Počátkem 19. století působilo v českých zemích několik výrobců klavírů. V Praze to byli Antonín Weiss, Leopold Sauer či Jan Zelinka, v Jaroměři pak Amant Kunz. Jen obtížně ale konkurovali výrobcům kvalitních klavírů z Vídně, odkud k nám nástroje pronikaly.

Teprve založení firmy Petrof roku 1864 přineslo obrat. Klavíry této značky brzy zaujaly nejen stálá místa ve známých koncertních halách, ale oblíbila si je i řada významných osobností. Z oblasti klasické hudby to byli například Rudolf Firkušný či Svjatoslav Richtěr. Své stoupence ale našel Petrof i v hudbě jazzové a populární .

Truhlář stavitelem

První zmínka o rodině Petrofů pochází z roku 1740, kdy se ve Mšeně u Mělníka usadil Martin Pietrov, nejstarší ověřený předek Antonína Petrofa. Záznamy, které byly pořízeny při křtu jeho dětí, pocházejí z místní matriky a jsou psané latinsky. Martinus Petrof, který se živil jako voskař, se v Mšeně oženil s Rosalií Živnou a narodili se jim dva synové – Josef Antonín a František Jiří. Slavná rodová větev Petrofů, stavitelů pian, pochází od Františka Jiřího.

Jeho nejstarší syn Jan Křtitel Petrof, povoláním truhlář, je ale poměrně neznámou postavou, protože veškeré záznamy o něm zničil požár. Důležité ovšem je, že jeho druhorozeným synem byl právě Antonín Petrof, zakladatel v budoucnu tolik úspěšného podniku. 

Antonín se narodil 15. srpna 1839 v Hradci Králové a měl se stát truhlářem. Řemeslu se učil v dílně svého otce v Hradci Králové v Rokytanské ulici 61. Své dovednosti se ale rozhodl rozšířit o umění stavitelství pian. Jeho příklonu k hudebním nástrojům přitom pomohla náhoda, kdy na jednom kůru objevil klavír a uvědomil si, že by to mohl být dobře prodejný artikl. Z obchodního hlediska byla práce stavitele pian velice lákavá. V českých zemích téměř žádný výrobce neexistoval a z Vídně se klavíry dovážely poměrně těžko, protože v té době ještě železniční doprava nefungovala a velká křídla musela vážit cestu na koňském povoze.

V roce 1857 tedy Antonín odešel do Vídně. Zkušenosti zde získal u svého strýce Johanna Heitzmanna, který vlastnil malou továrnu na klavíry. Učení ale nebylo vůbec jednoduché. Výroba se tehdy ještě nedělila na jednotlivé části, a proto se Antonín musel naučit celý výrobní proces až do posledního detailu. Přesto se po čtyřech letech stal stavitelem klavírů a nastoupil u klavírnické firmy Ehrbar a později také u firmy Schweighofer, kde sbíral nové poznatky v praxi.  

Z dílny do továrny

Po svém návratu do Hradce Králové roku 1864 začal Petrof se stavbou svého prvního nástroje, který po několikaměsíční práci úspěšně dokončil. Byl opatřen vídeňskou mechanikou a o rok později putoval do rukou jednoho z hradeckých měšťanů, místního řezníka Josefa Petříčka. A tak 25. února 1865 přihlásil Petrof novou živnost. 

V začátcích mu byla útočištěm otcova truhlářská dílna, která se následně změnila na klavírnickou. Ještě téhož roku z ní vyšly čtyři nástroje. Výrobu a vcelku úspěšný začátek ale přerušila roku 1866 prusko-rakouská válka. Když se Petrof poté ke své práci vrátil, přestávala mu už malá dílna stačit. Proto na hradeckém předměstí koupil bývalý hostinec U Města Brna a další pozemky, aby na nich mohl v roce 1874 postavit novou dílnu a přestěhovat sem většinu výroby. Původně se továrna nazývala Antonín Petrof Fortepiano – Fabrikation a pracovalo v ní pouze šest zaměstnanců. 

Jedním z významných mezníků v životě Antonína Petrofa, ale také v historii podniku, byl rok 1869. Antonín si vzal za manželku Marii Götzovou, která se mu stala oporou v rodině i firmě. Později se jim narodili tři synové – Antonín, Jan a Vladimír. 

Petrof byl nejen velice ctižádostivý a průbojný, ale zajímal se i o nové technologie. Jeho továrna byla proto první, která v Hradci Králové používala k pohonu strojů páru. Parní stroj znamenal pro továrnu posun. Rozvedlo se díky němu elektrické osvětlení a nahradily se petrolejové lampy, kterými se do té doby svítilo. Petrofova továrna se tak stala jedním z prvních elektrifikovaných podniků ve městě.

Dvorní dodavatel pian

Roku 1880 se v podniku začala vyrábět první pianina a o rok později i vlastní klávesnice a mechaniky, čímž se závod stal zcela soběstačným. Poprvé v celém Rakousko-Uhersku zavedl Antonín Petrof do výroby místo dřevěných rámů rámy kovové. Důležité také bylo postavení vlastní pily na zpracování dřeva a vybudování nové třípatrové tovární budovy, která umožnila další rozvoj výroby. Tomu nezabránily ani dva velké požáry.

První z nich vypukl u parního stroje v sušárně dřeva 24. ledna 1890. Díky včasnému zásahu královéhradeckých hasičů, jimž vydatně pomáhali Petrofovi dělníci, se podařilo továrnu před ohněm ochránit, takže mu podlehla jen zmíněná sušárna. Další požár vypukl 22. listopadu 1901 mezi strojírnou, kotlárnou a přilehlými dílnami. Zničil parní stroj, kotel, veškeré strojové vybavení a dílny v jižním křídle, sušárnu a uskladněné suroviny i hotové výrobky. Zbytek továrny s obytným stavením se ale podařilo zachránit.

TIP: Stolař z Boppardu: Kdy „ohnul“ Michael Thonet první židli?

Antonín Petrof škodu překonal. Jeho klavíry zanedlouho prosluly a byly žádány nejen v domácnostech, ve školách, v místních divadlech a koncertních síních, ale také za hranicemi. Už roku 1894 se jeho piana začala vyvážet do ciziny a během 20 let stačil založit filiální závody v uherském Temešváru a ve Vídni. Díky úspěšnému rozvoji firmy získal roku 1899 od rakouského císaře titul dvorního dodavatele a továrníka pian.

Když hrdiny série filmů o Predátorech pronásledují nelítostní mimozemští zabijáci, může je prozradit jejich tělesné teplo. Predátoři totiž vidí ve velkém rozsahu spektra elektromagnetického záření, a když jsou na lovu, primárně využívají infračervené záření. Díky tomu vnímají teplo, které vyzařují lidé i další tvorové, stejně jako objekty, co jsou teplejší než okolí.

Kdyby se Predátor vyskytl v našem světě, mohli bychom pro svou ochranu použít zajímavou technologii, kterou vyvinuli američtí odborníci. Je to nositelné zařízení, které dokáže svého majitele skrýt před pátráním senzorů detekujících teplo, jako jsou například brýle či dalekohledy pro noční vidění. Tato technologie se přitom dokáže rychle přizpůsobovat změnám teploty, ale uvnitř má stále teplotu lidského těla. Díky tomu je pro uživatele příjemná a příliš ho neobtěžuje.

TIP: Jako z Harryho Pottera: Kanadská společnost vyvinula štít neviditelnosti

Nová maskovací technologie je založená na materiálu, který je podobný vosku, ale má složitější fyzikální vlastnosti. Bod tání tohoto materiálu je asi 30 stupňů Celsia, což odpovídá průměrné teplotě na povrchu lidského těla. Pokud je teplota okolí vyšší než 30 °C, materiál se nataví a stabilizuje, přičemž izoluje teplo těla maskovaného člověka. A když je okolí chladnější, materiál se postupně zpevňuje a přitom stále funguje jako izolační vrstva. Povrch materiálu přitom může dosáhnout teploty od 10 do 38 °C, za méně než minutu.

Sověti vypustili 4. října 1957 první umělou družici Země – Sputnik. Vážila 83,6 kg, zatímco chystaný americký Vanguard měl mít osmkrát méně. Američané byli v šoku: s tím se muselo rychle něco udělat. 

Předchozí část: Vznik pod tlakem Sputniku: Jak se zrodila mocná NASA (1)

Výbuch v přímém přenosu

Americká družice Vanguard odstartovala na špici Vikingu 6. prosince 1957, z Raketového zkušebního střediska vojenského letectva na floridském mysu Canaveral. Dvě sekundy po zážehu motorů však explodovala. Došlo tak ke krachu v přímém televizním přenosu! Spojené státy se tudíž musely smířit s tím, že jejich první umělé kosmické těleso se do historie nezapíše ve stejném roce jako dva sovětské Sputniky. 

Teprve poté dostal příležitost Wernher von Braun, konstruktér německého původu, který postavil bojovou raketu V-2 pro Hitlera. Měl vyzkoušený vojenský nosič Jupiter-C, přejmenovaný na Juno I, nicméně družice chyběla. Von Braun tedy požádal Williama Pickeringa, ředitele Laboratoře proudových motorů v kalifornské Pasadeně, aby ji urychleně postavil. Pickering navrhl válec o průměru 15 cm, délce 2 m a hmotnosti 14 kg; přístroje dodal James Van Allen z University of Iowa.

Braunova raketa Juno I tak s první americkou družicí – Explorerem 1 – odstartovala v noci z 31. ledna na 1. února 1958. Následující sondě Explorer 2 se nepodařilo opustit atmosféru Země, Explorer 3 však hned v březnu opět uspěl. Začátkem května ohlásil profesor Van Allen první výsledky vesmírného výzkumu: Družice Explorer 1 a 3 zaregistrovaly dosud neznámé pásy záření obklopující naši planetu (jež dostaly později jméno právě po Van Allenovi). Šlo o první a velmi zásadní objev – tohle nikdo nečekal.

Mají nás na mušce!

Mezitím však Národní zpravodajský odhad CIA ze 7. prosince 1957 předpovídal, že SSSR bude mít do tří let nejméně sto mezikontinentálních raket v operačním stavu. Vůdce demokratické většiny v senátu Lyndon Johnson ustavil podkomisi, která zahájila debatu o této „raketové propasti“. Demokraté útočili na republikána Eisenhowera: „Vaše vláda ve vývoji bojových raket zaspala! Teď nás drží Sověti na mušce a my nemáme nic!“ 

Prezident na oplátku oznámil: „Změní se příprava vědeckých a technických kádrů a vláda podstatně zvýší dotace na školství a výzkum.“ Pentagon dostal rozkaz urychlit vývoj nových raket. Eisenhower vytvořil úřad svého vědeckého poradce a do této funkce jmenoval profesora Jamese Killiana. Jeho výbor pak prezidentovi doporučil i založení speciální instituce, jež by zastřešovala čistě vojenský výzkum. Bílý dům proto nařídil Pentagonu, aby ustavil Agenturu pro pokročilé výzkumné projekty neboli Advanced Research Projects Agency (ARPA, dnešní DARPA).

O odpovědnost za vesmírný výzkum se však strhl boj. Vojáci si chtěli oblast ponechat, neboť oni přece vyvíjeli rakety, které měly družice a další tělesa vynášet do kosmu! Jenže Killian řekl 30. prosince 1957 prezidentovi: „Mnoho vědců s monopolem Pentagonu na vesmír nesouhlasí. Měli bychom vytvořit organizaci pro civilní výzkum kosmu a dále urychlit práce na vojenských raketách i výzvědných družicích.“

Armáda jde stranou

Vojenské letectvo v lednu 1958 iniciativně přispěchalo se studií o výzkumu kosmu. Úřad na podporu leteckého výzkumu NACA už tři roky vyvíjel raketové letadlo X-15 pro rychlosti pětkrát přesahující rychlost zvuku. Tento „stroj pro práh vesmíru“ měl pomocí rakety vystřelovat družici na oběžnou dráhu, ale stejně jako mnohé jiné projekty trpěl nedostatkem peněz. Poté se letectvo společně s NACA pustilo do jednomístného kosmického kluzáku X-20 či Dyna-Soar. A v prosinci 1958 započal vývoj první generace kosmických lodí, jež později dostaly název Mercury.

Už začátkem února 1958 nařídil Eisenhower Killianovi: „Vypracujte návrh na vytvoření civilní organizace pro vesmír.“ O měsíc později doporučil Poradní výbor pro vládní instituce prezidentovi, aby „byla vedoucí úloha v civilní kosmické činnosti svěřena posílenému a přetvořenému Národnímu poradnímu výboru pro letectví“ – tedy NACA. 

V polovině dubna 1958 dostal Kongres návrh zákona o přeměně NACA v Národní úřad pro letectví a vesmír. Po třech měsících ho schválil a Eisenhower jej podepsal 29. července. Současně přitom nařídil, že bude nově vzniklá NASA odpovídat za kosmické lety lidí – vojáci měli mít jiné úkoly.

Příliš opatrný kandidát

Prvním ředitelem NASA se měl stát dosavadní šéf NACA, šedesátiletý Hugh Dryden. Mezi odborníky se těšil vysoké reputaci, podřízení i nadřízení si ho oblíbili a jako manažer se osvědčil. Potom však jeho hvězda pohasla. Před výborem Sněmovny reprezentantů pro kosmonautiku a vesmír 1. srpna 1958 řekl, že nechce vkládat peníze do velkých projektů, jejichž výsledky nejsou zcela jasné. A tím kongresmany popudil: „Musíme přece Sověty v kosmickém závodě trumfnout!“ 

TIP: Generálka na dobytí Měsíce: Program Gemini a počátky Apolla

Začátkem srpna zatelefonoval Killian Thomasi Glennanovi, rektorovi Case Institute of Technology v Clevelandu, aby přijel do Bílého domu. Třiapadesátiletý Glennan pracoval v různých podnicích, často ve vedoucích funkcích, za války řídil některé důležité strategické projekty a jako šéf Caseova institutu pomohl škole mezi přední americké techniky. Killian mu nabídl funkci prvního ředitele NASA, přičemž Dryden měl zůstat jeho náměstkem. S novým rozpočtovým rokem začala 1. října 1958 nová agentura fungovat – a závody o dobývání vesmíru mohly vypuknout naplno. 

Lidé svým odpadem neznečišťují pouze lesy a řeky, ale dokonce i vesmír. NASA monitoruje na zemské orbitě přes 14 tisíc objektů větších než 10 cm. Jde mimo jiné o vysloužilé satelity nebo použité části raket. I malé střípky však mohou poškodit fungující kosmická zařízení, a to v důsledku rychlosti, jíž se pohybují. Na zmíněné relikty doplácely například raketoplány, jejichž okna se musela často měnit i po kolizi s částicí menší než 1 mm. Družice se pak při takových srážkách mnohdy zničí úplně. 

TIP: Nad Pensylvánií se tento týden mohou srazit vyřazené satelity

Společnosti, které satelity vypouštějí, je proto po ukončení mise zbrzdí, načež staré zařízení postupně klesá do atmosféry, kde se rozpadne a shoří. Aktuálně se také vyvíjejí technologie, které by umožnily shromažďovat odpad přímo ve vesmíru pomocí sítí nebo harpun a nechat ho zaniknout v zemském ovzduší.

Bezzákluzová puška Carl Gustav se ve verzi M3 nachází i ve výzbroji AČR a užívá ho několik desítek dalších armád. Odborníci dnes tuto univerzální zbraň zpravidla řadí mezi pancéřovky, anglické zdroje o podobných konstrukcích hovoří jako o recoilless rifles (bezzákluzových puškách).

Nárůst dostřelu i ráže 

Britský vývoj vedl za druhé světové války Charles Burney. Po pokusech s „bezzákluzovou brokovnicí“ proti bunkrům se vrhl na protitankové prostředky a představil zbraň Ordnance, RCL, 3.45 in odpalovanou z ramene i trojnožky. Pětikilovými náboji měla ničit obrněnce i beton, ale kvůli potížím s odvodem plynů se do služby nedostala. Získané zkušenosti pomohly Britům při konstrukci poválečných zbraní řady BAT (Battalion, Anti Tank). Nejvýkonnější z nich nesla název L6 WOMBAT a mohla se pochlubit ráží 120 mm.

Přes snahu o snížení hmotnosti použitím hořčíkových slitin vážila zbraň o délce 3,86 m přes 300 kg a musela se přepravovat v zápřahu za terénními vozy. Stala se klasickým příkladem poválečného trendu, kdy armády místo reaktivních protitankových zbraní s malým dostřelem začaly preferovat těžší bezzákluzové kanony. „El šestka“ měla i další rys typický pro děla této kategorie, a to zástřelnou zbraň v podobě spřažené pušky M8C ráže 12,7 mm. Trajektorie jejích střel odpovídala balistické křivce granátu – jakmile obsluha půlpalcovým projektilem zasáhla cíl, odpálila hlavní zbraň. WOMBAT našel uplatnění u britských a australských paragánů i mariňáků a zastřílel si ve Vietnamu.

Zahanbit se nenechali ani Američané a už za korejské války bezzákluzové zbraně masivně nasadili – byť šlo ještě o lehčí typy. Oblibě se těšila z ramene odpalovaná M18 ráže 57 mm nebo model M20 používaný vzhledem ke kalibru 75 mm z tripodu. Přechod ke zbraním s větší účinností i dostřelem předznamenal typ M67 ráže 90 mm nebo M40 ve 105mm kalibru. Ze sovětských zbraní zavedených do služby v 50. a 60. letech lze jmenovat SPG-9 (73 mm), B-10 (82 mm) nebo B-11 (107 mm). Ačkoliv jsou dnes už zastaralé, v menších počtech se stále objevují v rukou povstalců a guerillových oddílů v Sýrii, Iráku nebo Jemenu. 

Ve Vietnamu 

Ve výzbroji standardních armád nicméně už v 70. letech začaly bezzákluzové protitankové kanony ustupovat řízeným střelám. I když měly stále výhodu v použitelnosti na extrémně krátkou vzdálenost (zatímco naváděná raketa potřebuje za letu cíl detekovat a zaměřit), všechny ostatní trumfy se nacházely na straně jejich nástupců: nižší váha, větší přesnost i možnost osazení různými typy hlavic.

Bezzákluzové „roury“ tak setrvaly jen u útvarů nasazených v extrémně chladném podnebí, kde elektrické systémy a baterie raketových kompletů selhávaly. Kupříkladu v US Army měl poslední výkřik bezzákluzových děl podobu obrněnce M50 Ontos, který nesl šest M 40, a námořní pěchota si ho oblíbila při ničení pozemních cílů ve Vietnamu. 

Ústup ze slávy

V 21. století se z bezzákluzových zbraní šířeji používají už jen univerzální pancéřovky včetně zmíněného typu Carl Gustav, které díky modernizacím umějí odpalovat i chytrou munici. Ve výzbroji armád z několika kontinentů zůstává též další švédská zbraň AT4 z 80. let. Dokáže ničit lehčí opevnění a méně odolné obrněnce, s hlavními bojovými tanky už si ovšem neporadí.

Také notoricky známý reaktivní protitankový granátomet RPG-7 ze SSSR (a navazující ruské modely) technicky spadá mezi bezzákluzové zbraně. Přes ústup „recoilless rifles“ z někdejší slávy vojáci stále oceňují jejich flexibilitu, nízkou hmotnost a ovladatelnost 1–2 muži. Pro příslušníky polovojenských uskupení a bojůvek pak často představují jedinou dostupnou artilerii, navíc s jednoduchou obsluhou.

Na předměstí francouzské metropole stojí jeden ze skvostů moderního stavitelství. Vila, jež vznikla mezi léty 1928 a 1931, měla původně sloužit coby venkovské sídlo rodiny Savoye. Návrhem byl pověřen největší architekt 20. století, Švýcar Le Corbusier. Za úkol dostal vytvořit rodinné útočiště: Žádné zvláštní požadavky nezazněly a veškerou iniciativu měl v rukou stavitel. 

Estetika vede 1:0

Švýcar dům navrhl podle svých Pěti bodů moderní architektury (viz Pět tezí stavitele): Vila tak spočívá na sloupech, takže působí vzdušně a v přízemí zbývá dost místa pro zeleň. Díky sloupům, které nesou všechna podlaží, nechybí ani volný půdorys. Umožňuje to členit prostor příčkami, jež nemusejí být nosné, ale plní estetickou funkci. Na střeše se pak nachází zahradní terasa. Samozřejmost tvoří proslulá volná průčelí a pásová okna, jimiž dovnitř proniká světlo po celý den.

TIP: Brněnský skvost: Vila Tugendhat patří k nejdražším stavbám u nás!

Ačkoliv se vila považuje za mistrovské dílo moderní architektury, obecně se také ví, že život v domě, jenž měl poskytovat především únik z rušného velkoměsta, zas tak pohodlný nebyl. Le Corbusier dostal naprostou svobodu, co se týče teoretické práce a nápadů – ale vytvořit harmonii, v níž se snoubí funkčnost i estetika, se mu nepodařilo. I dnes se zdá, že krása budovy stále zastiňuje praktické potřeby, které by umožňovaly v ní pohodlně žít.

Vila přežila několik návrhů na zbourání a v roce 1965 se nakonec stala oficiální francouzskou historickou památkou. V letech 1985–1997 prošla důkladnou rekonstrukcí a nyní celoročně vítá návštěvníky. 

Třinácté století bylo časem velkých změn a to nejen pro české země, ale i pro celou střední Evropu. Vznikala nová města a na naše území mířily další a další vlny německých obyvatel. Přepisovala se však i politická mapa. Roku 1246 zemřel poslední vévoda z rodu rakouských Babenberků Fridrich II. Bojovný, a protože ani jedno z jeho manželství nebylo požehnáno potomky, vymřel tak i jeho rod.

Po vládci však zůstaly dvě ženy – sestra Markéta a neteř Gertruda. Jejich ručky slibovaly nárok na zajímavé dědictví, a tak se obě ženy staly lákavými sousty pro vysokou hru sňatkové politiky. O ruku Gertrudy požádal kdysi dokonce samotný římský císař Fridrich II. Sicilský (Štaufský). Toho muže však v mnoha směrech předcházela jen ta nejhorší pověst. Byl považován za skutečného satanáše, který si vydržuje harém, uráží Boha a klaní se machometánskému Alláhovi. Není divu, že šlechtična podobnou partii odmítla a raději vzala zavděk mladičkým českým princem Vladislavem II.

Ten druhý v pořadí

Princ Vladislav byl prvorozený, nikoli však jedináček. Zhruba roku 1233 totiž spatřil světlo světa jeho mladší bratr Přemysl. Okolnosti jeho zrození prý nebyly šťastné. Právě ve chvíli, kdy Kunhuta Hohenštaufská povila svého syna, připravila nehoda na lovu jejího muže o oko. Právě proto král Václav I. svého druhorozence nikdy neměl rád. Tento příběh však můžeme připsat spíše pozdějším romanopiscům.

Ale malý Přemysl měl opravdu smůlu. Narodil se až jako druhý, a proto byl určen k církevní dráze. Z tohoto důvodu později tolik dbal na oslavy a ceremoniál. Pozice „až dalšího“ není snadná a zdá se, že tento cejch ponížení se Přemyslovi vryl do mozku zatraceně hluboko.

Jako by celý život dokazoval, že je dost dobrý. Jako by neustále bojoval a snažil se překročit vlastní stín. Vždy ho hnala dravá a palčivá ctižádost, která ho nutila jednat nekompromisně a tvrdě. Nemohl přece ustoupit, to by naznačovalo slabost! A přesně takto Otakara představuje i naše historiografie. Prudký, dravý, ambiciózní a nekompromisní. Vynikající rytíř, ale špatný stratég. Do opozice se pak často staví postava jeho věčného rivala, Rudolfa z rodu Habsburků, který bývá líčen jako klidný, uvážlivý, skromný, chladný a kalkulující. Podobné popisy však představují jen určité literární typy a nesmíme je přeceňovat.

Otec pláče a syn revoltuje

Na druhou stranu však na každém šprochu bývá pravdy trochu. Mladý přemyslovský vlk opravdu vycenil zuby nesmírně brzy, když mu ještě nebylo ani patnáct let. Jeho rodinu tehdy postihla tragédie. Prvorozenec Vladislav nenadále zemřel. Král Václav byl sice přísný a cílevědomý král, ale vždy tíhl k jistému podivínství, ale tentokrát rezignoval na svět a uchýlil se daleko od rušného světa na své lovecké hrady. Přemysl logicky očekával, že nyní přijde jeho chvíle a otec ho vyšle na pomoc vdově Gertrudě. To však otřesený král neudělal. Setrval v pasivitě a s druhorozeným synem ani nadále nepočítal.

Jednooký král zjevně nebyl schopen aktivně vládnout a rozhodovat, na čemž mělo zřejmě vinu i nadměrné pití, které bylo vlastní většině mužů z jeho rodu. Přesto princ neplánoval otce zabít, podle všeho chtěl jen jeho internaci na Křivoklátu. Konečně, pít a lovit mohl Václav I. i tam. Pohledný a už tehdy charismatický mladík byl částí šlechty zvolen za mladšího krále, a tudíž za otcova faktického spoluvládce. A nebyl by to Přemysl, kdyby celou vzpouru neprovázela celá řada patetických přísah, z nichž část byla složena dokonce v křížové chodbě Pražského kostela.

Václav byl zaskočen, ale vše naoko akceptoval. Uznal synovo zvolení a dokonce mu nechal Prahu. Ve městě však uvízlo i mnoho těch, kteří zůstali věrní Václavovi, a tak hlavní město zachvátily pouliční boje. Princi postupně narůstal hřebínek, a tak z královské titulatury odhodil slovo „mladší“ a označoval se prostě za krále. Pak se však karta obrátila a mladík byl vojensky poražen u Mostu oddíly vedenými Borešem z Rýzmburka.

Král vrací úder 

V té chvíli se Václav probral a vytáhl směrem k Praze. Královský hrad se zprvu statečně bránil a každý útok byl dvojnásobně mocně odražen. Co však nedokázaly zbraně, snadno způsobila zrada některých měšťanů. Přemysl se proto musel podrobit a přišel o impozantní titul. Zdálo se však, že s tím se přísný otec spokojí.

Václav se ve shodě se svou povahou zase stáhl do samoty a začal přemýšlet, jak mu svět ubližuje. Neustále rozkládal nad synovou zradou, až se rozlítostnil sám nad sebou a vnitřně se zatvrdil vůči vlastní ratolesti. Pod záminkou smíření pak syna pozval na hrad Týřov, kde ho navzdory slibu nechal zajmout a převézt na hrad Přimda. I zbylé účastníky vzpoury čekaly přísné tresty. Většina byla vězněna (někteří až tři roky), ale jeden z hlavních vůdců byl sťat a druhý dokonce vpleten do kola.

Samotný princ nakonec vyvázl poměrně snadno. Jak by také ne? Jeho „vyvolený“ bratr byl po smrti a on byl jedinou kartou, kterou Václav mohl hrát. A toho si byl pragmatický politik zatraceně dobře vědom. Proto syna propustil a vrátil ho i do úřadu moravského markraběte. Otcovu důvěru však Přemysl již nikdy nezískal.

Cesta k moci

Přesto pro něj král nachystal další úkoly. V sousedním Rakousku totiž nadále probíhal boj o Babenberkovny a jejich dědictví a část tamního panstva začala vyjednávat i s českým králem. Naděje na spojení vzniklé sňatkem Gertrudy a Vladislava zmařila smrt. Zbývala však ještě jedna dědička, jejíž ruka se uvolnila roku 1242 smrtí císařova syna Jindřicha – Markéta Babenberská. Její nárok byl dokonce ještě silnější, než nárok její neteře.

Došlo tedy k celé řadě jednání, která vyvrcholila roku 1251. Tehdy Václavův syn vstoupil do Rakous a ke své hodnosti markraběte moravského připojil hrdý titul vévoda rakouský a štýrský. Dne 11. února roku 1252 pak slavil slavný sňatek s mnohem starší vdovou. 

TIP: Přemyslovský lev proti habsburskému orlovi: Volba římského krále roku 1273

I středověkému pozorovateli, který občas vídal sňatky nemluvňat či zaslíbení nenarozených dětí, bylo jasné, že se jedná o účelový svazek. Politická motivace tu byla nad slunce jasnější a to i díky dokumentu, který se jmenoval privilegium minus. Tato listina totiž zaručovala rodové dědictví i v ženské linii. Přemysl tedy sňatkem získal nárok na Rakousy a začal se připravovat k dalším krokům. Nepochyboval, že pro něj Bůh připravil velký osud.

Ve světě rychle ubývá čmeláků. Náležejí přitom k významným opylovačům a jejich vymizení by mohlo být nepříznivý dopad na ekosystémy. Viníkem jsou přinejmenším zčásti lidé se svými aktivitami, včetně rozsáhlého postřikování zemědělských kultur chemickými látkami, jako jsou pesticidy.

Britští vědci nedávno uspořádali experiment, v němž dodávali koloniím čmeláků umělý nektar, který byl záměrně kontaminovaný pesticidem. Tímto nektarem pak čmeláci krmili své potomstvo. Když se z takto krmených larev vylíhli čmeláci, vědci je po 3 a pak ještě znovu po 12 dnech podrobili celé řadě testů, zaměřených na jejich schopnost učení a fungování nervové soustavy.

TIP: Zpomalovače hoření a pesticidy jsou hlavními viníky snižování IQ v USA

Nakonec badatelé proskenovali mozky čmeláků pomocí technologie výpočetní mikrotomografie (micro-CT), která se používá na pořizování snímků malých zvířat, ale také biomedicínských vzorků, potravin nebo třeba mikrofosilií. Ukázalo se, že v mozcích čmeláků, kteří byli krmeni pesticidem, vznikají vývojové poruchy, především v oblasti, která ovládá schopnost učení. Co je ještě horší, po vynechání pesticidů ve stravě se vývoj mozku čmeláků nezlepšil. Poškození je tedy zřejmě trvalé.