První slovanské osídlení dnešního Slezska se datuje do 7. století. V Dolním Slezsku se usídlily převážně kmeny Slezanů, dnešní Horní Slezsko bylo ještě zváno dle kmene Opolanů Opolsko. Velkou část Slezska ovládal již Boleslav II. Pobožný - alespoň do té doby, než ji od něj získal polský kníže Měšek I.

Naděje, že po Měškově smrti se Polsko rozpadne mezi řadu uchazečů o trůn a české království znovu zabere ztracené země se ukázaly liché. Moci se chopil Boleslav Chrabrý, který nejenže ubránil Slezsko a uvítal na svém dvoře poslední přeživší Slavníkovce (tedy Soběslava a svatého Vojtěcha), ale obsadil i Krakov a Moravu. Mimochodem, k Čechům jako takovým měl Boleslav nejspíš blízko. Tělo svatého Vojtěcha zabitého pohanskými Prusy vykoupil zlatem o stejné váze. Na jedny z prvních mincí, které nechal razit, dal i jméno knížete Václava, který byl strýcem jeho matky. Možná se tak Boleslav považoval za skutečného pokračovatele tradice velkých českých světců!

Slezsko nemělo zůstat v polských rukách věčně. Jeho podoba se začala měnit, rozpadalo se na různá menší knížectví. Došlo sice také k dělení na Horní a Dolní Slezsko, ale jakmile se polská moc v polovině 12. století roztříštila, další části se oddělovaly a postupně vyhlašovaly nezávislost. A velmi postupně a pomalu vznikala příležitost pro silné sousedy. Ta česká přišla na konci 13. století.

V sázce je polská koruna

Václavu II. se na konci 13. století v rámci expanze do Polska povedlo připojit jak Malopolsko, tak části Slezska. Navíc roku 1300 získal i polskou korunu. O mnoho později toho Jan Lucemburský využil. Při jednání se svým polským protějškem Kazimírem III. Velikým vyměnil české nároky na polskou korunu za uznání české svrchovanosti nad Slezskem. A úplně celé Slezsko včetně samostatných území, které nepodléhaly Polsku, se povedlo získat Karlu IV. sňatkem se svou třetí ženou Annou Svídnickou.  

Samozřejmě, ve Slezsku stále vytrvale vznikala další drobná knížectví, která se později budou snažit vyvíjet samostatnější politiku. Změnila se také postupně skladba obyvatel. Obzvláště ve městech začali převládat Němci.

Konec lucemburské vlády také znamenal silný zásah do vztahů mezi českou korunou a Slezskem. Slezané zcela odmítli Husovu myšlenku a přidrželi se katolictví, za což se jim husité odměnili válečnými nájezdy. Za vlády Jiříka z Poděbrad ovládal území Slezska, stejně jako další vedlejší korunní země, Matyáš Korvín. Slabost českého státu využil i braniborský rod Hohenzollernů. Tentokrát si vystačili s několika málo kousky, hladovější budou až výrazně později. 

Dva králové a rozdílná náboženství

Mezitím se v Olomouci povedlo „samozvanému“ českému králi Matyáši Korvínovi vyjednat na „vládnoucím“ českém králi Vladislavu Jagellonském mnoho pro něj výhodných podmínek. Korvín získal mimojiné i všechny vedlejší země Koruny České a dal jasně najevo svou převahu. Nakonec tomu ale osud chtěl jinak: slabý a flegmatický „král dobře“ Vladislav Jagellonský triumfoval nad ambiciozním a mimořádně schopným Matyášem Korvínem jediným způsobem, kterým mohl. Přežil ho. Po Korvínově smrti roku 1490 byl Vladislav zvolen uherským králem a získal zpět i vládu nad vedlejšími zeměmi. 

Mezi českou korunu a Slezsko pak ale opět vrazilo klín náboženství. Německy mluvící Slezané se zhlédli v Lutherových myšlenkách a nerozuměli si tak ani s katolíky, ani s kališníky. Jednota nastane snad jen se začátkem třicetileté války, kdy se Slezané spojili s velkou částí povstalců a vystoupili proti habsburské vládě. Po konci třicetileté války zůstane Slezsko jako součást českých korunních zemí Habsburkům, ale protestantismus je zde tak rozšířen, že je nutné vyhlásit náboženskou toleranci. Slezsko, bohaté díky svým textilním manufakturám, je tak z ryze pragmatických důvodů ušetřeno rekatolizace. 

Prusko a potom Hitler

Přesto se Slezané spíš než k Praze a Vídni otočí jiným směrem. Hohenzollernské protestantské Prusko se dere k moci. Útok na Slezsko roku 1740 odstartuje první válku o rakouské dědictví, ve které se pruský král Fridrich II. rozhodne využít toho, že habsburské soustátí je oslabené válkou s Osmany. A neuzná nárok Marie Terezie na všechna dědičná území Habsburků. Začíná se tím dlouhé soupeření mezi Fridrichem II. a Marií Terezií, které porážkou Habsburků skončí až po třech ničivých válkách.

Roku 1763 je po skončení Sedmileté války podepsán mír v Hubertusburgu, kterým Prusko navždy potvrdí držení Slezska. Jen malá část Slezska, takzvané rakouské Slezsko, tak zůstane součástí českých zemí.

TIP: Boj za slezskou věc: Kdo usiloval o nezávislost Slezska?

Na tomto území spolu žili Němci, Poláci a Češi. V podstatě nekomplikované soužití narušil v 19. století vzestup národních vášní. Dvacáté století pak dopadlo na Slezsko nesmírně těžce. Česko-polské spory vyvrcholily Sedmidenní válkou. Spor o Těšínsko byl příčinou napjatých vztahů mezi Prahou a Varšavou a definitivně byl vyřešen až roku 1958. Tohoto napětí využili i nacisté. Po připojení československé části Slezska k Říši rukovali zdejší Němci do Wehrmachtu, místní Poláci naopak na vlastní kůži pocítili německou nenávist. Což se zase změnilo po válce.

V Číně zahájili nový rok vesmírných letů startem, který si hned získal velkou pozornost. Na oběžnou dráhu vyrazila nosná raketa Dlouhý pochod 3B, která vzlétla z kosmodromu Si-čchang, na jihu provincie S’-čchuan. Podle čínských médií se mise zdařila a raketa vynesla svůj náklad na oběžnou dráhu ve výšce 36 tisíc kilometrů.

Otázkou ale je, co vlastně bylo nákladem. Čínské zdroje uvádějí, že šlo o satelit TJS 5. A to je v podstatě vše, co o tomto nákladu víme, kromě neurčitých údajů, že satelit bude sloužit testům nových technologií přenosu dat. Čína sice obvykle nebývá příliš sdílná, ale obvykle uvádí, kdo který satelit vlastní či kdo ho bude užívat. U „satelitu TJS 5“ o tom není ani zmínky.

Záhadný satelit TJS 5

Podobný start uskutečnila Čína například v roce 2017, kdy vypustila satelit TJS 2. Ani o tomto satelitu nebylo známo nic bližšího. Západní analytici se domnívají, že by satelit TSJ 5 mohl být součástí technologie pro detekci vypuštěných raket. Pravý účel zařízení se ale doposud potvrdit nepodařilo.

TIP: Čína úspěšně vyzkoušela svou zatím největší nosnou raketu Dlouhý pochod 5

V poslední čtvrtině roku 2019 měli v Číně při letech do vesmíru velmi napilno. Zahájili například vypouštění více nosných raket pár dní nebo dokonce pár hodin po sobě. V roce 2020 se Čína chystá vypustit více než 40 satelitů.

Lehce zranění vojáci byli během bojů druhé světové války na obvazišti odborně ošetřeni a poté se buď vrátili zpět k jednotce, nebo je čekal odsun do týlu pozdějšími převozy. Obecně platilo, že i lehké zranění měl prohlédnout lékař, ale ne vždy to bylo možné. Mnoho zraněných, kteří se udrželi na nohou a mohli dále bojovat, tak ošetřili zdravotníci nebo jejich spolubojovníci. 

Předchozí část: Hrdinové pod červeným křížem: Transport raněných za druhé světové války (1)

Rychle do bezpečí

O přežití těžce zraněného vojáka rozhodovala rychlost přepravy k odbornému ošetření z obvaziště do polní nemocnice, proto mezi oběma místy neustále jezdily sanitky a nákladní automobil, zajišťující co nejrychlejší odvoz raněných a zároveň i zásobování obvaziště zdravotnickým materiálem z divizních skladů.

Na některých bojištích, jako například v africké poušti nebo barmské džungli, přepravovaly pacienty s přednostním odsunem do týlu lehké sanitní letouny. Na tichomořských ostrovech byli v počáteční fázi bojů zranění shromažďováni na břehu a odváženi výsadkovými čluny přímo na sanitní lodě, neboť lékařům se lépe než v džungli pracovalo v čistém a bezpečném prostředí.

V polní nemocnici 

Každá divize měla k dispozici velkou zdravotnickou jednotku, která zajišťovala odborné lékařské ošetření, motorizovanou přepravu raněných a jejich doléčení v polní nemocnici. Nejdůležitější složku představovaly chirurgické týmy provádějící v polních podmínkách nezbytné operace minimalizující následky utrpěného zranění. V německé armádě se místo jejich působení nazývalo Hauptverbandplatz (hlavní obvaziště) a zřizovalo se v blízkém týlu v lokalitě, kde mohlo být udržováno alespoň základní antiseptické prostředí.

Zraněné tam z praporních obvazišť vozily sanitky a opět podle povahy a závažnosti poranění se jim věnovali specializovaní lékaři. Většina pacientů přicházela již stabilizována a o jejich osudu tedy nerozhodovaly vteřiny, přesto zůstával stav některých mužů stále kritický. Chirurgické týmy pak pracovaly nepřetržitě mnoho hodin, zatímco techničtí specialisté jim zajišťovali dodávky léků, lékařských nástrojů, vody a elektrické energie. Další podpůrné jednotky zajišťovaly provoz sanitek, stravu pro personál a pacienty, zdravotnickou administrativu a strážní službu.

Zpátky do boje

Po provedené operaci voják putoval do polní nemocnice, kde jeho stav zdravotníci sledovali stejně jako v běžném civilním „špitále“. Pokud bylo třeba dalších operací nebo povaha zranění vyžadovala zotavení delší než 30 dní, čekal pacienta odsun do zázemí k doléčení a následné rehabilitaci, která mohla trvat i několik měsíců. Pro rekonvalescenty byly zřízeny vojenské nemocnice, lazarety a léčebné ústavy v příslušném vojenském okruhu Německa, do něhož divize spadala.

TIP: Rány na těle i na duši: Jaká byla nejčastější zranění z Velké války (1)

Poté, co byl voják prohlášen za uzdraveného, rozhodovala o jeho návratu do služby lékařská komise, která jej mohla buď dočasně, nebo trvale propustit ze služby, nebo přeřadit k týlovým útvarům. Pokud to ale jeho stav dovoloval, byl voják odeslán zpět ke svému mateřskému útvaru, nebo se coby zkušený veterán ocitl v některé z nově stavěných jednotek. 

V boji proti rakovině je každá účinná zbraň dobrá. Tým amerických vědců a lékařů nedávno nalezl spojnci mezi nádory a účinky obyčejné kuchyňské soli. Když ze soli vytvořili nanočástice, ukázalo se, že mohou likvidovat nádorové buňky a přitom jsou pro pacienta méně toxické, než běžně používané látky v léčbě nádorů.

Živé buňky mají obvykle v provozu mechanismy, kterými se chrání před nadměrným příjmem soli. Badatelé ale zjistili, že nanočástice chloridu sodného buňky přijímají jiným způsobem, než klasické molekuly soli. Jsou jako nepatrné trojské koně. Sůl v tomto případě obejde ochranné mechanismy a dostane se do buňky ve velkém množství. Nanočástice se uvnitř buňky rozpustí a uvolněné miliony iontů chlóru a sodíku buňku zničí. Šťastnou souhrou okolností jsou nanočásticemi soli mnohem méně zranitelné běžné zdravé buňky, protože je v nich obvykle jen málo soli. Zato buňky nádorů sůl z těchto nanočástic okamžitě zničí zevnitř. V těle pak zůstane sůl, která není mimo buňky prakticky nebezpečná.

TIP: Efektivnější léčba rakoviny: Speciální nanočástice zesilují účinek ozařování

Co je ještě lepší, nádorové buňky zničené nanočásticemi soli aktivují imunitní systém a fungují jako svého druhu vakcína, která pak brání opětovnému návratu léčeného nádoru. Podle svých tvůrců je léčba nanočásticemi soli vhodná například pro cílenou destrukci nádorů. Očekávají její široké využití v léčbě takových nádorů, jako je rakovina močového měchýře, prostaty, jater nebo hlavy a krku.

Do drsného pohoří Altaj v odlehlé části Asie dosud zamířilo jen pár archeologů. Ruská vědkyně Natalia Polosmaková však byla odhodlaná vydat se tam, kde se střetávají hranice čtyř států: Ruska, Číny, Mongolska a Kazachstánu. Na náhorní plošinu Ukok ji poháněly zprávy o stále nedotčených hrobech prastarých Pazyryků, kteří věřili, že po smrti odejdou do horských pastvin. 

Rozlehlá zelená planina obklopená řetězem hor se skutečně zdála jako rajské místo pro duše zemřelých. Ačkoliv tam výzkumy probíhaly od 20. let a podařilo se najít několik hrobů, objevení ostatků „princezny“ čekalo právě na Polosmakovou. Badatelka tak v roce 1993 vynesla na světlo jeden z nejdůležitějších archeologických nálezů na území Ruska. V půdě odhalila skvěle dochované pozůstatky ženy, na jejíž kůži celých 2 500 let přetrvalo jedinečné tetování. 

Poklad zlatých hor

Když v místě ve 20. letech působil archeolog Sergej Ruděnko, nalezl velkolepé hrobky s obětovanými koňmi i zachovalými sedly. Zubu času unikly také vlněné koberce a další artefakty, které jasně odkazovaly na bohatství pazyrycké kultury a její umění. Dlouhé tisíce let ovšem nepřeklenuly pouze věci, nýbrž i pohřbení lidé, jejichž tělesné schránky dokonale zakonzervovalo místní počasí. Polosmaková doufala, že obdobné nálezy v půdě stále čekají. 

Po domluvě s pohraniční stráží, jejíž velitel znal všechna lokální pohřebiště, se skupina badatelů vydala prozkoumat slibnou mohylu. Po prvním ohledání se zdálo, že hrobku už někdo vykradl. Přes počáteční zklamání se ovšem vědci dali do práce a začali odstraňovat stovky kamenů, aby se dostali k předpokládanému jádru hrobky. Jejich očekávání bylo nemalé: Název „Altaj“ pochází z mongolského „altan“ neboli „zlato“, což poukazuje na přítomnost cenného kovu v horninách. Pohřebiště v podobných oblastech bývají obvykle plná zlatých předmětů. 

Návrat k matce Zemi 

Po týdnech důsledného kopání se pak před vědci objevila velká dřevěná komora uvězněná v ledu. Jako první našli archeologové zmrzlé ostatky šesti koní. Zvířata – ve své době velmi ceněná – někdo obětoval. Komu však posloužila obětina, jež by se dnes s trochou nadsázky rovnala zapálení luxusního Ferrari? Vědce pohltila atmosféra tajemství čekajícího na rozluštění.

Následoval nález dřevěné rakve a vyvolal další vlnu nadšení. Takto se totiž pohřbívali všichni významní a bohatí příslušníci pazyryckého lidu. Modřín se považoval za posvátný a podobný stromu života. Pazyrykové přitom věřili, že umístění těla do rakve znamená návrat k matce Zemi a že se tak lze znovu narodit.

Po sundání víka bylo ještě potřeba nechat roztát masivní blok ledu, který nebožtíka obklopoval. Teprve poté se začaly objevovat zlaté ozdoby, obličej a nakonec celé tělo, dobře zachovalé – a dokonce pokryté svalstvem.

Šamanka či vypravěčka?

Ačkoliv byla rakev dost velká pro dvě osoby, ležela v ní pouze žena, a to bez doprovodu. Uvedené zjištění předčilo veškerá očekávání archeologů. Do té doby se podařilo nalézt výhradně společné hroby obou pohlaví, zřejmě válečníků s jejich konkubínami. Fakt, že byla žena pohřbena sama – navíc s obětovanými koňmi, cennými ozdobami a dalšími předměty –, vedl badatele k přesvědčení, že zaujímala v tehdejší společnosti výsadní postavení. 

Pro svůj posmrtný život byla nebožka, která skonala ve věku kolem 25 let, krásně oblečená. Měla na sobě třídílnou čelenku z plsti, jež zabírala třetinu rakve, a dřevěný vyřezávaný náhrdelník ve tvaru velbloudů. Čelenku doplňoval vyřezávaný gryf, napůl lev a napůl orel, a všechny ozdoby navíc pokrývala vrstva zlata.

Mumii pohřbenou v 5. století př. n. l. pojmenovala média jako „Sibiřskou princeznu“. Spojení však není přesné, jelikož odhalené stopy vedou spíš k závěru, že šlo o šamanku, léčitelku nebo vypravěčku příběhů – což hrálo u kultury Pazyryků, jež neznala písmo, zásadní společenskou roli.

Princezna odhaluje tajemství

Poté, co vědci mumii svlékli z hedvábné košile, která bývala cennější než zlato, vydala „princezna“ další ze svých tajemství. Na jejích rukou nalezli badatelé četná tetování. Ve srovnání s dochovanými kresbami na kůži u mumií celého světa jsou tetování Pazyryků ta nejsložitější a nejkrásnější. Jedná se o dokonalé umělecké obrazy různých mystických zvířat, jež pro své nositele představovaly vysoce osobní záležitost. Pazyrykové také věřili, že budou kresby užitečné v jiném životě a umožní členům jedné rodiny a kultury se po smrti snáz nalézt. Zároveň vyjadřovaly společenské postavení a podle četnosti na těle i délku života.

Tetování na levém rameni „princezny“ zobrazuje fantastické mytologické zvíře – jelena se zobákem orla a parohy kozoroha, jejichž konce zdobí hlavy gryfů. Stejná hlava se pak nachází i na zádech zvířete. Levé rameno neznamenalo pro umístění kreseb náhodnou volbu: Všechny mumie nalezené v popsané lokalitě mají zkrášlenou právě tuto část těla. Pazyrykové si ji vybírali zřejmě proto, že na ní tetování nejlépe vyniklo.

Letošní australské léto je skutečně žhavé. Celý kontinent hoří extrémními požáry, které jsou rozsáhlejší a více devastující, než bývá obvyklé. Podle nedávných zpráv již v Austrálii v plamenech či v důsledku požárů zahynula miliarda živočichů nejrůznějších druhů. Teď k nim přibude 10 tisíc dalších obětí. Jejich smrt ale bude plánovaná.

Jde o velbloudy, kteří mají tu smůlu, že nejsou v Austrálii původní. Dostali se tam až v 19. století, kdy je Britové dovezli z Indie a Afghánistánu. Invazním velbloudům se v Austrálii daří skvěle, mnoho jich zdivočelo a úspěšně se množí. Vcelku dobře se vypořádají i s požáry a ve spálené krajině se stávají nepříjemnými konkurenty původních živočichů.

TIP: Extrém jako životní styl: Australská příroda nepozornost neodpouští!

Největší problém je ale v tom, že žízniví velbloudi pátrají po vodě, pronikají až do lidských sídel a dokonce mohou i zaútočit na lidi. Nebezpečí hrozí především dětem. Někteří lidé se bojí zapínat klimatizaci, aby je kvůli vodě v tomto zařízení velbloudi nenapadli. Právě z tohoto důvodu se místní úřady v postižených oblastech rozhodly odstřelit až 10 tisíc divokých velbloudů. V celé Austrálii jich přitom žije asi milion a jejich počet stále roste.

Císař Karel Habsburský se musel 11. listopadu vzdát podílu na vládě a odejít do ústraní. S rodinou opustil revoluční Vídeň a uchýlil se na zámek Eckartsau. Prozatímní německé národní shromáždění vyhlásilo 12. listopadu 1918 republiku Německé Rakousko, císařova práva přeneslo na státní radu a zrušilo všechna privilegia Arcidomu habsburského. 

Německé Rakousko? V žádném případě!

Bývalý císař Karel, byť byl v očích světa nyní už jen soukromníkem, se do konce života nevzdal úmyslu znovu se na trůn vrátit. Věděl, že musí – aby k tomu mohlo dojít – udělat několik věcí, především ale zabránit anšlusu Rakouska k Německu a uspořádat věci v Uhrách. Ve snaze o jejich úspěšné prosazení se silně angažoval. Rakouská delegace přijela na mírová jednání do Saint Germain-en-Laye s pevným úmyslem prosadit připojení k Německu. Karel si uvědomoval, že tomu je třeba zabránit za každou cenu. Pokládal za nezbytné posilovat nechuť dohodových spojenců vůči Německu a vzbuzovat v nich náladu proti každému jeho posílení. 

TIP: Selhání evropské diplomacie: Rozpoutaly versailleské smlouvy další válku?

Opět využil pomoci svého švagra prince Sixta, který s podporou vlivných přátel, především francouzského maršála Lyauteye, vstoupil do kontaktu s francouzskou vládou. Princové Sixtus a Xavier v únoru 1919 v Londýně přesvědčili britského ministerského předsedu Lloyda George, aby se postavil proti anšlusu. Když se navíc Clemenceauovi, který byl z principu proti jakémukoli posilování Německa, podařilo přesvědčit vůdce americké delegace plukovníka House, že není myslitelné, aby Německo vyšlo z prohrané války větší, než do ní vstupovalo, objevilo se konečně v mírové smlouvě uzavřené mezi Německem a vítěznými spojenci 28. června 1919 ve Versailles ustanovení, které spojení obou států zakazovalo. Německé Rakousko navíc muselo být přejmenováno na Rakouskou republiku.

Už nějaký čas víme, že galaxie rostou tak, že požírají své sousedy. Platí to i pro Mléčnou dráhu, která již spořádala pěknou řádku menší galaxií. A nepochybně v tom naše Galaxie bude pokračovat i v příštích miliardách let. Nejbližší kořistí Mléčné dráhy budou i slavná Magellanova mračna.

Splývání Mléčné dráhy s Magellanovými mračny už vlastně začalo. Naše domovská galaxie z nich vysává hmotu. Adrian Price-Whelan z amerického institutu Flatiron Institute’s Center for Computational Astrophysics a jeho kolegové nedávno zjistili, že v Mléčné dráze již vznikly hvězdy, které se vší pravděpodobností pocházejí ze hmoty Magellanových mračen.

Nová hvězdokupa z hmoty Mračen

V oblasti Mléčné dráhy, která se nachází v blízkosti Magellanova proudu, jimž proudí hmota Magellanových mračen do naší Galaxie, objevili hvězdokupu, která dostala označení Price-Whelan 1. Hvězdokupa má jen pár tisícovek hvězd a vznikla teprve před 117 miliony let. Její význam pro astronomy je ale velký, protože vznikla kvůli procesu pohlcování Magellanových mračen Mléčnou dráhou.

TIP: Velké a Malé Magellanovo mračno spojuje proud hvězd a proud plynu

Objev výjimečné hvězdokupy Price-Whelan 1 je dalším z řady, který umožnila svým pozorováním a měřením unikátní evropská vesmírná observatoř Gaia. Její úlohou je zmapovat a proměřit celkem 1,7 miliardy hvězd Mléčné dráhy. Během těchto měření dochází k mnoha zajímavým objevům.

Dát si jen jednu skleničku, případně v pivní verzi – zajít si jen na jedno? S obří sklenkou, kterou nabízí jihokorejský internetový obchod G-Market, to není žádný problém. Jejich obří sklenička totiž pojme až 6,5 litru libovolného nápoje. Obchod ji aktuálně nabízí za 72 750 jihokorejských wonů (v přepočtu zhruba 1 400 korun). Bohužel méně dobrou zprávou je, že obchod nenabízí dodání do Evropy. 

TIP: Muzeum kocoviny ukazuje záhadné věci, které u sebe lidé najdou po prohýřené noci

Kotulové amazonští (Saimiri boliviensis) jsou vzhledem velmi podobní ostatním druhům kotulů. Obdobná velikost a tvar těla i hlavy jsou společné všem primátům tohoto rodu. Zoologové se domnívají, že tvar lebky je logickým kompromisem mezi relativně malou tváří a poměrně velkým mozkem. Kotulové amazonští mají hustou a krátkou nažloutlou až žlutou srst. V některých částech těla jsou chlupy černě zakončené a výrazná je tmavá „čapka“ na hlavě – v případě samců šedá, u samic černá. 

Hrají si i dospělí

Tento druh malých primátů žije téměř výhradně v korunách stromů a jen občas se za potravou spouští do keřů nebo na zem. Jde o velmi společenské tvory, kteří žijí ve skupinách od 10 až do více než 500 jedinců. Průměrně má jedna skupina velikost kolem 40 jedinců. V takto velkých společenstvích je nutné ustanovit hierarchii, která je mezi samci dána nelítostnými boji. Vítězové svoji dominanci utvrzují mimo jiné pomocí vlastní moči. Při tomto skoro až rituálním procesu si samec namočí na ruce, nohy a tělo, čímž zajistí, že všude, kudy projde, bude patrný jeho pach. 

TIP: Etiopské dželady: Jediní primáti, kteří vyrážejí na pastvu

Život ve skupině kotulů amazonských se ovšem neodvíjí pouze jako nepřetržitý řetěz bojů. Tito primáti jsou totiž také nesmírně hraví. Hravé chování je možné pozorovat především mezi matkami a jejich potomky a mezi nedospělými kotuly. Mezi sebou si však hrají i dospělí kotulové, a to i jedinci, kteří nejsou nijak spřízněni. Takové chování není mezi zvířaty obecně zrovna typické.