Měření vzdálenosti na základě odrazu světelného paprsku mají překvapivě dlouhou historii. První pokusy využívající světelný paprsek proběhly již ve 30. letech minulého století k určení výšky mraků. Teprve s vynálezem laseru a pozdějším rozšířením GPS ale našlo skutečně široké uplatnění.

Laserová archeologie

Měření vzdálenosti pomocí světelného paprsku je dnes nezbytnou výbavou archeologů, kteří využívají systém LIDAR (Light Detection And Ranging) k mapování terénu. Systém jim umožňuje zobrazovat i jinak neviditelné či dávno zaniklé objekty a stavby. Právě letecké snímkování s LIDARem nedávno použili američtí badatelé, kteří s jeho pomocí zmapovali přibližně 100 kilometrů kamenné silnice, vybudované před 1 300 lety středoamerickými Mayi.

Podle toho, co víme, nechala tuto silnice postavit válečná královna Mayů, které říkáme Lady K’awiil Ajaw. Tato silnice byla široká asi 8 metrů a Mayové ji natírali bílou omítkou. Silnice spojuje jedno z největších měst říše Mayů jménem Cobá se vzdáleným menší sídlem Yaxuná na Yucatánu. 

TIP: Letecké snímkování laserovým radarem odhalilo dávné město v Kambodži

Snímkování LiDARem odhalilo, že silnice, které se říká „Sacbe 1“ nebo „White Road 1“, nevede rovně, jak se předpokládalo, ale obtáčí řadu sídel, která míjí. Lady K’awiil Ajaw tuto silnici nechala postavit zřejmě kvůli teritoriální expanzi a okupaci města Yaxuná, která měla zmírnit hrozbu nepříjemného konkurenta, státu Chichén Itzá.

Finští vědci ve spolupráci se startupem Koite Health nedávno vyvinuli nové zařízení pro účinnou ústní hygienu, které využívá k zabíjení bakterií a k podpoře dezinfekce v ústech ozařování světlem.

Použití zařízení, které dostalo jméno Lumoral, je mimořádně jednoduché – stačí si půl minuty vyplachovat ústa speciální ústní vodou Lumonrise, čímž dojde k přilnutí fotoaktivní látky na zubní plak. Tyto látky působí především na streptokoky, které jsou hlavními tvůrci plaků a následně zubních kazů. Poradí si ale i s bakteriemi, zodpovědnými za záněty dásní. Užitečné bakterie v ústní dutině by měly zůstat tímto zákrokem nedotčené.

TIP: Proč nám žloutnou zuby? A jak fungují bělicí pasty?

V druhém kroku si uživatel vsune mezi zuby Lumoral a nechá ho 10 minut působit. Lumoral červeným světlem aktivuje látky na povrchu bakterií, což spustí reakci, která bakterie usmrtí. Zařízení zároveň svítí i modrým světlem, které ještě více zesiluje antibakteriální působení Lumoralu. Podobná zařízení již mají k dispozici lékaři, Lumoral je první svého druhu pro použití v domácnosti. Na trh by se měl Lumoral dostat ještě během letošního roku, jeho cenu ale zatím vývojáři nezveřejnili.

Nadporučík Malcolm Brannen od velitelské roty 3. praporu 508. výsadkového pluku 82. výsadkové divize nemohl ve svých vzpomínkách vynechat střet se štábním vozidlem, při němž zabil generálporučíka Wilhelma Falleye, velitele německé 91. pěší divize: „Nedopadl jsem na zem – místo toho jsem zůstal viset na jabloni. Nedařilo se mi vyprostit z padáku, a tak jsem se svým zákopovým nožem snažil přeřezat popruhy. Hlavně kolem nohou a hrudníku mě ale obepínaly tak těsně, že jsem měl velký problém dostat pod ně čepel. Další věc, která moje snažení ztěžovala, spočívala v tom, že každou chvíli okolo stromu někdo proběhl, a já ve tmě nic neviděl, takže se nedalo rozeznat, kdo je přítel a kdo protivník."

Skupina se rozrůstá

Brannen pokračuje ve vyprávění: "Proto pokaždé, když někdo šel, musel jsem svůj zápas o vysvobození přerušit. (…) Když jsem se konečně dostal na zem, uslyšel jsem dech několika mužů, pak šeptem vyslovené heslo a také správnou odpověď. Byli to tři jiní výsadkáři v příkopě hned vedle mne. Chvíli jsme pozorovali německé kulometné hnízdo asi 100 m od nás, které chrlilo smrt na každého v jeho směru palby. Pak jsme se rozhodli vydat se na severozápad, neboť jsme očekávali, že by tam mohla být naše jednotka. (…) Narazili jsme na poručíka Harolda Richarda z roty A 508. pluku a jeho spojovacího poddůstojníka seržanta Halla.

Všichni jsme se znali, neboť jsme spolu sloužili již od aktivace pluku. Po poradě jsme se rozhodli zeptat na směr v nedalekém domě; v tu chvíli čítala naše skupina 12 mužů a dva důstojníky. Rozdělili jsme ae a obklíčili zmíněný dům. Po chvíli vyběhl ze dveří majitel a další obyvatelé na nás zvědavě koukali z oken. Pomocí brožurky se základy francouzštiny a map jsme se dozvěděli, že se nacházíme mezi obcemi Picauville a Etienville. Skvělé! Nyní jsme měli přesnou lokaci a mohli si naplánovat další postup, abychom se spojili s jednotkou. ‚Přijíždí auto,‘ povídám, ‚zastavíme ho!‘

Přepad, který vstoupil do dějin

Poručík Richard se přesunul ze dveří ke straně domu a několik mužů přeběhlo ke kamenné zdi na druhé straně. Dveře domu se zavřely, já vyšel na silnici, vztyčil ruku a zařval: ‚stát!‘ Auto ale zrychlilo, a když projelo okolo mne skočil jsem na druhou stranu silnice a snad všichni muži začali střílet. Sledoval jsem, jak auto dostalo mnoho zásahů a narazilo do zdi poté, co nad ním řidič ztratil kontrolu, když se snažil skrýt před deštěm střel. Vůz byl zcela prostřílený a čelní štítek rozbitý. Řidič, německý svobodník, byl vymrštěn ze svého sedadla a snažil se okénkem dostal do sklepa domu.

Důstojník sedící na předním sedadle byl nalezen později zhroucený na podlaze, s hlavou a rameny visícími ven z auta, mrtvý. Další cestující ze zadního sedadla se plazil prostředkem cesty ke svému lugeru, který mu náraz vozu do zdi vyrazil z ruky. Podíval se na mne a zatímco se stále blížil ke své zbrani, prosil mě německy a potom i anglicky: ‚nezabíjej, nezabíjej!‘ Pomyslel jsem si: ‚nejsem chladnokrevný zabiják, jsem člověk, jestli se ale dostane k tomu lugeru, jsem to já nebo on nebo někdo z mých mužů.‘ Takže jsem vystřelil.

Dostal zásah do čela, ani o tom nevěděl. Netrpěl. Pak jsme zjistili, že jsme zabili majora a generálmajora (až později jsem se dozvěděl, že šlo o generálporučíka). Svobodníka jsme zajali a nechali ho nést dva kufříky plné ofi ciálních dokumentů, které jsme našli v autě. Když jsme z místa odcházeli, otočil jsem generálovu čepici a hledal něco, co by jej identifi kovalo nebo alespoň prozradilo příslušnost k jednotce. Našel jsem jen jméno vytištěné uvnitř. To jméno znělo Falley – ‚já mám v kulometné četě Steva Falleta,‘ pomyslel jsem si jen.“

Pod palbou

Vojín první třídy Richard Hill z roty E 508. výsadkového pluku 82. výsadkové divize vzpomínal na okamžik svého zranění a následného zajetí: „Třetího dne po seskoku jsem se setkal se čtyřmi dalšími vojáky a vzápětí jsme narazili na německý stan pro čtyři muže a několik motocyklů, které jsme rozstříleli na kusy. Když jsme pak vstoupili do jabloňového sadu, skopčáci nás uviděli a spustili palbu. Zabili dva muže, kteří se ukrývali v živém plotu. ‚Musíme se odsud dostat!,‘ zakřičel jsem na ostatní. Schovávali jsme se za kmeny jabloní a vzduchem létaly jejich květy sestřelené německou palbou. Vzápětí mě trefili do nohy. Nebylo to zlé, jen škrábnutí – jako by mě štípl mravenec. 

TIP: Zahnat Spojence zpátky do moře: Jak vypadala německá obranná opatření v Normandii

Němci byli nejblíže seržantovi a ten na nás zakřičel: ‚Neměli bychom se vzdát?‘ Já byl příliš vyděšený na to, abych cokoliv udělal nebo něco řekl. Ten chlapík mi nejspíš zachránil život. Vztyčil kus bílé látky a palba utichla. Postavili jsme se, načež k nám přišlo pět Němců, kteří nám hned sebrali všechno, co se jim hodilo...“

Vyhynutí dravých vačnatců na australské pevnině jde nejspíš na vrub místnímu obyvatelstvu a také divokému psovi dingo. Útočištěm ďábla medvědovitého se tak na dlouho stala izolovaná Tasmánie, a to až do příchodu Evropanů, kteří ostrov kolonizovali. První osadníci se pak nevelké dravce nerozpakovali střílet, protože chuť jejich masa připomínala oblíbené telecí. Za každého tasmánského čerta zabitého na obdělávané půdě se navíc od roku 1830 vyplácela odměna, protože podle farmářů ohrožovali domácí zvířata. Malí masožravci se tak ocitli na pokraji vyhynutí. Když ovšem v roce 1936 lidé zastřelili posledního vakovlka, začali se místní zajímat také o ubývající populaci ďáblů. A o pět let později už vačnatce chránil zákon.

Ničivá nemoc

V současnosti tyto pozoruhodné tvory decimuje rakovina tváře, rozšířená téměř v celé Tasmánii. Nejedná se o virální onemocnění: Rakovinné buňky se přenášejí hlavně v době páření, kdy samci divoce bojují o partnerky, ale také mimo zmíněné období. Ďáblové totiž považují bolestivé kousnutí za zcela legitimní způsob vyjádření nesouhlasu, a to mezi oběma pohlavími. 

Zmutované buňky od nakažených jedinců se pak v ranách množí a v ústech i na tvářích se rozvine nádor, takže čerti nemohou nic ulovit ani pozřít. O několik měsíců později přichází nevyhnutelná smrt z vyhladovění a během 12–18 měsíců vymírá celá kolonie. Ještě v roce 1996 žilo asi 250 tisíc tasmánských čertů, dnes jejich stavy klesly pod 20 tisíc.  

Příliv naděje

Ďáblové jsou k nemoci zřejmě náchylnější proto, že jejich obnovená populace dosahuje pouze malé genové rozmanitosti, tudíž je zdegenerovaná. Léčba zatím neexistuje, a jedinou cestu k záchraně tak představuje karanténa nezasažených jedinců a přesun nemocných. Nicméně ochránci rozvíjejí ve městě Hobart a na ostrově Maria dvě zdravé populace zvířat, a vědci nedávno rozpoznali i první známky imunitní reakce: Několik nakažených živočichů přežilo a u malého počtu bylo zjištěno, že nádor ustupuje. Díky přítomnosti protilátek se tak čerti mohou uzdravit a výzkum zaměřený na vývoj očkování se nyní vydá popsaným směrem. 

TIP: Tvorové (ne)dávné minulosti: Šelma s klokaním vakem

Vačnatci sice zůstávají v ohrožení, ovšem odborníci u nich sledují i další pozitivní změny: Pokles stavů znamená víc potravy pro zdravé kusy. Tím dřív dosáhnou hmotnosti k plození, a samičky dokonce hárají víckrát než jednou za rok. Ďáblové medvědovití jsou doma pouze v Tasmánii a na světě existuje jen několik zoo, kde je chovají. Letos v březnu se k nim však připojí i pražská zahrada.

Autonomní auta využívají kamery a další senzory k tomu, aby „viděla“, kde na silnici právě jsou. Co když ale nasněžilo a silnice není vidět? Vědci a inženýři amerického institutu MIT vyvinuli systém, který si dokáže poradit i s takovou situací. Jejich systém dokáže sledovat vozovku pod vrstvou sněhu.

Experimentální technologie využívá speciální radar LGPR (Localizing ground-penetrating radar), který vysílá elektromagnetické pulzy do povrchu země v okolí. Tyto pulzy se pak odrážejí zpět od objektů pod povrchem a přinášejí informaci o tom, co je vlastně pod viditelným povrchem.

TIP: Autonomní automobil Ford jede v černočerné tmě. Používá k tomu LIDAR

První testy ukazují, že nový systém dovede určit pozici automobilu na sněhem pokryté silnici s přesností na cca 25 milimetrů. To je mimochodem lepší výsledek než při navigaci autonomně řízeného automobilu za deště, neboť za deště se voda vsakuje do země a mění její fyzikální vlastnosti. Nové zařízení by nemělo nahradit vizuální navigaci autonomních vozidel, ale spíše rozšířit její možnosti a zlepšit výkon. Tvůrci ystém zatím testovali jen při malých rychlostech, věří ale, že bude fungovat i při rychlé jízdě například na dálnicích.

Americká robotická sonda InSight přistála na Marsu 26. listopadu 2018. Od té doby provádí geologický průzkum, který již přinesl mnoho zajímavého. Jde o první přímá geofyzikální měření v historii, která probíhají mimo planetu Zemi. Planetární vědci doslova hltají každý údaj, který sonda InSight na rudé planetě získá. 

Dosavadní výsledky práce sondy ukazují, že Mars je planetou s geologickou aktivitou střední úrovně. V tomto ohledu se nachází někde uprostřed mezi geologicky velmi aktivní Zemí a geologicky „ospalým“ Měsícem. Měření InSightu za více než 235 marsovských dní čili solů, s pomocí zařízení SEIS (Seismic Experiment for Interior Structure), zachytila celkem 174 seismických událostí, tedy marsotřesení. 150 těchto událostí tvořily otřesy o vysokých frekvencích, v trvání 10 až 20 minut, které se celkově podobají otřesům, jaké detekovaly přístroje programu Apollo na Měsíci.

Otřesy na Marsu

Zbývajících 24 událostí detekovaných na SEIS bylo o něco silnějších a skládalo se převážně z otřesů s nízkými frekvencemi. Tři z nich vybočovaly z řady tím, že je tvořily dvě oddělené vlny otřesů a byly v některých ohledech podobné pozemským zemětřesením, která vznikají při pohybech tektonických desek.

TIP: Jak prozkoumat vnitřní část Marsu? NASA na planetu vyšle robotického seismologa

Porozumět marsovským seismickým otřesům není úplně jednoduché. Odborníci obvykle zjistí jen vzdálenost, ve které se konkrétní otřesy odehrály. Už ale nedovedou určit směr, odkud tyto otřesy přicházejí. Výkon zařízení SEIS ale každopádně předčil očekávání, navzdory drsnému prostředí Marsu, plného rušivých vlivů. Ukazuje se, že sonda InSight do značné míry otevřela novou éru planetární seismologie.

Pohoří Akakus v západní Libyi je dnes větrné, horké a extrémně suché. Není divu, je totiž součástí Sahary. Před méně než 5 tisíci lety to ale na tomto místě vypadalo úplně jinak. V okolí pohoří panovalo vlhko, vyskytovaly se zde tekoucí i stojaté vody a bylo tu také velmi živo. Vedle mnoha živočišných i rostlinných druhů zde na řadě míst žili lidé, stejně jako dlouhé tisíce let předtím.

Úrodná Sahara

Potvrzují to i nové fosilní nálezy mezinárodního týmu odborníků, který prozkoumal skalní výchozy Takarkori v pohoří Akakus, kde se mimo jiné zachovaly i cenné jeskynní malby. V době před 10 200 až 4 650 lety tam žila pestrá fauna, která po sobě zanechala řadu fosilních pozůstatků.

TIP: Z oázy v poušť: Dávní pastevci zdrželi šíření saharského písku o 500 let

Téměř 80 procent z celkového počtu nálezů v Takarkori představují poněkud překvapivě pozůstatky ryb – převážně tilapií a sumců. Mezi fosiliemi z doby před 10 200 až 8 000 lety ryby dokonce naprosto převažovaly. Podle všeho byly prakticky všechny tyto ryby uloveny a snězeny lidmi.

Během dalších 2 tisíc let se ale začala krajina proměňovat – v době před 5 900 až 4 650 lety už fosilie ryb tvoří jen asi 40 procent nálezů živočichů. Lidé v Takarkori tehdy zjevně přecházeli na lov suchozemské zvěře a chov dobytka. Vědci rovněž zjistili, že postupem doby v těchto místech rychleji mizely tilápie, které oproti sumcům hůře snášejí vysychání prostředí.

Muži odmítající padnout za císaře pána se objevovali již za mobilizace v roce 1914. Našli řadu způsobů, jak se vyhnout nasazení na frontu. Nejrůznější formy simulování a sebepoškozování můžeme zaznamenat ve všech bojujících armádách. Touha uniknout válečnému peklu byla mnohdy tak silná, že se vojáci neváhali ani natrvalo mrzačit. Už od počátku konfliktu se pokoušeli také dezertovat, zpočátku spíše ojediněle, ale s postupem času stále častěji. 

Kde se vzaly zelené kádry

S dezercemi se všechny světové armády potýkaly odjakživa. Přestože mobilizace do Velké války proběhla v českých zemích vcelku hladce, je pochopitelné, že počet zběhů rostl. Některé dezerce se vyznačovaly poněkud bizarním charakterem. Například vojín Rezek od 102. zeměbraneckého pluku byl v roce 1914 odsouzen na dva roky vězení nejen za zběhnutí, ale také za „krádež tří kulečníkových koulí a několika nádobek z hostince Antonie Uzlové v Hloubětíně“. 

Významným impulzem se stal rok 1917 a uzavření separátního míru s Ruskem. Davy vojáků z východní fronty a hordy zajatců, vracející se z ruského zajetí a mnohdy ovlivněné revolučními událostmi, měly pramalou chuť nechat se znovu nasadit na bojiště v Itálii, na Balkáně nebo ve Francii. Pro bojující zase znamenaly šok několikatýdenní dovolené, během kterých se setkávali se svými blízkými, často trpícími nedostatkem základních potřeb a zastrašenými úředními represemi, což zabíjelo důvěru v monarchii i v těch otrlejších.

Řádově tisíce vojáků se po odjezdu na dovolenou domů nevrátily zpátky na frontu a raději volily dobrodružný osud psanců ukrývajících se v lesích než návrat do válečného pekla. České a moravské lesy se zaplnily ozbrojenými, či poloozbrojenými bandami dezertérů, na těžko přístupných místech rostly úkryty chránící před nepřízní počasí i bedlivým okem zákona. 

Tyto takzvané zelené kádry nejčastěji zůstávaly v okolí svého domova odkázány na pomoc domácího obyvatelstva již tak trpícího nedostatkem. Pokud se pomoci nedostávalo, museli si zoufalí zběhové opatřovat jídlo jinými způsoby. Ať už se do tehdejšího povědomí zapsali jakkoliv, pravdou je, že se jednalo o různorodou směsici lidí, které spojovala pouze nechuť k válce. 

Hrdinové, nebo zločinci? 

Život na okraji společnosti a neustálé pronásledování rakouskými úřady někdy nutily dezertéry k zoufalým skutkům. Ti se tak mnohdy zapisovali do společenského povědomí jako jacísi romantičtí zbojníci. Kolovaly pověsti o jejich vynikající organizaci, skvělé vojenské výzbroji a hrdinských skutcích. Tváří v tvář všudypřítomné represi a cenzuře, která pouze přiživovala šeptandu, získával tento mýtus na vážnosti a vojenští zběhové díky tomu dosáhli v mnoha obcích pověsti hrdinů bez bázně a hany. Pravda však samozřejmě leží někde trošku jinde. 

Většinou byli dezertéři obyčejní lidé prchající před návratem na frontu, kteří si o nějaké organizaci a špičkové výzbroji mohli nechat zdát. Jejichž odbojová činnost se často omezovala pouze na získávání potravy a základních potřeb. Díky tomu, že se často jednalo o místní rodáky, dostávalo se jim od okolního obyvatelstva všemožné podpory, což mnohým umožnilo prchat před úřady po celou válku. Příkladem non plus ultra byl starosta z Landštorfa u Břeclavi, jenž dával dopředu veřejně vybubnovat, v které dny se proti dezertérům chystaly četnické zátahy. S takovou podporou dokázali zběhové unikat zákonu i bez nucení k výraznějším projevům hrdinství. 

Pokud se zeleným kádrům podpory nedostávalo, byli nuceni obstarávat si potravu krádežemi. Většinou se zaměřovali na bohaté sedláky nebo takzvané keťasy, nenáviděné lichváře s potravinami, což jejich oblibu jenom zvyšovalo.

Mezi zběhy se však vyskytovalo i množství zločinců a kriminálních živlů, skrývajících se spíše před trestním zákonem než před válkou. Těmto lidem pochopitelně nedělalo výčitky svědomí terorizovat a okrádat místní obyvatelstvo, dopouštět se vloupání nebo loupeží. V místních kronikách se dočteme, že dezertéři svými výtržnostmi například překazili hody ve Vrbici a že v Něvsové přepadli a okradli četníka, který je přišel hledat. Našly se však i vážnější prohřešky. Poblíž obce Černovice se skupina zběhů snažila vloupat do chalupy, v níž dlela opuštěná matka s několika dětmi. Pouze díky ženině statečnosti a obětavosti rodinného psa se podařilo vetřelce zahnat. Válečné poměry a nedostatek strážců bezpečnosti jim hrál do karet a řada z nich vyvázla bez jakéhokoliv trestu. 

Krátká ruka zákona

Boj proti dezertérům zůstával během války pochopitelně jednou z priorit rakouských úřadů. Přetížené četnické stanice, z nichž byla navíc řada četníků převelena na frontu, vykonávaly množství dalších povinností a nedokázaly proti těmto „nepřátelům státu“ efektivně zasahovat. Množství dezertérů narůstalo natolik, že se proti nim ochránci zákona stali téměř bezmocnými. Navíc se četníci k chytání lidí, jež často znali, nemuseli stavět ochotně. 

S ohledem na podporu ze strany civilního obyvatelstva skončila většina honů na zelené kádry fiaskem. Navzdory tomu zjistíme při pohledu do úředních statistik zarážející čísla. Pouze na Moravě se v roce 1918 c. a k. úřadům podařilo pochytat na 7 000 dezertérů. Pokud jim kromě dezerce neprokázaly jiné trestné činy, putovali do internace v pevnosti na Špilberku a následně zpět na frontu. Tam je většinou čekalo umístění do takzvaných trestných praporů nasazovaných na nejhorší a nejnebezpečnější místa fronty, kde je čekala téměř jistá smrt. 

TIP: Po kolena v bahně, po uši v mizérii: Utrpení v prvoválečných zákopech

Protože se někteří zběhové ozbrojovali a spojovali do organizovanějších skupin, úřady přitvrdily i při samotném zatýkání. Dezertér, který se odmítal příkazu strážců zákona podřídit a pokusil se například o útěk, měl být bez milosti zastřelen. Strach z ozbrojených mužů v lesích přivedl státní aparát k tomu, že do boje proti zeleným kádrům stále častěji nasazoval přímo armádu. Aby zasahující jednotky ještě nerozšířily jejich počty, nasazovaly se proti zběhům v českých zemích hlavně maďarské oddíly, s jejichž příslušníky se zběhové nemohli snadno dorozumět. 

Represe se samozřejmě nevyhnuly ani pomocníkům hledaných branců. Za trestný čin „ukrývání a napomáhání dezertérům“ bylo během války odsouzeno více než 400 lidí. Faktem však zůstává, že většinu dezertérů a jejich „pomahačů“ se úřadům dopadnout nepodařilo. 

Zatímco řada ekologických organizací bojuje proti klimatickým změnám vysazováním stromů, nejnovější studie ukazují, že vedle obnovování porostů bychom měli investovat také do ochrany velrybí populace. Zvířata, která na první pohled nemají na množství CO2 ve vzduchu vliv, totiž svým působením na vodní ekosystémy vydají za spoustu vzrostlých dřevin. Mezinárodní měnový fond (IMF) tak stanovil hodnotu každé velryby na přepočtených 46 milionů korun. 

Proces, jímž kytovci pomáhají v boji s globálním oteplováním, má více úrovní. V první řadě dovedou v těle ukládat oxid uhličitý. Například plejtvákovec šedý či zástupci rodu Eubalaena se dožívají až 60 let, během nichž průměrně nahromadí 33 tun zmíněné látky. Po jejich smrti neuniká vstřebaný plyn do vzduchu, ale klesne spolu s ostatky na dno oceánu, kde se po staletí zvolna uvolňuje, a mimo jiné tak hnojí hlubinné rostliny.  

Pro někoho odpad, pro jiného…

Mnohem významněji však velryby pomáhají tím, že zvyšují produktivitu fytoplanktonu – společenstva jednobuněčných organismů schopných fotosyntézy, které žijí na hladině oceánu. Samotný akt podpory se nazývá „whale pump“, tedy „velrybí pumpa“, a spočívá v tom, že když zvíře plave k hladině, aby se nadechlo, vypouští při tom moč a výkaly bohaté na železo a dusík. Ve vodě tak vznikají ideální podmínky pro fytoplankton, jenž se začne intenzivně množit. 

TIP: Klimatická krize má řešení: Vědci navrhují nekompromisně zalesnit Zemi

Mikroskopické organismy posléze vytvářejí až 50 % veškerého kyslíku na Zemi a ročně zachytávají odhadem 37 miliard tun CO2, tj. asi 40 % jeho globální produkce. Populace fytoplanktonu tak vydá za 1,7 bilionu stromů, což odpovídá čtyřnásobku amazonského pralesa. Odhaduje se, že v současnosti žije v oceánu na 1,3 milionu velryb. Pokud by se jejich počty navýšily na úroveň před masivním odlovem mezi 18. a 19. stoletím a populace kytovců by stoupla na 4–5 milionů jedinců, množství fytoplanktonu by vzrostlo natolik, že by dokázalo odbourat dost CO2 na to, aby se globální oteplování výrazně zpomalilo. 

V roce 2018 našli badatelé u vesnice Belaya Gora na severovýchodní Sibiři pozoruhodnou a skvěle zachovalou zmrzlou mrtvolku. Když ji prostudovali švédští paleogenetici, zjistili, že jde o samičku skřivana růžkatého (Eremophila bilopha), která zmrzla přibližně před 46 tisíci let, tedy v době, kdy vrcholila nejmladší doba ledová. Tento objev opět potvrdil, že Sibiř je doslova pokladnicí cenných fosilií z doby ledové, které tam zmrzly a často se uchovaly ve velmi dobrém stavu.

Vědcům se rovněž podařilo zjistit, že tento skřivan náležel k dávné populaci skřivanů, ze které vznikly dva dnešní poddruhy těchto zajímavých ptáků. Jeden z těchto poddruhů žije na Sibiři a ten druhý v mongolských stepích. Objevy, jako je tento, pomáhají odborníkům porozumět tomu, jak vznikaly dnešní poddruhy různých druhů ptáků.

TIP: Unikátní nález: Na Sibiři objevili 40 tisíc let starou zmrzlou hlavu vlka

Vše nasvědčuje tomu, že skřivani, jako byl i nalezený pták, žili v tehdejší „mamutí stepi“. To byla krajina typická pro oblast Sibiře i další části světa dob ledových, jejíž poslední zbytky jsou dnes k vidění už pouze na Altaji, ale už bez mamutů a srstnatých nosorožců. Když skončila doba ledová, mamutí step se následně rozdělila na tundru, tajgu a stepi. Během tohoto procesu vznikly i dnešní poddruhy skřivana růžkatého.