Z výšky připomíná pobřeží Ningaloo předěl mezi životem a smrtí: Západoaustralský poloostrov North West Cape je totiž vyprahlý a na první pohled nehostinný. Břehy vápencové pouště však omývají vody Indického oceánu, v nichž se ukrývá korálový útes dlouhý bezmála 250 km – domov stovek podmořských druhů. 

V době, kdy se rozmnožují koráli, připlouvají do oblasti hledat potravu ohrožení žraloci obrovští. V jednom okamžiku jich v lokalitě bývá 300–500, což z ní dělá největší shromaždiště této paryby na světě. Korálů se pak v rezervaci vyskytuje přes 300 druhů a obývá je na 700 rybích, 650 měkkýších či 600 korýších druhů, jimž dělá společnost víc než tisíc rozličných řas. V zimních měsících vedou navíc podél pobřeží migrační trasy velryb, delfínů, rejnoků a dugongů, kteří se obvykle zdržují v mělkých mořských zátočinách.

Pod vodou i pod zemí

Přírodní bohatství Ningaloo se však nenachází jen pod hladinou: Pobřeží je převážně vápencové a voda v něm vyhloubila rozsáhlý systém krasových jeskyní. Vedle nich narazíte na kamenné či písčité pláže i mangrovové porosty. Všechny zmíněné lokality přitom kypí životem a hostí mnoho rostlinných i živočišných endemitů – tedy organismů, jež se jinde na Zemi nevyskytují.

TIP: Na podmořské pastvě: Australská Žraločí zátoka představuje unikátní ekosystém

Zatímco například Velký bariérový útes na severovýchodě Austrálie trpí pod nájezdy rybářů a turistů, Ningaloo leží v relativně opuštěné části kontinentu, kde jeho ekosystémy ruší jen málokdo. Celá oblast kromě toho spadá do vlastnictví státu, takže tamní rybaření spolu se zvolna rostoucím zájmem veřejnosti zůstává pod přísným dohledem. 

Karafiáty tvořily typické zátiší většiny totalitních kanceláří 8. března na Mezinárodní den žen. Svátek, na němž si komunisté dávali obzvlášť záležet, však spíš než oslavu ženství znamenal důvod k pijatice. Mnohé dámy květinu ocenily, protože leckdy jinou za celý rok nedostaly.

Symbol čistoty a krve

Na plátnech starých mistrů představoval karafiát panenství a čistotu. O několik století později se stal symbolem komunistické strany. Rudý květ navíc značil prolitou krev dělníků. Provázel nebožtíky v krematoriu, nechyběl na stole při plánování pětiletky ani při politických „objímačkách“. Karafiát měl zkrátka všechny předpoklady být květinou proletariátu. Stál pár korun, nebyl náročný na pěstování a dlouho vydržel. V květinářství navíc nebyla zrovna bohatá nabídka.

Po revoluci pak karafiát téměř vymizel, ačkoliv jde o takřka dokonalou květinu. Pyšní se výraznými barvami a ve váze vydrží až tři týdny. Jeho cesta zpět na výsluní mezi růže a tulipány však nebyla jednoduchá. Pro některé má stále punc něčeho laciného, co evokuje dobu temna, jiní ho naopak považují za nádherný doplněk interiéru ve váze. Karafiáty tak pomalu hlásí „comeback“, a to zejména díky mladé generaci, u níž žádné negativní vzpomínky ani emoce nevyvolávají. Dnes se dovážejí letecky především z Kolumbie či Španělska, ale pěstují se i u nás, přestože už nikoliv po statisících jako dřív.

Klatovské skvosty

Klatovy se staly městem zrodu vzácného karafiátu a pěstují se tam už od konce napoleonských válek. Díky své kráse prosluly i ve světě, kde získávají různá ocenění. A milovníkům květin se uchytily i na Sibiři nebo na Fidži.

TIP: Žízeň v dobách socialismu: Slavné československé nealko nápoje

Petr Pošefka je jedním z devíti pěstitelů klatovského karafiátu u nás a jako předseda jejich spolku také tím nejvášnivějším. Závan socialismu ze zmíněných květin nikdy necítil. Naopak ty klatovské voní po hřebíčku. Kromě nedostižné modré hrají všemi barvami a za 40 let se panu Pošefkovi podařilo vyšlechtit pět úplně nových odstínů. Zvláštní typ karafiátu představuje „babička“: Mění totiž barvu, a když odkvétá, tak šediví. Klatovské karafiáty navíc opyluje pouze čmelák. Čekání na novou odrůdu pak trvá minimálně sedm let. 

1. Virgil Grissom měl být první

„Kdyby byl Virgil naživu, nejmenoval by se první člověk na Měsíci Armstrong, ale Grissom,“ vzpomínal první šéfastronaut NASA Donald Slayton. Dobře věděl, o čem mluví, protože astronauty k letům vybíral osobně. Proč si však přál, aby na Měsíci stanul jako první právě Grissom? Chtěl, aby se do historie nesmazatelně zapsal někdo z prvního oddílu amerických astronautů. Grissom byl přitom jako jediný z této skupiny k dispozici: Ostatní už ze služeb NASA odešli (Glenn, Carpenter), nacházeli se v nemilosti nadřízených bez šance se do vesmíru vrátit (Cooper, Schirra) nebo by let nezvládli ze zdravotních důvodů (Shepard a sám Slayton). Navíc se šéfastronaut s Grissomem přátelil, což ostatně ve svých pamětech čestně přiznával. 

Jak ale víme, Grissom se po Měsíci nikdy neprošel. Zahynul v lednu 1967 při požáru lodi Apollo 204, dodatečně překřtěné na Apollo 1. Jeho plné jméno přitom znělo Virgil Ivan Grissom – což by bylo pro prvního člověka na Měsíci, amerického vítěze kosmických závodů mezi SSSR a USA, přinejmenším ironické…

2. Frank Borman nechtěl být první

Už před legendární misí Apollo 8 uskutečněnou v prosinci 1968 věděl šéfastronaut Donald Slayton, že se její velitel Frank Borman vydává na svůj druhý a zároveň poslední vesmírný let. Účast v programech Gemini a Apollo jej unavila a chtěl vydechnout. Let „osmičky“, tedy první cesta k Měsíci, navíc představoval mimořádně náročnou záležitost. Přesto se Slayton Bormana po návratu ještě jednou zeptal: „Nechtěl bys, i s celou posádkou, tentokrát na Měsíci přistát?“

Slayton vycházel z faktu, že trojice ve složení Frank Borman, James Lovell a William Anders uskutečnila „devětadevadesát procent cesty“, a že tedy bude nejlépe čelit případným komplikacím. Borman však trval na svém – do vesmíru už se vrátit nehodlal. Mimo jiné prohlásil, že po náročném letu Apolla 8 by nezvládl odpovídající přípravu na další těžkou misi během půl roku. Padla tak možnost, že by se posádka Apolla 8 „recyklovala“ pro následující let – a že by se Borman jako první prošel po Měsíci. 

Jen pro úplnost: Druhý člen Apolla 8 James Lovell velel výpravě s pořadovým číslem třináct, která sice k našemu souputníkovi zamířila, ale kvůli technické závadě jeho povrchu nedosáhla. William Anders by se také mohl k Měsíci vrátit, ale Slayton mu nabídl „jen“ křeslo pilota velitelské lodi, zatímco astronaut chtěl být v lunárním modulu. Neshodli se, Anders se ještě uvolil zůstat v záložní posádce Apolla 11, ale poté dal přednost jiné kariéře.

3. Clifton Williams měl prostě smůlu

V polovině 60. let sice americký pilot Clifton Williams ve vesmíru ještě ani jednou nebyl, přesto by s ním kdekdo z oddílu astronautů měnil. Byl nominován do záložní posádky lodi Gemini 10, což mu teoreticky mělo vynést jmenování do hlavní posádky „třináctky“. Jenomže program končil letem Gemini 12, takže se Williams vlastně chystal na jednu z prvních expedic v rámci Apolla.

Konkrétně se nakonec jednalo o Apollo 12 v čele s Charlesem Conradem, tedy o historicky druhé přistání na Měsíci. Williams měl tudíž „předplacené“ místo čtvrtého člověka, jenž vstoupí na lunární povrch. Když ale „dvanáctka“ na podzim roku 1969 startovala, Williams na palubě nebyl. Osudným se mu stal 5. říjen 1967, kdy v letounu T-38 přelétal mezi Floridou a Alabamou: Stroji zcela nečekaně selhalo řízení, ztratil stabilitu a začal se propadat. Později se objevily historky, že se Williams rozhodl nekatapultovat, aby letadlo vyvedl mimo obydlené oblasti – jsou však absolutně nepravdivé, protože pilot nemohl letoun vůbec ovládat.

Když Williams situaci konečně zcela pochopil, rozhodl se pro katapultáž. Ještě před tím ovšem vyslal rádiový signál: „Mayday, mayday! Toto je NASA 922, katapultuji se u Orlanda… Mám na mysli Tallahassee!“ Díky tomuto nouzovému volání se záchranný vrtulník dostal na místo nehody za pouhých deset minut – ale zbytečně. Když konečně křeslo s pilotem opustilo stroj, zbývalo do dopadu asi jen 1,5 sekundy. Čtvrtá hvězda na emblému mise Apollo 12 patří Cliftonu Williamsovi.

4. James Lovell a nešťastná třináctka

„To víte, že jsem si přál, aby si Neil Armstrong zlomil nohu a nemohl letět,“ vypráví dodnes se smíchem James Lovell. Právě on totiž velel záložní posádce Apolla 11, a kdyby Armstrong nemohl z jakéhokoliv důvodu k misi nastoupit, zaujal by jeho místo.

Ze záložní posádky Apolla 11 měl putovat do hlavní „čtrnáctky“, ale protože zamýšlený velitel Apolla 13 Alan Shepard neměl po předchozích zdravotních problémech dost času na přípravu, byla Lovellovi svěřena už mise číslo třináct a Shepardovi až ta následující. Jenže Apollo 13 se nakonec stalo „nejúspěšnějším neúspěchem“ v historii kosmonautiky: Posádka sice s notnou dávkou štěstí zvládla mimořádnou situaci, na Měsíci však nepřistála. Lovell pak zůstal v oddíle astronautů ještě tři roky: Doufal, že se na něj usměje štěstí a dostane šanci v některé z dalších posádek. Přednost však dostali jiní.

5. Fred Haise: ani třináct, ani devatenáct

Společně s Lovellem letěl v Apollu 13 na Měsíc Fred Haise. Záhy poté, co se vrátil na Zemi, aniž by otiskl svoji stopu do lunárního regolitu, se začal chystat na další vesmírnou misi: Byl jmenován do záložní posádky „šestnáctky“, takže měl letět jako velitel Apolla 19. Jenže nad programem se už tehdy stahovala mračna a několik výprav bylo zrušeno – mezi nimi i ta s pořadovým číslem devatenáct. Haise se tak k Měsíci již nevrátil.

S další pěticí se seznámíte příště

Je až s podivem, že je toto krvavé období francouzských dějin stále nekriticky oslavováno a že 14. červenec zůstává hlavním francouzským svátkem. Poslední fáze revoluce přinesla nekontrolované násilí plné demagogie, fanatismu, nenávisti a zločinů. Vždyť kolik nevinných lidí přišlo naprosto nesmyslně o život! Jedním z nich byl i věhlasný francouzský učenec Antoine-Laurent de Lavoisier, známý pod přídomkem „otec moderní chemie“.

Lavoisier a Marat

Do jeho relativně klidného života Antoina a jeho ženy Marie-Anne krutě zasáhla Velká francouzská revoluce. Zpočátku se spolupráci s novým režimem nebránil. Pracoval ve správě státních financí a v komisi pro zavedení metrického systému.

Proč však musel Antoine de Lavoisier zemřít? Jaké hrůzy se vlastně dopustil? Dříve se uvádělo, že možnou příčinou odsouzení byly spory s Jean-Paulem Maratem, který patřil mezi nejoblíbenější, ale také nejfanatičtější revolucionáře. Když totiž před lety žádal profesí lékař Marat o přijetí do Akademie věd, komise, v níž zasedal i Antoine Lavoisier, jeho vstup zablokovala. Marat to chemikovi jistě nikdy nezapomněl. Přátelé se z nich rozhodně nestali! Jenže Marat byl zavražděn Charlottou Cordayovou rok před Lavoisierovou smrtí, takže přímá souvislost zde být nemohla.

Úspěch se neodpouští

Antoine Lavoisier byl nejen skvělý vědec, oprávněně hrdý na výsledky své práce, ale především bohatý a finančně zajištěný muž. V mnoha směrech převyšoval své okolí. A jako takový budil nejen závist, ale přímo nenávist. Už jeho kolegové z Akademie byli na počátku sedmdesátých let pobouřeni tím, že mladý badatel neživoří, ale je díky akciím Ferme Générale „ve vatě“. Tehdy situaci dokázal uklidnit jeden z Antoineových kolegů. V období diktatury však nenávist, zejména ze strany jakobínů a nemajetné lůzy propukla v plné síle. Solí v očích byl náhle každý šlechtic, navíc bohatý! A akcionáři Ferme Générale, tedy nájemci daní? Ti dvojnásob! 

Smrt jak na běžícím pásu

Na základě dekretu z roku 1793 byli akcionáři označeni za nepřátele lidu, uvězněni a odsouzeni k trestu smrti. Jejich majetek byl poté zkonfiskován. To byl hlavní účel! Marné bylo úsilí Marie-Anne Lavoisierové, jež manžela pravidelně navštěvovala ve vězení, i jejích přátel, kteří bojovali za jeho propuštění. Soudce neobměkčilo ani dobrozdání vypracované Úřadem pro umění a řemesla, v němž se zdůrazňovaly Lavoisierovy vědecké zásluhy a služby, které poskytl vlasti. Naprostý nezájem! Podle žalobce Antoina Dupina bylo nutné učinit „spravedlnosti zadost“ a to co nejrychleji.

TIP: Smrt cenou za věrnost: Tragický konec nejlepší přítelkyně Marie Antoinetty

Revoluční tribunál vědce obžaloval ze spiknutí proti republice, zpronevěry, rozkrádání daní, zneužití pravomoci a podvodů. Obvinili ho také za míchání vody a škodlivých látek do tabáku. Soudní proces trval pouhé dva dny a skončil 8. května 1794. Hned téhož odpoledne byl Antoine spolu s dalšími sedmadvaceti členy Ferme Générale na místě dnešního Place de la Concorde gilotinou popraven. Mariin otec Jacques Paulze přišel na řadu jako třetí, jeho zeť Antoine de Lavoisier hned vzápětí. Mezi jednotlivými popravami byla nutná jen asi minutová prodleva na odtažení bezhlavého těla. Celá „akce“ zabrala pouhých pětatřicet minut…

Trident II zůstává dodnes ve výzbroji US Navy, které jím od začátku 90. let osadilo 14 ponorek třídy Ohio (každá unese 24 raket). Na stejnou zbraň vsadili také Britové, když druhou generací tridentu vyzbrojili čtyři čluny třídy Vanguard nesoucí po šestnácti kusech.

V nejbližších letech zřejmě Američané omezí kapacitu jednotlivých ponorek na dvacet střel, aby dostáli mezinárodním úmluvám. Verze Trident D5LE s prodlouženou životností má ale zůstat ve výzbroji až do roku 2042. 

Větší a vražednější 

Sovětské námořnictvo nemohlo zůstat pozadu. Jednak osadilo vícenásobnými hlavicemi některé starší typy střel, jednak zahájilo vývoj nových. Symbolem úderné složky ponorkového loďstva se od poloviny 70. let stala třída Delta III, která nesla 16 raket R-29R po třech až sedmi hlavicích s dosahem 6 500–8 000 km. Skutečný šok západním velmocem způsobily obří ponorky třídy Akula (v kódu NATO Tajfun), jejichž výtlak více než dvojnásobně převyšoval americký typ Ohio.

Každý z šesti exemplářů dokončených v 80. letech nesl dvacet šachet pro střely R-39 Rif, které disponovaly deseti hlavicemi po 100–200 kt o dosahu 8 300 km. Pokud by všechny tajfuny odpálily své zbraně najednou, ocitlo by se na cestě k cílům 1 200 jaderných hlavic. Tyto ponorky pro Moskvu znamenaly obnovení rovnováhy narušené raketami Trident, jenže po rozpadu Sovětského svazu se jejich provoz ukázal jako neúměrně nákladný.

Nová munice pro Boreje

Ačkoliv se dlouho uvažovalo o modernizaci, nakonec byly spolu se střelami R-39 do roku 2012 vyřazeny. Stále naopak slouží sedm menších člunů třídy Delta IV, které po nedávném přezbrojení nesou šestnáct třístupňových raket R-29RMU Sineva na tekuté palivo. Ohrozí cíle vzdálené 8 300 km čtyřmi hlavicemi po 500 kt nebo deseti o pětinovém účinku. Konkurentem této zbraně je RSM-56 Bulava z Moskevského institutu termálních technologií, představená roku 2011 a využívající tuhé palivo.

Dokáže zasáhnout na asi 8 000 km až šest cílů hlavicemi o 150 kt a počítá se s ní pro nejnovější ponorky třídy Borej, z nichž první tři už vstoupily do služby. Nejmladšího člena rodiny ruských střel MIRV odpalovaných z ponorek představuje R-29RMU2 Layner z roku 2014. Při podobných letových charakteristikách jako Sineva unese tucet hlavic po 100 kt, na rozdíl od starší sestry ovšem může použít mix o různé výkonnosti podle konkrétní sady cílů. 

V 21. století  

I když studená válka skončila, střely MIRV se stále nacházejí ve výzbroji obou někdejších supervelmocí. A nejen jich – zbraně této kategorie prokazatelně vlastní Čína, Francie i Velká Británie. Experti navíc předpokládají, že obdobné systémy vyvíjejí nebo už v tajnosti zavedly ozbrojené síly Indie, Pákistánu a Izraele. Spojené státy aktuálně provozují v konfiguraci MIRV výhradně střely Trident II na ponorkách třídy Ohio.

Rakety Minuteman III v podzemních silech byly ve snaze dostát mezinárodním smlouvám přestavěny na verzi SRV (Single Reentry Vehicle), takže dokážou zničit opět pouze jeden cíl. Přesto – nebo právě proto – jich Pentagon udržuje ve výzbroji relativně vysoké množství. Zatímco za Bushovy administrativy letectvo zlikvidovalo stovku sil, Obamova vláda ohlásila záměr zasypat padesátku šachet. Nárůst mezinárodního napětí ji však v roce 2014 přiměl rozhodnutí změnit – Američané 50 sil pouze zakonzervovali a rakety z nich uložili do skladů s možností budoucí aktivace. U.S. Air Force tak disponuje 450 minutemany. 

TIP: Konec lidstva 5× jinak: Hrozí nám globální nukleární válka?

Střel s větším počtem samostatných hlavic se nehodlá vzdát ani Rusko, jež dokonce pokračuje ve vývoji nových typů. Nahradit letité R-36M by měla supertěžká RS-28 Sarmat, na které Makejevova konstrukční kancelář v Miassu pracuje od roku 2009. Lze-li věřit kusým informacím, měla by superzbraň disponovat při dosahu téměř 11 000 km přesností zásahu do 10 m(!) a rychlostí letu 25 000 km/h. Podle charakteristiky cíle má nést buď 10 těžších, nebo 15 lehčích hlavic. Rusko vyvíjí a testuje i další typy, kupříkladu RS-26 Rubež se čtveřicí hlavic po 150/300 kt. Při zkouškách prokázala dolet 5 800 km a západní analytici předpokládají, že je určena proti metropolím evropských členů NATO. V roce 2018 nicméně Moskva další vývoj RS-26 pozastavila ve prospěch jiných zbraní. 

Američanka Jai Fearsová již stála na pódiu například po boku Arethy Franklinové nebo Charlieho Wilsona. Na nejrůznější kostýmy a silné líčení je tedy zvyklá. Když jí ovšem začátkem října kvůli halloweenskému focení nanášeli v maskérně na tvář děsivý make-up, vyvolal u ní alergickou reakci.

TIP: Bodypainting jako z Hollywoodu: Děsivé optické iluze vizážistky Mimi

Nešťastnice posléze dostala panický záchvat a skončila v nemocnici, kde se však odehrála velmi nepravděpodobná scéna: Lékaři totiž masku považovali za skutečné zranění, a tanečnice je na líčení neupozornila, protože předpokládala, že doktoři falešné šrámy rozpoznají. Výsledkem byla panika, spousta zmatků a nedorozumění, ale nakonec všechno dobře dopadlo. 

Italští stavaři s 3D tiskárnami WASP spojili své síly s Mario Cucinella Architects a společně vyvinuli inovativní 3D tištěné obydlí. Nese název TECLA a jeho první prototyp právě v této době vyrůstá na okraji italské Bologny. Jde o oválný příbytek, jehož konstrukce je stoprocentně tvořena opětovně použitelným a recyklovatelným materiálem.

Design ekologického obydlí TECLA je navržený tak, aby co nejvíce využíval přednosti technologie 3D tisku a také terén na místě stavby. Jeho předností je i modulární struktura, která umožňuje stavět tento 3D příbytek v různých variantách, podle požadavků zákazníka i podle místních podmínek.

TIP: Gigantická 3D tiskárna BigDelta vytiskne cenově dostupné domy z bláta

První prototyp obydlí TECLA tvoří dva moduly o celkové ploše 55 čtverečních metrů a jeho maximální výška dosahuje 4 metrů. Stavba takového obydlí zahrnuje vykopání potřebné zeminy a její smísení s vodou a nezbytnými přísadami, a také analýzu vzorků půdy. Poté následuje samotný 3D tisk s jílem, při němž postupně, vrstvu za vrstvou, vznikne celý dům.

Tradiční produkce masa dosahuje výrobních limitů: Brazílie, jež vyváží nejvíc hovězího na světě, už téměř postrádá plochy, kde by se dal dobytek chovat, a musí se uchylovat k rozsáhlému vypalování Amazonie. Přesto hlad po mase sílí. V mnoha rozvojových zemích se nově formuje střední třída a považuje ho za znak svého čerstvě nabytého postavení. 

Průměrný obyvatel jihovýchodní Asie zkonzumoval v roce 1966 asi 8,7 kg masa ročně, dnes už jde o 50 kg a v příští dekádě přibude dalších 10 kg. Popsaný trend platí pro celý svět – dokonce i pro Indii, o níž se dlouhodobě traduje, že představuje téměř výhradně vegetariánskou zemi. Podle nejnovějších výzkumů tam však žije asi „jen“ 20 % skutečných vegetariánů a dobrý steak si – samozřejmě doma potají – rádo dopřeje nemálo hinduistů. 

Podle odhadů dosáhne světová populace v roce 2050 devíti miliard lidí, a masný průmysl by tak musel zvýšit produkci o 50–70 %, aby uspokojil rostoucí poptávku, což se nezdá reálné. Jakýkoliv další nárůst si tedy vyžádá nové technologie. 

Říhající krávy

Současná produkce masa je navíc málo ohleduplná jak ke zvířatům, tak k životnímu prostředí. Jediná kráva vypustí ročně až 120 kg metanu (prase například jen 1,5 kg), a přežvýkavci se tak řadí k hlavním zdrojům emisí v zemědělství. Celkově se 1,5 miliardy krav podílí na globální produkci skleníkových plynů téměř z 18 %. 

Jak ohromné číslo omezit? Jedním z řešení by bylo snížit množství masa, které si ročně dopřejeme. Pokud bychom skutečně chtěli dosáhnout hranice, za kterou nebude jeho výroba přispívat k oteplování planety a vyčerpávání vodních zdrojů, museli by Američané jíst o 84 % červeného masa méně a Evropané o 77 %. Podle další studie akademiků z University of Oxford by celková spotřeba měla klesnout o plných 90 %. 

Umělé maso na obzoru

V současné době jsou zákazníkům široce dostupné pouze náhražky z rostlinných proteinů a mykoproteinů, tedy houbových bílkovin. Jejich výroba může probíhat dvěma způsoby: První představují zmíněné produkty z hub, sóji a pšeničných proteinů. Produkce 1 kg takového „masa“ si vyžádá 2–15 kg vstupního rostlinného materiálu. I když se to zdá mnoho, tato spotřeba rostlin lidmi znamená pro ekosystém mnohem menší zátěž: Zhruba polovinu světového výnosu obilí totiž použijí zemědělci ke krmení dobytka, a na 1 kg hovězího tak padne několikanásobně víc rostlinných zdrojů. 

Přímá spotřeba rostlinných bílkovin by znamenala nižší celkové emise oxidu uhličitého, a navíc by šetřila vodu: Výroba 1 kg hovězího jí vyžaduje zhruba 15 000 l, zatímco u 1 kg obilí jde o méně než desetinu. Zdá se, že na ekologii zákazníci slyší, protože prodeje tohoto druhu „masa“ jen v USA loni poskočily na 800 milionů dolarů a vyzkoušelo ho 15 milionů domácností. 

Steak ze zkumavky

Druhou možností je kultivovat maso z tkáně pěstované ve zkumavkách v laboratorním prostředí. V roce 2013 získalo velkou publicitu po výrobě a ochutnávce prvního „hamburgeru“ na světě z kmenových buněk. Srovnáme-li pěstování s tradiční produkcí, sníží se nároky na půdu o 99 %, spotřeba vody klesne o 90 % a vynaloží se o 40 % méně energie. Zatím jde ovšem jen o teoretické předpovědi: Budeme muset počkat na podstatně rozsáhlejší projekt, než je výroba a snědení jediného hamburgeru před sálem plným novinářů (mimochodem, jeho vznik stál celkem 6,5 milionu korun). 

Nápad však zapustil kořeny a několik firem už pracuje na produkci umělého masa za běžné ceny, jímž by se daly zásobovat miliony domácností. Například kalifornský start-up Just Hope slibuje, že první vaničky plně etického kuřecího uvede do amerických obchodů již koncem roku. 

Skutečně masitá chuť? 

Uspokojí však zákazníky chuť? Oklame nový produkt jejich smysly? Onen první a legendárně drahý hamburger byl prý hodně suchý a vlhčený uměle. Výrobci tedy začali kromě svalových buněk kultivovat také ty tukové, které posléze smísí s ostatními tkáněmi. 

Marie Gibbonsová z University of North Carolina pracuje na pěstování masa a tvrdí, že vědci dokážou chuť výsledného produktu libovolně upravovat. „Není pochyb, že kultivované produkty lze manipulovat tak, aby se dosáhlo dobré chuti – jde pouze o to, jaké chemikálie reagují s vašimi chuťovými pohárky,“ vysvětluje. Myslí si, že kultivované maso by mohlo být nakonec chutnější než to tradiční, ačkoliv dodává: „Nyní je prioritou produkce jedlých bílkovin ve velkém měřítku. Pak můžete pracovat na aromatických komponentech.“

První generace pěstovaných masných výrobků bude mít nevyhnutelně podobu hamburgerů, nuggetů a dalších zpracovaných mas, jež vypadají jako pomletá. Shluky buněk totiž mají ještě daleko ke kusu „flákoty“, se složitou strukturou svalových vláken, cév, pojivové tkáně a tuku. Přesto by mělo být nakonec možné pěstovat i takové formy.

Téměř k nerozeznání 

To vše nicméně vyžaduje čas a peníze i testování jednotlivých technologií. Výrobky pak musejí mít kapacitu pro hromadnou produkci a zásobování podstatné části trhu. Zákazníci také spíš koupí výsledek podobný tomu, na co byli zvyklí. Čím víc se tedy umělé maso přiblíží „skutečnému“ – ať už vzhledem, chutí, či vůní –, tím pravděpodobněji po něm spotřebitelé sáhnou.

Nizozemský biolog Mark Post, který se podílel na vniku umělého hamburgeru, založil vlastní společnost Mosa Meat. Jeho laboratoř vytvořila proces, jenž by měl sen o šťavnatém kusu k zakousnutí splnit: Buňky odebrané zvířatům se namnoží ve výživném roztoku, a jakmile je jich dostatek, vědci je natáhnou na jakési věšáky. Ty se roztahují, a nutí tak buňky „cvičit“ a vytvářet tkáňové struktury podobné svalovým vláknům. Teoreticky je prý problém vyřešen, firma však nyní pracuje na převedení do velkovýroby. Její maso by se údajně mělo dostat na trh už v roce 2020. 

TIP: Planeta masožravců: Kolik zvířat sní průměrný člověk za svůj život

Budou ho však spotřebitelé chtít? K hlavním faktorům při koupi bude vždy patřit cena – a laboratorně vyráběné maso získá ohromnou výhodu. Ačkoliv bude v prvních letech nepochybně relativně drahé, v dlouhodobém horizontu může díky výrazně nižším nákladům nabídnout trvale příznivější cenu. Steak ze skutečné krávy se tak možná jednou stane pochoutkou, kterou si budeme dopřávat jen výjimečně v restauraci. 

Adléta, zvaná někdy také Adéla, pocházela z rodu Wettinů vládnoucích v Míšni. O jejím dětství a dívčích letech až do sňatku s králem Přemyslem bohužel nevíme nic. Byla dcerou markraběte Oty II., jenž slul přízviskem Bohatý. Nepřekvapí, že taková nevěsta byla pro zchudlého Přemyslovce s nejistou budoucností žádoucí partií. Jejich sňatek byl na tehdejší poměry spíše nestandardní a proběhl za okolností, které můžeme bez zábran označit za téměř románové.

Přemysl Otakar byl synem někdejšího českého krále Vladislava II. Po jeho smrti však trůn uchvátil jeho příbuzný Soběslav II., a protože pro mladého Přemysla v Čechách najednou nebylo místo, odešel na míšeňský dvůr, vlastně do vyhnanství hledat azyl. S Wettiny ho totiž pojilo vzdálené příbuzenství plynoucí ze sňatkového propojení mezi nimi a Přemyslovci. 

Mladí milenci

Tento pobyt byl pro něj osudový, protože zde poznal mladou a svěží Adlétu, do níž se podle všeho doopravdy zamiloval. Jak jinak si vysvětlit skutečnost, že mladý pár uzavřel někdy kolem roku 1180 sňatek navzdory nepřízni okolí, bez účasti a svolení příbuzných obou stran? Popření všech zvyklostí a prosazení společné vůle působí jako romantický příběh z dávných časů, kterým jejich vztah zřejmě zpočátku opravdu byl.

Svazek zpečetil příchod společných potomků. Adléta povila Přemyslovi vícero dětí, s určitostí víme o čtyřech – třech dívkách a jednom chlapci. Syn se jmenoval Vratislav a měl se jednou stát otcovým dědicem. Přemysl se totiž v průběhu let vyšvihl z potulného rytíře mnohem výš. Vlivem mocenských přesunů a politických změn v českých zemích se v roce 1197 dostal na knížecí trůn a Adléta se tak stala manželkou českého knížete a později dokonce krále. V roce 1198 totiž vydal římskoněmecký král Filip Švábský Přemyslovi privilegium, v němž mu udělil královský titul. Adléta se tak stala českou královnou a mohla si vychutnat svůj životní triumf, kdyby se ovšem věci nevyvinuly jinak.

S Přemyslovým královským titulem to totiž nebylo tak jednoduché. Politická situace v říši byla nesmírně dramatická, protože o říšský trůn se ucházeli dva pretendenti: vedle zmiňovaného Filipa z rodu Štaufů také Ota Brunšvický z konkurenční rodiny Welfů. Do sporu zasahoval rovněž papež stojící na straně Oty. Pro ctižádostivého Přemysla bylo klíčové vhodnou obratnou politikou uhájit čerstvě nabytou královskou hodnost a upevnit svou moc ve vztahu k sousedním zemím. Z nich měly momentálně největší váhu Uhry, jež představovaly potenciálního nepřítele či spojence číslo jedna.

Vyhnání manželky

Vychytralý Přemysl věděl, že nejlepší prostředek k navázání kvalitního spojenectví je sňatková politika. Do oka mu padla Konstancie, sestra uherského krále Emericha. A protože se mu zdálo, že zrovna není k mání žádný jiný lepší Přemyslovec na ženění, rozhodl se, že ji pojme za manželku sám. Nezabránil mu v tom ani závažný fakt, že již jednu ženu měl a že o ni kdysi tak horoucně usiloval. Druhdy milovaná Adléta se nyní ve srovnání s mladistvou Konstancií jevila jako utahaná matrona, navíc pocházející z rodu, jenž najednou na stále ambicióznějšího vladaře působil vedle královských Arpádovců příliš provinčně. 

Protože středověk rozvod neznal, nezbývalo než dokázat, že k uzavření manželství vlastně nikdy nedošlo, jelikož jeho platnosti zabránila nějaká důležitá překážka. Jednou ze závažných zábran bylo ve středověku vzájemné příbuzenství, které v případě Přemysla a Adléty skutečně existovalo. Až do čtvrtého lateránského koncilu v roce 1215 platilo, že snoubenci nesmí být příbuzní až do sedmého kolene. Tím se ovšem mohl prokázat jen velice malý počet urozených párů, provázaných mezi sebou četnými sňatky. V takových případech však nebyla zpravidla potíž vyžádat si od církve dispens, tedy udělení výjimky. Jenže Přemysl s Adlétou si nic takového před lety neopatřili.

Ambice, nebo druhá míza?

Tehdy to ovšem bylo jedno, protože kde není žalobce, není ani soudce. Církevní představitelé tento zádrhel velkoryse přešli a dokonce i původně protestující příbuzní nakonec sňatek uznali jako fakt. Přemyslovi během dvaceti let spokojeného manželství nijak nevadilo, že žije s ženou, jež je jeho příbuznou ve čtvrtém stupni. Protože mu však politická situace najednou začala přát, vytáhl český vládce, jemuž se zachtělo stoupat stále výš, na světlo argumenty proti Adlétě a opatřil si rovněž svědky potvrzující jejich pokrevní spřízněnost. A tak jejich svazek pražský biskup Daniel za přítomnosti sedmi urozených mužů oficiálně zneplatnil. Stalo se tak zřejmě někdy v letech 1198–1199. Politicko-mocenské příčiny panovníkova chování jsou zjevné, protože právě v tomto období Přemyslova hvězda strmě stoupala. Roli však mohly hrát i poněkud přízemnější motivy – Přemysl se zkrátka ocitl v onom kritickém věku, kdy muži takzvaně chytají druhou mízu.

Nebohá Adléta se dočkala největšího možného ponížení, jaké si lze představit. Z pozice české královny se přes noc stala panovníkovou někdejší konkubínou. Snad ještě víc než vlastní hořký osud jí ležela na srdci budoucnost dětí. Ty se tímto rozlukovým aktem staly rázem bastardy zrozenými z neuznaného vztahu. Adléta se uchýlila ke své rodině do Míšně, kde nyní vládl její bratr markrabě Dětřich. Aby zvrátila svou neutěšenou situaci, nezbyla jí jiná možnost, než obrátit se s žalobou na nejvyšší instanci – papeže. 

Papež intrikán

Na nejsvětějším stolci tehdy seděl Inocenc III., jeden nejvýznamnějších papežů středověku, známý svým obratným zasahováním do světských záležitostí. Inocenc vycítil, že získal pomyslné eso v rukávu. Stal se z něj soudce, na jehož rozhodnutí nyní ležel další osud Přemyslova trůnu. Český panovník totiž nijak nelenil a záhy po rozchodu s Adlétou se oženil s Konstancií. Ta mu již roku 1200 porodila syna, nového následníka trůnu. Aby i v symbolické rovině zahladil paměť na svého prvorozeného z předchozího vztahu, dal mu Přemysl dokonce stejné jméno – Vratislav.

TIP: Sňatky tradicím navzdory: Který monarcha se oženil pod svůj stav?

Papež dobře věděl, že Přemyslovým hlavním zájmem bylo dosáhnout všeobecného uznání královského titulu, stejně jako sňatku s Konstancií, a tím i legitimizovat Vratislava č. 2. K tomu mu s konečnou platností mohlo dopomoci jedině papežovo požehnání. Inocenc měl tedy milého Přemysla v hrsti a věděl, že král nyní udělá pro získání jeho přízně vše. Místo, aby se zastal Adléty volající po spravedlnosti, papež tento problém jakoby přešel a přiměl vladaře pod mlhavým příslibem své přízně k tomu, aby přesedlal z tábora Filipa Švábského na stranu Oty Brunšvického.

Nervový systém chobotnic není centralizovaný a chapadla se mohou pohybovat i poté, co byla oddělena od hlavy. Některá zvířata, která se snaží chobotnice pozřít, na to mohou doplatit tím, že se jim stále „živé“ tělo vzpříčí v krku a de facto je zadusí. Delfíni tomuto nebezpečí předcházejí. Nejdříve ukousnou chobotnici hlavu a pak se zbytkem těla v puse buď vyskakují z vody a při dopadu s ním co nejvíce mrští o hladinu, aby jej roztrhali na kusy, nebo za stejným účelem škubají prudce hlavou ze strany na stranu.

TIP: Pravda o delfíní inteligenci: Jsou příliš chytří pro život v zajetí?

Jednak dokážou tímto způsobem naporcovat chobotnice na menší kousky a také docílí znehybnění již od hlavy oddělených chapadel. A pokud se ještě hýbou samostatně odtržené kusy potravy, už to není z hlediska velikosti sousta nebezpečné. „Myslíme si, že si tak prostě připravují jídlo k pozření,“ komentovala výsledky pozorování Kate Sprogisová.