Zámkem v Schönbrunnu drnčí telefon. „Počkat!“ křičí rakouský císař František Josef I. Ale není mu to nic platné. Telefon vyzvání dál. Panovník si nakonec zavolá svého komorníka Evžena Ketterla, aby mu telefon přinesl, a to na místo, kam i císař pán chodí sám. A tam také přístroj coby nechtěná moderní vymoženost zůstane… 

Jak František Josef stárl, přibývalo vědeckých i technických novinek, panovník se jim ovšem bránil: Raději vyšel několik pater pěšky, než by se svezl výtahem. O důležitosti elektřiny a osvětlení ho přitom přesvědčilo až několik požárů v divadlech i dalších veřejných budovách, způsobených klasickými lampami s otevřeným ohněm.

Železný režim

František Josef byl velmi konzervativní a vyhovoval mu neměnný stav věcí. I komorník Ketterl ve svých pamětech psal, že koupelnu s tekoucí vodou a splachovacím záchodem nechal v paláci vybudovat potají. Předtím císař prováděl hygienu ve skládací kaučukové vaně.

Panovník měl přesný každodenní režim: Vstával o půl čtvrté ráno, vykonal toaletu a krátkou modlitbu, načež usedl k psacímu stolu s akty z jednotlivých centrálních úřadů, která zpracovával a podepisoval. Mezi čtvrtou a pátou ranní snídal – vždy kávu, pečivo, máslo a šunku. Nad úředními papíry i obědval, takže listiny často neunikly mastným flekům. Práci vladař končil okolo páté odpolední, následovala večeře a spávat chodil v devět. Ostatně jeden z důvodů, proč řada rakousko-uherských úředníků musela nastupovat do práce už okolo šesté, spočíval právě v příkladu monarchy. 

Nespoutaná manželka

Do života konzervativního panovníka s železným denním režimem musela jeho žena Alžběta Bavorská vnést svěží vítr a trochu nespoutanosti. František Josef si svou sestřenici Sissi, jak se jí přezdívalo, vzal ve 23 letech, zatímco nevěstě bylo v den svatby pouhých šestnáct. Brzy tak pocítila tlak dvora a přísné etikety.

Manželům se narodily čtyři děti: Žofie Frederika ve dvou letech zemřela na tyfus a její smrt Sissi natolik zdrtila, že péči o další dvě ratolesti, Giselu a Rudolfa, přenechala jejich babičce Žofii. V roce 1868 pak přišla na svět Marie Valerie, kterou císařovna považovala za svého jedináčka. 

Manželé se postupně odcizili a císař měl od roku 1875 poměr s Annou Nahowskou. Později až do své smrti udržoval vztah s Kateřinou Schrattovou. Údajně ho s ní seznámila sama císařovna, aby herečka zčásti zastoupila její manželské povinnosti, a ona tak mohla cestovat po Evropě.

České zklamání

František Josef I. žil 86 let, z toho 68 roků vládl. Zemřel v roce 1916, takže se nedožil vyhlášení samostatného československého státu. Pro Čechy bylo velkým zklamáním, když se po jejich projevu loajality k Rakousku po prusko-rakouské válce roku 1866 dočkali jen toho, že se říše rozdělila na dvoustátí Rakousko-Uhersko. Privilegovaní tak náhle byli Maďaři, kteří se během válečného konfliktu netajili svou náklonností k Prusku. 

Císař se navíc ani nenechal korunovat českým králem, jak slíbil. Češi tak prostřednictvím demonstrací a táborů na památných místech dávali najevo svou nespokojenost a zklamání, což nakonec vedlo k rozchodu s Rakouskem a ke vzniku Československa.

Gigantické bouře v atmosférách plynných obrů generují obrazce podivuhodných tvarů a velikostí. Díky nedávnému snímku sondy Juno, která obíhá kolem Jupiteru, jsme dostali příležitost být svědky vzniku obrovského šestiúhelníku na jižním pólu této planety v přímém přenosu.

Na jižním pólu Jupiteru se nacházejí velmi pravidelně uspořádané gigantické cyklony. Donedávna tam pět takových cyklon, jejichž velikost se blíží pozemským kontinentům, vytvářelo tvar pětiúhelníku, se šestou cyklonou uprostřed. Na nových snímcích sondy Juno se ale objevila další cyklona, která doplnila šestý vrchol obrazce na jižním pólu Jupiteru, takže tam vznikl šestiúhelník.

Geometrické bouře

Tyto cyklony v blízkosti pólů plynných obrů jsou podle vědců novým fenoménem, který jsme dříve ani nepředpovídali. Naše dosavadní počítačové modely na ně byly krátké. Jak se zdá, komplikované fyzice pohybu kapalin a dalším jevům v husté atmosféře plynných obrů ještě ani zdaleka nerozumíme.

TIP: Bizarní Hexagon v atmosféře Saturnu je ještě divnější, než se zdálo

Meziplanetární sonda Juno tyto snímky pořídila poté, co doslova „utekla hrobníkovi z lopaty“. Záchranným manévrem se vyhnula dlouhému 12 hodinovému průletu ve stínu Jupiteru, který by ji téměř jistě zničil. Všechno ale nakonec dobře dopadlo a sonda Juno nás dál zásobuje pozoruhodnými momentkami ze života největší planety Sluneční soustavy.

Na naší planetě je nejníže položeným odkrytým místem souše slavné Mrtvé moře mezi Izraelem a Jordánskem. Jeho hladina se nachází asi 420 metrů pod hladinou moře. Jak ale ukazuje nový objev polárních geologů, pod ledovci se mohou ukrývat ještě mnohem hlubší místa. Pokud by led na nimi roztál, Mrtvé moře by o své prvenství bezpochyby přišlo.

Američtí odborníci nedávno představili zatím nejpodrobnější mapu terénu Antarktidy, který se skrývá pod masou ledu. Při tvorbě této mapy využili data o tloušťce antarktického ledu 19 výzkumných institucí a množství dostupných radarových dat. Mapa nese název „BedMachine“ a je volně dostupná na stránkách amerického centra US National Snow and Ice Data Center.

TIP: Objevy pod ledem: Vědci hlásí stovku nově nalezených sopek z Antarktidy

Na této mapě se objevilo i nové nejníže položené místo souše. Jde o ledovec Denman, jehož podloží zasahuje až do hloubky 3,5 kilometru pod hladinou moře. Kromě tohoto objevu přinesl průzkum terénu pod antarktickým ledem ještě mnohá další překvapení, zejména v místech, která do této doby nebyla detailně zmapována radary.

Na horizontu se objevilo osm lodí a klidnou hladinu nedaleko japonského Taidži brzy zbrázdila skupina zhruba dvanácti delfínů. Rybáři na plavidlech poté začali tlouct do ponořených tyčí, čímž vytvořili jakousi podvodní zeď hluku, a zvířata tak zahnali do úzké zátoky podél skalnatého zalesněného břehu. Jakmile kořist vplula do pasti, zahradili jí cestu sítí a postupně ji utahovali, až delfíny polapili. Pod provizorní plachtou pak nastal masakr a voda zátoky se zbarvila do růžova krví…  

Na maso a na export

Letos se jednalo již o druhý lov, který město uspořádalo bez ohledu na kritiku zbytku světa. Odehrál se začátkem září a rybáři během něj zpracovali na maso jedenáct plískavic šedých, kytovců z čeledi delfínovitých. Na volné moře pustili pouze mládě, které však při masakru ztratilo matku, takže na svobodě velmi pravděpodobně zahyne. 

Lov delfínů v Taidži nechvalně proslul už v roce 2009, po uvedení dokumentu The Cove ověnčeného Oscarem. Je ovšem potřeba dodat, že děsivou tradici nedrží při životě pouze maso ryb: Za něj lze totiž v přepočtu dostat zhruba jen 11,5 tisíce korun, zatímco živý delfín Ehrenbergův – druh, který se nejrychleji učí reagovat na lidské povely – má cenu až 230 tisíc. A suma za vycvičeného „akrobata“ se pak pohybuje okolo 920 tisíc. Takže ačkoliv se delfíni stále ještě zabíjejí, často je výhodnější je chytit a prodat. 

Ustupující armáda

Ušetření delfíni se většinou posílají do Číny, která v současnosti zažívá boom aquaparků, fungujících mimo mezinárodní regule na ochranu zvířat. Jen v letech 2017–2018 se tam importovalo na 200 živých delfínů či kosatek. „Taidži představuje výchozí bod pro veškerý obchod s ulovenými delfíny,“ tvrdí Rachel Carbaryová z organizace Ric O’Barry’s Dolphin Project. 

Taidžinské rybáře svazuje pouze systém kvót, podle nějž smějí během půlroční lovecké sezony chytit 1 749 delfínů nebo kosatek. A jelikož lov těchto savců vzbuzuje kontroverzi a nikde na světě v takovém měřítku neprobíhá, stalo se městečko dodavatelem pro akvária a aquaparky celé planety: Na delfíny z Japonska narazíte v Dubaji, Mexiku, Thajsku, Rusku a mnoha dalších zemích. Kupovalo je dokonce americké námořnictvo, načež je učilo například hledat miny. Nicméně po vlně nevole, jež se vzedmula v roce 2015 na popud organizace World Association of Zoos and Aquariums (WAZA), už (nejen) armáda delfíny neodebírá. Taidži se tak proměnilo v hlavního dodavatele Číny, která si s globálním veřejným míněním hlavu neláme. 

Snímky mrtvých delfínů

V lidové republice patří do WAZA pouze jediný z více než 85 aquaparků. A například Naomi Roseová, která se věnuje studiu vodních savců na washingtonském Animal Welfare Institute, využívala on-line přenosy a streamy z těchto zábavních podniků, aby poukázala na zdravotní problémy a stres, jaký vodní savci zažívají v nádržích. Ve volné přírodě delfíni například denně uplavou až 40 km a vytvářejí komplexní společenstva, takže není divu, že v zajetí tolik trpí. 

Taidži sice žije z lovu delfínů a velryb již od 17. století, nicméně záběry masakru ve zmíněném dokumentu The Cove poštvaly proti obci celý svět. Aktivisté z organizace Sea Shepherd pochodovali městem v černých tričkách a obyvatelé si pak stěžovali, že jim neustále míří do tváří kamerami a že ukazují fotky mrtvých delfínů či velryb dětem. V současnosti sice v Taidži panuje klid, ale místní jsou nervózní: Policisté například doprovázeli Rachel Carbaryovou, zatímco natáčela lov, a loď pobřežní stráže dohlížela, aby průběh odchytu nikdo nenarušoval. 

Copak je v tom rozdíl?

„Lidé v Taidži loví velryby víc než čtyři století a jedná se o nedílnou součást našeho života,“ vysvětluje Jošifumi Kai, vedoucí rybářské asociace. „Ve městě neexistuje žádný jiný průmysl a půdy k pěstování plodin je v okolí málo. V takovém prostředí nám nezbývá než živit se rybolovem.“ Doba se však pomalu mění. Aktivisté z Sea Shepherd už do Taidži nejezdí, což z velké části představuje důsledek činnosti imigračního oddělení, které jim zakázalo vstup na ostrovy. Letos je tak vystřídala víc než třicetičlenná skupina protestujících Japonců.  

Ti pochodovali také okolo taidžinského muzea velryb, kde turisté zrovna žasli nad delfíny, kteří za zvuků kýčovité hudby předváděli nejrůznější triky. Po představení se sice mnoho rodin svěřilo, že se masu delfínů či velryb vyhýbají, ale zároveň všichni obhajovali japonskou kulturu stravování. „Pojídání tohoto masa tvoří součást naší tradice. Je to pro nás zcela přirozené,“ prohlásil padesátiletý muž, který se na show přijel podívat z nedaleké Wakajamy. „Podle cizinců jsou zvířata roztomilá, ale přitom jedí hovězí, vepřové a další maso,“ dodal přihlížející, jenž se rozhodl zveřejnit pouze své příjmení Go. „Copak je v tom rozdíl?“ 

Vláda na straně lovu

Starosta Taidži Kazutaka Sangen má dobré konexe na vládnoucí liberálně-demokratickou stranu i na mocnou konzervativní lobby nakloněnou rybolovu. Město si tak může dovolit ignorovat kritiku zbytku světa a v případě potřeby povolat na pomoc například pobřežní stráž nebo imigrační oddělení. I podle Sangena by se však měl postoj místních změnit: „Taidži si lidé po celém světě představují jako zlé město, a takovou vizi nechceme podporovat.“ 

Aby svému přesvědčení dostál, přišel starosta s ambiciózním plánem, jak obec přetvořit v centrum akademického výzkumu zabývajícího se delfíny a velrybami: Než aby mořské savce držel ve stísněných klecích, plánuje přehradit nedaleký záliv Moriura sítí, čímž by vznikl pomyslný mořský výběh o ploše asi 40 fotbalových hřišť. Lidé by si tam mohli s delfíny zaplavat nebo zajezdit na kajaku, zatímco vědci by zvířata zkoumali přímo v přírodě. Během 10–15 let by se síť odstranila, neboť se předpokládá, že delfíni by si tou dobou oblast již oblíbili a sami by se tam vraceli. 

Pomalu, ale jistě

Mořští biologové ze Západu však s plánem nesouhlasí a vnímají ho pouze jako další zneužívání mořských savců. Nicméně podle Jaye Alabastera, který se v Taidži usadil kvůli práci na doktorátu s tématem lovu delfínů, obec pomalu vnímá změny ve zbytku světa související s postojem k delfínům a velrybám. „Taidži se postupně změní v město, které by mohli akceptovat i nejextrémnější aktivisté,“ tvrdí. „Prostě jen potřebuje čas a prostor, aby do takové fáze došlo.“ 

TIP: Pravda o delfíní inteligenci: Jsou příliš chytří pro život v zajetí?

Dokonce i Rachel Carbaryová uznává, že je třeba místní lov pojímat z globálního hlediska. „Nejde jen o lokální problém. Prostřednictvím delfínů v nádržích se do něj zapojuje celý svět,“ tvrdí bioložka. „Lidé musejí pochopit, že když si zajedou na dovolenou do Mexika a zaplavou si tam s delfíny, podporují tím trh a tvoří součást příčin, kvůli nimž lov v Taidži stále pokračuje.“ 

V Benátkách je jedna z nekrásnějších staveb Evropy. Dóžecí palác s narůžovělou fasádou. Spodní patro působí, jako kdyby bylo z krajky. Horní je zase mohutné a těžké. Možná i tato nesourodost tolik podporuje unikátnost budovy. 

Tajná obvinění

Využití romantického paláce bylo velmi pestré. Své sídlo zde našli vládci Benátské republiky a benátská vláda. Když republika padla, našly tyto nádherné prostory další využití. Fungovalo zde vězení, mučírna, sídlo soudního dvora nebo benátské tajné policie. V jednom ze sálů je umístěna takzvaná Lví tlama. Schránka, kam mohli Benátčané vhazovat obvinění prosti svým spoluobčanům.

TIP: Středověké Benátky byly státem s přísně centrálním řízením

Policie věc prošetří, soud vyřkne verdikt. Vězení, mučírna i hladomorna jsou s palácem propojeny Mostem vzdechů. Ten je pojmenován podle všech vězňů, kteří s hlubokými povzdechy odchází do svých cel. Jedním z odsouzených byl i slavný milovník žen Casanova. Ten sice zemřel v Čechách a je tady i pochován, ale neminula ho ani krutá hladomorna. Důvod? Ženy! Popletl hlavu mnoha benátským kráskám. Nižšího i vyššího původu. A právě to se mu stalo osudným. Jedna z vdaných paniček si pustila pusu na špacír a trest na sebe nenechal dlouho čekat...

Pětadvacetiletá Hannah Hernandezová pracovala jako švadlena, její o dva roky starší manžel Ian jako technik ve firmě zabývající se instalací solárních panelů. Ve volných chvílích si navíc přivydělával jako osobní fitness trenér. Ani to ale nestačilo, aby pár dokázal pokrýt náklady na pronajatý dům. Oba znali jen práci, navzájem se téměř neviděli a rodinný život stranou. Před třemi lety se proto rozhodli pro radikální změnu.

Veškeré své úspory – dva tisíce dolarů, investovali do vyřazeného školního autobusu Bluebird z roku 1991 a pustili se do jeho přestavby. Přestavba autobusu v nový domov probíhala jen velmi zvolna. Oba manželé do ní mohli investovat jen málo finančních prostředků a většinu prací museli zvládnout svépomocí. V lednu 2018 navíc Hannah otěhotněla a bylo tak třeba spěchat – jejich očekávané dítě se mělo narodit již do nového.

TIP: Američan strávil šest let stavbou hobití nory: Výsledek rozhodně stojí za to!

Postupně se zbavovali nepotřebných věcí ze starého domu – co šlo prodat, prodali, ostatní vybavení darovali. V září se konečně dočkali a přestěhovali se do svého nového pojízdného domova, i se svou dcerou Norou.

Za rok oba manželé se svým domem na kolečkách urazili bezmála 9 tisíc kilometrů a navštívili 14 amerických států. „Dá se říct, že naší největší starostí je, že nám Nora občas vytahá věci ze skříní. Tohle a hledání vhodného a bezpečného místa, kam můžeme náš dům zaparkovat,“ říká o životní změně Hannah.

Máme nějakou šanci zjistit, jak dlouhověké byly druhy, které již vymřely? Můžeme zjistit, jak dlouho žil průměrný mamut nebo neandertálec? Donedávna jsme takovou možnosti neměli. Od chvíle, kdy se vědcům podařilo přečíst DNA mamuta a neandertálce, můžeme použít k odhadu průměrné délky jejich života genetiku.

Z DNA samozřejmě není možné přesně vyčíst, jak dlouho bude to které stvoření žít. Do konkrétních životů se míchají mnohé proměnné a náhody, které mohou rozhodnout o životě či smrti. Odborníci ale zjistili, že na základě detailní analýzy vybraných genů lze u savců do jisté míry odhadnout, jak dlouhý je jejich průměrný život. U dnes žijících druhů to funguje, australští vědci nyní tento postup vyzkoušeli právě na mamutech a neandertálcích.

TIP: Údery života: Je délka života skutečně vyměřena počtem úderů srdce?

DNA prozradila, že neandertálci, stejně jako další naši blízcí příbuzní denisované, se mohli v průměru dožívat zhruba 38 let. Pokud je neskolilo zranění, infekce nebo třeba jeskynní medvěd. Podobného věku se zřejmě dožívali i dávní lidé našeho vlastního druhu, tedy v dobách před vynálezem očkování, vakcín a zubních plomb. Pokud jde o mamuty, ti se podle analýzy DNA dožívali asi 60 let. To je poněkud překvapivě o něco méně, než u dnešních slonů afrických.

Ačkoliv od jeho předčasné smrti uplynulo víc než devadesát let, kouzelníci digitálního věku k němu vzhlížejí s nábožnou úctou. Průkopnické dílo pionýrů moderní magie přivedl k nevídanému mistrovství a zajistil mu náležitou publicitu, která ho povýšila na jednu z prvních celebrit celosvětového věhlasu. Jmenoval se Ehrich Weiss, známější však zůstává pod svým uměleckým pseudonymem Harry Houdini. 

Trnitá cesta ke hvězdám

Třetího července 1878 zakotvil u amerických břehů parník s poetickým názvem Fresia. Mezi evropskými přistěhovalci, kteří se na jeho palubě vydali hledat štěstí do země neomezených možností, se nacházela také rodina rabína Weisse (původně psáno Weisz) z Budapešti, včetně tehdy čtyřletého Ehricha. Podle houdiniovské mytologie musel otec budoucího iluzionisty uprchnout z vlasti po souboji s jistým uherským šlechticem, pravděpodobněji však přijal nabídku vést židovskou kongregaci při wisconsinské obci Appleton.  

Nová domovina uvítala Weissovy vlídně, ale přízeň osudu bohužel netrvala dlouho. Názory maďarského rabína připadaly appletonskému společenství příliš konzervativní, přičemž si nedokázal uspokojivě osvojit angličtinu. V Appletonu navíc převládali Židé německého původu a ti se rozhodli upřednostnit krajana. Rodina, připravená o pravidelný příjem, třela bídu s nouzí po skromných podnájmech nejprve v Milwaukee a později v New Yorku. Za takových okolností se od odrostlejších dětí (rabín jich zplodil celkem sedm) očekával příspěvek do rodinného rozpočtu.

Podnikavý Ehrich se nebál žádné práce: Prodával noviny, čistil boty, dělal poslíčka i pomocníka ve fotografickém ateliéru a zároveň pokukoval po kariéře v showbusinessu. První veřejné vystoupení předvedl v devíti letech na hrazdě zavěšené mezi stromy. Navlékl se přitom do matčiných červených punčoch a uvedl se jako Princ vzduchu. Kromě akrobatických kousků ho bavily kouzelnické triky, zpočátku hlavně s kartami, zvláštní nadání však jevil pro jemnou práci se zámky. Jak se traduje, rád předváděl sourozencům, že odemkne sebelépe uzamknutou skříň, do níž paní Weissová schovávala napečené sušenky.

Král pout

Když si mladík v sedmnácti letech pečlivě prostudoval knihu otce moderního iluzionismu Jeana Eugèna Roberta-Houdina, rozhodl se definitivně pro dráhu profesionálního kouzelníka a k poctě svého velkého vzoru si začal říkat Houdini – jméno Harry pak zřejmě vzniklo z domáckého Ehrie. Novou uměleckou identitu využil již během krušných začátků v zábavním parku na Coney Islandu, kde zprvu bavil hosty podřadných varieté a šantánů. Leckdy musel předvést až dvacet vystoupení denně, umělecká řehole však přinesla příjemný vedlejší efekt. Seznámil se s půvabnou zpěvačkou Wilhelminou Beatrice Rahnerovou, přezdívanou Bess. Vzali se roku 1894 a ve spokojeném partnerském i uměleckém svazku setrvali až do Houdiniho smrti.

Novomanželské kouzelnické dvojici se nadále příliš nedařilo, zásadní obrat přišel teprve v roce 1899, kdy se Harry upnul ke zdokonalení únikových kousků. Při cestách po amerických varietních štacích nabízel sto dolarů každému, kdo poskytne pouta, z nichž by se nedokázal vymanit – a nabízené částky se nikdy nemusel vzdát. Jak se ukázalo, zázračné osvobození z okovů představovalo přesně ten druh podívané, po níž veřejnost prahla. Z druhořadého baviče se během několika měsíců stal král pout, zlatý hřeb zábavních programů. Činorodá mysl ovšem Houdinimu nedovolovala usnout na vavřínech. Sotva jeho americká kariéra nabrala vzestupný směr, rozhodl se zariskovat a dobýt Evropu.

Unikající génius 

Do Londýna dorazili manželé Houdiniovi v roce 1900 a s sebou si vezli finanční prostředky přibližně na týden. Metropole nad Temží zpočátku nejevila o zámořského kouzelníka valný zájem, pak se ale historie zopakovala. Houdini si domluvil návštěvu ve Scotland Yardu, kde úspěšně demonstroval únik z policejních pout. Lepší doporučení si nemohl přát a slavná varietní scéna Alhambra Theatre mu okamžitě nabídla angažmá na půl roku dopředu. Následovalo velkolepé evropské turné. Kamkoliv Houdini přišel – viděl, unikl a zvítězil.

Dokázal vyklouznout z policejních pout i vězeňských cel, v Rusku se mu dokonce podařil útěk z transportního vězeňského vlaku na Sibiř. Když se roku 1904 vrátil do Spojených států, provázela ho pověst světově proslulé kouzelnické hvězdy. Skromné poměry se staly minulostí, v newyorském Harlemu koupil za pětadvacet tisíc dolarů rezidenci z hnědého pískovce, své matce pořídil róbu původně ušitou pro královnu Viktorii, a když ji chtěl zasypat zlatem, nechal si celý honorář vyplatit v mincích ze vzácného kovu.

Nové kousky na obzoru

Pouta, jakkoliv rafinovaná, záhy přestala zhýčkanému publiku stačit. Houdini proto přidal vzrušující prvek nebezpečí a vynalezl sérii obzvlášť efektních úniků. Dokázal se osvobodit ze svěrací kazajky, v níž ho zavěsili hlavou dolů z výškové budovy nebo jeřábu, úspěšně unikal ze zatlučených beden vhozených do říčních hlubin, z konví na mléko naplněných vodou, ba i z pivního sudu. V roce 1912 uvedl na scénu proslulou čínskou vodní mučírnu: Jednalo se o nádrž o výšce lidské postavy s prosklenou přední stěnou, do níž ho asistenti spouštěli opět vzhůru nohama, s kotníky upoutanými k hornímu panelu. Číslo se setkalo s takovým úspěchem, že povýšilo na stálici jeho jevištního programu.

Nejodvážnější eskapády Houdiniho málem několikrát stály život. Jednou pod hladinou zamrzlé řeky ztratil směr a musel ručkovat pod ledem až k vysekanému otvoru. Při jiné příležitosti se nechal pohřbít zaživa, během vysvobozování však zpanikařil, do úst se mu dostala hlína a vyvázl jen s vypětím všech sil. Do deníku si sice poznamenal „tíha zeminy je vražedná“, ale neváhal se k témuž číslu vrátit v jevištním provedení. Zdálo se, že smrt je na mistra úniků krátká.

Potíže s Harrym 

Za fenomenální úspěch vděčil Houdini talentu, zevrubné teoretické přípravě (jeho knihovna čítala na pět tisíc svazků, takže musel zaměstnat osobního knihovníka), dokonalé tělesné kondici podpořené tréninkem, železné sebekázni a mimořádnému citu pro show. Diváci, kteří tajili dech nad jeho smělými kousky, mohli snadno podlehnout dojmu, že vládne nadpřirozenými schopnostmi. Někteří dokonce začali velkého iluzionistu podezřívat ze spolčení se záhrobím.

Houdini podobná nařčení rázně odmítal. O spiritismus, ve své době velmi módní, se sice dost živě zajímal, zároveň ovšem z pozice profesionála snadno prohlédl triky podvodných médií a k seancím přistupoval se značnou dávkou skepse. Zmíněný postoj se ještě prohloubil roku 1913, po smrti jeho milované matky Cecilie, kdy spiritistům vyhlásil otevřenou válku. Nemohl se totiž zbavit dojmu, že bezohledně kořistí na důvěřivých lidech, zlomených ztrátou někoho blízkého.

Válka se spiritisty

Nebyl by to velký Houdini, kdyby osobní křížovou výpravu nepodpořil náležitou publicitou. Pořádal naučné přednášky, odhaloval nekalé praktiky, psal články i tematicky zaměřené knihy. Jako člen Amerického vědeckého výboru nabídl odměnu deset tisíc dolarů za každou přesvědčivou demonstraci nadpřirozených schopností, nenašel se však odvážlivec, který by ji nárokoval. Osvětové působení mu ve spiritistických kruzích výrazně ubralo na popularitě a také ukončilo jeho nevšední přátelství s Arthurem Conanem Doylem. 

Tvůrce Sherlocka Holmese, ve zralejším věku aktivní zastánce spiritistického hnutí, považoval mistra iluzí za mimořádně silné médium. Houdini se ho usilovně snažil přesvědčit o opaku, předvedl mu řadu postupů, jak účinně ošálit lidskou mysl, ovšem s výsledkem spíš kontraproduktivním. Sir Arthur se mu odvděčil seancí, při níž se jeho choť pokusila pomocí automatického psaní předat vzkaz od kouzelníkovy zesnulé matky. Výsledkem byl dlouhý dopis v bezchybné angličtině, kterou ovšem nebožka nikdy pořádně neovládala. Houdini, zasažen na citlivém místě, si s Doyleovými vyměnil několik víceméně kultivovaných invektiv v tisku a jeho protispiritistické tažení nabralo na obrátkách.

Pořádná rána do břicha

Na podzim roku 1926 vyrazili manželé Houdiniovi do světa s novým programem. Sestával z iluzionistických triků, oblíbených únikových čísel, včetně zmizení ze slavné čínské vodní mučírny, a z osvětové části odhalující metody podvodných spiritistů. Turné však od začátku pronásledovala nepřízeň osudu. Bess se v polovině října přiotrávila jídlem, znepokojený Harry nad ní probděl několik nocí a nedostatek spánku si záhy vybral daň. Při představení v Albany ve státě New York se horní rám čínské vodní mučírny pohnul v nesprávnou chvíli, Houdini nedokázal dost pohotově zareagovat a zlomil si kotník. Zvykl si vystupovat s menšími zraněními, odmítl tedy odbornou pomoc, show dokončil a pokračoval na další štaci do kanadského Montrealu.

Lékaři ho nabádali k odpočinku, před vstupem na scénu si tedy pohověl na lenošce v šatně. Zatímco se probíral korespondencí, povídal si se studenty McGillovy univerzity, kteří si ho přišli naskicovat. Jeden z nich, amatérský boxer Jocelyn Gordon Whitehead, se mezi řečí dotázal, zda Houdiniho ocelové svaly skutečně vydrží jakoukoliv ránu. Kouzelník neochotně svolil k názorné ukázce, ale než se stačil zvednout do obranné pozice, mladík ho několikrát prudce udeřil do břicha. Po tři následující vystoupení Houdini přemáhal ukrutnou bolest, přičítal ji však incidentu v šatně a neabsolvoval zevrubnější vyšetření. Teprve po přejezdu do Detroitu ho vysoká horečka přiměla souhlasit s hospitalizací.

Poslední dny

Neodkladný operační zákrok prokázal prasklé slepé střevo, následované akutním zánětem pobřišnice. V době před vynálezem antibiotik se jednalo téměř bez výjimky o fatální diagnózu a ani mistrovi úniků nedávali lékaři valnou naději. Zemřel 31. října 1926 krátce po jedné hodině odpolední, v přítomnosti svých nejbližších. Bylo mu 52 let. 

TIP: Hanácký Lawrence z Arábie: Neobyčejný příběh českého dobrodruha Aloise Musila

Velkolepého pohřbu se 4. listopadu 1926 v New Yorku účastnilo na dva tisíce smutečních hostů. Po obřadu, jehož součástí se stalo symbolické zlomení kouzelnické hůlky, spočinuly Houdiniho ostatky na hřbitově Machpelah ve čtvrti Queens. Bess Houdiniová pořádala každý rok o Halloweenu, na výročí Harryho smrti, spiritistickou seanci s cílem navázat se zesnulým manželem kontakt. Ještě za kouzelníkova života si domluvili tajné heslo, jímž Houdini prokáže svou totožnost, pro případ, že by na spiritismu přece jen bylo něco pravdy. Trvalo deset let, než Bess přestala doufat. Řada nadšenců pokračuje v zavedené tradici dodnes, ale Harry Houdini – snad aby dokázal svou pravdu – zarputile mlčí. 

Startující raketa za sebou může kvůli spalování pevných paliv zanechávat těžkou uhlíkovou stopu. Mnoho nosičů však pohání kapalný vodík, jenž produkuje „čisté“ vodní výpary. Samotná výroba vodíkového paliva ovšem může vytvářet spoustu uhlíkových emisí. 

TIP: Uhlíková stopa umělé inteligence je pětkrát vyšší než uhlíková stopa auta

Raketové motory uvolňují do horní atmosféry plyny, které – stejně jako částice sazí – přispívají k úbytku ozonu. Nicméně starty raket jsou relativně vzácné, takže jejich celkový dopad na klima zůstává výrazně nižší než u letecké dopravy. Rostoucí problém ve vesmírném prostoru představují spíš vysloužilé satelity a jiné objekty, jež setrvávají na oběžné dráze naší planety.