Turecko staví nejdelší visutý most na světě. Budovaný Most Çanakkale 1915 má přes průliv Dardanely spojit evropskou a asijskou část Turecka. Rozpětí dvojice hlavních věží měří 2 023 metry což odkazuje na rok dokončení – hotovo má být právě v roce 2023 – u příležitosti 100 let vzniku samostatného Turecka. Po svém dokončení se s celkovou délkou 3 563 metrů stane nejdelším visutým mostem na světě (dosavadní prvenství v toto směru paří japonskému mostu Akaši-Kaikjó s rozpětím 1 991 metrů) a zároveň bude i čtvrtým nejvyšším mostem na světě. 

Stavba je plná dvojznačností a národní symboliky – červenobílá barva 318 metrů vysokých mostních věží má odkazovat na turecké národní barvy, a i název mostu má skrytý význam. Číslovka 1915 připomíná památnou námořní bitvu v Gallipoli, která se odehrála právě v roce 1915, a v níž Turecko slavně zvítězilo nad Británií a jejími tehdejšími spojenci.

TIP: Nekonečné klenby: 7 nejdelších mostů světa

Celý projekt, který je dílem jihokorejského a tureckého konsorcia, počítá s náklady ve výši 2,8 miliardy dolarů (v přepočtu zhruba 64 miliard korun), je součástí důležité spojnice mezi Asií a Evropou. Turecká vláda si od něj slibuje lepší podporu hospodářského rozvoje v této oblasti a větší příliv turistů. Po dokončení mostu má stavební konsorcium spravovat a provozovat most po dobu 16 let a dvou měsíců, poté má být předán turecké vládě. Vedle rekordních rozměrů představují pro stavitele hlavní výzvu místní geotechnické podmínky, neboť most se nachází v seizmicky aktivním regionu.

Čtyřiatřicetiletá Francouzka se po několika letech úspěšně vyléčila z nebezpečné rakoviny prsu. A nedávno se stala matkou, i když byla kvůli léčbě rakoviny neplodná. Stala se první pacientkou na světě, jejíž vajíčka před umělým oplozením podstoupila proceduru „umělého dozrávání“ (IVM, podle anglického In vitro maturation).

Této ženě lékaři ve věku 29 let diagnostikovali závažnou a rychle se rozvíjející formu rakoviny prsu. Její nádor přitom vytvářel jak estrogen, tak progesteron, tedy pohlavní hormony. Před nezbytnou chemoterapií nabídli pacientce, že jí odeberou vajíčka, aby v budoucnu ještě mohla mít děti. V tomto případě to ale bylo velmi komplikované, protože před odebráním vajíček se obvykle použijí právě pohlavní hormony. Kvůli povaze nádoru, který byl plný hormonů a rychle rostl, by to ale pro zmíněnou ženu bylo nesmírně riskantní.

TIP: Úspěch transplantace: V Brazílii se narodilo první dítě z dělohy mrtvé dárkyně

Šest dní po diagnóze lékaři ženě pomocí nouzového postupu odebrali celkem sedm nezralých vajíček. Tato vajíčka poté nechali uměle dozrát v „koktejlu“ hormonů v laboratoři, aby je následně zmrazili v kapalném dusíku. Když se pacientka vyléčila z rakoviny, zjistila, že je kvůli chemoterapií neplodná. Její vajíčka ale byla funkční a po umělém oplodnění úspěšně otěhotněla. Asi před půl rokem se jí narodil zdravý chlapec jménem Jules.

Přímou souvislost mezi erupcemi a výrony koronální hmoty hledají odborníci již desítky let. Ale teprve s rozvojem detailního počítačového modelování se zdá, že přicházejí věci na kloub. Odpověď tak zní, že ne každou erupci musí doprovázet výron koronální hmoty a ne každý takový výron musí mít původ v erupci. 

Nestabilních procesů, jež vedou k překotné změně konfigurace lokálního magnetického pole, může být celá řada. Jejich společným jmenovatelem je podle všeho aktivace magnetického provazce, tedy zvláštní magnetické struktury se zamotaným polem. Je-li magnetický provazec vyplněn plazmatem, tvoří obvykle základ filamentu. Pokud dojde k aktivaci daného filamentu a jeho vymrštění do vysoké atmosféry, pozorujeme výron koronální hmoty. Aktivaci může, ale nemusí doprovázet klasická erupce.

TIP: Sonda SDO pořídila ohromující záběry extrémní sluneční erupce

V některých případech však filament odstartuje, ovšem do vysoké atmosféry se nedostane kvůli působení okolních magnetických polí. Také popsanou aktivaci může doprovázet erupce, výron koronální hmoty však nepozorujeme – pak mluvíme o tzv. uzavřené či omezené erupci.    

Dne 18. září 1939 zatkla francouzská policie všechny obyvatele Domu československé kultury na Notre-Dame des Champs číslo 74 v Paříži. Příslušníci policejního sboru vnímali tento krok jako velký úspěch. Mysleli si, že zlikvidovali jádro československé komunistické buňky, o což se francouzské úřady po podpisu sovětsko-německé smlouvy o neútočení snažili všemi silami. 

Podezření stojí na vodě

Ve skutečnosti se do rukou policie dostala skupina československých intelektuálů a umělců, kteří uprchli z Československa před Hitlerovým režimem. Dům československé kultury založili především zásluhou spisovatele a karikaturisty Adolfa Hoffmeistra, a to jako centrum československé exilové kultury a útočiště pro československé uprchlíky. K zatčení policii stačily tak vágní důkazy jako informace, že Hoffmeister byl v Praze předsedou spolku Mánes, údajně umělecké skupiny komunistického zaměření. Jako potvrzení této domněnky policii posloužil nález dopisu, v němž bylo uvedeno, že na provoz Domu československé kultury přispěl Franz Carl Weiskopf – pražský rodák a německy píšící literát, který ve dvacátých letech pobýval v Sovětském svazu a byl členem spolku sdružujícího proletářské revoluční spisovatele. 

Osm umělců a intelektuálů, kteří v domě pobývali, putovalo do vyšetřovací vazby a následně do vězení Santé, kde strávili šest měsíců na samotkách jako političtí vězni, pro něž platila nejpřísnější pravidla.

Mezi zatčenými byl i malíř Maxim Kopf, karikaturista Antonín Pelc a již zmíněný Adolf Hoffmeister. Přibyl k nim ještě malíř Alén Diviš, který žil ve Francii již třináct let a v Domě československé kultury nebydlel. K jeho zatčení hlídkujícím policistům stačilo, že šel nic netušíc navštívit v tu chvíli již uvězněné přátele. Během oněch šesti měsíců si francouzský soudce nechal přeložit veškeré dokumenty zabavené v Domě československé kultury do francouzštiny, aby zjistil, že policie pojala neopodstatněné podezření. 

Mezi čtyřmi stěnami

Čtyřem umělcům přidělili v Santé ty nejhorší cely s nejpřísnější ostrahou. Díky tomu, že Diviš, Kopf a Hoffmeister své vzpomínky na vězení zpětně popsali, víme poměrně přesně, co se v nich odehrávalo. Zdi byly „špinavé a zašlé, oprýskané, pokryté skvrnami a plísní“, jak ve svých vzpomínkách líčí Alén Diviš.

Právě zdi cel se jim staly na celou krutou zimu jedinými společníky, s výjimkou výslechů. „Díval jsem se na ně celé hodiny, celé dny a noci. Když se na ně hledí dlouho, oživnou, mění se v postavy, mračna, krajiny, skály a vodopády, zápasící obry, plující nestvůry, tančící skřítky“, pokračuje ve svém líčení Diviš.

Stěny pokryté lesy čar, které se Divišovi ve fantazii proměňovaly v hřbitovy s řadami křížů, sloužily vězňům jako improvizovaný kalendář. Na zdech cel je doplňovaly obrazy a nápisy zaznamenávající činy a touhy předchozích zločinců. Ty se pro Diviše staly ve čtyřicátých letech inspirací k obrazům, které maloval v Americe a v nichž se tímto způsobem pokoušel vyrovnat se s pobytem ve vězení. 

Všichni zatčení umělci svorně líčí, že nejvíce trpěli po psychické stránce, což způsobila nuda, prázdnota a nejistota, jakou dobu ve vězení stráví. Dostávali se do psychických stavů na hranici blouznění a schizofrenie, ale strádala i jejich fyzická schránka. Diviš strávil celou zimu ve vymrzlé cele v oblečení, v němž byl v září zatčen. Jediné jídlo tvořila polévka, kterou dostávali dvakrát denně a podle které si vězni pojmenovali vlekoucí se dny v týdnu: pondělí hrách, úterý čočka, středa brambory, čtvrtek rýže, pátek rýže, sobota zase brambory.

Hoffmeistrovi se z peněz, které mu nebyly zabaveny, příležitostně dařilo koupit si na přilepšenou čokoládu, tabák či blok s tužkou, do něhož zaznamenával popis cely, vězeňského režimu i své úvahy a myšlenky. Tento deník si z cely odnesl a později byl publikován pod názvem Vězení. 

Úleva v koncentráku

Dne 5. března 1940 se umělci dozvěděli o svém propuštění, navrátit se do ulic Paříže jim však umožněno nebylo. Přes soudní vyvrácení veškerých podezření zůstávali pro policii nadále podezřelí a tak byli izolováni v internačních táborech. A to přes to, že se řada uprchlíků a cizinců vehementně hlásila do armády, kde chtěla bojovat po boku francouzských vojáků.

Historička umění Anna Pravdová v knize Zastihla je noc líčí, jak byla skupina českých a slovenských umělců a intelektuálů 9. března 1940 převezena na stadion Rolanda Garrose v blízkosti Paříže, který se přeměnil na tábor pro nežádoucí cizince. V prostorách pod tribunami, které dříve sloužily jako šatny, zůstávalo v místnostech bez oken, na podlaze pokryté pouze tenkou vrstvou vlhké slámy, namačkáno kolem pěti set vězňů. Pouze polovina měla deky a tábor žádné přikrývky neposkytoval. 

Přesto čtveřice přesunutá z vězení Santé pocítila změnu k lepšímu. Kromě toho, že svůj osud sdíleli společně s dalšími internovanými, mohli například posílat dopisy blízkým. V jednom z nich napsal Adolf Hoffmeister své přítelkyni Lilly Rohneové: „Nevím, co mě čeká, možná ze mě bude voják, možná budu převezen do jiného tábora, možná budu propuštěn na svobodu.“

Správná se ukázala druhá varianta – Hoffmeistera, Diviše, Kopfa a Pelce převezli do pracovního tábora v Damingy v Normandii, který, jakkoli absurdně to může znít, byl po půlročním pobytu ve vězení příležitostí, jak se pokud možno zotavit. Přispívala k tomu (ve srovnání s vězením) výborná strava i poměrně mírný režim. Hoffmeister v knize Turistou proti vlastní vůli líčí, že dozorci umožnili vězňům opustit tábor pod záminkou, že půjdou na okolní louky posbírat jedlé listy na salát. Místo toho skončili v místní hospodě a do tábora se vrátili v podroušeném stavu. 

Na dosah Anglii

Jak postupovala německá fronta, stěhovali se také vězňové, až skončili v přístavním městě Bordeaux. Ten začala německá armáda 19. června 1940 bombardovat a vzhledem k tomu, že zmatený personál tábora nevěděl, jak na situaci reagovat, nechal otevřené brány. Díky tomu vězňové, včetně skupiny čtyř českých umělců, uprchli. Protože návrat do Němci obsazeného vnitrozemí chápali jako cestu k záhubě, vydali se na opačnou stranu a na lodi Divona se dopravili do Maroka, které zůstalo až do roku 1956 francouzskou kolonií. 

Ještě před přistáním v Casablance se dostali na loď Červeného kříže. Naskytla se jim naděje, že by mohli odplout lodí, které mířila s českými politiky do Anglie. Max Kopf vzpomíná, jak „Adolf Hoffmeister, jako správný byrokrat, začal dělat seznam, běžel za kapitánem, mluvil s ministrem Slávikem [Juraj Slávik, od července 1940 do dubna 1945 ministr vnitra exilové vlády]. Výsledek byl zničující. Zavolali nás na palubu a Slávik se nás zeptal, jestli máme povolení ke vstupu do Anglie. Odpověděli jsme, že ne. Promiňte, ale to s námi nemůžete jet. V Casablance je český konzul, který se o vás postará.“ 

Nepostaral. Po pětidenní plavbě přistála loď 28. června na pobřeží Casablancy, avšak marocký přístav se hemžil uprchlíky snažícími se získat vízum do Spojených států amerických. Marocká policie si s nimi nevěděla rady a problém nakonec vyřešila po vzoru francouzských kolegů: začala uprchlíky zavírat do koncentračních táborů. Skupina umělců žila v hrůze před dalším uvězněním, snažila se získat vízum a palubní lístek a nějak se uživit. Například Kopf s Pelcem malovali akvarely a za sto franků je prodávali českým usedlíkům.

Vytoužená Amerika

Jako prvnímu se africké břehy podařilo opustit Hoffmestrovi. Očekával, že loď, na niž si sehnal lístek, ho dopraví do Lisabonu, odkud odplouvaly zaoceánské parníky. Jaké však zažil překvapení, když zjistil, že místo lodě má nasednout do rybářské bárky bez kabin a nejnutnějšího zařízení, na níž se tísnila šestičlenná posádka a osmadvacet uprchlíků. Téměř všechny z nich postihla mořská nemoc a při plavbě jim byly jedinou potravou humři a langusty, které rybáři lovili z moře. U evropských břehů jim bylo řečeno, že se mají vrátit tam, odkud vypluli. Přesto se Hoffmeistrovi podařilo dostat se do Lisabonu a odtud následně do vysněných Spojených států.

Poněkud dobrodružnější osud čekal zbylé tři umělce, kteří byli intervenováni v koncentračním táboře v Sidi el Ayachi. Díky svému kuchařskému umění se zde Kopf stal kuchařem, svoji funkci vnímal jako výzvu a jak se později ve svých vzpomínkách pochlubil, po sedmihodinové práci nasmažil palačinky pro celý tábor. Spolu s Pelcem a Divišem se mu podařilo opustit africké břehy na lodi Captain Paul Lemerle, která mířila z Marseille přes Casablancu do Martiniku a na jejíž palubě z válečné Evropy prchal také hlavní teoretik surrealismu André Breton. Dne 29. května 1941 dorazili umělci do New Yorku, kde se jejich cesty rozdělily a začala nová kapitola jejich života.

Česká republika si dlouhodobě s náskokem udržuje první příčku ve světovém žebříčku zemí s největší spotřebou piva na osobu. S nadsázkou můžeme tvrdit, že je popsaný stav podmíněný už historicko-jazykovými důvody. Pivo totiž původně v praslovanštině označovalo cokoliv určeného k pití.

TIP: Proč říkáme, že nemáme ani vindru, jsme plonk a úplně švorc

Dnes bychom stejný význam jednoslovně vyjádřili jako „nápoj“, případně hovorově jako „pitivo“. Druhý zmíněný výraz ostatně ukazuje, jak se ze slovesa „pít“ odvodilo podstatné jméno „pivo“. Jde o stejný způsob tvorby slov, jakým se třeba z „krmit“ stalo „krmivo“ či jak z „topit“ vzniklo „topivo“.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

V Jaslovských Bohunicích se nacházel experimentální reaktor KS 150 domácí konstrukce. Jako palivo používal neobohacený (přírodní) uran. Palivo bylo v reaktoru umístěno v kanálech a bylo možné je měnit za provozu. A právě při výměně jednoho z palivových souborů došlo k nehodě. Personál při zavážení neodstranil z paliva silikagel, absorbér vlhkosti. Chladicí médium tak nemohlo volně proudit a lokální přehřívání způsobilo poškození aktivní zóny.

Došlo k průniku těžké vody, která sloužila jako moderátor, do chladicího systému. To vedlo k poškození veškerého paliva nacházejícího se v reaktoru. Primární okruh byl silně kontaminován štěpnými produkty, přičemž v důsledku netěsností byl částečně kontaminován i sekundární okruh.

TIP: Dědictví Černobylu: Havárie, která jednou provždy změnila svět

Už o rok dříve došlo na stejném experimentálním rektoru k méně závažné havárii. Protože však vedoucí provozu nechal v rozporu s předpisy zamknout únikové dveře, zemřeli při ní dva lidé, jimž se nepodařilo včas opustit provozní halu.

V důsledku obou havárií byla jaderná elektrárna A-1 uzavřena a v současné době se provádí její likvidace. Stejně je likvidována i elektrárna označovaná jako V-1, vybavená ruskou technologií s reaktory typu VVER (PWR) první generace. Modernější elektrárna V-2 se stejnou technologií jako je v Dukovanech zůstává v provozu.

Sopky, které namísto lávy a kamení vyvrhují led a vodu, známe spíše z mrazivých měsíců Sluneční soustavy. Jak ale ukazují nedávná pozorování v oblasti amerických Velkých jezer, je možné se s nimi setkat i na Zemi. Právě v těchto dnech jsou takové pozoruhodné ledové „vulkány“ k vidění na březích hned několika Velkých jezer.

Ledové vulkány vznikají v místech, kde se okraj ledového příkrovu jezera setkává s vlnami. Za vhodných podmínek se jezero vlní, i když je na některých místech zamrzlé. Právě na okrajích ledu dochází k tomu, že se vlny rozbíjejí o masu ledu a někdy voda proniká hluboko do ledu. Prasklinami se voda z vln může dostat až na povrch ledu, kde vychrstne ven a rozlije se do okolí.

TIP: Vulkán Lusi vydal svá tajemství: Vědci už znají příčinu 11 let staré smrduté erupce

Takové výtrysky vody a ledové tříště se mohou opakovat, až na místě vyroste kráter ledové sopky. Mohou být docela malé, obvykle do jednoho metru výšky, za správných podmínek ale vyrůstají až do výšek kolem osmi metrů. Vše záleží na teplotě, síle vln a tvaru jezerního dna.

Knut Veliký vládl Anglii 19 let a byl považován za úspěšného a moudrého krále. Panování zahájil vybíráním výkupného za zajatce získané v průběhu bojů, čímž si přišel na ohromné jmění. Značnou část ale rozdal Vikingům, kteří za něj bojovali, aby si tak zajistil jejich přízeň. Teprve po dvou letech si byl dostatečně jistý svou pozicí a mohl je odeslat z Anglie.

Předchozí část: Vikinský „císař severu“: Před Knutem Velikým se třásla celá Evropa (1)

Hned první rok vlády uzavřel Knut další důležitý sňatek – oženil se s Emmou Normanskou, vdovou po králi Æthelredovi. Cílem bylo odvrátit hrozící invazi z Normandie, kam se uchýlili zbylí Æthelredovi synové. Knut se však s nimi dohodl, když určil, že teprve syn, kterého bude mít s Emmou, se stane anglickým králem. Zajímavé je, že Knut svou první manželku Ælfgifu, která jej přežila, nijak nezapudil a žil v podstatě v hříšném svazku se dvěma ženami. Protože byl ale jinak zbožný a hlavně ochraňoval církev, doboví preláti i kronikáři mu to tolerovali.

Král Anglie a Dánska

Jako král Anglie provedl Knut celou řadu důležitých reforem. Rozdělil zemi na čtyři hrabství, obnovil staré anglosaské zákony, sjednotil mincovní systém. Držba této země mu nepřinesla jen slávu, ale také mocenskou základnu, která mu posléze dovolila ovládnout většinu Skandinávie. Hlavní přínos pro Anglii spočíval v ukončení období válek a vikinských nájezdů, které několik desetiletí vytrvale zabraňovaly příznivému rozvoji země.

Když v roce 1018 zemřel jeho bezdětný bratr Harald, vydal se Knut do Dánska, aby uplatnil svůj nárok na trůn. Nakonec jej získal, ale ani tentokrát to nešlo hladce a bez boje. Navíc, jakmile se Knut vrátil zpět do Anglie, ocitlo se Dánsko pod útokem spojeného vojska Norů a Švédů.

V čele obrany země stál Jarl Ulf, který přesvědčoval nespokojence s Knutovou vládou, aby zvolili za krále Knutova syna Hardiknuta. Byla to lest, protože Ulf by jako Hardiknutův opatrovník získal veškerou moc sám pro sebe. Knut se s vojskem vrátil zpět do Dánska a společně s Ulfem zemi ubránili, ale krátce po boji byl Ulf zabit Knutovou osobní stráží. Pravděpodobně kvůli obviněním z přípravy převratu.

Vládce severu

Když byl roku 1016 poražen Knutův spojenec, norský král Sven Haakonsson, vystřídal ho Olaf II. Olaf bojoval proti Knutovi už v Anglii, kde se přidal na stranu Anglosasů. Nyní se mínil stát králem, který zbaví Norsko dánského vlivu. Knut jej však roku 1026 porazil v bitvě u Helgea a upevnil svou moc ve Skandinávii. Následujícího roku se Knut rozhodl vykonat pouť do Říma za „vykoupení své duše a spásu svých národů“ a zúčastnil se korunovace Konráda II. císařem Svaté říše římské.

Císař si Knuta velice vážil jako svého spojence, při korunovaci dokonce stál vládce severu po jeho boku. Některé dobové zdroje popisují, jak se oba vladaři, kteří byli přibližně stejného věku, upřímně se spřátelili. Konrád daroval Knutovi území ve Šlesvicku, které oddělovalo Dánsko od Německa. Tím bylo ukončeno několik století dánsko-německých válek, které kdysi vedly ke zbudování pásu valů a pevností známého jako Danewerk. A nejen to. Byl dokonce dohodnut sňatek císařova syna Jindřicha s Knutovou dcerou Gunhildou, který se uskutečnil ještě za Knutova života. 

Když se Knut vrátil z Říma, jeho pozice byla mnohem silnější. Všichni věděli, že má zajištěný jih a že za ním stojí mocný císař. To Knuta povzbudilo k dalšímu pokušení válečné štěstěny. Jakmile se vrátil zpět, shromáždil vojsko a vylodil se v norském Nidarosu (dnešní Trondheim). Olaf II. nebyl schopen žádného odporu, jelikož se proti němu postavili jeho vlastní lidé. Jarlové se prý vzbouřili proto, že chtěl trestat jejich manželky bitím za čarodějnictví. Nutno říci, že kromě toho za vzpouru dostali také vydatně zaplaceno anglickým zlatem. Knut byl prohlášen a korunován králem.

Olaf se sice ještě pokusil zvrátit svůj osud v bitvě u Stiklestadu roku 1030, kam si přizval na pomoc Švédy, ale výsledek byl katastrofální a on sám padl. Knut poté ovládl i švédský Uppland a stal se Knutem Velikým, „císařem severu“. Jeho oficiální titul nyní zněl „král anglický a dánský, král Norů a některých Švédů“. Norsko se ale Dánům trvale ovládnout nepodařilo. Když se Knut pokusil rozpustit radu šlechticů a ustanovit jako neomezené vládce svou ženu Ælfgifu a syna Svena, Norové se vzbouřili a po Knutově smrti zvolili králem Olafova syna Magnuse.

Smrt „Freye bitev“

V roce 1035, ve svých asi padesáti letech, vydechl Knut naposledy. Odešel nejmocnější a nejbohatší ze severských vikinských králů. Nebyl to jen válečník a dobyvatel, ale také zbožný křesťan, moudrý král a podporovatel umění. Na svém dvoře si držel osm skaldů (dvorských básníků), kteří skládali mimo jiné i písně o jeho činech.

TIP: Vikingové objevují Ameriku: Vstříc dobrodružstvím na palubě drakkaru

Přes svou popisovanou zbožnost byl Knut smířlivý k pohanským zvykům. Když jej jeden ze skaldů nazval „Freyem bitev“, tedy pohanským severským bohem, neměl mu to za zlé. Na rozdíl od jeho anglosaských nebo norských současníků, to Knutovi vadilo asi stejně, jako to, že žije se dvěma ženami. Tedy vůbec.

Není tajemstvím, že na Zemi neustále dopadají různě velké objekty z vesmíru. Někdy to jsou velké balvany, které mohou udělat pořádnou explozi v atmosféře nebo dokonce vyhloubit kráter po svém dopadu. Většinou jde ale o kosmické kamení a částice prachu, které shoří v pozemské atmosféře.

Podle nedávné studie Amira Siraje a Abrahama Loeba je možné, že k Zemi občas přiletí kosmické kameny o velikosti od 1 milimetru až do zhruba 10 centimetrů, které se pohybují vesmírem skutečně extrémní rychlostí. Není to obyčejný kosmický prach a štěrk, ale materiál, který se zrodil v ultimátních vesmírných explozích.

Poslové supernov

Siraj s Loebem tvrdí, že takové extrémní meteoroidy vystřelují do okolního vesmíru supernovy. Taková exploze může urychlit kosmické kameny na rychlosti odpovídající několika tisícinásobkům rychlosti zvuku až po rychlosti blížící se rychlosti světla. Běžné rychlosti meteoroidů se podle Amira Siraje pohybují rychlostí okolo 0,01 % rychlosti světla. Meteoroidy vystřelené při explozi supernovy mohou letět rychlostí až 100× vyšší (1 % rychlosti světla). Pokud by supernova explodovala někde v našem širším okolí, a to se občas stává, mohl by takový materiál doletět úžasnou rychlostí až k Zemi.

TIP: Řešení hádanky: Kosmický prach vzniká v explozích supernov

Jak často by se to mohlo stávat? Siraj a Loeb odhadují, že vzhledem k frekvenci explozí supernov v Mléčné dráze, by takový meteoroid s relativistickou rychlostí mohl zasáhnout atmosféru Země přibližně jednou měsíčně. Problém je v tom, že takové objekty budu malé na to, abychom je mohli pozorovat přímo. Mohly by se ale prozradit záblesky nebo zvuky. Badatelé doporučují, že bychom měli instalovat síť asi 600 opticko-akustických detektorů záblesků a infrazvuků, které by ročně mohly detekovat několik takových ultrarychlých „poslů“ supernov.

Seržanti Delta Force Gary Gordon a Randy Shughart se rozhodli vyrazit na pomoc pilotům sestřeleného vrtulníku MH-60. Oba vojáci palbou od zničeného stroje odehnali ozbrojený dav, který se na ně vyřítil z okolních ulic. Přestože kladli houževnatý odpor, přišli při akci o život.

Dvojice odstřelovačů, kteří pilota Michaela Duranta zachránili za cenu vlastních životů, byli za svoje hrdinství in memoriam oceněni Medailí cti, nejvyšším americkým vojenským vyznamenáním. Byli přitom prvními vojáky, kteří jej obdrželi od války ve Vietnamu a zároveň posledními oceněnými ve 20. století. 

Záchranný konvoj 

Zatímco se setmělo, na místě pádu prvního vrtulníku Super 6-1 probíhaly těžké boje. Velká přesila somálských ozbrojenců se v opakovaných frontálních útocích pokoušela dobýt provizorní americké obranné stanoviště a zabránila jim v tom pouze agresivní palba obránců a letecká podpora v podobě lehkých vrtulníků AH-6J ze 160. speciálního leteckého pluku, jehož piloti byli vycvičeni k nočnímu boji. Ve chvíli, kdy už i velitelům na základně bylo zřejmé, že se akce pomalu, ale jistě mění v tragédii, byl z mužů 14. pěšího pluku 10. horské divize sestaven improvizovaný konvoj, který dostal za úkol probít se za pomoci malajsijských a pákistánských jednotek na místo pádu vrtulníku Super 6-4, které bránili Gordon se Shughartem.

Pozdější zdrcující kritice byl vystaven fakt, že akci amerických jednotek nepředcházela žádná předběžná dohoda, natož koordinace postupu s vojsky Organizace spojených národů. Více než tři kilometry dlouhé koloně stovky vozidel včetně malajsijských obrněných transportérů a pákistánských tanků se za podpory dalších vrtulníků 10. horské divize podařilo prorazit do města, přitom však utrpěla těžké ztráty. Padlo několik dalších mužů, jeden z malajsijských obrněných transportérů Condor zasáhla RPG, zraněni byli i další pákistánští a malajsijští vojáci.

Mogadišská míle

Bitva o Mogadišo skončila v pondělí 4. října kolem půl sedmé ráno, když byli všichni zbylí příslušníci amerického kontingentu evakuováni na základnu OSN. I samotná evakuace se ale nesla ve znamení hluboké improvizace, jejímž pozdějším symbolem se stala takzvaná „Mogadishu Mile“. Poté, co kolem 5.40 přijel na místa bojů záchranný konvoj a začala nakládka nosítek se zraněnými, zjistili příslušníci obou jednotek, že zranění na nosítkách zabírají příliš mnoho místa, a proto nezbývá dost prostoru uvnitř vozidel pro všechny přeživší.

Padla tedy rychlá domluva, že zbytek vojáků, který se může přesunovat po vlastní ose, poběží podél konvoje, který jej tak bude krýt alespoň z boků. Velitelé vozidel si však dohodu vyložili po svém a snažili se raněné vojáky dostat co nejrychleji z místa bojů. Konvoj tím nabral příliš velkou rychlost a obě skupiny se rozdělily. Řada amerických vojáků proto musela na shromaždiště doběhnout bez jakéhokoli krytí. Během zrychleného přesunu byli opakovaně napadeni palbou z ručních zbraní a granátometů, na což řada z nich doplatila těžkými zraněními. 

Řezníkův účet

Těla několika mrtvých vojáků, včetně pilotů vrtulníků a seržantů Gordona se Shughartem, byla v následujících hodinách vláčena ulicemi města, než je po bleskových jednáních s americkým velvyslancem Aididovy milice předaly jednotkám OSN. Zajatý zraněný pilot vrtulníku MH-60 s volacím znakem Super 6-4, Michael Durant, kterého bránili Gordon se Shughartem, byl po jedenácti dnech propuštěn do rukou zástupců Mezinárodního červeného kříže. Durant později vypověděl, že se o něj ve vězení staral Abduláhí Hassan, ministr propagandy generála Aidida, a mimo jiné i boje v Somálsku později popsal v autobiografické knize In the Company of Heroes.

Celkový účet za zpackanou operaci mající za cíl zajetí dvou Aididových pobočníků byl vysoký. Pákistán přišel o jednoho padlého vojáka, dva byli zraněni. Zranění utrpělo také sedm příslušníků malajsijské armády, která nadto pohřbila desátníka Mat Aznan Awanga. Jeho dcera později vstoupila do vojenské služby a pokračuje v odkazu svého otce u jeho původní jednotky. Američané přišli o 19 mrtvých a 73 zraněných. Počty mrtvých Somálců dodnes nejsou přesně známé, protože do bojů se kromě bojovníků klanu Habar Gedir zapojily i stovky civilních obyvatel města. Nejčastěji se však odhaduje mezi pěti sty a tisícem mrtvých a zhruba třemi až čtyřmi tisíci zraněných.

Politická dohra 

Dva dny po bitvě nařídil prezident Clinton zastavit v Somálsku všechny bojové operace kromě těch, které jsou vedeny v sebeobraně. Dne 15. prosince oznámil rezignaci ze své funkce ministr obrany Les Aspin, který na sebe vzal zodpovědnost za nevyslyšené žádosti o posílení jednotek bojovými vozidly pěchoty a tanky. Jednotky OSN včetně amerických pak zůstaly v zemi až do března 1995, kdy bylo dokončeno jejich stahování a mise UNOSOM II byla oficiálně ukončena. Krátce poté se Mohamed Farrah Aidid prohlásil somálským prezidentem, jeho vláda však nebyla mezinárodně uznána. 

TIP: Bouře v Africkém rohu: Jak vypadala intervence modrých přileb v Somálsku

Přestože americké angažmá v občanské válce v Somálsku později překryla řada velkých bitev během válek v Afghánistánu a Iráku, tragická operace z 3. října 1993 byla pro americké ozbrojené síly významným poučením o způsobu nasazení pěších, mechanizovaných i leteckých jednotek během pouličních bojů, z něhož čerpají dodnes.