V Jaslovských Bohunicích se nacházel experimentální reaktor KS 150 domácí konstrukce. Jako palivo používal neobohacený (přírodní) uran. Palivo bylo v reaktoru umístěno v kanálech a bylo možné je měnit za provozu. A právě při výměně jednoho z palivových souborů došlo k nehodě. Personál při zavážení neodstranil z paliva silikagel, absorbér vlhkosti. Chladicí médium tak nemohlo volně proudit a lokální přehřívání způsobilo poškození aktivní zóny.

Došlo k průniku těžké vody, která sloužila jako moderátor, do chladicího systému. To vedlo k poškození veškerého paliva nacházejícího se v reaktoru. Primární okruh byl silně kontaminován štěpnými produkty, přičemž v důsledku netěsností byl částečně kontaminován i sekundární okruh.

TIP: Dědictví Černobylu: Havárie, která jednou provždy změnila svět

Už o rok dříve došlo na stejném experimentálním rektoru k méně závažné havárii. Protože však vedoucí provozu nechal v rozporu s předpisy zamknout únikové dveře, zemřeli při ní dva lidé, jimž se nepodařilo včas opustit provozní halu.

V důsledku obou havárií byla jaderná elektrárna A-1 uzavřena a v současné době se provádí její likvidace. Stejně je likvidována i elektrárna označovaná jako V-1, vybavená ruskou technologií s reaktory typu VVER (PWR) první generace. Modernější elektrárna V-2 se stejnou technologií jako je v Dukovanech zůstává v provozu.

Sopky, které namísto lávy a kamení vyvrhují led a vodu, známe spíše z mrazivých měsíců Sluneční soustavy. Jak ale ukazují nedávná pozorování v oblasti amerických Velkých jezer, je možné se s nimi setkat i na Zemi. Právě v těchto dnech jsou takové pozoruhodné ledové „vulkány“ k vidění na březích hned několika Velkých jezer.

Ledové vulkány vznikají v místech, kde se okraj ledového příkrovu jezera setkává s vlnami. Za vhodných podmínek se jezero vlní, i když je na některých místech zamrzlé. Právě na okrajích ledu dochází k tomu, že se vlny rozbíjejí o masu ledu a někdy voda proniká hluboko do ledu. Prasklinami se voda z vln může dostat až na povrch ledu, kde vychrstne ven a rozlije se do okolí.

TIP: Vulkán Lusi vydal svá tajemství: Vědci už znají příčinu 11 let staré smrduté erupce

Takové výtrysky vody a ledové tříště se mohou opakovat, až na místě vyroste kráter ledové sopky. Mohou být docela malé, obvykle do jednoho metru výšky, za správných podmínek ale vyrůstají až do výšek kolem osmi metrů. Vše záleží na teplotě, síle vln a tvaru jezerního dna.

Knut Veliký vládl Anglii 19 let a byl považován za úspěšného a moudrého krále. Panování zahájil vybíráním výkupného za zajatce získané v průběhu bojů, čímž si přišel na ohromné jmění. Značnou část ale rozdal Vikingům, kteří za něj bojovali, aby si tak zajistil jejich přízeň. Teprve po dvou letech si byl dostatečně jistý svou pozicí a mohl je odeslat z Anglie.

Předchozí část: Vikinský „císař severu“: Před Knutem Velikým se třásla celá Evropa (1)

Hned první rok vlády uzavřel Knut další důležitý sňatek – oženil se s Emmou Normanskou, vdovou po králi Æthelredovi. Cílem bylo odvrátit hrozící invazi z Normandie, kam se uchýlili zbylí Æthelredovi synové. Knut se však s nimi dohodl, když určil, že teprve syn, kterého bude mít s Emmou, se stane anglickým králem. Zajímavé je, že Knut svou první manželku Ælfgifu, která jej přežila, nijak nezapudil a žil v podstatě v hříšném svazku se dvěma ženami. Protože byl ale jinak zbožný a hlavně ochraňoval církev, doboví preláti i kronikáři mu to tolerovali.

Král Anglie a Dánska

Jako král Anglie provedl Knut celou řadu důležitých reforem. Rozdělil zemi na čtyři hrabství, obnovil staré anglosaské zákony, sjednotil mincovní systém. Držba této země mu nepřinesla jen slávu, ale také mocenskou základnu, která mu posléze dovolila ovládnout většinu Skandinávie. Hlavní přínos pro Anglii spočíval v ukončení období válek a vikinských nájezdů, které několik desetiletí vytrvale zabraňovaly příznivému rozvoji země.

Když v roce 1018 zemřel jeho bezdětný bratr Harald, vydal se Knut do Dánska, aby uplatnil svůj nárok na trůn. Nakonec jej získal, ale ani tentokrát to nešlo hladce a bez boje. Navíc, jakmile se Knut vrátil zpět do Anglie, ocitlo se Dánsko pod útokem spojeného vojska Norů a Švédů.

V čele obrany země stál Jarl Ulf, který přesvědčoval nespokojence s Knutovou vládou, aby zvolili za krále Knutova syna Hardiknuta. Byla to lest, protože Ulf by jako Hardiknutův opatrovník získal veškerou moc sám pro sebe. Knut se s vojskem vrátil zpět do Dánska a společně s Ulfem zemi ubránili, ale krátce po boji byl Ulf zabit Knutovou osobní stráží. Pravděpodobně kvůli obviněním z přípravy převratu.

Vládce severu

Když byl roku 1016 poražen Knutův spojenec, norský král Sven Haakonsson, vystřídal ho Olaf II. Olaf bojoval proti Knutovi už v Anglii, kde se přidal na stranu Anglosasů. Nyní se mínil stát králem, který zbaví Norsko dánského vlivu. Knut jej však roku 1026 porazil v bitvě u Helgea a upevnil svou moc ve Skandinávii. Následujícího roku se Knut rozhodl vykonat pouť do Říma za „vykoupení své duše a spásu svých národů“ a zúčastnil se korunovace Konráda II. císařem Svaté říše římské.

Císař si Knuta velice vážil jako svého spojence, při korunovaci dokonce stál vládce severu po jeho boku. Některé dobové zdroje popisují, jak se oba vladaři, kteří byli přibližně stejného věku, upřímně se spřátelili. Konrád daroval Knutovi území ve Šlesvicku, které oddělovalo Dánsko od Německa. Tím bylo ukončeno několik století dánsko-německých válek, které kdysi vedly ke zbudování pásu valů a pevností známého jako Danewerk. A nejen to. Byl dokonce dohodnut sňatek císařova syna Jindřicha s Knutovou dcerou Gunhildou, který se uskutečnil ještě za Knutova života. 

Když se Knut vrátil z Říma, jeho pozice byla mnohem silnější. Všichni věděli, že má zajištěný jih a že za ním stojí mocný císař. To Knuta povzbudilo k dalšímu pokušení válečné štěstěny. Jakmile se vrátil zpět, shromáždil vojsko a vylodil se v norském Nidarosu (dnešní Trondheim). Olaf II. nebyl schopen žádného odporu, jelikož se proti němu postavili jeho vlastní lidé. Jarlové se prý vzbouřili proto, že chtěl trestat jejich manželky bitím za čarodějnictví. Nutno říci, že kromě toho za vzpouru dostali také vydatně zaplaceno anglickým zlatem. Knut byl prohlášen a korunován králem.

Olaf se sice ještě pokusil zvrátit svůj osud v bitvě u Stiklestadu roku 1030, kam si přizval na pomoc Švédy, ale výsledek byl katastrofální a on sám padl. Knut poté ovládl i švédský Uppland a stal se Knutem Velikým, „císařem severu“. Jeho oficiální titul nyní zněl „král anglický a dánský, král Norů a některých Švédů“. Norsko se ale Dánům trvale ovládnout nepodařilo. Když se Knut pokusil rozpustit radu šlechticů a ustanovit jako neomezené vládce svou ženu Ælfgifu a syna Svena, Norové se vzbouřili a po Knutově smrti zvolili králem Olafova syna Magnuse.

Smrt „Freye bitev“

V roce 1035, ve svých asi padesáti letech, vydechl Knut naposledy. Odešel nejmocnější a nejbohatší ze severských vikinských králů. Nebyl to jen válečník a dobyvatel, ale také zbožný křesťan, moudrý král a podporovatel umění. Na svém dvoře si držel osm skaldů (dvorských básníků), kteří skládali mimo jiné i písně o jeho činech.

TIP: Vikingové objevují Ameriku: Vstříc dobrodružstvím na palubě drakkaru

Přes svou popisovanou zbožnost byl Knut smířlivý k pohanským zvykům. Když jej jeden ze skaldů nazval „Freyem bitev“, tedy pohanským severským bohem, neměl mu to za zlé. Na rozdíl od jeho anglosaských nebo norských současníků, to Knutovi vadilo asi stejně, jako to, že žije se dvěma ženami. Tedy vůbec.

Není tajemstvím, že na Zemi neustále dopadají různě velké objekty z vesmíru. Někdy to jsou velké balvany, které mohou udělat pořádnou explozi v atmosféře nebo dokonce vyhloubit kráter po svém dopadu. Většinou jde ale o kosmické kamení a částice prachu, které shoří v pozemské atmosféře.

Podle nedávné studie Amira Siraje a Abrahama Loeba je možné, že k Zemi občas přiletí kosmické kameny o velikosti od 1 milimetru až do zhruba 10 centimetrů, které se pohybují vesmírem skutečně extrémní rychlostí. Není to obyčejný kosmický prach a štěrk, ale materiál, který se zrodil v ultimátních vesmírných explozích.

Poslové supernov

Siraj s Loebem tvrdí, že takové extrémní meteoroidy vystřelují do okolního vesmíru supernovy. Taková exploze může urychlit kosmické kameny na rychlosti odpovídající několika tisícinásobkům rychlosti zvuku až po rychlosti blížící se rychlosti světla. Běžné rychlosti meteoroidů se podle Amira Siraje pohybují rychlostí okolo 0,01 % rychlosti světla. Meteoroidy vystřelené při explozi supernovy mohou letět rychlostí až 100× vyšší (1 % rychlosti světla). Pokud by supernova explodovala někde v našem širším okolí, a to se občas stává, mohl by takový materiál doletět úžasnou rychlostí až k Zemi.

TIP: Řešení hádanky: Kosmický prach vzniká v explozích supernov

Jak často by se to mohlo stávat? Siraj a Loeb odhadují, že vzhledem k frekvenci explozí supernov v Mléčné dráze, by takový meteoroid s relativistickou rychlostí mohl zasáhnout atmosféru Země přibližně jednou měsíčně. Problém je v tom, že takové objekty budu malé na to, abychom je mohli pozorovat přímo. Mohly by se ale prozradit záblesky nebo zvuky. Badatelé doporučují, že bychom měli instalovat síť asi 600 opticko-akustických detektorů záblesků a infrazvuků, které by ročně mohly detekovat několik takových ultrarychlých „poslů“ supernov.

Seržanti Delta Force Gary Gordon a Randy Shughart se rozhodli vyrazit na pomoc pilotům sestřeleného vrtulníku MH-60. Oba vojáci palbou od zničeného stroje odehnali ozbrojený dav, který se na ně vyřítil z okolních ulic. Přestože kladli houževnatý odpor, přišli při akci o život.

Dvojice odstřelovačů, kteří pilota Michaela Duranta zachránili za cenu vlastních životů, byli za svoje hrdinství in memoriam oceněni Medailí cti, nejvyšším americkým vojenským vyznamenáním. Byli přitom prvními vojáky, kteří jej obdrželi od války ve Vietnamu a zároveň posledními oceněnými ve 20. století. 

Záchranný konvoj 

Zatímco se setmělo, na místě pádu prvního vrtulníku Super 6-1 probíhaly těžké boje. Velká přesila somálských ozbrojenců se v opakovaných frontálních útocích pokoušela dobýt provizorní americké obranné stanoviště a zabránila jim v tom pouze agresivní palba obránců a letecká podpora v podobě lehkých vrtulníků AH-6J ze 160. speciálního leteckého pluku, jehož piloti byli vycvičeni k nočnímu boji. Ve chvíli, kdy už i velitelům na základně bylo zřejmé, že se akce pomalu, ale jistě mění v tragédii, byl z mužů 14. pěšího pluku 10. horské divize sestaven improvizovaný konvoj, který dostal za úkol probít se za pomoci malajsijských a pákistánských jednotek na místo pádu vrtulníku Super 6-4, které bránili Gordon se Shughartem.

Pozdější zdrcující kritice byl vystaven fakt, že akci amerických jednotek nepředcházela žádná předběžná dohoda, natož koordinace postupu s vojsky Organizace spojených národů. Více než tři kilometry dlouhé koloně stovky vozidel včetně malajsijských obrněných transportérů a pákistánských tanků se za podpory dalších vrtulníků 10. horské divize podařilo prorazit do města, přitom však utrpěla těžké ztráty. Padlo několik dalších mužů, jeden z malajsijských obrněných transportérů Condor zasáhla RPG, zraněni byli i další pákistánští a malajsijští vojáci.

Mogadišská míle

Bitva o Mogadišo skončila v pondělí 4. října kolem půl sedmé ráno, když byli všichni zbylí příslušníci amerického kontingentu evakuováni na základnu OSN. I samotná evakuace se ale nesla ve znamení hluboké improvizace, jejímž pozdějším symbolem se stala takzvaná „Mogadishu Mile“. Poté, co kolem 5.40 přijel na místa bojů záchranný konvoj a začala nakládka nosítek se zraněnými, zjistili příslušníci obou jednotek, že zranění na nosítkách zabírají příliš mnoho místa, a proto nezbývá dost prostoru uvnitř vozidel pro všechny přeživší.

Padla tedy rychlá domluva, že zbytek vojáků, který se může přesunovat po vlastní ose, poběží podél konvoje, který jej tak bude krýt alespoň z boků. Velitelé vozidel si však dohodu vyložili po svém a snažili se raněné vojáky dostat co nejrychleji z místa bojů. Konvoj tím nabral příliš velkou rychlost a obě skupiny se rozdělily. Řada amerických vojáků proto musela na shromaždiště doběhnout bez jakéhokoli krytí. Během zrychleného přesunu byli opakovaně napadeni palbou z ručních zbraní a granátometů, na což řada z nich doplatila těžkými zraněními. 

Řezníkův účet

Těla několika mrtvých vojáků, včetně pilotů vrtulníků a seržantů Gordona se Shughartem, byla v následujících hodinách vláčena ulicemi města, než je po bleskových jednáních s americkým velvyslancem Aididovy milice předaly jednotkám OSN. Zajatý zraněný pilot vrtulníku MH-60 s volacím znakem Super 6-4, Michael Durant, kterého bránili Gordon se Shughartem, byl po jedenácti dnech propuštěn do rukou zástupců Mezinárodního červeného kříže. Durant později vypověděl, že se o něj ve vězení staral Abduláhí Hassan, ministr propagandy generála Aidida, a mimo jiné i boje v Somálsku později popsal v autobiografické knize In the Company of Heroes.

Celkový účet za zpackanou operaci mající za cíl zajetí dvou Aididových pobočníků byl vysoký. Pákistán přišel o jednoho padlého vojáka, dva byli zraněni. Zranění utrpělo také sedm příslušníků malajsijské armády, která nadto pohřbila desátníka Mat Aznan Awanga. Jeho dcera později vstoupila do vojenské služby a pokračuje v odkazu svého otce u jeho původní jednotky. Američané přišli o 19 mrtvých a 73 zraněných. Počty mrtvých Somálců dodnes nejsou přesně známé, protože do bojů se kromě bojovníků klanu Habar Gedir zapojily i stovky civilních obyvatel města. Nejčastěji se však odhaduje mezi pěti sty a tisícem mrtvých a zhruba třemi až čtyřmi tisíci zraněných.

Politická dohra 

Dva dny po bitvě nařídil prezident Clinton zastavit v Somálsku všechny bojové operace kromě těch, které jsou vedeny v sebeobraně. Dne 15. prosince oznámil rezignaci ze své funkce ministr obrany Les Aspin, který na sebe vzal zodpovědnost za nevyslyšené žádosti o posílení jednotek bojovými vozidly pěchoty a tanky. Jednotky OSN včetně amerických pak zůstaly v zemi až do března 1995, kdy bylo dokončeno jejich stahování a mise UNOSOM II byla oficiálně ukončena. Krátce poté se Mohamed Farrah Aidid prohlásil somálským prezidentem, jeho vláda však nebyla mezinárodně uznána. 

TIP: Bouře v Africkém rohu: Jak vypadala intervence modrých přileb v Somálsku

Přestože americké angažmá v občanské válce v Somálsku později překryla řada velkých bitev během válek v Afghánistánu a Iráku, tragická operace z 3. října 1993 byla pro americké ozbrojené síly významným poučením o způsobu nasazení pěších, mechanizovaných i leteckých jednotek během pouličních bojů, z něhož čerpají dodnes. 

Dobroty rychlého občerstvení nejsou právě zárukou zdravého životního stylu. Ale nejde jenom o kila navíc a cholesterol v cévách. Jak ukazuje nová studie australských odborníků, když někdo zahájí striktně „nezdravou dietu“ a začne se ve velkém živit vaflemi, hamburgery a sladkými cereáliemi, za pouhý týden se to projeví na jeho mozku.

Vědci se kvůli tomuto experimentu domluvili se 110 zdravými dobrovolníky mezi 20 a 30 lety. Polovina z nich se stravovala běžným vyváženým jídlem, zatímco druhá půlka přešla na intenzivní „západní“ nezdravou stravu. Badatelé pak podrobně sledovali jejich duševní kondici pomocí několika každodenních testů.

Ukázalo se, že „nezdravá dieta“ nenápadně, ale velmi rychle zasáhne fungování mozku, především v oblasti zvané hipokampus. Není náhodou, že právě v této oblasti sídlí ovládání chuti k jídlu, a řada dalších významných funkcí, jako je například tvorba paměti.

TIP: Chcete zhubnout? Vydatné snídaně jsou podle australských vědců mýtus

Zdá se, že lidé, kteří se živí nezdravou stravou, rychle ztrácejí potřebnou sebekontrolu v jídle a mají větší chuť na další nezdravé pokrmy, i když jsou už sytí. Dobrou zprávou je, že tento efekt není nezvratný. Když se dobrovolníci vrátili ke své běžné stravě, funkce hipokampu se jim rovněž pohotově navrátila do normálu.

Letos v červnu obletěly svět fotografie vyzáblé lední medvědice. Překonala stovky kilometrů, než se ze svého přirozeného teritoria dostala až do sibiřského průmyslového města Norilsk, kde zřejmě hledala potravu. Podle fotografií a svědectví místních leželo apatické zvíře na norilském předměstí několik hodin. Občas se zvedlo a čichalo kolem, aby zavětřilo jídlo. Lední medvěd se v oblasti objevil po čtyřiceti letech. Náhlá pozornost médií mu zachránila život – úřady jej nechaly odchytit a přemístit do zoologické zahrady.

Loni v únoru přitom ruské souostroví Nová země, ležící v Severním ledovém oceánu, vyhlásilo kvůli masové invazi bílých šelem stav nouze. Začaly se totiž dobývat do domů, a dokonce napadly člověka. Tamní největší osada Belušja Guba ohlásila, že se v okolí vyskytovalo 52 medvědů. Nápory masožravců se od té doby opakují stále častěji. Lidé jsou vyděšení, bojí se vycházet ven a posílat děti do škol, ačkoliv kolem vyrostly ploty a v osadách fungují vojenské hlídky. Medvědi se však přestali bát i výstražné střelby, což komplikuje jejich odhánění. Preventivní střílení je zakázáno právě kvůli jejich nízkým počtům, a strážci tak smějí zvíře usmrtit pouze v krajní nouzi. 

Arktický dopad 

Podle Světového fondu na ochranu přírody může za narůstající výskyt ledních medvědů v obydlených oblastech změna klimatu. Kvůli globálnímu oteplování se v Arktidě rozpouští mořský led. Majestátní savci se Severním ledovým oceánem pohybují především na krách, odkud také loví potravu – nejčastěji tuleně. V důsledku masivního tání jsou však nuceni čím dál častěji navštěvovat pevninu a hledat žrádlo i tam. Podle NASA se kry zmenšují o 9 % za dekádu a ke konci století už by z nich nemuselo zbýt vůbec nic. 

Tající pokrývka má vliv nejen na loviště, ale rovněž na medvědí brlohy. Lední doupě funguje podobně jako eskymácké iglú – izoluje od mrazu a chrání před větrem. Vyšší teplota ovšem úkryty narušuje a otevírá je nepříznivým přírodním vlivům, což je kritické pro mláďata. Malí huňáči se rodí s váhou pouhého půl kilogramu, takže potřebují dobrou ochranu. Ačkoliv první měsíce po porodu matka vůbec nevychází ven, jakmile potomci trochu odrostou, zůstávají sami, zatímco medvědice loví. Riziko, že na ně spadne kus ledu nebo kvůli náhle zhroucenému doupěti umrznou, je v popsaných podmínkách mnohonásobně vyšší. 

Černá budoucnost bílých

Tání má na svědomí i další živočišné druhy, například tuleně, jimiž se bílí obři živí. Pokud se tedy celosvětově nesníží emise skleníkových plynů, bude se hladina moří neustále zvyšovat a rychle se měnící povětrnostní podmínky se dotknou i druhé strany planety: Co se děje v Arktidě, nezůstane jen tam. A přestože měl příběh norilské medvědice šťastný konec, prognózy pro její příbuzné tak pozitivně neznějí. 

TIP: Lovecké taktiky krále Arktidy: Lední medvěd a jeho kořist

Současná situace je relativně dobrá: 11 z 19 sledovaných populací zůstává stabilních, jedna dokonce mírně roste, ostatní se snižují. Předloňské sčítání provedené v Rusku, kde žijí asi tři tisícovky ledních medvědů, ukázalo, že jich neubývá. Jenže zmenšování lovišť je nevyhnutelné. Na Aljašce se soustředí asi 60 % z globálního počtu bílých šelem a zhruba do roku 2050 jich podle vědců dvě třetiny zmizí. V roce 2085 už tam pak nejspíš nezbude žádná.

Podobný osud čeká 2,5tisícovou populaci v Grónsku, kde se ledová pokrývka ztrácí nejrychleji z celé Arktidy: Loni během pouhých pěti teplých červnových dnů roztálo 55 miliard tun ledu. Na konci století tak možná budeme oblíbené chlupáče obdivovat nanejvýš v zoo. 

Knut Veliký (asi 985–1035) pocházel z rodu slavných dánských vikinských králů. Jeho dědečkem byl Harald I. Modrozub, který jako první král Dánska přijal křesťanství a nechal se místo mohyly s posmrtnými dary pohřbít v křesťanském kostele. Knutovým otcem byl Haraldův syn Sven Tveskæg neboli Vidlí vous. 

Násilí plodí násilí

Král Sven podnikl za své vlády celkem tři invaze do Anglie. Mezi anglosaskou Anglií a Dánskem zuřila tehdy válka již po mnoho let. Od 8. století sužovaly Anglii nájezdy Vikingů, kteří se většinou v létě vylodili, vraždili a loupili, co mohli, a v zimě se vraceli přes moře zpět do svých domovů. Roku 865 ale Dánové na zimu Anglii neopustili a začali se usazovat i za mořem. Po zbytek století pak válčili s Anglosasy, až byl uzavřen mír mezi králem Alfredem Velikým, prvním sjednotitelem Anglie, a Guthurmem, vůdcem dánských Vikingů v Anglii. Tímto mírem bylo ustanoveno území zvané Danelaw, kde bylo dánské právo nadřazeno anglosaskému a kde se postupně usazovali dánští osadníci.

Mír však dlouho nevydržel. Od roku 997 trpěla Anglie dánskými nájezdy opět každoročně a v roce 1002 bylo anglickému králi Æthelredovi sděleno, že „Dánové v Anglii jej věrolomně připraví o život i s jeho družinou a poté obsadí jeho království“. Æthelredova odpověď na předloženou hrozbu byla rychlá a krutá. Nařídil bez milosti vyvraždit všechny Dány, kteří se nacházeli na území Anglie. Tak se 13. listopadu 1002 skutečně stalo a tato událost vešla do dějin jako Masakr na den svatého Brickta. Ukrutné násilí ovšem nemohlo mít jiný výsledek než další násilí. 

Knutův otec, dánský král Sven, se rozčílil do nepříčetnosti. Během krveprolití totiž zahynula i jeho vlastní sestra Gunhilda s manželem. Sven několikrát Anglii napadl, ale válečná štěstěna mu příliš nepřála. Poprvé Vikingy vyhnal hlad, podruhé nedostatek kořisti na dary pro významné družiníky. V roce 1013 však Sven sebral mohutné vojsko a osobně se postavil do jeho čela. Nyní mu již nešlo o nájezd, který měl Anglii poškodit, ale o skutečnou invazi a dobytí nepřátelské země. Tehdy byl na palubě drakkaru spolu s otcem také zhruba osmnáctiletý Knut.

Princovo mládí

Jméno Knutovy matky bezpečně neznáme, nicméně dle kroniky Dětmara Merseburského jí byla Sigrid neboli Svatoslava, dcera polského knížete Měška I. a Doubravky, sestry českého knížete Boleslava II. O Knutově dětství není známo prakticky nic jistého. Mladší islandský rukopis Flateyjarbók ze 13. století se zmiňuje, že byl Knut vycvičen ve válečnickém umění známým vikinským náčelníkem Thorkellem Vysokým. Thorkell byl bratr ještě proslulejšího, polo-legendárního válečníka Sigurda a mladého Knuta prý vychovával v pevnosti Jomsborg na ostrově Wollin.

Jak asi Knut vypadal, se můžeme dozvědět z jiného islandského zdroje, totiž ze Ságy o Knutově rodu (Knýtlinga saga). Podle ní byl Knut neobyčejně vysoký a silný. „Byl také sličný, avšak kromě jeho nosu, který byl úzký, vysoko posazený a trochu skobovitý. Byl světlé pleti a měl krásné silné vlasy. Jeho oči byly lepší, než oči jiných mužů, co do krásy i co do ostrosti zraku.“ 

Společná výprava syna a otce do Anglie, na niž se vydali roku 1013, si vedla úspěšně. Napomohla tomu i sňatková politika – Knuta oženili s asi dvacetiletou Ælfgifu z Northamptonu, aby byla zajištěna spolupráce s obyvateli Danelaw.

Králi Svenovi se postupně poddalo pět hlavních měst této části Británie a otevřela se mu tím cesta na Londýn. Angličané sice spálili mosty přes Temži a donutili Dány ke krátkému ústupu, ale úplně je zastavit nebylo možné. Zanedlouho stanuli Sven a Knut před hradbami Londýna.

Město bylo opevněno mohutnou hradbou zbudovanou za římských dob a to byl pro vikinské nájezdníky tvrdý oříšek. U Bathu však zatím donutili krále Æthelreda k ústupu a ten nedlouho poté prchl i se svými syny do Normandie. Když to zjistili Anglosasové bránící Londýn, raději město Svenovi vydali v (oprávněných) obavách z dánské pomsty. Na Vánoce roku 1013 se tak Sven mohl nechat korunovat anglickým králem. Dlouho se ale z vítězství neradoval. Po pěti týdnech jej totiž dostihla smrt. 

Králův syn bez království

Protože se Knut narodil jako druhorozený syn, ujal se vlády jeho bratr Harald, který po dobu otcova tažení zůstal jako královský regent v Dánsku. Svenovo vojsko ale prohlásilo králem Knuta, a protože princip primogenitury (nástupnictví prvorozeného syna) nebyl tou dobou ještě v Dánsku nezpochybnitelný, znamenalo to pro Haralda problém. Knut ale zatím na dánské dědictví nepomýšlel. Měl totiž co dělat, aby se udržel v Anglii. 

Anglosaská aristokracie využila Svenovy smrti a svolala Witenagemot, sněm šlechty a duchovenstva. Sněm nepřijal Knuta za krále a povolal zpět z exilu Æthelreda, který musel slíbit, že bude vládnout lépe než předtím. Æthelred se vrátil z Normandie a rychle povolal nové vojsko. Knut musel ustoupit. Nakonec se vypravil i s flotilou zpět do Dánska. Anglosasům zanechal na břehu u Sandwiche vzkaz – několik stovek zmrzačených zajatců. Krvácející muži byli znamením Knutova drásavého vzteku nad tím, že musel opustit tak těžce dobyté území.

Když přijel Knut domů a setkal se s bratrem, navrhl mu vzhledem k situaci společnou vládu. Harald se ale o své království nehodlal dělit. Nakonec se bratři dohodli, že Harald zůstane králem Dánska a pod podmínkou, že Knut nebude požadovat korunu, svěří mladšímu bratrovi do rukou nové vojsko určené na další vpád do Anglie. Knut se nemohl dočkat, až dobude království na Britských ostrovech zpět.

Vikinská invaze

Knut se vrátil do Anglie s vojskem ještě větším, než měl jeho otec. Dalo by se říci, že se postavil do čela všech Vikingů ze Skandinávie. Mezi jeho spojence se počítal norský spoluvládce, veterán Erik Haakonsson (od roku 999 bylo Norsko podřízeno Dánsku), Švédové a také Poláci Boleslava Chrabrého. Celé vojsko prý čítalo více než 10 000 mužů a 200 lodí.

TIP: Zlatý věk Vikingů: Poháněla seveřany touha po zlatě, nebo šlo o demonstraci síly?

Jen pouhý pohled na ně vnášel strach do srdcí nepřátel, jak dosvědčuje Anglosaská kronika z Peterborough: „Kdo by mohl hledět na zlatavé lvy na štítech nepřítele, kdo na muže z oceli hrozící zlatou tváří, kdo na býky na lodích se zlatými rohy věštícími smrt, aniž by jej popadla hrůza z pána takového vojska? A co víc – v tom vojsku nebyli žádní otroci, ani muži propuštění z otroctví, ani muži nízkého rodu, ani starci, ale všichni byli urození, v plné síle let a dobře připravení k boji.“

Knut se vylodil ve Wessexu, starém rodovém panství Alfreda Velikého a dalších předků krále Æthelreda. Brzy si celý kraj podmanil. Do karet mu hrálo i to, že se potkal se svým starým vychovatelem Thorkellem Vysokým. Thorkell sloužil od roku 1012 Anglosasům, ale nyní přešel i se 40 loděmi na Knutovu stranu.

Král Æthelred a jeho syn Edmund se několikrát snažili svolat vojsko, ale bez znatelného úspěchu. Dánové se pohybovali velice rychle a podmaňovali si jeden kraj za druhým. Æthelred se bál další zrady, a proto se raději opevnil v Londýně. Edmund se s Vikingy nestřetl, ale spokojil se s pleněním statků těch, kteří přešli na jejich stranu. Když v dubnu roku 1016 Æthelred zemřel, vrátil se Edmund do Londýna, kde se nechal korunovat.

Londýn v obležení

Knut nařídil vojsku obklíčit Edmundovo hlavní město. Než se však kruh zcela uzavřel, podařilo se anglosaskému králi proklouznout. Vydal se do Wessexu, který částečně osvobodil a kde začal verbovat nové síly. Knut znovu stál před branami nedobytného Londýna. Nařídil vyhloubit příkopy, aby chránil své vojsko před nenadálým výpadem, a zbudovat kanál pro drakkary, aby mohly přehradit Temži a odříznout město od jakékoli pomoci, která by mohla přijít po řece. 

Edmund poté svedl s Dány několik bitev. Na chvíli je dokázal od Londýna odlákat, ale porazit je nemohl. Ale ani Knut nebyl úspěšný. Poslední útok na město jej stál tolik mužů, že se rozhodl raději stáhnout do Essexu. Tam došlo k rozhodující bitvě u Assandunu. V ní se potvrdily Edmundovy nejhorší obavy. Anglický král byl zrazen Erikem z Mercie, který se stáhl z boje. Knut mohl slavit rozhodné vítězství. Zvrátit jej nemohla ani další bitva s velšskými spojenci anglického krále, která proběhla o několik dní později.

Oba králové se setkali k vyjednávání o míru symbolicky na ostrově uprostřed řeky Severn. Edmund musel být přinesen na nosítkách, protože byl zraněn v boji. Knut byl velkorysý. Navrhl rozdělení Anglie podle Temže. Území na sever od řeky mělo připadnout Dánům, vše směrem na jih, včetně Londýna, mělo zůstat Edmundovi. Ten nabídku bez váhání přijal.

Dokončení: Vikinský „císař severu“: Před Knutem Velikým se třásla Evropa (2) (vychází v pátek 21. února)

Mezi panovníky byla také uzavřena smlouva „na přežití“ – tedy v případě, že jeden z nich zemře, ztrácí jeho rod země ve prospěch druhého. Protože Edmund zemřel jen několik týdnů po uzavření dohody, objevily se samozřejmě spekulace, že jej Knut nechal zavraždit. Jak to bylo doopravdy, se dnes už jen těžko dozvíme. Skutečností je, že Edmund mohl stejně dobře zemřít na následky zranění z boje jako na následky Knutových intrik. Každopádně, na Vánoce roku 1016 měla Anglie již počtvrté za několik let nového krále – Knuta.

Janusz Goraj ze západopolského Gorzow Wielkopolski byl 20 let téměř slepý – na levé oko neviděl vůbec a pravým rozeznával jen světla a stíny. Aby toho nebylo málo, před dvěma lety jej na přechodu pro chodce srazilo auto. Při nehodě narazil hlavou do kapoty auta a poté tvrdě dopadl na vozovku. Z nehody sice vyvázl živý, utrpěl ale zlomeninu kyčle, která si vyžádala operaci a několikatýdenní pobyt v nemocnici.

TIP: Nová léčba kmenovými buňkami vrátila zrak dvěma pacientům

Jednoho dne se ale stal zázrak – zrak Janusze se začal znatelně zlepšovat a po dvou týdnech viděl tak dobře, že byl dokonce schopen číst. Proč se tak stalo a co je příčinou zlepšeného stavu, nedokázali ošetřující lékaři vysvětlit. Podle mluvčí nemocnice Agnieszky Wisniewské je možné, že změnu způsobil koktejl léků, které během hospitalizace Janusz dostával. Přesnější odpověď by mohlo přinést podrobné vyšetření, které ovšem uzdravený Janusz Goraj odmítl.

Když zachytíte neobvyklé rádiové vysílání z vesmíru, nemusí jít nutně o signály cizí civilizace, která touží po vesmírném chatování. Mezinárodní tým radioastronomů zachytil s pomocí radioteleskopu LOFAR zvláštní rádiové signály ze soustavy blízkého červeného trpaslíka. Nakonec se ukázalo, že jde o pozoruhodné, leč zcela přírodní „planetární rádio“.

Jde o soustavu běžného červeného trpaslíka GJ1151, kterého pozorujeme v souhvězdí Velké Medvědice, zhruba ve vzdálenosti 26 světelných let od Země. Po vyloučení dalších možností dospěli vědci k závěru, že v tomto případě jsme zachytili rádiové vlny, které vysílá právě dotyčný červený trpaslík se svou planetou.

Planetární dynamo

Jak uvádí vedoucí výzkumu Harish Vedantham z nizozemského institutu Netherlands Institute for Radio Astronomy (ASTRON), tato exoplaneta se pohybuje v silním magnetickém poli červeného trpaslíka a její pohyb vlastně funguje jako elektrický motor, podobně jako dynamo na jízdním kole. Díky jejich vzájemnému působení vznikají na červeném trpaslíkovi polární záře, a také zmíněné rádiové vlny.

TIP: Projekt Red Dots: Astronomové loví planety u nejbližších hvězd

Podobný jev můžeme pozorovat i ve Sluneční soustavě. Ale netýká se Slunce, protože planety, včetně nejbližšího Merkuru, jsou od Slunce na něco takového příliš vzdálené. Dochází k tomu mezi plynným obrem Jupiterem, který má velmi silné magnetické pole, a jeho vulkanickým měsícem Io. Na některých rádiových frekvencích dokonce dvojice Jupiter a Io přehluší rádiové vysílání Slunce.