Když se stavěla vila Tugendhat, měl tehdy architekt k dispozici naprosto neomezený rozpočet. Dokážete si představit, jak pohádkové sídlo byste si dnes mohli vybudovat za takovýchto podmínek? Nakonec se náklady vyšplhaly k 8 milionům prvorepublikových československých korun. Nemá smysl přepočítávat to na dnešní cenu, ale pro ilustraci: běžný rodinný dům se tehdy dal postavit zhruba do 50 000 Kčs, opravdu luxusní stavba zhruba za trojnásobek. 

Stavba evropského významu

Ale zdaleka nešlo jen o nějaké bydlení pro zbohatlíky. Za tyto velké peníze vznikl skutečný architektonický klenot. Vilu Tugendhat navrhl pro manžele Gretu a Fritze Tugendhatovi v letech 1929–1930 německý architekt Ludwig Mies van der Rohe. Tato stavba je dnes označována za nejvýznamnější Miesovo předválečné dílo a současně za jeho nejautentičtěji zachovanou stavbu v Evropě.

Jde o unikátní umělecké dílo ve smyslu konstrukce, prostorového uspořádání, interiérového vybavení, technického zázemí i začlenění do přírodního rámce. Poprvé v dějinách architektury byla v privátním domě užita ocelová nosná konstrukce. V interiérech jsou vzácné materiály – onyx z Maroka, italský travertin, dýhy z exotických asijských dřevin. Architekt navrhl rovněž vnitřní vybavení domu – zvláště sedací nábytek dnes patří k designérským ikonám 20. století. Zcela výjimečné na svou dobu bylo technické zázemí vily – teplovzdušné vytápění a chlazení, elektrické spouštění oken, fotobuňka u vstupu.

I přes obrovské náklady však manželé neužívali vilu ani 10 let, protože kvůli svému židovskému původu museli roku 1938 utéct do Švýcarska. Přes válku pak vilu zabralo gestapo a v roce 1945 ji při osvobozování necitlivě zdevastoval jezdecký oddíl maršála Malinovského, který dokonce používal spodní patro jako stáj pro koně. V letech 2010 až 2012 prošla stavba i se zahradou památkovou obnovou a restaurací, díky níž byla uvedena do podoby svého vzniku v roce 1930. Od března 2012 je vila opět přístupná veřejnosti jako instalovaná památka moderní architektury.

Slavná stěna

Prostor vily je rozčleněn do tří pater. V horním patře je přijímací hala, oddělené ložnice manželů Tugendhatových i s koupelnou a toaletou, dva dětské pokoje a pokoj vychovatelky. Vše doplňuje rozlehlá terasa a patří sem také byt pro správce a garáž pro dvě auta. Garáž v horním patře? Ano, je to logické, protože pouze toto patro je otevřené i do ulice, zatímco spodní dvě patra jsou umně zakomponována do prostoru zahrady, takže z druhé strany nejdou vidět.

TIP: Secesní skvost v srdci Brna: Kde vyrůstala budoucí paní Tugendhatová?

Prostřední patro sloužilo jako obytná a reprezentativní část. Jde o největší volný prostor vily, jehož impozantní vzhled a vybavení vykresluje především onyxová stěna, která pod určitým úhlem propouští sluneční paprsky a mění se tak její barva – jen ta samotná stála asi 200 000 korun. Spodní patro pak bylo vyhrazeno služebnictvu a technickému zázemí (strojovna vzduchotechniky, kotelna, strojovna pro elektrické spouštění oken, prádelna, fotokomora, místnost pro kožichy). 

Okolní vesmír je plný planet, které se rozhodně příliš nepodobají planetám ve Sluneční soustavě. Náležejí k nim i exoplanety „cukrové vaty“ (anglicky „cotton candy planets“ nebo také „super-puffs“). Tyhle planety byly objeveny teprve nedávno a ještě zbývá nezávisle potvrzovat jejich existenci a parametry.

Planety „cukrové vaty“ jsou velmi vzácné a unikátní. Svými vlastnostmi odpovídají mladým plynným obrům velikosti Jupiteru, ale s pouhou setinou jeho hmotnosti. Svou přezdívku dostaly kvůli tomu, že jejich hustota by měla být nižší než 0,1 gramu na centimetr krychlový, což je prakticky stejné jako cukrová vata. K jídlu ale takové planety určitě nejsou...

Systém „cukrové vaty“ 

Jessica Libby-Roberts z americké University of Colorado, Boulder a její tým nedávno pozorovali systém hvězdy Kepler 51, kde by měly být hned tři takové planety. S pomocí Hubbleova teleskopu se jim podařilo potvrdit, že skutečně jde o planety „cukrové vaty“, jak jsme si je představovali.

TIP: Řídká jako balsové dřevo: Planeta KELT-12b je nafouklý horký jupiter

Planety „cukrové vaty“ v systému Kepler 51, který je od nás vzdálený asi 2 600 světelných let jsou podle všeho velmi mladé. Libby-Robertsová a její kolegové jsou přesvědčeni, že tyto pozoruhodné planety představují ranou vývojovou fázi určitého typu plynných obrů. Tahle vesmírná cukrová vata je zřejmě jenom dočasným, ale přesto nesmírně zajímavým fenoménem.

V dnešní uspěchané době lidem v jejich domácnostech stále více pomáhají šikovní autonomní roboti vysavači. Zvládnou docela dost práce, ale jedna věc pro ně představuje nepřekonatelný problém. Pokud má takový robot uklízet v domácnosti, kde mají více pater, musí ho majitel mezi patry přenášet ručně.

YouTuber a inženýr Peter Sripol nabízí pozoruhodné řešení. Vzal běžný levný robotický vysavač a vybavil ho třemi rotory. Jeho vylepšený vysavač je teď schopný letu a mohl by přeletět mezi patry. V současné podobě sice vysavač musí ovládat lidský pilot, ale v zásadě by jistě nebyl problém vybavit takový stroj autonomním řízením a umělou inteligencí.

TIP: Robotický uklízeč Narwal funguje jako vysavač i mop zároveň

Takový vysavač si může postavit každý, kdo má trochu technického talentu. Celá konstrukce vyjde zhruba na 200 dolarů (asi 4 600 Kč). V budoucnu by se létající uklízeči mohli objevit i na trhu, protože takového nápadu si určitě jistě někdo všimne. Vysavače s tímto vylepšením by mohly překonávat i jiné překážky, než právě schody, a bojovat s prachem na jinak velmi obtížně dostupných místech, jaká se najdou asi v každé domácnosti. Nemluvě o tom, jaký zdroj podnětů to bude pro domácí mazlíčky.

Hloupostí do hrobu: Smutní vítězové Darwinových cen za nejhloupější smrt

O mrtvých jen dobře, praví přísloví. Organizátoři soutěže, v níž se uděluje Darwinova cena za nejhloupější smrt, si však se zmíněným rčením hlavu nelámou. Letos tedy opět vyhlásili vítěze, které veřejnost vybrala v internetovém hlasování...

Skluzavka, která měla sloužit jako rychlá zkratka, byla uzavřena po jediném dni provozu

Obyvatelé španělské Estepony si přímo v zástavbě vybudovali zkratku mezi dvěma ulicemi v podobě velmi nebezpečné skluzavky...

Nahý protest: Svérázná pomsta ve sporu o podobu plotu

Američan, který musel na popud souseda upravit svou zahradu, se pokusil pomstít přehlídkou nahých figurín – jeho plán však nevyšel...

Spropitné jako pomsta: Naštvaná žena věnovala servírce 5 000 dolarů z karty svého přítele

Čtyřiadvacetiletá Serina Wolfeová z Buffala nechala v restauraci spropitné ve výši 5 000 dolarů. To, co z počátku vypadalo jako velkorysé gesto, se ale nakonec ukázalo jako obyčejná pomsta... 

Nejbohatší kapely: 5 úspěšných strojů na zábavu i na peníze

Stovky milionů prodaných alb, nekonečné koncertní šňůry, nedozírné zástupy fanoušků a hlavně pořádně tučná konta. Takový život měly ty nejslavnější hudební skupiny historie, mezi nimiž nechybějí „dinosauři“, jako jsou Queen či AC/DC... 

Bláznivý Ir si vstřikoval do svalů vlastní sperma: Léčil tak chronické bolesti zad

Lékaři se ve svých praxích setkávají s nejrůznějšími podivíny. Případ třiatřicetiletého Ira ale překvapil i ty otrlé...

Dvě čínské dívky závodily v dřepech: Obě skončily ve vážném stavu v nemocnici

Ano, říká se, že cvičení je dobré pro naše zdraví. Jak ale ukazuje příklad dvojice čínských dívek, nic se nesmí přehánět...

Dům vyrobený z 600 tisíc PET lahví odolá i extrémnímu hurikánu

Kanadská společnost JD Composites představila nový koncept ekologicky šetrného bydlení. Jejich dům je postavený z recyklovaných PET lahví a odolá větru o rychlosti přes 500 km/h.

Čínská provincie v tichosti uzavřela všechny skleněné mosty

Čínská provincie Che-pej za posledních 18 měsíců z bezpečnostních důvodů uzavřela všech 32 skleněných turistických atrakcí zahrnujících mosty, chodníky a vyhlídkové plošiny...

Rohatí kaskadéři: Šplhající stádo koz na strmé stěně italské přehrady

Kaskadérské kousky, jaké předvádí stádo koz na přehradě Cingino na severu Itálie, berou dech. Jediné drobné zaváhání se jim může stát osudné...

Podle transylvánských legend vlkodlaci povstali, aby bojovali s upíry. Většina jich ale tak šlechetné cíle nesleduje. I oni mají rádi lidské maso. Vlkodlakem se může stát už novorozeně, pokud má při porodu prořezané zuby, narodí se nohama napřed, za úplňku nebo 24. prosince. Nebo pokud vlkodlak obcoval s nějakou smrtelnicí.

Monstra z hlubin lidského strachu

Rozený vlkodlak se proměňuje i v jiná zvířata, a to například v medvěda, psa, kočku či dokonce krávu. Pokud někoho pokouše, stává se i tento nebožák vlkodlakem. To samé ovšem platí, pokud vypije vlkodlačí moč, nebo dešťovou vodu z otisku zvířecí stopy či usne za letní noci při úplňku pod širým nebem tak, že mu měsíc svítí přímo do obličeje...

Za úplňku se vlkodlak přeměňuje do vlčí podoby. Jak? Stačí udělat kotrmelec přes kládu. Lotyšské pověsti tvrdí, že se člověk musí před proměnou svléct do naha, své šaty ale nutně potřebuje při návratu do člověčí podoby. Pokud mu tedy někdo šaty ukradl, zůstal vlkem natrvalo.

Vlkodlak v lidské podobě má mít bledé, propadlé tváře, prázdný nepřítomný pohled, srostlé obočí, oteklé rty, zahnuté nehty, nízko posazené uši, ochablé paže a přitom příliš hbité pohyby. Je unavený, skleslý a dle ruské pověry má ještě štětinu pod jazykem. Pokud mu vyříznete kus živého masa, v ráně se objeví srst.

TIP: Gevaudanská bestie: Sužovala Francii šelma, nebo nebezpečný psychopat?

Ve vlčí podobě vypadá vlkodlak stejně jako vlk až na to, že je větší, nemá ocas a má lidské oči a hlas. Bojovat s ním v této podobě není lehké. Useknuté končetiny mu dorůstají, rány se zatahují a zlomeniny hojí. Zraní ho pouze stříbrné kulky či kopí se stříbrným hrotem. Prý na něj také funguje jmelí a žito. Po usmrcení je nezbytné useknout vlkodlakovi rýčem hlavu a hodit ji do potoka – proud omyje nebožtíkovy hříchy. Tělo je nutno spálit.

Bílí poslové jara jsou mírně jedovatí a jejich požití se projevuje průjmem, zvracením a bolestmi břicha. V rostlině obsažený galantamin se dnes používá především ke zpomalení příznaků Alzheimerovy nemoci. Působí také jako protijed proti některým halucinogenům. Zřejmě proto jsou sněženky někdy ztotožňovány s bájnou rostlinou moly, která zachránila Odyssea před jedy čarodějky Kyrké. Sněženka obsahuje také lektin GNA, který se ničí varem. Je jedovatý pro hmyz a proto se uvažuje o využití jeho genu při genových manipulacích. Výsledky jsou však zatím sporné.

Květní stvol vždy nese jeden květ vyrůstající z toulcovitého zelenobílého listenu. Květy sněženek jsou bílé, trojčetné. Vnitřní zeleně lemované okvětní lístky jsou výrazně kratší a vytvářejí korunku; ty vnější jsou delší a volně rozestálé. Právě tento znak odlišuje sněženky od příbuzných bledulí, jejichž okvětní lístky jsou stejné. Plodem bledulí je tobolka. Bílá semena obsahují masíčko, které láká mravence. S jejich pomocí se semena rozšiřují. V zemi mají tyto rostliny cibuli s hladkou slupkou, z níž obvykle vyrůstají dva nebo tři listy.

Sněženky většinou rostou v humózních vlhkých lesích, často v horských údolích. Zároveň jsou i oblíbenými zahradními rostlinami. Vrcholu popularity dosahovaly před druhou světovou válkou, kdy byla v kultuře řada odchylek a hybridů. Svoji renesanci mezi pěstiteli zažívají od devadesátých let minulého století.

Během krutých pozičních bojů první světové války se hledaly rozmanité cesty, jak zvýšit útočnou sílu pěchoty hnané do labyrintu zákopů, zátarasů a bunkrů protivníka. Proto ve výzbroji stoupalo množství útočných nožů a dýk, krátkých, původně jezdeckých karabin, ručních granátů, plamenometů, lehkých zákopových děl malé ráže kolem 37 mm, minometů a granátometů, později prvních přelomových „strojních pistolí“ (samopalů). Kvůli nutnosti bojovat z bezprostřední blízkosti se však sami vojáci snažili opatřit si improvizované prostředky.

Jako rytíři z dávných věků

Patřil mezi ně zákopový biják, používaný pro boj muže proti muži v těsných, hlubokých a křivolakých zákopech a dřevozemních krytech, když nebyla po ruce nabitá pistole a revolver. Zákopová válka tak v určitých momentech mohla připomínat středověké souboje. Rozmanité typy bijáků zpočátku zahrnovaly násady s hřebíky, zkrácené sekyry a šavle, často také nabroušené polní lopatky, u kterých míval přesně vedený úder fatálnější následky než poranění palnou zbraní.

Bijáky se později začaly v polních podmínkách vyrábět ve větších počtech. Odlišovaly se tvarem a materiálem rukojeti i násady (dřevo, ocel), stejně jako podobou hlavice (koule, krychle, hruška, různé typy ocelových korunek s hroty, výčnělky a podobně). Mnohdy šlo jen o plášť delaborovaného ručního granátu nasazeného na rukojeti ze dřeva. Po úvodních individuálních improvizacích a pokročilejší výrobě v polních dílnách se objevily i bijáky produkované průmyslově.

Krvavá jitřenka

Tento typ zbraně většinou nedostal u německých vojsk žádný oficiální název, i když se vyskytoval po celou válku, zejména ve výbavě úderných jednotek. Bijáky používali též rakousko-uherští vojáci, a to zejména na italské frontě, v hornatém terénu Dolomit a Julských Alp. V ozbrojených silách habsburské a hohenzollerské monarchie se pro bijáky vžila přezdívka „morgenstern“, tedy jitřenka či hvězda. Češi pro ně měli označení kropáč. Kromě pozičních prvoválečných bojů se již tyto účelové zbraně nepoužívaly, v armádě a skladech zbývající malé počty bijáků putovaly do šrotu.

TIP: Vojáci cvičí boj na blízko

Mezi sběrateli zaměřenými na předměty z Velké války se tyto zákopové improvizace vyskytují velice málo, a pokud ano, jde o ceněné exempláře. Jsou ale k vidění v expozicích některých muzeí, například ve slovinském Kobaridu. Určitou renesanci prožily bijáky ještě ve 20.–30. letech v Německu a USA. Za pouličních bitek v nestabilní Výmarské republice je používaly ochranné oddíly všech zúčastněných stran, nejen nacistů. Často po nich sahali též gangsteři v Chicagu. Brzy je však u nacistů i gangsterů nahradily vražednější zbraně a metody... 

Epilepsie provází lidstvo od pradávna. Je to nepříjemné onemocnění mozku a nervové soustavy, které je doprovázeno záchvaty a křečemi. Staří Asyřané připisovali epilepsii posednutí démonem, což potvrzuje i nedávný objev vyobrazení tohoto démona na klínopisné tabulce.

Kresbu démona objevil dánský badatel Troels Pank Arbøll, na zadní straně již dříve nalezené klínopisné tabulce s lékařskými texty. Jde o tabulku z období sklonku novoasyrské říše, která byla klíčovou velmocí v Mezopotámii a širokém okolí, zhruba mezi lety 934 a 609 před naším letopočtem. Dotyčná tabulka přitom nabízí unikátní pohled na vzdělání a praxi asyrského lékaře, kterým byl v tomto případě jistý Kisir-Ashur.

TIP: Klínopisná tabulka z Mezopotámie obsahuje nejstarší stížnost zákazníka

Na tabulce jsou popsána i další psychiatrické obtíže, ale jen epilepsie je tu spojována s „bennu“, tedy démonem. Zobrazuje ho asi 6,5 cm vysoká kresba, která do značné míry připomíná dnešního čerta. Démon je lidské postavy a děsivého vzhledu. Na hlavě má uši a zakroucené rohy, vyplazuje rozšklebený hadí jazyk a zřejmě má oči plaza. Jeho delší krk je pokrytý šupinami nebo srstí. Rovněž měl ruce se spáry a dlouhý ocas. Kromě kresby obsahuje tabulka také informace o bylinných přípravcích, jedech a toxinech.

Jmenovaný Arnošt (mimochodem šlo o tatínka notoricky známého jmenovce-arcibiskupa v sukni, krumplované) se do královských služeb u Jana Lucemburského dostal coby purkrabí královského hradu na Kladsku, kde se mu také podařilo získat značný majetek. Neobvyklý erb, který si do Pardubic přinesl a jenž nakonec přejalo i město samotné, však jeho rodu náležel už dlouho před Arnoštovým narozením.

Koně jen půl...

Když se odbojný Milán odmítl sklonit před císařem Fridrichem Barbarossou, svolal Rudovous, jak se císaři v Čechách říkalo, své věrné. Mezi jinými i budoucího českého krále Vladislava II. V jeho voji jeli vesměs mladí družiníci, zatímco starší část knížecí družiny výpravu nepodpořila, neboť se s nimi Vladislav neporadil. Mezi účastníky výpravy jel i jistý Ješek, syn Kotoučův, jenž byl právě předkem nám již známého Arnošta Hostýňského.

Výprava na Milán je opředena mnoha legendami a pověstmi, především o udatnosti a ukrutnosti českého vojska. Krom toho, že prý pojídali malé děti a stříleli otrávené šípy, byli Češi také vzory udatnosti a odvahy. Když vojsko dorazilo řece Addě, jež tvořila přirozenou obranu města, přebrodili právě mladí čeští rytíři rozvodněný tok a dosáhli tak prvního úspěchu ve vleklém obléhání.

TIP: Exotická kořist Plzeňanů: Jak se dostal velbloud do městského znaku?

Jelikož však delší nečinnost, jíž bylo při obléhání požehnaně, mladému tělu nesvědčí, rozhodla se podle legendy skupina ozbrojenců k činu. Pod rouškou tmy překonali hradby vzpurného města a záhy narazili na bohatou kořist. Mezi odvážlivci nesměl chybět ani náš Ješek. Vyhlédl si v Miláně pěkného koně, naložil jej hromadou kořisti a pelášil s ostatními k nejbližší bráně, protože půda na nepřátelském území začínala být horká. Muži se prořítili mezi překvapenými strážemi, rozdali pár ran, ale to už se ostraha opevnění probrala k životu a kdosi duchapřítomně přesekl lano držící těžkou železnou mříž. Ješek jel poslední a doslova po něm sáhla zubatá. Mříž však nakonec pouze přepůlila koně, na kterém prchal. Mladý rytíř nepozbyl duchapřítomnosti, naložil si sedlo i kořist na záda a spěchal za svými druhy až do českého tábora.

... zato v rudém poli

V táboře jej podle pověsti král Vladislav vyznamenal za udatnost a daroval mu do erbu právě polovinu koně v rudém poli na paměť odvážného kousku. Jak se věc udála doopravdy, není jednoznačně prokázáno. Jedna z verzí pověsti praví, že Ješek do tábora Čechů donesl kořist i s oddělenou polovicí koně. Možné to je. Stejně jako že druhou polovinu koně prý sebrali Hradečáci. Nevíme. Erb půlkoně máme poprvé doložený na pečeti, kterou přivěsil roku 1269 k jedné listině sudí plzeňského kraje Držislav. Celá historie však hezky zapadá do pověstí a legend o odvážných českých válečnících.

Obři mezi zvířaty: Kdo jsou největší tvorové současnosti

Zřejmě úplně každý ví, že největším suchozemským zvířetem současnosti je slon, ale rekordmani z kategorie ptáků, plazů nebo obojživelníků mají podstatně menší publicitu. Pozornost si zaslouží také dávno vyhynulí giganti dob minulých...

Seznam, který vás překvapí: Pětice nejnebezpečnějších živočichů Afriky

Myslíte si, že mezi nejnebezpečnější živočichy Afriky patří v prvé řadě lev, hyena nebo levhart?

Příliš důvěřivý dronte mauricijský: Blboun nejapný je smutným symbolem lidské hlouposti

Příběh dronteho mauricijského, kterého lze bez rozpaků nazvat ikonou vyhynulých živočišných druhů, oficiálně skončil v roce 1681. Přestože v této době byla ochrana přírody ještě prázdným pojmem, stal se dronte navždy symbolem lidské bezohlednosti...

Jedovatá kobra kapská: Impozantní žlutá smrt

Kobra kapská je jedním z nejjedovatějších hadů vůbec. Člověk může její uštknutí přežít, bez podání protijedu ale může smrt nastat už během jedné hodiny...

Tvorové (ne)dávné minulosti: Bezbranný mořský obr koroun bezzubý

Korounům bezzubým patrně patří jedno nezáviděníhodné prvenství – lidem se je podařilo vyhubit ani ne 30 let po jejich objevení...

Se slušností nejdál dojdeš: Ovoce zdvořilého chování u zvířat

Nejen v lidské společnosti platí, že vstřícné chování přináší větší prospěch než postoj nevraživého samotáře. Pozorování paviání tlupy ukázalo, že také mezi opicemi se z dlouhodobého hlediska vyplatí být k ostatním zdvořilý...

Pět zrádných krasavic: Smrtící jedy rostlinné říše

Některé rostliny jsou navzdory svojí kráse a magické přitažlivosti nebezpečnější než rozzuřená šelma. Neútočí a nezabíjí okamžitě, ale v nich obsažené jedy jsou stejně smrtící jako vyceněné tesáky...

Proč není možné ochočit vlka: Klíč k nepoddajné povaze

Pro vědce bylo vždy záhadou, proč se vlci, kteří jsou geneticky tak podobní psům, nedají ochočit. Z výzkumu evoluční bioložky Kathryn Lordové vyplývá, že odlišné chování vlků a psů je dáno rozdílnou smyslovou zkušeností v klíčovém období socializace...

Jak si delfíni porcují oběd: Brutalita jako preventivní opatření

Tým výzkumníků z Murdoch University v Austrálii vedený Kate Sprogisovou měl příležitost pozorovat, jak brutálně zabíjejí delfíni chobotnice, které ulovili. Nejde však o nějaký projev potěšení z krveprolití, ale o jednoznačný znak delfíní inteligence...

Takoví normální zabijáci: Osm predátorů světa pod hladinou

Podvodní život plyne na první pohled vznešeně a idylicky. Obyvatelé řek, moří a oceánů jej však vnímají jako neutuchající boj o přežití a jsou na něj připraveni nejen jedem či klepety, ale také roztodivnými tvary a barvami…