Vědci před pár lety zjistili, že téměř 80 procent albatrosů sleduje rybářské lodě. Albatrosi si od toho zjevně slibují něco dobrého k snědku. Z tohoto výzkumu nakonec vyplynulo, že albatrosy by bylo možné využít v ochraně přírody a ke sledování ilegálních rybářských aktivit, pokud je vědci vybaví vhodným sledovacím zařízením.

Francouzští a britští badatelé vytvořili malé zařízení na solární pohon, které je možné umístit na záda albatrosa. Toto zařízení přitom obsahuje GPS anténu pro sledování polohy albatrosa s tímto přístrojem, anténu pro detekci radarů lodí a další anténu pro vysílání dat na základnu. Novým zařízením již vybavili 169 albatrosů, kteří teď představují „letku spravedlnosti“.

TIP: Sledování ptáků z vesmíru: Satelity zmapovaly celý druh albatrosů

Teď se ukazuje, že albatrosové s radarovými detektory mohou vyplnit bezpečnostní díru systému pro sledování ilegálních rybářských aktivit. Všechny registrované rybářské lodě musejí být vybavené automatickým identifikačním systémem AIS. Ten by měl být zapnutý a vysílat identitu lodi, její pozici a trasu, jakou pluje. Potíž je v tom, že ilegálně rybařící lodě tenhle systém prostě nezapnou. Radar ale zapínat musejí, protože ho potřebují k navigaci. Toho využívají albatrosové ve službách zákona, kteří mohou spatřit rybářské lodě až na vzdálenost 30 kilometrů. Jejich operátoři pak zjistí, zda má dotyčná loď zapnutý systém AIS.

Není tajemstvím, že orbita Země je plná vesmírného odpadu nejrůznějších velikostí. Kromě šroubů, nářadí a různých úlomků, planetu obíhají i celé satelity, které jsou buď rozbité anebo již dosloužily. Dráhy tohoto vesmírného smetí se odborníci snaží sledovat a občas dochází i na drobná či větší dramata.

Společnost LeoLabs Inc., která se zabývá sledováním satelitů na oběžných drahách, nedávno zjistila, že dva satelity se 29. ledna budou velmi těsně míjet. Podle výpočtů je šance asi 1:100, že se dotyčné satelity srazí. Pro lidi na Zemi to naštěstí neznamená žádné nebezpečí, ale na oběžnou dráhu by se nejspíše dostalo další velké množství malých kousků nebezpečného odpadu.

Dojde ke srážce nad Pittsburghem?

Jedním z těchto satelitů je vůbec první infračervený vesmírný teleskop Infrared Astronomical Satellite (IRAS), který pozoroval oblohu po dobu 10 měsíců v roce 1983. Od těch dob tam jen tak tiše obíhá, přičemž váží více než tunu. Druhým možným účastníkem srážky je dvojice spojených satelitů GGSE-4 a Poppy 5, o celkové hmotnosti 85 kg, která je na oběžné dráze od roku 1967. Relativní vzájemná rychlost těchto satelitů je 14,7 kilometrů za sekundu, takže by to byl pořádný náraz. 

TIP: Britský satelit RemoveDEBRIS úspěšně harpunoval kosmický odpad

Podle Leo Labs se tyto satelity k sobě přiblíží přinejmenším na 30 metrů a možná i na menší vzdálenost. Dojde k tomu zhruba ve výšce 900 kilometrů, přibližně nad městem Pittsburgh v americké Pensylvánii. Ani jeden ze satelitů přitom již dlouho není možné ovládat ze Země, takže v tuto chvíli neexistuje možnost, jak bychom je od případné srážky mohli odvrátit. Vše je tak v rukou osudu.

Aktualizace 30.ledna: Oba neovladatelné satelity kolem sebe v těsné vzdálenosti proklouzly a ke srážce nakonec nedošlo. Snímek níže zachycuje stopu obou objektů těsně po setkání - IRAS míří zprava doleva, GGSE-4 opačným směrem.

Na lokálním počasí se významně projevují i lidské aktivity. Nedávno to na vlastní kůži pocítili v americkém Chicagu. Zdejší obyvatelé totiž zažili sněžení, které bylo naprosto nečekané. V oblasti Chicaga se v tu dobu vůbec nevyskytovaly meteorologické systémy, které jsou obvykle ke sněžení nezbytné. A žádná předpověď se sněžením nepočítala.

Meteorologové místní agentury National Weather Service Chicago zajímavou záhadu brzy vysvětlili. Původcem této neobvyklé show byla letadla, která během intenzivní letecké dopravy přistávala a vzlétala na velkých chicagských letištích O’Hare a Midway. Za vhodných podmínek se totiž letadla mohou podílet na vzniku srážek.

TIP: Zlovolné klima: Oteplování zdržuje leteckou dopravu

Jde o to, že letadla v nízké výšce, tedy v blízkosti letiště, ze svých motorů vypouštějí mračna drobných částic, které sehrají roli kondenzačních jader, kolem kterých vznikají kapky vody a sněhové vločky. A když letouny procházejí vrstvou mraků, vytvářejí turbulence, které v blízkosti letounů snižují tlak vzduchu. To vede k ochlazení kapek vody v mracích natolik, že mrznou do podoby vloček. Jak uvádí internetová televize WREX.com dochází ke sněžení způsobenému leteckým provozem v průměru čtyřikrát ročně.

Obrovské území Spojených států amerických protíná v současné době hustá síť dálnic, spojujících východ se západem či sever s jihem. Nicméně zcela výjimečné postavení mezi nimi má ta, která nese dnes už tradičně historické označení – Route 66. 

Tato „Main Street of America“ byla od roku 1926 původní mezistátní cestou v americkém dálničním systému. Vznikla díky nutnosti rozšířit stávající dopravní sítě, neboť zejména na západě USA existovala do té doby jen nepřehledná změť cest, tratí, stezek a pěšin vytvořených Indiány a bílými přistěhovalci. Samozřejmě v době osidlování Arizony, Utahu, Nevady a Kalifornie pro osadníky s povozy taženými koňmi či mezky tyto stezky snad dostačovaly. S přeměnou dopravních prostředků na benzinový pohon už jednoduše ne. Žádná z tehdejších amerických cest navíc nespojovala kontinentální východ se západem a pochopitelně sílily požadavky na vybudování moderní dopravní transkontinentální tepny. Proto byl v roce 1921 přijat federální zákon o dálnicích a okamžitě bylo přikročeno k budování vytoužené nové spojnice. Dostala označení U.S. Route 66.

Napříč kontinentem 

Route 66 vedla z Chicaga (stát Illinois) přes Missouri, Kansas, Oklahomu, Texas, Nové Mexiko, Arizonu a Kalifornii, kde v Los Angeles končila. V době uvedení do provozu měla celkem téměř dva a půl tisíce mil, tedy zhruba čtyři tisíce kilometrů! Stala se americkou silnicí číslo jedna a tvrdí se, že prakticky každý Američan se po ní alespoň jednou za rok svezl.

Bohatě bývala využívána zejména ve třicátých letech 20. století, kdy jí „okupovaly“ kolony aut zchudlých farmářů, odjíždějících z krizí zničeného východu, aby v blahé naději našli lepší životní podmínky v „Golden State“, tedy v Kalifornii. Ale i za druhé světové války, kdy Američané museli přemisťovat svůj vojenský potenciál napříč zemí, se stala tato silnice i jakýmsi nepsaným symbolem amerického vítězného tažení ve válce. Když se pak západ USA stal v šedesátých letech oblastí zaslíbenou hippies a dalším svobodomyslně žijícím komunitám, byla sláva Route 66 opět oživena. Tehdy bylo na trase, kterou silnice vytyčovala, mnoho malých obchůdků, motelů, restaurací a benzinových pump, které tak dotvářely její kolorit a poskytovaly volné lásce bezpečné útočiště. 

Razantní nástup automobilismu v šedesátých letech 20. století způsobil, že tato silnice svými parametry postupně přestávala vyhovovat. Nový americký zákon o silniční dopravě z roku 1956 počítal s vytvořením husté sítě dálnic, které definitivně „pohřbily“ výraznější provoz na Route 66. Silnice totiž například vedla centry malých městeček, což výrazně omezovalo rychlý a plynulý provoz.  

Nový život pro asfalt

V současné době byla legenda mezi americkými silnicemi nahrazena pěti moderními mezistátními dálnicemi. To ovšem neznamená, že by ji z dopravního hlediska „vymazali“ z cestovní mapy USA. Řada dobrovolníků v různých místech ležících při silnici zakládá spolky na její záchranu, obnovují různé restaurace (pokud možno v původním stylu), staré ruční benzínové pumpy, poštovní stanice i historické značení.

TIP: Vpravo, nebo vlevo? Kdo jezdí po špatné straně silnice?

Navíc zde stále zůstávají celé kolonie parkujících trucků – obrovských tahačů a náhladních aut, se kterými se ty evropské mohou jen těžko měřit. Kamiony se vyznačují mohutnými předními kapotami a za kabinou řidiče je docela velký prostor, kde v době odpočinku mohou „piloti“ těchto těžkotonážních krasavců pohodlně přebývat. Trucky vypadají doslova jako modely náklaďáků, které se prodávají v hračkářstvích. Takový truck je navíc nejen druhým domovem, ale i vizitkou svého majitele – ti je proto mají je nádherně vyšperkované a barevně ozdobené. Koneckonců, někteří „rangem“ v nich tráví nejen většinu dní, ale pohříchu většinu svého života. 

Keporkaci (Megaptera novaeangliae) jsou až 15 metrů dlouzí kytovci, kteří jsou známí svými složitými „písněmi“. Dobře známá je i jejich „záliba“ vyskakovat nad hladinu a tlouci o ni ploutvemi a ocasem. Zoologové specializovaní na etologii kytovců již delší dobu přemýšlejí, jaký význam mají tyto projevy a nový směr by jejich úvahám mohla dát studie mezinárodního týmu vědců.

Zoologové sledovali migrující keporkaky u východního pobřeží Austrálie a podařilo se jim zachytit celkem 94 různých velrybích „rodin“. Vědci si všímali společenského chování velrybích skupin a zjednodušeně se snažili najít souvislost mezi jejich prostorovým pohybem a výše popsanými aktivitami. Jejich závěrem je, že vyskakování nad vodu zřejmě velrybám pomáhá komunikovat na větší vzdálenosti.

TIP: Savec z obřího rodu: Pronásledovaní giganti keporkaci

K výskokům totiž mnohem častěji docházelo, když další nejbližší skupina velryb byla od pozorované rodinky dál než 4 000 metrů. V případě, že k sobě byly skupiny blíž, množství výskoků nad hladinu výrazně pokleslo. Naproti tomu plácání ploutvemi a ocasem o hladinu keporkaci používali, když u sebe byli blíž a pravděpodobně souviselo s rozdělením skupinky nebo naopak jejím zamýšleným spojením do jednoho seskupení. Zatím jde samozřejmě jen o kvalifikované odhady, ale zdá se, že mořští biologové udělali správný krok k poznání pravdy.

Technologie dětských „chůviček“ se často potýká s tmou v pokoji, a kvalita záznamu tudíž bývá nevalná. Snadno se pak stane, že některé tvary na obraze splynou, a rodič může nabýt třeba i dojmu, že vidí ducha. Na monitoru Elizabeth Maritzové se však neobjevila žádná podezřelá šmouha, nýbrž zřetelná dětská tvář.

TIP: Falešná spojení se záhrobím: 5 největších spiritistických podvodů

Opatrně se proto vydala k postýlce svého syna Lincolna, aby záhadu prověřila. Kromě spokojeně spícího syna ale v tmavém pokoji nic podezřelého nenašla. Strach jí ovšem zároveň nedovolil usnout, a tak celou noc bděla u obrazovky. Rozluštění duchařské záhady přineslo až ranní slunce. Ukázalo se totiž, že z matrace, na níž její dítko spalo, se odhrnulo prostěradlo – a manžel na něm zapomněl originální nálepku s batoletem od výrobce. Incident se tedy obešel bez vymítačů, avšak jeho následky pro manželství nejsou známy.

Parkinsonova choroba je neurodegenerativním onemocněním mozku, které obvykle doprovází třes, strnulé postoje a obtíže s pohyby i se zažíváním. Tato nemoc se většinou projevuje až pozdějším věku. Jak ale zjistili ve svém nedávném výzkumu američtí odborníci, kořeny Parkinsonovy choroby mohou sahat až do vývoje zárodku v těhotenství.

Přibližně jeden případ této choroby z deseti se u pacienta rozvíjí před 50. rokem života. Zmíněný výzkum ukazuje, že tito lidé se zřejmě už narodí s neobvyklými mozkovými buňkami, neurony, které jsou zodpovědné za produkci významné látky ovlivňující činnost mozku – dopaminu.

TIP: Důležitý průlom: Vědci konečně popsali specifickou „vůni“ Parkinsonovy choroby

Takové buňky se třeba po celá desetiletí života nijak neprojevují, ale ve skutečnosti se v nich zřejmě postupně hromadí škodlivé látky, které nakonec vedou k rozvoji Parkinsona v relativně nízkém věku. Detailní příčina vzniku Parkinsonovy choroby stále zůstává tajemstvím, ale díky podobným objevům se již blížíme k rozluštění záhady.

V roce 2015 odvysílala internetová televize Netflix první díl seriálu Narcos, z nějž se  okamžitě stal hit. Obsahoval všechno, co si populární série žádá: napětí, akci, a především inspiraci realitou. Popisoval totiž příběh nejslavnějšího drogového barona světa Pabla Escobara. Zatímco zahraniční diváci seriál milovali, v Kolumbii jako by odkryl starou ránu, která mnohé dosud bolí. Hlavně v Medellínu, kde Escobar žil a vydechl naposledy. 

Pro mnoho Kolumbijců představuje zmíněná metropole symbol rozvoje a pokroku. Z místa, kam bylo dřív nebezpečné byť jen přijet, se stalo moderní vzkvétající město a je vzorem pro zbytek země. Los Paisanos, jak si obyvatelé Medellínu říkají (výrazem „Paisa“ se neformálně označuje celý region), mají například k dispozici nejpřehlednější a nejekologičtější dopravu v zemi. Místní i turisté mohou jezdit metrem a v jedné z nejchudších čtvrtí také relativně nově vybudovanou lanovkou. Oproti tomu v hlavním městě, osmimilionové Bogotě, se metro podle plánů otevře teprve v roce 2024.

Metropole věčného jara

Medellín bohatne nejen z investic, jež tam proudí od Escobarovy smrti v roce 1993, ale také díky turismu. Ten samozřejmě za posledních 26 let rapidně vzrostl, ovšem metropole měla potenciál vždy. Její přezdívka „město věčného jara“ tomu napovídá. Příznivé počasí, nízké ceny a temperamentní jihoamerický život dělají z Medellínu ideální destinaci pro mladé cestovatele. Příkladem je populární čtvrť El Poblado plná hostelů a barů, odkud se každý den line hlasitá hudba a kde se koncentruje nejvíc turistů. Paisanos obecně velmi rádi tančí, noční život je ve městě nesmírně pestrý a na své si přijdou hlavně fanoušci jihoamerických hudebních stylů, jako je reggaeton, salsa, bachata nebo vallenato, charakteristické pro Kolumbii.

Další přednost druhého největšího kolumbijského sídla představuje okolí. Medellín je hlavním městem státu Antioquia, který nabízí mnoho zajímavých lokalit k výletům. Snad všechny medellínské turistické agentury mají například v katalogu krásné barevné městečko Guatapé, se skalní dominantou Piedra del Peñol. 

El Patrón

Vedle příjemného klimatu a pestrého nočního života míří návštěvníci do Medellínu ještě z jednoho důvodu. Pablo Escobar strávil ve městě v podstatě celý život a vytvořil tam i Cartel de Medellín. Drogová organizace působila v 70. a 80. letech nejen v Jižní a Střední Americe a ve Spojených státech, ale také v Kanadě a Evropě. V době svého vrcholu pašovala každý týden tuny kokainu do celého světa. K tomu vlastnila 80 % trhu se zmíněnou drogou v USA.

Pablo Emilio Escobar Gaviria, známý také jako El Patrón nebo Don Pablo, byl asi nejproslulejším narkobaronem v dějinách. Narodil se v roce 1949 a s ilegálními aktivitami začal už jako mladík. Později se dostal k pašování cigaret a odtud zbýval jen krok k obchodu s kokainem. Brzo vydělával velké peníze a vytvořil si monopol na pašování drogy do USA. Své finance často využíval na podporu chudých: Zajistil si tím popularitu, která mu pak pomohla ke vstupu do politiky, jenže… Do té doby své nelegální aktivity popíral a veřejnosti je odhalil až tehdejší ministr spravedlnosti Rodrigo Lara Bonilla. Ukončil tím nejen Escobarovu politickou kariéru – ale i svůj život.

Plata o plomo 

Bonillova vražda nadělala Pablovi mnoho nepřátel. Jeho taktika známá jako „plata o plomo“ – tedy „úplatek, nebo kulka“ a doslova „stříbro, či olovo“ – mu však dovolovala žít v Medellínu v podstatě svobodně. Co ovšem platilo v tamních ulicích, neplatilo jinde a kolumbijská policie se s podporou USA snažila Escobara dopadnout za každou cenu. Jenže protřelý zločinec se nehodlal jen tak vzdát a vyhlásil státu válku. Vraždy se tudíž ocitly na denním pořádku a Pablo neváhal sáhnout ani k bombovým útokům. 

V roce 1989 připravil o život prezidentského kandidáta Luise Galána, který se zaměřoval na boj proti obchodu s drogami. A to znamenalo poslední kapku. Kolumbijská vláda za podpory Spojených států ustavila speciální jednotku, jejímž úkolem bylo Escobara dopadnout. 

V roce 1991 se Pablo vydal do rukou policie pod podmínkou, že si trest odpyká ve vězení, které si nechá sám postavit. A tak se dostal do slavné La Catedral, opevněného luxusního komplexu, jenž skýtal mimo krásný výhled na Medellín i vířivky, plavecké bazény či kasina a kde Patróna místo strážců hlídali jeho vlastní lidé. Není tedy divu, že i když přislíbil všechny nelegální aktivity zastavit, obchody běžely dál. Vláda se ho proto rozhodla přesunout do konvenční věznice. Jenže Escobarovi se podařilo uniknout – a po 16 měsících na útěku ho nakonec v roce 1993 zabili při přestřelce na střeše jednoho z medellínských domů. 

Paintball v La Catedral

Pablo Escobar měl na svědomí víc než pět tisíc životů. V Medellínu je tak těžké potkat někoho, kdo neznal některou z obětí. I když je tedy slavný narkobaron mrtvý už přes čtvrt století, pachuť temného období se nad městem vznáší dodnes. Přesto se tam z Pabla stala výnosná atrakce, na níž vydělávají cestovní agentury i pamětníci, včetně jeho bývalých zaměstnanců. 

Brožurka s tour Pabla Escobara představuje asi první věc, na kterou cestovatel narazí. Nabízí ji každá hotelová i hostelová recepce. Prohlídka turisty nejčastěji zavede na místa jako La Catedral, k domu, kde drogového bosse zastřelili, do čtvrti Barrio Pablo Escobar či k jeho hrobu. Lidé přijedou, vyfotografují si budovu, průvodce představí pár zajímavostí a jde se dál. 

Některé agentury však zajišťují netradiční okruhy či aktivity, a tak si cestovatelé mohou zahrát paintball v La Catedral, vyfotit se s imitacemi zbraní nebo si koupit hrnečky s Escobarovou fotkou. Dřív si navíc mohli užít prohlídku například s jedním z hlavních Pablových „sicarios“ – vrahů. El Popeye alias „Pepek“ se po návratu z vězení rozhodl těžit ze své zkušenosti s 250 vraždami vykonanými osobně a s dalšími 2 500 na pozici velitele. Začal proto dělat prohlídky a nahrávat videa na YouTube, což už je ovšem podle většiny místních za hranou. 

Pablo jako ikona

Starosta Medellínu se na začátku minulého roku rozhodl nechat vyhodit do povětří Pablův dům známý jako Monaco. Na jeho místě má vyrůst památník věnovaný obětem, čímž se město snaží připomenout druhou stranu příběhu. Escobar se totiž stal ikonou, jak dokládají všude po světě bary a restaurace nesoucí jeho jméno či suvenýrová trička s Patrónovou podobiznou – jako by lidé zapomínali, kolik škody a utrpení způsobil. 

I v samotné Kolumbii se přitom stále najdou ti, kdo s Pablem sympatizují, a možná by chtěli být jako on. Často jde o mladé kluky z chudých oblastí Medellínu, kde narkobaron kdysi vyhledával své budoucí zaměstnance. Escobar byl a dál zůstává komplikovanou postavou. Na jedné straně má na svědomí tisíce životů, na straně druhé podporoval penězi z drogových obchodů chudé a řadě z nich dal šanci na lepší život. Pro většinu Kolumbijců to však nemůže smazat násilnosti, jichž se dopustil. 

„Pablo pomohl mnoha lidem. To ovšem neznamená, že se tak dají omluvit krveprolití a činy, které on i jeho muži páchali,“ vysvětluje například 23letý Daniel. V Medellínu dosud žije spousta nedobrovolných svědků teroru, jimž vzal Pablo blízké a známé. Pro velkou část místních je proto těžké vidět turisty fotící se s úsměvem se zbraní v La Catedral nebo poslouchat, jak Popeye bez výčitek svědomí líčí vraždy, jichž se dopustil. 

Pokání za minulost

Medellín se snaží dělat, co může, aby změnil svoji pověst v zahraničí a aby veřejnost vnímala nešťastnou kapitolu dějin z jiného úhlu. V roce 2016 proto město zahájilo iniciativu „Medellín – abraza su historia“, volně přeloženo „Medellíne, přijmi svoji minulost“. Kampaň má za cíl vyprávět historii pohledem obětí: Symbolicky odstartovala demolicí budovy Monaco a k dalším aktivitám patří například vznik nové prohlídkové trasy či rozšíření muzea Casa de la Memoria, věnovaného obětem násilí spojeného s drogami. 

TIP: Kdo byl Pablo Escobar? Kokainový král miloval fotbal a věnoval se charitě

Pablo Escobar ovlivnil Medellín i celou Kolumbii. Jen málo lidí si s jihoamerickým státem nespojí násilí a kokain. „Každý se mě ptá, jestli ho mám nebo prodávám. Pořád mě vnímají jako ‚narcotraficante‘ [dealerku drog],“ líčí studentka Karla. A Daniel dodává: „Escobar zastiňuje všechno krásné, co Kolumbie nabízí. Mnoho lidí v zahraničí si pořád myslí, že naše země znamená hlavně drogy.“ Když tam ovšem člověk přijede, zjistí, že má Daniel pravdu – Kolumbie je nádherná, rozmanitá a plná života. A Medellín to navzdory své temné minulosti jasně dokazuje. 

Navzdory tomu, co nám předkládají některá média, Muhammadův vztah k ženám byl až překvapivě pozitivní. Dost možná ho předznamenala už jeho statečná matka, která odolala společenskému tlaku a po manželově smrti se již nevdala. 

První sňatek

Samotný Muhammad se podle tradice poprvé oženil ve věku 25 let, a to s bohatou vdovou Chadídžou, pro kterou předtím pracoval jako zaměstnanec. Byla o 15 let starší než on. Jejich manželství však bylo velice šťastné a mladému muži poskytlo jak materiální zajištění, tak silnou morální oporu.

Chadídža byla první, komu se svěřil s podivuhodným prožitkem počínajícího sesílání Koránu v ramadánu roku 610, a spolu se svým bratrancem Waraqou ibn Nawfalem mu dodala jistotu, že zjevení přichází od Boha. Povila mu také čtyři dcery a dva syny, ti však zemřeli v dětském věku. Novodobí muslimští autoři, kteří zastávají názor, že koránské pokyny o manželství doporučují monogamii, na Prorokův krásný mnohaletý svazek s Chadídžou rádi poukazují. Idyla skončila až s její smrtí v roce 619.

Milovaná žena odešla na věčnost v době, kdy Muhammad prožíval těžká léta nesnází a všemožných protivenství. Často tehdy slýchal výhrůžky ze strany mekkánských rodáků, kteří odmítali jeho výzvy k odvržení modloslužby a k víře v jediného Boha. Přátelé zkormoucenému vdovci radili, ať hledá útěchu v novém sňatku. Vydal se touto cestou a oženil se s vdovou Sawdou. Ta se ujala jeho domácnosti, byla zbožná a dobročinná. Jejímu vlivu na Proroka se přičítají koránské verše 4:128-9 o potřebě dohody a spravedlnosti v manželství. V těžké době ovdovělý Muhammad také dojednal budoucí sňatek s malou Aišou, dcerkou svého přítele Abú Bakra.

Malá nevěsta

Aiša se narodila se v Mekce v roce 613 nebo 614 jako dcera prosperujícího obchodníka, jenž patřil mezi první Mekkánce, kteří uvěřili v Muhammadovo prorocké poslání. Proto se také stal Prorokovým věrným stoupencem, druhem a po jeho smrti dokonce i nástupcem ve vedení obce. 

Sňatek byl domluven ještě v Mekce, avšak naplněn byl až po hidžře (přesídlení) do Medíny. Teprve tam se Aiša přestěhovala do bytu, který jí Prorok v areálu mešity přidělil. Tehdy jí bylo 9 až 10 let, zatímco jemu 53. Prameny se shodují v údaji, že nevěsta si s sebou brala hračky a Prorok si děvčátko oblíbil a hrál si s ním. Jejich vztah se zřejmě od počátku vyznačoval oboustrannou upřímnou láskou.

Tu ohrozila událost, která se měla stát při Muhammadově výpravě proti kmenu Banú Mustaliq. Aiša při jedné ze zastávek poodešla stranou a následně zjistila, že jí někde upadl náhrdelník z jemenských perel. Zatímco jej hledala, karavana se vydala na cestu včetně Aišina velblouda se zakrytými nosítky. Její velbloudář se totiž domníval, že paní už sedí uvnitř. Ubohá žena osaměla v poušti. Naštěstí se objevil náhodný mladík (arabské prameny ho samozřejmě znají i jménem), posadil ji na svého velblouda a sám ho pěšky vedl do Medíny. Když pak oba mladí lidé dorazili k ostatním, rozpoutala se bouře zlovolných nařčení. Muhammad byl na vahách, zda jim má uvěřit a manželku jako hříšnici zapudit. Dívka se tedy na čas uchýlila do domu svého otce. 

K obviňujícím hlasům se připojil i Muhammadův bratranec ᵓAlí. Jeho postoj zasel semena nepřátelství mezi Aišou a ᵓAlím, které poznamenalo další dějiny islámské obce a rozkol mezi sunnitskou většinou a šíity. Šťastné řešení přineslo Boží zjevení (Korán, 24:11-20), že obvinění z nevěry musí být doloženo čtyřmi svědky a hanebné, neprokázané pomluvy mají být potrestány bičováním. ,,Náhrdelníková“ aféra tak vyústila jednak v zavedení přesné normy do šaríᵓatského trestního práva, jednak do zákroku proti medínské opozici, která se snažila skandál rozsáhle zneužít.

Politička Aiša

Aiša zůstala Muhammadovou nejmilejší ženou. Když na jaře roku 632 vážně onemocněl, přestal střídat pobyt u manželek a uchýlil se pouze do jejího pokoje. Zároveň trval na tom, že modlitbu má řídit Abú Bakr, a naznačil, že by se měl také stát jeho nástupcem. V červnu 632 Muhammad v náručí milované Aiši zemřel. Ta tedy ovdověla ve věku 18 či 19 let. Těšila se úctě mnoha muslimů a svůj vliv energicky uplatňovala i v politicky neklidném klimatu rané islámské obce po chalífátu svého otce (632–634) a jeho nástupce ᵓUmara (634–644). 

Zřejmě se podílela na intrikách proti 3. chalífovi ᵓUthmánovi (644–656), ale za povstání, při němž byl zabit, obezřetně odešla z Medíny na pouť do Mekky. Když pak byl chalífou zvolen její úhlavní nepřítel ᵓAlí (656–661), zapojila se plně do povstání proti němu. Zúčastnila se bitvy nedaleko Basry v prosinci 656, kde ᵓAlí zvítězil. Jeho muži pobili všechny bojovníky obklopující Aišina velblouda a nakonec zabili i drahé zvíře, na kterém seděla a podle něhož vešla událost do dějin jako ,,Velbloudí bitva“. ᵓAlí pak zajatou protivnici velkoryse poslal zpátky do Medíny. Její náklonnost si však nezískal. 

Nesmiřitelná

Když roku 669 zemřel Hasan, starší syn Alího a Muhammadovy dcery Fátimy, tedy Muhammadův vlastní vnuk, rodina ho chtěla pochovat vedle děda, Proroka. Aiša se však proti tomu vzepřela s tvrzením, že hrob patří jen a jen jí. Sama zemřela pravděpodobně ve svatém měsíci ramadánu v roce 678. Byla pochována na medínském hřbitově al-Baqíᵓ, kde se nalézaly také hroby mnoha dalších významných postav raných islámských dějin. Když oblast Hidžázu se svatými městy Mekkou a Medínou ovládli Saúdovci (1925), v duchu přísné, puritánské morálky wahhábismu, zapovídající jakékoliv projevy náboženské úcty u hrobů, někdejší mauzoleum slavných zbořili.

Aišino postavení je po některých stránkách jedinečné a jako jedinou si ji Muhammad bral jako pannu. Její jméno patří mezi tradenty, od nichž se odvozuje ryzost zpráv o Muhammadových výrocích nebo činech (takzvané hadíthy). Je to svým způsobem paradox, neboť ceněná islámská věda o předávání tradic se nazývá ,,věda o mužích” (Cilm ar-ridžál). Na Aišu se odvolává i svědectví o Muhammadově duchovní noční cestě do Jeruzaléma a do nebes (miᵓrádž). V sunnitském islámu jí patří velká úcta, u šíitů nikoli.