V Benátkách je jedna z nekrásnějších staveb Evropy. Dóžecí palác s narůžovělou fasádou. Spodní patro působí, jako kdyby bylo z krajky. Horní je zase mohutné a těžké. Možná i tato nesourodost tolik podporuje unikátnost budovy. 

Tajná obvinění

Využití romantického paláce bylo velmi pestré. Své sídlo zde našli vládci Benátské republiky a benátská vláda. Když republika padla, našly tyto nádherné prostory další využití. Fungovalo zde vězení, mučírna, sídlo soudního dvora nebo benátské tajné policie. V jednom ze sálů je umístěna takzvaná Lví tlama. Schránka, kam mohli Benátčané vhazovat obvinění prosti svým spoluobčanům.

TIP: Středověké Benátky byly státem s přísně centrálním řízením

Policie věc prošetří, soud vyřkne verdikt. Vězení, mučírna i hladomorna jsou s palácem propojeny Mostem vzdechů. Ten je pojmenován podle všech vězňů, kteří s hlubokými povzdechy odchází do svých cel. Jedním z odsouzených byl i slavný milovník žen Casanova. Ten sice zemřel v Čechách a je tady i pochován, ale neminula ho ani krutá hladomorna. Důvod? Ženy! Popletl hlavu mnoha benátským kráskám. Nižšího i vyššího původu. A právě to se mu stalo osudným. Jedna z vdaných paniček si pustila pusu na špacír a trest na sebe nenechal dlouho čekat...

Pětadvacetiletá Hannah Hernandezová pracovala jako švadlena, její o dva roky starší manžel Ian jako technik ve firmě zabývající se instalací solárních panelů. Ve volných chvílích si navíc přivydělával jako osobní fitness trenér. Ani to ale nestačilo, aby pár dokázal pokrýt náklady na pronajatý dům. Oba znali jen práci, navzájem se téměř neviděli a rodinný život stranou. Před třemi lety se proto rozhodli pro radikální změnu.

Veškeré své úspory – dva tisíce dolarů, investovali do vyřazeného školního autobusu Bluebird z roku 1991 a pustili se do jeho přestavby. Přestavba autobusu v nový domov probíhala jen velmi zvolna. Oba manželé do ní mohli investovat jen málo finančních prostředků a většinu prací museli zvládnout svépomocí. V lednu 2018 navíc Hannah otěhotněla a bylo tak třeba spěchat – jejich očekávané dítě se mělo narodit již do nového.

TIP: Američan strávil šest let stavbou hobití nory: Výsledek rozhodně stojí za to!

Postupně se zbavovali nepotřebných věcí ze starého domu – co šlo prodat, prodali, ostatní vybavení darovali. V září se konečně dočkali a přestěhovali se do svého nového pojízdného domova, i se svou dcerou Norou.

Za rok oba manželé se svým domem na kolečkách urazili bezmála 9 tisíc kilometrů a navštívili 14 amerických států. „Dá se říct, že naší největší starostí je, že nám Nora občas vytahá věci ze skříní. Tohle a hledání vhodného a bezpečného místa, kam můžeme náš dům zaparkovat,“ říká o životní změně Hannah.

Máme nějakou šanci zjistit, jak dlouhověké byly druhy, které již vymřely? Můžeme zjistit, jak dlouho žil průměrný mamut nebo neandertálec? Donedávna jsme takovou možnosti neměli. Od chvíle, kdy se vědcům podařilo přečíst DNA mamuta a neandertálce, můžeme použít k odhadu průměrné délky jejich života genetiku.

Z DNA samozřejmě není možné přesně vyčíst, jak dlouho bude to které stvoření žít. Do konkrétních životů se míchají mnohé proměnné a náhody, které mohou rozhodnout o životě či smrti. Odborníci ale zjistili, že na základě detailní analýzy vybraných genů lze u savců do jisté míry odhadnout, jak dlouhý je jejich průměrný život. U dnes žijících druhů to funguje, australští vědci nyní tento postup vyzkoušeli právě na mamutech a neandertálcích.

TIP: Údery života: Je délka života skutečně vyměřena počtem úderů srdce?

DNA prozradila, že neandertálci, stejně jako další naši blízcí příbuzní denisované, se mohli v průměru dožívat zhruba 38 let. Pokud je neskolilo zranění, infekce nebo třeba jeskynní medvěd. Podobného věku se zřejmě dožívali i dávní lidé našeho vlastního druhu, tedy v dobách před vynálezem očkování, vakcín a zubních plomb. Pokud jde o mamuty, ti se podle analýzy DNA dožívali asi 60 let. To je poněkud překvapivě o něco méně, než u dnešních slonů afrických.

Ačkoliv od jeho předčasné smrti uplynulo víc než devadesát let, kouzelníci digitálního věku k němu vzhlížejí s nábožnou úctou. Průkopnické dílo pionýrů moderní magie přivedl k nevídanému mistrovství a zajistil mu náležitou publicitu, která ho povýšila na jednu z prvních celebrit celosvětového věhlasu. Jmenoval se Ehrich Weiss, známější však zůstává pod svým uměleckým pseudonymem Harry Houdini. 

Trnitá cesta ke hvězdám

Třetího července 1878 zakotvil u amerických břehů parník s poetickým názvem Fresia. Mezi evropskými přistěhovalci, kteří se na jeho palubě vydali hledat štěstí do země neomezených možností, se nacházela také rodina rabína Weisse (původně psáno Weisz) z Budapešti, včetně tehdy čtyřletého Ehricha. Podle houdiniovské mytologie musel otec budoucího iluzionisty uprchnout z vlasti po souboji s jistým uherským šlechticem, pravděpodobněji však přijal nabídku vést židovskou kongregaci při wisconsinské obci Appleton.  

Nová domovina uvítala Weissovy vlídně, ale přízeň osudu bohužel netrvala dlouho. Názory maďarského rabína připadaly appletonskému společenství příliš konzervativní, přičemž si nedokázal uspokojivě osvojit angličtinu. V Appletonu navíc převládali Židé německého původu a ti se rozhodli upřednostnit krajana. Rodina, připravená o pravidelný příjem, třela bídu s nouzí po skromných podnájmech nejprve v Milwaukee a později v New Yorku. Za takových okolností se od odrostlejších dětí (rabín jich zplodil celkem sedm) očekával příspěvek do rodinného rozpočtu.

Podnikavý Ehrich se nebál žádné práce: Prodával noviny, čistil boty, dělal poslíčka i pomocníka ve fotografickém ateliéru a zároveň pokukoval po kariéře v showbusinessu. První veřejné vystoupení předvedl v devíti letech na hrazdě zavěšené mezi stromy. Navlékl se přitom do matčiných červených punčoch a uvedl se jako Princ vzduchu. Kromě akrobatických kousků ho bavily kouzelnické triky, zpočátku hlavně s kartami, zvláštní nadání však jevil pro jemnou práci se zámky. Jak se traduje, rád předváděl sourozencům, že odemkne sebelépe uzamknutou skříň, do níž paní Weissová schovávala napečené sušenky.

Král pout

Když si mladík v sedmnácti letech pečlivě prostudoval knihu otce moderního iluzionismu Jeana Eugèna Roberta-Houdina, rozhodl se definitivně pro dráhu profesionálního kouzelníka a k poctě svého velkého vzoru si začal říkat Houdini – jméno Harry pak zřejmě vzniklo z domáckého Ehrie. Novou uměleckou identitu využil již během krušných začátků v zábavním parku na Coney Islandu, kde zprvu bavil hosty podřadných varieté a šantánů. Leckdy musel předvést až dvacet vystoupení denně, umělecká řehole však přinesla příjemný vedlejší efekt. Seznámil se s půvabnou zpěvačkou Wilhelminou Beatrice Rahnerovou, přezdívanou Bess. Vzali se roku 1894 a ve spokojeném partnerském i uměleckém svazku setrvali až do Houdiniho smrti.

Novomanželské kouzelnické dvojici se nadále příliš nedařilo, zásadní obrat přišel teprve v roce 1899, kdy se Harry upnul ke zdokonalení únikových kousků. Při cestách po amerických varietních štacích nabízel sto dolarů každému, kdo poskytne pouta, z nichž by se nedokázal vymanit – a nabízené částky se nikdy nemusel vzdát. Jak se ukázalo, zázračné osvobození z okovů představovalo přesně ten druh podívané, po níž veřejnost prahla. Z druhořadého baviče se během několika měsíců stal král pout, zlatý hřeb zábavních programů. Činorodá mysl ovšem Houdinimu nedovolovala usnout na vavřínech. Sotva jeho americká kariéra nabrala vzestupný směr, rozhodl se zariskovat a dobýt Evropu.

Unikající génius 

Do Londýna dorazili manželé Houdiniovi v roce 1900 a s sebou si vezli finanční prostředky přibližně na týden. Metropole nad Temží zpočátku nejevila o zámořského kouzelníka valný zájem, pak se ale historie zopakovala. Houdini si domluvil návštěvu ve Scotland Yardu, kde úspěšně demonstroval únik z policejních pout. Lepší doporučení si nemohl přát a slavná varietní scéna Alhambra Theatre mu okamžitě nabídla angažmá na půl roku dopředu. Následovalo velkolepé evropské turné. Kamkoliv Houdini přišel – viděl, unikl a zvítězil.

Dokázal vyklouznout z policejních pout i vězeňských cel, v Rusku se mu dokonce podařil útěk z transportního vězeňského vlaku na Sibiř. Když se roku 1904 vrátil do Spojených států, provázela ho pověst světově proslulé kouzelnické hvězdy. Skromné poměry se staly minulostí, v newyorském Harlemu koupil za pětadvacet tisíc dolarů rezidenci z hnědého pískovce, své matce pořídil róbu původně ušitou pro královnu Viktorii, a když ji chtěl zasypat zlatem, nechal si celý honorář vyplatit v mincích ze vzácného kovu.

Nové kousky na obzoru

Pouta, jakkoliv rafinovaná, záhy přestala zhýčkanému publiku stačit. Houdini proto přidal vzrušující prvek nebezpečí a vynalezl sérii obzvlášť efektních úniků. Dokázal se osvobodit ze svěrací kazajky, v níž ho zavěsili hlavou dolů z výškové budovy nebo jeřábu, úspěšně unikal ze zatlučených beden vhozených do říčních hlubin, z konví na mléko naplněných vodou, ba i z pivního sudu. V roce 1912 uvedl na scénu proslulou čínskou vodní mučírnu: Jednalo se o nádrž o výšce lidské postavy s prosklenou přední stěnou, do níž ho asistenti spouštěli opět vzhůru nohama, s kotníky upoutanými k hornímu panelu. Číslo se setkalo s takovým úspěchem, že povýšilo na stálici jeho jevištního programu.

Nejodvážnější eskapády Houdiniho málem několikrát stály život. Jednou pod hladinou zamrzlé řeky ztratil směr a musel ručkovat pod ledem až k vysekanému otvoru. Při jiné příležitosti se nechal pohřbít zaživa, během vysvobozování však zpanikařil, do úst se mu dostala hlína a vyvázl jen s vypětím všech sil. Do deníku si sice poznamenal „tíha zeminy je vražedná“, ale neváhal se k témuž číslu vrátit v jevištním provedení. Zdálo se, že smrt je na mistra úniků krátká.

Potíže s Harrym 

Za fenomenální úspěch vděčil Houdini talentu, zevrubné teoretické přípravě (jeho knihovna čítala na pět tisíc svazků, takže musel zaměstnat osobního knihovníka), dokonalé tělesné kondici podpořené tréninkem, železné sebekázni a mimořádnému citu pro show. Diváci, kteří tajili dech nad jeho smělými kousky, mohli snadno podlehnout dojmu, že vládne nadpřirozenými schopnostmi. Někteří dokonce začali velkého iluzionistu podezřívat ze spolčení se záhrobím.

Houdini podobná nařčení rázně odmítal. O spiritismus, ve své době velmi módní, se sice dost živě zajímal, zároveň ovšem z pozice profesionála snadno prohlédl triky podvodných médií a k seancím přistupoval se značnou dávkou skepse. Zmíněný postoj se ještě prohloubil roku 1913, po smrti jeho milované matky Cecilie, kdy spiritistům vyhlásil otevřenou válku. Nemohl se totiž zbavit dojmu, že bezohledně kořistí na důvěřivých lidech, zlomených ztrátou někoho blízkého.

Válka se spiritisty

Nebyl by to velký Houdini, kdyby osobní křížovou výpravu nepodpořil náležitou publicitou. Pořádal naučné přednášky, odhaloval nekalé praktiky, psal články i tematicky zaměřené knihy. Jako člen Amerického vědeckého výboru nabídl odměnu deset tisíc dolarů za každou přesvědčivou demonstraci nadpřirozených schopností, nenašel se však odvážlivec, který by ji nárokoval. Osvětové působení mu ve spiritistických kruzích výrazně ubralo na popularitě a také ukončilo jeho nevšední přátelství s Arthurem Conanem Doylem. 

Tvůrce Sherlocka Holmese, ve zralejším věku aktivní zastánce spiritistického hnutí, považoval mistra iluzí za mimořádně silné médium. Houdini se ho usilovně snažil přesvědčit o opaku, předvedl mu řadu postupů, jak účinně ošálit lidskou mysl, ovšem s výsledkem spíš kontraproduktivním. Sir Arthur se mu odvděčil seancí, při níž se jeho choť pokusila pomocí automatického psaní předat vzkaz od kouzelníkovy zesnulé matky. Výsledkem byl dlouhý dopis v bezchybné angličtině, kterou ovšem nebožka nikdy pořádně neovládala. Houdini, zasažen na citlivém místě, si s Doyleovými vyměnil několik víceméně kultivovaných invektiv v tisku a jeho protispiritistické tažení nabralo na obrátkách.

Pořádná rána do břicha

Na podzim roku 1926 vyrazili manželé Houdiniovi do světa s novým programem. Sestával z iluzionistických triků, oblíbených únikových čísel, včetně zmizení ze slavné čínské vodní mučírny, a z osvětové části odhalující metody podvodných spiritistů. Turné však od začátku pronásledovala nepřízeň osudu. Bess se v polovině října přiotrávila jídlem, znepokojený Harry nad ní probděl několik nocí a nedostatek spánku si záhy vybral daň. Při představení v Albany ve státě New York se horní rám čínské vodní mučírny pohnul v nesprávnou chvíli, Houdini nedokázal dost pohotově zareagovat a zlomil si kotník. Zvykl si vystupovat s menšími zraněními, odmítl tedy odbornou pomoc, show dokončil a pokračoval na další štaci do kanadského Montrealu.

Lékaři ho nabádali k odpočinku, před vstupem na scénu si tedy pohověl na lenošce v šatně. Zatímco se probíral korespondencí, povídal si se studenty McGillovy univerzity, kteří si ho přišli naskicovat. Jeden z nich, amatérský boxer Jocelyn Gordon Whitehead, se mezi řečí dotázal, zda Houdiniho ocelové svaly skutečně vydrží jakoukoliv ránu. Kouzelník neochotně svolil k názorné ukázce, ale než se stačil zvednout do obranné pozice, mladík ho několikrát prudce udeřil do břicha. Po tři následující vystoupení Houdini přemáhal ukrutnou bolest, přičítal ji však incidentu v šatně a neabsolvoval zevrubnější vyšetření. Teprve po přejezdu do Detroitu ho vysoká horečka přiměla souhlasit s hospitalizací.

Poslední dny

Neodkladný operační zákrok prokázal prasklé slepé střevo, následované akutním zánětem pobřišnice. V době před vynálezem antibiotik se jednalo téměř bez výjimky o fatální diagnózu a ani mistrovi úniků nedávali lékaři valnou naději. Zemřel 31. října 1926 krátce po jedné hodině odpolední, v přítomnosti svých nejbližších. Bylo mu 52 let. 

TIP: Hanácký Lawrence z Arábie: Neobyčejný příběh českého dobrodruha Aloise Musila

Velkolepého pohřbu se 4. listopadu 1926 v New Yorku účastnilo na dva tisíce smutečních hostů. Po obřadu, jehož součástí se stalo symbolické zlomení kouzelnické hůlky, spočinuly Houdiniho ostatky na hřbitově Machpelah ve čtvrti Queens. Bess Houdiniová pořádala každý rok o Halloweenu, na výročí Harryho smrti, spiritistickou seanci s cílem navázat se zesnulým manželem kontakt. Ještě za kouzelníkova života si domluvili tajné heslo, jímž Houdini prokáže svou totožnost, pro případ, že by na spiritismu přece jen bylo něco pravdy. Trvalo deset let, než Bess přestala doufat. Řada nadšenců pokračuje v zavedené tradici dodnes, ale Harry Houdini – snad aby dokázal svou pravdu – zarputile mlčí. 

Startující raketa za sebou může kvůli spalování pevných paliv zanechávat těžkou uhlíkovou stopu. Mnoho nosičů však pohání kapalný vodík, jenž produkuje „čisté“ vodní výpary. Samotná výroba vodíkového paliva ovšem může vytvářet spoustu uhlíkových emisí. 

TIP: Uhlíková stopa umělé inteligence je pětkrát vyšší než uhlíková stopa auta

Raketové motory uvolňují do horní atmosféry plyny, které – stejně jako částice sazí – přispívají k úbytku ozonu. Nicméně starty raket jsou relativně vzácné, takže jejich celkový dopad na klima zůstává výrazně nižší než u letecké dopravy. Rostoucí problém ve vesmírném prostoru představují spíš vysloužilé satelity a jiné objekty, jež setrvávají na oběžné dráze naší planety.

Mohutná, slinami zkrápěná tlama hyeny vyzbrojená strašlivými tesáky a silou, která dokáže drtit ty největší stehenní kosti slonů, postupně přechází do masivního a svalnatého krku. Široká hruď na vysokých předních nohách se až groteskně ztenčuje v subtilní zadek na kratších zadních nohách. Podivně zakončené tělo hyeně spíše dodává na důstojnosti. Pohled do očí predátora vytváří iluzi, že toto zvíře má jen obrovskou tlamu. Nic víc.

Nemilosrdný lov hyení smečky

Hyena skvrnitá (Crocuta crocuta) je nekompromisní a krutý zabiják. Hyení smečka dokáže strhnout i statného buvola, dlouhými rohy vyzbrojenou antilopu kudu nebo mohutnou antilopu losí. Šelma skolenou kořist nezardousí, jako to dělají lvi, ani jí po vzoru levharta neprokousne hrdlo. Ulovenou kořist začnou hyeny trhat zaživa.

Smečka svou váhou drží a na zemi zatěžuje o život bojující zvíře. Nejrychlejší lovci se zatím vrhnou k nejzranitelnější a nejměkčí části zvířecího těla – ke konečníku. Řitním otvorem se silné čelisti vmžiku prokousají ke vnitřnostem, které za bolestivého naříkání oběti vytrhávají z jejího těla a polykají. Krvavé hlavy mizí v útrobách zvířete, jež zoufale buší kopyty do sluncem ztvrdlé země a v posledních křečovitých impulsech se ještě snaží bránit. Marně. Nápor smečky je nepředstavitelný a jediný dospělý člen smečky dokáže silou tlamy držet zvíře dlouhé minuty. Vypadá to drasticky, ale kořist je do deseti minut mrtvá a patrně zakouší méně bolesti než například rdoušené oběti lva.

Srst hyen nasáklá krví přidává těmto nemilosrdným tvorům ještě více na jejich nechvalné pověsti. Už tento krvavý způsob lovu zřejmě v lidech vytváří názory o „bestiích z podsvětí“, které nikdy neměly spatřit světlo světa.

Kluk, nebo holka?

Krutý a na první pohled až příliš krvelačný lov je možná částečně dán stejně nemilosrdným přírodním výběrem, jemuž je každá hyena podrobena. Vše začíná už u rozmnožovacích návyků těchto poutníků savan. Ani zoologové nemusí na první pohled rozeznat samce od samice. Velikostně se totiž pár nijak výrazně neliší a typický šourek, podle nějž i laik na první pohled rozezná zásadní rozdíl mezi samcem a samicí, najdeme u obou zvířat páru. Vaginální pysky se u samic vývojem sevřely a vytvořily falešný šourek. Rozmnožovací orgán samice je jakoby zkroucen do ruličky a výrazně vystupuje z těla ven – přesně v místech, kde se běžně nachází samcův penis. Podivně vyhlížející orgán se odborně nazývá pseudopenis a je ve skupině savců ojedinělým unikátem.

Bolestivě započatá cesta

V důsledku neobvyklé tělesné stavby je pro samičky hyen milostný akt opravdu zásadní životní zkouškou. Samec se musí v roztouženém opojení dostat do téměř stejně velkého orgánu samice, což je pro jeho partnerku velmi bolestivé a velmi často dochází k závažným zraněním. Dychtivý a rozrušený samec v krajních případech samičí pohlavní orgán roztrhne a partnerka na následky takového zranění vykrvácí. Mnoho samic proto po prvním spáření umírá.

Započatá životní cesta matky však pářením nekončí a další děsivou zkušeností je porod. Muka, kterými při porodu prochází i jiná zvířata z čeledi savců, se u mladých samiček hyen stupňují. Mladá nezkušená samice musí porodit své potomky zmiňovaným pseudopenisem a vytlačit je přes tuto zúženou trubici. Bolestivý porod mnohdy smutně vyvrcholí. Samici se buď nepodaří dostat mláďata ven a po čase umírá ve strašných křečích. Další možností je, že dojde ke zranění roztržením rozmnožovacího orgánu a mladá matka příchod potomka na svět opět nepřežije. Dle odhadů umírá při prvním vrhu až deset procent samic.

Logika nevyhnutelné krutosti

Aby toho v krutém životě hyen nebylo málo, sotva narozená mláďata uposlechnou evoluční volání, a velmi brzy si to rozdají v boji na život a na smrt. Samice běžně rodí jednoho až dva potomky a ve většině případů se prvorozený během prvního týdne vrhne na svého mladšího sourozence a sotva prořezanými zoubky jej zakousne. Výběr je dokončen. Nemilosrdný, krutý, který dává právo přežít jen tomu nejsilnějšímu.

Nabízí se otázka, zda je náš pohled na život skvrnitých šelem oprávněný. Odsuzujeme krutost hyen dříve, než pochopíme striktní pravidla přírodního výběru. Přísná selekce mladších jedinců v období dospívání z nich dělá tvory, kteří každý den musí bojovat o právo na život. Mnohdy zdánlivě kruté zabíjení a pojídání zraněného zvířete zaživa má nemilosrdnou logiku. Hyeny prostě chtějí žít.

Nečekaní „stopaři“

Při hodnocení „charakteru“ hyen je navíc potřeba vidět tyto tvory i v jiných životních situacích. Sám jsem k tomu měl skvělou příležitost, když jsem spěchal do nejbližšího místa noclehu u řeky Olifants (v jihoafrickém Krugerově národním parku) a mizící slunce povážlivě krátilo můj čas. Zbývalo mi už jen dvacet kilometrů. Pokud bych dodržoval povolenou čtyřicetikilometrovou rychlost, cesta by mi trvala už jen půl hodiny.

S poslední hodinou dne, kdy se světlo láme v tmu, přichází v afrických parcích noc plná strachu, lovu a zabíjení. Jedni spěšně hledají bezpečný úkryt, druzí slídí po potenciální kořisti. Nastává čas jekotu, kvílení, skučení… Čas ostrých zubů a zaťatých drápů. Právě toto je mé nejoblíbenější období.

Míjím hodně zarostlý úsek a kromě dvou slonů a několika ustrašených impal nevidím žádnou zvěř. Cesta se zužuje a já začínám být trochu zklamaný z okolní krajiny. V hustě rostoucí zeleni nemám šanci spatřit žádnou kočku, kterou vždy na závěr dne toužebně vyhledávám… Najednou se v hluboké příkopě pohne černý stín. Málem jsem jej přehlédl a musím zařadit zpátečku, abych se přesvědčil, zda mne jen neklamal zrak. Možná to byla jen cibetka nebo pár veverek, které se vyděšeně přikrčily před projíždějícím automobilem. Třeba mám z celodenního hledění do neznáma mžitky před očima a za každým pařezem, kamenem a rozpadlým termitištěm vidím predátora. Nakloním se z auta a snažím se něco spatřit v hluboké noře mizící pod cestou. Najednou z ní vystrčí hlavu hyena a po chvilce nejistoty se uloží do špinavého prachu vedle pelechu. Pak dostane odvahu i několikatýdenní štěně, které se s chutí vrhne matce na břicho a začne hltavě sát mléko.

Idyla v široké rodině

Zprvu jsem si říkal, že osamocená matka je velmi odvážná. Jenže pár byl velmi dobře jištěn. Z neprostupného houští a zpoza kmenů se začaly objevovat mordy hyeních hlav a okolo auta se během chvilky shromáždila snad celá rodina. Napočítal jsem šestnáct členů a nejodvážnější samci začali očichávat pneumatiky. Dorostenci a příliš malá mláďata posedávali opodál a s napětím sledovali starší bratry, otce a matky. Ti všichni využívali rozpálené cesty a ještě naposledy sbírali trochu tepla před nadcházející studenou nocí. Měl jsem stažené okno a hřbet mohutné hyeny se otíral o bok mých dveří. Zvedla hlavu a její čenich byl v úrovni oken. Skupina si lehla před auto a vyhřívala se.

Mláďata se pohledem na rozvážné dospěláky uklidnila a taky se odvážila blíž. Miminko se skvrnitou kůží dřeplo vedle auta a udělalo loužičku. Označilo si budoucí teritorium, nebo jen chtělo přerazit pachovou stopu rozpálených pneumatik. Další dvě mláďata se navzájem očichávala a po chvilce přísných a nebezpečných pohledů se do sebe pustila s důrazem starých lovců. Pravděpodobně nešlo o sourozence, ale o mláďata různých matek, která si jen potřeboval upevnit postavení. Možná si kousáním do krku vzdáleného bratrance trénovala způsob lovu, který je jednou bude živit.

Proměna s příchodem noci

Dvacet minut uběhlo jako okamžik a hyeny přijaly vozidlo do svého klanu. Ležely okolo, opíraly se o pneumatiky, drbaly se o nárazník a v zrcátku jsem viděl nohy natažené pod horkým výfukem. Smířil jsem se s tím, že poruším pravidla národního parku, přijedu pozdě a místní hlídači bran budou zuřit.

Noc už tmavým pláštěm překryla usínající savanu a šedohnědě skvrnitá těla hyen začala postupně splývat s temnotou. Žluté oči se proměnily v ďáblovy lampičky. Zvířata se začala postupně zvedat, napínat šíje vysoko k prvním hvězdám, k vycházejícímu měsíci. Čenichy nasávaly vlhký vzduch a chřípí se téměř nepozorovaně vlnilo. Vzorné matky dosud kojící potomky uklidily své ratolesti do nor a přísným pohledem jim uložily zákaz vycházení. Roční sourozenci se bok po boku přidávají ke svým otcům a matkám, aby dostáli povinnosti a pomohli zajistit potravu pro všechny členy smečky. Mírumilovné uskupení láskyplně chránící slabší členy rodiny se chystá proměnit v mnohohlavou saň. Deset nejsilnějších členů smečky naposledy zavětří a čtyřicet nohou neslyšně mizí v hustém porostu. Lovec nasál známý a vzrušující pach kořisti. Smrt se blíží k nic netušícímu, trávu přežvykujícímu pakoni.

TIP: Hyeny a lidské předsudky: Královny matky a jejich klan

Otáčím klíčkem a posunuji řadicí páku k prvnímu stupni. Někde za mnou se brzy odehraje scéna plná brutality a krve. Hyeny, ti nenávidění tvorové, budou trhat, rvát, hltat a pít krev. Zatracovaní predátoři ukážou svoji nejznámější tvář … ale jen do chvíle, kdy se ráno vrátí k potomkům, aby je zahrnuli potravou, teplem a láskou.

Pozůstatek po Velkém třesku, třeba ve formě nějakého odlesku gigantické exploze, přirozeně objevit nemůžeme. Zdá se však, že se ve vesmíru nacházejí přinejmenším oblasti, jež zůstaly prakticky netknuté po značnou část jeho existence. Jsou velice vzácné, neboť již zhruba 700 milionů let po Velkém třesku se v kosmu objevily první hvězdy a v procesu nukleosyntézy v nich začaly vznikat těžší chemické prvky. Zmíněné stálice typicky vybuchovaly jako supernovy a obohatily (z našeho pohledu „zašpinily“) své široké okolí. Ve vesmíru tak dnes prakticky nenajdeme plyn, který by neznečistily produkty hvězdné nukleosyntézy. 

TIP: Většina nejtěžších prvků ve vesmíru vznikla v discích kolem zhroucených hvězd

Některá pozorování však naznačují, že takové nedotčené oblasti přesto existují. Astronomové využili záření vzdálených kvazarů, jež prochází přes plyn v popředí. Ten nechává v záření kvazaru odezvu ve formě spektrálních čar, jejichž charakter závisí na chemickém složení. Z pozorování vyplývá, že známe přinejmenším tři lokality, kde je zastoupení prvků těžších než helium velmi nízké, 10 000× menší než u Slunce – i v jeho případě jsou přitom těžších prvků necelá 2 %. Dané oblasti by tedy mohly představovat regiony s panenským plynem, s vlastnostmi odpovídajícími látce vzniklé při Velkém třesku.   

Ovládání impulzivního chování představuje velmi důležitou brzdu, která by měla zabránit zničujícímu návykovému chování. Jak ale ukazuje zkušenost, tahle brzda může selhat. Mnozí lidé propadají návykům, které ohrožují jejich peněženku, zdraví a nakonec i život. Mechanismy, které zodpovídají za rozvoj návykového chování, přitom ještě do detailu nechápeme.

Když selže brzda...

Američtí odborníci nedávno studovali již dříve známou mozkovou dráhu, kterou ovládá hormon zvaný MCH (melanin koncentrující hormon). Už delší dobu víme, že tato mozková dráha souvisí s regulací jídla. Teď se ukázalo, že nejde o ovládání chuti či motivace k jídlu, ale že tato dráha funguje jako brzda. Zjednodušeně řečeno: tato část mozku by měla sdělit tělu „už dost“.

TIP: Máte sklony k nadměrnému pití? Vědci odhalili neurony, které za to mohou

Výzkum rovněž odhalil, že tahle mozková dráha nebrzdí jen přejídání. Je to podle všeho brzda impulzivního chování a závislostí obecně. Podle vědců bychom na tuto mozkovou dráhu mohli působit léčbou a pomáhat tím lidem trpícím přejídáním nebo závislostmi nejrůznějšího druhu.

Kolem generalissimova lůžka se střídali lékaři a ranhojiči, marně se snažící zmírnit utrpení vysoce postaveného pacienta. Někdy krátce po Novém roce, v jednom z prvních lednových dnů roku 1634, se mohl odehrát následující rozhovor Valdštejna s jeho osobním lékařem dr. Sachsem.

Boj dobra se zlem

„Nejenom já, ale i moji učení páni kolegové věří, že Vaší Knížecí Milosti koupele od bolestí alespoň trochu uleví,“ řekl Sachs s až přehnanou pokorou, která prozrazovala lékařovy obavy z dalšího výbuchu vévodova hněvu.

„Spíše mám pocit, že každá vaše lázeň ze mne vysává sílu, doktore,“ pronesl Valdštejn překvapivě klidně, z jeho hlasu však ani pod náporem bolestí nezmizel onen charakteristický pichlavě ironický tón.

„Vaše Milosti, nelekejte se té únavy! Ukazuje, že se ve vašem těle odehrává boj dobra se zlem. Nejenom projímadla a klystýry, ale i drcená kůra z mladých dubů a jedlí, rozpuštěná ve vašich koupelích, vyhání z nemocného těla škodliviny. Uvolňuje se tak místo pro blahodárné látky, obsažené v lécích… Medicína vždy potřebuje čas, neboť zdraví člověka rádo a rychle opouští, ale jen velmi neochotně a pomalu se k němu vrací. Je proto třeba mít trpělivost…“

Sachs se náhle zarazil. Sám se lekl karatelského vyznění svých slov. Upřel zrak k zemi a hezkou chvíli se neodvažoval znovu pohlédnout do vévodových očí.

Jeden vřed za druhým

„Neměl bych raději dostat rtuťovou kúru?“ přerušil ticho Valdštejn. „Řekl bych, že je mnohem účinnější než všechny ty medikamenty z Hessovy apotéky, bylinné odvary, masti a zábaly dohromady!“

„Tekuté stříbro, tedy rtuť, vám zase v pravý čas podám, Vaše Knížecí Milosti. Ale častěji a ve větších dávkách, než jak je berete, to bohužel nepůjde. Jak pravil starý dobrý Paracelsus, mezi jedem a lékem je rozdíl jedině v podávaném množství… Ale teď bychom už měli vyříznout ten nový bolák z vaší nohy.“

„Připadám si, jako bych hnil zaživa, doktore! Vždyť sotva mi jeden vřed vyříznete, objeví se další…“

Sachs nevěděl, co odpovědět. Předstíral proto, že vévodu nevnímá, a s hraným zaujetím se přehraboval ve svých chirurgických nástrojích. Po chvíli, když usoudil, že generalissimova slova vyšuměla do ztracena, jakoby mimochodem poznamenal: „Objednal jsem další vonné esence a svíčky, Vaše Milosti… Aby se ve vaší komnatě drželo čisté povětří.“

„Vykouřit zápach v domě,“ zvolal znenadání Valdštejn zlostně, „to vy i vaši kolegové umíte dobře, Sachsi! Ale vyhnat hnilobu z těla, to nedokážete!“ S pomocí svých vyhublých rukou se pokusil napřímit na lůžku. Výsledkem jeho snažení však bylo pouze to, že mírně nadzvedl horní polovinu trupu, zkrouceného v jakémsi podivném polosedu. Bolestí krátce zasténal, ale hned se ovládl. Nechtěl ukázat slabost.

Nemocný mocný muž

Byl už jen stínem kdysi silného muže, ale přesto chtěl vzbuzovat a také stále budil respekt. Po chvilce zabodl své oči do lékařových a zašeptal: „Dokážete si vůbec představit, doktore, jak potupné je pro generalissima císařské armády ležet celý den v posteli a na cestu se vydávat v nosítkách?“

„Určitě bude lépe…“ zamumlal nepřesvědčivě Sachs. Jeho falešně povzbudivý úsměv rozhodně nemohl Valdštejna ošálit.

„Je mi jasné, co si myslíte. Že se na svého koně už neposadím!“

„Mohu se pustit do toho vřídku?“ snažil se lékař opět odvést hovor jinam, než kam vévoda mířil.

„Ještě počkejte, doktore, a povězte mi, co říká ta vaše medicína o mé budoucnosti! Ani má matka, ani můj otec se nedočkali stáří. Sestra Kateřina Anna opustila tento svět jako dvacetiletá, pouhý rok po svatbě se Žerotínem… O dalších sourozencích ani nemluvě. A jak víte, i mě už od mládí sužují neduhy. Jak dlouho tu podle vás ještě mohu s tím rodinným prokletím být?“

„Vše je v rukou Božích, pane. Jako lékař jsem ale přesvědčen o tom, že se Vaší Knížecí Milosti po čase uleví a že vás Nejvyšší nechá na tomto světě dostatečně dlouho, abyste stihl dokončit své velké dílo…“

„Mlčte, Sachsi! Nevěřím vám ani slovo. Ty útlocitné pohledy, které na mě vrháte, mluví za vše. Buďte už konečně jednou upřímný a přiznejte, že odpočítáváte mé poslední týdny!“

„Ale, Vaše Milosti…“

Nikdo a nic mě nezastaví

„Žádné ale, doktore! Vím, že jste dobrý lékař, něco vám však povím. I kdyby mě už medicína odepsala, neznamená to vůbec nic, protože naše osudy bohudík nejsou vepsány do lékařských knih. Jsou ve hvězdách, milý Sachsi, a já své hvězdy znám! To jejich špatná konstelace mě zase uvrhla na lože. Teď musím trpět. Nějakou dobu to potrvá a možná mi bude ještě hůř, ale pak… Pak vstanu jako bájný pták Fénix z popela! Nezastaví mě nic. Ani dna, ani zácpa, ani ty odporné vředy, se kterými si žádný felčar neporadí. Ani ten španělský prosťáček Marradas, ani Šlik s celou tou sebrankou u vídeňského dvora, ani… sám císař!“

Doktor jen nehybně stál v devótně přihrbené póze a nervózně těkal očima mezi vévodovou postelí a stolkem se svými nástroji. Neříkal nic, ač toho mohl vyprávět hodně. Takových kavalírů už viděl… Mysleli si, že jim patří svět. Pijatiky a jedna kurtizána za druhou… A pak se jednoho krásného dne začala jejich mužná těla měnit v páchnoucí hroudy masa. Vředy a trýznivé bolesti… Daň za příliš bujarý život. Někteří trpěli a umírali jak zvířata, jiným ta nemoc milosrdně sebrala rozum. Že prý má vévoda dnu! Sám moc dobře ví, že nejde jen o ni…

TIP: Ani po smrti neměl klid: Tři pohřby Albrechta z Valdštejna

„Nežádám od vás víc, doktore, než abyste trochu mírnil mou bolest,“ ozvalo se z lůžka. „Ne kvůli bolesti samé. Jsem přece voják a umím ji snášet! Ale nechci, aby mě moji vojáci litovali. Nechci, aby mě kdokoli litoval… Vyřízněte ten vřed a pak jděte připravit tekuté stříbro! Zatím tu bude můj Seni. Musím s ním probrat, co říkají horoskopy… Je to vynikající astrolog. A jak víte, mohu se na něj spolehnout, i pokud jde o jeho medicínské znalosti.“

Sachs přikývl, ale hlavou mu blesklo: „Seni, to je vskutku ten pravý! Další z těch prohnaných darmošlapů…“ A zatímco si chystal své nástroje, přemýšlel o tom, jak dlouho asi ještě bude vyřezávat boláky z generalissimových nohou.