Jsou Češi Slované? Co o našem původu prozradila analýza DNA?

Analýzy DNA dnešních lidí podávají svědectví o dávných událostech a nabízejí odpověď na otázku, kdo jsme a odkud pocházíme. Vyvracejí také mnohé mýty, které vytvořili národní buditelé a šiřitelé myšlenky o rasové nadřazenosti...

Záhadný původ Tibeťanů: Co o obyvatelích náhorní plošiny prozrazuje DNA?

Původ Tibeťanů se stal v poslední době „výbušným tématem“. Pokud by se ukázalo, že mají společné kořeny s většinovou populací čínských Chanů, pak by to nejspíš čínské vládě posloužilo jako argument pro ospravedlnění anexe Tibetu z roku 1951. Co na původ Tibeťanů říkají vědci?

Vyzkoušejte si Rorschachův test: Co o vaší osobnosti prozradí skvrny?

Motýl? Krásný květ? Rozpíjející se kaluž krve? To všechno může člověk vidět v sadě deseti obrazců, které dohromady tvoří test používaný k rozboru osobnosti. Rorschachův test si sami nevyhodnotíte, můžete si jej ale vyzkoušet...

Nerovné války: Jak ve skutečnosti probíhala slavná bitva u Thermopyl

Díky filmovému trháku 300: Bitva u Thermopyl víme, že úzká soutěska, ležící nedaleko malebné řecké vísky Thermopyly, byla dějištěm slavné byť poněkud krvavé bitvy. Jak ale tato slavná bitva probíhala ve skutečnosti?

Šestý, sedmý a osmý lidský smysl: Organismus člověka vnímá víc, než tušíte

S určením základních pěti smyslů člověka přišel Aristoteles už před více než dvěma tisíci let. Spojil je vždy s konkrétní viditelnou a výraznou částí těla a rozdělil je do pěti kategorií. Co když však tento prastarý výčet není vyčerpávající? Jaké další smysly lidé mají?

Pátrání po Atlantidě: Podmořské průzkumy přinesly překvapivé objevy

Podmořská archeologie vybavená řadou moderních technologií slaví již patnáct let opravdové žně. Svá tajemství tak vydávají potopená města, která pamatují trojskou válku, tajemný chrám pod hladinou jezera Titicaca či zaplavená sídla u řecké pevniny, jež jsou tak stará, že ani neznáme jejich jména... 

Život v zastaveném čase: Jak se žije v komunitě ultrakonzervativních Amišů

V dnešní vyspělé době plné elektroniky, počítačů, telefonů a aut žijí v USA a Kanadě lidé, kteří se „zasekli v čase“. Auta nahrazují bryčkou taženou koněm a obejdou se i bez elektřiny. Stačí jim Bible, pevné manželství a kousek půdy k obživě. Seznamte se s ultrakonzervativní komunitou Amišů...

Děti darované Molochovi: Barbarský zvyk potvrdily archeologické vykopávky

V obecném povědomí značí slovo „moloch“ něco velkého, obludného a hrozného. Ve starověku šlo ovšem o jméno božstva a židovská tradice popisovala Molocha jako bronzovou sochu rozpálenou ohněm, do níž se házely dětské oběti...

Neuvěřitelná země: Jak se žije v severokorejském ráji pracujících

Severní Korea vězí pevně v sevření komunistické strany, jejíž představitelé si se svou vlastí dělají, co chtějí: V zemi se pravidelně konají „zbytečné“ volby, kalendář se odvíjí od narozenin Kim Il-sunga a drobný přestupek může celou rodinu na tři generace uvrhnout do pracovního tábora...

Hašima: Betonová skvrna na japonské minulosti

Ostrov Hašima dnes protíná horizont pahýly betonových staveb a hustým zeleným porostem, který zchátralé budovy pomalu, ale jistě pohlcuje. Někdejší japonská těžební kolonie se pro mnohé změnila v celu smrti...

Po prohrané válce se mělo Německo stát zemí, z níž už nemělo nikdy přijít nebezpečí války – alespoň tak to plánovali tehdejší vítězní spojenci, kteří ratifikovali Versailleskou smlouvu. Již během 20. let začaly však zbrojní koncerny tajně vyvíjet nové progresivní zbraně a v takzvaném Reichswehru se připravovala řada důstojníků na kariéru v nové armádě. Po nástupu Hitlera k moci začala třetí říše postupně ignorovat všechny mírové dohody a výstavba nových ozbrojených sil – Wehrmachtu – se rozběhla naplno. Během pouhých šesti let se Německu podařilo postavit armádu, která se více než vyrovnala silám bývalých vítězů.

Struktura německé armády

Ozbrojené síly třetí říše sestávaly ze tří hlavních částí: pozemní armády, letectva a námořnictva. SS měly vlastní velitelskou hierarchii a mezi oběma ozbrojenými složkami panovala značná řevnivost. Důstojníci, zvláště ti starší, se považovali za zcela apolitické a SS neuznávali za skutečné vojsko, což zvláště Hitler a jeho okolí těžce nesli. Naproti tomu u SS byl zaručen rychlý kariérní postup, protože jednotkám chyběli zkušení důstojníci a poddůstojníci a jen málo příslušníků pravidelných ozbrojených sil se nechalo zlákat ke změně uniformy.

Vrchní velení armády – Oberkommando des Heeres (OKH) bylo ustaveno v roce 1934 spolu s vrchním velením vzdušných sil (OKL) a válečného námořnictva (OKM). Koordinaci těchto složek zajišťovalo Vrchní velitelství ozbrojených sil (OKW), které také provádělo strategické plánování v globálním měřítku. Pro jednotlivá polní tažení vznikla jedna nebo více Skupin armád, jejichž štáby zodpovídaly za operační plánování a splnění strategických záměrů. Hlavní operační sílu představovaly pěší divize, které se spolu s dalšími podpůrnými a týlovými jednotkami sdružovaly do armád, které však neměly v různých obdobích srovnatelné síly. Zvláště po porážkách na východní frontě tyto svazky slábly a některé zničené divize již nebyly obnoveny buď vůbec, nebo jen v omezeném rozsahu.

Pěchota stále kraluje

I v roce 1939 stále hlavní útočnou sílu představovala pěchota s hipomobilním dělostřelectvem a týlovými jednotkami, jejichž struktura se příliš nelišila od jiných armád. Vojáci byli vycvičeni na dlouhé pěší přesuny s výzbrojí a odlehčenou výstrojí, zatímco důstojníci většinou jezdili na koních. K převozu munice, výstroje a těžkých zbraní sloužily koňské povozy a jen ve velmi omezené míře nákladní automobily. Hlavní výzbrojí pěšáka se stala opakovací puška, lišící se jen délkou od zbraní z Velké války. Samopaly na začátku války disponovali jen nižší velitelé nebo různí specialisté a podíl pušek ve výzbroji se během války snižoval ve prospěch automatických zbraní jen pomalu. Hlavní palebnou silou menších pěších jednotek byly kulomety a lehké minomety.

I přes propracovanou strategii blitzkriegu německá armáda disponovala jen malým množstvím polopásových obrněných transportérů, jež se přednostně dodávaly k tankovým a motorizovaným divizím. Pěší divize tak musely za útoku spoléhat pouze na nohy vojáků (pokud nedostaly k dispozici nákladní automobily z divizních jednotek). Motorizace probíhala jen pozvolna a ještě během operace Barbarossa se mnoho jednotek přesunovalo pěšky.

Málo mobilní artilerie 

Během první světové války představovalo těžké dělostřelectvo až do příchodu tanků rozhodující sílu pro podporu útoků a ničení nepřátelských cílů. V německé armádě nebylo mnoho přesvědčených zastánců novátorských taktik, většina velitelů věřila spíše vyzkoušeným postupům. Základ plukovního a divizního dělostřelectva tvořily kanony ráže 75 až 155 mm tažené koňmi nebo polopásovými tahači. Velká pozornost na předválečných cvičeních se věnovala správnému vypracování palebných plánů a výcviku předsunutých pozorovatelů.

Hlavním nedostatkem zůstávala v roce 1939 nízká mobilita jednotek, které musely při rychlém postupu přerušit palbu a přesunout se do dalších postavení. Tento problém odstranila během války samohybná děla, jež však byla před válkou spíše ve stadiu úvah. Dělostřelecké jednotky spadající pod velení armád měly k dispozici těžká děla a až 240mm moždíře určené k likvidaci opevněných cílů, jejich nasazení však vyžadovalo rozsáhlejší přípravy a jejich mobilita byla velmi malá.

TIP: Osmnáctidenní kampaň: Blesková porážka Belgie v roce 1940 (1)

Novým typem zbraně se stalo protitankové a protiletadlové dělostřelectvo. Každá divize měla ve stavu tažené 37mm protitankové kanony, jejichž výkony v roce 1939 postačovaly k likvidaci tehdejších obrněnců, ale během války se staly neúčinnými a musely je nahrazovat hlavně větší ráže. Protiletadlovou obranu divize zabezpečovaly lehké baterie FlaKu s automatickými kanony ráže 20 a 37 mm proti nízkoletícím cílům a těžké baterie 88mm děl, jež se během války proslavily hlavně jako účinné protitankové prostředky. 

Dokončení ve čtvrtek 2. ledna

A tenhle znáte? Sejdou se takhle tři vědci u oběda a baví se o čokoládě? Mohla by mít i jinou barvu než hnědou nebo bílou? To, co zní jako začátek vtipu, je ve skutečnosti popis jedné schůzky švýcarských vědců polytechnické školy v Curychu. Patricka Rühse, Etienna Jeoffroye a Henninga Galinskiho obědové tlachání inspirovalo natolik, že se vrhli do experimentování.

Čokoláda v barvách duhy

Ke svým prvním pokusům o přebarvení čokolády si vybrali jedlé povlaky zlata a oxidu titaničitého. Výsledkem (v závislosti na množství přidané látky) byla zlatožlutá a temně modrá čokoláda. Tento postup ale kvůli jeho nepraktičnosti a přílišné složitosti vědci zavrhli.

Namísto přísad vědci vsadili na nový výrobní postup. Zjednodušeně řečeno – jejich čokoláda neměla být přebarvená, měla ale díky novému postupu budit dojem jiné barevnosti. Do týmu proto přijali studentku materiálových věd Anitu Zinggovou, která se problematikou barevnosti zabývá v rámci svého vlastního projektu. Po sérii neúspěšných pokusů a omylů narazili na zlatý grál – podařilo se jim vyrobit třpytící se čokoládu v barvách duhy. Následné ladění pak třpyt proměnilo v záři.

TIP: Ruby: Nová čokoláda vypadá a chutná jako žádná jiná

Přesný postup zůstává z pochopitelných důvodů tajný. Vědci si své know-how pojistili patentem a oslovili tradiční výrobce čokolád s nabídkou rozšířit portfolio o duhovou verzi. Kdy a zda vůbec se duhová čokoláda dostane na trh jasné v tuto chvíli není, co ale jasné je, že tento pozoruhodný „čokoduhový projekt“ je dokonalou ukázkou multidisciplinární spolupráce napříč několika vědeckými obory.

Viděno optikou našich dávných předků vůbec nezáleželo na tom, jestli hrajete s kostkami vyrobenými ze slonoviny, kostí, mramoru, dřeva nebo pálené hlíny. O tom, co padne, totiž rozhoduje štěstěna a vůle bohů. Že jsou kostky nevyvážené, odřené, nebo nedodržují přesný tvar kvádru? To vše ke hře patří. A na tom samozřejmě falešní hráči a šejdíři staví svůj úspěch. Je totiž těžké prokázat jim úmyslný podvod.

Dokud každá strana kostky nese odlišné číslo, je technicky vše v naprostém pořádku. Že to není fér? To je pojem, o kterém hazardující Římané nebo kupčíci ve středověkých krčmách nemají ponětí. Možná proto Jelmer Eerkens, profesor antropologie z Kalifornské univerzity v Davisu, podrobil fenomén hracích kostek důsledné analýze. 

Což prý nebylo zrovna snadné. „V archeologických nálezech se objevují spíše jako jednotlivé artefakty, často ztracené mezi odpadky domácností, nebo v kapsách pohřbených osob. Archeologové se navíc dosud spokojovali s tím, že se soustředili na samotný fakt nálezu hracích kostek, případně na materiál, z jakého byly vyrobeny. Nikdo se ale zatím nepodíval na to, co vlastně kostky nesou na svých stěnách.“

Eerkens prozkoumal 110 pečlivě datovaných kostek z různých lokalit i historických údobí. A výsledek? Za poslední dva tisíce let urazily dlouhou cestu k tomu, aby se staly „férovější“. Teprve v období renesance se totiž pod vlivem tehdejších učenců začalo měnit rozložení čísel na kostce.

Kostky jsou vrženy

Můžou za to vlastně Blaise Pascal, francouzský matematik a filosof a jeho kolega Pierre de Fermat. Oba renesanční géniové se totiž pustili do výpočtů pravděpodobnosti. A zjistili, že nenáhodné rozmístění čísel na hracích kostkách vede k předpověditelným výsledkům. O tom, co padne při hře, tedy nerozhoduje Bůh nebo štěstěna, ale prostá a přesná pravděpodobnost. Své závěry přitom často konzultovali s hráči kostek, včetně těch, kteří se živili podvodnou hrou. Jim tahle matematická hádanka byla zřejmá už delší dobu. A na základě „objevu“ matematiků se sami hráči začali shánět po kostkách, kde sestava čísel zvyšovala podíl náhody a snižovala riziko podvodné manipulace. Jak tedy vypadaly kostky dříve? 

TIP: Je libo partičku latrunculi? Tajemství pravidel hry, kterou se bavili staří Římané

Pokud ponecháme stranou rozmanitý materiál a tvar, který často neodpovídal ideální krychli, dočkali bychom se překvapení. Za časů starého Říma totiž bylo zvykem číslovat kostky zcela náhodně. Pozice jednotlivých cifer nebyla dána. Za hlubokého středověku (kolem roku 1100) se pak čísla na kostce řadí do „primů“. Jednička je naproti dvojce, trojka naproti čtverce. Mimochodem, tento model číslování se do Evropy dostal z Egypta. Teprve kolem roku 1450 se začínají objevovat první kostky řazené podle „sedmiček“, tedy tak, aby součet protilehlých stran dal číslo 7 (šestka naproti jedničce, dvojka naproti pětce).

„Je to zvláštní, jak taková obyčejná věc jako hrací kostka může odrážet měnící se pohled lidí na víru a svět okolo,“ říká Eerkens. „Velká popularita ´standardních a férových´ sedmičkových kostek je totiž příkladem toho, jak hráči začali chápat, že jejich hru neřídí osud či Bůh, ale matematická pravděpodobnost.“

Země jako každé správné vesmírné těleso rotuje. Otáčení Země kolem osy ale není úplně ideální, protože naše planeta není ideální koule a působí na ni celá řada dílčích sil a vlivů. Osa rotace Země často nesedí úplně přesně se severním a jižním pólem planety. Při pohledu z vesmíru se geografické póly planety vrtí jako káča kolem osy rotace.

Tento pohyb pólů (anglicky polar motion) je poháněný řadou jevů, od střídání ročních období, přes roztávání velkých ledovců, až po pohyby tektonických desek. Při pohybu pólů dochází k deformacím a tlakům v zemském kůře, které se nejvíce projevují v oblastech kolem 45 stupně zeměpisné šířky, kde se zemská kůra pohybuje asi o centimetr ročně.

TIP: Nedávné silné zemětřesení posunulo města i hlavní ostrovy Nového Zélandu

Podle nového výzkumu francouzských odborníků nejsou tyto pohyby a deformace v zemské kůře nejsou bez následků. Projevují se ve zvýšené intenzitě a četnosti zemětřesení a sopečných erupcí. Například otřesy a erupce italské sopky Etny vzrůstají v obdobích, kdy je rotační osa Země nejvíce vzdálená od geografické osy naší planety. Je to poprvé, kdy geologové našli souvislost mezi rotací Země a činností sopkek.

Nejničivější chorobou, která v minulosti decimovala lidské pokolení, nebyl mor ani lepra, ale takzvané pravé neštovice. Ve snaze o jejich vymýcení se na přelomu 18. a 19. století semkl doslova celý svět a v roce 1803 zorganizoval španělský král výpravu do Ameriky s cílem hromadně očkovat tamější obyvatelstvo. Šlo pravděpodobně o vůbec první humanitární misi v dějinách.

Jen v průběhu minulého století měl virus pravých neštovic na svědomí půl miliardy životů a v historii celkem usmrtil zřejmě víc lidí než všechny války dohromady. Na rozdíl od podobně ničivých onemocnění z nich ovšem dnes již strach mít nemusíte, jsou totiž považovány za definitivně vymýcené. A to díky vakcíně, kterou v roce 1796 vynalezl britský venkovský lékař (viz box Začalo to u krav). Ta byla vůbec prvním očkováním v pravém slova smyslu a zcela bez nadsázky lze říct, že zachránila miliony životů. 

Nemocná královská rodina

S odstupem staletí si lze jen obtížně představit, jaký strach asi prožívali naši předkové, když jejich blízcí hromadně umírali s kůží posypanou boláky způsobujícími tak intenzivní bolest, že znemožňovala jakýkoliv pohyb. Obdobně děsivý obraz by se naskytl při pitvě, kdy lékař spatřil, že stejně postižené často bývají i vnitřní orgány (viz box Vředy, které zabíjejí). Takový osud potkal i tříletou infantku Marii Teresu, dceru španělského krále Karla IV. – nemoci podlehla v roce 1794. Nebyla jediným členem královské dynastie, jenž se stal obětí nemoci: Bourbonský panovník již dříve přišel o bratra Gabriela a jeho manželku, portugalskou královnu Marii Annu Victorii. Dvě další Karlovy dcery sice chorobu přežily, zůstaly však do konce života ošklivě zjizveny.

Smrtící virus tehdy nepředstavoval vážnou hrozbu jen na starém kontinentě, s obdobnou intenzitou řádil i v zámořských koloniích. Byli to právě Španělé, kdo pravé neštovice zavlekl na území Jižní Ameriky, kde nemoc zdecimovala původní indiánské obyvatelstvo, nemoci tehdy podlehlo celých 90 % populace. Dnes se má za to, že příčinou této zkázy byla jedna konkrétní expedice z roku 1520 a pravděpodobně stačil pouze jediný nakažený, nejspíše otrok. Uvádí se, že před příchodem Španělů čítala aztécká populace 26 milionů lidí. Během sta let se vinou pravých neštovic snížil jejich počet na 1,6 milionu.

Velkolepý úkol

Zvlášť silná epidemie vypukla v roce 1800 na území dnešní Kolumbie. Tamější místokrál ze zoufalství požádal o pomoc španělského krále a Karel IV. v reakci na to oslovil největší odborníky u svého dvora. Tou dobou už se i na Pyrenejský poloostrov donesla zpráva o objevu očkování a sám král o dva roky dříve vydal nařízení, aby veškeré civilní obyvatelstvo vakcinaci podstoupilo. Nyní neváhal podpořit svého dvorního lékaře Franciska Javiera Balmise v zorganizování výpravy s cílem zabránit dalšímu šíření smrtícího viru v Jižní Americe. Výsledkem byl plán humanitární mise, jaká do té doby neměla v dějinách obdoby. 

Francisco Balmis již dříve navštívil Mexiko, kde se zabýval studiem do té doby neznámých léčivých rostlin a jejich využití domorodou populací. Jistě mu tedy osud indiánů nebyl lhostejný, a když jej oslovil samotný král, neváhal. Spolu se svými lékařskými kolegy vymysleli rafinovaný způsob, jak přes Atlantik dopravit cennou vakcínu. Protože tou dobou ještě nebylo možné zakonzervovat ji a transportovat například v lahvičkách, potřebovali živé rezervoáry očkovacího séra, které umožní látku nejen uchovávat, ale především namnožit. Tomuto účelu podle nich mělo nejlépe posloužit dítě, jež samo nebylo očkované a ani nemoc neprodělalo. Lékař mu vpíchnul do těla virus kravských neštovic a počkal, až se na kůži vytvořil mokvající vřídek. Jakmile z něj po několika (obvykle devíti až deseti) dnech začala vytékat tekutina, odebral ji a vpíchnul dalšímu dítěti, čímž zajistil, že se vytvořila další zásoba. Zbytek odebral na skleněnou destičku, zapečetil voskem a uskladnil.

Z dnešního pohledu se tento postup jeví jako zcela nepřijatelný; v době, kdy neexistovala sterilizace ani chladicí systémy, však představoval pravděpodobně jedinou možnost, jak překonat časovou i geografickou vzdálenost. Přesto šlo o velmi kontroverzní a značně riskantní plán – třebaže dětem samotným teoreticky nehrozilo nebezpečí a neměla by u nich vypuknout ani slabá forma nemoci, bylo pochopitelné, že žádný svědomitý rodič by svého potomka neposlal na takto nejistou cestu do vzdálené Ameriky. Balmisovi proto bylo jasné, že bude potřebovat děti, které matku ani otce nemají.

Sirotci na palubě

Posledního listopadového dne roku 1803 vyplula z galicijského přístavu La Coruňa loď jménem María Pita s celkem 32 pasažéry. Vedle padesátiletého Balmise a jeho zástupce José Salvanyho se mise účastnili ještě dva pomocní lékaři, tři ošetřovatelé a dva asistenti. S nimi cestovalo 22 sirotků z coruňského útulku, za jejichž blaho a bezpečí zodpovídala mladá správkyně sirotčince Isabel Zendal Gomézová. Po celou dobu plavby to byla jediná žena na palubě. Jejím úkolem bylo mimo jiné dohlížet na to, aby se chlapci neškrábali a nepřerušili tak důležitý proces odehrávající se jim pod kůží v infikovaném místě. Cesta přes oceán trvala tři měsíce a zahrnovala i zastávku na španělských Kanárských ostrovech. V únoru 1804 pak María Pita zakotvila v přístavu Puerto Rico na stejnojmenném ostrově.

Balmis se okamžitě vrhl do práce. Na každém místě, kde se jeho výprava zastavila při postupu dále do vnitrozemí, zakládal očkovací centra. Jednání se zdejšími obyvateli však nebylo vždy jednoduché, k neznámé metodě se stavěli dosti rezervovaně. Třebaže v některých místech již byla vakcinace dříve aplikována díky dánským kolonizátorům nedalekých Panenských ostrovů, většina kontinentu zůstávala vůči viru nadále bezbranná.

Úkolem misionářů proto bylo mimo jiné naučit místní (obvykle kněží), jak mechanismus očkování funguje. Trpělivě a donekonečna vysvětlovali, jakým způsobem uchovávat a rozmnožovat sérum kravských neštovic a nabádali k tomu, aby se o provedených očkováních vedla řádná dokumentace. Balmis a jeho tým se během měsíce postupně propracovali na území dnešní Venezuely, kde se rozdělili na dvě skupiny.

Guvernér jde příkladem

Balmis měl od Karla IV. pověření zamířit ještě na Filipíny, tehdejší španělskou pacifickou kolonii. Salvany tedy zůstal v Novém Španělsku a zamířil plnit své poslání do Peruánského místokrálovství (zahrnovalo dnešní Venezuelu, Panamu, Kolumbii, Ekvádor, Peru, Chile a Bolívii). Zato Balmis v únoru 1805 zanechal v Mexiku skupinu původních 22 sirotků z La Coruňy a se zhruba stejným množstvím mexických chlapců, tentokrát ve věku pouhých 4–6 let, se vypravil na dva měsíce dlouhou cestu. Doprovázela jej i Isabel Gomézová. Do Manily připluli v dubnu téhož roku, a protože zdejší arcibiskup očkování nedůvěřoval, musel se do akce zapojit sám filipínský guvernér Rafael Aguilar, když demonstrativně nechal naočkovat pět svých dětí. To přispělo k tomu, že Balmisova expedice na Filipínách postupně naočkovala na 20 000 obyvatel.

I zde se nakonec setkala s vřelým přijetím, o čemž se návštěvníci filipínské metropole mohou přesvědčit dodnes – v roce 1824 na zdejším Římském náměstí vztyčili sochu Karla IV. Španělského jako vyjádření díků za rozhodnutí, kterým zachránil tisíce životů. V Manile v současnosti sídlí i Výzkumný ústav tropické medicíny, na jehož fasádě od roku 2004 visí pamětní deska připomínající Balmise, Karla IV. a také 25 mexických sirotků. Samotný Balmis však na tom měl spíše okrajový podíl, neboť jeho práci komplikovala bolest v břiše, jejž ho upoutala na lůžko.

Úspěch a smrt

Ani José Salvany si v rámci jihoamerické expedice nedokázal zachovat zdraví. Náročné podmínky a neustálé cestování si vybraly svou daň – lékař při plavbě po kolumbijské řece Magdalena onemocněl a na jednom oku oslepl, posléze jej zachvátila tuberkulóza, jíž nakonec podlehl. Zmírnit zdravotní útrapy mu však pomáhalo vědomí toho, že jeho práce má reálný význam.

TIP: Návrat spalniček: Proč se vrací již téměř vymýcená choroba?

Jen v Peru během svého působení provedl Salvanyho tým na 197 000 očkování a takřka v každé cílové destinaci jeho skupinu přijímali s otevřenou náručí. Salvany zemřel sedm let po vyplutí ze Španělska v bolivijské Cochabambě, a na rozdíl od Balmise tedy už nikdy osobně nezažil vděčnost španělského panovníka.

To Balmis se v září 1807 dočkal slavného návratu do své vlasti poté, co misi v jihovýchodní Asii završil úspěšným působením v Macau, Kantonu a Číně. Karel IV. ocenil nejen jeho, ale rovněž všech 22 osiřelých chlapců, jimž zajistil vzdělání na státní náklady. 

Mořští biologové použili podvodní mikrofony a naměřili hluk dosahující až 192 decibelů. To je vyšší hladina hluku než při rockovém koncertě nebo bezprostředně u motorové pily. Zaznamenaný zvuk dokážou zoologové vyhodnotit a odhadnou z něj množství ryb, které se účastní tahu.

„Tření často probíhá velmi rychle nebo naopak velmi pomalu a není možné jej pozorovat kvůli zakalené vodě. Náš výzkum otevírá akustické okno k této významné události v životě ryb,“ uvedl člen týmu Brad Erismans. I když byla metoda vyvinuta specificky pro druh Cilus gilberti, není problém adaptovat ji i pro jiné ryby, které rovněž vydávají při tření zvuky – například kanice, tresky nebo smuhy kalifornské (Micropogonias undulatus).

TIP: Zachránce pobřežního ekosystému: Ryba, která vydrží všechno

Členové týmu věří, že výsledky jejich výzkumu pomohou zabránit přílišnému vylovení ryb, které jim reálně hrozí. „Rybáři tady nejsou ti špatní,“ uvedl dál Erismans. „Vždyť právě od nich máme všechny informace. Právě oni mají nejvyšší zájem na tom, aby populace ryb zůstaly stabilní. Budeme se snažit dát dohromady různé skupiny, které mají na zdejším rybolovu podíl a najít společně řešení. Je skvělé, že na tom celém můžeme mít tak zásadní podíl.“

Konec velkého dramatu: Jak vypadala likvidace stalingradského kotle

Zatímco německé štáby řešily, jestli 6. armáda podnikne pokus o průlom z kotle, obklíčené jednotky pomalu chřadly. V lednu 1943 pak Sověti přistoupili k rozhodující ofenzivě...

Symfonie Stalinových varhan: Sovětské raketomety typu Kaťuša

Údaje o prvním nasazení dělostřeleckých raketometů, které kvůli utajení nesly zavádějící označení gardové minomety, se různí. Ať už k tomu došlo 14. či 16. července 1941, nebo dokonce až v srpnu toho roku, tato zbraň významně ovlivnila situaci na bojišti... 

Největší jaderný výbuch v dějinách lidstva: Před 58 lety byla odpálena Car-bomba

Měl to být Chruščovův trumf, kterým chtěl zastrašit nepřátele. Výbuch této největší a nejničivější jaderné zbraně proběhl na Nové zemi a paradoxně se jednalo o nejčistší test v historii... 

Těžké váhy v Ardenách: Americký vs. německý tankista 1944

Bitva o výběžek, jak se v amerických pramenech často označuje německá ofenziva v Ardenách, představovala pro spojenecké vojáky šok. Třetí říše totiž dokázala najít zdroje pro velkou útočnou operaci... 

Zima, hlad a smrt v kotli: Obklíčení Němci ve Stalingradu

Muži odcházející na frontu často přemýšleli, co vše je čeká, ale mnohdy ani ty nejhorší představy nedokázaly vystihnout realitu. Své o tom věděli také vojáci 6. armády obklíčené ve Stalingradu... 

Drazí doma v Německu: Z dopisů polní pošty vojáků ze Stalingradu

Z letiště ve stalingradském kotli se zvedá transportní Junkers Ju 52. Palubu letounu na zpáteční cestu zaplnili ranění, kterým dělá společnost několik plátěných pytlů. Ty obsahují něco, co pomáhá obklíčeným mužům udržet si zdravý rozum – dopisy... 

Panzerkampfwagen IV: Nejlepší německý tank druhé světové války

O tom, který německý tank byl za druhé světové války nejlepší, se vedou spory už 70 let. Většinou se mluví o výkonném středním PzKpfw V Panther nebo těžkém obrněnci PzKpfw VI Tiger. Nemohl ale být ideální konstrukcí, která by si zasloužila mohutnější rozvoj, spíše starší PzKpfw IV? 

Pancéřová pěst třetí říše: Těžké tanky na východní frontě

Německé těžké tankové oddíly se během bojů na východní frontě staly postrachem sovětských vojáků. Se svými tigery totiž protivníkům působily vysoké ztráty a staly se jedněmi z nejefektivnějších tankových útvarů celého Wehrmachtu...

Jak se správně chovat v cizině: Vojáci na cizím území

Během druhé světové války se pohybovaly milionové armády prakticky po celém světě a mnoho vojáků se tak dostalo do neznámých a pro ně kulturně velmi odlišných míst. Poznání zvyků a základní znalost jazyka jim přitom mohly pomoci v soužití s civilisty a při správě obsazeného území...

Americký obr nesoucí smrt: Bombardér B-36 Peacemaker

Convair B-36 Peacemaker lze ještě dnes považovat za největší bombardér všech dob. Letoun s rozpětím křídel 70 m pohánělo deset motorů a disponoval čtyřmi pumovnicemi s kapacitou 39 tun bomb. Průzkumné verze mohly nést až 24 kamer, které dokázaly rozlišit i golfový míček...

Polární záře neboli aurory patří k nejviditelnějším projevům vlivu slunečního plazmatu na Zemi. Vznikají vysoko v atmosféře naší planety, kde se nabité částice pocházející ze slunečního větru srážejí s atomy a molekulami zemského ovzduší a excitují je – tedy uvádějí do vyššího energetického stavu. Deexcitace neboli návrat do základního stavu se pojí s emisí fotonu elektromagnetického záření, jehož vlnová délka je typická pro vyzařující atom či molekulu. Proto jsou aurory sice vícebarevné, ale neobsahují všechny komponenty spektra, takže nejsou bílé. 

Nejčastěji se objevují v okolí polárních točen, přičemž donedávna se vědci domnívali, že se na severu a na jihu odehrávají vždy prakticky identicky, tzn. že je severní záře zrcadlem jižní a naopak. K danému názoru je vedly dobré důvody, neboť zemská magnetosféra je symetrická, ale také o tom svědčila některá pozorování. Množily se však případy, kdy měly polární záře probíhající u obou pólů k zrcadlení velmi daleko, což bylo třeba vysvětlit. 

TIP: Poezie nad hlavou: Sedm nejkrásnějších polárních září

Nedávná studie ukázala, že za nesouměrnosti nejspíš odpovídá sklon zemského magnetického ohonu, vyvolaný slunečním větrem. Za určitých okolností jej totiž může sluneční vítr vychýlit nahoru či dolů, čímž se naruší symetrie celé magnetosféry. Polární záře tak mohou nejen na severu vypadat jinak než na jihu, ale také se mohou vyskytovat v odlišných geomagnetických šířkách. 

Lidé pumpují do atmosféry stále další a další oxid uhličitý. Ten funguje jako skleníkový plyn a podporuje ohřívání planety. Jak se ale zdá, vyšší obsah oxidu uhličitého ve vzduchu by mohl způsobovat i jiné problémy. Američtí vědci jsou přesvědčeni, že nám vyšší hladina tohoto skleníkového plynu může poněkud zamlžit mozek.

Vědci již dříve zjistili, že když ve školních učebnách, nebo i dalších uzavřených místnostech, stoupne hladina CO2 a dalších plynů, může to vést k problémům s myšlením a uvažováním. V dnešní době takový problém vyřešíme prostě tím, že otevřeme okna a vyvětráme. Co když ale bude v ovzduší tolik oxidu uhličitého, že vyvětrání nepomůže?

TIP: V atmosféře stoupá obsah oxidu uhličitého a celá planeta se zazelenala

Autoři výzkumu zjišťovali, jaký bude mít obsah uhličitého dopad na žáky a studenty ve školách, v době kolem roku 2100. Pokud se nijak nepokusíme zbrzdit produkci tohoto skleníkového plynu, ani se nepokusíme ho využít jako zajímavý průmyslový zdroj, mohla by v roce 2100 i po otevření oken ve škole kvůli vyvětrání zůstat schopnost žáků myslet na zhruba poloviční úrovni oproti dnešní době. Vyhráno ale nemáme ani v případě, když se budeme snažit omezovat další emise CO2. I v takovém případě by totiž došlo k růstu emisí a snížení kognitivních funkcí zhruba o 25 %. Jako jediné účinné řešení vědci navrhují radikální omezení dalšího uvolňování CO2 do atmosféry.