Hnědý trpaslík není hvězdou ani planetou. Jde o samostatnou třídu objektů na pomezí těchto dvou dalších tříd. Typický hnědý trpaslík představuje těleso s hmotností v rozmezí 13–80 hmotností Jupitera, jemuž také odpovídá velikostí, přičemž je velmi chladný, s povrchovou teplotou několika stovek stupňů. Navzdory názvu bychom hnědé trpaslíky označili spíš jako tmavě červené nebo nafialovělé. 

TIP: Hnědí trpaslíci mají silná magnetická pole: Stejně jako pravé hvězdy

V průběhu života probíhají v jejich nitrech některé termojaderné reakce lehce zápalných prvků, například deuteria či lithia, objevují se však jen epizodicky. Po zbytek existence hnědého trpaslíka tvoří zdroj jeho energie gravitační smršťování. Kdyby hmotnost bílého trpaslíka překročila 80 hmotností Jupitera, což odpovídá přibližně setině hmotnosti Slunce, dosáhla by centrální teplota hodnoty ke spalování vodíku a objekt by se stal hvězdou. Pokud je naopak hmotnost tělesa menší než 13 jupiterů, nedojde ani k zapálení deuteriových reakcí a objekt zůstane obří plynnou planetou. 

Je zajímavé, že i když se o třídě hnědých trpaslíků uvažovalo dlouho, první byl objevem až v roce 1995. Dnes jich známe nepřeberné množství.

Do hodnocení života a panování předposledního rakousko-uherského panovníka se samozřejmě promítaly proměny doby a zejména proměny politické situace. Zejména zřetelné to bylo u českých umělců a intelektuálů, kteří se v době existence Rakousko-Uherska netajili věrností císařovi a jeho říši. A nebyla to záležitost jen spisovatelů a básníků, ale také předních českých skladatelů, jako například Bedřicha Smetany, či výtvarníků, kupříkladu Josefa Mánesa. Mnozí svůj pohled a svá hodnocení po zániku monarchie zásadním způsobem změnili. 

František Josef I. se proměnil z dobrotivého stařičkého mocnáře v cizího a v tom lepším případě senilního a neschopného panovníka. Trvalo dlouho, než se tento obraz změnil. Víme, že císař samozřejmě nebyl ani ideálním, ani dokonalým vladařem, měl řadu chyb a nedostatků a dopustil se mnoha omylů, které měly tragický dopad právě proto, že se jich dopustil člověk v jeho postavení.

Ale také se zasloužil o to, že obyvatelé Čech, Moravy a Slezska mohli žít ve státě, který vytvořil jejich demokratické tradice, jež nedokázalo zničit ani čtyřicet let komunistické totality, a který našim předkům chtě nechtě umožnil, aby se prosadili jako sebevědomý národ, jenž se mohl směle rovnat s ostatními obyvateli Evropy.

Zájem bulváru

Po rozpadu Rakousko-Uherska se tato říše samotná, Habsburkové obecně a František Josef I. konkrétně, stali tématem, o kterém se nepsalo skoro vůbec. Češi jakoby se styděli za svoji loajalitu, kterou k podunajské monarchii a panující dynastii zachovávali velmi dlouho. Motem doby se stalo heslo „Odrakouštit!“, které se první československý prezident T. G. Masaryk snažil uvést do života.

Navíc možná restaurace vlády Habsburků, ať již v Rakousku či Maďarsku, představovala pro československou zahraniční politiku po dlouhou dobu reálnou hrozbu. Proto se také v meziválečném období takřka nesetkáme s nějakou seriózní historickou prací, která by se pokusila popsat vývoj české společnosti pod vládou Habsburků, o biografii věnované Františku Josefovi I. ani nemluvě.

Domácí nakladatelství raději vydávala publikace lehce skandální a s bulvárním nádechem, u nichž bylo možno očekávat čtenářský úspěch a následný zisk. Velké popularitě se těšily knihy o ne zcela objasněné smrti korunního prince Rudolfa. Tak již v roce 1918 vyšly paměti hraběnky Larischové, nazvané Moje minulost, které různými spekulacemi přiživovaly zájem široké veřejnosti. A v roce 1924 byla v Praze vydána slátanina jistého Jana Bendy Láska ženy trůny boří s podtitulem Příčiny a smrt rakouského prince Rudolfa. 

Očima pamětníků

Svou trochou do mlýna ovšem spěchali přispět i různí „republikáni“, kteří Rakousku oddaně sloužili do poslední chvíle. Generál československé justiční služby Jaroslav Kunz vydal počátkem dvacátých let paměti Za černožlutou oponou, které nesly podtitul Z vídeňských vzpomínek, v nichž popisoval, samozřejmě s nezbytným protihabsburským ostnem, své zkušenosti z doby, kdy působil jako předseda posádkového soudu ve Vídni (leden 1915 – říjen 1918). Tentýž autor později ještě napsal knihy Na dvoře habsburském či Náš odboj v zrcadle rakouské vojenské justice, které se ani nesnažily o objektivní pohled na tuto dobu.

TIP: František Josef I. nesnášel novoty a zklamal Čechy

Velké popularitě se těšily vzpomínky různých osobností, nějakým způsobem spojených s císařským dvorem. Patří k nim zejména knihy arcivévody Leopolda Ferdinanda Toskánského, kterého František Josef I. vyloučil z rodu a který pak pod občanským jménem Leopold Wölfling dožil ve velké nouzi. Aby si materiálně ulehčil, napsal několik knih pamětí, například Habsburkové ve vlastním zrcadle. Životní vzpomínky, které vyšly v Praze bez udání roku vydání, Poslední Habsburkové z roku 1924 a zejména Z arcivévody hokynářem, které se staly ve své době bestsellerem. 

Stejné popularitě se těšily Paměti komorníka císaře Františka Josefa I., které napsal císařův komorník Evžen Ketterl a které podávají laskavé svědectví o předposledním císaři a jeho době.

V roce 2008 učinili v anglickém Heslingtonu podivuhodný objev. Při vykopávkách odkryli pozůstatky asi třicetiletého muže z doby železné, který žil zhruba mezi 670 až 480 před naším letopočtem. Podle všeho byl oběšen a pak mu odřízli hlavu nožem s tenkou čepelí. V jeho lebce vědci nalezli mozek, který je nepochopitelně dobře zachovalý. 

Jde o jeden z nejlépe přirozeně zachovalých dávných mozků vůbec. Takové objevy bývají velmi vzácné. Lidský mozek obsahuje asi 80 procent vody, je měkký a nervová tkáň se obvykle rozkládá velmi brzy po smrti. Pro mozek z Heslingtonu to ale očividně neplatí. Je stav je pro odborníky záhadou.

TIP: V Chorvatsku vykopali ostatky starověkých chlapců s deformovanými lebkami

Heslingtonský mozek nedávno detailně prozkoumal tým britských vědců. Badatelé zjistili, že některé proteiny v tomto mozku se nerozložily, jak by za normálních okolností měly. Neobjevili ale přitom žádné stopy po prionech, patologických proteinech, které se někdy hromadí v mozku. Podle vědců mohl v tomto případě sehrát roli nějaký přírodní konzervační proces, v souvislosti s rychlým pohřbem ve vhodném prostředí. Přesná příčina neobvyklého stavu tohoto mozku z doby železné stále zůstává tajemstvím.

Drtivá většina vojáků měla k dispozici balíček s obvazy, které mohli použít k okamžitému zastavení masivního krvácení. Při takto závažném zranění byl ale většinou přímo povolán medik, jenž se pohyboval v první linii. Ve válečné vřavě se zraněnému zpravidla dostalo pouze takového ošetření, aby byly zajištěny jeho životní funkce, a poté zůstával na místě, kde mu nehrozilo další zranění. 

Zdravotník! Zdravotník!!! 

Během bojů nebylo výjimkou, že se s transportem raněných do zázemí muselo počkat až na noc. Zdravotník v poli měl k dispozici rovněž analgetika, kterými tišil bolest, a někdy i krevní plazmu. Pokud to umožňovala situace, sneslo se několik zraněných na jedno místo, protože až do jejich odsunu za ně zodpovídali zdravotníci přiřazení k bojovým jednotkám, kteří díky vytvoření takového shromaždiště nemuseli přebíhat z místa na místo. Poté, co boj skončil nebo se jeho těžiště přeneslo jinam, byly přivolány skupiny nosičů, kteří zraněné vojáky dopravovali k sanitním nebo terénním vozidlům.

Pokud to šlo, přepravovali se ležící zranění na nosítkách, ať už typizovaných nebo improvizovaných. Chodící zranění se přesouvali ve skupinkách s doprovodem, který jim měl pomoci přežít nepřátelské akce nebo případné zhoršení jejich zdravotního stavu.

Vše nahlásit veliteli

Při čekání na odvoz museli být také podle konkrétních podmínek chráněni proti přehřátí, omrzlinám nebo třeba moskytům. Zdravotníci rozhodovali i o tom, kdo může pít, a byli vybaveni dalšími polními láhvemi. Každý zraněný voják musel být před odsunem nahlášen svému veliteli, který pak informoval nadřízené o početním stavu a bojeschopnosti své jednotky v pravidelném denním hlášení.

Nosiči byli vycvičeni i ve vyprošťování zraněných z vozidel, což představovalo značně fyzicky náročný úkon. Pro vytažení člena tankové posádky věžovým poklopem používali speciální popruhy, jež přivázali zraněnému pod ramena, a několik mužů jej pak muselo tahat ven. Mezi úkoly nosičů raněných patřilo také prohledávání bojiště a pátrání po přeživších, kterých si doposud nikdo nevšiml, což bylo zvláště v zimě nebo v nepřehledném terénu velmi snadné. 

Na praporním obvazišti 

Prvním místem, kde se zraněnému vojákovi věnoval lékař, bylo praporní obvaziště, v německé armádě nazývané Truppenverbandplatz a v americké Battalion Aid Station. Umístění obvaziště mělo být skryté a pokud možno zřízené v budově nebo alespoň ve stanech. Zraněné tam od jednotek dopravovali buď lehkými vozidly nebo pěšky na nosítkách.

Dokončení: Hrdinové pod červeným křížem: Jak vypadal transport raněných za 2. světové války (2)

Lékaři v tomto druhu zařízení prováděli hlavně stabilizaci životních funkcí v rozsahu převyšujícím možnosti zdravotníků a rozhodovali o dalším odsunu do divizní polní nemocnice podle naléhavosti stavu pacienta. Ranění s velkou ztrátou krve dostali krevní plazmu a popálené čekalo ošetření speciálními mastmi a zábaly. Na obvazišti byli lékaři vycvičení i v první pomoci obětem plynového útoku, k nimž ale během války naštěstí nedocházelo, a tak speciální vybavení pro tyto případy zůstalo nevyužité.

Obec Hue v centrálním Vietnamu láká turisty hlavně na návštěvu císařského města a tři působivé hrobky panovníků Khai Dinha, Min Manga a Tu Duca. Pokud si tam však půjčíte motorku a vyrazíte za netradičními zážitky, proniknete po pár kilometrech do zcela jiného světa, kde nehrají hlavní roli památky dynastie Nguyen. Místo toho u jezera Thuy Tien narazíte na novodobého kamenného draka, jenž se tyčí nad zkalenou hladinou. 

Ještěr dorostl do výšky třípatrové budovy a v roce 2004 se měl stát dominantou rodinného zábavního aquaparku Thuy Tien. Dnes z něj však opadává omítka a v okolních nádržích se drží břečka plná řas. Útroby dračí věže připomínají kulisy katastrofického filmu: Na zemi se válejí střepy z akvárií, železné pahýly rozbořených konstrukcí a odpadky. Po schodišti se však stále dostanete do horního patra, tedy do dračí tlamy, která slouží jako malá rozhledna. Další atrakce vodního parku z ní však neuvidíte, neboť je pokryla bujná vegetace poté, co majitelům rodinného střediska došly peníze na provoz. V současném stavu přitom oblast paradoxně láká víc návštěvníků než dřív. 

Domov tří krokodýlů

Po chvilce chůze zvolna zarůstající pěšinou směrem od draka se dostanete k dalšímu zařízení pro vodní radovánky, v jehož bazénech se místo chlorované vody snoubí spadané listí, špína a rez. Do středně velké nádrže vede několik skluzavek a lemují ji kdysi roztomilé sochy zvířátek, jež měly učarovat dětským návštěvníkům. Je mezi nimi i malý krokodýl, nicméně ještě nedávno přebývala přímo v bazénu trojice živých verzí zmíněného predátora. Kdysi totiž měli nebozí ještěři patřit mezi hlavní atrakce, ale majitelé krachujícího areálu je ponechali osudu. Díky občasným pamlskům od návštěvníků přežili krokodýli až do roku 2016, pak ovšem dva z nich zemřeli a posledního odchytili a převezli jinam. 

Právě když se ze zpustlého aquaparku „odstěhoval“ i poslední obří plaz, začalo tam jezdit mnohem víc turistů. Kromě dračí rozhledny, zchátralých skluzavek a bazénku s nahnědlou vodou můžete v Thuy Tien prozkoumat i rozbořené hlediště s přilehlou nádrží, jež měla sloužit pro show s vodními tvory.

Pokroucený hotel

Město Da Lat v centrální vrchovině Vietnamu láká na chladnější počasí, než jaké panuje ve zbytku země, na prohlídky jahodových plantáží a několik vodopádů v okolních kopcích. Najdete tam ovšem i pohádkový hotel Hang Nga Vila, který vedle ubytování nabízí také návštěvu svých prostor za vstupné. Majitelka, vietnamská architektka Dang Viet Nga, se při návrhu nechala inspirovat tvorbou Antoniho Gaudího, a kochání se pokroucenými tvary stavby tak přestavuje neotřelý zážitek. 

V žebříčcích nejpodivnějších hotelů světa se Hang Nga Vila tradičně umisťuje velmi vysoko a je třeba dodat, že právem. Po vstupu dovnitř se totiž ocitnete na plácku před čarodějným domem, který připomíná obrovský fíkovník banyán: Jeho větve tvoří spletitý labyrint můstků a venkovních ochozů, jež vás povedou z jednoho podivného místa na druhé. Bláznivý dům působí jako živý organismus a rozhodně nemusíte mít příliš bujnou fantazii, abyste se tam cítili jako Alenka v říši divů. Zmíněný dojem umocňují i pohádkové umělé houby, rozmanitá zvířata na stěnách a další kouzelné detaily, třeba falešné krápníky visící ze stropů.

Pokud by vám vrtalo hlavou, jak svérázná architektka získala pro surrealistický hotel potřebná povolení, hledejte odpověď v osobě jejího otce: Truong Chinh totiž v 80. letech zastával post prezidenta, a jeho dceři tak zřejmě leccos prošlo. Důkazem je i fakt, že se magický banyán tyčí vysoko nad ostatní stavby v okolí a věžičky i propletence lián nejspíš značně stíní pozemky sousedů. Ubytovat se každopádně můžete v jednom z deseti pokojů, přičemž jsou vždy jedinečné a tematicky laděné v přírodním duchu: Přespat se dá třeba v tygřím, mravenčím, klokaním či dýňovém apartmá. 

Pozor, jede vlak!

Nedaleko centra Hanoje, kde se křižují ulice Phung Hung a Ha Trung, žádná pamětihodnost nestojí. Přesto místo přitahuje zástupy turistů: Vábí je totiž koleje, jež se klikatí úzkými uličkami v těsné blízkosti domů. Většinu dne je krátký úsek s železnicí namačkanou doslova na příbytky vietnamských rodin k nerozeznání od běžné ulice. Ženy připravují jídlo, děti si mezi kolejnicemi hrají, občas tudy projede někdo na kole nebo na motorce a na šňůrách se suší prádlo. Dvakrát za den se však pod okny prožene lokomotiva s řadou vagonů. 

Místní už si zvykli, že kolem čtvrté a sedmé večerní musejí vše uklidit a že i v obýváku budou mít stále pocit, jako by seděli na peronu, kam právě přijíždí souprava. Předměty, které nejsou pevně přivázané, může vlak strhnout a vzít s sebou. Když se navíc řítí po kolejích mezi domy, není moc rozumné se vyklánět z oken. 

V košíku pod palmami

Starobylé kupecké domy a lucerny osvětlující noční ulice příbřežního města Hoi An si nechá ujít jen málokterý turista. Nedaleko však leží rybářská obec Cam Thanh, jíž se říká Coconut village neboli „kokosová vesnice“: Stačí totiž nasednout na loď, odrazit od břehu a po pár záběrech pádlem připlujete k tzv. kokosovým ostrovům. Jedná se o nespočet palem rostoucích v mělké vodě, kam rybáři ve zvláštních loďkách připomínajících velké kulaté košíky s oblibou vyrážejí za úlovkem. Pokud jim však zaplatíte, nechají ryby rybami a vezmou vás na projížďku.

TIP: Tankodrom na motorce: Cestou necestou po Ho Či Minově dálnici

V palmové džungli vám může průvodce ukázat, jak chytat kraby nebo vytvářet origami z trávy či kokosových listů. Místní „gondoliér“ však málokdy mluví jinak než vietnamsky, a proto vás při plavbě okouzlující krajinou kokosové džungle nechá vychutnat si uklidňující ticho přírody. Zážitek vám ovšem mohou narušit organizované skupinky postarších Asijců. Pro ně totiž průvodci připravují na loďkách i zábavu, takže často potkáte košíkové čluny shluklé okolo centrálního košíku, z nějž rádio naplno vyhrává popové hity. Gondoliéři se obvykle snaží přivést turisty do varu tím, že na vratkém plavidle předvádějí energické pohybové kreace do rytmu hudby. Někteří výletníci se pak přidávají alespoň tleskáním nebo o poznání méně odvážnými tanečními čísly. 

V polovině června 1848 zachvátilo českou metropoli ozbrojené povstání. V pražských ulicích vyrostly jako houby po dešti barikády a na týden v nich zavládly potyčky s vojskem a zmatek. 

Nešťastná oběť revoluce

Marie Eleonora Windischgrätzová (1796–1848), manželka nenáviděného zemského velitele a „hrobaře revoluce“ Alfreda Windischgrätze, přicestovala s knížetem a dětmi do Prahy v květnu 1848. Jako obvykle se všichni ubytovali v sídle na rohu Celetné ulice a Ovocného trhu. Právě tímto směrem se 12. června postupně posouvaly šarvátky po první vážnější potyčce mezi císařskými a Pražany u Prašné brány.

Kolem půl páté přiměl hluk v ulici kněžnu Windischgrätzovou, aby se šla podívat k oknu, co se děje. Dříve než stačila odhrnout záclonu a otevřít okno, ozvalo se tříštění skla a kněžna s povzdechem „Můj Bože!“ klesla bezvládně na podlahu. Kolem hlavy se jí začala rozlévat krev. Přítomní hosté zůstali zcela zkoprnělí, jen kníže k ní okamžitě přiskočil. Podle pozdějších výpovědí svědků se zmohl na jedinou větu: „Mně to bylo určeno, tebe to stihlo!“

Přivolaný lékař mohl už pouze konstatovat smrt. Z ohledacího protokolu je možné vyčíst, že kulka vnikla do hlavy u kořene nosu a prošla napříč celou lebkou, takže šance na přežití byla nulová. V tu chvíli se do knížecí rezidence rovněž donesla zpráva, že ve střetech s povstalci byl těžce raněn nejstarší z knížecích synů, tehdy bezmála třicetiletý korunní princ Alfred. Značně zoufalý zemský velitel Windischgrätz vydal bez meškání příkaz najít a zatknout oba pachatele. Současně vyhlásil stanné právo.

Vraždil mladý student?

Novina o tragické smrti manželky nenáviděného generála zakrátko vešla ve všeobecnou známost a nutno říct, že většina české veřejnosti smrti dvaapadesátileté kněžny Windischgrätzové upřímně želela. Marie Eleonora se totiž úzkostlivě stranila politického dění, a pokud kdy opustila ústraní rodinného života, bylo to vždy ve spojení s charitativní činností. 

Co se týče vyšetřování kněžniny smrti, ještě 12. června v podvečer byl zatčen student Maxmilián Maux, syn hajného z Velkých Popovic. Účastnil se mše i následného průvodu k vojenskému velitelství, přičemž s sebou nesl brokovnici s několika olověnými náboji, o nichž prohlašoval, že jsou určeny pro Windischgrätze. Během potyček u Prašné brány byl Maux raněn na hlavě, pročež se během odpoledne uchýlil do domu profesora Bernarda Bolzana v Celetné ulici, kde se mu dostalo ošetření. Zde také na půdě schoval svou brokovnici. Vojáci hledající vraha kněžny Windischgrätzové zbraň našli a záhy dopadli i jejího majitele.

Během výslechu Maux jednoznačně popřel, že by na generálův dům či dokonce přímo na kněžnu vystřelil. Vyšetřovatelé tedy přizvali znalce, pražského puškaře Antonína Lebedu, aby brokovnici prohlédl a určil, zda se jedná o vražednou zbraň. Lebeda po důkladné prohlídce sice potvrdil, že se ze zbraně celkem nedávno střílelo, nicméně současně vyloučil, že by Maux byl hledaným vrahem, neboť jeho puška měla mnohem větší ráži než kulka, která zasáhla kněžnu. Maxmilián Maux tak musel být propuštěn a žádného dalšího podezřelého již policie nevypátrala. 

Bezvýsledné pátrání

Vyšetřování komplikoval fakt, že ke kněžnině vraždě naprosto chyběl motiv, a tím pádem brzy uvízlo na mrtvém bodě, z kterého se už nikdy nepohnulo. Nepodařilo se vypátrat vraha ani vražednou zbraň. Kníže Windischgrätz po čase požádal policii, aby mu vydala jeden (a vlastně jediný) doličný předmět, totiž smrtelnou střelu. Tu pak nechal zasadit do klícky ze slitiny stříbra a mědi a učinil z ní rodinnou památku. Medailon je dnes k vidění v Okresním muzeu v Klatovech.

TIP: Rudá arcivévodkyně: Proč se dcera korunního prince Rudolfa dala k socialistům?

Mezi lidmi se samozřejmě ihned vyrojila řada teorií a „zaručených“ zpráv, podle nichž svou ženu zabil sám Windischgrätz. Ve skutečnosti připadají v úvahu dvě možné příčiny tragické smrti Marie Eleonory Windischgrätzové. Jednou z nich je, že kulka byla opravdu určena jejímu manželovi a kněžna zemřela místo něj, jak se Windischgrätz domníval. Podle druhé a pravděpodobnější verze se jednalo o zbloudilou, nazdařbůh vystřelenou kulku, které se kněžna nešťastnou náhodou připletla do cesty.

Mléčnou dráhu už zkoumáme poměrně dlouho. Přesto tam stále nacházíme nové pozoruhodné struktury a objekty, které nás dovedou překvapit. To je případ i nově objevené struktury, tvořené kosmickým plynem a mladými hvězdami, které astronomové přezdívají „Radcliffe Wave“, čili Radfliffova vlna, podle amerického institutu na Harvardu Radcliffe Institute for Advanced Study.

Radcliffova vlna se táhne do vzdálenosti asi 9 tisíc světelných let, což představuje asi 9 procent průměru celé Mléčné dráhy. Vzhledem k tomu by Radcliffova vlna měla být nejrozsáhlejší souvislou strukturou v Mléčné dráze, když pomineme galaxii samotnou s její centrem a spirálními rameny. Zatím není jasné, jak taková struktura mohla vzniknout. Podle objevitelů by mohlo jít o pozůstatek dávné masivní kolize Mléčné dráhy s jinou galaxií.

Vlna hvězdných porodnic

Zmíněná vlna plynu je asi hluboká asi 400 světelných let. Obsahuje zhruba 800 milionů hvězd a také celou řadu aktivních hvězdných porodnic, v nichž se před našima očima rodí nové hvězdy. Radcliffova vlna prochází poměrně blízko Sluneční soustavy. V nejbližším bodě je od nás vzdálená asi 500 světelných let.

TIP: Pokroucená galaxie: Proměnné hvězdy pomohly zmapovat tvar Mléčné dráhy

Navzdory relativní blízkosti astronomové objevili Radcliffovu vlnu až díky nesmírně cenným pozorováním a měření evropské vesmírné observatoře Gaia i dalším pozorováním. Z těchto dat vědci postupně sestavují detailní 3D mapu hvězd v Mléčné dráze. A z této mapy na ně najednou „vykoukla“ Radcliffova vlna, která v dřívějším pozorování nebyla příliš patrná. 

Celiakie je trvalé autoimunitní onemocnění, které se projevuje chronickým zánětem tenkého střeva a dalšími nepříjemnými příznaky. Stav pacientů přitom zhoršuje strava, která obsahuje gluten čili lepek, směs bílkovin, která je typická například pro obilniny. Někteří lidé mají pro celiakii genetické předpoklady. Zatím ale nebylo jasné, co je prvotním spouštěčem této choroby.

Tým australských badatelů nedávno detailně prozkoumal T-lymfocyty, tedy imunitní buňky pacientů s celiakií. Ukázalo se, že tyto buňky rozeznávají fragmenty některých bakteriálních proteinů, čímž se imunitní systém brání proti bakteriím. U lidí s celiakií ale zřejmě dochází k tomu, že tyto T-lymfocyty omylem zaměňují cizorodé bakterie s neškodným lepkem v potravě.

TIP: Nebezpečí skryté v bochníku? Jak odhalit celiakii a alergii na lepek

Problém je v tom, že některé bakteriální proteiny jsou nešťastnou souhrou okolností podobné lepku. Když se člověk s určitým genetickým nastavením imunity dostane do styku s bakteriemi, které mají takové proteiny, jeho imunitní buňky se naučí bojovat nejen proti bakteriím, ale i proti lepku. Když potom takový člověk sní stravu s lepkem, jeho vlastní imunita zaútočí na střeva a rozvine se celiakie.

Pro své larvičky, kterých má jen několik, chystá včela čalounice z odkrojků listů speciální pokojíčky na míru. V nich mají včelí zárodky připraven i pyl jako potravu. Různé druhy čalounic si našly své oblíbené rostliny a vymyslely střih listů na míru. V Evropě žije zhruba 700 druhů samotářských včel, v Česku okolo 60.