Nespravedlnost a vědomé přehlížení ženských umělkyň se v Itálii objevovalo i na sémantické úrovni. Zatímco malíř byl nazýván virtuoso, tedy smrtelný bůh, malířka se musela spokojit s existencí bez titulu a hlavně s faktem, že na většinu zakázek nikdy nedosáhne. Sofonisba Anguissola se však rozhodla jít si tvrdě za svým a bojovat za možnost vyjádřit své niterné pocity za pomoci štětce a barev. 

Hrdá a odvážná

Sofonisba se narodila do nepříliš bohaté, přesto ale šlechtické rodiny v kulisách podhůří Apenin, v městečku Cremona v okouzlující úrodné nížině řeky Pád. Říká se, že jméno je znamení a v Sofonisbině případě to platí stoprocentně. Členové rodiny Anguissola věřili, že jsou potomky Kartaginců, statečných protivníků Říma. Nejstarší ze sedmi dětí tedy pojmenovali Sofonisba po hrdé a odvážné ženě, která žila v Kartágu v době druhé punské války. Než aby tato legendární hrdinka padla do rukou Římanů, raději o svém osudu rozhodla sama a otrávila se jedem. Hrdá a odvážná byla i její talentovaná jmenovkyně, kterou její otec v rozvíjení nepopiratelného nadání všemožně podporoval. Dostalo se jí dobrého vzdělání a malířské průpravy. To jí pootevřelo dveře do světa, v němž to žena nikdy neměla jednoduché. V tvrdé konkurenci se prosadil jen dříč a neústupný člověk. A tím Sofonisba byla!

Zcestovalá portrétistka

Sofonisba je jednou z mála renesančních malířek, které se dostalo uznání i za hranicemi Itálie. Oddávala se zálibě velmi netypické pro mladé dívky narozené v 16. století – milovala cestování. Než odjela do Španělska, kde ji proslavilo portrétování rodiny krále Filipa II., projezdila velký kus Itálie a na svých cestách se dokonce potkala i s Michelangelem. V té době již známý a uznávaný umělec byl jejím nadáním okouzlen. V Římě čerpala inspiraci mezi antickými ruinami srůstajícími s novou metropolí. Skicovala snad všechno, na čem ulpěl její zrak. Michelangelo si povšiml jejího nevšedního stylu a nad jejím dílem nešetřil chválou.

TIP: Příběh Dámy s hranostajem: Je na obraze milenka vévody Lodovika Sforzy?

Sofonisba se proslavila především portréty. Odmítla ženu zobrazovat jako pouhý objekt. Ona sama určovala, kdo a jak bude zobrazen. Před více než pěti sty lety odvrhla tradiční svazující konvence a je v historii malířství považována za feministickou ikonu. 

První sňatek s Fabriziem Moncadou jí dojednal sám španělský král Filip II. – jím vybraný sicilský šlechtic měl dokonce nakázáno, aby Sofonisbu v jejím malování podporoval. Za osm let ale ovdověla. Na jedné ze svých cest se však téměř padesátiletá umělkyně zamilovala do námořního kapitána Orazia Lomellina. A toho si přes protesty svého bratra dokonce vzala. Ačkoli spolu neměli děti, nesmírně se milovali. Sofonisba zemřela v Palermu na Sicílii v požehnaných třiadevadesáti letech. 

Ve vesmíru vznikají nejen dvojhvězdy a vícenásobné systémy hvězd, ale také systémy tvořené podhvězdnými objekty, jakými jsou hnědí trpaslíci – hmotnost těchto objektů je dostatečná ke generování energie v jejich jádru prostřednictvím termojaderné reakce lehce zápalných prvků, například deuteria či lithia. Nejsou však dostatečně hmotní k zažehnutí vodíku ve svém jádru a tudíž k produkci vlastního záření. Doposud zůstává tajemstvím, jak ve skutečnosti vznikají – zda se jedná o „nepodařené“ hvězdy, nebo snad o superplanety.

Odhaduje se, že v naší Galaxii se nachází více než 100 miliard hnědých trpaslíků. Dobrovolníkům z projektu občanské vědy „Backyard Worlds: Planet 9“ se nedávno se podařilo objevit hned dvojici hnědých trpaslíků, přičemž podrobnosti tohoto trpasličího systému vědce ohromily.

Souputníci na distanc

Amatérští badatelé si v červnu 2018 na snímcích pořízených infračerveným kosmickým teleskopem WISE povšimli neobvyklé dvojice slabě zářících objektů – jeden byl velice tmavý, druhý o něco jasnější, oba se ale pohybovaly stejným způsobem.

Následné pozorování pomocí dalekohledu Baade Magellan v Chile vybaveným spektrografem FIRE ukázalo, že jasnější z dvojice je hnědý trpaslík typu L1 o hmotnosti asi 72 Jupiterů, zatímco ten méně jasný a chladnější je hnědý trpaslík ze skupiny T8 s hmotností zhruba 34 Jupiterů.

Co je ovšem nejvíce zarážející, je obří vzdálenost, která tento svázaný systém dělí, a také jeho odhadovaný věk. Oba trpaslíky od sebe odděluje vzdálenost asi 341 AU, tedy více než 10× větší vzdálenost než kolik činí vzdálenost mezi Sluncem a Neptunem! Odhaduje se, že systém, od kterého nás dělí zhruba 78 světelných let, je starý několik miliard let.

TIP: Všude samí trpaslíci: V Mléčné dráze se skrývá 100 miliard hnědých trpaslíků

Podle Marca Kuchnera z NASA jde o unikátní objev. Hrstku podobně hmotných a vzájemně vzdálených systémů sice již věda zná, žádný z nich ale nevydržel pohromadě tak dlouho. Jde tak o skvělý výsledek občanské vědy, který může zásadním způsobem přispět k pochopení vzniku a vývoje hnědých trpaslíků.

Deset minut před druhou hodinou somálského času obdrželi analytici amerického úderného oddílu nedaleko Mogadiša informaci, kde se nachází jeden z Aididových spolupracovníků.

Předchozí část: Černý jestřáb sestřelen: Operace Gothic Serpent v Somálsku (1)

Na předem stanovený kód „Irene“ se do vzduchu vznesly první vrtulníky, stjeně tak se rozjely kolony vozidel. V 15:42 se k cílové budově přiblížily první MH-6 s příslušníky jednotek Delta, jejich přílet však zvířil tolik písku, že byly nuceny přerušit přistání a vystoupit o kus dál.

Útok začíná

Chvíli poté se na pozici dostaly dva vrtulníky MH-60 s druhým týmem a začaly vysazovat vojáky, kteří měli zajistit obranný perimetr. Vzhledem k předchozím bojům Aididovi ozbrojenci zatarasili barikádami několik ulic v okolí cílové zóny, kvůli čemuž se konvoj kolových vozidel, který měl před zahájením finální fáze operace vyčkávat u hotelu Olympic, dostal na pozici se zpožděním. Závažnější problém nastal ve chvíli, kdy z vrtulníku MH-60, označeného Super 6-7, slaňoval na střechu jednoho z domů vojín Todd Blackburn.

Jak je přibližně ztvárněno i ve filmu Černý jestřáb sestřelen, během rychlého slaňování voják z výšky přibližně 21 metrů spadl a utrpěl těžká zranění hlavy. Pro jeho odvoz na základnu byla vyčleněna tři vozidla Hummer. Do cíle skutečně dorazila nejen s vojínem Blackburnem, ale také se dvěma zajatými Aididovými spolupracovníky. Jen lehce pancéřované hummery však na základnu přijely v dezolátním stavu, poznamenaném průjezdem místy těžkých bojů, a bohužel také s mrtvolou seržanta Dominicka Pilly, kterého jedna z kulek zasáhla do hlavy. 

Černý jestřáb sestřelen

K prvnímu sestřelu vrtulníku Black Hawk, který je ztvárněn i ve filmu, došlo kolem 16:20. Stroj s volacím znakem Super 6-1, pilotovaný praporčíky Cliffem Wolcottem a Donovanem Brileym, byl zasažen, stejně jako o týden dříve, raketou z pancéřovky RPG-7. Poškození, která při zásahu utrpěl, vyústila v nekontrolovatelný pád, při němž zahynuli oba piloti. Dva z vojáků, kteří se v té chvíli nacházeli na palubě, byli těžce zraněni a jedinými, kdo vyvázl jen s lehčími zraněními, byl štábní seržant Daniel Busch a seržant Jim Smith, shodou okolností oba odstřelovači jednotek Delta.

Ti ihned zaujali ve vraku MH-60 obranné pozice. K havárii velmi rychle přilétl jeden z menších strojů MH-6 a pokusil se oba odstřelovače vysvobodit. Zatímco kopilot Keith Jones opustil vrtulník, velitel stroje pilot Karl Maier kryl záchrannou akci palbou z ruční zbraně. Přestože dostal do sluchátek opakovaně rozkaz ihned vzlétnout a opustit zónu, žádný z rozkazů nesplnil a zůstal na místě až do chvíle, kdy byl ve stroji jak jeho kolega, tak oba odstřelovači. Štábní seržant Daniel Busch bohužel později zraněním, která utrpěl při obraně místa havárie, podlehl.

Na místo pádu prvního MH-60 přispěchal zanedlouho také záchranný CSAR tým s vrtulníkem Super 6-8. Přestože i tento stroj byl během příletu zasažen, dokázal pilot z poškozeného stroje vysadit jednotku a vrátit se s ním na základnu. Když vojáci zjistili, že jsou oba piloti mrtví a ve vrtulníku se nachází dva další těžce zranění muži, přesunuli se i se zraněnými pod intenzivní palbou na nedaleké shromaždiště, kde vytvořili provizorní kulometné hnízdo z kevlarových plátů, které se jim podařilo odmontovat z vraku sestřeleného vrtulníku. 

Další zásah

V tu chvíli došlo k chybě, která výrazně ovlivnila další běh událostí. Zatímco pozemní konvoj očekával, že jej útočný tým povolá, vojáci v cílové oblasti naopak předpokládali, že evakuaci zahájí sami velitelé vozů. Než se nedorozumění vysvětlilo, uplynulo dalších dvacet tragických minut. Zhruba kolem 16:40, dvacet minut po zásahu první helikoptéry, byl zasažen další vrtulník MH-60 s volacím znakem Super 6-4. Zásah měla opět na svědomí pancéřovka RPG-7, která se pro nízko visící vrtulníky stala mimořádným nebezpečím. 

Protože se v té chvíli většina příslušníků Rangers a Delta Force nacházela kolem místa pádu prvního vrtulníku, nebylo možné k vraku druhého okamžitě přisunout posily. O obranu se proto postaral další vrtulník, který na místě vysadil na jejich výslovnou žádost odstřelovače Delta Force Garyho Gordona a Randy Shugharta. Oba vojáci palbou od zničeného Super 6-4 odehnali ozbrojený dav, který se na ně vyřítil z okolních ulic, přičemž v obranných bojích je palbou podporoval ze vzduchu také jejich původní stroj. Když však byl i ten zasažen RPG, musel se z boje stáhnout a jeho pilot jej s velkými obtížemi dotáhl mimo bojovou zónu.

Dokončení: Černý jestřáb sestřelen: Jak vypadala skutečná operace Gothic Serpent v Somálsku (3)

Mezitím na místě pádu vrtulníku Super 6-4 Aididovi muži, kteří se během bitvy smíchali s ozbrojenými civilisty z okolí, smrtelně zasáhli prvního z odstřelovačů, Garyho Gordona. Randy Shughart předal jeho zbraň raněnému pilotovi a přesunul se na opačnou stranu vrtulníku, kde se mu podařilo rozzuřený dav držet na distanc dalších deset minut. Když oběma mužům došla munice, zabili Somálci také druhého snipera. Poté se pokoušeli zlynčovat raněného pilota vrtulníku, čemuž však paradoxně zabránili členové Aididovy milice, která v zajetí amerického vojáka viděla důležitý prvek pro budoucí jednání s Američany.

„Těším se hlavně na to, že se konečně vyspím v měkké posteli a na pořádnou koupel,“ prohlásil Jihoafričan poté, co sestoupil po více než dvou měsících ze svého dočasného domova na pevnou zem. V domovském Dullstroomu je tento 52letý muž, živící se obvykle jako potápěč, považován za hrdinu. Sám to ale odmítá: „Místní lidé mě považují za hrdinu, přitom jsem jen člověk, který překonal rekord“.

Diogenes v 21. století

Nápad vlézt si do sudu a trávit v něm dny a týdny vznikl jako součást vtipu. „Proč vlastně se vlastně neevidují rekordy, jak dlouho dokáže člověk strávit na stromě,“ přemítal v nadsázce Vernon, když před čtvrtstoletím na dovolené šplhal po palmách. Později se ukázalo, že evidence podobných rekordů existuje a šampionem je muž, který to vydržel 28 dnů.

Vernon později svůj plán přehodnotil a jako prostředek ke svému zápisu do historie zvolil sud upevněný na dlouhému kůlu. Překvapivě i tato „disciplína“ znala svého rekordmana – jistý muž vydržel v podobně vybaveném hnízdě celých 54 dnů. V roce 1997 jej Vernon překonal poprvé, když ve visutém sudu strávil 64 dnů. Nyní svůj vlastní rekord ještě vylepšil.

O zásobování jídlem a pitím, se staral tým, který mu vše potřebné dopravoval pomocí koše uvázaném na laně. Otázku „výdeje“ pak řešil odvodní systém instalovaný ke kotevnímu kůlu.

Kromě zápisu do Guinnessovy knihy rekordů má počin novodobého Diogena i svůj bohulibý podtext – finance získané od podporovatelů Vernon věnoval místnímu středisku zabývajícím se léčbou epilepsie a také dětskému domovu.

Včely opylovaly kvetoucí rostliny již velmi dávno. Bylo to v období křídy, dlouhé miliony předtím, než Zemí otřásl náraz obrovského meteoritu. Dokazuje to nedávný unikátní nález fosilie v jantaru z jihoasijského Myanmaru, který představuje nepřeberné zřídlo zajímavých křídových fosilií.

Vědci v jednom kusu takového jantaru objevili primitivní včelu doposud neznámého druhu, která byla v okamžiku lapení do pryskyřice stále ještě obalená pylem. Včela dostala jméno Discoscapa apicula a jde o zatím nejstarší známý nález včely s pylem. Jantar se včelou pochází z období střední křídy a vznikl před 100 miliony let.

TIP: Extrémně vzácný nález: Vědci objevili vyhynulého hlavonožce v jantaru

Podobné nálezy primitivních včel jsou vzácné a velmi cenné. Fosilní záznam včel je bohatý, ale pochází v naprosté většině případů z mladších geologických období. Nalezené včely přitom bývají velmi podobné těm dnešním. Odborníci se domnívají, že úplně první včely, které se živily pylem, se objevily asi před 130 miliony let. Kvetoucí rostliny zřejmě vznikly jen o něco dříve. Od té doby jsou evoluční cesty kvetoucích rostlin a včel navzájem těsně propletené.

Sténání raněných prozrazovalo, že se v sutinách vedle mrtvol a utrhaných kusů lidských těl nalézají také živé osoby. Pod zpříčenými trámy v jednom ze zborcených zámeckých pokojů přečkalo jičínskou apokalypsu deset lidí. Někteří z přeživších však brzy podlehli následkům popálenin či zhmožděnin. Celkem si exploze vyžádala více než čtyři desítky lidských životů. Mezi mrtvými bylo i několik urozených aktérů sporu o dědictví předního českého panského rodu Smiřických ze Smiřic.

Kompromitovaná šlechtična

Předehra jičínské tragédie se odbyla již na počátku 17. století v podobě aféry Elišky Kateřiny Smiřické (1590–1620). Tato nepříliš pohledná aristokratická dívka z vlastní iniciativy navázala v Kostelci nad Černými lesy intimní poměr s mladým kovářem Jiříkem Wagnerem ze vsi Hodkovic. Společensky nepřijatelný milostný vztah se provalil na jaře 1608. Kovář si několik následujících let pobyl ve vězení v Českém Dubu, zatímco Elišku nechala její rodina zavřít na Hrubé Skále. Po čase ji převezli na hrad Kumburk. Na svobodu se dostala teprve v roce 1619 a rozhodně to nebylo výsledkem smíru mezi příslušníky poslední generace Smiřických, ke které kompromitovaná šlechtična náležela.

Náhlá smrt Albrechta Jana Smiřického (1594–1618), jednoho z nejvýznamnějších evangelických předáků a po vypuknutí stavovského povstání vážného kandidáta na český trůn, nastolila otázku převzetí obrovského rodového majetku, jehož jádro se nacházelo v severovýchodních Čechách. Albrechtův starší bratr Jindřich Jiří (1592–1630) byl totiž slabomyslný, a tak připadaly jako dědičky v úvahu pouze jeho sestry: Eliška Kateřina a mladší Markéta Salomena (1597 – po 1654), provdaná za Jindřicha Slavatu z Chlumu a Košumberka. Eliščin skandál a její internace samozřejmě mluvily ve prospěch Markéty. Kartami však znenadání zamával nedávno ovdovělý, nezámožný příslušník starého panského rodu Ota Jindřich z Vartenberka.

Zesnulí a dědicové

Vartenberk využil skutečnosti, že vězněná Eliška nebyla svými rodiči formálně vyděděna. Po předchozí tajné domluvě ji osvobodil, rychle pojal za manželku a ještě roku 1619 se spolu usadili v Jičíně. Jejich snahy o ovládnutí smiřických statků ovšem nutně narazily na odpor Markéty Salomeny a jejího chotě, kteří začali systematicky shromažďovat doklady o Eliščině aféře a pohnali před soud Vartenberka. Jeho naděje, že najde podporu u „zimního krále“ Fridricha Falckého, se nesplnily – v lednu 1620 byl Ota Jindřich v Praze uvězněn. Brzy poté vyrazil Jindřich Slavata v doprovodu královských komisařů do Jičína, aby obsadil statky usurpované Eliškou Kateřinou. Jičínský konflikt mezi oběma stranami skončil ničivým výbuchem střelného prachu uskladněného v zámku, kde zahynuli jak komisaři, tak Slavata a těhotná paní z Vartenberka.

Smiřická panství poté ovládla čerstvá vdova Markéta Salomena Slavatová. Dlouho se z nich však netěšila, neboť jako nekatolička podporující stavovskou opozici uprchla po bitvě na Bílé hoře ze země. Většinu dědictví Smiřických si obratnými machinacemi přisvojil jejich vzdálený příbuzný Albrecht z Valdštejna.

TIP: Největší tunel českých dějin: Vypečená měnová reforma

Ota z Vartenberka, který v září 1620 unikl z pražského vězení a přestoupil k římské církvi, se znovu oženil a získal Markvartice v severních Čechách. Někdejší evangelík se tam pustil do rekatolizace s takovou vervou a krutostí, že tím vyprovokoval poddanské povstání. Vzbouření venkované Vartenberka i jeho třetí choť v říjnu 1625 ubili. Spolehlivou odpověď na otázku, co se přesně odehrálo v jičínském zámku 1. února 1620 těsně před explozí, bohužel neznáme.

Výraz „masada“ znamená v hebrejštině „pevnost“. A majestátní stavba na skalním výběžku ve výšce zhruba 450 metrů nad hladinou nedalekého Mrtvého moře nezůstává svému jménu nic dlužna. Již před dvěma tisíciletími se stala svědkem dramatických událostí a dodnes představuje pro Izraelce symbol hrdinství a síly národa. Vojáci izraelské armády zde proto skládají slavnostní přísahu, jež zní: „Masada již nikdy nepadne!“

Raději smrt

První zdejší vykopávky dokazující trvalé lidské osídlení se datují již do 4. tisíciletí př. n. l. Teprve judský král Herodes Veliký (73–4 př. n. l.) tu ale v letech 37–30 př. n. l. nechal vybudovat pevnost, která měla chránit strategické obchodní cesty a tvořit základnu obrany země před možnou egyptskou agresí.

Pevnost se poprvé zapsala do dějin tři čtvrtě století po králově smrti. V roce 66 propuklo v Judeji povstání proti Římské říši, která se v té době zmítala v sevření „šíleného“ císaře Nerona. Militantní židovská sekta zélótů (sikariů) přemohla římskou posádku, obsadila Masadu a využila ji jako základnu k ozbrojeným výpadům. Římané zpočátku nebyli schopni pevnost dobýt zpět. Zélóti zde dokonce vybudovali synagogu namísto starého chrámu. Teprve roku 73 dosáhla imperiální vojska pod vedením guvernéra Judeje Lucia Flavia Silvy úspěchu. Guvernér nechal po několik měsíců podél hradeb na západní straně útesu vršit kamení a vytvářet tak přístupovou rampu. Když byly práce hotové a útočníci dosáhli hradeb, probourali je beranidlem a konečně se dostali do útrob pevnosti. Kromě dvou žen s dětmi, které se ukryly ve vodní nádrži, ovšem všech tisíc obyvatel zvolilo hromadnou sebevraždu před potupným římským zajetím. Římané sem na další čtyři desetiletí umístili vojenskou posádku a poté zůstala Masada opuštěná a chátrala.

Teprve v roce 1838 archeologové díky kronikám odhalili, kde se Herodova chlouba nachází. Byly zahájeny výkopové práce a světu se postupně odkryla slavná místa minulosti. V roce 1966 zde izraelská vláda zřídila národní park, který se stal židovským poutním místem.

Přehrada uvnitř hradeb

Návštěvníka Masady ohromí propracovanost celého systému staveb. Na skále dnes sice uvidíte už pouze ruiny, ale díky vystaveným modelům si lze udělat přesnou představu, jak pevnost kdysi vypadala. Za dvouřadými hradbami, do nichž bylo kromě kasemat zabudováno celkem třicet strážních věží a čtyři brány, se nacházely dva bohatě zdobené paláce se šperkovnicemi a sklady potravin, vína a zbraní. Vedle pak byla zapuštěna velká vodní nádrž, která zadržovala neuvěřitelných čtyřicet milionů litrů vody. V Judské poušti prší velmi zřídka, jen párkrát do roka. Vodovodní systém proto důmyslně přiváděl vodu z přehrazených sezónních řek v okolí do dvanácti menších nádrží na úpatí hory. Odtud ji pak poddaní dopravovali na oslech po chráněné točité stezce do rezervoáru uvnitř hradeb. 

Herodes s Masadou počítal jako s dlouhodobým útočištěm v případě, že by jeho království zasáhly nepokoje. Jinak strohá pevnost disponovala několikapatrovým královským apartmá, budovami pro služebnictvo, místnostmi pro administrativu i cizí vyslance a především nepostradatelnými lázněmi s parní komorou, terasovitým bazénem i chlazenou relaxační místností.

Ďábelsky slané moře

K Masadě je nejlepší se vydat po silnici vedoucí kolem Mrtvého moře. Zastávka u této vodní plochy je povinností, protože jí zřejmě zbývá pouhých pár desítek let života, než se zcela vypaří. Plavání představuje požitek – stačí se nechat nadnášet na hladině nebo se u břehu potřít černým bahnem, prý s mimořádně léčivými účinky. Raději však nezkoušejte ochutnávat, zda je voda opravdu slaná. Někteří naivní jedinci včetně autora tak učinili, a přestože si jen olízli namočený prst, jazyk je ďábelsky pálil celý zbytek odpoledne.

Výšlap k pevnosti je pořádná dřina. Autem samozřejmě můžete dorazit až pod skalní masiv a vybrat si pohodlnou cestu lanovkou s panoramatickým výhledem. Koho ale neodradí strmý výšlap a především vedro, stojatý horký vzduch a rozpálené kameny pod nohama, může se směle vydat tzv. Hadí stezkou. Do kopce se budete škrábat necelou hodinu a počítejte s tím, že se pořádně zapotíte. Jakmile však stanete na vrcholu, budete se cítit jako v orlím hnízdě, doslova na špici světa. Otevře se před vámi úžasný výhled do okolní krajiny – na Mrtvé moře i na kopce sousedního Jordánska.

Herodova chlouba

Masada nabízí na ploše o rozloze asi 300 × 600 m pestrou směsici památek. V Herodově paláci se jako zázrakem zachovaly nástěnné malby, část vybavení trůnního sálu i mozaiková podlaha, seskládaná z bílých a černých kostek do geometrických obrazců. Pod ní archeologové nalezli doslova hromady pokladů, především bronzových a stříbrných mincí, jež zřejmě ukořistili zélóti během loupeživých tažení.

TIP: Duel hrobek, které zavál čas: Newgrange vs. pyramidy z Meroe

Při pohledu do královských lázní můžete žasnout nad zhýčkaností vrchnosti, která si ani v extrémních podmínkách nehodlala odepřít vodní radovánky, a zejména nad genialitou tehdejších stavitelů. Restaurovaná Římská vila přibližuje opulentní život smetánky v Herodových dobách a později i římských velitelů pevnosti. Dochovaly se rovněž pozůstatky osmi římských táborů z dob obléhání Masady. Údajně se jedná o nejcelistvější vykopávky tohoto druhu. Zaujme bezpochyby také synagoga, podle historiků nejstarší židovský svatostánek vůbec. Našly se v ní dokonce fragmenty svitků s částmi Deuteronomia neboli páté knihy Starého zákona.

Společnost vám sice budou dělat davy hlučných turistů, přesto se vám jistě podaří najít tichý kout a nasávat v klidu elektrizující atmosféru místa. Masada je téměř povinnou zastávkou, abyste lépe pochopili nejen minulost židovského národa, ale i zdejší současné dění.

Když americká sonda Voyager 1 počátkem roku 1990 končila pozorování vnějších planet a chystala se vyrazit za hranice Sluneční soustavy, napadlo amerického astronoma a popularizátora Carla Sagana, že by sonda ještě před definitivním vypnutím svých kamer mohla pořídit snímky Slunce a planet z velké dálky. 

Voyager 1 byl v té době za oběžnou drahou Neptunu, asi ve vzdálenosti od Země 40,5 AU, čili něco přes 6 miliard kilometrů. Když sonda dokončila „valentýnské focení“, hned poté navždy vypnula kamery. Mezi 14. únorem a 6. červnem 1990 pak sonda poslala celkem 60 snímků, mezi nimiž je i slavná fotografie „Pale Blue Dot“, neboli „Bledě modrá tečka“.

Země jako tečka

Na tomto snímku je Země patrná jako namodralá tečka. Ve skutečnosti zabírá asi jen 0,12 pixelu. Pořízení snímku bylo komplikované, čemuž odpovídá i jeho kvalita. Přes Zemi se táhne pruh, který má na svědomí sluneční záření. Je také patrné, že snímek vznikl přes modrý, zelený a fialový optický filtr.

TIP: Opětovně potvrzeno: Sonda Voyager 1 je již v mezihvězdném prostoru

Odborníci NASA a Laboratoře tryskového pohonu JPL u příležitosti 30. výročí pořízení „Bledě modré tečky“ zveřejnili vylepšenou verzi této slavné fotografie. K její úpravě použili špičkový software pro zpracování obrázků. Parametry snímku vyvážili tak, aby co nejvíce vynikla oblast, v níž je na snímku zachycena naše planeta.

Do Goblin Valley nemíříme poprvé a víme, že cesta sem je dlouhá. Zamířit k úpatí hor směrem ke skalnatému útesu San Rafael Reef nám ale pokaždé stojí za to.

Postavy z různých hornin

Mezi skalami se rozkládá malé údolíčko, které je poseté mnohotvarými kamennými útvary. Goblin znamená něco jako skřítek a v tom množství nejrůznějších tvarů lze skutečně rozeznat plno různých skřítků, postaviček, hříbků a obrů. Některé ze skulptur připomínají krále s královnou, jiné zase sochy na Velikonočních ostrovech. Velikost jednotlivých postav se pohybuje od jednoho až do šesti metrů. Najít lze také zajímavě tvarovaná okna.

Podivné zaoblené útvary v podobě postaviček vznikly působením eroze. Voda a vítr je časem vytvořily z vrstev červeného prachovce, jemného pískovce a jílovité břidlice. Různě měkké usazené vrstvy erodují s různou rychlostí, a tak se postupem času vymodelovaly tvrdší zaoblené „hlavičky“ na měkčích „krčcích“ a tvrdším „tělíčku“.

Kouzlo mnohokrát viděného

Goblin Valley je tak mnohotvárné, že při každé další návštěvě nacházíme nové útvary, dříve neviděné zajímavé pohledy a skalní seskupení, kterých jsme si minule nevšimli. Když tak chodíme mezi těmito prapodivnými kamennými útvary, nestačíme se divit, co všechno dovede příroda vymodelovat – není lepšího sochaře nad ni.

S objevováním nových zákoutí končíme, až když je černočerná tma. S baterkou v ruce se pak proplétáme mezi černými kamennými postavami a hříbky a nakonec jsme rádi, když jsme z údolí venku. Ovšem jen do zítřka, protože ještě před rozbřeskem zase šmejdíme v podivném Údolí kamenných skřítků.

Nemístná opatrnost

V říjnu 2013 zaznamenala správa státního parku Goblin Valley těžko uvěřitelnou věc. Tři vedoucí skautu, kteří se svým oddílem v údolí tábořili, svrhli jednu z křehce vyvážených skalních „čepic“, která existovala zhruba 20 milionů let a eroze ji utvářela z hornin, jejichž stáří je odhadováno na asi 170 milionů let. To, co příroda formovala desítky milionů let, zničila trojice během čtvrt minuty.

Mladíci natočili video svého činu a obratem jej umístili na server YouTube (viz video níže). Poté, co jeden z trojice, povzbuzován kameramanem, aby kamenem pořádně „zavrtěl“, svrhne kámen dolů, trojice propukne v jásot. Nato kameraman prohlásí: „Teď jsme upravili Goblin Valley. Existuje nové Goblin Valley tady s tím shozeným balvanem. … je to šílený. Ten kus skály tady držel jen na kousku hlíny. Mohlo tudy jít nějaký malý dítě a ten šutr by ho zabil. Glenn mu zachránil život tím, že ten kámen odstranil. Všechno je to jen o záchraně životů…“

TIP: Skály v rudém plášti: Pískovcová fantazie Coyote Buttes

Samozvaní „přizpůsobovači“ se i později hájili tím, že jim šlo především o bezpečnost, i když vyjádřili lítost nad tím, že před činem nekontaktovali správce parku. Na jejich čin ovšem stejným způsobem nenahlíželi nadřízení vedoucí skautu, kteří je okamžitě vyloučili z organizace. Ani správní orgány „zachraňování životů“ neocenily. V lednu 2014 byli dva z trojice obžalováni z „úmyslného způsobení škody“ respektive z „napomáhání k trestnému činu“.

Lékaři a zdravotníci často využívají medicínské textilie. Jde o látky, které mohou být součástí léčby kůže nebo i jiných částí na těle pacienta. Rovněž je možné tyto látky používat jako náhradu za poškozené části orgánů. Někteří lidé ale na tyto materiály reagují alergickou reakcí anebo zánětem, což léčbu pochopitelně velmi komplikuje.

Vědci proto hledají materiály, s nimiž by se lidské tělo ve většině případů ochotně smířilo. Mezinárodní tým vědců nedávno vytvořil přízi z lidských fibroblastů, což jsou v lidském těle běžné buňky vazivové tkáně. Zní to poněkud děsivě, ale takový materiál by lidské tělo nemělo odmítnout.

TIP: Geneticky modifikovaná prasata mohou zachraňovat pacienty s těžkými popáleninami

Badatelé z této lidské příze již upředli látku a udělali z nich také nitě, které bude možné použít na sešívání ran. Nový materiál a z něj odvozené výrobky již úspěšně prošly testy na pokusných zvířatech. Prý fungují stejně dobře, jako dnes používané srovnatelné materiály. Teď přijdou na řadu klinické testy na lidech. Výsledky prvních pokusů ukazují, že z lidského textilu bude možné dělat i části vnitřních orgánů.