„Nyní poprvé jsme schopni ukázat, že zárodečné galaxie měly k dispozici dostatek hmoty ve svém okolí na to, aby zajistily jak rychlý růst superhmotných černích děr, tak mimořádné tempo tvorby nových hvězd,“ říká vedoucí vědecký pracovník výzkumu Emanuele Paolo Farina z Max Planck Institute for Astronomy. „Doplnili jsme jeden ze základních dílků skládanky, kterou astronomové sestavují již desítky let ve snaze popsat, jakým způsobem před 12 miliardami let vznikaly kosmické struktury.“    

Astronomy dlouho trápila otázka, jak mohly superhmotné černé díry narůst do takových rozměrů v tak rané fázi vývoje vesmíru. „Přítomnost těchto obrů s hmotností několika miliard Sluncí v mladém vesmíru je velká záhada,“ pokračuje Emanuele Paolo Farina. Znamená to, že černé díry, které mohly vzniknout kolapsem prvních velmi hmotných hvězd, musely dále narůst velmi rychle. Ale až dosud se astronomům nedařilo zaznamenat hmotu – plyn a prach – v dostatečně velkém množství, která by vysvětlila tento rapidní růst.

Situaci dále zkomplikovala nedávná pozorování provedená radioteleskopy ALMA, která v těchto galaxiích odhalila značné množství plynu a prachu dostupného pro tvorbu hvězd. Ukázalo se totiž, že na růst černých děr by tak zbylo jen malé množství hmoty. 

Potrava supermasivních obrů

Při snaze tuto záhadu vyřešit použili Emanuele Paolo Farina a jeho kolegové přístroj MUSE a dalekohled ESO/VLT ke studiu kvasarů – mimořádně jasných mladých galaxií, kterým dodávají energii superhmotné černé díry sídlící v jejich středu. Prohlédli celkem 31 kvasarů, které dnes pozorujeme tak, jak vypadaly před 12,5 miliardami let, tedy v době, kdy byl vesmír dítětem sotva 870 milionů let starým. Jedná se o jeden z nejrozsáhlejších dosud zkoumaných vzorků tohoto typu galaxií sledovaných v tako rané fázi vývoje vesmíru.        

Tým astronomů z Německa, USA, Itálie a Chile zjistil, že 12 ze sledovaných kvasarů bylo obklopeno obrovskými rezervoáry plynu – haly chladného vodíku o celkové hmotnosti miliard Sluncí táhnoucími se do vzdálenosti 100 tisíc světelných let od centrální černé díry. Ukázalo se také, že tato hala jsou těsně spojena s galaxiemi a představují tak dokonalý zdroj hmoty, který je schopen vyživovat růst černé díry a zároveň udržovat překotnou tvorbu hvězd. 

TIP: Jak vypadá jídelníček supermasivních černých děr: Jedna hvězda ročně

Další informace o galaxiích a jejich superhmotných černých dírách v prvních několika miliardách let vývoje vesmíru pomůže v budoucnu astronomům odhalit plánovaný dalekohled ELT. „S výkonem ELT budeme moci nahlédnout ještě mnohem hlouběji do minulosti vesmíru a nalézt daleko více těchto zásobníků plynu,“ dodává Emanuele Paolo Farina.

Peníze vládnou světu, tedy i jazyku. Svědčí o tom desítky výrazů, které máme v češtině pro různá množství finančních prostředků – hlavně ta malá. Kdo je švorc, ten nemá ani vindru. Kdo je plonk, nemá ani floka. Nestojí to zkrátka za zlámanou grešli.

TIP: Scvrnkls aneb taje a kouzla češtiny. Proč dělá potíže cizincům?

Lidová označení „švorc“ a „plonk“ pocházejí z německých frází „schwarz sein“ a „blank sein“, tedy doslova „být černý“, respektive „být holý“, které přeneseně znamenají být bez peněz. Stejně tak vindra pochází z německého „Wiener Heller“ čili „vídeňský haléř“, zatímco grešle je zdrobnělina českého „groš“. A konečně flok původně označoval malou husitskou minci. Ve všech případech šlo o drobné se zanedbatelnou hodnotou.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Jak se sovětská flotila blížila ke švédskému pobřež, dělostřelci pobřežní obrany aktivovali své střelecké radary. Tato skutečnost nakonec přiměla sovětské lodě, aby se zastavily. Pouze remorkér pokračoval v plavbě k ponorce, dokud mu cestu nepřehradil švédský torpédový člun.

Předchozí část: Whiskey s ledem: Sovětsko-švédský incident ponorky S-363 (1)

Švédové mezitím provedli spektroskopické měření gama záření ponorky S-363 a zjistili stopové množství uranu-238, což naznačovalo, že na palubě zřejmě jsou atomové zbraně. Švédové věděli, že Sověti už v 50. letech otestovali torpédo s jadernou hlavicí. To bylo určeno k ničení skupin nepřátelských lodí… 

Neuvěřitelná chyba

Druhého listopadu, po několika dnech vyjednávání, se nakonec kapitán Gustin doprovázený politickým důstojníkem Vasilijem Besedinem podrobil šestihodinovému výslechu na palubě torpédového člunu Vastervik. Kapitán trval na tom, že jeho lodi se nešťastnou náhodou porouchaly všechny čtyři navigační systémy zároveň a ponorka přidriftovala ke Karlskroně od 160 km vzdáleného pobřeží Polska.

Vzhledem k tomu, že k vjezdu do karlskronského zálivu musela jakákoliv loď vykonat řadu náročných manévrů, upozornil švédský partner kapitána na skutečnost, že v takovém případě jde o chybu „hodnou zápisu do Guinnessovy knihy rekordů“. Mezitím vypukla bouře, která oslepila švédské radary. Když se zase vyjasnilo, objevily se dvě lodě, které se blížily ke švédskému břehu.

Navigační chyba, nebo špionáž?

Pro případ sovětského vpádu rozhodl premiér Thorbjörn Fälldin o uvedení bojových letounů námořnictva a děl pobřežní obrany do pohotovosti. Po 20 minutách se však zjistilo, že jde o dvě německé obchodní lodě. Nakonec po desetidenním otálení Moskva dovolila Švédům uvízlou ponorku uvolnit. Švédské remorkéry ji odtáhly na volné moře a předali admirálu Kalininovi. S-363 se vrátila do svého přístavu v Libavě 7. listopadu.

Politruk Besedin později řekl švédskému novináři: „Naši důstojníci měli rozkaz vyhodit do vzduchu ponorku i s celou posádkou, pokud by se švédské ozbrojené síly pokusily o převzetí lodi. Tento rozkaz by byl vykonán. Na palubě se v torpédometech nacházela torpéda s jadernými hlavicemi. Účinek odpálení takové jaderné hlavice by byl srovnatelný s dopadem bomby, která zpustošila Hirošimu. Je hrozné jen pomyslet na to, jakou zkázu by to Švédsku přineslo.“

Karl Anderson Besedinovy výroky zpochybnil a tvrdil, že ponorka by byla znehodnocena zničením hřídele šroubů a ventilů, nikoliv odpálením jaderných hlavic. Besedin také trval na tom, že došlo k navigační chybě v důsledku poškození způsobeného dřívější kolizí, což přinutilo posádku S-363 spoléhat na méně přesné způsoby navigace. Objevily se také spekulace, že ponorka testovala nový nespolehlivý inerciální navigační systém. 

Další hon

Tento incident odstartoval desetiletí zesíleného honu na ponorky ve švédských vodách. Navzdory vypáleným torpédům, shozeným hlubinným náložím a minám při mnoha desítkách kontaktů nebyla žádná sovětská ponorka zničena. Stockholm také začal pracovat na modernizaci svých pobřežních podmořských plavidel. 

Hon na ponorku vyvolal kontroverze také na švédské politické scéně. Pravice viděla v incidentu S-363 důkaz špatných úmyslů Sovětského svazu a požadovala posílení armády. Naopak někteří levicoví politici tvrdili, že sonarem zachycené ponorky patřily ve skutečnosti NATO, které chtělo Švédy vyprovokovat proti Sovětům. Pátrání po sovětských ponorkách ustalo s koncem studené války – avšak ne na trvalo.

TIP: Havárie strategických bombardérů: Na hraně jaderné apokalypsy

V roce 2014 se prudce zhoršily vztahy mezi Ruskem a Západem v souvislosti s ruskou anexí Krymu a v říjnu téhož roku strávilo královské námořnictvo týden snahou vypátrat miniponorku, která se údajně objevila ve Stockholmském souostroví. Armáda totiž zachytila vysílání na nouzové frekvenci, načež se rozjela velká letecká i námořní pátrací operace. Ruské ministerstvo obrany nicméně informace o údajném průniku ruské ponorky do švédských výsostných vod popřelo. 

Lidský mozek patří k nejsložitějším známým strukturám ve vesmíru a mimo jiné s ním spojujeme to, kým jsme: Skrývá se v něm ono „já“, vnitřní hlas znějící v hlavě každého z nás. Patrně i proto se jakýchkoliv zásahů do centrálního orgánu a jeho nejbližšího okolí obáváme mnohem víc než třeba operace nohy: Bojíme se, že bychom se z narkózy mohli probudit jako někdo jiný. A že nejde o zcela lichou myšlenku, naznačuje řada příkladů. 

K nejproslulejším patří případ drážního dělníka Phinease Gage, jemuž v roce 1848 proletěla hlavou železná tyč a vzala s sebou i kousek mozku, což mělo zásadní dopad na nešťastníkovu povahu. Jeho přátelé o něm poté mluvili jako o zcela jiném člověku. Ačkoliv si zachoval původní inteligenci, z energického a oblíbeného předáka, který uměl být podle situace tvrdý i ohleduplný, se stal nevypočitatelný muž upadající do záchvatů vzteku a chrlící nadávky na všechny strany. 

Respekt, jaký k mozku chováme, však představuje spíš moderní postoj než dlouhotrvající trend. A tak zatímco dnes do lebky například kvůli odstraňování nádorů takříkajíc velice opatrně sáhneme, v minulosti lidé podstupovali mnohem zásadnější neurochirurgické zákroky – třeba lobotomii nebo ještě starší trepanaci, tedy vytvoření otvoru do lebeční kosti.

Peruánští všeumělové

Druhý jmenovaný zákrok se pomocí různých technik prováděl již před mnoha tisíci lety a archeologické důkazy o něm lze nalézt takřka po celém světě – několik desítek jich přitom pochází i z našeho území. Otázkou zůstává, co bylo účelem trepanace. Předpokládá se, že důvody mohly sahat od léčby duševních onemocnění (vyhánění démonů) přes náboženské či magické pohnutky až po úlevu od urputných bolestí hlavy nebo vytahování úlomků kostí po zranění lebky. Nebezpečí metody však bylo značné, ať už kvůli ztrátě krve, poškození mozkové tkáně, či následné infekci.

Rizikem, jež se s procedurou v minulosti pojilo, se spolu s kolegy zabýval David Kushner z University of Miami. Loni publikoval v časopise World Neurosurgery analýzu výsledků trepanací, které se uskutečňovaly v předkolumbovském Peru, a srovnatelných zákroků prováděných armádními chirurgy během americké občanské války. Ukázalo se, že přes počáteční neúspěchy v letech 400–200 př. n. l., kdy byla pravděpodobnost přežití operace asi 40%, se peruánští „lékaři“ výrazně zdokonalili a po roce 1000 n. l. úspěšnost přesáhla úctyhodných 91 %. Ve druhé skupině – tedy v případě amerických vojáků, kteří v 60. letech 19. století bojovali v občanské válce – činila průměrná úmrtnost po zmíněných operacích kolem 50 %.

Výhody zubařského křesla

Trepanace představovala poměrně běžnou léčebnou metodu až do začátku 20. století, a to i v Evropě. Neodzvonilo jí ovšem ani dnes. Pomineme-li podobné zákroky v podání moderní medicíny, dá se na tradiční trepanaci narazit kupříkladu u některých afrických kmenů: U keňských Kisiiů se z medicínských důvodů každoročně odehrává asi 500–800 operací metodou škrábání kosti, přičemž je provází překvapivě nízká úmrtnost.

Zastánce trepanace lze ovšem najít také v západní společnosti. Patřil k nim i nizozemský knihovník Hugo Bart Huges, který si v roce 1965 trepanoval vlastní lebku pomocí zubařské vrtačky a tvrdil, že technika zvyšuje objem krve protékající mozkem. V jeho stopách šla rovněž velmi svérázná anglická aristokratka Amanda Feildingová, jež se celý život zabývá metodami rozšiřování vědomí, ať už prostřednictvím konopí, LSD, buddhistických meditací, nebo právě trepanace. 

Vrtačkou proti hlavě

Poslední metodu se rozhodla vyzkoušet brzy poté, co se doslechla o Hugesovi (potkali se v roce 1966) a o zkušenosti jednoho přítele, který se díky trepanaci zbavil urputných bolestí hlavy. Původně plánovala nechat zákrok na odborníkovi, avšak po několika letech marného hledání lékaře, jenž by jí byl ochoten vyvrtat díru do lebky, se úkolu ujala sama. Coby 27letá studentka bez jakýchkoliv medicínských zkušeností prostě vzala zubařskou vrtačku a za půl hodiny měla hotovo. Podobné domácí zákroky sice dnes nedoporučuje, ale trepanaci považuje za přínosnou. Tvrdí, že má pozitivní vliv na mysl, zvyšuje průtok krve mozkem, a dokonce by mohla pomáhat i lidem s Alzheimerovou chorobou – byť je prý nutné podobné hypotézy dál testovat.

V historii medicíny najdeme spoustu zákroků, které lze snadno označit za kontroverzní, nicméně jeden z nejspornějších spatřil světlo světa teprve ve 20. století. A jeho objevitel António Egas Moniz za něj dokonce obdržel Nobelovu cenu (viz Kuchání mozku). Řeč je o lobotomii neboli chirurgickém přerušení nervových spojů čelních laloků a ostatních částí mozku. Od svého zavedení ve 30. letech se metoda udržela na výsluní pouze několik dekád, přesto ji za tu dobu podstoupily desetitisíce lidí. Uvádí se, že ve Skandinávii šlo o víc než devět tisíc pacientů, ve Velké Británii o 17 tisíc, v USA zhruba o 40 tisíc – a podle některých autorů jich bylo dokonce o desítky tisíc víc, protože ne všechny operace se uskutečnily ve zdravotnických zařízeních. 

Odpor byl zbytečný

Právě ve Spojených státech působil jeden z nejhorlivějších propagátorů lobotomie Walter Freeman – podivín, který kdysi údajně pomohl muži, jemuž na penisu uvízl prsten, šperk si posléze nechal, vyryl do něj svůj rodový erb a dlouhá léta ho nosil na krku na zlatém řetízku. Svou úspěšnou kariéru zahájil v newyorské St. Elizabeth’s Hospital, kde se jako neurolog setkával s pacienty trpícími nejrůznějšími psychickými chorobami. Ctižádost jej však hnala dál. V New Yorku si dodělal doktorát z neuropatologie a zamířil na George Washington University, kde se brzy stal vedoucím neurologického oddělení. 

Tam se k němu v roce 1935 připojil jeho pozdější blízký spolupracovník James Watts. Oba velmi zaujala Monizova práce a bylo jen otázkou času, kdy jej napodobí. První lobotomie v USA se pod vedením Freemana a Wattse odehrála na George Washington University 4. září 1936. Pacientkou se stala Alice Hoodová Hammattová, trpící agitovanou (neklidnou) formou deprese. Přestože se před zákrokem snažila svůj souhlas s operací stáhnout, nebylo jí to nic platné.

Do lebky a ještě dál

Na sále lékaři vyvrtali ženě po obou stranách hlavy, v oblasti čelního laloku, dva otvory a dovnitř jimi vložili speciální chirurgický nástroj, tzv. leukotom. Jeho pomocí pak odstranili části bílé hmoty, konkrétně vlákna spojující prefrontální kůru a hypotalamus. Operace trvala zhruba hodinu. Po probuzení se Hammattová údajně cítila dobře, nicméně o několik dní později hlásila přechodné potíže s řečí a dezorientaci. Zákrok byl ovšem označen jako úspěšný. 

Frontální lobotomie se začala mnoha lidem jevit jako zázračná metoda, schopná vymýtit řadu jinak neléčitelných duševních onemocnění – a Freemanova hvězda stoupala. Do roku 1942 s Wattsem lobotomizovali kolem 200 pacientů, přičemž výsledky byly relativně slibné: Skoro dvě třetiny osob vykazovaly po zákroku zlepšení, necelá čtvrtina nepocítila žádnou změnu a „pouze“ 14 % mělo těžké následky, popřípadě zemřelo.

Případ prezidentovy sestry

Mezi Freemanem a Wattsem to však začalo skřípat, a to kvůli nové metodě, kterou propagoval první jmenovaný. Nazývala se transorbitální lobotomie a spočívala v proražení stropu očnice pomocí železného drátu a paličky, čímž se otevřel přístup k čelnímu laloku. Výhoda tkvěla v tom, že už nebylo nutné provádět trepanaci lebky ani pacienta uvádět do celkové narkózy. Freeman dokonce plánoval v dané technice školit i běžné psychiatry. 

Watts proti ní ovšem silně brojil a na popularitě jí nepřidávaly ani mnohdy neuspokojivé výsledky. Patrně nejznámější obětí zmíněného zákroku se stala Rosemary Kennedyová, sestra pozdějšího prezidenta Johna F. Kennedyho. Dívka ve škole za spolužáky zaostávala a posléze jí lékaři diagnostikovali mentální retardaci. K tomu se přidaly nezvladatelné výbuchy hněvu a další duševní problémy. Její otec se proto v roce 1941 rozhodl, že nechá dceru „vyléčit“ pomocí tehdy ještě populární frontální lobotomie, a svěřil ji do rukou Freemana s Wattsem. Operace se však – jako v nezanedbatelném procentu dalších případů – nepovedla, Rosemary pozbyla schopnost se o sebe postarat a zbytek života strávila v ústavu.

Přelet nad lobotomií

Lobotomie postupně ztratila punc revoluční metody a s rostoucím počtem pacientů se stále patrněji projevovaly i její negativní účinky. Na změnu veřejného mínění měl nemalý vliv také svět médií a umění: Svou roli sehrál například román Kena Keseyho „Vyhoďme ho z kola ven“, který zdařile převedl na stříbrné plátno Miloš Forman jako Přelet nad kukaččím hnízdem a kde se z Jacka Nicholsona stane po lobotomii jen bezduché slintající tělo. 

Po pár letech na výsluní mnohé země kontroverzní zákrok zakázaly a postupně se od něj – alespoň v jeho původní a dávno překonané podobě – upouštělo po celém světě. Sám Freeman provedl poslední lobotomii roku 1967, ale dál metodu obhajoval. Na její úpadek měl vliv i objev antipsychotických léků, například chlorpromazinu v 50. letech, jež umožňovaly léčit nebo potlačit projevy řady duševních poruch mnohem méně drastickou formou.

TIP: Řezníci v bílém: Pět děsivých lékařských nástrojů nedávné historie

Psychochirurgie se dál vyvíjela a své místo v medicínské praxi stále má. V některých případech, jako u určitých typů obsedantně kompulzivní poruchy, bývá totiž chirurgický zásah leckdy účinnější alternativou než klasická medikace. Nicméně dnešní metody jsou daleko šetrnější, preciznější a bezpečnější než ty, které praktikoval Walter Freeman. 

Italský renesanční mistr Michelangelo Buonarroti by měl jistě radost. Švýcarští vědci a inženýři vyzkoušeli svůj nový postup pro 3D tisk kovových struktur v mikroměřítku a nanoměřítku právě na slavné Michelangelově soše biblického Davida, považované za jedno z nejlepších sochařských vyobrazení mužského těla.

Původní Michalangelův David je z mramoru. Miniaturní 3D tištěná replika je z čisté mědi. Klíčovou součástí nové technologie velice přesného 3D tisku kovu je speciální mikropipeta. S její pomocí je možné elektrochemicky nanášet rozpuštěné kovy na elektricky vodivý substrát s velmi vysokou přesností.

TIP: Nejmenší tištěný barevný obrázek na světě se téměř vejde na lidský vlas

Experiment byl velmi úspěšný a názorně předvedl kvality a možnosti 3D tisku kovových miniatur. Kovová minisocha Davida byla vytištěna najednou, bez jakýchkoliv podpůrných konstrukcí nebo šablon. Tvůrci navíc umístili data potřebná ke 3D tisku Davida na internet, kde jsou teď volně dostupná pro všechny zájemce.

Společnost Boeing se konečně dočkala. V pátek 20. prosince vynesla raketa Atlas V do vesmíru kosmickou loď CST-100 Starliner na vůbec první kosmický let Boe-OFT, tentokrát nepilotovaný. Hlavní úkol mise se bohužel nepodařilo splnit a loď Starliner se nespojila s Mezinárodní vesmírnou stanicí, kvůli chybě v softwaru v řízení lodi, která vedla k vyplýtvání paliva.

Navzdory tomuto neúspěchu se loď Starliner dostala na stabilní oběžnou dráhu, kde mohla splnit většinu naplánovaných úkolů. Délka mise ale byla podstatně zkrácena a z původně plánovaných osmi dnů na orbitě se staly 2 dny a necelé dvě hodiny. V neděli 22. prosince Starliner zahájil přistávací manévr a po necelé hodině úspěšně přistál.

První přistání na americké půdě

Na závěr svého prvního letu si Starliner připsal nepopiratelný historický úspěch. Stal se první kosmickou lodí, schopnou nést lidskou posádku, která kdy dosedla po vesmírném letu na americké půdě. Starliner měkce přistál ve studené poušti areálu White Sands Space Harbor v Novém Mexiku. Doposud všechny takové kosmické lodi přistávaly buď v jiných zemích anebo v oceánu.

TIP: Boeing úspěšně otestoval raketový únikový systém kosmické lodi Starliner

Starliner vstoupil do atmosféry rychlostí Mach 25 a jeho povrch se přitom rozžhavil až na 1 650 °C. Kosmická loď ale vše úspěšně zvládla a nakonec přistála se svými šesti velkými airbagy rychlostí 30 kilometrů za hodinu. Boeing už prý údajně spravil chybu v softwaru, která způsobila problémy s letem. Příští rok by měl Starliner letět s lidskou posádkou.

Podle obecných představ je hlavním důvodem ohromného rozvoje nadváhy a obezity v moderní civilizaci náš usedlý životní styl a bezpečné prostředí, které je prosté choroboplodných zárodků a dalších nástrah. Takový snadný život by měl vést k nízké spotřebě energie a její ukládání do podoby tuku.

Nový výzkum amerických vědců ale tyto tradiční představy, jimiž se řídí rodiče i lékaři, staví do značné míry na hlavu. Badatelé studovali děti z domorodých kmenů v pralesích Amazonie, které ještě stále do značné míry žijí tradičním stylem života a nemají k dispozici vymoženosti moderní hygieny a medicíny.

TIP: Indiáni z hloubi amazonského pralesa mají bakterie odolné proti antibiotikům

Jejich výzkum ukázal, že děti indiánů z Amazonie ve skutečnosti během svého každodenního života nespalují větší množství kalorií, než děti hýčkané moderní civilizací. To přivedlo vědce k závěru, že klíčovým důvodem obezity mnoha lidí v rozvinutých zemích je to, že se v dětství přejídají a nikoliv často podezřívaný nedostatek pohybu. Právě nadměrné množství kalorií v potravě by mělo být na počátku celoživotních problémů, které obezita či nadváha přinášejí.

V dopoledních hodinách 28. října 1981 odváželi dva švédští rybáři svůj úlovek na člunu zpět do přístavu Karlskrona na jihu Švédska, když si všimli velké ropné skvrny na hladině. Jeden z nich, Bertil Sturkmen, se později na místo vrátil a pátral po okolí. Naskytl se mu nečekaný pohled: téměř osmdesátimetrová ponorka čněla z moře uvízlá na mělčině pár desítek metrů od ostrůvku Torumskär. Na její věži stál důstojník, díval se na něj dalekohledem a v rukou držel samopal. 

Vetřelec na mělčině 

Sturkmen se vrátil do Karlskrony a ohlásil svůj nečekaný objev na nedalekou základnu švédského námořnictva, ve které se nacházela flotila pobřežní obrany. Karlskrona byla dobře chráněna před případným útokem, neboť ležela v mělké zátoce přehrazené pásem skalnatých ostrůvků, které vyžadovaly opatrné obeplutí. Ponorka se nějakým způsobem dostala až na necelých 10 km jihovýchodně od švédské základny.

Hlídkový člun Smyge dorazil k uvízlé ponorce kolem 11. hodiny a jeho velitel Karl Andersson navázal s její posádkou konverzaci v němčině. Dostalo se mu informace, že ponorka se kvůli poruše navigačního systému odchýlila z kursu. Šlo o sovětskou ponorku S-363 třídy Projekt 613 (v kódu NATO Whiskey); tato skutečnost dala incidentu přezdívku Whiskey on the Rock (což lze přeložit buď doslova jako „whiskey na skále“ nebo jako frázi „whiskey s ledem“).

Neutrální Švédsko

Ačkoliv podle mezinárodního námořního práva činila vzdálenost hranice teritoriálních vod 12 námořních mil (22,2 km) od pobřeží, sovětské ponorky se ke švédským břehům přiblížily vícekrát už v 60. a 70. letech. Plavidla královského námořnictva na ně dokonce několikrát zahájila palbu, ale bez zjevného účinku.

Švédsko bylo za studené války formálně neutrální, leč zjevná blízkost Stockholmu k západnímu táboru motivovala sovětské zpravodajské aktivity v této oblasti. Švédové opláceli nevítanou pozornost těsným sledováním nezvaných letounů a ponorek vlastními loděmi a letadly, což občas vedlo k napjatým situacím. Například v roce 1985 skončilo střetnutí sovětské stíhačky Su-15 se švédským strojem Saab 37 Viggen smrtelnou havárií vetřelce. 

Připlouvá sovětská flotila 

Večer předchozího dne – bylo to zhruba v době, kdy sovětská ponorka uvízla na mělčině – testovala švédská ponorka Neptun a dva vrtulníky nový typ torpéda, o nějž se Sověti mohli zajímat. Sovětská posádka se zoufale snažila loď vyprostit zvyšováním otáček lodních šroubů, až se rámus dieselových motorů rozléhal na pevninu. Když se zpráva o nevítaném hostovi roznesla, obklopily ponorku čluny pobřežní stráže i žurnalisté.

TIP: Jak chutná studená válka: Drsný nábor do čínských ozbrojených sil

Stockholm požadoval výslech kapitána ponorky Anatolije Gustina, což ovšem Moskva odmítla s tím, že S-363 vstoupila do švédských vod, aby zde hledala pomoc, ačkoliv nevyslala nouzový signál. Později švédské radary zachytily několik sovětských lodí blížících se k ponorce. Flotila pod velením admirála Kalinina zahrnovala raketový torpédoborec Obrazcovyj třídy Kašin, dále starší, děly vyzbrojený torpédoborec, dva raketové čluny, fregatu a remorkér. Zatímco ponorka Neptun se snažila manévrováním zpomalit blížící se flotilu, přístup k S-363 zablokoval ledoborec Thule. 

Dokončení v úterý 24. prosince

Představa, že člověk chytí rýmu a chřipku zároveň, rozhodně nepatří k těm nejpříjemnějším. Ve skutečnosti jsou ale takové dvojité nákazy, na nichž by se podílely viry rýmy i viry chřipky, celkem vzácné. Ve svém novém výzkumu to odhalil tým britských vědců a lékařů. 

Podle jejich výsledků se viry rýmy a chřipky zřejmě dost „nesnášejí“. Když se někde ve zvýšené míře objevuje chřipka, prakticky tam není rýma a naopak. Platí to pro jednotlivce i pro celé populace. Badatelé k tomu dospěli devítiletým výzkumem zdravotního stavu více než 36 tisíc Skotů, kteří jim poskytli vzorky krčních výtěrů. V nich pak vědci pátrali po přítomnosti celkem 11 různých virů onemocnění dýchacích cest (rinovirů, chřipkových virů A a B, respiračních syncytiálních virů a adenovirů). Analýza vzorků ukázala, že alespoň jeden z virů mělo ve svém těle 35 % pacientů, u pouze 8 % z nich se ale objevila koinfekce nejméně dvěma viry.

TIP: Nejen zbytečné, ale i škodlivé: Braní antibiotik zhoršuje chřipku

Zatím není jasné, co je konkrétní příčinou toho, že se viry rýmy a chřipky nesnášejí. Vědci jsou přesvědčeni, že mezi těmito viry probíhá konkurence. Konkurují si o zdroje v dýchací soustavě a také o to, kdo nakonec rozjede infekci. Přesto je bratrovražedná válka mezi viry pro nás nejspíš dobrou zprávou. Ve hře prý také mohou být i další důvody vzácnosti vícenásobných infekcí. Například nemocní lidé se s větší pravděpodobností zdržují doma a mají menší šanci se nakazit dalším virem.