastně jedli prehistoričtí lidé?

Dávný šálek pochází z ostrova Kréta. Jeho tvůrci vzešli z mínojské civilizace, která byla jednou z prvních pokročilých civilizací v Evropě. Podobných kelímků zde bylo objeveno velké množství na řadě nalezišť. Podle všeho se z nich pilo víno, přičemž po použití je lidé jednoduše zmačkali do hroudy hlíny.

I když jsme dnes obklopeni technologiemi, ve své podstatě uvažujeme velmi podobně, jako naši dávní předci. Tak jako my, i Mínojci si vyrobili kelímky na jedno použití z levného, ale přitom odolného materiálu. Jíl byl na něco takového ideální.

Vědci z Ruského výzkumného centra dravců se rozhodli sledovat migrační trasu třinácti orlů stepních. Opeřence proto vybavili lokátory, které zaznamenávaly jejich polohu a naměřené informace odesílaly badatelům v SMS zprávách.

Samec Min však týmu udělal čáru přes rozpočet, protože se rozhodl ignorovat dobré mravy a tradiční trasy napříč zeměmi bývalého SSSR, s nimiž odborníci počítali. Místo toho strávil celé léto v Kazachstánu mimo mobilní pokrytí, načež s lokátorem plným připravených údajů přeletěl do Íránu.

TIP: Koza v  křesle starosty: Volby v americkém Fair Heavenu vyhrála koza

SMS zprávy z někdejšího sovětského bloku stojí jen pár haléřů, zatímco spojení s Íránem je mnohonásobně dražší: Jedna smska vyjde na sedmnáct korun. Náhle probuzený lokátor tak utrácel přes dva tisíce denně, čímž týmu přečerpal rozpočet. Vědci naštěstí duchaplně vyhlásili příspěvkovou kampaň a lidé do ní už poslali přes sto tisíc korun. Výzkum je tedy zachráněn.