Venuše je sice blízko, zároveň je to ale úplně jiný svět, než ten náš. Průzkum Venuše bude vyžadovat nové postupy a technologie, s nimiž zatím nemáme v tomto směru zkušenosti. Tým laboratoře CRASH americké University of Buffalo vyvíjí kosmickou loď pro průzkum Venuše, která má dost netradiční tvar. Důvěrně připomíná rejnoka a mohla by studovat Venuši úplně novým způsobem.

„Rejnok“ pro Venuši je součástí programu BREEZE, čili Bio-inspired Ray for Extreme Environments and Zonal Explorations. Jde o jeden ze 12 programů, které vybrala NASA v rámci své iniciativy Innovative Advanced Concepts (NIAC), ve které hledají nové inovativní technologie pro lety do vesmíru.

Rejnok pro Venuši

Kosmická loď se bude pohybovat v horních vrstvách podivuhodné atmosféry Venuše, z části díky mávání svých křídelních části, jako to dělají na Zemi rejnoci. Tato „křídla“ umožní lodi využívat silné vichry, které v této části atmosféry vanou. Tvůrci „rejnoka“ se inspirovali v pozemské přírodě, aby tím získali co nejvíce efektivní let v atmosféře Venuše.

TIP: Život na Venuši: Najdeme organismy v atmosféře rozžhavené planety?

Pokud se „rejnok“ BREEZE dostane na Venuši, tak by měl obletět celou planetu jednou za čtyři nebo pět dní. Pohánět ho budou solární baterie. Během svého letu atmosférou Venuše bude BREEZE odebírat vzorky atmosféry a sledovat jak počasí, tak i vulkanickou aktivitu tohoto pekelného světa.

Většina lidí by nepochybně přísahala, že nikdy nezapomenou malé dítě anebo domácího mazlíčka v automobilu. Statistiky ale říkají, že se to občas některým řidičům povede. Následky mohou být velmi tragické. V zaparkovaném autě může být třeba extrémní horko anebo také velká zima.

Kanadští vědci nedávno sestrojili radarový senzor s umělou inteligencí, který by takové nebezpečné situace mohl řešit. Má tvar disku o velikosti 3 cm a může být umístěn uvnitř vozu na stropě anebo na vnitřním zrcátku. Pohání ho baterie automobilu a jinak pracuje bezdrátově.

TIP: Varování: Kyberútoky na automobilový provoz by mohly vést k masakru

Kdykoliv řidič opustí vozidlo, tak tento senzor vyšle sérii radarových signálů, které proletí všemi většími prostory uvnitř kabiny vozu. Když se vyslané signály vrátí zpět do senzoru, jeho umělá inteligence automaticky zjistí, zda v automobilu zůstalo něco živého – například dítě nebo domácí zvíře. Pokud senzor detekuje živou bytost, varuje řidiče a zabrání mu zamknout automobil. Podle výrobce je senzor spolehlivý na sto procent.

Lov s pomocí orlů skalních je uměním, které si kazašští lovci předávají po celá tisíciletí. Vycvičit majestátního dravce v lovce, na nějž je stoprocentní spoleh – to je práce na dlouhé roky. Přesto nomádi nesahají například po střelných zbraních a když se každý rok sjedou na Festival zlatého orla, nemusejí se chlubit jen pečlivě střeženým koníčkem. Tady je „orlí lov“ stále živý.

Žena v mužském světě

„Tentokrát se na festival sjelo 120 lovců a je to tedy velmi úspěšný ročník. Osmnáct účastníků jsme ocenili za jejich výjimečné výkony. Cílem festivalu je nejen zachování orlího lovu, ale také dalších tradic kazašské kultury,“ vysvětluje předseda Asociace orlích lovců Medeukhan Saipolda. 

Na podzim roku 2018 se konal už devatenáctý ročník festivalu, který se jako každý rok nesl v duchu oslavy dědictví po kazašských rodinách, jež se po pádu Sovětského svazu usadily právě v nejzápadnějším cípu Mongolska. Tentokrát ale bylo něco jinak. Slavnostní kožešinové čepice, vyšívané kabátce i nabroušené dýky – tím vším se nepyšnili jen muži, ale i ženy.

Mezi Kazachy se říká, že existuje tisíc způsobů, jak vycvičit orla a každá rodina má ten svůj. Jedno pravidlo ale dodržovali všichni – orlí lov je uměním, které bylo odpradávna vyhrazeno jen a pouze mužům. Aišolpan Nurgaivová se proto do boje s tradicí musela pustit s velkou odvahou a v ryze mužském světě se dokázala prosadit… 

Revoluce ve třinácti letech

O osudu odvážné dívenky v roce 2016 dokonce vznikl snímek Malá sokolnice (The Eagle Huntress), který Aišolpan zřejmě trochu pomohl uhladit cestu k jejímu snu. „Hrát ve filmu pro mě bylo hrozně těžké, styděla jsem se. Pak se to ale zlepšilo,“ vzpomíná Aišolpan. Dívka se vzepřela zavedeným zvykům, a když jí bylo třináct let, přesvědčila otce, aby ji začal učit sokolnictví. Právě třináct let je věk, kdy jsou chlapci dost silní, aby si podle názoru zkušených poradili s tvrdým klimatem a náročným terénem, který jako orlí lovci musejí zdolávat. Když pak Aišolpan na festivalu jako vůbec první žena porazila mužské soupeře, museli chlapi uznat, že i ženy patří do sokolnických řad.

„Ženy jsou rovnocenné soupeřky. Přesto rozlišuji mezi profesionálními lovci a těmi, kteří mají sokolnictví jako koníček. Věřím, že i díky tomu sokolnictví nevymizí,“ vyjadřuje svůj názor spoluzakladatel festivalu Dalaikhan Bushai. 

Svoboda po osmileté službě

Díky účasti Aišolpan se na festival sjelo i několik dalších dívek, které poměřily síly s mužskými soupeři. Jejich úkol v královské disciplíně je jasný – přivolat orla z nedalekého horského hřebenu, aby co nejrychleji přiletěl na nataženou paži. O vítězi rozhoduje rychlost a přesnost. „Začal mě to učit můj dědeček, který mi do péče svěřil orlí mládě,“ vysvětluje další orlí lovkyně Zamanbol Talapová, která chce jít v Aišolpiných stopách a splnit si sen jako orlí lovkyně. To Aišolpan má ještě vyšší cíle: „V budoucnosti si chci otevřít školu, kde se budou učit i další ženy.“

TIP: Slavnosti orlů: Drsné sokolnické klání uprostřed kyrgyzské stepi

Vztah mezi orlem a lovcem je až posvátný. Vždyť lovci berou orlí samičky ještě z hnízd – dokud neumějí létat. Teprve po pěti letech výcviku jsou připraveny předvést své dechberoucí umění. A protože Kazaši ctí přírodu a svobodu, po osmi letech služby vypouštějí orly zpět do divočiny. Na tom nic nemění ani orlí lovkyně. Jedinou změnou ve staleté tradici tak je skutečnost, že pod kožešinovou čapkou dnes můžete vidět nejen tváře mužů, ale i žen. 

Japonská prefektura Fukušima byla v roce 2011 těžce zdevastována úderem masivních vln tsunami po extrémním zemětřesení a následnou katastrofou zdejší jaderné elektrárny. Místní úřady se rozhodly, že Fukušimu promění v centrum obnovitelné energie. Právě tam spustili projekt v hodnotě 2,75 miliardy dolarů (asi 63,7 miliard Kč), který by to měl zařídit.

Cílem tohoto projektu je vybudovat ve Fukušimě celkem 11 solární elektráren a 10 větrných elektráren. Nové elektrárny budou stát ve zdejších horách a také na zemědělské půdě, která není obdělávaná kvůli obavám z kontaminace radioaktivním zářením. Až budou všechny tyto elektrárny spuštěny, měly by do japonské rozvodné sítě dodávat asi dvě třetiny výkonu původní jaderné elektrárny.

TIP: Pozoruhodná solární elektrárna v Černobylu se brzy připojí k rozvodné síti

V současné době v Japonsku zůstávají největším primárním zdrojem energie fosilní paliva, především ropa. Obnovitelné zdroje energie se v této zemi sice postupně rozšiřují, momentálně ale představují jen asi 10 procent celkové spotřeby energie v Japonsku. To je nápadně méně, než ve většině ekonomicky rozvinutých zemí. Obnovitelné energetické parky ve Fukušimě by měly situaci opět posunout směrem k více „zelené“ energii.

Ne vždy se vše podaří. Po sérii úspěšných a spektakulárních startů nosných raket na oběžnou dráhu došlo i na pořádný neúspěch. Společnost Exos Aerospace by ráda prorazila na trhu suborbitálních letů s opakovaně použitelnou raketou SARGE, ale zatím se jim to moc nedaří. Jejich nedávný start 26. října (2019) provázely problémy prakticky hned po startu a raketa nakonec skončila katastrofálním pádem pár minut po startu.

Raketa Suborbital Autonomous Rocket with GuidancE, čili SARGE, vzlétla z kosmodromu Spaceport America v Novém Mexiku. Startovací rampu opustila hladce, ale již o pár sekund později se objevily problémy s výškou a s rozkýváním rakety. SARGE je navržena tak, že by měla v podobných případech aktivovat padák a bezpečně přistát někde poblíž, i s nepoškozeným nákladem. To se ale tentokrát nestalo.

Katastrofální pád

Nejprve bylo vidět, jak padají trosky. Pak se nedaleko místa startu zřítila hlavní část rakety. Podle údajů telemetrie se raketa SARGE dostala jen do výšky 12 600 metrů, což je mnohem méně, než plánovaných 80 kilometrů. Představitelé Exos Aerospace zatím neposkytli detailnější informace. Nepochybně pátrají po příčinách neštěstí a budou se snažit o jeho nápravu. Nebylo to poprvé, co let této konkrétní rakety doprovázely potíže. 

TIP: Další zájemce o suborbitální lety: Exos Aerospace připravují první start

Raketa SARGE byla navržena tak, aby mohla absolvovat desítky suborbitálních letů, při nichž je zhruba 90 sekund vystavena mikrogravitaci. To se již bohužel nezdaří, protože tato raketa letěla teprve počtvrté. Na palubě měla celou řadu vědeckých experimentů od různých výzkumných institucí, jako je například americká Mayo Clinic nebo Purdue University. Tyto experimenty byly při nehodě kompletně zničeny. 

Nil je druhou nejdelší řekou světa. Protéká východní Afrikou, od jihu na sever a po 6 671 kilometrech ústí mohutnou říční deltou do Středozemního moře. Záplavy Nilu, které přinášejí úrodnou zeminu, daly vzniknout starověkému Egyptu a jeho monumentální civilizaci. Když ale na březích Nilu stanuli první Egypťané, řeka tam již protékala po velice dlouhou dobu.

Odborníci se již dlouhou dobu přou, jak starý Nil vlastně je. Doposud převažoval názor, podle kterého Nil vznikl asi před 6 miliony let výraznou změnou vodních toků v této části Afriky. Podle nového výzkumu mezinárodního týmu geologů se ale Nil objevil již asi před 30 miliony let, tedy ve třetihorách, v období oligocénu.

TIP: Planeta řek: Země je pokrytá řekami a potoky ve větší míře, než jsme mysleli

Vědci tvrdí, že se řeka Nil zformovala ve stejné době, kdy vznikla Etiopská vysočina. Ukázal to detailní průzkum složení a stáří sedimentů, které Nil přináší do delty a Středozemního moře, a jeho porovnání s vyvřelými horninami Etiopské vysočiny. V dnešní době tam pramení Modrý Nil, který představuje jednu z hlavních větví celého Nilu a přináší do řeky nejvíce vody a sedimentů.

Ve filmové klasice z roku 1967 si Paul Newman, coby Frajer Luke, získá respekt spoluvězňů i díky vyhrané sázce – během hodiny dokáže sníst 50 natvrdo uvařených vajec. Jak už to tak ale bývá, filmová fikce se od reality v mnohém liší.

Zahrát si na Frajera Luka nedávno zkusil i dvaačtyřicetiletý Subhash Yadav z indické Uttarpradéše. Se svým přítelem se vsadil, že stejně jako filmový hrdina sní 50 natvrdo uvařených vajec. Podle informací dubajského deníku Gulf News nebyl Subhash limitován časem, vejce měl sníst zkrátka „na posezení“.

Až do 41 vejce šlo vše překvapivě hladce, vejce číslo 42 se ale pro Subhashe stalo osudným. Při jeho pojídání muž upadl do bezvědomí, načež byl transportován do okresní nemocnice. Přes veškerou péči lékařů se ale muže nepodařilo zachránit. Přesná příčina úmrtí zveřejněna nebyla, lékaři pouze konstatovali, že došlo ke kolapsu organismu v důsledku přejedení.

Lze vůbec sníst 50 vajec bez následků?

Průměrné vejce váží od 40 do 60 gramů. Hmotnost 50 natvrdo uvařených vajec se tak pohybuje okolo 2,5 kilogramu. Jde tak o porci, kterou běžný člověk bez vážnějších zdravotních následků pozře jen velmi těžko. Existují pochopitelně výjimky – v Jižní Koreji narozená Američanka Sonya Thomasová (mimochodem velmi subtilní dáma) dokázala sníst dokonce 65 natvrdo uvařených vajec. Účastnice mnoha soutěží jedlíků to navíc zvládla v neuvěřitelném čase 6 minut a 40 sekund.

TIP: Hloupostí do hrobu: Smutní vítězové Darwinových cen za nejhloupější smrt

Tajemství rekordmanky, které se přezdívá „Černá vdova“, podle odborníků paradoxně tkví v její subtilní konstituci. Má sice mírně větší objem žaludku než většina běžných smrtelníků, kromě toho ale má jen minimum břišního tuku. Díky tomu se její žaludek může roztáhnout do nebývalých rozměrů. Ať už máte ale postavu jakoukoli – podobné hrátky opravdu nekončívají dobře. Pokud tedy můžeme radit – na Frajera Luka si raději nehrajte.

Žijeme sice v globálním světě, ale i tak se dnes najdou místa, kde mohou žít docela velká zvířata, aniž by je kdo pozoroval celé desítky let. Právě to je případ drobného jelínka kančila stříbrohřbetého z vietnamských pralesů, kterého odborníci a ochránci přírody pohřešovali již asi 30 let. Nejeden z nich už určitě myslel na nejhorší.

Teď je ale vše naštěstí jinak. Američtí a vietnamští odborníci nainstalovali spoustu kamer do pobřežních tropických pralesů v jižním Vietnamu a nakonec s nimi slavili úspěch. Kamerové pasti zachytily v průběhu jara a léta 2018 spoustu krásných snímků s pohřešovaným kančilem stříbrohřbetým, čili rozkošným jelínkem velikosti králíka.

TIP: Nevymřel: Krásný mločík Jacksonův byl znovuobjeven ve Guatemale

Ačkoliv zatím není jasné, kolik těchto kančilů v přírodě ještě žije, jejich znovuobjevení vzbudilo velký ohlas a optimismus. Z rozhovorů s místními lidmi vyplynulo, že v jižním Vietnamu žijí možná hned dvě jejich populace. Jak se zdá, kančilům stříbrohřbetým se ještě rozhodně nechce vymřít.

„A tohle má být Bílé město? Já tedy té bílé moc nevidím,“ podivil se slavný francouzský architekt Jean Nouvel, když shlížel v polovině 90. let minulého století z výšky na Tel Aviv. Jeho slova částečně platí i po více než dvaceti letech. Mnohé významné budovy, jež se dnes vyzdvihují jako příklady revolučního městského plánování, jsou šedivé, béžové nebo okrové. Bílá však jasným a čistým liniím a velkým plochám bez jakéhokoliv zdobení svědčí zdaleka nejvíc, a proto po ní architekti sahali rádi a často. 

Nikde na světě neexistuje na jednom místě tolik staveb ve stylu bauhausu jako v Tel Avivu. Přes čtyři tisíce budov určujících tvář fascinující metropole se roku 2003 zařadilo ke kulturnímu dědictví UNESCO. Z toho je zhruba polovina památkově chráněna, což nastavuje přísná měřítka pro rekonstrukce. Asi sto dvacet domů se nachází v nedotčeném, mnohdy ovšem poněkud zchátralém stavu. Můžete však stále vidět jejich původní vybavení, jako jsou dopisní schránky či zábradlí.

Otevřenost a naděje

Tel Aviv paradoxně není bauhausu zasvěcen celý. Z dvaceti žáků této školy s židovským původem, kteří emigrovali v 30. letech do Palestiny, vytvořil ve městě důležitý architektonický komplex pouze jediný – Ariel Šaron. Ostatní významní absolventi působili v jiných metropolích či na venkově. Jejich ideje však výrazně inspirovaly další architekty, kteří nasávali i nápady tvůrčích gigantů, jakými byli Le Corbusier nebo Mendelsohn: Jeho typicky zakulacené balkony, jež zvýrazňují horizontální linie, jsou v Tel Avivu často k vidění. 

Fakt, že tzv. Bílé město není úplně bílé a nádherná elegantní architektura nepředstavuje čistý bauhaus, však Tel Avivu na kouzlu neubírá. Kdo městem prochází – ať již s průvodcem, nebo jenom s otevřenýma očima –, tomu se krok za krokem otevírá mnohovrstevný kus kulturních dějin. Je to vyprávění o vyhnání a emigraci, ale i o příchodu, nových začátcích, otevřenosti, pokroku a naději na sebeurčení a svobodný život. O lidské schopnosti budovat novou existenci v novém městě. Fascinující přitom je, že se v oněch ne právě lehkých začátcích nezapomnělo na estetiku.

Příchod židovské buržoazie

Město v roce 1909 založilo sedmdesát židovských rodin. Na písečných dunách, před branami tehdy převážně arabského přístavu Jaffa, tak vznikl „pahorek jara“ – jak zní překlad názvu metropole z hebrejštiny. Sionisté již v té době podnikali aktivní kroky v přípravě na vznik židovského státu, který měl nést řadu ideálů středoevropského myšlenkového světa.

Od počátku 30. let prchalo stále víc Židů před nacisty z Německa do Izraele, tehdejší Palestiny, jež spadala pod britskou mandátní správu. V páté velké imigrační vlně dorazila i řada umělců a architektů, z nichž někteří patřili právě k žákům školy Bauhaus. Přinášeli s sebou myšlenky západní moderny, která hledí k budoucnosti, a řada z nich v místě zakotvila. Od poloviny 20. let měl navíc Tel Aviv vypracovaný velkorysý aglomerační plán s koncepcí „zahradního města“, navržený skotským architektem Patrickem Geddesem. Stavět se začalo ve 30. letech.

Nastupuje funkčnost

Na mnoha místních budovách je navzdory památkové ochraně vidět zub času. Roky, klima a hlavně slaný vzduch si vybírají svou daň – řada domů se nachází v ohroženém stavu. K tomu jako další faktor přistupují dřívější nepříliš citlivé zásahy. Některé budovy stojící na corbusierovských „pilotis“ mají mezi těmito nosnými sloupy místo původní zeleně nevzhledná parkoviště. Krabice klimatizací mnohde narušují čistotu fasád, kabely visí volně ve vzduchu. Kdysi bohatý poklad stavebních doplňků ve vstupním prostoru či na schodištích vzal často za své. Leckde jsou vidět nefunkční původní zvonky či schránky na dopisy, přeplněné reklamními prospekty. 

„Žádná bauhausová romantika tady neexistuje,“ říká přátelská starší dáma, která se představuje jako Gabi. Už si zvykla, že se před domem, který by mohl stát na pražské Babě, zastavují skupinky turistů. „Dům je bezpochyby stále krásný, ale opadává omítka a majitel opět zvedl nájem.“ 

Nedá se přehlédnout, že se na záchraně dědictví pracuje. Ačkoliv i tady, stejně jako u nás, do oprav mluví památkový fond, stát nenabízí žádné daňové úlevy ani příspěvky na pokrytí sice historicky věrných, ale často velmi nákladných prací. Památkáři tak rozumně ustupují a dochází k přijatelným kompromisům. Patří k nim například i možnost přistavět při odborně schválené renovaci dvě poschodí. To je však obvykle možné jen v méně honosných částech města. Asi žádný investor si dnes nemůže dovolit astronomické částky, které byly vynaloženy na rekonstrukce vizuálně ohromujících (a pečlivě opravených) budov na Rotschildově bulváru nebo na ikonický hotel Cinema na Dizengoffově náměstí. 

Mýtus stále živý

Jen pár kroků od Dizengoffova náměstí, jediného na světě postaveného kompletně ve zmíněném stylu, nyní v něm sídlí soukromá organizace Bauhaus Center Tel Aviv, která si vytkla za cíl propagaci tohoto ojedinělého kulturního dědictví. Návštěvníkům nabízí množství turistických materiálů i odborné literatury a při troše štěstí lze narazit na zakladatele a vedoucího Michu Grosse. Spolupracovníci centra organizují procházky městem s výkladem, můžete si ovšem také vypůjčit audioprůvodce a vydat se jeho zákoutí objevovat sami. 

TIP: Izraelský Nazaret: Město dvojí víry a křivolakých uliček

Místní jsou velmi přátelští a kouzlo bauhausu rádi zprostředkovávají. Vždyť onen typicky německý termín ve městě zdomácněl hlavně díky snaze mít po hrůzách války něco pozitivního německého. A to se bezpochyby podařilo. 

V pondělí 11. listopadu (2019) udělala společnost SpaceX další krok na své cestě k orbitálnímu internetu s megakonstelací satelitů Starlink. Při letošním devátém startu vynesla jejich raketa Falcon 9 ze startovacího komplexu Space Launch Complex 40 floridského kosmodromu Cape Canaveral Air Force Station celkem 60 nových satelitů Starlink.

Kromě úspěšného vynesení další várky pozoruhodných minisatelitů si ve SpaceX také připsali skvělý nový rekord. Satelity Starlink totiž vynesl první stupeň rakety Falcon 9, který při tomto startu letěl, a pak famózně přistál, již počtvrté. Je to další pádný důkaz, že technologie opakovaně použitelných nosných raket ve SpaceX funguje velmi dobře.

Rekordní let rakety

Podle představitelů SpaceX jsou první stupně raket Falcon 9 vyrobeny tak, že by měly vydržet celkem deset startů a přistání. Takže i tento rekordní raketový stupeň má zřejmě ještě před sebou další starty na oběžnou dráhu. Pondělní start proběhl v průběhu Dne veteránů a komentátor SpaceX právě vojenské veterány zmínil v okamžiku startu rakety.

TIP: SpaceX úspěšně vypustili prvních 60 satelitů Starlink

Zmíněný raketový stupeň bez problémů přistál na plošině dronové lodi SpaceX „Of Course I Still Love You“ v Atlantickém oceánu. Bylo to již po 45, kdy se jim povedlo získat opětovně použitelný raketový stupeň. Raketa vynesla již druhý soubor 60 satelitů Starlink. Minule to byl experimentální soubor satelitů, teď je to první skupina satelitů pro běžný provoz.