Mohl strávit celý život jako obyčejný úředník. To by však nesměl být Karel Janoušek. V dobách míru by to při svých ambicích nejspíš dotáhl až na ministra. Jenže neklidné časy dvacátého století mu připravily podstatně větší výzvy. A také strmější pád.

Za vojenskou slávou

Narodil se v roce 1893 v Přerově a po absolvování obchodní školy pracoval tři roky jako úředník ve firmě svého strýce. Pak však vypukla první světová válka a ta mu změnila život. Karel byl odveden do armády. Nastoupil do důstojnické školy a bojoval na italské a ruské frontě. Padl do ruského zajetí a podobně jako další jeho čeští spolubojovníci z rakouské armády zamířil do řad československých legií.

Zúčastnil se s nimi řady bitev, dvakrát byl zraněn a obdržel pět vyznamenání. Do vlasti se vrátil s hodností kapitána a úředničinu vyměnil za profesionální službu v armádě. Po absolutoriu Válečné školy a výcviku na leteckého pozorovatele a pilota zakotvil u vojenského letectva. Jednak učil na leteckém učilišti a přitom zastával funkce velitelů postupně několika leteckých pluků. Ale věnoval se s úspěchem také sportovnímu létání. 

Karel Janoušek byl velmi cílevědomý a po příčkách vojenských hodností stoupal stále výš. Od roku 1933 byl velitelem zemského letectva v Čechách. V roce 1937 jej povýšili do hodnosti brigádního generála a během mobilizace v roce 1938 byl velitelem letectva 1. armády. Kromě toho před vypuknutím druhé světové války stihl ještě absolvovat Přírodovědeckou fakultu UK, kde studoval meteorologii a geofyziku. Měl zkrátka v úmyslu ještě více vylepšit své schopnosti leteckého pozorovatele dokonalou znalostí rozmarů počasí. Ke studiu se nechal zapsat v roce 1936 ve dvaačtyřiceti letech! S hodností brigádního generála byl mezi svými studentskými kolegy skutečnou raritou. Studium zdárně zakončil doktorátem o tři roky později. 

Za vlast a za krále

Krátce po vypuknutí války se mu podařilo dostat do Francie krkolomnou cestou před Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Bejrút. Zastával zde funkci přednosty leteckého odboru u Československé vojenské správy, tedy v podstatě velitele československého letectva. To se postupně tvořilo z letců prchajících ze své vlasti. Snažil se z nich vybudovat samostatné československé letecké jednotky. To se mu však i kvůli byrokratickým průtahům nepodařilo. Navíc, jak pokračovala válka okupací Francie, musel prchat dál – tentokrát do Británie. Na jejích březích se společně s dalšími československými letci vylodil v polovině roku 1940. Tady opět pokračoval ve své snaze vytvořit samostatné československé letecké jednotky v rámci RAF, které by se okamžitě zapojily do bojových operací.

V letech války vykonával Karel Janoušek funkci inspektora československého letectva ve Velké Británii. Díky jeho zkušenostem i organizačním schopnostem mohli českoslovenští letci výrazně zasáhnout do bojů o Británii. A získat tak mezinárodní uznání nejen pro československé piloty, ale i pro jejich vlast.

Britský král Jiří VI. jej už na konci roku 1940 povýšil do hodnosti „Air Vice Marshala“, tedy něco jako divizního generála letectva. Udělil mu také vysoké vyznamenání – „Knight Commander of the Most honorable order of the Bath“ (Rytíř nejctihodnějšího Lázeňského řádu). V květnu 1945 byl pak Karel Janoušek povýšen do hodnosti Air Marshala. Byl tak jediným československým občanem, který této hodnosti dosáhl.

Z výsluní do kriminálu 

Do vlasti se vrátil až 13. srpna 1945. Návrat byl radostný i smutný zároveň. Většina jeho příbuzných prošla za války nacistickým vězněním. Už se neshledal se svojí manželkou, která zahynula v koncentračním táboře v Osvětimi, stejně jako jeho sestra. Rovněž bratra umučili nacisté v Buchenwaldu. 

Dalo by se očekávat, že se Janoušek stane velitelem letectva. Do této funkce však byl už v květnu jmenován divizní generál Alois Vicherka. Odpovídal více směřování československé armády ke Stalinově Sovětskému svazu. Janouškovi však zásluhy tehdy ještě nikdo neupíral. Stal se proto podnáčelníkem hlavního štábu pro zvláštní úkoly. A v únoru 1947 zatímním inspektorem protiletecké ochrany hlavního štábu. Tady mohl své zkušenosti  války a hlavně pak ze systému britské protiletecké obrany a výstrahy zužitkovat alespoň v teoretické rovině. Rok na to však byly veškeré naděje, které Karel Janoušek vkládal do své buducnosti, definitivně pohřbeny.

Přišel únor 1948 a někdejší velitel československého letectva v Británii se stal jednou z jeho prvních obětí. Zkrátka jej „pobyt a funkce v Anglii za války ovlivnily tak, že se nesžil s dobou a prostředím,“ jak stálo v jednom z posudků. Ještě 28. února musel opustit svůj úřad a nastoupit nucenou zdravotní dovolenou. Dva měsíce na to jej zadrželi při pokusu o překročení hranic. Jeho pokus o útěk vyprovokoval nastrčený agent STB. Za to mu soud určil trest devatenáct let odnětí svobody. Následně pak dostal doživotí, protože se údajně pokusil utéct i z komunistického žaláře. Ze svého trestu si odseděl dvanáct let v těch nejtěžších věznicích. V rámci velké prezidentské amnestie jej propustili 9. května 1960. 

TIP: Nevděčná vlast: Komunistická perzekuce československých letců z Británie

Jeho život mimo mříže však nebyl o mnoho lehčí, než ten za nimi. Obdržel minimální důchod dvě stě korun a musel si tak přivydělávat jako pomocný skladník. V roce 1968 se sice ještě dočkal rehabilitace a zproštění všech obvinění. Ani tehdy mu však jeho generálskou hodnost nikdo nevrátil. K tomu došlo až v roce 1990 in memoriam, devatenáct let po Janouškově smrti. 

Část vesmírných objektů je na konci svého života odsouzena k velkolepému nebeskému představení. Takový osud čeká i červeného veleobra Betelgeuse, druhou nejjasnější hvězdu v souhvězdí Orionu. Betelgeuse je jednou z největších a nejjasnějších hvězd, jaké známe. Pokud by se nacházela ve středu Sluneční soustavy, její vnější okraj by zasahoval téměř až k oběžné dráze Jupitera.

Odborníci odhadují, že jeho hmotnost odpovídá asi 9,5 až 21 Sluncím. Pokud jsou tyto odhady správné, je téměř jisté, že Betelegeuse exploduje jako supernova. A vzhledem k tomu, že se Betelgeuse nachází poměrně blízko, ve vzdálenosti asi 700 světelných let od Země, můžeme si být jistí, že to bude skvělá nebeská podívaná. Naštěstí jen podívaná, od červeného veleobra nás totiž dělí dostatečně velká vzdálenost na to, aby nás jeho exploze ohrozila.

Předčasný umíráček

Zprávy z poslední doby naznačují, že se uvnitř Betelgeuse rozhodně něco děje. Z četných pozorování totiž víme, že se změnila jasnost této hvězdy. Znalci červeného veleobra ale tlumí předčasná očekávání. Prý zřejmě nejde o samotnou explozi supernovy. Betelgeuse se chová jako proměnná hvězda a prochází složitým cyklem změn jasnosti, během něhož teď mohla extrémně pohasnout. Ztrácí také hodně hmoty hvězdným vichrem a mohla teď vyvrhnout více hmoty než obvykle, což utlumilo její záři.

TIP: Antares: Jaké je počasí v atmosféře červeného veleobra?

Je ale jenom otázkou času, kdy Betelgeuse vybuchne jako supernova. Mezi vědci panuje shoda v tom, že se tahle gigantická hvězda nedožije dalšího milionu let. Z pozemského pohledu jde o nepředstavitelně dlouhou dobu, z vesmírného pohledu jde ale jen o mžik. Některé studie dokonce uvádějí, že k explozi dojde mnohem dříve, je však velmi nepravděpodobné, že by k ní došlo ještě během našich životů. Pro budoucí generace pozorovatelů ale půjde o nezapomenutelnou show. Supernova podle vědců přesvítí i Měsíc v úplňku.

Mezinárodní svaz ochrany přírody IUCN v těchto dnech zveřejnil zprávu o stavu kyslíku v oceánech. A není to příliš radostné čtení. Podle všeho v posledních desetiletích dochází k citelnému poklesu obsahu kyslíku v oceánech a moře se na mnoha místech planety doslova „dusí“. Příčinou je dílem globální oteplování a dílem dramatické znečišťování moří.

Ze zprávy IUCN vyplývá, že mezi lety 1960 a 2010 světové oceány ztratily asi 2 procenta kyslíku obsaženého v mořské vodě. Další velmi špatnou zprávou je, že se v oceánech dramaticky šíří „mrtvé zóny“, tedy velké oblasti, kde není prakticky žádný kyslík. Před rokem 1960 jsme takových oblastí znali 45, dnes jich je kolem 700.

TIP: Kdy se začneme dusit: Může se stát, že nám jednoho dne dojde kyslík?

Nedostatek kyslíku velmi postihuje mořský život, v neposlední řadě ryby a paryby. Na obsah kyslíku jsou citlivé především velké druhy, které mají značnou spotřebu energie, jako například tuňáci, plachetníci nebo žraloci. Prostředí s nižším obsahem kyslíku naopak preferují některé medúzy nebo chobotnice. Úbytek kyslíku každopádně zasahuje potravní řetězce v oceánech a může mít zničující dopad na rybolov i život lidí závislých na produkci moře.

Na ostrov San Christobal jsme se s Janou dostali během naší tříměsíční cesty latinskou Amerikou. Putovali jsme přes argentinský poloostrov Valdés, přes patagonské hory i skrz amazonskou džungli. Setkání a šnorchlováni s galapážskými lachtany ale bylo jedním z nejintenzivnějších zážitků, které jsme kdy absolvovali.

Suverénní chodci, nejistí plavci

Brzy po narození začínají mláďata kopírovat chování svých rodičů. Pokaždé, když vylezou z vody, se celá vyválí v jemném bílém písku z drcených mušlí, a zřejmě se tak brání přehřátí na prudkém galapážském slunci. Vypadají sice jako chodící strouhanka, ale když se v typické elegantní póze vystaví čelem k slunci, nelze ani takovým prckům upřít důstojnost.

Mláďata jsou okamžitě po narození schopna samostatně chodit, takže i někteří lachtani na našich fotkách jsou jen několik dní nebo dokonce hodin staří. Plavání jim naopak zpočátku moc nejde, a proto je zvlášť při stoupajícím přílivu musí matka v zubech poponést.

Malí lachtánci jsou nesmírně zvědaví a často by člověku nejraději vlezli do klína. Nebo to tak přinejmenším působí. Jejich roztomilosti je ale potřeba odolat, protože by se mohli snadno nakazit lidskými nemocemi. Navíc lachtani obecně na rozdíl od většiny savců doteky nijak nemilují, a to ani od ostatních lachtanů.

Tvrdost k cizím a výchovné facky

Mláďata se často pohybují sama i několik desítek nebo stovek metrů daleko od matky. Vracejí se pak přes celou pláž, aniž by se po nich jejich máma nějak usilovně sháněla. Pokud však omylem přijdou k cizí matce s mládětem, samice i její vlastní potomek nevítaného hosta nekompromisně zaženou kousáním a řevem. Drobounké lachtáně je tak často doslova vyhozeno v zubech. Přitom si ta samá mláďata klidně o chvíli dříve spolu hrála ve vodě. Když jde ale o mateřské mléko, neznají malí lachtani bratra.

Těžko říct, zda právě taková tvrdost k cizím potomkům a lhostejnost vlastní matky mohly i za úmrtí čerstvě zemřelého mláděte, které jsme jednou objevili na pláži. Na tak předčasně ukončený život je v každém případě hodně smutný pohled. Jako by nám to galapážská příroda chtěla vynahradit, jen o pár minut později nám jen těsně unikl porod. Novorozeně za sebou ještě několik hodin po narození tahalo placentu, a my ho fascinovaně sledovali. Po dlouhé době s matkou konečně zjistili, co mají dělat, a mládě se poprvé úspěšně napilo. Poté ale pilo téměř bez přestání a kdykoliv přestalo, nemilosrdně dostalo od mámy „facku“ ploutví a bylo u bradavky přidrženo.

Pusa s proudem bublin

S lachtany na Galapágách jsme na různých ostrovech strávili téměř pět dní, a to jak na břehu, tak i pod vodou. Na rozdíl od patagonských lvounů, kteří se nás na břehu báli, byli naopak lachtani na galapážských plážích zcela nebojácní až agresivní, pokud se k nim člověk přiblížil na méně než několik metrů. Lvouni se k nám ve vodě rádi přidružili a vyloženě s námi dováděli.

Lachtani na Galapágách se o člověka pod vodou téměř nezajímali – s výjimkou starších mláďat a mladších lachtanů obecně. Ti si k nám často připlavali hrát a někdy přinesli i vlastní hračku, například ježovku na pinkání nebo řasy na přetahovanou. Někdy si prý jako hračku odchytí i kolem plovoucího leguána. Často ale jen kolem nás dováděli jak šílení, okusovali nám ploutve, vyskakovali z vody nebo na nás vyráželi s vychrlením silného proudu bublin, při kterém nám často doslova dávali pusu na čelo.

Hry i nemilosrdné El Niňo

Trochu jinak na nás působilo setkání s mohutnými vůdčími samci. Pod vodou na nás ze vzdálenosti několika desítek centimetrů jen pouštěli proud bublin, aby si zjednali respekt. Dokud byl však člověk ve vodě, nikdy jej nenapadli. Naproti tomu velmi agresivní dokázali být na břehu, kde nemilosrdně vyháněli každého, kdo jim přišel do cesty, ať to byl člověk nebo konkurenční samec.

I velcí lachtani si ale dovedou užívat života. Galapágy jsou rájem surfařů, a tak jsme si jednou taky půjčili prkna a vyrazili na pláž. Po chvílích pokusů s občasnými úspěchy jsme viděli, že se k nám ve vlně řítí něco velkého. Nejdřív jsme byli přesvědčení, že jde o žraloka, ale potom se ukázalo, že je to lachtan. Surfoval na břiše a užíval si vln úplně stejně jako my.

TIP: Lachtan galapážský: Nebojácný tanečník se psím pohledem

Mohlo by se zdát, že lachtani tráví většinu času hrami a poleháváním na pláži. Ve skutečnosti ale musí přes den hodně odpočívat, protože lovit chodí v noci. Na Galapágách sice bývá ryb víc než dost, ale vždy jednou za několik let, vlivem klimatického jevu El Niňo, ryby nepřiplavou. To může znamenat smrt pro více než 40 % místní lachtaní populace.

Jen ve Spojených státech trpí asi 1,6 milionu lidí celoživotními a v současnosti nevyléčitelnými chronickými záněty střev, jako je Crohnova choroba nebo ulcerózní kolitida. Každým rokem zde přibývají desítky tisíc nových případů. Tito pacienti trpí bolestmi a řadou různých obtíží, jejichž původcem je zánět sliznice střev. Příčiny takových zánětů ještě nejsou úplně jasné, ale zásadní roli v nich nepochybně hraje imunitní systém pacienta.

K léčbě chronických zánětů střev se používají protizánětlivé léky a na doprovodné infekce antibiotika. Obě skupiny těchto léků ale přinášejí nepříjemné vedlejší účinky a zároveň nepůsobí přímo na zánět ve tkáni střev. Proto američtí odborníci vyvinuli nový „žijící“ materiál, který podporuje hojení střev s chronickým zánětem.

TIP: Překvapivé zjištění: Antibiotika vyléčí většinu zánětů slepého střeva

Základem tohoto „žijícího“ materiálu jsou geneticky upravené bakterie E. coli, které fungují jako lokální probiotika. Vytvářejí sítě nanovláken, které působí na zanícenou sliznici střeva jako ochranná náplast. Taková náplast chrání místo zánětu před všetečnými střevními bakteriemi i před působením okolního prostředí. Tvůrci svou léčbu již úspěšně vyzkoušeli na myších.

V květnu 1999 se trojice mladých lékařů rozhodla zalyžovat si v horách Skandinávského pohoří. Všichni tři byli zkušení lyžaři – jak se na Nory sluší a patří – a chtěli si užít čerstvě napadaného sněhu. Jízda mimo sjezdovky se jim však téměř stala osudnou. Devětadvacetiletá radioložka Anna Bågenholmová při sjezdu zaváhala, upadla a při pádu hlavou prorazila led řeky.

Zajatec ledu

Čerstvá absolventka medicíny se nemohla dostat z ledové vody, v níž zůstala bezmocně zaseklá. Z ledu jí zůstaly čnít jen nohy. Její dva kolegové jí rychle přispěchali na pomoc. Pevně uchopili její lyže a pokusili se ji vytáhnout, ale Anna zůstávala zaklíněná mezi kameny. Práci jim navíc znesnadňoval i silný led.

Zavolali o pomoc, ale přicházeli o drahocenný čas, během kterého byla radioložka zaklíněná hlavou dolů, ve vší výstroji promočené ledovou vodou, která ji stahovala ke dnu. Ženě se naštěstí podařilo najít vzduchovou kapsu, díky které vydržela dalších čtyřicet minut při vědomí čekat na přivolanou pomoc. Pak se však přestala hýbat a jakkoliv reagovat na své kolegy.

Otázky života a smrti

Na prosbu lyžařů o pomoc reagoval policejní důstojník Bård Mikkalsen. „Věděl jsem, že jde o vážný případ,“ vzpomíná na dávné květnové odpoledne. Přivolal na místo dva záchranné týmy – jeden z vrchu hory v Narviku, druhý z jejího úpatí. Oslovil i nejbližší leteckou záchrannou službu v Bodø, vzdálenou přes tři sta kilometrů, ale ta už musela vyrazit k transportu nemocného dítěte. „Řekl jsem operátorovi: Musíte sem poslat helikoptéru a na rozhodnutí máte jen jednu minutu. Potom mi musíte zavolat. Čas utíká,“ vypráví Mikkalsen. Záchranáři se rozhodli helikoptéru odvolat a poslat ji k lyžařům.

Když dorazil záchranný tým, byla už Anna pod ledem celých osmdesát minut prakticky zmrzlá. Nedýchala, ani jí netlouklo srdce, klinicky byla mrtvá. Navzdory tomu, že se z podobně nízké tělesné teploty dosud nikdo nikdy neprobral, začali po jejím vyproštění záchranáři s masáží srdce. Vrtulník ženu transportoval do nemocnice v Tromsø. Do rukou profesionálů v nemocnici se dostala víc než dvě a půl hodiny poté, co propadla ledem. Její teplota v tu chvíli byla neuvěřitelných 13,7 °C.

Bez pulsu

„Měla úplně rozšířené zorničky. Byla úplně voskově bílá. Když jsem se jí dotknul, byla pořád mokrá a ledově studená. Vypadala bezpochyby mrtvá,“ vzpomíná na události vedoucí urgentního příjmu Mads Gilbert. „Na elektrokardiogramu, na který ji připojil lékař v helikoptéře, byla naprosto plochá linka. Mohli byste ji nakreslit pomocí pravítka. Žádné stopy života,“ vrtí hlavou lékař s tím, že přesto učinil pro Annu životně důležité rozhodnutí: „Neprohlásíme ji za mrtvou, dokud nebude zahřátá,“ prohlásil tehdy Gilbert.

Nadějí lékařů zůstávalo, že Bågenholmová byla tak podchlazená, že její mozek začal zpomalovat ještě před smrtí, aby se chránil před poškozením. Při běžné tělesné teplotě 37,5 stupně Celsia dokáže lidský mozek bez kyslíku pracovat zhruba dvacet minut, než dojde k nenávratnému poškození. Ale pokud dojde k prudkému ochlazení, lidský organismus zpomalí celý metabolismus, aby šetřil energií. To umožňuje mozku, aby si vystačil s málem a pracoval s mnohem nižším přísunem kyslíku.

Naděje pro mozek

Gilbert se domníval, že tak nízká tělesná teplota, kterou tělo Bågenholmové mělo, spolu s neustálou masáží srdce od doby vyproštění až do příletu do nemocnice, by mohla stačit na uchování funkce mozku. Jeho tým mladou radioložku připojil na přístroje, které nahrazovaly činnost srdce a plic. Pomocí nich jí vypumpovávali krev a tu zahřívali. Díky tomu se během několika dalších hodin začala její tělesná teplota zvyšovat.

Monitorování srdce ukázalo několik výkyvů, ale její stav se přesto nelepšil. Tým lékařů se tím nenechal odradit, pokračoval ve své práci a čekal. Kolem čtvrté hodiny odpoledne dalšího dne, téměř den od osudného pádu do řeky, se činnost jejího srdce obnovila a krev jí začala proudit sama od sebe.

Návrat od bran smrti

Postupně se začalo uzdravovat i Annino tělo. Po dvanácti dnech dokázala otevřít oči. Kvůli rozsáhlému nervovému poškození trvalo ještě přes rok, než se dokázala sama pohybovat. Musela se učit znovu chodit, ale díky nezlomné vůli se jí to podařilo. Nyní pracuje v té samé nemocnici, ve které jí zachránili život. 

Příběh Anny Bågenholmové se neobjevil jen v knihách rekordů či ve studii odborného časopisu Lancet. Také změnil celkový pohled lékařských odborníků na případy smrti z podchlazení. „V případě velmi těžkého podchlazení při nehodě vedla devítihodinová resuscitace a následná stabilizace k dobrému fyzickému i duševnímu zotavení. Takový výsledek bychom měli mít na mysli u všech podobných případů,“ shrnuli vědci ve studii publikované právě v Lancetu.

Nový pohled

Do roku 1999 v nemocnici v Tromsø nepřežil žádný umrzlý pacient. To změnil až případ mladé radioložky. Věci se začaly měnit: Mezi léty 1999 a 2013 devět ze čtyřiadvaceti pacientů, kteří utrpěli kvůli mrazu srdeční zástavu, přežili. Problematice se věnoval ve studii publikované v roce 2014 právě Gilbert, který vedl tým, co Annu zachránil. 

Lékaři v pittsburské nemocnici dokonce navozují u svých pacientů stav podchlazení, aby prodloužili okno, během kterého mohou zastavit krvácení a zachraňovat životy. „Přemýšlíme o smrti jako o konkrétním momentu ukotveném v čase, ale ve skutečnosti je to proces,“ vysvětluje lékař Kevin Fong. Tento proces podle něj sice trvá krátce, pokud má tělo normální teplotu, ale pokud jste podchlazení, může se prodloužit. „Urgentní medicína má tři zásadní pravidla,“ vysvětluje Torvind Næsheim, který lyžoval spolu s Bågenholmovou osudný den, „nevzdávat se, nevzdávat se a nevzdávat se, protože vždycky je naděje.“

Omrzliny bolí

Omrznout lze sice poměrně rychle, ale nejde o život ohrožující stav. Omrznutí se řadí obecně mezi poranění a je zaviněno prudkým ochlazením periferních částí těla, tedy především rukou, nohou, nosu, uší, rtů a dalších částí obličeje. S podchlazením však zase tolik nesouvisí. Tkáně jsou poškozeny zpočátku hlavně stažením cév při ochlazení k bodu mrazu.

Na teplotu blízkou nule a nižší reaguje kůže a podkožní tkáně destruktivními procesy, které jsou závislé na době a určují stupně omrznutí. Proces je zpočátku vratný (první stupeň), ale po popraskání kožních a lymfatických kapilár a cévek, případně vzniku vodních krystalků, se začínají tkáně a buňky poškozovat nevratně. Nejprve se objeví bílé necitlivé skvrny na kůži, potom kůže zčervená, zčerná a nakonec se začne loupat.

Podchlazení – skutečný zabiják

Když se omrzlý člověk dostane do tepla rychle, stačí se ohřát a drobné omrzliny ustoupí. Pacientovi se jen nějakou dobu budou připomínat mírnou bolestí vždy, když se dostane do chladného prostředí. V nejhorším mu lékaři amputují část prstů, nosu či uší. Na omrznutí jako takové se ale neumírá. Podchlazení je mnohem horší. Nejde o periferní části těla, ale klesající teplotu tělesného jádra, tedy stav, kdy teplota srdce, plic a ostatních nejdůležitějších tělesných orgánů klesne byť jen o několik stupňů Celsia.

Podchlazení je důsledkem dlouhodobého působení chladu na celý organismus. Podchladíte se pomalu a nenápadně, ale tím je to horší. Zatímco v extrémních případech omrzlin je poškozená kůže a tkáně pod ní, podchlazenému člověku klesá teplota životně důležitých orgánů. Organismus se ochlazení brání za každou cenu a omezuje průtok krve do periferních oblastí, hlavně rukou a nohou.

Pokud to nestačí, nastává svalový třes, který zvyšuje produkci tepla o pětinu. Když ani to nepomůže, tělo obětuje prsty, uši, nos a další nedůležité části těla, do kterých přestane dodávat teplo. Prostě je nechá na pospas přírodě a snaží se chránit to nejcennější.

Nejen na horách

„V celosvětovém průzkumu se ukázala překvapivá skutečnost, že nebezpečné stavy podchlazení vznikaly nejčastěji po hromadných dopravních nehodách. Umírali na ně lidé, kteří měli jenom drobnější poranění,“ říká předsedkyně lékařské komise Českého horolezeckého svazu Jana Kubalová. „Už se ví, že důvodem bylo zanedbání ze strany zdravotnického personálu. Starali se hlavně o těžká zranění a mezitím jim zkolabovali zdánlivě zdraví lidé,“ varuje.

Odborníci však nedoporučují vyhánět čerta ďáblem – a to ani u těch nejmenších omrzlin. „Je potřeba včas kůži převést do suchého tepla, do dobře vytopené místnosti. Nedoporučujeme tření nebo přikládání nějakých horkých předmětů, protože můžeme ten stav ještě zhoršovat. Také se nedoporučuje to, co se doporučovalo dřív, tření sněhem, protože to spíš ochlazuje, než aby došlo k nějakému zlepšení prokrvení,“ říká dermatolog Petr Arenberger.

Zachraňte si kůži

Nejlepší je pečovat o kůži už preventivně. Při velmi nízkých teplotách jsou ideální krémy s malým obsahem vody, protože ta při mrazu ještě více ochlazuje. „Pokud máte pouze hydratační krém, tak je potřeba ho aplikovat na kůži výrazně v předstihu, než jdete do chladného prostředí. Určitě to udělejte ještě před snídaní, aby se ta přebytečná voda z krému odpařila a zůstala vám opravdu jen ta ochrana, část emulze,“ radí Arenberger.

TIP: Když tělo nemá teplo: Jak se pozná nebezpečné podchlazení a jak s ním bojovat

Neméně důležitý je v mrazivém počasí i pitný režim. Vzduch totiž bývá suchý a k dalším ztrátám vody dochází vydechováním. Dodržovat pitný režim je proto důležitější než v teplém počasí. Za normálních okolností denně člověk vydýchá asi půl litru vody, ale při intenzivnější aktivitě v horách tyto ztráty běžně přesahují dva litry. Pokud se pitím nechcete zahřát, mělo by mít teplotu mezi deseti a patnácti stupni Celsia. 

V celé zapeklité záležitosti s klimatem jsou nesmírně důležité dobré zprávy. A právě takové přináší nový výzkum australských badatelů, kteří zaměřili na důsledky úsilí boje proti zvětšování ozonové díry. V něm sehrál klíčovou roli Montrealský protokol z roku 1987, který prakticky zastavil vypouštění freonů – látek, které „rozežírají“ ozonovou vrstvu. 

Ozonová vrstva, která se nachází v horní části atmosféry, přispívá k odrážení části slunečního záření zpátky do vesmíru. A freony jsou nesmírně účinné skleníkové plyny – dokonce výrazně účinnější než například oxid uhličitý. 

TIP: Rekord: Podle nových údajů je ozonová díra nejmenší za dobu měření

Vše nasvědčuje tomu, že právě Montrealský protokol je první efektivní mezinárodní úmluvou v oblasti životního prostředí, která úspěšně zpomaluje postup globálního oteplování. Podle australského týmu jsou totiž dnešní teploty znatelně nižší, než by byly bez této mezinárodní úmluvy. V roce 2050 by měl tento rozdíl v průměru dosáhnout 1 °C. Ještě výrazně pozitivnější dopad má protokol na oblasti Arktidy, kde bude teplota v polovině tohoto století o 3 až 4 °C nižší, než by byla bez dohody. Pozitivní dopady má podle badatelů úmluva i na ledovce. U nich Moterealský protokol přinesl o 25 % nižší úbytek způsobený táním, než by nastal bez přijetí protokolu.

Do dosavadních konfliktů bývaly příslušnice něžného pohlaví zataženy především v roli ošetřovatelek a jejich život se nevymanil z aktivit vyjádřených německým úslovím Kinder, Kirche, Küche (děti, kostel, kuchyně). Teprve Velká válka – první „totální“ konflikt světa – si vyžádala účast mnohem většího počtu žen ve zcela nových rolích. Některé dámy sloužily vlasti spíše z nutnosti, jiné se o podíl na válečném úsilí aktivně hlásily. Kupříkladu v Británii působilo silné hnutí za práva žen, jehož vůdkyně Emmeline Pankhurstová požadovala „právo sloužit“ ve větším rozsahu než jen „ošetřovat raněné a plést punčochy“.

V muničních továrnách

Zatímco mezi britskými sufražetkami se pohybovaly vzdělané ženy, většina novopečených pracovnic ve fabrikách připadala na nekvalifikované osoby. Mnohdy dosud pracovaly jako pomocné síly v domácnostech, takže musely projít rekvalifikací, díky níž mohly obsluhovat soustruhy či vyrábět výstroj a výzbroj od plynových masek přes náboje po součástky letadel. Osvojily si přitom mnoho zajímavých dovedností, jež dosud tvořily doménu mužů. Nejvíce pronikla do povědomí práce žen v muničních továrnách – artilerie kralovala frontám a hladové kanony potřebovaly krmivo.

Britský ministr zbrojní výroby Lloyd George v oficiálním apelu požádal spoluobčanky z mateřských ostrovů, aby nástupem do zbrojovek urychlily příchod dne, kdy Dohoda zvítězí a jejich manželé se vrátí domů. Výzvu vyslyšely tisíce žen, jimž se dostalo uznání i přízviska „munitionettes“ („muničky“).

Vlasy jako kanárci

Šlo o špinavou a nebezpečnou práci – ne náhodou se „muničkám“ přezdívalo též kanárci, neboť jim kvůli manipulaci s TNT zežloutla pleť (o poškození jater a chudokrevnosti nemluvě). Carolin Webová si napsala: „Všude rez, vlasy i tváře jsme měly žluté. Jednou nás prohlédl lékař a prohlásil, že polovina děvčat nebude moct mít děti. Bůh s námi…“

Celkově však ženy snášely svůj úděl srdnatě, což dokládá vzpomínka Naomi Luganové: „Ruce samá skvrna a měděné vlasy. A co má být? Cožpak se bojíme pomíjivých vad na kráse, když mužům hrozí smrt, zmrzačení či ztráta zraku?“ Vedle výroby granátů se zapojily do kompletace přileb nebo práce v továrnách na žíraviny a koksovnách. V polovině roku 1917 se už podílely na produkci 80 % výzbroje pro královskou armádu. Zůstává smutnou skutečností, že ve srovnání s muži braly jen poloviční mzdu. 

U soustruhů i v tramvajích

Podobný impuls vyvolala válka ve Francii. Nejprve ženy najímali podnikatelé stojící v čele fabrik, posléze i samotný stát. V roce 1918 působil v oborech souvisejících se zbrojním průmyslem milion Francouzek. Dobové fotografie je zachycují i při méně obvyklých zaměstnáních – třeba jako písmomalířky označující železniční vagony. Většina dobrovolnic ale pracovala v chemickém, dřevozpracujícím a dopravním odvětví, kde plnily úkoly spojené s manipulací. Odvážnější z nich se zapojily do soustružení či svařování.

Pokračování: Ze sukně do kalhot: Emancipace žen za první světové války (2) (vychází v pátek 13. prosince)

Přeorientování žen od tradičních povolání na mužskou práci se projevovalo i v centrálních mocnostech. V Rakousku-Uhersku 42,5 % dělníků v těžkém průmyslu tvořily v roce 1916 ženy (oproti 17,5 % v roce 1913). Ve vilémovském císařství působily už v roce 1915 ve všech technických odvětvích od produkce chemikálií a elektrických zařízení přes obrábění kovů po výrobu přesných přístrojů.

Nedávno objevený druhý mezihvězdný návštěvník Sluneční soustavy, kometa Borisov, pokračuje ve své „spanilé jízdě“ kolem Slunce. V neděli 8. prosince se na své dráze přiblížila na nejkratší vzdálenost ke Slunci. Podle astronomů by teď kometa Borisov měla být za dobrých podmínek vidět i v malém dalekohledu.

Kometu C/2019 Q4 Borisov objevil letos na sklonku srpna amatérský astronom Gennady Borisov. Záhy vyšlo najevo, že tato vlasatice má zvláštní, velmi protaženou dráhu. Tvar této dráhy velmi zřetelně napovídá, že kometa Borisov je návštěvníkem z mezihvězdného prostoru, a že přiletěla z míst, kam už nesahá mocný gravitační vliv Slunce.

Přiblížení komety Borisov

Ve chvíli svého největšího přiblížení byla kometa Borisov vzdálená od Slunce asi 2 AU, čili dvojnásobek vzdálenosti mezi Sluncem a Zemí, která činí asi 150 milionů kilometrů. Po Vánocích, v sobotu 28. prosince, by se měla kometa Borisov zase nejvíce přiblížit k naší Zemi.

TIP: Nově objevená kometa Borisov zřejmě přilétla z mezihvězdného prostoru

Dosavadní pozorování ukazují, že kometa Borisov má malou a jasnou přední část s jádrem a koma, ze které tryská slabě zářící ohon. Povrch komety má přitom načervenalé zbarvení. Po přiblížení komety ke Slunci, začala uvolňovat plyny, prach a postupně zjasňovat.

Podle astronomů je určitá šance, že se kometa Borisov úplně rozpadne. Jestli k tomu ale nedojde, měla by zase brzy Sluneční soustavu opustit. Při nejbližším přiblížení ke Slunci by její rychlost měla dosáhnout asi 44 kilometrů za sekundu. Zatím stále bohužel nemáme prostředky, s nimiž bychom mohli takovou kometu dohonit a prozkoumat. Snad se tedy dočkáme někdy příště.

Podzemním spojením dvou hlavních vlakových nádraží s centrem Londýna začaly dějiny metra. Jejich smyslem bylo už na počátku ulevit povrchové dopravě a přepravu urychlit.

Zkrátka „tube“

První, asi šestikilometrový úsek metra postavila a financovala soukromá společnost Metropolitan Railway, po níž nám v některých jazycích zůstal název tohoto dopravního prostředku. Do češtiny proniklo metro údajně přes francouzštinu a ruštinu. Sami Angličané však mluví o „podzemní dráze“ (underground) – či „rouře“ (tube), podobně mají Němci U-Bahn.

V londýnském podzemí se nejdříve proháněly parní vlaky, které v třímilionovém městě zpočátku přepravily 26 000 cestujících denně (dnes jsou to asi tři miliony). V roce 1869 projel první vlak tunelem pod Temží, o necelé desetiletí později začala elektrifikace tratí pomocí boční přívodní kolejnice. A třeba v říjnu 1911 se na Earl‘s Court objevil první dřevěný eskalátor, z něhož jedni měli panickou hrůzu a jiní sem naopak jezdívali za mnohahodinovou zábavou. Za druhé světové války nástupiště metra posloužila jako kryty před nacistickými nálety, jedna trať byla dokonce uzavřena pro Britské muzeum, které zde skladovalo své poklady. 

TIP: Newyorské metro: Podzemí, které nikdy nespí

Londýnské metro se stalo symbolem pokroku a jako takové začalo být kopírováno, ne všude se však návrhy setkaly s pochopením a realizací (viz Koňka v podzemí a jiné). V kontinentální Evropě se první podzemní dráha překvapivě objevila v Budapešti, a to již plně elektrifikovaná (německou firmou Siemens & Halske AG), podobně jako ty, které následovaly po ní.