Je velká spousta věcí, které bych v české přírodě ráda zažila. Jeden z mých ornitologických snů vypadá následovně. Je mrazivé ráno, zbytek sněhu křupe pod nohama a od úst krytých šátkem se skrz tkaninu prodírá bělavá pára. Slunce ještě nevyšlo a pod tmavými siluetami stromů v lese je stále tma. Nebe s přicházejícím úsvitem pomalu bledne a téměř hmatatelné ticho opakovaně protne zvučné zahoukání: „ú - hu“. Jako odpověď se vzápětí ozve mnohem vyšší a drsnější hlas.

Stojím a se zatajeným dechem naslouchám. Zvednu hlavu a soustředěně pátrám v korunách probouzejících se stromů. Pravděpodobnost, že spatřím velkou přelétající siluetu je ale i v mých představách mizivá. Hlas tokajícího páru výra velkého je totiž slyšitelný až na čtyři kilometry, což znamená, že dvojici sice slyšíte, ale od samotného centra dění můžete být pěkně daleko!

Starosti zamilovaného páru

Toku výra velkého (Bubo bubo) jsem nikdy nenaslouchala, ale v skrytu duše věřím, že se mi to někdy poštěstí. Výři často začínají houkat již v lednu a pokračují podle počasí s různou intenzitou do března nebo dubna. Partneři se ozývají společně a i na dálku můžeme rozlišit pohlaví protagonistů, poněvadž hlas samce je hlubší než hlas jeho družky. Samice na vábení odpovídá ve vyšší tónině. Jde o takzvané duetové volání, které je na hnízdišti možné slyšet nejčastěji za svítání nebo při soumraku. Někdy samice vydává štěkavé „rref“. Výři tímto způsobem harmonizují své biologické rytmy před vlastním hnízděním a zároveň upozorňují jiné páry na obsazenost dané lokality. Během toku se může výr ozvat až několiksetkrát.

Hnízdo jako takové si výři nestaví (to je ostatně společné všem sovám). Samice si pouze vybere kotlinku na zemi nebo na skále, případně ji v měkčím podloží sama vytvoří – jednoduše se zavrtí, aby se vejce ze snůšky nerozkutálela. Občas výři využijí staré hnízdo na stromě po větších dravcích nebo volavkách, zcela výjimečně zahnízdí v dutině stromu. V poslední době se (i když zatím ne v ČR) objevují i hnízda na budovách, třeba uprostřed velkých měst.

Neviditelný a neslyšitelný

Přestože výr velký je největší sovou na světě, ve volné přírodě je velmi nenápadný. Znova a znova si v duchu přehrávám krásnou scénu, kdy jsem výra sledovala při vzletu ze suché trávy na pokraji lesa. Stébla převyšovala tělo sovy, která díky rezavohnědému zbarvení i navzdory své velikosti velmi dobře splývala s okolím. Nejvýraznější na ní byly tmavě oranžové oči, které z lesního příšeří zářily jako dva obrovské jantary.

Pokud tedy výr přímo před vámi nevzlétne, nemáte mnoho šancí ho v přírodě odhalit a většinou ho bez povšimnutí minete i v opravdu malé vzdálenosti. A v případě, že výr vzlétne odněkud za vámi, neuslyšíte ho, třebaže může rozpětím svých křídel dosáhnout úctyhodných sto sedmdesáti centimetrů. Díky měkkému peří se zvláštními chloupky na povrchu letek totiž všechny sovy létají zcela nehlučně.

Pozor na výří bázlivce

V okamžiku, kdy je výr vyrušen a nemá možnost ústupu, nafoukne se a načepýří, čímž opticky ještě zvětší svou velikost. Výhružně syčí a klape zobákem. Stejně se chová i samice, která brání své potomky na hnízdě (a tutéž taktiku používají mláďata, dokud nedovedou létat). Pokud se ale agresor nenechá tímto počínáním odradit, dává se matka brzy na ústup a jenom zpovzdálí žalostně houká.

Když toto chování srovnáme s daleko menšími puštíky (zvláště puštíkem bělavým), kteří svá hnízda častokrát brání i třeba proti velkým šelmám nevyjímaje člověka, výr se v tomto směru chová navzdory své velikosti jako bázlivec. Jeho chování má však svůj dobrý důvod. U dlouhověkých druhů s malým počtem mláďat, které se začínají rozmnožovat až po několika letech, je totiž pro zachování populace důležitější přežití rodičů než mladých. Rodiče tedy méně riskují. Výsledkem je, že když se v době před vylíhnutím drobotiny přiblíží člověk k výřímu hnízdu, a to i zcela náhodně, v polovině případů výr hnízdo opustí a v tom roce už nezahnízdí.

Jestliže tedy víte o hnízdišti výra, ale neznáte jeho přesnou polohu (např. víte jen, že je na nějakých konkrétních skalách), je potřeba, abyste se místu vyhnuli, dokud nemáte jistotu, že jsou mláďata už na světě. Tímto jednáním nejvíc přispějete k ochraně druhu. Ovšem i pak, pokud zrovna nejste ornitolog a nepřicházíte mláďata kroužkovat, mi jakékoli vyrušování výří rodiny připadá zbytečné.

Žádná jistota milovníků skal

Výr velký se vyskytuje na většině území ČR, téměř však chybí ve středočeských, východočeských a jihomoravských nížinách a ve vrcholových partiích hor. Obvykle se zabydluje na skalnatých územích, ideálně na balvanitých stráních větších lesních celků a na srázech říčních údolí s volným rozletem do sousední krajiny. Oblíbeným hnízdním prostředím jsou i odtěžené skalní stěny kamenolomů.

Mohlo by se zdát, že hnízdění v takovém těžce schůdném až nepřístupném terénu je bezproblémové, ale z dlouhodobého monitoringu České společnosti ornitologické (ČSO) vyplývá, že často opak bývá pravdou. Například četnost úspěšného vyvedení mláďat z hnízd umístěných na skalách v kraji Vysočina byla velmi malá (33,1 % z 287 sledovaných hnízd). Nejvíce úspěšné bylo hnízdění ve starých stromových hnízdech dravců. Kamenolomy mimo provoz byly výry obsazovány méně, úspěšnost v nich byla nízká. Naopak vcelku běžným jevem bylo hnízdění v kamenolomech s denním i nočním provozem a to s poměrně vysokým procentem úspěšnosti.

Nemilosrdně pronásledovaný

Podle závěrů monitoringu ČSO je neúspěšnost vyvedených výřích hnízd z velkého dílu důsledkem činnosti člověka. Stále se najdou lidé, kteří nejen tyto majestátní sovy mnoha způsoby pronásledují. Bez ohledu na zákon jsou výři odstřelováni, lidé úmyslně ničí jejich hnízda, vybírají a zabíjejí mláďata. Vzácností není ani nelegální lov do želez, na nějž samozřejmě doplácejí i další živočišné druhy.

Výmluvným příkladem lidské bezduchosti a krutosti je smutná zkušenost sběratele ptačích hlasů Pavla Pelze, který nalezl obsazené výří hnízdo na skalním výstupku ve vysoké stěně opuštěného lomu. „Po třech týdnech jsem se vrátil a chtěl jsem nahrát hlasy mladých. Když jsem se však ze skalní stěny podíval dolů, zjistil jsem, že samice byla na hnízdě zastřelena.“
Hnízdění i na relativně vysokých skalách ohrožuje všudypřítomná turistika a především populární skálolezectví. Nepřítelem výrů jsou i někteří fotografové přírody prahnoucí po exkluzivním snímku. V době, kdy jsou mláďata již vylíhlá, opuštění hnízda nehrozí ani při přímé kontrole hnízda ornitology. Proto se v této době mohou mladí výři kroužkovat.

Ohrožení konzervativci

Jestliže samice přijde o vejce velmi krátce po snůšce, je ještě schopna snést náhradní snůšku. Když ale dojde ke zničení celého hnízda nebo dokonce k zabití mláďat, pár již v daném roce nezahnízdí. Napřesrok pak bohužel založí hnízdo na stejném místě, čímž se zvyšuje riziko opětovného neúspěchu. Výři jsou totiž dlouhá léta věrni jednomu hnízdišti.

Jak je vidět, reprodukce výra velkého je složitá a pomalá. Vzhledem k dlouhověkosti těchto sov (až 40 let) se nízká úspěšnost hnízdění projeví teprve se značným časovým odstupem. Bezpodmínečná nutnost ochrany této impozantní sovy je však už nyní očividná.

Relativita bezpečné vzdálenosti

Ve fázi snášení a sezení na vejcích jsou výři nesmírně citliví na rušení na hnízdišti, i když paradoxně obsazují i činné kamenolomy. V nich však pravidelně, obyčejně po neměnné trase, jezdí stroje a chodí dělníci a výři tomuto stálému a předvídatelnému ruchu přivyknou. Dělníci se v tomto případě mohou pohybovat i v bezprostřední blízkosti hnízda (5 metrů). 

TIP: Srdnatý obránce puštík vousatý: Sova s duší mušketýra

Na druhou stranu kolem hnízda umístěného v lese stačí ve větší vzdálenosti (20 i 30 metrů) kupříkladu projet na motorce a při tom mu nevěnovat sebemenší pozornost a samice je může definitivně opustit. Jestliže tedy víte o hnízdišti výra, ale neznáte jeho přesnou polohu, je potřeba, abyste se místu vyhnuli. Tím nejvíc přispějete k ochraně druhu.

Představa kosmického prostoru jako velkého prázdna je zcela lichá. I ve Sluneční soustavě vyplňují prostor jednak částice slunečního větru, jednak částice s galaktickým původem, ale také mnoho prachových zrn nejrůznějších velikostí. Ta přitom mají různé „kořeny“: Část z nich je z hlediska existence našeho solárního systému tzv. primordiální. Nacházela se již v mateřské mlhovině, z níž Sluneční soustava vznikla, a hrála při formování naší hvězdy velmi důležitou úlohu. Některá z nich přetrvala dodnes, ale hledat bychom je měli spíš dál od Slunce. 

TIP: Řešení hádanky: Kosmický prach vzniká v explozích supernov

Velká část prachových zrn v okolí Země má původ v kometách, které je trousí při průletu kolem naší centrální stálice. Další díl pak pochází ze srážek malých těles Sluneční soustavy, jež představují také velmi prašné události. V neposlední řadě zachycují detektory družic i prach z mezihvězdného prostoru či od jiných hvězd. Celkově vzato se tedy jedná o „pěknou směsici“. 

Dnešní Země je z necelých tří čtvrtin pokrytá vodou a zbylá část představuje souš. Podle nového výzkumu amerických geologů to tak ale nejspíš nebylo vždycky. Zjistili to ze vzorků pradávných hornin z lokality Panorama v Západní Austrálii. Dnes je tohle místo asi 100 kilometrů ve vnitrozemí, ale před 3,2 miliardami let, kdy zkoumané horniny vznikly, bylo hluboko pod mořskou hladinou.

Jak podotýkají autoři výzkumu, neměli k dispozici žádnou tehdejší mořskou vodu. Prozkoumali ale horniny, které byly v kontaktu s mořskou vodou, a je z nich možné vyčíst řadu zajímavých věcí. Když analyzovali více než 100 vzorů z lokality Panorama, tak si všimli, že je v nich vyšší obsah těžšího a vzácnějšího izotopu kyslíku-18, v poměru k běžnému kyslíku-16.

TIP: Země má nový kontinent: Je velký jako Indie a téměř celý je pod vodou

Výsledky izotopových analýz ukázaly, že před 3,2 miliardami let byl v mořské vodě větší podíl kyslíku-18, než je tomu dnes. Odborníci již delší dobu vědí, že plochy souše, zejména pokryté jílovými horninami, účinně lapají právě atomy kyslíku-18. Z analýz australských hornin dávného mořského dna vyplývá, že tehdejší Země pravděpodobně neměla žádnou souš. Protože v té době již zřejmě existoval život, není vyloučeno, že vlastně pocházíme ze světa bez souše.

Rekreační koupání a plavání se u nás začalo ujímat od počátku 19. století. Než se však z veřejného koupání a plavání stala masově provozovaná zábava, museli lidé překonat řadu zábran. Jako nejsnáze odstranitelné se ukázaly náboženské a etické předsudky o tom, že člověk hřeší a způsobuje újmu druhým, když vystavuje veřejně své tělo. Zejména ženy, o které šlo především (u mužů se to tak vážně nebralo) se s tím vyrovnaly tak, že se zahalily od hlavě až k patě. Existovalo ale i pár těch, které své křivky vystavily v rouše Evině.

Pražská pikantérie

Na nejstarší podolské plovárně v Praze (ještě než byl vykopán tunel pod Vyšehradskou skálou) existovala první česká pláž s navezeným pískem. Cože na tom bylo tak pikantního? Inu, vydávali se tam koupat nudisté. Shromažďovali se zde odvážní měšťané a nestydatá mládež. Když projížděl kolem parník, skoro všichni se zvedli a běželi s hlučným pokřikem vystrkovat na pasažéry nahé zadky, za což sklízeli nadávky, ale někdy i potlesk. 

Ale co když si chtěl zájemce zaplavat slušně? Plavci tak činili, leč nikoliv v plavkách, nýbrž v koupacím či koupelném obleku. Kolem roku 1870 chodily dámy do vody v šatech a šněrovačkách, přičemž dolní lem sukní zatěžovaly olůvky, aby je voda nenadnášela. Koupací dámský úbor z doby kolem roku 1890 už odhaluje nohy do výše kolen, ovšem v punčochách! Jednodílné plavky kalhotkového střihu si začaly ženy oblékat až po první světové válce. 

TIP: Móda mezi světovými válkami: Jak ovlivnila politika módní trendy?

Až do sklonku 19. století se nahota, a to dokonce i při koupání doma, považovala za cosi nepatřičného. Součástí výbavy dívky z dobré rodiny proto bývala domácí koupací košile. V tomto textilu se ženy měly mýt či koupat i v úplném soukromí. Zatímco v antice spolu soutěžili sportsmani nazí, v 19. století něco takového nepřipadalo v úvahu. Jednou z věcí, které se v časech ranních červánků moderního sportu řešily, bylo vhodné odění. Dnes nám to přijde k smíchu, ale trenýrky s nátělníkem urážely široké okolí ještě v roce 1900.

Na jaře 1939 se tváří v tvář hrozícímu konfliktu rozhodla Velká Británie zdvojnásobit sílu své teritoriální armády a obnovit některé formace z první světové války. Mezi nimi byla dne 2. září 1939 aktivována i 15. (skotská) pěší divize, která vznikla jako dvojče 52. (Lowland) divize.

Čekání na válku

Po německé invazi do Holandska se divize v květnu 1940 přesunula do Anglie, kde zůstala následující čtyři roky. V důsledku nedostatku techniky a výzbroje sloužila především jako rezervoár lidských zdrojů pro útvary nasazené v zámoří. Situace se změnila v dubnu 1943, kdy došlo k reorganizaci na smíšenou divizi o dvou pěších a jedné tankové brigádě, ačkoli se jednalo jen o epizodu, a v září se jednotka vrátila k původní struktuře, status prvoliniového útvaru jí zůstal a vojáci se začali intenzivně připravovat na nasazení v Evropě.

V dubnu 1944 se divize přesunula na jih Anglie do okolí Brightonu, kde očekávala nalodění. Průměrný věk vojáků činil 25 let a navzdory pokračujícímu výcviku byly místní hospody večer vždy plné, chodilo se do vojenského kina, pěstovaly se sporty a v Brightonu se dokonce konaly horalské hry. Konečně 6. června dorazily zprávy o úspěšné invazi a již 8. června se divize začala naloďovat k cestě do Normandie; poslední transporty dorazily 24. června a rovnou odjely do shromažďovacích prostor pro nadcházející operaci. Léta příprav byla u konce, na divizi čekal křest ohněm. 

Děsivé bocage 

Tím se stala operace Epsom, britský úder vedený mezi Caen a Tilly-sur-Seulles, který měl překročit řeku Odon a od jihozápadu se přiblížit ke Caen. Na britské jednotky čekaly pověstné bocage – terén s úzkými klikatými silnicemi lemovanými živými ploty a valy, bez dominantních výšin, s kterým britští vojáci dosud neměli mnoho zkušeností.

Čerstvě dorazivší britský VIII. sbor v čele s 15. divizí byl nasazen na středu útočné sestavy, tankovou podporu zajišťovaly tanky Churchill 31. obrněné brigády a specializované ženijní tanky – takzvané „funnies“. Cílem divize bylo postoupit 7 km k řece Odon a zajistit předmostí na jejím jižním břehu, čímž by se vytvořil výchozí prostor pro 11. tankovou divizi k dobytí kóty 112 a dalšímu postupu jihovýchodně. Za 15. postupovala ještě 43. (wessexská) divize, která měla dobytý prostor dále konsolidovat.

Operace Epsom

Akce začala ráno 26. června 1944 za mohutné dělostřelecké podpory lodních i polních děl. Vojáci 12. tankové divize SS se v některých úsecích drželi až do odpoledních hodin, přičemž na ztracené pozice okamžitě organizovali protiútoky podporované obrněnou technikou. Večer druhého dne bitvy se 2. prapor Argyll and Sutherland Highlanders konečně zmocnil mostu přes Odon a zřídil předmostí na jeho jižním břehu. Navzdory tomu byl vybojovaný koridor stále jen 2,5 km široký a zranitelný ze všech stran. Protiútok přišel 29. června, kdy Němci proti „skotskému koridoru“ vrhli dvě tankové divize SS. Ačkoli osud ofenzivy v té chvíli visel na vlásku, podařilo se německé útoky odrazit. Britové však ztratili iniciativu a o den později se rozhodli Epsom ukončit a konsolidovat dosažené pozice.

Pokračování: Nespoutaný lev: 15. (skotská) pěší divize za druhé světové války (2) vychází v úterý 10. března

V průběhu operace se dosud v boji neprověření Skotové utkali mimo jiné s částmi pěti tankových divizí SS a 21. tankové divize Wehrmachtu. Navzdory nečekaně silnému odporu se Skotům podařilo splnit většinu jim určených cílů. Cena však byla vysoká: za pět dní ztratila divize 130 důstojníků (z toho 31 padlých) a 2 590 mužů a poddůstojníků (z toho 257 padlých a 786 nezvěstných). Němci museli k zastavení britského postupu nasadit tankové zálohy, které zde utrpěly citelné ztráty. Mimo jiné na bojišti zůstaly vraky 25 těžkých tanků Tiger I a 41 pantherů, z nichž řada padla za oběť skotské pěchotě a protitankovým dělostřelcům. 

Zní to poněkud strašidelně, ale v poslední době se stále častěji objevují léky a další zajímavé látky, které pocházejí z jinak smrtelně nebezpečných stvoření. Pavouci, hadi a štíři už nejsou jen hrozbou, ale také nám pomáhají v medicíně. Nejnovějším příkladem je výzkum malého proteinu pocházejícího ze štířího jedu, který je účinný v léčbě revmatické artritidy.

V současné době sice existují pro pacienty s artritidou protizánětlivé léky, mívají ale nepříjemné vedlejší účinky. Tyto léky jsou obvykle založené na steroidech, které sice potlačují záněty, ale zároveň působí v celém těle pacienta. Mohou například zvedat krevní tlak, tělesnou hmotnost anebo komplikovat diabetes.

TIP: Překvapení z Austrálie: Stane se ptakopysk záchranou pro diabetiky?

Pacienti s artritidou kvůli tomu nejednou stojí před dilematem. Mají brát potenciálně nebezpečné léky? Tuhle nelehkou volbu by jim mohl usnadnit právě před pár lety objevený protein ze štířího jedu. Díky svým pozoruhodným vlastnostem se může stát základem pro novou generaci léků na artritidu. V experimentech na potkanech vyšlo najevo, že se štíří protein hromadí v kloubech a potlačuje záněty. Zároveň se ukázalo, že nemá žádné zjistitelné vedlejší účinky.

Mise amerického vesmírného teleskopu Kepler, který byl specialistou na lov exoplanet, už před časem skončila. Teleskop ale nasbíral takové množství unikátních dat, že dodnes je, a ještě dlouhou dobu bude zřídlem objevů, ať už jde o exoplanety, hvězdy nebo zajímavé kosmické jevy.

Živoucím důkazem je i studentka astronomie Michelle Kunimoto z kanadské University of British Columbia, která teď dokázala „vytěžit“ z dat teleskopu Kepler celkem 17 nových exoplanet. Jedna z nich je přitom obzvláště zajímavá. Objevená exoplaneta KIC-7340288 b je velká jako jedna a půl Země, takže jde velmi pravděpodobně o kamennou planetu.

Slibná planeta, vzdálená 1 000 světelných let

Zároveň jde o planetu, která obíhá svoji hvězdu v obyvatelné zóně, takže přinejmenším teoreticky může na jejím povrchu existovat kapalná voda. Je to jedna z planet nejpodobnějších Zemi, které jsme zatím ve vesmíru nalezli. Podle optimistických scénářů by se mohlo jednat o obyvatelný svět.

TIP: Objev při studiu: Studentka astronomie odhalila čtyři nové exoplanety

Exoplaneta KIC-7340288 b je od nás vzdálená asi tisícovku světelných let. Jak upozorňuje Kunimoto, asi se tam nejspíš ještě dlouho nepodíváme. Prozatím víme, že je tam rok dlouhý 142 a půl pozemského dne. Planeta obíhá svou mateřskou hvězdu ve vzdálenosti o trochu větší, než je vzdálenost Merkuru od Slunce a zároveň na ni dopadá jen asi třetina záření, v porovnání se Zemí a Sluncem.

Po období odpočinku následuje u psů hyenovitých (Lycaon pictus) vysoce energeticky náročný vítací rituál, jenž zaujal Neila Jordana z australského UNSW centra pro ekosystémové vědní disciplíny. „Chtěl jsem tomuto kolektivnímu chování lépe porozumět a všiml jsem si, že než psi vyrazili na lov, vydatně kýchali,“ popisuje počátky výzkumu Jordan a dál říká: „Zdokumentovali jsme 68 vítacích rituálů u pěti psích smeček žijících v deltě Okawango v Botswaně a skoro jsme nemohli uvěřit tomu, jak analýzy potvrdily naše podezření. Čím víc kýchnutí se odehrálo, tím bylo pravděpodobnější, že se smečka zvedne a vydá na lov. Kýchání fungovalo jako druh volebního systému.“

TIP: Nutnost spolupráce triumfuje: Hyeny chytřejší než opice

Nezáleželo však pouze na tom, kolikrát se kýchnutí ozvalo, ale zásadní bylo také to, který člen smečky se ke kýchání přidal. V případě, že se kýchnutí ozvalo i od dominantního samce nebo samice, byl celkový počet kýchnutí před započetím lovu nižší. Jestliže nikdo z dominantního páru své souhlasné kýchnutí nepřidal, bylo potřeba, aby jiní členové smečky kýchli přibližně desetkrát. Teprve pak se všichni zvedli a vyrazili na lov.

Určité formy hlasování jsou známé i u jiných sociálních masožravých tvorů, jako jsou například surikaty. Zjištění, že nerozhoduje jen celkový počet hlasů, ale každý hlas má jinou váhu, je ovšem novinka.

Prvním významným středoevropským antisemitou a populistou byl Georg Schönerer. Syn bohatého železničního podnikatele Mathiase, kterého císař František Josef I. roku 1860 vyznamenal rytířským titulem, vyrostl na zámečku Rosenau u Zwettlu. Když se později ujal řízení rodového majetku, vrhl se na zušlechťování společnosti – zakládal hasičské sbory, knihovny, myslivecké spolky a výrobny krojů, což mu vyneslo přízvisko „selský vůdce“.

Jako mnozí německy hovořící Rakušané se ani Schönerer nesmířil s porážkou v prusko-rakouské válce a s představou, že německy mluvící země sjednotí Prusko, zatímco Rakousko zůstane stranou. Prostor k politické dráze mu však poskytl až krach na vídeňské burze v roce 1873.

Ohnivého řečníka zvolili téhož roku do říšského sněmu, načež se syn velkopodnikatele a šlechtický velkostatkář stal tvrdým kritikem elit a podnikatelů. Jeho program stavěl na obviňování tradičních politiků i na kritice „starého Rakouska“ a podvratných menšin – zprvu Čechů a později čím dál výrazněji také Židů. 

Přítel a nepřítel Židů

Jeho nově založená Všeněmecká strana nevycházela jen z nacionalismu. V roce 1882 vyhlásila v Linci ambiciózní program vzniku sociálních dávek a úrazového pojištění, rozšiřování volebního práva a zákazu dětské práce. V její propagaci hrál ovšem hlavní roli antisemitismus. Schönerer Židy označil za „svinskou rasu“ a požadoval pro ně zvláštní omezení. Ve straně byl přijat tzv. árijský paragraf, který jim znemožňoval členství a vyzýval k jejich „odstranění ze všech oblastí života“. Mezi Schönererovy blízké přátele paradoxně patřili Židé jako Viktor Adler či Masarykův kritik Heinrich Friedjung.

Roku 1884 politik vyrukoval s obviněním, že pohádkově bohatí finančníci židovského původu Rotschildové plánují spiknutí, a navrhoval zestátnit jejich železnice. Plán nevyšel, ale Schönerer se stal lidovým hrdinou. 

Linie vedoucí k Hitlerovi

V březnu 1888 vtrhli jeho stoupenci do kanceláří deníku Neues Wiener Tagblatt a ztloukli redaktory holemi. Korunní princ Rudolf, kterého Schönerer označoval za „židovského pacholka“, se zasadil o exemplární potrestání agresorů – i původce útoků. Rytíře Schönerera odsoudili ke čtyřem letům za mřížemi, odebrání titulu a ztrátě práv, čímž přišel také o poslanecký mandát. Jenže trest z něj udělal mučedníka: Když nastupoval do vězení, cestu k jeho domu lemoval špalír přívrženců a kvůli ohromnému davu uvízl kočár prince Rudolfa na několik hodin v ucpaných ulicích.

Pobyt ve vězení, spojený s nadměrnou konzumací alkoholu, oslabil Schönererův vliv. Zatímco si odpykával trest, jeho stoupenci založili dvě nové strany, jež zpočátku pokračovaly v antisemitském programu: Viktor Adler vedl sociální demokracii a Karl Lueger křesťanské sociály. Právě jejich protižidovské výpady pak již v mládí uchvátily Adolfa Hitlera, který Luegera označoval za svého hlavního učitele.

Image

Čtěte také

Vražda Anežky Hrůzové: Co rozpoutalo drama zvané hilsneriáda?

Od doby zahájení filmové série o Jurském parku se odborníci dohadují, zda je možné, aby se genetický materiál zachoval po dlouhé miliony let, které uplynuly od vymření velkých neptačích dinosaurů. Až doposud převažoval názor, že to není možné, a že DNA nemůže vydržet tak dlouhou dobu neporušená. Za maximální možnou dobu, po kterou může DNA vydržet ve fosilním materiálu v rozeznatelném stavu, se považuje zhruba jeden milion let.

Tým amerických a čínských paleontologů teď ale přišel se senzačním objevem DNA a proteinů ve fosilních pozůstatcích mláděte druhohorního „kachnozobého“ dinosaura rodu Hypacrosaurus, které žilo v závěru období křídy – tedy zhruba před 75 miliony let. Tito býložraví dinosauři byli v dospělosti obrovští, dorůstali délky až osmi metrů. V tomto případě šlo o fosilii mláděte, které bylo ještě tak malé, že zatím ani nemohlo opustit hnízdo.

TIP: Vědci potvrzují: Druhohorní dinosauři snášeli pestrobarevná vejce

Vědci při analýze lebky tohoto mláděte objevili části tkáně chrupavky, ve které byly některé z buněk neuvěřitelně zachovalé. V těchto buňkách objevili stopy po přítomnosti zachovalé DNA a také proteinů. Výzkum stále pokračuje a vědci se teď budou snažit objev potvrdit a rozšířit. Mnozí odborníci ve světě ale berou tento objev s rezervou a tvrdí, že velmi pravděpodobně mohlo dojít ke kontaminaci fosilie dnešním genetickým materiálem. Podobné případy se v minulosti již několikrát vyskytly. Jeden z takových omylů přitom stál za inspirací pro tvůrce Jurského parku.