Největší asijská nízkonákladová letecká společnost AirAsia hodlá rozšířit své podnikání ze vzduchu i na matičku zem. Během příštích 5 let hodlá společnost otevřít 100 restaurací po celém světě. Primárně chce nabízet stejná jídla jako v letadlech.

První restaurace tohoto druhu již funguje v nákupním centru v malajsijském Kuala Lumpuru. Jídelní lístek restaurace v podstatě kopíruje nabídku palubního menu a většina jídel vyjde v přepočtu zhruba na 70 korun. V nabídce ze stálého menu AirAsia nechybí ani nejoblíbenější položky – kuře satay s arašídovou omáčkou či rýžový pokrm s chilli omáčkou.

„Cítili jsme velkou poptávku po našem palubním menu. Restaurace, jakou je Santan, představují naši odpověď,“ uvedla generální manažerka restaurace, Catherine Goh. AirAsia doufá, že restaurace zaujmou případné klienty, kteří pak dají letecké společnosti přednost před konkurenty. Podle generálního ředitele Tonyho Fernandese Nikkeiho je novinka součástí širšího plánu společnosti stát se značkou životního stylu.

Na nízkých oběžných drahách kolem Země se dnes pohybuje neuvěřitelné množství odpadu. Nachází se tam více než tři tisíce nefunkčních satelitů a desítky milionů menších úlomků kosmického odpadu. Každý kus odpadu se přitom na orbitě pohybuje značnou rychlostí desítek tisíc kilometrů za hodinu. Někdy se velké kusy odpadů srazí a vznikne ohromné množství dalších malých kousků, které se rozletí po oběžné dráze jako kulky.

Vesmírné agentury i soukromé společnosti se snaží s vesmírným odpadem vypořádat. Evropská vesmírná agentura ESA nyní do boje nasadí čtyřrukého robota ClearSpace-1. Na svůj první test by měl vyrazit v roce 2025, přičemž by měl na oběžné dráze předvést ukázkové sebeobětování.

Sebevražedný uklízeč

Tým mise ClearSpace-1 už robotovi vybral jeho cíl, středně velký kus odpadu, který má přezdívku Vespa. Krouží kolem Země ve výšce asi 800 kilometrů a jeho hmotnost je asi 100 kilogramů. ClearSpace-1 přiletí k Vespě, obejme ji svými čtyřmi končetinami a pak společně zamíří dolů do hustší atmosféry, kde jak robot, tak i vesmírný odpad zaniknou.

TIP: Britský satelit RemoveDEBRIS úspěšně harpunoval kosmický odpad

Celá mise sebevražedného úklidového robota přijde na zhruba 133 milionů dolarů (asi 3,66 miliardy korun). Je jasné, že takový typ mise, při které je možné s vysokými finančními náklady zlikvidovat jediný kus orbitálního odpadu, nejspíše nebude univerzálním řešením problému na oběžné dráze. ESA si ale slibuje, že by ClearSpace-1 mohl nalézt uplatnění při likvidaci vybraných velkých a nebezpečných kusů vesmírného odpadu.

Přibližně třetinu lidí ochromuje strach i v situacích, které nepředstavují reálné nebo závažné nebezpečí. Často jde o příznaky úzkosti nebo dalších psychologických poruch souvisejících se stresem. Terapie a antidepresiva zbaví úzkosti asi polovinu těchto lidí. Miliony dalších ale trpí dál úzkostmi navzdory léčbě.

Američtí vědci a lékaři navrhují nový přístup, který podle jejich výzkumu přináší úlevu, když člověka přemůže umrtvující úzkost. Jejich doporučením je pořídit si symbol nebo třeba zvukový signál, který je pro daného člověka silně spojený s pocitem bezpečí. Podle badatelů to může být hudební melodie nahraná do chytrého telefonu, obrázek, fotografie blízké nebo oblíbené osoby nebo třeba plyšové zvířátko. Jinými slovy, může to být cokoliv, co pro dotyčného člověka představuje talisman bezpečí.

TIP: Jak na trému nebo úzkost? Provětrat mozek elektrickou stimulací!

Zní to poněkud lacině, ale ve skutečnosti je za tímto doporučením špičkový výzkum na myších i na lidských pacientech. Dosavadní terapie úzkosti často spočívá v tom, že terapeut pozvolna vystavuje pacienta tomu, co vyvolává jeho úzkost, aby si na takový podnět zvykl. Pokud se někdo bojí pavouků, terapeut mu ukazuje pavouky, a podobně. U mnoha lidí s úzkostí ale tento postup nezabírá. Talismany bezpečí využívají úplně jiné mozkové dráhy, než terapie zvykání, a podle prvních výsledků fungují velice dobře.

Mohl strávit celý život jako obyčejný úředník. To by však nesměl být Karel Janoušek. V dobách míru by to při svých ambicích nejspíš dotáhl až na ministra. Jenže neklidné časy dvacátého století mu připravily podstatně větší výzvy. A také strmější pád.

Za vojenskou slávou

Narodil se v roce 1893 v Přerově a po absolvování obchodní školy pracoval tři roky jako úředník ve firmě svého strýce. Pak však vypukla první světová válka a ta mu změnila život. Karel byl odveden do armády. Nastoupil do důstojnické školy a bojoval na italské a ruské frontě. Padl do ruského zajetí a podobně jako další jeho čeští spolubojovníci z rakouské armády zamířil do řad československých legií.

Zúčastnil se s nimi řady bitev, dvakrát byl zraněn a obdržel pět vyznamenání. Do vlasti se vrátil s hodností kapitána a úředničinu vyměnil za profesionální službu v armádě. Po absolutoriu Válečné školy a výcviku na leteckého pozorovatele a pilota zakotvil u vojenského letectva. Jednak učil na leteckém učilišti a přitom zastával funkce velitelů postupně několika leteckých pluků. Ale věnoval se s úspěchem také sportovnímu létání. 

Karel Janoušek byl velmi cílevědomý a po příčkách vojenských hodností stoupal stále výš. Od roku 1933 byl velitelem zemského letectva v Čechách. V roce 1937 jej povýšili do hodnosti brigádního generála a během mobilizace v roce 1938 byl velitelem letectva 1. armády. Kromě toho před vypuknutím druhé světové války stihl ještě absolvovat Přírodovědeckou fakultu UK, kde studoval meteorologii a geofyziku. Měl zkrátka v úmyslu ještě více vylepšit své schopnosti leteckého pozorovatele dokonalou znalostí rozmarů počasí. Ke studiu se nechal zapsat v roce 1936 ve dvaačtyřiceti letech! S hodností brigádního generála byl mezi svými studentskými kolegy skutečnou raritou. Studium zdárně zakončil doktorátem o tři roky později. 

Za vlast a za krále

Krátce po vypuknutí války se mu podařilo dostat do Francie krkolomnou cestou před Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Bejrút. Zastával zde funkci přednosty leteckého odboru u Československé vojenské správy, tedy v podstatě velitele československého letectva. To se postupně tvořilo z letců prchajících ze své vlasti. Snažil se z nich vybudovat samostatné československé letecké jednotky. To se mu však i kvůli byrokratickým průtahům nepodařilo. Navíc, jak pokračovala válka okupací Francie, musel prchat dál – tentokrát do Británie. Na jejích březích se společně s dalšími československými letci vylodil v polovině roku 1940. Tady opět pokračoval ve své snaze vytvořit samostatné československé letecké jednotky v rámci RAF, které by se okamžitě zapojily do bojových operací.

V letech války vykonával Karel Janoušek funkci inspektora československého letectva ve Velké Británii. Díky jeho zkušenostem i organizačním schopnostem mohli českoslovenští letci výrazně zasáhnout do bojů o Británii. A získat tak mezinárodní uznání nejen pro československé piloty, ale i pro jejich vlast.

Britský král Jiří VI. jej už na konci roku 1940 povýšil do hodnosti „Air Vice Marshala“, tedy něco jako divizního generála letectva. Udělil mu také vysoké vyznamenání – „Knight Commander of the Most honorable order of the Bath“ (Rytíř nejctihodnějšího Lázeňského řádu). V květnu 1945 byl pak Karel Janoušek povýšen do hodnosti Air Marshala. Byl tak jediným československým občanem, který této hodnosti dosáhl.

Z výsluní do kriminálu 

Do vlasti se vrátil až 13. srpna 1945. Návrat byl radostný i smutný zároveň. Většina jeho příbuzných prošla za války nacistickým vězněním. Už se neshledal se svojí manželkou, která zahynula v koncentračním táboře v Osvětimi, stejně jako jeho sestra. Rovněž bratra umučili nacisté v Buchenwaldu. 

Dalo by se očekávat, že se Janoušek stane velitelem letectva. Do této funkce však byl už v květnu jmenován divizní generál Alois Vicherka. Odpovídal více směřování československé armády ke Stalinově Sovětskému svazu. Janouškovi však zásluhy tehdy ještě nikdo neupíral. Stal se proto podnáčelníkem hlavního štábu pro zvláštní úkoly. A v únoru 1947 zatímním inspektorem protiletecké ochrany hlavního štábu. Tady mohl své zkušenosti  války a hlavně pak ze systému britské protiletecké obrany a výstrahy zužitkovat alespoň v teoretické rovině. Rok na to však byly veškeré naděje, které Karel Janoušek vkládal do své buducnosti, definitivně pohřbeny.

Přišel únor 1948 a někdejší velitel československého letectva v Británii se stal jednou z jeho prvních obětí. Zkrátka jej „pobyt a funkce v Anglii za války ovlivnily tak, že se nesžil s dobou a prostředím,“ jak stálo v jednom z posudků. Ještě 28. února musel opustit svůj úřad a nastoupit nucenou zdravotní dovolenou. Dva měsíce na to jej zadrželi při pokusu o překročení hranic. Jeho pokus o útěk vyprovokoval nastrčený agent STB. Za to mu soud určil trest devatenáct let odnětí svobody. Následně pak dostal doživotí, protože se údajně pokusil utéct i z komunistického žaláře. Ze svého trestu si odseděl dvanáct let v těch nejtěžších věznicích. V rámci velké prezidentské amnestie jej propustili 9. května 1960. 

TIP: Nevděčná vlast: Komunistická perzekuce československých letců z Británie

Jeho život mimo mříže však nebyl o mnoho lehčí, než ten za nimi. Obdržel minimální důchod dvě stě korun a musel si tak přivydělávat jako pomocný skladník. V roce 1968 se sice ještě dočkal rehabilitace a zproštění všech obvinění. Ani tehdy mu však jeho generálskou hodnost nikdo nevrátil. K tomu došlo až v roce 1990 in memoriam, devatenáct let po Janouškově smrti. 

Část vesmírných objektů je na konci svého života odsouzena k velkolepému nebeskému představení. Takový osud čeká i červeného veleobra Betelgeuse, druhou nejjasnější hvězdu v souhvězdí Orionu. Betelgeuse je jednou z největších a nejjasnějších hvězd, jaké známe. Pokud by se nacházela ve středu Sluneční soustavy, její vnější okraj by zasahoval téměř až k oběžné dráze Jupitera.

Odborníci odhadují, že jeho hmotnost odpovídá asi 9,5 až 21 Sluncím. Pokud jsou tyto odhady správné, je téměř jisté, že Betelegeuse exploduje jako supernova. A vzhledem k tomu, že se Betelgeuse nachází poměrně blízko, ve vzdálenosti asi 700 světelných let od Země, můžeme si být jistí, že to bude skvělá nebeská podívaná. Naštěstí jen podívaná, od červeného veleobra nás totiž dělí dostatečně velká vzdálenost na to, aby nás jeho exploze ohrozila.

Předčasný umíráček

Zprávy z poslední doby naznačují, že se uvnitř Betelgeuse rozhodně něco děje. Z četných pozorování totiž víme, že se změnila jasnost této hvězdy. Znalci červeného veleobra ale tlumí předčasná očekávání. Prý zřejmě nejde o samotnou explozi supernovy. Betelgeuse se chová jako proměnná hvězda a prochází složitým cyklem změn jasnosti, během něhož teď mohla extrémně pohasnout. Ztrácí také hodně hmoty hvězdným vichrem a mohla teď vyvrhnout více hmoty než obvykle, což utlumilo její záři.

TIP: Antares: Jaké je počasí v atmosféře červeného veleobra?

Je ale jenom otázkou času, kdy Betelgeuse vybuchne jako supernova. Mezi vědci panuje shoda v tom, že se tahle gigantická hvězda nedožije dalšího milionu let. Z pozemského pohledu jde o nepředstavitelně dlouhou dobu, z vesmírného pohledu jde ale jen o mžik. Některé studie dokonce uvádějí, že k explozi dojde mnohem dříve, je však velmi nepravděpodobné, že by k ní došlo ještě během našich životů. Pro budoucí generace pozorovatelů ale půjde o nezapomenutelnou show. Supernova podle vědců přesvítí i Měsíc v úplňku.

Mezinárodní svaz ochrany přírody IUCN v těchto dnech zveřejnil zprávu o stavu kyslíku v oceánech. A není to příliš radostné čtení. Podle všeho v posledních desetiletích dochází k citelnému poklesu obsahu kyslíku v oceánech a moře se na mnoha místech planety doslova „dusí“. Příčinou je dílem globální oteplování a dílem dramatické znečišťování moří.

Ze zprávy IUCN vyplývá, že mezi lety 1960 a 2010 světové oceány ztratily asi 2 procenta kyslíku obsaženého v mořské vodě. Další velmi špatnou zprávou je, že se v oceánech dramaticky šíří „mrtvé zóny“, tedy velké oblasti, kde není prakticky žádný kyslík. Před rokem 1960 jsme takových oblastí znali 45, dnes jich je kolem 700.

TIP: Kdy se začneme dusit: Může se stát, že nám jednoho dne dojde kyslík?

Nedostatek kyslíku velmi postihuje mořský život, v neposlední řadě ryby a paryby. Na obsah kyslíku jsou citlivé především velké druhy, které mají značnou spotřebu energie, jako například tuňáci, plachetníci nebo žraloci. Prostředí s nižším obsahem kyslíku naopak preferují některé medúzy nebo chobotnice. Úbytek kyslíku každopádně zasahuje potravní řetězce v oceánech a může mít zničující dopad na rybolov i život lidí závislých na produkci moře.

Na ostrov San Christobal jsme se s Janou dostali během naší tříměsíční cesty latinskou Amerikou. Putovali jsme přes argentinský poloostrov Valdés, přes patagonské hory i skrz amazonskou džungli. Setkání a šnorchlováni s galapážskými lachtany ale bylo jedním z nejintenzivnějších zážitků, které jsme kdy absolvovali.

Suverénní chodci, nejistí plavci

Brzy po narození začínají mláďata kopírovat chování svých rodičů. Pokaždé, když vylezou z vody, se celá vyválí v jemném bílém písku z drcených mušlí, a zřejmě se tak brání přehřátí na prudkém galapážském slunci. Vypadají sice jako chodící strouhanka, ale když se v typické elegantní póze vystaví čelem k slunci, nelze ani takovým prckům upřít důstojnost.

Mláďata jsou okamžitě po narození schopna samostatně chodit, takže i někteří lachtani na našich fotkách jsou jen několik dní nebo dokonce hodin staří. Plavání jim naopak zpočátku moc nejde, a proto je zvlášť při stoupajícím přílivu musí matka v zubech poponést.

Malí lachtánci jsou nesmírně zvědaví a často by člověku nejraději vlezli do klína. Nebo to tak přinejmenším působí. Jejich roztomilosti je ale potřeba odolat, protože by se mohli snadno nakazit lidskými nemocemi. Navíc lachtani obecně na rozdíl od většiny savců doteky nijak nemilují, a to ani od ostatních lachtanů.

Tvrdost k cizím a výchovné facky

Mláďata se často pohybují sama i několik desítek nebo stovek metrů daleko od matky. Vracejí se pak přes celou pláž, aniž by se po nich jejich máma nějak usilovně sháněla. Pokud však omylem přijdou k cizí matce s mládětem, samice i její vlastní potomek nevítaného hosta nekompromisně zaženou kousáním a řevem. Drobounké lachtáně je tak často doslova vyhozeno v zubech. Přitom si ta samá mláďata klidně o chvíli dříve spolu hrála ve vodě. Když jde ale o mateřské mléko, neznají malí lachtani bratra.

Těžko říct, zda právě taková tvrdost k cizím potomkům a lhostejnost vlastní matky mohly i za úmrtí čerstvě zemřelého mláděte, které jsme jednou objevili na pláži. Na tak předčasně ukončený život je v každém případě hodně smutný pohled. Jako by nám to galapážská příroda chtěla vynahradit, jen o pár minut později nám jen těsně unikl porod. Novorozeně za sebou ještě několik hodin po narození tahalo placentu, a my ho fascinovaně sledovali. Po dlouhé době s matkou konečně zjistili, co mají dělat, a mládě se poprvé úspěšně napilo. Poté ale pilo téměř bez přestání a kdykoliv přestalo, nemilosrdně dostalo od mámy „facku“ ploutví a bylo u bradavky přidrženo.

Pusa s proudem bublin

S lachtany na Galapágách jsme na různých ostrovech strávili téměř pět dní, a to jak na břehu, tak i pod vodou. Na rozdíl od patagonských lvounů, kteří se nás na břehu báli, byli naopak lachtani na galapážských plážích zcela nebojácní až agresivní, pokud se k nim člověk přiblížil na méně než několik metrů. Lvouni se k nám ve vodě rádi přidružili a vyloženě s námi dováděli.

Lachtani na Galapágách se o člověka pod vodou téměř nezajímali – s výjimkou starších mláďat a mladších lachtanů obecně. Ti si k nám často připlavali hrát a někdy přinesli i vlastní hračku, například ježovku na pinkání nebo řasy na přetahovanou. Někdy si prý jako hračku odchytí i kolem plovoucího leguána. Často ale jen kolem nás dováděli jak šílení, okusovali nám ploutve, vyskakovali z vody nebo na nás vyráželi s vychrlením silného proudu bublin, při kterém nám často doslova dávali pusu na čelo.

Hry i nemilosrdné El Niňo

Trochu jinak na nás působilo setkání s mohutnými vůdčími samci. Pod vodou na nás ze vzdálenosti několika desítek centimetrů jen pouštěli proud bublin, aby si zjednali respekt. Dokud byl však člověk ve vodě, nikdy jej nenapadli. Naproti tomu velmi agresivní dokázali být na břehu, kde nemilosrdně vyháněli každého, kdo jim přišel do cesty, ať to byl člověk nebo konkurenční samec.

I velcí lachtani si ale dovedou užívat života. Galapágy jsou rájem surfařů, a tak jsme si jednou taky půjčili prkna a vyrazili na pláž. Po chvílích pokusů s občasnými úspěchy jsme viděli, že se k nám ve vlně řítí něco velkého. Nejdřív jsme byli přesvědčení, že jde o žraloka, ale potom se ukázalo, že je to lachtan. Surfoval na břiše a užíval si vln úplně stejně jako my.

TIP: Lachtan galapážský: Nebojácný tanečník se psím pohledem

Mohlo by se zdát, že lachtani tráví většinu času hrami a poleháváním na pláži. Ve skutečnosti ale musí přes den hodně odpočívat, protože lovit chodí v noci. Na Galapágách sice bývá ryb víc než dost, ale vždy jednou za několik let, vlivem klimatického jevu El Niňo, ryby nepřiplavou. To může znamenat smrt pro více než 40 % místní lachtaní populace.

Jen ve Spojených státech trpí asi 1,6 milionu lidí celoživotními a v současnosti nevyléčitelnými chronickými záněty střev, jako je Crohnova choroba nebo ulcerózní kolitida. Každým rokem zde přibývají desítky tisíc nových případů. Tito pacienti trpí bolestmi a řadou různých obtíží, jejichž původcem je zánět sliznice střev. Příčiny takových zánětů ještě nejsou úplně jasné, ale zásadní roli v nich nepochybně hraje imunitní systém pacienta.

K léčbě chronických zánětů střev se používají protizánětlivé léky a na doprovodné infekce antibiotika. Obě skupiny těchto léků ale přinášejí nepříjemné vedlejší účinky a zároveň nepůsobí přímo na zánět ve tkáni střev. Proto američtí odborníci vyvinuli nový „žijící“ materiál, který podporuje hojení střev s chronickým zánětem.

TIP: Překvapivé zjištění: Antibiotika vyléčí většinu zánětů slepého střeva

Základem tohoto „žijícího“ materiálu jsou geneticky upravené bakterie E. coli, které fungují jako lokální probiotika. Vytvářejí sítě nanovláken, které působí na zanícenou sliznici střeva jako ochranná náplast. Taková náplast chrání místo zánětu před všetečnými střevními bakteriemi i před působením okolního prostředí. Tvůrci svou léčbu již úspěšně vyzkoušeli na myších.