Jako by nestačily brutální požáry, a také zničující záplavy, které v posledních týdnech devastují nešťastný australský kontinent. Podle odborníků teď přichází další, takřka „biblická“ rána, tentokrát v podobě masového přemnožení australských sklípkanců, mezi nimiž jsou i velmi jedovaté a smrtelně nebezpečné druhy.

Austrálie stále ještě zažívá nejhorší sezónu požárů za celou řadu desetiletí. Oheň zatím usmrtil 28 lidí a podle odhadů více než miliardu australských zvířat. Ve spálené krajině teď řádí extrémní počasí s kroupami jako golfové míčky, prachovými bouřemi a záplavami. Také přijdou deště, na které hasiči čekají jako na smilování.

TIP: Ohnivé peklo: Požáry v Austrálii si vyžádaly životy až 500 milionů živočichů

Na deště ale čekají i pavouci sklípkanci. Po deštích vylezou ze svých nor a rozmnoží se. V Austrálii teď pro ně jsou vyloženě ideální podmínky, takže vědci předpovídají pavoučí apokalypsu. V těchto dnech varují veřejnost, že riziko setkání s těmito extrémně jedovatými pavouky bude v následujících týdnech značné. Kousnutí sklípkance skromného je sice smrtelné, ale díky existující protilátce jsou úmrtí způsobené jeho jedem vzácné.

Jedním z objevů mise New Horizons během návštěvy Pluta je i zjištění, že v atmosféře této trpasličí planety se tvoří mlha. Pro planetární vědce jde o záhadu. Ani po pěti letech, které uplynuly po průletu sondy New Horizons v těsné blízkosti planetky, ale není jasné, z čeho je mlha na Plutu utvořená a jak vlastně vzniká.

Mlhy na vzdálených světech

Pluto není jediný svět, kde jsme podobné mlhy nalezli. Jsou i na podivuhodném Saturnově měsíci Titanu a rovněž i na Tritonu, ledovém měsíci Neptunu. Na Titanu se přitom na tvorbě mlžného oparu zřejmě významně podílí organická hmota, která je na tomto zvláštním světě běžná. Na Tritonu zase mlžný opar pravděpodobně vytvářejí drobné částice vodního ledu.

TIP: Hádanka vyřešena? Proč jsou na Plutu kusy ledu velké jako mrakodrapy

Vědci si všimli, že mlha na Plutu mívá načervenalý nádech. Z toho usuzují, že by Pluto vlastně v tomto ohledu mohlo být podobnější Titanu než Tritonu, a že částečky mlhy na Plutu zřejmě tvoří zmrzlá organická hmota. Podle badatelů jsou takové světy vlastně „továrnami“ na organické molekuly. Nejen z tohoto důvodu by Pluto určitě v budoucnu stálo za podrobný průzkum.

Mohlo by se zdát, že myšlenka nezdravého, zato rychlého stravování se zrodila teprve nedávno. Pravda je však jiná: Fastfoody nevznikly v Americe 20. století, nýbrž už v dobách antického Říma. Historici to vyčetli z římské kuchařky jménem „Apicius“, připisované labužníkovi Marcu Gaviovi Apiciovi. Jde o dílo o deseti svazcích, které jsou věnovány různým typům jídel, včetně masa, mořských plodů, drůbeže anebo zeleniny.

Mezi recepty je i dobrota „isicia omentata“, která důvěrně připomíná právě hamburger. Nebo přesněji řečeno extravagantní a luxusní hamburger. Jde o o placku mletého masa, ochucenou piniovými oříšky, pepřem a rybí omáčkou zvanou garum, k níž se podávala houska, předem namočená do bílého vína. 

Podobnost starořímských a dnešních fastfoodů zaujme i z jiného důvodu: Již před dvěma tisíci lety totiž zřejmě existoval koncept franšízového (řetězcového) podnikání a jeden majitel často vlastnil několik provozoven po celém městě. 

TIP: Dějiny rychlého občerstvení: Na hamburger do starého Říma

Kniha Apicius vznikla někdy ve 4. nebo 5. století našeho letopočtu a obsahuje recepty, které zřejmě pocházejí až z 1. století našeho letopočtu. Tyto recepty většinou využívají přísady, které byly dostupné pro bohatší obyvatele samotného Říma a jeho okolí. Platí to i pro antický hamburger, který byl podle všeho laskominou boháčů a lidé z nižších společenských tříd si o něm mohli nechat jen zdát.

V období po šestidenní válce Egypt a Sýrie doplnily prořídlé vzdušné síly pomocí sovětských dodávek stíhaček MiG-17, 19 i 21, stíhacích bombardérů Su-7 i dálkových bombardovacích Tu-16. Izraelští piloti se po předchozích vítězstvích cítili v bezpečí a převahu potvrzovali i v dalších příležitostných střetech. Kupříkladu 13. září 1973 napadly migy formaci phantomů a mirage u syrského pobřeží, jenže historie se opakovala a za cenu jedné stíhačky zničili Izraelci 13 strojů.

Jomkipurské drama 

Úspěchy však židovské velitele ukolébaly a 6. října téhož roku (na nejvýznamnější židovský svátek Jom kipur, kdy se na základnách nacházelo málo personálu) – udeřilo 250 letadel na izraelská letiště, radary a protiletadlová stanoviště. Šlo o podporu ofenzivy, při níž syrské a přetnout tanky měly židovský stát přetnut vedví.

V zoufalé situaci na promýšlení taktiky nezbýval čas a Chejl ha-avir se musel vrhnout do masivních úderů na obrněnce i pěchotu. Za 19 dnů bojů podniklo letectvo 10 000 bojových vzletů a výrazně přispělo k obratu ve válce. Krvavě za to ovšem zaplatilo – při protizemních úderech odepsalo 60 strojů, v dalších bojích asi padesátku. Téměř 240 letounů utrpělo poškození, byť 215 z nich se mechanikům podařilo opravit. Padlo minimálně 31 letců a dalších 14 skončilo v zajetí. Za své mrtvé se židovští letci pomstili sestřelením zhruba 300 strojů (údaje ve zdrojích kolísají od 277 do 360).

Vlastní stroje

Fakt, že se obránci nechali takřka fatálně zaskočit, vedl po válce k personálním změnám i úpravám systému pohotovosti záchytných stíhačů. Nejistá politická situace také vedla izraelský letecký průmysl k vývoji vlastních strojů, který vyvrcholil v polovině 70. let víceúčelovým bojovým letounem Kfir – výraznou modifi kací Mirage 5. Podstatně významnější posilu – potřebnou mimo jiné jako protiváhu vůči výkonným MiG-25 v egyptských barvách – pak představovaly nákupy letadel z USA.

Roku 1976 dorazily první stíhačky F-15A Eagle, jejichž piloti se školili přímo za oceánem. Elegantní a výkonný stroj měl Izraeli získat ztracenou vzdušnou nadvládu, dalšího roku navíc Tel Aviv objednal 75 víceúčelových „ef šestnáctek“ v jednomístné i dvoumístné verzi. Arabským pilotům měly začít zlé časy, neboť výcvik Izraelců se zaměřil na zachovávání zásad fungujících už od druhé světové války, nicméně s použitím nejmodernějších verzí řízených střel AIM-9 Sidewinder a AIM-7 Sparrow.

Zrádné léčky

Arabští letci Izraelce provokovali a snažili se je vylákat do vzduchu, aniž by poté přijali boj. Plukovník Uri Even-Nir vzpomínal: „Začátek roku 1970 znamenal období syrské nestoudnosti, kdy tamější stíhači číhali poblíž hranic, ale jakmile jsme odstartovali, stáhli se. Rozhodli jsme se tomu učinit přítrž.“ Velení Chejl ha-aviru reagovalo výcvikem pilotů v přípravě léček, při nichž měli protivníka zaskočit. Do akce kupříkladu vzlétaly dva týmy, z nichž první hrál roli návnady a poklidně hlídkoval ve vyšší letové hladině. Čtveřice dalších stíhaček mezitím vnikla v přízemním letu nad syrské území a čekala, až protivník odstartuje. Poté se tyto dva páry lovců obrátily zpět, čímž Syřanům uzavřely ústupovou cestu. Zároveň se z výšky snesla první skupina a obě formace sevřely nepřítele do kleští. 

Dokončení: Sedmdesát let v boji proti přesile: Taktika izraelských stíhačů (4)

Ačkoliv většinou taková taktika fungovala, někdy se při ní Izraelci nevyhnuli ztrátám. Právě roku 1970 při kladení léčky zahynul pilot Šlomo Weintraub, který v minulém roce poslal k zemi čtyři migy. Even-Nir popsal jeho poslední chvíle: „Hlásil jsem rádiem, že se kolem vyskytuje silná protiletadlová palba. Vtom jsem spatřil Weintraubův stroj stoupat, což bylo v rozporu s instrukcemi. (…) Když pilot nereagoval na dotazy v rádiu, vystoupal jsem za ním. Spatřil jsem, že mirage postrádá kryt kabiny a pilot zmizel. Říkal jsem si, že se katapultoval, jenže padák jsme neviděli. Náhle začala mirage klesat a zaryla se do země. Později jsme pochopili, že Šloma zabil přímý zásah granátu, který utrhl kryt kabiny. Hlava mrtvého kolegy se sklonila k přístrojové desce, takže to vypadalo, že stroj je prázdný…"

Tým odborníků z Helmholtzova centra polárního a mořského výzkumu Institutu Alfreda Wegenera odplul z Norska a vstoupil do moře Laptěvů na okraji Severního ledového oceánu. Při cestě do centra Arktidy mu pomohl ledoborec Akademik Fedorov, provozovaný ruským Arktickým a antarktickým výzkumným ústavem. Badatelé se ponořili do nejtemnější tmy a extrémní zimy. Čekalo je 150 polárních nocí a teploty až −45 °C. Nyní je jejich domovem ledoborec pevně zamrzlý v ledu, zatímco se z mise pomalu ukrajuje první čtvrtina. Devět měsíců zůstává před nimi. 

V projektu MOSAiC – česky „multidisciplinární driftující výzkumné stanice pro studium arktického klimatu“ – mají vědci za úkol co nejdetailněji prozkoumat Arktidu jako epicentrum globálního oteplování a lépe tak poznat jeho dopady na zatím zamrzlý region i na celý svět. Šéf mise Markus Rex na tiskové konferenci před vyplutím uvedl, že je situace v Arktidě víc než znepokojivá. Na začátku minulého roku bylo totiž v jejím nitru tepleji než v téže době v Německu. 

Neproniknutelná tma

Podle plánu se měl ledoborec Polarstern neboli „polárka“ připojit ke kře, která bude dost velká, silná a stabilní, aby mohli vědci na jejím povrchu pracovat po celý rok. Ideální kandidátku hledali krátce, zato intenzivně pomocí vrtulníků, satelitních snímků i výsadků v motorových člunech. Nešlo o snadný úkol, jelikož typický led, se kterým se setkávali, byl převážně tenký a vykazoval známky intenzivního tání. Po několika dnech od vyplutí se však poštěstilo najít vhodnou kru o rozměrech 2,5 × 3,2 km, načež posloužila jako výchozí bod pro založení komplexního výzkumného tábora. 

Hledání kry představovalo tu lehčí část. Jako skutečná výzva se ukázala nutnost postavit na ní tábor. Pracovníci totiž musejí čelit nejen neproniknutelné tmě, ale také drsnému počasí a ledním medvědům.

Stovky expertů, jedna expedice

Nyní se vědci po zbytek mise nechají unášet vodami Severního ledového oceánu. Jde o jediný způsob, jak se dostat do střední Arktidy, jelikož tamní led je příliš silný i na prorážení ledoborcem. Během 390 dnů se na lodi vystřídá okolo 600 účastníků z 20 zemí, z toho polovinu tvoří vědci. Naráz se může na palubě nacházet 44členná posádka a 55 badatelů i techniků. 

Pro výzkum mají k dispozici devět laboratoří: Budou zkoumat dno, složení vody, atmosféru i mořskou faunu a flóru. Stejně tak budou monitorovat a studovat interakce mezi vzduchem, oceánem a ledem. Pokud porozumí dynamice arktického systému, budou moct přesněji modelovat, jaké dopady má změna klimatu na celou Zemi. Markus Rex nedávno uvedl, že se Arktida zahřívá nejrychleji a nejdramatičtěji z celé planety. 

Dílky do skládačky

Jakmile Polarstern zakotvil na kře, vyrostly na ledovém povrchu jednotlivé menší tábory, kde probíhá většina výzkumu. Vědci z různých týmů zkoumají rozdílné aspekty, ale jejich výsledky tvoří vždy dílek do celkové skládačky obrazu klimatu Země.

Například skupina, jež studuje místní ekosystém, chce zjistit, zda se pod ledem na otevřeném moři vyskytují nějaké populace ryb. A pokud ano, jak velké jsou a jakou roli hrají v potravním řetězci Severního ledového oceánu. Hydroakustická data sbírají vědci pomocí echolokátoru, videozáznamy pak díky podvodnímu kamerovému systému, který se zvládne ponořit až do hloubky 375 m. Ze vzorků vody dokážou badatelé získat informace o rybí DNA.

Biogeochemici zkoumají chemii v mořském ledu, oceánu a atmosféře. Zvlášť se zaměřují na stopové plyny, které souvisejí se změnou klimatu. V terénu shromažďují led, vodu i sníh a následně je na lodi analyzují.

Život na palubě

Náročné klimatické podmínky, výskyt medvědů a stísněný prostor vyžadovaly ještě před misí rozsáhlou přípravu. Vědci, kteří na expedici míří, musejí absolvovat trénink, který je na výzvy dostatečně nachystá. Nejběžnější dril se týká opuštění plavidla v případě požáru a následného nouzového přežití na ledě. Základní techniky k záchraně života patří také do tréninkové náplně výzkumníků. 

Mnohem důkladnější přípravou ovšem procházejí specializovaní technici, kteří zodpovídají za bezproblémový chod lodi, udržování stanových měst a nekonečné uklízení přistávací plochy pro letadla a vrtulníky. Intenzivní výcvik pro případ ohně probíhal v co nejrealističtějších podmínkách – v hasičských uniformách přímo na palubě, uprostřed dusivého kouře a při nulové viditelnosti. Podle účastníků šlo o zdaleka nejtvrdší zkoušku před naloděním. 

Medvěd, kam se podíváš

V posádce jsou dokonce speciální „medvědí hlídači“, vybavení nočním viděním a automatickými zbraněmi. Nejméně šest jich neustále hlídá asi tříkilometrový perimetr okolo lodi. Tvrdá služba zahrnuje dlouhé hlídkování za jakéhokoliv počasí, ale strážci jsou prý zvyklí: Většina z nich sloužila v armádě či jako horští vůdci. 

Zdůrazňují však, že si rozhodně nepřišli zalovit. Při spatření medvědů se totiž okamžitě stahují a cestou „sbírají“ vědecké týmy, které se právě nacházejí na ledové ploše. Pokud už na evakuaci nezbývá čas, pokoušejí se zvířata zahnat zvukem lodní sirény. Střílejí pouze v případě, že ani tento pokus nezabere. Zatím to ale udělat nemuseli: Bílé šelmy nebývají agresivní, a obvykle jsou pouze zvědavé.  

V dnešní době se bohužel mezi bakteriemi intenzivně šíří geny pro různé typy rezistence vůči antibiotikům. Klasické léky proti bakteriálním infekcím kvůli tomu přestávají fungovat a infekce, na jejichž nebezpečnost jsme skoro zapomněli, nás opět začínají ohrožovat závažnými dlouhodobými zdravotními důsledky nebo i smrtí.

Podle nového výzkumu amerických odborníků se na šíření genů pro bakteriální rezistence podílejí bakterie, které s námi žijí v prachu domácností i pracovišť. Když se k nim dostanou bakterie z vnějšího prostředí, které mají ve své genetické výbavě zmíněné nebezpečné geny, mohou je našim „domácím“ bakteriím předat. Během svého výzkumu badatelé objevili u bakterií v prachu uvnitř místností na 50 genů pro rezistence, které si bakterie mohou navzájem předávat.

TIP: Nebezpečí roste: V roce 2050 zabijí rezistentní bakterie 10 milionů lidí ročně

Vědci upozorňují, že zvláště lidé ve městech přitom stráví doma nebo v práci naprostou většinu svého času. Pokud jsou během té doby vystaveni bakteriím s geny pro rezistenci na antibiotika, představuje to pro ně riziko, s nímž odborníci doposud příliš nepočítali. Jak se zdá, uklízet prach se docela vyplatí.

Etiopie, Keňa a Somálsko bojují s ničivými roji sarančat. Obří roje se do oblasti rozšířily z Jemenu přes Rudé moře. Silné srážky zde na konci roku 2019 vytvořily ideální podmínky pro přemnožení hmyzu. Podle mluvčího Organizace OSN pro výživu a zemědělství jde o největší invazi hmyzu za posledních 25 let. V Keni podobné množství hmyzu nepamatují nejméně 70 let. Ohroženy jsou rovněž Uganda a Jižní Súdán, pokud se hejna budou dále rozrůstat a šířit. 

Sarančata za den urazí až 150 kilometrů a každý jedinec spořádá za jeden den ekvivalent své hmotnosti. Jeden roj o velikosti Paříže tak zvládne za den sežrat tolik co polovina populace Francie. Roj může čítat 40 až 80 milionů jedinců. Podle odborníků by se současný počet sarančat mohl do června zvýšit až 500×. 

TIP: Nejsmrtonosnější hmyzí roje: Mračna, která zastíní i slunce

Pro těžce zkoušenou Afriku jde o katastrofu obřích rozměrů. Sarančata již v Keni zničila velkou část úrody v jinak bohaté oblasti Rift Valley a hrozí tak nedostatek potravin. Loňská úroda kukuřice byla kvůli dešťům a chorobám o 11 % nižší než obvykle. Hmyzí invaze je tak další ranou tamnímu zemědělství. Jedinou účinnou obranou proti tak velkému množství hmyzu představuje letecký postřik insekticidy.

Americká společnost Firefly Aerospace vyvíjí nosnou raketu Alpha, která by měla vynášet a nízkou oběžnou dráhu náklady až o hmotnosti jedné tuny. 29 metrů vysoká raketa Alpha by měla startovat z Vandenbergovy letecké základny v Kalifornii, a pohánět by ji měly motory Reaver. Zatím je vše ve fázi testů.

A testování ne vždy dopadne podle představ konstruktérů a inženýrů. Ve středu 22. ledna (2020) uspořádali Firefly Aerospace test rakety Alpha se zážehem motorů Reaver. Test se uskutečnil v testovacím zařízení společnosti v texaském Briggsu. Během testu se měly spustit všechny čtyři motory Reaver a měly být zažehnuté po dobu 5 sekund.

Požár při pozemním testu

Test ale rozhodně nedopadl podle očekávání – jak ukazuje dostupné video, záhy po začátku testu vyšlehl z oblasti motorů plamen. Test pak byl ihned přerušen a aktivoval se požární systém testovacího zařízení, který plameny následně uhasil. Jak Firefly zdůrazňují, při nehodě nebyl nikdo zraněn. Stejně tak prý raketa Alpha ani testovací zařízení neutrpěly větší škody.

TIP: Soukromá raketa FireFly Alpha bude poháněná levným metanem

Specialisté Firefly Aerospace teď ve spolupráci s místními úřady a hasiči vyšetřují příčiny nehody. Před touto nehodou Firefly plánovali první let své rakety Alpha na letošní duben. Po něm měl následovat druhý let v červnu. Teď budou muset čekat na výsledky vyšetřování, což by mohlo vést ke zpoždění těchto naplánovaných letů.

Malých ostrůvků je v této části planety nepočítaně a my se na krátký odpočinek a svačinu zastavili u jednoho z nich. Ponořili jsme se do moře a obdivovali barvy a tvary podvodního světa. Naše vodní siesta byla najednou přerušena voláním jednoho ze členů posádky, který na mě energicky mával. Bez většího očekávání jsem šel i s fotoaparátem za ním a ve vzdálenosti asi šedesáti metrů jsem uviděl velkého černého ptáka. Teprve v teleobjektivu jsem pochopil, s kým mám tu čest. Obrovský zobák a vztyčená chocholka mě upozornily, že mám před sebou kakadu palmového (Probosciger aterrimus), jeden z nejimpozantnějších papouščích druhů.

Snad 70 centimetrů velký jedinec okusoval kůru na ztrouchnivělém stromě. Postupoval jsem k němu velice opatrně a po chvílích jsem přikládal k oku foťák, abych zaznamenal mimořádné setkání. Kakadu si mne velice brzy všimnul, a když jsem od něj byl asi 30 metrů daleko, přestal okusovat strom a koukal upřeně na mne. Něco začal žvatlat a podupával jednou nohou. Pak poposkočil a vzlétl … „A je v háji!“ blesklo mi hlavou.

TIP: Papoušci a lidská řeč: Proč papoušci dávají mláďatům křestní jména?

Jenže namísto odletu papoušek přistál asi tři metry přede mnou na nízké větvi a koukal se mi přímo do očí. Byl hrozně zvědavý a stále si prohlížel fotoaparát, poslouchal cvakání závěrky a neustále kroutil hlavou se vztyčenou černou chocholkou. Domorodci mi později vyprávěli, že papoušků tohoto druhu tady žije velmi málo a jen někdy je na nezalidněných malých ostrovech možné vidět jednoho nebo dva jedince. O to víc si tohoto setkání cením.

Hašení obrovských lesních požárů, například takových, jaké stravují Austrálii, Kalifornii nebo třeba Sibiř, bývá velmi složité a nebezpečné. Od roku 1953 je jednou z klíčových zbraní hasičů proti těmto požárům hašení vodou, pěnou, či podobnými látkami, které vypouštějí letouny z velmi malých výšek.

Obvykle jde o skutečně extrémně nízkou výšku, přibližně okolo 30 až 36 metrů. Takové létání je pochopitelně velmi nebezpečné. Zároveň je ale nezbytné, protože hasící prostředky by se při uvolnění ve větší výšce změnily na aerosol a rozlétly by se neúčinně po okolí. Další problém je v tom, že noční hašení v tak malých výškách je natolik rizikové, že požární letouny létají obvykle jen ve dne a v noci si požáry nerušeně hoří.

TIP: Tajná mise: Speciální jednotka hasičů zachránila wolemii vznešenou

Izraelská společnost Elbit Systems představila veřejnosti nový požární systém HyDrop pro letecké hašení z vyšších výšek a zároveň s větší přesností. Klíčovou součástí systému je stroj na výrobu biologicky rozložitelných „pelet“ z vody či podobného hasícího prostředku. Stroj se vejde do standardního nákladního kontejneru a vyrobí 10 tun pelet na hašení za hodinu. Jak ukázaly nedávné testy, s peletami je možné velmi přesně hasit vrtulníkem či letadlem, z výšky až 150 metrů. V takových výškách je přitom možné létat i v noci.