Přestože Spojené státy vynakládají na zdravotní péči nejvíc ze všech států světa, podle statistik tam očekávaná délka dožití klesá, a to zejména ve skupině lidí od 25 do 64 let. Podle údajů z roku 2017 umírá stále více Američanů právě v tomto věku.

Podle deníku The Washington Post je tento trend v prudkém kontrastu vůči všem ostatním vyspělým zemím světa, kde se očekávaná délka dožití neustále zvyšuje. Problém se týká celé americké populace napříč etnickými, sexuálními, náboženskými nebo rasovými skupinami. Nejvíce se od roku 2010 do roku 2017 zhoršil výhled skupiny Američanů ve věku 25 až 34 let.

„Děje se něco špatného“

„Očekávali bychom, že úmrtnost bude klesat, jako v ostatních zemích,“ uvedl hlavní autor výzkumu Steven H. Woolf. „Ale fakt, že toto číslo roste, nám říká, že se děje něco špatného.“

Úmrtnost na 100 tisíc osob se v USA mezi lidmi v pracovním věku zvýšila v období 2010 až 2017 o 6 procent (ze 328,5 úmrtí na 100 tisíc obyvatel na 348,2 úmrtí na 100 tisíc obyvatel). Vyšší úmrtnost je u mužů, ženy ale zase umírají častěji na nemoci a problémy, které byly dříve rozšířené především mezi muži. Typickými příklady jsou sebevraždy a nemoci jater spojené s nadměrnou konzumací alkoholu. Úmrtnost ve středním věku začala růst mezi bělochy roku 2010, u latinsko-americké populace roku 2011 a u afroamerické roku 2014.

Dalším alarmujícím zjištěním je, že mezi roky 1999 a 2017 se u žen ve středním věku zvýšilo riziko předávkování drogami o 486 procent. U stejné kategorie mužů došlo k nárůstu o 351 procent.

Hlavní příčina je neznámá 

Podle Stevena Woolfa se zatím nepodařilo identifikovat jedinou příčinu všech těchto problémů. „Něco z toho připadá na obezitu, něco na závislost na drogách a něco může být i vlivem toho, že lidi dnes rozptylují mobilní telefony,“ míní profesor. Jasné ale podle něj z dat je, že „příčiny jsou systémové a musí mít nějaké kořeny, které jsou příčinou horšího zdravotního stavu napříč tolika rovinami u pracujících dospělých.“

Profesorka Ellen Mearová z Dartmouth Institute for Health Policy and Clinical Practice vidí jednu z hlavních příčin ve stresu: „Lidé se cítí hůř a víc se bojí o svoji budoucnost, což je vede k tomu, že více dělají destruktivní a nezdravé věci.“

TIP: Víme, na co zemřete: 5 nejčastějších příčin smrti podle WHO

Mezi roky 1959 a 2014 očekávaná délka dožití rostla a stoupla z 69,9 roku na 78,9 roku. Tento pokrok byl hnán vpřed především lepší léčbou zranění a snižováním úmrtnosti na rakovinu. Roku 2011 se ale hodnota přestala zvyšovat a od roku 2014 klesá. V roce 2017 se průměrný Američan dožil 78,6 roku.

První signály o změně se objevily už na konci dvacátého století. Od roku 1998 se růst délky dožití v USA začal vůči zbytku vyspělých zemí zpomalovat a postupně docházelo k čím dál větším rozdílům. Američtí experti se obávají, že by se tyto změny mohly v budoucnu ještě více zhoršovat, a vybízejí politiky i veřejnost k urychlené akci.

Když Marie Ernestina zesnula, zavlály smuteční prapory, rozezněly se zvony a do Českého Krumlova začaly přicházet kondolence z celé Evropy. Nechyběly ani projevy soustrasti ze strany říšských kurfiřtů a řady dalších význačných dvorů. Jednu z nich podepsal a zapečetil pruský král Bedřich Vilém. Ernestina zemřela ovdovělá a bezdětná jako poslední členka české větve rodu Eggenberků. Veškerý majetek odkázala svému jedinému žijícímu přímému příbuznému v mužské linii, synovci Adamu Františkovi ze Schwarzenberka, a jméno Eggenberk jejím odchodem prakticky zmizelo z jeviště dějin.

Jediná rodina, kterou měla, byla ta, ze které vzešla – Schwarzenberkové. K Eggenberkům, k nimž se provdala, si nikdy srdečné vazby nevytvořila. Před jejich rodinným pohřebištěm ve Štýrském Hradci dala přednost poslednímu odpočinku po boku svého otce ve schwarzenberské rodinné hrobce v augustiniánském kostele ve Vídni. Ve stejné rakvi, ve které spal věčným spánkem už skoro patnáct let její milovaný bratr Ferdinand.

Knížecí dcera

Marie Ernestina se narodila v roce 1649 jako nejstarší dcera Jana Adolfa I. knížete ze Schwarzenberka a jeho manželky Justiny hraběnky ze Starhemberka. Přestože z manželského svazku jejích rodičů vzešlo celkem sedm dětí, byla spolu se svým o tři roky mladším bratrem Ferdinandem jediná, kdo překonal dětský věk a dožil se dospělosti.

Je nasnadě, že Marie Ernestina byla více než žádanou partií. Nedochovalo se mnoho zpráv o její kráse, ale v době sňatků z rozumu, kdy se žena poměřovala především podle výše věna, na vzhledu vlastně příliš nezáleželo. Čím však Marie Ernestina beze sporu oplývala, byl intelekt. V ničem si nezadala se svým otcem, který plynně hovořil a psal pěti jazyky (česky se ovšem pro pokročilý věk nestihl naučit) a z jehož dopisů čiší obdivuhodný přehled v mnoha oblastech. Díky své sečtělosti a moudrosti byla tato šlechtična později nazvána dcerou bohyně moudrosti, „druhou Pallas Athénou“. O to větší bylo překvapení vídeňské společnosti, když padla při výběru ženicha volba na Jana Kristiána z Eggenberku.

Jan Kristián sídlil na Českém Krumlově, kam si krátce po uzavření sňatku přivedl i svou mladou manželku. Nezastával politické funkce u dvora a neměl zájem ani o diplomatickou kariéru. Možná právě absence touhy po moci a upřednostňování života v ústraní se staly hlavními důvody, proč ve Vídni panovaly pochybnosti o jeho duševním zdraví. Ve skutečnosti nebylo po sníženém intelektu ani stopy a nový knížecí pár upnul veškeré síly ke správě panství a k budování své rezidence. Dá se říct, že na sklonku eggenberské éry Český Krumlov naposledy ožil ruchem skutečného velmožského dvora. 

Stánek múz

Jak Jan Kristián, tak Marie Ernestina vynikali láskou k múzám a na jejich podporu byli ochotni vynakládat nemalé prostředky. Vedle dvorního malíře tak bylo na krumlovských nádvořích možné potkat členy dvorní kapely, v níž po určitou dobu působil italský kastrát jménem Maisel, a rovněž herce ze stálého divadelního ansáblu. Dvorní kapela patřila v případě vysoké šlechty k běžnému bontónu, neboť hráči byli využívání každodenně – jak při běžných činnostech, jakými bylo stolování a bohoslužby, tak při významných událostech – příjezdech a odjezdech vrchnosti, slavnostech, honech.

Provozování vlastního divadla však již zcela obvyklé nebylo a svědčilo o vysoké kulturní úrovni, které Český Krumlov pod vládou Jana Kristiána a Marie Ernestiny dosáhl. Láska k hudbě a divadlu se odrazila i v odběru pravidelného zpravodaje o operních novinkách a italském hudebním světě, s nímž manželé udržovali kontakt při cestách na své panství Gradisca v dnešní Itálii.

TIP: Pavlína ze Schwarzenberku: Krátký život okouzlující kněžny

Zdaleka největší vášní však byly pro Marii Ernestinu knihy. Kněžna z Eggenberku byla vášnivou čtenářkou a v jistém smyslu i zapálenou knihovnicí. Fond zámecké knihovny osobně roztřídila podle jazyků a pravidelně jej obohacovala zejména o italská a francouzská díla včetně překladů antických autorů. Jednotlivé svazky nechávala svázat do desek z jemného bílého pergamenu a opatřit supralibros s iniciálami ME. Jí pořízené knihy jsou tak i po několika staletích v rámci knihovny nezaměnitelné. Ernestina však nezůstávala pouze u péče o knihy, lze s jistotou předpokládat, že valnou většinu z nich také přečetla. Pozoruhodné je, že si sama vyzkoušela i roli překladatelky. V rodinném archivu je uložen její vlastnoručně vyhotovený překlad vybraných listů římského filosofa Senecy z francouzštiny do němčiny.

Američtí paleontologové si přpsali vskutku výjimečný objev. Na východním pobřeží Spojených států se jim podařilo odkrýt pozůstatky dávného prvohorního lesa, který se v období devonu rozkládal na území o velikosti cca 400 kilometrů, mezi dnešními státy New York a Pensylvánie. Badatelé tento les objevili na dně pískovcového dolu u města Cairo.

Až doposud byl za nejstarší les světa paleontology považován „Gilboa Forest“, který se shodou okolností nalézá pouhých 40 kilometrů od nálezu v Cairo. Badatelé odhadují, že les, který odkryli v Cairo, je starý asi 385 milionů let. Zároveň zjistili, že je asi o 2 až 3 miliony let starší, nežli zmíněný „Gilboa Forest“. Navzdory podobnému stáří a malé geografické vzdálenosti se ale druhové složení a struktura obou pravěkých lesů až překvapivě liší.

TIP: V Číně objevili nejstarší les Asie: Devonský les rostl před 365 miliony let

Nejstarší les tvořily tři typy stromů, alespoň pokud můžeme soudit podle fosilních nálezů. Byly mezi nimi i rostliny rodu Archeopteris, které tehdy rostly po celém světě a náležejí k nejstarším známým pravým stromům. Sdílejí řadu znaků moderních stromů společně se znaky kapradin. Nález v Cairo potvrdil představy, podle nichž se nejstarší lesy na Zemi objevily právě v období devonu.

Když se nad Benátkami v pozdním odpoledni nečekaně rozprostře šedá tma, kapitán vaporetta na Canalu Grande přirazí s plavidlem ke břehu. Tyto vodní autobusy křižují benátské kanály v devatenácti linkách. Nyní se štosují u mola, řidiči se dávají do družného hovoru a čekají. Přichází bouře. Hromy a blesky se kolem města na laguně točí jako v barokní tragédii a vše završí prudké krupobití. A pak najednou, zničehonic, živel utichá. Historické dláždění na náměstí Svatého Marka zaplavila voda: Turisté se brodí a dál fotografují, místní jsou na podobné miniaturní pohromy zvyklí. S klidem přijímají, že si příroda čas od času uzurpuje město pro sebe: „Dokud nemusím jet do práce ulicemi na loďce, je to v pohodě,“ shrnuje situaci Sylvia, která žije v centru už desítky let. 

Když město vydechne

Atmosféra podvečerního náměstí Svatého Marka je neopakovatelná. Tisíce turistů se po celém dni stráveném chozením po památkách vrátí k večeři na obrovské výletní lodě, a tak se dá v centru volně dýchat. Idylu italských ulic dokresluje koncert několika kvartet, soutěžících o přízeň publika. Okolní podniky lákají k posezení a zaposlouchání se do temperamentní hudby. 

Nicméně jako v každém historickém srdci města i zde číhají na návštěvníky lákavé pasti. Patří k nim také kavárna Florian, právě na zmíněném náměstí. Uvnitř pocítíte ducha milovníka Casanovy či dramatiků Goldoniho a Goetha. Za kávu tam ovšem dáte i desetinásobek běžné ceny, a ještě si povinně připlatíte za živou hudbu. Jak se podobným nástrahám vyhnout? Stačí se pozorně dívat. 

I na nejrušnějších ulicích se totiž mezi kýčovitými prodejnami suvenýrů ukrývají podniky, kde nemají potřebu závratně zvedat ceny. Jako pravý Ital si to můžete namířit rovnou do kavárny Quadri, jen pár metrů od Caffè Florian. Kdysi tam zákazníky směla obsluhovat první číšnice ve městě. V nenápadném baru si objednejte na stojáka espresso či nešizený Aperol Spritz bez turistické přirážky. Navrch dostanete benátské sušenky, jež k odpolednímu popíjení neodmyslitelně patří.

Za zvuku zvonů a varhan

Na náměstí Svatého Marka stojí rovněž bazilika zasvěcená témuž světci, jejíž interiér na vás zapůsobí především bohatou výzdobou – mozaikovou, malířskou i sochařskou. Rozlehlému náměstí dominuje téměř sto metrů vysoká zvonice, nabízející mimo jiné vyhlídkovou plošinu. K nejvýznamnějším památkám Benátek se řadí monumentální Dóžecí palác, který se nachází hned vedle. Jeho současná podoba se datuje do roku 1424 a vzor stavby je třeba hledat v arabské architektuře.

Kousek cesty po vodě objevíte kostel Santa Maria della Salute, který nechali Benátčané vystavět jako dík Panně Marii za spásu před morovou epidemií. Návštěvu bohatě zdobeného svatostánku je nejlepší si naplánovat na všední den kolem půl čtvrté. Místní varhaník totiž tou dobou hraje pro návštěvníky kostela zdarma. Za malý poplatek pak můžete vstoupit do nenápadné sakristie, jež ovšem ukrývá několik děl slavného renesančního malíře Tiziana.

Kolébka ghetta

Židovská komunita zůstává v Benátkách stále aktivní, i když je menší než kdysi. Ve čtvrti Cannaregio najdete někdejší židovskou část Ghetto Nuovo a právě od ní se odvozuje označení pro vykázanou minoritu města. Ghetto vzniklo v 16. století v místech bývalé slévárny, která stála na ostrově. V 17. století tamní domy – pro Benátky netypicky vysoké, s nízkými stropy a mnoha patry – pojaly přes pět tisíc lidí.

Z pěti synagog jsou vysvěcené dvě: první na letní měsíce, druhá na ty zimní. Synagogy v Benátkách však kvůli nedostatku místa nenajdete jako samostatné budovy. Jedna z nich už není přístupná, jelikož se nachází uprostřed rezidenčního domu, a další se skrývají v patrech členité zástavby. Můžete se však vydat na jejich komentovanou prohlídku, stejně jako navštívit Židovské muzeum. Naskytne se vám pohled na historické interiéry s podlahou zvlněnou léty a s opulentní výzdobou.

Sláva a moc na březích

Největší historické bohatství Benátek představují paláce. Ve městě jich stojí mnoho a každý je jiný. Jejich prostřednictvím můžete nahlédnout do dávných časů a zjistit, jak se v místě kdysi žilo. Z nejluxusnějších spodních pater lze pozorovat hemžení na Canalu Grande, takže si obyvatelé dali opravdu záležet na opulentní výzdobě, jež demonstrovala jejich slávu, moc a bohatství. 

Gotický Ca’ d’Oro má nádherné atrium s mozaikami. V Palazzo Fortuny se celé patro zachovalo tak, jak v něm na přelomu 19. a 20. století přebýval malíř Mariano Fortuny s rodinou, včetně sbírek tradičního ošacení a módních doplňků. Poněkud nudnou expozici domu dramatika Carla Goldoniho zachraňuje půvabné gotické schodiště ve dvoře a Ca’ Rezzonico vás víc než výstavou moderního umění osloví honosnými interiéry, poetickou kavárnou, z níž lze pozorovat projíždějící lodě, a hlavně tichou zahradou, kde si odpočinete od chvátajícího davu. 

TIP: Zázrak zrozený z bažin: Kde se vzaly slavné Benátky?

Mramorový barokní Ca’ Pesaro skrývá v podkroví ojedinělou kolekci historických předmětů z Asie, spatříte tam ovšem i díla malířů Chagalla či Miróa. A v Palazzo Mocenigo navštivte výstavu tradičních parfémů: Kdysi je přivezli obchodníci z orientu a nadchli jimi elegantní benátské dámy, na svou dobu velmi emancipované. Dodnes se luxusní vůně jako mandarinka či santalové dřevo prodávají, ovšem nikoliv levně. Svou nabídkou proslula parfumerie The Merchant of Venice. 

Lety do vesmíru se pojí s prací v tzv. mikrogravitaci, laicky řečeno v „beztíži“. Tělesa na orbitě se tedy nacházejí v pohybovém stavu, kdy prakticky nepociťují gravitační působení Země – i když výpočtem dojdeme k závěru, že velikost gravitační síly planety se na jejím povrchu a na nízké oběžné dráze téměř neliší. 

Při meziplanetárních, či dokonce mezihvězdných letech bude situace velmi podobná. Absence „tíže“ přitom negativně ovlivňuje například kardiovaskulární systém, proto lékaři posádku nutí několik desítek minut denně cvičit. Řešením by bylo nahradit tíži jiným silovým působením: Jako nejpřirozenější se jeví rotace kosmické lodi, kdy pocit tíže simuluje odstředivá síla na jejím plášti. Existují však i jiné možnosti – podobně může fungovat lineární urychlování či lineární brzdění. 

TIP: Kolik by člověk vážil ve středu Země?

Naproti tomu magnetické pole funkci toho gravitačního nezastane jednoduše proto, že je naše tělo vůči magnetům netečné. „Magnetické boty“ sice zajistí, aby astronaut nepoletoval volně v prostoru, ale jeho tělo bude stále pociťovat působení mikrogravitace se všemi negativními důsledky.

Sýkory se řadí do řádu pěvců (Passeriformes) a čeledi sýkorovití (Paridae), kam celosvětově patří šestačtyřicet druhů. Jedince tohoto čilého nárůdku pozoruji již desítky let a pohled do tajů jejich intimního života mi ještě nikdy nezevšedněl.

Sebevědomý všudybyl

Sýkora koňadra (Parus major) patří k nejběžnějším návštěvníkům krmítek. Je velká jako vrabec a velmi pohyblivá. Třpytivě černá hlavička se ostře odlišuje od bílých líček. Spodní strana tělíčka je žlutá s nápadně širokým černým břišním proužkem. Koňadry se ozývají jasným „pink“ nebo tázavým „si tuit?“. Pro jejich zpěv je charakteristický zvuk „cicibe“. Tato největší evropská sýkora je v České republice druhým nejpočetnějším kroužkovaným ptákem.

Koňadry jsou na krmítkách sebevědomé a dokážou vzdorovat „drzým“ vrabcům a zvonkům. Hnízdí v dutinách a vezmou zavděk budkami, jež jim nabídnou lidé. Svým dobrodincům se odvděčí sběrem hmyzu. Koňadry jsou stálými a částečně tažnými ptáky. V Česku se vyskytuje tři až šest milionů hnízdních párů; na našem území zimují 2–4 miliony koňader.

Okřídlený modrý kvítek a babka v černém šátku

Méně početným návštěvníkem krmítek je půvabná sýkora modřinka (Parus caeruleus). Tento ptáček je menší než vrabec a jeho temeno a křídla zdobí azurová modř, zatímco spodní strana křehkého tělíčka je světle žlutá. Modřinka obratně šplhá ve větvích a ozývá se zvučným hláskem „cici cirrr“.

Modřinka rovněž hnízdí v dutinách a stejně jako u všech sýkor sedí na vejcích pouze samička. Sýkorky modřinky jsou částečně tažné. V Česku žije 800 000–1 600 000 hnízdních párů; v zimním období u nás zimují až dva miliony jedinců.

Nenápadná sýkora babka (Parus palustris) je menší než vrabec. Převažující šedohnědé zbarvení narušuje výrazně leskle černé temeno hlavy, bílá líčka a černá skvrnka na bradě. V zimě často navštěvuje krmítka. Ozývá se hlasitým pískáním „djy djy djy“ nebo vábením „cici dee, dee…“. Babky patří ke stálým obyvatelům naší krajiny, v Česku žije 60 000–1,2 milionu hnízdních párů.

Malý „datel“

Velmi podobná babce je sýkora lužní (Parus montanus). Na rozdíl od babky má temeno matově černé (asi jako mláďata babky), větší skvrnu na bradě a na letkách skvrnu znatelně bílou. Ozývá se vysokým pískáním „djy djy djy“ nebo dlouhým vábením „dee dee“. Od našich ostatních druhů sýkor se odlišuje tím, že vyhledává ztrouchnivělá torza stromů, v nichž si sama vyklovává hnízdní dutinky (jiné druhy sýkor vyhledávají k hnízdění vhodné dutiny, štěrbiny nebo ptačí budky). Sýkory lužní jsou stálými ptáky. V Česku hnízdí 40–80 tisíc párů a zimuje zde asi 20– 40 tisíc exemplářů. 

Také sýkora uhelníček (Parus ater) je stálým ptákem. Je menší než vrabec, má černou hlavičku, ostře ohraničená bílá líce a velkou bílou skvrnu v týle. Hlasové projevy má tiché: „si si“ nebo cvrčivé „sierr“. Hnízdí v dutinách v jehličnatých lesích. Zatímco v laskavějších měsících roku se živí hmyzem, v zimě sbírá semena různých jehličnanů. V Česku žije 450– 900 tisíc hnízdních párů a zimuje asi 300–600 tisíc exemplářů.

Krasavice s parukou

Půvabnou sýkoru parukářku (Parus cristatus) zdobí špičatá chocholka a černě orámovaný obličejík. Parukářka hnízdí převážně v dutinách v jehličnatých lesích. Ozývá se vábivým „cici gyrrr“. Parukářka je stálá a částečně stěhovavá. V Česku hnízdí 80– 160 tisíc párů a zimuje zde 40– 80 tisíc jedinců. Parukářky se většinou objevují na krmítkách na vesnicích, které sousedí s lesními komplexy.

Velmi vzácným hostem je u nás sýkora azurová (Parus cyanus), která je téměř neznatelně větší než sýkorka modřinka. V Česku pozorovaní jedinci jsou patrně zatoulanci z Ruska. Sýkora azurová se v podstatě podobá velmi světlé modřince; namísto žluti na jejím tělíčku najdeme běl. Aby to nebylo tak jednoduché, ornitologové již u nás zaznamenali křížence sýkory modřinky a sýkory azurové.

TIP: Ptáci v období mrazů: Jak správně pomáhat v nerovném boji s tuhou zimou

Někteří ornitologové k sýkorám v minulosti řadili také sýkořici vousatou (Panurus biarmicus) a mlynaříka dlouhoocasého (Aegithalos caudatus). Sýkořice však náleží do čeledi sýkořicovití (Paradoxornithidae) a mlynařík do čeledi mlynaříkovití (Aegithalidae). S oběma druhy se však na krmítkách prakticky nesetkáte.

Mezinárodní tým odborníků se zatím snažil přijít na způsob, jak ji stabilizovat. Nakonec bylo rozhodnuto, že se inženýři pokusí stavbu narovnat tak, že zpod věže odeberou měkkou půdu: první podlaží zpevnili ocelovými lany, aby nepopraskalo, na severní stranu nechali zavěsit 827 tun vážící olověná závaží a kolem věže vylili nový betonový prstenec. Na 41 místech byly pak v průběhu několika let vyvrtány díry vedoucí pod věžní základy, skrze které se půda po malých množstvích odebírala.

Do roku 2001 se podařilo náklon stavby zmenšit o 44 cm, a mohla tak být znovu otevřena pro veřejnost. Teoreticky by tedy věž v Pise měla být stabilizovaná, přesto však mají inženýři obavy, že se zdivo namáhané po tak dlouhou náklonem rozpadne a způsobí celkový kolaps stavby. Zvlášť velké riziko představuje třeba i jen slabé zemětřesení. Přes tyto hrozby odborníci předpokládají, že bude věž pravděpodobně bez potíží stát dalších 200 let, a pokud se poté provede nový zásah s pokročilejšími technologiemi, může italské město krášlit ještě 800 let.

Ve skrytu před našimi zraky pracuje  na odvrácené straně Měsíce už 11 měsíců. Nyní dosáhl významného úspěchu. Řeč je o čínském lunárním roveru Yutu 2, který v těchto dnech překonal pozoruhodný a již hodně starý rekord sovětského Lunochodu 1 v délce aktivní činnosti na povrchu Měsíce. Yutu 2 se na povrch Luny dostal jako součást čínské průzkumné mise Čchang-e 4.

Yutu 2, čili Nefritový králík 2 přistál na Měsíci 3. ledna letošního roku, v oblasti kráteru Von Kármán na odvrácené straně Měsíce. Od té doby tam pilný čínský robot pracuje. Sovětský rover Lunochod 1 přistál v Moři dešťů 17. listopadu 1970, jako první vozidlo, které kdy jezdilo po povrchu jiného kosmického tělesa.

Lunochod na Měsíci

Dálkově řízený Lunochod 1 vydržel fungovat přes 11 lunárních nocí. Dvanáctý lunární den už ale operátoři nenavázali s Lunochodem 1 spojení a 4. října 1971, tedy po 321 dnu celou misi oficiálně ukončili. Za tu dobu Lunochod 1 urazil na povrchu Měsíce 10 540 metrů a pořídil 20 tisíc snímků i 25 chemických rozborů.

TIP: Zvláštní nález: Nefritový králík objevil na Měsíci neznámou barevnou substanci

Zatím není jasné, jakou bude mít nový rekord podobu. Čínský šampion totiž podle všeho bude dál pokračovat v průzkumu Luny. Yutu 2 i přistávací modul mise Čchang-e 4 momentálně odpočívají, protože teď zažívají další lunární noc. Čínský rover zatím ujel 345 metrů je ale poměrně pravděpodobné, že další metry ještě přidá.

V červnu 1946 se z ložnice Velkého paláce v Bangkoku ozvala střelná rána. Do pokoje okamžitě přiběhlo královské páže Čit a nalezlo Rámu VIII. ležet na posteli obličejem vzhůru, s krvácející ránou v hlavě… 

Podobně jako Alžběta II. ani Ráma IX. z dynastie Čakri si nemyslel, že bude jednoho dne vládnout thajskému lidu. Ale po záhadné smrti svého bratra, která nebyla nikdy přesvědčivě vysvětlena, musel usednout na trůn. Nově korunovaného panovníka, jeho manželku a čtyři děti Thajci milovali. Ráma jezdil provinciemi, osobně se setkával s lidmi a naslouchal jejich problémům, jež se snažil aktivně řešit. Ke zlepšení ekonomických, sociálních i kulturních poměrů inicioval na 900 projektů. Angažoval se také v ochraně životního prostředí: Pomáhal například znovu zalesňovat sever Thajska s vytěženými pralesy.

Raná léta

Ráma IX. se narodil v roce 1927 v americkém Massachusetts, protože jeho otec ve Spojených státech studoval medicínu. Posléze se vrátili do Thajska, ale po bratrově smrti, ještě ve stodenní smuteční lhůtě, odjel Ráma IX. do Švýcarska, aby dokončil školu v Lausanne. Přes enormní zájem o vědu a technologii se nakonec zaměřil na právo a politiku, aby se dobře připravil na povinnosti hlavy státu.

Během studia ve Švýcarsku často navštěvoval Paříž a poprvé se tam setkal se svou budoucí ženou Sirikit, která se v té době ve francouzské metropoli coby patnáctiletá připravovala na dráhu koncertní pianistky. Vzali se 28. dubna 1950, pouhý týden před korunovací Rámy IX. The New York Times obřad popsal jako „nejkratší a nejjednodušší královskou svatbu, jež se kdy v zemi pozlacených slonů a bílých deštníků konala“.

Hlavně nekritizovat

Autoritu krále střeží kromě pocitů samotných Thajců také zákon trestající znevažování monarchie. V zemi lze kritizovat kulturu či vládu, ale nikdy ne panovníka a jeho rodinu – což platí pro všechny, včetně turistů. Jako urážka království se vnímá, i když někdo nevstane při národní hymně. Thajští občané a aktivisté, kteří kritizovali panovníka či instituci monarchie, často končili s trestem vyhnanství nebo vězení. Těsně před jeho výkonem se jim ovšem nakonec obvykle udělovala královská milost.

Hymnu zkomponoval sám Ráma IX., který byl vášnivým jazzmanem. Hrál na saxofon, klarinet či piano a jeho skladby zazněly na Broadwayi nebo je hráli i jazzoví velikáni jako Benny Goodman a Lionel Hampton.

Král Pchúmipchon Adunjadét, neboli Ráma IX. nakonec vládl od 9. června 1946 až do své smrti 16. října 2016. Na trůně tak strávil 70 let a 126 dní, což znamená, že byl nejen nejdéle vládnoucím panovníkem v dějinách Thajska, ale svého času také nejdéle sloužící hlavou státu na světě.

Rapa Nui, čili Velikonoční ostrov, je domovem podivuhodných moai, svérázných a masivních soch, které jsou k vidění na řadě míst po celém ostrově. Jejich existence je důkazem velikosti ducha dávných lidí a zároveň také představuje jednu z velkých záhad, na jejichž vysvětlení archeologie ještě zatím pracuje. Proč obyvatelé Velikonočního ostrova tyto sochy vlastně stavěli? 

Američtí odborníci nedávno detailně prozkoumali místo, které hrálo při stavbě soch moai klíčovou roli. Jde o lom Rano Raraku, odkud pochází asi 95 procent z více než tisícovky moai, které jsme na Velikonočním ostrově objevili. Badatelé nakonec dospěli k závěru, že sochy moai měly zajistit úrodnou půdu a přispět k záchraně lidí v těžkých časech před smrtí hlady.

TIP: Mlčení kamenných obrů: Kdo postavil sochy moai na Velikonočním ostrově?

Ukázalo se totiž, že stavitelé moai v prostoru lomu Rano Raraku pěstovali banány, taro nebo batáty. Dlouhodobé práce v lomu na výrobě soch, společně se zdejším zdrojem sladké vody, podle všeho vytvořily nejúrodnější půdu na celém Velikonočním ostrově, právě v tomto lomu. Proto místní lidé podle vědců spojili moai s úrodou, která pro ně byla kriticky důležitá. Přítomnost těchto soch měla zajistit dostatek jídla.