Letošní léto je na jižní polokouli doslova vražedné. Po ničivých požárech, které Austrálii sužovaly od loňského září, zasáhly oblast vydatné deště. Řádění živlů si doposud vyžádalo životy více než tří desítek lidí a až jedné miliardy zvířat. Tragický účet ale jak se zdá ještě zdaleka není uzavřen. Ukazuje to i čerstvá zkušenost Novozélanďana Brandona Fergusona, který na pláži Maunganui Bluff Beach narazil na ohromné množství místních slávek druhu Perna canaliculus, které byly očividně uvařené zaživa.

Podle odhadů šlo asi o půl milionu mrtvých kusů. Tyto slávky jsou na Novém Zélandu velmi běžné a jsou i ekonomicky významné. Náležejí totiž k největším druhům a bývají proto ve velkém loveny. Nejde o první nález tohoto druhu, obvykle jich ale nebývá tak ohromné množství.

TIP: Vražedná vedra: V Austrálii už zase z nebe „prší“ mrtví kaloni

Podle odborníků slávky usmrtila kombinace nebývalých veder a pohybů moře. V tomto případě zřejmě udeřily vysoké teploty ve chvíli, kdy panoval vysoký odliv a v okolí slávek bylo málo mořské vody. Pak bylo jen dílem okamžiku, než se na útesech voda ohřála natolik, že to místní slávky nemohly přežít. Jen pár dní předtím naměřili na blízké pevnině Severního ostrova Nového Zélandu teplotu 40 °C, poprvé po 15 letech.

Vojín první třídy Leslie Cruise z roty H 505. výsadkového pluku 82. výsadkové divize vzpomínal na těžké chvíle před samotným seskokem: „Neustále jsem kontroloval své vybavení a v hlavě si procházel jednotlivé fáze a procedury, kterými jsme se měli řídit okamžitě po doskoku. Někteří vojáci v jednom kuse kouřili, jiní, včetně mne, zase se stejnou intenzitou žvýkali žvýkačku."

Strašák flak

Vzpomínky pokračují: "Pár mužů předstíralo spánek. Většina, pokud ne všichni, ale doufala, že se z letadla dostanou dřív, než stroj dostane zásah od flaku, a že jejich padák nebude mít žádnou závadu. Pokud si někdo chtěl něco říct, muselo se kvůli řvoucím motorům letadla křičet. (…) Pokaždé, když někde v blízkosti vybuchl granát, jsem se snažil co nejvíc přikrčit. Společně s flakem nás vítaly snad miliony svítících střel. Náhle se rozsvítilo červené světlo a plukovník Krause, který byl na pozici č. 1, zakřičel rozkaz ‚Vztyk a zaháknout‘.

Vojáci skoro jako jeden muž vše vykonali. ‚Kontrola výstroje!‘ přišel další pokyn. Přes hluk uvnitř stroje i venku jsme sotva slyšeli odpovědi ‚21 OK, 20 OK, 19 OK, 18 OK,‘ až přišla řada na mne. ‚Devítka OK!‘ zařval jsem a Taylora před sebou jsem pro případ, že by neslyšel, rýpl do zad. Poslední voják zakřičel ‚OK!‘ a pak přišel rozkaz připravit se k seskoku. Rozsvítilo se zelené světlo, plukovník vykřikl ‚Let’s go!‘ a vyskočil do temné normandské noci. Rychle jsme jej následovali. (…) Invaze do Normandie byla nyní realitou. Nebylo cesty zpět, skutečně ne, pane!“

Smrt zdravotníka

Štábní seržant Raymond Geddes z roty G 501. výsadkového pluku 101. výsadkové divize na vlastní oči poznal, jak kruté boje v Normandii byly: „Vyslali jsme několik průzkumníků a začali se přesouvat směrem k pláži. Brzy jsme narazili na německou hlídku a rozpoutala se krátká přestřelka. Všichni Němci padli. Postupovali jsme dál a na blízké křižovatce začala další střelba, tentokrát šlo o odstřelovače.

Jeden major, který šel s námi, dostal zásah a zhroutil se uprostřed cesty, zatímco my ostatní jsme naskákali do příkopu. Medik z naší roty jménem Eddie Hohl chtěl majorovi pomoci, ale sniper dostal i jeho. Hohl nevydal ani hlásku, jen se sesunul přes majora. Zavolal jsem na něj, abych zjistil, jestli je OK, ale neodpověděl. Dodnes mě tento incident rozzuří. Hohl měl na přilbě i na rukávu červené kříže. Dalších 65 let jsem pak doufal, že mezi Němci, které jsem později zabil, byl i ten bastard, který střelil našeho zdravotníka.“

Společnost Drone Champions AG vzala velmi důkladně reklamu na svoji novou videohru Drone Champions League a postavila fantastický akrobatický dron. Stroj nese jméno „Big Drone“ a je to multikoptéra velmi aerodynamických tvarů se 12 rotory na šesti ramenou. Může ji řídit lidský pilot, a také může provádět extrémní akrobatické kousky, i když nikoliv s člověkem na palubě.

Během akrobacie ovládají multikoptéru zkušení piloti závodních dronů. I když to na první pohled vypadá, že Big Dron dělá úžasné manévry s lidským pilotem, ve skutečnosti byla za řízením dronu figurína. S lidským pilotem létá akrobatická multikoptéra mnohem uměřenějším stylem.

TIP: Nejmenší autonomní závodní dron světa váží pouhých 72 gramů

Nová videohra by se měla stát příležitostí k získávání pilotů pro nový typ závodů dronů, v nichž bude záležet na akrobatických schopnostech dronů i jejich lidských pilotů. Zatím se ale zdá, že lidé budou akrobatické drony pilotovat, přinejmenším zpočátku, ze země. V takových závodech by lidským pilotům nejspíše hrozilo značné riziko.

Krab pobřežní (Carcinus maenas) původně pochází z pobřeží severovýchodního Atlantiku a Baltského moře. Postupně se ale stal velmi úspěšným a obávaným invazním druhem, který se množí závratnou rychlostí a je dnes považován za jednoho z deseti nejhorších invazních vetřelců celé planety. Jde o nelítostné dravce, kteří spořádají, na co přijdou. Zároveň jsou velkou hrozbou pro místní ekosystémy, především pak pro jiné druhy krabů, ústřice a další mlže.

Kelímky a příbory z korýšů

Krabi pobřežní rychle kolonizovali klimaticky podobné pobřežní ekosystémy v Austrálii, na Novém Zélandu, ve východní Asii, v jižní Africe, v jižní Americe, a také východní a západní pobřeží severní Ameriky. Kanadským odborníkům podle všeho došla s těmito vetřelci trpělivost a rozhodli se pro radikální plán likvidace.

Kanadští vědci vyvinuli postup zpracování krabů – z jejich rozdrcených skořápek hodlají vyrábět jednorázové příbory a kelímky. Výhodou tohoto řešení, za kterým stojí chemička McGillovy univerzity Audrey Mooresová, je skutečnost, že vzniklý materiál by byl přirozeně rozložitelný. Z rozdrcených krabích schránek je podle Mooresové možné získat látku chitin, který je základní surovinou pro výrobu biologicky rozložitelného „plastu“. Nový materiál je velmi tvrdý, svou strukturou podobný sklu. Bude tak třeba ještě dalšího vývoje směrem k lepší tvárnosti materiálu.

TIP: Nelítostná ochrana: Ostrovní druhy zachrání likvidace koček a dalších vetřelců

Na první pohled poněkud nekompromisní přístup přináší hned několik výhod – vedle ochrany napadených ekosystémů by mohl snížit produkci klasického plastového odpadu.

Právě dnes (19. 2. 2020) by mělo po několika odkladech dojít k vypuštění cubesatu Qarman, který je hlavním hrdinou pozoruhodného projektu Evropské kosmické agentury. Qarman, neboli Qubesat for Aerothermodynamic Research and Measurements on AblatioN, je prvním cubesatem v historii, který by měl přežít sestup z oběžné dráhy.

Qarman je miniaturní cubesat sestavený ze tří jednotek 10× 10 cm, takže jeho výsledná velikost zhruba odpovídá krabici od bot. Na rozdíl od ní je ale nesrovnatelně odolnější. Je navržený tak, aby odolal extrémně drsným podmínkám, včetně teplot až několika tisíc stupňů, jimž je vystaveno každé těleso, které přilétá z vesmíru do pozemské atmosféry.

Qarman jde do akce 

Cubesat Qarman se dostal na oběžnou dráhu loni 5. prosince (2019) na palubě nákladní lodi Dragon společnosti SpaceX, která jej dopravila na ISS. Teď by se měl konečně dostat do kosmického prostoru, s pomocí zařízení Nanoracks, které je na ISS právě pro tyto účely. Hlavním úkolem Qarmana pak bude postupně brzdit třením a klesat, dokud se nedostane do hustších vrstev atmosféry. To by mělo trvat několik měsíců.

TIP: ESA připravuje revoluční evropský satelit vybavený umělou inteligencí

Až se Qarman dostane dost nízko, spustí se automatické procedury pro průlet atmosférou. Pak nastane opravdové přibližně 18 minut trvající peklo. Cubesat by měl průlet vydržet a získat během sestupu data, která jeho přístroje následně odešlou prostřednictvím satelitní sítě Iridium. Odvážný průkopník se nakonec rozbije o zem, jeho let by ale měl otevřít cestu mnoha podobným následovníkům, kteří budou testovat nejrůznější technologie v podmínkách průletu atmosférou.

Strakapoudov, jak jsme si soukromě pojmenovali přístavní město Swakopmund na Pobřeží koster, zůstává za námi v oblacích prachu. Náš terénní vůz směřuje po kamenité silnici do hornaté oblasti Damaralendu v severozápadní části Namibie a my se těšíme na jeden ze zlatých hřebů naší cesty po Namibii. Právě v této oblasti, především v okolí pohoří Brandberg mezi aloemi a euforbiemi, se totiž hojně vyskytuje endemitní rostlina jihozápadní Afriky welwitschie podivná (Welwitschia mirabilis).

S průvodcem na scestí

Odpolední slunce nám připomíná, proč Evropané, stejně jako příslušníci kmene Damara, dali Brandberským horám přízvisko „ohnivé“. Nízké slunce barví žulové stěny do ruda a teplem se tetelící vzduch vytváří zdání plamenů. Při pohledu na zrudlé skalní stěny se nám ovšem stejně vhodné jeví pojmenování, které horám dali lidé z kmene Herero. V jejich nářečí jsou to totiž pro změnu Omukuruvaro, hory Bohů.

Čas od času zastavujeme a pozorně se rozhlížíme. Dost dlouho se nám ale na našich zastávkách nedaří najít jedinou welwitschii. Zákonem chráněná rostlina, která je symbolem Namibie, tady někde určitě musí být. Podle průvodce ze známé knižní edice jsme na správném místě, ale po rostlinách, jež se dožívají i více než 1 000 let, není nikde ani památka. Přitom jsme podle přiložené mapky a fotografie přesně tam, kde mám být. Když ale později analyzujeme prvotní neúspěch, zjišťujeme, že grafik si s námi tak trochu pohrál. Aby mohl rostlinu zobrazit s typickým pohořím v pozadí, tak ji na fotografii ve fotoeditoru (s)prostě nakopíroval.

Hledání a rutina

Neobvyklá rostlina, kterou hledáme, nese jméno po svém objeviteli Friedrichu Welwitschovi – botanikovi, lékaři a cestovateli, který pracoval pro portugalskou vládu. Sám pocházel z rakouských Korutan a patřil k tzv. korutanským Slovincům. Rostlinu objevil v roce 1859 a vědecky ji popsal o tři roky později.

Ze začátku jako by se nám welwitschie vyhýbaly, ale když už se opravdu dostaneme do jejich blízkosti, nedají se jen tak snadno přehlédnout. Z dálky rostlina připomíná velký trs seschlých banánových slupek, které na zemi vytvářejí přisedlou růžici. První welwitschie nakonec nacházíme až na severní straně pohoří a jsme z nich patřičně nadšeni. Při dalších cestách je ovšem potkáváme pravidelně a prvotní nadšení se přeměňuje v běžnou cestovatelskou rutinu. Tyhle nízké rostliny s listy rozlezlými po širokém okolí ke zdejší krajině prostě neodmyslitelně patří.

Slunečník z tenkých listů

Welwitschie je pouštní rostlina, která dokáže žít v extrémních podmínkách sucha a pouštní větrné eroze. Její podoba je dokonale uzpůsobena k maximálnímu využití vzdušné vlhkosti, která je často jediným zdrojem blahodárné vody. Listová růžice brání odpařování vody z kořene, který je rezervoárem vody. Na růžici zároveň dochází ke kondenzaci vody, která stéká ke kořenu. Rostlina svými listy pokrývá bezprostřední okolí, čímž se zároveň chrání proti přehřátí. Teplota povrchu pouštních oblastí totiž v těchto místech dosahuje až 65 ° C ve dne, zatímco v noci klesá na sotva 5–7 °C.

Listy welwitschie mají průměrnou tloušťku jen 1,4 mm a jejich povrch je opatřen mnoha drobnými průduchy v hustotě okolo 22 000 na centimetr čtvereční. Na rozdíl od většiny pouštních rostlin, které mají průduchy ke snížení výparu vody jen na spodní straně listu odvrácené od slunce, u welwitschií jsou průduchy na obou stranách. Průduchy slouží jak pro dýchání rostliny, tak pro získávání vody.

Prospěch z osudové mlhy

Ne náhodou rostou welwitchie maximálně do vzdálenosti 80 km od západního pobřeží Namibie, od tzv. Pobřeží koster (Skeleton coast). Zde se studený a vlhký atlantský vzduch potkává s rozpáleným a vysušeným povětřím pouště Namib. Díky tomu dochází k intenzivní kondenzaci a vzniku mlh, z nichž rostliny získávají dostatečnou porci vláhy.

Zatímco vegetaci mlhy prospívají, jejich neprostupnost se po staletí stávala osudnou pro mořeplavce, kteří plachtili podél západního pobřeží jižní Afriky. V této oblasti na mlhu doplatilo velké množství lodí. Paradoxní je, že pobřeží je v těchto místech převážně písčité a námořníci zpravidla samotné ztroskotání na písečných mělčinách přežili. Osudnou se jim stala až poušť Namib, která se táhne několik set kilometrů do vnitrozemí. Tu nikdo nedokázal přejít. Kostry vraků lodí i lidských těl pak daly tomuto nevlídnému pobřeží jméno.

V Namibii i v ČR

Welwitschie jsou dvoudomé rostliny, jejichž jedinci mají buď jen samčí nebo naopak jen samičí květy. Velké samičí rostliny dokážou vyprodukovat až 10 000 semen. Sotva jedna polovina z nich je však oplodněna a jen z 1 % semen vznikne dospělá rostlina. Tyto endemické organismy nejsou na vyhynutí, ale namibijská vláda je přesto chrání jako jeden ze symbolů země a jako evoluční, endemitní relikt vývoje rostlin na naší planetě.

TIP: Namibijské Pobřeží koster: Vyceněná tvář pouště Namib

Pro jejich spatření ale není nutné jezdit do Namibie. Ten, kdo by rostliny chtěl vidět živé, může navštívit expozici Liberecké botanické zahrady, která welwitschie dlouhodobě úspěšně pěstuje.

Obezita a nadváha jsou epidemií dnešní doby. Ruku v ruce s rostoucím počtem lidí s nadváhou roste i trh s přípravky na hubnutí. Nejefektivnějším (ale zároveň nejméně pohodlným) způsobem boje proti nadbytečné tělesné hmotnosti je pravidelné cvičení a změna stravovacích návyků. Účinné jsou i farmakologické přípravky případně chirurgická řešení. Jak je to ale s rostlinnými doplňky? Jsou skutečně účinné, nebo jde jen o miliardový byznys s pochybnými výsledky? Na tuto otázku hledali odpověď vědci z australské University of Sydney, kteří prozkoumali účinnost bylinných přípravků na hubnutí.

Zelený byznys

Vědci ověřili výsledky více než 50 dřívějších vědeckých studií, uskutečněných během posledních 20 let, které spolehlivým způsobem, tedy s využitím placeba v experimentu, hodnotily vliv užívání bylinných doplňků na hubnutí. Výsledky jsou jednoznačné. U žádného z testovaných rostlinných přípravků se nepodařilo prokázat účinnost v podpoře hubnutí. Podle vedoucího celého projektu Dr. Nicka Fullera, jsou bylinné přípravky na hubnutí jen vyhozené peníze.

Rostlinné léčivé přípravky nebo rostlinné doplňky stravy, existují v různých formách, včetně tablet, prášku nebo nápojů. Mezi běžné bylinné doplňky používané pro hubnutí patří zelený čaj, přípravky s obsahem garcinie kambodžské, fazolí a afrického manga. Zmíněná studie australských vědců ale nezohledňuje účinky vícesložkových preparátů a přípravků vyrobených z rostlinných olejů. Na ty se hodlá zaměřit v další části výzkumu.

TIP: Boj s obezitou: Naší tajnou zbraní by se mohla stát káva

Autoři studie dále doporučují cílenější a důslednější kontrolu rostlinných preparátů. Na rozdíl od klasických léčiv totiž úřady nevyžadují u těchto produktů před jejich uvedením na trh klinické testy účinnosti. Mezi lety 1996 a 2006 tak bylo do australského registru terapeutických výrobků zapsáno zhruba 1 000 doplňků stravy určených na hubnutí bez vyhodnocení jejich účinnosti.

Ve vývoji vojenské přilby došlo během 20. a 21. století k řadě vylepšení. Změnil se celkový vzhled a jsou také mnohem pohodlnější. Jak ale ukazuje nový výzkum amerických biomedicínských inženýrů, přilby vyráběné pro vojáky 1. světové války, chránily hlavu před rázovými vlnami blízké exploze stejně dobře, jako ty dnešní.

V rámci „crashtestu“, který simuloval rázovou vlnu výbuchu ve vzdálenosti od jednoho do pěti metrů, otestovali inženýři celkem 4 typy přileb – americko-britskou (Brodie), francouzskou (Adrian), německou (Stahlhelm) a současnou americkou bojovou variantu (Advanced Combat Helmet). 

Badatelé se v testu zaměřili na množství tlaku, který výbuch vygeneruje na temeni hlavy. Ukázalo se, že všechny typy přileb pětkrát až desetkrát snižují riziko vzniku krvácení do mozku. Nejlepších výsledků dosáhla překvapivě francouzská přilba vzor 15 „Adrian“, která poskytovala lepší ochranu i v porovnání s moderními přilbami. 

Francouzská přilba byla přitom vyrobena z podobných materiálů jako její německé a britské protějšky. Oproti nim měla dokonce o něco tenčí stěnu. To, co ale činilo tuto přilbu výjimečnou, byla podle inženýrů konstrukce s hřebenem na jejím vrcholu, který byl původně navržený k odklánění letících šrapnelů. Zároveň ale skvěle fungoval i proti rázovým vlnám.

TIP: Vize pěšáka budoucnosti: Jak bude v roce 2025 vypadat britský voják?

Výsledek testu je do jisté míry překvapením, je ale také cennou informací, kterou teď lze využít při návrzích nových typů ochranných přileb. I sto let staré přilby nám tak mohou být nápomocné, při vývoji současné vojenské výstroje.

Každá legrace něco stojí. Potvrzuje to i nedávný výzkum mezinárodního týmu badatelů, který zjišťoval souvislost mezi počtem sexuálních partnerů za život a rizikem onemocnění rakovinou. Není to sice tak jednoduché, že by více sexu znamenalo více rakoviny, jisté souvislosti ale výzkum ukazuje.

Výzkum ukázal, že muži, kteří měli za život více než 10 sexuálních partnerů, mají o 69 procent vyšší pravděpodobnost diagnózy rakoviny. U žen, které měly více než 10 sexuálních partnerů, to bylo dokonce o 91 procent více. Vědci zároveň zjistili, že není patrná souvislosti mezi počtem sexuálních partnerů a celkovým zdravotním stavem ani rizikem srdeční choroby nebo mrtvice.

TIP: Na výšce záleží: Menší lidé mají častěji diabetes, vyšší zase rakovinu

Badatelé vycházeli ze souboru 2 537 mužů a 3 185 žen z Anglie, starších 50 let, přičemž brali ohled na jejich sociální a zdravotní charakteristiky. Z tohoto počtu lidí uvedlo, že mělo více než 10 sexuálních partnerů, 22 procent mužů a 8 procent žen. Autoři studie sice neuvádějí, co by mohlo být příčinou, ale jako vysvětlení se vyloženě nabízejí především pohlavně přenosné virové infekce. Celá řada takových virů totiž dokáže vyvolat rakovinné bujení, například lidský papilomavirus HPV nebo viry žloutenky B a C.