Při výzkumu lidského mozku i našeho myšlení je velmi užitečná magnetická rezonance a příbuzné metody, s jejichž pomocí je možné zobrazit vnitřní strukturu mozku i jeho aktivitu. Odborníci by rádi využívali magnetickou rezonanci i při výzkumu sociálního jednání a vztahů. Má to ale háček.

Kdo kdy zažil vyšetření na magnetické rezonanci, tak jistě ví, že je to jako vlézt do malé temné jeskyně. Přístroj hučí, člověku běhají hlavou různé myšlenky a na nějaké sociální vztahy má jen těžko náladu. Vědci se ale nehodlají vzdát. Hned dva výzkumné týmy, americký a finský, v tuto chvíli nezávisle na sobě vyvíjejí speciální zařízení s magnetickou rezonancí pro dvě osoby.

TIP: Umělá inteligence usnadní pacientům snímkování magnetickou rezonancí

Magnetická rezonance mozku nejspíš nebude nic moc příjemného ani ve dvou. Vědci si ale od nových přístrojů slibují velmi cenné údaje o fungování lidského mozku a myšlení během sociálních vztahů mezi lidmi. Chtějí sledovat, co se děje v mozku při různých výrazech tváře v dialogu, během očního kontaktu nebo když se dva lidé navzájem dotknou.

Těžce zraněný náčelník leží se zkrvavenou hlavou v bezvědomí na kožešině a jeho druzi se zatajeným dechem sledují šamana při operaci. Pazourkový hrot se zarývá do lebeční kosti a za sebou nechává tenkou rýhu. Vrstvičku po vrstvičce se hrot prokousává stále hlouběji, dokud nezdolá kost a pod ní se neodkryje tvrdá plena obalující mozek. Stop. Teď už nesmí hrot proniknout ani o vlas hlouběji. Nástroj řeže dál do kosti, dokud úplně neobkrouží místo, kde zeje v lebce rána po úderu kamennou sekyrkou.

Šaman odkládá pazourkové ostří a sevře v prstech dva jemné kamenné úštěpky. Jako pinzetou jimi opatrně uchopí okraj odříznuté kosti a jemným tahem se pokusí ji uvolnit. Kost klouže, ale šaman ji znovu pevně stiskne svou primitivní pazourkovou pinzetou. Konečky prstů mu zbělí námahou, na čele mu vystoupí krůpěje potu. Znovu opatrně zatáhne a kost se pohne. Ze škvíry mezi kostmi se vyvalí krev. 

Konečně se šamanovi podaří kost uvolnit a odhazuje ji stranou. Stejně tak odstraňuje i další kostní úlomky vmáčklé do hlavy silou úderu. Nechává odtéct krev nahromaděnou pod roztříštěnou kostí a pak otevřenou lebku překrývá kůží, kterou před operací nařízl a odklopil stranou. Lepí okraje rány borovou pryskyřicí a šeptá modlitbu, ve které prosí božstva, aby opět vdechla náčelníkovi život.

Kolemstojící muži s úlevou zamručí, když se náčelníkova hruď zvedne k hlubokému nádechu. Pak zraněný muž zaškube zavřenými víčky a otvírá oči. „Co se se mnou stalo?“ vysouká ze sebe s námahou a muži kolem propuknou v jásot.

Trepanace čili vrtání do lebky

Dnes neznáme přesný postup operací, při kterých pravěcí šamani a léčitelé lebky otevírali. Detaily si můžeme jen domýšlet. Odborně se takové operace označují termínem trepanace odvozeným z řeckého trypanon čili vrták. Trepanace jsou však mnohem starší než civilizace antického Řecka a zvládaly je národy v nejrůznějších koutech světa. Nejstarší lebky s otvory po trepanaci byly nalezeny v severní Africe a jsou staré 12 tisíc roků. Pozoruhodné je, že překvapivě vysoké procento lebek s vyřezaným otvorem nese jasné stopy po hojení kosti, což mimo jakékoli pochybnosti dokládá, že pacient operaci přežil. 

Věda měla s přijetím prehistorických trepanací velké problémy. Když například v roce 1865 dovezl americký archeolog Ephraim George Squier z výpravy do Peru starou inckou lebku s vyříznutým otvorem, jen málokterý z tehdejších odborníků věřil, že jde o práci dávného operatéra. Squier proto požádal o dobrozdání slavného Paula Brocu. Verdikt francouzského lékaře byl jednoznačný. Otvor v lebce nevznikl v důsledku poranění, ale byl vyříznut kamenným ostřím. Protože kost nese jasné stopy po zhojení, není pochyb, že operace skončila úspěchem.

Důvodů pro provádění trepanací byla celá řada. Zpočátku tak pravěcí šamani léčili těžké úrazy hlavy, při kterých byla poškozena lebka a úlomky lebečních kostí tlačily na mozek. Ať už k takovému poranění přišel člověk při lovu nebo při kmenových válkách, jeho vyhlídky na přežití byly nevalné. Odstranění úlomků kostí, usnadnění odtoku krve a uvolnění tlaku na mozek nejednou pomohlo. Úlomky však mohly být v ráně zaklíněné tak, že nešly po odkrytí kůže vytáhnout. Proto bylo zapotřebí kost kolem rány čistě vyříznout. Někdy volil předchůdce dnešních neurochirurgů vyříznutí jednoduchého čtverce, jindy obkroužil ránu elegantní křivkou. Podstata zákroku však byla vždycky stejná. Poškozená kost se dostala pryč. 

Vysoké šance na přežití 

Postupem času se zřejmě lidé pokoušeli léčit trepanací i další zdravotní problémy, například epilepsii nebo schizofrenii. Otvorem v lebce měly odejít z hlavy nemocného „zlé síly“ a pacient se měl uzdravit. O tom, jestli se trepanací léčily třeba i opakované silné záchvaty migrény, se vedou mezi odborníky spory. Někteří to považují za vysoce pravděpodobné, jiní to kategoricky vylučují. V některých částech světa se staly trepanace dokonce součástí rituálů. Například na Sibiři byly nalezeny lebky, na kterých operatér odstranil na řadě míst lebky jen část kosti, ale nepropracoval se až k mozkovým plenám.

Také samotná technika trepanace nabývala různých forem. Celkem rozšířené bylo rytí do lebeční kosti ostrým hrotem. Tento postup byl sice zdlouhavý, ale dovoloval dávnému operatérovi lepší kontrolu nad pronikáním nástroje kostí. Dramaticky tak klesalo riziko, že hrot či ostří zajedou až do mozkové tkáně. Základní pravidlo trepanace totiž velelo: Za žádných okolností neporušit mozkové pleny, které mozek obalují a chrání. 

Někdy se k trepanaci používala i zubatá ostří sloužící jako jednoduchá pilka, nebo různé vrtáky. Kromě pazourku nacházely při výrobě nástrojů pro trepanaci uplatnění i další materiály, např. sopečné sklo, ostré lastury a v pozdějších dobách samozřejmě i kovy. 

O rozšíření trepanace svědčí fakt, že na některých pohřebištích našli archeologové stopy po této operaci u každého desátého nebožtíka. Nebylo výjimkou, když se člověk podrobil trepanaci i několikrát za život. Úspěšnost byla až nečekaně vysoká. Přežívalo od 50 do 90 procent operovaných. I z toho je zřejmé, že šamani, léčitelé a ranhojiči ovládali techniku trepanace skutečně mistrovsky. Velkou překážku úspěšné trepanace ale představovaly záněty. Jak pravěcí předchůdci dnešních neurochirurgů s rizikem infekcí bojovali? I tady jen tápeme a nemáme k dispozici víc než dohady.

Kravská lebka s dírou

Antický lékař Galén používal trepanaci ve 2. století. K tomuto zákroku se mu nabízelo dost příležitostí, protože měl mezi svými pacienty i gladiátory zraněné při zápasech v aréně. Přesto neponechával nic náhodě a ve svých lékařských spisech prozrazuje, že trepanaci trénoval na zvířatech. Díky objevu francouzských paleontologů se počátky takového výcviku operatérů posouvají o celá tisíciletí zpátky do minulosti. Fernando Ramirez Rozzi a Alain Froment totiž důkladně prostudovali pět tisíc let starou kravskou lebku nalezenou už v roce v roce 1999 při vykopávkách na francouzské lokalitě Champ-Durand. 

Tady, na severním okraji rozsáhlých bažin v povodí řeky Vendeé asi čtyřicet kilometrů od atlantického pobřeží, stálo v mladší době kamenné silně opevněné sídlo. V době svého největšího rozkvětu, tedy v letech 3400 až 3000 př. n. l., sloužilo jako významné centrum obchodu se solí a dobytkem.

V jednom ze tří hlubokých obranných příkopů pevnosti v Champ-Durand našli archeologové kravskou lebku s velkým otvorem v mozkovně. Nálezci se domnívali, že kráva uhynula poté, co jí při vzájemném zápolení pronikl roh jiného zvířete hluboko do mozku. Ramireze Rozziho a Fromenta však zarazilo, že smrtící zásah rohem po sobě nezanechal typické vpáčení kosti do nitra lebky. Tento charakteristický typ deformace kosti nebyl patrný dokonce ani na snímcích stěn otvoru pořízených elektronovým mikroskopem. Stejným způsobem by deformoval lebeční kost i zásah zbraní s kamenným hrotem. Podrobné prozkoumání okrajů otvoru vyloučilo, že by otvor vznikl v důsledku zánětu, nebo že by se na jeho vzniku podílel nádor. Díru po sobě nezanechal ani zub velké šelmy. Tak co kravskou lebku proděravělo?

Vše nasvědčuje tomu, že otvor byl vyškrabán kamenným ostřím. Rýhy na stěnách tvoru se nápadně podobají vrypům, jaké se vyskytují na lebkách lidí podrobených trepanaci. Na kosti nejsou patrné známky hojení. Znamená to, že buď byl zákrok proveden na živém zvířeti a to operaci nepřežilo, nebo operace proběhla úspěšně a zvíře bylo hned poté utraceno. Nelze však vyloučit ani možnost, že pravěký člověk operoval mrtvé zvíře. 

TIP: Lobotomie se užívala jako všelék na jinak těžko léčitelné duševní poruchy

Ve studii publikované ve vědeckém časopisu Scientific Reports nabízejí Ramirez Rozzi a Froment pro pozoruhodný nález z Champ-Durand několik vysvětlení. Může jít o pozůstatek nejstaršího známého veterinárního zákroku, který měl za cíl uzdravit nemocnou krávu. To se však zdá oběma paleontologům krajně nepravděpodobné. Skot se v Champ-Durand porážel ve velkém. Proč by obyvatelé téhle bašty dobytkářství měli léčit složitou operací nemocný či poraněný kus? Zdá se logičtější, že by takovou krávu raději zabili.

Za mnohem pravděpodobnější proto považují Ramirez Rozzi s Fromentem možnost, že narazili na pozůstatky nejstaršího známého pokusu na zvířatech. I dnes provádějí chirurgové cvičné operace třeba na ovcích nebo prasatech. V Champ-Durand si zřejmě pravěký „neurochirurg“ trénoval trepanaci, aby získal potřebnou rutinu dřív, než přiloží pazourkové ostří k lebce člověka. 

Při úklidu v domácnosti musíme obvykle využívat prostředky, které jsou agresivní a často i toxické. Čínská společnost Egret nedávno představila revoluční zařízení pro úklid v domácnosti, které není ani agresivní, ani toxické a zároveň je šetrné k životnímu prostředí. Používá k dezinfekci jen slanou vodu, a přesto zlikviduje naprostou většinu mikrobů, virů a také zápachů, které doma máme.

Zařízení, kterému jeho tvůrci říkají Egret, využívá elektrolyzovanou vodu. Ta vznikne, když zařízení pustí do osolené vody z kohoutku elektrický proud. Na první pohled to vypadá nevinně, ale když se nějaký mikrob či virus dostane s elektrolyzovanou vodou do styku, tak doslova exploduje. Při elektrolýze slané vody totiž vznikne roztok kyseliny chlorné HClO a hydoxidu sodného, čili kyseliny a zásady, který má podle výsledků nedávných výzkumů výrazné dezinfekční účinky.

TIP: Léčba poranění: Elektrické obvazy dokážou ničit rezistentní bakterie

Úklid s Egretem by měl být velmi jednoduchý. Stačí naplnit zásobník obyčejnou vodou a kuchyňskou solí. Po 60 sekundách elektrolýzy je Egret připravený k práci. Podle svých tvůrců je Egret účinný stejně jako běžné prostředky na úklid domácnosti. Lze s ním dezinfikovat a odstraňovat pachy v kuchyni i koupelně, a také z oblečení, bot, koberců, nábytku, výbavy domácích mazlíčků i interiéru automobilu. Elektrolyzovaná voda z Egretu je natolik netoxická a sterilní, že je vhodná ke sterilizaci lahví a dalších potřeb pro malé děti. Na trhu by Egret měl objevit letos v dubnu, za cenu 219 dolarů (cca 5 tisíc Kč).

Z titulu své světské vlády vystupoval papež jako kterýkoliv suverénní středověký panovník ovládající území spadajícího pod jeho přímou vládu. Jeho duchovní autorita byla sice nesporná, ze světských statků však plynuly větší příjmy. Příslušníci starobylých římských rodů, kteří město s okolím ovládali, proto žárlivě střežili své privilegované postavení a v Římě se nechávali jmenovat kardinály a volit papeži. Příslušnice těchto rodů rodily po staletí nemanželské děti římským duchovním, které pak díky protekci v církevní kariéře mohly usednout i na svatopetrský stolec.

Nepotismus: škodlivá protekce

Slib celibátu (života bez ženy) byl mnoha kněžími po celý středověk dodržován velmi laxně a výjimkou nebýval ani sám svatý otec. Pokud měl papež kupu dětí, v oficiální terminologii byl obklopen synovci – tedy nepoty.  Protežování příbuzenstva při obsazování úřadů a funkcí známe ostatně velmi dobře i dnes.

Protekce pokrevních potomků a příbuzných v katolické církvi nazývaná nepotismus, byla v pozdním středověku běžná a stala se velkým nešvarem římského papežského dvora. Nepotismus škodil především proto, že žádný papež se nemohl chovat jako světský panovník v tom smyslu, že by předal vládu potomkovi dědičným právem. Každý byl odkázán na kardinálské kolegium, které volilo papeže. Ani tehdy, když nový pontifex maximus vyšel vítězně z konkláve, nevěděl, kolik dní nebo let mu bude v doživotním úřadu popřáno. Proto hromadil statky a úřady pro svou rodinu často velmi nevybíravým a nedůstojným způsobem. Není divu, že si tento svět sám pro sebe střežil velmi žárlivě mocenskou rovnováhu a letití odpůrci se stávali spojenci pouze v obraně proti vetřelcům zvenčí. Pokud se některý papež po svém zvolení začal jevit jako hrozba, vždy se pro něj našlo nějaké to otrávené sousto. V této souvislosti je příznačné, že lze na prstech spočítat papeže, kteří pocházeli odjinud než z Itálie. Dva z nich byli Španělé Kalixt III. a Alexandr VI. 

Borgiové obsazují úřady

Konkláve kardinálů po smrti papeže Mikuláše V. roku 1455 hledalo přesně takového papeže, jehož zvolení by neposílilo žádnou z vlivných římských rodin. Zároveň měl být nový svatý otec dostatečně tvárný pro další politické plány zúčastněných. Kardinálové tedy zvolili sedmašedesátiletého Španěla Alonsa Borgiu, ale ve své volbě se šeredně spletli. Alonso Borgia sice jako Kalixt III. seděl na svatopetrském stolci jen tři roky, ale i za tak krátkou dobu dokázal prostřednictvím protekce dostat do vlivných úřadů na tři sta svých příbuzných a členů spřízněných rodin. 

Don Pedro Luiz, šestadvacetiletý synovec Kalixta III. byl záhy jmenován římským prefektem a zároveň zastával významný úřad korouhevníka (gonfalloniere) – tedy vojenského velitele papežské armády. Jeho mladší bratr Rodrigo Borgia se ihned stal kardinálem a roku 1457 obdržel významný a především výnosný úřad místokancléře papežského dvora. Vojenským velitelem nejdůležitější papežské pevnosti Andělského hradu jmenoval Kalixt III. svého třetího synovce Juana de Mila. Tím Borgiové získali všechny klíčové posty.

Řím proti Španělům

Jedním ze zásadních faktorů, který ovlivnil volbu nového papeže v roce 1455, bylo sílící turecké nebezpečí na východě. Kalixt III. sice slíbil, že se pokusí situaci řešit, ale nestihl to. Jeho krátká vláda skončila mohutnými nepokoji v Římě a okolí, jež měly na svědomí starobylé římské rody, které chtěly rodinu Borgia a jejich příznivce odstranit z politického kolbiště. Ještě pár dní před smrtí vážně nemocného papeže Orsiniové uspořádali hon na Dona Pedra Luize, kterého se jen stěží podařilo dostat do bezpečí. Paláce Borgiů a jejich stoupenců byly vyrabovány. Smrt papeže 6. srpna nepokoje postupně uklidnila, přesto trvalo řadu dní, než se jeho příbuzní odvážili k návratu do Říma. Don Pedro zemřel nečekaně o měsíc později v Civitavecchii na následky malárie, o které se říkalo, že měla původ v „dlouhých orsiniovských prstech.“ 

TIP: Když papež porodí syna: Obelstila tajemná Jana katolickou církev?

Při nepokojích v době umírání papeže Kalixta III. se poprvé projevila pořádně tvrdohlavá odvaha místokancléře kardinála Rodriga Borgii, tehdy sedmadvacetiletého, když setrval v blízkosti smrtelné postele svého strýce i ve chvíli, kdy ostatní Borgiové a jejich spojenci prchali z Říma jako vyplašené hejno. Měl odvahu hrát o všechno a vzbudil tím značný respekt. Jeho majetek přišel při drancování ke škodě, jeho život si však nikdo nedovolil ohrozit. Tento pozoruhodný efekt si kardinál podle všeho dobře zapamatoval a použil ho o více jak čtyřicet let později v situaci, kdy všemi opuštěný v Římě čelil hrozivé francouzské armádě.

1. Jupiter je obrovský…

Jupiter představuje největší planetu Sluneční soustavy, zmíněný přívlastek však není zcela výstižný. Hmotnost plynného obra dosahuje 318násobku hmotnosti Země – konkrétně 1,899 × 10²⁷ kg. Ve skutečnosti je Jupiter 2,5× hmotnější než všechny ostatní planety naší soustavy dohromady! Tomu pak odpovídá i tamní úniková rychlost – 59,6 km/s. Pro srovnání: Úniková rychlost z povrchu Země činí 11,2 km/s.

Ovšem na to, jak je Jupiter hmotný, není příliš velký. Pokud bychom dodatečně navýšili hmotnost planety, začala by se smršťovat a vzniklo by mnohem hustší těleso. Astronomové přitom předpokládají, že hmotnost Jupitera bychom mohli zvýšit až čtyřnásobně, a stále ještě by setrval přibližně na stejné velikosti. Porovnáme-li objem plynného obra s objemem Země, zjistíme, že je 1 321× větší.

2. … na hvězdu to však nestačí

Někteří astronomové označují Jupiter za „nepodařenou“ hvězdu, ve skutečnosti však nejde o přiměřený popis. Plynný obr sice – podobně jako stálice – sestává především z vodíku a helia, nicméně nemá dostatečnou hmotnost, aby se v jeho nitru zažehly termojaderné reakce. 

Hvězdy generují energii na základě jaderné fúze atomů vodíku a za extrémní teploty a tlaku vytvářejí helium; při zmíněném procesu se pak uvolňuje velké množství energie v podobě světla a tepla. To vše způsobuje mimořádně silná gravitace. Aby se v nitru Jupitera zažehly termojaderné reakce – tedy aby se mohl stát hvězdou –, musel by být minimálně 70× hmotnější. Pokud bychom dokázali vyvolat srážku několika desítek těles o hmotnosti největší planety naší soustavy, existovala by šance, že vznikne nová stálice. Jupiter však zatím setrvává ve stavu obří plynné planety bez možnosti stát se hvězdou.

3. Rotuje nejrychleji z planet

Navzdory velkému průměru a hmotnosti rotuje Jupiter velmi rychle: Přesně řečeno, při rychlosti 12,6 km/s vykoná jednu otočku kolem vlastní osy za 9 hodin, 55 minut a 30 sekund. V důsledku takto rychlé rotace je přitom na pólech nepatrně zploštělý a na rovníku naopak vyboulený. Rovník planety se tak nachází zhruba o 4 600 km dál od jejího středu než póly. Jinými slovy: Rovníkový poloměr Jupitera činí 71 492 ± 5 km, zatímco polární „jen“ 66 854 ± 10 km. Rychlá rotace rovněž napomáhá při generování silných magnetických polí a přispívá ke vzniku nebezpečné radiace v jejich okolí.

4. Padesát kilometrů vířících oblaků

Jupiter permanentně halí mračna roztroušená v různých výškách v tropopauze. Oblačnost se dělí na světlejší zóny a tmavší pásy rovnoběžné s rovníkem planety. Vzájemná interakce mezi těmito cirkulujícími oblastmi pak vede ke vzniku bouří a turbulencí.

Vrstva nádherných vířících oblaků, včetně pozorovatelných bouří, je pouze 50 km silná. Tvoří ji krystalky čpavku, jež formují dvě odlišné vrstvy oblačnosti: Spodní je tenčí a horní silnější, zato průzračnější. Tmavší materiál zřejmě představují sloučeniny vynášené z větších hloubek, které následně mění barvu při reakci se slunečním ultrafialovým zářením. Složení těchto sloučenin dosud neznáme, podle předpokladů však zahrnují fosfor, síru a pravděpodobně i různé uhlovodíky.

5. Tři a půl století Rudé skvrny

Velká rudá skvrna neboli Great Red Spot (GRS) je asi nejznámějším útvarem na Jupiteru. Stálá anticyklonální bouře, tedy oblast vysokého tlaku, se nachází 22° jižně od rovníku a rotuje kolem svého středu proti směru hodinových ručiček rychlostí až 430 km/h. Jednou dokola se tak otočí za šest pozemských – a čtrnáct Jupiterových – dní. Přitom se zdá, že uvnitř bouře panují nejklidnější podmínky na celé planetě: Rychlost větru tam klesá pod 20 km/h. Oblaka spojená s touto anticyklonou vystupují přibližně 8 km nad horní vrstvu okolních mračen.

Pozoruhodný útvar poprvé identifikoval italský astronom Giovanni Cassini v roce 1665. Ve 20. století už odborníci předpokládali, že se jedná o bouři, jež vznikla v důsledku turbulencí a rychlého proudění v atmosféře planety. Zmíněné teorie pomohla potvrdit sonda Voyager 1, která Velkou rudou skvrnu pozorovala zblízka při průletu v březnu 1979. 

Ještě před třiceti lety by charakteristická formace v atmosféře Jupitera pojala dvě planety o velikosti Země. Podle nedávných pozorování Hubbleova teleskopu (HST) se však smrskla na nejmenší rozměr zaznamenaný při dosavadních měřeních – konkrétně na 16 500 km. Zmenšování GRS sledují astronomové od 30. let minulého století. Historická pozorování z 19. století uvádějí větší rozměr elipsy přesahující 40 800 km. Sondy Voyager 1 a 2, které kolem Jupitera prolétly v roce 1979, dospěly k hodnotě 23 300 km. Na snímcích HST z roku 1995 má bouře průměr 20 950 km a na fotografiích z roku 2009 už jen 17 900 km. Astronomové nevědí, zda oválné „oko“ někdy zmizí úplně. Jsou si však poměrně jisti, že se jinde v atmosféře planety objeví další: Vznik a zánik malých skvrn na Jupiteru pozorujeme neustále.

6. Prstence krmené prachem

Je-li řeč o prstencích planet, obvykle se zmiňuje především Saturn. Ve skutečnosti však mají vlastní kruhovou ozdobu také Jupiter, Uran a Neptun. Jupiterovy prstence byly objeveny jako třetí v pořadí, po Saturnu a Uranu; ovšem v porovnání s těmi, jež obepínají první uvedenou planetu, jsou mimořádně slabé. Sestávají ze tří hlavních částí: z vnitřního toroidu částic známého jako Halo, z relativně jasného hlavního prstence nazvaného Main Ring a z vnějšího „pavučinového“ prstence Gossamer.

Obecně se soudí, že se tyto útvary zrodily z materiálu vyvrženého z měsíců Jupitera při bombardování meteoroidy. Konkrétně se předpokládá, že hlavnímu prstenci daly vzniknout satelity Adrastea a Metis, zatímco Thebe a Amalthea poskytly látku pro dvě odlišné části prachového pavučinového prstence. Materiál míří z oběžné dráhy měsíce směrem k Jupiteru (nepadá tedy zpět na daného souputníka), protože podléhá silné gravitaci planety. Prstence přitom průběžně doplňuje nová látka, která se uvolňuje při dalších dopadech meteoroidů na povrch malých satelitů. Na rozdíl od kruhových ozdob Saturnu, jež obsahují převážně led, tvoří prstence Jupitera zejména prach.

7. Štít čtrnáctkrát silnější než zemský

Kompasy by na Jupiteru fungovaly stejně jako na Zemi: Plynný obr má totiž nejsilnější magnetické pole ve Sluneční soustavě – 14× silnější než naše planeta. Ve směru ke Slunci sahá toto pole do vzdálenosti odpovídající 45 průměrům Jupitera, zatímco na odvrácené straně se rozsáhlý magnetický ohon táhne až k oběžné dráze Saturnu! Lineární rozměry magnetosféry Jupitera mnohonásobně přesahují rozměry magnetosféry Země, a její objem je dokonce milionkrát větší.

Podle astronomů generují magnetosféru plynného obra vířivé proudy uvnitř tekutého kovového vodíku v jádře planety. Magnetické pole rovněž uvězní částice oxidu siřičitého z vulkanických erupcí na měsíci Io, které produkují ionty síry a kyslíku. Společně s ionty vodíku, vznikajícími v atmosféře, pak vytvářejí vrstvu plazmatu v rovině Jupiterova rovníku. Ve větší vzdálenosti generuje interakce magnetosféry se slunečním větrem rázovou vlnu – nebezpečné radiační pásy, jež mohou poškodit kosmické sondy. Čtyři největší měsíce plynného obra obíhají uvnitř magnetosféry, která je před částicemi slunečního větru chrání. 

8. Téměř osmdesát známých měsíců

Největší planeta Sluneční soustavy má také nejvyšší počet potvrzených a pojmenovaných měsíců, konkrétně 79. Převážná část těchto těles měří v průměru méně než 10 km a k objevu většiny z nich došlo po roce 1973, kdy kolem Jupitera prolétla první sonda, Pioneer 10. Podle odhadů však může okolo plynného obra kroužit až 200 malých přirozených satelitů.

Jupiter má ovšem rovněž čtyři rozměrné souputníky, kteří patří k největším v našem solárním systému. Souhrnně se označují jako galileovské měsíce – podle objevitele Galilea Galileiho – a na základě vzdálenosti od planety je řadíme následovně: Io, Europa, Ganymed a Kallisto. Ganymed je s průměrem 5 262 km vůbec největším satelitem ve Sluneční soustavě a Io známe především jako vulkanicky nejaktivnější těleso našeho planetárního systému. Pod ledovým povrchem Europy, Ganymedu i Kallisto se přitom zřejmě ukrývají oceány slané kapalné vody, a zmíněné měsíce tak představují kandidáty na výskyt života.

9. Hostil osm návštěvníků

Jako první pozemský průzkumník navštívila Jupiter v prosinci 1973 americká sonda Pioneer 10 a o rok později následoval Pioneer 11. „Jedenáctka“ kolem planety prolétla a zamířila dál k Saturnu. Voyager 1 a 2 minuly plynného obra v březnu, respektive v červenci 1979. Další průlet uskutečnila v únoru 1992 sonda ESA nazvaná Ulysses, kterou gravitační manévr nasměroval k průzkumu polárních oblastí Slunce.

Automat Galileo byl v roce 1995 naveden na orbitu Jupitera jako první aparatura pro dlouhodobý výzkum. V prosinci 2000 navštívila planetu sonda Cassini směřující k Saturnu. Naposled pak kolem obra prolétlo v únoru 2007 zařízení NASA s názvem New Horizons na cestě k trpasličí planetě Pluto. V roce 2016 byl pak na oběžnou dráhu Jupitera naveden americký průzkumník Juno, který odstartoval v roce 2011.

10. Jupiter v dalekohledu

Jupiter lidé pozorovali již odpradávna. Při pohledu ze Země má planeta magnitudu −2,8, což z ní dělá třetí nejjasnější objekt noční oblohy po Měsíci a Venuši. Pokud je nebe jasné a vidíte zářit hvězdy, můžete za vhodné konstelace spatřit i Jupiter. V triedru, nebo ještě lépe v dalekohledu ho pak uvidíte jako kotouček. Na jeho povrchu rozlišíte tmavé pásy oblačnosti rovnoběžné s rovníkem, a s větším přístrojem možná spatříte i Rudou skvrnu. Už při „skromných“ zvětšeních lze v blízkosti planety zahlédnout také malé skvrnky – galileovské měsíce. Třeba se vám tak naskytne stejný pohled, jako Galileu Galileimu v roce 1610.

Vyslanci k obří planetě

Protivzdušnou obranu SSSR kromě stíhaček a sítě radiolokátorů tvořily i protiletadlové rakety. Od konce 50. let začaly útvary přebírat raketové systémy S-75. Šlo o protiletadlový komplex, jehož srdce tvořila radiotechnická kabina střeleckého naváděcího radiolokátoru, kolem něhož se zpravidla v kruhu o poloměru přibližně 60 m nacházelo šest odpalovacích zařízení se šesti protiletadlovými řízenými střelami. 

Rakety nad Vietnamem

K prvnímu úspěšnému použití došlo 7. října 1959, kdy jím byl nedaleko Pekingu sestřelen tchajwanský průzkumný Martin RB-57D Canberra. Mnohem větší publicity se ale dostalo sestřelení špionážního U-2 pilotovaného Francisem Powersem 1. května 1960 nad Sovětským svazem. Vietnamská lidová armáda dostala S-75 v dubnu 1965. Jejich instalaci a školení vietnamského personálu obstarávali Sověti.

Poprvé byly tyto rakety odpáleny na čtyřčlennou formaci amerických stíhaček 24. července 1965 a jeden z letounů šel k zemi. Základ výzbroje severovietnamské PVO tvořily až do konce konfliktu a sestřelily velké množství nepřátelských letadel včetně strategických bombardérů Boeing B-52. Američané je označovali jako Surface-to-Air Missile, zkráceně SAM. S-75 se dostal do výzbroje více než 40 zemí světa a stal se jedním z nejrozšířenějších systémů protivzdušné obrany vůbec.

Nejtěžší stíhačka na světě 

Už od léta 1965 začaly stíhací útvary PVO dostávat Tupolevy Tu-128, tento typ se zapsal do dějin jako nejtěžší stíhací letoun na světě. Šlo o dálkové záchytné stíhačky určené k boji s americkými bombardéry, které by přilétaly nad SSSR přes severní pól. Další technologický skok přinesl MiG-25P, přijatý do výzbroje v dubnu 1972. Létal rychlostí mach 3, dostoupal do výšky 20 000 m a dokázal tak ohrozit i americké průzkumné Lockheedy SR-71 Blackbird. Ten se několikrát podařilo zaměřit raketami, k odpalu však nikdy nedošlo, protože americké blackbirdy hranici nepřelétly.

Dne 6. září 1976 poručík Viktor Bělenko na MiGu-25P dezertoval ze základny nedaleko Vladivostoku do Japonska a umožnil tak západním expertům důkladně prostudovat tento stroj. Sovětská protivzdušná obrana v té době zaznamenávala jen ojedinělá vítězství. Dne 28. listopadu 1973 vlétl nad Ázerbájdžán íránský RF-4 Phantom II. Proti němu odstartoval pilot MiGu-21SM kapitán Gennadij Jelisejev. Odpálil na cíl dvě rakety R-3, jedna ale minula a druhá se neoddělila od závěsu. Jelisejev se zachoval jako jeho předchůdci z dob Velké vlastenecké války a nepřítele taranoval. Sám při tom zahynul, zatímco posádka phantomu se stihla katapultovat.

Dne 18. července 1981 si zase přes sovětské území zkracoval cestu transportní Canadair CL-44 letící z Izraele do Íránu. Vzlétl proti němu Su-15 od 166. gardového stíhacího pluku, jehož řídicí páku svíral kapitán Valentin Kuljapin. Poměrně dlouho narušitele pronásledoval a rozkaz k palbě dostal až nedaleko hranic. Protože krátká vzdálenost od cíle už neumožňovala odpálit rakety, rozhodl se také pro taran. Dotáhl se za CL-44 a pak přídí narazil do jeho ocasních ploch. Narušitel se zřítil, ale katapultovat se musel i kapitán Kuljapin.

Hon na íránské vrtulníky 

Už od jara 1976 začaly k jednotkám PVO přicházet první přepadové MiG-23M s měnitelnou geometrií křídel. Po nich následovaly vylepšené verze ML a pak i P. První vítězství u sovětské PVO si „třiadvacítka” připsala 21. července 1978. Toho dne ráno přelétly hranice Sovětského svazu čtyři íránské vrtulníky CH-47 Chinook a k jejich zachycení odstartoval pilot MiGu-23M kapitán V. I. Škinder.

TIP: Žhavé výstřely studené války: Sestřely narušitelů nad Československem

Ten jeden chinook sestřelil dvojicí raket R-60 a druhý salvou z kanonu. V průběhu 80. let jednotky PVO posílily nové MiG-29 a pak ještě výkonnější Suchoje Su-27. Na konci 80. let došlo k výrazným politickým změnám a zmírnění napětí při střežení hranic. Studená válka ve vzduchu však skončila až rozpadem Sovětského svazu.

Columbia se původně měla do vesmíru vydat již před Vánocemi 1985, konkrétně 18. prosince. Start se však o den opozdil kvůli přípravě stroje – a nakonec ho automatické systémy odvolaly pouhých 14 sekund před vzle­tem kvůli anomálii v hydraulice pravého pomocného motoru SRB. Kromě toho panovalo špatné počasí na Floridě i na záložních letištích pro nouzové přistání v Senegalu a ve Španělsku a objevil se také problém s ventilem v potrubí kapalného kyslíku pro hlavní motory. Starý rok tak přešel do nového a raketoplán se vydal na orbitu skoro s měsíčním zpožděním. 

Satelit pro 48 zemí

Posádku tvořilo sedm mužů, všichni Američané: velitel Robert Gibson, pilot Charles Bolden, pozdější ředitel NASA za Obamova prezidentského mandátu, a letoví specialisté George Nelson, Steven Hawley, Franklin Chang-Diaz, Robert Cenker a Wil­liam Nelson, historicky druhý politik ve vesmíru, kongresman za Floridu. 

Hlavní náklad tvořila telekomunikační družice Satcom K-1, druhá z tříkusové série firmy RCA. Astronauti ji hned první den letu uvolnili z nákladového prostoru raketoplánu a raketový stupeň PAM D-2 navedl satelit o hmotnosti 1,9 tuny z nízké orbity ve výšce okolo 335 km na dráhu geostacionární téměř v 36 000 km. Satcom K-1 se usadil nad rovníkem, nad 85° západní délky, kde pak vysílal televizní signál v pásmu Ku západním či východním směrem od své pozice pro obyvatele až 48 zemí. Tehdy byla pro příjem nutná satelitní anténa o průměru 81 cm. Satcom K-1 byl stabilizován ve všech třech osách a vybaven pro 10 let práce ve vesmíru. 

Chvíle na vědu

Na palubě raketoplánu se samozřejmě nacházela také široká paleta vědeckých experimentů, která po odletu Satcomu zaměstnávala posádku dalších šest dnů. Na misi například zamířilo zařízení Materials Science Laboratory 2, jež mělo tři úkoly: Dva se týkaly sledování rozpouštění a opětovného tuhnutí různých materiálů v mikrogravitaci, přičemž po přistání mělo dojít k porovnání se vzorky zpracovanými na Zemi. Tato část experimentu bohužel na oběžné dráze selhala. Zdařilo se pouze pozorování vzniku, charakteru a chování bublinek v kapalině, jež na orbitě čelila zvukovým vlnám a rotaci. Pokus měl znamenat přínos pro nové techniky při výrobě a zpracování skla. 

V nákladovém prostoru Columbie spočívala také infračervená kamera pro průzkum vybraných jevů či míst na Zemi i ve vesmíru. Objekt zájmu tvořily polární záře, sopky, zodiakální světlo, povrch Měsíce či města Honolulu, Houston, Galveston, Miami a San Juan. V kokpitu zas byla k dispozici 35mm astronomická kamera pro pořizování snímků i světelných spekter blížící se Halleyovy komety. Astronautům se však přístroj nepodařilo zprovoznit. 

Další zajímavý pokus se týkal pochopení mechanismů, jež brání skladování krve bez jejího znehodnocení. V beztíži totiž odpadá sedimentace a další fyzikální jevy běžné v pozemských podmínkách. Po přistání raketoplánu se ovšem ukázalo, že jsou vzorky krve ve srovnatelném stavu jako ty na Zemi. 

Marný spěch

Řízení letu plánovalo zkrátit pobyt Columbie na oběžné dráze o jeden den, aby se získal čas na údržbu letounu před dalším startem. Špatné počasí na Floridě však paradoxně odložilo návrat o dva dny, takže posádka na Zemi dosedla 18. ledna 1986, po šesti dnech a dvou hodinách letu. Přistání se navíc muselo přesměrovat na kalifornskou základnu Edwards, takže se pak ještě čekalo na převoz Columbie přes celé Spojené státy. 

TIP: Zkáza raketoplánu Challenger: 34 let od jedné z největších katastrof NASA

Jenže drsnou ironií osudu o pouhých 10 dní později zabila sestava startujícího Challengeru celou svou posádku a raketoplány zůstaly víc než dva a půl roku uzemněny. Gibson a jeho tým tak absolvovali na dlouhou dobu poslední misi. 

Psi a kočky lidstvo provázejí už tisíce let a z původních pomocníků při lovu či ochraně obilí před nenasytnými hlodavci se postupně změnili v nepostradatelné společníky i nejlepší přátele. Podle výzkumu z roku 2018 lidé celosvětově chovají 471 milionů psů a 373 milionů koček, což znamená, že jedno z těchto zvířat má zhruba každý devátý až desátý obyvatel planety. Obliba čtyřnohých kamarádů se však v různých částech planety liší. 

Česko okupuje přední příčky statistik, co se týká počtu chovaných mazlíčků na hlavu. Za posledních deset let u nás například vzrostl počet domácností, kde nějaký z nich žije, z 50 % na 60 %, přičemž první místo neochvějně drží psi: Představují až dvě pětiny všech domácích zvířat a souhrnem je jich hodně přes dva miliony. Následují kočky přibližně se čtvrtinou a zhruba s 1,1–1,9 milionu jedinců. Na dalších místech se umisťují akvarijní rybičky, hlodavci a exotičtější živočichové jako hadi, obojživelníci, pavouci či nejrůznější hmyz.

Kdo si vybírá koho?

Proč si však vůbec mazlíčky pořizujeme? Podle očekávání většina respondentů uvádí, že si psa nebo kočku opatřila coby společníka a kamaráda, přičemž podle převážné části výzkumů představují psi preferovanější, ale i tolerovanější „parťáky“. V jednom šetření například 74 % dotazovaných uvedlo, že je mají velmi rádi, zatímco v případě koček zazněla stejná odpověď pouze v 41 % případů. Menší šelmy naopak nemá vůbec v oblibě asi 15 % lidí, kdežto psi se setkávají se silnou averzí průměrně jen u dvou jedinců ze sta.

Proč si ovšem někdo vybere raději psa a jiný kočku? Všichni, kdo se s těmito zvířaty někdy blíž setkali, dobře vědí, že se navzájem povahově značně odlišují, což souvisí i s jejich evoluční minulostí. Psi svůj původ odvozují od vlků, jsou zvyklí na život ve smečce a na její hierarchické uspořádání. Mají rádi lidskou společnost, často vyžadují kontakt a páníčkova pozornost pro ně znamená vrchol potěšení. Kočky naopak zůstávají věrné své samotářské minulosti. Někdy sice společnost vítají (či tolerují), ale všeho moc škodí – proto si kontakt s člověkem dávkují mnohem uvážlivěji než psi. Nabízí se však zajímavá otázka: Odrážejí popsané povahové rysy domácích mazlíčků, respektive i samotný výběr zvířete něco z osobnosti majitelů? Volí si samotáři spíš kočky a společenští lidé raději psy?

Vlídní pejskaři

Danou problematiku se rozhodl prozkoumat sociální psycholog Samuel D. Gosling z University of Texas se svými kolegy. Do studie, zveřejněné v roce 2010 v časopise Anthrozoös, se formou on-line dotazníku zapojilo 4 565 respondentů: Převažovaly mezi nimi ženy, v rámci různých národností měli většinu obyvatelé Spojených států či Kanady a celkově šlo ze dvou třetin o bělochy. Účastníci se měli nejprve identifikovat jako „pejskaři“ (anglicky „dog person“ – označilo se za ně 45,7 % dotázaných), „kočkaři“ („cat person“ – 11,5 %), obojí současně (27,8 %), popřípadě ani jedno (15 %). Následně odpovídali na řadu standardizovaných otázek, jež měly stanovit jejich osobnostní profil v rámci modelu známého jako Velká pětka (viz box).

Ukázalo se, že povahové rozdíly mezi skupinami skutečně existují. Lidé, kteří se považovali za pejskaře, byli celkově o 15 % extrovertnější, o 13 % přívětivější a o 11 % svědomitější. Na první pohled se možná nejedná o příliš významné zjištění, ale s trochou nadsázky se nabízí přinejmenším jedna jeho praktická aplikace, kterou by mohl využít kdekterý personalista: Má-li totiž uchazeč o místo, jež vyžaduje pečlivost, milé vystupování či schopnost pracovat v týmu, pozitivní vztah ke psům, bude se na pozici přinejmenším statisticky hodit víc než průměrný příznivec koček.

Neurotici raději kočku

Respondenti, kteří se identifikovali coby kočkaři, dosahovali v osobnostním testu průměrně o 12 % vyššího skóre v případě neuroticismu, ale byli také o 11 % otevřenější vůči novým zážitkům než tradičněji založení pejskaři. V tomto případě se nabízí otázka, zda se výběr domácího mazlíčka nějak odráží rovněž v politických názorech majitele. V několika průzkumech se skutečně ukázalo, že i když jsou kočky méně oblíbeným zvířetem, liberálové je mají o něco raději než konzervativněji uvažující jedinci.

K podobným závěrům ohledně povahových rozdílů mezi pejskaři a kočkaři jako Gosling došel i profesor psychologie Stanley Coren, autor celé řady publikací o psech, z nichž některé již vyšly česky. Obdobný výzkum za účasti 6 149 respondentů dělal pro svou knihu Why We Love the Dogs We Do neboli „proč milujeme psy, které milujeme“. A také on zjistil, že pejskaři bývají obecně společenštější a extrovertnější, zatímco milovníci koček často žijí sami, jsou méně dominantní, ale i důvěřivější. 

Co se týká povahových rysů, dospěl Coren k zajímavým výsledkům. Například osoby, jež mají rády jak psy, tak kočky, se v tomto ohledu daleko víc podobají čistým pejskařům než čistým kočkařům. Mimoto badatel přidal další pozoruhodné statistiky: Podle něj 47 % lidí, kteří byli jako děti v kontaktu s kočkami, chová nejspíš zmíněnou malou šelmu doma i v dospělosti; kdežto z těch, kdo měli v dětství coby mazlíčka psa, si později kočku pořídí asi jen každý devátý. A 68 % kočkařů by odmítlo vychovávat štěně, i kdyby jim v tom nic nebránilo; zatímco 70 % majitelů psů by s kočkou doma problém nemělo.

Jaký pán, taková kočka

Zajímavé závěry přinesl i aktuální výzkum z roku 2019, který se zaměřil na tři tisíce chovatelů koček převážně z Velké Británie. Ukázal přitom, že malí chlupáči možná nebudou tak svébytní, jak se říká, neboť jejich chování může být ovlivněno osobností majitele. Výsledky se docela podobaly zjištěním, jež poskytla dřívější studie o vlivu osobnosti rodičů na chování či zdraví dětí. Kočky lidí s vysokým skóre neuroticismu například mívají častěji problémy s chováním, přičemž jsou agresivnější či úzkostnější než zvířata svědomitějších jedinců. 

Vliv na zdraví však může být i opačný: Často se totiž uvádí, že mazlíčci působí pozitivně na zdravotní stav svého majitele. A řada prací skutečně naznačuje, že jsou chovatelé domácích zvířat šťastnější, méně se stresují, a dokonce mívají i nižší krevní tlak. Nicméně podobné výsledky nejsou zcela jednoznačné a přesvědčivé – přinejmenším podle Harolda Herzoga, emeritního profesora psychologie na Western Carolina University.

Zdravotní aspekt tvořil i součást studie publikované předloni v časopise PLOS One. Její autoři primárně analyzovali demografické údaje získané od 42 tisíc lidí, z nichž 26 % mělo doma psa, 22 % kočku, 9 % obě zvířata a zbytek ani jedno. Vědci kromě jiného zjistili, že domácího mazlíčka vlastní s větší pravděpodobností ti, kdo žijí v manželství, a spíše ženy. U bělochů je pak ve srovnání s jinými etniky asi pětkrát pravděpodobnější, že budou mít psa, a třikrát, že budou chovat kočku. Nepřekvapivě jsou potom majiteli mazlíčků lidé s nemovitostí, popřípadě bohatší jedinci. Poslední tři faktory spolu ovšem zřejmě úzce souvisejí, neboť vlastnictví nemovitosti se dá předpokládat spíš u majetnějších lidí a běloši jsou v průměru bohatší než jiná etnika.

Zvíře jako lék?

Pokud jde o zdravotní aspekty, žádná prokazatelná souvislost mezi pevným zdravím a mazlíčkem v domácnosti se přinejmenším v této studii neobjevila. Naopak se ukázalo, že lidé, kteří měli v době výzkumu psa či kočku, trpěli s vyšší pravděpodobností astmatem. Pravda však nemusí být tak bezútěšná: Analýza dat shromážděných v projektu Kardiovize Brno 2030, na němž se podílí tým vědců Mezinárodního centra klinického výzkumu brněnské Fakultní nemocnice u sv. Anny, totiž ukazuje, že jsou majitelé psů přece jen zdravější a méně ohrožení kardiovaskulárními chorobami. Vliv na to má patrně zejména pravidelný pohyb při venčení a podle získaných údajů i lepší stravovací návyky.

Zejména pokud se jedná o rozsáhlá dotazníková šetření na téma vztahu mezi osobností majitele a chovaným zvířetem či zdraví, musíme mít na paměti, že jsou zjištěná data pouze tzv. korelační: Jinými slovy z nich lze těžko usuzovat na jakoukoliv příčinnost. Nevíme tak například, zda byli majitelé koček neurotičtější už před pořízením zvířete, a totéž platí i pro ostatní charakterové rysy. Stejně tak je obtížné podobným způsobem posuzovat zdravotní stav „páníčků“, neboť jak vyplývá z uvedeného průzkumu, zvířata si častěji pořizují lépe zajištění lidé, a zdraví podle všeho výrazně souvisí se socioekonomickým statusem. Může tak představovat spíš důsledek dostupnější zdravotní péče či přístupu ke kvalitnějším potravinám a celé řady dalších faktorů. 

Obdobné výzkumy tedy nemají za cíl zjištěné vztahy objasnit, ale pouze je popsat a posloužit jako zdroj hypotéz, které lze dál testovat důmyslnějšími vědeckými metodami. 

Háďátko obecné (Caenorhabditis elegans) je zhruba milimetr dlouhý půdní červ a na první pohled nemá mnoho společného s člověkem. Zároveň je to ale oblíbený modelový druh genetiků, kteří na něm mimo jiné studují záhady procesu stárnutí. A jak se zdá, tento výzkum zdárně pokračuje. 

Američtí a čínští badatelé vystopovali dvě buněčné dráhy, které se významně podílejí na regulaci stárnutí. Když vědci do těchto drah, které se označují jako IIS a TOR zasáhli, tak jejich vhodnou manipulací pomocí genetického editoru CRISPR dokázali prodloužit život těchto drobných červů až o 500 procent. Kdyby to byli lidé, tak by žili asi 400 let.

TIP: Našli jsme lék na stáří? DNA mitochondrií v buňkách ovládá stárnutí kůže

Buněčná dráha IIS je podle badatelů zodpovědná za reakce buněk na podmínky prostředí, včetně dostupnost stravy a souvisí s inzulínem. Dráha TOR zase funguje jako vnitrobuněčný senzor „sytosti“ buňky a je archaické povahy, protože svým vznikem předchází signalizaci prostřednictvím hormonů. Pozoruhodné je, že obě tyto buněčné dráhy jsou přítomny i v lidských buňkách. Znamená to, že se nám v dohledné době podaří zásadně prodloužit lidský život?

Vedení věznice Cieneguillas se rozhodlo uspořádat na silvestra přátelský fotbalový zápas. Na hřišti se měli utkat odsouzenci z řad nechvalně známých drogových kartelů Los Zetas a Gulf Cartel. Věznice kvůli sportovní události povolila i mimořádné návštěvy rodinných příslušníků.

Zpočátku vše probíhalo hladce a nic nenasvědčovalo tomu, jak krvavou bude mít zápas dohru. Vše odstartovala blíže nespecifikovaná kontroverzní situace v pokutovém území jednoho z týmů. Rozlícení vězňové si svůj pohled na situaci začali vyřizovat po svém – v jejich rukou se objevily zbraně a začala krvavá řež, která si vyžádala životy 16 vězňů. Pět dalších osob utrpělo různá zranění. 

TIP: Přežít za mřížemi: Nejtvrdší věznice světa

Uklidnění situace trvalo tři hodiny, a kromě vězeňského personálu musela v Cieneguillas zasahovat i národní garda. Během následných kontrol byly zajištěny čtyři střelné zbraně, několik nožů, kladiva a mobilní telefony. Jakým způsobem se ve věznici zakázané předměty objevily je předmětem dalšího vyšetřování.