Podle transylvánských legend vlkodlaci povstali, aby bojovali s upíry. Většina jich ale tak šlechetné cíle nesleduje. I oni mají rádi lidské maso. Vlkodlakem se může stát už novorozeně, pokud má při porodu prořezané zuby, narodí se nohama napřed, za úplňku nebo 24. prosince. Nebo pokud vlkodlak obcoval s nějakou smrtelnicí.

Monstra z hlubin lidského strachu

Rozený vlkodlak se proměňuje i v jiná zvířata, a to například v medvěda, psa, kočku či dokonce krávu. Pokud někoho pokouše, stává se i tento nebožák vlkodlakem. To samé ovšem platí, pokud vypije vlkodlačí moč, nebo dešťovou vodu z otisku zvířecí stopy či usne za letní noci při úplňku pod širým nebem tak, že mu měsíc svítí přímo do obličeje...

Za úplňku se vlkodlak přeměňuje do vlčí podoby. Jak? Stačí udělat kotrmelec přes kládu. Lotyšské pověsti tvrdí, že se člověk musí před proměnou svléct do naha, své šaty ale nutně potřebuje při návratu do člověčí podoby. Pokud mu tedy někdo šaty ukradl, zůstal vlkem natrvalo.

Vlkodlak v lidské podobě má mít bledé, propadlé tváře, prázdný nepřítomný pohled, srostlé obočí, oteklé rty, zahnuté nehty, nízko posazené uši, ochablé paže a přitom příliš hbité pohyby. Je unavený, skleslý a dle ruské pověry má ještě štětinu pod jazykem. Pokud mu vyříznete kus živého masa, v ráně se objeví srst.

TIP: Gevaudanská bestie: Sužovala Francii šelma, nebo nebezpečný psychopat?

Ve vlčí podobě vypadá vlkodlak stejně jako vlk až na to, že je větší, nemá ocas a má lidské oči a hlas. Bojovat s ním v této podobě není lehké. Useknuté končetiny mu dorůstají, rány se zatahují a zlomeniny hojí. Zraní ho pouze stříbrné kulky či kopí se stříbrným hrotem. Prý na něj také funguje jmelí a žito. Po usmrcení je nezbytné useknout vlkodlakovi rýčem hlavu a hodit ji do potoka – proud omyje nebožtíkovy hříchy. Tělo je nutno spálit.

Bílí poslové jara jsou mírně jedovatí a jejich požití se projevuje průjmem, zvracením a bolestmi břicha. V rostlině obsažený galantamin se dnes používá především ke zpomalení příznaků Alzheimerovy nemoci. Působí také jako protijed proti některým halucinogenům. Zřejmě proto jsou sněženky někdy ztotožňovány s bájnou rostlinou moly, která zachránila Odyssea před jedy čarodějky Kyrké. Sněženka obsahuje také lektin GNA, který se ničí varem. Je jedovatý pro hmyz a proto se uvažuje o využití jeho genu při genových manipulacích. Výsledky jsou však zatím sporné.

Květní stvol vždy nese jeden květ vyrůstající z toulcovitého zelenobílého listenu. Květy sněženek jsou bílé, trojčetné. Vnitřní zeleně lemované okvětní lístky jsou výrazně kratší a vytvářejí korunku; ty vnější jsou delší a volně rozestálé. Právě tento znak odlišuje sněženky od příbuzných bledulí, jejichž okvětní lístky jsou stejné. Plodem bledulí je tobolka. Bílá semena obsahují masíčko, které láká mravence. S jejich pomocí se semena rozšiřují. V zemi mají tyto rostliny cibuli s hladkou slupkou, z níž obvykle vyrůstají dva nebo tři listy.

Sněženky většinou rostou v humózních vlhkých lesích, často v horských údolích. Zároveň jsou i oblíbenými zahradními rostlinami. Vrcholu popularity dosahovaly před druhou světovou válkou, kdy byla v kultuře řada odchylek a hybridů. Svoji renesanci mezi pěstiteli zažívají od devadesátých let minulého století.

Během krutých pozičních bojů první světové války se hledaly rozmanité cesty, jak zvýšit útočnou sílu pěchoty hnané do labyrintu zákopů, zátarasů a bunkrů protivníka. Proto ve výzbroji stoupalo množství útočných nožů a dýk, krátkých, původně jezdeckých karabin, ručních granátů, plamenometů, lehkých zákopových děl malé ráže kolem 37 mm, minometů a granátometů, později prvních přelomových „strojních pistolí“ (samopalů). Kvůli nutnosti bojovat z bezprostřední blízkosti se však sami vojáci snažili opatřit si improvizované prostředky.

Jako rytíři z dávných věků

Patřil mezi ně zákopový biják, používaný pro boj muže proti muži v těsných, hlubokých a křivolakých zákopech a dřevozemních krytech, když nebyla po ruce nabitá pistole a revolver. Zákopová válka tak v určitých momentech mohla připomínat středověké souboje. Rozmanité typy bijáků zpočátku zahrnovaly násady s hřebíky, zkrácené sekyry a šavle, často také nabroušené polní lopatky, u kterých míval přesně vedený úder fatálnější následky než poranění palnou zbraní.

Bijáky se později začaly v polních podmínkách vyrábět ve větších počtech. Odlišovaly se tvarem a materiálem rukojeti i násady (dřevo, ocel), stejně jako podobou hlavice (koule, krychle, hruška, různé typy ocelových korunek s hroty, výčnělky a podobně). Mnohdy šlo jen o plášť delaborovaného ručního granátu nasazeného na rukojeti ze dřeva. Po úvodních individuálních improvizacích a pokročilejší výrobě v polních dílnách se objevily i bijáky produkované průmyslově.

Krvavá jitřenka

Tento typ zbraně většinou nedostal u německých vojsk žádný oficiální název, i když se vyskytoval po celou válku, zejména ve výbavě úderných jednotek. Bijáky používali též rakousko-uherští vojáci, a to zejména na italské frontě, v hornatém terénu Dolomit a Julských Alp. V ozbrojených silách habsburské a hohenzollerské monarchie se pro bijáky vžila přezdívka „morgenstern“, tedy jitřenka či hvězda. Češi pro ně měli označení kropáč. Kromě pozičních prvoválečných bojů se již tyto účelové zbraně nepoužívaly, v armádě a skladech zbývající malé počty bijáků putovaly do šrotu.

TIP: Vojáci cvičí boj na blízko

Mezi sběrateli zaměřenými na předměty z Velké války se tyto zákopové improvizace vyskytují velice málo, a pokud ano, jde o ceněné exempláře. Jsou ale k vidění v expozicích některých muzeí, například ve slovinském Kobaridu. Určitou renesanci prožily bijáky ještě ve 20.–30. letech v Německu a USA. Za pouličních bitek v nestabilní Výmarské republice je používaly ochranné oddíly všech zúčastněných stran, nejen nacistů. Často po nich sahali též gangsteři v Chicagu. Brzy je však u nacistů i gangsterů nahradily vražednější zbraně a metody... 

Epilepsie provází lidstvo od pradávna. Je to nepříjemné onemocnění mozku a nervové soustavy, které je doprovázeno záchvaty a křečemi. Staří Asyřané připisovali epilepsii posednutí démonem, což potvrzuje i nedávný objev vyobrazení tohoto démona na klínopisné tabulce.

Kresbu démona objevil dánský badatel Troels Pank Arbøll, na zadní straně již dříve nalezené klínopisné tabulce s lékařskými texty. Jde o tabulku z období sklonku novoasyrské říše, která byla klíčovou velmocí v Mezopotámii a širokém okolí, zhruba mezi lety 934 a 609 před naším letopočtem. Dotyčná tabulka přitom nabízí unikátní pohled na vzdělání a praxi asyrského lékaře, kterým byl v tomto případě jistý Kisir-Ashur.

TIP: Klínopisná tabulka z Mezopotámie obsahuje nejstarší stížnost zákazníka

Na tabulce jsou popsána i další psychiatrické obtíže, ale jen epilepsie je tu spojována s „bennu“, tedy démonem. Zobrazuje ho asi 6,5 cm vysoká kresba, která do značné míry připomíná dnešního čerta. Démon je lidské postavy a děsivého vzhledu. Na hlavě má uši a zakroucené rohy, vyplazuje rozšklebený hadí jazyk a zřejmě má oči plaza. Jeho delší krk je pokrytý šupinami nebo srstí. Rovněž měl ruce se spáry a dlouhý ocas. Kromě kresby obsahuje tabulka také informace o bylinných přípravcích, jedech a toxinech.

Jmenovaný Arnošt (mimochodem šlo o tatínka notoricky známého jmenovce-arcibiskupa v sukni, krumplované) se do královských služeb u Jana Lucemburského dostal coby purkrabí královského hradu na Kladsku, kde se mu také podařilo získat značný majetek. Neobvyklý erb, který si do Pardubic přinesl a jenž nakonec přejalo i město samotné, však jeho rodu náležel už dlouho před Arnoštovým narozením.

Koně jen půl...

Když se odbojný Milán odmítl sklonit před císařem Fridrichem Barbarossou, svolal Rudovous, jak se císaři v Čechách říkalo, své věrné. Mezi jinými i budoucího českého krále Vladislava II. V jeho voji jeli vesměs mladí družiníci, zatímco starší část knížecí družiny výpravu nepodpořila, neboť se s nimi Vladislav neporadil. Mezi účastníky výpravy jel i jistý Ješek, syn Kotoučův, jenž byl právě předkem nám již známého Arnošta Hostýňského.

Výprava na Milán je opředena mnoha legendami a pověstmi, především o udatnosti a ukrutnosti českého vojska. Krom toho, že prý pojídali malé děti a stříleli otrávené šípy, byli Češi také vzory udatnosti a odvahy. Když vojsko dorazilo řece Addě, jež tvořila přirozenou obranu města, přebrodili právě mladí čeští rytíři rozvodněný tok a dosáhli tak prvního úspěchu ve vleklém obléhání.

TIP: Exotická kořist Plzeňanů: Jak se dostal velbloud do městského znaku?

Jelikož však delší nečinnost, jíž bylo při obléhání požehnaně, mladému tělu nesvědčí, rozhodla se podle legendy skupina ozbrojenců k činu. Pod rouškou tmy překonali hradby vzpurného města a záhy narazili na bohatou kořist. Mezi odvážlivci nesměl chybět ani náš Ješek. Vyhlédl si v Miláně pěkného koně, naložil jej hromadou kořisti a pelášil s ostatními k nejbližší bráně, protože půda na nepřátelském území začínala být horká. Muži se prořítili mezi překvapenými strážemi, rozdali pár ran, ale to už se ostraha opevnění probrala k životu a kdosi duchapřítomně přesekl lano držící těžkou železnou mříž. Ješek jel poslední a doslova po něm sáhla zubatá. Mříž však nakonec pouze přepůlila koně, na kterém prchal. Mladý rytíř nepozbyl duchapřítomnosti, naložil si sedlo i kořist na záda a spěchal za svými druhy až do českého tábora.

... zato v rudém poli

V táboře jej podle pověsti král Vladislav vyznamenal za udatnost a daroval mu do erbu právě polovinu koně v rudém poli na paměť odvážného kousku. Jak se věc udála doopravdy, není jednoznačně prokázáno. Jedna z verzí pověsti praví, že Ješek do tábora Čechů donesl kořist i s oddělenou polovicí koně. Možné to je. Stejně jako že druhou polovinu koně prý sebrali Hradečáci. Nevíme. Erb půlkoně máme poprvé doložený na pečeti, kterou přivěsil roku 1269 k jedné listině sudí plzeňského kraje Držislav. Celá historie však hezky zapadá do pověstí a legend o odvážných českých válečnících.

Obři mezi zvířaty: Kdo jsou největší tvorové současnosti

Zřejmě úplně každý ví, že největším suchozemským zvířetem současnosti je slon, ale rekordmani z kategorie ptáků, plazů nebo obojživelníků mají podstatně menší publicitu. Pozornost si zaslouží také dávno vyhynulí giganti dob minulých...

Seznam, který vás překvapí: Pětice nejnebezpečnějších živočichů Afriky

Myslíte si, že mezi nejnebezpečnější živočichy Afriky patří v prvé řadě lev, hyena nebo levhart?

Příliš důvěřivý dronte mauricijský: Blboun nejapný je smutným symbolem lidské hlouposti

Příběh dronteho mauricijského, kterého lze bez rozpaků nazvat ikonou vyhynulých živočišných druhů, oficiálně skončil v roce 1681. Přestože v této době byla ochrana přírody ještě prázdným pojmem, stal se dronte navždy symbolem lidské bezohlednosti...

Jedovatá kobra kapská: Impozantní žlutá smrt

Kobra kapská je jedním z nejjedovatějších hadů vůbec. Člověk může její uštknutí přežít, bez podání protijedu ale může smrt nastat už během jedné hodiny...

Tvorové (ne)dávné minulosti: Bezbranný mořský obr koroun bezzubý

Korounům bezzubým patrně patří jedno nezáviděníhodné prvenství – lidem se je podařilo vyhubit ani ne 30 let po jejich objevení...

Se slušností nejdál dojdeš: Ovoce zdvořilého chování u zvířat

Nejen v lidské společnosti platí, že vstřícné chování přináší větší prospěch než postoj nevraživého samotáře. Pozorování paviání tlupy ukázalo, že také mezi opicemi se z dlouhodobého hlediska vyplatí být k ostatním zdvořilý...

Pět zrádných krasavic: Smrtící jedy rostlinné říše

Některé rostliny jsou navzdory svojí kráse a magické přitažlivosti nebezpečnější než rozzuřená šelma. Neútočí a nezabíjí okamžitě, ale v nich obsažené jedy jsou stejně smrtící jako vyceněné tesáky...

Proč není možné ochočit vlka: Klíč k nepoddajné povaze

Pro vědce bylo vždy záhadou, proč se vlci, kteří jsou geneticky tak podobní psům, nedají ochočit. Z výzkumu evoluční bioložky Kathryn Lordové vyplývá, že odlišné chování vlků a psů je dáno rozdílnou smyslovou zkušeností v klíčovém období socializace...

Jak si delfíni porcují oběd: Brutalita jako preventivní opatření

Tým výzkumníků z Murdoch University v Austrálii vedený Kate Sprogisovou měl příležitost pozorovat, jak brutálně zabíjejí delfíni chobotnice, které ulovili. Nejde však o nějaký projev potěšení z krveprolití, ale o jednoznačný znak delfíní inteligence...

Takoví normální zabijáci: Osm predátorů světa pod hladinou

Podvodní život plyne na první pohled vznešeně a idylicky. Obyvatelé řek, moří a oceánů jej však vnímají jako neutuchající boj o přežití a jsou na něj připraveni nejen jedem či klepety, ale také roztodivnými tvary a barvami…

Když vyvolává příliv, proč by neměl působit na naše tělo, které je ze 75 procent složeno z vody? Tak zní hlavní argument, který lidé uvádějí, aby vysvětlili údajné vlivy Měsíce. „Na rozdíl od toho, co si myslíme, nepřitahuje Luna jen vodu, přitahuje všechno,“ říká astronom Jean-Eudes Arlot. Tato síla je však v poměru ke člověku velice slabá, není větší než váha mušky, která si vám sedla na rameno. „Především jsme přitahování Zemí, pak Sluncem. Přitažlivost Měsíce je slaboučká,“ uvádí fyzik Jean-Jacques Ingremeau, člen Francouzského sdružení pro vědecké informace.

Další slabinou měsíčních teorií je úvaha, že Měsíc má významnou sílu jen když je v úplňku. „Ve skutečnosti je Luna vždy úplná, jen není stále stejně ozařována Sluncem,“ připomíná fyzik Ingremeau. „Ostatně změny svitu Měsíce během jednoho dne jsou výraznější než změny mezi jednotlivými fázemi tohoto tělesa. Kdyby měla mít Luna vliv na naše zdraví, muselo by se to projevovat několikrát za den,“ dodává.

Tajemná moc Měsíce

„Měsíc také nevyzařuje vlastní světlo, je to mrtvé těleso. Odráží pouze záři Slunce,“ podotýká Jean-Eudes Arlot. Svit Měsíce představuje jen 0,00025 procent svitu letního slunce. Jak by tak slabé světlo mohlo mít tak velké účinky? Jediný prokázaný účinek úplňku je ten, že se zvyšuje počet autonehod způsobených zvířaty. Noční světlo totiž vede k tomu, že se živočichové v noci pohybují.

Nuže zbývá osvětlit, jaké přesně vlivy Měsíc má. Vědci se proto ponořili do studia dokumentů o porodnosti. Ze všech asi dvaceti publikovaných studií žádná neukázala, že by se o nocích s úplňkem rodilo více dětí. Další týmy vědců zkoumaly, zda má Luna vliv na psychické choroby, na kvalitu spánku či epilepsii. Žádná souvislost zde nebyla nikdy prokázána.

TIP: Šílené teorie o modré planetě: Kde se berou duchové a je Země živým organismem?

Odkud tedy víra v moc Měsíce pochází? „Kořeny jsou pravděpodobně hluboké a vzdálené, vycházejí ze staletých tradic a starých náboženství,“ soudí biolog Thomas Durand. „K tomu se pojí kognitivní stránky. Máme tendenci přednostně věřit zdrojům informací, které potvrzují naši víru, interpretují v náš prospěch mlhavé informace, zdůrazňujeme spíše ty skutečnosti, které nám vyhovují,“ dodává. Tajemná moc Měsíce má tedy před sebou ještě mnoho krásných dní.

I po skončení vyučování zůstávají děti v lavicích a věnují se svému projektu – ať už stavějí roboty, tisknou součástky na 3D tiskárně nebo modelují ve třech dimenzích. Radost z tvorby mají na svědomí učitelé Tomáš Feltl, Jan Preclík a Hana Šandová, nadšenci z ironicky pojmenované skupiny Zapálení učitelé těsně před vyhořením. Kantoři z různých koutů republiky, kteří rádi využívají digitální technologie ve výuce napříč nejrůznějšími předměty, si zakládají na zábavném přístupu k výkladu. Spojuje je také internetový časopis e-Mole. Jakákoliv věda může být zajímavá a tito učitelé to názorně předvádějí.

„Spíš si hrajeme, nebereme to moc vážně,“ vysvětluje Jan Preclík z Jiráskova gymnázia v Náchodě. „Chceme učit tak, aby to bavilo nejen děti, ale i nás,“ doplňuje ho Hana Šandová z pražského Gymnázia Jana Keplera. „Já se snažím, aby děti viděly, že je svět kolem nás nesmírně zajímavý,“ uzavírá Tomáš Feltl z Gymnázia Polička.

Škola hrou

Zdá se to jako pedagogický sen v praxi, ale Zapálení učitelé v podstatě neobjevili nic nového. Heslo „škola hrou“ prosazoval už v 17. století Jan Amos Komenský. Podobné je to i dnes, jen v 21. století si studenti montují ze součástek robota a sami ho učí dělat to, co zrovna chtějí.

„Mě hodně baví stavět z Lega a taky pracovat s počítačem, učím se programovat,“ popisuje studentka Jiráskova gymnázia Eva Hrnčířová. „Já ráda skládám Lego podle návodu,“ dodává spolužačka Bára Ryšavá. Kluky z poličského gymnázia zas zajímá programovací prostředí, 3D tiskárny a volnost v tom, že mohou sami rozhodnout, čím se budou zabývat. Další ze studentů vidí budoucnost v chytrých domácnostech, kdy si díky těmto školním projektům nebude muset technologie draze kupovat, ale sestaví si je z levnějších dílů.

Technologie je všude 

Dnes se bez technologií téměř neobejdeme. Nejde ovšem jen o chytré telefony, ale také o domácí spotřebiče, domy a téměř veškerý průmysl, který na znalostech moderních technologií stojí. „Při dnešním velice rychlém vývoji techniky vlastně vůbec nevíme, co naše žáky v budoucnu čeká. Prostřednictvím robotiky se je snažíme naučit základní dovednosti algoritmizací, schopnost řešit problémy a samostatně uvažovat,“ líčí Jan Preclík.

TIP: Montessori v Česku: Hrát si jako ve škole

Řešení problémů, práci ve skupině a mnoho dalšího pak děti testují na nejrůznějších akcích a soutěžích, kterých se v poslední době koná spousta. Na Robotickém dni, největší soutěži amatérských robotů v České republice, posbírali studenti náchodského gymnázia skoro všechny ceny, a to v konkurenci víc než dvou set robotů z devíti zemí světa. 

Podle některých zdrojů lze kořeny Národně socialistického motoristického sboru (Nationalsozialistiche Kraftfahrkorps – NSKK) vysledovat až do roku 1922, kdy bylo v Mnichově s pomocí vydavatele novin Völkischer Beobachter zakoupeno pro potřeby útočných oddílů (SA) několik nákladních vozidel. Ty měly „hnědým košilím“ umožnit rychlé přesuny a zároveň sloužit k přepravě propagandistických materiálů. Jejich řidiči a automobiloví mechanici pak sami sebe v rámci strany začali považovat za jakousi speciální skupinu. 

Rasa především 

Teprve 1. dubna 1930 ale Adolf Hitler oficiálně založil Národně socialistický automobilní sbor (Nazionalsocialistische Automobilkorps – NSAK). Jeho členové se zavázali poskytovat svá soukromá vozidla pro potřeby NSDAP, a to zejména k přepravě významných činitelů strany a SA, dále pak ke kurýrním úkolům, výuce řízení a také k provádění školních a propagandistických jízd. Ti členové, kteří vlastnili autoservisy, pak měli ve svých dílnách udržovat vozidla NSAK v perfektním stavu. Vedení organizace, jež zpočátku neměla více než 300 členů, se ujal nejvyšší velitel SA Franz Pfeffer von Salomon, po kterém místo záhy převzal major Adolf Hühnlein – právě on se zasloužil o skutečný rozmach organizace.

Ta byla 20. dubna 1931 přejmenována na Národně socialistický motoristický sbor a jako jedna z oficiálních součástí NSDAP dostala vlastní kancelář, černo-hnědé uniformy a začala vydávat i vlastní propagační materiály. Jelikož šlo v zásadě o polovojenskou formaci, byl zaveden také speciální systém hodností. Vedení NSKK sídlilo do roku 1933 výhradně v Mnichově, pak se ale otevřela i druhá centrála v Berlíně. Krátce po noci dlouhých nožů v červnu 1934 došlo k oficiálnímu „odstřihnutí“ Národně socialistického motoristického sboru od SA a jeho ustanovení coby samostatné organizační složky NSDAP. Sbor se neustále rozrůstal, takže v roce 1941 měl již na půl milionu členů. Zájemci o vstup přitom nemuseli mít vlastní vůz, a dokonce ani řidičský průkaz, vyžadovalo se však od nich splnění rasových předpokladů. 

V míru...

NSKK postupně zastával stále pestřejší paletu úkolů. Kromě již zmíněného zajišťování přepravy prominentních straníků či výuky řidičského umění vlastních členů se organizace podílela na školení vojáků, poskytovala silniční asistenční služby, organizovala dopravní výchovu, její příslušníci v případě potřeby řídili provoz na křižovatkách a monopol měla také na motoristický sport. Důležitou roli NSKK sehrála i během berlínských olympijských her v roce 1936, a to nejen při běžných transportních úkolech, ale také v rámci propagandy, když její členové vozili zahraniční sportovní delegace po naplánovaných výletech a vyhlídkových trasách.

Zároveň nelze pominout ani tu nejtemnější stránku sboru, jehož členové se často podíleli na zločinech páchaných mateřskou stranou – zmínit lze například účast příslušníků NSKK na protižidovských pogromech během takzvané křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938. Adolf Höhnlein působil jako Korpsführer NSKK až do své smrti v roce 1942, kdy jej nahradil Erwin Kraus. Tehdy se už organizace ve velké míře podílela na válečném úsilí třetí říše. Již od roku 1938 poskytovala kurýrní a dopravní služby ve prospěch Organizace Todt, která stavěla pásmo opevnění známé jako Westwall a činnost těchto dvou složek se pak prolínala i v dalších letech. V rámci megalomanských stavebních projektů posléze vznikla také zvláštní standarta NSKK podřízená  dvornímu architektovi třetí říše Albertu Speerovi. V té době se NSKK geograficky dělila do pěti hlavních seskupení (Motorobegruppen) nazvaných Jih, Sever, Východ, Západ a Střed.

...i ve válce

Pracovala také se dvěma přidruženými organizacemi: mládežnickou Motor-Hitlerjugend a „námořnickou“ Marine-NSKK, která cvičila muže v údržbě a řízení plavidel určených pro říční dopravu, ale také se zaměřovala na instruktáž vojáků, zejména ženistů, v ovládání malých útočných a vyloďovacích člunů. Po zahájení frontových operací se jednotky NSKK často pohybovaly za bojovou linií a zajišťovaly přepravu mužstva, munice či zásob. V rámci Wehrmachtu přitom sbor působil jako pomocná organizace, a nikoliv jen jako přidružená část. To členům NSKK v případě zajetí poskytovalo velmi důležitá práva dle ženevských konvencí.

Po úspěšném tažení na západ vznikl i zvláštní útvar NSKK podřízený Luftwaffe, neboť na obsazená letiště bylo před úderem na Velkou Británii třeba dopravit velké množství materiálu. Tato formace se pak nadále rozrůstala, aby později zodpovídala za zásobování všech frontových letišť. Významné nasazení čekalo na příslušníky Národně socialistického motoristického sboru i v rámci operace Barbarossa, neboť říšský vůdce SS Heinrich Himmler rozhodl o zapojení devíti dopravních rot do tohoto tažení a později se sbor do bojů na východní frontě zapojoval ještě silněji. Také na tomto válčišti byla zdokumentována celá řada případů účasti členů NSKK na masakrech Židů či partyzánů, nicméně pokud padl člen sboru do zajetí právě na východní frontě, mohl coby součást stranické struktury na slušné zacházení většinou zapomenout. 

Blíží se konec 

Nepříznivý vývoj války se brzy promítl i do úkolů členů NSKK, kteří byli stále častěji nasazováni při likvidaci následků spojeneckých náletů na německá města. Za tím účelem vznikla v roce 1943 i speciální složka nazvaná NSKK-Katastrophendienst. Vzhledem k těžkým ztrátám na frontách musel sbor také přistoupit k náboru zahraničních dobrovolníků, zejména Francouzů, Belgičanů a Nizozemců. Někteří z nich přitom brali vstup k NSKK jako odrazový můstek pro přijetí k Waffen-SS.

TIP: Recept na válku: Čím oslovoval Adolf Hitler své voliče a co jim sliboval?

Postupně se ale sám sbor stal rezervoárem při hledání záloh pro stále prořídlejší řady Wehrmachtu. Jeho příslušníci tak dostávali povolávací rozkazy, procházeli výcvikem a byli buď zařazováni do již existujících útvarů, nebo se podíleli na formování nových – jedním z nich se stala i tanková brigáda 106 „Feldherrnhalle“. V posledních měsících konfl iktu pak docházelo k zařazování členů NSKK do narychlo stavěných bojových skupin nebo jednotek Volkssturmu. Když nacistické Německo kapitulovalo, Národně socialistický motoristický sbor byl rozpuštěn, zakázán a jeho majetek propadl státu.

Ve čtvrtek 10. srpna 1628 vyplulo ze stockholmské loděnice několik lodí. Největší z nich, Vasa, vypálila jednu slavnostní salvu a majestátně pokračovala směrem na volné moře. Náhle ji zasáhly poryvy větru, po prvním se trochu zhoupla, při druhém se ale již naklonila a začala otevřenými dělovými střílnami nabírat vodu. Nakonec se potopila a spolu s ní také asi 50 námořníků ze stopadesátičlenné posádky. Díky moderní technice můžeme dnes zachovalý vrak lodi obdivovat v jednom z nejlepších a nejvyhlášenějších skandinávských muzeí.

Jedinečné dílo

V prvním roce stavby lodi Vasa byla poražena tisícovka dubů. Tesaři s šablonami jednotlivých částí lodi procházeli lesy v kraji Södermanland, aby našli vhodné stromy. Kmeny pak byly dopraveny na poloostrov Blasieholmen v dnešní stockholmské čtvrti Norrmalm, kde prvního ledna 1626 začala vlastní stavba. Podílelo se na ní okolo 400 tesařů, truhlářů, řezbářů, natěračů, sklenářů, výrobců plachet, kovářů a mnoho dalších řemeslnických profesí i pomocníků.

Loď byla 69 metrů dlouhá, 12 metrů široká, u stěžně vysoká téměř 52 metrů a vážila 1 200 tun. Celková plocha plachet činila asi 1 300 m², zadní paluba se nacházela necelých 15 metrů nad hladinou moře. Vasa byla vybavena 64 děly, které většinou vystřelovaly jedenáctikilogramové náboje. Během jedné boční salvy mohla loď vypálit náboje o celkové hmotnosti přes čtvrt tuny, včetně protilodních nábojů a střel určených k ničení živé síly soupeře směsí olověných kuliček a hřebíků, které se po výstřelu rozletěly do všech stran a způsobovaly strašná zranění. Z paluby se daly odpalovat také dělové koule spojené řetězem, které měly strhat lanoví a oplachtění soupeře, a zbavit ho tak možnosti manévrovat. Takovou palebnou sílu tehdy neměla na Baltu žádná jiná loď. Většina děl pocházela od jednoho výrobce a měla stejnou ráži 146 milimetrů, což bylo na svou dobu velmi moderní opatření. Starší lodě se totiž vyzbrojovaly děly z různých lodí i pozemních pevností, což negativně ovlivňovalo efektivitu střelby.

Také výzdoba vlajkové lodi Vasa byla velkolepá, zdobilo ji mimo jiné více než 700 soch, jejichž rozšklebené obličeje měly demonstrovat sílu severského království a současně zastrašit protivníka. Jednalo se o vyobrazení římských bojovníků, lvů, vodních víl, smyšlených postav i řeckých bohů. Figury byly vytvořeny buď v renesančním, nebo raně barokním stylu a byly pomalovány zářivě pestrými barvami. Umělci hledali inspiraci zejména v bibli, ale také v řeckých a římských pověstech či v kronikách píšících o udatných švédských panovnících.

Příčina zkázy

Proč se skvost švédského loďařství potopil? V této době se při stavbě lodí ještě nepoužívaly nákresy plánů v dnešní podobě, ale pouze proporce lodí, které byly již postaveny a osvědčily se na moři. Stavitel lodi Hybertsson postupoval stejně a stavbu pojal tradičně – plavidlo mělo jednu hlavní palubu s děly. První problém vyvstal poté, co se Gustav II. Adolf dozvěděl, že polský král si nechává stavět podobně velkou loď. Vydal proto v roce 1627 rozkaz, aby na horní dělové palubě byla instalována děla ve stejném množství a stejného kalibru jako na dolní dělové palubě, aby se tak zvýšila palebná síla.

Jednalo se o problematický krok, v jehož důsledku se statika Vasy vymkla kontrole. Kvůli navýšení počtu děl, a tedy i hlubšímu ponoru lodi se otvory pro děla na dolní palubě ocitly i při mírném náklonu plavidla pod čarou ponoru, přičemž zvýšené těžiště ještě zvětšovalo vratkost lodi. Jako balastní zátěž, která měla lodi dodat stabilitu, posloužilo 120 tun velkých kamenů umístěných na její dno. Ukázalo se však, že ani to nestačilo.

Druhý závažný problém způsobila skutečnost, že na horní palubě byly postaveny vysoké můstky, které měly umožnit zahákování, tedy přiražení k nepřátelskému plavidlu a jeho obsazení výsadkem vojáků. Můstky ale též velmi neblaze ovlivnily stabilitu Vasy. Také kvůli nim se nedokázala po silnějším nárazu větru srovnat na rovný kýl. Třetí problém způsobil lidský faktor, když kapitán Söfring Hansson nevydal rozkaz zavřít kryty dělových střílen.

TIP: Parník Great Eastern: Prokleté plující město

Bezprostředně po potopení lodi zahájil nejvyšší vládní úřad, Říšská rada, vyšetřování. V září byl svolán zvláštní soudní dvůr, kterému předsedal říšský admirál Gyllenhielm. Byl jedním z nejvlivnějších hodnostářů i kvůli tomu, že se narodil jako nevlastní bratr krále Gustava II. Adolfa. Obvinění si vyslechli kapitán lodi Söfring Hansson, stavitel lodi Hein Jacobsson, čtyři důstojníci a dva podnikatelé. Během výslechů se ale viníka najít nepodařilo. Jako příčiny potopení lodi byly konstatovány vratkost plavidla a malá šířka trupu. Ve skutečnosti měl odpovědnost za ztroskotání lodi nést král, který svéhlavě trval na změně projektu, ale o tom samozřejmě nemohlo být ani řeči. Nakonec nebyl vynesen žádný rozsudek.