Poslední německý císař Vilém II. nastoupil na trůn v roce 1888. V době velkého hospodářského a kulturního rozmachu Německa ale nedokázal čelit narůstajícím politickým a sociálním problémům, jelikož se i kvůli nekompetentním a politicky neodpovědným dvořanům stále více vzdaloval realitě. Přišlo mu přirozené a samozřejmé, že budil až posvátnou úctu, měl všude přednost a byl vždy středem pozornosti.

Vedle toho trpěl po celý život komplexem méněcennosti, neboť měl v důsledku komplikovaného porodu ochrnutou levou paži a pravděpodobně též celou levou polovinu těla. Nikdy nedozrál a na konci vlády byl považován stále za „mladého“. Jeho činy a myšlenky zcela ovládalo přehnané, až chorobné sebevědomí. 

Hrabě Eulenburg

Od roku 1886 byl císařovým nejbližším přítelem, rádcem a společníkem Philipp hrabě zu Eulenburg (1847–1921). Pocházel z jednoho z nejstarších pruských šlechtických rodů, jeho příbuzní patřili ke špičkám úřednictva a dvořanstva.

Eulenburg trpěl v mládí přísnou a tvrdou výchovou svého otce. Byl bystrý, proslul jako vynikající jezdec a dobrý střelec, nechyběla mu sebekázeň. Na rozdíl od mnoha arogantních a ješitných důstojníků z něj vyzařoval klid a dobromyslnost, ve společnosti byl vtipný a zábavný. Po válce s Francií v letech 1870–1871 vystoupil z armády, procestoval tureckou říši a vystudoval práva na lipské univerzitě. V roce 1875 dosáhl doktorského titulu a uzavřel sňatek se švédskou hraběnkou Augustou von Sandelsovou. Jeho původ, majetek, příbuzenstvo, přátelství s rodinou sjednotitele říše – Otty knížete von Bismarcka – i nadání mu zajistily skvělou kariéru v diplomatických službách. 

Vilém II. ho obdivoval jako šarmantního, nadaného světáka s klidnou povahou, jenž rozuměl hudbě, dramatu i malířství. „Eulenburg měl zcela mimořádné vypravěčské nadání. Mohl císaře od rána do večera bavit vyprávěním a anekdotami.“ Vilém přehlížel jeho slabosti, ctižádost, sentimentalitu, holdováni spiritismu a schopnost znepřátelit si kdekoho. 

Liebenberský kruh

Právě kolem Eulenburga se vytvořil takzvaný liebenberský kruh. Tato neformální „lobbistická“ skupina nesla název podle Eulenburgova panství v Braniborsku – Liebenbergu, kde se na podzim scházela na hon. Jádro tvořili kromě Eulenburga, jeho bratranec, císařův pobočník a generál Kuno hrabě von Moltke, württemberský vyslanec v Berlíně Axel svobodný pán von Varnbüler, Eberhard hrabě zu Dohna-Schlobitten a jeho bratr, dvorský lovčí a poslanec Richard. Dále divadelní intendant Georg von Hülsen, Eulenburgův bratr Friedrich, a jejich vzdálení bratranci, stejně jako dvořané z císařova doprovodu, vrchní dvorský maršálek a pruský ministr královského domu August hrabě zu Eulenburg a pozdější pruský ministerský předseda Botho hrabě zu Eulenburg. 

Liebenberský kruh fungoval jako prostředník mezi panovníkem, monarchistickými institucemi a šlechtickou společností. Dokázal ovlivnit nejedno císařovo rozhodnutí, především v personálních otázkách. Například svého přítele Bülowa Eulenburg postupně prosadil na velvyslanecký, ministerský i kancléřský post. Sám nejvyšší posty odmítal a spokojil se s místem velvyslance ve Vídni. Jeho vliv kulminoval v roce 1900, kdy ho Vilém povýšil na knížete. Povýšení „hraběte Trubadúra“, který měl „málo peněz, mizivé zásluhy a mnoho dětí“, vedlo k mnoha posměškům. Vzpomínalo se na doby, kdy Bismarck dosáhl téhož titulu za sjednocení Německa.

Dusný parfém na dvoře

O monarchovi Eulenburg hovořil pouze zbožňujícím a zamilovaným způsobem. Jeden z dobře informovaných žurnalistů napsal: „Operní přátelství na dvoře Viléma II., podobně jako za Ludvíka II., bylo spíše duševní homosexualitou než mužským přátelstvím. Z tehdejšího berlínského dvora vanul dusný parfém.“

O Eulenburgově orientaci se nedá pochybovat. Nepodařilo se totiž zničit všechny kompromitující materiály, dochoval se dopis Kuna hraběte von Moltkeho Varnbülerovi z roku 1891, kde nazval Eulenburga „Philine“ a používal zájmeno „ona“. Moltkeho manželství později ztroskotalo právě na jeho vztahu k Eulenburgovi. V dalších dopisech nazývali Eulenburg a Moltke císaře „miláčkem“, sami se oslovovali „moje všechno“ či „moje duše“. A Vilém II.? Vojenské prostředí vždy podporovalo sklony k homosexualitě a vztah mezi hrabětem a princem měl určitě erotický nádech. Neexistují ovšem důkazy, že by se Vilém někdy pohlavně stýkal s mužem.

TIP: Královští příbuzní Vilém, Jiří a Alexandra: Nepřátelé na život a na smrt

Vilém II. neměl s největší pravděpodobností tušení o detailech intimního života členů liebenberského kruhu, ale jeho přátelství s Eulenburgem jistým způsobem přesahovalo obvyklou míru citové vazby mezi přáteli. Jednoznačnou odpověď na otázku, zda si císař uvědomoval homoerotickou podstatu přátelství s Eulenburgem, nemůže historiografie poskytnout. 

Transylvánie skutečně působí jako dějiště hrozivých scén z příběhů o upírech. Ale musíte trefit správný čas k návštěvě tohoto kraje. To je nejlépe na konci podzimu, kdy už opadalo listí ze stromů a smečky tuláckých psů z dálky připomínají skupinu hladových vlkodlaků. Nebýt totiž pověsti o strašidelném sídle upírů, letní Transylvánie by klidně mohla hostit nejeden příběh o princeznách z dílny Walta Disneye.

Rumunská ghetta

V jedenáctém století porazil rumunské obyvatelstvo přivandrovalý maďarský kmen Szekély a převzal kontrolu nad Transylvánií. Tak bude historii svého kraje vyprávět Rumun, jehož předci léta trpěli pod maďarským útlakem. Zatímco transylvánští Maďaři přece vědí, že když začali osídlovat „zemi za lesem,“ tedy Erdély, (maďarské pojmenování Transylvánie), narazili jen na malou neorganizovanou skupinku Slovanů. Tento výrok se pro uši rumunského vlastence, hrdého na svoji vlast básnicky pojmenovanou „latinský ostrov ve slovanském moři,“ rovná plivnutí do tváře. Rumunština je totiž čistokrevný románský jazyk.

Větší část minulého tisíciletí v Transylvánii vládly maďarské elity spolu s přispěním německých Sasů, kteří postavili většinu měst. Zakladatelé z rodiny Szekély, nově příchozí Maďaři i Sasové patřili k místní šlechtě, zatímco rumunští poddaní mohli být rádi, že je pustili do centra některých měst. Například v Braşově jim byla vyhrazena chudinská čtvrť Schei, zatímco do středu města měli vstup zcela zakázán.

V revolučním roce 1848 dokonce transylvánští Maďaři bojovali proti transylvánským Rumunům, kteří se spojili s maďarským nepřítelem, rakouskou monarchií. V současnosti Maďaři  tvoří asi pětinu obyvatelstva  Transylvánie.

Sedmihradsko – export německých měst

Přestože se Maďaři a Rumuni nikdy nepřestanou hádat, kdo byl v Transylvánii první, pravdou zůstává, že nejkrásnější města zde založili němečtí Sasové pocházející hlavně z Porýní. Postavili sedm měst, proto kraj v němčině nazývají Siebenbürgen (Sedmihradsko). Mnoho nápisů zde najdete v německém jazyce a mnoho obyvatel dá přednost komunikaci v němčině před angličtinou. Rumunsko-německé popisky mají možná jenom provokovat maďarskou menšinu, na jejichž rodnou řeč se navzdory mnohonásobné početní převaze nad Němci jako by zapomnělo. Maďaři ale Rumunům nic nedarují a v regionu Szekély je zas na oplátku mnoho nápisů pouze v maďarštině.

Malebná zákoutí najdete v horami sevřeném Braşově, na dlážděných ulicích kolem citadely v Sighişoaře i v kouzelném Sibiu, které je vybroušeným klenotem mezi transylvánskými městy.

Městským autobusem se dostanete k rozlehlému skanzenu v lese, pár kilometrů za Sibiu. V středu skanzenu leží menší jezero i působivá sbírka dřevěných větrných mlýnů. Celkově etnografické muzeum připomíná moravský skanzen v Rožnově pod Radhoštěm.

Hrad slavného upíra

Většina turistů míří z rumunské metropole bez větších odkladů přímo do Braşova. Dělají to zde dvou důvodů. Za prvé, Bukurešť oplývá asi stejnou krásou jako betonová zahrada, kde květiny dusí kouř z výfuků a dekoraci místo zahradních trpaslíků obstarávají sochy komunistických hrdinů v nadživotní velikosti. Za druhé, touží vidět hrad, kde žila největší rumunská celebrita, hrabě Drákula. Proto spěchají z Braşova na nedaleký hrad Bran. Tam s trochou štěstí jednou někdy možná přespal předobraz pozdějšího literárního upíra, Vlad Ţepeș.

Z pevnosti Poenari ve Valašsku, kde Vlad doopravdy přebýval, zůstaly jen trosky. Navíc dramatické pohlednice hradu Bran s blesky v pozadí slibují atmosféru démonického sídla všem amatérským lovcům upírů. Jenomže když přijedete v létě, začnete přemýšlet, jestli ty pohlednice neupravují ve Photoshopu. Sněhově bílý hrad jako z pohádky o šípkové Růžence obklopují zelené louky plné zpívajících ptáků a poletujících motýlů. Na děs a hrůzu si nejspíš budete muset počkat až do sychravého podzimu. Útěchu vám může poskytnout nedaleká pevnost Raşnov. Mohutné hradby se tyčí na vrcholku kopce jako by chtěly odstrašit všechny středověké útočníky i pohádkové víly.

Poručíme větru, dešti i horám

Nespoutaná a divoká příroda patří k dalším typickým rysům rumunské Transylvánie. Horské štíty Karpat se mohou směle rovnat masívům švýcarských Alp. Jen tak pro nic za nic se pohoří Jižní Karpaty neříká také Transylvánské Alpy. Spoutat přírodu a přemoci svéhlavost nejvyššího rumunského pohoří Fagaraş se pokusil za komunistické éry neméně tvrdohlavý diktátor Nicolae Ceauşescu. V sedmdesátých letech tak vznikla točitá Transfagarašská silnice v členitém horském masívu, která spojuje Valašsko s Transylvánií.

Nejvýše položená silnice v Rumunsku nabízí úchvatné pohledy pro ty, kdo netrpí závratí a nevadí jim maximální povolená rychlost čtyřicet kilometrů za hodinu. Autem se dovezete k vodopádům Cascada i k ledovcovému jezeru Bâlea. Před stavbou silnice bylo nemožné překonat pohoří Fagaraş dokonce i obyčejnou jízdou na koni, proto monumentální dílo znamenalo obrovský krok kupředu v dopravě. Nicméně, kvůli tvrdým pracovním podmínkám zemřelo mnoho dělníků. Přesné číslo se už asi nikdo nedoví, protože o těchto pro Ceauşesca nevýznamným ztrátách se žádné záznamy nevedly.

Pohádkový zámek

Když Sněhurku s Popelkou omrzí honit se za pestrobarevnými motýly pod „Drákulovým“ hradem Bran, nemají jinou možnost než přesunout se do impozantního zámku Peleş. Královský palác postavený v neorenesačním stylu se honosí sto šedesáti pokoji. Získal evropské prvenství jako první zámek plně vybavený elektrickým proudem. Vstupní hala se může pochlubit posuvným skleněným stropem, který lze rozevřít a obdivovat denní či noční oblohu. Nejvíce se Peleş podobá kouzelnému německému zámku Neuschwanstein.

Jako ve správném pohádkovém zámku i zde najdete tajnou chodbu. Skryté schodiště vede z knihovny. Členové královské rodiny jen museli vědět, kde hledat čtyři vodorovně ležící knihy, aby otevřeli tajný vchod.

Tuláci na cestách

Chudobu v zemi prozradí nejenom smečky toulavých psů, kteří trpí hladem a v horším případě i vzteklinou, ale i žebraví tuláci. Ti se soustřeďující i v menších městech a na vesnicích, kde se nad nimi nějaká dobrá duše častěji ustrne než ve velkoměstech. Černý Petr v tomto ohledu padá často do řad rumunských cikánů. Cikánky stále nosí pestrobarevné sukně a šátky. Muži, stejně jako řada obyčejných Rumunů, řídí koňské povozy. Zdá se, jako by zdejší romská komunita ještě neztratila něco z kočovného života svých předků.

TIP: Malé Česko uprostřed Rumunska: V Banátu se stále mluví starou češtinou

Přesto jen malá část rumunských cikánů, v řádech tisíců, se probouzí každý den na jiném místě a stále žije kočovným životem. V celém Rumunsku se odhaduje počet Romů na necelé dva miliony, což z nich dělá největší romskou menšinu v jednom státě na světě. Emigrace rumunských Romů do jiných členských států Evropské unie způsobuje politické napětí.

Nevhodné návyky při jídle jsou v dnešní době příčinou řady zdravotních obtíží, které mohou vyústit v závažná onemocnění. Máme tendence se přejídat, stravovat se nepravidelně a leckdo si rád dopřeje svačinku třeba i o půlnoci. Vědci a lékaři vymýšlejí nejrůznější postupy a doporučení, jimiž by lidé mohli svoji situaci zlepšit. Slibné je například takzvané časově omezené stravování. To spočívá v konzumaci prakticky veškerých kalorií pro daný den v relativně úzkém časovém okně, například od 8 do 18 hodin.

Američtí vědci nedávno vyzkoušeli časově omezené stravování u 19 lidí s metabolickým syndromem. Jde o stav obvykle vyvolaný špatnou životosprávou, z něhož se může rozvinout diabetes nebo například onemocnění srdce a cév. Metabolickým syndromem dnes trpí asi 3 z 10 Američanů. Lidé se v rámci experimentu stravovali vždy jen v průběhu 10 hodin denně po dobu 12 týdnů. Časové okno pro jídlo si přitom mohli vybrat sami, podle svého životního stylu. 

TIP: Nový trik pro léčbu obezity: Biochemická cigareta

Po 12 týdnech se ukázalo, že účastníci experimentu díky časově omezenému stravování omezili svůj příjem kalorií o 9 procent, snížili svou hmotnost i tělní tuk v průměru o 3 procenta. Zlepšil se také jejich spánek. Zároveň u těchto lidí došlo k mnoha dílčím zlepšením jejich zdravotního stavu. Teď přijdou na řadu testy s větším počtem lidí. 

V letošním roce se k Měsíci vypravila indická průzkumná mise Čandraján-2. 6. září se 1,5tunový lander Vikrám s připraveným lunárním roverem pokusil přistát na planině mezi krátery Manzinus C a Simpelius N na přivrácené straně Měsíce, poblíž jižního pólu. Přistávání zpočátku probíhalo podle plánu. Ve výšce 2,1 kilometru ale došlo k odchýlení od zamýšlené dráhy a pak operátoři ztratili s Vikrámem spojení.

Od počátku bylo zřejmé, že Vikrám asi narazil do povrchu Měsíce značnou rychlostí. Přímé důkazy ale chyběly. I když šance byly malé, Indická vesmírná agentura ISRO i americká agentura NASA se asi dva týdny pokoušely s Vikrámem spojit. Jejich úsilí bylo ale marné. Americký orbiter Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO) několikrát přelétl na plánovaným místem přistání, ale kvůli nevhodným světelným podmínkám nikdo dlouho neobjevil po landeru Vikrám ani stopu. 

Objev trosek Vikrámu

Nedávno došlo ke zvratu, v němž sehrál klíčovou roli nadšenec Shanmuga Subramanian z Čennaí, metropole indického státu Tamilnádu. Ten totiž objevil na volně dostupném snímku, který pořídila sonda LRO při prvním přeletu místa přistání Vikrámu 17. září, neobvykle jasný bod. Amatérský badatel následně kontaktoval americké odborníky, kteří pomocí dalších snímků, pořízených později, nakonec vystopovali místo, kde skončil lander Vikrám. Je poseté troskami.

TIP: Naděje žije? Indie objevila ztracený modul Vikrám na povrchu Měsíce

Na nově zveřejněných detailních snímcích je vidět impaktní kráter, který zřejmě Vikrám vyhloubil při svém dopadu. Z údajů pozemských měření i telemetrie landeru vyplývá, že Vikrám nejspíš narazil do povrchu Měsíce asi 500 metrů od plánovaného místa přistání a letěl přitom rychlostí asi 180 kilometrů za hodinu. To je zhruba 25krát rychleji, než ideální přistávací rychlost. Z Vikrámu zbyly jen trosky, poházené kolem místa dopadu. Největší z nich mají velikost kolem 1,5 metru.

Brzy po únoru 1948 začala péčí českých a slovenských exulantů na Západě fungovat exilová média, která primárně sledovala jasný cíl – bojovat proti komunistickému režimu doma. Výsadní postavení mezi exilovými médii vždy mělo Rádio Svobodná Evropa neboli Radio Free Europe (RFE). 

Hlas svobodného Československa

Oficiální vysílání na středních vlnách zahájilo v Mnichově 1. května 1951, a to hlasem jeho nejaktivnější, československé redakce (do pádu železné opony vznikly ještě maďarská, polská, rumunská a bulharská sekce a v roce 1953 byla RFE doplněna sesterskou stanicí Rádio Osvobození, později Svoboda, určenou pro národy SSSR). Médium, v jehož vedení stáli Američané, bylo financováno hlavně ze zdrojů americké vlády – konkrétně z rozpočtové kapitoly pro CIA, ale na Bílém domě nikdy nezáviselo tolik jako vládní Hlas Ameriky. Poslech byl v letech 1952–1988 ztěžován rušičkami, v Československu asi nejdůkladněji. 

Československá redakce, vedená zpočátku masarykovci Ferdinandem Peroutkou a Pavlem Tigridem, měla kolem sta zaměstnanců a její program se v padesátých letech nesl v protikomunistickém duchu, kdy například v pořadu Voláme komunistickou stranu redaktoři varovali konkrétní komunistické funkcionáře, že jednou budou potrestáni.

V uvolněnějším následujícím desetiletí stanice například bodovala hudebními pořady se západní pop-music či srovnáváním života doma a na Západě. V osmdesátých letech se vysílalo od 4:57 ráno do 1:42 po půlnoci. Každou hodinu byly zprávy, ale jádro vysílání tvořily večerní komentáře. Velký prostor byl věnován kultuře či náboženským otázkám.

Posrpnová éra

Po srpnu 1968 přišly do rádia desítky nových emigrantů, kteří se ovšem podle vzpomínky jednoho z nich, Milana Schulze „nikdy nezbavili nálepky rudý koutek a taky na ně po celou dobu docházela k americkým šéfům anonymní udání“. Ale Sláva Volný, Lída Rakušanová a další byli doma populární a věděli, jak posluchače oslovit, takže představy amerických manažerů o vyšší poslechovosti se podařilo naplnit. 

Mnichovská „nepřátelská stanice“ trvale zaměstnávala aparát ÚV KSČ a Státní bezpečnost, která proti ní prováděla různé dezinformační kampaně a diverzní akce (například se „postarala“ o jed atropin ve slánkách v jídelně). Do „objektu ideologické diverze“ se po roce 1968 podařilo infiltrovat 11 komunistickým agentů, z nichž ale pět lze považovat za agenty dvojité.

TIP: Balony svobody nad ČSR: Jak vypadaly letákové kampaně Svobodné Evropy?

Asi nejznámější je případ agenta Pavla Minaříka (v RFE 1969–1976), který ovšem nejvíce informací a drbů získával v kantýně. Mnohem závažnější byl bombový útok, který 21. února 1981 večer provedl terorista Carlos na objednávku rumunské Securitate a při němž byli zraněni tři redaktoři československé sekce. V roce 1985 bylo zavedeno přímé telefonické spojení s Československem a podle zjištění StB do redakce přes hrozbu postihu volalo až 70 Čechoslováků denně. Stanice přežila snižování rozpočtu v sedmdesátých letech i změny mezinárodní situace po roce 1989 a vysílá dodnes – od roku 2009 z pražského Hagiboru do zemí od Běloruska po Pákistán

Před nějakými dvaceti tisíci let byste pižmoně severní (Ovibos moschatus) mohli potkat i na území dnešní České republiky. Moc by ovšem nechybělo a do současnosti by nikde nezůstal jediný kus.

Pozvolný návrat pižmoňů

Pižmoni pocházejí z velmi chladných stepí s kontinentálním suchým klimatem. Z toho důvodu jsou dost náchylní na deště kombinované s mrazem. Změna klimatu byla proto nejpravděpodobnějším důvodem vyhynutí těchto savců v Evropě a Asii v poledové době, kdy se výrazně zvýšilo množství srážek. Do dnešních dní se pižmoňům severním podařilo přežít jen v odlehlých a pustých místech kanadské Arktidy a severovýchodního Grónska. I tady však téměř vyhynuli během 19. století, kdy do oblasti začali pronikat obchodníci s kožešinami. Na poslední chvíli byly však vydány zákony na ochranu mohutných sudokopytníků.

V rámci několika ochranářských programů byla zvířata na některých místech dřívějšího výskytu znovu vysazena. Díky tomu je dnes můžete potkat v kamenité tundře na Aljašce, na západě Grónska a na Tajmyrském poloostrově v Rusku. V Evropě žijí ve dvou horských oblastech střední Skandinávie. Námi navštívený norský národní park Dovrefjell–Sunndalsfjella je jednou z nich.
Díky účelnému režimu ochrany počet pižmoňů znovu stoupá a dnes se ve volné přírodě pohybuje kolem 50 000 zvířat. Ve vybraných oblastech Kanady úřady dokonce povolují původním obyvatelům omezený lov pár desítek kusů ročně.

Jenom tečky na obzoru

Po první odpolední procházce na území parku, kdy jsme chtěli vyzkoušet sněžnice a transport techniky na ledových svazích, jsme začali pomalu zjišťovat, že pižmoni se k nám nijak nehrnou. Sníh v údolí tál, nad hlavou čistá obloha a chlupatí krasavci nikde. Když další den nenašla obrovská zvířata při společné šestnáct kilometrů dlouhé „vycházce“ ani naše zkušená norská průvodkyně, začínal jsem být nervózní.

Teprve během večera téhož dne se mi mírně ulevilo. Vysoko v kopcích se nám díky místním “pižmoň-watcherům” podařilo ve vzdálenosti asi tří kilometrů spatřit tři pohybující se kameny – zřejmě pižmoně. I za posměchu kamarádů jsem si řekl, že je lepší vrabec v hrsti a začal ty tečky fotografovat.

Odměna za mráz

Po náročném pondělním pátrání, kdy jsme se ráno cítili jako zmlácení, bylo náročné si opět sbalit a pustit se znovu do hledání. Jsme tu ale kvůli pižmoňům, a ty jsme zatím neviděli. Láďa tentokrát kvůli nemocným zubům zůstal v základním táboře a vzhledem k jeho pověstné smůle jsem nabyl přesvědčení, že tentokrát pižmoně najdeme.

Na konci zpevněné cesty jsme nasadili sněžnice a šlo se na to znovu. Znovu fičel takový vítr, že jsme se vzájemně slyšeli jen tehdy, když jsme na sebe z jednoho metru hlasitě řvali. Popruhy od batohu mi několikrát téměř vyšvihly oko a čurat se dalo zásadně jen nad hlavu. Postupně jsme v nečase překonávali další a další kopeček. Ve sněhu jsme nacházeli stopy pižmoňů a jejich trus, bohužel již vychladlý. Měli jsme v plánu projít stejnou cestu jako v pondělí a pokud to půjde, pokračovat po hřebenu dál, dokud nám to čas dovolí. Pro případný návrat během noci jsem proto raději ukládal naši cestu do navigace.

Nakonec jsme měli štěstí. Během jedné ze zastávek, v závětří jedné z prohlubenin, kde jsme si chtěli na chvilku odpočinout od vichru, jsme byli odměněni za naše úsilí. Při pečlivém prohlížení horizontu jsem uslzenýma a vymrzlýma očima spatřil hnědé kameny, které nápadně připomínaly pižmoně. Na vzdálenost možná osmi set metrů jsem si ale nebyl jist a splašeně jsem běžel k Bohdanovi, který v ruce třímal dalekohled. Když jsem nasměroval jeho pohled patřičným směrem, spadl nám ledový balvan ze srdce. Objevili jsme skupinu sedmi pižmoňů! Dva velké samce, jednoho dorostence, dvě samice a dvě mláďata z předchozího roku.

Téměř na dosah

Do Norska byli pižmoni přivezeni roku 1923 z východního Grónska v počtu několika jedinců. Dnes jejich populace čítá asi 60 kusů, některé zdroje uvádějí až dvě stovky. Jen obtížně se dá popsat úleva, která prostoupila naše mrazem prokřehlá těla při prvním setkání. Pižmoni leželi na hřebeni bez jediného pohybu a vypadalo to, že snad ani nejsou naživu. Snad i proto jsem bez zaváhání popadl batoh a poměrně exponovaným suťovým svahem jsem se nejkratší cestou začal škrábat ke zvířatům.

Bohdan byl zřejmě motivován úplně stejně a až pár desítek metrů před obrovskými zvířaty jsme do sebe téměř vrazili a začali jsme si více uvědomovat realitu. Dostal jsem strach. Vždyť před sebou máme stvoření s pověstí nejnebezpečnějšího zvířete Evropy! Po krátké poradě jsme proto zvolili podobnou taktiku seznamování, jako u rypoušů sloních v jižním Atlantiku. Přibližovat se velice pomalu a pouze ve chvílích, kdy o nás pižmoni vědí. Kdybychom se nečekaně objevili v jejich blízkosti, nemuselo by to dopadnout dobře.

Trpělivost přináší omrzliny

Pižmoni působí poměrně neohrabaně. Když člověk překročí jejich útěkovou vzdálenost, která je obvykle asi 50–100 metrů, dostane se mu důrazného varování. Hlasitě funí, nervózně potřásají hlavou a často hrabou některou z předních končetin. Pokud si nedáte říct, následuje překvapivě rychlý útok. Na otevřeném prostranství je útěk zcela beznadějný. Proto se raději doporučuje udržet od zvířat vzdálenost dvou set metrů. Já ale chtěl blíž. Času jsme měli dost. Bylo krátce před polednem a my se rozhodli, že se skupinou pižmoňů zůstaneme až do západu slunce. Dlouhý návrat přes kopce absolvujeme až po setmění.

Po prvním vzrušení z blízkého setkání nám ale začalo docházet, jak statická zvířata máme před sebou. Po několika hodinách čekání byl jediným pohybem pižmoňů silný vítr v jejich dlouhé huňaté srsti. A tím naše utrpení nekončilo.

Tvrdohlaví mistři skupinové obrany

Pižmoni severní si vyvinuli jeden z nejefektivnějších způsobů obrany proti predátorům, jaký je u býložravců znám. Když se objeví nepřítel, ať už šelma nebo člověk, vylekaná zvířata se rychle seběhnou do semknutého kruhovitého tvaru. Natisknou se k sobě tak, že zadky mají uvnitř kruhu. Útočník pak čelí hrozivé hradbě skloněných čel s nebezpečnými rohy. Za těly dospělých jedinců jsou schována telata a slabší zvířata.

Nejstarší a nejsilnější členové stáda provádějí proti nepříteli tryskové útoky, které odradí i vyhladovělou smečku vlků. Takto se pižmoni bezpečně dokázali ubránit zvířecím predátorům, ale proti člověku jejich obranná technika neuspěla. Naopak se jim stala osudnou. Statečnost a soudržnost pižmoňů je pověstná. V novodobé historii se proto nejednou stalo, že lovec, který chtěl zabít jen několik kusů, aby získal maso a kožešiny, musel postřílet celé stádo. Pižmoni totiž hájí i mrtvá zvířata.

Čekání na větrném hřebeni

Zvířata setrvala na stejném místě až do večera, kdy se slunce začalo rychle přibližovat k hraně kopců na obzoru. Musím přiznat, že vydržet v té zimě dlouhé hodiny nebylo nic jednoduchého. Na větrném hřebenu sotva třicet metrů od pižmoňů jsme hledali nějaký výraznější balvan, za nímž bychom se před nápory větru ukryli. Obléknout už nebylo co a chodit pro zahřátí na pár desítkách metrů se také nedalo.

Vzhledem k tomu, že pižmoni trvale projevovali podobnou aktivitu jako kosterní pozůstatky dinosaurů v národním muzeu, nebylo ani co fotit. Zhruba každých šedesát minut jsme proto s Bohdanem podnikli výpravu na pár metrů před pižmoně, aby se aspoň zvedli a otevřeli oči. Ke slovu nakonec přišel i širokoúhlý objektiv, ale pár metrů před pižmoni jsem dostal rozum a začal couvat. Stále víc jsem si ale uvědomoval, že v době naší návštěvy aspirovali pižmoni na titul nejnudnějšího zvířete světa.

Do roka a do dne…

Zmrzlí a ne tak docela uspokojení průběhem celého dne, jsme se vraceli na místo noclehu. Na druhou stranu, co by za nehybného pižmoně dal Láďa, který limitován svojí dentální indispozicí zůstal na chalupě. Jak se další dny ukázalo, bylo promrzlé úterý jediným dnem z celého týdne, kdy jsme obrovská zvířata našli. Když jsme se později na důvěrně známé návrší vraceli i s Láďou, pižmoni už byli mimo dohled, pravděpodobně o několik kopců dál.

TIP: Mráz, led a lidé Grónska: Nejisté vyhlídky v ledové pustině

Vyzbrojeni čerstvou zkušeností a informací, kde se početnější skupiny pižmoňů (údajně stáda až s 30 kusy) v zimě nacházejí, jsme do budoucna vymysleli vhodnější postup. I když to v zimě bude náročné, jsme odhodláni putovat po hřebenech se stanem a spacákem. Až najdeme pižmoně, zůstaneme v jejich přítomnosti tak dlouho, jak to bude nutné. To by bylo, abychom je nezahlédli alespoň popocházet…

Antikoncepční pilulka je jedním z nejvýznamnějších vynálezů 20. století. To ale neznamená, že by taková antikoncepce byla dokonalá. Užívání hormonálních přípravků není nikdy úplně bez rizika. Další problém tkví v tom, že antikoncepční pilulky je nutné užívat každý den..

Tým amerického Massachusettského technologického institutu vytvořil převratnou antikoncepční multipilulku, která se užívá jen jednou měsíčně. Pilulku tvoří organická hmota ve tvaru hvězdice se šesti rameny, která složená v kapsli. Po spolknutí se hvězdice uvolní z kapsle a rozloží se. Pak začne postupně uvolňovat potřebné hormony. Technologie „hvězdice“ se přitom již dříve osvědčila v léčbě HIV a malárie.

TIP: Po volbách v roce 2016 vzrostlo v USA používání dlouhodobé antikoncepce

Tvůrci svou pilulku ve tvaru hvězdice již úspěšně vyzkoušeli na prasatech. Na lidech ale zatím ještě testována nebyla. Dřívější výzkumy ukazují, že lidé raději a pečlivěji užívají léky, které je nutné brát méně často. Proto by si antikoncepční pilulka ve tvaru hvězdice mohla nalézt své příznivce.

Definice označuje lidské tělo jako veškerou hmotu tvořící člověka, představovanou buňkami, z nichž se skládají tkáně a orgány. Jenže tak jako tělesné schránky takřka všech rostlin, hub a živočichů, je i ta naše vhodným prostředím pro život mnoha jiných organismů: a to nejen miliard prospěšných mikrobů, kteří se v našich útrobách podílejí na zpracovávání potravy, nýbrž i méně sympatické, avšak velmi rozmanité skupiny – parazitů. 

Naše tělo může poskytovat domov asi třem stovkám různých druhů parazitických červů a přibližně třetina lidí si nějakého takového pocestného v sobě nese, často i nevědomky. Připočítáme-li ostatní parazitické skupiny, s nějakým „příživníkem“ se za život setká takřka každý. Zanedbatelná není ani jejich biologická rozmanitost: Podle některých odhadů představují až polovinu všech druhů na Zemi, jinými slovy na každý neparazitický druh připadá v průměru jeden cizopasný!

Závody ve zbrojení

Co se skrývá za nesmírnou rozmanitostí parazitů? Do značné míry za to mohou miliony let evoluce a její odvěké „závody ve zbrojení“. Jelikož je soužití cizopasníka s hostitelem pro druhého z nich už z definice nevýhodné a pro prvního životně důležité, nezůstává ani jeden pasivním přihlížejícím. Hostitel se musí vetřelci bránit a ten zas hledá nové cesty, jak obranu prolomit. Jakmile uspěje, musí hostitel najít nový způsob ochrany, přičemž se popsaný cyklus stále opakuje. 

Parazit tak dokáže jako hostitele využít jen určité rozmezí druhů. Nakonec mnohdy zvládne úspěšně cizopasit pouze na několika příbuzných hostitelích, nebo dokonce na jediném druhu. Parazitologové však upozorňují, že má uvedená situace i jisté neradostné důsledky. Pokud totiž nějaký hostitelský druh vymře, znamená to, že z planety zmizejí i paraziti, kteří na něm přímo závisejí. Vymírání probíhající v posledních letech se tudíž vlastně odehrává rychleji, než jsme se domnívali. Nicméně vztahy mezi cizopasníky a hostiteli mohou být ještě komplikovanější.

Nelehký úděl cizopasníka

Jejich vzájemné soužití se postupem času proměňuje. Setkání živočicha se zcela novým parazitem, který dokáže prolomit jeho obranu, může mít devastující následky a vést k rychlé smrti hostitele. Fatální dopad to má ovšem také na parazita: Na kom bude cizopasit, když si vlastní vinou zničí spižírnu? Nedokáže tak dokončit svůj životní cyklus, rozmnožit se uvnitř hostitele na potřebnou úroveň a přenést se na dalšího. Uvedené faktory snižují jeho reprodukční úspěch. 

Alespoň v určitých případech by tak mělo být v jeho zájmu potlačení vlastní schopnosti vyvolat u hostitele infekci či jiné poškození, které vedou ke smrti – odborně mluvíme o tzv. virulenci. Vědci se domnívali, že čím déle se parazit na hostitele adaptuje, tím nižší je jeho virulence. Daná teorie dlouho zůstávala jedním ze základních kamenů parazitologie, v posledních desetiletích se však ukazuje, že zřejmě neprávem: Existuje totiž až příliš mnoho výjimek. 

Ze spojence nepřítelem

K příkladům patří třeba nárůst virulence jednoho druhu zimniček, prvoků známých coby původci malárie. Kdysi se tento druh původně napadající opice používal v boji se syfilidou, a objevitelé léčebné metody dokonce získali Nobelovu cenu. Jeho schopnost vyvolat malárii u člověka byla totiž velmi nízká a u pacienta podnítilo jeho nasazení pouze horečky, které zničily původce syfilidy. Žádné další nepříznivé následky se u nemocného neprojevily. 

Zřejmě v důsledku adaptace na obranu hostitele se však virulence dané zimničky postupně radikálně zvýšila a dnes je na stejné úrovni jako virulence nejhoršího z lidských druhů zimniček. Příčina tkví patrně v tom, že se prvoci používaní pro očkování zpočátku v krvi hostitele množili relativně pomalu. A jelikož míra škodlivých projevů často přímo souvisí s rychlostí reprodukce parazita, byla virulence nízká. Postupně se však parazitické zimničky zvládaly množit čím dál rychleji a jejich schopnost způsobit infekci rostla.

Složité vztahy

Spojení mezi schopností vyvolat infekci a dobou soužití parazita a hostitele je tak patrně mnohem spletitější, než se usuzovalo. Závisí na celé řadě biologických, ekologických a evolučních faktorů, mimo jiné na způsobu přenosu či velikosti populace hostitele. V případech, kdy se parazit šíří kontaktem mezi zdravými a nakaženými jedinci, by mohla platit původní představa: Rychlé množení (a tedy vysoká virulence) cizopasníka snižuje jeho šanci na další přenos, zvlášť pokud je populace oběti řídce rozprostřená a hostitel zemře dřív, než se parazit dokáže přesunout dál. 

Pokud se však cizopasník rozšiřuje pomocí prostředníka, například komára, může jeho virulence zůstat vražedně vysoká, a přesto se bude šířit. Do výsledného mixu se může přidat ještě mutace vetřelců nebo tzv. superinfekce – když se již nakažený hostitel dostane do spárů dalšího parazita. 

Jako pokusní králíci

Nákaza některými cizopasníky může být přitom mnohem mírnější, bezpříznaková, nebo dokonce prospěšná, což vedle pacientů na vlastní kůži poznali i mnozí parazitologové. K průkopníkům na poli využívání sebe sama coby pokusného králíka patřil americký lékař Claude H. Barlow. Dobrovolně například pozřel několik desítek dospělých motolic Fasciolopsis buski, které získal ze stolice nakaženého pacienta. Zanedlouho našel ve vlastních exkrementech vajíčka motolice, a prokázal tak možný přenos dospělého stadia z člověka na člověka.

Podobný experiment s týmž výsledkem provedl s larvami zmíněného cizopasníka. V Barlowových stopách se později vydala řada badatelů a nadšených parazitologů, kteří chtěli předmět svého studia vyzkoušet na vlastní kůži, potažmo na vlastní vnitřnosti. Například i český lékař Jaroslav Štěrba pozřel v roce 1976 vajíčka tasemnice bezbranné. Ta pak v jeho těle zdárně rostla a v době vypuzení dosahovala úctyhodných šesti metrů. 

Zajímavé byly zprávy vědce o průběhu nákazy, ať už šlo o zvýšenou chuť k jídlu, která se dostavila asi po čtyřech měsících od uhnízdění tasemnice, nebo o vypuzování jednotlivých článků. Většinou sice vycházely se stolicí, ale někdy prý i samovolně v noci. Výrazný dopad měla údajně na parazita konzumace většího množství tvrdého alkoholu, po němž se spolu se stolicí vylučovaly soubory článků dlouhé až několik desítek centimetrů.

Vítaný host

Samoinfekce parazitickými červy jsou podle všeho běžné i dnes, přičemž nejoblíbenější je mezi parazitology zřejmě škulovec široký. O své zkušenosti s tímto červem nedávno referoval ředitel Parazitologického ústavu Akademie věd Julius Lukeš, který však nepozoroval, že by měla nákaza nějaké zásadně negativní zdravotní důsledky – naopak. „V západních zemích už jde o schválenou léčbu pro některé choroby, a o žádné sci-fi. Podařilo se prokázat pozitivní efekt určitých červů na Crohnovu chorobu a střevní záněty,“ uvedl Lukeš pro českobudějovický Deník.

Právě díky podobným odvážným dobrovolníkům se v posledních letech ukazuje, že se někteří parazitičtí červi mohou uplatnit při léčbě střevních autoimunitních onemocnění – a snad i v případě rakoviny, jak už v 90. letech při experimentech se svalovci ukázal ruský výzkumník Vasilij Britov. Jeho patentovaná metoda ovšem dosud neprošla žádnými klinickými testy.

Pokusy se samoinfekcí prodělala i škrkavka dětská, parazit s pozoruhodným životním cyklem. Po vylíhnutí totiž putuje ze střeva do krevního či lymfatického oběhu, jater, plic a přes trávicí soustavu se vrací do střev, kde se konečně usadí. Ruští vědci sami na sobě prokázali, že vajíčka cizopasného červa, kterým je nakažena asi miliarda lidí, zůstávají infekční i po mnoha letech, jež stráví paraziti v půdě.

Paraziti, evoluce a budoucnost

I když nám cizopasníci mohou připadat vlastně skoro zbyteční, opak je pravdou. Zdá se totiž, že se výrazně podíleli na evoluci života: Podle jedné z hypotéz mohou za existenci pohlavního rozmnožování, které je dnes u mnohobuněčných organismů téměř všudypřítomné. Příčina tkví opět v již zmíněných závodech ve zbrojení, v nichž má parazit díky miniaturním rozměrům či rychlosti množení značnou výhodu a hostiteli se přizpůsobuje daleko rychleji než on jemu. 

Je možné, že aby hostitel danou nevýhodu alespoň částečně vykompenzoval, uchýlil se k pohlavnímu rozmnožování, díky němuž se potomci geneticky liší od každého z rodičů – na rozdíl od buněčného dělení, kdy je nový jedinec jejich pouhou kopií. Pak je tudíž možné, že se vzhledem k poněkud rozdílným, zejména imunitním vlastnostem nestane další generace pro parazita tak snadnou kořistí.

TIP: Nebezpeční a přesto krásní: Jak vypadají paraziti pod mikroskopem

Zajímavou otázkou zůstává, kdy se k nám současní paraziti připojili. Zdá se, že například tasemnice se ve střevech člověka zabydlela před několika miliony let, když se uchýlil k pravidelné konzumaci masa. Vši se zas mohly vyvinout v době, kdy se naši předci začali oblékat. Mnozí lidští paraziti se zřejmě objevili v souvislosti s rozvojem zemědělství, kdy se ujal usedlý způsob života, hustota populace vzrostla a člověk byl v bližším kontaktu s hospodářskými i jinými zvířaty (třeba s hlodavci), jež se stala zdrojem nových parazitů.

Aktuálně zaznívá rovněž palčivá otázka, jak se do rozšíření cizopasníků – nejen těch lidských – promítne globální změna klimatu. Přestože mnozí pro nás stále představují víceméně exotické tvory, nelze vyloučit, že se s postupným oteplováním někteří z nich, potažmo jejich přenašeči usadí i na našem území. 

Pod mořem se v dnešní době rozkládá globální telekomunikační síť. Tvoří ji kabely s optickými vlákny, v nichž neustále proudí ohromující množství dat. Geologové nedávno přišli na to, že by tuto komunikační síť mohli skvěle využít. Jen úplně jiným způsobem, než původně zamýšleli její tvůrci.

Američtí odborníci nedávno uspořádali experiment, v němž na čtyři dny proměnili 20 kilometrů podmořského kabelu v zálivu Monterey u kalifornského pobřeží na zařízení, jehož výkon odpovídal asi 10 tisícům seismických stanic, které by byly rozmístěné na mořském dně. Experiment byl úspěšný a vědci v jeho průběhu detekovali slabé zemětřesení, a také seismické pohyby v oblasti zdejších podmořských zlomů.

TIP: Překvapení pro geology: V jižní Kalifornii se objevil zbrusu nový tektonický zlom

Pokud by se tato metoda ukázala jako praktická, mohla by přinést geologům ohromné množství velmi zajímavých a důležitých údajů. Mnohé oblasti mořského dna jsou geologicky neklidné. Seismické detektory se dnes vyskytují jen asi na 30 procentech rozlohy dna oceánu a jejich počet není nijak závratný. Povrch mořského dna a souše přitom pokrývá již asi 10 milionů kilometrů optických kabelů a přinejmenším část z nich by určitě bylo možné tímto způsobem využít.

Cenu za nejhorší popis sexu v beletrii, kterou každoročně uděluje britský literární časopis Literary Review, letos získali hned dva autoři: Francouz Didier Decoin a Brit John Harvey.

Sedmačtyřicetiletý laureát prestižní Goncourtovy ceny Decoin si ocenění vysloužil za zobrazení sexu ve své knize Úřad pro zahrady a rybníky, která se odehrává v Japonsku před tisíci lety.

„Kacuró začal sténat a pod látkou kimona mu v místě pohlaví vyrostla boule, Mijuki ji popadla, mačkala, hnětla, masírovala, drtila. Působením dotyků se Kacuróova varlata i s pyjem slila v jednu hmotu, přelévající se pod laskající rukou. Mijaki měla dojem, že v rukou drží opičku schoulenou do klubíčka,“ napsal Decoin (český překlad z knihy, která vyšla v nakladatelství Plus)

Autor pěti románů John Harvey byl nominován za svou novelu Pax, kde například píše, že „se objímali, jako by díky pevnému sevření mohli splynout v jeden celek.“

Nelichotivé ocenění je už od roku 1993 udělováno za „mimořádně špatný popis sexuálních scén v jinak dobrém románu.“ V minulosti ji získali například držitel Evropské knižní ceny Erri De Luca z Itálie, bývalý člen kapely The Smiths Morrissey nebo Jonathan Littell za svůj román Laskavé bohyně.