V průběhu čtvrtého století našeho letopočtu už nemůžeme hovořit o Říši římské jako o rozpínajícím se impériu, ale spíše jako o nemocném a unaveném obrovi. Jeho velikost ho tíží, a celá mocná země se bortí vlastní vahou. Dávno už v mapách neplatí kdysi ostře rýsované linie, dosažené výboji, kam sahá moc Říma a kde začíná území barbarů. V příhraničních oblastech dochází ke sloučení a splynutí okrajových provincií o území spřátelených nebo přivtělených kmenů, a tato krví draze vykoupená půda je stále velmi nestabilní. Daleko za hranicemi navíc dochází k událostem, ze kterých vyplynou poslední kapitoly historie celé říše. Kolem roku 370 totiž začne éra stěhování národů, a Řím na ni rozhodně není připraven.

Metla jménem Hunové

Do Evropy přichází Hunové, a jsou pro svět horší metlou, než kdy byli všichni „barbaři“ dohromady. Číňané kvůli Hunům vystavěli svou Velkou zeď, postavit se jim dokázali i Peršané, ale všechny ostatní lavina těchto nájezdníků ze Střední Asie smete.

Hunové plení jednu říši za druhou, zotročují, vraždí. A tak se všichni, kteří jim stojí v cestě, dávají do raději pohybu. Kmeny i celé národy. Stejný osud potká i kdysi mocné Góty, kteří se rozhodnou přesunout svá sídla za Dunaj, tedy na území Říše římské. A to je trochu problém: římští občané mají totiž jen pramalý zájem na tom, aby se jejich balkánské provincie zalidnily přivandrovalými cizáky. Na výběr ale nemají. V Moesii, tedy na území dnešního Srbska a Bulharska, totiž není dostatek legií, které by jim v takovém příchodu mohly zabránit. Gótští Tervingové a Gerutungové se tak zvolna usazují na území, kde nejsou právě vítáni.

Římské říši, administrativně rozdělené na východní a západní polovinu, tehdy vládnou dva císaři. A zrovna Flavius Julius Valens, který by měl situaci s nově příchozími řešit, je na válečném tažení. Snaží se proto neúspěšně uklidnit místní, že příchod Gótů je pro celou zemi vlastně požehnáním.

Sliby o tom, že: „Rozšíří naše řady, posílí vojenské šiky, přinesou více daní do státní pokladny.“ však zůstanou nenaplněny. Gótů totiž nepřichází stovky, ale desetitisíce. A jejich dosavadní představa o životě v bohaté římské říši se rozchází s realitou. Konkrétně právě balkánská provincie Moesie je římskou administrativou zkorumpovaná, a jídla pro nezvané nově příchozí se tu rozhodně nedostává. A pak si Góti začnou brát sami, co potřebují. Nepřišli sice dobývat, hledali jen bezpečí, ale nyní sami drancují a loupí.

Adrianopole: začátek konce

Císař Valens hraje o čas, potřebuje připravit svá vojska. Pokusí se proto o vyjednávání i krvavou lest. Jeho snaha pobít vůdce Gótů v Marcianopoli však nevyjde, a z diplomaticky řešitelného sporu vznikne regulérní válka. Za chvilku doslova hoří celý Balkán. Co se dá dělat? Vyřešit to mají ty nejlepší povolané římské legie, zocelené z bojů v Arménii. A rozhodnout o budoucím osudu východu Římské říše má bitva u Adrianopole. Právě tam jsou 9. srpna 378 Gótové vedení Fritigernem soustředění v táboře na vyvýšeném místě za hradbou svých vozů.

Valens sem pospíchá, je si jistý vítězstvím. Na jeho straně totiž možná stojí až 40 000 bojeschopných mužů, z nichž asi třetina patří mezi skutečnou válečnickou elitu. Pro boj si bohužel nedokázal vybrat dobrý čas, ani místo. Co všechno zatím Římanům uniklo? 

Předně, tento obranný útvar Gótů nechrání jen válečníky, ale hlavně jejich ženy a děti, které při plenění krajů putovaly s nimi. Takže legionáři tu budou bojovat pro žold a vítězství, zatímco Fritigernovi muži budou zápasit o přežití svých nejbližších. Gótové jsou momentálně silně oslabení: jejich početné jízdní oddíly jsou pryč, a proto se pokouší hrát s Římany o čas. A samozřejmě, legionáři na místo boje pospíchali: nemají proto žádné zásoby, půldenní pochod je již dost vyčerpal. Gótové navíc před postupujícími legiemi zapálili suché louky: římští vojáci bez vody teď musí stát na přímém slunci v horkém popelu.

Vyjednávání, další dohady o postupu, neshody ve velení.  Část římských legionářů pak bez povelu Valense vyráží do útoku. A selžou. Výsledkem je panika, kterou podpoří návrat dvou gótských vojevůdců Alatheuse a Safraxe, kteří se vrací v čele jízdy.

Římané, drcení zprava i zleva, padají jako mouchy. Gótové dokáží skvěle manévrovat, využívají každé záminky a nedopřejí legionářům ani chvilku odpočinku. V poledne je jisté, že Řím dnes vítězství slavit nebude. A když se pak rozlomí řady jeho vojáků, je zřejmé, že se u Adrianopole zrodila drtivá porážka. V hrůze prchající opěšalí legionáři, pronásledovaní jízdními Góty, totiž nemají sebemenší šanci. K branám města jich dorazí jen hrstka, většina je pobita na útěku.

TIP: Drtivá prohra v Teutoburském lese: Proč padly římské legie do léčky?

Řím přišel o 20 000 mužů. Mezi padlé se počítá i Flavius Julius Valens. Gótové tak uštědřili svým nepřátelům zdrcující ránu, protože zničili jádro mobilních záloh celé východní říše. Od této neslavné prohry u Adrianopole bude Říše římská už jen odpočítávat léta do svého zániku, na další slavné výboje už může zapomenout.

Izraelská společnost HomeBiogas zrealizovala letitou myšlenku na zpracovávání domácího organického odpadu na energii. Jejich pokročilé zařízení stejného jména dokáže vyrobit ještě více čistého paliva, než jeho předchůdci. A kromě toho také dodává kapalné hnojivo pro pěstované rostliny.

Jde o jednoduché a snadno sestavitelné zařízení, v němž žijí bakterie, schopné rozkládat dodávaný organický odpad. Z něho bakterie vyrábějí bioplyn, který je pak možné využít v domácnosti. HomeBiogas je nejlepší umístit na slunném místě. Před spuštěním výroby bioplynu z organického odpadu je nutné dovnitř vložit 100 litrů chlévského hnoje.

TIP: Nizozemí spustí projekt výroby energie z kravinců za 150 milionů euro

Plně funkční zařízení je schopné dodávat bioplyn na dvě hodiny vaření denně. Když domácí bioplynka doslouží, tak jsou všechny její komponenty stoprocentně recyklovatelné. Na trhu by pokročilé zařízení HomeBiogas mělo být v dubnu roku 2020. Doporučená prodejní cena přitom bude 720 dolarů, čili asi 16,5 tisíc Kč.

Menhiry a kamenné kruhy Stonehenge v jižní Anglii představují jednu z nejslavnějších archeologických lokalit na světě. Přesto ale toto místo, jehož nejstarší známé části pocházejí z doby kolem roku 3100 před naším letopočtem, stále obklopuje množství záhad. Například stále vlastně nevíme, co přesně znamená výraz Stonehenge, ani kdo tyto stavby vybudoval.

Nedávno ale došlo k zásadnímu objevu, který by mohl některé z těchto zásadních otázek zodpovědět. Jde o archeologickou lokalitu známou jako Blick Mead, která se nachází ve vzdálenosti 1,5 kilometru od kamenných kruhů Stonehenge. Odborníci si donedávna mysleli, že jde o nevýznamnou římskou vesnici.

TIP: Tajemný Stonehenge: Kdo byli jeho první stavitelé?

Teď se ale ukázalo, že je to sídlo z období neolitu. Archeologové se domnívají, že nalezli nejstarší britské město. Rovněž jsou přesvědčeni, že právě dávní obyvatelé tohoto města postavili Stonehenge. Na Blick Mead již objevili přes 70 tisíc různých předmětů, včetně mnoha kamenných nástrojů. Nejstarší z nich přitom pocházejí z doby před 10 tisíci let. Odborníci z toho usuzují, že Blick Mead bylo osídleno již velmi dávno.

Rodiče budoucího prezidenta Edvarda Beneše, Matěj a Anna, přivedli v západočeských Kožlanech na svět v rozmezí let 1865 až 1884 celkem sedm chlapců a tři děvčata. Osm dětí se dožilo dospělosti a tři z nich, Jan, Vojta a Edvard prožili větší či menší část života v emigraci (viz Všichni prezidentovi sourozenci). Rozvětvená rodina druhého čs. prezidenta nikdy neměla na růžích ustláno. Slavné jméno bylo často spíše překážkou nežli výhodou. Benešové nicméně prokázali průbojnost a velké pracovní nasazení, kterým už v mládí proslul jejich nejmladší bratr Edvard. 

Vzhůru za moře

Druhý nejstarší syn Jan Antonín Beneš (1870–1957) se vyučil truhlářem a dobrodružná povaha jej v mládí zavedla do zámoří, konkrétně do města Milwaukee ve státě Wisconsin se silnou českou menšinou. Natrvalo se zde usadil, založil truhlářskou dílnu a posléze se věnoval i prodeji realit. Svého syna pojmenoval Edward a dceru Irma. Odešel v roce 1889, budoucímu prezidentovi bylo tehdy sotva pět let. Pravidelně zasílal z Ameriky peníze na přilepšenou rodičům a také „malému Eduškovi“ na vzdělání. Setkali se až o plných šestatřicet let později, kdy přijel na vůbec první návštěvu rodné vlasti, a namísto roztomilého chlapečka před ním stál ministr zahraničí a jeden z nejvlivnějších politiků. 

Znovu zavítal do Československa v neveselých časech po Mnichovské dohodě. Setrval několik měsíců do května 1939, zažil tedy bratrovu abdikaci na prezidentský úřad i německou okupaci. I jako americký občan měl Jan Beneš značné potíže opustit Protektorát a doma ve Wisconsinu nešetřil při besedách s krajany obavami z budoucího vývoje pod nacistickou správou. Následující měsíce mu daly za pravdu.

Na samém počátku druhé světové války se setkal s Edvardem v New Yorku, zřejmě při příležitosti Světové výstavy. Na další cestu do Prahy si vybral opět chmurné období po únoru 1948. Země zrovna truchlila ze záhadné smrti ministra zahraničí Jana Masaryka a prezident jen bezmocně přihlížel, jak komunisté nastolují diktaturu. Po návratu do zámoří v červnu 1948 odmítal cokoliv sdělovat tisku. Když Edvard Beneš 3. září 1948 skonal ve své vile v Sezimově Ústí, Jan v rozmluvách s rodinou poznamenal, že jej zahubilo zlomené srdce a zármutek nad osudem státu, pro který tolik obětoval. 

Alkoholem znavený Gennadij Šerbakov seděl loni v říjnu na schodech činžovního domu v Moskvě. Přivolaná policejní hlídka se hlučného opilce pokusila přimět k tomu, aby se odebral do postele, což rozparáděný Gennadij odmítal a rozhodl se situaci řešit po svém. Podle zasahujících policistů popadl vedle ležící kočku, zatřásl s ní a rozzuřenou šelmu vhodil policistovi přímo do tváře. Zmatená kočka způsobila policistovi zranění v obličeji a poškodila mu uniformu. Šerbakov poté strávil noc místo v pohodlí své postele v policejní cele.

TIP: Alkohol v lidských dějinách: 5 osudových kapitol z historie pijáctví

Bizarní incident má ale nepříjemnou dohru. Úřady se nyní rozhodly obžalovat Šerbakova z útoku na veřejného činitele za což mu hrozí až 5 let za mřížemi. Zda soud uvěří tvrzení útočníka, že kočka na policistu zaútočila sama od sebe, se totiž nejeví příliš pravděpodobně.

Společnost Boeing intenzivně vyvíjí kosmickou loď pro pilotované kosmické lety CST-100 Starliner. Právě se jim podařilo úspěšně absolvovat klíčový bezpečnostní test, který spočíval v ověření funkčnosti únikového systému Starlineru. Tento systém může zachránit posádku lodi, když dojde k závažným problémům při startu a posádka nemůže opustit loď běžným způsobem. 

Test únikového systému lodi Starliner vycházel z takového scénáře. Došlo k závažné poruše při startu a únikový systém musel rychle dopravit loď Starliner do bezpečí. Test dopadl úspěšně a podle mluvčí Boeingu Jessicy Landy to bylo fenomenální. Pokud by Starliner měl na palubě astronauty, slavili by šťastnou záchranu.

Test úniku Starlineru

Dotyčný test proběhl na startovací plošině Launch Complex 32, která je součástí zařízení pouštní raketové střelnice White Sands Missile Range v Novém Mexiku. Loď Starliner byla během testu ve vzduchu jen o něco déle než minutu. Během testu díky motorům únikového systému dosáhla rychlosti 1 046 kilometrů za hodinu během 5 sekund. Pak úspěšně přistála na padácích. 

TIP: Boeing vyvinul nové stylové skafandry pro své vesmírné mise

Mezi přihlížejícími byli i všichni tři astronauti, kteří poletí se Starlinerem na ISS během první pilotované mise této lodi. Jeden z těchto astronautů Mike Fincke se nechal slyšet, že sice doufá, že únikový systém nebudou muset použít, ale zároveň je rád, že by je v případě nouze spolehlivě dopravil do bezpečí. Trio astronautů by mělo letět se Starlinerem na ISS již v příštím roce.

O živých organismech se říká, že se dovedou přizpůsobit k životu v prakticky jakémkoliv prostředí. Některé pozemské organismy by zřejmě přežily na Marsu. Jak ale ukázal nedávný výzkum francouzských odborníků, i na Zemi existují prostředí, v nichž zřejmě není vůbec nic živého, pokud se tedy můžeme spolehnout na přístroje a současné detekční metody.

Takovým životaprostým místem je unikátní hydrotermální systém sirných pramenů u Dallolu, který se nachází v Afarské pánvi na severu Etiopie. Shodou okolností byly nedaleko nalezeny pozůstatky slavného australopitéka přezdívaného Lucy. Sirné prameny vytváří mimozemsky vyhlížející krajinu a jejich prostředí je polyextrémní, což znamená, že jde zde celá řada faktorů prostředí naprosto extrémních.

TIP: Těžký život na hraně extrému: Kdo jsou nejodolnější organismy na Zemi?

Prameny v Dallolu chrlí vodu, která je plná chlóru a síry. V některých místech je až desetkrát slanější než běžná mořská voda a vře při teplotě okolo 108 °C. V pramenech také není žádný kyslík a zdejší voda je tak kyselá, že její pH se blíží nule - to odpovídá například kyselině v autobaterii. Vědci se donedávna domnívali, že by v Dallolu mohly žít ultra malé a ultra odolné baktrie. Nejnovější výzkum tam ale neobjevil ani tyto organismy.

Dne 10. ledna 1941 paluba Warspite u Malty poprvé dostala zásah leteckou pumou, leč bytelný pancíř odolal. Dočasná britská převaha ve Středomoří vyvrcholila ve dnech 27.–29. března 1941 bitvou u Matapanu. V ní nejprve bombardéry poškodily bitevní loď Vittorio Veneto a znehybnily křižník Pola, o zbytek se pak postarala těžká děla obrněnců Warspite, Barham a Valiant. Jejich kanonýři totiž dorazili Polu a rozstříleli křižníky Fiume a Zara dřív, než italské obsluhy dělových věží stihly natočit své zbraně.

O měsíc později Warspite vyprázdnila muniční sklady do přístavu Tripolis, avšak 22. května se na scéně znovu objevila Luftwaffe a Warspite u Kréty opět inkasovala zásah 250kg pumou. Tentokrát prorazila horní palubu a explodovala v pomocné dělostřelecké baterii. Útok si vyžádal životy 38 námořníků a poškozená loď se vydala na dlouhou plavbu do oprav v Bremertonu ve Spojených státech. V docích Warspite dostala ještě další protiletecké zbraně a nový radar. V březnu 1942 připlula do Trincomalee na Cejlonu a její velení převzal kapitán Fitzroy Hutton. 

Střet s fritzem 

Ve Východní flotě obrněnec vyztužil svaz kolem letadlových lodí Formidable a Indomitable, aby záhy čelil nájezdu japonských letadlových lodí do Indického oceánu. Hlavní svazy se však nenašly, stejně jako se později Warspite nestřetla s hledanými japonskými korzáry Hōkoku Maru a Aikoku Maru. Teprve v srpnu 1942 zamířila k Andamanským ostrovům v simulovaném útoku, který měl aspoň částečně odvrátit pozornost Japonců od bojů kolem Guadalcanalu. Vzápětí asistovala při britském vylodění na vichistickými Francouzi ovládaném Madagaskaru, aby poté zamířila do Durbanu v jižní Africe pro nový radar.

V lednu 1943 nahradil kapitána Huttona Herbert Packer, který loď velmi dobře znal – při bitvě u Jutska na ní totiž sloužil jako pobočník dělostřeleckého důstojníka. V dubnu 1943 Warspite zamířila do Středomoří, právě včas, aby stihla spojeneckou invazi na Sicílii. Těžká děla podporovala postup pozemních sil a právě v té době admirál Cunningham, kterému tehdy loď sloužila jako vlajková, ji obdařil přezdívkou, která se rychle ujala – Grand Old Lady (velká stará dáma).

Novopečená dáma se činila i při vyloděni u Salerna, kde zničila baterii 152mm děl, a po italské kapitulaci v září 1943 doprovodila zajaté italské lodě na Maltu. Dne 16. září se však Warspite potřetí dostala do křížku s německým letectvem, když ji u Salerna zasáhla řízená puma Fritz X. Stará dáma měla tentokrát namále. Ačkoli útok mohl dopadnout hůř (na Warspite mířily tři pumy, zasáhla ji jen jedna), Fritz X za komínem prorazil palubu, prošel celou lodí a explodoval až mezi plechy dvojitého dna. V trupu se tak objevil otvor o rozměrech 6×4 m a podpalubí do minuty zalilo na 5 000 t vody. Ze šesti kotelen fungovala jen jedna, její výkon nicméně stačil k tomu, aby loď odplula do provizorních oprav na Maltu. Přestože škody byly tentokrát opravdu značné, ničivý útok si vyžádal životy „jen“ devíti mužů. 

Odchod do důchodu 

Dělníci doků v Rosythu dělali, co mohli, jenže zásah řízené pumy Warspite navždy poznamenal. Kotelna č. 4 zůstala nefunkční a stejného údělu se dočkala i dělová věž X. Přesto při invazi do Normandie nemohla stará dáma chybět a z můstku jí velel nový kapitán Marcel Kelsey.

Během operace Overlord zbývajících šest těžkých děl ostřelovalo německou baterii u Villerville v prostoru pláže Sword. Po doplnění munice v Portsmouthu Warspite podporovala americkou pěchotu u pláže Utah a zbytek granátů na protivníka vypálila u pláže Gold.

Potom obrněnec zamířil do Rosythu k výměně opotřebovaných dělových hlavní, jenže poblíž Harwiche pod kýlem vybuchla německá akustická mina. Po provizorní opravě se ale Warspite – poháněná jen třemi vrtulemi – na francouzské bojiště vrátila, aby likvidovala německé dělostřelectvo v okolí Brestu a Le Havru. Poslední větší akcí byla podpora pozemních vojsk při dobývání Antverp v listopadu 1944 a tím se aktivní kariéra nezdolné bojovnice uzavřela.

TIP: Zahnat Spojence zpátky do moře: Jak vypadala německá obranná opatření v Normandii

Po válce vláda poměrně vážně uvažovala o zachování Warspite v podobě námořního muzea, ale z nápadu nakonec sešlo. V roce 1946 byla loď vyřazena ze služby, odzbrojena a čekala ji poslední plavba do šrotu. Při vlečení se však lano z remorkéru Bustler přetrhlo a Warspite uvízla na břehu Pruské zátoky v hrabství Cornwall. Všechny pokusy o stažení na větší hloubku selhaly, a tak museli dělníci starý bitevník rozebrat přímo na místě. Při té příležitosti byly do břehu zátoky zatlučeny kůly k ukotvení lodi. U jednoho z nich se pak spontánně začali scházet jak místní obyvatelé k piknikům, tak bývalí členové posádky ke společnému vzpomínání. Kůl na pobřeží stojí dodnes a tvoří zvláštní, leč dojemný památník všem, kteří na Grand Old Lady bojovali. 

Vynález parního stroje, schopnost získat energii z tekoucí vody, efektivní metody obrábění a velmi primitivní automatizace se během druhé poloviny 18. století postaraly o nástup tzv. průmyslové revoluce: Výroba se postupně přesunula do továren, těžba nerostných surovin nabrala na obrátkách a lidé z venkova se stěhovali do měst. 

Takřka každý aspekt současného světa vděčí za svou podobu právě průmyslové revoluci. Teprve díky ní lidstvo vykročilo k modernímu životnímu stylu, který je rychlý, relativně pohodlný a poznamenaný přebytkem. Zároveň se však jednalo o pomyslný historický zlom: Započala totiž devastace planety, jež se musela uskromnit na úkor agresivně se rozpínajícího druhu Homo sapiens. A následky tohoto „období rozkvětu“ pociťujeme dodnes.

Luxus na úkor zdraví

Před průmyslovou revolucí žila většina obyvatel na venkově – lidé buď pracovali pro farmáře či statkáře, nebo byli soběstační na vlastních polích. S vynálezem automatických spřádacích rámů či stavů poháněných elektrickým proudem se však vesnickému životu začala rodit konkurence. Moderní stroje byly sice drahé, ale průmyslníci si spočítali, že s nimi bude jejich textilní produkce levnější a rychlejší než ta rukodělná. S továrnami nemohli venkované soupeřit: Pracovník podpořený mašinerií byl mnohonásobně výkonnější a výsledný produkt se navíc v obchodech prodával levněji – proto se u průmyslníků nechávali zaměstnat. V textilkách obvykle pracovaly svobodné ženy nebo sirotci, kteří na dnešní poměry nevídaně otročili 12–14 hodin denně. Volno bylo pouze v neděli.

Rozkvět manufaktur nejen v textilním průmyslu vedl k mnohem rychlejší výrobě, rozšíření nabídky obchodů a zvyšování mezd. Podle ekonoma Roberta Lucase „se poprvé v historii začal stabilně zvedat životní standard obyčejných lidí“. Průměrný věk, který do té doby ve Francii činil 35 let a v Británii 40, stoupal a nový „blahobyt“ podnítil masivní růst populace. Na počátku revoluce, tedy kolem roku 1750, žilo na planetě podle odhadů zhruba 700 milionů lidí, zatímco v roce 1800 již miliarda. Hranice druhé miliardy padla v roce 1927, třetí přibyla roku 1960, čtvrtá o 15 let později a počet obyvatel zatím dál roste.

Příměstské zóny smrti

Problém spočíval v tom, že předrevoluční infrastruktura nedokázala zacházet s rostoucím objemem zboží, takže se musely nejen modernizovat dopravní prostředky, ale také budovat nové silnice, splavné kanály apod. Rozkopávání krajiny však mělo ze všech změn spojených s průmyslovou revolucí na životní prostředí zřejmě nejmenší dopad.

V důsledku rostoucího zájmu o práci v továrnách se narychlo likvidovala „příroda“ v okolí měst, aby na jejím místě mohly vzniknout provizorní slumy pro novou dělnickou sílu. Ve stávající zástavbě vzkvétal trh s nájmy, ale zájemců se hlásilo tolik, že pro všechny zkrátka nebylo místo. Za hranicemi obcí lidé sice bydleli zadarmo, ale ve velmi bezútěšných podmínkách: Neměli k dispozici čistou vodu a často ani prostředky pro základní hygienu. Ve slumech se tak šířila cholera, tuberkulóza i tyfus a smrt byla na denním pořádku. K lepšímu se situace změnila až díky nařízením a zákonům ve druhé polovině 19. století, a to jak v Británii, tak na kontinentu.

Uhlí a umírající děti

Ve stejné době však vstupovaly v platnost také zákony řešící ještě palčivější problém než šíření nemocí ve slumech – a sice znečištění vzduchu. V továrnách i domovech se během industriální revoluce topilo uhlím, a z komínů se tak do vzduchu valila masivní oblaka dýmu, jež doslova zatemňovala oblohu. Sazí bylo tolik, že lidem za chůze černalo oblečení a domům tmavly fasády. Jenže v 18. a začátkem 19. století ještě nebyly známy dopady znečištěného ovzduší na zdraví, a navíc neexistovaly žádné regule na množství spalovaného uhlí. Tmavá obloha a neutuchající kašel se dlouhou dobu považovaly za nutnou samozřejmost jdoucí ruku v ruce s technologickým pokrokem. 

Již v 50. letech 19. století si však lidé začínali uvědomovat spojitost mezi černým nebem a upadajícím zdravotním stavem populace. Dnes vědci předpokládají, že pouhé 1% navýšení ve spalování uhlí v té době mělo za následek vzrůst novorozenecké úmrtnosti o jedno dítě na sto porodů. 

Nedýchej, nebo nevyrosteš!

Nevhodný vzduch začali lékaři spojovat nejen s úmrtími, ale také s dlouhodobým vlivem na zdraví, zahrnujícím i dýchací potíže či zpomalený růst v dětství. Dospělé obyvatelstvo v zamořených oblastech bylo v průměru zhruba o 2 cm nižší než lidé žijící jinde. Zákony omezující spalování uhlí, jež se objevily ve druhé polovině 19. století, vzduch postupně „pročišťovaly“ a ve zdravějším prostředí stoupal i průměrný vzrůst. Během 20. století „přerostla“ populace své předchůdce z dob průmyslové revoluce o 7,6 cm. 

Z dlouhodobého hlediska však změny v ovlivňování ovzduší přišly pozdě: Agresivní růst průmyslu a spalování měly za následek extrémní produkci skleníkových plynů v čele s oxidem uhličitým. Podle analytického webu Global Carbon Project vyprodukovala Velká Británie v letech 1750–2016 celkem 77 miliard tun CO2, Rusko 100 miliard, Čína 200 miliard a Spojené státy bezkonkurenčních 399 miliard. Pro srovnání, u nás šlo za stejnou dobu o „pouhých“ 8,32 miliardy tun. Největší podíl na uvedeném znečištění mělo samozřejmě uhlí, nicméně v první polovině 20. století začaly vzduch víc negativně ovlivňovat i ropné produkty.

Svět bez stromů

Průmyslová revoluce ovšem ke znečišťování ovzduší přidala ještě jeden umocňující faktor, a to masivní odlesňování. Kácení stromů tvořilo vždy nedílnou součást lidského pokroku, neboť dřevo sloužilo jako zdroj tepla i světla a k těžbě nebyly zapotřebí žádné složité nástroje či dovednosti. Jak světová populace rostla a její nasycení vyžadovalo přechod na intenzivnější farmaření, nahrazovaly lesy vznikající pole. Popsanou změnou rázu krajiny se však lidé ani zdaleka nepřiblížili plundrování, jež nastalo v 18. století.

V průmyslovém procesu sice dřevo ustoupilo uhlí, což mu ovšem nijak neubralo na oblibě coby materiálu pro stavbu domů, lodí nebo třeba výrobu nábytku. Díky novým strojům bylo navíc možné kmeny opracovávat rychleji a efektivněji. Od konce 17. do začátku 20. století tak jen ze střední Evropy zmizelo na 67 000 km² lesů, což odpovídá rozloze Irska. Za oceánem drancování postupovalo ještě rychleji, neboť kácení patřilo k běžné praxi při osídlování nového kontinentu: Podle odhadů pokrývala již v roce 1850 vykácená plocha v Severní Americe 460 000 km², tedy víc než Švédsko, a k roku 1910 šlo o neuvěřitelných 776 000 km², tj. bezmála o rozlohu Turecka. V roce 1950 se pak přidalo ještě drancování deštných pralesů, které neustává dodnes, ačkoliv jich v amerických tropických oblastech už zmizela víc než čtvrtina. 

Kácíme a znečišťujeme

Zeleň však hraje významnou roli v regulování skleníkových plynů. Budování továren, vypouštění škodlivin do ovzduší a zároveň i kácení stromů vyvolalo následky, jež dnes nejen pociťujeme, ale také dál zhoršujeme. 

Studie vědců z Australian National University publikovaná v časopise Nature vysvětluje, že oteplování spojené s průmyslovou revolucí začalo již v 30. letech 19. století, ale pouze v oblastech tropických oceánů a na pólech. Evropa, Asie a Severní Amerika si teplotních změn začaly všímat až zhruba o dvacet let později. Lokální výkyvy tehdy sice nebyly katastrofální, avšak podle badatelů se výrazně proměnil vývoj globálního podnebí: Před průmyslovou revolucí se totiž planeta v důsledku vulkanické činnosti spíš ochlazovala.

Rekordní vedro

Zatímco australští vědci pro svou práci využili archeologické nálezy a různé přírodní zdroje staré víc než 500 let, jež změnu klimatu odrážejí, poněkud ucelenější představu o vývoji nám dávají měření zahájená v roce 1880. Zprvu sice teplota postupně klesala, a v roce 1909 byla dokonce o 0,47 °C nižší než na začátku vedení záznamů. Nicméně pak přišlo oteplování, jež v současnosti nabírá závratnou rychlost. Oproti roku 1880 se teplota na planetě zvedla o 1 °C. Ačkoliv jde na první pohled o zanedbatelný rozdíl, opak je pravdou: Jedná se totiž o průměr z celé Země. Na některých místech jsou tedy posuny skutečně mírné, zato jinde – například ve velkých městech či na pólech – lze následky nejen pocítit na vlastní kůži, ale také přímo spatřit.  

Letošní červenec se stal oficiálně nejteplejším měsícem v historii měření: 25. července dokonce Evropu zasáhla vlna tak silných veder, že rtuť v mnoha metropolích vystoupala nad 40 °C. Paříž pak naměřila 42,6 °C, nejvyšší hodnotu v dějinách města. Horka však postihla také polární oblasti: Například z grónské pokrývky zmizelo 197 miliard tun ledu, tedy množství srovnatelné s objemem 80 milionů olympijských plaveckých bazénů, a hladina světových oceánů tak stoupla o 0,5 mm.

Průmyslové revoluci vděčíme za mnohé. Strhla však i lavinu problémů, které nejspíš vyřeší pouze jiná, podobně radikální změna ve struktuře ekonomiky. 

Od devadesátých let 20. století vědci upozorňují na to, že v krajině ubývá hmyz a s ním i další živočichové. Podle nového výzkumu, který uveřejnil prestižní časopis Nature, se situace hmyzu v Evropě dostala na pokraj katastrofy. Němečtí badatelé tvrdí, že hmyz na našem kontinentu mizí ještě rychleji, než jsme se obávali.

Během svého výzkumu dlouhodobě pozorovali hmyz a pavouky na 150 loukách a ve 140 lesích na území Německa, mezi lety 2007 a 2018. Sledovali přitom jejich celkovou biomasu, rozšíření na daném stanovišti a počet druhů. Ve všech těchto třech parametrech došlo k doslova ohromujícímu poklesu. Biomasa se snížila o 67 procent, rozšíření na stanovištích o 78 procent a počet druhů poklesl o 34 procent.

TIP: Vědci varují: Svět hmyzu je na pokraji katastrofálního zhroucení

Tak dramatický pokles během pouhých deseti let vědce zaskočil. Jak se ale ukazuje, nebude to žádná chyba. Mizí přitom hlavně vzácné druhy, zatímco běžné druhy se zatím docela drží. Hlavním viníkem tohoto stavu je podle odborníků především intenzivní zemědělství. K největším ztrátám došlo na místech, která jsou obklopená intenzivně obdělávanými plochami.