Lidé odjakživa vzhlíželi k ptákům a toužili létat po obloze jako oni. Pro konstruktéry letounů byli ptáci vždy vzorem a inspirací. Pokud to bylo možné, tak se inženýři snažili napodobovat jednotlivé prvky ptačího těla nebo ptačího letu. Američtí vědci a inženýři ze Stanfordu v tom nedávno zašli zase o něco dál.

Nejprve detailně prostudovali křídla holubů, získaná z mrtvých ptáků. Zkoumali strukturu křídla a uspořádání per a zajímala je také mechanika křídel a jejich změny za letu. Součástí výzkumu byly i testy holubích křídel v aerodynamickém tunelu, které přinesly zajímavé informace nejen pro konstruktéry, ale i pro ornitology a jejich výzkumu evoluce a fungování ptačího letu.

TIP: Bionic Bird: Dron, který vypadá a také létá jako pták

Získané znalosti badatelé následně využili ke stavbě unikátního rádiem řízeného dronu „PigeonBot“. Křídla tohoto dronu jsou vytvořena z celkem 40 pravých per a jeho tvůrci jej podrobili intenzivním testům. Poznatky z výzkumu bude možné uplatnit nejen ve výzkumu a vývoji letounů, ale i v medicíně nebo v módě.

Meditaci se po celém světě věnují miliony lidí. Její historie sahá tisíce let nazpět a provází v různých obměnách mnoho kultur, etnik, náboženských i filozofických směrů. Tento fenomén tedy nemohl uniknout pozornosti vědců, a ti jej již po mnoho let podrobují různým výzkumům. A vědeckým studiím se opravdu daří prokazovat pozitivní vliv meditace na lidské tělo, zdraví a mozek. Dnes není pochyb o tom, že meditace a různé relaxační techniky působí blahodárně na lidskou psychiku i organismus, snižují napětí ve svalech, dochází při nich ke zpomalování srdečního rytmu a celkově pomáhají lidskému tělu odpočívat.

Výzkumy z posledních let prokazují i řadu dalších efektů, které meditace může přinášet: například změny v šedé kůře mozkové, a dokonce i její obnovu v některých specifických oblastech. Rozvoj technologií umožňuje odborníkům lepší a detailnější zkoumání různých procesů, jež se dějí v tomto fascinujícím a nesmírně složitém lidském orgánu během samotné meditace nebo při jejím dlouhodobém praktikování. Při zkoumání různých vlivů na mozek také vstupuje do hry nedávné zjištění z 20. století, že organizační a řídící centrum organismu je tzv. neuroplastické, čili schopné se vyvíjet a měnit i v průběhu dospělého života. Je tedy opravdu možné, že vliv meditace na organismus je něco víc než pouze trochu zveličený účinek prosté relaxace.

Meditační techniky a vědomé bytí

Různých meditačních a relaxačních technik existuje nespočetné množství. Velká část z nich má svůj základ v některých náboženských směrech nebo filozofiích, jiné vznikají jako sekulární pouze za účelem práce s vlastní myslí. Mezi ty nejzákladnější patří způsob meditace, jehož podstatou je vědomí přítomného okamžiku. V tomto stavu se mysl ustálí v bezpředmětném pozorování. Tuto techniku lze obecně nazvat meditací všímavosti, anglicky mindfulness, a právě ona bývá předmětem řady výzkumů. Mindfulness meditace je založena na relativně jednoduchém principu, kdy se meditující snaží nezúčastněně pozorovat a nijak nehodnotit psychické dění, ať je jakékoliv.

To se může při prvních pokusech zdát téměř nemožné, protože lidský mozek má tendenci zaplavovat mysl různými myšlenkami tím naléhavěji, čím více se je snažíme potlačit, ale s trochou cviku a s použitím správných technik to lze brzy zvládnout. Na základě principů mindfulness vyvinul profesor Jon Kabat-Zinn již na konci sedmdesátých let 20. století na lékařské fakultě univerzity v Massachusetts léčebný program pro snižování stresu, tzv. Mindfulness-based stress reduction (MBSR).

Cílem programu byla pomoc pacientům lépe zvládat stres a různé projevy jeho dlouhodobého působení, jako je úzkost, deprese a vyčerpání. Západní medicína využívá intervence založené na mindfulness pro snižování stresu a zdravotních příznaků již desítky let a v USA a západní Evropě program poskytují stovky zdravotnických zařízení.

Měřitelné změny v mozku 

Mezi nejznámější výzkumy potvrzující fyziologicky prospěšné účinky meditace patří ten, který provedli vědci z Harvardské univerzity v nemocnici v Massachusetts. Trval osm týdnů, během nichž skupina 16 dobrovolníků pravidelně meditovala každý den přibližně půl hodiny. Hlavní autorka Sara Lazar, která vede v Massachusettské nemocnici psychiatrický výzkumný program, využila pro zkoumání dobrovolníků zejména techniky zobrazování mozku. Dobrovolníkům byly zhotoveny snímky mozku pomocí magnetické rezonance dva týdny před zahájením bádání a následně i po jeho skončení. Tyto snímky byly následně porovnány a analyzovány. Odborníci se v analýze zaměřovali zejména na ty části mozku, na nichž byly patrné změny v jeho stavbě.

Z výzkumu vyplynulo, že soustředěná meditace má za následek měřitelné změny v mozku v oblastech spojených s pamětí, vědomím sama sebe, empatií a stresem, konkrétně v hipokampu, zadní cingulární kůře, mozečku a dalších jeho částech. Mozky nově meditujících také zaznamenaly zmenšení amygdaly, oblasti mozku spojené se strachem, úzkostí a agresivitou. Menší velikost amygdaly korelovala také se sníženou úrovní stresu.

Iniciátorka výzkumu účinků meditace na lidský mozek Brita Holz, členka týmu v Massachusettské nemocnici, k zjištěným výsledkům uvedla: „Je úžasné si uvědomit, že je lidský mozek tvarovatelný a že právě my můžeme pomocí meditace hrát aktivní roli při jeho přetváření, což se projeví na celkovém lepším zdraví a kvalitě lidského života.“ 

Výzkum meditace v České republice

První český neurovědecký výzkum meditace a jejího vlivu na mozkovou aktivitu začal v roce 2013. Tým vedený neurologem MUDr. Oldřichem Vyšatou se zaměřil na zmiňovanou meditaci všímavosti (mindfulness) a hledal rozdíly mezi meditujícími a nemeditujícími. Projektu se zúčastnilo sedm zkušených a pravidelně meditujících a kontrolní skupinu tvořilo naopak sedm lidí bez předchozí zkušenosti s meditací. Vědci průběžně analyzovali signály z EEG (elektroencefalografie), což je diagnostická metoda používaná k záznamu elektrické aktivity mozku. Zkoumali zejména, jakým způsobem se vzájemně ovlivňují různé části mozku.

Dosavadní výsledky zkoumání například ukázaly, že je možné s vysokou mírou přesnosti odlišit zkušené meditující od nemeditujících právě v souvislosti s odlišnou aktivitou různých částí mozku, především ve frontální (čelní) a okcipitální (týlové) oblasti.

Praktické využití meditace a technik mindfulness v tuzemském prostředí je možné ilustrovat například na tréninkovém programu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Odborníci z univerzity vytvořili osmitýdenní program pro studenty, vyučující a zaměstnance, během kterého s pomocí sociálních sítí rozesílají přihlášeným lidem zprávy, v nichž jim ukazují různé meditační metody. Program pomáhá účastníkům především se zvládáním stresových situací. Podobné programy fungují i v zahraničí, zejména ve Velké Británii a ve Spojených státech. 

Ledový muž Ötzi představuje nejstarší známou mumii s geometrickým tetováním. Loni pak vyšla studie týkající se dvou unikátních mumií starých víc než pět tisíc let, nazývaných Muž z Gebeleinu a Žena z Gebeleinu – podle egyptského naleziště, kde se je podařilo objevit. Už sto let spočívají v Britském muzeu, ale až dosud se nikdo příliš nezabýval kresbami na jejich kůži. 

Saze pod kůží

Na rameni prvního zmíněného nebožtíka se nachází divoký býk a ovce, žena má na téže části těla motivy ve tvaru písmene S. Podle Daniela Antoina, jenž se na výzkumu podílel, jsou popsané náměty výjimečné: Býk podle něj odkazuje na společenské postavení mrtvého, stejně jako na jeho sílu. Odhalení přesného významu symbolů však značně ztěžuje fakt, že oba dávní lidé žili někdy mezi léty 3351 a 3017 př. n. l, tedy ještě než se začaly používat egyptské hieroglyfy. Jelikož byla kultura Egypta v té době již na vysoké úrovni, mohou mít kresby hluboce symbolický, magický význam a nejspíš sloužily jako duchovní ochrana. 

Egyptská technika tetování se zřejmě podobala té dnešní: Jehlou se pod kůži vnášelo barvivo na bázi uhlíku, pravděpodobně saze. Archeologové se dřív domnívali, že si podobně nechávaly zdobit tělo pouze ženy, a to z erotických důvodů nebo aby zvýšily svou plodnost. Nový výzkum však potvrdil tetování u obou pohlaví.

Některá pojednání o druhé světové válce budí klamný dojem, že šlo o konflikt takřka výhradně „mobilní“ a že o výsledcích bitev obvykle rozhodovaly tanky. Skutečnost ovšem byla podstatně složitější a v řadě střetnutí hrály rozhodující roli „tradiční“ druhy vojsk, zejména pak pěchota a těžké dělostřelectvo. Druhá zmíněná kategorie techniky měla obrovský význam díky své drtivé palebné síle, jež se nejvíce uplatňovala při přípravě ofenziv, během obléhání pevností nebo při umlčování děl protivníka. Sovětské houfnice ML-20 a německé zbraně sFH 18 se tak mnohdy dostávaly do přímých soubojů. 

Rozvoj francouzské konstrukce 

Kořeny zrodu proslulé sovětské houfnice sahají do Francie, což je překvapivé pouze na první pohled. Mezi důležité dodavatele zbraní pro carskou armádu totiž náležela i francouzská značka Schneider, jež před první světovou válkou vyvinula obléhací dělo vz. 1910 ráže 152,4 mm. Licenční výroba pak probíhala v Putilovských závodech, a ačkoli exempláře z této linky zpočátku trpěly závadami, celkově se jednalo o velice povedenou konstrukci těžké dělostřelecké zbraně.

Sloužila tedy i v rámci Rudé armády, kde v průběhu času absolvovala dvě stadia modernizace. Z prvního vzešlo dělo vz. 1910/30, které se vyznačovalo úsťovou brzdou a větší nábojovou komorou, zatímco výsledkem druhého byla zbraň vz. 1910/34, která zkombinovala hlaveň „třicítky“ s lafetou 122mm děla vz. 1931. Tím konstruktéři zamýšleli vyřešit snad nejvážnější slabinu původního vzoru v podobě omezené pohyblivosti. 

Houfnice i kanon

Zbraň však byla značně komplikovaná, a proto Hlavní dělostřelecká správa (GAU) vydala roku 1936 požadavky na nové 152mm dělo, jež by výhledově nahradilo všechny obměny francouzského modelu. Vývoj probíhal v konstrukční kanceláři Závodu č. 172 ve městě Motovilicha a v čele stál Fjodor Fjodorovič Petrov. Původní zadání GAU se odrazilo ve zrodu zbraně ML-15, ovšem Petrov kromě toho z vlastní iniciativy navrhl i alternativní konstrukci ML-20.

Ta sice byla o něco těžší, a tudíž i méně pohyblivá, ale oproti „patnáctce“ se vyznačovala výrazně jednodušším a levnějším designem. Důvod tkvěl ve skutečnosti, že využívala víc prvků z „rodiny“ vz. 1910, vedle hlavně a zákluzového systému (jež převzala také ML-15) také některé části lafety. A to při zkouškách, které začaly v roce 1936, nakonec rozhodlo v její prospěch. Oba typy totiž vykazovaly takřka stejné balistické parametry, nicméně zahájení sériové výroby ML-15 by trvalo déle a vyžádalo by si vyšší náklady. Dne 22. září 1937 tak byla ML-20 přijata do služby jako 152mm kanonová houfnice vz. 1937, což odráželo fakt, že šlo primárně o houfnici, která mohla omezeně zastat i roli kanonu.

Široké spektrum střeliva 

Zbraň se tedy užívala zejména pro nepřímou střelbu, k čemuž napomáhal panoramatický zaměřovač a mechanické výpočetní zařízení, jež dovolovalo zohlednit meteorologické podmínky (vlastně šlo o speciální logaritmické pravítko). ML-20 ale měla i teleskopický zaměřovač, který sloužil pro vedení přímé palby. Vysoce univerzální použití podporovala i skutečnost, že se dodávalo celkem 13 typů prachových náplní a okolo 30 druhů granátů. Nejčastěji se uplatňovaly trhavé a tříštivo-trhavé, ovšem k dispozici byly také střely protipancéřové a protibetonové, dále protipěchotní šrapnely, osvětlovací granáty a také chemická munice, byť ta se naštěstí nasazení nedočkala.

Samotná houfnice poprvé promluvila do boje proti Japonsku na Chalchyn-Golu v roce 1939 a brzy poté její salvy zaduněly i v zimní válce proti Finům, kteří jistý počet těchto zbraní ukořistili. Nejrozsáhlejší použití ale přinesla válka s Německem, při jejímž vypuknutí se ML-20 nalézaly vesměs v sestavě dělostřeleckých pluků střeleckých sborů.

Konec střeleckých sborů

Šlo o jeden ze dvou hlavních typů takzvaného sborového duplexu (kdežto druhým bylo 122mm dělo A-19), jenže samotné střelecké sbory se neosvědčily a čekalo je rozpuštění. Teprve později během války se sborové dělostřelectvo dočkalo obnovení, ovšem ML-20 byly organizovány také jako součást dělostřeleckých pluků (a později i brigád) v armádách, navíc se nacházely i u Zálohy hlavního velení.

Nejvíce se osvědčily při ničení opevněných objektů či palbě proti postavením německé pěchoty, ale ničivá síla 152mm granátů dokázala vyřazovat i obrněnou techniku, což vedlo ke vzniku úpravy ML-20S určené pro montáž do samohybného děla SU-152. Vzniklo i několik dalších pokusných variant, žádná se ale do služby nedostala a ML-20 se v podstatě beze změn vyráběla až do roku 1946. V sovětské armádě ji následně nahradil typ D-20, avšak v několika armádách třetího světa se zbraně ML-20 užívají dodnes.

Kolem léčiv se točí velké peníze. Proto také často dochází k falšování lukrativních léků, což přináší mnohem horší problémy, než jenom finanční ztráty farmaceutických firem. Například falšované opiáty podle dostupných údajů již zavinily úmrtí ve 46 státech USA. Odborníci tvrdí, že falšované léky dnes tvoří až 10 procent globálního trhu a jsou každým rokem přímo zodpovědné za tisíce mrtvých po celém světě.

Vědci a výrobci léků se proto snaží přijít s technologií, která by takové padělání léků co nejvíce zkomplikovala. Prozatím takové snahy nebyly příliš úspěšné. Padělatelé jsou vynalézaví a dovedou leccos obejít nebo napodobit. Třeba se teď prosadí novinka amerických badatelů, kteří vytvořili pozoruhodné fluoreskující a zároveň jedlé štítky, které fungují jako kolky na jednotlivé tobolky léku.

TIP: Chytrý obal dokáže sám zjistit, jestli není jídlo zkažené

Tyto štítky mají podobu tenké průhledné folie, která obsahuje syntetické proteiny, založené na přírodních proteinech hedvábí a zároveň na proteinech, které fluoreskují v několika různých, jasně odlišných barvách. Když na tento štítek někdo posvítí LEDkou, tak ihned uvidí fluoreskující barevný vzor, který bude důkazem pravosti dotyčné tobolky léku. Proteinové štítky jsou zároveň jedlé a perfektně stravitelné. V budoucnu by si uživatelé mohli kontrolovat své léky aplikací chytrého telefonu.

Ve stínu před novým fotbalovým stadionem Al Janoub je 46 °C a podle experta na klimatizaci Sauda Ghaniho to vypadá, jako by bůh na Katar nasměroval obří fén. Přesto uvnitř stadionu s otevřenou střechou fouká chladný vánek. Pod každou ze 40 tisíc sedaček totiž malé rošty zdobené arabskými vzory vypouštějí v úrovni kotníků chladný vzduch. A jelikož ten má tendenci klesat, jemně se stáčí i na travnatou plochu. Průduchy o velikosti fotbalových míčů pak na hřiště přivádějí ještě mnohem víc studeného proudění.

Malý, ale pohádkově bohatý Katar musí dostat „do formy“ osm stadionů, a to do roku 2022, kdy hostí fotbalový šampionát. Pod skvost moderního stavitelství Al Janoub se podepsala britská firma Zaha Hadid Architects a ventilační systém pro něj navrhl právě profesor Ghani z Katarské univerzity. Jeho průlomové řešení tkví v tom, že soustava ochlazuje pouze lidi, nikoliv vrchní část stadionu. „Nepotřebuji chladit ptáky,“ vysvětluje lakonicky Ghani.

Nezastavitelné horko

Katar, přední vývozce zkapalněného zemního plynu, dokáže ochlazovat stadiony – ale ne celou zemi. Obavy, že by mohly stovky tisíc fotbalových fanoušků po cestě mezi jednotlivými sportovními areály a hotely kvůli neúprosnému horku kolabovat, vedly k rozhodnutí posunout mistrovství o pět měsíců. Proto je naplánované na listopad, na období mírnější katarské zimy. Upravené datum však připomnělo mnohem větší problém – klimatickou změnu.

Jedna z nejžhavějších zemí na planetě zaznamenala oproti předindustriálnímu období nárůst průměrné teploty o více než 2 °C. Na summitu v Paříži v roce 2015 zaznělo, že by bylo dobré udržet zmíněnou hodnotu „výrazně pod“ dvěma stupni, ideálně do 1,5 °C. Jenže během posledních tří dekád rostly teploty v Kataru enormním tempem a rychleji než jinde na světě. Může za to nejen specifické klima, ale také mohutná výstavba, ovlivňující podmínky metropole Dauhá. Celý Katar navíc z Arabského poloostrova ční jako prst do rychle se oteplujících vod Perského zálivu. A ve vlně horka z července 2010 tam naměřili historické maximum 50,4 °C.

Oteplování? Technický problém

Zatímco na nejchudších místech světa od Somálska po Sýrii a od Guatemaly po Bangladéš způsobuje změna klimatu utrpení, v bohatých zemích, jako jsou Spojené státy, Evropa nebo právě Katar, jde o technický problém, nikoliv existenční. A ten lze, alespoň dočasně, řešit penězi a technologiemi. Katar neklimatizuje pouze sportovní stadiony, nýbrž také veřejná místa jako trhy, obchodní centra i chodníky, takže lidé mohou nakupovat v chladivém vánku. „Pokud klimatizaci vypneme, bude to nesnesitelné. Nedokážeme pak efektivně fungovat,“ vysvětluje Yousef al-Horr, zakladatel Organizace Perského zálivu pro výzkum a vývoj.

Venkovní klimatizace však tvoří součást začarovaného kruhu: Emise uhlíku způsobují globální oteplování, kvůli němuž je klimatizace potřeba. Ta ovšem funguje díky spalování fosilních zdrojů, z nějž obratem vzniká víc oxidu uhličitého. Podle Mezinárodní konference o chlazení a vytápění by se celková chladicí kapacita v Kataru měla v letech 2016–2030 téměř zdvojnásobit. Teploty tak ještě porostou.

Lidské tělo se ochlazuje pocením, při vysoké vlhkosti okolí se však zmíněný tělesný proces zpomalí či zastaví. „Panuje-li horko a relativní vlhkost vzduchu dosahuje téměř sta procent, můžete zemřít na teplo, které sami produkujete,“ vysvětluje Jos Lelieveld, atmosférický chemik z německého Institutu Maxe Plancka pro chemii a odborník na podnebí Blízkého východu. Vzduch v Perském zálivu je přitom velmi vlhký… 

Jak klimatizovat ulice

Slogan pro mistrovství světa zní „Očekávejte úžasné“. V zemi, jako je Katar, představuje zatím zvládání klimatických změn záležitost peněz. A arabský stát jich má víc než dost. Do majetku jeho národního investičního fondu v hodnotě okolo 320 miliard dolarů spadá například obchodní dům Harrods, londýnské finanční centrum Canary Wharf, pařížský fotbalový klub Saint-Germain, kancelářské a rezidenční budovy CityCenterDC ve Washingtonu a 10% podíl v newyorské Empire State Building.

Katar dosud udržoval venkovní život díky obrovské expanzi klimatizací. Na obnoveném trhu Souq Waqif, v bludišti obchodů, restaurací a malých hotelů, vyfukují klimatizační jednotky o výšce tří až čtyř metrů chladný vzduch na zákazníky kavárny. Jen díky nim je možné stolovat venku v místech, kde teplota v létě zřídka klesá pod 32 °C.

Nedávno se otevřel i luxusní francouzský obchodní dům Galeries Lafayette, v jehož širokých dlážděných chodbách se nacházejí stylové klimatizační rošty s dekorativním designem. Mnoho z nich spočívá také na vnějších budovách a ochlazují nakupující. Kolem páté odpolední přicházejí navzdory žáru první návštěvníci a posedávají na venkovních zahrádkách.

Jde o přežití

Jednoho odpoledne, kdy teplota klesla na 43 °C, popíjela interiérová designérka Aida Adi Baziacová s přítelem ledové latté. Právě skončili v práci a posadili se na chladicí mříž u venkovního stolu v Joe’s Cafe. „Je to nehospodárné,“ přiznává Aida. „Vím, jak negativně to ovlivňuje životní prostředí.“ Na druhou stranu podobný luxus lidem umožňuje užít si léto venku, protože jinak by zůstali dlouhé měsíce prakticky uvězněni v klimatizovaných budovách. „Můžeme se tak ale v příjemném prostředí potkávat s ostatními,“ dodává Baziacová. S podobnými názory sympatizuje i malá katarská skupina klimatických aktivistů. Neeshad Shafi, výkonný ředitel Arabského mládežnického klimatického hnutí, říká: „Jde o přežití. Je příliš horko. A to je realita.“

Podle Světové banky vykazuje Katar největší emise skleníkových plynů na obyvatele – téměř třikrát vyšší než Spojené státy a zhruba šestinásobné oproti Číně. Řada místních ovšem považuje zmíněné údaje za zavádějící. Ohromné množství zkapalněného zemního plynu (LNG), který země ve velkém vyváží, spalují zákazníci po celé planetě. Metodika banky však uvedené emise stále připisuje Kataru. Jenže i když přimhouříme obě oči, vypouští arabský stát skleníkových plynů stále hodně. 

Asi 60 % tamní spotřeby elektřiny připadá na chlazení a uvedené číslo dál poroste. Vedle pouhých 300 tisíc rodilých Katařanů totiž v zemi žije a pracuje i 2,4 milionu cizinců, jimž je třeba rovněž zajistit snesitelné podmínky. V několika posledních letech přitom v nepředstavitelném horku zemřely stovky dělníků, především na srdeční selhání. Naproti tomu v USA jde na klimatizaci sotva 15 % spotřeby elektrické energie a v Číně nebo v Indii méně než 10 %.

Uhlíkově neutrální

Koncem minulého roku katarská vláda oznámila, že šampionát bude uhlíkově neutrální. Za každý kilometr, který se procestuje letadlem ze zámoří či projede po silnici mezi stadiony, nebo za každou továrnu, jež pro mistrovství vyrobí stavební materiál, by tedy mělo dojít ke kompenzaci emisí skleníkových plynů. 

Vzdálenost mezi katarskými stadiony nikdy nepřesahuje 56 km. Pět z osmi areálů se navíc napojí na nové linky metra, jež se nyní budují. Podle Shafiho, klimatického aktivisty a environmentálního inženýra z Indie, však vláda náklady na sportovní událost podceňuje, což dosažení uhlíkové neutrality usnadňuje. Mnohé nákladné položky na výstavbu infrastruktury se do projektu nepočítají: Považují se prý totiž za součást stavebního plánu země do roku 2030, jenž zahrnuje zhruba 200 miliard dolarů na metro, nové letiště a silnice.

Vláda také nedávno představila plán na vysazení milionu stromů v zemi. Podle Shafiho ovšem „prvních deset zasadí VIP osoby a pak se všichni rozejdou domů“. Nicméně Nejvyšší výbor šampionátu tvrdí, že přírodu šetří i při výstavbě. Jeden stadion prý z 88 % vznikne ze stavebního odpadu, zatímco další vyroste z přepravních kontejnerů a modulárních ocelových komponentů, takže je později bude možné rozebrat a poslat k využití do jiných zemí. 

Od chodníku k planetě

Profesor Ghani je na komplex Al Janoub obzvlášť hrdý. Vedle postavená budova přes noc ochlazuje vodu, jež se pak během dne přivádí na stadion do výměníků tepla. V podlaze se nacházejí zpětná sání, takže zařízení znovu chladí vzduch v areálu a nepřebírá teplý z vnějšku. Nyní Ghani navrhuje krytý chodník, aby diváci cestou na parkoviště či metro nemuseli čelit horku ani na okamžik. Říká, že se zajímá o chlazení celé planety, ale zatím se musel spokojit s ochlazením chodníku pro fanoušky. Přesto se nevzdává. 

Během každoročních oslav na počest svatého Antonína, patrona zvířat, cválají 16. ledna jezdci na koních úzkými dlážděnými uličkami San Bartolome de Pinares ve Španělsku, aby očistili zvířata kouřem a plameny pro nadcházející rok. 

Oslava patrona zvířat

Podle Salvadora Saeze je Las Luminarias připomínkou pohanského rituálu, který v oblasti Kastilie a Leónu praktikovali již 1 000 let před naším letopočtem staří Keltové, kteří zde žili (jiné zdroje ovšem uvádějí přibližně pětisetletou historii tohoto rituálu). Dříve očistu od nemocí pomocí plamenů podstupovala i domácí a hospodářská zvířata, novodobá tradice už se týká pouze koní. Svátku se jich vždy účastní víc než stovka, většinou přímo z vesnice.

Podobně jako běhy s býky v Pamploně nebo galicijské stříhání bestií je i Las Luminarias trnem v oku ochráncům zvířat, kteří jej považují za týrání. Nutno však podotknout, že jezdci své koně milují a uctívají a ke skoku skrze plameny je nenutí. Někteří jimi bez zaváhání proskočí, jiní je raději bezpečně obejdou. Efektní podívaná končí úderem půlnoci, nekončí tím ale slavnost Las Luminarias. Lidé do rozpálených vater vkládají připravené grily a celé město provoní vůně masa a dalších místních specialit.

Asi nikdo nepochybuje, že právě Slunce nastavuje na Zemi podmínky příhodné pro život. Jeho svítivost se však dlouhodobě mění: Pomineme-li změny spojené s hvězdným vývojem, které se počítají ve stovkách milionů let, kolísá svítivost naší hvězdy na kratších časových škálách. 

TIP: Jak velká byla největší pozorovaná skvrna na hvězdě?

V souvislosti s jedenáctiletým cyklem sluneční aktivity se celková svítivost Slunce proměňuje o méně než jedno promile. I to však stačí k ovlivnění pozemského klimatu, nastane-li ve sluneční aktivitě déle trvající výkyv – například dlouhodobý výpadek, označovaný jako „velké minimum“. Popsaná situace pak přináší měřitelný pokles teplot na Zemi, a tedy nástup tzv. malé doby ledové.

Kupříkladu mezi roky 1645 a 1715, v období tzv. Maunderova minima, bylo na naší planetě významně chladněji. V Evropě zamrzala Temže, Severní a Baltské moře i vodní kanály v Nizozemku. Šlo o období kožichů Ludvíka XIV., vynálezu knoflíku a éru hladomorů…

Po každé válce zůstavají stovky hrobů, rozdělené rodiny, zpustošená země. Stopa, kudy šla válka, se dá i po staletích snadno poznat. Ta třicetiletá ale za sebou kromě opuštěných osad, zkázy a zmaru zanechala i něco jiného: kudy šla, tam dodnes žijí fexti. Či se to aspoň říká. Pověst přichází až v 17. století a uchytí se jen ve Švédsku, Německu a Českých zemích, v zemích smutně propojených švédským tažením konce třicetileté války. Příběhy o fextech pak dobře odrážejí zoufalství a krutost svojí doby. 

Kouzelná blána

Kdo vůbec takový fext je a jak se jím stát? Legendy mluví o dvou způsobech jak nabýt fextovu kouzelnou odolnost. Získáte ji při narození či kouzlem. Jak na to? Budoucí fext se prý narodil ve dvou obalech - což velmi připomíná legendární italské benandanty, kterým zvláštní membrána po porodu umožňovala bojovat proti čarodějnicím. U fextů ale nestačilo se narodit, umýt a být připraven k boji se zlem. Jeden obal bylo třeba okamžitě spálit a druhý stočit do klubíčka a dítěti zašít do podpaždí. Potom bude v dospělosti větší, silnější, rychlejší a nezranitelný díky svojí nesmírně pevné a pružné kůži. Ta měla držet jeho tělo pohromadě i po smrti. Tuto verzi dosti podporovalo i to, kde všude se pozůstatky „fextů” našli. Nerozkládajících se těl nebo ostatků, kde v zachovalé kůži chrastily kosti, se našlo totiž jenom v Česku poměrně hodně. O tom ale později. 

Hříchy a kouzla

Druhý způsob je pak pro nás už srozumitelnější: šlo to i kouzlem či díky Boží vůli. Nezranitelnost a odolnost vůči střelám byla někdy draze vykoupená smlouvou s ďáblem či lokální čarodějnicí (kde vesměs hrál roli nějaký ten sex) či naopak byla na nebohého fexta uložena jako trest za jeho hříchy. Takový hříšník pak musel své schopnosti využít pro dobro jiných lidí, než vůbec mohl dojít pokoje. V dobách války není na těchto příbězích nic divného. O generálech se soudilo, že uzavřeli smlouvu s ďáblem a z té pramení jejich úspěchy a moc. Druhou stránku představovali marodéři a psanci, kteří se stali fexty za trest a proto také tak dlouho utíkali spravedlnosti. 

Fexti v českých zemích

Víra ve fexty se v Čechách uchovala velmi snadno i proto, že pro ni zde bylo dost důkazů v podobě velmi dobře zachovalých těl či seschlých mumií, v nichž v pevné kůži chrastily kosti. Vysvětlení těchto jevů bylo různé: někde těla konzervovalo podloží, jinde měla hrobka ideální podmínky na vysoušení či se zjistilo, že za určitých podmínek se tuky v těle mění na mýdlovitou, poměrně pevnou látku. 

Fexta měli vystaveného třeba v kostele v Dobré. Mělo se jednat o rychtáře, který sám zachránil vesnici před rabujícími Švédy, kteří v jeho nepřítomnosti odvlekli všechen dobytek. Taková ztráta by pro vesničany mohla dost dobře znamenat rozsudek smrti. Dobrý rychtář se tak vypravil s dalšími vesničany za vojáky. Když se k nim přiblížil, vystřelil do vzduchu a pak požádal vesničany, aby běželi a křičeli. Švédové se zalekli, že čelí přesile a dali se na útěk. Vesničané tak získali zpět dobytek a celý příběh mohl skončit.

Rychtář ale věděl, že si Švédi pro kořist přijdou znovu. Řekl všem, ať se schovají do lesů a sám čekal v prázdné vesnici. Tam si pro něj došel švédský důstojník. Střelil po rychtáři, ten si však jeho střelu z kůže vyňal a hodil mu ji zpátky. Potom sám vystřelil. Důstojník zemřel a dobytek zůstal vesničanům. Nejedná se ale o příběh úplně originální. Jeho různé variace se vyprávěly po celé Moravě, kde zásadním společným bodem příběhu je pokus švédského důstojníka rychtáře zastřelit. 

TIP: Koněpruské jeskyně: Ukrývaly mimo krápníků také padělatele?

Jinde si ale fexti po smrti zařádili více. V Honbicích ležel fext velmi dlouho jen tak na stole, když vtom mu mezi kolena snesla slepice několik vajec. Ženu, která si pro ně později přišla, fext chytil nohama a nepustil ji, dokud mu neslíbila přispět na mši. Pevný stisk byl obecně specialitou fextů: příběhů o tom, kterak někdo z různých důvodů přemisťoval pozůstatky fexta a ty se ho najednou tak chytly, že se jich nešlo zbavit, a nešťastník je musel vrátit ke zbytku těla, máme zaznamenáno poměrně hodně. Vykradač hrobů v Sudslavicích si tak nesl domů omylem fextovo žebro. Čekala ho pak napínavá noc: až do samého svítání ho zbytek mrtvoly pronásledoval... 

Pověstí o fextech a vystavených mrtvolách už mnoho nenajdeme, místo toho se jejich představitelé stali díky svým tajuplným schopnostem hrdiny dnes už klasických děl, stejně jako hororové či fantasy literatury. 

V největších a nejhlubších skalních mísách se dlouhou dobu udržuje dešťová voda, takže o to více přitahují lidský zrak a jitří obrazotvornost. Není proto divu, že tyto roztodivné kamenné hříčky dráždily fantazii našich předků a byly inspirací k romantickým názvům jako Krkavčí lázeň, Čertova studánka, Venušiny misky, Čertovy šlápoty a řada dalších. Na mnoha památných místech byly považovány za obětiště z doby pohanských rituálních obřadů, při nichž měly sloužit k zachycování krve obětovaných zvířat... Dodnes se tak mnohde setkáme i s místním pojmenováním „obětní mísy“ nebo „obětní kameny“.

Přírodní původ Pohanských kamenů

Názvem Pohanské kameny je označeno pozoruhodné seskupení žulových balvanů v jednom z nejodlehlejších koutů naší vlasti – nad obcí Višňová v severočeském Frýdlantském výběžku. Také zde se do vrcholového bloku, upraveného na vyhlídku, zahlubuje několik mělkých misek a tak není divu, že v něm lidská fantazie viděla zkamenělý kočár samotného ďábla...

Z dnešního pohledu je ale místo zajímavé především tím, že už koncem 19. století se tu sešly „učené hlavy“ z několika vědních oborů – zejména archeologové a přírodovědci – a snažili se rozřešit zásadní otázku umělého nebo přírodního původu těchto podivuhodných útvarů. Archeologické nálezy sice nevyloučily, že zdejší bizarní kameny byly využívány k pohanským obřadům, ale zároveň se učenci (mezi nimiž nechyběla ani tehdejší věhlasná kapacita německý badatel R. K. Virchow) už tehdy shodli, že skalnaté návrší je výhradně dílem přírody.

Za pravdu jim dává skutečnost, že geologům se už podařilo shromáždit bezpočet důkazů o přírodních procesech, které hrají roli při vzniku skalních mís. Hlavní roli při těchto složitých a dlouhodobých pochodech hraje zvětrávání horniny, zejména chemické i fyzikální působení srážkové vody.

Kamenné srdíčko a čertovinky

Proti umělému původu skalních mís hovoří i skutečnost, že řada z nich se nachází v obtížně přístupném terénu, což platí i pro naše horské a skalní oblasti. Spousta různě velkých prohlubní například vznikla na žulových skalách v Krkonoších a zejména v sousedních Jizerských horách. Tam se za jejich vskutku povedenou ukázkou můžete vydat třeba od železniční stanice ve Smržovce, nad kterou se zvedá zalesněné návrší Vyhlídka s mohutným skaliskem Finkův kámen. Na jeho vršek, zajištěný železným zábradlím a nabízející skvostný výhled, stoupá turistická stezka přes několik skalních stupňů, do nichž se zahlubuje řada dokonale vyvinutých mís. Tak třeba přímo pod vyhlídkou zaujme prohlubeň připomínající pěkně tvarované srdíčko, ovšem největší mísa nebo snad přímo kotel (téměř metr a půl široký a asi půl metru hluboký) se skrývá v boku pod skalním převisem. Bývá zcela vyplněn vodou a snad právě proto se mu odedávna říká Čertova studánka.

Nejde však o jedinou „čertovinku“ v Jizerských horách. Například úbočím Černé hory směřuje lesní stezka k nevelké žulové skalce, zvané Čertův odpočinek a zbrázděně shlukem mísovitých prohlubní. Ty zde podle lidové zkazky vytloukl rozběsněný čert, když jej během odpočinku připoutali ke skále škodolibí skřítkové.

Tajemství Venušiných misek

Poněkud odlišné pověsti daly romantické pojmenování Venušiným miskám – působivému útvaru uprostřed Žulovské pahorkatiny v severním podhůří Jeseníků. Také tyto dokonale oblé mísy v žulovém skalisku na vrchu Smolný jsou přes metr velké i hluboké. V některých se stále drží voda, čehož prý za dávných časů využívaly lesní víly a trpasličí „Venušiny lidičky“ – k vaření, praní a za měsíčních nocí i ke koupání... Venušiny misky jsou dnes národní přírodní památkou a nejblíže se k nim dostanete odbočkou ze značené cesty spojující Žulovou a Vidnavu.

Lidovými zkazkami opředená a rovněž chráněná jsou i mnohá další skaliska s nápadnými mísami na vrcholku. Kupříkladu uprostřed Žďárských vrchů vystupují blízko sebe dva rulové skalní útvary – Velké a Malé Perničky, zvané též Milovské a Rybenské Perničky. Tato pojmenování nemají nic společného s oblíbeným perníkovým pečivem, ale mísovité prohlubně na skalách místním lidem připomínaly nádoby na tření máku, kterým se tu odedávna říkalo pernice či perničky. Také kolem těchto útvarů nad údolím Svratky a v blízkosti stejnojmenného městečka se proplétají turisticky značené trasy.

Panorama od krkavčí lázně

Dříve se usuzovalo, že skalní mísy a jiné „hrncovité“ prohlubně se vytvořily pouze na žulových nebo rulových skalách, ale snad ještě víc jich objevíte v hojně navštěvovaných pískovcových skalních městech. V poměrně tvárném pískovci vznikly například na mnoha místech v Broumovských stěnách a navazujících polských Stolových horách, Lužických horách (např. na Popově kameni), Tiských stěnách aj.

TIP: Krása a bohatství Babího lomu: Na hřbetě červeného draka

Za „rekordmankami“ mezi skalními mísami pak se musíte vydat za německou státní hranici do národního parku Saské Švýcarsko. Přímo do vrcholku nejvyššího zdejšího kopce Zschirsteinu se zahlubuje asi šest metrů dlouhá skalní mísa, nebo spíš vana, zvaná Rabenbad – „krkavčí lázeň“. Otevírá se od ní úchvatné panorama romantické krajiny Labských pískovců, což ostatně platí i pro mísami „prošpikovanou“ skalní vyhlídku Opferkessel (obětní mísa) na okraji další stolové hory Pfaffensteinu.