Královské tygry vyrážely do boje s několika typy munice. Základní protitankový náboj představoval model s takzvanou představnou balistickou kuklou Pzgr Patr 39/43. Tvrdé jádro obaloval měkčí kov, který minimalizoval riziko roztržení projektilu při nárazu na cíl, zatímco balistická kukla snižovala aerodynamický odpor a přispívala k narušení pancíře cíle.

Teoreticky šlo s tímto granátem střílet až na 4 000 m, avšak už s nízkou pravděpodobností zásahu (při cvičeních zasahoval Pzgr Patr 39/43 na 4 km 42 % cílů, v bojových podmínkách jen 13 %). Tříštivotrhavou munici proti živé síle a méně odolným cílům zastupoval Sprgr Patr 43, s nímž mohl KwK 43 dosáhnout dostřelu až 5 000 m. Proti extrémně chráněným cílům se naopak osvědčil Pzgr Patr 40/43 – vysokorychlostní podkaliberní střela se stabilizovanou rotací, jádrem z oceli nebo wolframu a dostřelem 3 km. 

Samostatné prapory 

Technologická složitost, výrobní náročnost i časté nálety spojeneckých bombardérů na Henschelovy závody výrazně zpomalovaly produkci, a tak do konce války sjelo z výrobních linek v Kasselu pouhých 489 strojů. Podobně jako Tigery I zařazoval Wehrmacht nové obrněnce do samostatných praporů (Panzer-Abteilungen) zhruba po 45 strojích. Prvních pět sériových kusů putovalo k Panzer-Kompanie 316 ze stavu divize Panzer Lehr, kde od března 1944 sloužily k výcviku a seznámení vojáků s novou technikou.

Na východní frontě se na königstigery jako první v srpnu 1944 přezbrojil schwere Panzer-Abteilung 501. V průběhu léta a podzimu je převzaly také prapory č. 503, 505, 506, 507 a 509, u praporů č. 510 a 511 přešly na Tigery II pouze některé roty. Těžké obrněnce obdrželo i několik elitních jednotek Waffen-SS – schwere SS-Panzer-Abteilungen 501, 502 a 503. I když se Tigery II poprvé dostaly do boje poblíž polské Sandoměře, k jejich nejslavnějšímu nasazení došlo na západní frontě v Ardenách.

Labutí píseň

Ve skutečnosti zde sehrály méně významnou roli, než se všeobecně soudí – jednak jich Němci v Belgii shromáždili pouze pět desítek, jednak se hustými lesy prodíraly jen se značnými obtížemi. Němci Tigery II využili i při své poslední ofenzivě v operaci Frühlingserwachen (jarní probuzení), kdy se na jaře 1945 pokusili dobýt zpět maďarskou metropoli. 

Vzhledem k horšící se situaci na bojištích se Tigery II často ujímaly role „hasičů“ na nejohroženějším úseku fronty. Málokdy působily ve větších počtech, neboť Němci jimi obvykle potřebovali vyztužit obranu na několika místech zároveň. A tak königstigery vyrážely do boje buď v malých skupinkách, nebo dokonce jednotlivě. Nezřídka dokázaly lokální situaci zvrátit ve prospěch Wehrmachtu či Waffen-SS, nicméně rozdrobené nasazení znemožňovalo jejich účinnější využití v roli kompaktní obrněné pěsti schopné rozhodnout i rozsáhlejší bitvu.

Obrněný snajpr

V rukou zkušených tankových es představoval Tiger II i přes malé počty a zmíněné konstrukční nevýhody smrtící bojový prostředek. Jeho kanon pálil vysokorychlostními projektily po ploché trajektorii, což znásobovalo účinek zásahu. Dokázala-li osádka nepřítele včas spatřit, Tiger II s velkou pravděpodobností vystřelil jako první a často též hned úvodní ranou zasáhl. 

Sovětští, britští i američtí tankisté záhy zjistili, že nový supertěžký tank umí spolehlivě ničit téměř všechny typy spojeneckých obrněnců na vzdálenost, ze které mu nemohou ublížit. Dle dostupných údajů nedošlo až do konce války k probití čelního pancíře žádného Tigeru II, ovšem boky a záď mohly protitankové zbraně Spojenců poškodit i na běžnou vzdálenost. Proto velitelé praporů nasazovali Tigery II nejčastěji v roli „odstřelovačů“, kdy pálily z bezpečného úkrytu na otevřené prostranství.

Dokončení: Trumf v rukávu německé Panzerwaffe: Těžký tank Tiger II (4)

Jestliže se nepřátelské obrněnce chtěly přiblížit na účinný dostřel, musely rychlou jízdou co nejdříve zkrátit vzdálenost a po celou dobu se vystavit palbě vražedně přesných KwK 43. Rovnocenným protivníkem Tigeru II se stal až sovětský IS-2 se 122mm kanonem, nicméně oba typy se na bojišti potkávaly jen vzácně. Z amerických strojů königstigeru v závěrečných týdnech války konkuroval výhradně těžký M26 Pershing osazený dělem ráže 90 mm. 

V předchozí části článku jsme objevili Uran a Neptun, zjistili jsme, že se vesmír rozpíná a toto rozpíná zrychluje, či že Měsíc vznikl po srážce Země s jiným tělesem. 

1974: Našli jsme supermasivní černou díru

V centrech velmi hmotných galaxií se nacházejí supermasivní černé díry, které s největší pravděpodobností vznikly v důsledku gravitačního kolapsu obrovského oblaku mezihvězdného plynu. Stejně jako „obyčejné“ černé díry s hmotností asi do 20 sluncí, mají natolik silnou gravitační přitažlivost, že je nemůže opustit žádné záření. Podstatná odlišnost spočívá především v tom, že supermasivní černé díry dosahují hmotností několika milionů až miliard sluncí. Obecně platí, že čím větší galaxie, tím hmotnější černou díru hostí: Rekordmanem je M87 s černou dírou o hmotnosti 6,6 miliardy sluncí.

V roce 1971 vyslovili Martin Rees a Donald Lynden-Bell z University of Cambridge hypotézu o existenci supermasivní černé díry v centru Mléčné dráhy. O tři roky později dva američtí astronomové, Bruce Balick a Robert Brown, odhalili v srdci útvaru Sagittarius A kompaktní a proměnný zdroj rádiového záření, který byl pojmenován Sagittarius A*. Šlo o pozoruhodný objev, jenž vedl k důkazu o existenci supermasivní černé díry v této oblasti. Její hmotnost se dnes odhaduje na čtyři miliony sluncí. Od té doby se podařilo přesvědčivě prokázat, že se obdobné černé díry nacházejí i v ostatních galaxiích.

1992: Známe první exoplanetu

Italský katolický mnich, filozof a astronom Giordano Bruno si představoval, že se v nekonečném vesmíru nachází bezpočet hvězd, kolem nichž obíhají planety s možným výskytem života. Existenci planety mimo Sluneční soustavu se však poprvé podařilo potvrdit až v roce 1992, kdy polský astronom Aleksander Wolszczan a kanadský vědec Dale Frail objevili planetární soustavu u pulzaru s označením PSR B1257+12: Přestože jej od Země dělí tisíc světelných let, dokázali vědci na základě přesného měření registrovaných pulzů detekovat dvě obíhající planety.

Od té doby odhalili astronomové velký počet exoplanet, včetně první planety u regulérní hvězdy s označením 51 Pegasi (51 Peg). Plynný obr 51 Pegasi b krouží kolem stálice podobné Slunci a jeho objev byl ohlášen v roce 1995. Odborníci využívají při „lovu“ exoplanet různé metody: Přibývá pozemních observatoří a do pátrání se zapojují i kosmické družice. Nejvíc „úlovků“ má na kontě satelit NASA nazvaný Kepler.

1997: Europa skrývá pod povrchem oceán

Velká pozornost se upírá k Jupiterovu měsíci Europa o průměru 3 138 km. Kosmická sonda Galileo se k němu v roce 1997 přiblížila na méně než 200 km a zjistila, že jeho ledová kůra spočívá na oceánu slané vody o hloubce až 100 km. Znamenalo by to, že rezervoár obsahuje víc než dvojnásobek vody oproti Zemi. Vzhledem ke slapovému působení obří planety a blízkých velkých měsíců se mohou na Europě nacházet podmořské sopky. Co se týká existence života, připomeňme, že na Zemi žijí kolonie organismů mimo jiné v okolí podmořských vulkanických sopouchů. A o podobné možnosti se uvažuje i v případě Jupiterova souputníka.

Povrch Europy je velmi hladký, pokrytý rozlámanými krami. Trhlinami mezi kusy ledu vyvěrá voda s rozpuštěnými horninami a následně zamrzá. Tloušťka ledu se odhaduje na 10–40 km. Hubbleův dalekohled pozoroval nad ledovými oblastmi v okolí jižního pólu oblaka vodní páry. Předpokládá se, že se jedná o výtrysky vody z podpovrchových vrstev. Pokud mají souvislost se zmíněným oceánem – a astronomové jsou přesvědčeni, že ano –, mohli bychom studovat chemické složení potenciálně obyvatelného vodního prostředí přímo na povrchu Europy, bez složitého vrtání otvorů skrz tlustou vrstvu ledu.

2004: Na Titanu jsou moře a jezera

Detailní fotografie Saturnova měsíce Titanu, které pořídila americká sonda Cassini, dobře zachycují světlé oblasti protkané tmavými klikatými čárami, jež vypadají jako rozvětvená koryta směřující k pobřežní linii. Jedná se o pevný povrch pokrytý ledem, po kterém tečou proudy kapalného metanu a končí v tmavé oblasti představující jezero či moře. Vidíme říční systém vytvářející typickou deltu u mořského pobřeží a podobně jako na Zemi se tam formují příbřežní ostrůvky a mělčiny.

Hlavními složkami atmosféry Titanu jsou dusík, metan a etan. Plynný metan přechází do kapalné fáze za teploty nižší než −170 °C. Na povrchu měsíce se látka vypařuje a vzniká oblačnost, z níž vypadávají srážky v podobě metanového deště. Kapalný metan pak stéká po svažujícím se terénu a vytváří říční koryta směřující do níže položených míst, kde se formují jezera a moře. Probíhá tak podobná činnost jako pozemský koloběh vody v přírodě – jen na Titanu místo vody cirkuluje metan. 

Od příletu k Saturnu v roce 2004 sonda Cassini odhalila, že kapalný metan pokrývá přibližně 2 % povrchu měsíce. Na severní polokouli, poblíž severního pólu, se nacházejí tři velká moře obklopená četnými malými jezery.

2005: Naše Galaxie má příčku

Jeden z problémů mapování Mléčné dráhy spočívá v tom, že náš planetární systém leží uvnitř Galaxie – pozorujeme ji tudíž zevnitř. Je proto velmi obtížné sestavit souhrnnou mapu jejího tvaru, tj. určit její velikost i rozložení a tvar spirálních ramen. Když ovšem astronom Harlow Shapley studoval kulové hvězdokupy – sférická seskupení stálic –, začal vytvářet také obraz celkového tvaru naší Galaxie. Rádiové dalekohledy (radioteleskopy), které dokázaly proniknout skrz oblaka prachu, pak našly široké uplatnění i při mapování Mléčné dráhy. Pozorování na rádiových vlnách odhalila, že je naše Galaxie spíš spirální než eliptická, jak se astronomové domnívali dřív. Výzkum rovněž ukázal, že se Sluneční soustava nachází ve dvou třetinách vzdálenosti od jejího středu k okraji.

TIP: Hlubiny vesmíru: 10 zásadních faktů o Mléčné dráze

Nicméně, stále jsme nevěděli vše o charakteristických vlastnostech spirálních ramen. Teprve pozorování uskutečněná v roce 2005 pomocí Spitzerova vesmírného dalekohledu v oboru infračerveného záření potvrdila, že je Mléčná dráha spirální galaxií s příčkou: Má tedy ve svém středu přibližně „obdélníkový“ – nikoliv kulový – útvar tvořený hvězdami. V posledních letech se tak prázdná místa na spirální mapě naší Galaxie konečně začala zaplňovat.

Pokračování příště

Budoucí světec spatřil světlo světa kolem roku 1075. Jeho otec Leopold II. byl markrabětem spravujícím část Bavorského vévodství, takzvanou Východní marku, jež se rozkládala zhruba na území dnešního Dolního Rakouska. Po jeho smrti v roce 1095 převzal vládu jeho teprve dvacetiletý syn Leopold III. 

Prozíravý vládce

Byla to neklidná doba plná střetů mezi papežem Urbanem II. a císařem v proslulém boji o investituru. Na rozdíl od otce, který podporoval papeže, byl Leopold opatrnější a nepostavil se otevřeně ani na jednu stranu. Nepodařilo se mu však zůstat zcela mimo dosah vysoké politiky, a tak byl zatažen do boje o moc mezi císařem Jindřichem IV. a jeho stejnojmenným synem.

Leopold stanul v táboře starého císaře stejně jako jeho švagr, český kníže Bořivoj II. Společně však provedli něco nečekaného – potají uprchli z tažení, takže císař válku prohrál. Tento neobvyklý čin se přisuzuje Leopoldově averzi k válčení, která ho provázela celý život. Odmítl se účastnit nejen odsouzeníhodného boje mezi otcem a synem, ale i křížové výpravy. Své početné potomstvo raději diplomaticky ženil a vdával do okolních vládnoucích rodů, aby získal síť spojeneckých kontaktů. Právě snaha řešit věci mírovou cestou byla jedním z argumentů pro jeho pozdější svatořečení.

Leopoldovi se dařilo zejména v domácí politice. Upevnil svou autoritu nad místními pány a položil základy toho, co bylo za jeho vlády poprvé označeno jako Rakousko (Austria) – skutečná země, ne už jen pouhá výspa Bavorského vévodství. Poté, co zajistil svou pozici, obrátila se jeho pozornost v plné míře tam, kam jej srdce táhlo, a to k zakládání klášterů a špitálů. Leopoldovými nejznámějšími fundacemi jsou kláštery Heiligenkreuz a Klosterneuburg poblíž Vídně, které fungují dodnes.

Rodina

Asi ve 30 letech se Leopold oženil s Agnes, dcerou císaře Jindřicha IV. a tato skvělá partie mu pomohla k dalšímu vzestupu. Oba již byli ovdovělí a z předchozích manželství měli potomky. To jim však nijak nebránilo, aby jich spolu zplodili dalších 18. Zda jich bylo skutečně právě tolik, nevíme, 11 dětí je však bezpečně doloženo. Neznámějším z nich se stal Otta, pozdější biskup z Freisingu a vyhlášený vzdělanec.

TIP: Svatý Václav: Druhý život zavražděného knížete

Sňatkovou politikou Leopold svou rodinu vícekrát provázal s Přemyslovci. Vedle sestry provdané za zmiňovaného Bořivoje II., to byla jeho dcera Gertruda, jež si vzala českého knížete Vladislava II. a syn Leopold (pozdější Leopold IV.), který se oženil s Marií, dcerou knížete Soběslava I. Skrze sňatky svých dětí byl markrabě propojený také s uherskými a polskými vládci. Právě jeho četné potomstvo bylo jedním z  důvodů, proč markrabě roku 1125 odmítl nabízenou říšskou korunu. Prozíravě se bál nesvornosti, která by mezi jeho syny poté mohla nastat.

Markrabě zemřel roku 1136 a brzy po jeho smrti mu lidé začali projevovat úctu jako vzoru dobrého panovníka. Jeho obliba vyvrcholila roku 1485, kdy byl svatořečen a prohlášen patronem rakouských zemí.

Zatímco pro ptáky nepředstavují stovky či tisíce kilometrů cesty za potravou nebo teplem žádný problém, zvířata trávící většinu života „s pevnou půdou pod nohama“ musejí překonávat překážky v podobě silnic a měst. Zároveň má měnící se klima dopad na dostupnost potravních zdrojů, za nimiž se živočichové přesouvají.

TIP: Největší migrace zvířecí říše: Co žene masy živých tvorů do souboje o přežití?

Podle nového výzkumu největší vzdálenost – až 1 400 km – ujdou každý rok stáda soba polárního v Kanadě a na Aljašce. Těsně za nimi pak figurují šedí vlci, kteří sice sami nemigrují, ale následují zmíněné sudokopytníky coby svoji potravu. Díky monitorování zvířecích tras přitom mohou vědci lépe určovat oblasti, jež je třeba zachovávat, a chránit tak živočichy táhnoucí za potravou před vyhynutím. 

Chřipka je jedním z nejčastějších onemocnění zimní sezóny v našich krajích a své oběti si příliš nevybírá. Nakazit se mohou děti i dospělí, mladí či staří, muži i ženy. Ačkoli obvykle nevyžaduje hospitalizaci, doba nutné domácí léčby na lůžku se pohybuje okolo jednoho týdne, a to už je dost dlouhá doba na to, aby narušila náš plánovaný harmonogram.

Ať už se jedná o pracovní záležitosti, plánované zkoušky u studentů či zahraniční cesty, vždy se najde něco, v čem náhlé onemocnění chřipkou citelně zasáhne do vašich plánů. A samozřejmě se každoročně najde nemálo jedinců v pokušení léčbu zkrátit, příznaky překonat pomocí silných analgetik, zkrátka a dobře chřipku přechodit. Není to však dobrý nápad a plynou z něj značná rizika pro vás i vaše okolí.

Teplo, ticho, tekutiny, tišení bolesti

Chřipka je virové onemocnění, které není možno léčit antibiotiky. A přestože specifická protichřipková antivirotika existují, nejedná se o běžně nasazovanou terapii. Základním mechanismem, kterým se zbavuje člověk nákazy, je imunitní reakce jeho organismu. Ta spočívá mimo jiné ve zvýšení tělesné teploty, mobilizaci bílých krvinek, tvorbě protilátek a v dalších opatřeních, která mají za cíl vyhubit všechny chřipkové viry přítomné v organismu.

V naprosté většině případů si vaše imunita s nákazou poradí a pomůže vám chřipku překonat bez jakýchkoliv dlouhodobých následků. K dostatečné imunitní odpovědi však potřebuje organismus klid na práci – tedy odpočinkový režim s pobytem na lůžku, dostatek tekutin a spánku.

Bacilonosiči mezi námi

Pokud se pokusíte běh přírodních zákonitostí obejít, ohrožujete tím nejen sebe, ale zcela bez debaty i vaše okolí. Ignorujete-li rané příznaky onemocnění chřipkou a chodíte nadále do zaměstnání či jinam mezi lidi, stáváte se zdrojem nákazy pro své kolegy a přátele. Právě v počínající akutní fázi onemocnění je totiž virová zátěž organismu nejvyšší a s tím souvisí i vysoké riziko přenosu infekce přímým kontaktem či kapénkově. Zvláště ve vozidlech hromadné dopravy či v uzavřených přetopených prostorech, jakými jsou třeba kanceláře či divadla, nebezpečí přenosu viru nadále stoupá. Nejenže tak nikomu vaše přítomnost v práci zvlášť neprospěje, ale můžete svým bezohledným chováním vyřadit další členy pracovního kolektivu či ohrozit na životě například seniora v tramvaji, u nějž může mít onemocnění chřipkou smrtelný průběh.

Nebezpečné komplikace

I když si tuto myšlenku nepřipouštíte k tělu, věřte, že při přecházení chřipky je v ohrožení i váš život. Virus chřipky není schopen dlouhodobě přetrvávat v organismu, chřipka tedy nemůže přejít do chronicity, ani se nemůže stát člověk bezpříznakovým přenašečem, jako tomu je u některých bakteriálních či jiných virových infekcí. Pokud však neumožníte svému organismu v klidu se s infekcí vypořádat, hrozí vám celá řada komplikací, z nichž některé mohou být smrtelné.

Obecně lze rozdělit komplikace onemocnění chřipkou do dvou skupin. Primární, způsobené samotným působením viru chřipky v těle, a sekundární, což jsou obtíže způsobené jiným mikrobem, který napadl váš organismus oslabený probíhající chřipkovou infekcí. Primární komplikace chřipky bývají často podceňovány, neboť je to přece „jenom chřipka“. Zdánlivě neškodný virus však může překvapit svou agresivitou.

Když dáte viru šanci

Méně závažnou komplikací je chřipková laryngitida (zánět hrtanu), která se projeví dráždivým kašlem, dušností a ztrátou hlasu. Virus může postihovat i průdušky a mezi nejtěžší stavy náleží chřipkový zápal plic neboli pneumonie. Jedná se o postižení plicní tkáně rozšířením virové infekce a zvláště u seniorů končí nezřídka fatálně. Chřipková pneumonie se projevuje velmi těžkou dušností až ztrátou vědomí a často je nezbytná umělá plicní ventilace a hospitalizace na ARO.

Mezi méně časté, ale na druhou stranu velmi nepříjemné komplikace patří zánět svalů – myositida. Jedná se o typickou komplikaci spíše u dětí a příznaky se projevují obvykle za 5 až 7 dní od prvních symptomů chřipky.

Myositida se vyznačuje výraznou bolestí svalů a slabostí končetin, která může připomínat i ochrnutí. Naštěstí se nejedná o závažné a trvalé postižení, funkce svalů se obvykle postupně sama upraví po léčbě protizánětlivými přípravky.

Srdeční záležitost

Mnohem horší je chřipkový zánět srdečního svalu a osrdečníku – myokarditida a perikarditida. Při napadení srdeční tkáně virem chřipky dochází k masivní imunitní odpovědi, neboť takto důležitý orgán musí být ochráněn téměř za každou cenu. Mezi buňky srdečního svalu tak z krve pronikají bílé krvinky – lymfocyty, makrofágy a další, které se intenzivně snaží virus zlikvidovat. Při nelítostném souboji však dochází často i k poškození samotného srdce. 

Poškozená tkáň se hojí jizvou a při současně probíhající perikarditidě navíc dochází k produkci tekutiny – perikardiál­ního výpotku, který dále zhoršuje čerpací schopnost srdce. Zákeřnost chřipkové myokarditidy tkví mimo jiné v tom, že se může projevovat i s delším odstupem po prvních příznacích. Také její projevy mohou být různorodé. Řadíme mezi ně únavu, dušnost, kolapsy či bolest na hrudi. U části pacientů pak dochází ke zhojení bez dlouhodobých následků. V některých případech však může být myokard natolik poškozen, že se rozvine postupná dilatační kardiomyopatie, která může vyústit v srdeční selhání. V takových případech obvykle zbývá jen jedna možnost – transplantace srdce.

Riziko infekce

Starší či oslabení jedinci bývají ohroženi zejména sekundárními komplikacemi, tedy obvykle bakteriální infekcí nasedající na probíhající chřipkové onemocnění. Spektrum bakterií, které vás mohou napadnout, je velmi široké – namátkou jde o streptokoky, stafylokoky, pneumokoky či klebsielly.

TIP: Mužská rýmička existuje: Proč muži snášejí nachlazení hůř než ženy?

Nejčastěji postiženým orgánem jsou plíce (důsledkem je tedy bakteriální zápal plic – pneumonie), může však dojít i k infekci vedlejších nosních dutin či středouší. Takto vzniklé komplikace je nutno již řešit antibiotickou léčbou a nezřídka i hospitalizací nemocného.

Přecházet chřipku je značně riskantní počínání, které může mít tragický dopad. Onemocníte-li chřipkou, měli byste si tedy vždy dobře rozmyslet, stojí-li vám riziko doživotních následků a ohrožování okolí za týden strávený v klidu na lůžku. 

Bílé pečivo je v dnešní době nesmírně oblíbené. Z pohledu zdravé výživy je ale bílé pečivo problematické, především kvůli nízkému obsahu vlákniny a vysokému glykemickému indexu. Mezinárodní tým genetiků proto nedávno vystopoval geny, které souvisejí s obsahem vlákniny v mouce, a upravil genom pšenice tak, aby z ní stále bylo možné péct bílé pečivo, tentokrát ale s výrazně vyšším obsahem vlákniny. 

Podle lékařů je vláknina velmi důležitou součástí stravy. Snižuje totiž riziko rozvoje rakoviny, diabetu, obezity i dalších závažných chorob. Odborníci na výživu doporučují, aby člověk v potravě snědl kolem 30 gramů vlákniny denně. Mnozí lidé to ale nezvládají a v jejich stravě není vlákniny dostatek. Významný podíl na tom má právě bílé pečivo. Jeden typický krajíc bílého chleba obsahuje přibližně 1 gram vlákniny, což není mnoho. Chléb vyrobený z geneticky vylepšené pšenice obsahuje zhruba dvojnásobné množství vlákniny. Vylepšené bílé pečivo sice stále ještě nedosahuje hodnot celozrnného chleba, jehož jeden krajíc obsahuje asi 3 gramy vlákniny, je to ale rozhodně krok správným směrem.

TIP: Zdraví v kuchyni: Vařená a syrová strava má odlišný vliv na střevní bakterie

Podobné genetické výzkumy přitom bývají nesmírně komplikované. Genomy rostlin a obzvláště genomy pěstovaných plodin jsou obvykle obrovské, a zpravidla mnohem rozsáhlejší než například lidský genom. Badatelé tak museli objevit správné geny mezi zhruba 150 tisíci geny pšenice.

Krab palmový (Birgus latro) je nejen největší zástupce mezi desetinožci, ale zároveň jde o největšího suchozemského členovce vůbec, jenž svými klepety dokáže rozlousknout kokosový ořech. Krabi palmoví žijí na mnoha ostrovech Indického a Tichého oceánu a největší kusy mohou dorůst až do hmotnosti čtyř kilogramů.

Louskáček na kokosy

Japonští zoologové ze zoologické laboratoře výzkumného centra Okinawa Churashima, vedení Shin-ichiro Okou, si vzali za úkol zjistit sílu krabích klepet a na severní Okinawě odchytili 29 palmových krabů různé velikosti. U nich naměřili sílu maximálního stisku od 29,4 po 1 765,2 newtonů přičemž zjistili přímou úměrnost mezi velikostí daného jedince a jeho stiskem. (Člověk přitom k sobě dokáže stisknout čelist v oblasti stoliček silou 1 300 newtonů.)

TIP: Síla smrtícího skusu: Zubatí siláci současnosti i minulosti

Když zoologové vzali v úvahu maximální velikost, jaké krab palmový může dorůst, dostali se k síle stisku 3 300 newtonů u čtyřkilových krabů. Krabi palmoví tak silou svých klepet vyskočili do čela všech korýšů a v přepočtu na sílu v poměru k velikosti těla překonali i sílu skusu všech ostatních zvířat s výjimkou aligátorů.

Návštěvníci hvězdáren bývají často zklamaní, že při pohledu do dalekohledu nevidí totéž, co zachycují fascinující snímky z pozemních či kosmických teleskopů. Konkrétně mlhoviny lze totiž při vizuálním pozorování spatřit v lepším případě jen jako mlhavé obláčky s náznakem určitého tvaru. 

Barevné fotografie přesto samozřejmě nejsou podvod. V prvé řadě vznikají s velmi dlouhou expozicí – typicky jde o minuty, ale i o celé hodiny. Naproti tomu lidské oko dokáže při tzv. nočním vidění exponovat asi jen desetinu sekundy, což nestačí k aktivování jeho světlocitlivých buněk vnímajících barevně, tzv. čípků. Obrazový vjem přenášejí pouze tyčinky, a ty vnímají jen intenzitu záření. 

TIP: Technologie přírody: Jaké je vlastně rozlišení lidského oka?

Navíc se snímky kosmu často pořizují přes barevné filtry, které z celého spektra vybírají pouze ty partie záření, kde mlhovina skutečně svítí, zatímco ostatní rušivé vlivy eliminují – potom tedy struktury v mlhovinách snadno vyniknou. A v neposlední řadě se některé záběry, zejména ty z kosmických dalekohledů, skutečně zabarvují uměle – vznikají totiž ve filtrech, jež lidské oko nevnímá, například v infračerveném či ultrafialovém záření.

Laskavec bílý roste v drobných košatých keřících, jež po roce usychají, načež je „trhá“ a odnáší vítr. Nedílnou součást americké flóry si obzvlášť oblíbili filmaři, kteří ji využívají coby kulisu do westernů. Ve státě Washington však lidé zažili doslova laskavcovou záplavu, když se na silnici číslo 240 zničehonic v poryvech přihnala hromada seschlých rostlin dosahující výšky devíti metrů. Přívalová vlna uvěznila pět aut, jež přispěchali vyprošťovat hasiči. Nános chuchvalců byl ovšem natolik hustý, že ho prorazil teprve sněžný pluh. „Záchranná operace“ přitom trvala deset hodin.

TIP: Kurýři UPS neodbočují vlevo: Šetří tím palivo, čas i životní prostředí

Podnebí na severozápadě Washingtonu je typickou polopouští a problémy s laskavci se zde objevují hlavně v zimě a v létě, kdy silný vítr nafouká uschlý plevel z okolních plošin k dálničním valům. Místní jsou tak na valící se chuchvalce laskavců zvyklí, nedávná „nálož“ ale překvapila i je. Podle Chrise Thorsona, příslušníka dálniční hlídky, nebyla podobná záplava k vidění nejméně 20 let.

Československé úřady věnovaly válečným zločincům velkou pozornost. Již v červnu 1945 začaly první procesy před retribučními soudy, jejichž náplní bylo potrestání válečných zločinců a kolaborantů. Řada z nich byla zatčena přímo v českých zemích, k vyhledávání ostatních pak vznikla Komise pro stíhání válečných zločinců při Svazu osvobozených politických vězňů. Ta v letech 1945 až 1947 pátrala po válečných zločincích v okupačních zónách Německa a Rakouska, přičemž se jí podařilo zajistit a dopravit do Československa okolo 400 osob. Některé (ale zdaleka ne všechny) válečné zločince vydal Československu i Sovětský svaz. Přesto zůstalo mnoho těch, kteří se dokázali vyhnout spravedlnosti a nebyli dopadeni, nebo je využil poválečný režim. 

Nenáviděný žurnalista

Emanuel Vajtauer patřil k nejhorším českým pronacisticky píšícím novinářům. Rodák z Tábora měl 13 sourozenců a v dětství na vlastní kůži poznal, co je to bída. Navíc trpěl epilepsií a levou nohu měl kratší. O to víc se snažil vyniknout a ukázat svému okolí, že něco dovede.

Inteligence mu rozhodně nechyběla. Přes nepřízeň rodičů začal studovat, cestoval a roku 1917 získal doktorát z filozofie. Tehdejší politické dění v Evropě jej silně ovlivnilo a Vajtauer se začal angažovat v komunistickém hnutí. Psal do různých levicově orientovaných novin a vstoupil do KSČ. Se svými „soudruhy“ se však koncem dvacátých let rozešel ve zlém. Následně působil jako zahraniční zpravodaj A-Zetu. Nacismus tehdy kritizoval a prohlásil, že „hákový kříž usiluje jako kdysi Napoleon o světovou nadvládu“. 

S příslovečným převlékáním kabátů však neměl problém, takže po vzniku protektorátu opět otočil. Zařadil se mezi nejaktivnější novináře píšící v nacistickém duchu a v březnu 1941 se stal šéfredaktorem Večerního Českého slova. Přátelil se i s předním kolaborantem ministrem Emanuelem Moravcem. Články tohoto novináře byly natolik pronacistické, že například srovnával význam Heydricha s Karlem IV. Vajtauer také řadu lidí udal gestapu. Dobře věděl, že je všeobecně nenáviděn, a proto vycházel z domu s nabitou pistolí v kapse. 

TIP: Láska za časů nacismu: Proč Lída Baarová podlehla Goebbelsovi?

Jeho pozdější osud je nejasný. V pondělí 30. dubna 1945 odjel z Prahy vlakem do Jindřichova Hradce, údajně aby navštívil svého otce. Co bylo dál, nikdo neví. Nejpravděpodobnější bude, že se Vajtauerovi podařilo získat novou identitu a dožil někde v daleké cizině. Československé bezpečnostní orgány jeho činnost po válce pochopitelně vyšetřovaly a Národní soud ho v nepřítomnosti 22. dubna 1947 odsoudil k trestu smrti. Ten však nikdy nemohl být vykonán.