Přesně před rokem překročila americká meziplanetární sonda Voyager 2 hranici heliosféry, ohromné bubliny elektricky nabitých částic, které tryskají z našeho Slunce. Bylo to šest let po sesterské sondě Voyager 1. Voyager 2 se tak stal druhým lidským zařízením, kterému se to podařilo. Voyager 1 přitom vyletěl ze severní polokoule heliosféry, zatímco Voyager 2 z jižní polokoule.

Sondy Voyager teď za hranicí heliosféry sbírají data, k nimž jsme doposud neměli přístup. A podle odborníků jsou plná překvapení. Překvapující bylo pro vědce například zjištění, že jak sonda Voyager 1, tak i Voyager 2 pronikly heliosférou ve velmi podobné vzdálenosti od Slunce – 121,6 AU, respektive 119 AU.

Za hranicí heliosféry

Takovou shodu přitom vědci neočekávali. Voyager 2 totiž překročil heliosféru během solárního minima, kdy je aktivita Slunce nejnižší. Voyager 1 pronikl heliosférou v průběhu solárního maxima, čili v období nejvyšší aktivity Slunce. Podle dosavadních modelů chování Slunce by se přitom měla heliosféra v průběhu změn aktivity Slunce podstatně měnit.

TIP: Co je helipauza? Dostal se Voyager 1 za hranici Sluneční soustavy?

Velmi zvláštní jsou i pozorování magnetického pole před a po průletu heliosférou. Putování Voyageru 1 ukázalo, že magnetické pole oblasti heliosféry je orientováno stejně, jako magnetické pole mezihvězdného prostoru. Vědci přitom čekali, že se tato magnetická pole budou lišit. Sonda Voyager 2 pozorovala totéž, což je pro vědce potvrzením předchozího zjištění. 

Aktuálně se Voyager 1 nachází 148 AU od Země a Voyager 2 dělí od naší planety 122 AU. Na svou cestu obě sondy vyrazily v roce 1977, tedy před dlouhými 42 lety.

Autoři science-fiction snili o čipech v lidském mozku celá desetiletí. V medicíně se ale začaly používat relativně nedávno. Čipy pro hlubokou stimulaci mozku (DBS, podle anglického Deep Brain Stimulation) se uplatňují hlavně u pacientů s Parkinsonovou chorobou. Nedávno se takové čipy začaly používat i u lidí s epilepsií.

Američtí odborníci nedávno poprvé v USA nasadili čip pro hlubokou stimulaci mozku u pacienta s těžkou závislostí na opiátech. Použití této léčby zahrnuje umístění elektrod čipu do klíčových oblastí mozku. Tam pak čip vysílá elektrické impulzy na pečlivě vybraných frekvencích, jejichž cílem je příznivě ovlivnit fungování mozku pacienta.

TIP: Podkožní biosenzor ohlídá lidi závislé na alkoholu a drogách

Prvním příjemcem této léčby je 33 letý Gerod Buckhalter, který je na opiátech závislý déle než 10 let, prodělal několik neúspěšných pokusů s odvykáním a má za sebou několik život ohrožujících předávkování. Čip v mozku je pro něj nejspíš poslední nadějí na přemožení závislosti. Navzdory pokroku v neurochirurgii nejsou podobné zákroky bez rizika. Zavedení elektrod nemusí být úplně přesné a do mozku se může dostat infekce.

V jaderných závodech každá akce záhy vyvolala protiakci a americká odpověď na masivní zavádění sovětských střel (známých v kódu NATO pod výmluvným označením Satan) nesla název LGM-118 Peacekeeper. Konstruktéři se snažili navrhnout raketu tak, aby přežila prvotní sovětský úder a poté mohla odstartovat k protiútoku.

Předchozí část: Vícehlavé saně atomového věku: Balistické mezikontinentální střely MIRV (1)

Stejně raket, více cílů 

Měla proto splňovat tři hlavní kritéria. Za prvé možnost změny cíle během letu, aby došlo k napadení pouze těch sovětských sil, u nichž průzkum potvrdí „obsazenost“. Za druhé dostatečnou přesnost, aby i relativně malá hlavice stačila ke zničení hluboké šachty. A za třetí systém vlastních sil propracovaný tak, aby alespoň část peacekeeperů v podzemí přestála útok protivníka. Poslední problém se však nikdy nepodařilo vyřešit a stával se častým terčem kritiky LGM-118.

Kořeny projektu sahaly až do 60. let a před finálními zkouškami prošel Peacekeeper komplikovaným vývojem. Finální verze nesla deset hlavic W87 o jednotlivé účinnosti 300 kt. K cíli měla smrticí náklad dopravit třístupňová raketa na tuhé palivo, dosah činil 14 000 km. První peacekeepery se objevily v silech roku 1986 a vzhledem k enormní nákladnosti i mezinárodním smlouvám omezujícím jaderný arzenál jich bylo vyrobeno jen padesát, vyřazování začalo v roce 2005.

Střely koncepce MIRV poskytly americkým i sovětským generálům hned několik výhod. Strategické síly díky nim navýšily svou schopnost prvního úderu a nově mohly proti stejnému počtu cílů vypustit méně raket. To zároveň znamenalo efektivnější využití drahých štěpných izotopů – střela MIRV s několika menšími hlavicemi dokázala zničit více cílů než raketa s jedinou silnější termonukleární hlavicí. Jinými slovy, stejné množství uranu nebo plutonia odvedlo více destrukční práce a pokrylo rozlehlejší cílovou oblast. Zároveň se snížil počet nákladných podzemních sil nutných pro dosažení stejného ničivého účinku.   

Strategická rovnováha

Zavedení střel MIRV také výrazně proměnilo strategickou rovnováhu. Dokud se počet balistických střel rovnal počtu hlavic, každé navýšení útočného arzenálu šlo jednoduše kompenzovat obdobným množstvím antiraket. Příchod MIRV změnil pravidla hry, neboť každá nová balistická střela nyní vyžadovala od protistrany výrobu hned několika obranných raket. Ofenzivně laděné zbrojení tak bylo levnější než defenzivní protiopatření. 

Pozornost odpůrců jaderných závodů se v této situaci zaměřila právě na obranné systémy. Aby se zabránilo dalšímu kolu zbrojení, takzvaná Smlouva AMB (Anti-Ballistic Missile Treaty) z roku 1972 výrazně omezila počty povolených systémů raket užívaných proti jaderným střelám. Washingtonu i Moskvě dokument povoloval jen dva antibalistické komplexy, z nichž žádný nesměl přesáhnout stovku střel. Zjednodušeně lze tuto filozofi i vysvětlit tak, že ten, kdo má sám zredukovanou obranu, si nedovolí zaútočit.   

I přes podpisy dalších omezujících dokumentů vývoj na obou stranách železné opony pokračoval a zaměřil se mimo jiné na eliminaci hlavní nevýhody střel MIRV odpalovaných z pozemních základen. Pokud totiž nepřítel zjistil polohu takového zařízení, nebylo možné rakety snadno přesunout do nového palebného postavení. Tuto schopnost nabízely stále výkonnější atomové ponorky, a tak se vznik MIRV určených speciálně pro podmořské čluny stal jen otázkou času. 

Smrt z hlubin 

Američané osadili své ponorky střelami Polaris s jedinou silnou hlavicí už roku 1961, jenže koncept MIRV učinil tuto munici přes noc zastaralou. Vývoj proto dostal značnou prioritu a první zkoušky mohly začít v roce 1968. Zrodila se dvoustupňová střela UGM-73 Poseidon s dosahem asi 5 000 km, jež mohla nést deset nebo dokonce čtrnáct hlavic W68 o účinnosti 50 kt. Zbraň vstoupila do služby na jaře 1971 a US Navy s ní – přes značné problémy a poruchy při cvičných střelbách – postupně osadilo 31 ponorek tříd Lafayette, James Madison a Benjamin Franklin.

TIP: Technologie zrozené z války: Smrt z Los Alamos a tajemná síla jádra

Praxe však ukázala, že k tomu, aby čluny s polarisy zasáhly cíle ve vnitrozemí SSSR, musely by operovat v extrémních podmínkách arktických vod. Američané proto zahájili vývoj nové zbraně s podstatně delším dosahem, jenž dal do roku 1979 vzniknout třístupňové střele UGM-96 Trident I o dostřelu 7 400 km. Nesla osm bojových hlavic typu W76 po 100 kt a námořníci jí přezbrojili tucet ze zmíněných plavidel původně nesoucích polarisy.

Vrcholem vývoje ponorkových raket se v USA stal zdokonalený UGM-133 Trident II se zvýšenou přesností a dosahem 12 000 km. Zatímco první provedení neslo osm hlavic W88 po 475 kt, mladší pojalo 14 hlavic W76 s účinkem zredukovaným na 100 kt. Zvýšený počet hlavic umožnil pro hromadný útok nasadit menší počet ponorek, což z UGM-133 učinilo ideální prostředek prvního úderu.

Dokončení: Vícehlavé saně atomového věku: Balistické mezikontinentální střely MIRV (3) (vychází v neděli 10. listopadu)

Hvězdárna a planetárium Brno v letech 2010 a 2011 prošla výraznou rekonstrukcí dle návrhu architektonické kanceláře Martina Rudiše. V roce 2013 vzniklo jedinečné hybridní planetárium, které v roce 2018 dostalo 3D brýle. V tomto okamžiku je největším českým producentem a organizátorem celosvětové přehlídky nejnovějších filmů pro digitální planetária. Běžně pořádá akce pro tisíce návštěvníků.

Organizace mění i podobu okolního parku Kraví hory tak, aby byl pro všechny návštěvníky i náhodné kolemjdoucí, co nejpříjemnější. Za sedm desítek let ji navštívilo na čtyři miliony lidí, v současnosti jich každý rok dochází na 150 tisíc, z toho polovinu tvoří školní výpravy a polovinu vysokoškoláci anebo rodiny s dětmi.

„Samozřejmě, že jsou pro nás taková ocení příjemná. Budova Hvězdárny a planetária Brno je Stavbou roku České republiky 2012 a byla nominována na Mies van der Rohe Awards 2013. Je však patrné, že její podoba je nadčasová a dodnes její kvalita nezmizela,“  uvedl Jiří Dušek, ředitel Hvězdárny a planetária Brno, velitel stroje na zázraky.

Další oceněné evropské hvězdárny a planetária:

Planetárium ve Valencii se nachází v budově od španělského architekta Santiago Calatrava, který je známý svým futuristickým stylem. Navrhl mj. telekomunikační věže v Barceloně nebo Turning Torso v Malmö. Design protáhlé, skořápkové observatoře L'Hemisfèric má připomínat obří lidské oko.

Červená budova uprostřed městského parku v Hamburku byla v roce 1916 postavena jako „Winterhuderova vodárenská věž“. V roce 1930 zde bylo otevřeno planetárium, do kterého v současnosti zavítá 300 tisíc lidí ročně.

Moskevské planetárium, jehož součástí je rozsáhlá expozice věnovaná kosmonautice, včetně kapsle, ve které letěl Jurij Gagarin, prošlo rozsáhlou, 17letou rekonstrukcí. Najde ho v centru města, dva kilometry od řeky Moskva.

Štrasburská observatoř vznikla v roce 1881 v botanické zahradě. Dnes se věnuje studiu objektů fyziky vysokých energií, dynamice galaxií a archivaci velkých astronomických dat. Od roku 2008 je její součástí i menší planetárium.

Urania ve Vídni byla postavena podle plánů secesního architekta Maxe Fabianiho (studenta Otto Wagnera) na jednom z ramen Dunaje. V roce 1910 byla otevřena Franzem Josefem I. jako vzdělávací zařízení s lidovou hvězdárnou.

Jediné 3D planetárium ve Velké Británii se ukrývá v science centru s názvem My jste zvědaví v Bristolu. Průměr jeho projekční kopule je 12 metrů ukryté ve „stříbrné“ kouli. Součástí centra je zhruba 250 nejrůznějších interaktivních exponátů.

Univerzita v nizozemském Leidenu byla založena v roce 1575, o šest desetiletí později ji doplnila i hvězdárna. Nejdříve sloužila především k výuce, ale ve 20. století zde působila celá řada výjimečných astronomů, například Jan Hendrik Oort – objevitel rotace naší Galaxie.

Planetárium v Toruni vzniklo teprve před třemi desetiletími, obklopuje ho však tisíciletá historie. Narodil se zde Mikuláš Koperník, celosvětová ikona pozemské astronomie. Polské město na řece Visle bylo založeno germánskými rytíři v roce 1233 a je jedním z nejlépe dochovaných v severní Evropě. 

Na úpatí jezera Sankt-Joergensen v centru Kodaně stojí válec se šikmou střechou: planetárium Tycho Brahe. Dánský astronom byl jeden z nejvýznamnějších astronomů středověku, díky němu Johannes Kepler objevil zákony o pohybu planet. Tycho Brahe je pochován v pražském Týnském chrámu.

Legrační divočák a moudrý pavián, zlý lev s jizvou táhnoucí se přes oko a hyení poskoci. Lvíče, které zažije krutou ztrátu, pod vedením mluvícího ptáka dospěje a posléze usedne na trůn divočiny. Tak by se daly zhruba popsat pilíře životního příběhu Simby, hlavního hrdiny animované klasiky Lví král od studia Walta Disneyho.

Podle expertů na autorské právo, animátorů a anime historiků jde však spíš o základní prvky japonského kresleného seriálu Kimba the White Lion, který v 60. letech běžel na americké stanici NBC a Disney jej „vykradl“. A tak zatímco v současnosti plní kina počítačový remake Lvího krále, na jeho pozadí opět ožívá kontroverze provázející původní snímek z roku 1994. 

Kontroverze nikdy nespí

Historička Kay Cloptonová pracuje v Billy Ireland Cartoon Library and Museum. Zažila debatu, jež se ohledně Kimby rozhořela v 90. letech, a podle jejího názoru stará křivda znovu vyplouvá na povrch. „Slovo ‚Kimba‘ se díky reakcím na remake Lvího krále stalo jedním z twitterových trendů,“ tvrdí. Jen v Americe totiž snímek během prvního víkendu vydělal v přepočtu 4,29 miliardy korun a dalších osm miliard utržil v zahraničí. Poutá tedy na sebe velkou pozornost. „Kontroverze se během let objevovala a zas mizela. Tentokrát ji však provází mnohem silnější diskuse,“ dodává Cloptonová.

Nápad na film prodal Disneymu Charlie Fink. Hájí však originalitu svého scénáře, o němž tehdy mluvil jako o „Bambim v Africe“. „Člověk nemusí být génius, aby ho podobná zápletka napadla. Prostě jsem se jen ve správnou chvíli ocitl na správném místě,“ vzpomíná.

Předem vyhraná bitva

Podle kritiků je nicméně podezřelá podobnost nejen stylu animace, ale i některých scén: V obou snímcích stojí lvíče na čnějící skále, duchové jeho rodičů jej provázejí v nesnázích, hlavní padouch se ho snaží shodit do propasti… Madhavi Sunderová přednáší na Georgetown University o zákonech chránících intelektuální majetek – a podle jejích slov by dnes podoba některých scén a prolínání scénáře i stylu animace stačily na předem vyhranou žalobu za porušování autorských práv.

Rodina ani produkční společnost Osamuho Tezuky, autora Kimby, nicméně nikdy žalobu nevznesly. Podle Sunderové je za tím nejen umělcova obliba Disneyho filmů, ale také přátelské vztahy společnosti s americkým ilustrátorem. V roce 1994 se jejím zástupcům navíc zdálo, že se obě díla velmi liší, tvrdí její současný prezident Takajuki Macutani. „I kdyby se Disney Tezukovou prací inspiroval a on by se o tom dozvěděl, spíš by mu to lichotilo,“ domnívá se.

Napodobování jako hold 

Ben Whaley, který na University of Calgary přednáší o japonské popkultuře, spolupracoval s Tezuka Productions během jednoho ze svých výzkumů. Zjistil při tom, že studio s oblibou propaguje dokonce i amatérské napodobeniny svých komiksů. „Přijde mi, že v Japonsku existuje něco jako symbióza mezi fanoušky, kteří napodobují práci svých oblíbených tvůrců, a tvůrci samotnými. Řekl bych, že Japonci zkrátka nechápou plagiátorství stejným způsobem jako my, a když si někdo půjčuje jejich výtvory, nevadí jim to,“ vysvětluje Whaley.  

Podle Billyho Tringaliho se japonským anime inspirovala řada amerických „animáků“. Šéfredaktor Journal of Anime and Manga Studies však dodává, že autorské společnosti obvykle zdroj uvedou a vzdají mu tím hold. „Pokud tvůrci hovoří o svých vzorech, nejenže jim tím vyjadřují respekt, ale zároveň pomáhají svým příznivcům objevit zákoutí kultury, o nichž by jinak třeba nikdy neslyšeli. Fanoušky či znalce Tezukovy práce ve skutečnosti netrápí, že si z ní Lví král tolik vzal. Vadí jim, že Disneyho studio podobnost vyvrací a o japonském autorovi vůbec nemluví,“ vysvětluje Tringali. 

Hamlet a Bible

Média v zemi vycházejícího slunce si problému všimla krátce poté, co autor komiksů Mačiko Sanonaka zveřejnil na stránkách prominentních japonských novin dopis adresovaný Disneyho společnosti. Kritizoval ji v něm za to, že Tezukovi nepřiznala zásluhy. „Pro nás představují Tezukovy práce národní poklad,“ vysvětloval Sanonaka v dopise, pod nějž se podepsaly stovky japonských animátorů. „Náš respekt vůči společnosti Disney je proto pryč. Nedovedu vám vysvětlit, jak velké urážky naší kultury jste se dopustili.“ 

Podle Finka se však hlavní inspirací Lvího krále stal Shakespearův Hamlet a některé pasáže z Bible. Spojitost s Tezukou mu připadá tak absurdní, že o ní ani nemá smysl mluvit. Jeho tvrzení podpořil i hlavní animátor filmu Tom Sito: „Nevyvracím, že animátoři, kteří na Lvím králi pracovali a vyrůstali v šedesátých letech, Kimbu viděli. Dokonce i já jsem se na ten seriál díval a řekl bych, že ho stále nosím někde v podvědomí. Ale nikdo z nás se vědomě nerozhodl Kimbu vykrádat.“ 

Ještě není pozdě

Profesorka rétoriky a japonských studií na Tufts University Susan Napierová nicméně dodává, že si Tezukova práce získala celosvětový ohlas a v době vzniku Lvího krále bylo běžné, že japonští animátoři jezdili do Hollywoodu spolupracovat s Disneyho společností. I kdyby tedy inspirace Tezukovou tvorbou nebyla úmyslná, nepřipadá v úvahu, že by Disneyho zaměstnanci o napodobování nevěděli. „Animátoři se zajímají o práci svých kolegů, dokonce bych řekla, že je fascinuje. A japonské anime se proslavilo dávno před vznikem Lvího krále,“ vysvětluje Napierová.

TIP: Výpůjčky anglického barda: Byl William Shakespeare pouhým plagiátorem?

Překladatel Frederik Schodt si myslí, že paralela mezi americkým filmem a japonským seriálem nebyla v roce 1994 tolik zřejmá, protože anime tehdy stále ještě do popkultury Spojených států neproniklo. Dnes už ovšem tvoří její nedílnou součást, a tak se kolem Lvího krále vznáší opar kontroverze. Mnoho fanoušků i odborníků ovšem dodává, že by vzduch vyčistilo třeba jen pouhé přiznání inspirace. „Stále není pozdě, aby společnost Disney uznala, že Lví král vděčí za velkou část úspěchu práci Osamuho Tezuky,“ uzavírá Madhavi Sunderová. 

O neandertálcích víme, že s oblibou vyráběli náhrdelníky z orlích spárů. Používali je zejména v jižních částech Evropy, od doby před 120 tisíci lety, až do svého vymření zhruba před 40 tisíci lety. Archeologové nedávno objevili jeden takový náhrdelník ve španělské jeskyni Foradada v Calafellu poblíž Barcelony.

V tomto případě neandertálci k výrobě náhrdelníku použili prst ze spáru orla iberského. Je to vůbec první orlí náhrdelník neandertálců, který byl objeven na Iberském poloostrově. Vznikl asi před 40 tisíci lety a podle objevitelů by to mohl být jeden z posledních takových náhrdelníků, jaké neandertálci vyrobili.

TIP: Archeologové vystopovali neandertálského umělce podle havraní kosti

Odborníci jsou přesvědčeni, že neandertálci nelovili orly kvůli jídlu, ale z rituálních důvodů. Neandertálské orlí náhrdelníky jsou přitom nejstarší ozdobné předměty, které byly kdy nalezeny na území Evropy. Dotyčný orlí náhrdelník z jeskyně Foradada náleží ke kultuře chatelperronien mladší doby kamenné, typické pro poslední neandertálce v Evropě, kteří se již setkávali s pronikajícími lidmi našeho druhu Homo sapiens.

Je známé, že krkavcovití ptáci se vyznačují vysokou inteligencí, což se projevuje i u silnic. Vědci například pozorovali vrány snažící se dostat k mršině zvířete sraženého autem. Vrány úplně ignorovaly auta, která je míjela jen o pár desítek centimetrů, ale jakmile vůz mířil na ně, včas uletěly.

Větší mozek pomáhá

Naproti tomu holubi, kteří mají absolutně i vzhledem k velikosti těla mnohem menší mozek, mají daleko větší problém vyhnout se kolizi. To by ještě nebylo tak překvapivé. Mnohem zajímavější je fakt, že pitvy prokázaly menší velikost mozku sražených jedinců v rámci jednoho druhu. Oběťmi „autonehod“ se zkrátka stávali například vrabci, kosi, červenky, kteří měli menší mozky než je u vrabců, kosů a červenek v průměru běžné.

Výzkum nastolil i otázku, zda se některé ptačí druhy, nebo jejich izolované populace, nestačily automobilovému provozu evolučně přizpůsobit. Výzkumníci však byli vůči této domněnce skeptičtí.

TIP: Zrod zvířecích superpotomků: Jak zvířata investují do dalších generací

Rychlé vozy jsou na Zemi ani ne stoletou novinkou, které se ptáci určitě přizpůsobit nemohli. Navíc není celková úmrtnost ptáků vzhledem k velikosti ptačí populace natolik velká, aby mohla evoluční změnu vyvolat. Celková ptačí populace čítá asi 300 miliard jedinců, z čehož auta každý rok zabijí stovky milionů ptáků, což je sice tragický, ale v rámci celku nepatrný zlomek.

Již od šedesátých let se mluví o tom, že by nebylo špatné koncentrovat solární energii pomocí satelitů na oběžné dráze, a pak ji vysílat v podobě energetických paprsků na zemský povrch. Až doposud byly takové projekty velmi nákladné a ekonomicky neúnosné. Teď by se to ale konečně mohlo změnit.

Odborníci výzkumných laboratoří amerického letectva Air Force Research Laboratory (AFRL) v Albuquerque vyvíjejí systém, s jehož pomocí bude možné shromažďovat solární energii na oběžné dráze, konvertovat ji do podoby rádiových vln, a ty pak vysílat dolů na Zemi. Takto získanou solární energii z oběžné dráhy by pak měly využívat vzdálené vojenské základny během vojenských operací.

Zásobování energií z orbity

Laboratoře AFRL se společně s firmou Northrop Grumman podílí na projektu Space Solar Power Incremental Demonstration (SSPIDR), na jehož řešení dostali více než 100 milionů dolarů (téměř 2,3 miliardy Kč). Podle představitelů laboratoří AFRL je v dnešní době dostupnost energie klíčovou záležitostí jak pro Pentagon, tak i pro celé Spojené státy.

TIP: Vesmírné benzínky: NASA a SpaceX spolupracují na orbitálním tankování paliva

Pokud se americkému letectvo podaří tento projekt dotáhnout do konce, významně to posílí zabezpečení amerických jednotek na zahraničních misích. Solární energie z orbity by zajistila zásobování těchto jednotek, a přitom by nebylo nutné vysílat a strážit problematické a zranitelné zásobovací konvoje.

Výzkumníci během nedávného experimentu, který zahrnoval vodku a testy pro hodnocení empatie i morálních rozhodnutí, dospěli k poměrně překvapivému závěru: V testu, jenž se zabýval právě morálkou, měli účastníci rozhodnout, zda by odklonili nezastavitelnou vlakovou soupravu na jednoho cizince, nebo pětici stavebních dělníků. A právě tato část experimentu odhalila, že mezi střízlivým a opilým stavem není na daném poli rozdíl.

Součástí experimentu byl také jednoduchý test empatie – dobrovolníkům badatelé ukazovali fotografie lidí, vyjadřujících různé emoce. Úkolem respondentů bylo přiřadit odpovídající emoce lidem na fotografiích. Zatímco u střízlivých to nepředstavovalo velký problém, se zvyšující se dávkou alkoholu začalo být posuzování emocí druhých stále nepředvídatelnější. Smutně se tvářícím osobám přiřazovali alkoholem ovlivnění respondenti pozitivní emoce a naopak. Čím vyšší byla úroveň intoxikace, tím rozporuplnější výsledky badatelé zaznamenávali.