Čína v posledních letech zažívá obrovský rozmach skleněných atrakcí, které už se ale staly dějištěm nehod, jež si vyžádaly nejméně dvě úmrtí. V letošním roce zahynul jeden turista a dalších šest se zranilo, když spadli ze skleněné skluzavky v provincii Kuang-si. Kvůli dešti začala být skluzavka příliš kluzká; oběť prorazila ochranné zábradlí a zemřela kvůli těžkému poranění hlavy. V roce 2017 zahynul jeden turista při obdobné nehodě na skleněné skluzavce v provincii Chu-pej.

TIP: Rekordní skleněný most musel být uzavřen: Chtělo na něj příliš mnoho lidí

Čínská vláda proto letos vyzvala místní turistické úřady, aby provedly „důkladné bezpečnostní posouzení“ všech projektů skleněných mostů. Nepůjde ale o snadný úkol – v Číně je odhadem 2 300 skleněných mostů a neupřesněný počet skleněných chodníků a skluzavek. 

Potápím se, počítej

Zadržet dech vás moc námahy nestojí, pokud se tedy nechcete přiblížit světovému rekordu. V tom případě je lepší zamířit pod chladnou vodní hladinu, kde můžete až o polovinu zvýšit své šance na časovku. Srdce v takovém prostředí bije pomaleji a na tempu ubírá i metabolismus. Netrénovaný člověk tu s dechem vydrží o 10 až 30 % déle než na souši. A trénovaný? Ten během statické apnoe (tedy při splývání hlavou dolů) vytrvá až o 50 % déle. Stávající rekordy činí 11 minut a 35 vteřin pro muže (rekord z roku 2009 má na svědomí Stéphane Mifsud) a za ženy je jedničkou čas 8:33, pod kterým je od roku 2015 podepsaná Gabriela Grézlová.

Při zadržování dechu pod hladinou lze i decentně podvádět, když chvilku před vlastním pokusem „hyperventilujete“ jen čistý kyslík. Není to úplně podfuk, ale samostatná disciplína. Kyslíková lázeň totiž usnadní vylučování oxidu uhličitého z těla a koupí vám čas, než se pro vás stane toxickým. V roce 2012 tak například Tom Sietas zvládl 22 minut a 22 vteřin.

Prodýchejte zimu  

Ponořit celou ruku do kbelíku s ledem vyloženě pálí. Na vině je ztráta tepla z optimálních 37 °C a následná hypotermie. Metabolismus vyhlašuje poplach a reakce kožních buněk na nenadálý stres také udělá své. To evidentně neplatí pro Wima Hofa, jenž se proslavil svou až nadlidskou odolností na extrémní chlad. Až po krk zasypaný kostkami ledu vydržel bez hnutí rekordní čas bez poškození – 1:53:09.

V roce 2014 jej o vteřinu překonal Číňan Songhao Jin, ale to pořád Hofovi nechává prostor pro další extrémní rekordy: třeba v nejrychleji zaběhnutém půlmaratonu, který si dal bosky na sněhu a ledu ve finském Oulu, nebo v nejdelším plavání pod ledem (57,5 metru), než byl překonán Stigem Severinsenem (67 metrů). Výkony, které podává tento polonahý borec za polárním kruhem (nebo v kraťasech v nadmořské výšce 7 200 metrů), nemají mnoho společného s otužováním. Prý jde o dechová cvičení na potlačení imunitní reakce. Jiní za tím vidí vrozenou genetickou odchylku.

Volný pád – bez padáku

Z jak velké výšky můžete spadnout, a pořád to ještě přežít? Dosud nepřekonaný světový rekord se v poněkud nepříjemné souvislosti pojí s Českou republikou, respektive Československem. Právě nad naším územím totiž v roce 1972 v zavazadlovém prostoru jugoslávského civilního letounu JAT 367 vybuchla nálož, která rozmetala pasažéry i posádku na kousky. Štěstí v neštěstí měla letuška Vesna Vulovičová: Pád bez padáku z výšky 10 160 metrů přežila. Přesto nevyvázla bez zranění – důsledkem pádu byla fraktura lebky, zlomenina nohou a poškození tří obratlů, ztráta paměti, dlouhé kóma a série náročných operací. Díky fascinující práci českých lékařů přežila následky pádu, a dokonce začala znovu chodit. I když se opět hlásila k práci letušky, místo už jí nikde nenabídli.

Pád bez padáku si vyzkoušel i Chris Saggers, čistič oken, který vypadl z 22. patra (67 metrů) na zaparkované auto. Jediným jeho zraněním bylo rozbité obočí, což si lékaři dodnes neumějí úplně vysvětlit.

Žíznivý pokus o rekord

Jak dlouho se dá přežít bez vody, respektive bez tekutin? Vzhledem k tomu, že tvoří 60–70 % naší tělesné váhy, ne moc dlouho. Po třech dnech už máte zásadní problém. Velmi záleží na vašem výkonu a okolních podmínkách. Při fyzické námaze v horku dokáže člověk vypotit 1,5 litru za hodinu, takže se nastřádané zásoby rychle tenčí. Vlhkost z těla odchází také s dechem a močí. Stačí málo a může dojít k dehydrataci. Ta mimo jiné vede k selhání tělesné termoregulace, poklesu krevního tlaku a nakonec ke smrti.

Nedobrovolným rekordmanem v hodně neoficiálním pokusu se stal osmnáctiletý Andreas Mihavecz, který v roce 1979 skončil za mřížemi zadržovací cely, protože byl viníkem dopravní nehody. Jenže pak na něj policisté zapomněli, a to na 17 dní. Mihavecz zhubl 24 kilo a od policie následně po zásluze vysoudil statisíce. Jeho rekord je však částečně zpochybňován: Prý mohl olizovat kondenzovanou vodní páru ze stěn svého vězení.

Plavci proti proudu

Někteří lidé prostě vodu milují, až je s podivem, že jim nenarostly ploutve. Ty by jistě docenil Veljko Rogošić, který si v roce 2006 doplaval z italského Grado do Riccione. Za padesát hodin urazil 225 kilometrů. Sarah Thomasová toho sice tolik nenaplavala, ale ve vodě při své plavbě z New Yorku do Vermontu strávila 67 hodin a 16 minut. Na cachtání v řece zase nedal dopustit Ricardo Hoffman, jenž si během 84 hodin proplaval 489 kilometry řeky Paraná. Ano, sice s proudem v zádech, zato s hady a piraněmi.

V plaveckých extrémech by rozhodně neměla zapadnout ani Češka Abhejali Bernardová, neboť jako teprve desátý člověk v historii dokončila výzvu Oceans Seven. Teoreticky to zní snadně – přeplavat sedm vybraných úžin světa s délkou desítek kilometrů. S proudy, živly, poklesem tělesné teploty a vlastní myslí tu ale zápasíte desítky hodin. Extrémem je i Tim Yarrow, který vydržel pod hladinou (s externím přísunem kyslíku) 10 dní. Přiznáváme, varhánky měl nejen na rukou.

Jídlem ku zdraví

Během dlouhého hladovění lidské tělo začíná využívat glykogen obsažený v játrech a svalech, aby syntetizovalo glukózu a některé aminokyseliny. Poté začne zpracovávat zásobní tuk, aby si vyrobilo vlastní proteiny. Jak dlouho ale vydrží bez příjmu potravy? Fantaskní a nepodložené zprávy o nejrůznějších jogínech a mniších, kteří se živí jen pránou nebo sluneční energií, jsou dosud nepodložené, „nejdůvěryhodnějším“ zdrojem informací o lidském hladovění tak jsou často jen záznamy vězeňských lékařů.

Irský odbojář Terence MacSwiney přitom nemůže být považován za rekordmana: Stravu v cele během protestní hladovky odmítal fascinujících 74 dní, ovšem „stávka“ skončila v roce 1920 jeho smrtí. Jednadvacet dní držel protestní hladovku i Mahátma Gándhí, jiní šampioni vydrželi hladovět – již s trvale poškozeným zdravím – čtyřicet dní. Teoreticky by sedmidenní hladovka neměla trénovaného člověka položit, padesát dní prý už přežít nelze.

Nedostatek spánku vás položí

William Charles Dement ze stanfordské univerzity byl špičkovým specialistou v oboru spánkové deprivace, přičemž realizoval bezpočet systematických experimentů. Z jednoho vzešel i stávající rekordman Randy Gardner, který vydržel v laboratorních podmínkách nespat po celých 11 dní a 25 minut. Tím překonal předchozí 260hodinový rekord Toma Roundse.

Dement opakovaně tvrdil, že kromě proměn nálad jednotlivce nedochází v důsledku únavy k hlubším změnám myšlení. Opak potvrdil právě Gardner, který měl ve stavu vyčerpání nahlas počítat od jedné do stovky. Skončil u pětašedesáti, protože prý zapomněl, co měl vlastně dělat. Pořád tedy platí, že nedostatek spánku má zásadní význam pro lidský život, a pokud jej podceníte, můžete zemřít na úplné vyčerpání organismu.

Tma a izolace? Je to v hlavě

Člověk je tvor společenský, a i když si od civilizace i sousedů někdy rád odpočine, dlouhodobou izolaci nese psychicky nelibě. Mezi rekordmany, kteří strávili extrémní časy v osamění v hlubinách chladné jeskyně, lze započítat srbského speleonauta Milutina Veljkoviće. Ten v podzemí setrval 464 dní a kontakt s okolím udržoval rádiem. Podobně na to šel i jeskyňář a sociolog Maurizio Montalbini, který vydržel na jeden zátah 366 dní. Na světlo přinesl zajímavé poznatky o tom, jak se lidem mění vnímání času.

To potvrzuje i Stefania Follini, která v podobné izolaci ticha a temnoty strávila 130 dní. Její „den“ trval v průměru pětadvacet hodin, po kterém se ukládala k desetihodinovému spánku. A také se zastavil její menstruační cyklus. Když necháme stranou psychiku, je největším problémem izolace v temnotě nedostatek slunečního záření, a tím pádem i vitamínu D.

Laoská metropole Vientiane se rozkládá na březích řeky Mekong, jež tvoří přirozenou hranici se sousedním Thajskem. Hlavní město se tak zdánlivě nachází daleko od centra dění ve vlastní zemi. V jeho zástavbě se každopádně snoubí bouřlivá minulost plná válek i plenění, vlivu koloniálních mocností a zásahů komunistického režimu (viz Metropole na roztrhání). Při návštěvě Vientiane nebudete pochybovat, že jste se dostali do míst velkého významu.  

Snídaně na tržišti

Den plný objevování byste měli začít pořádnou snídaní, a Vientiane vám nabídne spoustu možností, jak ukojit hlad: Jelikož se jedná o bývalou francouzskou kolonii, narazíte ve městě na vcelku dobré pekárny. Pokud ovšem toužíte po autentičtějším pokrmu, vyrazte na tržitě: Už od časných ranních hodin tam místní ženy připravují ve velkých kotlích jídlo pro všechny kolemjdoucí. 

V jednom hrnci před sebou mají vždy rýži, ve druhém zas nudle: Hladovcům tak stačí na jeden z nich ukázat a posléze si vybrat, kterou z mnoha „omáček“ chtějí přílohu zalít. Výsledkem je hustá polévka, k níž následuje ještě miska vývaru se zeleninou. 

Na skútru za kulturou

S plným žaludkem si pak můžete pronajmout skútr a vyrazit do města za památkami. Bývají totiž od sebe docela daleko a drožkáři ve Vientiane turistům rádi zvedají ceny do astronomických výšin. 

Mezi nejznámější dominanty města patří vítězný oblouk Patuxai, postavený mezi léty 1957 a 1968 k uctění památky Laosanů, kteří zemřeli ve válce za nezávislost. V jeho blízkosti se rozkládá nádherný park, a přestože k němu míří značná část turistů, panuje tam klid a pohoda. Na vrchol památky se dá za mírný poplatek vystoupat a rozhlédnout se po okolí, přičemž se můžete kochat například monumentálním bulvárem Lane Xang ve francouzském stylu. 

Ve stínu víry

Kousek dál od řeky leží velká, zlatem pokrytá stúpa Pha That Luang: Buddhistická svatyně ve tvaru jehlanu patří k nejvýznamnějším symbolům Laosu. V současné podobě zkrášluje metropoli od počátku 20. století, stará je však bezmála dva tisíce let. Měnila se převážně proto, že během své existence několikrát čelila drancování a ničení kvůli zlatu… 

Zatímco náměstí přiléhající k chrámu sužuje úporné vedro, v útrobách svatostánku panuje milosrdný chládek. Stačí ujít pár kroků a venkovní výheň vystřídá oáza náboženské úcty, čišící z každé zdi. Budete-li ohleduplní, předvedou vám obyvatelé města své rituály. Když potom vyjdete ven, můžete se ještě schovat do stínu a zapříst rozhovor s některým z mnichů: Rádi se dávají s turisty do řeči, aby si procvičili angličtinu – v jinak frankofonním Laosu se jedná o příjemnou změnu. 

Vychytralost a zatajování

Až se nasytíte náboženských krás, rozhodně byste měli vyrazit také do propagandistického Národního muzea. Jeho expozice se totiž liší od výstav, které byste za normálních okolností mohli spatřit v demokratických podmínkách: Již název státu – Laoská lidově demokratická republika – napovídá, že zemi pevně svírá komunistický režim. A přestože se tamní politická situace značně liší od té, jež vládla před rokem 1989 u nás, některé věci se nemění. 

Budova zmíněného muzea pochází z dob francouzské koloniální správy a její expozice vznikla po roce 1970, tedy v době, kdy nynější režim již pevně držel otěže v rukou. Muzeum proto vypráví příběh o hrdinném laoském lidu bojujícím proti západnímu imperialismu, o vítězném tažení komunismu světem a podobně. Nutno však dodat, že tyto „pohádky pro dospělé“ prezentuje pomocí vychytralého zatajování. Vše, co se návštěvník na místě dozví, je vlastně pravda: Jen tu a tam chybějí další, velice důležité informace, které by výstavu postavily do kontextu reálné historie. Výsledkem je přesvědčivý výklad minulosti, jemuž mnozí místní hluboce věří.   

Mezi mnichy a soudruhy

Abyste mohli navštívit Xieng Khuan, známý také jako Buddha Park, musíte vyrazit až na periferii města. Netradiční procházka mezi četnými skulpturami nicméně za zhruba třicetikilometrovou jízdu na skútru rozhodně stojí. Na relativně malém prostoru o velikosti několika set metrů čtverečních tam uvidíte dvě stovky převážně hinduistických a buddhistických soch – mnohé z nich jsou přitom z pohledu Evropana groteskní, až děsivé. Ohromí vás například tři metry vysoká podobizna démona nebo čtyřicetimetrový ležící Buddha. 

TIP: Minová pole v Laosu zabíjejí i po 50 letech

Park však není nijak starý: První skulptury se na břehu Mekongu objevily v roce 1958. Přestože se po revoluci a občanské válce dostali k moci komunisté, místo dál vzkvétalo. V Laosu totiž nedošlo k drastickému potírání víry jako v jiných státech zachvácených komunismem – právě naopak. V zemi dodnes žijí tisíce mnichů a do jejich řad vstoupí minimálně na pár týdnů snad všichni laoští muži, než se z nich posléze stanou komunisté, či alespoň socialisté. 

Těleso s nezvyklým havajským jménem ’Oumuamua je nejen prvním prokázaným návštěvníkem mezihvězdného původu, ale také zajímavou sondou do světa odborného poznání. Vědecká práce v základním výzkumu si ve většině případů klade za cíl vysvětlit to, co vidíme kolem sebe. Vědec tak sestaví tzv. hypotézu, tedy svoji představu, pokud možno podloženou teoretickým konstruktem, která dané pozorování objasní. Je zcela přirozené, že jiný odborník může stejné pozorování vysvětlovat pomocí jiné hypotézy. Základní postup ve vědě zní, že se hypotéza nepotvrzuje, ale naopak vyvrací. A dokud není vyvrácena, nejčastěji dalšími pozorováními, považuje se za možnou. 

TIP: Co přineslo hledání rádiových signálů mezihvězdného návštěvníka 'Oumuamua?

Tedy ano – chování tělesa ’Oumuamua je v souladu s hypotézou o průletové sondě mimozemské civilizace, kterou v současnosti nelze vyvrátit. Stejně tak je ovšem možné objekt považovat za mimosluneční kometu. Většina astronomů považuje za pravděpodobnější přirozený původ tělesa, ale momentálně nemají pádné argumenty, jak vyvrátit ten umělý.

Přestože na uherský trůn usedl mladičký Václav III., který zde měl získat své první vladařské zkušenosti, v celé akci byl vlastně jen loutkou svého mocného otce Václava II. Ten bohužel po zisku polské koruny neuměl říct dost, a když k němu přišli roku 1301 mocní uherští magnáti s nabídkou uherské koruny, nedokázal jejímu lákadlu odolat, přestože mu jako zkušenému politikovi mělo být od počátku jasné, že má jen malou naději na úspěch. 

Divoká volba uherského krále

Především ho měly varovat události z nástupu posledních dvou králů Uher. Přestože byli z domácího rodu Arpádovců, museli si svou korunu těžce vyválčit. Uherští magnáti (nejmocnější šlechtici) totiž projevovali svou mocichtivost a touhu po vlastním obohacení snad ještě víc než česká, moravská či polská šlechta. Roku 1290 byl za podivných okolností zavražděn předposlední Arpádovec Ladislav IV. a jeho nástupce Ondřej III. zemřel v lednu 1301 ve velmi mladém věku poté, co o měsíc dřív otrávili jeho matku. Byl snad i on otráven?

Už za Ondřeje III. se však magnáti z jižních Uher (Chorvatsko, Pětikostelí, Sedmihradsko, část Bulharska) postavili za jeho protikandidáta Karla Roberta z rodu Anjouvců. Tomu bylo v roce 1301 pouhých třináct let a byl tedy jen o rok starší než Václav III. Po smrti Ondřeje III. se nechal urychleně korunovat uherským králem. Ač to nebylo podle všech náležitostí (neměl ani pravé korunovační klenoty), papež jeho korunu uznal. A právě podpora papeže Bonifáce VIII. se ukázala být nakonec rozhodující. Byl to ten samý papež, který od počátku brojil proti Přemyslovcům a jejich přijetí uherské koruny bylo poslední kapkou, která mu umožnila proti nim se vší svojí mocí zakročit.

Chlapec v Budíně

Jak tedy celé uherské dobrodružství Přemyslovců vypadalo? Václav II. přijal v Praze uherské magnáty v čele s Matoušem Čákem Trenčanským a zvážil nabídku jejich podpory. Rozhodl se vyslat do Uher svého jediného syna a za jeho podporu vydal uherským magnátům nemalé částky. Václav III. se tam vypravil už roku 1301 ve věku dvanácti let v doprovodu mnoha českých rádců a silné vojenské družiny. Nechal se také korunovat uherským králem (pravými klenoty na pravém místě, ale špatným arcibiskupem), přijal jméno Ladislav V. a usídlil se na Budínském hradě. Samostatně ovšem pochopitelně nevládl. Místní záležitosti rozhodovali jeho rádci, s vážnějšími věcmi se obraceli do Prahy na jeho otce. 

Mezitím proběhl diplomatický souboj s papežem, který Václav II. naprosto nezvládl. Vyslal k němu špatně informované posly a odmítal vstřícná jednání. Zatím měl ovšem podporu většiny magnátů, což se mělo brzy změnit. Václav II. se snažil situaci řešit uplácením příznivců, čímž totálně přečerpal prostředky Kutné Hory i celého Českého království a šíleně se zadlužil. Navíc naprosto marně, protože Karel Robert z Anjou získával stále větší podporu a nakonec se k němu obrátili i ti magnáti, kteří byli předtím štědře placeni českým stříbrem – včetně Matouše Čáka Trenčanského. 

TIP: Poslední triumf Václava II.: Co se stalo před Kutnou Horou?

Václav II. se pokusil situaci zachránit tím, že roku 1304 se silným vojskem odjel do Uher synovi pomoci. Pobyl tam dva měsíce, ale české vojsko nedokázalo nic jiného, než krutě rabovat. Zatím do oslabených Čech vtrhl římský král Albrecht a málem dobyl Kutnou Horu. A tak Přemyslovcům nezbylo nic jiného, než sbalit svých pět švestek, přibalit k nim uherské korunovační klenoty a „takticky ustoupit“ do Čech. Dočasný ústup se pak vlivem okolností změnil na nucenou rezignaci.

V řadě dramatických příběhů se objevila zápletka, která počítá s tím, že letadlo, nejlépe plné lidí, z nějakého důvodu přijde o své piloty. V takové chvíli se obvykle zázračně objevuje bývalý vojenský pilot mezi cestujícími anebo podobný hrdina, který nakonec dokáže s bezmocným strojem přistát. V budoucnu ale nejspíš taková zápletka ztratí smysl.

Výrobce letadel Cirrus Aviation nedávno ohlásil, že jejich menší pasažérské letadlo G2 Vision bude mít novou funkci „Safe Return“, čili „Bezpečný návrat“. V nouzové situaci palubní inteligence letounu proskenuje okolí, vyhledá nejbližší letiště, vyvolá poplach u záchranných složek, a pak vlastními silami přistane, pokud možno bezpečně. Systém mohou spustit i cestující, stisknutím jediného nápadného tlačítka.

TIP: Airbus, Rolls-Royce a Siemens staví hybridní elektrický letoun

Vision nebo též Cirrus Vision SF50, je malý šikovný stroj pro jednoho pilota a šest pasažérů. Může létat ve výšce až 8 500 metrů, maximální rychlostí 560 kilometrů za hodinu, a doletí až do vzdálenosti 2 222 kilometrů. Již teď mají tyto stroje k dispozici důmyslný záchranný padák, který je v případě fatální poruchu snese na zem. Možnost autonomního nouzového přistání jejich bezpečnost ještě podstatně zvýší.

Je konec října a skoro taky konec říje. Pro ty, kteří stejně jako já ještě říji vysoké zvěře nezažili na vlastní oči a uši, jde o až překvapivě intenzivní zážitek. Všude okolo hřmí zvláštní hrdelní zvuky, které svou hlasitostí značně převyšují moje očekávání. Samci stále zvedají hlavu vzhůru a „chrochtají“. Tváří se při tom, jako by to zvládli dělat klidně dalších 24 hodin.

Od lidí co nejdál

Mlha, která posledních několik dní udržovala viditelnost jen na pár metrech, se naštěstí tento den jako mávnutím kouzelného proutku rozplynula. Šance na pozorování daňků a jejich soubojů z blízka, jsou proto poměrně vysoké. Jsme na to dva a máme pro sebe celou oboru. To bude nádhera, maluju si v duchu vytoužený obrázek: samci pohroužení do atmosféry soubojů si nás nebudou všímat, nebudeme muset čekat hodiny na posedu a jen doufat, aby stádo vůbec přišlo. Určitě si uděláme několik parádních záběrů zblízka. Tolik moje představa o pozorování soubojů v oboře, která se ukáže být v mnoha ohledech mylná.

Moje vzdušné zámky se brzy rozpadají jako by do nich fouknul čerstvý vítr prozření. Je pravda, že máme k dispozici skoro stohlavé stádo daňků, ale obora má v každém směru přes půl kilometru a zvířata od nás vždy ustupují do toho nejvzdálenějšího koutu. Uléháme na karimatky a čekáme, až si na nás vysoká trošku zvykne a půjde blíž. V oboře jsou přeci krmení a měli by být na lidskou přítomnost zvyklí… Zdá se, že ani tento předpoklad se nenaplní. Při polehávání získáváme jen „parádní“ snímky parohů za kopcem, „exkluzivní“ šmouhy v křoví a podobné skvosty.

Po hlavě do soubojů

Ještěže jsme na podobnou situaci připraveni. Kdyby k nám náhodou daňci (v mé původní představě poloochočení a říjí zaslepení bojovníci) nechtěli přijít, máme pro ně jablíčka. Jenže daňci nejsou ani poloochočení, ani zaslepení říjí, jak už víme. Jak jim tedy jablko předložit? Dejme tomu, že jablko hodíte někam do trávy. Pokud je daněk v okolí a vidí vás ovoce odhazovat, jablko okázale ignoruje. Jakmile se ale strategicky přemístíte na druhou stranu obory, přes všechny ty kopce a neschůdný terén, kde je celé stádo, všechna zvířata utečou k vašemu předchozímu stanovišti a než se přesunete přes celou oboru zpět, jablko je pryč. Jediný způsob jak ty kopytnaté potvory jablkem nějak ovlivnit, je zřejmě přesná rána vyzrálým plodem mezi oči, myslím si dopáleně.

Aby zoufalství z nemožnosti přiblížit se na rozumnou vzdálenost neklesalo, stále v okolí slyším chrochtání samců a veselé „vhííp vhííp“ laní. Do kakofonie zvuků se najednou přidává nový, mnohem zajímavější: nárazy, jako by do sebe narážely padající stromy. Souboje! Celý natěšený běžím za tím lákavým třeskotem. Běh lesním terénem z kopce do kopce na půlkilometrové trati s těžkou fototechnikou je celkem náročný. Olympijská disciplína z toho asi nebude, říkám si mezi funěním. Kdo by teď ale žehral na špatnou tělesnou kondici, vždyť poblíž se bojuje doslova hlava nehlava.

Stále bdělá hlídka

Skrz stromy vidím dva daňky v bojovém sevření – hlavy proti sobě, pomalý ústup, rozběh a zaklesnutí. Od kopyt odletuje zemina, slabší jedinec po nárazu často brzdí i několik metrů. Chvíli souboj jen tiše sleduji. Pak se probírám z vytržení a opět mě popadne touha dostat se k bojovníkům co nejblíž. Jenže na hlídce stojí třetí samec, a jakmile se pohnu, upozorní na mě bojující dvojici. Rváči okamžitě „zahazují zbraně“ a prchají. Samozřejmě, že teď se souboj ozývá opět z nejvzdálenějších části obory. To abych se zase proběhl.

Vzpomenu si na knihy Karla Maye a tentokrát se rozhodnu změnit styl. Přískoky za stromy a k tomu plížení, za které by se nemusel stydět ani Inčučuna. O hlídce vím a snažím se zůstat stále skrytý za kmeny stromů. „Kdybych míň jedl, určitě by mě přes ty tenké kmínky nebylo vidět,“ letí mi při tom hlavou. Dokud se nehýbu, hlídka si mě nevšímá a jakmile se strážce podívá jiným směrem, udělám skok k dalšímu kmeni. Kousek po kousku jsem blíž a blíž. Po několika minutách náročného maskování se konečně dostávám na vzdálenost, z níž má smysl fotit. Postupně se mi daří zachytit několik zajímavých okamžiků, ale s nadšením klesá má opatrnost i maskování ... a už jsou zase fuč.

Příště bez váhání

Plížení pro změnu měním na běh a naháním Petrovi celé stádo před objektiv. Opět musím klusat přes celou oboru, ale už si na to běhání z kopce do kopce začínám zvykat. Čas jsem si neměřil, ale cítím, že se v obíhání obory zlepšuju.

TIP: Rozhovor s etologem Luďkem Bartošem: Nemůžete vzít přírodu z koně

Radost z pohybu a sluníčka udělala své – frustrace je pryč a trpělivost se mi vrací. Jen Petr nešťastně pokyvuje hlavou: „Běháš hezky, ale já měl dlouhé sklo s konvertorem, takže tohle už znova nedělej“. Jsem zpět u indiánského stylu: pomalé plížení, dřepy a dalších pár fotek. Jsme schovaní za krytem ze starého plotu a čekáme, až daňci sami přijdou blíž. Jenže stádo o louku, u níž dřepíme, nejeví žádný zájem. Po půl hodině čekání se potřebujeme protáhnout a projít a pomalu začíná být čas myslet na oběd. Rozhodně nemáme pocit, že bychom na paroháče nějak vyzráli, ale příště už to rozhodně bude lepší. I kdybychom se museli podívat na všechny díly slavného lovce Pampaliniho a přijít od hlavy po paty zabalení do maskovacích sítí…

Slaneček či herink, jinak též nasolený sleď, je potravina poměrně trvanlivá a tam, kde byl ryb dostatek, se ve středověkých armádách nejednou používala k nasycení vojáků. Nejinak tomu bylo v zimním čase na počátku roku 1429, kdy vojsko anglického krále Jindřicha VI. zle zatápělo vojákům francouzského následníka trůnu Karla, jehož před nějakým časem připravilo o korunu. 

Prostá léčka

Válčilo se na řece Loiře. Jelikož Angličané oblehli Orléans v říjnu 1428, byla ve městě nouze o jídlo. Když obležení Francouzi zjistili, že z Paříže vyrazí konvoj tří set povozů se zásobami všeho druhu pro Angličany, rozhodli se, že jej přepadnou. Zprávy nicméně říkaly, že konvoj provází 1 500 ozbrojenců sira Johna Fastolfa, proto bylo nutné shromáždit nejméně stejný počet mužů.

Jedna skupina Francouzů unikla pod rouškou tmy z města, dvě další se k ní připojily z okolních hradů v noci na 12. února, společně pak zamířily k městu Rouvray, kudy měly vozy pod ochranou nic netušícího Fastolfa projet.

Záměr vypadal prostě, stačilo přepadnout kolonu, využít momentu překvapení, vnést zmatek do nepřipravených řad obránců a všeho se zmocnit. Hrabě Clermont, který přepadu velel, si ale počínal tak nešikovně a hlučně, že nikoho nepřekvapil.

Podle kroniky Enguerranda de Monstrelet Angličané v klidu zaujali obrannou pozici: „Sevřeli se a vytvořili z vozů a z ostrých dřev tábor po způsobu bariéry, v níž nechali jediný úzký průchod pro vejití i vyjití.“

Zformovali tedy podobnou vozovou hradbu, jakou v téže době používali husité, a když čtyři stovky Skotů ve francouzském žoldu zaútočily, bylo pozdě. Šípy proti nim vypouštěli obávaní angličtí střelci z dlouhých luků (longbowmen), takže útočníci padali ze sedel. Někteří se proto snažili co nejrychleji ujet z dostřelu a ti, kdo se přece jen dostali k vozům, darmo máchali meči, nebo napřahovali kopí, neboť na nikoho nedosáhli. Pak přišel anglický protiútok, jak popisuje Monstrelet: „Vyrazili kvapem ze svého ležení a obrátili je ve zmatek a na útěk, tentokrát nikolivěk bez velkého pobíjení, neb tu zemřelo tři sta či čtyři sta francouzských bojovníků.“

Ostudná porážka

Kdyby v té chvíli zaútočil s ostatními Clermont, který vše viděl, mohl situaci ještě napravit. Měl totiž šanci s Angličany na volném terénu před vozovou hradbou skoncovat předtím, než by se stihli pod její ochranu vrátit! Místo útoku ale ujel… „Jen co uhlídali, že Angličané ovládli bojiště, pustili se cestou na Orléans, což učinili nikoliv počestně, leč hanebně, neb měli sdostatek prostoru odejít a Angličané je nikterak nehnali,“ napsal o něm a jeho mužích týž kronikář.

Proslulí kapitáni La Hire a Xantrailles šli Skotům na pomoc a na Fastolfa udeřili, třebaže marně. Boj se stal nejostudnější porážkou, jakou Francouzi za války, která později dostane jméno stoletá, utrpěli. „A byl svrchu řečený den nazván v jazyce obecném bitvou o slanečky. A příčinou toho názvu bylo, že velkou část anglických povozů zabírali herinci a další viktuálie postní,“ dodal Monstrelet.

Slanečková bitva (Bataille des harengs) nebo také Den slanečků (Journée des harengs) podlomily odhodlání řady rytířů, kteří od francouzského vojska odpadli a s následníkem trůnu Karlem to vypadalo víc než bledě. Za hradbami Orléansu ubývalo naděje i potravin a vyhlídky na pomoc zvenčí mizely. Kdyby město padlo, přišel by nejspíš francouzský princ o zbytek Francie.

TIP: Nejbizarnější válečné konflikty: 2 000 padlých v boji o vědro

Pak ale hrabě Dunois, duše obrany, zaslechl zprávy, o nichž později vypověděl: „Kolovaly jisté zvěsti, podle nichž projela městem Gien mladá dívka řečená Panna a ujišťovala, že jede (…), aby ukončila obležení Orléansu.“ Zvěsti nelhaly, v dubnu se ta dívka před městem objevila a Angličany porazila. Jmenovala se Johanka z Arku a díky slavnému vítězství se jí začalo říkat Panna Orleánská.

Již je to téměř rok, co na povrch rudé planety dosedla americká robotická sonda InSight. Jejím cílem je provést co nejvíce pozorování a experimentů, které nám prozradí, jak vypadá vnitřek Marsu a také přispějí k pochopení vzniku a vývoje terestrických planet. Klíčové zařízené tohoto planetárního geologa ale bohužel pronásleduje smůla.

Jde o samopenetrační tepelnou sondu HP3 (Heat Flow and Physical Properties Package), které se přezdívá „krtek“. Sonda HP3 by se měla zavrtat asi 3 až 5 metrů pod povrch Marsu a pak pomocí popruhu s čidly měřit tepelný tok. Z takových měření chtějí vědci určit, jak se pod povrchem Marsu šíří teplo. Krtek má ale bohužel problémy.

Krtek je venku z nory

Sonda HP3 se pustila do práce letos v únoru. Dostala se do hloubky asi 30 cm a hlouběji to nešlo. Operátoři týmu InSight nedávno vypustili „krtka“ znovu, tentokrát s pomocí robotické končetiny sondy. Sonda se dostala asi do poloviny potřebné hloubky a pak se její postup opět zastavil. Teď je již podruhé zpět na povrchu rudé planety a operátoři se usilovně snaží vymyslet nějaké řešení.

TIP: Trable na Marsu: Robotický geolog InSight má problém s klíčovým přístrojem

Podle prvních odhadů by příčinou nových potíží sondy HP3 mohly být neobvyklé podmínky v zemině Marsu. Je to první podobná mise a prozatím jsme neměli s kopáním na Marsu žádnou zkušenost. Představitelé NASA zdůrazňují, že mise InSight navzdory problémům s „krtkem“ celkově probíhá podle plánu a přístroje jinak fungují velmi dobře. 

Když skončila Velká válka, putovala většina britských bitevních lodí do šrotu, avšak obrněnců třídy Queen Elisabeth se to netýkalo. Dál tvořily jádro loďstva, a proto dostávaly to nejlepší, co mohla britská technika nabídnout.

Předchozí část: Dlouhá cesta staré dámy: Bitevní loď Jeho Veličenstva Warspite (1)

Na Warspite se už v roce 1918 objevily plošiny pro start letadel a krátce poté nový, mnohem přesnější dálkoměr pro řízení dělostřelecké palby. V roce 1924 Warspite coby součást 2. bitevní eskadry zatloukla pomyslný zlatý hřeb námořní přehlídky ve Spitheadu a krátce poté zamířila do doků. Během dvouletých úprav dostal trup širší protitorpédovou obšívku, muniční komory nově chránily prostory naplněné vodou a na palubě se objevily 102mm protiletadlové kanony, které si vyžádaly instalaci samostatného stanoviště řízení palby. Změnila se i základní silueta lodi, když dva komíny nahradil jen jeden. 

Série přestaveb 

K další přestavbě, která daňové poplatníky vyšla na takřka stejnou částku jako samotná stavba lodi, došlo v letech 1931–1937. Zásadní změny se týkaly dokonce i kostry trupu a úložišť strojů. To proto, že dva tucty původních kotelen nahradilo šest nových a k nim Warspite dostala také výkonnější parní turbíny. Dělové věže putovaly zpět k výrobci, který zvýšil elevaci z 20 na 30º, což s novými typy granátů zvětšilo dostřel až na téměř 30 km. Stará řídící věž se přesunula na záď, aby v případě nouze posloužila jako záložní, a na jejím místě vyrostla zbrusu nová nástavba.

Čtyři přední děla pomocné výzbroje, která se beztak dala použít jen při nízké rychlosti a na klidném moři šla pryč, a naopak kolem můstku přibyla další protiletadlová výzbroj; tentokrát v podobě 40mm automatických kanonů. Současně loď dostala dva jeřáby pro spouštění a zdvih průzkumných letounů. Poslední úpravou se pak stalo odstranění podhladinových torpédometů. Všechny meziválečné úpravy doprovázelo mírné zvyšování výtlaku, takže přes vyšší výkon strojů rychlost Warspite z roku 1937 oproti Warspite z roku 1915 klesla o 1,7 uzlu (3 km/h).

Úspěchy u Narviku 

Po úpravách převzal velení kapitán Victor Crutchley (později známý z pacifického bojiště) a Warspite posílila řady Středomořské floty. Když se velení ve Středomoří v červnu 1939 ujal viceadmirál Andrew Cunningham, Warspite reprezentovala impérium při jednáních s tureckou vládou v Istanbulu a po vypuknutí války se vrátila k Domácí flotě. Prvním úkolem byl doprovod konvoje HX-9 z Kanady do Liverpoolu. Během plavby však Crutchley dostal rozkaz, aby se připojil ke skupině kolem letadlové lodě Furiuos a pátral po německých korzárech Deutschland a Admiral Graf Spee.

V prosinci 1939 se Warspite vrátila domů a v dubnu 1940 nastala její první velká chvíle. Během německé invaze do Norska sice Kriegsmarine pomohla Wehrmachtu k obsazení strategického přístavu Narvik, ovšem zaplatila za to vysokou cenu. V první bitvě torpédoborců přišla německá strana o dvě jednotky a za tři dny se před Narvikem objevily mohutné posily v čele s Warspite a Furious.

Boj se prakticky rovnal popravě. Nejdřív zaúřadovala letadla, která potopila ponorku U-64. Pak se dala do práce těžká děla Warspite, zničila torpédoborec Erich Koellner a dva další poškodila. V další fázi boje Warspite umlčela pobřežní baterie a o zbytek se postaraly britské torpédoborce. Kriegsmarine u Narviku odepsala celkem deset torpédoborců, což činilo polovinu stavu tohoto typu plavidel. Na zpáteční cestě Warspite unikla torpédům z ponorek U-46 a U-48 a po několika dnech Crutchleyho vystřídal kapitán Douglas Fisher.

Proti Italům 

Když v červnu 1940 vstoupila do války Itálie, Warspite se vrátila do Středozemního moře. Už 9. července se s bitevní lodí Malaya u mysu Punta Stilo dostala do přestřelky s italským svazem a jedna salva z Warspite se „ujala“ na pancíři bitevní lodi Giulio Cesare. Rychlost italské lodi klesla, ale Britové nemohli příznivou situaci využít kvůli blízkosti nepřátelských leteckých základen.

Další významná akce se odehrála až během listopadu: operace Judgement spočívala v leteckém přepadu přístavu Tarent 21 bombardéry z letadlové lodi Illustrious, které na dlouhou dobu zneškodnily čtyři italské bitevní lodě. Warspite se akce zúčastnila jako součást krycího svazu. Díky úspěšnému útoku mělo Královské námořnictvo ve Středomoří v příštích měsících volné ruce a Warspite mohla pohodlně ostřelovat jak Bardíji v severní Africe, tak Valonu v Albánii.