1783: Saturnem to nekončí

Ještě v polovině 18. století končila Sluneční soustava dráhou Saturnu. Další planetu – Uran – objevil německý astronom William Herschel, který byl nejen vynikajícím konstruktérem dalekohledů, ale i velmi dobrým pozorovatelem. Těleso přitom odhalil náhodou: 13. března 1781 si při přehlídce oblohy všiml poměrně jasného objektu v souhvězdí Blíženců. Pokládal jej za mlhovinu či kometu bez vyvinutého chvostu, ve skutečnosti se však jednalo o novou planetu. O zpřesnění její dráhy se zasloužil francouzský astronom Pierre-Simon de Laplace, jenž v roce 1783 vypočítal, že těleso obíhá kolem Slunce ve vzdálenosti 19,2 AU (astronomická jednotka, 1 AU odpovídá střední vzdálenosti Země–Slunce), a to jednou za 84 let. Z několika návrhů na název nového člena naší soustavy nakonec zvítězilo jméno Uran.

Astronomové pozorující zmíněnou planetu si ovšem brzy všimli, že se nenachází přesně tam, kde by měla podle výpočtů být. V roce 1834 tak anglický reverend Thomas Hussey tvrdil, že za její dráhou musí kroužit další planeta: A podle výpočtů Urbaina Le Verriera ji pak 23. září 1846 nedaleko předpovězeného místa objevil německý astronom Johann Gottfried Galle. „Nováček“ dostal jméno Neptun, ani tehdy však rozšiřování řad Sluneční soustavy nekončilo. Na základě pozorovaných rušivých vlivů na vzdálené planety objevil Clyde Tombaugh 18. února 1930 další nové těleso – planetu Pluto.

20. léta 20. století: Mléčná dráha není jediná

Byly doby, kdy se astronomové domnívali, že Mléčná dráha představuje celý vesmír. Ve 20. letech minulého století však Edwin Hubble dokázal, že naše Galaxie je pouze jednou z mnoha. Podle Hubblea představovaly pozorované spirální mlhoviny velmi vzdálené galaxie – jeho myšlenka byla správná a navždy změnila náš pohled na vesmír.

Spolupracující astronom Harlow Shapley vypočítal, že Mléčná dráha měří v průměru 300 tisíc světelných let (dnes se udává něco přes 100 tisíc). Hubble strávil několik měsíců pozorováním pomocí Hookerova teleskopu s objektivem o průměru 2,5 m na kalifornské observatoři Mount Wilson. Zaměřil se mimo jiné na mlhovinu v Andromedě, která byla v té době největší známou spirální mlhovinou. Jeho pozornost upoutaly hvězdy, jejichž jasnost střídavě rostla a zase klesala. Následující výpočty nakonec vedly k přehodnocení vzdálenosti proměnných hvězd – na 2,4 milionu světelných let. Znamenalo to, že Mléčná dráha zcela jistě není osamělá a že se sledované stálice nacházejí v nějakém podobném uskupení. Hubble pak objevil mnoho jiných galaxií a obrovský vesmírný prostor zaplnila spousta „nových“ hvězdných ostrovů.

1929: Vesmír se rozpíná!

V roce 1929 Edwin Hubble také objevil, že se od nás vzdálené galaxie nadále vzdalují, a to tím rychleji, čím větší vzdálenost je od nás dělí. Mírou rychlosti vzdalování je tzv. Hubbleova konstanta. 

O její výrazné zpřesnění se v posledních letech zasloužila americká družice WMAP, podle níž se vesmír rozpíná rychlostí 73 km/s na megaparsek (Mpc). Jinými slovy: Galaxie, kterou od Země dělí právě 1 Mpc (čili 3,26 milionu světelných let), bude o sekundu později o 73 km dál; a hvězdný ostrov ve dvojnásobné vzdálenosti (tj. 2 Mpc) bude za sekundu o 146 km dál. Vzdálené galaxie se však nevzdalují od nás – nejsme středem vesmíru. Kdybychom se nacházeli v některém z okolních hvězdných ostrovů, pozorovali bychom, že se všechny ostatní galaxie vzdalují právě vůči našemu novému domovu. Vzdalují se zkrátka jedna od druhé.

Na tomto místě je nutné připomenout, že galaxie se napříč vesmírem nepohybují – ve skutečnosti se zvětšuje prostor mezi nimi. Představte si, že na napnutou gumu umístíte v určité vzdálenosti dva korálky. Když gumu natáhnete, vzdálenost mezi korálky se zvětší, aniž by se kterýkoliv z nich na gumě posunul. Zvětší se totiž prostor (guma) mezi nimi. A ve vesmíru se odehrává totéž, rozdíl je pouze v trojrozměrném provedení. Známý popularizátor astronomie Jiří Grygar používal jako příklad kynoucí těsto s rozinkami, jež představují galaxie: Jak těsto kyne, zvětšuje svůj objem (jako vesmír), přičemž se jednotlivé rozinky (galaxie) od sebe vzdalují, aniž by se uvnitř těsta pohybovaly.

Pozorování pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu (HST) – pojmenovaného právě na počest významného amerického astronoma – potvrdila, že se vesmír nejen rozpíná, ale že se navíc jeho rozpínání zrychluje. Může za to zřejmě tzv. skrytá energie, o jejíž povaze zatím astronomové nevědí téměř nic.

1965: Nalezli jsme svědka počátku

Radioastronomové Arno Penzias a Robert Wilson v roce 1965 zcela náhodně objevili mikrovlnné záření kosmického pozadí (Cosmic Microwave Background – CMB), když studovali oblohu pomocí antény v americkém New Jersey. Zmíněné elektromagnetické záření se označuje též jako reliktní, prostupuje celý vesmír – a se svou teplotou pouhých 2,73 K je svědkem dávného období.

Dnes víme, že byl kosmos na počátku mimořádně hustý a horký. Postupně se rozpínal, a jak chladl, vznikaly v něm stále složitější struktury. V čase pouhých deseti mikrosekund se vytvořily neutrony a protony, které se později spojovaly v lehká atomární jádra. V čase 400 tisíc let vesmír zchladl na 4 000 °C. Tehdy skončila éra volných elektronů, jež následně zformovaly obaly kolem atomárních jader. Vznik prvních atomů provázela mimořádná změna: Světlo se oddělilo od látky a započalo svou samostatnou kosmickou pouť.

V době jeho vzniku šlo skutečně o světlo s vlnovou délkou kolem 700 nm, na hranici viditelného a infračerveného oboru. Vlnová délka světla sleduje expanzi vesmíru a prodlužuje se spolu s ní. Za uplynulých víc než 13 miliard let od okamžiku oddělení reliktního záření se jeho vlnová délka „natáhla“ na 1 mm. Proto původně červené světlo září dnes v mikrovlnné oblasti. Pohled na reliktní záření znamená pohled na samotný konec období označovaného jako Velký třesk.

70. léta: Víme, jak vznikl Měsíc

Přestože je Měsíc nejbližším kosmickým sousedem Země, astronomové dlouho neměli jasno, jak vznikl. Existovaly tři nejvýznamnější teorie: Podle jedné byl náš souputník „synem“ Země, což znamená, že se někdy v minulosti část zeměkoule odtrhla a vytvořila přirozenou planetární družici. Podle druhé teorie váže obě tělesa „sourozenecký“ vztah: Zformovala se tedy přibližně ve stejnou dobu na podobné oběžné dráze kolem Slunce a hmotnější Země si gravitačně přisvojila méně hmotný Měsíc. Třetí teorie předpokládala, že je náš souputník „manželem“ naší planety – Země si díky své gravitaci „přivlastnila“ těleso, které se dostalo do její blízkosti.

Počátkem 70. let minulého století se však objevila nová teorie, podle níž vznikl Měsíc v důsledku srážky Země s jiným tělesem. Náš souputník tak za svůj zrod zřejmě vděčí velké katastrofě, která se udála asi před 4,5 miliardy let. V té době se mladá Země srazila s objektem o velikosti Marsu, pojmenovaným Theia. Těleso se střetlo se zárodečnou planetou jen tečně, pod natolik vhodným úhlem, že byly zasaženy pouze horní vrstvy jejího povrchu. Zeměkoulí se začala šířit obrovská rázová vlna a celou jí otřásla. Povrch těles se přitom silně zahřál, až došlo k roztavení horniny. Povrchový materiál obou objektů se odpařil a byl vymrštěn do vesmíru. Tato mračna odpařených hornin spolu s vyvrženými úlomky pak na oběžné dráze naší planety zformovala prstenec materiálu, který se shlukoval, až nakonec vzniklo nové těleso – Měsíc.

Pokračování: 15 převratných objevů ve vesmíru posledních dvou století (2.) (vychází v neděli 9. února)

Podle nejnovějších upřesňujících modelů se však Země nesrazila s Theiou tečně, nýbrž mnohem razantněji. Rovněž velikost dopadajícího tělesa se nyní odhaduje téměř na rozměry Země. Nová představa vychází z poznatku, že materiál naší planety a Měsíce je velmi podobný – muselo tudíž dojít k velkému impaktu a k dokonalému promíchání vyvržené látky z obou objektů, z níž se pak utvořil náš souputník.

Podnět ke vzniku nového těžkého obrněnce pro německou armádu vzešel z vývoje bojů na východní frontě. Dokud se Wehrmacht soustředil na ofenzivu, preferoval spíš lehčí a pohyblivější obrněnce schopné rychlých obchvatných manévrů. Třiadvacetitunový PzKpfw III a o dvě tuny těžší panzer IV těmto požadavkům plně vyhovovaly. Jak ale Němci časem naráželi na stále vyšší počty lépe vyzbrojených tanků a samohybek Rudé armády, vyvstala potřeba větších a těžších strojů s výkonnějšími kanony. Zbrojovky na problém reagovaly modernizací stávajících typů, jenže šlo pouze o provizorní řešení – potřebnou úroveň odolnosti a palebné síly mohl zajistit jen zcela nový typ.

Zastaralá jednička

Titulem nejsilnějšího německého tanku se v roce 1942 chlubil PzKpfw VI Tiger. Účinný kanon a takřka neprůstřelný pancíř z něj činily obávaného protivníka, avšak „krabicový“ design s mnoha pravými úhly místo skloněného pancíře už přece jen zastarával. Při poptávce po jeho nástupci se berlínští generálové rozhodli jít podobnou cestou jako dříve u tigeru a oslovili společnosti Porsche a Henschel.

Koncem května 1942 vydalo Říšské ministerstvo výzbroje a válečné produkce též příslušné specifikace. Nový stroj měl dosahovat rychlosti minimálně 40 km/h a jeho kanon měl probíjet 100mm pancíř na vzdálenost 1 500 m. Osádku měl chránit čelní pancíř tlustý 150 mm, z boků pak 80 mm oceli. Oba výrobci ve snaze ušetřit čas i peníze vyšli ze starších projektů.

Pragmatismus versus novátorství 

Henschel rozpracoval prototyp VK 45.01 (H) o váze 45 t – vlastně zvětšený PzKpfw IV osazený experimentálním kanonem s kónickým vývrtem hlavně. Konkurenční prototyp VK 45.02 (P) vycházel z vozidla, s nímž se Ferdinand Porsche neúspěšně zapojil do soutěže na tank Tiger. I tentokrát se proslulý inovátor nechal unést svými vizemi na úkor spolehlivosti a jeho návrh vykazoval závažné nedostatky. Nejvíce posuzovatelům vadila komplikovaná hybridní pohonná jednotka (kombinující benzinový motor s elektromotorem), jejíž výroba vyžadovala značné množství deficitních surovin.

To Henschelovi konstruktéři se dokázali přizpůsobit realitě a usilovali o snížení nákladů využitím komponentů kompatibilních s připravovaným středním tankem Panther II. V říjnu 1942 jejich projekt dostal přednost, a ještě než vývoj dokončili, Wehrmacht objednal 176 strojů. Tankisté zoufale potřebovali výkonné obrněnce a nebyl čas čekat na výsledky testů, takže případné úpravy se měly provádět až během výroby. Zanedlouho obdržel Henschel objednávku na dalších 350 tanků, nakonec měla dodávka zahrnovat 1 500 kusů. Prototyp V1 nicméně sjel z linky teprve v listopadu 1943, zatímco V2 a V3 až v lednu 1944 – paradoxně ve stejné době jako první tři sériová vozidla.

Odolný, ale podmotorovaný

U Henschela se zrodil nejtěžší tank války, který proslul jako Tiger II či Königstiger. Pancéřová vana svou hmotností přesahovala 27 t, takže vážila víc než celý PzKpfw IV. Srdce stroje tvořil benzinový Maybach HL 230 P30 o výkonu 515 kW (totožný model jako u Tigeru I). Právě pohonná jednotka však představovala Achillovu patu celé konstrukce – ani u „jedničky“ o váze 57 t její výkon nebyl zcela dostatečný a u sedmdesátitunového Tigeru II se pohyblivost ještě zhoršila. Na silnici sice dosahoval rychlosti 41 km/h, jenže v terénu se ploužil pouhými 15 km/h.

Pokračování: Trumf v rukávu německé Panzerwaffe: Těžký tank Tiger II (2)

Při výběru převodovky sáhli inženýři po dalším produktu Maybachu s osmi rychlostmi pro jízdu vpřed a čtyřmi pro couvání. Motor byl osazen hned čtyřmichladiči, a protože měl nový stroj sloužit primárně na východě, dostal zařízení Kühlwasserheizgerät pro snadnější startování v mrazu. Také podvozek připomínal původní tiger a sestával ze dvou řad zdvojených pojezdových kol. Na rozdíl od „jedničky“ do sebe jednotlivé dvojice zapadaly, díky čemuž se mezi kola nemohl dostat kámen a poškodit je. Vnitřní řada zahrnovala čtyři páry kol, vnější pět a na každé straně nechybělo ani kolo hnací a napínací. Henschelův tým pro Tiger II připravil dva typy pásů – bojové o šířce 80 cm a užší 60cm přepravní.

V dnešní hektické době má stále více lidí problémy se srdcem. V mnoha případech dokáže výrazně zlepšit kvalitu jejich života, nebo jim přímo život zachránit, moderní zařízení, které se jim vloží do srdce. Bývají to například umělé srdeční chlopně, kterých se ročně ve světě implantuje zhruba 280 tisíc.

Lidská populace stárne a poptávka po srdečních chlopních neustále vzrůstá. Jednou z klíčových komplikací jsou přitom dnes nezbytné testy nových designů umělých chlopní i dalších podobných prostředků pro kardiaky. Dnes se pro počáteční testování používají speciální simulátory, což je velmi drahé a bohužel i často nespolehlivé.

TIP: Vědci vytvořili malé 3D biotištěné srdce z buněk lidského dárce

Inženýři amerického institutu MIT vytvořili pro tyto účely speciální bionické srdce. Postupovali přitom tak, že nejprve vzali skutečné biologické srdce, v tomto případě prasečí, a jeho tkáň nahradili měkkou syntetickou robotickou tkání. Tato tkáň využívá nafukování a vyfukování malých bublin, díky čemuž bionické srdce pumpuje podobným způsobem, jako jeho reálný protějšek.

V dohledné době bude možné před lékařským zákrokem naskenovat srdce pacienta, vyrobit jeho pohyblivý bionický model, a na něm pak otestovat nejen připravené implantáty, ale i dotyčný zákrok, který na pacienta čeká. S dalším rozvojem tkáňového inženýrství by pacienti mohli dostat podobné bionické srdce namísto vlastního. 

Obsazení většiny uherského území umožnila Turkům vítězná bitva u Moháče, v níž padl český a uherský král Ludvík Jagellonský. Dvanáct dní po bitvě, tedy 10. září 1526, vjel vítězný sultán Sulejman I. slavnostně do Budína, hlavního města království. Získal obrovskou kořist zahrnující takové množství křesťanů, že všechny turecké bazary zažily na dva roky inflaci otroků. Se slávou a získaným bohatstvím se vrátil do Istanbulu a zanechal Uhry svému vlastnímu osudu. Neopomenul ale obsadit všechny nabyté vojenské pevnosti svými vojáky. Následovala patnáctiletá občanská válka o královskou korunu mezi českým králem Ferdinandem I. Habsburským a sedmihradským vévodou Janem Zápolským. Po smrti Zápolského (1540) se ale zbídačená země z konce bratrovražedného střetu dlouho neradovala. Roku 1541 se Turci vrátili zpět a tentokrát natrvalo. 

Rozděl a panuj

Na troskách království vznikly tři nové celky, trojí Uhry. Na severu (dnešním Slovensku) a západě se udrželi Habsburkové, jihovýchod byl zase panstvím sedmihradských vládců. Jako klín mezi nimi Turci zřídili provincii své říše, vilájet, s centrem v bývalém hlavním městě království – Budínský pašalík.

Samotné zřizování šlo vcelku snadno, neboť celou oblast vojensky kontrolovali již od roku 1526. Právě v tomto mezidobí se ale vytvořil vzájemný vztah mezi uherskou společností a novými vládci, který charakterizoval i pozdější dobu. Přestože nás prameny této doby informují o nespočtu tureckých nájezdů, o drancování, zabíjení, vypalování a osmanské novotě – odvádění do otroctví, většina křesťanů se k novým sousedům stavěla poměrně lhostejně. Taková totiž byla doba – císařští a sedmihradští vojáci si nepočínali o moc mírněji, stejně jako uherští šlechtici, kteří v občanské válce hleděli hlavně na vlastní prospěch.

I po ustavení vilájetu vzájemná nevšímavost mezi křesťany a muslimy zůstala. Ačkoli Turci při dobývání vedli svatou válku proti nevěřícím, na již podmaněných územích měli tito podle islámského práva (šarí’a) zaručenu náboženskou svobodu. A dokud platili daně, mohli si ponechat i původní zřízení v rámci vlastní náboženské obce. Tyto poplatky nicméně byly pro nevěřící vyšší než pro muslimy a některé méně horlivé křesťany přesvědčily k přestupu k islámu.

Díky takovému zřízení nebylo novému režimu třeba přivážet nové úředníky, dohlížitele nebo kolonisty, stačilo navázat na již existující struktury. Dokonce i šlechta si mohla ponechat majetky a téměř nezměněné postavení ve společnosti, ovšem pod podmínkou náboženské konverze. V masivní míře se tak stalo v Bosně a proto jsou Bosňané muslimy dodnes. 

Turecký paša vládne na Dunaji

Uherská provincie, alias Budínský pašalík, byla zorganizována stejně jako jiné vilájety Osmanské říše. V čele stál panovníkem jmenovaný paša s titulem regionálního vojenského velitele-bejlerbeje coby hlava ozbrojených sil, administrativy i jurisdikce. K ruce měl, stejně jako sultán, vlastní dívan, radu složenou z ostatních nejvyšších hodnostářů.

Půda byla přerozdělena na nová léna (timary), které mohli turečtí jízdní bojovníci sipahiové získat za udatnost v boji. Nicméně oproti evropské feudální struktuře se statky, stejně jako úřady, nedědily. Kariérního postupu proto dosahovali jen ti opravdu nejschopnější, nikoli nejurozenější. Obecně nízký význam rodových svazků v osmanské společnosti ilustruje i oblíbený zvyk každého nového sultána při nástupu na trůn vyvraždit všechny své bratry „pro blaho a stabilitu státu“.

Vedle sipahiů tvořily jádro osmanské armády elitní pěší jednotky, obávaní janičáři. Byli to otroci násilím odvádění křesťanským rodinám jako součást „živé daně“ (devširme) sultánovi. Chlapci ve věku 10–15 let byli nejprve poturčeni nábožensky, jazykově i kulturně ve službě u osmanských velmožů či na sultánově dvoře; poté byli vycvičeni v zacházení se zbraní. Ti, kteří projevili bystrého ducha, mohli studovat na zvláštních školách a díky svým schopnostem dosahovali nejvyšších funkcí a úřadů ve státě. Paradoxně tak otroctví mohlo klidně znamenat počátek závratné kariéry (někteří janičáři se dokonce stali velkovezíry) a děti křesťanů se do janičárského vojska mnohdy dostávaly dobrovolným darem rodičů, pro které to znamenalo vymanění potomka z neperspektivního života chudého rolníka v neúrodném kraji. 

Uhry turecké

Mezitím se v Budínském pašalíku úspěšně zabydleli muslimové, kteří přišli z jiných částí říše. Bylo jich poměrně málo, i s konvertity tvořili dohromady jen několik málo procent, přesto dokázali do střední Evropy přinést „kousek Orientu“. Obzvláště v hlavním městě, ale i jinde, se začalo stavět podle islámské tradice. V první řadě to samozřejmě byly mešity a k nim přidružené stavby, jako muslimské školy či knihovny.

Veliké oblibě se u Osmanů těšilo pití kávy v kavárně (s nezbytnou vodní dýmkou) a též lázeňství. Kavárna a lázně byly místy každodenního odpočinku s přáteli. V pašalíku se ale nadmíru dařilo i asketickým formám islámského životního stylu, dervišům, které bychom mohli označit jako islámskou verzi křesťanských mnichů. Po celé zemi vznikaly „kláštery“ dervišů, které se stávaly centry islámské kultury a vzdělanosti. 

TIP: Nepřítel, nebo spojenec: Co si slibovala česká šlechta od pohanských Turků?

Když pak na konci sedmnáctého století císařská vojska dobývala uherský vilájet zpět do rukou katolických vládců, většina muslimských staveb byla ihned stržena. Ani jiné pozůstatky turecké přítomnosti neměly dlouhého trvání, muslimové samozřejmě museli konvertovat či uprchnout. Křesťanští poddaní vítali osvoboditele s ulehčením, že se zbavili pohanské poroby. Ta na nich ale ani zdaleka nezanechala takové stopy, jako na balkánských národech. Ve skutečnosti byl v 16. a 17. století pro Maďary mnohem důležitější střet mezi protestantismem a katolictvím, než mezi křesťanskou a islámskou kulturou. Ty dokázaly žít nerušeně vedle sebe, aniž by se navzájem jakkoli ovlivňovaly. Po etapě osmanské nadvlády tak vyjma hrstky tureckých jazykových výpůjček a ostřejší národní kuchyně Maďarům nezbyly žádné památky.

Co ve skutečnosti znamenalo být rytířským králem? Ponechme nyní stranou dvorné chování, v němž by z českých středověkých panovníků asi nejvíc vynikal Václav II. Toho bychom pro jeho chatrné zdraví, poměrně slabou tělesnou konstituci i častá psychická traumata – třeba strach z bouřek – rozhodně mezi rytířské vladaře nepočítali. Mnohem víc nás budou zajímat vládci, kteří se osvědčili také jako válečníci. Protože pouze v boji mohl rytíř získat ostruhy, slávu a respekt. 

Hlavně se nezranit

Dostupné prameny často zamlžují, kdy panovníci při vojenských výpravách projevili opravdovou osobní odvahu a kdy zůstali v zázemí, aby mohli v poklidu velet a neutrpěli zbytečné zranění. Až do dob Václava I., který v Čechách otevřel dveře rytířské kultuře, u nás sice nemůžeme hovořit o rytířských králích, ale mnohou účast českých panovníků v boji doloženu máme. 

První z nich, Vratislav II., si vysloužil korunu za věrné služby římskému králi Jindřichovi IV., jemuž často poskytoval vojenskou podporu. Velké vítězství vybojoval například proti Rakušanům u Mailberku roku 1082: Lze dokonce předpokládat i jeho zapojení do boje, na poli jej však zřejmě doprovázela skupina družiníků, kteří by ho nenechali padnout.

Čestná rána z bezpečí

Podobně se zřejmě účastnil bojů i Vladislav II., když při italských taženích podporoval římského císaře Barbarossu. O krutostech a válečném nadšení Čechů se tehdy vyprávěly doslova legendy: „Sám český král ve skvostné zbroji napadá se svým silným vojskem první šik Milánských a probodává skrz naskrz jejich velitele a korouhevníka Dacia.“ Tyto zdroje však musíme brát s rezervou. Král stál v čele armády a dával pokyn k útoku. Sám se boje účastnil, ale spíš tak, aby mohl zasadit několik čestných ran, jež se pak oslavovaly v kronikách a písních. Reálné riziko mu zřejmě nehrozilo, skupina osobních strážců by ho z nebezpečí okamžitě vyvedla. 

Zmiňovaný Václav I., který měl zásluhu na českém rytířství, vedl nejednu válku – ať už proti vnitřním nepřátelům, nebo sousedním Rakušanům. O vlastním bojovém zapojení panovníka ovšem nic nevíme. Jeho syn Přemysl Otakar II., zvaný Král železný a zlatý, si jel vydobýt rytířskou slávu do Pruska v boji proti pohanům. Jeho vojsko tam sice zaznamenalo jisté úspěchy, ale on sám asi spíš velel, než bojoval.

Srazit, strhat a ubít

Otakar II. se například osobně účastnil vítězství u Kressenbrunnu nad Maďary, kde měl ovšem víc štěstí. Na jeho armádu, stále se připravující v ležení, zaútočila lehká kumánská jízda. Panovníka pak zachránil až drtivý útok jeho železných pánů, kteří se dokázali zorganizovat a nepřítele rozprášili. 

Ve svém druhém velkém střetu, roku 1278 na Moravském poli, potom Otakar II. získal poněkud smutný primát: Jako první český král padl v bitvě. Sám vedl největší šik spojeneckých knížat z říše, jenže průběh boje se zvrtnul a české vojsko se v panice dalo na útěk. Královská družina zřejmě celá padla a na panovníka čekala potupná smrt. Nepřátelští Rakušané ho srazili z koně, strhli z něj drahocennou zbroj, načež ho v přesile prostě ubili.

O bojových schopnostech českých králů si tedy nedělejme žádné iluze, neboť v rovném střetu se svými nejlepšími rytíři by asi prohráli. Neubránil by se nejspíš ani Jan Lucemburský, který byl rytířem tělem i duší a fyzický boj měl v oblibě. Navíc nastoupil na trůn velmi mladý, ve čtrnácti letech, takže si ještě dlouho udržel bojovou svěžest a zápal. Zpočátku válčil po boku staršího Ludvíka Bavorského, jehož podporoval v boji o trůn římského krále. Své první zkušenosti a rytířské ostruhy získal právě s ním, roku 1316 v bitvě u Esslingenu. V líté vřavě se dvacetiletý Jan osvědčil jako statečný válečník a rytířský pás si plně zasloužil. 

Co oči nevidí…

Největší bitvu však vybojoval po Bavorově boku v září 1322 u Mühldorfu, kde na hlavu porazili Fridricha Habsburského. Už zkušený Jan tam velel česko-lucemburskému vojsku a zbraslavský kronikář o něm napsal, že před bitvou podněcoval k akci i samotného Ludvíka, jenž byl sice zdatný politik a intrikán, ale na bojišti spíš zbabělec a váhavec.

Jan poté své schopnosti potvrdil coby vojevůdce při křížových taženích do Litvy roku 1328. O jeho osobní účasti v boji proti pohanům sice zprávy nemáme, ale vzhledem k jeho povaze ji můžeme předpokládat. Se svým vojskem se navíc dokázal přesouvat tak rychle, že tehdejší kronikáři přirovnávali jejich pohyb k létání. Při své druhé křížové výpravě týmž směrem ovšem Jan onemocněl a přišel o oko. O pár let později pak ve Francii ztratil i druhé, což znamenalo konec krále válečníka, ačkoliv mu bylo teprve 45 let. 

Snad i frustrace z fyzické neschopnosti ho přiměla k pomyslné sebevraždě: Slepý se nechal roku 1346 vést do husté vřavy bitvy u Kresčaku, aby tam slavně padl. Shodou okolností ve stejný den, 26. srpna, o 68 let dřív zemřel na Moravském poli Přemysl Otakar II.

Málem jsme prohráli!

U Kresčaku bojoval po Janově boku proti Angličanům i jeho syn a dědic Karel IV. Po zranění střelami anglických lučištníků ho však družiníci odvedli z pole. Karel, stejně jako jeho otec, válčil rád a šarvátkám se nevyhýbal. Ostatně několikrát jej za to káral i papež Klement VI., jinak jeho přítel. Hlava církve mu připomínala, že se pro římského krále nesluší vrhat se do boje jako nějaký bláznivý mladý rytíř. 

V době bitvy u Kresčaku bylo Karlovi třicet a měl za sebou patnáct bouřlivých let plných dobrodružství: Nejprve ho roku 1331 vyslal na tažení do Itálie jeho otec. Mladý muž tam měl bojovat za rodové zájmy proti vůdcům italských městských států. Soupeření spočívalo především v intrikách a diplomacii, ale došlo i k válečným střetům. První bitvu svedl Karel roku 1332 u San Felice, kde úspěšně čelil velké protilucemburské koalici italských měst. 

Ve svém životopise následně líčil: „A bitva trvala od druhé hodiny až přes západ slunce. A na obou stranách byli zabiti skoro všichni oři. Byli jsme skoro přemoženi a oř, na kterém jsme seděli, také byl zabit. A zdviženi byvše od našich stáli jsme tak a pozorovali, že jsme takřka přemoženi, a již jsme téměř upadali v zoufalství. A hle, v tu hodinu nepřátelé počali utíkat se svými praporci, nejdříve Mantovští a pak mnozí jiní je následovali.“

Nezdolný Karel IV.

Karel tedy neřídil bitvu ze zadních řad, ale vrhnul se přímo do nejhustší vřavy, jak se na tehdejší rytířské vládce slušelo. Jistěže i on měl kolem sebe družinu osobních strážců, nezabránili však tomu, aby byl pod ním zabit kůň. Karel se vyznamenal dokonce natolik, že jej po bitvě v šestnácti letech pasovali na rytíře.

Také později musel vyrazit do boje, když bránil lucemburské zájmy proti Janovu někdejšímu spojenci Ludvíku Bavorovi či proti intrikánským Italům. Málem přitom u Benátek padl do zajetí pirátů, ale podařilo se mu vyklouznout. Mnohokrát dokázal nečekaně udeřit: V noci například přepadl hrad Primeiro, čímž zcela zaskočil početně silnější Benátčany, kteří pak raději odtáhli. 

Na bojišti se zkrátka cítil jako doma. Změna přišla až s jeho nástupem na trůn roku 1346 a zejména po zranění z turnaje v roce 1350, které ho téměř stálo život. Poté už se věnoval spíš diplomacii a vládnutí, zatímco bojové šarvátky přenechal svým rytířům.

Královská pohoda

Karlovi synové Václav IV. ani Zikmund Lucemburský otcovo válečné nadšení nezdědili. První byl vyložený zbabělec, který sice miloval lov, ale k bitvě by se nikdy dobrovolně nepřiblížil. Naproti tomu Zikmund několikrát vytáhl do pole coby vojevůdce, ať už proti Turkům, či husitům. Nikdy se však příliš neosvědčil a rozhodně neměl sklon k nějakým vlastním bojovým aktivitám.

TIP: Řeč českých králů: Byli čeští králové opravdu Češi? A jakým jazykem mluvili?

Posledním skutečně rytířským králem se tudíž stal Jiří z Poděbrad. Také on ovšem svůj válečný zápal projevil podobně jako Karel IV., tedy především před nástupem na trůn, který si musel doslova vybojovat. Budoucí husitský vladař získal první bitevní zkušenosti ve čtrnácti letech u Lipan, kde roku 1434 válčil proti radikálním husitským svazům. Poté se například v roce 1448 rychlým přepadem zmocnil Prahy a následnou válkou proti katolickému velmoži Oldřichovi z Rožmberka si upevnil postavení nejmocnějšího muže v Čechách. Pak ovšem začal výrazně nabývat na váze a při zvolení na trůn byl prý už natolik obtloustlý, že ho neunesl kůň. Války s uherským panovníkem Matyášem Korvínem již tedy řídil jen jako vojevůdce zpovzdálí. 

Ve chvíli, kdy je celý svět znepokojený infekcí nového koronaviru v tajnůstkářské Číně, jsou velmi vítané dobré zprávy. Jednou z nich je, že tým australského institutu Doherty Institute v těchto dnech jako první na světě úspěšně kultivoval v laboratoři koronavirus 2019-nCoV, všeobecně označovaný jako koronavirus Wuhan a sdílel své výsledky s vědci a lékaři po celém světě.

Jde o rozhodující úspěch v boji s touto nákazou. V Číně prý již dříve kultivovali tento koronavirus, ale bohužel si výsledky nechali pro sebe. To doposud značně komplikovalo vývoj postupů pro diagnostiku koronaviru Wuhan a také vývoj vakcíny. Tato překážka je teď překonána a výzkum se posune vpřed.

TIP: Nový záhadný čínský virus byl poprvé zachycen mimo území Číny

Australští odborníci izolovali nový koronavirus z pacienta v Melbourne, u něhož byla tato choroba zjištěna sotva 48 hodin předtím. Rozhodně to nebylo jednoduché. Kultivace neznámých virů bývají tvrdým oříškem. O totéž se snažila celá řada laboratoří po světě a mimo australský tým nikdo neuspěl. Díky úspěšné kultivaci teď bude například možné rychle vytvořit test na protilátky, který by byl nesmírně cenným nástrojem pro diagnostiku pacientů s infekcí koronaviru Wuhan, ale jinak bez příznaků.

Neexistuje spolehlivé vysvětlení, proč má Země vlastní magnetické pole. Obecně se soudí, že jeho původ musíme hledat uvnitř zemského jádra, kde se vůči sobě otáčejí jeho jednotlivé vrstvy. Při popsaném procesu zřejmě vzniká silné dipólové pole, které formuje celou zemskou magnetosféru. 

Z geologických nálezů víme, že orientace zemského dipólu nebyla vždy stejná jako dnes, ale že modrá planeta prošla několika epizodami tzv. přepólování, tedy změn polarity magnetického pole. Nastávají velmi nepravidelně, ovšem v průměru jednou za 200 tisíc let. 

TIP: Planetární magnetické pole Země se naposled převrátilo v průběhu 22 tisíc let

Jejich příčinu je zřejmě třeba hledat v samotném mechanismu, jímž magnetické pole vzniká. Na základě numerických simulací se totiž zdá, že má zemské dynamo značnou chaotickou složku a sem tam se objeví výchylka s opačnou polaritou. Podle modelu se pole s obrácenou orientací vyskytují běžně, ale obvykle dlouho nepřetrvají a na povrchu se prakticky neprojeví. Za určitých okolností však mohou převážit složku s původní polaritou a jádro se zaplní polem s tou opačnou. Při pohledu ze zemského povrchu bychom pak mluvili o přepólování.  

Pojmenování outloně váhavého (Nycticebus coucang) velmi dobře vystihuje charakter jeho loudavého pohybu, který působí dojmem „zpomaleného filmu“. Tato poloopice se pohybuje v korunách pralesních stromů s extrémní uvážlivostí. Nechvátá, neskáče. Obvykle se pustí větve jen jednou končetinou a zbývajícími třemi se stále pevně drží. Pokud má jasno o svém cíli, pohybuje se sice pomalu, ale vytrvale. Nezastaví se, ani když přelézá z jedné větve na druhou, nebo je donucena změnit směr. Naprostá jistota, s jakou se outloni pohybují vysoko v korunách stromů, je patrná jen ve výjimečných situacích, kdy zvíře zůstane viset na větvi za jedinou tlapu. I pak se totiž na stromě bez problémů udrží a nespadne.

Pomalu a nehlučně

Někdy je pomalé šplhání outloňů po stromech přirovnáváno k pohybu koaly (Phascolarctos cinereus). Koaly ovšem mají k lenivému životnímu tempu dobrý důvod. Živí se těžko stravitelným listím blahovičníků, z nichž jejich organismus vyždímá jen málo živin a energie. Koala proto musí šetřit každou kalorií. Outloň váhavý má však vydatný jídelníček. Krmí se mízou z mladých větviček, pochutnává si na sladkém květním nektaru, dopřává si zralé ovoce. Pomocí předních zubů upořádaných do zvláštní hřebínkovité škrabky sbírá z větví pryskyřici. Rostlinnou potravu doplňuje hmyzem, slimáky a nepohrdne ani ptačími vejci. Stravu má bohatou jak na cukry, tak na bílkoviny.

Důvodem pomalého pohybu outloně by mohly být vysoké energetické nároky na likvidaci rostlinných jedů, které s potravou přijímá. Detoxikace by mu mohla ubrat tolik sil, že by mu na rychlejší pohyb už nezbývala energie. Nezdá se však, že by byl organismus outloňů vystaven takové zátěži. Jejich metabolismus jede „na poloviční výkon“ a intenzita látkové výměny dosahuje pouhých 40 % ve srovnání s metabolismem jiných stejně velkých savců.
Tempo „rozvážného provazolezce“ je v každém případě účelné pro přežití. Outloni se ve větvích pohybují velmi tiše, protože na hlučné šplhání by zřejmě záhy doplatili. Den obvykle prospí na větvi, kde dokonale splývají s okolím a nevzbuzují pozornost. Za potravou a dalšími aktivitami vyrážejí po soumraku. Nenápadný, tichý pohyb jim spolu s rouškou tmy skýtá účinnou ochranu před predátory.

Tiché pralesní rozhovory

Outloni mají celou řadu přirozených nepřátel. Hned několikrát pozorovali vědci při lovu a konzumaci masa outloňů orangutany sumaterské (Pongo abelii). Podobně byly s outloni jako kořistí přistiženy i krajty písmenkové (Broghammerus reticulatus) nebo orli proměnliví (Nisaetus cirrhatus). Spektrum přirozených nepřátel outloňů váhavých je však bezpochyby mnohem širší.

V souladu s životním krédem „hlavně nenápadně“ se outloni dokonce ani nevarují poplašnými zvuky před blížícím nebezpečím. Do poslední chvíle vsázejí na to, že si jich predátor nevšimne. Dorozumívání zvuky v jiných situacích je ale u těchto obyvatel tropického pralesa poměrně rozvinuté. Čile spolu komunikuje matka a mládě. Během říje lákají samice samce k námluvám písklavými zvuky. Dalšími zvuky provázejí outloni projevy agrese. Je jisté, že nám značná část „rozhovorů“ mezi outloni stále uniká, protože tato zvířata vydávají i zvuky o vysoké frekvenci, které lidské ucho neslyší.

Pospolití samotáři

Outloni váhaví jsou většinou líčeni jako samotáři a po většinu času se skutečně pohybují jednotlivě. Teprve dlouhodobé sledování většího počtu outloňů na větších plochách pomocí miniaturních vysílaček odhalilo, že tyto poloopice vytvářejí jakási volná sdružení. Zvířata z takové rozptýlené skupiny obývají území, kde se jejich areály vzájemně překrývají a členové skupiny se čas od času střetávají. Setkání v rámci skupiny probíhají bez konfliktů. Outloni si při nich navzájem projevují respekt a přízeň. Často například jeden druhému pečují o srst, k čemuž používají přední zuby spodní čelisti jako hřebínek. Areály zvířat náležejících k různým skupinám se nepřekrývají a příslušníci těchto skupin se sobě navzájem vyhýbají.

O rodinném životě outloňů je známo jen velmi málo. Mnohé nasvědčuje, že jde o tvory monogamní – samci a samice vytvářejí na přechodnou dobu páry, které jsou občas provázeny i několika různě starými mláďaty. Takové „rodinky“ lze ale pozorovat jen velmi vzácně.

Chráněni i bez matky

Tvorbě outloních párů a potažmo rodin předchází námluvy, při nichž se o říjnou samičku uchází třeba i několik nápadníků. Ve volné přírodě byla spatřena samička, o jejíž přízeň soupeřilo hned pět samců najednou. Páření probíhá v koruně stromu vysoko nad zemí. Samička při něm visí za zadní končetiny na větvi hlavou dolů. Sameček se přidržuje zadníma nohama totožné větve a předními končetinami svírá samičku.

Po šestiměsíční březosti vrhne samička většinou jediné mládě; dvojčata se rodí jen výjimečně. O mláďata se pak stará pouze matka. Kromě kojení a čistění patří k péči o mláďata i potírání jejich srsti toxickým sekretem, který samice vylučuje ze zvláštní žlázy (viz Pachová řeč i chemická zbraň). Tato chemická zbraň mládě chrání v okamžicích, kdy se matka musí vzdálit z hnízda. Matka také dává svému potomkovi životně důležité lekce ve šplhání po větvích.

Samice odstaví mládě nejdříve po čtvrt roce, ale někdy se kojení protáhne i na dvojnásobně dlouhou dobu. Plně nezávislý na matce je mladý outloň až po dosažení pohlavní dospělosti, tedy ve věku nad 18 měsíců.

Pachová řeč i chemická zbraň

Významnou roli sehrává v životě outloňů řeč prostřednictvím pachů. Outloni mají zvláštní žlázy na loktech, kterými vylučují olejovitou kapalinu. Tu si jazykem roztírají na další části těla. Pach této žlázy signalizuje identitu zvířete, jeho pohlaví i postavení ve volném společenství rozptýlené skupiny. Sekret navíc obsahuje látky, které jiné obratlovce odpuzují nebo jsou pro ně dokonce toxické. Outloni je proto využívají i jako poslední instanci v obraně proti predátorům. V případě napadení se stočí do klubíčka a nastaví nepříteli srst namazanou sekretem žlázy. Matka maže sekretem i své mládě.

Pro člověka představuje sekret z loketní žlázy outloňů nezanedbatelné zdravotní riziko. V lékařské literatuře jsou popsány případy, kdy po kontaktu se sekretem došlo k velmi silné alergické reakci, a postižený člověk se ocitl v ohrožení života.

Další pachové žlázy má outloň váhavý v blízkosti řitního otvoru. Její sekret si otírá spolu s močí o kmeny a větve stromů a značkuje si tak svůj revír. Když na takto označkované místo narazí jiný outloň, seznámí se s jeho pachem tak, že si o něj otírá tváře.

Smrtící popularita

Outloň váhavý patří mezi živočichy, jejichž populace jsou v současnosti ohroženy především ničením tropických lesů. Významný problém však představuje i odchyt živých zvířat ve volné přírodě a jejich prodej amatérským chovatelům. Zvířata doplácejí na svůj sympatický vzhled – huňatou srst a velké oči. V Asii patří outloni k chráněným zvířatům, s nimiž kvete obchod v největším měřítku. V poslední době se obchod s outloni rozšířil i mimo Asii a stále častěji jsou tyto poloopice vyváženy i do ekonomicky vyspělých západních zemí.

Osudy polapených outloňů bývají tragické. Lovci a prodejci vytrhávají zvířatům určeným pro domácí chovy zuby, aby se vyhnuli pokousání. Zvířatům pak hrozí infekce dásní a čelistí, které jsou v drtivé většině případů smrtelné. Ani outloně, kteří tento drastický zákrok přežijí, v zajetí obvykle nečeká nic příjemného. Trpí stresem, často jsou krmeni naprosto nevhodnou potravou a čelí vysokému riziku chorob a infekcí. Úmrtnost outloňů chovaných v zajetí je děsivě vysoká, což vyvolává poptávku po dalších zvířatech odchycených v přírodě.

TIP: Madagaskarský sifaka zlatokorunkatý: Primát se zlatem v kožichu

Outloni váhaví mají i tu smůlu, že jejich orgánům a tkáním připisuje orientální medicína léčivé účinky. O kůži se traduje, že urychluje hojení ran. Maso má zahánět astma a žaludeční problémy. Poptávka je i po očích outloňů, které jsou komponentou do některých orientálních nápojů lásky.

Náplast s vůní slaniny byla vyvinuta s cílem pomoci lidem, kteří se rozhodnou přijmout rostlinnou stravu, omezit jejich touhu po masu. Otcem tohoto poněkud bizarního nápadu je Charles Spence, profesor experimentální psychologie na Oxfordské univerzitě.

TIP: Veganka zažalovala své sousedy za grilování na zahradě

Spence, který se specializuje na smyslové vnímání a způsob, jakým je mysl spojena s našimi smysly, chutí a vůní, spolupracoval při vývoji náplasti s potravinářskou společností Strong Roots. Náplast si zájemce nalepí na kůži podobně jako nikotinovou. Zatímco nikotinové náplasti uvolňují do těla nositele nikotin, veganská náplast po poškrábání uvolní vůni slaniny. Podle profesora Spence to může pomoci těm, kteří se chtějí zdržet konzumace masa. Oběd rostlinného původu jim alespoň co do vůní nabídne „masový zážitek“ a mohou tak svou mysl oklamat.

Hollywoodské hvězdy černobílých filmů se staly ikonami. Jejich život fascinoval tenkrát stejně jako dnes. Ne vždy ale sláva znamenala bezstarostný život. Prožívaly divoké avantýry, nešťastné lásky, vzestupy i pády. Jedna z nejslavnějších hereček 30. a 40. let 20. století, podmanivě krásná Vivien Leighová, měla skvěle rozjetou kariéru, když udeřila nemoc. 

Zrádná psychika

Tato vzorná dívenka se narodila v In­dii. Studuje po celé Evropě a hovoří několika jazyky. Herectví vystuduje na královské akademii. Po škole se celkem slušně zapíše po povědomí britských divadel. Provdá se za bohatého advokáta, porodí dceru Suzanne a žije spokojeným životem. Až do osudného natáčení...

Lavrence Oliviere a Vivien Leighová se setkají ve  filmu Požár nad Anglií. Po čtyřech letech utajovaného vztahu se oba rozvádějí. Všechno je ideální. Mohou žít spolu, Vivien dokonce natočí svůj nejslavnější  film – Jih proti Severu. Za roli Scar­lett O'Harové dostává Oscara! Ale přece jen... Něco tady nesedí. Něžná kráska trpí bipolární poruchou.

TIP: Za oceánem: Marlene Dietrichová prorazila i díky strachu z nacistů

Psychické onemocnění, které se projevuje častým střídáním nálad. Navíc má diagnostikovanou tuber­kulózu. Tato kombinace se jí nako­nec stane osudnou. Zůstává sama. Producenti s jejím obsazením váhají. Hysterické výbuchy jsou častější a častější. V noci chce jít na toaletu, její plíce je ale naplněna tekutinou. Vivien padne do bezvědomí a udusí se. Kráska stříbrného plátna opouští svět ve svých třiapadesáti letech.