Přímé pozorování a pořizování snímků exoplanet je extrémně náročné. Astronomové k tomu využívají různé důmyslné technologie. Jednou z pozoruhodných novinek je i observatoř PICTURE-C, která by měla pozorovat exoplanety vysoko v pozemské atmosféře, zavěšená na velkém balonu.

Vedoucí projektu, astronom Christopher Mendillo z University of Massachusetts Lowell a jeho spolupracovníci, uspořádali loni v září první testovací let observatoře PICTURE-C. Tým o tom nedávno informoval na 235. výroční konferenci Americké astronomické společnosti v Honolulu na Havaji.

Balónová astronomie

Mendillo již dříve uskutečnil podobná pozorování s využitím suborbitálních raket. V takovém případě je ale možné pozorovat vesmír jen pár minut, což je málo na přímé pozorování exoplanet. Využití observatoře, kterou vynese vysoko do atmosféry speciální balon, je pro taková pozorování mnohem vhodnější.

TIP: NASA vypouští balón SuperTIGER: Bude zkoumat těžké kosmické částice

Balon, který nese observatoř PICTURE-C, je skutečně monumentální. V plné velikosti má průměr 122 metrů. Po vypuštění se během 3 hodin vznese do výšky 39 kilometrů. Tam se pak vznáší a observatoř může pozorovat cizí světy. Na svém prvním letu observatoř PICTURE-C ještě žádné exoplanety nesledovala, to se ale brzy změní.

Ve vilémovské říši zapustil antisemitismus před rokem 1914 pevné kořeny. Německá ústava sice zajišťovala Židům (jejich příslušnost určovalo vyznání, ne rasa, jako tomu bylo později) rovnoprávné postavení, na všech úrovních veřejného života ale docházelo k jasné diskriminaci. Přestože příslušníci této menšiny sloužili v armádě, důstojnické hodnosti jim zůstávaly striktně odpírány.

Nežádoucí kruhy

Velení pruského vojska patřilo v předválečném Německu k exkluzivní společnosti. Sám panovník Vilém II. v roce 1890 definoval elitu své armády takto: „Vedle potomků šlechtických rodů této země, vedle synů mých poslušných důstojníků a úředníků, kteří podle staré tradice tvoří hlavní pilíře důstojnického sboru, spatřuji nositele budoucnosti mé armády i v synech takových ctihodných měšťanských rodů, v nichž se pěstuje a vštěpuje láska k panovníkovi a vlasti, vřelý vztah k vojenskému stavu a křesťanské myšlení.“

Vojenští personalisté se tak mohli odvolávat na poslední dvě slova zmíněného rozkazu, nutno však dodat, že z diskriminace židovských vojáků toužících po důstojnické hodnosti se nikomu zodpovídat nemuseli. Nejvyšší státní autority přiznávaly tuto skutečnost i veřejně. Například pruský ministr války v roce 1910 zdůvodnil opomíjení židovských uchazečů o velitelské funkce takto: „U nižších vrstev obyvatelstva tu a tam panuje názor, že Žid by si nezajistil autoritu náležející nadřízenému…“

Volání do zbraně 

I přesto před válkou sloužilo v pruské armádě na pozici záložních důstojníků 26 synů židovských rodičů; tito muži však museli konvertovat ke křesťanství. Antisemitské předsudky, které našly živnou půdu v Prusku, se vyhnuly Královské saské a Královské bavorské armádě. Tam Židé sloužili jako důstojníci v záloze a několik jedinců se dokonce stalo profesionály. Kvůli tomu se do Bavorska a Saska před rokem 1914 stěhovaly židovské rodiny, jejichž mužští příslušníci viděli svoji budoucnost v uniformě. 

Když v létě 1914 vypukla první světová válka, většinu národů zachvátilo nadšení a muži s radostí rukovali. To se týkalo také části německých Židů, jichž před válkou žilo v říši na 500 000. Mnoho z nich se hlásilo dobrovolně – a to hned ze dvou důvodů, které skvěle vystihl pozdější poručík letectva Josef Zürndorfer: „Do pole jsem táhl jako Němec, abych ochránil svou ohroženou vlast. Ale také jako Žid, abych dobyl plné zrovnoprávnění svých souvěrců.“

Volání do zbraně 

Německou uniformu oblékalo v letech 1914–1918 celkem 100 000 vojáků židovského vyznání, z nichž 12 000 padlo. Během války a po ní se sice objevovaly hlasy obviňující tyto muže ze zbabělosti a vyhýbání se službě, ale skutečnost, že na 35 000 Židů obdrželo různá vojenská vyznamenání a řády, dokazuje opak. Statečnost této menšiny dokládají například osudy letců, z nichž mnozí dosáhli i na dekoraci nejcennější – Pour le Mérite.

V srpnu 1914 pak zažila německá armáda jednu novinku, když se prvních 81 dobrovolníků stalo polními rabíny. Další rychle následovali a tito duchovní pak pečovali nejen o vojáky hebrejské víry, ale sloužili bohoslužby také pro místní obyvatelstvo. Na stránkách židovských periodik se koncem léta 1914 objevovala plamenná nacionalistická prohlášení, za něž by se nemusely stydět mnohé pravicové deníky, a antisemitismus v císařské armádě během prvních týdnů války znatelně zeslábl.

Pokračování: Davidova hvězda v polní šedé: Němečtí židé za první světové války (2)

Německo potřebovalo ve zbrani všechny, a tak se protižidovské plátky mezitím pustily do Francie, Velké Británie a Ruska. Mohlo by se zdát, že situace se s vypuknutím války pro Židy změní k lepšímu, ale pomyslný „klid zbraní“ vydržel jen pár měsíců...

Když mykénský král Agamemnón dorazil s vojskem do přístavu Aulida, vládlo naprosté bezvětří. Několik dní čekal, ale marně. Netrpělivý vladař zuřil: „Tohle má být začátek velkého tažení do Tróje?!“

Povolali proto věštce Kalcháse, aby odhalil důvod nepřízně počasí. Věštec králi zvěstoval krutou zprávu – bohyně Artemis je nazlobená. Agamemnón totiž zabil její posvátnou laň. Vykoupit se může jedině tím, že i on obětuje něco sobě drahého – dceru Ífigeneii!

Král se bránil: „Vlastní dítě? Nikdy!“ Ostatní velitelé ho ale nabádali k odpovědnosti a dokonce mu pohrozili, že si zvolí jiného vůdce. Agamemnón nechtěl přijít o moc. Toužil získat zpět krásnou Helenu, manželku svého bratra Meneláa, a tak nakonec svolil…

Obětování vlastní krve

Ífigeneie dorazila téměř okamžitě. Nalhali jí totiž, že velký hrdina Achilles chce, aby se stala jeho ženou. Na místě se však dozvěděla krutou pravdu – místo svatby se chystá její smrt! Několik dlouhých hodin nemohla hrůzou ani promluvit. Klytaimnéstra šílela a půvabné královské dcery se zastal i samotný Achilles. Nic však nepomohlo. Nakonec nezbývá, než hrůzný osud přijmout se vztyčenou hlavou. Ífigeneie se proto rozhodla: „Pro vítězství achajských zbraní se vzdám vlastního života!“

Přišla k obětnímu oltáři a nejlepší bojovníci země nad její odvahou dojetím slzeli. Pak Kalchás uchopil nůž a v ten moment se stal zázrak. Zasáhla Artemis – statečnou mladou ženu proměnila v laň a unesla ji, aby ji v Tauridě ustanovila mocnou kněžkou.

Zavražděn jako býk u žlabu

Klytaimnéstra se cítila ukřivděná. Jakmile na obzoru zmizela poslední válečná loď, jako by zapomněla, co se od ní jako od vládkyně čeká. Do svých komnat si pozvala milence – králova bratrance Aigistha, jehož svodům se ani neobtěžovala odolávat! 

Válka trvala celých deset let. Hříšní milenci tak měli dostatek času připravit plán, jak se zbavit nenáviděného manžela a panovníka. Trója padla a Řekové ve válce zvítězili. Klytaimnéstru ale ani kořist nelákala natolik, aby svého muže vzala na milost.

TIP: Odysseova cesta domů: Manželku musel o své totožnosti nejdřív přesvědčit

Jakmile Agamemnón dorazil, zrádný Aigisthos se vypravil svého vládce přivítat. Na jeho počest připravil velkolepou hostinu. V hodovní síni už ale čekalo dvanáct ukrytých nájemných vrahů. Agamemnóna a jeho nejbližší druhy bez milosti během oslav zavraždili. Klytaimnéstra ani nehnula brvou. Spokojený Aigisthos krále pohřbil, oženil se s jeho vdovou a sám sebe prohlásil za mykénského krále.

Thwaitesův ledovec v Západní Antarktidě, přezdívaný „Ledovec Posledního soudu“, je jedním z nejvíce nestabilních ledovců v Antarktidě. Od osmdesátých let dvacátého století přišel přibližně o 540 miliard tun ledu, podle měření se však rychlost tání v posledních letech nebývale zrychlila. Z ledovce se tak uvolňuje stále více vody do Amundsenova moře.

Ledovec Posledního soudu

V současnosti ztrácí tolik ledu, že pokud by celý roztál, jen voda z něj by zvýšila hladinu oceánů o 61 centimetrů. Navíc je jakousi hradbou, která udržuje stabilní další ledovce na antarktické pevnině. Pokud by roztály i ony, došlo by ke zvýšení hladin oceánů až o dva metry.

Američtí badatelé nedávno vyslali pod tento ledovec průzkumné plavidlo, které pořídilo vůbec první snímky spodní části „Ledovce Posledního soudu“. Šikovná, dálkově ovládaná robotická miniponorka Icefin se nejprve zanořila do asi 590 metrů hlubokého vrtu, jímž se dostala pod ledovec. Tam v průběhu pěti misí urazila vzdálenost přes 15 kilometrů.

TIP: Vrtání v extrému: Tým odborníků provrtal přes 2 kilometry antarktického ledu

Badatelé zatím ještě zpracovávají velké množství dat, které ponorka Icefin nasbírala a ještě jim to pár měsíců potrvá. Už teď je ale jasné, že oteplené vody oceánu ohrožují celou řadu ledovců Západní Antarktidy a obzvláště Thwaitesův ledovec. Badatelé nicméně věří, že díky pozorování ponorky Icefin teď bude možné přesněji předpovědět budoucí vývoj na pobřeží Antarktidy.

Tak jako v dnešních oceánech, i v oceánech jurského světa probíhaly souboje na život a na smrt mezi lovci a jejich kořistí. Ve vzácných případech se stopy těchto soubojů zachovaly až do současnosti, v podobě pozoruhodných fosilních nálezů. Jednu z takových fosilií nedávno objevili v nedalekém Bavorsku.

Ve známých fosilních vrstvách v okolí bavorského Solnhofenu, odkud pochází i slavný Archaeopteryx, a které vznikly v období jury, asi před 150 miliony let, nalezli perfektně zachovalého hlavonožce druhu Plesioteuthis subovata. V této fosilii pak překvapení badatelé objevili zaklíněný zub.

TIP: Ohromní pterosauři byli vrcholovými predátory. Jako okřídlení T. rexové

Následně se ukázalo, že tento zub patřil pterosaurovi Rhamphorhynchus muensteri, který podle všeho tyto hlavonožce lovil. Není známo, zda dotyčný hlavonožec útok nakonec přežil či nikoliv. Je ale jasné, že pterosaurus byl neúspěšný a hlavonožec neskončil v jeho žaludku. Jde o první přímý důkaz neúspěšného loveckého zákroku pterosaura na hlavonožce.

Evropská kosmická agentura ESA snad již za pár dní vyšle novou meziplanetární sondu Solar Orbiter, která by měla 7 let studovat Slunce. Zaměří se především na výzkum vnitřní části heliosféry, čili oblaku částic, který obklopuje Slunce, a také vznikajícího slunečního větru. Solar Orbiter bude obíhat kolem Slunce po eliptické dráze, na které se k naší hvězdě přiblíží až do vzdálenosti asi 60 průměrů Slunce, tj. blíž než planeta Merkur, když je nejblíže ke Slunci.

Solar Orbiter se v podstatě dostane ke Slunci tak blízko, jak je to možné, aby sonda stále ještě mohla pořizovat snímky Slunce a přitom se jí neroztavily kamery a přístroje. Když bude nejblíže ke Slunci, bude muset Solar Orbiter vydržet ozáření o síle přibližně 17 500 wattů na čtvereční metr. To je asi třináctkrát více, než jak by taková sonda byla ozářená na oběžné dráze kolem Země. Jako by na ní u Země zářilo 13 Sluncí.

Extrémně odolný tepelný štít

Není proto divu, že zcela klíčovou komponentou sondy na takové misi je speciální a extrémně výkonný mnohovrstevný tepelný štít, který pro Solar Orbiter vyvinula italská společnost Thales Alenia Space. Ve stínu tohoto štítu zůstane během oběhů kolem Slunce valná většina sondy. Mimo stín zůstanou jen anténa, některé detektory a solární panely, které se musí chránit jiným způsobem.

TIP: Solar Probe Plus: Ke Slunci zamíří superrychlá sonda NASA

Tepelný štít, který má tvar obdélníku o rozměrech 3,1 × 2,4 metru, odborníci vyvíjeli již od roku 2007. Jeho klíčovou strukturou je povrchová fólie z titanu, která má tloušťku zhruba jako lidský vlas. Pod touto tenkou fólií následuje celkem 18 vrstev titanové izolace, pod nimiž je prázdná mezera o šířce 24,5 cm. Mezera odděluje titanovou izolaci od spodního hlinkového panelu s plástevnatou strukturou, který je pokrytý vysoce tepelně vodivými uhlíkovými vlákny. Pod hliníkovým panelem je dalších 28 vrstev izolace, tentokrát ze standardnějších kosmických materiálů. Celý štít je připevněný k sondě titanovými nosníky, které překlenují druhou, tentokrát 10 cm širokou mezeru.

Noční obloha v zimě je mimořádně bohatá na jasné hvězdy. Většinu těch nejnápadnějších naleznete v tzv. zimním šestiúhelníku, jehož vrcholy vytyčují stálice Capella ze souhvězdí Vozky, Aldebaran z Býka, Rigel z Oriona, Sirius z Velkého psa, Procyon z Malého psa a Pollux z Blíženců. Uvnitř tohoto obrazce pak narazíte na dominantu Oriona, naoranžovělou hvězdu Betelgeuze.

Vláda večernice

Ve večerních hodinách však vaši pozornost nejspíš upoutá zcela jiný jasný bod na nebi – zářivá planeta Venuše. V v únoru ji coby večernici spatříte vysoko nad jihozápadním obzorem, postupně v souhvězdích Kozoroha, Vodnáře a Ryb. Se svými zhruba −4,0 mag snadno trumfne i nejjasnější hvězdu noční oblohy Siria s −1,5 mag, oproti níž bude asi desetkrát jasnější. O nápadnou planetu vás však nebe neošidí ani ráno před rozedněním. Nad jihovýchodem bude totiž zářit Mars na pomezí Vah a Štíra.

Poklady mlhoviny v Orionu

Vraťme se ale zpět mezi kontury zimního šestiúhelníku, do područí bájného lovce Oriona. Za podívanou zde rozhodně stojí překrásná emisní mlhovina v Orionu, jinak také M42. Její komplikovaná struktura vynikne pod tmavou oblohou, v dalekohledu s malým zvětšením a velkým zorným polem. Tentokrát se však zákoutími M42 zabývat nebudeme a upřeme pozornost na stálice v jejím blízkém okolí či přímo v ní.

Jižně od mlhoviny stojí za vidění Ióta Orionis, kterou i menší přístroj rozloží na jasnou hvězdu třetí velikosti v doprovodu nenápadného společníka s 7,7 mag, ve vzdálenosti 11,2″. Kromě Ióty vás však zcela jistě upoutá také další dvojčlenný systém: Leží pouhých 8′ jihozápadně od ní, takže se společně pohodlně vejdou do jednoho zorného pole. Dvojhvězdu s označením Struve 747 tvoří dvě stálice s 4,8 a 5,6 mag, vzdálené od sebe 36,1″. 

Jádro hvězdokupy

Cestu za vícenásobnými hvězdnými soustavami uzavřeme v samém srdci mlhoviny v Orionu, u Théty 1 Orionis. Bez dalekohledu vypadá jako stálice páté velikosti zanořená do zářícího plynu. Vezmete-li si však na pomoc třeba i menší přístroj, zjistíte, že ve skutečnosti sestává ze čtyř hvězd. A protože se nacházejí ve vrcholech zdánlivého lichoběžníku, přezdívá se tomuto uskupení Trapez. 

TIP: Souhvězdí Orion jak je nejspíš neznáte: Obří obraz složený z 1 400 snímků

Jednotlivé složky mají jasnost od 5,1 přes 6,7 (dvě členky) až po 8,0 mag, přičemž úhlový průměr Trapezu dosahuje asi 13 × 18″. Označení „čtyřhvězda“ však není zcela výstižné: Jedná se totiž o jádro mladé otevřené hvězdokupy, kterou utvářejí horké modrobílé stálice zrozené z materiálu okolní mlhoviny. Ve velkých dalekohledech pak Trapez obohatí několik dalších slabších hvězd. Stále jde ovšem jen o zlomek stálic, z nichž se zmíněná hvězdokupa skládá – podle optimistických odhadů jich totiž mohou být až dva tisíce. 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Vodnáře, 19. února 2020 v 5:57 SEČ vstupuje do znamení Ryb.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný v první půli února nízko nad jihozápadem
• Venuše –  viditelná večer vysoko nad jihozápadem
• Mars – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Jupiter – viditelný ráno nízko nad jihovýchodem
• Saturn – nepozorovatelný
• Uran – viditelný v první polovině noci
• Neptun – na počátku února viditelný večer nad jihozápadem až západem

Zajímavé úkazy v únoru 2020

• 3. a 4. února – setkání Měsíce a jasného Aldebaranu ze souhvězdí Býka na nočním nebi
• 7. února – setkání Měsíce a jasné hvězdy Pollux ze souhvězdí Blíženců na noční obloze 
• 9. února – setkání Měsíce a jasného Regula ze souhvězdí Lva na nočním nebi
• 10. února – Merkur v největší východní elongaci (18° od Slunce)
• 13. a 14. února – setkání Měsíce a jasné hvězdy Spica ze souhvězdí Panny na ranní obloze
• 17. února – setkání ubývajícího Měsíce a jasné stálice Antares ze souhvězdí Štíra na ranním nebi
• 18. února – setkání úzkého měsíčního srpku a Marsu na ranní obloze nízko nad jihovýchodem
• 19. a 20. února – setkání úzkého měsíčního srpku a Jupitera na ranním nebi nízko nad jihovýchodem (nedaleko bude pozorovatelný i Mars)
• 27. února – setkání dorůstajícího Měsíce a Venuše na večerní obloze nad západem

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

České země daly světu řadu cestovatelů. Tito muži prosluli nejen urozeným původem, duchovní činností nebo vědeckými výzkumy, ale také největšími objevitelskými zásluhami a nejdobrodružnějším duchem. 

Okružní jízda po evropských dvorech

Ve jménu svého krále Jiřího z Poděbrad vykonalo v letech 1465–1467 české poselstvo ambiciozní putování po předních evropských dvorech. Cílem mělo být vytvoření mírové unie evropských států proti Turkům, ale v pozadí šlo rozpoznat i prozaickou snahu o prolomení izolace Českého království, které zbytek Evropy od husitských válek zatracoval jako zemi kacířů. 

Vůdcem asi padesátičlenné výpravy se stal Jiříkův zeť Jaroslav Lev z Rožmitálu a na Blatné († 1486?), ale nejvíce ji proslavil jiný účastník, Václav Šašek z Bířkova, autor poutavého díla o putováních poselstva. Jejich cesta vedla přes německé státy, Burgundsko, Anglii, Francii, Navarru, Kastílii, Portugalsko, Aragonii, Katalánsko, severní Itálii a Rakousy. Jaroslav Lev si z ní přivezl jako vůbec první Čech Řád zlatého rouna.  

Z Království českého do Svaté země 

Ze všech Čechů, kteří kdy vykonali pouť na svatá místa, se nejvíce proslavil válečník, diplomat, hudebník a spisovatel Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564–1621). Nebyl přitom zdaleka prvním českým krajanem v Jeruzalémě. Stačí připomenout olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, který tak učinil už v první polovině 12. století. 

Kryštof Harant podnikl cestu do Středomoří, Palestiny a Egypta v roce 1598. Málem se během ní utopil ve Středozemním moři a zažil i přepadení lupiči. Nestihl ke své lítosti navštívit pyramidy v Gíze, ale i tak toho viděl jako málokdo z jeho současníků.

Harantův vynikající cestopis, založený na cestovním deníku, vyšel poprvé roku 1608. Kvůli účasti na stavovském povstání zahynul urozený polyhistor na popravišti na Staroměstském náměstí. Jeho exekuci přihlížel také Heřman Václav Černín z Chudenic, Harantův někdejší švagr a druh ze Svaté země.

V tajemné Říši středu

Karel Slavíček (1678–1735) se narodil v Jimramově a v šestnácti letech vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. O rovných dvacet let později se vydal na misii do tajemstvím opředené Číny, přestože se netěšil dobrému zdraví a překračoval už typický věk misionářů. Následující desetiletí strávil většinou v Pekingu při císařském dvoře, jehož krásu si podle něj Evropané nemohli ani představit. Kromě misijní činnosti se podílel na hvězdářských pozorováních a věnoval se matematice a kartografii.

V roce 1718 vytvořil průkopnický plán Zakázaného města, který Evropané používali ještě dlouhá léta. Dnes je Slavíček pokládán nejen za významného matematika a astrologa, ale i za zakladatele české sinologie. Bohužel se nedochoval žádný jeho deník, samostatná kniha či hudební skladba, pouze dopisy a pionýrská mapa Pekingu. 

Pábitel z Arktidy

Jen stěží lze mezi českými cestovateli najít osobitější figuru, než byl Jan Eskymo Welzl (1868–1948), rodák ze Zábřehu, dobrodruh, zlatokop, náčelník eskymáků, sibiřský smírčí soudce a v neposlední řadě skvělý vypravěč. Vedle přízviska Eskymo Welzl byl rozložitý cestovatel zván rovněž „Strýček Eskymák“ či „Arctic Bismarck“ (arktický Bismarck). Ve skutečnosti však sjezdil víc koutů světa, než ledový sever: Asii, severní Ameriku, Afriku i Austrálii. 

Zásadní podíl na uchování vyprávění tohoto svérázného muže měl spisovatel Rudolf Těsnohlídek, který stál za prvním knižním vydáním jeho dobrodružství. Část světové veřejnosti pochybovala, že je Eskymo Welzl, natož třeba jeho líčení života na nehostinných Novosibiřských ostrovech, vůbec reálný. Závěr života strávil v kanadském Dawson City.

Image

Čtěte také

Hanácký Lawrence z Arábie: Neobyčejný příběh českého dobrodruha Aloise Musila

S postupným rozvojem měkké a organické robotiky se robotická stvoření stávají více a více podobnými člověku. Rozhodně to platí i pro novou technologii amerických organických robotiků, kteří unikátním způsobem vyřešili problém s nadbytečným teplem, jenž pronásleduje prakticky každé elektronické zařízení. Jejich robotická ruka se 3D tištěnými měkkými prsty se totiž potí.

V řadě případů se pro odvod nadbytečného tepla používají kovové struktury nebo třeba větráky rozmanitých tvarů a velikostí. Problém je v tom, že taková řešení nejsou příliš užitečná pro roboty postavené z měkkých materiálů. Přesto i tito roboti nějak musí řešit potíže s přehříváním.

TIP: Rychlý a elastický jazyk chameleonů inspiroval tvůrce měkkých robotů

Organickým robotikům nakonec pomohli savci, kteří už před dlouhými miliony let vymysleli skvělý způsob ochlazování pocením. Měkký materiál v nové robotické ruce je vytvořený ze dvou měkkých polymerů. Když teplota materiálu zvýší nad 30 °C, jeden z polymerů se smrští a vytlačí do druhého polymeru vodu. Tento polymer obsahuje mikropóry podobně citlivé na teplo. Pocení dokáže snížit teplotu robotické ruky na 21 °C během 30 sekund. Jakmile teplota materiálu poklesne pod 30 °C, mikropóry se opět uzavřou a robotická ruka tak elegantně reguluje svou teplotu.