Přijetí Rudolfova majestátu v roce 1609, který potvrzoval svobodu náboženství v Českém království, bylo obrovským úspěchem stavovské opozice. Ta při jeho prosazování vystupovala jednotně, rázně a cílevědomě. Bylo to však naposled. Už během krize spojené s vpádem pasovských se tato jednota začala tříštit. V rámci stavů vykrystalizovalo radikální křídlo, bylo ale nepočetné a z náboženského hlediska nejednotné. Radikálové sice již od roku 1613 sebevědomě prohlašovali, že jejich cílem je odstraněni Habsburků z českého trůnu, když ale došlo na lámání chleba, skutek utek.

Uplacený sněm

To se jednoznačně projevilo na dvou sněmech. Roku 1615 svolal Matyáš Habsburský generální sněm, k čemuž ho dohnala finanční tíseň. Opozice k tomu přistoupila značně laxně. Někteří, třeba Jáchym Ondřej Šlik, se ho vůbec neúčastnili, jiní si v průběhu zasedání klidně odjeli na zámek v Postoloprtech „pro přátelská shledání a rekreaci, myslivost a štvaní zajícův, domnívajíce se, že jedním dnem v sobotu nic zmeškáno nebude.“ Císař jednoznačně uspěl, sněm mu povolil vybírat berně ve výši 800 000 zlatých po dobu pěti let.

Povzbuzen úspěchem svolal Matyáš další sněm roku 1617, kde se měla řešit otázka nástupnictví. Podle Oňatovy smlouvy se měl Matyášovým nástupcem stát jeho bratranec Ferdinand Štýrský. Ten měl pověst ortodoxního katolíka, který zavedl ve svém Štýrsku tvrdou protireformaci. Na sněm se španělská strana výborně připravila a již před ním bylo většině účastníků naznačeno, že případný odpor by mohl vést k tvrdým trestům. Běžně se také rozdávaly úplatky, kdo je však dostal, dodnes nevíme. Sněm přijal Ferdinanda na český trůn bez větších problémů, proti vystoupili jen Thurn, Colonna z Felsu a dva mluvčí královských měst Valentin Kochan a Maxmilián Hošťálek.

Mnozí protestanti se pak vymlouvali, že by „byli rotě papeženské, mezi níž drahný počet lidí dosti chatrných a obcování nechvalitebného, hlasy svými odolati nemohli.“ Možná měl ale pravdu spíš Václav Budovec z Budova, který na adresu stavů pronesl že „se stáváme horšími, hodujeme, opíjíme se, víno, citera a tympany jako za časů Yzaiášových jsou naším potěšením, naše hostiny jsou klamáním mládeže, mučírnou starců, závodí se v pití na zdraví jiných.“

Aféra kolem kostelů v Hrobech a Broumově nakonec stavovskou opozici přece jen přiměla jednat. Města Broumov a Hroby si tehdy postavily protestantské kostely. Problém byl však v tom, že kostel v Broumově byl postaven na klášterním pozemku a kostel v Hrobech byl postaven ze stavebního materiálu, jehož vlastníkem byl také klášter. Soudní dvůr proto rozhodl, že kostel v Broumově musí být uzavřen a ten v Hrobech zbourán.

V pražském Karolinu se sešel 6. března 1618 sněm, jenž přijal rezoluci proti porušování Majestátu. Informoval jej rovněž, že další sněm se sejde 21. května. Odpovědí bylo takzvané „těžké psaní“, jímž císař sněm zakazoval a hrozil přísnými tresty. Z autorství byli neprávem podezřívání místodržící Slavata a Martinic, známí katoličtí radikálové. I přesto se do Prahy účastníci sjeli a každý přivezl ozbrojený doprovod. Napětí v hlavním městě rostlo. 

Tajná schůzka

Na sněmu se řečnilo, ale s ochotou k činům to bylo všelijaké – aspoň to tak připadalo radikálům, zejména Thurnovi. Bylo třeba uskutečnit něco, co by znovu pozvedlo stavovskou morálku, něco, co by je sjednotilo a znemožnilo jim později vycouvat. S tímto názorem přišel Thurn na tajnou schůzku do paláce Smiřických. Toto jednání zůstává dodnes obestřeno tajemstvím, nevíme ani, kdo se ho zúčastnil. Jistě na něm nechyběli Thurn, Budovec, Smiřický a Oldřich Vchynský, pravděpodobná je účast Roupovce a Colonny z Felsu, je možné, že nechyběli ani někteří přední pražští měšťané Martin Fruwein, Sixt z Ottersdorfu a další. 

Právě zde padlo rozhodnutí vypravit se druhý den ráno na Pražský hrad a zbavit se místodržících. Tedy ne všech, ztrestáni měli být jen ti největší katoličtí exponenti. Trest smrti padl na Slavatu, Martinice a stejně potrestán měl být i sekretář České kanceláře Pavel Michna. Ten ale něco vytušil a z Prahy včas uprchl. 

Drama v kanceláři

Sněm měl pokračovat 23. května, ale hrabě Thurn plány změnil a dav zamířil na Pražský hrad. Oficiálně se šli dotázat, jak to bylo s oním „těžkým psaním“, zda opravdu nevzniklo v Praze. Jen několik osob vědělo, že se jedná podle přesně stanoveného plánu a že se nic neděje náhodou. V kanceláři zastihl dav, který se cestou „správně rozvášnil“, Adama ze Šternberka, Děpolta Matouše z Lobkovic a také dva největší škůdce – Viléma Slavatu a Jaroslava z Martinic. První dva nechali vzbouřenci velkomyslně odejít.

Na Slavatu a Martinice se vzápětí sesypala řada obvinění. Slavatovi vytýkali, že prý prohlásil: „Že by s Majestátem nevím kterak zacházel a že o něj nestojí a se starati nebude. Kdo ho chce míti, aby o něj stál.“ Na svých statcích že nutili poddané k přestupu ke katolictví, a proto jsou zemskými škůdci. Vzápětí byl přečten Pavlem z Říčan rozsudek: „Poněvadž stavové jsou v tom vskutku přesvědčeni, že oba pánové mají za rušitele Majestátu považováni být, proto prohlašují je za nepřátele své a obecního dobrého i za odbojníky Království českého vůbec.“

„A hned za tím slyšán byl hlas mezi stavy, aby s šelmami do arestu neb do Černé věže bylo pospíšeno. Jiní pak volali, aby zrádci ven z okna vandrovali.“ Situaci pak rychle převzali do rukou účastníci tajné schůzky. „Hrabě z Turnu přistoupil rychle k Slavatovi a popadl ho za ruku jako i Voldřich Vchynský Jaroslava z Martinic… a šli s nimi přímo do houfu stavů… chytivše se jich, přímo k oknu je táhli.“ Místodržící prosili, aby je nechali vyzpovídat, ale nebylo jim to povoleno.

Nejprve vyhodili Martinice, po něm Slavatu. Ten se bránil, držel se parapetu, takže ho tloukli přes prsty rukojeťmi rapírů a dýk. Nešťastník padal příliš blízko stěny budovy a udeřil se do hlavy o parapet spodního okna. Pavel Skála ze Zhoře to popsal takto: „V pláštích, s rapíry i s jinými ozdobami svými … do příkopu dolů pod palácem … jsou po hlavách smetáni a vyhozeni.“ Přítomen byl ještě písař Filip Fabricius, který „po stranách jako čamrha se točil“ a pány šlechtice napomínal. Ti ho nejprve „tulichy zkuchati chtěli“, ale po napomenutí Šlika „jako nějakého snopka ho týmž oknem také vyhodili“.

TIP: Přežil defenestraci: Jak se podařilo uprchnout královu místodržícímu?

Pád z šestnáctimetrové výšky přežili všichni, Martinic a Fabricius utekli hned po dopadu, přestože „hejduk nějaký učinil z rozkazu Ernfrída z Berbisdorfu k nim z okna palácového ránu jednu nebo druhou z ručnice, ale i ten se jich chybil“. Slavatu odnesli služebníci do nedalekého domu paní Polyxeny z Lobkovic. Prvotní násilí se vybilo aktem defenestrace a nikoho z defenestrovaných stavové nepronásledovali.

V sobotu 2. listopadu 2019 se na cestu k Mezinárodní vesmírné stanici ISS vydala po vydařeném startu zásobovací mise Cygnus NG-12. Na oběžnou dráhu ji vynesla raketa Antares 230+, která startovala z kosmodromu MARS (Mid-Atlantic Regional Spaceport), který se nachází v prostoru kosmodromu NASA Wallops Flight Facility, na ostrově Wallops u východního pobřeží USA.

Jak robotickou zásobovací loď loď Cygnus, tak i nosnou raketu Antares v současné době vyrábí a provozuje společnost Northrop Grumman. Cygnus NG-12 je první misí nového kontraktu NASA „Commercial Resupply Services phase 2“, který zahrnuje 2 lety kosmické lodi Cygnus a 6 letů kosmické lodi Dragon 2 společnosti SpaceX.

Mise Alana Beana

Mise Cygnus NG-12 nese označení „Alan Bean“, podle amerického astronauta, který byl čtvrtým člověkem na Měsíci, během mise Apollo 12, a rovněž byl členem posádky mise Skylab 3. Bean zemřel v roce 2018. Loď Cygnus veze k ISS 3,7 tuny nákladu, včetně vědeckých experimentů, vybavení a náhradních dílů, a zásob.

TIP: Soukromá premiéra: Nákladní loď Cygnus zamířila poprvé k ISS

Součástí nákladu je i unikátní trouba na pečení sušenek a dalších dobrot, kterou vyvinuly společnosti NanoRacks a Zero G Kitchen. Posádku ISS brzy čeká první pečení ve vesmíru. Astronauti budou rovněž testovat vestu AstroRad, kterou vyvinul izraelsko-americký startup StemRad, a která by měla chránit astronauty před kosmickým zářením. Vesta AstroRad by se měla uplatnit při letech na Měsíc nebo také na Zemi v případech, kdy lidem budou hrozit velké dávky záření.

Ve filmech lidé před Godzillou prchají, provozovatelé zábavního parku Nijigen no Mori ale věří, že jejich Godzilla naopak návštěvníky přitáhne. Jeden z největších tematických parků v Japonsku chystá novou atrakci – stávající svět zaměřený především na fanoušky anime a manga se v příštím roce rozroste o novinku - 55 metrů dlouhého a 20 metrů vysokého ještěra.

TIP: Divoká jízda džunglí: V Malajsii vzniká nejdelší tobogán na světě

Návštěvníkům parku provozovatelé slibují „vzrušující interaktivní Godzillí misi“, v rámci které si na vlastní kůži vyzkoušejí, jaké to je stát se členem vědecké výzkumné expedice. Úkolem členů výpravy má být nejen výzkum samotného smrtonosného ještěra, ale i poněkud nepřekvapivě záchrana ostrova.

Přestože od prvního filmového uvedení uběhlo již 65 let, je Godzilla v Japonsku nesmírně populární. Součástí nové atrakce má být i tematická restaurace a obchody se suvenýry. První návštěvníky má Godzilla na ostrově Awaji přivítat již příští léto.

Ve druhé polovině osmdesátých let minulého století přišel do kin dnes už legendární oscarový film režiséra Sydneyho Pollacka Vzpomínky na Afriku s Robertem Redfordem a Meryl Streepovou v hlavních rolích. Jeho úspěchu jistě napomohly i záběry nádherné africké krajiny, která leží v jihozápadní části Keni a jmenuje se Tsavo. Název, který v místní řeči kikamba znamená krveprolití nebo také místo vraždění, získala v pohnutých dobách obchodování s otroky. Dnes už se tady, podle odvěkého přírodního řádu, mezi sebou zabíjejí v rámci zachování života jen zvířata. Pro své přírodní bohatství je Tsavo už sedmdesát let chráněno jako národní park.

Nevyřešená hádanka lidožravých lvů

Dělicí čarou mezi západní a východní částí parku je železnice z Mombasy do Ugandy, která byla budována koncem devatenáctého století. Nechvalně se proslavila kvůli dvěma lidožravým lvům, jimž místní obyvatelé dali jména Duch a Temnota. Tyto dvě šelmy prokazatelně zabily a sežraly 28 lidí, především mezi stavebními dělníky. Podle jiných údajů ale bylo obětí daleko víc, snad okolo 135. Oba lidožrouti byli zastřeleni v roce 1898, ale po necelých dvou letech se u železnice objevil další lidožravý lev. Údajně se vyznačoval ještě větší „drzostí“ a pro své oběti neváhal vlézt do železničních vagónů.

Dodnes je otázkou, proč měli lvi v Tsavo větší sklon k zabíjení a požírání lidí, než v jiných oblastech Afriky. Není vyloučeno, že hlavní příčinou jsou události z dob, kdy tudy z afrického vnitrozemí táhly k pobřeží karavany otroků. U řeky Tsavo bývala pravidelná odpočinková zastávka, kde se doplňovaly zásoby vody na další cestu. Otroci příliš zeslabení dlouhou cestou a neschopní dalšího pochodu zde byli zabíjeni nebo ponecháni osudu. Je docela možné, že se lvi v této době naučili lovit novou, snadnou kořist.

Nedá se ani vyloučit, že v době stavby došlo ke kritickému poklesu počtu zvířat, která tvoří přirozenou lví potravu. Stavba musela být zásobena masem a je jasné, že pro tisíce dělníků nepostačilo ulovit pár antilop… Nebo je to ještě trochu jinak – za zabití podstatné části dělníků na stavbě železnice možná nebyli odpovědní lvi, ale příslušníci místního kmene, kteří se snažili zabránit stavbě na svém území.

Červení sloni

Tak jako jsou rozdílné názory na příčiny pochmurných historických událostí, tak se výrazně liší také ráz krajiny dvou oblastí oddělených železnicí. Východní část je rovinaté území pokryté křovinatou savanou s rozptýlenými nepříliš vysokými stromy, především akáciemi. Některé úseky mají až charakter polopouště s řídkou, nesouvislou rostlinnou pokrývkou. Rozsáhlé plochy pokrývá jasně červená lateritová půda, díky níž je červeně zabarvená i většina prohlubní naplněných dešťovou vodou a umělá napajedla. Zvířata, která s oblibou využívají tyto nádržky jako kaliště, jsou proto zbarvená více či méně do červena, přesněji řečeno do cihlova. To se týká především slonů, buvolů nebo prasat savanových. A protože při každé návštěvě jsme projížděli prašnými úseky, byli jsme brzy podobně zbarvení i my a naše fotovýbava.

Napříč touto východní částí Tsava protéká řeka Galana. Návštěvníkům jsou přístupná pouze místa ležící jižně od ní. Sever je pro řadové turisty uzavřený, a lze jej navštívit pouze na zvláštní povolení s ozbrojeným doprovodem. Vzhledem k tomu, že zde stále operují skupiny pytláků, není území úplně bezpečné.

Zelený západ

Západní část národního parku má odlišný charakter. Je zde víc vláhy, takže je krajina zelenější. K vidění je i daleko víc stromové vegetace, v níž dominují mohutné baobaby. Také reliéf je odlišný. Především v severozápadní části se nad savanou vypínají skalnaté hřebeny a je zde i mnoho pozůstatků nedávné sopečné činnosti – lávové proudy, krátery i jeskyně.

Velkou turistickou atrakcí je systém pramenů a přírodních nádrží Mzima Springs. Vyvěrající voda je při průsaku z vyšších poloh filtrována přes sopečné usazeniny a díky tomu je křišťálově čistá. Na pozorování hrochů a krokodýlů nilských pod hladinou je zde dokonce umístěna miniaturní prosklená podvodní pozorovatelna. Většinou jsou z ní ale vidět pouze ryby.

Tlačenice pod levhartem

V některých částech národního parku je s průvodcem možné chodit pěšky. Pokud ale chcete pozorovat a fotografovat zvířata, musíte se jednoznačně pohybovat autem. Na vůz totiž zvířecí obyvatelé parku téměř nereagují a navíc vám automobil zajišťuje bezpečnost. Pokud byste šli pěšky, zvíře se vám velkým obloukem vyhne, nebo naopak zaútočí s možnými fatálními následky.

Park je poměrně snadno dostupný z pobřežních letovisek, a proto je každodenním cílem desítek aut s turisty. Díky obrovské rozloze se i tento příval rozmělní v prostoru na dvou tisícovkách kilometrů cest. Když ale chcete fotografovat velké šelmy nebo vzácné nosorožce, připravte se na pohyb „v davu“. Každý průvodce se pochopitelně chce klientům zavděčit a předvést jim všechna zvířata takzvané „velké pětky“, do níž patří slon, lev, buvol, levhart a nosorožec. Řidiči safari vozů jsou pomocí vysílaček v neustálém kontaktu. Jakmile se někde objeví některý z výše uvedených druhů, především velká šelma, řidič a průvodce zapomenou na to, jak jste jim mnohokrát zdůrazňovali, že máte zájem i o jiné druhy a jako šílení se řítí na dané místo. Tam může být i deset navzájem si zaclánějících aut pod stromem s odpočívajícím levhartem. Většina turistů fotografuje s kompakty, takže se řidiči snaží přiblížit k ubohému zvířeti na několik metrů.

Nosorožcům svítá naděje

Jednou z hlavních atrakcí parku jsou velká stáda slonů. Na počtech obřích chobotnatců se výrazně podepsali pytláci, kvůli nimž v osmdesátých letech minulého století poklesl stav z původních 45 000 na 5 000 kusů. Dnes, kdy bylo pytláctví výrazně omezeno, je situace o něco lepší a počet slonů stoupl na asi 12 000.

Ještě hrozivěji byl v minulosti pytláky zredukován i počet nosorožců dvourohých. Byli a jsou loveni, aby mohly být z jejich rohů vyrobeny údajně léčivé preparáty. Případně je tento materiál v některých arabských zemích používán na výrobu rukojetí k dýkám. Na celém území Keni žilo v polovině minulého století okolo 20 000 nosorožců. Během pouhých dvaceti let klesl počet na pouhých 350! Jedna z nejpočetnějších populací v Africe byla odedávna právě v Národním parku Tsavo. Ještě v roce 1960 zde podle tehdejších odhadů žilo na 6 000–8 000 kusů. V roce 1981 zde zbylo jen okolo stovky nosorožců. V současné době je v západní části Tsavo zřízeno elektrickým plotem ohraničené chráněné území, do kterého byla většina zbývajících nosorožců přemístěna. Na ploše 70 km čtverečních žije okolo šedesáti zvířat a počty nosorožců se snad pomalu zvyšují.

Sloní a ptačí záplava

V porovnání s nosorožci jsou na tom další druhy velkých savců obývajících zdejší biotopy podstatně lépe. V Tsavo jich sice nejsou tak obrovská stáda jako třeba v populární rezervaci Masai Mara, ale i tak je množství zvířat i jejich druhová rozmanitost fascinující. Při pomalém projíždění neustále potkáváme různé druhy antilop – dominantní impaly, vodušky znamenané, buvolce stepní nebo gazely Grantovy. Běžná jsou stáda zeber stepních, rodinky prasat savanových (kterým náš průvodce kdovíproč říká „Keňa expres“) i tlupy paviánů. Pravidelně každý den narazíme na menší skupiny žiraf masajských a buvolů kaferských. Slonů je k vidění tolik, že při jejich spatření už ani nestavíme.

Ptáků se v parku vyskytuje přibližně 500 druhů. Od majestátních pštrosů dvouprstých, mohutného dropa kori nebo černého zoborožce kaferského po desítky druhů drobných pěvců. Tsavo leží na migračních trasách řady palearktických druhů, a proto jsou zde kromě místních druhů k vidění i ty, které známe z domova. Třeba stovky vlaštovek, které loví mouchy u stád velkých savců.

Bohatství zvířecího ráje

V afrických parcích mi vedle mnoha dalších úžasných věcí připadá neuvěřitelná krotkost ptáků. Velcí dravci, kteří u nás v Evropě mizí, jakmile se k nim člověka přiblíží na vzdálenost stovky metrů, nás zcela ignorují. Když na stromě nad cestou spatřím sedícího orla stepního, začnu horečně fotit na vzdálenost padesáti metrů. Orel ovšem naše pomalu se přibližující auto úplně ignoruje. Nakonec tak získávám sérii snímků stále většího orla, který se mi na posledních záběrech téměř nevejde do hledáčku. Jiný velký dravec, atraktivní orel bojovný, pro změnu sedí na nízkém stromě přímo u cesty a při požírání uloveného dikdika se nenechá rušit.

TIP: Levhart: Neviditelný lovec a skvrnitý přízrak z Masai Mara

V parku pochopitelně žijí i desítky druhů plazů. Přes cestu občas přeběhne varan stepní, v západní části Tsavo potkáváme u řeky jeho příbuzného, daleko většího varana nilského, který dorůstá až dvoumetrové délky. Na vrcholcích velkých balvanů často vysedávají pestře zbarvení samci agamy osadní, nalézáme i několik velkých želv pardálích. Výčet pozorovaných plazů pak každý večer v kempu doplní několik druhů gekonů a scinků.
Tsavo je skutečným rájem zvířat, jednou z nejcennějších a nejbohatších lokalit Afriky. Jediným ze zde žijících velkých zvířat, které jsem během tří cest v průběhu dvou let v parku neviděl (když nepočítám mihnutí jednoho zadku v buši), je nosorožec dvourohý. Takže snad příště.

Pro každého člověka je amputace výrazný zásah do organismu, kterým se do značné míry změní jeho život. Aby byl tento zásah co nejmenší, je žádoucí, aby pacienti měli co možná největší volnost pohybu. Řešením jsou protézy, které budou lehké, zdařile napodobí mechaniku lidské nohy, a také budou mít vlastní zdroj energie. Američtí odborníci nedávno vyvinuli jednu z prvních skutečně bionických protéz nohy. Podle prvních uživatelů dává svému majiteli „terminátorský prožitek“.

Tato umělá končetina je určená především pro starší pacienty. Díky tomu bionická noha nejen navrací svému majiteli pohyblivost, ale také je velmi lehká, a je konstruovaná tak, že během chůze omezuje namáhání ostatních částí těla. Sofistikovaná protéza nese jméno „Utah Bionic Leg“ a již ji testovalo 10 pacientů.

TIP: Medicína s nadhledem: Superhrdinské protézy pro nejmenší pacienty

Terminátorská protéza je vybavená akcelerometry, gyroskopy, motory, rozmanitými senzory a také počítačovým procesorem, takže má svůj vlastní „mozek“. Většinu použitého materiálu představuje titan s hliníkem, přičemž kompletní protéza váží asi 2,7 kilogramu. Řízení protézy zajišťuje umělá inteligence, díky které je funkčnost protézy možná ještě lepší, než u běžné lidské nohy. 

Citáty slavných mají inspirovat, povzbuzovat, vychovávat i varovat. Není nad to, když se rádoby hluboká idea zabalí do vhodně uspořádaných slov a když za ní stojí osvědčená celebrita – živá, či ještě lépe bezpečně mrtvá. Právě věhlas jména dodává myšlence sílu a naději na věčný život, v 21. století samozřejmě umocněný schopností se bleskurychle virálně šířit. Není tedy divu, že mezi skutečné citáty proniká plevel, který má někdy vzbudit pousmání, jindy však vzniká s cílem manipulovat.

Ve válce múzy nemlčí

Jeden z nejčastěji zaznívajících falešných citátů se připisuje Winstonu Churchillovi: „Nevěřím žádné statistice, kterou jsem sám nezfalšoval.“ Hodí se studentům, těm, kdo nemají rádi matematiku, a ve slabých chvílích i politikům. Ve skutečnosti však za ním stojí nacistický ministr propagandy Joseph Goebbels. 

Ostatně právě k Churchillovi se váže mnohem víc podvržených výroků a vzhledem k jeho mnohdy kontroverzním postojům v kombinaci s řečnickým uměním je snadné jim podlehnout. Jistý český politik například použil domnělá Churchillova slova „Fašisté budoucnosti budou sami sebe nazývat antifašisty“, která ovšem anglický představitel rovněž nikdy nepronesl.

Při hledání původu výroku se badatelé dostali až k článku Američana J. T. Flynna ze 40. let, v němž píše: „Ale když přijde fašismus, nebude mít formu protiamerického hnutí nebo hitlerovských uniforem, praktikujících nelidskost. Ani nebude v podobě křížové výpravy ženoucí nás do války. Objeví se spíš za hábitem horlivého vlastenectví…“  Churchillovi se přisuzuje i citát „Kdo není ve dvaceti levičák, nemá srdce, kdo není ve čtyřiceti pravičák, nemá rozum“, a to v mnoha variantách (komunista/socialista“ versus „konzervativec“ apod).

Jak se zdá, ani tento výrok není zaznamenán v žádném jeho spise či projevu. Kořeny vedou až do 19. století k republikánovi Françoisi Guizotovi, který skutečně něco podobného tvrdil. Francouzský politik Georges Clemenceau zas o svém potomkovi pronesl: „Můj syn má dvaadvacet let. Pokud by se ve dvaadvaceti nestal komunistou, zapřel bych ho. Pokud jím bude ve třiceti, udělám to.“

Zneužití moudrého klauna

Vznik a šíření falešných či podvržených výroků samozřejmě souvisí s aktuálními událostmi – jako je třeba uprchlická krize. V Česku se jejich cílem stal jeden z nejcitovanějších autorů, Jan Werich. V rozhovoru pro rozhlas měl říct: „Tak vy chcete vědět, co si myslím o nacistech, ano? Řeknu vám to kulantně. Připomínají mi mohamedány: Ti taky přijdou k vám domů a nejdřív se tváří mile, ale pak vám zakážou jitrničky, pivo a děvčatům sukně. A vy ani nevíte jak, ocitnete se v mešitě a musíte se modlit k Alláhovi, aby vás nekamenovali.“ Slova byla dokonce přesně datována k 23. září 1938. Český rozhlas však věrohodnost takového rozhovoru po prozkoumání dobového archivu popřel a podezření budilo už samotné datum – toho dne začala všeobecná mobilizace a Jan Werich se na ní podílel jako řidič.

Mezi migraci a citáty se pokusil vklínit i český premiér Andrej Babiš, který loni domněle citoval J. A. Komenského: „Řešením migrace není přesidlování národů, ale jejich vzdělávání. Pokud budou lidé vzdělaní, zůstanou doma a nebudou chtít jít jinam do Evropy.“ Nejenže slavný emigrant Komenský nikdy nic podobného neřekl, ale sám žil v době, kdy bylo cestování pro kvalitní erudici přímo nezbytné. Pokroucený výrok má možná kořeny v názoru učitele národů na přirozený řád světa, v němž vše poklidně setrvává na svém místě.

Železný kancléř

Na aktuální události reagoval patrně i údajný citát Otto von Bismarcka, prvního německého kancléře v letech 1871–1890: „Sílu Ruska může podkopat jen jeho oddělení od Ukrajiny. Je třeba Ukrajinu nejen oddělit, ale také ji postavit proti Rusku, národ rozdělit na dvě části a pak se pouze dívat, jak bratr zabíjí bratra. Proto musíme najít a vychovat zrádce z prostředí ukrajinské nacionalistické elity a s jejich pomocí zvrátit situaci až do stadia, kdy budou Ukrajinci nenávidět cokoliv ruského. Vše ostatní je jen otázkou času.“ 

Pro nepravost citátu hovoří už použití výrazů „Ukrajina“ a „Ukrajinci“, neboť země tehdy tvořila součást východního Ruska a samostné označení se nepoužívalo. Pojem „nacionalistická elita“ zas neodpovídá době vzniku, a tudíž výskytu spojení v němčině. Při hledání původu výroku se zároveň nepodařilo najít žádný relevantní dobový zdroj, který by jej zaznamenal. Poprvé se objevil přímo na internetu v roce 2009 a do českého mediálního prostoru dorazil o pět let později.

Pod mostem sedí troll

Někdy jsou falešné výroky jen zdrojem chvilkové zábavy. Internetoví kreativci a vtipálci je tvoří čistě pro pobavení a značná část jich světem proletí, aniž by je někdo zaregistroval. Vše se samozřejmě změní v okamžiku, kdy se na „citát“ nachytá vhodná celebrita. Letos se třeba americký prezident Donald Trump pochlubil slovy svého předchůdce z let 1981–1989, Ronalda Reagana. Ten měl po setkání s mladým Trumpem – které se skutečně odehrálo – pronést: „Nevím proč, a nikdy si to nebudu umět vysvětlit, ale když jsem se s tím mladým mužem setkal, měl jsem pocit, že jsem to já, kdo si třese rukou s prezidentem.“ Jak asi tušíte, zmíněná věta je kompletně smyšlená a k jejímu proniknutí do světa autorovi stačilo v příspěvku označit twitterový účet Donalda Trumpa, který jej pak milerád pustil dál.

Své „zaručeně pravé“ citáty mají i různé obory. Lidé ze světa IT technologií se tak baví nad údajným tvrzením T. J. Watsona, šéfa gigantické firmy IBM, z roku 1943: „Domnívám se, že je zde celosvětový trh přibližně pro pět počítačů.“ Problém spočívá v tom, že se výrok přes velkou snahu nikdy nepodařilo nalézt v jeho dokumentech, přepisech rozhovorů ani záznamech přednášek. Schytává to i zakladatel Microsoftu Bill Gates, jenž měl v roce 1981 pronést, že „640 kB [paměti] by mělo stačit každému“. Ani tato slova se nepovedlo nikde dohledat a sám Gates se k nim vyjádřil: „Řekl jsem pár blbostí a nesmyslů, ale tohle ne.“

Těžký život literáta

Nepřesné, a přesto slavné citáty ostatně nemusejí přináležet jen reálným osobnostem. Určitě si všichni dobře pamatujeme proslulý výrok Sherlocka Holmese „Jak prosté, milý Watsone“, který adresoval svému druhovi. Inu, nejspíš neadresoval. V kompletním díle duchovního otce legendárního detektiva – spisovatele Arthura C. Doyla – totiž nic podobného nenajdeme. Větu poprvé použil anglický humorista a spisovatel Pelham G. Wodehouse ve svém novinovém sloupku. 

Vznosné formulace se podsunují i samotným autorům. Krásnou definici osobnostních svobod představuje údajný Voltairův citát: „Mohu nesouhlasit s tím, co říkáte, ale budu do smrti bojovat za vaše právo to říkat.“ Myšlenka by do díla slavného básníka a filozofa hezky zapadla, nenechte se však zmást – ve skutečnosti ji nikdy z úst nevypustil. Výrok mu připsal až v roce 1906 jeho životopisec E. B. Hall. V knize vylíčil Voltairovu reakci na osud knihy kolegy filozofa, kterou francouzský parlament nařídil spálit. Básník sice neměl o díle valné mínění, přesto tehdy vykřikl: „Tolik povyku pro omeletu?“ (Tento citát je autentický.) Hall pak jen doplnil, že se od té chvíle Francouz rozhodl respektovat jakýkoliv názor, i kdyby argumenty považoval za hloupé – což životopisec shrnul slavnou větou „Mohu nesouhlasit…“. Napsal ji však v uvozovkách, takže čtenáři nabyli dojmu, že ji pronesl samotný Voltaire. A jedno z největších nedorozumění moderní kultury bylo na světě. 

Twain by se divil

Někdy ovšem známý autor nevědomky „přijde“ k poněkud kontroverznímu výroku. Věděli jste, že za otce proslulého bonmotu „Kdyby mohly volby něco změnit, zakázali by je“ se označuje Mark Twain? Podobná slova se ovšem nepodařilo nalézt v jeho díle ani v archivu korespondence a jejich pravděpodobný zdroj představuje sloupek Roberta Bordena z roku 1976.

TIP: Nevěřte ničemu: Brzy se již nebudeme moct spolehnout ani na vlastní oči!

Že není možné nikomu věřit? Někdy jde o jedinou cestu, jak přežít ve smršti informací, jež se na nás valí. Zkusme však přidat jeden pravý citát, ačkoliv situaci příliš nevylepší. Spisovatel Terry Pratchett, autor humoristických fantasy románů o Zeměploše, zaručeně napsal: „Lež oběhne svět dřív, než si pravda stačí obout boty.“ 

Roztomilé potkánky, které chováme jako domácí mazlíčky, často nepovažujeme za stejný živočišný druh s potkany, kteří se živí odpadky u popelnic. Jak ale ukazuje nedávný případ majitelky jednoho takového mazlíčka, i domácí potkan může člověka nakazit nebezpečnou infekcí.

Francouzskou chovatelku přijali v nemocnici s horečkou, bolestmi svalů a silnou bolestí hlavy. Lékaři pak při bližším ohledání zjistili, že pacientka má výraznou vyrážku na rukou i nohou a oteklé klouby. Příčina potíží byla nejasná. Jediným vodítkem pro lékaře bylo, že ženu asi 10 dní před objevením příznaků pokousal její domácí potkan.

Nebezpečný mazlíček

Jak již lékaři tušili, výsledky krevních testů jednoznačně ukázaly, že pacientka od svého domácího mazlíčka chytila infekci streptobacila Streptobacillus moniliformis, která je známá pod jménem „horečka z krysího kousnutí“.

Tato bakterie žije v ústech potkana a může se přenášet právě kousnutím, případně kontaminací jídla či pití potkaní močí nebo výkaly. U člověka jde sice o vzácnou chorobu, není ji ale radno podceňovat. Podle Centra pro kontrolu nemocí (CDC) na ni jeden z deseti nakažených lidí umírá, obvykle kvůli selhávání vnitřních orgánů – srdce, mozku a plic.

TIP: Smrt z oceánu: Muže z Marylandu zabila vzácná infekce mořské bakterie

To naštěstí nebyl případ chovatelky ze Štrasburku, které lékaři naordinovali antibiotika a z nebezpečné nákazy vyvázla bez následků. V případě kousnutí potkanem lékaři doporučují co nejrychlejší omytí rány teplou vodou a mýdlem s následnou kontrolou lékařem.

Balistické mezikontinentální střely první generace z přelomu 50. a 60. let nesly jedinou jadernou hlavici a dokázaly tak zničit vždy pouze jeden cíl. To usnadňovalo práci defenzivním systémům, neboť zásah antiraketou znamenal jistou likvidaci hrozby. Ve snaze získat výhodu nad protivníkem a zahltit jeho obranu tak od 60. let vznikaly střely nové kategorie, které vstoupily do historie pod zkratkou MIRV (Multiple Independently-targetable Re-entry Vehicles neboli vícenásobné nezávisle naváděné návratové moduly). 

Americká premiéra 

Každá z raket MIRV obsahuje několik samostatných modulů se zmenšenými bojovými hlavicemi. Vzhledem k tomu, že jednotlivé moduly disponují vlastním naváděním, může vlastník takové zbraně odpálením jediné střely současně zasáhnout větší počet cílů. A protože se koncept MIRV vyvinul primárně pro termonukleární hlavice, dokázal by ostrý odpal vymazat ze zemského povrchu třeba několik velkých měst.   

Jako první zavedly MIRV do výzbroje Spojené státy v podobě rakety LGM-30G Minuteman III, otestované roku 1968 a oficiálně přijaté o dva roky později. Zatímco starší Minuteman I a II nesly jedinou hlavici W56 o síle 1,2 megatun (Mt), „trojka“ se mohla pochlubit trojicí redukovaných hlavic W62 o jednotlivé účinnosti 170 kilotun (kt).

Střela se odpalovala z podzemních sil a generálové si od ní hodně slibovali, takže v letech 1970–1975 nechali nahradit 550 „obyčejných“ minutemanů variantou MIRV. Nižší účinnost bojových hlavic konstruktéři vykompenzovali lepším inerciálním naváděním, takže W62 dokázaly ničit stejně velké či odolné cíle jako méně přesné W65 (Minuteman III údajně funguje s odchylkou do 240 m oproti 2,4 km u „jedničky“). Pentagon tedy získal nástroj schopný drtivěji zasáhnout protivníka, aniž by musel svůj raketový arzenál navýšit o jedinou střelu. V SSSR vyvolal Minuteman III obavy, neboť byl zjevně určen k překonání protiraketového systému bránícího Moskvu. 

Sovětská reakce 

Konstruktéři komunistické velmoci hozenou rukavici zvedli a osadili vícenásobnými hlavicemi své nejmodernější střely R-36M známé v kódu NATO pod výmluvným označením Satan. Původně nesly jedinou hlavici o síle 18–25 Mt(!), kterou u verze SS-18 Mod 2 nahradilo až osm menších po 0,5–1,5 Mt. Zkoušky byly úspěšně završeny roku 1975. Do roku 1978 SSSR vyprodukoval asi 130 kusů, na nichž se však projevily závažné konstrukční nedostatky.

Začátkem 80. let je proto nahradila SS-18 Mod 4, jež vznikla s úkolem ničit sila střel Minuteman III. Likvidaci takto bodových cílů jí mělo umožnit zpřesněné navádění, díky kterému se mohla snížit účinnost hlavic a jejich počet narůst z osmi na deset. Přechod k této variantě MIRV umožňoval Moskvě zničit 65–80 % amerických raketových sil. Počítalo se s vysláním dvou hlavic ke každému z cílů, přičemž i po takto masivním úderu mělo Moskvě stále zbývat přes 1 000 hlavic téhož typu pro další útoky. Střely SS-18 Mod 4 vydržely ve výzbroji ještě dlouho po rozpadu SSSR a Rusko je vyřadilo teprve roku 2009, kdy je kompletně nahradila paralelně užívaná pátá modifikace s ještě přesnějším naváděním a desítkou silnějších hlavic v každé raketě.

Neporušit smlouvu

Vylepšené parametry umožnily Moskvě neporušit mezinárodní smlouvu START, požadující snížení počtu nejtěžších střel o 50 %, a zároveň si ponechat schopnost zničit většinu klíčových cílů v Americe. Do výzbroje vstoupila Mod 5 v létě 1988 a zůstává v ní dodnes. Dodejme, že SS-18 Mod 3 a 6 (obě již vyřazené) nespadaly mezi rakety MIRV, neboť podobně jako Mod 1 nesly jedinou hlavici. 

Pokračování: Vícehlavé saně atomového věku: Balistické mezikontinentální střely MIRV (2)

Společně s R-36M provozovaly sovětské strategické síly i rodinu raket založených na modelu UR-100 z konce 60. let. Ten nesl jedinou bojovou hlavici a konstruktéři dostali za úkol připravit provedení MIRV, jež by mohlo jen s menšími modifikacemi využívat stejná sila. Varianta MR-UR-100 Sotka unesla při dosahu přes 10 000 km čtveřici hlavic po 400 kt a dostala se do výzbroje v závěru 70. let. Po rozpadu SSSR všechny kusy putovaly do starého železa. 

Středověk také nejprve odvrhl mnoho z antického dědictví, postupně ho však znovu objevoval. Toto znovupoznávání probíhalo především přes arabské prostředníky s nimiž byla skrze arabské výboje v úzkém kontaktu byzantská říše i raně středověká království na Pyrenejském poloostrově.

Zavrženíhodné tělo

Z hlediska dějin středověkého lékařství evropského Západu rozlišujeme období klášterní medicíny (asi 400 – 1130) a období scholastiky (1130 – asi 1500). Obě se vyznačují výraznou rolí církve reprezentovanou především sítí klášterů, vznikem  špitálů a postupně i lékařských škol. Mezi specifika medicíny tohoto období patří i uctívání některých svatých jako ochránců nemocných nebo před některými nemocemi (například svatí Kosmas a Damián jako patroni lékařů a univerzální léčitelé nebo svatý Roch jako ochránce před morem). Každopádně však lékařství stavělo středověkého člověka před základní problém: teoreticky bylo zbytečné, protože pečuje o tělo, které je hodno opovržení. Ale tělo, protože je oporou duše, bylo možné chápat i jako prostředek spásy. 

Klášterní medicína

U zrodu klášterní medicíny stojí založení kláštera na Monte Cassinu asketou Benediktem z Nursie v roce 529. V řeholi tohoto benediktinského řádu je věnována velká pozornost péči o nemocné, která je postavena na roveň službě Kristu. Mezi významná střediska patřily klášter na ostrově Reichenau na Bodamském jezeře, proslavený velkou zahradou s léčivými i užitkovými rostlinami, a klášter v Sankt Gallen. U něj se dochoval plán na přestavbu z doby okolo roku 820. Stavební plán (který nakonec nebyl v této podobě realizován) zobrazuje ideální podobu kláštera raného středověku s důrazem na jeho sociální funkci: kromě domu pro hosty, útulku pro poutníky a cizí řádové bratry zahrnuje klášterní komplex také infirmarium (prostor pro nemocné mnichy), vedle něhož stojí dům lékaře a lékárna, dům pro pouštění žilou a léčbu projímadly, samostatně stojící budova kuchyně, lázně a prostory pro praní. Důležitou součástí kláštera je pak i bylinková zahrada.

Z klášterní medicíny se dochovaly především monotematické příručky, které byly používány v klášterních infirmáriích a lékárnách. Prvním písemným dokladem tohoto druhu léčitelství, založeného na léčivých rostlinách, je takzvaná Lorschská kniha o léčivech z roku 795.

V raném středověku na území byzantské říše medicína čerpala z antického odkazu. V 5. – 7. století se stala staronovým centrem lékařství Alexandrie, kde docházelo ke kompilaci antických textů. Po jejím dobytí Araby se centrum byzantské medicíny postupně přesunulo do Konstantinopole, kde vznikly mnohé špitály. Byzantské lékařství postupně přejalo podněty z arabského, perského a indického prostředí. Mezi nejvýznamnější osobnosti raně byzantské medicíny patří například Aetios z Amidy (asi 500 – 570), osobní lékař císaře Justiniána, a Pavel z Aeginy (asi 600 – 650), označovaný za otce chirurgie.

Svatá Hildegarda a scholastická medicína

Velkou ránu pro klášterní medicínu znamenal zákaz jakékoli lékařské činnosti mnichům. Na koncilu v Tours (1163) bylo duchovním zakázáno provozování chirurgie (podle hesla „Ecclesia abhorret a sanguine“ – církev se hrozí krve) a kromě jižní Francie a Itálie se od té doby chirurgickými zákroky zabývali mastičkáři, lazebníci a ranhojiči.

Završení klášterní medicíny lze spatřovat v díle abatyše Hildegardy z Bingen (1098–1179). Její léčebné prostředky jsou prosté a spočívají ve znalosti antické a benediktinské tradice, v příslušné dietě a tradičních lidových léčivech. V posledních desetiletích se její dílo těší velké popularitě jako alternativa k současné medicíně.

Úpadek klášterní medicíny je třeba  připsat také velkému rozmachu lékařských škol, které se postupně staly součásti prvních středověkých univerzit. Pravděpodobně okolo roku 850 vznikla nejstarší lékařská škola v západní Evropě – v italském Salernu. Nesla označení „civitas hippocratica“ a její členové se tedy hlásili k hippokratovské medicíně, rovněž ale byli pod vlivem arabské a židovské kultury. Údajně se zde vzdělávaly i ženy.

Mezi nejvýznamnější díla této školy patří veršovaná skladba Regimen sanitatis Salernitanum (Salernská pravidla zdraví), vzniklá během největšího rozkvětu v letech 1150–1180, a o něco pozdější lékárnická příručka Antidotarium Nicolai.

TIP: Pitvy, vědci a šarlatáni: Jak vypadaly počátky lékařství v rudolfinské Praze?

Již během 13. století však proslulost Salerna zastínily univerzity v Montpellier a Padově. Významné lékařské fakulty vznikly také na univerzitách v Paříži a Bologni, v pozdějším období (1348) také v Praze. Čím dál více byl kladen důraz a požadavek na důkladné vzdělání lékařů. Od konce 13. a ve 14. století se na univerzitách opět začínají konat pitvy.

Bez jakékoliv nadsázky lze 2001 Mars Odyssey přirovnat k bájnému ptáku fénixovi, který vstal z popela. A to několikanásobně – u zrodu sondy totiž bylo hned několik kosmických selhání. 

Především se jednalo o neúspěch dvojice Mars Climate Orbiter a Mars Polar Lander, které zanikly při příletu k rudé planetě ve druhé polovině roku 1999. V prvním případě došlo k navigační chybě, přesněji k záměně metrických jednotek za imperiální, načež přístroj shořel v hustých vrstvách marsovské atmosféry. U druhé sondy zřejmě nastala špatná sekvence příkazů během přistání, po níž následoval neřízený pád. Kvůli absenci dat se však nikdy nepodařilo stanovit přesnou příčinu zkázy. 

NASA pochopitelně musela na tyto havárie reagovat. Bylo jasné, že dvojice sond plánovaná na rok 2001 se neuskuteční v plném rozsahu. Kosmická agentura do té doby razila velmi ambiciózní letový řád, který počítal s vypouštěním dvou sond – orbitální a přistávací – zhruba každé dva roky (tedy v době, kdy se otevíralo startovací okno a obě planety se dostaly do příhodného postavení). Umožňovalo to sice rychlý postup vpřed, ale neexistoval dostatečný prostor k odstranění případných chyb.

Staronové plány

Necelé tři měsíce po zkáze Mars Polar Landeru tak došlo v únoru 2000 ke zrušení přistávací mise, která měla původně startovat v březnu následujícího roku. Sonda byla přitom prakticky kompletní, k dokončení chyběly pouhé čtyři měsíce. Hotové bylo rovněž její šestikolové automatické vozítko Marie Curie o délce 1 m a výšce 0,5 m. Přesněji řečeno, mise se z roku 2001 nejprve přesunula na rok 2003, načež ji NASA zrušila definitivně. Jelikož se nikdy nepodařilo zjistit přesnou příčinu zániku Mars Polar Landeru, nechtěla agentura riskovat vyslání prakticky totožné výpravy.

Aby se NASA od série neúspěchů zcela odstřihla, zrušila stávající průzkum rudé planety pojmenovaný Mars Surveyor a založila nový s názvem Mars Exploration. Oba však mají téměř stejný úkol: především pátrat po vodě a vodou modifikovaných útvarech.

Pokud jde o plán expedic, nově už se neměly vysílat dva automaty v jednom okně, nýbrž pouze jeden, se střídáním mise orbitální a přistávací. Na rok 2001 se počítalo s družicovým průzkumníkem, na rok 2003 s dlouhodobě pracujícím vozítkem, poté s výkonnou snímkovací družicí, na rok 2007 s inovativním přistáním v rámci programu Mars Scout a následně s testem nové výsadkové technologie Mars Smart Lander. Na roky 2011 či 2014 pak připadal automatický odběr vzorků hornin a jejich návrat na Zemi.

Odkaz Mars Observeru

Kromě zkázy dvou misí z roku 1999 formovala sondu 2001 Mars Odyssey ještě jedna nepříjemná událost: zmařená expedice Mars Observeru ze srpna 1992. Zřejmě vinou konstrukční závady tehdy došlo těsně před příletem k cíli k nechtěnému kontaktu paliva s okysličovadlem. Následovala exploze, která misi za 980 milionů dolarů zničila. Průzkumník s původním názvem Mars Surveyor 2001 tak představoval novou šanci pro sadu přístrojů znehodnocených v roce 1992.

Mars Surveyor 2001 se původně konstruoval s nezvyklou technologií – s tepelným štítem odvozeným od přistávacích misí Viking a Pathfinder, přestože sám přistávací nebyl. Na orbitě Marsu měl totiž zakotvit pomocí metody aerobrakingu, tedy brzdění o atmosféru: Sonda dočasně sníží svoji oběžnou dráhu, takže prolétá horními vrstvami plynného obalu planety, čímž zpomaluje. Aerobraking s tepelným štítem je ovšem mimořádně náročný na přesnost navigace – brzdění je intenzivní, ale krátké. Pokud automat brzdí příliš daleko od planety, je naveden na velmi vysokou dráhu, nebo se jeho rychlost dokonce sníží tak málo, že zařízení pokračuje v cestě do meziplanetárního prostoru. Jestliže se naopak přiblíží příliš, může se vinou tepelného ohřevu poškodit, nebo i zničit.

Je také zajímavé, že kvůli vysokému sklonu dráhy u rudé planety měl Mars Surveyor 2001 startovat ze základny Vandenberg, a to jako první meziplanetární sonda v historii (nepočítáme-li průzkumníka Clementine, který se v lednu 1994 vydal k Měsíci). Kalifornská základna totiž umožňuje lety pouze na dráhy s vysokým sklonem, jež jsou naopak problematické při tradičních startech z mysu Canaveral.

Po zkáze revize

Po zániku misí z roku 1999 však prošel program Mars Surveyor důkladnou revizí, která zahrnovala zhruba 200 modifikací za 20 milionů dolarů. Kromě kontroly veškeré výrobní a provozní dokumentace se jednalo například o zlepšení navigace, uvádění všech jednotek v imperiálních i metrických mírách nebo o změnu profilu příletu. Z projektu zmizel aerobraking s využitím tepelného štítu a zůstalo jen klasické brzdění pomocí panelů slunečních baterií. Start se navíc přesunul z Kalifornie na Floridu. Sonda tak netradičně přelétala nad západní Evropou, což dovolilo využít evropské sledovací stanice.

Došlo také ke změně názvu na Mars Odyssey 2001, a to na počest knihy Arthura C. Clarka a filmu režiséra Stanleyho Kubricka. Oba autory požádala NASA o souhlas s použitím „jejich“ názvu – a oba nápad nadchl.

Usazování na dráze

Sonda dorazila na Floridu v lednu 2001 a na raketě Delta II vzlétla 7. dubna – tedy hned první den dvacetidenního startovacího okna. Podle plánu měla být navedena na takovou dráhu, aby Mars „minula“ o 450 000 km. Nesterilizovaný třetí stupeň rakety totiž neměl planetu zasáhnout a znečistit (dřív či později k tomu sice dojde, ale s přibývajícím časem se pravděpodobnost biologické kontaminace výrazně snižuje). Cílová dráha ovšem Mars míjela jen o 70 000 km, což svým způsobem představovalo milý bonus a úsporu cenného paliva při korekci letu. Pro představu: Ušetřilo se asi 18 kg hydrazinu, tedy přibližně dvanáctina celkového množství na palubě.

Sonda byla po startu ve skvělém stavu, „zlobil“ jen radiační monitor: Měl shromažďovat data a po čtyřech měsících je předat palubnímu počítači k odeslání na Zemi, ale nepředal nic. Dokonce se zdálo, že přestal fungovat definitivně. Po příletu k Marsu se jej však NASA pokusila restartovat – a ke všeobecnému překvapení úspěšně.

Čtyřiadvacátého října 2001 dorazil Mars Odyssey k cíli a zažehl hlavní motor, který nakonec pracoval 1 219 sekund. Šlo o napínavé okamžiky, protože deset minut po zážehu zmizela sonda – při pohledu ze Země – za rudou planetou. Prvotní dráha pak měla parametry 272 × 26 818 km a dobu oběhu 18,6 hodiny. O čtyři dny později zahájil automat aerobraking, když snížil nejkratší vzdálenost eliptické trajektorie k planetě (tzv. periapsidu) na 111 km a postupně dál až na 95 km. 

Sonda prováděla i první měření, jež ukázala, že je atmosféra Marsu velmi proměnlivá a její hustota se mění až o řád. Navíc i její teplota byla vyšší, než uváděly modely. Nesmíme zapomínat, že se zařízení pohybovalo prakticky po polární dráze, na které do té doby žádný stroj u rudé planety nepracoval.

Překvapení pod povrchem

Po dvou měsících byl aerobraking ukončen a periapsida se zvýšila na 201 km. Celková bilance zněla: Při 332 průletech horními vrstvami atmosféry se rychlost změnila o 1 km/s, což odpovídá spálení 200 kg paliva, které se tak ušetřilo.

Před koncem ledna 2002 se dráha změnila na kruhovou, s výškou 400 km a dobou oběhu pod dvě hodiny, načež začala plnohodnotná pozorování. Svůj nejdůležitější objev přitom Mars Odyssey uskutečnil během prvního měsíce práce: Odhalil vysokou koncentraci vodíku od šedesátého stupně jižně, což naznačovalo přítomnost velkého množství podpovrchového ledu, respektive jeho směsi s horninou. Podle později potvrzených modelů se v polárních oblastech voda nachází už v prvním decimetru pod povrchem a do hloubky 1 m má 30 % hmotnosti, tedy 50 % objemu. Je tak velmi dobře dostupná, což do budoucna otevírá obrovské možnosti: Například pilotované výpravy budou moct tyto zásobárny využívat k získávání vzduchu, vody či pohonných látek.

Severní pól své vodní tajemství nejprve střežil, protože tam vládla zima, kdy povrch pokrývá led z oxidu uhličitého. Ten však s nástupem jara roztál, a sonda našla vodu dokonce ještě blíž k povrchu. Zajímavé bylo i zjištění, že na Marsu nepanuje vodní rovnováha. Zřejmě tam před 400 tisíci let skončila doba ledová a planeta novou rovnováhu teprve hledá. Mars má navíc nestabilní rotaci a jeho osa se v čase výrazně vychyluje: V takových periodách se netvoří polární čepičky, ale napadnou kilometry závějí oxidu uhličitého v oblastech, jako je Olympus Mons nebo Tharsis.

TIP: Dobývání Marsu: Jak vypadal průzkum rudé planety v minulém století?

Gama-spektrometr přinesl dosud nejlepší důkazy o oceánech v jižních nížinách, když našel velké oblasti usazenin. V roce 2009 pak sonda změnila orientaci: Její hlavní kamera THEMIS původně směřovala dolů, zatímco nyní je natočená do boku. Má tak sice nižší rozlišení, zato může pořizovat stereosnímky nebo mapovat oblasti, nad kterými nikdy nepřeletěla.

Na důchod zatím nepomýšlí

Mise Mars Odyssey se opakovaně prodlužovala a nyní to vypadá, že by mohla družice pracovat i pro roce 2020. Stáří se ovšem na automatu projevuje. Už v letech 2005–2009 měl problémy, když pětkrát přešel do bezpečnostního módu kvůli softwarové závadě. V roce 2010 pro změnu selhalo zařízení pro natáčení slunečních baterií a komplikace se musela vyřešit přepnutím na záložní jednotku. V roce 2012 pak proběhly další dva přechody do bezpečnostního módu, navíc jen pár týdnů před příletem roveru Curiosity, jehož přistání měl Mars Odyssey sledovat.

Jakmile padne rozhodnutí o definitivním konci mise, bude sonda odeslána na vyšší dráhu, odkud nejméně padesát let nevstoupí do atmosféry Marsu – opět jako prevence biologického znečištění.